Etika v sociální práci Studijní materiál vytvořený v rámci projektu K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách České Budějovice 2010
Etika v sociální práci Obsah 1. Úvod 2. Základy Etiky 2.1. Etika 2.1.1. Vývoj Etiky 2.1.2. Náboženská etika 2.1.3. Druhy etiky 2.2. Morálka 2.2.1. Morální vědomí a morální praxe 2.2.2. Druhy morálky 2.3. Mravnost 2.4. Moralita 2.5. Svědomí 3. Závěr 2
1. Úvod Etické otázky a morální principy co to vlastně znamená pro člověka. Kdo a co je vlastně člověk. To jsou důležité body pro zkoumání a bádání mnoho vědců. Vše se v konečné fázi točí kolem platné fráze lidské být je především odpovědný sám k sobě, k druhým lidem a k okolnímu světu. V každodenním životě se však setkává člověk s řadou problémů a otázek. Je důležité se zastavit, zamyslet a zhodnotit danou situaci. Svět je totiž propojen a svázán. Je třeba si uvědomit, že ne všechno co člověk může a umí, také smí. Každý jedinec má svou vlastní svobodu a individualitu, má právo na svůj vlastní způsob života. 2. Základy etiky 2.1. Etika Pojem etika je odvozen od řeckého slova ethos, což můžeme přeložit jako mrav, zvyk, nebo obyčej. Původní smysl slova ethos je stáj nebo společné místo, kde se vytvářejí společné obyčeje, zvyky nebo mravy, které byly závazné pro celou skupinu, ale i pro jedince. Můžeme tedy říci, že etika se zabývá správným, nebo obvyklým chováním a jednáním v lidské společnosti. 2.1.1. Vývoj etiky Etika se začala vyvíjet již v období mytickém, kdy vnikaly vazby na staré hrdinské eposy a je tedy úzce spjat s vývojem filozofie. Jako důkaz lze považovat Aristotelovu knihu Etika Nikomachova, která se zabývá individuem respektujícím obecný prospěch, tím je myšleno blaho státu. Důležitým bodem ve vývoji štikuje myšlení starých Řeků. Řecké myšlení se zabývalo především lidskou blažeností. Vše co směřovalo k lepšímu životu, bylo považováno za praktickou filozofii reprezentující vztah člověka ke světu. 3
Dokud neměla etika svůj daný předmět, nemohla být považována za vědu. Na základě určování toho, co je mravné a co ne, se začal vyskytovat nový pojem a tím je morálka. A právě morálka se stala hlavním předmětem etiky a tím dala vzniknout etice jako vědě. Je ale velmi důležité pojmy morálka a etika rozlišovat. Morálka hodnotí lidské chování a jednání z hlediska dobra a zla a to v porovnání se svědomím člověka, kdežto etika je věda zabývající se správným způsobem života. Etika vychází z racionálních přístupů a snaží se najít společné základy, na nichž morálka stojí. Dalo by se tedy říct, že etika je teorie morálky, nebo také filozofickou disciplínou zkoumající morálku. V průběhu dějin se objevují různé druhy filozofie a proto se etika, tedy i morálka mění. Například ve starém Řecku existovala tzv. stoické etika, jejímž základem bylo odříkání. Oproti tomu existoval také například hédonismus. Tento směr propagoval pravý opak stoické etiky. Nacházel svůj základ ve smyslových požitcích a řídil se rčením carpediem, což v překladu znamená utrhni nebo také rvi. 2.1.2 Náboženská etika Na trochu odlišném principu, než filozofická etika je postavena ještě jiná významná dimenze etiky a to etika náboženská. Obecně lze tvrdit, že spočívá ve vděčnosti člověka Bohu a od toho se odvíjí veškeré lidské jednání. Křesťanská etika V křesťanské etice by měl být člověk vděčný za dar své existence, existence světa a měl by tedy milovat nejen své bližní, ale i nepřátele aniž by z toho očekával nějaký prospěch. Takového jednání odpovídá latinskému caritas, což znamená křesťanské pojetí křesťanské lásky. Křesťanská etika prochází napříč celými dějinami lidstva. 4
