Výzkum možností minimalizace obsahů organických škodlivin ve zdrojích pitných vod v Krušných horách CHARAKTERISTIKA ŠIRŠÍHO ÚZEMÍ Václav Buriánek Říjen 2012 Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Strnady 136; e-mail: burianek@vulhm.cz
Autor: RNDr. Václav Buriánek Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. Strnady 136, 252 02 Jíloviště, Doručovací pošta: 156 04 Praha 5 Zbraslav E-mail: burianek@vulhm.cz Photo: M. Krtička
Obsah Cíl práce 3 Území Krušných hor 3 Literatura 9 2
Cíl práce: Tato práce je součástí projektu Výzkum možností minimalizace obsahů organických škodlivin ve zdrojích pitných vod v Krušných horách (Ziel3/Cíl3 č. 100018967). Tento projekt je zaměřen na problematiku přirozeně se vyskytujících organických látek (převážně huminových), což je problém značně komplexní a ovlivňovaný mnoha přírodními a antropogenními faktory. Požadavkem je proto co možná nejlépe definovat území, v němž se hledá řešení problému. Území Krušných hor Oblast Krušných hor je pohraničním masivem budovaným krušnohorským krystalinikem proterozoického stáří, které je odděleno od miocénních sedimentů Podkrušnohorských pánví. Geologická stavba je tvořena komplexem metamorfovaných hornin magmatického původu. Jedná se především o různé druhy rul a granulitů. Ve skupině Klínovce a Vejprtské vrchoviny se vyskytují i svory a fylity. V západní části jsou nejčastější žuly. V oblasti Flájské hornatiny převládají nepřeměněné horniny, především žula flájského masivu a její žilný doprovod. Tyto horniny jsou na některých lokalitách částečně překryty čtvrtohorními organickými sedimenty, především rašelinou (Škvor a kol. 1964). Na základě regionálně geomorfologického členění je zájmové území součástí Flájské hornatiny (Demek a kol. 1987). Nadmořská výška se pohybuje od 736 do 955 m n.m. Geomorfologický charakter udává plošina paroviny, která je lokálně převýšena jednotlivými vrcholy kopců. Pro oblast Krušných hor jsou příznačné náhorní plošiny, nejčastěji v nadmořských výškách 700 1000 m n. m. Na těchto lokalitách s vysokými srážkovými úhrny dochází i na propustném podloží k zamokření popř. k rašelinění. Rašeliniště jsou bažinnými ekosystémy, které jsou trvale zamokřeny pramenitou nebo dešťovou vodou, se značnou produkcí rostlinné biomasy. Ta se v důsledku zamokření a nepříznivých podmínek pro dekompozitory nedostatečně rozkládá. V rašeliništi dochází k hromadění rostlinné organické hmoty. Odumřelé části rostlin se akumulují a ve spodních vrstvách a za nepřístupu vzduchu se přetvářejí na rašelinu. V zájmovém území se nacházejí rozsáhlá rašeliniště vrchovištního typu, která vznikají v oligotrofním prostředí, s kyselou reakcí, nižší teplotou, nízkou aktivitou mikroorganismů a s vodou obsahující málo minerálních látek. Obvykle je charakterizováno nepropustným podložím, jehož vlivem pochází prakticky veškerá voda v rašeliništi z atmosférických srážek. Krušné hory jsou vedle Šumavy druhou nejbohatší oblastí v ČR na tato specifická společenstva (Dohnal a kol. 1965), která jsou na našem území reliktem z období glaciálů. Smrčiny na rašelinách Krušnohorská oblast je prameništěm několika desítek krátkých, ale vodnatých a vodohospodářsky významných toků. Velká část území patří do povodí Ohře a Bíliny. Zájmové území je odvodňováno Flájským potokem 3
