OSOBNÍ POČÍTAČ JAKO ASISTIVNÍ TECHNOLOGIE OSOB SE SENZORICKÝM POSTIŽENÍM

OSOBNÍ POČÍTAČ JAKO ASISTIVNÍ TECHNOLOGIE OSOB SE SENZORICKÝM POSTIŽENÍM Bakalářská práce MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Vedoucí práce: Vypracoval: 2012 PhDr. Mgr. Zita Nováková, Ph.D. Tomáš Hlaváček

PODĚKOVÁNÍ V první řadě děkuji vedoucí této práce, tedy PhDr. Mgr. Zitě Novákové, Ph.D., za její trpělivost, rady, konstruktivní kritiku (kterou jsem si ne vždy vzal k srdci) a speciálně za seznámení s pojmem asistivní technologie. Dále děkuji Ren, Janě, ale i ostatním přátelům za jejich pomoc, děkuji našemu kocourovi, že si mi na klávesnici lehl a počítač mi vypl všehovšudy dvakrát a hlavně děkuji mým rodičům, bez jejichž podpory bych nikdy nezačal studovat, natož psát bakalářskou práci. Tu věnuji památce otce, který byl mužem s nekonečným smyslem pro humor. 1

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2

Obsah OBSAH Úvod... 5 1. Senzorické postižení... 7 1.1 Zrakové postižení... 7 1.2 Sluchové postižení... 11 1.3 Hluchoslepota... 14 2. Důsledky senzorického postižení... 17 2.1 Rané dětství... 17 2.2 Školní věk... 19 2.3 Dospělost a stáří... 19 3. Zpřístupnění informací... 21 3.1 Úvod k asistivním technologiím... 21 3.2 Výběr monitoru... 23 3.3 Usnadnění přístupu v systému Windows 7... 29 4. Programy pro rozvoj paměti a vnímání... 39 4.1 N-Back... 39 4.2 Myšlenkové mapy... 43 4.3 SRS... 45 4.4 Další informace... 50 Závěr... 51 Shrnutí... 52 3

Obsah Summary... 53 Bibliografie... 54 Seznamy a odkazy... 62 Seznam obrázků... 62 Seznam tabulek... 63 4

Úvod ÚVOD Jak by asi ve své době dopadl středověký vizionář, který by byl schopen popsat každodenní život člověka či společnosti jedenadvacátého století, předvídat technické možnosti světa, ve kterém v gigahertzových rytmech tepou srdce z křemíku? Ale není potřeba se vracet v čase tak daleko. Stačí projít od čtyřicátých let na konec dvacátého století. Od utajovaných vojenských strojů k vybavení domácnosti, od sálových rozměrů až ke krabičkám do kapsy. Dnes, alespoň co se týká rozvinutých zemí, patří počítače k běžnému spotřebnímu zboží. Ke zboží různorodé kvality, ceny, vzhledu, s různými možnostmi použití. Toto spotřební zboží bývá někdy zmiňováno ve studijních materiálech, jako nástroj sloužící osobám se speciálními vzdělávacími potřebami. Většinou jsem se setkal s tím, že popisovaná řešení, ať už z oblasti hardware či software, byla svými tvůrci zamýšlena od počátku přímo pro osoby s postižením. Ale jaké možnosti jim nabízí zcela běžný osobní počítač? To je jedna z otázek, které mne vedly k výběru tématu této práce. Vzhledem k dynamičnosti technologického vývoje a vzhledem k šíři problematiky mi nezbylo než vypustit řadu informací a pokusit se vytvořit určitý výřez, ve kterém konkrétní údaje mohou zastarat ještě v době psaní této práce, ale základní myšlenky by měly přetrvat. Tento výřez je ohraničen zrakovým a sluchovým postižením na straně jedné a osobním počítačem s operačním systémem Windows 7 na straně druhé. Cílem práce je přinést stručný přehled v oblasti senzorického postižení, pokusit se najít v průběhu života lidí s tímto postižením některé styčné body a ty pak použít jako východisko pro zhodnocení možností usnadnění vestavěných v operačním systému, jakož i výchozí bod pro výběr a zhodnocení některého dalšího softwaru. Speciální podkapitolu jsem se rozhodl věnovat výběru monitoru, protože ho pokládám za důležitý, leč někdy opomíjený faktor, který se značnou měrou podílí na komfortu práce s počítačem. Práce sestává ze čtyř kapitol, z nich první dvě jsou čistě teoretické, část třetí kapitoly a celá čtvrtá kapitola svým pojetím, tedy explorativním testováním softwaru, stojí na roz- 5

Úvod hraní teorie a kvalitativního výzkumu. Předmětem první kapitoly je zrakové, sluchové a souběžné postižení, tedy hluchoslepota. Ve druhé kapitole se zabývám dopady těchto druhů postižení na osoby ve fázi raného dětství, školního věku, dospělosti a stáří. Třetí kapitola je věnována úvodu k asistivním technologiím, výběru monitoru a usnadnění přístupu v systému Windows 7. Ve čtvrté kapitole popisuji konkrétní software, jehož používání by podle mého názoru mohlo být pro osoby se senzorickým postižením přínosné. V teoretických částech vycházím z analýzy a srovnání odborné literatury, webových zdrojů a z vlastních zkušeností. Veškerý popisovaný software jsem explorativně testoval, v případě SRS mám zkušenosti s používáním déle, než půl dekády. 6

Senzorické postižení 1. SENZORICKÉ POSTIŽENÍ 1.1 Zrakové postižení 80 procentům všech zrakových postižení lze předejít nebo je vyléčit 1 [1], může se dočíst návštěvník webu WHO, pokud zavítá na správnou stránku. Jak uvádí P. Hamadová et al. [2], na zrakové postižení, respektive na osoby se zrakovým postižením lze v podstatě nahlížet třemi možnými způsoby: medicínsky, psychologicky, edukačně. Jestliže se zpětně podíváme na úvodní statistickou informaci, zaregistrujeme v ní slovo vyléčit a současně si uvědomíme, že WHO je česky Světová zdravotnická organizace, můžeme zmíněnou 80% možnost léčby a prevence zrakových postižení přiřadit pohledu medicínskému. Velmi zjednodušeně by šlo napsat, že zatímco lékař bude hledat příčiny a mechanismus vzniku (etiopatogenezi) zrakového postižení, způsoby jeho případné nápravy a prevence, pro pedagoga budou důležité možnosti vzdělávání a rozvoje osoby se zrakovým postižením a konečně psycholog se bude zabývat vlivem zrakového postižení na člověka jako na osobnost, na jeho vývoj, na jeho okolí. Našli bychom řadu dalších způsobů, jak vnímat (nejen) zrakové postižení. Zaměstnavatel, tvůrce legislativy, každý z nich může mít svá měřítka. Nakonec svůj vlastní pohled ačkoliv toto slovo v kontextu snad 1 V původním znění: 80% of all visual impairment can be avoided or cured 7

Zrakové postižení zdá se působit nepatřičně bude mít člověk námi ne/označený za zrakově postiženého na svoje cíle, možnosti, omezení, sám na sebe. Proto při snaze o objektivní popis, kvantifikaci a kategorizaci nelze zapomínat na to, že výsledky z nich vzešlých kroků budou vždy individuální. A to neplatí jen v případě osob se zrakovým postižením. Klasifikace Celosvětově je osob se zrakovým postižením kolem 285 milionů. Z tohoto počtu jich odhadem celých 90 % žije v rozvojových zemích. Zhruba 19 milionů z oněch celkovým 285 milionů představují děti mladší 15 let. Z těchto 19 milionů dětí je naprostá většina, konkrétně 12 milionů, zrakově postižených v důsledku nekorigované refrakční vady, ačkoliv ji lze snadno diagnostikovat a následně i korigovat [1]. V České republice je s poukazem na neexistenci oficiálních statistik uváděn počet osob se zrakovým postižením přibližně mezi 60 tisíci až 120 tisíci [3, 4]. Níže jsou uvedeny některé možnosti klasifikace. Podle stupně Pro určení závažnosti zrakového postižení považuje M. Vágnerová [5] za podstatnou míru zrakové ostrosti. A zraková ostrost je i jedním ze dvou faktorů, který patří k medicínskému vymezení zrakového postižení. Faktorem druhým je zachovaný rozsah zorného pole. Na jejich základě WHO v aktuální verzi MKN-10 [6] rozeznává několik stupňů zrakového postižení 2 (visual impairment). Podkódy kategorie H54 v sobě zahrnují pět typů/stupňů zrakového postižení (visual impairment, zrakové vady, poškození zraku, eventuálně slabozrakosti) a dva stupně nevidomosti (blindness, slepoty): H54.0 Slepota binokulární Zraková vada kategorie 5 H54.1 Těžká zraková vada, binokulární Zraková vada kategorie 2 2 Poznámka k terminologii: V klasifikaci ICD-10, česky v MKN-10, jejímž autorem je WHO, se kategorie zrakové postižení nachází spolu s nevidomostí pod kódovým označením H54. Původní anglický název této kategorie zní Visual impairment including blindness (binocular or monocular) [6], v české verzi MKN-10 (platné k 1. 1. 2012) je přeložen jako poškození zraku včetně slepoty (binokulární nebo monokulární [72 s. 307]. Visual impairment však bývá ve speciální pedagogice například Nováková, Z. in Pipeková, J. [8 s. 253] překládáno a chápáno jako zrakové postižení. Stejně tak ekvivalentem pro blindness nemusí být slepota ale i nevidomost. Zde uvedená klasifikace vychází s oficiálního českého překladu. 8

Senzorické postižení H54.2 Středně těžká zraková vada, binokulární Zraková vada kategorie 1 H54.3 Mírná nebo žádná zraková vada, binokulární Zraková vada kategorie 0 H54.4 Slepota monokulární Zraková vada kategorií 3, 4, 5 u jednoho oka a kategorie 0, 1, 2 nebo 9 u druhého oka H54.5 Těžká zraková vada monokulární Zraková vada kategorie 2 u jednoho oka a kategorie 0, 1 nebo 9 u druhého oka H54.6 Mírná zraková vada monokulární Zraková vada kategorie 1 u jednoho oka a kategorie 0 nebo 9 u druhého oka H54.9 Neurčená ztráta zraku (binokulární) Mimo těchto kódů WHO [6] uvádí klasifikaci závažnosti zrakových vad, kde jsou následující kategorie: Mírná nebo žádná zraková vada 0, Středně těžká zraková vada 1, Těžká zraková vada 2, Slepota 3, Slepota 4, Slepota 5. Vyjádřeno vizem jsou hodnoty horší než 6/18; 6/10 (0.3); 20/70 až stejné nebo lepší než 3/60; 1/20 (0.05); 20/400 zrakové vady (středně těžká až těžká) a hodnoty horší než 3/60; 1/20 (0.05); 20/400 až po žádné vnímání světla slepota. Světová zdravotnická organizace tedy aktuálně rozeznává dvě základní kategorie/stupně, a sice visual impairment (zrakové postižení, zraková vada, poškození zraku) a blindness (nevidomost, slepota). Dříve užívaný termín Low Vision (těžce slabý zrak) byl z klasifikace odstraněn [7]. V české literatuře se píše o dělení na tři kategorie podle stupně zrakové vady. Konkrétní názvy se mohou v závislosti na autorovi a roku uvedení lišit. Po srovnání M. Vágnerové, P. Rozsívala a webu SONS uvádí Z. Nováková [8]: slabozrakost, těžce slabý zrak (případně zbytky zraku), nevidomost. Český svaz zrakově postižených sportovců [9] podle stupně zrakového postižení sportovce zařazuje do jedné ze tří tříd, označených jako B1 (binokulární ztráta světlocitu až světlocit bez schopnosti rozeznat tvar ruky), B2 (schopnost rozeznat tvar ruky až zraková ostrost 2/60 a/nebo zorné pole menší než 5 stupňů) a B3 (zraková ostrost 2/60 až 6/60 nebo zorné pole větší než 5 stupňů a menší než 20 stupňů). 9

Zrakové postižení Podle oblasti poruchy zrakového vnímání Pokud zrakové vnímání rozložíme na jednotlivé fáze, nebo rozložíme zrakový vjem na jednotlivé prvky, můžeme těchto prvků/fází (funkcí) a jejich poruch použít k podrobnější klasifikaci, než umožnoval výše uvedený dvouprvkový systém (zraková ostrost/zorné pole). Docílíme tak jemnějšího rozlišení heterogenity projevů zrakového postižení, lidštěji řečeno více se přiblížíme možným dopadům tohoto postižení na člověka. International Classification of Functioning, Disability and Health (ICF), česky Mezinárodní klasifikace funkcí, disability a zdraví (MKF) obsahuje tyto zrakové funkce: funkce zrakové ostrosti (monokulární/binokulární ostrost vidění do dálky/na blízko), funkce zorného pole, kvalita vidění (citlivost na světlo, barevné vidění, citlivost na kontrasty, kvalita vidění obrazu), kvalita vidění, jiné, kvalita vidění, blíže neurčené [10, 11]. Přehled jednotlivých oblastí poruch nabízí i D. Moravcová [12]. Podobně jako v MKF jsou to: zraková ostrost; okulomotorické poruchy, porucha prostorového vidění, dvojité vidění; obtíže při zpracování zrakových vjemů; poruchy barvocitu; poruchy adaptace na tmu a osvětlení; porucha citlivosti na kontrast. Podle doby vzniku Na základě doby vzniku zrakového postižení je možno hovořit o poruchách vrozených, nebo získaných v průběhu života. Vrozené lze dále rozdělit podle navazujících fází na prenatální, perinatální a postnatální [8]. Etiologie Globálně jsou za hlavní příčiny zrakového postižení (s výjimkou nevidomosti) označovány nekorigované refrakční vady (43 %), katarakty (33 %) a glaukomy (2 %). Za nimi následují poruchy sítnice, konkrétně věkem podmíněná makulární degenerace a diabetická retinopatie. U nevidomosti se etiologicky uplatňují nejčastěji katarakty (51 %) glaukomy (8 %), věkem podmíněná makulární degenerace (4 %) a dokonce i sem patří k příčinám nekorigované refrakční vady (3 %). Ze sociologického hlediska je rizikovým faktorem věk nad 50 let včetně, dalšími rizikovými skupinami jsou děti mladší 15 let a osoby žijící v rozvojových zemích [1, 13, 14]. Dětský věk Vrozená nevidomost je podle citovaných zdrojů v nejrozvinutějších zemích způsobena v 16 51 procentech případů genetickými faktory, nejčastěji s autozomálně recesivní dědičností. Další příčiny vzniku vrozeného a časně získaného zrakového postižení jsou: nedostatek vitaminu A, působení mechanických, fyzikálních (radiace) a chemických (př. rtuť, tetracyklin, kokain, alkohol) nox, poruchy metabolismu matky, abnormální porod, onemocnění jako konjunktivitida (zánět spojivek), rubeola (zarděnky), toxoplazmóza atd. 10

Senzorické postižení Tyto faktory (spolu s dědičnými a neznámými) mohou vést například ke vzniku Leberovy amaurózy, retinopatie nedonošených (ROP), kongenitální katarakty, kongenitálního glaukomu, astigmatismu, albinismu, mikroftalmu, anoftalmu, fetálního alkoholického syndromu, kolobomu [2, 15, 16]. Průběh života V průběhu dalšího života může porucha zraku vzniknout jako následek vlivu degenerativních procesů spojených se stárnutím, k dalším etiologickým činitelům patří úrazy, poruchy metabolismu (př. diabetes), infekční a chronická onemocnění, různé škodliviny apod. Ve výsledku se objevují například věkem podmíněná makulární degenerace, diabetická retinopatie, glaukomy, katarakty, presbyopie [13, 15, 2]. 1.2 Sluchové postižení 3 březen je na webu WHO [17] označen za International Day for Ear and Hearing, což se dá volně přeložit jako Mezinárodní den sluchu. Posláním Dne je zvýšení informovanosti a propagace komunitně zaměřených aktivit směřujících ke zdravému sluchu, k bezproblémovému slyšení. K této příležitosti byla na webu uvedena následující fakta: roku 2004 bylo celosvětově přibližně 275 milionů lidí se sluchovým postižením středního (41 až 60 db) až hlubokého (81 db a více) stupně, 80 % z těchto 275 milionů žije v rozvojových zemích. Produkce sluchových protetik pokrývá pouze 10 % z celosvětové potřeby. Klasifikace Podle místa M. Lejska píše o dělení sluchových vad a poruch na dvě velké skupiny, a to senzorineurální (percepční) a převodní (konduktivní). U převodní poruchy podle autora najdeme příčinu ve vnějším či středním uchu, u poruchy percepční ve vnitřním uchu nebo sluchovém nervu a dalších centrálních strukturách [18]. Rovněž WHO dělí na svém webu s klíčovými fakty sluchové postižení na senzorineurální a percepční. Oproti M. Lejskovi do míst příčin percepčních vad nezahrnuje další centrální struktury [19]. Někteří další autoři, například Jedlička in Škodová [20], Šlapák a Florianová [21] a Šlapák, Janeček a Lavička [22] klasifikují poruchy periferní a centrální. Periferní poruchy pak dělí na nedoslýchavost nebo hluchotu převodní, percepční a smíšenou. Po srovnání informací lze napsat: Převodní vady: příčina převodní nedoslýchavosti je ve vnějším nebo středním uchu. Narušen je systém přenosu mechanické energie na hlemýžď, například z důvodu překážky ve zvukovodu, při perforaci bubínku nebo při destrukci středoušních kůstek. Většinou se projevují rovnoměrným poklesem amplitudy v celém 11

Sluchové postižení frekvenčním rozsahu. Subjektivně tak vytvářejí dojem snížení hlasitosti, který I. Jedlička [20 s. 448] přirovnává k pocitu zalehnutí ucha. Převodní poruchy jsou oproti percepčním uváděny jako lépe odstranitelné. Alternativní názvy jsou nedoslýchavost (hluchota) konduktivní. Percepční vady: patologie vnitřního ucha (kochleární, nitroušní) nebo sluchového nervu (retrokochleární, suprakochleární). Narušena je transformace mechanické energie na nervový impuls (evokovaný potenciál) nebo jeho přenos. Na rozdíl od převodních poruch dochází ke kvalitativní změně, ke zkreslení především v oblasti vysokých tónů, což negativně ovlivňuje vnímání řeči. Percepční vady zhusta doprovází ušní šelest (tinnitus), tedy hučení, šum, pískání, který může sekundárně působit psychické potíže. U kochleárního typu percepční poruchy je snížen dynamický rozsah sluchu. Minimální práh je posunut směrem k většímu akustickému tlaku, ale práh nepříjemného slyšení je na stejné úrovni, jako u osob intaktních. Také nedoslýchavost (hluchota) senzoneurální, senzorineurální. Smíšené vady: různě se kombinují projevy a příčiny percepčních poruch s projevy poruch převodních. Centrální vady: příčinou je postižení CNS v oblasti od mozkového kmene výše. I. Jedlička [20] upozorňuje, že centrální poruchy mají odlišný charakter od poruch periferních a proto se neoznačují termínem nedoslýchavost. Symptomy jsou značně heterogenní. Podle stupně sluchové vady Podle stupně sluchové vady, tedy podle velikosti ztráty rozlišujeme nedoslýchavost a hluchotu. A. Novák [23 s. 60]o hluchotě; o nejtěžším stupni sluchové vady: Hluchota je stav, který definujeme jako situaci, kdy sluchový orgán nemůže být využit pro komunikaci sluchovou cestou, ani při použití sluchadla. Vyhláška 359/2009 Sb., o posuzování invalidity [24]: Hranicí mezi nedoslýchavostí a hluchotou je, že sluchově postižený vybavený sluchadlem, v tiché místnosti, ve které úroveň rušivých zvuků nepřesahuje 50 db, rozumí bez odezírání vyslovení jednoduchých vět alespoň 90 procenty. 12

Senzorické postižení WHO [25] rozlišuje podle velikosti ztráty na lepším uchu následující stupně 3 STUPEŇ Stupeň 0: Stupeň 1: Stupeň 2: Stupeň 3: Stupeň 4: NÁZEV A PROJEV bez postižení (25 db a méně); žádné nebo jen nepatrné problémy se slyšením. Může slyšet šepot. mírné (lehké) postižení (26-40 db); může slyšet a opakovat slova, která byla vyslovena normálním hlasem ze vzdálenosti 1 metru. střední (středně těžké) postižení (41-60 db); může slyšet a opakovat slova, která byla vyslovena zvýšeným hlasem ze vzdálenosti 1 metru. těžké postižení (61-80 db); může slyšet některá ze slov, která byla křičena do lepšího ucha. hluboké (velmi těžké) postižení spolu s hluchotou (81 db a více), není chopen slyšet a porozumět ani křičenému Tab. 1: Stupně sluchových vad podle WHO [25] Podle doby vzniku Z. Šedivá [26] podle doby vzniku rozlišuje sluchové poruchy vzniklé prelingválně (před dokončením rozvoje řeči) a postlingválně (po dokončení rozvoje řeči). V oblasti prelingvální etiologie autorka píše o geneticky vzniklých poruchách, dále o poruchách získaných v prenatálním období, perinatálním období a v období od porodu do tří až čtyř let. Prelingválně vzniklé postižení je z hlediska dalších následků chápáno jako závažnější. E. Vymlátilová [27] v souvislosti s nejtěžším stupněm sluchové vady tedy s hluchotou píše o prelingválně postižených jako o neslyšících, o postlingválně postižených jako o ohluchlých. Etiologie Stručně podle WHO [17, 19] mezi obvyklé příčiny ztráty sluchu patří dědičnost, nízká porodní hmotnost, novorozenecká žloutenka a poruchy zásobování kyslíkem při poro- 3 Lze se setkat s klasifikací (př. na J. Hrubého odkazující Horáková, R. in Pipeková, J. [70 s. 147]), která velikost ztráty sluchu přebírá od WHO a terminologicky vychází z vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb. Značná část (ust. 5 až 8 a přílohy 2 až 4) této vyhlášky byla zrušena a s účinností od 1. 1. 2010 nahrazena vyhláškou MPSV č. 359/2009 Sb., která upravuje a vymezuje náležitosti spojené s posuzováním míry poklesu pracovní schopnosti a invalidity. K její charakteristice MPSV zmiňuje mimo jiné systematizaci kapitol postižení v souladu s MKN 10 a promítnutí nových hodnotících kritérií s ohledem na funkční poruchy a jejich dopad na kvalitu života (denní aktivity a schopnost participace), a to na základě principů Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví [71]. 13

Hluchoslepota du, dále choroby jako je rubeola, spalničky, příušnice, meningitida, záněty středouší, působení hluku, úrazy hlavy a ucha působení ototoxických léků (př. gentamycin a streptomycin), stárnutí (presbyakuzie). 1.3 Hluchoslepota VIA Sdružení hluchoslepých uvádí, že v ČR žije nejméně 4 000 hluchoslepých osob [28]. Informaci rozšiřuje Václav Zeman [29] na webu infoservis.net, když píše, že údaj o počtu je z Evropské konference hluchoslepých v Dánsku z října 2003 a že vychází z definice hluchoslepoty používané LORMem. Znamená to, že několik tisíc obyvatel České republiky je uzavřeno ve tmě a v tichu, nic nevidí ani neslyší? Pojem hluchoslepota totiž (alespoň u laika) evokuje představu, že se jedná o totální postižení zraku a sluchu, tedy o hluchotu a současně o nevidomost. Kdo je hluchoslepá osoba? Co je vlastně hluchoslepota? Definice, vymezení pojmu hluchoslepota Nejprve definice hluchoslepoty, přijatá při založení Evropské unie hluchoslepých (EDBU 4 ) v Dánsku roku 2003, jak ji uvádí web LORMu [30]: Hluchoslepota je jedinečné postižení, které je způsobeno různorodými kombinacemi sluchového a zrakového postižení. Způsobuje potíže při komunikaci a sociální a funkční interakci a zabraňuje plnohodnotnému zapojení do společnosti. Část: je způsobeno různorodými kombinacemi sluchového a zrakového postižení vyvrací možný omyl o úplné ztrátě zraku a sluchu. Ve skutečnosti má velká část jedinců pouze lehký nebo střední stupeň postižení těchto smyslů [2]. Hluchoslepotu je však poměrně obtížné vymezit, o čemž svědčí řada dalších definic, se kterými je možné se setkat. Pro ilustraci může posloužit zákon 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. V 2 zmíněného zákona [31] je uvedeno: Za hluchoslepé se pro účely tohoto zákona považují osoby se souběžným postižením sluchu a zraku různého stupně, typu a doby vzniku, u nichž rozsah a charakter souběžného sluchového a zrakového postižení neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, nebo neumožňuje plnohodnotnou komunikaci mluvenou řečí. 4 The European Deafblind Union 14

Senzorické postižení Problematikou definování hluchoslepoty se podrobněji zabývá například Ludíková, která píše o možném dvojím pojetí. Toto pojetí v sobě zahrnuje hledisko lékařské a hledisko funkční. Lékařské hledisko odvozuje ze stavu zraku a sluchu a současně obojí přesně kvantifikuje. Funkční hledisko se soustředí spíše na důsledky hluchoslepoty pro člověka jako pro celek, na možnost komunikace, socializace, vztah k okolí [32]. Obecně je hluchoslepota v různých definicích chápána jako individuální, jedinečné postižení, pro které je vždy společným faktorem souběžné postižení zraku a sluchu. Klasifikace Jako je obtížné hluchoslepotu vůbec definovat, je i obtížné provést smysluplnou klasifikaci. Lze využít stupně postižení, věku, přítomnosti dalšího postižení, spontánního rozvoje řeči, typu komunikace, samostatnosti, míry vyloučení ze sociálního prostředí, atd. Některé varianty jsou dále uvedeny. Podle stupně postižení Dělení podle stupně postižení smyslového orgánu vypovídá málo o individuálním dopadu na konkrétního jedince, vylučuje některé kombinace zrakového a sluchového postižení, ale na druhou stranu umožňuje pohybovat se v pevně vymezených mantinelech. I když spíše teoreticky, protože v praxi záleží na tom, zda a jak přesně lze provést vyšetření sluchu a zraku. Tento typ členění je v příloze vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Ta rozlišuje čtyři stupně, a to od oboustranné středně těžké nedoslýchavosti spolu se silnou slabozrakostí 5 až po hluchotu spojenou s nevidomostí [33]. Podle věku Další možností je systém klasifikace založený na věku, ve kterém zrakové nebo sluchové postižení vzniklo. E. Souralová a R. Horáková [34] uvádějí čtyři základní varianty kombinovaného postižení zraku a sluchu, s poznámkou, že většina organizací s takovým členěním obvykle vystačí: osoby se současným postižením zraku a sluchu od narození, osoby s postižením sluchu od narození a získanou zrakovou vadou, osoby s postižením zraku od narození a získanou sluchovou vadou, osoby se získanou sluchovou i zrakovou vadou. Pro posouzení komunikačních kompetencí může být také důležitá informace o tom, zda získané postižení vzniklo prelingválně, nebo až postlingválně. Web LORMu [30] informuje, že nejpočetnější skupinu osob s hluchoslepotou tvoří 5 Konkrétní číselné údaje viz. vyhláška 15

Hluchoslepota lidé, kteří postižení zraku a sluchu získali ve vyšším věku života. Přitom mnozí z nich se podle LORMU za hluchoslepé nepovažují a své potíže charakterizují slovy, že jen o něco hůře vidí a slyší a považují to za důsledek svého vyššího věku. Etiologie Ve velké části případů se příčinu vzniku hluchoslepoty nepodaří identifikovat. U známé etiologie jsou na předních místech uváděny hereditární (dědičné) vlivy, komplikace v období těhotenství a při porodu, jako je biologická nezralost spojená s předčasným porodem a s nutností umístit dítě do inkubátoru, zarděnky, cytomegalovirus, syfilis, toxoplazmóza a jiné patogeny, syndrom CHARGE, Usherův syndrom, Downův syndrom, Moebiův syndrom a řada dalších syndromů. V průběhu dalšího života mohou vznik hluchoslepoty zapříčinit například některá infekční onemocnění, jako je meningitida nebo encefalitida, dále závažný úraz hlavy a mozku, mozková cévní příhoda, tumor, a také progrese zrakových a sluchových vad. [32, 35]. 16

Důsledky senzorického postižení 2. DŮSLEDKY SENZORICKÉHO POSTIŽENÍ Důsledky jakéhokoliv postižení jsou vždy individuální. Za primární efekt u zrakového, sluchového nebo duálního postižení (hluchoslepoty) lze považovat jak je zřejmé ze samé podstaty ztížený příjem informací zrakovou a sluchovou cestou. Zde je nutné si uvědomit, že pokud není informace kompletní, nebo dokonce zcela chybí, pak nemůže dojít ke správné reakci. Tato reakce nemusí být z vnějšku pozorovatelná, může se jednat třeba o zápis do paměťových struktur u nových informací, o emocionální prožitek z uměleckého díla, atd. Osoby s prostým sluchovým postižením nebo s prostým zrakovým postižením mohou v některých situacích využít druhého smyslu, pro doplnění chybějící části informace alternativní cestou (kompenzace). U hluchoslepoty se však kombinují důsledky zrakového postižení s důsledky sluchového postižení, a tak výše zmíněná kompenzace není vždy možná. K tomu lze doplnit citaci z webu LORMu [30]: Hluchoslepotu nelze chápat jako prostý součet dvou vad sluchu a zraku, ani jako součet jejich důsledků. Míra postižení obou smyslů se nesčítá, ale násobí, neboť hluchoslepý člověk si nemůže postižení jednoho smyslu kompenzovat smyslem druhým. 2.1 Rané dětství V raném dětství kterým zde bude rozuměna fáze života od narození do konce předškolního věku dítě prodělá zásadní vývoj. Naučí se rozumět, mluvit, samostatně se pohybovat, vyvíjí se biologicky, psychicky i sociálně, stává se z něj autonomní osobnost, byť relativně snadno manipulovatelná. V tomto období je podle O. Čačky [36] pro zdraví dětského organismu a pro jeho optimální psychický vývoj nutné uspokojit nejen 17

Rané dětství biologické, ale i základní psychické potřeby dítěte: senzomotorickou stimulaci, sociální kontakt a sebeuplatnění. Důležitou aktivitou, která je spojena se značnou částí raného dětství, je hra. Hra přitom neslouží pouze zábavě, ale podle svého zaměření má i řadu funkčních efektů, jako je rozvoj motoriky, percepce, koordinace, paměti, myšlení, zkoušení sociálních rolí, atd. Dítě při hře nemusí být pouhým pasivním příjemcem, objektem, ale může se stát i aktivním spolutvůrcem. U dítěte se zrakovým postižením je podle D. Moravcové [12] třeba včas diagnostikovat a pokud je to možné i odstranit zrakovou vadu, která tvoří překážku v optické ose (př. kongenitální katarakta) nebo jinak brání fixaci. Následně je nutné zahájit intenzivní zrakovou stimulaci, aby v důsledku nedostatku zrakových informací nedošlo až k opožďování ve vývoji. Potřeba dostatečné zrakové stimulace a zrakového výcviku přetrvává až do ukončení vývoje oka a binokulárních funkcí, tedy zhruba do 6 8 let. Dítě je až do rozvoje samostatného pohybu v přísunu podnětů podle M. Vágnerové [5] více závislé na aktivitě jiných lidí. Zrakové postižení negativně ovlivňuje vývoj senzomotorické inteligence, opožďuje se motorický vývoj. Odložené osvojení samostatného pohybu pak nedovoluje rozvíjení orientace v prostředí a pochopení prostorových vztahů, což spolu s nevhodným přístupem rodičů může vést k dalšímu zvyšování závislosti dítěte na okolí. Při kvantitativně i kvalitativně dostačeném uspokojování biologických, psychologických a sociálních potřeb nemusí být u dítěte se zrakovým postižením narušen vývoj řeči, která se navíc pro dítě stává alternativním způsobem pro získávání informací, je pro něj kompenzačním prostředkem. Oproti zrakovému postižení je sluchové postižení v řečové oblasti více diskvalifikující, protože ztěžuje nebo zcela znemožňuje sluchovou kontrolu při mluvení. I zde platí nutnost včasné diagnostiky a následného zahájení rehabilitace. Podle E. Vymlátilové [27] by dítě mělo být co nejdříve vybaveno sluchadly a co nejdříve by měla být zahájena logopedická péče. Před tím samozřejmě musí dojít ke zjištění sluchové vady. J. Holmanová [37]zmiňuje, že prelingvální sluchovou vadu nejčastěji odhalí rodiče, a to mezi 2. až 6. měsícem věku. Fakultní nemocnice Ostrava ve své prezentaci k vyšetření sluchu [38] píše, že ideálně by měl do 1. měsíce věku proběhnout screening, do 3. měsíce diagnostika, v 6. měsících by měla být zahájena rehabilitace sluchadlem a v případě potřeby v 1. roce implantace kochleárního implantátu. Sluchadla či kochleární implantát jsou pouze prostředky, které pomáhají vnímat sluchem zvuky okolního prostředí. Aby se pozitivně projevil efekt těchto pomůcek, musí být okolí stimulující, musí poskytovat dostatek pestrých sluchových podnětů a motivovat k rozlišování a napodobování zvuků, řeči. 18

Důsledky senzorického postižení 2.2 Školní věk Akt vstupu do školy, ať už speciální nebo mainstreamové, je jedním z důležitých kroků na cestě člověka k dalšímu rozvoji, ke své budoucí soběstačnosti a nezávislosti, odpovědnosti, stručně řečeno vzdělávání pootevírá dveře k dospělosti. Podle M. Vágnerové [5 s. 111] znamená pro děti s postižením nástup do školy potvrzení určité úrovně normality. Na předškolní věk tato fáze navazuje opětovnou nezbytností rozvoje zrakového a sluchového vnímání, motoriky, myšlení, koncentrace, paměti. Primárním důvodem tentokrát není biologické zrání organismu, ačkoliv k němu stále dochází, ale upevnění základů, na kterých může být učením postaven komplex vědomostí a dovedností. Učení se v tomto období stává oficiální hlavní aktivitou. O. Čačka [36] ohledně výchovněvzdělávacího procesu upozorňuje, že za konečný cíl nelze pokládat pouhé zvyšování úrovně poznatků, schopností nebo celkové inteligence, ale vždy rozvoj celé osobnosti. Na začátku školní docházky je podle autora speciálně nutné posilovat pozornost, analytičnost vnímání a záměrné vštěpování. Jednou z podmínek pro úspěšné zahájení školní docházky, jak je uvádí I. Přinosilová [39], je dostatečná zralost CNS, coby předpoklad rozvoje zrakového i sluchového vnímání. Zrakové vnímání by na konci předškolního věku mělo (intaktnímu) dítěti umožňovat naučit se číst a psát; sluchem by mělo být schopno diferenciovat fonémy v mluvené řeči. Řeč dětí se zrakovým postižením má podle autorky jistá specifika. Zmiňována je přesnější artikulace, perseverace, echolálie. K nim lze doplnit i verbalismus nevidomých kdy: nevidomí požívají mnohá slova a pojmy, jejichž obsahu ne zcela rozumí nebo je jim nedostupný [2 s. 63]. U dítěte se sluchovým postižením se mohou objevovat různé formy narušené komunikační schopnosti, neslyšící dítě pak nemusí mluvenou řečí (aurálně-orálním systémem) komunikovat vůbec. Oba typy senzorického postižení jsou pro žáka či studenta omezující, což plyne ze samotné podstaty tradičního vzdělávání, k jehož neodmyslitelným prvkům patří výklad učitele doplněný textovými a obrázkovými informacemi v učebnici. 2.3 Dospělost a stáří Dospělost je období, ve kterém by se měla zúročit energie, která byla ve školním období do člověka investována jeho okolím i jím samým. V posledních letech možná částečně ubylo na významu klasické rodiny, avšak možnost jejího založení i nadále zůstává privilegiem pro dospělého člověka. Na rozdíl od práce, která se v jisté podobě promítá už do činností dítěte. Dospělý bude zřejmě práci chápat ve smyslu výkonu určitého povolání. Výkon povolání je pro něj jednou z možností seberealizace a takto získané finanční prostředky tvoří materiální pilíř, jehož existence je v dnešní společnosti nezbytnou podmínkou pro osamostatnění, pro založení rodiny. 19

Dospělost a stáří S pozvolným stárnutím přichází podzim života. Tento poetický název stáří už méně poeticky obsahuje postupně probíhající degenerativní procesy, které se stávají pozvánkou pro rozličné nemoci. Pokud snad někdy v mladším věku zmizela, tak se nyní znovu objevuje potřeba stimulace, jež by se dala shrnout slovy: nezahálet a stále něco dělat. Ono zmíněné něco dělat není jen synonymem pro manuální činnost, pro pohyb, ale zahrnuje v sobě také činnost duševní. Stále stimulovat své smysly, svůj mozek, svoje já. Tentokrát nikoliv za účelem rozvoje, ačkoliv i ten je stále možný, ale kvůli co nejdelšímu udržení veškerých schopností. Hamadová et al. [2 str. 61-62] k tomuto v souvislosti se zrakovým postižením píše že: Výcvik smyslů je u zrakově postižených dětí i později osleplých lidí zásadní. Velký důraz musí být kladen na využívání zbylého vidění, ať formou zrakové stimulace v raném a předškolním věku nebo reedukace zraku ve školním a dospělém věku. Celým životem se jako tenká nit proplétá potřeba práce s informacemi. Jejich vnímání, zpracování, zapamatování, vybavování, propojování do širších souvislostí, porovnávání, korigování, zkrátka neustálé rozvíjení sebe sama i svého okolí. 20

Zpřístupnění informací 3. ZPŘÍSTUPNĚNÍ INFORMACÍ 3.1 Úvod k asistivním technologiím Volně přeloženo z anglické Wikipedie [40] jsou asistivní (podpůrná, adaptivní, adaptabilní) technologie: zastřešující termín pro podpůrná, adaptivní a rehabilitační zařízení, jakož i pro proces spojený s vybíráním, umisťováním a používáním těchto zařízení. Dokument Assistive Technology Act of 1998 [41] vymezuje assistive technology device, tedy zařízení asistivní technologie (nebo jednoduše asistivní zařízení) a assistive technology service, čili služba asistivní technologie (asistivní služby). Volně přeloženo a shrnuto: Zařízení je jakékoliv zařízení, součást vybavení nebo soustava výrobků, která je použita ke zvýšení, udržování nebo zlepšení funkčních schopností osob s disabilitami. Služba je jakákoliv služba, která přímo asistuje osobám s disabilitami při výběru, získávání nebo používání (asistivního zařízení). Patří sem i školení nebo technická asistence pro osoby s disabilitami (včetně rodiny a blízkých) a pro osoby pomáhající lidem s disabilitami. Web Informatika pro občany [42] asistivní technologie popisuje jako: postupy a principy, které umožňují zpřístupnit určité informace a to nejen hendikepovaným (nevidomým a dalším zdravotně postiženým), ale třeba i alternativním přístrojům, zařízením a programům. Oblast asistivních technologií je velice široká. Nejedná se jen o samotnou přístupnost webů a dokumentů, ale i technické úpravy informací obecně, respektive tomu, jak informace již od počátku prezentovat tím správným způsobem. H. Bubeníčková a R. Pavlíček [43], v článku věnovaném přístupnosti webů veřejné správy, zmiňují asistivní technologie jako speciální software nebo hardware, který umožňuje nevidomým pracovat s počítačem, prohlížet webové stránky. 21

Úvod k asistivním technologiím Existuje tedy řada způsobů, jak chápat asistivní technologie. V širším slova smyslu by tento pojem mohl zastřešovat termíny: kompenzační pomůcky a reedukační pomůcky; v užším slova smyslu by pro ně mohl být alternativním názvem. K asistivním technologiím pro zrakově postižené můžeme podle D. Moravcové 6 [12], řadit pomůcky neoptické, optické a elektronické. Do těchto skupin podle autorky patří třeba: Neoptické pomůcky: kontrastní barvy v obytném prostoru pro usnadnění orientace, zvětšení a zjednodušení písma na informačních tabulích, piktogramy a jiné navigační prvky, neoslňující rovnoměrné osvětlení, čtecí pulty, stojánky, sklopné desky, psací potřeby zanechávající sytou stopu, kontrastní modelovací hmoty, atd. Optické pomůcky: k optickým pomůckám patří rozličné typy lup, dalekohledové systémy, brýlové filtry (neutrální šedý, oranžový, polarizační, apod.) Elektronické pomůcky: do této kategorie spadají počítače, televizory, kamerové zvětšovací televizní lupy a digitální (počítačové) zvětšovací televizní lup Výčet výše zmiňovaných pomůcek doplňme s informacemi od L. Ludíkové [44] o lupové brýle, kapesní kalkulátor se zvětšeným displejem, přenosná zvětšovací zařízení a různé typy speciálního zvětšovacího softwaru. Když se od zraku přesuneme do kategorie sluchového postižení, tak zde Z. Kašpar [45] dělí asistivní technologie podle jejich určení, a to následujícím způsobem: Komunikační pomůcky pro mluvenou řeč: sluchadlo pro vzdušné vedení, sluchadlo na kostní vedení, sluchadlo BAHA, sluchadlo VORP, kochleární implantát, náhlavní sluchátka, telefon, atd. Komunikační pomůcky pro jiný princip vnímání: fax, psací telefon, zprávy SMS, počítač a jeho příslušenství, internet, atd. Signalizační pomůcky: signalizace zvonění bytového a domovního zvonku, signalizace jiných dějů (zvuků, pláče dítěte, telefonu), signalizace času, atd. Osoba s hluchoslepotou může v závislosti na svých potřebách a možnostech pro zvýšení kvality života využívat pomůcky, které jsou primárně určeny osobám s prostým zrakovým nebo sluchovým postižením. Specifickou pomůckou pro hluchoslepé je červenobílá hůl. Tato barevná kombinace upozorňuje okolí, že nositelem hole je osoba s hluchoslepotou. Je takto zakotvena i v 67 zákona 361/2000 Sb., o provozu na po- 6 Autorka používá termín: rehabilitační a kompenzační pomůcky 22

Zpřístupnění informací zemních komunikacích [46]: Ke svému označení jako účastníci provozu na pozemních komunikacích užívají osoby nevidomé bílé hole a osoby hluchoslepé červenobílé hole a v 27 vyhlášky 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, kde jsou přesně vymezeny parametry [47]: (2) Speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm. Bílá hůl i hůl s bílými a červenými pruhy musí být opatřena nejméně jedním reflexním bílým pruhem šířky 50 mm a nejméně souvislá třetina její délky musí mít průměr nejméně 12 mm. Osobní počítače Na pojem osobní počítač se lze dívat z pohledu historického a považovat za něj takový počítač, který je IBM PC kompatibilní. Nebo nahlížet prizmatem uživatele, pro kterého je osobní počítač osobním asistentem, společníkem, pravou rukou, bez ohledu na jeho fyzickou podobu, velikost, přenositelnost, hardwarové či softwarové vybavení. Osobním počítačem pro takového uživatel může být i smartphone, mobilní telefon s operačním systémem. V této práci je za osobní počítač považován takový počítač, který hardwarově vychází z původního konceptu IBM, může mít podobu stolního počítače nebo je přenosný, zpravidla je poháněn operačním systémem Microsoft Windows, používáme ho pro svoji osobní potřebu. Dnešní osobní počítače teoreticky nabízí neomezené multimediální možnosti, v praxi pak záleží na konkrétním vybavení a jeho uživateli, jak z nich dokáže těžit. Multimedialita schopnost využít obraz v kombinaci se zvukem řadí počítač do kategorie technologií, které umí aktivovat poškozený smysl (reedukovat) a zároveň využívat smysl nepoškozený (kompenzovat). Z toho důvodu lze považovat počítač za technologii, která má v rozvoji osob se senzorickým postižením zvláštní význam. Ve spojení s internetem dokáže zprostředkovat přístup k obrovskému množství informací, komunikovat, bavit se, pracovat, rozvíjet se. 3.2 Výběr monitoru Proč vůbec věnovat volbě monitoru pozornost? Jeho vlastnosti spolu se světelnými charakteristikami prostředí se značnou měrou podílejí na zrakovém komfortu, únavě. Platí to u osob se sluchovým postižením, které musejí více spoléhat na zrak, jako na svůj kompenzační smysl. Pro osoby se zrakovým (či duálním) postižením se může neuvážený nákup později ukázat jako značně limitující, omezující je v jejich schopnosti vnímat informace nezkresleně Každý monitor má řadu charakteristik. K těm základním patří povrchová úprava obrazu, minimální jas, maximální jas, minimální kontrast, maximální kontrast, odezva. Jas kontrast a odezvu do značné míry určuje typ matice, vždy však záleží na konkrétním technickém řešení konkrétního výrobce u konkrétního prodávaného modelu. 23

Výběr monitoru Aktuálně jsou nejrozšířenější monitory, které pro vytváření obrazu používají LCD panely z tekutých krystalů (Liquid Crystal Display). Bude jim věnována následující podkapitola. LCD vytlačily dřívější vakuové obrazovky (CRT Cathode Ray Tube), kterým ani zde nebude věnován další prostor. V nedávné době se jako první vlaštovky začaly objevovat televizory a monitory postavené na bázi OLED (Organic lightemitting diode). K výraznějšímu komerčnímu rozšíření zatím nedošlo, pokud pomineme displeje tzv. smartphonů, tj. typicky displeje s malou úhlopříčkou, kde své řešení nabízí v některých modelech zejména Samsung. Další zajímavou technologií je tzv. elektronický papír, který nachází využití především v elektronických čtečkách knih. Jeho současné parametry, dětské nemoci, z nichž nejvíce limitující je značná doba nutná k překreslení obrazu, ho v této podobě vylučují z použití v monitorech. LCD displeje potřebují podsvícení, v OLED displejích je obraz tvořen na matici z diod emitujících světelné záření (LED) a elektronický papír, stejně jako papír skutečný, využívá pouze světla, které na něj dopadá z okolí. Základní vlastnosti LCD Lesklé panely: k výhodám panelů s lesklou povrchovou úpravou patří (oproti matným) živější barvy, vyšší kontrast a vyšší ostrost obrazu v detailech (textury, drobné písmo, atd.) Zásadní nevýhodou je náchylnost k zrcadlení okolí (odrážení světla). V lepším případě jdou hůře rozlišit jednotlivé prvky obrazu, zvláště s podobnou úrovní jasu nebo barev, v extrémním případě vidí uživatel na monitoru pouze odraz sebe a okolí. Míra zrcadlení je závislá na světelných podmínkách okolí (celková úroveň jasu, typ, rozmístění a směřování světelných zdrojů, barva okolí a jeho schopnost pohlcovat světlo, atd.). Panely s lesklou úpravou jsou výhodnější pro osoby, které s počítačem pracují většinou v noci nebo v zatemněném prostředí, neboť tehdy panel nemá co odrážet a projeví se pouze jeho kladné vlastnosti. Matné panely: jejich výhodou oproti lesklým panelům je znatelně nižší náchylnost k zrcadlení. Toho je dosaženo přidanou antireflexivní/polarizační vrstvou, která světlo místo odrážení rozptyluje. Díky této vrstvě však mají matné panely nižší kontrast, méně živé barvy a nižší ostrost. Pokud je světelný zdroj (třeba stolní lampa) směřován přímo na panel, může být rozptylování světla nevýhodou projevuje se jako zdánlivé, plošné utlumení obrazu. Nižší ostrost se projevuje v detailech, a proto zřejmě nebude na překážku osobám s nízkým vizem, které nejsou schopny vnímat a číst běžné, softwarově nezvětšené písmo. Kontrast a jas: kontrast je obecně rozdíl/poměr mezi mezními hodnotami, v tomto případě poměr mezi svítivostí černé a bílé barvy (např. 1000:1). Výrobci na svých monitorech někdy uvádějí fantastický kontrastní poměr (desetitisíce či statisíce ku jedné). Je třeba se mít na pozoru, zda tyto hodnoty nepatří dynamickému kontrastu. 24

Zpřístupnění informací Ten je spíše marketingovou nálepkou a nemá smysl se jím příliš zabývat. Při zapnutém dynamickém kontrastu je podle zobrazované scény elektronicky regulována intenzita podsvětlení. U tmavé scény (třeba noční obloha) se intenzita sníží, jas poklesne. U světlé scény (zasněžená krajina) se naopak intenzita, a tedy i jas zvýší. To působí spíše dyskomfortně, navíc se při sníženém jasu ztrácejí detaily ve tmavých částech obrazu, při zvýšeném naopak ve světlých částech. Statický kontrast udává poměr mezi černou/bílou při stejném jasu, v jedné scéně. Vysoký jas a vysoký kontrast budou důležitější pro uživatele, kteří s počítačem pracují převážně při vyšší hodnotě okolního osvětlení (ve dne) mají sníženou citlivost na kontrast nebo poruchu adaptace na tmu. Nižší jas a nižší kontrast naopak potřebují uživatelé, kteří počítač využívají za tmy nebo mají poruchu adaptace na světlo. Výrobci se však snaží dosáhnout co největších hodnot a u některých monitorů může být problém, že i minimální nastavitelný jas je stále příliš vysoký. P. Kovač [48] v této souvislosti píše: U levných monitorů však vysoký kontrast může být i na škodu. Někteří výrobci totiž, aby zvýšili kontrast, zvětší celkový jas monitoru a ten pak v noci dost nepříjemně září do očí (oslňuje). Občas dokonce výrobci zvýší jas natolik, že se z černé barvy stane šedá Dále může docházet ke značné ztrátě detailů ( slévání obrazu), či se může ozývat slyšitelné pískání z útrob monitoru. Platí tedy, že uživatel by měl před nákupem pokud možno osobně vyzkoušet podle svého zraku, předpokládaného použití a individuálních preferencí nastavit jas i kontrast monitoru na oba extrémní protipóly, na maximální i minimální hodnoty, aby zjistil, zda pro něj bude obraz příjemně pozorovatelný. Odezva: je zpoždění, s jakým monitor překresluje obraz. U LCD s velkým zpožděním je pohyb zobrazovaných objektů (např. kurzor myši, posun textu) doprovázen duchy. Při zobrazení statické scény se délka odezvy neprojevuje. Pozorovací úhly: se udávají ve stupních jako úhel, ve kterém je na panelu pozorovatelný obraz s určitými vlastnostmi. Podle P. Kovače z webu Svět hardware [48] je to úhel, pod kterým má obraz kontrast 10:1 popř. 5:1 (záleží na výrobci). Obr. 1: Orientační zobrazení pozorovacích úhlů z webu Barco [49] 25

Výběr monitoru Pozorovací úhel může být jiný v rovině vertikální a jiný v rovině horizontální, v závislosti na konkrétní technologii. Čím širší je pozorovací úhel, tím větší může být úhlopříčka monitoru, kratší vzdálenost, ze které monitor sledujeme a větší odchylka diváka od centrální osy středu monitoru, aniž by došlo k degradaci obrazu. Pouze ve specifických podmínkách lze špatné pozorovací úhly považovat za výhodu, například při použití v bankomatech, kde bokem stojícím osobám zabraňují nebo alespoň ztěžují čtení informace na displeji. Typy matic LCD displejů Skupina LCD panelů je značně široká, spadá sem několik odlišných technologií matic 7. Snad žádná z nich nyní není nejlepší, o žádné z nich se nedá prohlásit, že ve všech parametrech předčí své rivaly. Každý z dnes běžně dostupných matic má své silné, ale i slabé stránky. Pokud chceme říct, který typ matice je nejvhodnější, musíme brát v úvahu předpokládané použití, zrak uživatele, individuální preference sympatie k určitému řešení, finanční možnosti. Jako vodítko budou níže bez přílišných technických podrobností (ty může případný zájemce dohledat třeba podle citovaných odkazů) popsány specifické vlastnosti tří základních technologií: TN, MVA/PVA, IPS. TYP MATICE SILNÉ STRÁNKY SLABÉ STRÁNKY TN + rychlost odezvy - úzké pozorovací úhly + nízká cena - kvalita barev MVA/PVA IPS + vysoký kontrast + hluboká černá + široké pozorovací úhly + věrné barvy + široké pozorovací úhly + bez posunu barev při pohledu pod úhlem Tab. 2: Stručné srovnání LCD matic - při pohledu z úhlu dochází k barevnému posunu - slévání detailů v tmavších částech obrazu - vyšší spotřeba energie - delší odezva - menší kontrast proti VA - vyšší spotřeba energie 7 Matice je lidově řečeno celá plocha displeje, kterou pozorujeme a která pomocí rozsvěcování jednotlivých bodů vytváří celkový obraz. Matice se tedy skládá z bodů, pixelů, a každý z pixelů se skládá ze tří subpixelů. Ty mají základní barvy: červená, zelená a modrá (RGB). Pokud svítí stejným jasem všechny tři subpixely, výsledkem je bíle zářící pixel. Pokud žádný subpixel nesvítí, pixel je černý. 26

Zpřístupnění informací TN (Twisted Nematic) Jaké výhody proti MVA/PVA a IPS mají LCD panely postavené na technologii TN? Rychlou odezvu a nízkou cenu. K nevýhodám patří v první řadě úzké pozorovací úhly (zejména vertikálně), dále horší kontrast a horší podání barev, někdy vadné (svítící) pixely nebo subpixely. Nízké pozorovací úhly nemusí při běžné práci příliš vadit, projevují se negativně zejména u monitorů s větší úhlopříčkou a při práci z kratší vzdálenosti. V těchto případech lze pozorovat, že horní/dolní/levá/pravá část obrazu je barevně odlišná; tmavší nebo světlejší, případně dochází až k barevné inverzi obrazu. Ke zdánlivému jasovému a barevnému posunu v různých částech obrazu dochází i při pohybu hlavou. Stručně řečeno obraz uprostřed vypadá jinak, než obraz v rozích. Čím větší je úhlopříčka a čím kratší je pozorovací vzdálenost, tím je degradace obrazu patrnější. Tento efekt může být umocněn nehomogenním podsvícením a odrazy z okolí. Obr. 2: Pozorovací úhly monitoru s TN maticí [50] TN panely jsou i přes převažující negativní vlastnosti nejvíce rozšířené, což S. Baker na webu TFT Central [51] přikládá nízkým výrobním nákladům, které umožňují držet také nízkou prodejní cenu. Rychlost panelu v porovnáním s ostatními typy nejlepší odezva zřejmě také sehrála svoji historickou roli, protože je důležitým faktorem pro hráče akčních, sportovních nebo jiných dynamických žánrů počítačových her, a hráči počítačových her často patří do kategorie tzv. early adopters. Výrobce monitoru se TN většinou nechlubí a typ na rozdíl od IPS nebo VA neuvádí. TN existuje také ve variantě s přidaným filmem (TN + Film), který podle P. Kovače [52] z webu Svět hardware vylepšuje pozorovací úhly panelu. VA (Vertical Alignment) Technologie VA má dvě základní podoby: MVA a PVA. Obě existují v řadě modifikací (například P-MVA, S-PVA, cpva), s různými vylepšeními, nebo zjednodušeními, ale základ tvoří stejná technologie, stejný princip. Matice MVA (Multi-domain Vertical 27

Výběr monitoru Alignment) se objevily jako první. Vyvinula je firma Fujitsu, jako kompromis mezi TN a IPS [52]. Obr. 3: Pozorovací úhly monitoru s maticí PVA [53] Ve srovnání MVA a TN jsou MVA výrazně lepší v oblasti pozorovacích úhlů, mají vysoký kontrast (který je ještě lepší než u IPS) a jsou schopné nejlépe zobrazit hlubokou čerň. Horší než TN jsou v oblasti odezvy MVA jsou pomalejší, a tak i méně vhodné pro zobrazování dynamicky se měnících scén. Zde přinesly výrazné zlepšení inovace P- MVA a S-MVA. Typickým problémem VA matic je slévání detailů u tmavých barev, při pohledu z úhlu se objevuje colour shift barevný posun. O PVA se dá říci, že je vylepšením MVA. Má o něco širší pozorovací úhly, vyšší kontrast a ještě lepší podání černé. Při rychlé změně scény, typicky při přehrávání filmů, se objevuje šum a nežádoucí artefakty. S-PVA je dražší variantou PVA, cpva naopak variantou ekonomickou [51, 52, 54]. IPS (In Plane Switching) Technologie IPS byla roku 1996 vyvinuta firmou Hitachi, aby vyřešila tehdejší dva hlavní nedostatky TN matic, a sice úzké pozorovací úhly a špatnou reprodukci barev [51]. P. Kovač [52]uvádí, že původní název tohoto typu matice byl Super TFT a až o dva roky později, spolu s vylepšením odezvy, přišlo označení S-IPS. Technologie byla kontinuálně zdokonalována, a tak se postupně objevovaly AS-IPS s výrazně lepším kontrastem, H-IPS s jiným tvarem subpixelu, e-ips jako ekonomická varianta H-IPS s užšími pozorovacímí úhly a obvykle s nižší bitovou hloubkou barev. Aby zkratek nebylo málo, NEC svoje panely IPS označuje jako A-SFT, A-AFT, SA-SFT a SA-AFT [51, 52]. 28