Judaismus Trochu jinak je etika vnímána v judaismu. Základ je v plnění povinností z lásky k Bohu. Židé usilují především o jednotu ve společenství a ve víře. Náboženská etika je velmi rozsáhlá, protože existuje velké množství náboženství. Je ale důležité uvědomit si, že přes odlišnosti, které v sobě jednotlivé náboženství mají, že náboženská etika se velmi významně podílí na utváření evropské kultury a tradic. 2.1.3 Druhy etiky Jak již bylo řečeno, dělíme etiku na filozofickou a náboženskou. Etiku je ale možné dělit podle různých hledisek. Pro přehlednost uvádím jen ty nejznámější druhy. Autonomní etika - člověk popřípadě společnost si sám vytvoří etické zásady, kterými se řídí Heteronomní etika - etické zásady jsou stanoveny z vnějšku. Jedná se například o nějakou společenskou autoritu nebo Boha Individuální etika zabývá se morálními otázkami jedince Sociální etika zabývá se morálními otázkami z hlediska sociální skupiny Profesní etika aplikuje obecná etická ustanovení na konkrétní profese, k tomu jí slouží tzv. etický kodex. Existuje tedy například etika lékaře, novináře, sociálního pracovníka, učitele a podobně. V současnosti se vyskytl nový pojem a to bioetika. Dříve byla biotika chápána jako zkrácený výraz pro lékařskou etiku. Dnes je považována za disciplínu, která se zabývá řešením praktických morálních problémů souvisejících se vznikem člověka a jeho vztahu k životnímu prostředí a také začleněním člověka do živé přírody. S tím je úzce spjata ekologická etika, nebo také environmentální etika, která řeší problém trvale udržitelného rozvoje. S přírodou se zabývá také geoetika, která řeší problémy s využíváním nerostných surovin. Zcela nový a neobvyklý pojem je 5
informatika. Jedná se o spojení pojmů informace a etika. V současnosti žijeme v době informačního boomu, který je téměř vždy spojen s dějinami. Obecně lze říci, že je vše spojeno nějakou informací, ale také je vše spojeno s nějakou etikou. 2.2 Morálka Morálka pochází z latinského mos, mores, což je v překladu způsob, mrav, obyčej nebo také vůle. Především je myšlena vůle, která je člověku přikázána, většinou nějakými zákony nebo předpisy. Můžeme tedy říci, že morálka je soubor uznávaných mravních norem, který vyplývá z různého chápání mravních hodnot a jejich povahy. Tento soubor názorů, pravidel a zvyků je kulturně a historicky podmíněn, v každé době podléhá nějaké kontrole. Kontrolu představuje svědomí, jako vnitřní kontrola a vnější kontrola je kontrola tzv. sociální. Vztah jedince k morálce úzce souvisí s jeho identitou vůči společnosti, ve které žije. Morálka a její význam souvisí s jedincem a tím i s celou společností. To dokazuje pravdivý výrok V. I. Lenina Pokud chceme zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku a on nám padne do klína jako zralé ovoce. Morálka hodnotí lidské chování z hlediska dobra a zla a porovnání s lidským svědomím. Morální neboli mravné je tedy to, co není v rozporu se svědomím. Morálka bývá často zaměňována s mravností. Mravnost nelze objektivně posoudit, protože žádný člověk nedokáže do svědomí druhého. Pro posuzování tedy slouží dané norma a jejich dodržování, tedy dodržování morálky. Morálka tedy plní tři funkce. První je funkce poznávací, druhá je funkce regulativní (ovlivňuje chování člověka) a třetí funkce je humanizační (zaměřená na lidskost). 2.2.1 Morální vědomí a morální praxe V rámci struktury morálky je zapotřebí rozlišovat jednak morální vědomí a jednak morální praxi. 6
Morální vědomí Vědomí představuje souhrn psychických stavů a procesů, které se projevují mravními city. Jinak řečeno člověk ví, že ví. V křesťanské morálce se vědomí rozvíjí pomocí náboženské víry a mravním normy mají božský původ na základě zjevení. Jsou tedy Bohem dané a Bůh je tedy také zdrojem morálky a zároveň i kritériem mravnosti. Oproti tomu v přirozené morálce je základem povinnost člověka být člověkem, řídícím se pravidlem nečiň jiným to, co nechceš, aby bylo činěno tobě. Morální vědomí je upravováno výchovou a různými sociálními faktory. Cílem je, aby člověk konal dobro pro dobro samé. Morální praxe Člověk jedná mravně z úcty před sebou samým, bez tlaku vnějšího okolí, vlivem vnitřní kázně. S tím souvisí schopnost odolat diktátu okamžiku. Morální praxe je vlastně chování lidí. Morální vědomí a morální praxe mezi sebou nemusí korespondovat, někdy vědomí předbíhá praxi, což je představa určitého ideálu, nebo je to naopak a dochází ke konfliktům. 