do Německa a paří k povodí Muldy. Na tomto potoce byla v letech 1951-1964 vybudována vodní nádrž Fláje, která je největší zásobárnou pitné vody pro Mostecko a Teplicko. Její další funkce jsou zajištění minimálního průtoku a snížení povodňového průtoku na Flájském potoce a částečná ochrana území pod hrází před povodněmi. Je součástí vodohospodářské soustavy v oblasti severočeské hnědouhelné pánve. Z klimatického hlediska podle Atlasu podnebí ČSR (1958) patří hřebenová část Krušných hor s průměrnou roční teplotou 5 o C do oblasti C1 mírně chladné. Podle Quitta (1975) lze zájmové území řadit do oblasti chladné CH6. Ve vegetačním období (duben až září) dosahuje průměrná teplota 8-10 o C. V průběhu roku je ve vrcholové části 70-80 dnů ledových, 160 dnů mrazových a jen 10 dnů letních. Průměrný roční srážkový úhrn na hřebenech Krušných hor přesahuje 900 mm, u Flájské přehrady činí 940 mm. Převládají větry západních směrů. Délka vegetační doby dosahuje 110 dní. V perhumidním klimatu jsou na krystalických břidlicích nejrozšířenější horské hnědé půdy (z velké části podzolované), písčitohlinité, s příměsí skeletu, čerstvě vlhké, živinami středně zásobené. Na křemenném a žulovém porfyru vznikají na chudém podloží podzoly a humusové podzoly, na zvlněných náhorních plošinách jsou časté rašelinné a rašelinohumózní gleje a přechody do organozemí (rašelinných půd). Trofie rašelinišť souvisí s hladinou podzemní vody, která u vrchovištních smrčin a klečových porostů dosahuje až k povrchu. Na žulách převažují půdy kypré, lehké a více písčité, na fylitu spíše hlinitější, uléhavé. Podíl skeletu a hloubka půdy závisí na hornině a reliéfu (Plíva, Žlábek 1986). Pokud jde o půdní typy, v území převládají asociace kambizemě dystrické a podzoly (Němeček a kol. 2001). Na zamokřených lokalitách, kde podzemní voda dosahuje až k povrchu, přecházejí půdy ve vrchovištní organozem a organozemní glej na polygenetických hlínách s eolickou příměsí a příměsí štěrku Rašelinné oblasti s porostem smrčin (Němeček, Smolíková, Kutílek 1990). Z hlediska lesnictví je oblast řazena do přírodní lesní oblasti č. 1 Krušné hory. Lesnatost této oblasti je poměrně vysoká 66,9 %. Zájmová oblast leží v 6. smrkobukovém a v 7. bukosmrkovém lesním vegetačním stupni. (Oblastní plán rozvoje lesů. PLO 1 Krušné hory). Pokud jde o druhovou skladbu dřevin, podle Oblastního plánu rozvoje lesů je hlavní dřevinou smrk ztepilý (53 %), dále následuje bříza (12 %), borovice (6 %), modřín a buk po 5 %, na dub a olši připadá pouze po 2 %. Exotické druhy smrků, především smrk pichlavý (Picea pungens) dosahují 8 %. Díky existenci rašelinišť lze na základě výsledků pylových analýz usuzovat na vývoj zastoupení dřevin v krušnohorských lesích od konce posledního glaciálu. V té době byly Krušné hory jen velmi řídce zalesněny borovicí a břízou, a to pouze do nadmořské výšky 550 m n.m. (Firbas 1949, 1950). V preboreálu (8000 6500 př. n.l.) se v Krušných horách vyskytovala převážně borovice, k níž byly přimíšeny také břízy a vrby. V dalším 4
období se vlivem teplejšího klimatu vedle stále převládající borovice a hojně zastoupené břízy začala objevovat líska, která roste až do výšek 1000 1200 m n. m. V teplém a vlhkém podnebí atlantiku (5500 2500 př. n. l.) se na úkor borovice začaly šířit v nižších polohách smíšené doubravy s jilmem a lípou, ve vyšších polohách pak smrčiny, do nichž začal pronikat i buk. Bukové porosty V období subboreálu (2500 500 př. n. l.) bukojedlové lesy postupně zatlačovaly smrčiny i smíšené doubravy, které nadále ustupovaly také později ve starším subatlantiku (500 př. n. l. 1300 n. l.) (Nožička 1962, Ložek 1973). Vliv člověka na les se významněji projevil až při slovanské a německé kolonizaci zhruba od 12. století, kdy při zakládání osad došlo k postupnému kácení do té doby souvislých lesů. Další osidlování, hospodářská výstavba a zejména mohutný rozvoj hornictví vedly během středověku k rostoucí intenzitě těžby dřeva a ke snižování rozlohy lesů. Podle regionálně fytogeografického členění (Skalický 1988) jsou Krušné hory samostatným fytogeografickým okresem č. 85 patřícím k oreofytiku. Je to oblast extrazonální horské vegetace a