Vznik a vývoj peněz na našem území

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Vznik a vývoj peněz na našem území Bakalářská práce Autor: Šárka Dorová Bankovní management Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, CSc. Praha Červen 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Děčíně dne 25. června 2014 Jméno a příjmení autora

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu práce panu PhDr. Františku Jiráskovi, CSc., za odbornou pomoc, uţitečné rady a připomínky při vedení a zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Záměrem této práce je zmapování vývoje peněz se zaměřením na vznik a vývoj na našem území. Dále pak zhodnocení výhod a nevýhod české měny po vstupu do Evropské Unie. Závěr práce je věnován odhadu dalšího vývoje peněz. Klíčová slova: Vývoj peněz, mince, bankovky, státovky, bezhotovostní peníze Annotation: The intention of this thesis is to chart the evolution of money with a focus on the formation a evolution in the Czech area. The next target is to evaluate advantages and disadvantages of Czech crown after joining the European Union. Conclusion of the thesis is devoted to the estimate of the further development of money. Key words: Evolution of money, coins, bank-notes, state notes, non-cash money

Obsah 1. SVĚTOVÁ HISTORIE PENĚZ 7 1.1. Barterový obchod naturální směna 8 1.2. Zbožové peníze 8 1.3. Mince 9 1.4. Papírové peníze 10 1.5. Bezhotovostní peníze 11 2. VÝVOJ PENĚZ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY 12 2.1. Vznik a vývoj prvních mincí 12 2.2. Česká měna v moci Lucemburků 19 2.3. Česká měna v období habsburské monarchie 21 2.4. Mince v období českého baroka 32 2.5. Doba první císařovny 34 2.6. Období první republiky 41 2.7. Peníze po roce 1993 na našem území 44 3. VÝHODY A NEVÝHODY SOUČASNÉ MĚNY CZK 45 4. ODHAD BUDOUCÍHO VÝVOJE PENĚZ 47 5

Úvod Prachy, love, money, chechtáky, mergle takto a všelijak jinak se přezdívá penězům. Co vůbec jsou peníze a co vyjadřují? Pro ekonomy jsou peníze především oběţivo, síla ekonomiky. Pro jiné znamenají peníze štěstí, ale i zlo. Především pro naši dobu jsou peníze obzvlášť nepostradatelné. Jedni se chlubí jejich dostatkem, jiní nemají pomalu co do úst. V kaţdém případě jsou peníze velmi důleţité, ať uţ jako prostředek směny či uchovatel hodnoty anebo zúčtovací jednotka. Důvod vzniku peněz je celkem zřejmý jiţ v pravěku lidé směňovali přebytečné za potřebné. Problémem směny byl především ten fakt, ţe ne kaţdý obchodník potřeboval nabízenou věc a přesto chtěl prodat svoje zboţí. Z toho důvodu později vznikly zboţové peníze, které se lišily v různých zemích (v Babyloně to bylo obilí, v Číně mušličky a staří Slované pouţívaly plátno). Tuto úlohu nakonec převzaly drahé kovy. Nevýhodou těchto platidel byla jejich těţká dělitelnost, skladovatelnost, ale i váha a malá trvanlivost, a z tohoto důvodu později vznikly kovové mince, vyráběné ze slitků kovů o určité hmotnosti s různými obrazci či symboly. V době, kdy i mince přestaly stačit, se představily bankovky papíry s příslibem, ţe jejich doručiteli bude vyplaceno určité mnoţství drahého kovu (zlatá měna). V dnešní době jiţ začínají oběţiva nahrazovat depozita peníze uloţené v peněţních ústavech, které se vyuţívají při bezhotovostním styku mezi bankami, podniky, aj. k placení platebními kartami. Cílem mé práce je zmapování vzniku a vývoje peněz od dob dávných aţ po současnost. Největší část této práce jsem věnovala speciální pozornosti na vývoj peněz na území České republiky. Zároveň se pokusím o zhodnocení výhod a nevýhod současné měny vůči euru a moţných změn v případě přijetí eura v ČR a pokusím se načrtnout výhled peněz do budoucna. 6

1. Světová historie peněz Peníze zde nejsou odjakţiva. Vznikat začaly postupně s rozvojem dělby práce, směny a obchodu. Před pěti sty lety neměla peníze ani nejvyspělejší společnost Jižní Ameriky, říše Inků. Inkové oceňovali estetické vlastnosti kovů: zlato bylo sluneční pot, stříbro měsíční slzy. Jednotkou hodnoty byla v říši Inků práce a stejně tomu mělo být později v komunistické společnosti. Základem hospodářství u nich bylo stejně jako za komunismu často tvrdé centrální plánování a nucená práce. 1 Všeobecně jsou peníze povaţovány za oběţivo a jsou vyuţívány k vyjádření hodnoty zboţí a sluţeb nabízených k obchodu. V makroekonomické rovině jsou peníze vyjádřeny jako aktiva, která mají vysokou likviditu, a zároveň jsou spojena s nízkou mírou výskytu rizik. Peníze jsou definovány svými funkcemi, kterými jsou: prostředek směny, uchovatel hodnoty a zúčtovací jednotka. Prostředkem směny se rozumí všeobecná směna peněz za zboţí a sluţby. Funkce uchovatele hodnoty pojednává o hodnotě, kterou peníze vyjadřují, ve kterou mají lidé důvěru. Pokud peníze ztrácejí na své hodnotě, lidé jim přestávají věřit a upřednostní jiné formy bohatství (drahé kovy zlato, pozemky, umělecká díla, cenné papíry, apod.). Přesné období vzniku peněz je neurčité, jiţ pravěcí lidé směňovali různé druhy zboţí za jiné, např. kůţe, pazourky, všelijaké kovy apod. Zprvu byla směna pouze nahodilá, nebyla příliš častá. Postupem času, kdy se začaly zvyšovat potřeby lidí, rostlo i mnoţství statků a s tím vznikla i směna zboţí za zboţí, které bylo na jedné straně přebytečné a na druhé nedostačující. Tento jev, nazývaný jako barterový obchod naturální směna, funguje jiţ dodnes. 1 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 23 7

1.1. Barterový obchod naturální směna Obr. 1 Různé druhy mušlí Barter můţeme vnímat jako jakousi směnu týkající se zboţí, sluţeb a produktů bez vyuţití peněz. Šlo o výměnný obchod, kdy lidé směňovali nepotřebné s ţádoucím. Nesl ale i řadu záporů ne vţdy bylo snadné vyhledat takový druh zboţí, který by vyhovoval oběma stranám zároveň. Obchodník musel najít takového zájemce, který nabízel potřebný předmět, a zároveň byl ochotný přijmout jeho produkt. K těmto obchodům docházelo a dochází dodnes nejčastěji ve společnostech, kde neexistují peněţní prostředky, anebo kde se z důvodů vysoké inflace objevuje nestálá měna. Tento problém později vyřešily tzv. zboţové peníze a napomohly tak k jednoduššímu obchodování. 1.2. Zbožové peníze Zboţové peníze, označované také jako všeobecné ekvivalenty nebo komoditní peníze, slouţily podobně jako u barterového obchodu. Určité skupiny lidí jednotlivých státních celků si samy určily svá platidla, například v podobě mušliček, plátna, ţeleza, vína, oleje, soli nebo dobytka, za která následně kupovaly potřebné druhy zboţí, statků a sluţeb. Nevýhodou zboţových peněz byla nízká trvanlivost, obtíţná dělitelnost a přenosnost mezi jednotlivými trhy, coţ ovšem neplatilo pro kovy. Například stříbro bylo velmi oblíbeným a ţádaným platidlem díky výše zmíněným jevům. 8

1.3. Mince Obr. 2 Různé druhy mincí Číňané jiţ okolo roku 1000 př. n. l. vyráběli různé kovové napodobeniny mušlí, které jsou povaţovány za jakési předchůdce peněz. Nejstarší mince byly vyráběny litím mincí, kdy se kovy slévaly do nádob a dále upravovaly. Tento proces byl však příliš zdlouhavý a neefektivní a proto byla později, ve středověku, rozvíjena raţba mincí, a s ní i raţebné řemeslo. Přesné období vzniku mincí není přesně určitelné, a proto se ani autoři různých odborných literatur neshodují. Dle Nialla Fergusona byly první mince zaznamenány archeology na území dnešního Turecka, v Artemidině chrámu v Efezu, jiţ v roce 600 př. n. l. Jednalo se o lýdské vejčité mince vyráběné ze slitků zlata a stříbra, takzvaných elektronů, na nichţ byla vyraţena hlava lva. Odsud se mince později rozšířili přes Středomoří aţ do Řecka, kde byly vyráběny stejným způsobem ze slitin zlata, stříbra a bronzu. Typické pro tyto mince byla raţba hlavy momentálně vládnoucího císaře. Dále se rozšířily do Číny, kdy je zavedl v roce 221 př. n. l. Jing Čeng. Stejně tak je moţné, ţe mince začali vyrábět Číňané jiţ okolo roku 1000 př. n. l. Tyto mince často mívaly uprostřed otvor, kterým se provlékaly provázky pro snadnější transport. Po roce 800, kdy se stal římským císařem Karel Veliký, se v Evropě vyskytl chronický nedostatek stříbra. Tento nedostatek Evropané řešili výměnou otroků, zboţí a stavebního materiálu za stříbro a zlato z asijských zemí, popřípadě i loupeţemi během válek s muslimy. A aby potíží s penězi nebylo málo, středověké a první novověké vlády nedokázaly nalézt řešení toho, čemu ekonomové říkají velký problém drobných peněz : stanovit pevný vztah mezi mincemi vyrobenými z různých materiálů. Znamenalo to, že mincí s menší hodnotou byl 9

opakovaně nedostatek, zároveň však klesala jejich nominální hodnota. V Potosí a dalších místech Nového světa, kde nalezli spoustu stříbra (za zmínku stojí Zacatecas v Mexiku), tudíž španělští konkvistadoři prolomili staleté omezení. Prvním příjemcem byla samozřejmě kastilská monarchie, která dobyvačné výpravy financovala. Konvoje lodí (až stovka najednou), které každý rok převážely přes Atlantik 170 tun stříbra, kotvily v Seville. Pětina veškerého získaného stříbra byla vyhrazená královské koruně, což na vrcholu, koncem 16. století, odpovídalo 44 % veškerých královských výdajů. Ale způsob, jakým byly peníze utráceny, zajišťoval, že nově získané španělské bohatství představovalo finanční stimul pro celý kontinent. 2 Ale ani tyto drahé kovy dovezené z Nového světa nedokázaly uspokojit tehdejší země. V důsledku velkého objemu vytěţeného stříbra, začaly mince pomalu ztrácet na své hodnotě, a proto byly nahrazovány papírovými penězi. 1.4. Papírové peníze Obr. 3 Různé druhy bankovek Bankovky (svůj původ mají v Číně v 7. století) jsou kousky papíru, které nemají téměř žádnou hodnotu. Jsou to prostě jen sliby zaplatit (odtud jejich původní označení dlužní úpis ), stejně jako hliněné tabulky ve starověkém Babylonu 4000 let zpátky. 3 Lidé jiţ před 5000 lety, ve starověké Mezopotámii, zaznamenávali operace o stavu vypěstovaných produktů a veškerého zboţí do hliněných destiček. Tyto hliněné destičky, vyráběné z pouhé hlíny, byly především pouţívány k obchodování a jsou velice blízké dnešním bankovkám. V Číně vznikly také peníze vyrobené z kůže. Okolo roku 118 př. n. l. se k placení používaly kousky bílé jelení kůže asi o velikosti lidské dlaně. Je pravděpodobné, že později motivovaly Číňany k výrobě 2 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 28 3 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 30 10

papírových peněz prvních bankovek. Zprávy o nich máme poprvé z roku 806 př. n. l. a víme, že mezi 9. a 15. stoletím se široce rozšířily, jak nás o tom informuje také Marco Polo. 4 V Evropě byly první bankovky vydány v roce 1662 ve Švédsku. Poté následovala i Velká Británie, Francie, Rakousko a Španělsko. Jelikoţ ale tyto bankovky neměly vnitřní hodnotu, musely stále být kryty zlatem nebo jiným kovem. V důsledku mnoha státních bankrotů a poklesu hodnoty peněz byl v roce 1816 zaveden tzv. zlatý standard libry. To znamenalo, ţe tehdejší centrální banka, Bank of England, byla kdykoliv povinna vyměnit bankovky za zlato. Zlatý standard skomíral dlouho, ale jen málo bylo těch, kteří truchlili, když 15. srpna 1971 zmizel jeho poslední smysluplný pozůstatek. Byl to den, kdy prezident Richard Nixon zavřel takzvané zlaté okno, skrze něž bylo ještě možné dolary za jistých, poměrně přísných podmínek vyměnit za zlato. Staleté pouto mezi penězi a drahým kovem toho dne zmizelo. 5 1.5. Bezhotovostní peníze Obr. 4 Platební karta vyuţívaná v bezhotovostním styku V dnešní době je stále více upřednostňován bezhotovostní platební styk před bankovkami a mincemi. Jedná se o peníze pouţívané v bezhotovostním platebním styku. Jde o nejvyuţívanější formu platebního styku v moderním světě. Pohyb peněz probíhá mezi účty klientů a neobjevuje se zde fyzická potřeba peněz. Doklady o nejstarších bankách pocházejí ze staré Mezopotámie. Královské paláce a chrámy sloužily jako bezpečné úložiště obilí a dalších druhů zboží. Jejich majitelé dostávali doklady o svém depozitu. Časem se tyto doklady začaly používat k placení závazků jejich majitelů vůči jiným subjektům, ať již to byly daně státu nebo obchodní platby. Zákoník krále Chammurapiho pamatoval na regulaci těchto prvních bankovních obchodů. První známou 4 JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 12 5 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 54 11

bankou staré Mezopotámie je Igibi Bank, která byla založena v Babyloně v roce 575 př. n. l. 6 Platidly v té době bylo především zlato a stříbro, ačkoliv staří Řekové pouţívali jako platidla ocelové krouţky, Keltové například měď. K rozmachu bankovnictví ve světě přispěly i přístavy, například Benátky, a kříţové války. První šeky jsou písemně doloţené z 15. století z Nizozemí. Šeky se rychle rozšířily i do ostatních zemí a staly se oblíbenou formou placení. Banky je přijímaly jako vklady svých klientů i z jiných bank. Později, zhruba v polovině 19. století se rozšířily hotelové a peněţní poukázky díky cestám Thomase Cooka. 2. Vývoj peněz na území České republiky Za úplné nejstarší mince se považují zlaté keltské mince zvané duhovky, které byly zaznamenány okolo roku 400 př. n. l. Jejich nález je datován do roku 1771 při objevení tzv. podmokelského pokladu. Dále se objevovaly i římské denáry, řecké statéry a solidy. 7 2.1. Vznik a vývoj prvních mincí Jiţ staří Slované z dob raného středověku byli obeznámeni s mincemi z drahých kovů, které se do českých zemí dostávaly především prostřednictvím obchodů se západními zeměmi. Z archeologických nálezů a ze zlomkovitých písemných zpráv se lze domnívat, že velkomoravský směnný obchod znal východořímskou měnovou soustavu a v zatím blíže neznámé míře užíval importované byzantské zlaté mince (solidy). Souběžně s nimi obíhaly na Velké Moravě i západoevropské stříbrné denáry francké, ražené od konce 8. století Karlem Velikým a jeho následovníky. 8 Vedle toho slouţilo jako platební prostředek na Velké Moravě i surové ţelezo. Jednalo se o ţelezné zploštělé pruty zakončené otvorem, kterým se provlékaly provazy do svazků o určité hmotnosti, ta pak vyjadřovala peněţní hodnotu. Svazky ţeleza byly směnitelné i za zlato a za stříbro. Vývoj české měny v rozmezí 10. 13. století není přesně znám. Dle nejstarších odborných literatur, zabývající se danou problematikou, se vznik nejstarší české mince připisuje kníţeti 6 JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 13 7 JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 15 8 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 8 9 12

Václavovi, proslulým raţbou tzv. svatováclavských denárů. To ale mnozí odborníci zpochybňují. V důsledku toho je za první raţbu mincí (denárů) povaţován kníţe Boleslav I. Výroba těchto mincí je datována do roku 955. Obr. 5 Stříbrný denár připisovaný kníţeti Václavovi Obr. 6 Svatováclavský denár zhotovený roku 1939 jako upomínkový předmět dle předlohy V 10. století s příchodem vlády prvních Přemyslovců došlo k mocenskému úpadku České Moravy. Avšak na území dnešních Čech se kníţatům podařilo udrţet dálkový obchod. Ten zprostředkovával obchod s otroky z východu do zahraničí. Za jednoho otroka vyvezeného českými otrokáři na západ se platilo mýto v ražených mincích ve výši jedné saigy, což v bavorské části Východní marky odpovídalo třem stříbrným denárům. Vyváželo se pochopitelně i jiné zboží, o které byl v cizině zájem, jako třeba kožešiny, med a podobně, ale obchod s otroky přinášel největší zisk. 9 Jak dokládá spis arabsko-ţidovského obchodníka ze Španělska, Ibrahima Ibn Jakúba, patřila tehdejší Praha k nejrozvinutějším centrům, co se týče směny zboţí. V tomto spisu popsal i platidla pouţívaná v polovině 10. století. Nejvýznamnějším platidlem bývalo plátno a slouţilo coby běţný prostředek směny. 9 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 11 13

Obchod s otroky se začal z Čech vytrácet, a proto museli panovníci nalézt jiné alternativy platidel. Tím se stalo české stříbro a rozpoutalo tak stříbrnou horečku v Čechách, která přetrvávala několik století. Za nejstarší české mince jsou povaţovány denáry. Ty byly vyráběny z tehdy velice kvalitního stříbra, jaké bylo vůbec moţné o oné době sehnat, a mezi českými měšťany vzbuzovaly důvěru. Snad i proto se na konci 10. století staly Čechy nejvýznamnější velmoci v exportu a těţbě stříbra do evropských zemí. Ačkoliv se jednalo o velice kvalitní mince, raţeny byly těmi nejjednoduššími razidly s pouze jednoduchými geometrickými vzory. Ten, kdo v našich zemích razil stříbrné mince jako první, je dodnes zcela přesně neidentifikován. Ať uţ se jednalo o kníţete Václava či Boleslava I., nebo dokonce Boleslava II. Raţbou svých vlastních, panovnických, mincí se proslavili nejen vládnoucí Přemyslovci. Velkou část Čech ovládla libická kníţata z rodu Slavníkova. Zde se ujal raţby mincí po roce 982 biskup Vojtěch, později prohlášený za svatého. Pro tehdejší dobu bylo typické, ţe raţení stříbrných mincí znamenalo v dané zemi obrovský vliv, a proto se rozpoutaly mnohé spory o moc. Spory těchto dvou rodů, Přemyslovců a Slavníkovců, ukončil aţ Boleslav II., který téměř všechny z rodu Slavníkovců roku 995 zlikvidoval. Tímto okamţikem se do popředí znovu dostali Přemyslovci a veškeré mince aţ do poloviny 11. století byly vydávány jménem právě vládnoucího kníţete. V roce 1050 zaţily mince vůbec první měnovou reformu, o kterou se zaslouţil kníţe Břetislav. Denáry byly vyráběny z menšího mnoţství stříbra, a tím se sníţil i průměr mince a ta ztrácela tím pádem na hodnotě. Po tomto zásahu se denár vytratil jako platidlo z téměř celé Evropy. Mince byly čím dál tím méně kvalitní a tyto později jiţ pouze postříbřené měděné mince slouţily uţ jen jako prostředek směny na vyhrazeném území právě vládnoucího panovníka. Aţ s příchodem vlády krále Přemysla Otakara I. se český stát opět dostal v evropském měřítku na výsluní. Následovalo několik ekonomických zlomů. V Čechách došlo k zalidňování a obydlování dosud neznámých půd a rozrostla se i nová naleziště drahých kovů. 14

S tím se spojovala další měnová reforma v čele s králem Přemyslem Otakarem I. O této reformě ale nejsou dodnes ţádné prokazatelné písemné zprávy. Dojít k ní mělo kolem let 1210 1230. Nové mince měly především slouţit díky novým technologiím jako ochrana před paděláním. Byly vyráběny z velmi tenkého stříbrného plechu, jeho latinské označení brattea (kovový lupínek, lístek) dalo novým mincím i jejich český název brakteáty. Díky výrazné odlišnosti takových ražeb se někdy v numizmatice hovoří zvlášť o období denárovém (od 10. do počátku 13. století) a o období brakteátovém (od počátku 13. století do roku 1300). Zavedením nových mincí se však nezměnil peněžní systém denárové měny, termín brakteát se neužíval jako měnová jednotka, ale pouze jako označení určitého typu mincí. Na peněžní oběh na Moravě a také v jižní části Čech měl vliv i druhý směr středoevropského mincovnictví 13. století, jehož předobrazem se staly drobné západoevropské mince z kvalitního stříbra, nazývané friesašské feniky. Rozhodující podíl na domácím peněžním oběhu však zaujaly české brakteáty. 10 Brakteáty se vyznačovaly velmi velkým průměrem, kvalitním stříbrem, ohybatelností a hromadnou výrobou. Většina z nich byla raţena s pouze jednoduchými tvary a beze jmen a vyobrazením panovníků. Vyráběny byly ve třech formách velké, střední a malé. Jejich obrovskou nevýhodou byla především snadná deformace. Různé zdroje uvádí, ţe brakteáty se vyráběly na více místech, nejhlavnějším centrem výroby mincí byla ovšem Jihlava. Mince pronikaly i na nově obydlená území a na vesnice, coţ bylo pro danou dobu pouze ojedinělé. Obr. 7 Velké brakteáty V 13. století nechal Přemysl Otakar II. hromadně razit velice kvalitní brakteáty s vyobrazeným dvouocasým českým lvem. Své mincovny na výrobu mincí pronajímal krátkodobě i dlouhodobě měšťanům, se kterými se domluvil na pravidelných poplatcích 10 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 18 19 15

odváděných do královské pokladny, a zároveň byli povinni vydávat platné mince do oběhu. O těchto výrobnách mincí existují i prokazatelné spisy. V roce 1278 v bitvě na Moravském poli však Přemysl Otakar II. tragicky zemřel, a tím skončil dosud stabilní vývoj české měny. Nastala krize peněţního systému a následoval hospodářský rozvrat. Přemysl Otakar II. zanechal jediného potomka, tehdy pouze sedmiletého Václava. Proto byla v říjnu 1278 stanovena dohoda o správcovství českého území. Prvních pět let vládl v Čechách král Rudolf Habsburský a dalších pět let převzal moc tehdejší Přemyslův spojenec Ota Braniborský. Důsledky braniborských válek vyústily v roce 1282 hladomorem a z následovníka trůnu po Přemyslu Otakarovi II., Václava, se stal rukojmí Oty Braniborského. O vykoupení Václava se pokoušela česká šlechta i církev, ale ze zajetí se mu podařilo dostat aţ poté, co se Otovi podařilo ukořistit několik měst a hradů v Čechách. Aţ téměř na konci 13. století se Václav vrátil na královský trůn a snaţil se napravit zpustošenou zemi. V roce 1285 vydal královské privilegium, které určilo základní práva a povinnosti měst vůči šlechtě a panovníkovi. Součástí výroben mincí se staly směnárny, jejichţ úkolem byla výměna starých mincí za nové, a zároveň vykupovaly stříbro. Obr. 8 Střední brakteát vyráběný za vlády Přemysla Otakara II. z druhé poloviny 13. století Konec 13. století s sebou přinesl i kladné změny. Jak je v dnešní době jiţ prokazatelné, byla objevena nová a bohatá naleziště stříbrné rudy v Kutné Hoře. Podle této pověsti, zaznamenané však písemně až v pozdější době, našel jeden ze sedleckých mnichů při procházce v okolí kláštera žilky ryzího stříbra ve tvaru větévky. Stříbro hned běžel ukázat opatovi, ale aby ono místo znovu našel, zanechal u skály svou mnišskou kutnu. Nalezišti pak prý proto říkali Kutna a hornickému městu, které na oné hoře pak rychle 16

vyrostlo, Kutná Hora. Tolik pověst. Vznik jména budoucího města lze skutečně spojovat se staročeským podstatným jménem kutna, ovšem v jeho tehdejším druhém významu. Tedy nikoli oděv řeholníka, ale místo, kde se kutá čili hornickým způsobem dobývá ze skály ruda. 11 Zprávy o českém bohatství se okamţitě rozkřikly po celé Evropě, a kde jací těţaři a podobní se shromaţďovali ke stříbrným dolům s vidinou zbohatnout. To ale král Václav II. nedovolil. Dodnes neznámou cestou se mu podařilo získat veškeré bohatství své země pod svou kontrolu. Ani ve středověké Florencii nemohli nepřeslechnout zprávy o nových nalezištích stříbrné rudy a velmi brzy začali spolupracovat s Václavem II. Florencie se tehdy mohla pyšnit několika významnými a bohatými specialisty. Florenťané na našem území ovládli hlavní dvě oblasti. Ty se týkaly těţby rudy a výroby mincí. Co se týče těţby král Václav II. chtěl přirozeně co moţná nejvíce ze své země vytěţit a zbohatnout. Uplatňoval si tzv. horní regál, coţ ve středověku vyjadřovalo, ţe veškeré stříbro nacházející se pod zemí, je jeho. Obrovský rozmach těţby stříbrné rudy vplýval i na tehdejší obyvatelstvo. Vznikaly několika početné hornické osady odkázané na těţbu a zpracování drahého kovu, a s tím se zavedlo i tzv. horní právo. Toto právo zavedl jiţ Václav I. zhruba v roce 1249 pro dříve jiţ zmiňovanou Jihlavu, hlavní centrum těţby v Čechách. Bohuţel, navzdory Jihlavanům, kteří toto právo nechtěli postoupit Kutnohorským, se Václav II. obrnil několika úpravami a vylepšením a vznikl tak v roce 1300 nejvýznamnější právní doklad lus regale montanorum. Obr. 9 Praţský groš raţený za Václava II. Další změnou s příchodem Florenťanů, na naše území byla raţba mincí. Král uplatňoval tzv. mincovní regál. Jednalo se o případ, který uţ dávno zavedl Přemysl Otakar II., a to pronajímání mincoven jak měšťanům fyzickým osobám, tak i osobám právnickým. V té 11 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 30 31 17

době se v Čechách vyskytovalo hned několik mincovních konsorcií. Václav II. to ale trochu obměnil a nechal veškeré mincovny přestěhovat do jedné jediné oblasti, poblíţ Kutné Hory, coţ se později přejmenovalo na Vlašský dvůr. Přestěhované mincovny tak dostaly vlastní dílnu na zpracovávání. Jednotlivé mincovny byly rozeznatelné podle pískového reliéfu rodného města. Celkový počet mincoven tak pohromadě dělal sedmnáct. Mezi ně například patřily mincovny z měst Praha, Jihlava, Kladsko, Most, Olomouc, Opava, ale i Písek, Ţitava a další. První vydávané mince od roku 1300, praţské groše, představovaly obrovskou moc panovníka. Tyto grossi pragenses byly vyráběny přesně od července a s velmi velkým tempem se rozrůstaly na zahraničním evropském trhu. Na lícní straně mince byla vyobrazena česká královská koruna s dvěma latinskými opisy WENCEZLAVS SECVNDVS (Václav II.) a DEI GRATIA REX BOEMIE (z boţí milosti český král). Na rubu pak byl umístěn znak Království českého, dvouocasý lev ve skoku a opět latinský opis slova mince. Latinské GROSSUS (tlustý) se později rozšířilo a počeštilo na slovo groš, které se pak uţívalo v celé Evropě. Velkým přáním Václava II. bylo učinit z praţských grošů věčnou minci. Groše se vyznačovaly především velkou hmotností a kvalitou kovu. Soudobé obchodníky a finančníky zajímal především obsah ryzího stříbra v nových mincích, Ten byl poměrně vysoký. Podle technologických parametrů mincovny měl dosahovat okolo 93,7 % Ag, zbytek tvořila hlavně měď. V řádu desetin procenta, výjimečně až do 2 %, bylo v nejstarších groších zastoupeno i olovo, používané při rafinaci stříbrné suroviny. Podle soudobého značení, v němž mělo ryzí stříbro kvalitu 16 lotů (= 100 %), bylo stříbro pro ražbu grošů patnáctilotové, tj. obsahovalo 15/16 ryzího stříbra (= 93,7 %). 12 Při zpracovávání grošů byla vyuţívána tzv. hřivna, coţ byla základní jednotka hmotnosti. Druhů těchto hřiven existovalo hned několik praţská, královská, lehká, kopová, aj. Kaţdá vyjadřovala samozřejmě jinou hmotnost (např. zmíněné praţské hřivně odpovídalo 64 grošů, královské pak 56 grošů). Během pouhých 5 let vlády Václava II. bylo vyprodukováno několik milionů praţských grošů. Roku 1305 ale Václav II. zemřel, rok po něm byl zavraţděn i jeho jediný syn Václav III., a tím pádem vymřel celý rod Přemyslovců v Čechách po meči. 12 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300-2000, str. 36 18

2.2. Česká měna v moci Lucemburků Na českém trůně se následně vystřídalo hned několik panovníků, aţ v roce 1311 byl za krále prohlášen Jan Lucemburský. Ten i nadále pokračoval s raţbou praţských grošů o téměř stejných parametrech jako Václav II. (nacházelo se v nich pouze o něco méně stříbra, coţ nebylo skoro ani rozpoznatelné). Během své vlády ale zavedl tzv. půlgroše. Ty odpovídaly zhruba pouhé polovině praţských grošů co do velikosti, tak i obsahem stříbra v mincích. Jejich výroba tak byla brzy zrušena. Obr. 10 Praţský groš za vlády Jana Lucemburského I groše postupem času s nápomocí vlády Jana Lucemburského začaly ztrácet na hodnotě, kterou král Václav II. nabyl. Při výrobě grošů bylo pouţíváno čím dál tím méně stříbra. Jiţ z roku 1327 jsou zaznamenávány skutečné zprávy o zhoršení kvality grošů. V té době se nijak více nelišil rozdíl mezi zlatem a stříbrem a Jan Lucemburský byl tak vůbec první český král, který vydával vlastní zlaté mince. Tyto mince pak nechal vyváţet do zahraničních zemí. Mincím se začalo přezdívat florény. V roce 1324 zavedl raţbu tzv. českých zlatých florénů a dukátů, v čemţ pokračovali i pozdější nástupci, král Karel a král Václav. Obr. 11 Zlatý florén Jana Lucemburského 19

Obr. 12 zlatý florén Karla Lucemburského Nástupce trůnu král Karel se zaslouţil o relativní stabilitu měny. Spolu s pomocí Florenťanů provedl mincovní reformu, která měla především slouţit k vyššímu obsahu kovu v groších. Praha se opět dostala do popředí vědění a veškeré dováţené zboţí do Čech bylo vypláceno hlavně ve stříbře. Mincovní produkci doby krále Václava IV. (1378 1419) máme doloženou velkým množstvím nálezového materiálu, především pražských grošů, ukrývaných v neklidných dobách konce 14. a první třetiny 15. století. Z dochovaných písemných pramenů víme o oficiálním snižování obsahu stříbra v pražských groších v rámci úprav měnového systému, k nimž došlo v letech 1384 1407. 13 Obr. 13 Praţský groš vydávaný Václavem IV. Po náhlé smrti Václava IV. v roce 1419, a v období i vzniku nového města Tábor, tři hlavní husitské skupiny (táborité, praţané, Ţiţkův husitský svaz) rozpoutaly na našem území nespočetně bojů. Boje vyvrcholily v bitvě u Lipan v roce 1431 a následně o pět let později v roce 1436 byl na královský trůn dosazen Zikmund Lucemburský. Bohuţel, nejsou z celého období husitského i pohusitského, ţádné písemné zprávy o vývoji raţby mincí. Ačkoliv stále i po smrti Václava IV., bratra Zikmunda Lucemburského, byly raţeny praţské groše i drobné mince s vyobrazeným padlým králem. 13 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 59 20

Českou mincí z této doby se stal drobný peníz s vyobrazeným českým lvem v kruhové podobě, raţený s tzv. čtyřrázem. Hlavními mincovnami husitské strany byla Praha a Kutná Hora. Praha však působila pouze krátkodobě. A pro krále Zikmunda fungovala mincovna v Chebu a Českém Krumlově. Navzájem se pak tyto dvě mincovny obviňovaly z falšování. Po smrti Zikmunda Lucemburského i jeho chvíli vládnoucího zetě, Albrechta Lucemburského, se opět rozhodovalo o novém panovníkovi, který by zasedl na český trůn. Tím se měl stát princ Ladislav Habsburský, přezdívaný Pohrobek, nejspíš z důvodu, ţe se narodil aţ po smrti svého otce, Albrechta Lucemburského. Ten ovšem nemohl převzít vládu jako nezletilý, a tak se o vládu nad Čechy postarala šlechta a královská města, která společně uzavřela dohodu o neválčení, tzv. landfrýdy. Landfrýdem se pak rozuměl nejen onen primární požadavek nastolení právního stavu i v době, kdy není v zemi královské moci, ale i nový mocenský subjekt, disponující vlastní vojenskou silou a politickými zájmy. Jednotlivé krajské landfrýdy, sdružující se i vzájemnými smlouvami do vyšších celků, převzaly faktické řízení státu, proto první polovinu čtyřicátých let 15. století označujeme v Čechách jako dobu vlády landfrýdů. Největší moci dosáhly východočeské landfrýdy, v jejichž čele stál Hynek Ptáček z Pirkenštejna a po jeho smrti od roku 1444 mladý Jiřík z Poděbrad. 14 2.3. Česká měna v období habsburské monarchie 31. ledna 1444 byl oficiálně přijat za budoucího českého krále Ladislav Habsburský, který ovšem nebyl fyzicky přítomen v Čechách, nýbrţ ve Vídni. Proto bylo nutné zvolit zástupce, kterým se díky svým schopnostem, stal Jiří z Poděbrad. Ačkoliv byl na český trůn roku 1453 dosazen král Ladislav, Jiří z Poděbrad byl i nadále zemským správcem. Obr. 14 Praţský groš Jiřího z Poděbrad 14 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 75 21

Pokračovala výroba jednostranných mincí a krátké období byla dokonce i obnovena raţba praţských grošů. Během toho nechal Jiří z Poděbrad vyrábět vlastní mince v mincovně v Kladsku. Na mincích byl vyobrazen český lev a malé písmeno g. Vedle grošů obíhaly v naší zemi i zlaté mince, rakouské mince neboli tzv. vídeňské feniky, feniky bavorské, solnohradské aj. Obr. 15 Vídeňský fenik V padesátých letech 15. století došlo ke zničení drobných mincí v celé Evropě, čemuţ se Jiří z Poděbrad snaţil, po smrti Ladislava Habsburského (1457), zabránit. Roku 1458 byl Jiří zvolen českým králem. Mincovní krize vyvrcholila roku 1460, kdy došlo i k reformě. Kutnohorská mincovna začala produkovat horské peníze a v roce 1469 začala razit praţské groše ve velkém. Byly zavedeny opět i drobné mince a haléře. Praţské groše, raţené za vlády Jiřího z Poděbrad, byly velmi kvalitní a dobře technologicky upravené neţ za vlády Václava IV. I po smrti Jiřího byly vyráběny stále tak kvalitní groše. V zemi docházelo opět k několika válečným konfliktům a vlády nad Čechy se zmocnili Jagellonci. Celých 45 let (1471 1513) byly raţeny praţské groše. Od roku 1482 se razily nové typy drobných mincí. Měly obsah stříbra 7 lotů (28,3 %) a stejnou platební sílu jako králem Jiřím zavedené peníze podvojné, tedy 1/7 pražského groše. Pro tento nominál se ujalo pojmenování bílý peníz, oficiálně také denár český. 15 Roku 1516 nastoupil na český trůn Ludvík Jagellonský, během jehoţ vlády byly především raţeny drobné mince, naopak groše pouze minimálně. Z doby jagellonské jsou dochovány i tzv. tlusté groše. 15 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 91 22