2.2.2 Druhy morálky Různí lidé dosahují různého stupně mravního vývoje a jednají na základě různorodé motivace neboli mravních pohnutek. Takovými pohnutkami mohou být láska, soucit, spravedlnost strach nebo smyslové požitky a další. Morálka hédonismu - Právě smyslové požitky patří mezi nejčastější mravní pohnutky. Hédonismus pochází z řeckého hédoné což znamená slast nebo rozkoš. Charakteristickým rysem je snaha získat maximum slasti a vyhnout se strastem. Morálka eudaimonismu - Jako člověk touží po smyslových požitcích, může toužit také po duševním blahu. Na tom je postavena morálka eudaimonismu. Toto slovo pochází z řeckého eudaimonia, což znamená blaženost. Psychologové zde vidí přímou souvislost s potřebou seberealizace. 7
2.3 Mravnost Morálka utilitarismu - Pochází z latinského utilit, což znamená prospěšný nebo užitečný. Tato morálka vzniká pohnutkou, jíž je zájem o užitek jiných lidí ve společnosti. Mravné je takové jednání, které je prospěšné jiným lidem. Morálku ještě dělíme na morálku autonomní a heteronomní. Autonomní morálka je morálka vlastní, je vytvářena především v dospělosti. Heteronomní morálka je převzatá. Jedná se většinou o morálku v dětství převzatou od rodičů. Nelze ale říci, že všichni dospělí mají svou autonomní morálku. Je dostatek lidí, kteří zůstanou závislí na nařízeních ostatních, protože je to pohodlné a nevyžaduje to žádnou zodpovědnost. Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, mravně se člověk chová, jen pokud jedná v souladu se svým svědomím. Mravnost tedy souvisí také s charakterem jedince. Charakter představuje trvalý rys osobnosti člověka, který se projevuje v jeho chování. Často se člověk chová mravně, když jedná proti svému okamžitému prospěchu a to většinou v situacích, kdy pociťuje, že nemůže jednat jinak. Mravnost tedy v těchto případech bojuje s rozumem, má svůj základ v emocionální stránce člověka. V situaci, kdy člověk jedná mravně je většinou podnětem cit, sebeúcta a také pocit, že musí něco udělat, nehledě na to jaké to pro něho bude mít následky. Můžeme tedy říct, že mravnost se nedá naučit. Naše chování je provázeno emocemi a tím je ovlivněna i cesta k vytyčenému cíli. Tento cíl označujeme jako motivační faktor. Motivované chování je emočně zabarvené a tím dostává dynamiku. Pojmy motivace a emoce mají společný základ v latinském slově movere, což znamená hýbat. V češtině to má svůj ekvivalent ve slovech pohnutka nebo citové hnutí. Předmětem zkoumání je nejen motivace a emoce, ale také temperament, charakter a především vůle. Všechny tyto věci jsou vzájemně propojené, navzájem se ovlivňují a jsou tedy 8
na sobě závislé. Samotná pohnutka citu nebo rozumu totiž sama nic nezmůže, pokud se k nim nepřidá vůle. Pokud se toto všechno spojí, je člověk schopen naučit se chtít. To je proces, který začíná nějakým impulsem, pak následuje rozhodování a je zakončen samotnou realizací úmyslu. Morální pohnutky neboli motivace mohou být různé. Člověk se stává člověkem až v rámci lidské společnosti a mravnost je tedy důsledkem lidství a výrazem toho, že člověk je opravdu člověkem. V morálce platí tři propojené výrazy: moci umět chtít. Výrazy umět a chtít jsme již vysvětlili v minulých kapitolách. Výraz moci je podmíněn osobními dispozicemi člověka a sociálními podmínkami, ve kterých žije. Tyto podmínky jsou dány společenským řádem, dodržováním zákonů, smyslem výchovy a velmi důležitým vlivem je také tlak veřejného mínění. Otázka veřejného mínění je v poslední době velkým fenoménem a je to také jedna ze stránek morálky. Veřejné mínění se o morálku opírá a představuje významný princip vztahů mezi společností a individuem. V poslední době se stává, že je veřejné mínění v rozporu s morálkou. S mravností souvisí také tři základní pojmy