České národní obrození - jazykověda, historie, folkloristika, divadlo, rukopisy Tomáš Dvořák

České národní obrození - jazykověda, historie, folkloristika, divadlo, rukopisy Tomáš Dvořák České národní obrození je proces utváření novodobého českého národa jako určitého zvláštního celku a vzniku novodobé české kultury. Tento směr byl charakterizován národně osvobozeneckým bojem a národním a demokratickým uvědomováním lidu. Považováno jako vzkříšení národa, osobnosti NO (národní obrození) jsou pokládané za buditele nebo křisitele. Tento proces se datuje přibližně od 70. let 18. století do 50. let 19. století. NO probíhalo v nepříliš příznivé situaci, kdy docházelo k úpadku češtiny jako jazyka venkovanů a chudiny a naopak docházelo k necitlivému převládání němčiny (němčina byla podmínkou pro získání vysokoškolského vzdělání). Zároveň však díky rozkladu feudalismu a nástupu kapitalismu spěl vývoj v českých zemích ke vzniku svobodné občanské společnosti (pokusy o národní emancipaci byly účinně bržděny Rakouskou monarchií). Osvícenské a později liberální názory ovlivnily především mladou generaci, která chtěla posílit národní sebevědomí, snažila se o obnovu českého jazyka a vytvoření plnohodnotné české národní vědy a kultury to mělo samozřejmě politický podtext (uvědomovala si minulost a tradice samostatné národní existence i příslušnost k Slovanstvu), a také se snažila obnovit českou státnost. K prvním politickým krokům, které rozjely národní obrození, patří osvícenské reformy Josefa II. (zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu). Největší podíl na vzniku NO mají národní buditelé a česká inteligence. Periodizace národního obrození: 1. fáze obranná 2. fáze ofenzivní 3. fáze vrcholná 1. fáze obranná (do konce 18. století) a) generace vědců Osvícenské myšlenky byly spojovány s jejich vlasteneckým cítěním, snažili se o kritické shrnutí poznatků o českých dějinách, literatuře a jazyku; snažili se vždy obracet k pramenům. Tato fáze je nazvána obranná, protože čelila germanizaci obnovením českého jazyka a jeho kultury (vzorem buditelů byla veleslavínská čeština). Centrem vědecké činnosti se stala Česká společnost nauk (1784) první v říši, České muzeum (1818) a Matice česká (1831). Gelasius Dobner (1719-1790): zakladatel novodobé české historiografie a propagátor kritické metody v dějepisectví. František Martin Pelcl (1734-1801): český osvícenský historik, dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě, Nová kronika česká. Josef Dobrovský (1753-1829): nejvýznamnější osobnost počátků obrozenecké vědy, jazykovědec, slovníkář, literární historik a slavista. Dovršil úsilí osvícenských učenců o pravdivé poznání minulosti, položil základy k novočeskému spisovnému jazyku a k jeho ustálení a zdokonalení, Zevrubná mluvnice jazyka českého (1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible, skepticky se vyjádřil k znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka), Dějiny české řeči a literatury, Německo-český slovník (2dílný), Základy jazyka staroslověnského (1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, vydáno latinsky, spoluzakladatel vědecké slavistiky = vědy o slovanských jazycích), Česká prozodie (stať, propagoval přízvučnou prozodii). Odmítl pravost Rukopisů. b) lidový proud Snaha o získání širšího publika. Centrem literární činnosti vlastenecké a osvětové se stalo nakladatelství Česká expedice (1789), které začalo vydávat české zábavné a poučné knihy, kalendáře a 1. české noviny. Vznik tohoto nakladatelství bylo zásluhou Václava Matěje Krameria. Václav Matěj Kramerius (1753-1808): šířil vlastenecké a osvícenské názory na venkov (venkovská inteligence = zapadlí vlastenci, často kaplani, kantoři a studenti). Začal redigovat Schönfeldské c. k. pražské noviny (1781 přejmenovány na Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny, 1789 Krameriusovy c. k. pražské noviny, 1826 Pražské noviny). c) počátky českého divadla Divadlo se stalo nejúčinnějším nástrojem českého vlasteneckého uvědomování. První představení od roku 1738 V Kotcích, 1783 Nosticovo divadlo (1. české představení 1783, česky se hrálo jen výjimečně). 1786 uvedeno 1. původní české drama Břetislav a Jitka od Václava Tháma. Od roku 1799 divadlo převedeno do