květeny, kde se vyskytují psychrofilní a mezofilní druhy. Až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Vegetace alespoň fyziognomicky připomíná boreální jehličnaté lesy. Mnohé z druhů, které se vyskytují též na Šumavě nebo v Krkonoších, mají v Krušných horách odlišné kvantitativní zastoupení. Zvlášť výrazně jsou zastoupeny druhy jako svízel hercynský (Galium saxatile) a černýš lesní (Melampyrum sylvaticum), z nelesních druhů ostřice šedá (Carex canescens), ostřice zobánkatá (C. rostrata), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), sítina niťovitá (Juncus filiformis), sítina kostrbatá (J. squarosus) a violka trojbarevná různobarevná (Viola tricolor ssp. polychroma); (Kubát 1978). Z rekonstrukce přirozené vegetace vyplývá, že v Krušných horách převládaly bikové popř. květnaté bučiny s příměsí smrku, které však byly již v průběhu 19. století postupně nahrazeny smrkovými monokulturami často provenienčně nevhodného původu. Tyto diametrální změny dřevinné skladby přispěly k ochuzení vegetace. Vlivem průmyslových imisí v důsledku spalování nekvalitního hnědého uhlí s vysokým obsahem síry v tepelných elektrárnách došlo ve druhé polovině 20. století k masivní destrukci a velkoplošnému odumírání smrkových porostů. Tato situace vyvrcholila koncem 80. let. V tomto období byla většina lesních porostů v oblasti vytěžena jako imisní těžby. Zalesňování kalamitních holin na nejvíce imisně zatížených lokalitách se provádělo nejčastěji směsí náhradních dřevin břízy a jeřábu ptačího. U břízy byl používán reprodukční materiál z různých oblastí ČR bez ohledu na druhovou příslušnost a původ osiva či sazenic. V Krušných horách vedle běžné břízy bělokoré (Betula pendula) převažuje na vlhkých až bažinatých stanovištích charakteristických vysokou hladinou podzemní vody a na horských rašeliništích bříza pýřitá (Betula pubescens) a bříza karpatská (Betula carpatica). Jedná se o tetraploidní druhy, které jsou dobře adaptovány na tyto extrémní stanovištní podmínky, kde prospívají mnohem lépe než bříza bělokorá, zejména pokud pochází z nižších nadmořských výšek. Na podmáčených, kyselých a zrašeliněných půdách plní tyto druhy funkci pionýrských dřevin. 5
Oba tyto druhy se vyznačují velkou variabilitou, která byla původně vysvětlována hybridizací většiny současných populací. Podle některých novějších názorů, ovlivněných rozvojem genetiky a stanovováním ploidie a velikosti genomu by se diploidní a tetraploidní taxony měly křížit obtížně a jejich křížence bychom v přírodě měli nacházet jen vzácně (Kříž 1990). Avšak nejnovější studie potvrzují, že k takovému křížení dochází. Druhy se často rozpadají na víceméně izolované morfologicky diferencované populace. Na základě taxonomických šetření se ukazuje, že v Krušných horách od nadmořské výšky 850 m zcela převládají různé hybridogenní populace s převahou znaků buď břízy pýřité nebo břízy karpatské. Podle nedávných výzkumů je pravděpodobné, že v těchto horských polohách docházelo v minulosti na vesměs izolovaných lokalitách rovněž k hybridizaci mezi břízou pýřitou a severskými břízami, např. břízou svalcovou (Betula tortuosa); (Kříž 1990). Tyto horské hybridogenní populace jsou velmi dobře adaptovány na extrémní klimatické, půdní a ostatní stanovištní podmínky v Krušných horách. Mají značný ekologický potenciál jako pionýrské dřeviny i při stabilizaci lesních porostů v obtížných imisně ekologických podmínkách. Významné jsou příznivé fyziologické a mechanické vlastnosti vhodné do těchto stanovišť, zejména velká mrazuvzdornost, stavba dřeva dobře odolávající těžkému sněhu a námrazám a schopnost tvořit plazivé formy (Balcar 2001, Kuneš a spol. 2007). Na imisních holinách byl často byl vysazován introdukovaný smrk pichlavý (Picea pungens). Zalesňování smrkem ztepilým bylo v té době většinou neúspěšné. Velké plochy lesní půdy bylo možné z hlediska krajinného pokryvu charakterizovat jako přechodné lesokřoviny. Okyselení půd vedlo k ústupu borůvky (Vaccinium myrtillus). Otevřená prostranství kalamitních holin velmi rychle osídlila třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), na vlhkých místech je hojná metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa). Souvislý drn třtiny chloupkaté špatně přijímá vodu, zejména v jarních měsících, což má vliv na zvýšený povrchový odtok způsobující svahovou erozi a povodňové stavy. Traviny na rašeliništi Od devadesátých let 20. století se vlivem odsíření a odprášení tepelných elektráren imisně ekologická situace postupně zlepšila. Přes přetrvávající nepříznivé důsledky imisí projevující se ve fyzikálních i chemických vlastnostech půdy, zejména nízkým ph, bylo v posledních letech většinou možné se opět vrátit ke klasickému lesnímu hospodaření a vysazování cílových dřevin. Podle rekonstrukční vegetační mapy (Neuhäuslová a kol. 1998) má na struktuře vegetace Krušných hor největší podíl svaz bikových bučin (Luzulo-Fagion Lohmeyer et Tüxen in Tüxen 1954), menší podíl mají acidofilní horské (smrkové) bučiny asociace Calamagrostio villosae-fagetum a podmáčené a horské klimaxové smrčiny. Výjimečně se vyskytují drobné ostrůvky květnatých bučin. Většinu lesů však dnes tvoří kulturní smrkové porosty, přičemž porosty bučin se zachovaly místy na svazích směřující k Podkrušnohorské pánvi. V lesní vegetaci převládají druhově velmi chudá acidofilní společenstva. Bylinný podrost smrčin je většinou velmi chudý, počet druhů bylinného patra bývá velice nízký. Druhová diverzita bylin se zvyšuje na zamokřených místech a tam, kde jsou zastoupeny nelesní luční druhy, popř. kde po- 6
dél komunikací pronikají druhy synatropní. Hlavní dominantou, často velmi výraznou, je třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), místy je hojná borůvka (Vaccinium myrtillus), která však vlivem imisí a kyselých dešťů ustoupila. Zejména v nižších polohách se znovu objevuje také metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a psineček tenký (Agrostis capillaris). Z významnějších druhů indikujících horské klimaxové smrčiny zde rostou bika lesní (Luzula sylvatica), černýš lesní (Melampyrum sylvaticum), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a podbělice alpská (Homogyne alpina). Málo se vyskytují kapraďorosty, mezi nimiž se vzácně objevuje též žebrovice různolistá (Blechnum spicant). Z hlediska lesnické typologie se jedná nejčastěji o kyselou bukovou smrčinu třtinovou popř. borůvkovou 7K3, popř. 7K2. Dle fytocenologické klasifikace převažují společenstva svazu Piceion excelsae (Pawlowski a kol. 1928) a asociace horských třtinových smrčin Calamagrostio villosae- Piceetum (Hartmann in Hartmann et Jahn 1967). Jen místy a ostrůvkovitě se objevuje nízká keříčková vegetace, kterou je možné zařadit do asociace borůvkové smrčiny Vaccinio myrtilli-piceetum (Szafer, Pawlowski et Kulczynski 1923); (Sofron 1981). Potenciální přirozenou vegetací na zamokřených lokalitách, většinou v terénních depresích jsou podmáčené rašelinné smrčiny asociace Sphagno-Piceetum (Tüxen 1937; Hartmann 1953) a klečové porosty na rašeliništích s hybridní borovicí rašelinnou (Pinus x pseudopumilio), která vznikla během kvartéru na styku populací borovice blatky (Pinus rotundata) a kleče (Pinus mugo). Podmáčené smrčiny jsou druhově velmi chudé, jejich současné kulturní porosty z velké části podlehly imisní zátěži. Rašeliniště jsou většinou vrchovištního rozvodnicového typu nebo se jedná o různé varianty přechodových rašelinišť. Poslední fragmenty podmáčených smrčin a