CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Rizika a přínosy skupinové sociální práce s oběťmi domácího násilí Barbora Černochová Vedoucí práce: Mgr. Daniela Ochmannová Olomouc 2015
Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne.. Barbora Černochová
Poděkování Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování Mgr. Daniele Ochmannové za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích v průběhu vypracování mé absolventské práce. Velké poděkování náleţí celé mé rodině za podporu, trpělivost a povzbuzování po celou dobu mého studia.
Obsah Úvod... 6 1 Domácí násilí jako obtíţná ţivotní situace... 7 1.1 Definice domácího násilí... 7 1.2 Formy domácího násilí... 9 1.3 Skupiny ohroţené domácím násilím... 10 1.4 Důsledky domácího násilí na ţivot oběti... 12 1.4.1 Fyzické důsledky... 12 1.4.2 Psychické důsledky... 13 1.4.3 Sociální důsledky... 14 1.4.4 Spirituální důsledky... 15 2 Skupinová sociální práce... 17 2.1 Historie skupinové sociální práce... 18 2.2 Typy skupin v sociální práci... 20 2.3 Formy aktivit ve skupinové práci... 22 2.4 Skupinové fenomény... 22 2.4.1 Skupinová koheze... 23 2.4.2 Komunikační a interakční vzorce... 23 2.4.3 Sociální integrace a vliv... 24 2.4.4 Skupinová kultura... 25 2.5 Skupina jako sociální mikrosvět... 25 3 Skupinová práce s oběťmi domácího násilí... 27 3.1 Podpůrná skupina... 28 3.2 Svépomocná skupina... 29 4 Přínosy skupinové práce s oběťmi domácího násilí... 31 5 Rizika skupinové práce s oběťmi domácího násilí... 35 5.1 Rizika ze strany facilitátora... 36 5.2 Rizika ze strany účastníků... 37 5.2.1 Zdrţenliví účastníci... 37 5.2.2 Příliš hovorní účastníci... 38 5.2.3 Účastníci odborníci... 39 5.2.4 Namítající účastníci... 39
5.2.5 Účastníci uvízlí v minulosti... 40 5.2.6 Absence účastníků... 40 5.2.7 Ulpívající účastníci... 41 5.2.8 Konflikty ve skupině a jejich řešení... 42 Závěr... 45 Seznam literatury... 46 Anotace... 51 Annotation... 51
Úvod Svou absolventskou práci jsem se rozhodla zaměřit na přínosy a rizika skupinové sociální práce s oběťmi domácího násilí. Domácí násilí je aktuálním celospolečenským fenoménem. Problematika domácího násilí přestává být tabuizovaným tématem, statistiky odhalují jeho vysoký výskyt a zároveň boří stereotypy o tom, kdo se můţe stát jeho obětí. Jak se čtenář bude moci dočíst na dalších stránkách, domácí násilí se netýká pouze dětí nebo submisivních ţen, ale i muţů nebo seniorů. Sociální sluţby poskytují pestrou nabídku pomoci definovanou zákonem o sociálních sluţbách. Sociální poradenství probíhá ve dvou základních formách: individuální a skupinové. Moţnostem individuální pomoci obětem domácího násilí však jiţ bylo věnováno několik kvalifikačních prací a odborných publikací. Česká odborná literatura, na rozdíl od zahraniční, ale neposkytuje ucelený přehled, který by se věnoval vyuţití skupinové práce s oběťmi domácího násilí. Jelikoţ česká zařízení na pomoc obětem domácího násilí i kvalifikační práce zmiňují jen okrajově moţnost vyuţití svépomocných skupin, rozhodla jsem se zaměřit na moţnost vyuţití skupinové práce s oběťmi domácího násilí podrobněji. Cílem absolventské práce je představit na základě poznatků literatury přínosy a rizika skupinové sociální práce s oběťmi domácího násilí. Výstupy mohou být uţitečné pro sociální pracovníky ve všech oblastech, kteří se s tímto fenoménem setkají. Sociální pracovník tak díky dalšímu zdroji můţe zváţit vhodnost aplikace toho přístupu na danou cílovou skupinu. Materiál můţe slouţit dále pro pracovníky pomáhajících profesí a studenty takových oborů. Tato absolventská práce má čistě teoretický charakter, proto bud vycházet z metody kompilace. Práce je rozčleněna do pěti kapitol, postupuje systematicky od představení problematiky domácího násilí v první kapitole ke skupinové práci. Vymezení domácího násilí, jeho forem a dopadů je důleţitým opěrným bodem pro zvaţování pozitiv a negativ skupinové práce. Stejně tak základní vymezení vývoje a obsahu skupinové sociální práce je nezbytné k pochopení fungování svépomocných a podpůrných skupin pro oběti domácího násilí. Tyto dvě formy jsou blíţe představeny ve třetí kapitole s názvem Skupinová práce s oběťmi domácího násilí. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány výhradně samotným přínosům a rizikům účasti oběti domácího násilí ve skupině. 6
1 Domácí násilí jako obtížná životní situace V této kapitole se budu věnovat tématu domácího násilí. Prostřednictvím jednotlivých podkapitol si čtnář můţe sloţit stručnou mozaiku problematiky domácího násilí, coţ je nezbytné, pokud se v následujících kapitolách budeme zabývat otázkou skupinové práce s oběťrmi domácího násilí. V následující podkapitole vymezím na základě odborné literatury, co vlastně domácí násilí je. 1.1 Definice domácího násilí Definice domácího násilí se liší v závislosti na kontextu, v němţ je termín uţíván. Klinická definice vymezuje domácí násilí jako: způsob útočného a omezujícího chování zahrnující fyzické, sexuální a psychické útoky stejně jako ekonomický útlak páchaný dospělými nebo adolescenty vůči jejim intimním partnerům (Schechter, Edelson 1999: 122-123). Dr. Pašteková-Rupertová charakterizuje domácí násilí jako opakované, odehrávající se v soukromí, přičemţ se vyznačuje vzestupnou tendencí. Vychází z nerovnováţného rozdělení moci ve vztahu, kdy silnější partner zneuţívá moci jako prostředku k dosaţení svého cíle. Odehrává se mezi partnery, manţeli, vůči dětem nebo seniorům. (Pašteková-Rupertová, nedatováno) Občanské sdruţení Rosa upozorňuje na všudypřítomnost domácího násilí: Domácí násilí se objevuje mezi lidmi všech úrovní sociálního postavení, nezávisle na vzdělání, ekonomické situaci, rase či příslušnosti k etnickým skupinám apod. (Co je domácí násilí). Expertní skupina Aliance proti domácímu násilí definuje domácí násilí jako: fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah (Základní informace). Aliance proti domácímu násilí (2006) upozorňuje, ţe aby byl skutek domácím násilím, musí splňovat všechny tyto klíčové znaky: 7
Tab. 1: Klíčové znaky domácího násilí Klíčový znak Opakování a dlouhodobost Projev Z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Můţe to však být jeho začátek. Násilí se vyvíjí od nepatrného poniţování po absolutní kontrolu nad obětí, extrémní ţárlivost, podezřívavost a běţně i fyzické útoky. Eskalace intenzity a frekvence Rozdělení rolí Agresor zprvu útočí na lidskou důstojnost s cílem podráţet lidskou důstojnost oběti a rozbít poslední zbytky její sebeúcty. Výsledkem je izolovaný, úzkostlivý člověk, který je vděčný agresorovi za projevy pozornosti. Vymizí sebevědomí, přidávají se fyzické útoky, stále častější a hrubější, které v konečné fázi mohou oběť ohroţovat na ţivotě. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohroţené a osoby násilné. Domácí násilí nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, kde se role osoby násilné a osoby ohroţené střídají. Konflikty vyvolává vţdy jedna osoba ve vztahu. Neveřejnost Domácí násilí probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly. Často můţe být tak účinně skrýváno i před zraky ostatních členů rodiny, coţ zamezuje vzniku svědků a dostatečného mnoţství důkazů. 8
Uţ první definice domácího násilí nastiňuje rozmanitost tohoto invazivního jednání, i kdyţ je sjednoceno výše zmíněnými klíčovými znaky. Pro přehlednost je následující kapitola věnována detailnějšímu popisu forem domácího násilí včetně jejich projevů. 1.2 Formy domácího násilí Odborná literatura se jednotně shoduje v rozdělení domácího násilí do základních kategorií. Městská organizace Woodbridge pro pomoc obětem domácího násilí uvádí na svých stránkách rozlišení domácího násilí do pěti základních kategorií, přičemţ v pozici autorky kvalifikační práce si dovolím dělbu redukovat do čtyř oblastí a začlenit emocionální násilí do kategorie násilí psychického. První z nich je násilí fyzické způsobující nebo usilující o způsobení fyzického zranění. Agresor můţe pouţívat škrábání, štípání, postrkování, fackování, tlučení, kousání, kroucení rukou, kopání, bodání, škrcení, střílení a jiné fyzické útoky. Psychické násilí zahrnuje zastrašování, vydírání, ţe agresor fyzicky ublíţí sám sobě, oběti nebo třetím osobám, vyhrůţky ublíţením nebo únosem dětí, ničení majetku a mazlíčků, mentální hry, pronásledování, odepírání spánku a potravy. Řadíme sem také snahu o izolaci oběti od přátel, rodiny, školního nebo pracovního prostředí prostřednictvím zákazu uţívání telefonu nebo dopravních prostředků, podkopáváním osobních vztahů oběti, neustálého kontrolování a doprovázení, vyuţívání nepodloţených obvinění a domácí vězení. Účelem psychického násilí je zdeptat sebevědomí a autonomii oběti, proto agresoři vyuţívají konstantní kritiky, zpochybňování schopností oběti, zesměšňování ve společnosti, uráţení, schazování, manipulování s pocity oběti, vyvolávání pocitů viny, podkopávání vztahu s dětmi, opakované slibování, ale zároveň porušování slibů. Za sexuální násilí označujeme znásilnění v rámci manţelství, nucený sex následující po zbití, útoky na pohlavní části těla, nucenou prostituci, nucené mazlení nebo nucení takových sexuálních praktik, které jsou oběti nepříjemné, např. sodomie. Specifickou formou domácího násilí je ekonomický útlak, jenţ sleduje jasný cíl finanční závislosti oběti na agresorovi. Ten přebírá postupně absolutní kontrolu nad veškerými příjmy a výdaji včetně výdělku oběti. Zadrţování peněz a zamezování přístupu k penězům, zakazování přístupu do školy nebo zaměstnání, vyţadování 9
zdůvodnění utracených peněz, zadrţování informací o rodinném rozpočtu a účtech, které je oběť odpovědná platit to všechno jsou různé cesty ekonomického násilí. (The Five Forms of Domestic Violence) Domácí násilí se většinou rozvíjí postupnými, nepatrnými krůčky. Čím méně zřetelné je, tím snaţší je lapení oběti pasti, z niţ není snadná cesta zpět. Prvotními formami agresivního jednání zpravidla bývá násilí psychické jako jsou uráţky, sniţování sebevědomí a zároveň pokusy o izolaci nejen od blízkých, ale i finančních zdrojů. Odtud se vine snadná cesta k násilí fyzickému a sexuálnímu. Formy domácího násilí nejsou jedinou oblastí, která je rozmanitá. Ani lidé ohroţení domácím násilím netvoří homogenní skupinu. Domácí násilí je fenomén, jeţ se dotýká obou pohlaví, všech věkových skupin, tříd, národností i kultur. Tuto myšlenku podrobněji rozvedu v kapitole následující. 1.3 Skupiny ohrožené domácím násilím O domácím násilí existuje v laické veřejnosti řada mýtů. Jeden z nich, značně rozšířený v České republice, uvádí Hrdá jako obecně rozšířený názor, ţe oběťmi domácího násilí se stávají slabé a bojácné ţeny, které podědomě vyhledáváají dominantní a agresivní partnery. Přitom násilí je přítomno v domácnostech heterosexuálních i homosexuálních muţů a ţen. Nic není tak černobílé v pozici agresora můţeme odhalit stejně dobře ţenu jako muţe. Agresor si nemusí zlost vybíjet pouze na partnerovi, ale snadným cílem jsou další členové domácnosti se sníţenou schopností se bránit jako děti, senioři nebo lidé s postiţením. (Hrdá 2007) Domácí násilí je pácháno především v rámci partnerských vztahů, jak na muţí, tak na ţenách. Pravdou ale je, ţe počet týraných ţen ve statistikách výrazně převaţuje. Občanské sdruţení Rosa na svých interenetových stránkách uvádí reprezentativní výzkum provedený v roce 2003 v České republice Sociologickým ústavem AV ČR a Filosofickou fakultou UK, podle nějţ zaţije některou z forem domácího násilí za svůj ţivot 38 % ţen. Zároveň ţeny tvoří údajně aţ 95% obětí partnerského násilí. (Co je domácí násilí) Hrdá (2007) uvádí jako druhou nejčastější skupinu děti v pozici obětí násilí v rodině. V roce 2001 byl organizací STEM proveden výzkum pro Bílý kruh bezpečí, z nějţ vyplynulo, ţe v 81% rodin, ve kterých existuje partnerské násilí, ţijí děti. Pro dítě 10
je samotná hrozba násilí mezi rodiči obrovskou zátěţí, i kdyţ není jeho přímým svědkem nebo posluchačem za zavřenými dveřmi. Jeho následky můţe pozorovat na fyzickém stavu rodiče, na zařízení domácnosti a celkově napjaté atmosféře. Další výzkum z roku 2006 ukazuje, ţe násilí před dětmi se odehrává v 60% rodin, coţ je rozhodně nezanedbatelné číslo. Dítě takto vyhrocenou situaci nechápe, je dezorientované, ztrácí pocit bezpečí a je tak narušen jeho vývoj. Protoţe má dítě sniţenou schopnost obrany, pokud se stane samo obětí, dochází k váţným následkům končíčích v lepším případě ošetřením v nemocnici. Dítě se můţe stát obětí přímou, pokud je útok úmyslně veden na jeho osobu. Druhou moţností je situace, kdy se dítě snaţí bránit jednoho z rodičů, na němţ je násilí pácháno. Dítě je tak zraněno, případně můţe dojít dokonce i k úmrtí. (Hrdá 2007) Jak dále uvádí Hrdá, v pozici agresora vůči seniorovi mohou být jejich děti, vnoučata nebo jejich partneři. Stávají se snadným terčem útočníka z důvodu změn psychiky ve stáří, pocitů viny, studu, fyzické a psychické závilosti na agresorovi, zvýšená úzkost, emoční nevyrovnanost, vysoká míra sugestibility atd. Senioři buď sami zastávají názor, ţe jsou mladým na obtíţ nebo jim je tento pocit vštěpován. Senior se snaţí ve všem vyhovět, coţ agresorovi skvěle nahrává. Často se senior se zhoršenými ţivotními podmínkami bez reptání smíří, protoţe on uţ nic nepotřebuje, uţ nějak doţije, kdeţto mladí potřebují víc prostoru/peněz apod.. Staří lidé chovají často k agresorovi silné citové pouto, proto jeho chování omlouvají a strpějí jej tak v soukromí bez vyhledání pomoci. (Hrdá 2007) Poslední skupinou, kterou Hrdá uvádí jako ohroţenou domácím násilím, jsou osoby s fyzickým či mentálním postižením. Stávají se velmi snadnou obětí hned z několika důvodů. Prvním je sníţená schopnost fyzické obrany a zároveň z důvodu sociální izolace sníţená moţnost dovolat se pomoci a práv. Druhým důvodem je nejen citová a ekonomická, ale v podstatě existenční závislost na agresorovi, který je často jedinou spojnicí se světem a pomáhá kompenzovat omezení vzniklá z postiţení. Další přispívající faktory jsou sníţený práh nutný pro rozeznání nebezpečí, zvýšená důvěřivost a nezkušenost v mezilidksých vztazích, menší svědecká věrohodnost a snadná ovlivnitelnost, neschopnost samostatného jednání osob s mentálním postiţením, předsudky veřejnosti, vliv psychofarmak atd.. (Hrdá 2007) 11
Shrňme si tedy hlavní rizikové faktory, jak je definuje na svých stránkách Bilý kruh bezpečí. Patří mezi ně vynucená sociální izolace, která můţe být důsledkem péče o děti v rámci mateřské a rodičovské dovolené nebo odchod do starobního či jiného důchodu. Závislost na partnerovi, především finanční, sniţuje autonomii druhého partnera. Závislost partnera na návykových látkách zase zvyšují pravděpodobnost agresivity a emocionální lability. Posledním faktorem je sníţená schopnost obrany, niţší míra fyzické, ale i psychické síly např. u seniorů nebo lidí se zdravotním postiţením. (Domácí násilí) 1.4 Důsledky domácího násilí na život oběti Domácí násilí je nesmírně náročnou krizovou situací, která má většinou dlouhodobé trvání. Taková zátěţ nezůstane bez odezvy ani na těle, ani na duchu. Dopad domácího násilí na ţivot oběti je tudíţ komplexní. Na dalších řádkách uvedu důsledky domácího násilí rozčleněné podle oblastí sociálního fungování, které násilí narušuje. Podle organizace Joyful Heart Foundation, existuje mnoho faktorů, které ovlivňují míru dopadu domácího násilí na oběť jako je frekvence útoků, stupeň závaţnosti a vliv na fyzické zdraví. Celkový dopad domácího násilí také záleţí také na individuálních schopnostech vyrovnat se se stresovými situacemi, věku oběti, předchozí zkušenost s traumatickými záţitky, rozsah terapie a načasování intervence. (Effects of Domestic Violence) 1.4.1 Fyzické důsledky Jak uvádí statistika, jeden ze sedmi případů utrpí v důsledku domácího násilí fyzickou újmu (Black et al., 2011: 54). Organizace VicHealth mezi obvyklé stopy fyzického násilí řadí modřiny na paţích způsobené nepříměřeně silným uchopováním, zlomeniny, monokly, červené nebo fialové skvrny na krku, vymknuté nebo zlomené zápěstí, ztrátu sluchu nebo zraku, zranění noţem nebo střelnou zbraní a bolest zad. Další chronické příznaky mohou být zaţívací potíţe, gynekologická onemocnění, sexuálně přenosné infekce a HIV, nechtěná těhotenství. (VicHealth 2004: 20-21). Mezi vedlejšími dlouhodobými následky byly týranými ţenami identfikovány artritida, hypertenze a srdeční onemocnění (Long-Term Effects of Domestic Violence). 12