Obr. 16 Tlustý groš Na našem území opět docházelo k válečným konfliktům. Došlo také k nalezení nových nalezišť kovů, jako mědi, cínu a především stříbra v okolí dnešního Jáchymova. Toho vyuţilo i spoustu kníţat a hrabat. Například rodina Šliků z Pasounu. Nejznámějším z rodu Šliků, Štěpán, dokonce nechal díky novým nalezištím rudy razit vlastní mince roku 1520. Obr. 17 Praţský groš Vladislava Jagellonského Aby byly dobře odlišitelné mince raţené Štěpánem Šlikem od starších mincí, byly přezdívány jako zlatníkové groše, zdlouhavěji Joachimsthaler Gudengrosch. Tento pojem byl pro běţnou mluvu příliš dlouhý a postupem času se zkrátil aţ na nám známý tolar. Jáchymovský tolar byl z kvalitního stříbra s velmi pěkným vzhledem. Na českém území se vyráběly mince jak královi, Ludvíku Jagellonskému, tak i mince vydávané Štěpánem Šlikem. Bylo to vůbec poprvé, co se český hrabě spoluúčastnil na výrobě vlastních mincí. Ani praţské groše nebyly pozadu a hlavním jejich producentem byla stále kutnohorská mincovna, avšak v malém objemu. V roce 1526 v bitvě u Moháče král Ludvík spolu i s hrabětem Šlikem zemřeli. Na trůn byl tehdy dosazen mladý rakouský arcikníţe Ferdinand Habsburský. Ten byl v roce 1558 označen i za císaře Říše římské. 23

Ferdinandovým hlavním cílem bylo zřízení několika nových mincoven, nacházející se v okolí zdrojů drahých kovů. Ačkoliv nebylo snadné prosadit si svých názorů vůči zámoţné šlechtě a královským městům, Ferdinandovi se podařilo sjednat na našem území pořádek a došlo tak i reformám v mincovnictví. Obr. 18 Tolar raţený za vlády Ferdinanda I. v mincovně v Jáchymově, rok 1549 Hlavními producenty mincí byly stále kutnohorská mincovna a soukromé mincovny rodu Šliků. Včetně několika dalších kníţat a hrabat, kteří se zapojili do produkce svých mincí. Vyráběly se především bílé peníze, haléře a pronikaly k nám i mince z rakouských zemí, které byly směňovány na měnu českou, a to se ztrátami, coţ se tehdejším českým stavům příliš nelíbilo. Král Ferdinand se také zasluhoval o změnu v daňovém sytému. To však bojkotovala nejenom města, ale i bohatá šlechta, po čemţ král Ferdinand nakonec rezignoval. Co se mu ale za své vlády vydařilo, bylo ustanovení, které určovalo neměnnou výkupní hodnotu stříbra. Pokud by se někomu podařilo prodat dráţ, neţ bylo stanoveno, rozdíl náleţel panovníkovi. Spolu s vládou Ferdinanda se v české zemi začal objevovat prvek kapitalismu. Díky produkujícím mincovnám v Kutné Hoře a Jáchymově byl dostatek oběţiva a byla vytyčena úroková míra, která představovala 10 %. Držitelé středních a velkých panství, kteří k rozšiřování svých majetků hojně využívali úvěrové možnosti, byli nuceni hledat nové zdroje zisku, aby investovaný kapitál zhodnotili lépe a byli schopni hradit i vysoký úrok. Těmito zdroji se stávaly v závislosti na přírodních podmínkách zvláště velké projekty vodohospodářské či těžařské, které s sebou nesly zvýšenou poptávku po surovinách. Těžba rud byla také jednou z mála podnikatelských aktivit, do níž v 24

průběhu první poloviny 16. století jako investoři aktivně vstupovali vlastníci zahraničních bankovních domů, především augsburští Fuggerové. 16 Rozrůstala se města za účelem vyšších příjmů do pokladen a vznikala i konkurence. V roce 1537 získal mincovnu v Kladsku Jan z Pernštejna, tehdejší nejmocnější muţ Čech, zástavou od Ferdinanda. Jan z Pernštejna dokonce i v roce 1540 přistoupil k vlastní raţbě mincí. Razil všelijaké mince, od grošů, haléřů a tolarů aţ po zlaté dukáty. Kutnohorská mincovna začala razit tolary aţ v roce 1543 a v tomto roce se projevily i finanční problémy Jana z Pernštejna a zmírnila se tak i intenzita jeho raţby. Zhruba v polovině 16. století začala razit tolary mincovna ve slezské Vratislavi. Ta navazovala na mince pernštejnské. Hlavním produktem vratislavské mincovny se stal tzv. slezský groš. Jednalo se o novou minci obíhající v peněţním systému v Čechách. Král Ferdinand se po boku svého bratra císaře Karla V. účastnil válečného tažení v severním Německu, jehož cílem bylo prosadit císařskou svrchovanost nad zdejšími knížaty. Oslabení císařské moci v říši bylo jedním z průvodních znaků rychle se šířící náboženské reformace, i když příčiny tohoto střetu byly širší než boj za svobodu víry. Král Ferdinand však neměl na vojenské tažení dostatek finančních prostředků. vyhlásil stav napadení země nepřátelskou mocnosti a vlastním mandátem, bez souhlasu sněmu, vyhlásil urychlenou mobilizaci zemské vojenské hotovosti Tento postup se v Čechách setkal s velkým odporem 17 Kritiku nesly i neustále se zvyšující daňové poţadavky drţitelů velkých dominií. Těm ale vyšel Ferdinand vstříc. Od poloviny 16. století se země začala potýkat s trvalým nedostatkem finančního kapitálu. Stejně tak utrpěl i praţský groš, který se vyráběl s niţším obsahem stříbra. Po zvolení Ferdinanda I. římským králem se v roce 1559, pokoušel prosadit jednotnou měnu v Evropě, takzvaným Říšským mincovním řádem. Jednotným platidlem se měl stát tzv. zlatý říšský, později zlatý rýnský. Šlo o veliké stříbrné mince. Měla tak proběhnout změna peněţního systému na nový, tzv. krejcarový systém. V období, kdy přišla mincovní dohoda, se kterou se zmenšil obsah stříbra v tolarech, dále byly raţeny bílé peníze a haléře, se nahrazení grošového systému Ferdinandovi změnit na 16 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 127 17 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 133 134 25