rašelinišť poblíž zájmového území se zachovaly v přírodní rezervaci Černý rybník. Vyskytují se také na několika drobných lokalitách v okolí Flájské přehrady. Běžným druhem je brusinka (Vaccinium vitis-idaea). Dále se vyskytuje suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), klikva bahenní (Vaccinium uliginosum) a různé druhy ostřic (Carex limosa, C. pauciflora, C. canescens, C. rostrata) a mechorostů. Na sušších místech se vyskytují sekundární podhorská vřesoviště svazu Genistion (Bücher 1943) s porosty vřesu (Calluna vulgaris). Z chráněných a vzácných druhů se zde dosud vyskytuje rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) a šicha černá (Empetrum nigrum) v PR rezervaci Černý rybník také klikva bahenní (Oxycoccus palustris), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) a rojovník bahenní (Ledum palustre). Nelesní ostřicovorašelinná společenstva jsou syntaxonomicky řazena do svazů Caricion fuscae, Caricion lasiocarpae, Caricion demissae, Drepanocladion exannulati a Sphagno warnstorfiani-tomenthypnion. Podél Flájského potoka a dalších vodotečí se uplatňuje úzký lem luhů a olšin s olší šedou svazu Alnion incanae (Pawlowski et al. 1928). Louky a pastviny byly v minulosti odvodněny a po druhé světové válce nekoseny, čímž došlo k jejich výraznému ochuzení o dvouděložné druhy (Blažková 1985). V současnosti převažují chudé mezofilní trojštětové louky svazu Polygono-Trisetion Br. Bl. et (Tüxen ex Marschall 1947) s dominantním trojštětem žlutavým (Trisetum flavescens) a lipnicí širolistou (Poa chaixii), metlicí trsnatou (Deschampsia caespitosa), medyňkem měkkým (Holcus mollis), krátkostébelné poháňkové travinné porosty pod vlivem pravidelného sečení svazu Cynosurion, (Tüxen 1947), uniformní společenstva podhorských smilkových trávníků svazu Violion caninae, (Schwickerath 1944), vlhké psárkové louky svazu Alopecurion pratensis, (Passarge 1964) a mokré až zrašeliněné louky svazu Nardo-Juncion squarrosi (Oberdorfer 1957; Passarge 1964) a s hojnými druhy jako psárka luční (Alopecurus pratensis), suchopýr úzkolistý (Eriopho- 7
rum angustifolium) a ostřice černá (Carex nigra). Fragmentálně se zachovaly zbytky vlhkých pcháčových luk a tužebníkových lad svazu Calthion (Tüxen 1937 em. Lebrun a kol. 1949). a zdrojovky hladkosemenné (Montia fontana) se vyskytují pouze fragmentálně. Na nekosených loukách dochází k zarůstání travinami a k ústupu dvouděložných druhů (Mackovčin 1999). V zájmovém území byl proveden botanický průzkum viz Závěrečná zpráva Biologická deskripce lokality Rašeliník. V rámci vegetačního mapování bylo podle metodiky mapování biotopů programu Natura 2000 (Chytrý a kol. 2001) vylišeno celkem 34 typů biotopů společenstev, z toho 13 lesních. V rámci mezinárodního programu monitoringu lesů ICP forests bylo v oblasti Krušných hor založeno celkem 12 trvalých monitoračních ploch, na nichž je v pravidelných pětiletých intervalech hodnocena i přízemní vegetace metodou fytocenologických snímků. Nejblíže zájmovému území je plocha č. B 070 Fláje na stanovišti bukové smrčiny (příloha), která dobře ilustruje typické vegetační poměry lesních stanovišť zájmového území. Zrašelinělé louky Luční společenstva jsou charakteristická zastoupením druhů se subatlantským rozšířením. Hojně se vyskytuje koprník štětinolistý (Meum athamanticum), zvonečník černý (Phyteuma nigrum), hrachor horský (Lathyrus linifolius), vzácně vítod douškolistý (Polygala serpyllifolia), na stinných vlhkých lokalitách mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium). Typickými druhy zdejších chudých luk jsou dále kakost lesní (Geranium sylvaticum) pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), rdesno hadí kořen (Bistorta major), penízek modravý (Thlaspi caerulescens). Z mezofilních lučních druhů se objevuje zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia; Trifolium repens). Druhově bohaté louky s výskytem vzácných druhů, prha arnika (Arnica montana), všivec ladní (Pedicularis sylvatica) 8