Dle nadace Joyful Heart Foundation se oběti snaţí zamaskovat zranění, aby se vyhnuly zvídavým otázkám okolí. Často zranění vysvětlují jako důsledek zakopnutí, pádu apod. Oběť se vyhýbá otevřeně mluvit o skutečném původu zranění, protoţe to v ní můţe způsobovat pocity studu nebo strachu, ţe se to agresor dozví a násilí bude eskalovat. (Effects of Domestic Violence) Jako důsledek proţitého traumatu se mohou začít objevovat fyzické projevy okamţitě po incidentu nebo i později, kdy uţ útok skončil. Fyzické důsledky traumatu ovlivňují celkové zdraví jedince a obvykle zahrnují chronickou únavu, povrchní dech, svalové napětí, nekontrolovatelný třes, změnu ve stravování a spánku, sexuální dysfunkci a u ţen také poruchy menstruačního cyklu nebo plodnosti. (Effects of Domestic Violence) Zvládání následků domácího násilí je velmi náročný proces. Z toho důvodu můţe oběť násilí začít vyhledávat drogy a alkohol, které jí mají pomoci zvládnout zdrcující pocity. Organizace VicHealth (2004) upozorňuje, ţe oběti domácího násilí jsou náchylnější k vytvoření závislosti na alkoholu, cigaretách nebo problematickému uţívání jiných návykových látek (VicHealth 2004: 23). Jako prostředek k uvolnění napětí můţe oběť začít praktikovat sebepoškozování, jeţ oběti zároveň přináší pocit kontroly. Sebepoškozování nemusí být provozováno za účelem sebevraţdy, i kdyţ příleţitostně můţe vést k váţným důsledkům a smrti (Effects of Domestic Violence). 1.4.2 Psychické důsledky Dle nadace Joyful Heart Foundation násilí můţe mít váţné dopady na myšlení a interakci oběti s okolím. Dlouhodobá expozice domácímu násilí a tím i strachu z něj nezpůsobuje pouze viditelné stopy na těle, ale také psychické změny, které jsou důsledkem snahy oběti zpracovat trauma nebo chránit své tělo. Domácí násilí ovlivňuje myšlenky, pocity a chování a můţe mít váţně narušit psychickou stabilitu oběti. Obvykle jsou u obětí pozorovány podobné symptomy jako je zvýšená úzkost, posttraumatický stresový syndrom a deprese. (Effects of Domestic Violence) Jak uvádí Kulíšek, post-traumatický stresový syndrom je duševní porucha zapříčiněná extrémně náročnou ţivotní událostí. Mezi hlavní příznaky patří záblesky paměti, vtíravé myšlenky, noční můry, intenzivní emocionální a fyziologická tíseň. Takový člověk má tendence vyhýbat se stimulům spojeným s traumatem, zároveň má omezený rozsah citových projevů, je tzv. otupělý. Projevuje se také fyzické napětí, 13
přehnaná bdělost a ostraţitost, obtíţe s koncentrací, emocionální labilita, zvýšená podráţděnost a impulzivita. (Kulíšek 2011: 1-3) Praško, Buliková, Sigmundová (2012) definují depresi jako nemoc celého organismu, ne jen špatnou náladu, která bývá laickou veřejností jako deprese často označována. Mezi typické příznaky patří pocity beznaděje, pesimismus, ztráta smyslu ţivota, ztráta zájmu nebo radosti z koníčků, sexuálního ţivota, nechutenství nebo naopak přjídání se, nespavost nebo naopak zvýšená spavost, odkládání činnosti, pasivita. Dále také myšlenky na smrt nebo pokusy o sebevraţdu. Potíţe s koncentrací, výbušnost a nervové vypětí. Projevují se i fyzické příznaky jako přetrvávající bolest hlavy, zácpa, ztuhlost svalstva, snadná únavnost. Deprese je u většiny lidí léčitelné onemocnění. Pokud není léčena, vede ke ztrátě výkonnosti, izolaci, ztrátě radosti v ţivotě a výrazně zhoršuje celkový zdravotní stav člověka. (Praško, Buliková, Sigmundová 2012: 10-24) Deprese se objevuje jako nejčastější následek u lidí vystavených domácímu násilí. Ve výzkumu z roku 2000, 60 % týraných ţen uvádělo pocity smutku nebo deprese jako přetrvávající po delší časový úsek (Effects of Domestic Violence). 1.4.3 Sociální důsledky Domácí násilí má dopad na oblast mezilidských vztahů, bydlení, schopnost vykonávat zaměstnání a tím pádem i ekonomickou soběstačnost. Všechny tyto oblasti jsou nezbytnými podmínkami pro fungování člověka ve společnosti. Jak uvidíme níţe, domácí násilí výrazně zhoršuje moţnost fungování v reálném světě. Jak představuje Čírtková v čísle Sociální práce/ Sociálna práca věnovanému domácímu násilí výsledky holandského výzkumu (Van Dijk et al., 1998), čtvrtina obětí referovala o poklesu sebedůvěry, konkrétně 26 % respondentů a 12 % týraných osob si stěţovalo na problémy s navazováním vztahů (Čírtková 2006: 58). Zkušenost s domácím násilím má dopad na ekonomickou soběstačnost obětí. Násilí ovlivňuje schopnost oběti získat a udrţet si stálé zaměstnání, coţ zpětně ovlivňuje její dlouhodobý příjem a finanční zabezpečení (Evans 2007: 24-28). Týrané ţeny přicházejí o svá zaměstnání z důvodu absencí, které jsou důsledkem nemoci či zranění způsobeného násilníkem. Absence z důvodu předvolání oběti k soudu rovněţ ohroţují její ţivobytí. (Long-Term Effects of Domestic Violence) 14
Další oblastí, která je násilím narušena, je oblast nejistého bydlení a bezdomovectví v důsledku útěku od partnera násilníka. Týrané ţeny se často stěhují, aby se vyhnuly násilí. Stěhování je finančně náročné a narušuje kontinutitu zaměstnání. Oběti, které opustily jejich domov kvůli násilí v rodině, mohou uvíznout v cyklu bezdomovectví opakovaného vracení se domů a tím pádem k násilníkovi - z finančních důvodů nebo omezeného přístupu ke krizovým sluţbám a azylovým zařízením. (National Council to Reduce Violence against Women and their Children 2009b: 44-47) Jak jsem zmínila na začátku, domácí násilí poškozuje také sociální vztahy. Státní zastupitelství Clark County ve Spojených státech referuje, ţe týrané ţeny často ztratí kontakt s rodinou, příbuznými a přáteli. Násilník se snaţí od začátku svou oběť izolovat. Týrané ţeny se časem začnou cítit zahanbeně za násilí, které je na nich pácháno, odmítají pomoc, aby se vyhnuly rozpakům. Některým týraným ţenám můţe být zakázán vstup do kostela poté, co opustily své násilné partnery, jelikoţ některé náboţenské doktríny zakazují separaci či rozvod bez ohledu na závaţnost zneuţití. Samostatnou kapitolou by mohl být přímý i nepřímý dopad domácího násilí na děti ţijící v domácnosti, kde je násilí pácháno. Třetina dětí, která byla svědkem týrání jejich matek, prokazuje značné problémy chování a emocionální nestabilitu, včetně psychosomatických poruch, koktání, úzkostnost a strach, poruchy spánku, nadměrnou plačtivost a problémy ve škole. Velkým tématem je vliv násilí na výchovu dětí. Chlapci, jejichţ otec týral matku, splňují vyšší pravděpodobnost pro týrání svých budoucích partnerek. Naopak dívky se v takovém případě stávají tolerantnější vůči násilí páchanému na nich samých. (Long-Term Effects of Domestic Violence) 1.4.4 Spirituální důsledky Poslední, avšak neméně důleţitou oblastí, je sféra spirituální. Dle nadace Joyful Heart Foundation domácí násilí můţe změnit pohled člověka na svět a na ţivot. Situace, ve které je oběť neustále kontrolována násilníkem, můţe vyvolat v oběti pocity beznaděje. Můţe si tak vybudovat negativní pohled, z jehoţ perspektivy hodnotí svůj ţivot jako zničený, bezcenný nebo nezaslouţící si změnu k lepšímu. Násilník postupně oběti odebírá neustálou kritikou a výčitkami její sebeúctu, coţ přivádí oběť k otázkám vlastní hodnoty pro svět. Nedostatek sebedůvěry přispívá k nedostatku odvahy a obav z budoucnosti. Domácí násilí zbavuje osobu pocitů bezpečí, coţ se projevuje 15
v neschopnosti osoby důvěřovat ostatním lidem. Konflikty se spiritualitou jsou také časté, zejména pokud násilník vyuţívá víru oběti za účelem kontroly nad ní. Oběť se můţe cítit demotivovaná, prázdná a ţe jakákoliv snaha postrádá smysl. (Effects of Domestic Violence) Na předchozích stránkách jsem stručně představila fenomén domácího násilí. Jelikoţ jsou hlavním tématem této kvalifikační práce přínosy a rizika skupinové sociální práce s oběťmi domácího násilí, musíme vědět, co to domácí násilí je, jak se projevuje a hlavně jak ovlivňuje ţivot oběti. Cílem předchozí kapitoly bylo tedy vymezit tyto základní pojmy pro usnadnění dalšího postupu. S takovými znalostmi můţeme dále přistoupit ke zvaţování pozitiv a negativ skupinové práce s danou cílovou skupinou. 16
2 Skupinová sociální práce Tato kapitola obecně představuje základní principy skupinové sociální práce. V jejích dílčích částech začnu od historických počátků této metody, uvedu základní skupinové fenomény, jeţ se vyskytují v kaţdé skupině a ke konci v krátkosti představím základní typologii skupin v sociální práci. Sociální práce je profese, která se zaměřuje na osobu v kontextu jejího prostředí. Sociální práce tedy nepomáhá pouze jednotlivci adaptovat se na jeho ţivotní protředí, ale zároveň na prostředí působí tak, aby naplnilo potřeby a cíle jednotlivce. Z tohoto důvodu je skupina jako nástroj sociální práce přínosná, jelikoţ poskytuje prostor pro nácvik sociálních vztahů skrze interakce mezi jejími členy. Můţe se stát také katalyzátorem sociální změny, v němţ se setkávají jednotlivci, aby vybudovali efektivní strategie pro změnu jejich externí sociální reality. (Furman, Rowan, Bender 2009: 2-3) Gustav Le Bon ve svém díle Dav popisuje jev interpersonální nákazy: stane-li se jedinec členem nějaké skupiny, napojuje se na jakési kolektivní vědomí, které formuje jeho cítění, myšlení i jednání, takţe se chová a cítí jinak, neţ kdyby byl sám (Garvin 1987: 682-696). Jak uvádí Nedělníková, v České republice je skupinová sociální práce spíše v pozadí, případě je koncipována ryze psychoterapeuticky: Terapeutizace skupinové práce orientuje skupinové sociální pracovníky jednostraně a redukuje jejich profesionální pole, stejně jako znejasňuje profesionální identitu sociálního pracovníka, který se tak neobejde bez zkušenostního výcviku. Přestoţe sociální pracovníci po absolvování výcviku skutečně psychoterapii prakticky vykonávají, představují skupinová psychoterapie a sociální práce se skupinou dvě odlišné profese se značně odlišnými východisky, cíli a postupy.. (Nedělníková 2004: 37) Skupinová práce můţe být realizována jak v dlouhodobém časovém horizontu, tak i v krátkodobém. Sociální práce se skupinou je vyuţívána v praxi při práci s duševním zdravím nebo specifickými ohroţenými skupinami jako jsou oběti domácího násilí či lidé bez zaměstnání. V komunitních centrech můţe být aplikována při spolupráci s dětmi a mládeţí nebo při práci s rodinou v oblasti náhradní rodinné péče. (Nedělníková 2004: 37) Zahraniční odborná literatura uvádí, ţe skupinová práce dosahuje efektivních výsledků také u lidí se závislostmi, kompulzivními poruchami, mentálním postiţením, posttraumatickou stresovou poruchou nebo Alzheimorovou 17
chorobou či jiným typem demence. Další zranitelnou cílovou skupinou jsou váleční veteráni. Skupinová práce je jednou z nejvýznamnějších metod kulturně citlivé praxe, proto byla vyuţívána pro spolupráci s Afroameričany nebo přistěhovalci z latinské Ameriky (Nedělníková 2004: 6). O historických kořenech skupinové sociální práce nám ale poví více kapitola následující. 2.1 Historie skupinové sociální práce Jak uvádí Nedělníková, organizovaná práce se skupinami prošla více neţ sto lety progresivního vývoje. Vznikla jako reakce na sociální, ekonomické a politické změny moderní společnosti prostřednictvím transformačně vzdělávacích, náboţenských či rekreačních aktivit. Za účelem vysvětlení skupinových procesů jsou integrovány, a zároveň vytvářeny teoretické koncepty. Jsou tak vyuţívány poznatky z psychologie, sociologie, výsledků výzkumu a empirie. (Nedělníková 2004: 18-19) Skupinová práce byla původně chápána jako dobrovolnické hnutí, neţ začala být povaţována za profesionální metodu (Lee in Andrews 2001). Jako sociální sluţba se skupinová práce objevuje se zrodem průmyslové revoluce v USA a Anglii. Urbanizace způsobila velkou vlnu přistěhovalectví do měst, stratifikaci společnosti a narušení přirozených sousedských vztahů. Důsledkem byla vysoká míra nezaměstnanosti, izolace nízkopříjmových rodin a vznik nových sociálních problémů. (Andrews 2001) Dle Schwartze se sociální práce se skupinou začala rozšiřovat na půdě organizací usilujících o řešení problémů pramenících z průmyslové revoluce v městském prostředí, jako je chudoba, sociální izolace, dětská práce, rozpad rodin apod. Cílem snahy bylo pomoci těmto lidem, aby sami byli schopni hájit své zájmy. (Schwartz in Kahn 1959: 3-38) Specifickým motivem v USA byly problémy s přistěhovalectvím, konkrétně z Mexika a Asie. Skupinová sociální práce se stala nástrojem asimilace izolovaných imigrantů ţijících v nevyhovujících podmínkách přeplněných komunit. (Andrews 2001) Britská tradice skupinové práce se váţe primární k práci s mládeţí a lidmi s nízkými příjmy, ať uţ ve školním prostředí a mládeţnickcýh klubech nebo prostřednictvím vzdělávání dospělých (Smith 2004). 18
Jak uvádí Reisch, po druhé světové válce se skupinová práce začíná aktivisticky orientovat na rovná práva a příleţitosti podílení se na rozhodování. Někteří skupinoví pracovníci začali vyzdvihovat důleţitost vnějších sociálních skutečností a upozorňovat na strukturální nerovnosti. V odpověď podporovali vzájemnou pomoc v komunitách s vizí sociální trnsformace. Nejen tyto aktivistické snahy, ale i orientace na volnočasové aktivity způsobily nízký profesionální statut skupinové práce v době, kdy byl důraz kladen na rozvoj Freudovy psychoanalýzy a casework. (Reisch 1998: 164-178) Dle Nedělníkové profilace a uznání skupinové práce jako metody nebyly snadné. Jak je uvedeno výše, skupinová práce se do 30. let 20. stol. odehrávala převáţně v rámci volnočasových aktivit a vzdělávání dospělých, teorie byla předmětem zkoumání sociálních psychologů. Z toho důvodu skupinoví pracovníci podpořili vlastní výzkumné aktivity a zároveň započali vzdělávání v oblasti sociální práce se skupinou. V důsledku toho vznikají první výukové materiály a program na Univerzitě ve Fandu. Na Národní konferenci sociální práce v roce 1935 v USA byly porpvé prezentovány příspěvky o práci se skupinami, kde mimojiné zazněly formulace definic a vymezení cílových skupin. (Nedělníková 2004: 15) O rok později vznikla Národní asociace pro studium skupinové práce, z níţ se později vyvinula Americká asociace skupinových pracovníků, čímţ byla stvrzena skupinová práce jako metody sociální práce (Reid 1981). Po druhé světové válce se skupinová práce orientovala převáţně terapeutickým směrem, jelikoţ během války pracovníci úzce spolupracovali s psychology a psychiatry (Brown 1991). Jak upozorňuje Nedělníková, jelikoţ v USA sociální pracovníci jsou kompetentní vykonávat psychoterapii, terapeutické zaměření skupinové práce bývá uváděno v americké odborné literatuře jako jedna z moţných variant této pomoci. Šedesátá a sedmdesátá léta nasměrovala orientaci skupinové práce směrem k obhajobě lidských práv a boji proti chudobě, čímţ se přibliţuje komunitní práci a stává se aktuální pro širší spektrum společnosti. (Nedělníková 2004: 15) Pappel a Rothman (dle Toseland, Rivas 1995) popsali v 60. letech 20. stol. tři výchozí modely skupinové práce, které jsou víceméně aplikovány dodnes. Prvním z nich je sociálně cílený model, jeţ je vyuţíván v komunitních centrech usilujících o změnu sociálních norem a struktury, dále je uplatňován při práci s mládeţí. Sociální pracovník se zaměřuje na socializaci členů prostřednictvím společných aktivit (např. tábořením) a na upevňování demokratických hodnot mezi členy. Podporuje členy k samostatnému rozhodování, zplnomocňuje je k stanovování a uskutečňování cílů. 19
Další model, známý jako léčebný nebo také nápravný, je vyuţíván jako krátkodobá intervence u klientů, kteří mají problematické chování či deficit sociálních dovedností. Skupinový pracovník má být činitelem změn chování, intervenovat a usilovat o dosaţení cíle určeného členy skupiny. Třetím modelem je interakční neboli reciproční model, který vyuţívá procesy ve skupině k vzájemné pomoci. Skupinový pracovník zde plní roli mediátora mezi poţadavky členů skupiny a poţadavky společnosti, napomáhá oběma stranám k jejich naplnění. Jako facilitátor podněcuje proces vzájemné pomoci. (Toseland, Rivas 1995) Integrací těchto tří modelů došlo později k vytvoření tzv. hlavního modelu, který zachoval nejdůleţitější prvky z předchozích a stanovil cíl vzájemné pomoci. Klade na pracovníka základní poţadavky, aby podporoval systém vzájemné pomoci ve skupině, rozuměl a respektoval skupinové procesy jako činitele změny, posiloval autonomii členů uvnitř i vně skupiny a nakonec, aby podporoval mezi členy pocit sounáleţitosti se skupinou. (Wood in Toseland, Rivas 1995) Vzhledem k různorodosti problémů, jeţ můţeme řešit prostřednictvím skupinové sociální práce, existuje značné mnoţství typů skupin. Liší se zpravidla cílem, o který usilují, způsobem fungování, velikostí a dalšími prvky. Výčet variant skupin v sociální práci bude předmětem následující podkapitoly. 2.2 Typy skupin v sociální práci Proč je vlastně důleţité rozlišovat, o jaký typ skupiny se bude jednat? Jak uvádí Nedělníková, rozhodnutí o typu skupiny je pro organizátory skupinové práce stěţejní z důvodu dalšího plánování. Odborná literatura uvádí velké mnoţství typologií skupin v sociální práci, i kdyţ v praxi jen zřídka existuje takto vyhraněný typ. Reálně se setkáváme spíše s různými kombinacemi. (Nedělníková 2004: 33) Toseland a Rivas dělí skupiny do dvou základních kategorií dle jejich zaměření na pomáhající nebo úkolové (Toseland, Rivas 1995): Pomáhající skupiny jsou v sociální práci přednostně vyuţívané, dále je můţeme rozdělit na skupiny podpůrné, vzdělávací, skupiny zaměřené na růst, terapeutické a socializační skupiny. 20