Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně-ekonomická fakulta Ústav Financí. Historické modely evropské integrace Bakalářská práce

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně-ekonomická fakulta Ústav Financí Historické modely evropské integrace Bakalářská práce Vedoucí práce: Doc. Ing. Lubor Lacina, Ph.D. Vypracoval: Michael Burian Brno 2008 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Historické modely evropské integrace vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. dne podpis 2

Abstrakt Burian, Michael. Historické modely evropské integrace. Brno, 2008. Obsahem této práce je popis tří historických modelů evropské integrace a jejich představitelů - Římské říše, Sovětského svazu a Východního bloků a Evropské unie. Abstract Burian, Michael. Historical models of European integration. Brno, 2008. The substance of this paper is description of three historical models of European history and their representatives - Roman Empire, Soviet Union and "Eastern Bloc" and European Union. 3

Obsah ÚVOD... 5 1. Říše římská... 7 1.1. Historie... 7 1.2. Státní zřízení... 10 1.3. Hospodářství... 15 1.4. Finance... 18 1.5. Senatus populusque Romanus... 23 2. SSSR a Východní blok... 27 2.1. Historie... 27 2.2. Státní zřízení... 31 2.3. Hospodářství... 35 2.4. Finance... 44 2.5. Пролетарии всех стран, соединяйтесь!... 47 3. Evropská unie... 51 3.1. Historie... 51 3.2. Státní zřízení... 54 3.3. Hospodářství... 67 3.4. Finance... 68 3.5. In varietate concordia... 80 DISKUSE A ZÁVĚR... 83 LITERATURA... 89 PŘÍLOHY... 92 4

Úvod Cílem této bakalářské práce je posoudit představitele tří v literatuře nejčastěji zastoupených modelů integrace, se kterými se můžeme v rámci dějin evropského kontinentu setkat. Jedná se o modely představované Římskou říší (v tomto případě je integrace uskutečňována prostřednictvím včleňování nových oblastí do jediného figurujícího státního celku), Východním blokem (integrované oblasti jsou ponechány na oko svobodné, avšak ve skutečnosti jsou plně řízeny ústřední mocnosti vystupují jako její satelitní státy) a Evropskou unií (jedná se o dobrovolné spojení dvou či více státních celků). Tyto tři představitele jsem pro svou práci zvolil zejména proto, aby byla zřejmá historická návaznost mezi jednotlivými modely a aby současně umožňovaly provedení srovnání tržní a centrálně plánované ekonomiky a státních zřízení ze současnosti a z počátku našeho letopočtu. Při posuzování těchto tří státních útvarů a odhalovaní jejich kladů a záporů bych se rád zaměřil především na několik, z mého hlediska důležitých, oblastí a to problematiku vládního aparátu (zejména jeho demokratičnost, strukturu a způsob tvorby legislativy), ekonomiky (hlavní oblastí v rámci tohoto bodu je struktura hospodářského systému, tedy rozdělení dostupných výrobních faktorů mezi jednotlivé ekonomické sektory a jednotlivá odvětví) a financí (zde se v centru mého zájmu nachází především problematika měny a státního rozpočtu, doplněná popřípadě o problematiku daní). Z tohoto důvodu jsem si proto za dílčí cíle zvolil právě popis a zhodnocení výše zmíněných oblastí, přičemž pro dokreslení představy o vývoji jednotlivých státních útvarů, bych se rád zaměřil rovněž na oblast historického vývoje. Při tvorbě své bakalářské práce jsem využíval především práci s textem, zejména pak s internetovými a cizojazyčnými zdroji. V prvním kroku jsem za pomoci encyklopedie vypracoval základní náčrt plánovaných oddílů, u jejichž jednotlivých bodů jsem poté provedl podrobný průzkum ve vybrané literatuře a článcích na internetu. V této fázi jsem zvýšenou pozornost věnoval především snaze o dosažení vzájemné srovnatelnosti jednotlivých státních útvarů. Dosažení tohoto cíle však nebylo vždy jednoduché. Tak například dohledání informací o některých, z mého hlediska poměrně zajímavých, stránkách Římské říše bylo dosti složité, ne-li dokonce vzhledem k mým možnostem zcela ne- 5

možné. Z tohoto důvodu jsem byl také nucen vypustit některé poměrně zajímavé oblasti ze závěrečného hodnocení. Jednalo se především o oblast daní, kde jsem na stejný problém, tedy na nedostatek informací, narazil jak v rámci Říma, tak zemí Východního bloku. V závěrečném kroku jsem poté provedl vzájemné srovnání jednotlivých zvolených představitelů, za účelem čehož jsem využil kvalitativního způsobu hodnocení. 6

Kapitola 1: Říše římská Prvním z modelů, které jsem si pro svoji práci zvolil, je model spočívající v násilném či mírovém včleňování integrovaných oblastí v jeden jediný rozsáhlý celek, v jehož rámci je veškerá moc soustředěna v jediném mocenském centru. Jedná se tedy v podstatě o unitární stát. Tento způsob integrace byl využíván již v nejstarší historii (k hlavním představitelům patří například tažení Alexandra Velikého, Čingischána, Attily Hunského, Viléma Dobyvatele atd.), avšak navzdory tomu, že v moderních dějinách již téměř vymizel, můžeme se setkat i s několika novodobými příklady, jakými jsou například expanze nacistického Německa či komunistického severního Vietnamu. Pro svou práci jsem za představitele prvního modelu zvolil Říši římskou, která, alespoň z mého hlediska, představuje jeden z nejúspěšnějších a nejrozsáhlejších pokusů sjednocení celého tehdy známého světa spadajícího do příslušného modelu. 1.1. Historie Antický Řím byl starobylá civilizace, jež vyrostla z malé zemědělské komunity, založené asi v 8 stol. př. n. l., v mohutné impérium zahrnující jižní a západní Evropu, severní Afriku a nejvýchodnější část asijského kontinentu. Co se Říma týče, je jeho nejstarší historie doposud velmi nejasná. Pomineme-li mýtus o Romulovi a Removi, dvou bratrech odkojených vlčicí, jež podle legendy město 21.dubna 753 př. n. l. údajně založili, nevíme o počátcích věčného města téměř nic. Město pravděpodobně vzniklo v 8. stol. př. n. l. spojením několika osad na březích řeky Tiberu. První doložené informace pocházejí až ze 7. stol. př. n. l., kdy město setrvávalo pod dlouhodobou nadvládou sousedního národa Etrusků. Ke zvratu došlo teprve kolem roku 509 př. n. l., kdy v průběhu rozsáhlého římského povstání ztratili Etruskové svoje dřívější výsadní postavení a dosavadní monarchie byla přetvořena v republiku. V následujících staletích zaznamenali poté Římané mohutnou expanzi, takže již na počátku 3. stol. př. n. l. byli pány celé Itálie. Po obsazení nejjižnějších částí Apeninského poloostrova se Řím dostal do konfliktu s další z mocností usilujících o ovládnutí Středomoří a to Kartagin- 7

skou republikou. Ta sice dosáhla v průběhu tří vybojovaných válek řadu významných úspěchů, zejména pak pod velením kartaginského vojevůdce Hannibala v průběhu druhé punské války, avšak nakonec byla přece jenom poražena, čímž Římané získali nová území nejen v severní Africe, ale také v Hispánii, Sicílii, Sardinii a na přilehlých ostrovech. Ve stejném období, tedy ke konci 3. stol. př. n. l., zahájily římské legie rovněž tažení na východ, kde obsadily Makedonii a posléze i zbývající řecké městské státy. Těm sice přispěchali na pomoc Peršané, avšak ani její armáda nedokázala učinit přítrž římské rozpínavosti a mezi nové římské provincie, nebo-li vyšší samosprávné celky tak přibyla rovněž značná část Malé Asie. Obr. 1: Územní zisky Římské říše v letech 218 př. n. l. až 117 n. l. Zdroj: www.en.wikipedia.org K dalším významným událostem v římských dějinách došlo poté v průběhu 1. stol. př. n. l., kdy se do čela státu dostal tzv. první triumvirát tvořený zámožným šlechticem Marcem Crassem, slavným vojevůdcem Gnaem Pompeiem a zchudlým aristokratem Gaiem Caesarem. Nejlépe z nich si, alespoň v politickém životě, vedl Caesar, jemuž se také podařilo zajistit si lukrativní pozici správce římských držav v jižní Francii, které poté v několika letech rozšířil na území celé Galie. Po smrti Crassa, se však situace mezi zbývajícími triumviry 8

postupně vyhrocovala, až nakonec přerostla v krvavou občanskou válku. Z ní jako vítěz vyšel Caesar, který nejenže porazil všechny své politické odpůrce, ale dosadil na egyptský trůn svoji budoucí milenku Kleopatru. Ačkoliv se Caesarovi, nově prohlášenému římským diktátorem, brzy podařilo prokázat rovněž vynikající státnické schopnosti (k nejvýznamnějším činům patřilo především zakládání nových měst pro vysloužilé legionáře a římské nezaměstnané, vyřešení dlouhodobých finančních problémů vydáním zákazu hromadění peněžních prostředků, umožněním úhrady dluhů pomocí hmotného i nehmotného majetku a zrušením úroků připsaných od počátku občanské války), jeho slibně se vyvíjející kariéru ukončil 15. března 44 př. n. l. atentát spáchaný skupinou spiklenců z řad římského senátu. Ani Caesarova násilná smrt však nemohla zachránit upadající římskou demokracii před blížícím se zánikem. Jeden ze členů tzv. druhého triumvirátu, Marcus Octavianus, totiž navázal na úspěchy svého nevlastního otce Caesara a po vítězství v občanské válce proti druhému z triumvirů Marcu Antoniovi, prohlásil sám sebe prvním mužem republiky. V následujících letech zaznamenal poté Octavian a jeho nástupci závratný mocenský vzestup, takže již na konci 1. stol. př. n. l. byla transformace republiky v císařství u konce. V prvních letech našeho století prošla Římská říše dalším rozšířením. Za vlády císaře Claudia byla obsazena Británie, Mauretánie a Thrákie, za Vespasiana území mezi Rýnem a Labem, za Traiana Dacie a za Marca Antonia Markomanie a Sarmatie. Navzdory neustálé územní expanzi však začala Římská říše nezadržitelně upadat. Vzrůstající krize se projevila zejména v neustálém prohlubování ekonomických a finančních potíží, které říši již po dlouhou dobu sužovaly, ale také, což bylo ještě horší, ve značném posílení politické pozice armády. Ta se totiž v průběhu 3. stol. n. l. stala hlavní hnací silou celého impéria, což spočívalo především ve skutečnosti, že to byly právě římské legie, které ve většině případů rozhodovaly o tom, kdo bude prohlášen panovníkem a komu se naopak stane nehoda. Problémem bylo, že ani armáda nebyla v otázkách budoucnosti Říma jednotná, a tak nebylo divu, že se ke konci 3. stol. n. l. říše rozpadla na tři samostatné státní útvary a to Galskou říši na západě, Palmýřinu říši na východě a Římskou říši uprostřed. Římanům se však nakonec podařilo i tuto značně nepříznivou situaci vyřešit. Nejenže dokázali pod velením císaře Claudia II. říši opět sjednotit, ale odrazili rovněž 9

nebezpečné nepřátelské invaze Peršanů a Gótů. Za vlády císaře Constantina bylo odstraněno i další nebezpečí narušující stabilitu impéria a to dlouholeté náboženské spory mezi zastánci tradičních kultů a nově příchozími křesťany. K počátku konce Římské říše došlo v období vlády císaře Valentiniana, jež usoudil, že Řím je příliš rozsáhlý, než aby jej mohl spravovat pouze jediný člověk, a rozdělil proto impérium na Říši západořímskou (Římskou) a východořímskou (Byzantskou). Řím byl však v této době již v pokročilém stádiu rozpadu, a nebylo proto divu, že v roce 476 n. l. podlehl nesčetným nepřátelským útokům a na jeho území vzniklo několik menších germánských království. Byzantská říše oproti tomu přetrvala o poznání déle a to až do první poloviny 13 stol. n. l., kdy se stala obětí expanzivních snah osmanského sultána Muhammeda II. 1.2. Státní zřízení Co se Říma týče, prošel v průběhu své více než tisícileté existence mnoha různými podobami. Pomineme-li počáteční uspořádání v podobě království, jehož podoba je ještě doposud předmětem mnoha dohadů (dva krajní názory předpokládají, že král byl buď absolutistickým vládcem celého království, nebo pouhou letkou zastupující říši spravovanou senátem), setrvával po dlouhou dobu rovněž v podobě republiky a císařství. I ty však v průběhu staletí nezůstávaly v nezměněné podobě a postupem času se vyvíjely. První tváří Říma, o které je třeba se v souvislosti s problematikou státního uspořádání zmínit, je republika (toto označení pochází z latinských slov res publica, neboli věc veřejná), která fungovala v letech 509 až 27 př. n. l. Jednalo se v podstatě jakousi kombinací demokracie, představované senátem a lidovým shromážděním, a oligarchie, zastupované dvojicí konzulů (toto slovo pochází z latinského výrazu pro ty jež kráčejí pospolu ). V rámci Římské republiky fungovala celá řada více či méně důležitých úřadů, pro něž bylo příznačné především dosazování prostřednictvím volby lidového shromáždění, které také určovalo jejich pravomoci, časovou omezenost funkce a zásadu kolegiality, která zamezovala jednotlivým úředníkům jednat na vlastní pěst. Nejvyššími úředníky byli lidovým shromážděním každoročně volení konzulové, jejichž úřad mohli nejprve zastávat pouze patricijové, a teprve později byl 10

jeden ze dvojice konzulů volen rovněž z řady plebejů, nebo-li členů středních a nižších vrstev. Konzulové existovali již v období království, avšak na vážnosti získali teprve se vznikem republiky, kdy přejali většinu světských pravomocí sesazeného krále. Stali se tak hlavními nositeli výkonné a soudní moci Říma, přičemž mezi jejich základní povinnosti patřilo především předsedání senátu, svolávání lidového shromáždění, předkládání návrhů, odvolávání nižších úředníků, vedení diplomatických jednání, správa státu a rozhodování v soudních řízeních, ač tato pravomoc byla kolem roku 366 př. n. l. převedena na praetory. Mimoto byli oprávněni povolávat armádu, jmenovat důstojníky, přijímat kapitulace nepřítele a vést armádu na bojišti. Co se kolegiálních orgánů týče, zastávalo významnou roli především lidové shromáždění, jemuž byla jako jedinému orgánu v období republiky přisouzena legislativní pravomoc. Tu tvořily dvě samostatné složky a to comitia centuriata, tvořená 373 vojenskými centuriemi a comitia tributa, zahrnující 35 tributů, reprezentujících veškeré římské obyvatelstvo (4 tributy reprezentovaly obyvatele samotného města Řím, 16 obyvatele jeho nejbližšího okolí a zbylých 15 ostatní občany republiky). Součástí comitia tributa bylo rovněž concilium plebis, jež vniklo kolem roku 494 př. n. l. jako výsledek plebejských snah o zapojení se do správy republiky. Jeho hlavním úkolem byla především volba tribuna lidu, jehož povinností bylo zastupovat zájmy prostého lidu a to pomocí práva veta a oprávnění k předkládání návrhů zákona. V souvislosti s danou oblastí je třeba vědět, že právem zrušit návrh či rozhodnutí ostatních římských úředníků nebyli obdařeni pouze tribuni, ale také osoby zastávající post na stejné či popřípadě vyšší úrovni. Jak již bylo v předchozím textu řečeno, bylo primárním úkolem lidového shromáždění zejména schvalovat zákony, předkládané vyššími úředníky (konzuly či tribuny lidu), dohlížet na činnost senátu a ostatních magistrátů (úřadů), jmenování úředníků do funkcí (např.: konzulů, praetorů, tribunů, atd.), vyhlašování války, atd. Důležitým kolegiálním orgánem byl rovněž senát. Ten zpočátku, tedy v období království a rané republiky, sloužil výhradně k poradním účelům, avšak postupem času jeho moc závratně narostla. Značnou měrou k tomu přispěly Sullovy reformy, podle kterých mohlo lidové shromáždění odsouhlasit zákon pouze s předchozím svolením senátu. Mezi jeho pravomoci, které však většinou ani neměl v zákonech zakotveny, patřila zejména správa státní pokladny, 11