Literatura Atlas podnebí ČSSR (1958) a Tabulky podnebí ČSSR (1961). Český hydrometeorologický ústav, Praha. Biologická deskripce lokality Rašeliník. Závěrečná zpráva (2010). Aquatest, Vávra, VULHM, Oblastní plány rozvoje lesů. Přírodní oblast Krušné hory. ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Plzeň (CD). Balcar, V. (2001): Some experience of Europaean birch (Betula pendula Roth) and Carpathian birch (Betula carpatica W. et K.) planted on the ridge part of the Jizerské hory Mts. Journal of Forest Science, Special Issue, 47: 150-155. Blažková, D. (1985): Vznik a vývoj luk na české straně Krušných hor. Severočeskou přírodou 18:1-14. Litoměřice. Culek, M a kol. (1996): Biogeografické členění České republiky. ENIGMA, Praha. Demek, J. a kol. (1987): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. Academia, Praha. Dohnal, Z a kol. (1965): Československá rašeliniště a slatiniště. Nakladatelství ČSAV, Praha. Firbas, F. (1949, 1950): Waldgeschichte Mitteleuropas, I., II., Jena. Chytrý, M., Kučera, T, Kočí, M. (eds.) (2001): Katalog biotopů České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. Kirchner, K. Vašátko, J. (1984): Krajina Krušných hor a problematika její ochrany. Památky a příroda, 9: 112-117. Praha. Král, V. (1968): Geomorfologie vrcholové oblasti Krušných hor a problém paroviny. Rozpravy ČSAV, řada MPV 78:66 s. Praha. Kříž, Z. (1990): Betula L. bříza. s. 36-46. In: Hejný, S., Slavík, B. (eds.): Květena České republiky 2. Praha, Academia: 544 p. Kubát, K. (1978): Floristické materiály ke květeně Kadaňska. Severočeskou přírodou 8/91:1-78. Litoměřice. Kubát, K. (ed.) (2001): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha. Kuneš, I., Balcar, V., Zahradník, D. (2007): Influence of a planting hole application of dolomitic limestone powder and basalt grit on the growth of Carpathian birch (Betula carpatica W.et K.) and soil chemistry in the air-polluted Jizerské hory Mts. Journal of Forest Science 53 (11): 505-515. Ložek, V. (1973): Příroda ve čtvrtohorách. Academia, Praha. Mackovčin, P. (1999): Ústecko. Chráněná území ČR I. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Moravec, J. et al. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou. Ed. 2, příloha. Němeček J., Smolíková L., Kutílek M. (1990): Pedologie a paleopedologie. Academia Praha. Němeček et al. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd ČR. ČZU, VÚMOP Praha, Nožička, J. (1962): Proměny lesů a vývoj lesního hospodaření v Krušnohoří do r. 1848. Nakladatelství ČSAV, Praha. Neuhäuslová, Z. et al.(1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. /Map of potential natural vegetation of the Czech Republic/. Academia, Praha. Plíva, K., Průša, E. (1969): Typologické podklady pěstování lesů. /Typological background of the silviculture/. SZN Praha, 1969. Plíva, K., Žlábek, I. (1986): Přírodní lesní oblasti ČSR. Průša, E. (2001): Pěstování lesů na typologických základech. Lesnická práce. Quitt, E. (1975): Klimatické oblasti ČR 1:500 000. Geografický ústav ČSAV, Brno. Skalický, V. (1988): Regionálně fytogeografické členění. In: Hejný S., Slavík B., Květena České socialistické republiky 1: 103-121. Academia, Praha. Škvor V. a kol. (1964) : Geologická mapa ČSSR 1 : 200 000, list Chabařovice, Ústřední ústav geologický, Praha. Tomášek, M. (1995): Atlas půd České republiky. Český geologický ústav, Praha. 9
Toto dílo vzniklo v rámci Programu na podporu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko.