Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácího zvířete na člověka

Univerzita Hradec Králové Přírodovědecká fakulta Katedra biologie Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácího zvířete na člověka Diplomová práce Autor: Petra Burdová Studijní program: N 1501 Biologie Studijní obor: Systematická biologie a ekologie Vedoucí práce: MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D. Oponent práce: Mgr. Jan Wipler Hradec Králové 2014

Univerzita Hradec Králové Přírodovědecká fakulta Zadání diplomové práce Autor: Petra Burdová Studijní program: Studijní obor: N 1501 Biologie Systematická biologie a ekologie Název práce: závěrečné Název závěrečné práce AJ: Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka Monitoring of Fungal Transmission of Infectious Agens from Pets to Humans Cíl, metody, literatura, předpoklady: Domácí zvířata jsou již desítky let nedílnou součástí mnoha domácností a jejich obliba spíše stoupá, proto je tato práce zaměřena na problematiku možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a zvířetem tzv. zoonóz. Teoretická část práce je zaměřena na uvedení do řešené problematiky. Obsahuje způsoby přenosu zoonóz, určovací znaky a charakteristiku nejčastějších kvasinek a dermatofyt vyskytujících se u lidí a zvířat. Důraz je v této části kladen na běžné mikrobiální osídlení člověka a zvířete. Praktická část práce již zkoumá reálný stav přítomnosti patogenních dermatofyt a kvasinek vyskytujících se shodně u člověka a domácích zvířat. Cílem diplomové práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Cílem výzkumu je mykotická analýza odebraných vzorků od majitelů a jejich mazlíčků. Tyto vzorky jsou získány pomocí stěru z vybraných částí těla a sliznic. Vzorky jsou zpracovány metodou kultivace a následně determinovány. Vzniklá data jsou poté dále statisticky zpracována se zaměřením na kvantifikaci a diverzitu zjištěných podmíněně patogenních dermatofyt a kvasinek, které se společně vyskytují u domácích zvířat a u člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty. Garantující pracoviště: Vedoucí práce: katedra biologie, Přírodovědecká fakulta MVDr, Zuzana Čermáková, PhD. Oponent: Mgr. Jan Wipler Datum zadání závěrečné práce: 25. 6. 2013 Datum odevzdání závěrečné práce 19. 1. 2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem v seznamu použité literatury uvedla všechny prameny, ze kterých jsem vycházela. V Hradci Králové dne Petra Burdová

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat doc. RNDr. Františku Malířovi, Ph.D. za zajištění tématu a pracoviště diplomové práce, dále vedoucí práce MVDr. Zuzaně Čermákové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce a cenné rady, odborným pracovníkům Ústavu klinické mikrobiologie Fakultní nemocnice Hradec Králové. Veterinárním ordinacím BENEMASTR Sdružení veterinárních lékařů a Veterinární ordinaci Gayerovy kasárny za spolupráci při odběru materiálu.

Anotace BURDOVÁ, P. Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Hradec Králové, 2014. Diplomová práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedoucí diplomové práce MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D. 75 s. Domácí zvířata jsou již desítky let nedílnou součástí mnoha domácností a jejich obliba spíše stoupá, proto je tato práce zaměřena na problematiku možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a zvířetem tzv. zoonóz. Teoretická část práce je zaměřena na uvedení do řešené problematiky. Obsahuje způsoby přenosu zoonóz, určovací znaky a charakteristiku nejčastějších kvasinek a dermatofyt vyskytujících se u lidí a zvířat. Důraz je v této části kladen na běžné mikrobiální osídlení člověka a zvířete. Praktická část práce již zkoumá reálný stav přítomnosti patogenních dermatofyt a kvasinek vyskytujících se shodně u člověka a domácích zvířat. Cílem diplomové práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Cílem výzkumu je mykotická analýza odebraných vzorků od majitelů a jejich mazlíčků. Tyto vzorky jsou získány pomocí stěru z vybraných částí těla a sliznic. Vzorky jsou zpracovány metodou kultivace a následně determinovány. Vzniklá data jsou poté dále statisticky zpracována se zaměřením na kvantifikaci a diverzitu zjištěných podmíněně patogenních dermatofyt a kvasinek, které se společně vyskytují u domácích zvířat a u člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty Klíčová slova: Zoonózy/domácí zvířata/dermatofyta/kvasinky/ přenos infekce

Annotation BURDOVÁ, P. Monitoring of Fungal Transmission of Infectious Agens from Pets to Humans. Hradec králové 2014. Diploma Thesis at Faculty of Science University of Hradec Králové. Thesis Supervisor MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D. 75p. Pets are for decades integral part of many households and their popularity is quite increasing. This thesis is focused on the issue of the possible transmission of infectious diseases between humans and animals - so-called zoozones. The theoretical part is focused on the mentioned matters. It contains the modes of zoozones transmission, determining and characteristic of the most common yeast and dermatophyt occurring in both humans and animals. The crutial part is focused on normal microbial colonization of humans and animals. The practical part of the thesis examines the real state of the presence of pathogenic yeasts and dermatophyt occurring both in humans and domestic animals. The aim of this diploma thesis is monitoring of fungal infectious agent transmission from pets to humans. The aim of the research is the analysis of fungal samples taken from the owners and their pets. These samples are collected using swabs from selected parts of the body and mucous membranes. The samples are processed by cultivation and after that the samples are determined. The resulting data are then further processed statistically with a focus on quantifying and diversity found conditionally pathogenic dermatophytes and yeasts that both occur together in domestic animals and humans. The author of this diploma thesis wants to point out the potential health risks of the close relationship of man with pets Key Words: Zoozones/pets/dermatophytes/yeasts/transmission of infection

Seznam použitých zkratek MEA SAB CZ Cu Zn MU VŠCHT FNHK ÚKM CI Agar se sladovým extraktem (Malt exctract agar) Sabouraudův agar Czapkův agar měď zinek Masarykova Univerzita Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Fakultní nemocnice Hradec Králové Ústav klinické mikrobiologie Contact index

OBSAH ÚVOD... 10 1 TEORETICKÁ ČÁST... 11 1.1 MYKOTICKÉ ZOONÓZY... 11 1.2 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA HUB... 12 1.3 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ZYGOMYCET... 14 1.3.1 rod Mucor... 14 1.3.2 rod Actinomucor... 15 1.3.3 rod Phycomyces... 15 1.3.4 rod Rhizopus... 15 1.3.5 rod Absidia... 16 1.4 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ASCOMYCET... 17 1.4.1 rod Yarrowia... 17 1.4.2 rod Saccharomyces... 18 1.5 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH KVASINKOVÝCH DEUTEROMYCET 18 1.5.1 rod Malassezia... 19 1.5.2 rod Candida... 20 1.5.3 rod Geotrichum... 27 1.5.4 rod Cryptococcus... 27 1.5.5 rod Rhodotorula... 28 1.5.6 rod Sporobolomyces... 29 1.6 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH VLÁKNITÝCH DEUTEROMYCET.. 29 1.6.1 rod Trichophyton... 31 1.6.2 rod Microsporum... 31 1.6.3 rod Epidermophyton... 32 1.6.4 rod Paecilomyces... 33

1.6.5 rod Cladosporium... 33 1.6.6 rod Aspergillus... 34 1.6.7 rod Penicillium... 36 2 CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY... 39 2.1 CÍLE PRÁCE... 39 2.2 HYPOTÉZY... 39 3 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST... 40 3.1 PŘÍSTROJOVÁ TECHNIKA A MATERIÁLY... 40 3.1.1 Materiály... 40 3.1.2 Přístroje... 40 3.2 METODIKA PRÁCE... 41 3.2.1 Odběr vzorků... 41 3.2.2 Kultivace vzorků... 42 3.2.3 Identifikace vzorků... 42 3.2.4 Zpracování výsledků... 43 3.3 VÝSLEDKY... 44 3.3.1 Data získaná z dotazníku... 44 3.3.2 Vyhodnocení mikrobioty... 47 3.3.3 Hypotézy... 53 4 DISKUZE... 57 5 ZÁVĚR... 61 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 62 PŘÍLOHY... 75

ÚVOD Význam mikroorganismů pro makroorganismy je různý. Život makroorganismů je na mikrobiálních procesech však zcela závislý. Pro pochopení metabolických procesů a ekologie mikroskopických hub je nutné studovat i chování makroorganismů, které svým těsným kontaktem umožňují komunikaci mezi mikroorganismy. Monitoring biodiverzity, přenosu a sdílení mykotického agens domácího zvířete s člověkem by mohl poukázat na možná rizika infekce oportunními houbovými patogeny. Výsledky studie by mohly být přínosné pro širokou veřejnost, protože kontakt s domácími mazlíčky a potenciálními patogeny je v podstatě nedílnou součástí životů většiny z nás. Teoretická část je věnována problematice možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a jeho domácím mazlíčkem, dále jsou popisovány významné druhy mikroskopických hub, jejich morfologické a fyziologické vlastnosti, ekologie a patogenita. U významných lidských nebo zvířecích patogenů jsou uvedena i možná onemocnění, která některé druhy mikroskopických hub mohou způsobovat. Metodika popisuje podrobnější postupy, podle kterých byla vypracována experimentální část práce. Předmětem zájmu je reálný stav kolonizace mikroskopickými houbami, které osidlují majitele a jeho domácího mazlíčka v závislosti na blízkosti jejich kontaktu. Je sledován i možný vliv antibiotik na množství mikroskopických hub u studovaných jedinců. Cílem práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z nejčastěji chovaných domácích mazlíčků na člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty. 10

1 TEORETICKÁ ČÁST Teoretická část je vypracovaná jako literární přehled z možné dostupné literatury. Zaměřuje se na problematiku zoonóz, na charakteristiku mikroskopických hub, charakteristiku sledovaných druhů zygomycet, askomycet, basidiomycet a deuteromycet. U důležitých zástupců jsou uvedena onemocnění, která dané patogeny vyvolávají. 1.1 MYKOTICKÉ ZOONÓZY Nemoci vyvolané patogenním agens houbového původu přenosné z živočichů na člověka se nazývají mykotické zoonózy. WHO zařadila tento typ zoonóz do kategorie mykóz. Infekčními mikroorganismy jsou zde vláknité houby a kvasinky. Předpokladem pro parazitický způsob života je zde rychlý růst v poměrně širokém růstovém rozmezí s optimem zahrnující lidskou (savčí) tělesnou teplotu 37 C. Sekundární adaptací je pak genetická flexibilita s rychlým přenosem rezistence proti podávané medikaci. Vyznačuje se také afinitou k určitému hostiteli. Většina houbových původců onemocnění jsou pouze oportunní. Způsobují onemocnění pouze při oslabení imunitního systému hostitele, jaké představují diabetes mellitus, HIV a jiné vážné imunodeficientní stavy (Hubálek, 2000). Zoonózy se přenáší především kontaktem s infikovaným zvířetem, nebo nepřímo prostřednictvím věcí, které jsou sporami kontaminované. Z hlediska monitoringu přenosu infekce jsou nejvýznamnějšími donory právě domácí zvířata (psi, kočky, skot, koně a drobní hlodavci) (Sedlák, Tomšíčková, 2006). Ta jsou přenašeči nejčastěji půdních keratinofilních hub rodů Trichophyton a Microsporum, které vyvolávají povrchové kožní infekce, tzv. dermatomykózy (Van Cutsem, Rochette, 1991). 11

1.2 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA HUB Houby jsou eukaryotické heterotrofní organismy. Jako zdroje uhlíku mohou tedy využívat pouze organické látky. Z ekologického hlediska se jedná o amenzály, komenzály i parazity. Faktory ovlivňující růst hub jsou vlhkost prostředí, teplota a chemické vlastnosti substrátu. Fylogenetickou zvláštností je přítomnost chitinózní buněčné stěny a syntéza lysinu přes kyselinu α-aminoadipovou, tzv. dráha AAA (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Základem těla hub je vegetativní stélka (thallus). Ta může být buď buněčná (kvasinkovitá) nebo vláknitá (filamentózní). U kvasinek je stélka tvořena většinou jednotlivými pučícími buňkami, které se běžně od dceřiné buňky neoddělí za vzniku pseudohyf a pseudomycelia, ale pro některé druhy je charakteristická také přítomnost pravého mycelia (Kalina, Váňa 2005). Některé houby jsou také schopné fermentace, tedy anaerobního procesu metabolismu, kdy dochází ke štěpení cukrů na alkohol a oxid uhličitý (Brown- Forman, 2010). Fermentace je typickou vlastností pravých askomycetárních kvasinek, jíž se také využívá při jejich identifikaci (Frágner, 1992). Kvasinky nejsou taxonomickou, ale pouze morfologickou skupinou, protože i vláknité houby mohou mít kvasinkovité stadium tvořené pučivými buňkami (Váňa, Kalina, 2005). Vláknité houby jsou také pouze morfologickou skupinou. U nich se buňky prodlužují v dlouhé hyfy, které tvoří mycelium. Hyfy mohou být mnohojaderné tzv. cenocytické, jak je tomu u většiny zygomycet, nebo septované, typické pro ascomycety a basidiomycety (Ostrý, 1998). Rozmnožovacími partikulemi hub jsou především pohlavní či nepohlavní spory. (Jelínek, Zicháček, 2002). Anamorfní izoláty, které vytvářejí pouze asexuální spóry, tzv. konidie, jsou pro přehlednost zařazovány do pomocného oddělení Deuteromycota (Fungi imperfecti). Teleomorfy se nacházejí v tzv. perfektním stádiu a tvoří specializované pohlavní spóry, které vznikají fúzí jader po meióze. Jsou zařazovány do příslušných taxonomických skupin (Beneš, 2009). Holomorfa zahrnuje teleomorfu i anamorfu (Kocková-Kratochvílová, 1990). 12

Taxonomické schematické zařazení patogenních hub je vyjádřeno Obrázkem 1. Obr. 1: Fylogenetický strom studovaných druhů mikroskopických hub V přírodě se vyskytují sexuální a asexuální stádia často separátně a ne na jednom organismu. Je to běžným jevem u askomycet a basidiomycet, které nevytváří plodnice. V botanické nomenklatuře má vždy přednost název teleomorfy před názvem anamorfy, pokud je teleomorfa objevena a přiřazena k příslušné anamorfě (Kalina, Váňa, 2005). V lékařské mikrobiologii jsou názvy anamorf zcela zažité, neboť drtivá většina lékařsky významných mykopatogenů je v imperfektním stádiu. Z toho důvodu jsou i v této práci často používány názvy anamorf. 13

1.3 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ZYGOMYCET Zygomycety jsou taxonomickou třídou vláknitých hub, z nichž některé druhy se mohou stát původci fykomykóz. V přírodě se vyskytují jako saprofyté či saproparazité. Pro člověka jsou potencionálně patogenní ve smyslu oportunní infekce u somaticky či imunitně oslabených jedinců (Koďousek, 2003). Zygomycety jsou exosaprofyté, kteří se vyskytují kosmopolitně, člověk se může nejčastěji infikovat vdechnutím spor, méně častý je přenos infekce alimentární cestou či přes kožní poranění (Bednář, Souček, Vávra, 1994). Jejich thallus tvoří mycelium, složené z tlustých a polymorfních hyf, které jsou u většiny druhů neseptované, nebo pouze málo septované. Sporangia a zygospory představují reprodukční orgány. Sporangia nasedají na sporangiofory. Sporangia se pak rozpadají za vzniku sporangiospory nebo meristospory. Konjugací dvou sousedních hyfových vláken, tzv. suspenzorů vznikají zygospory (Kalina, Váňa 2005). Mezi patogenní zástupce patří nejčastěji rody Mucor, Rhizopus a Absidia (Haber 1995). 1.3.1 rod Mucor Rod Mucor je běžně rozšířený půdní druh, který se vyskytuje na rozkládající se vegetaci, v hnoji na vlhkých stanovištích. Mucor nevytváří rhizoidy. Sporangiospory mají hladkou nebo ostnatou stěnu, nikdy ji však nemají rýhovanou. Zástupci rodu Mucor se mohou stát zvířecími i lidskými patogeny (Pitt, Hocking, 2009). Mucor circinelloides Tiegh. 1875 Způsobuje onemocnění nehtů, kdy na povrchu celého nehtu nalezneme tečkovitou erozi. Volné okraje nehtů jsou křehké a mohou mít nažloutlé zbarvení, ale nehet je bez zesílení. M. circinelloides způsobuje i infekce zevního zvukovodu (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). 14

1.3.2 rod Actinomucor Actinomucor elegans (Eidam) C. R. Benj. & Hesselt. 1957 Kolonie jsou bíle, později se šedavým nebo béžovým nádechem. Má dobře vyvinuté stolony a rhizoidy, sporangiospory vyrůstají z mycelia, ze vzdušných hyf i ze stolonů proti rhizoidům, jsou přehrádkované a široké až 30 µm. Sporangia jsou světlá a kulovitá, terminální sporangia mají rozpustnou nebo vytrvalou stěnu, která je na povrchu hladká nebo ostnitá. Sporangia na postranních větvích mají stěnu hladkou a vytrvalou. Sporangiospory jsou na povrchu hladké až nepatrně drsné, jsou tlustostěnné, hyalinní a kulovité, v průměru dosahují 6-8 µm (Kubátová, Váňová, 2009). A. elegans je saprotrofní druh, který je izolován především z půdy, ale i z exkrementů, ze substrátů rostlinného původu nebo jako kontaminant potravin a ze vzduchu. Je spojen s výrobou sojových produktů, převážně tofu. Jeho patogenita u lidí byla popsána pouze v několika málo případech (Mahmud et. al., 2012). 1.3.3 rod Phycomyces Phycomyces nitens (C. Agardh) Kunze 1823 P. nitens je kosmopolitní a vyskytuje se ve vlhkém prostředí. Využívá světlo jako zdroj informací, ne jako zdroj energie. K růstu vyžaduje přítomnost vitaminu B1. U tohoto druhu není prokázáno, že produkuje toxiny. Pro savce je Phycomyces nitens pravděpodobně nepatogenní, neexistuje totiž žádný záznam o jeho patogenitě pro člověka nebo zvířata (Cerdá, 2001). 1.3.4 rod Rhizopus Rod Rhizopus je kosmopolitně rozšířený, jednotlivé druhy nalezneme na travnatých pláních, v seně, v tlející trávě, listí a také v mnoha potravinách např. v pšenici, kukuřici, rýži, cibuli, rajčatech a ořechách. Spory jsou izolovány především ze vzduchu, mezi vhodné podmínky pro distribuci řadíme klimatizace v domácnostech, koberce a závěsy (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). 15

U imunosuprimovaných pacientů způsobuje zygomykózy, kožní a gastrointestinální infekce. (Votava, Broukal, Vaněk, 2007 a Pitt, Hocking, 2009). Rhizopus arrhizus A. Fisch. 1892 Kolonie R. arrhizus jsou zpočátku bílé barvy, později jsou až hnědavě zbarvené. Sporangiofory se nachází na vzdušném myceliu s rhizoidy. Rhizoidy se vytváří na fertilních sporangioforech. Sporangia mají nejprve bílou barvu, ale později černají. Spory mají částečně naznačené rýhování a jsou oválného tvaru. Zygospory jsou velké 120-140 µm (Fassatiová, 1979). Je to nejčastější lidský patogen. Způsobuje zygomykózy, zejména rhinocerebrální. Nejvíce náchylní jsou diabetici nacházející se v acidóze (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Rhizopus stolonifer (Ehrenb.) Vuill. 1902 Kolonie mají bílou barvu, vyskytují se černé tečky sporangií. Stolony jsou až 20 µm široké, rhizoidy jsou bohatě větvené. Sporangiospory vyrůstají většinou po 2-5 ze stolonů proti rhizoidům. Sporangiospory jsou elipsoidní se zašpičatělými konci a jsou zřetelně podélně rýhované (Kubátová, Váňová, 2009). Uplatňuje se jen zřídka jako lidský patogen (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). Je to všudypřítomný destruent mnoha druhů potravin (Pitt, Hocking, 2009). Rhizopus microsporus Tiegh. 1875 Je významným patogenem způsobujícím řadu lidských onemocnění (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). Způsobuje především kožní a gastrointestinální infekce (Pitt, Hocking, 2009). 1.3.5 rod Absidia Rod Absidia obsahuje saprofytické druhy, které žijí převážně na tlejících rostlinách. Sporangiospory jsou vzpřímené, vyrůstají ze stolonů ve skupinách po 3, nebo v přeslenu až po 7. Sporangia mají kulovitý až hruškovitý tvar, na povrchu jsou hladká, jejich velikost je 10-40 µm v průměru (Mycology Online, 2014). 16

Absidia corymbifera (Cohn) Sacc. & Trotter 1912, Kolonie jsou bílé, později světle šedé barvy. Dosahují výšky až do 20 mm. Sporangiofory jsou přeslenitě nebo sympodiálně větvené, koncové vlákno je jen výjimečně přeměněno na rhizoidy. Sporangia jsou hyalinní, později šedé a jsou 40-70 µm široká. Spory jsou oválné, jen zřídkakdy kulovité. U A. corymbifera nejsou známé zygospory (Fassatiová, 1979). Je to nejčastější lidský patogen z třídy zygomycet, který způsobuje absidiové zygomykózy u hematoonkologických pacientů (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Způsobuje kožní a podkožní mykózy a oportunní plicní infekce. V minulosti byl tento druh považovaný za neškodný, ale v současné době je znám jeho patogenní účinek. Kolonie jsou izolovány u lidí s oslabenou imunitou, u pacientů a AIDS a po transplantacích. A. corymbifera také způsobuje potraty u krav (Fun with microbiology, 2012). 1.4 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ASCOMYCET Nejčastěji kultivované ascomycety ze savců patří do skupin pravých kvasinek a vláknitých hub. Z taxonomického hlediska se jedná o perfektní stádia askomycet, která se jako patogeny uplatňují velmi vzácně, avšak kontaminují povrchy těl savců zcela běžně z půdy. 1.4.1 rod Yarrowia Yarrowia lipolytica (Wick., Kurtzman & Herman) Van der Walt & Arx 1981 Kolonie Y. lipolytica mají bílou krémově matnou barvu. Dokáže produkovat ureázu (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). Je to mírně patogenní kvasinka (Ye et. al., 2011). Tento kosmopolitně rozšířený druh byl izolován z chlazených mastných výrobků, z ropných produktů, zemědělských produktů a z půdy, byl však izolován i z úst, dýchací soustavy a střeva, kde působí jako patogen (D Antonio, 2002). 17

1.4.2 rod Saccharomyces Saccharomyces cerevisiae Meyen 1838 Je typový druh kvasinky rodu Saccharomyces. Její genom byl osekvenován u příslušníka z říše hub jako první. Stala se i modelovým organismem molekulární genetiky pro rychlou schopnost růstu a poměrně jednoduchou a krátkou DNA. Velikost kvasinkové buňky se pohybuje v rozmezí 3-8 x 5-10 µm. Jednotlivé buňky mají ovoidní tvar (Špaček, Buchta, Jílek, 2013). Kmeny kvasinky pivní se používají k výrobě některých hormonů, např. k výrobě inzulinu a růstového hormonu. Geny kódující syntézu těchto hormonů se totiž dají snadno do jejího genomu inzerovat. S. cerevisiae fermentuje maltózu a sacharózu a asimiluje maltózu, sacharózu, rafinózu, melezitózu a trehalózu (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Je to oportunní patogen, způsobuje povrchové a systémové onemocnění, může vyvolávat záněty pochvy a u pacientů po transplantaci kostní dřeně či s AIDS způsobuje až fatální systémová onemocnění (Murphy, Kavanagh, 1999). 1.5 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH KVASINKOVÝCH DEUTEROMYCET Pomocná skupina deuteromycet je rozdělena na dvě skupiny, na kvasinky a na vláknité mikroskopické houby. Tato pomocná skupina sestává z velmi heterogenních organismů v imperfektním stádiu. Mezi kvasinky řadíme zástupce rodu Candida, Geotrichum, Cryptococcus, Rhodotorula a Sporobolomyces a lipofilní kvasinky rodu Malassezia vyžadující k růstu přítomnost lipidů. Savčí epidermis je proto pro jejich růst ideálním substrátem. Kvasinky rozdělujeme do rodů a druhů pomocí morfologických znaků, tedy podle tvaru jednotlivých buněk, tvaru kolonií na živných půdách, dle způsobu rozmnožování a podle dalších fyziologických znaků, zejména podle asimilace a případně fermentace zdrojů uhlíku. 18

1.5.1 rod Malassezia Malassezia furfur (C. P. Robin) Baill. 1889 Vyznačuje se kulatým nebo elipsoidním tvarem buněk (Kocková-Kratochvílová, 1990). Hyfy jsou široké přibližně 2-3 μm, jsou septované, hyalinní a obvykle větvené. Kolonie jsou pomalu rostoucí a objevují se až při teplotách kolem 35-37 o C (EOL, 2014). M. furfur je komenzál lidské kůže, ale může být i patogenní. Způsobuje pytiriasis versicolor, zhoršuje klinický obraz seborrhoické dermatitidy. Jedná se o onemocnění kůže, u něhož je prokazatelné, že hraje významnou roli i u atopických exémů (Ashbee, 2007). Pytiriasis versicolor je chronická infekce, která tedy postihuje stratum corneum (Greenwood, Slack, Peutherer 1999). Charakteristickými příznaky jsou okrouhlé skvrny, jejich barva se podobá barvě bílé kávy. Tyto skvrny se vyskytují na hrudníku, v horních partiích zad, na ramenou a na pažích. Jako zdroj nákazy se uvádí přímo již infikovaná osoba nebo nepřímý kontakt s použitým infikovaným prádlem (Koďousek, 2003). Typické je barevné kolísání skvrn dle ročního období, v létě jsou skvrny tmavých až čokoládových odstínů, v zimním období je barva i téměř nerozeznatelná od barvy kůže, nebo je jen lehce nahnědlá. Díky těmto barevným změnám má infekce přídomek versicolor. Zánětlivé reakce u této infekce převážně chybí. U některých pacientů může dojít ke změně pigmentace a posléze se jedná o variantu pytiriasis versicolor alba, kdy u postižených dochází k vzniku kontrastních barev lézí, které nápadně kontrastují s hyperpigmentovaným okolím (Hübschmann, Frágner, 1962). Malassezia pachydermatis (Weidman) C. W. Dodge 1935 Je to patogenní kvasinka, která se převážně vyskytuje na pokožce a sliznicích teplokrevných obratlovců. Jedná se zejména o domestikovaná zvířata, převážně psi, kočky a fretky. Byla také izolována z prasat, primátů, koní a ptáků. Kožní onemocnění způsobené tímto mikroorganismem je nejčastěji diagnostikováno u psů, s čímž úzce souvisí přenos na člověka s kožními projevy u citlivějších jedinců (Guillot, Bond, 1999). 19

1.5.2 rod Candida Nejvíce rozšířeným oportunním patogenním druhem je Candida albicans, ale i jiní zástupci rodu, souhrnně vyjádřeni skupinou non-albicans. Mezi nejčastější původce infekcí po C. albicans patří C. tropicalis, C. stellatoidea, C. utilis, C. dubliniensis, C. glabrata, C. krusei, C. parapsilosis, C. kefyr a Candida guilliermondii. Většina druhů žije komenzálním způsobem života, avšak působením řady predispozičních faktorů se z komenzála stává patogen. Mezi predispoziční faktory řadíme sníženou imunitu, těžké infekční choroby, diabetes mellitus, tuberkulózu, poruchy funkce žláz s vnitřní sekrecí, hematoonkologické stavy, těhotenství a dětský věk. Mezi nepříznivé faktory jsou řazeny časté léčby antibiotiky, cytostatiky a kortikosteroidy. Rizikové jsou i situace, při kterých může docházet k přenosu infekce, jako jsou například transplantace, poranění, chirurgické zákroky, aplikace dentálních a zubních protéz a intravenózní aplikace infúze (Bendová, Janderová, 1985). Infekce způsobené rody Candida Kandidózy jsou považovány za nejčastější a nejvýznamnější mykotická onemocnění. Podle rozsahu infekce dělíme kandidózy na lokální formy, kam patří povrchové infekce a generalizované, orgánové postižení a diseminované kandidózy (Haber, 1995). Dalším způsobem je dělení dle lokalizace infekce na orální kandidózu, kožní, vulvovaginální kandidózu, kandidovou balanitidu, kandidovou onychomykózu a chronickou mukokutánní kandidózu (Vosmík, Skořepová, 1995). Mukokutánní kandidóza je lokalizovaná především na sliznicích a v ústní dutině. Zdravá populace, která je kolonizována kvasinkami, neprojevuje žádné symptomy, avšak u osob se sníženou imunitou lze prokázat kandidy ve slizničním stěru v nezvykle velkém množství. U imunoalterovaných osob se kandidy vyskytují ve velmi vysokém procentu, např. u leukémií postižených pacientů je nález prokazatelný až u 90 % nemocných jedinců (Haber, 1995). Orální kandidóza se může vyskytovat ve dvou formách, v akutní a chronické. Akutní pseudomembranózní forma neboli soor se nejčastěji vyskytuje v dětském a pozdním věku. Můžeme se také vyskytnout u osob, které v průběhu 20

závažných onemocnění inhalují kortikosteroidní spreje (Vosmík, Skořepová, 1995). Bělavé povlaky se nachází na jazyku, dásních, bukální sliznici a na patře. V závažných případech vznikají rozsáhlejší ložiska sahající až do hltanu a jícnu (Haber, 1995). Akutní atrofická forma je charakteristická prudkou bolestí obnažené atrofické a zánětlivě změněné ústní sliznice, hlavně jazyka. Vyskytuje se převážně v souvislosti s dlouhodobou léčbou širokospektrými antibiotiky. Chronická atrofická forma je nejčastější forma orální kandidózy. Kandidy díky adhezinům mohou na hladkém povrchu tvořit biofilm. Mají k tomu sklon především druhy, které mohou tvořit mycelium a pseudomycelium (C. albicans, C. glabrata a C. parapsilosis) (Shao, Lu-K, Tian, 2014). Nejčastějšími pacienty s tímto onemocněním tvoří lidé, kteří používají zubní protézu a děti s ortodontickými přístroji (Vosmík, Skořepová, 1995). U pacientů se zubní protézou, která není dostatečně hygienicky ošetřovaná, je toto onemocnění značně recidivní (Haber, 1995). V místech, kde přichází dásně a patro do kontaktu s horní protézou se tvoří sytě červená atrofická ložiska, u dlouhotrvajících lézí se může povrch změnit v papilomatózní (Vosmík, Skořepová, 1995). Kožní kandidózy jsou nejčastěji lokalizovány na místech kožních záhybů, jako jsou interdigitální prostory, třísla a intergluteální rýha, kde vlhko, okluze a macerace vytváří vhodné podmínky pro růst kandid. Podporujícími faktory jsou obezita, diabetes mellitus, častá práce ve vodě, nebo se saponáty a nedostatečné vysušení intertriginózních prostorů (Vosmík, Skořepová, 1995). Na pokožce se vytvářejí různě velká ložiska, kde je kůže erodovaná a rudá, okraje jednotlivých ložisek jsou pokryty bílou, macerovanou epidermis, která je límečkovitě odchlíplá. Tyto projevy jsou nejčastější v meziprstních prostorech rukou, dále nohou, ojediněle i v krajině perianální, perigenitální, v inuginách a u žen pod prsy (Frágner, 1984). Další onemocnění jsou kandidový zánět sliznice zevního genitálu (vulvovaginitida u žen a balanitida u mužů) (Haber, 1995 a Vosmík, Skořepová, 1995). 21

Candida albicans (C. P. Robin) Berkhout 1923 Teleomorfní stadium u C. albicans nebylo prozatím popsáno (Index Fungorum, 2014). Je to jedna z nejběžnějších druhů kvasinek s výskytem v nejrůznějších vzorcích lidského původu. (Frágner, 1984). Mezi nejcharakterističtější znaky patří tvorba pseudomycelia s blastosporami, které jsou uspořádány do chomáčků (Kocková-Kratochvílová, 1982). Na SAB vytváří nejčastěji okrouhlé kolonie bílé až lehce krémové barvy, které jsou lesklé a hladké. Okraj kolonií je kruhový, nevláknitý a víceméně pravidelný viz Obrázek 2. (Frágner, 1992). Na rýžovém agaru tvoří pravé mycelium s chlamydosporami. Charakteristická vlastnost této kvasinky je i tvorba zárodečných klíčků, tzv. germ tubes na koňském krevním séru. (Koukalová et al., 2011). Dokáže utilizovat glukózu, maltózu, sacharózu, galaktózu, trehalózu, melezitózu, xylózu a arabinózu (Julák, Pavlík, 2010). Ve volné přírodě tento druh nacházíme pouze ojediněle a to především ve výkalech zvířat a v půdě. C. albicans je hlavním původcem kandidóz u člověka. Patogenní není však pouze pro člověka, ale i pro zvířata. Nacházíme ji u systémových onemocnění kuřat, slepic, krocanů, bažantů, koroptví a méně často u domácích prasat (Frágner, 1992). Obr. 2: Makrokolonie Candida albicans na SAB 22

Candida dubliniensis D. J. Sullivan, Western., K. A. Haynes, Dés.E. Benn. & D. C. Coleman 1995 U C. dubliniensis nebylo prozatím popsáno teleomorfní stadium (Index Fungorum, 2014). C. dubliniensis byla dříve ztotožňována s C. albicans, Má stejné biochemické i ekologické vlastnosti. Rozdíly jsou patrné jen v nukleotidových sekvencích v jejím genomu. Candida dubliniensis tvoří chlamydospory většinou po dvou, zatímco C. albicans terminálně po jedné. Tento morfologický rozdíl ale není zcela spolehlivý. Rozdíl se jeví také v produkci 1,3 β D-glukanu, která byla zjištěna na RPMI médiu u tohoto druhu výrazně vyšší než u C. albicans (Wipler, 2013). Tato kvasinka je často kultivovaná z orálních kandidóz u pacientů s AIDS. C. dubliniensis se také vyznačuje svou schopnosti rychle rozvíjet rezistenci na flukonazol (Sullivan, Coleman, 1998). Candida glabrata (H. W. Anderson) S. A. Mey. & Yarrow 1978 Ani u této kvasinky nebylo doposud popsáno teleomorfní stádium (Index Fungorum, 2014). C. glabrata fermentuje pouze glukózu a asimiluje jak glukózu, tak i trehalózu (Mycology Online, 2014). C. glabrata byla v minulosti považována za nepatogenní saprofytní kvasinku, která se běžně vyskytuje v přirozené mikroflóře zdravých lidí. Jakmile se ale zvýšil počet užívání širokospektrých antimykotik, vzrostla také patogenita. V současné době je považována za druhého nebo třetího nejčastějšího původce kandidóz (Fidel, Vasquez, Sobel, 1999). Candida guilliermondii (Castell.) Langeron & Guerra 1938 C. guilliermondii je anamorfou k teleomorfnímu stadiu askomycetární kvasinky Meyerozyma guilliermondii (Index Fungorum, 2014). Candida guilliermondii asimiluje glukózu, galaktózu, sacharózu, maltózu a rafinózu, fermentuje glukózu, galaktózu a sacharózu (Buranský, Drga, 1983). Vytváří bělavé až krémově zbarvené lesklé, hladké kolonie o velikosti 2-4 mm, blastokonidie jsou polokulovité či kulovité o velikosti 2-4 x 3-6,5 µm (Frágner, 1984). Vyskytuje se ve vzduchu, ve slané vodě, podmáslí, v kvasícím materiálu, v ochranném slizu mořských ryb či ve stolici savců (Frágner, 1992). Je také 23

součástí běžné mikroflóry člověka, osidluje převážně kůži a slizniční povrchy, ale může se vyskytovat i jako patogen. Nejčastěji je původcem chronických onychomykóz nebo kandidémií a to převážně u pacientů s rakovinou (Girmenia et. al., 2006). Candida parapsilosis (Ashford) Langeron & Talice 1932 U C. parapsilosis nebylo také doposud popsáno perfektní stadium (Index Fungorum, 2014). Candida parapsilosis asimiluje glukózu, sacharózu, maltózu a galaktózu a fermentuje pouze glukózu (Mycology Online, 2014). Vytváří jasně bílé či bělavě krémové kolonie, jejich okraj je pravidelný až krajkově laločnatý. Blastospory jsou sférické, polokruhovité či elipsoidní o velikosti 2-6 x 2-10 µm. Na pseudomyceliu mohou vznikat sférické či cylindrické buňky, které nejsou silnostěnné, na rozdíl od chlamydospor u C. albicans. (Frágner, 1992). C. parapsilosis v přírodě osidluje vodu, mízotoky dubu, střevní sliznici koní či prasat (Votava, 2003). Vyskytuje se jako komenzál na povrchu kůže u člověka, avšak pokud je kůže porušená, působí jako patogen (Trofa et. al., 2008). Můžeme ji izolovat i z postižených lidských nehtů (Frágner, 1962). Nejčastěji se vyskytuje v meziprstních prostorech nohou a rukou a nejčastěji vyvolává kandidoonychózy (Frágner, 1967). Candida tropicalis (Castell.) Berkhout 1923 Teleomorfní stadium nebylo prozatím u této kvasinky popsáno (Index Fungorum, 2014). Candida tropicalis asimiluje a fermentuje glukózu, sacharózu, maltózu a galaktózu (Mycology Online, 2014). Kolonie jsou bělavé až krémové barvy, hladké a lesklé, někdy bývají polomatné, jejich velikost dosahuje 3-5 mm. Okraj kolonie pravidelný a nevláknitý, či vláknitý pouze krátce. Blastospory jsou elipsoidní či ovoidní o rozměrech 3-10 x 2-6,5 µm (Frágner, 1992). Candida tropicalis se nevyskytuje pouze na lidské kůži či ve střevě, ale nalezneme ji jako druh saprofytický na ovoci, hnijícím dřevě a kravském hnoji (Frágner, 1967). Predispozicí její zvýšené patogenity a odolnosti je rezistence vůči 24

flukonazolu. U onkologicky nemocných pacientů se ve střevě vyskytuje častěji než C. albicans (Kothavade et. al., 2010). Candida krusei (Castell.) Berkhout 1923 Telomorfní stadium C. krusei představuje askomycetární kvasinka Issatchenkia orientalis (Index Fungorum, 2014). Asimiluje a fermentuje zpravidla pouze glukózu (Mycology Online, 2014). Kolonie jsou matné, polomatné či lesklé krémové barvy s výrazným středem, jsou 2-4 mm velké, okraj je nevláknitý či pouze krátce vláknitý. Ovoidní, kulovití či krátce elipsoidní blastospory nalezneme pouze v malém množství. Pseudomycelium je bohatě vyvinuto ve vláknitých koloniích, u hladkých kolonií je nedokonale vyvinuté a lámavé (Frágner, 1992). Vyskytuje se převážně ve vzduchu, v ovoci, kvasnicích. U člověka přirozeně osidluje střevní a ústní sliznici (Jedličková, 2006). Jedná se o oportunní patogen, který je popsán jako původce mnoha kandidóz. Z epidemiologického hlediska je to sledovaný patogen, ačkoliv má nízkou prevalenci, z důvodu rezistence na flukonazol (Scorzoni et. al., 2013). Candida kefyr (Beij.) Uden & H. R. Buckley 1970 Teleomorfní stadium C. kefyr je askomycetární kvasinka Kluyveromyces marxianus (Index Fungorum, 2014). Fermentuje glukózu, sacharózu a galaktózu. Asimiluje glukózu, sacharózu a galaktózu (Mycology Online, 2014). Typickou vlastnosti, která tuto kvasinku odlišuje od ostatních druhů, je schopnost asimilace a fermentace laktózy (Ianieva at. al., 2013). Kolonie jsou 3-5 mm velké, jsou bělavé, šedavé, žlutavé až okrové barvy a mají často tmavší střed. Povrch kolonie je hladký a lesklý, ale může být i pololesklý či rozpraskaný. Okraj kolonie je kruhovitý, průsvitný, nepravidelné laločnatý či vroubkovaný. Blastospory jsou sférické, ovoidní či elipsoidní až dlouze elipsoidní o velikosti 2-7 x 3-12µm. Některé kmeny nevytvářejí mycelium ani pseudomycelium avšak u některých může být silně vyvinuto (Frágner, 1992). C. kefyr se vyskytuje v acidofilním mléku, v jogurtech, sýrech a dalších mléčných výrobcích, v droždí, u člověka osidluje především orální, střevní a anální sliznici (Frágner, 1992). Je to neobvyklý houbový patogen, který byl prokázán jen 25

v několika případech a to pokaždé u pacientů lékovým imunodeficitem, u pacientů se zvýšenou citlivostí na flukonazol, amfotericin B a itrakonazol (Corpus et. al., 2004). Candida lambica (Lindner & Genoud) Uden & H. R. Buckley ex S. A. Mey. & Ahearn 1983 Teleomorfní stadium C. lambica je askomycetární kvasinka Pichia fermentans (Index Fungorum, 2014). Fermentuje pouze galaktózu a dokáže asimilovat pouze xylózu (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Kolonie jsou bílé a matné, okraj je kučerovitý až cípovitý. Má elipsoidní až protáhlé buňky o velikosti 1,9-6,5 x 4-14,5 µm. Pravé hyfy nevytváří, mají pouze stromečkovitě větvené pseudomycelium. C. lambica se obvykle nachází v mléčných výrobcích, na ovoci, ve vodě, u ptáků (Mold Library, 2014). U lidí nebyla označena jako původce nemocí, nicméně je možné ji izolovat z krve či moči (Mycology Proficiency Testing Program, 2002). Candida lusitaniae Uden & Carmo Souza 1959 Teleomorfa C. lusitaniae je askomycetární kvasinka Clavispora lusitaniae (Index Fungorum, 2014). Fermentuje glukózu, sacharózu, trehalózu, může fermentovat i galaktózu a maltózu, nikdy však laktózu. Asimiluje glukózu, maltózu, sacharózu, trehalózu, xylózu, celobiózu, může asimilovat galaktózu, melezitózu, arabinózu, nikdy však laktózu a rafinózu (Mycology online, 2014). Kolonie jsou bíle až krémově zabarvené s hladkým povrchem. Blastokonidie mají vejčitý či eliptický tvar a velikost buňky je 1,5-6 x 2.5-10 µm. C. lusitaniae byla izolována u lidí s kandidózou, kolonizuje dýchací trakt, zažívací a močové ústrojí. Poprvé byla izolována z trávicího traktu teplokrevných zvířat, dále z kukuřičné mouky, citrusové kůry, ovocných šťáv a z mléka od krav trpících zánětem vemene (Mycology online, 2014). C. lusitaniae je považována za oportunní patogen u dospělých lidí a u dětí, kteří mají hematologické onemocnění a jsou po chemoterapii (Blinkhorn, Adelstein, Spagnuolo, 1989). 26

Candida stellatoidea (C. P. Jones & D. S. Martin) Langeron & Guerra 1939 Dle Sterr, Pus, Burgdorf 2006, Mycology Online, 2014 a Rikkerink, Magee, Magee 1990 je C. stellatoidea slučována s C. albicans. C. stellatoidea asimiluje glukózu, galaktózu a maltózu a fermentuje glukózu a maltózu (Buranský, Drga, 1983). C. stellatoidea je patogenní kvasinka, která u diabetiků a imunosuprimovaných pacientů způsobuje hluboké kožní kandidózy (Hurley, 1965). 1.5.3 rod Geotrichum Geotrichum candidum (Link 1809) Teleomorfou je askomycetární kvasinka Dipodascus geotrichum (Index Fungorum, 2014). Asimiluje xylózu a celulózu (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Tvoří kolonie, které vypadají jako jemné kožešinové porosty. Existují dva typy arthrokonidií, cylindrické a elipsoidní (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). G. candidum je převážně saprofyt vyskytující se na různých druzích ovoce a zeleniny. Vyskytuje se také na lidské kůži a ve střevní mikroflóře, kde může být patogenem u imunosuprimovaných pacientů a pacientů s diabetem mellitus (Verghese, Ravichandran, 2003). Primárně nenapadá tkáň, ale vyskytuje se na povrchu odumřelých buněk kožního epitelu, nebo na sliznici, která je poškozená aplikací drog (Ernst, Schmidt, 2000). 1.5.4 rod Cryptococcus Cryptococcus neoformans (San Felice) Vuill. 1901 Perfektním stadiem je bazidiomycetární kvasinka, Filobasidiella neoformans (Index Fungorum, 2014). Cryptococcus neoformans dokáže utilizovat glukózu, maltózu, sacharózu, galaktózu, inositol, trehalózu, melezitózu a xylózu. Neutilizuje laktózu a u rafinózy, celobiózy, adonitolu a arabinózy jsou variabilní reakce. Pro bazidiomycetární kvasinky je na rozdíl od askomycetárních typická produkce ureázy a neschopnost anaerobního metabolismu (Julák, Pavlík, 2010). 27

Stélku tvoří jednotlivé pučivé globulární buňky, které jsou obklopeny mukopolysacharidovým pouzdrem (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Pouzdro hraje důležitou roli mezi virulentními faktory, kdy je důležitá jeho šířka. Patogenní kmen C. neoformans má úzké pouzdro, které po vdechnutí umožňuje vniknutí až do plicních alveolů (Tomšíková, 2006). Vstupní branou infekce je tedy převážně respirační trakt, odkud se patogen dostává krví až do mozku a na meningy. Jedná se tedy na rozdíl od kandid o infekci exogenní. U pacientů s lupus erythematodes, s leukémií a u pacientů s HIV je přenos infekce nejčastější. Kryptokokóza je také známkou rozvíjejícího se AIDS u HIV séropozitivních pacientů (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Kryptokokóza nejvíce postihuje plíce nebo centrální nervový systém, může však postihovat i kůži, oko a prostatu, ale tento jev je méně častý (Beneš, 2009). C. neoformans je kosmopolitně rozšířený druh, kdy velice časté nálezy jsou u holubů nebo v půdě, která je kontaminovaná právě holubím trusem (Koďousek, 2003). 1.5.5 rod Rhodotorula Teleomorfní stadia rodu Rhodotorula náleží k bazidiomycetárním kvasinkám rodu Rhodosporidium (Index Fungorum, 2014). Tyto karotenoidní kvasinky tvoří růžové až červené kolonie a blastokonidie, které jsou jednobuněčné a postrádají pseudohyfy a hyfy (Wirth, Goldani, 2012). Asimiluje maltózu, sacharózu, melezitózu, celulózu a trehalózu, neasimiluje laktózu. R. minuta asimiluje sacharózu a trehalózu, R. rubra asimiluje maltózu, sacharózu, rafinózu a trehalózu (Julák, Pavlík, 2010). Rhodotorula je běžná kvasinka, žijící v půdě, v jezerech, v mořích, ale i v potravinách jako je mléko a ovocné šťávy. Mezi patogenní druhy pro člověka zařazujeme R. rubra, R. mucilaginosa, R. glutinis a R. minuta (Wirth, Goldani, 2012). Patogenita rodu Rhodotorula je známá přibližně v posledních dvou desetiletích, v minulosti byl tento rod považován za nepatogenní. Jsou to ale oportunní patogeny, které jsou schopné kolonizovat a infikovat vnímavé pacienty. Způsobují onychomykózy, meningitidu, infekci protetických náhrad kloubů, dermatitidy a ústní vředy. Většina infikovaných pacientů, u kterých se fungémie 28

projeví, mají již základní onemocnění, jako je například vrozená srdeční vada, AIDS, rakovina, chronické střevní onemocnění, cirhóza, hematologické poruchy nebo to jsou pacienti po transplantacích (Wirth, Goldani, 2012). 1.5.6 rod Sporobolomyces Sporobolomyces salmonicolor (B. Fisch. & Brebeck) Kluyver & C. B. Niel 1924 Teleomorfa Sporobolomyces salmonicolor náleží bazidiomycetární kvasince Sporidiobolus johnsonii (Index Fungorum, 2014). Asimiluje laktózu, rafinózu, melezitózu, xylózu (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). Kolonie jsou lesklé, hladké či vrásčité, typické je také jasně červené až oranžové zbarvení. Blastokonidie jsou velké 2-12 x 3-35 µm, jsou oválné až protáhlé. (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). S. salmonicolor je patogen, který se vyskytuje převážně u ryb a u domácích zvířat. V současné době je pouze řídkým patogenem u člověka (Muench, White, Wu, 1996). 1.6 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH VLÁKNITÝCH DEUTEROMYCET Mezi nejčastěji izolované vláknité anamorfy s výskytem u člověka a domácích zvířat patří dermatofyta rodů Trichophyton, Microsporum, Epidermophyton a jiné půdní vláknité houby jako jsou Aspergillus, Penicillium, Paecilomyces a Cladosporium Dermatofyta jsou velkou skupinu keratinofilních hub, do které patří mnoho parazitických i saprofytických druhů. Charakteristickou vlastností je schopnost využívat keratin. Jsou to parazité na keratinových strukturách těla, na epidermis, vlasech a nehtech a na těchto strukturách mohou vyvolat patologické změny. Preference hostitele je u jednotlivých dermatofyt odlišná, některé druhy jsou parazity převážně člověka a jen zřídka infikují zvířata, jiné jsou primární parazité zvířat a málokdy tyto patogeny vyvolávají onemocnění u člověka. Dle preference 29

hostitele se dermatofyta rozlišují na antropofilní patogeny a na zoofilní (Hübschmann, Frágner, 1962). Dermatofyta rostou převážně v keratinizovaných tkáních, onemocnění se proto projevuje benigním a nepříjemným povrchovým postižením kůže, nehtů nebo vlasů. Mezi významné patogenní zástupce patří rody Trichophyton, Microsporum a monotypický rod Epidermofyton s druhem Epidermophyton floccosum (Julák, Pavlík, 2010). Jejich teleomorfou jsou askomycetární vláknité houby rodu Arthroderma (Index Fungorum, 2014). Mykózy způsobené dermatofyty se nazývají dermatofytózy nebo tinea. Formy se rozlišují dle lokalizace onemocnění na t. capitis (vlasy), t. barbae (vousy), t. pedis (chodidla), t. corporis (hladká kůže), t. inguinale (třísla) a t. unguium (nehty) (Bednář, Souček, Vávra, 1994). Stélka dermatofyt je tvořena různými tvary vláken, na kterých jsou umístěna rozmnožovací tělíska. U většiny druhů dermatofyt nacházíme přehrádkované, neboli septované mycelium. Typické jsou zvláštní druhy vláken například spirální mycelia, raketová, hřebenovitá mycelia a uzlíkovité orgány (Hübschmann, Frágner, 1962). Asexuálními rozmnožovacími buňkami u dermatofyt jsou mikrokonidie a makrokonidie. Mikrokonidie jsou převážně laterálně uspořádány na vláknech a jejich větvích, jednotlivě, nebo v hloučcích. Mikrokonidie jsou k vláknu připojeny dvěma způsoby. Mají-li oválný či pyriformní tvar, jsou většinou připojeny krátkou stopečkou. V dalším případě hrozen mikrokonidií připomíná soubory větvených a hřebenovitých vláken, které mají zoubky a výrůstky přeměňující se v mikrokonidie, které jsou vedle sebe nepravidelně rozházené v různých stadiích růstu (Hübschmann, Frágner, 1962). Makrokonidie jsou velké septované struktury s různě silnou stěnou, jejíž povrch může být hladký nebo nepravidelný. Jejich tvar je vřetenovitý nebo kyjovitý Morfologie makrokonidií a mikrokonidií, případně hyf, jsou důležitými diagnostickými znaky (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). 30

1.6.1 rod Trichophyton Zástupci rodu tvoří převážně mikrokonidie, pouze vzácně mohou vytvořit i makrokonidie. Typovým druhem je antropofilní T. rubrum s typickou rudou pigmentací kolonií. Tento červený pigment difunduje i do živného média. T. rubrum je nejčastějším původcem tinea unguinum a tinea pedis, pro něž jsou typické zánětlivé reakce kolem lézí, které se vyskytují převážně na trupu a končetinách. Zánětlivá reakce je mírná, ale průběh nemoci je chronický (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Zoofilní zástupci T. mentagrophytes a T. verrucosum způsobují tinea capitis, kterou doprovází prudká zánětlivá reakce. T. schoenleinii způsobuje velmi těžké postižení vlasatých částí hlavy (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Trichophyton mentagrophytes (C. P. Robin) Sabour. 1895 T. mentagrophytes způsobuje různé kožní infekce u lidí a zvířat. Dokáže rozrušovat keratinové substráty jak chemickým tak mechanickým způsobem. Má pět různých keratinolytických enzymů. Patogenita je prokazatelná a většina onemocnění má zoonotický přenos (Kushwaha, Guarro, 2000). T. mentagrophytes má mnoho variet, které byly v minulosti chybně určovány jako samostatné druhy. Chmýřité variety jsou patogenem pro člověka a vůči zvířatům svou patogenitu téměř ztratily, zatímco zrnité variety jsou patogeny primárně pro zvířata (psi, kočky, myši, činčily, koně, hovězí dobytek, ptáci) a na člověka se přenášejí sekundárně (Hübschmann, Frágner, 1962). 1.6.2 rod Microsporum Rod Microsporum tvoří charakteristické septované makrokonidie, které mají vřetenovitý tvar. M. audouini a M. canis převážně infikují kůži a vlasy, vzácně postihují i nehty (Bednář, Souček, Vávra, 1994). M. canis, izolovaný z lézí domestikovaných zvířat, může infikovat i člověka (Jílek et. al., 1996). 31

Microsporum audouini Gruby 1843 Microsporum audouini vyvolává převážně onemocnění vlasů, ale může infikovat i nevlasatou epidermis. Onemocnění se vyskytuje převážně u dětí prepubertálního věku, kdy se projevuje jako málo zánětlivá kruhovitá ložiska. Infikovaná ložiska jsou typicky provázena alopécií (ztráta vlasů), neboť keratinová vlasová struktura je houbou enzymaticky destruována (Hübschmann, Frágner, 1962). Microsporum canis E. Bodin ex Guég. 1902 M. canis (viz Obr. 3) je celosvětově rozšířený zoofilní dermatofyt. Je častou příčinou kožního onemocnění u lidí, převážně u dětí. Napadá především vlasy a kůži, nehty pouze zřídka. Jako hlavní zdroj infekce jsou považovány kočky a psi (Mycology Online, 2014). Obr. 3: Microsporum canis 1.6.3 rod Epidermophyton Epidermophyton floccosum (Harz) Langeron & Miloch. 1930 E. floccosum je antropofilní druh, který má tendenci infikovat člověka ve větší míře než zvířata. Charakteristická je tvorba makrokonidií, ale je zde absence mikrokonidií. Makrokonidie jsou kyjovitého tvaru s hladkou poměrně silnou stěnou s 1-9 septy (Hussein, 2009). 32

Kolonie mají zelenožlutou až hnědavou barvu. Infikuje převážně nehty a kůži, nikdy neinfikuje vlasy (Bednář, Souček, Vávra, 1994). E. floccosum vyvolává kožní onemocnění, které se nachází převážně na vlhkých místech v oblasti třísel, vnitřních stehen a může mít i vliv na pohlavní orgány. Léze často nacházíme v podpaží, v přehybech břicha, pod ňadry a obvyklé jsou i nálezy na nohách, převážně mezi prsty, nebo na chodidlech (Bednář, Souček, Vávra, 1994). 1.6.4 rod Paecilomyces Paecilomyces variotii Bainier 1907 Teleomorfou je askomycetární vláknitá houba Byssochlamys sp. (Index Fungorum, 2014). P. variotii je druh běžně izolovaný z půdy, potravin a ze dřeva. V současné době je zařazen i mezi druhy patogenní. Je spojován s mnoha typy lidských infekcí jako původce oportunních mykóz u imunosuprimovaných pacientů (Houbraken et. al., 2010). 1.6.5 rod Cladosporium Cladosporium sphaerospermum Penz. 1882 Teleomorfním stadiem Cladosporium sphaerospermum je askomycetární vláknitá houba rodu Davidiella (Index Fungorum, 2014). C. sphaerospermum je kosmopolitně rozšířený druh. Může být i patogenním původcem kožních phaeohyphomykóz (Tasic, Tasic, 2007). C. sphaerospermum je jeden z nejrozšířenějších toxigenních alergenů, který způsobuje vážné problémy u pacientů s onemocněním dýchacích cest (Ng et. al., 2012). Cladosporium cladosporioides (Fresen.) G. A. de Vries 1952 Teleomorfní stadium je stejně jako u C. sphaerospermum Davidiella sp. (Index Fungorum, 2014). C. cladosporioides (viz Obr. 4) produkuje cladosporin a mutagenní, cytotoxický emodin (Tasic, Tasic, 2007). Byl také izolován jako koinfekce kožní léze u pacientů s HIV (Annessy et. al., 1992). 33