vrchní dozor nad státním hospodářstvím, rozhodování o míru či válce, řízení zahraniční politiky, dozor nad správou podmaněných území, jmenování provinčních správců, navrhování diktátora a potvrzování usnesení lidových shromáždění. Je však třeba si uvědomit, že senát nelze v žádném případě považovat za římského samovládce. Nemohl totiž rozhodovat soudní řízení, jmenovat nové úředníky a po většinu času ani schvalovat legislativu. Toto právo mu bylo přiděleno teprve v pozdějších obdobích. Mimoto mohla být jeho opatření vetována tribunem lidu, zasedání senátu mohlo být uskutečněno pouze na příkaz konzula, diktátora či později císaře a jakýkoliv senátor mohl být bez větších problémů zbaven funkce censorem. I navzdory těmto opatřením však většina úředníků senátu ochotně naslouchala, a to především proto, že v opačném případě mohli být po vypršení svého funkčního období vystaveni nebezpečí. V rámci problematiky senátu je rovněž třeba vědět, že počet senátorů se v průběhu existence Říma pohyboval od sta, v období království, do devíti set na přelomu letopočtu. Vedle v předchozím textu uvedených vyšších úřadů existovaly v antickém Římě rovněž posty méně významné. Jednalo se například o praetora, jež zastával již od dob králů pozici vysokého vojenského velitele, později pak převzal soudní pravomoci připadající konzulům. Dalším úřadem byl aedil, dohlížející na bezpečnost a čistotu ve městě, provádějící kontrolu obchodníků, pořádající slavnosti a řešící drobné přestupky. V Římě byl volen rovněž kvestor, jehož úkolem bylo předsedání soudům ve věci vražd či jiných těžkých zločinů, správa státní či jiných pokladen a výběr cla a přístavních daní. Posledním důležitým úředníkem byl censor, provádějící sčítání obyvatel a jejich majetku, registraci nových občanů, povyšování do hodnosti equite (rytíře), jmenování a odvolávání členů senátu, správu městských financí a péči o dodržování morálních zásad. V období Římské republiky existoval ještě jeden důležitý magistrát a to post římského diktátora. Ten byl volen senátem na dobu nejdéle šesti měsíců, a to pouze v případě vážného ohrození republiky, například v období válek či občanských rebelií. Po toto období přejímal pravomoci všech římských úřadů, a to jak v oblasti vojenské, tak civilní, kde jeho pravomoci zahrnovaly zejména vydávání zákonů, rozhodování soudních řízení, vydávání rozkazů k výkonu trestu atd. V průběhu římské historie byla volba diktátora využita několikrát, 12

přičemž k nejvýznamnějším diktátorům patřil především Lucius Cornelius Sulla a Gaius Julius Caesar. Pro úplnost je třeba dodat, že oba jmenovaní politici setrvali ve funkci navzdory přísnému zákazu zákona i po uplynutí šestiměsíčního funkčního období. Obr. 2: Správní členění Římského impéria kolem roku 120 n. l. Zdroj: www.en.wikipedia.org Druhou tváří Říma bylo poté římské impérium přetrvávající od roku 27 př. n. l. do roku 476 n. l. Podoba říše v průběhu tohoto období však ani zdaleka nebyla neměnná. První římští císařové zastávali myšlenku monarchie v republikánském rouše (tzv. principát), neboť se obávali stejného osudu jako doživotní diktátor Gaius Julius Caesar. Důkazem této skutečnosti bylo již samo konání princepse (tento titul znamenající v překladu první občan, byl Octavianovi přidělen senátem po vítězství v občanské válce proti Marcu Antoniovi) Octaviana, jež se nejprve v roce 27 př. n. l. rozhodl vzdát svých nově nabytých pravomocí, avšak brzy nato podlehl přesvědčování ze strany senátu a přijal jejich jmenování Augustem. Toto označení, původně zamýšlené jako pouhý čestný titul určený výhradně Octavianovi, se později stalo synonymem vládce 13

celé Římské říše. Současně s tím mu bylo svěřeno vrchní velení ozbrojených sil, pravomoci tribuna lidu, konzulů a censorů, kontrola lidového shromáždění a správa římských provincií. Ačkoliv byl tímto způsobem fakticky pasován do role absolutního vládce Říma, navenek zůstával i nadále oddaným služebníkem lidu a republiky. To jiní císaři svou touhu po moci nikterak neskrývali a naplno usilovali o přetvoření dosavadní podoby Říma v absolutistickou monarchii, tzv. dominát. V souvislosti s danou problematikou je ještě třeba si uvědomit jednu důležitou informaci a to skutečnost, že ustanovení římského císařství ani zdaleka neznamenalo okamžitý zánik dosavadních republikánských magistrátů. Některé úřady jako třeba lidové shromáždění sice skutečně zanikly (Augustus a Tiberius nejprve převedli všechny jeho pravomoci na senát a po smrti Caliguly poté shromáždění úplně zaniklo), avšak většina byla pouze více či méně oslabena. Příkladem je senát, který sice přetrval až do samotného pádu Západořímské říše, avšak pouze jako obyčejný poradní orgán. Senátoři museli sice potvrdit volbu nového panovníka, avšak tato pravomoc byla pouze symbolická. Ve starověkém Římě fungovala rovněž dobře propracovaná místní samospráva, představovaná správou měst a vyšších mimoitalských správných celků, nebo-li provincií. V jejich rámci hrál hlavní roli zejména senátem či císařem jmenovaný úředník, jenž měl za úkol zejména kontrolovat dodržování práva, zajišťovat výběr daní a velet tamějším vojenským posádkám. V období republiky byli těmito úkoly pověřováni zejména propraetoři, umísťovaní zpravidla do klidnějších oblastí a prokonzulové, spravující naopak nebezpečné pohraniční oblasti. Oba tyto úřady byly nesmírně žádané, neboť představovaly téměř neomezenou moc nad svěřeným územím a snadnou cestu k získání ohromného bohatství. To v době císařství byla situace o mnoho složitější. V prvé řadě byly veškeré římské provincie rozděleny do dvou odlišných skupin a to na císaři podléhající provincie císařské, nebo-li imperiální a senátem ovládané provincie senátorské. Co se druhé skupiny týče, byla místní samospráva uskutečňována stejně, jako tomu bylo v období republiky, zatímco v případě provincií imperiálních uskutečňovali správní činnosti Augustem jmenovaní legáti nebo v případě oblastí s trvale umístěnou legií propraetoři. Mimoto ke konci 3. stol. n. l. podnikl císař Diocletian rozsáhlou reformu svého impéria, v jejímž průběhu bylo impérium rozděleno na čtyři pretoriánské prefektury 14

(Gallii, Italii, Illyricum a Oriens) a ty pak na dvanáct dioecesis. Současně s tím bylo založeno několik nových institucí a to vrchní civilní (praefectus praetorio) a vojenský úředník (magister militum) pro prefektury a vrchní civilní (vicarius) a vojenský (dux) úředník pro dioecesis. Významnou změnou bylo rovněž jmenování čtyř císařů, z nichž dva užívali titul augustus a zbývající dva caesar. Ti měli dle záměru Diocletiana nahradit augusty po jejich odchodu do ústraní. 1.3. Hospodářství Co se římského hospodářství týče, je třeba vědět, že navzdory veškeré slávě a velkoleposti antického Říma a jeho takřka nevyčerpatelným lidským a přírodním zdrojům, nedosáhla jeho ekonomika ani zdaleka podoby stabilního a propracovaného komplexu srovnatelného s hospodářstvím dnešním. Hlavním cílem Říma v této oblasti bylo především zajistit dostatečné množství potravin potřebných k nakrmení neustále rostoucího počtu obyvatel a vojáků. Snad právě z tohoto důvodu bylo hlavním odvětvím římské ekonomiky právě zemědělství (zkušenosti v tomto odvětví získali Římané především od Etrusků a Sabinů), mezi jehož nejdůležitější centra patřil vedle Itálie rovněž Egypt, Sicílie a Tunisko, jejichž úrodná půda a příznivé podnebí, představovaly pro zemědělce takřka dokonalé pěstitelské podmínky. V rámci rostlinné výroby zaujímaly výsadní postavení především obiloviny, rozvážené z hlavních pěstitelských oblastí přes římský přístav Ostria do celého impéria. Důležité postavení zastávala rovněž v italských oblastech rozšířená vinná réva a olivy, jež se postupem času staly nejvýznamnějším vývozním artiklem celé říše (římské víno bylo nalezeno až v daleké Indii). Mimoto se již v menší míře pěstoval rovněž hrách, fazole, čočka, sezam, len, jablka, hrušky a fíky. V rámci živočišné výroby chovali Římané zejména koně, osly, ovce, kozy, krávy, prasata, drůbež či jiná ptactva, sladkovodní i mořské ryby a včelstva, jejichž med využívali místo ne příliš rozšířeného cukru. Těžištěm zemědělství starověkého Říma byly především početné velkostatky, latifundie, jež nejenže byly schopny prodávat za nižší ceny, než byli kdy schopni běžní rolníci (to umožňovalo především využívání levné pracovní síly otroků), ale také vlastnily dostatek peněžních prostředků ke skupování další půdy a otroků, plynoucích z nesčetných válek římského impéria, což jejich výhodu oproti chudým rolníkům ještě 15

prohlubovalo. Několik významných politiků se sice pokoušelo zhoršující se situaci plebejců pomocí nejrůznějších zásahů vyřešit, avšak významní velkostatkáři ovládající senát jejich snahy buď v zárodku zhatili nebo prošlé agrární zákony prostě a jednoduše ignorovali. K nejvýznamnějším z nich patřili bratři Gracchové, jež navrhovali stanovení limitů držení půdy a rozdání veřejné půdy chudině, což by nejen snížilo počet nezaměstnaných, závislých na přídělech potravin ze strany státu, ale také zvýšilo životaschopnost drobných rolníků. Ani jejich snahy však nakonec nebyly naplněny. Ba naopak situace se zhoršila natolik, že s rozpadem republiky drobní rolníci téměř vymizeli. Velkou měrou k tomu přispěly časté války, v jejichž průběhu si většina mladých a silných rolníků plnila svoje povinnosti v armádě, zatímco jejich polnosti chátraly. K obnovení drobného rolnictví došlo teprve v pozdějších letech císařství, kdy cena otroků, tvořících páteř celého římského hospodářství, vzrostla vlivem odklonu od expanzivní politiky impéria natolik, že pro velkostatkáře bylo mnohem výhodnější pronajímat část svých pozemků svobodným rolníkům. Pozice těchto kolonů (nájemců půdy) však ani zdaleka nebyla jednoduchá. Vedle samotných daní, tvořených peněžní a naturální složkou, určenou k uskutečňování státní politiky pomoci nemajetným a občasných vojenských rekvizic, museli totiž část svého výdělku odvádět rovněž letifundům. Nebylo tedy divu, že zemědělci, nejen že neusilovali o zvýšení produkce svých polností, což by totiž vedlo pouze ke zvětšování dávek státu a velkostatkářům, ale navíc začali svoje pozemky v hojném počtu opouštět a stěhovali se za lepším do měst. Výsledkem toho byl nárůst nezaměstnanosti, například v období pozdního císařství bylo jen v Římě přes 100.000 nezaměstnaných, a značný pokles zemědělské produkce, což mělo v konečném důsledku fatální dopady nejen na ekonomiku, ale i samu existenci Říma. Spolu s nepřiměřenými daněmi v agronomické oblasti byla totiž hlavním důvodem úpadku zemědělského systému a napomohla tak značnou měrou k rozpadu již tak nestabilního impéria. O poznání lépe na tom bylo druhé nejvýznamnější odvětví římské ekonomiky, a to obchod. Ten byl na rozdíl od zemědělství značně rozvinutý nejen na úrovni vnitronárodní, ale také mezinárodní. Významným dovozním artiklem bylo například hedvábí z Číny, bavlna a koření z Indie, vonné masti z Arábie, smaragdy ze Skythie, slonovina a divoká zvířata z Afriky, drahé kovy ze 16

Španělska a Británie, drahokamy z Germánie a obzvláště cenění otroci dovážení ze všech koutů světa, zatímco vývozu vévodilo především víno a olivový olej. Přeprava zboží mezi jednotlivými obchodními centry nebyla v době starověkého Říma nikterak jednoduchá. Suchozemská doprava, uskutečňovaná prostřednictvím koní, oslů, velbloudů či otroků, byla totiž poměrně drahá, zdlouhavá a navíc byla schopna pojmout pouze omezené množství zboží. Naproti tomu lodě mohly převést za nižší cenu daleko větší náklady, avšak byly díky nepřesným mapám, nedokonalému navigačnímu vybavení, proměnlivosti počasí a nebezpečí pirátů mnohem více náchylné k nehodám. I přesto však byly využívány o poznání častěji než doprava suchozemská. Za zmínku stojí rovněž fakt, že v počátečních letech republiky byl římský trh založen na směnném nebo-li bártrovém obchodu, avšak v pozdějších obdobích se pozvolna přecházelo k penězům. Bártr však úplně nevymizel a v obdobích vysoké inflace vyplouval tu a tam na povrch. Obr. 3: Římské obchodní trasy v 1 stol. n. l. Zdroj: www.en.wikipedia.org Ve starověkém Římě bylo možné se setkat rovněž s průmyslem a řemeslnictvím, avšak ani jedno z těchto odvětví nezaujímalo v rámci římské ekonomiky žádné významné postavení, naopak měly spíše doplňkový charakter. Na prvním místě to byla především těžba surovin, a to zejména mramoru ze 17

severní Itálie a Řecka, zlata a stříbra ze Španělska a železné rudy z Británie, avšak fungovalo zde rovněž hrnčířství (k hlavním oblastem patří Germánie, Puteoli, Cumle, Pola), sklářství (Egypt, Cumle, Sorento, Pompeje, Aquileia), tkalcovství (Španělsko, Galie, Apulia, Istria, Parma, Padua, Aquileia) či kovářství (Hispánie, Galie, Noricum, Como, Salerno, Puteoli, Capua). Celkově lze říci, že římské hospodářství mělo téměř po celou dobu svojí existence tržní charakter. Státní zásahy byly naopak využívány pouze ojediněle a to většinou z důvodu snah o vyřešení bezvýchodných situací v rámci hospodářského a měnového systému. V souvislosti s ekonomikou starověkého Říma je rovněž dobré vědět, že páteří celého systému byli otroci. Ti představovali hlavní pracovní sílu ve většině hospodářských odvětví a to až do doby, kdy ukončení expanzivních snah způsobilo takové prodražení této doposud levné pracovní síly, že se od otrokářství začalo postupně ustupovat a k manuální práci se začalo využívat nejemných placených dělníků. 1.4. Finance Co se týče peněž využívali Římané v počátečních letech jako platidlo nijak nezpracované valouny bronzu (aes rude). Ty však měly jeden zásadní nedostatek a to fakt, že je bylo zapotřebí při každé transakci znovu převažovat. Z tohoto důvodu se proto brzy začaly využívat nejprve pětilibrové, z bronzu odlité cihličky (aes signatum) a posléze i první standardizované bronzové mince (aes grave). Od 3. stol. př. n. l. se vyráběly rovněž mince stříbrné, jejichž původním účelem bylo především ulehčit obchod s řeckými koloniemi, jež na rozdíl od Římanů využívaly k ražbě mincí výhradně stříbro. Zlata se zpočátku pro peněžní účely využívalo pouze ojediněle. Většinou se tak dělo v dobách největší tísně, například v průběhu druhé punské války či Sullova tažení. V průběhu císařství se však zlaté mince objevovaly stále častěji, neboť bylo zapotřebí zajistit prostředky potřebné ke krytí rostoucích výdajů spojených s neustálými válečnými aktivitami impéria. Na přelomu letopočtu se Římská říše mohla pochlubit vysoce propracovaným ražebním systémem, jenž tvořil zlatý Aureus (400 Asů) a Quinarius Aureus (200 Asů), stříbrný Denarius (16 Asů), Quinarius Argenteus (8 Asů) a estertius (4 Asy) a bronzový Dupondius (2 Asy), As a Quaraus (1/4 Asu). U 18

všech těchto mincí bylo přesně stanoveno označení, hodnota, velikost, hmotnost a obsah drahých kovů. Pro římský měnový systém byla charakteristická zejména značná proměnlivost, a to jak v oblasti názvů, tak v rámci ostatních předepsaných náležitostí a vzájemných převodových kurzů. Tak například kurz mezi nejvyšší a nejnižší mincí vzrostl v průběhu existence Říma z 1 : 24 na 1 : 7.200 a obsah drahých kovů ve stříbrných mincích, jež tvořily páteř římského peněžního systému (u mincí zlatých a bronzových nebylo znehodnocování tak markantní), klesl vlivem nedostatku materiálu, rostoucí poptávce po penězích, nedokonalosti finančního systému, odčerpávání peněžních prostředků v rámci mezinárodního obchodu a rostoucí inflace z původních 95 % na pouhé 2 %. Tato skutečnost byla kompenzována zejména snižováním hmotnosti či nahrazováním stříbra jinými kovy. Obr. 4: Nalezené exempláře římských mincí Zdroj: www.en.wikipedia.org Je třeba vědět, že peníze sloužily i k jiným účelům než jen ekonomickým. Plnily totiž rovněž funkci společenskou, uskutečňovanou prostřednictvím výjevů na nich zobrazených. Ty zpočátku znázorňovaly pouze symboly Říma, avšak postupem času začali raziči mincí opatřovat svoje výtvory rovněž portréty 19

významných předků. V souvislosti s touto problematikou je vhodné vědět, že právo razit bronzové mince měla většina lokálních autorit, zatímco mince zlaté či stříbrné produkovaly pouze státem pověřené mincovny. Ke změně došlo teprve v době Gaia Julia Caesara, jenž nechal vydat mince nesoucí jeho vlastní podobiznu a stal se tak prvním žijícím člověkem vyobrazeným na římských penězích. Tato tradice se brzy rozšířila natolik, že se mince staly významným prostředkem politických bojů a propagandy. Důkazem je využívání mincí k ražbě podobizen císařů a jimi podporovaných následníků či fakt, že po smrti nenáviděného císaře Caliguly nechal senát mince s jeho vyobrazením stáhnout z oběhu a přetavit. Ještě rozmanitější byla výzdoba rubu, kterou až do Diocletianovy reformy měnového systému tvořily například podobizny kandidátů na významné veřejné funkce, výjevy ze slavných historických bitev či prostá poselství římské veřejnosti. S příchodem tetrarchie však došlo ke změně, v jejímž rámci byly všechny římské mince opatřeny univerzální rubovou výzdobou, znázorňující slávu a velkolepost římského impéria. Mimoto došlo k úplné změně označení jednotlivých druhů mincí. Stejně složitým vývojem jako měna prošel rovněž římský systém daní. Ten byl v počátečních letech republiky založen výhradně na dani z bohatství, uvalované na pozemky, nemovitosti, otroky, zvířata, movité věci a peněžní prostředky, jejíž sazba se pohybovala v rozmezí od 1 % hodnoty majetku v období míru do 3 % v průběhu válek. Tato daň byla původně vybírána na území celé republiky, avšak nesčetné války, kterých se Řím v počátečních letech své existence zúčastnil, způsobily skrze anexe nových území takový nárůst dani podléhajících obyvatel, že byla daňová povinnost redukována pouze na oblasti provincií. Rozšiřování Říma však, vedle růstu dávek plynoucích do státní pokladny, způsobovalo rovněž značné zkomplikování jejich výběru. Z tohoto důvodu začal proto senát v roce 123 př. n. l. z přičinění Gaia Graccha využívat služeb pravidelně volených výběrčích, publicanů, jež zabezpečovali výběr daní v jednotlivých oblastech. Tyto nově vzniklé úřady byly od počátku nesmírně žádané, neboť představovaly poměrně snadný způsob, jak jednoduše a rychle zbohatnout. K hlavním cestám směřujícím k tomuto cíli patřila vedle korupce a rozkrádání, rovněž spekulace spočívající ve výkupu levných obilovin, prodávaných v době nedostatku s vysokou ziskovou přirážkou či lichvářství (průměrná úroková míra zapůjčovaných peněžních pros- 20

tředků činila v tomto období asi 4 % měsíčně) financované z peněz získaných na daních. Ke změně došlo teprve ke konci 1. stol. př. n. l., kdy císař Augustus, znechucený stížnostmi poddaných na krutost zdanění a nesrovnalostmi v příjmech plynoucích z provincií, provedl radikální reformu celého daňového systému. V jejím průběhu došlo nejen k zavedení rovné daně z hlavy, ale také k ustanovení povinnosti pravidelného sčítání obyvatel, díky čemuž byl stát na základě vyčíslení předpokládané daňové povinnosti schopen provádět snadnou kontrolu činnosti nově vytvořených specializovaných výběrčích orgánů. Nový daňový systém měl rovněž jednu důležitou nevýhodu, a to značné omezení příjmů plynoucích do státní pokladny, což však bylo do značné míry kompenzováno vyšší stabilitou veřejných financí a lepšími podmínkami k odstartování velké ekonomické expanze. Je třeba vědět, že popsané uspořádání platilo pouze v rámci jednotlivých provincií, zatímco na území Itálie zavedl císař daně nepřímé, především 4% daň z ceny otroků, 1% daň z ceny prodaného zboží a 5% daň dědickou. Po Augustově smrti prodělal daňový systém ještě bezpočet úprav a reforem, avšak té z přelomu letopočtu se svým rozsahem vyrovnala pouze jediná, tedy ta uskutečněná v průběhu 3. stol. n. l. císařem Diocletianem. Pod jeho taktovkou měla být daňová soustava přetvořena v rozsáhlý komplex, využívající různých dodatkových daní, pro různé skupiny poplatníků, vlastníky půdy, řemeslníky, obchodníky, atd. K naplnění této myšlenky však nakonec nedošlo, neboť jedinou daní tohoto typu, jež byla v průběhu Diocletianova života zavedena byla dodatková daň z pozemků. Mnohem větších úspěchů dosáhl císař při své snaze přesunout povinnost výběru daně a úhrady případného deficitu na senátory z řad místních zastupitelstev. I tato myšlenka však nakonec vedla ke krachu, neboť pod taktovkou senátu dospěl římský daňový systém k svému celkovému rozpadu. K uspíšení úpadku dopomohlo rovněž nařízení císaře Constantina, na jehož základě byl senátorský titul prohlášen dědičným. Daňový deficit tak přecházel z generace na generaci a likvidoval jak senátorský rod pověřený výběrem, tak státní pokladnu, do niž nebylo kvůli finanční tísni výběrčích z čeho odvádět. Pro úplnost je ještě třeba podotknout, že navzdory nesčetným těžkostem, které daňový systém v průběhu své dlouholeté existence prodělal, byly daně ve starověkém Římě, alespoň ve srovnání s přítomností, poměrně nízké. Tak například nejvyšší daň za vlády císaře Diocletiana činila pouhých 21

10 % ze zemědělského přebytku. Současně je třeba vědět, že selhání systému výběru daní nebylo jedinou příčinou krize římského finančního systému. Významný problém představovaly totiž mimo jiné rovněž rostoucí výdaje na provoz a údržbu armády. Jejich přesná výše je sice v současnosti neznámá, avšak vezmeme-li v úvahu, že v průběhu 1. stol. n. l. vydržoval Řím celkem 46 legií o velikosti asi 5.200 legionářů s měsíčním příjmem 20 denariů, mohly celkové měsíční výdaje činit asi 4.784.000 denariů, a to do výpočtu nejsou zahrnuty platy důstojníků, jež byly v průměru až desetkrát vyšší než příjmy řadových vojáků a rozsáhlých pomocných sborů. S problematikou daní úzce souvisí oblast státního rozpočtu, jež byla v počátečních obdobích plně svěřena do rukou senátu, či v pozdějších obdobích jemu podřízeným úředníkům, především kvestorům a cenzorům. K první významné změně v dané oblasti došlo krátce po vzniku císařství, kdy byla část příjmů impéria přesunuta z dosavadní veřejné pokladny (aerarium) do pokladny císařské (fiscus). Tento proces pokračoval i v letech následujících, až nakonec ke konci 2. stol. př. n. l. došlo k situaci, kdy téměř veškeré příjmy státu plynuly právě do rukou Augusta. Císař Septimus Severus vládnoucí v tomto období byl proto nucen provést radikální reformu dosavadního systému, v jejímž rámci převzal fiscus roli jediného zdroje krytí vládních výdajů. Mimoto došlo rovněž k založení nového druhu pokladny (patrimonium), do které byl ukládán veškerý císařův osobní majetek. Nové uspořádání však nevydrželo ani jediné století. Již ke konci 3. stol. n. l. převedl totiž císař Diocletianus veškeré finanční zdroje Říma pod pravomoc centrální vlády. Poslední významné změny v rámci dané oblasti proběhly za vlády císaře Constantinana, jenž vytvořil úřad comes sacrarum largitionum, určený k provádění správy v oblasti daní, ražby peněž, těžby drahých kovů, bankovnictví a státního rozpočtu a úřad rationales summarum, zajišťující výběr daní a poplatků. Na závěr problematiky státního rozpočtu je ještě třeba podotknout, že mezi příjmy státní pokladny (vectigalia) nepatřily pouze daně, z nichž k nejvýznamnějším patřila především daň z prodaného zboží (quinquagesima), ze zakoupeného otroka (vicesima), z hlavy (ostiarium) či mnoho dalších, ale také nájemné od rolníků a pastevců využívajících veřejnou půdu (decumae a scriptura), přístavní poplatky (portorium), příjmy plynoucí z těžby drahých kovů v obsazených oblastech (metalla), poplatky hrazené svobodnými muži a ženami 22

(aes uxorium a aes hordearium), tributy uvalené na sousední státy a mnoho dalších. Nakonec je třeba dodat, že římský finanční systém se téměř po celou dobu svojí existence potýkal se značnými problémy. Hlavní příčinu můžeme spatřovat ve stále rostoucích státních výdajích, směřujících zejména do armády či k uspokojení potřeb císaře, které ještě umocňovalo zpronevěřování v řadách pověřených výběrčích. Konečným důsledkem byl stále častější rozpočtový deficit, jenž bylo možné zacelit pouze zvyšováním daňového zatížení či ražbou nových peněžních prostředků. Důsledkem prvního způsobu zajišťování financí byly častější daňové úniky a menší motivace občanů k práci, docházelo tedy ke vzniku problému popsanému Arthurem Lafferem, což pouze dále snižovalo příjmy státní pokladny a vedlo ke vzniku nezadržitelné deficitní spirály. Druhý způsob vedl naopak ke znehodnocování měny a s tím spojenému nárůstu cenové hladiny. Ražba nových mincí byla totiž vzhledem k nedostatku drahých kovů, způsobených mimo jiné i odlivem prostředků v rámci nevyrovnané mezinárodní bilance, možná pouze při snížení objemu kvalitnějších materiálů. Mnoho římských panovníků se sice pokoušelo katastrofální stav veřejných financí vyřešit, avšak žádný z nich ve svém snažení neuspěl. Snad nejblíže stanovenému cíli byl císař Diocletianus, který, považujíc inflaci za projev hamižnosti římských obchodníků, vydal edikt o zavedení fixních cen. Cenová hladina tak byla skutečně ustálena, avšak Římané začali v hojné míře opouštět svoje živnosti. Dioceltianus byl proto nucen vydat nařízení, podle něhož museli synové pokračovat v profesi svých otců. Finanční problémy tedy byly zažehnány, avšak doposud svobodní římští občané byli prakticky pasování do pozice nevolníků. 1.5. Senatus populusque Romanus V rámci římské společnosti je možné rozeznat celou řadu více či méně významných silných a slabých stránek. Co se pozitivních skutečností týče, hrála významnou roli, alespoň z mého pohledu, především vysoká demokratičnost politického systému z období republiky. Tuto skutečnost lze pozorovat zejména v legislativním procesu, jenž byl alespoň zpočátku uskutečňován prostřednictvím lidového shromáždění, tvořeného na rozdíl od současnosti samotnými 23

římskými občany a nikoliv pouze volenými zástupci. Jediným problémem byl fakt, že lid nemohl až do vytvoření úřadu tribuna lidu předkládat návrhy zákona, neboť tato pravomoc náležela výhradně do jurisdikce vyšších volených úředníků. Ty však dosazovalo do funkce právě lidové shromáždění, jemuž tak zůstával alespoň nepřímý způsob jak ovlivnit předkládané návrhy. S postupem času však pozice lidu postupně upadala a jediným nástrojem prosazování jeho vůle se tak stalo tribunské právo veta. Za další významnou skutečnost považuji rovněž fakt, že veškerá rozhodnutí centrální vlády byla okamžitě a v plné míře implementována i do nejzazších koutů celého impéria. Místní samospráva měla sice, alespoň v pozdějších obdobích, kdy se země stala příliš rozsáhlou, než aby byla spravována výhradně z Říma, určité pravomoci k uskutečňování svých vlastních záměrů, ale pouze v rámci hranic stanovených zákonem. Mezi pozitiva Římského impéria je třeba zařadit rovněž obohacení celé řady oblastí soudobé společnosti (právo, jazyk, kultura, atd.), či systém sociální péče o chudé a sirotky, jež se sice ve srovnání se současností nevyznačovala žádnou zvláštností, ale na svou dobu představovala významný krok kupředu. Římská říše měla rovněž své zápory, které je však alespoň podle mého názoru možné považovat za do značné míry poplatné době. Za nejvýznamnější z nich považuji finanční krizi, způsobenou především častými úniky v oblasti daní, vysokými výdaji spojenými s obranou a samozřejmě rozhazovačností císařského dvora. Všechny tyto problémy by bylo možné v současnosti v podstatě vyloučit. Tak například vysokým výdajům dnešních monarchů zamezuje jejich malý vliv na chod státu a přerozdělování prostředků a dlouhodobý mír v oblasti Evropy, trvající s výjimkou balkánského konfliktu již od dob druhé světové války, naopak umožňuje značné snížení výdajů na obranu. Z dnešního hlediska je sice možné považovat vládní výdaje za expanzivní politiku státu, avšak vydané prostředky by bylo ve většině případů možné využít lépe, nehledě na to, že častokrát úplně vyprázdnily státní pokladnu. Také problémy s daňovými úniky by bylo možné vyřešit prostřednictvím současného stavu výpočetní techniky, elektronického bankovnictví a existenci poštovních poukazů, s jejichž pomocí by centrální vláda mohla jednoduše porovnat předpokládané příjmy se skutečnými a odhalit tak případné nedostatky. Co se římských snah o vyřešení daného problému týče, je třeba podotknout, že 24

svěření výběru a odvodu daní místní samosprávě byl sice poměrně zajímavý nápad, neboť nebylo zapotřebí zakládat nový úřad zaměřený na danou problematiku, avšak z dlouhodobého hlediska by, alespoň z mého uhlu pohledu, bylo výhodnější volit výběrčí pouze na omezené funkční období a společně s ním jmenovat nezávislé kontrolory, jejichž úkolem by bylo určovat daňovou povinnost jednotlivých občanů a informovat centrální vládu o očekávané výši příjmů plynoucích z jejich obvodů. Velkou chybou se také ukázalo ukončení expanzivních operací římského impéria, což nejen že zastavilo přísunu bohatství od poražených národů, ale také dalo nepříteli čas ke konsolidaci sil a přípravě rozsáhlých invazí, jež se nakonec ukázaly být pro Řím osudné. Mimo to je třeba si uvědomit, že legie musely být kvůli obraně státních hranic a pořádku v provinciích udržovány i v období míru, přitom mnohem lukrativnější by bylo využít jejich služby na bojišti, kde by si na své žoldy mohly alespoň vydělat. Tím bych rozhodně nechtěl říci, že válka je dobrým způsobem řešení problémů, ale pouze podotýkám, že v období starověkého Říma mělo zastavení expanzivní politiky významné negativní důsledky. Důležitý problém představuje také vysoká nestabilita měnového systému, jež byla vyvolána především nedostatkem drahých kovů vhodných k ražbě, odlivem peněžních prostředků v rámci zahraničního obchodu (to byly hlavní důvody snižování objemu drahých kovů v mincích) a vysokou mírou inflace. I tento problém by však bylo možné vyřešit pomocí elektronických peněz či nekrytých bankovek. Já sám bych pro alespoň částečné vylepšení navrhoval zvýšení objemu exportu, či využívání barteru v rámci zahraničního obchodu, což by zamezilo odlivu drahých kovů ze země. Rovněž zavedení fixních cen by, alespoň při jejich vhodném nastavení, mohlo dopomoci k lepší stabilitě. V takovém případě by však bylo zapotřebí dbát na to, aby ceny byly zaprvé příliš vysoké a zadruhé nedocházelo k demotivaci producentů. K nedostatkům římského impéria je rovněž třeba přičíst nestabilitu politického systému, projevující se zejména v častých převratech, povstáních a občanských válkách, rostoucí nezaměstnanost a hladomor. V rámci této oblasti považuji za velice dobrý nápad, propůjčování státní nevyužívané půdy nezaměstnaným, což nejen snižovalo tlak na státní systém podpory chudých, ale také vedlo k větší produkci potravin. Také zde je třeba značnou část problémů připsat na vrub času. Tak například průměrná produkce obilovin 25

v době antického Říma činila pouze jednu tunu na hektar, zatímco v současnosti jsou zemědělci schopni vypěstovat až čtyřnásobně větší množství. Dnešní široce rozvinutá sféra služeb zase poskytuje uplatnění velkému počtu obyvatel. Co se týče zamezení nebezpečí povstání, vhodným řešením by bylo využívání vojenských posádek z jiných oblastí. V případě, že by totiž obyvatelé a vojenské jednotky pocházely z navzájem odlišných kultur, byla by hrozba, že se vojáci připojí k lidovým nepokojům, značně nepravděpodobná. Vezmeme-li v úvahu všechny v předchozím textu uvedené problémy a možnosti jejich řešení v rámci současné společnosti, lze předpokládat, že jestliže by Římská říše existovala o dva tisíce let později, přetrvala by pravděpodobně déle než jen jediné milénium. 26

Kapitola 2: SSSR a Východní blok Druhý model evropské integrace, pro jehož představení jsem zvolil příklad Sovětského svazu a jím ovládaného východního bloku, můžeme v podstatě charakterizovat jako stav, kdy si jednotlivé integrované oblasti sice udržují svoji formální samostatnost, avšak prakticky jsou více či méně závislé na rozkazech centrální mocnosti, tedy v tomto případě Sovětském svazu. I u tohoto způsobu spojování, stejně jako u modelu předcházejícího, můžeme najít celou řadu dalších historických příkladů. K nejvýznamnějším z nich patří zejména Korintská liga, představující spojenectví řeckých městských států (338-337 př. n. l.), ovládané makedonským králem Philipem II. Makedonským, Francouzské císařství, v jehož rámci dosazoval Napoleon Bonaparte při svých dobyvačných válkách (1804-1814) do čela nových či stávajících státních útvarů příbuzné či přátele plně podřízené jeho diktátu, Německé císařství, nebo-li unie pěti státních celků na území dnešního Německa a západního Polska (1871-1918), ovládaná Pruským královstvím a mnoho dalších. 2.1. Historie Východní blok je neoficiální označení pro Svaz sovětských socialistických republik a jím ovládané komunistické státy střední a východní Evropy (Albánská lidová republika, Bulharská lidová republika, Československá socialistická republika, Maďarská lidová republika, Polská lidová republika, Rumunská lidová republika a Německá demokratická republika), či členské státy Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci, využívané v období studené války. Historie komunistického režimu v Rusku sahá až do doby první světové války. Tehdy ruský car Mikuláš II. vtáhl Ruské císařství do války, která se však již od počátku nevyvíjela podle předpokladů. Nepřátelé ovládli Baltické a Černé moře, narůstal počet mrtvých a raněných, vypukla inflace a tenčily se zásoby paliva a potravin. Mezi zbídačeným lidem začínaly proto propukat nepokoje, které vyvrcholily 3. března 1917 rozsáhlou dělnickou stávkou v ulicích hlavního města Petrohradu. Car Mikuláš však namísto vyhovění jejich požadavkům nařídil stávkujícím pokračovat v práci, což pouze zvýšilo jejich nespokojenost, 27

jež se nově objevila rovněž v řadách armády a vehnala Rusko do vřavy únorové revoluce. V souvislosti s touto skutečností je třeba vědět, že ačkoliv revoluce podle dnešního gregoriánského kalendáře proběhla v březnu, podle kalendáře juliánského využívaného v Rusku byl tou dobou teprve únor. Jejím výsledkem byla carova abdikace, rozpad ruského impéria a ustanovení provizorní vlády v čele s princem Lvovem. Nová vláda sice zavedla v zemi liberální demokracii, avšak neukončila ruskou účast ve válce. Této osudové chyby využili bolševici, tedy jedna z frakcí sociálně-demokratické dělnické strany v čele s Vladimírem Iljičem Leninem, jež v průběhu Velké říjnové socialistické revoluce (podle gregoriánského kalendáře proběhla v noci z 28. listopadu) svrhli prozatímní vládu, ustanovili Radu lidových komisařů a vydali dekrety o míru a o půdě, na jejichž základě vystoupilo Rusko z první světové války a současně došlo ke zrušení osobního vlastnictví půdy a k jejímu rozdělení mezi rolníky. Znárodnění se nevyhnuly ani banky, továrny a církevní majetek. Velké změny proběhly rovněž v dalších oblastech, kde k nejdůležitějším nařízením patřilo především zavedení fixních mezd, osmihodinové pracovní doby a odmítnutí zahraničních dluhů. Ostatní politické frakce, souhrnně označované jako Bílí, se však nevzdaly a vtáhly Rusko do další krvavé války, tentokrát občanské (1917-1921), do niž se vedle samotných anti-bolševiků zapojilo rovněž několik dalších světových národů jako Japonsko, Velká Británie, Kanada, Francie, Turecko, Amerika, Německo a Rakousko- Uhersko. Boje nakonec vyhráli bolševici nebo-li Rudí, jež poté 28. prosince 1922 utvořili společně se Zakavkazskou SFSR, Ukrajinskou SSR a Běloruskou SSR Svaz sovětských socialistických republik. Vznik SSSR odstartoval v Rusku vlnu nejrůznějších reforem, a to jak v oblasti politické tak ekonomické. Pro další vývoj se ukázal být významným především přechod na tzv. Novou ekonomickou politiku a sestavení dlouhodobého plánu GOELRO, jehož cílem byla elektrifikace nově vzniklého svazu, jenž se stal předlohou pro pozdější socialistické pětileté plány. Po Leninově smrti a odstranění opozice se novým vůdcem komunistické strany stal Josif Vissarionovič Stalin. Ten ihned po svém jmenování započal další fázi kolektivizace, za účelem čehož se neštítil i vraždění a deportování nepohodlných obyvatel do pracovních táborů na Sibiř. Výsledkem zaváděných změn byl hladomor, jemuž podle soudobých odhadů podlehlo 2,6 až 10 milionů 28

obyvatel. Došlo rovněž k zahájení rozsáhlých čistek, jimž se nevyhnula ani církev, inteligence, armáda (ztráta celé řady zkušených důstojníků byla o to bolestivější, že přišla právě v předvečer nadcházející světové války) a dokonce sama komunistická strana. Za Stalinovy vlády došlo rovněž k dalšímu rozšíření Sovětského svazu. Jako první přišlo na řadu Polsko, které si Sověti rozdělili s Německem, poté Litva, Lotyšsko a Estonsko, jež byly nejprve hrozbami donuceny ke spolupráci a posléze vojensky obsazeny a nakonec Finsko, jež se však nehodlalo vzdát bez boje a započalo proto v listopadu 1939 s nepřítelem tzv. zimní válku. V jejím průběhu se Rudé armádě odpor špatně vyzbrojených a početně oslabených Finů zlomit nepodařilo, a tak se Stalin musel spokojit pouze s minimálním (asi 10%) územním ziskem. Finsko sice zaznamenalo asi 25.000 mrtvých a 60.000 zraněných, avšak proti teroru rozpoutanému v nově obsazených pobaltských oblastech, byly jejich ztráty pouze minimální. Tak například pouze v Litvě zemřelo v průběhu Stalinova vražedného řádění na 100.000 obyvatel. Rozpínavost Sovětského svazu nakonec zastavil Hitler, jež vstoupil 22. června 1941 se svým wehrmachtem na jeho území a tlačil před sebou ustupující Rudou armádu až k Moskvě. Zde však došlo k obratu a válka nakonec skončila vítězně pro Stalina. Nejenže se mu podařilo odrazit německého agresora, ale navíc ze zemí osvobozených v průběhu postupu Rudé armády na západ vytvořil nové sovětské satelitní státy. Jednalo se o Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Východní Německo, kde se v letech 1946-1948 dostaly po volbách k moci tamější komunistické strany. Mimoto se komunistické hnutí pozvolna rozvíjelo rovněž v Albánii, Číně, Jugoslávii (předcházející státy se nakonec od politiky Sovětského svazu distancovaly) a Řecku, kde však nakonec zvítězila demokracie. Šíření komunismu, společně se založením Rady vzájemné hospodářské pomoci (1949) a Varšavské smlouvy (1955), způsobilo ve světě paniku a rovněž vyostření vztahů se Spojenými státy americkými, což nakonec vyústilo až v odstartování studené války. Napětí se však stupňovalo rovněž na Sověty ovládaném území. Jako první se vymknout zpod jejich kontroly pokusilo Maďarsko, jež po státním převratu v roce 1956 oznámilo přání vystoupit z Varšavské smlouvy. Sovětsko-rumunské jednotky, které 1. listopadu překročily Maďarské hranice však jejich povstání do dvou týdnů potlačily a nastolily v zemi opět pevnou vládu Sovětského svazu. Ještě dramatičtější byla reakce na dění 29