krejcarový systém nepodařilo. Říšský mincovní řád se povedlo v Čechách zavést aţ po dvou letech. Obr. 19 Zlatník (šedesátikrejcar) produkovaný jáchymovskou mincovnou roku 1564 za vlády Ferdinanda I. V českých mincovnách (Praha, Kutná Hora, Jáchymov a nově také České Budějovice) se začaly razit mince o hodnotách 1, 2, 10, 30 a 60 krejcarů. Krejcarový systém se ukázal jako praktičtější, ačkoliv se v pozdějších dobách projevily i určité jeho nedostatky. Po smrti Ferdinanda na český trůn nastoupil jeho syn, mladý Maxmilián Habsburský. Maxmilián byl především známý jako cestovatel, coţ dokazují i mnohočetné návštěvy evropských zemí, které projíţděl spolu se svou partou jiţ od mládí. V té době do Čech pronikaly i zahraniční platidla v důsledku vzájemných obchodních vztahů. Nastal příliv drahých kovů ze zámoří a hodnota stříbra začala klesat. Z toho důvodu začaly růst ceny jak nemovitostí, tak se zvyšovala i zemědělská produkce a tím rostla i inflace oběţiva. V Praze byly stanoveny pevné ceny. Pokud byste tedy tenkrát do Prahy zavítali a chtěli po hostinském kvalitnější ubytování s panskou postelí, zaplatili byste za noc 2 krejcary. Celodenní plná penze, čítající panskou stravu o pěti či šesti jídlech, z toho trojí maso, by vás přišla na 7 krejcarů. Za pivo k jídlu byste museli ještě jeden krejcar připlatit. Sluhovi, kterému stačí lehčejší lože, byste pořídili nocleh za polovic (1 krejcar) a plnou penzi, čítající stravu o čtyřech jídlech, z toho dvojí maso, za 5 krejcarů a 5 haléřů. Do Prahy byste asi nešli pěšky, takže i za stání pro jednoho koně, stelivo a krmení byste museli hospodskému slušně zaplatit, a to po 3 krejcarech. Před spaním jste si mohli dát žejdlík (asi 0,35 l) vína podle chutí, nejlepší uherské nebo rýnské po 8 penězích českých, rakouské nebo moravské za 7 peněz nebo obyčejné za 6 peněz. Z těchto cenových relací lze usuzovat, že když se český šlechtic vydal s jedním sluhou do Prahy na 26

zemský sněm, vyšly jej náklady na dvoutýdenní střídmý pobyt nejméně na 3 kopy grošů českých, a to ještě šlo o regulované ceny. 18 Platit se v té době dalo starými groši i novými českými krejcary. 28. ledna 1573 byla oficiálně ukončena raţba dosud vyráběných krejcarových mincí. Znovu se začaly produkovat tolary a groše odpovídající době 1547 1548. Tato peněţní reforma ulehčila mnohým početním operacím a mince vyráběné mincovnami ve velkém mnoţství se začalo přezdívat bílý groš, jehoţ hodnota byla shodná s grošem českým. Čeští stavové se snaţili zbavit krejcarových mincí a zavést opět pouze česká platidla. Jedinou výjimkou se staly saské groše s andělem. Všechny ostatní mince měly být do 25. července 1573 zrušeny a měly tak být neplatné. Bohuţel, to se zahraničními platidly nebylo tak jednoduché, stáhnout je z oběhu. Zemský sněm dokonce vyhledával ty, kteří zahraniční měny do Čech dováţí a tyto mince následně zabavovaly. Rokem 1577 se měl tento problém vyřešit definitivně, a to dle císařského mandátu, vydaným Rudolfem II., ač připravován byl jiţ Maxmiliánem II. (ale v důsledku jeho smrti tak nemohl vykonat). Navzdory všemu se úplné zničení zahraničních mincí nepodařilo. Obr. 20 Bílý groš vyráběný Maxmiliánem II v období 1564-1576 V příloze císařského mandátu můţeme vidět vyobrazení několika českých mincí se spolu uvedenou hodnotou mince, včetně rubu a líce. Je zde celkem 97 mincí označené jako Bernské tolary a připojených dalších 35 typů bernských tolarů přijímaných v plné hodnotě. Dále je zde uveden i náhled na 117 nebernských tolarů s uvedeným oceněním v groších míšeňských. Reformu doplnila nová mince přijata roku 1577 s názvem malej groš. Hodnota této mince odpovídala polovině bílého groše (1 bílý groš = 7 bílých peněz). 18 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300-2000, str. 146 27

Obr. 21 Malej groš vyráběný roku 1577 Po smrti Maxmiliána II. zasedl na trůn jeho syn, Rudolf II. v roce 1576, kdy byla i dokonána měnová reforma v Čechách. A aţ Rudolf II. se zaslouţil o změnu mincovnictví svou vlastní raţbou. Obměnil celkový vzhled mincí a také nechával razit veliké zlaté a stříbrné mince. Tolary a dukáty i nadále sloužily hlavně jako obchodní mince a v běžném oběhu na trhu či v hostincích se jimi obvykle neplatilo. Na rozdíl od drobných českých mincí byly české tolary bez problémů přijímány i v zahraničí, a tak poptávka po těchto mincích pochopitelně rostla. Chtěl-li někdo tolary získat, musel za ně zaplatit víc, než kolik činila jejich nominální hodnota, která byla v době peněžní reformy let 1573 1577 stanovena ve výši 30 bílých grošů = 70 krejcarů. Tak došlo ke vzniku peněžní početní jednotky tolar, označující jen částku 70 krejcarů, nikoli konkrétní minci. 19 Vedle tolaru byl vyráběn i tzv. tolar široký. Hlavní odlišností mezi nimi stanovil aţ zemský sněm, v roce 1616, který udával hodnotu širokého tolaru na 90 krejcarů, coţ znamenalo vyšší hodnotu, neţ se kterou se setkáváme u tolaru, jakoţto početní jednotky. Hlavními producenty mincí rudolfínské doby byly: mincovna v Kutné Hoře (zde se převáţně vyráběly bílé a malé peníze), mincovna Jáchymov, Praha a České Budějovice (ty se zaměřovaly převáţně na mince drobné). V praţské mincovně se navíc razily zlaté mince, ačkoliv to pro naši zemi nebylo příliš typické. Velké mnoţství českých dukátů vyráběných pro potřebu praţského císařského dvora vzniklo nikoliv z hutního zlata, ale z kovu jiţ dříve zpracovávaného, tzv. pagamentu. Řeč byla o zlatu získaného ze šperků, příborů, apod. Vyráběné dukáty, slouţily podobně jako tolary, k obchodování na mezinárodním trhu. Byly přijímané po celé Evropě a staly se velmi oblíbenými. 19 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 159 160 28

V dané době docházelo k velkému rozmachu úvěrového podnikání. Během několika let se tak podařilo šlechticům, ale i pouhým měšťanům rozrůst své majetky. Spolu s tímto druhem podnikání se vyskytla i lichva. Ačkoliv mnoho kníţat disponovalo velkým majetkem, nebyla jim umoţněna raţba vlastních mincí. I proto vznikaly různé drobné předměty, coby početní peníze, vyráběné obdobně jako mince z drahých kovů, včetně mědi. Jednalo se převáţně o jakési kovové ţetony, za které se nedalo nic koupit, spíš slouţily pouze jako početní jednotka pro usnadnění výpočetních operací. I král Rudolf II. se zaslouţil o tyto početní peníze, které nechal razit ve velkém objemu ve všech mincovnách. Zatímco raţba mincí byla privilegiem především vladařů, tyto ţetony mohl nechat razit téměř kdokoliv, kdo na to měl finance. Obr. 22 Bílé groše vydávané Rudolfem II v jáchymovské mincovně Výrobou vlastních mincí disponoval například rod z Roţmberka v rozmezí let 1582 1596. V roce 1608 byl Františkem z Ditrichštejna obnoven krejcarový systém. Po smrti Rudolfa II., v roce 1612, nastoupil na trůn jeho mladší bratr Matyáš II. V oné době nastala nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Evropě, krize. Docházelo ke znehodnocování oběţiv a stejně tak k válečným bojům. Raţba mincí se během vlády Matyáše II. příliš nezměnila. Produkce zdrojů drahých kovů se výrazně sníţila. V mincovnách se především zpracovával jiţ zmíněný pagament, a dokonce v roce 1611 byla zrušena mincovna v Českých Budějovicích, a nadále pokračovaly pouze mincovny v Praze, Jáchymově a v Kutné Hoře. V roce 1616 se zvýšila hodnota českého tolaru z původních 70 na 90 krejcarů. Klesaly příjmy poddaných, v důsledku čehoţ nebyli lidé schopni splácet své dluhy, např. za nemovitosti a došlo i k nárůstu daňového zatíţení obyvatel. 29

