Chov kamerunských ovcí Popis Kamerunská ovce: Jsou to ovce menší hmotnosti, beran má hmotnost 40 45 kg, chovná ovce 30 35 kg, roční jehnička 25 28 kg. Výška v kohoutku dosahuje 45 50 cm. Mají krátkou srst, která na zimu pouze zhoustne, odpadá tedy stříhání ovcí. V Africe se vyskytují ve dvou základních barevných rázech a to v srnčí hnědé barvě s pálením, které pokrývá celé břicho, vnitřní část nohou a vytváří i líbivou masku na hlavě, dále pak černobílá typu valiské kresby, která je známá u plemene valiské horské kozy ve Švýcarsku. Kdy přední část těla do poloviny trupu je celá černá a to i včetně kopýtek a hlavy, zadní část od poloviny trupu je bílá. Samozřejmě se pak vyskytují kříženci s různým podílem prvého a druhého barevného rázu, což se projevuje různou strakatostí bílé a hnědé a bílé a černé barvy. Domorodí pastevci preferují srnčí barvu v oblastech s výskytem šelem a bíločerné v oblastech, kde šelmy nejsou. Berani mají na krku mohutně vyvinutou dlouhou srst (hřívu). Profil hlavy je rovný, nebo mírně konvexní v nosní partii. Rohy jsou vyvinuty pouze u beranů a jsou krátké, stočené dozadu, dolů a dopředu. Chová se především k masným účelům. Kamerunská ovce a kamerunská koza jsou africká domácí plemena, se kterými jsme se v minulosti setkávali především v zoologických zahradách ( V naší republice je v čistokrevné formě chovají zejména ZOO Ostrava, Lešná a Děčín a to oba barevné rázy. Výsledkem jsou pak smíšené odchovy). Tam jsou oblíbenými zvířátky především dětí pro svoji přítulnost, zvědavost a laskavou povahu. V Zoo Ostrava jsou více než 20 let v koutku pro děti, které k nim mají přístup a mohou si s nimi hrát. Kamerunské ovce pocházejí z daleké a horské Afriky, Patří do skupiny západoafrických plemen, které se vyznačují vodorovným držením uší, na rozdíl od východoafrických a jihoafrických ovcí, které jsou klapouché. Kamerunská ovce a kamerunská koza jsou domestikovaná plemena vyskytující se hojně zejména v Kamerunu a v sousedních státech. Jsou výborně adaptována na polodivoký pastevecký odchov, nenáročná na potravu a se zachovaným reflexem před šelmami. Protože Kamerun je náhorní plošina s nižšími denními a nočními teplotami, byla i adaptace na podmínky našeho klimatického pásma velmi dobrá.
Když mají možnost úkrytu před zimními plískanicemi a před průvanem nevadí jim strávit celý den na pastvě i za chladných zimních měsíců. Chov Chov ovcí i koz je v podstatě stejný. Existují zde jen nepatrné odchylky. Je zde rozdíl v přijímané potravě na pastvě. V tomto směru si ovce s kozami absolutně nekonkurují. Dalším rozdílem je vyšší inteligence a vynalézavost koz, což mnoho chovatelů od těchto zvířat odrazuje. Chovatelé koz si stěžují, že jsou velmi vynalézavé v tom, jak přelézat plot či ohradu. Tato starost u ovcí odpadá. Ovce spasou a okoušou jen to na co dosáhnou na všech čtyřech, kdežto kozy si stoupají na zadní. Vhodné je chovat kamerunské ovce co nejvíce ve venkovních prostorách. Jsou zvyklá na pohyb a na pastvu. Ve výběhu mohou být přes den i v zimě, ale většina českých chovatelů je má na pastvě od konce dubna do počátku listopadu. My je chováme venku celoročně. Mají ale neustále otevřenou dřevěnou salaš, kam se podle libosti mohou kdykoliv uchýlit před nepřízní počasí. V tomto dřevěném přístřešku mají k dispozici ad libitum balíkované seno a žlaby pro příkrm jádra. Potrava