v Československu v roce 1968, kde na vlnu reforem odstartovanou Alexandrem Dubčekem v rámci tzv. Pražského jara, zareagovala Moskva vysláním 23 armádních divizí Varšavské smlouvy. Do akce se tehdy vedle Rudé armády zapojila rovněž jedna bulharská brigáda a dvě polské, jedna maďarská a dvě východoněmecké divize. Obr. 5: Členské státy Sovětským svazem ovládané Varšavské smlouvy Zdroj: www.en.wikipedia.org Východní blok nakonec dospěl ke svému zániku za vlády Michaila Sergejeviče Gorbačova. Ten započal téměř ihned po svém uvedení do funkce s masivní politickou a ekonomickou přestavbou Sovětského svazu. Výsledkem jeho činnosti byla nejen tzv. glastnosť, tedy politika maximální otevřenosti a svobody 30

slova a perestrojka, představující skupinu ekonomických reforem s cílem restrukturalizovat sovětskou ekonomiku (v souvislosti s ní došlo sice ke zvýšení samostatnosti podniku, avšak mnoho dalších faktorů centrálního řízení, jako například kontrola cen, neexistence soukromého vlastnictví a státní dozor nad ekonomikou, zůstalo zachováno) ale také navázání přátelských vztahů s představiteli západních velmocí. Mimoto došlo rovněž k masivnímu nárůstu národního cítění a to zejména v pobaltských republikách, ale také v Gruzii, Ukrajině, Arménie a Ázerbájdžánu. Gorbačov se sice snažil zachránit situaci navržením nové smlouvy o unii, avšak jeho politický vliv postupně upadal. V prosinci roku 1991 se pak Sovětský svaz nadobro rozpadl. 2.2. Státní zřízení Pro politický systém Sovětského svazu a rovněž jeho satelitních států je charakteristická zejména nadřazená role komunistické strany, jež zastávala roli jediné ústavou povolené politické strany a tvořila tak základní hnací sílu celé sovětské společnosti - ovládala nejen vládní aparát, ale také chod ekonomiky. Její význam dokazuje i fakt, že ke konci roku 1986 čítaly její řady na 19 milionů příslušníků, tedy asi 10 % obyvatel celého Sovětského svazu. Nejvyšším stranickým orgánem byl stranický kongres, kde se zpočátku jednou do roka, později jednou za tři až pět let setkávali delegáti volení na stranických konferencích v jednotlivých krajích, okresech a autonomních republikách. Na schůzích byly většinou předkládány zprávy o stavu strany, sovětské ekonomice a zahraniční politice za předcházejících pět let a vypracovány plány na dalších pět let. Úkolem stranického kongresu byla rovněž volba ústředního výboru, jehož úkolem bylo rozhodování ve jménu strany v období mezi dvěma kongresy a volba politbyra, v roce 1952 nahrazeného presidiem, jež sloužilo jako hlavní politická a vládní složka strany. Významnou funkcí byl rovněž politbyrem volený generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, v roce 1953 nahrazen prvním tajemníkem, jenž se pod taktovkou svého prvního držitele Josifa Vissarionoviče Stalina, stal v podstatě synonymem pro vůdce strany i celého sovětského národa. Formálně však veškerá moc setrvávala i nadále v rukou stranického kongresu. Na nižších úrovních byla komunistická strana organizo- 31

vána do stranických výborů v čele s tajemníkem, a to na úrovni vyšších územně správních jednotek (oblastí), nižších územně správních jednotek (rajónů) a obcí. Co se týče oblasti státní správy, byla sice veškerá moc, tedy zákonodárná, výkonná a soudní, stejně jako je tomu u moderních demokratických států, z institucionálního hlediska rozdělena mezi odděleně fungující orgány, avšak bohužel na rozdíl od současnosti nebyly tyto komponenty na sobě navzájem nezávislé, ale plně v područí komunistické strany. Složka první byla v rámci Sovětského svazu zastupována především prezidentem nebo-li předsedou presidia, jehož moc však byla až do doby, kdy si Gorbačov ke konci 20. století prosadil přidělení pravomocí nad domácími a zahraničními záležitostmi, pouze minimální. Druhým významným orgánem byla poté Rada ministrů (Sovmin), do roku 1946 označovaná jako Rada lidových komisařů (Sovnarkom), představující nejvyšší výkonný orgán Sovětského svazu, pověřený vydáváním nařízení nezbytných k zajištění chodu státu. Ta byla tvořena osmnácti komisaři či posléze ministry a předsedou Rady lidových komisařů (jednalo se v podstatě o obdobu dnešního předsedy vlády), volenými Kongresem lidových poslanců. Legislativní moc byla naopak představována 2.250 členným Kongresem lidových poslanců. Tato nejvyšší autorita Sovětského svazu se však scházela pouze jedinkrát do roka, i když v ojedinělých případech mohlo být svoláno i setkání mimořádné, a tak většinu pravomoci v době mezi dvěmi schůzemi přebíral Kongresem lidových poslanců volený a čtyřikrát do roka svolávaný Nejvyšší sovět. Tato instituce představovala nejvyšší legislativní, administrativní a kontrolní sovětský orgán, tvořený dvěma 750 či posléze 271 člennými komorami, z nichž jedna zastupovala zájmy občanů (na každých 300.000 obyvatel připadal jeden poslanec) a druhá jednotlivé národnosti (svazové republiky zastupovalo 32 poslanců, autonomní republiky 11 poslanců, atd.). Mezi hlavní úkoly Nejvyššího sovětu patřilo zejména schvalování zákonů, jejichž návrhy mohl dle zákona předkládat jakýkoliv sovětský občan, koordinace legislativních a administrativních aktivit, dozor nad činností výkonných orgánů, rozhodování o přijetí nových svazových republik či o změně hranic stávajících, schvalování rozpočtu a daňového systému, rozhodování o udělení amnestie, volba Rady lidových komisařů, Nejvyššího soudního dvora a Presidia, jmenování generálního prokurátora, ale i mnoho dalších, přičemž o všech těchto činnostech musel podávat pravidelnou zprávu Kongresu lidových poslanců. Jak již bylo řečeno, 32

scházel se tento orgán pouze čtyřikrát do roka a jeho pravomoci v rámci každodenních záležitostí tak přebíralo Presidium Nejvyššího sovětu. To mimo jiné mělo pravomoc k rušení ministerských nařízení vydaných v rozporu se zákonem, jmenování a odvolávání nejvyššího velení Rudé armády, odvolávání předsedy Rady ministrů, ratifikace mezinárodních smluv, vyhlašování válečného stavu, interpretování zákonů či v mimořádných situacích k rozpouštění Nejvyššího sovětu. Obr. 6: Vlajky států Varšavské smlouvy pozn.: srp a kladivo na vlajce Sovětského svazu symbolizuje spojenectví mezi dělníky a rolníky Zdroj: www.en.wikipedia.org (upraveno autorem) Poslední složkou moci v Sovětském svazu byla moc soudní, představovaná zejména hierarchií prokurátorů v čele s Nejvyšším sovětem jmenovaným Generálním prokurátorem. Jejich úkolem bylo vést žalobu proti obžalovaným u soudů. Ty byly taktéž uspořádány v rámci hierarchické struktury, přičemž na prvním místě byl soud nejvyšší, po němž následovaly soudy autonomních republik, oblastí a krajů. Soudních řízení se mimo nich účastnil rovněž soudce, obhájce a dva lidoví poradci. 33