Demonstrativní opoziční akce v Praze, při níž byli dva císařští úředníci, čeští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic, za porušování náboženských svobod odsouzeni k smrti a 23. května 1618 vyhozeni z okna Pražského hradu, se stala počátkem řetězové reakce, při níž se ve válečném stavu postupně ocitla téměř celá Evropa. Na věci nic nezměnila skutečnost, že poprava se nepodařila a oba místodržící svůj historický pád z výšin přežili, stejně jako písař Fabricius, který oknem proletěl mimo plán. 20 28. června 1619 byla dle mincovního řádu zavedena nová platidla. Zůstaly pouze drobné mince jako malé a bílé peníze, ale i krejcary a tříkrejcary a nově zavedené vyšší hodnoty dvanáctikrejcary a čtyřiadvacetikrejcary. Tolary a dukáty byly i nadále raţeny pod jménem Matyáše II. V této době, stavovského povstání, vzniklo i několik nových mincoven na území Moravy. I na území Slezska došlo k raţbám evangelických kníţat, pocházející z Vratislavi. Po smrti Matyáše II. vládu nad Čechy, Moravou a Slezskem převzal, 19. srpna 1619, Fridrich Falcký. Ten s příchodem na trůn, okamţitě začal vyrábět vlastní mince po vzoru raţeb stavovských. Obr. 23 Dvanáctikrejcar raţený v období 1620 1621 moravskými evangelickými stavy V důsledku válečné inflace zvýšil Fridrich nominální hodnotu mincí. Vzhled ani obsah drahého kovu v aktuálně vyráběných mincích se nezměnil, nezvýšily se ani výrobní náklady. Pokud ale bylo třeba zaplatit někomu mzdu ve výši 60 krejcarů, stačily k tomu od 20. dubna 1620 čtyři dvanáctikrejcary, zatímco před tímto datem by jich dostal pět.. 21 Ve stejném roce pak došlo i ke sniţování obsahu stříbra v mincích a zavedl se tak nový nominál v hodnotě 48 krejcarů. Po bitvě na Bílé hoře, 17. listopadu roku 1620, prchl Fridrich Falcký i spolu se svým královským dvorem a do Čech se jiţ nikdy nenavrátil. Tím pádem nastal i rozpad stavovské opozice a na český trůn tak zasedl císař Ferdinand II. 20 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 184 21 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 194 30

Obr. 24 Tříkrejcar vydávaný Ferdinandem II. Veškerou starost o finance a kontrolu nad mincovnami převzal místodrţící Karel z Lichtenštejna. V rozmezí let 1620 1621 byla započata raţba mincí krejcarového systému. Razily se mince o vyšších nominálech, neţ tomu bylo doposud. Vedle toho byly vyráběny i plnohodnotné stříbrné mince a produkovaly se i mince zlaté, kterých se inflace stříbra netýkala. Cena takovýchto mincí, jako byly tolary a dukáty, rostla a vyjádřená byla v krejcarových hodnotách. Od roku 1621 se obsah stříbra v nových mincích sníţil a společně s mincemi staršími, s větším obsah stříbra, kolovaly v peněţním systému. Bylo tak téměř nemoţné mince navzájem rozeznat. V roce 1623 byla opět obnovena a preferována raţba tolarů, před krejcarovým systémem. Aby nedocházelo k záměnám mezi novými a starými, tedy inflačními, mincemi, museli být provedeny určité odlišnosti. Tou odlišností byl líc mince, který vyobrazoval panovníka ve zbroji se zbraní, ţezlem a jablkem. Na rubu se pak nacházel znak Království českého. 14. prosince 1623 byl vyhlášen císařským mandátem státní mincovní úpadek. Jednalo o znehodnocení měny a veškeré inflační peníze měly být směnitelné v jakékoliv mincovně aţ do roku 1625. Tento úpadek se týkal téměř všech tehdejších obyvatel Čech, Moravy a Slezska. Poškození byli obchodníci, měšťané, ale i šlechta a lichváři. Od roku 1623 se platební síla peněz opět vracela k tehdejší verzi schválené zemským sněmem, jako tomu bylo roku 1616. Hodnota nově obíhaných tolarů byla 90 krejcarů. Od roku 1624 se v domácích mincovnách začaly razit nové drobné nominály: čtvrtkrejcar nazývaný vídeňský nebo fenik (podle starší rakouské mince, vídeňského feniku, který měl stejnou platební sílu; půlkrejcar zvaný trojník (dříve platíval tři haléře); třífenik, nazývaný grešle (platil ¾ krejcaru); krejcar a tříkrejcar, nazývaný tradičně groš. 22 22 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 2000, str. 211 31

Dále byly zavedeny čtvrttolary, půltolary a tolary (1 tolar = 90 krejcarů), také zlaté rýnské i zlaté mince. Poválečná doba také přinesla vlastní raţby vydávané církví. Významnou mincovnou byla biskupská mincovna v Kroměříţi, díky jejíţ produktivitě se s mincemi obchodovalo po celé Moravě. O výrobu vlastních mincí v Čechách se zaslouţilo hned několik panovníků, například frýdlantský vévoda Albrecht Eusebius z Valdštejna s mincovnou v Jičíně a slezské Zaháni, Jan Oldřich z Eggenberga s mincovnou v Českém Krumlově a také zástupce rodu Šliků, Jindřich s mincovnou v Plané. 2.4. Mince v období českého baroka Od roku 1627 nechal razit vlastní mince i Ferdinand III. v Kladsku, který o deset let později, v roce 1637, zasedl na český trůn. Ferdinand III. se především snaţil o úplné zničení zahraničních mincí v peněţním oběhu, coţ ale nebylo tak jednoduché. Také se zaslouţil o ukončení obíhaných praţských grošů. Ještě před svou smrtí (1657) poloţil základy pro zavedení nového systému daní v Čechách. Po smrti Ferdinanda III. měl na trůn zasednout jeho syn, Ferdinand IV. Ten ale o 8 let později předčasně zemřel a na trůn tak byl dosazen jeho bratr Leopold Ignác Habsburský. Obr. 25 Tříkrejcar raţený Leopoldem I. Obr. 26 Šestikrejcar raţený Leopoldem I. Leopold se zaslouţil o stabilitu země po třicetileté válce. V roce 1658 byl přijat projekt, slouţící k reformě státních financí. Byla zavedena dědická daň a kolkované papíry, které měly 32