Řada chovatelů je má za sekačky trávy bez potřeby střiže. Jsou nenáročné, dávají přednost klasickým travám, pastvě a s oblibou berou květy bylin, doslova pochoutkou je pro ně zavadlý a suchý bodlák a pcháč, které labužnicky obírají, až zůstane jen lodyha. Okusují i listy keřů a stromů. Seberou i lískové oříšky které spořádají celé. Při přístupu na pastvu jim stačí pouze voda na pití, trocha jádra a soli. Jádro může být nahrazováno i tvrdým chlebem a nebo rohlíky. Je třeba počítat s tím, jak jsem již uvedl, že okusují stromy do výšky, kam dosáhnou hlavou a kozy do výšky, kam dosáhnou hlavou po vztyčení na zadní nohy. Seberou všechno spadané ovoce, zejména jim chutná švestka napadená šárkou a v oblibě mají i čerstvě spadané listí. Méně pak berou listnaté a šťavnaté bylinky. Dobré je jim občas předložit větve keřů s listím, což rádi přijímají. Na podzim je výhodné jim dát přepást druhé otavy a na jaře není třeba hrabat stařinu, navíc to ještě pohnojí. Na krmení jsou poměrně nenáročné, i když samozřejmě pestrá krmná dávka se odrazí na jejich lepší kondici. V zimě je základem krmné dávky seno. V létě nahradí seno pastva. Ale přesto je i při pastvě dobré přidat ráno a večer alespoň trošku sena. Osvědčilo se vybudovat a umístit seník ve volném prostoru na pastvině, nebo v salaši aby k němu byl přístup ze všech stran. Když je seník umístěn u zdi, dominantnější zvířata někdy ta slabší od seníku odstrkují.
V zimě jsou také výborným doplňkem krmné dávky borové a smrkové větve, ze kterých ovce načerpají spoustu potřebných živin. Lze zkrmovat borovice po polomech, probírkách nebo odebrané neprodané vánoční stromky. V zimním období je vhodné podávat jadrné krmivo. Lze podávat mačkaný oves, ovesné vločky, ječný či ovesný šrot apod. To se smíchá s okopaninami. Osvědčila se též mrkev, která se podává pokrájená. K tomu se ještě přidává některý z vitamínových a minerálních doplňků, kterých je na trhu dostatek. Např. vitamix, promotor, atd. Samozřejmostí je minerální liz, který musí být k dispozici celoročně. V létě si vystačí s pastvou. Kamerunské ovce jsou nenáročné, spasou i nekvalitní porosty včetně bodláků a zužitkují i méně kvalitní seno. Reprodukce Jehničky a beránci dospívají již ve věku 4-6 měsíců, ale pro zařazení do plemenitby to je brzy. Doporučuje se věk 10-11 měsíců a hmotnost 25 kg. Potom získáte plemenářsky hodnotná jehňata a matku budete mít ve svém chovu celé roky. V plné plodností až 15 let.mladé mají dvakrát za rok na jaře a na podzim. Do říje jdou ovečky na konci druhého měsíce po obahnění. Rodí naprosto samostatně jedno až dvě jehňátka, která mají porodní váhu 1,5 až 2,5 kg. Ovce jsou vzornými matkami. K jehňatům jsou trpělivé, dávají jim přednost při krmení a udržují s nimi stálý zrakový a sluchový kontakt. Jehňata začínají ve dnou týdnech oštipovat trávu a brát seno. Ve stejném věku dosahují již dvojnásobek porodní hmotnosti. Jehňata se ještě ve věku 5 měsíců rády napijí od matky, která jim to bez problémů umožní. Rodí rychle. Jehně očistí, promasírují a povzbuzují k tomu, aby se postavilo. Za 50 minut po porodu je jehňátko již suché a stojí na vlastních nohách, za další hodinu již skotačí okolo matky. Je vhodné na 2-3 dny matku s jehňaty dát do samostatného kotce. Je to dobré pro vzájemné zafixování vztahu matka-mládě a také pro vzpamatování a nabrání sil po porodu, jak pro