a to jsou svědomí, čin a vyšší řád. Čin zdůrazňuje praktický akcent etiky. Nestačí se jen něčím nadchnout, ale je potřeba se tím i řídit a podle toho jednat. Předpokladem k takovému jednání je osobní rozhodnutí a vyvinutí potřebného úsilí. Jednání člověka by mělo být v souladu s vyšším řádem a měly by být spolu v souladu. To ale není tak jednoduché, protože existují různé společenské a mravní řády. Vyšší řád by měl reprezentovat obecně přijatelné chování a právní principy. Mravnost člověka se opírá o stránku emocionální, ale i o stránku racionální, nedílnou součástí je také motivace a vůle. Své jednání člověk ovládá rozumem, a to i přesto, že základem mravnosti je láska a cit. 2.4 Moralita Je třeba rozlišovat tři velmi podobné pojmy morálka mravnost moralita. O morálce a mravnosti jsme se již zmiňovali v minulých kapitolách, ale moralita je nový pojem. Týká se především svědomí každého konkrétního jedince, protože k posuzování morálního jednání slouží 9
svědomí. Na úrovni morality rozlišujeme dvě varianty, a to co je morálně dobré nebo morálně zlé. Morálně dobré je to, co je v souladu se svědomím člověka a to co je morálně zlé je se svědomím v rozporu. 2.5 Svědomí Svědomí tvoří podstatnou složku mravnosti. Umožňuje člověku morálně hodnotit své jednání. Za svědomitého člověka je považován ten, kdo důsledně plní své povinnosti. Ale na druhou stranu lze také říci, že právě z důvodu svědomí někdo odmítne své povinnosti plnit. Určitá svoboda svědomí ovlivňuje chování jedinců a je spjata s mírou morálky. Od pradávna existují různé pohledy na svědomí. Křesťanský pohled se řídí tím, že vše je stav duše hlas Boží. Současný názor chápe svědomí odpovědnost člověka a funkce celé jeho osobnosti. V psychologii je svědomí bráno jako souhrn určitých norem, se kterými se člověk musí sžít. Této teorii se věnoval S. Freud. Oproti tomu S. G. Jung soudí, že určitou část má člověk vrozenou, získanou od svých předků. Svědomí tedy nezačíná od nuly, ale pro jeho vývoj je třeba výchova a vzdělání. Je to nekonečný proces, který je ovlivněn dispozicemi každého jedince. Ale také působením vnějších vlivů. Výchova je v této oblasti důležitá, co se týče svědomí i odpovědnosti člověka pro celkovou harmonizaci osobnosti každého jedince. Je zapotřebí rozlišit dva různé aspekty a to svědomí před a po činu. Hlas svědomí předchází před jednáním a slouží jako kritérium správnosti a zároveň funguje jako zpětná vazba. Zpětně hodnotí správnost a nesprávnost vykonaného činu. Svědomí po činu může jednání schvalovat, hájit, nebo omlouvat. V některých případech se ozývají výčitky a jejich intenzita je právě na svědomí závislá. Výchovou lze svědomí ovlivnit. Svědomí se může také mýlit, to ale mravnost vylučuje, protože je svědomí měřítkem mravnosti. Lidé většinou respektují obecně uznávané standardy, ale není tomu tak u všech osob. Existují stoupenci i jiných norem, mají jinou motivaci a to z hlediska obecně uznávaných norem není pravdivé. Příkladem mylného svědomí je například jednání teroristů. 10
3 Závěr Etika, morálka, svědomí, odpovědnost jsou základem lidského bytí. Ovšem tyto vlastnosti přímo souvisí se stupněm svobody a možnosti rozhodování každého jedince. Podporou toho všeho je množství informací a stupeň morálního vnímání. V našem okolí a vůbec v celém světě je vše propojeno jak politicky tak ekonomicky. Různé lokality jak v rozložení společnosti, tak u umístění, silně ovlivňují jednání jednotlivce i celé společnosti. Je velmi těžké vytvořit určitý stupeň hodnot pro všechny, prakticky to snad ani není možné. Odpovědnost jednotlivce souvisí se stupněm (mírou) jeho svobody a možnosti rozhodovat se se znalostmi dané situace. Použitá literatura JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. 1. vydání. Nakladatelství TRITON, 2003. 215 s. ISBN 80-7254-329-6 MATURKANIČ, Patrik, Ph.D. 5 x Člověkem. Pět pohledů na život člověka. Nakladatelství JIH, 2010. 60s. ISBN 978-80-86266-36-7 11