matku, tak pro jehňata. Při hromadném jarním bahnění se nám stávalo, že si ovce pletli svá jehňata a některá dokonce odmítli přijmout. Stávalo se také, že některé dominantní ovce adoptovali cizí jehně o které se pak starali spolu s vlastními a některé ovce zůstali bez jehňat. Podobné zkušenosti má pan Hovorka, který ve fauně píše: Kamerunské ovečky rodí většinou v ústraní. Před očekávaným porodem odejdou od stáda, porodí a jehňátka přivedou ke stádu asi za dvě až tři hodiny. Ta jsou již dokonale pohyblivá, vtiskla si navzájem podobu, pach a hlas a není pro ně problém orientovat se ve stádě ostatních matek s jehňaty. Když porodí prvorodička, je lépe ji dát společně s čerstvě narozeným jehnětem na dva až tři dny do kotce, kde má vizuální a hlasový kontakt se stádem. To proto, aby si na jehně zvykla, dokonale si vtiskla jeho vzhled, hlas i pach, aby ho pak bezpečně ve stádě našla. Samozřejmě si v kotci zvyká i jehně na matku. Kamerunské ovce jsou mléčné a dobré mámy, mají dostatek mléka i pro dvojčata a pokud se narodí jedináček, je
nutné odstříkat mlezivo ze struku, ze kterého nepije. Předejdeme tím zánětům vemene i případnému úhynu matky. Stejně tak, pokud se narodí mrtvé jehně, je potřeba první den po porodu odstříkat mlezivo a mléko z obou struků. Tvorba mléka se pak sama zastaví. Nejlepším řešením je ovečku znovu připustit. Stávají se ale i případy, že se taková ovce stane tetou a dává pít i cizím jehňatům, přednostně jehňatům své matky nebo setry. Tak silné mají ovečky rodinné pouto a poznají se i po letech odloučení. Smyslem těchto opatření je vytvoření pohody pro matku a jehňátko. Pokud ovce rodí ve stádě, je pro jehňátko matkou každá ovce, ale ovce s jehňaty ho nenechají napít, jehňátko tápe a trvá mu dlouho, než matku najde. Stává se často, že ovce si jehňátka doslova kradou, když porodí současně nebo jsou těsně před porodem. A pak nastává mela. Skutečná matka své jehně brání, zlodějka ho nechce dát, trkají se a vnáší do stáda neklid, což jehňatům škodí. Tyto šarvátky bývají častým důvodem úhynů a ušlapání jehňat. My jsme naším ovcím nikdy mléko neodstříkávali (když měli jedináčka a dokonce ani, pokud jehně při, nebo po porodu zahynulo). Příroda si poradí a nikdy jsme problémy s mastitidami u ovcí neměli. Stejnou zkušenost mám i u krav, pokud mládě zahyne při porodu a tudíž vůbec nezačne sát mléko, matka zaprahne bez problému. Chybou je ji mléko odstříkávat, protože ji tím stimulujete k další tvorbě mléka. Já tedy radím nechat je ať si příroda poradí. Vůdcem stáda je ovce a to vždy ta, která vodí jehňata. Ta se také hlasitě projevuje pobekáváním, ostatní se chovají tiše. Na pastvu vychází vždy první vůdčí ovce, beran většinou stádo uzavírá. Při nebezpečí ( cizí člověk, kočka, pes ), ovce sykají a podupávají předními běhy. Celá tlupa pak zpozorní a zrakem vyhledává narušitele. Mají výborný zrak i sluch. Dovedou rozlišit kroky i hlasy. Vycítí změnu počasí na 2 3 hodiny dopředu. Vždy, když se jdou pást odpoledne, je zcela jisté, že přijde bouřka, která je zastihne již napasené a spokojeně přežvykující. Beran se svou postavou podobá muflonovi, ale má tenčí nohy, je celkově štíhlejší a trošku vyšší. Nemá sedlo jako muflon, vnitřní stranu nohou a břicho má černé muflon naopak světlé. Rohy má podobně stočené jako muflon a ostatní ovce, jen roční vruby jsou méně znatelné, což je dáno tím, že ovečky nestrádají jako divoká mufloní zvěř v zimním období. Na zimu se beranovi vytváří hříva na spodní části krku a od kohoutku za lopatkami a vzbuzuje dojem ovčího lva. Má vůdčí a teritoriální chování, při krmení si vynucuje přednost. Chováme-li více beranů vedle sebe, vždy je jeden dominantní. Pokud berani nemají vyjasněnou hierarchii svádí spolu souboje a to vzájemným trkáním, kterému předchází rozběh na vzdálenost 8 10 metrů. Souboje jsou tvrdé, ale neublíží si a slabší vždy včas vyklidí pole. Pobekáváním pak naznačuje podřízený postoj a k dalším soubojům již nedochází. Při společném chovu několika plemen je třeba počítat s tím, že se navzájem plodně kříží, a to i s muflonem. V říji je kamerunský beran oproti domácím
beranům úspěšnější díky větší pohyblivosti a svého domácího soka doslova uběhá. Ze vzájemných soubojů vychází úspěšně díky svým rychlejším nohám, i když má až třikrát menší hmotnost. Jeden chovatel měl ve společném stádě kamerunské ovečky a merinky se dvěma kamerunskými berany a ti své otcovské role rozdělili tak, že jeden kryl kamerunky a druhý merinky. My chováme většinu roku berana a stádo matek odděleně. Berana vpouštíme do stáda na začátku listopadu. Ve stádě působí do prvního bahnění, tzn. do začátku dubna, kdy ho od ovcí oddělíme. Tímto způsobem docilujeme sice pouze jednoho bahnění na ovci za rok, ale zase bahnice dávají skoro stoprocentně dvojčata a nejsou problémy s porody. Ovce jsou kryty při konci pastevní sezóny, takže jsou v nejlepší kondici a udrží dva plody, většinu březostí stráví na dietě (seno) s příkrmem jádra, takže jehňata při porodu nejsou přerostlá a porod probíhá rychle a bez problémů. Jehňata se rodí od začátku dubna, kdy je již k dispozici pastva a matky jsou dostatečně mléčné, jehňata tudíž mají velké přírůstky a také se začínají brzy pást. Tímto systémem dosahujeme také dobrého zpeněžení na jatkách. Neboť loňské berany (kterým ještě není rok) prodáme na velikonoce stále jako maso jehněčí. Beránky odstavuji kolem věku 3 měsíců a umisťuji je do oplůtku s plemenným beranem. Historie chovu V ČR Se soukromým chovem v ČR začal ing. František Hovorka v roce 1993, kdy získal pár kamerunských ovcí ze Zoo Ostrava. V roce 2004 měl již dvě téměř nepříbuzné linie kamerunských oveček a proto mohl sestavovat nepříbuzné páry. Tato zvířata se stala základem většiny českých chovů. Brzy se však české chovy začaly potýkat s čím dál větší příbuzností zvířat. Začali se tedy skupovat ovce z dalších Zoo v naší republice, hodně zvířat pochází též od pana Linharta z Loun a ze zookoutku od Strakonic. V minulosti neexistovala žádná evidence v chovech a tak se prakticky nedala dohledat příbuznost jednotlivých kusů. Nyní je již český chov doufejme na dobré cestě. Byla zde potřeba zmapovat původ českých chovů, zavést plemennou knihu a získat do našich chovů cizí krev. Vše je teprve na začátku, ale dá se říci, že se to podařilo. Majitelé kamerunských ovcí se obrátili na Svaz chovatelů ovcí a koz v Brně, který přivítal tuto iniciativu a nabídl pomocnou ruku a dobré podmínky pro plemenářskou práci. Ustanovil se chovatelský klub kamerunských ovcí, stanovil se chovatelský cíl, vymezil standard plemene a začali se provádět bonitace. První bonitace byla v Litomyšli v roce 2002 za účasti 22 kamerunských oveček a součastně se prováděla statistická měření české populace.
Historie našeho chovu My jsme začali s chovem kamerunských ovcí v roce 2003. Nejprve se nám podařilo zakoupit pár- Strakatého berana a černou ovci (tento beran působil ve stádě 2 sezóny a dával strakatá jehňata). Ve stejném roce a v roce 2004 jsme si přivezli dalších 13 ovcí a jehnic pocházejících z Německého chovu. V této době bylo velice obtížné kamerunky sehnat a my jsme platili 4000 kč za každý kus. Kamerunské ovce pocházející z Německa mají vyšší tělesný rámec a kvalitnější osvalení. Také jejich reprodukční a mateřské vlastnosti se ukázali, ve srovnání s českou populací, lepší. Žádné z těchto zvířat nemělo identifikační známky ani jiné doklady. Nechali jsme je tedy ohodnotit-zbonitovat a začali jsme s čistokrevným chovem založeným na základu německých matek. Letos přidáme do stáda již v pořadí pátého chovného berana. Po většině beranů, kteří v našem stádě působili jako plemenící si necháváme jehnice pro obměnu stáda. Máme ve stádě matek tedy celkem již 4 linie po 4 různých beranech. Všichni berani byli exteriérově nadprůměrní a většinou z dvojčat. Naše stádo matek je složeno z ovcí všech barev a věkových kategorií. Každý rok vyřazujeme ovce na základě exteriéru, stáří, nebo nevyhovujících reprodukčních ukazatelů. Máme tedy stádo ve vynikající kondici a působí v něm jen nejlepší plemenice. V současné době máme stádo 30 ovcí-matek. Priority a cíle na kterých se pracuje: 1. Zavedení Plemenné knihy kamerunských ovcí a liniové plemenitby. V plemenné knize by měly být všechny chovné ovce v chovech s kontrolou užitkovosti. 2. Provádění bonitace nově zařazovaných zvířat do chovu na klubových výstavách a svodech. Vydávání klubového zpravodaje Kamerun ovis. Zpravodaj je vydáván od počátku činnosti klubu, na jeho stránkách si chovatelé vyměňují názory a poznatky. 3. Uplatňování systému rotace plemenných beranů, kteří se osvědčili jako zlepšovatelé chovů. 4. Do našich chovů budou zařazována přednostně zvířata pocházející z dvojčat, jedináčky jen od prvorodiček. Tím se podařilo zvýšit počet porodů dvojčat na více než 70 % bahnění. 5. Požadavek je, aby všechna nově zařazovaná zvířata do chovu měla doložený původ. Skutečným přínosem pro českou populaci bylo osvěžení krve německými kamerunskými ovcemi. Než se přistoupilo k dovozu ovcí z Německa, byl se pan
Hovorka podívat na tři chovy u německých chovatelů a na slovenský chov v Zoo Bojnice. S překvapením zjistil, že máme co činit se dvěma plemennými rázy kamerunských ovcí. Slovenská populace je na nižších, silných nohách s výrazně zkrácenou holenní kostí, dobře osvalená. Pochází pravděpodobně z pouštních oblastí, kde se musí ovečky hodně nachodit za pastvou. Německá populace se podobá a nebo shoduje s naší, je na vyšších, štíhlých, ale pevných nohách, oproti české je více osvalená. Rozdíl v kohoutkové výšce je + 5 cm ve prospěch české populace, přibližné stejné hmotnosti. Jejich původ je kladen do oblastí savan, kde je třeba rychle uniknout z dosahu predátorů. Pro tento názor svědčí fakt, že při vyrušení unikají dlouhým skokem do výše asi 1,5 m a do vzdálenosti 4 5 m s úprkem na všechny strany. Po dosažení únikové vzdálenosti cca 20 m se stádo sbíhá dohromady. Přesně tak, jak to je vidět na chování divokých antilop ze savan Afriky. Slovenská populace toto chování nemá. Chovatelům, kteří váhají, zda si kamerunské ovečky pořídit, bych chtěl doporučit, aby neváhali. Při své nižší hmotnosti 25-35 kg, mají i menší spotřebu krmiva, jsou nenáročné a nevybíravé. Jejich maso má podobnou chuť jako maso mufloní, tedy jako divočina. Dnes je chová již řada chovatelů a je možné je získat i mino Zoo, byť i s ročním čekáním na narození jehňat. Závěrem bych chtěl sdělit, že dne 17.3. 2001 vznikl specializovaný chovatelský Klub kamerunských ovcí, který působí v rámci SCHOK v ČR. Použitá literatura: Fauna ročník 13 06/2002 Fauna ročník 15 06/2004 František Vohradský Místní plemena domácích zvířat tropů a subtropů A:/SCHOK-svaz chovatelů ovcí a koz.htm www.ifauna.cz