vlastnictví českých stavů = Stavovské divadlo. Od roku 1824 se česká představení konala vždy v neděli a o svátcích. František Škroup ( 1801-1862): český dramatik, Dráteník (1826 premiéra, libreto od J. K. Chvalovského). Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844): český dramatik, herec a organizátor, autor veseloher a frašek, Čech a Němec, v letech 1824-1834 byl ředitelem Stavovského divadla. V letech 1786-1789 existovalo samostatné české Vlastenecké divadlo, tzv. Bouda (dřevěná budova na Koňském trhu). Zde se pravidelně hrála česká představení ze slavného období českých dějin, uvedeno 350 různých českých představení, často i překlady klasiků (Moliére, Shakespeare, Schiller). Václav Thám (1765-asi 1816): český dramatik, herec, vlastenecké hry Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka. Prokop Šedivý (1764- před 1810): český dramatik, autor veseloher Masné krámy, Praští sládci. Skupina divadelníků pod vedením Josefa Kajetána Tyla uváděla v letech 1834-1837 česká představení v Kajetánském divadle na Malé Straně. Josef Kajetán Tyl (1808-1856): český dramatik (tvůrce realistického divadla), organizátor, Fidlovačka (1834 uvedena ve Stavovském divadle, fraška se zpěvy, píseň Kde domov můj, autorem scénické hudby byl František Škroup), Pražský flamendr, Paličova dcera (všechno jsou to hry ze současného života), v letech 1842-1848 vedl česká představení ve Stavovském divadle. Václav Matěj Klicpera (1792-1859): prozaik a dramatik, autor historických dramat a veseloher, frašek, kritik špatných lidských vlastností, Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Zlý jelen. Matěj Kopecký (1775-1847): měl loutkové divadlo na venkově. d) počátky českého obrozeneckého básnictví Vznikaly první novočeské básnické školy. Václav Thám (1765-asi 1816): Básně v řeči vázané (1785, 1. novočeský básnický almanach). Karel Ignác Thám (1763-1816): starší bratr, filolog, básník a překladatel, autor Obrany jazyka českého. Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820): básník, vydavatel pěti almanachů Sebrání básní a zpěvů, Nové básně. Šebestian Hněvkovský (1770-1847): básník a buditel, Děvín (epos o dívčí válce), Vnislav a Běta. 2. fáze ofenzivní (první desetiletí 19. století), období slovanského vlastenectví a českého obrozeneckého básnictví Ovlivněna napoleonskými válkami, v Evropě probíhalo národně osvobozenecké hnutí. Vypracován 1. novodobý český národně kulturní program. Šlo o vyrovnání se vyspělým evropským jazykům, zvl. němčině. Tvorba a přijímání kulturních hodnot přestávala být stále více duchovním majetkem aristokracie, ale záležitostí intelektuálních občanských vrstev. a) literatura vědecká Byla důsledně psána v českém jazyce. Jsou položeny základy novodobé české odborné terminologie, rozvoj přírodních a humanitních věd. Josef Jungmann (1773-1847): vedoucí osobnost 2. obrozenecké generace, učitel, jazykovědec, literární historik, básník, organizátor a překladatel. Slovník česko německý (5dílný, 120 tis. slov, velké bohatství výrazů i v oblasti vědecké terminologie, tvorba novotvarů, srovnatelnost češtiny s němčinou), Slovesnost (učebnice literární teorie), Historie literatury české (přehledné dějiny české historie, periodizace vývoje literatury od počátků do tehdejší současnosti, obraz bohatství české literatury), Oldřich a Božena (1. české romance), Rozmlouvání o jazyce českém (stať, která se stala kulturním programem nové generace, objevuje se Jungmannovo pojetí vlastenectví - moderní češství je spojeno s jazykem a kulturou, ne s územím). Překládal ze světové literatury např. Atala, Ztracený ráj, Heřman a Dorota, Slovo o pluku Igorově. Vznikla Jungmannova škola básnická a vědecká spolupracovníci: Antonín Marek, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl aj. Založení 1. českého vědeckého časopisu Krok (záměr vytvořit českou encyklopedii). Pavel Josef Šafařík (1795-1861): básník, filolog, literární vědec, znalec a historik slovanských kultur, pokračovatel Dobrovského ve slavistice, Slovanské starožitnosti (zdůrazňuje význam Slovanů při budování evropské kultury a civilizace, nejstarší dějiny Slovanů), Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (psáno německy, Slovanstvo považováno za jeden národ a jednotlivé slovanské jazyky za nářečí, myšlenka velikosti Slovanstva, kterého jsou Češi součástí), Tatranská múza s lýrou slovanskou (básnická sbírka), Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (napsáno anonymně společně s Palackým, literární teorie o potřebě umělecky náročné tvorby). František Palacký (1798-1876): organizátor národního hnutí, vlastenec, český stavovský historik, filosof a historik, zakladatel Časopisu společnosti, Vlasteneckého muzea v Čechách a Matice česká (vydavatelství českých knih). Napsal Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (5dílné, německy a později i česky, věnovalo se dějinám do roku 1526 s velikým důrazem na husitství, popisuje zápas mezi slovanstvím a němectvím jako zápas

principů demokratického a feudálního. Dílo má i vysokou uměleckou kvalitu jazyka, inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka). Původně psal umělecká díla, poezii - patrný vliv romantismu.

b) literatury umělecká Jan Kollár (1793-1852): slovenský básník, kněz, tvůrce a propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti, Slávy dcera (básnické dílo, oslava Slovanstva, víra v jejich slavnou budoucnost a naopak odsouzení germanismu, objevuje se humanismus), Básně (sbírka, milostná lyrika). Teoretik (propagoval panslavismus = myšlenka všeslovanské jednoty) a sběratel lidových písní. František Ladislav Čelakovský (1799-1852): básník, publicista, sběratel lidové slovesnosti, Slovanské národní písně, Mudrosloví v národu slovanského v příslovích, Ohlas písní ruských (vyjádření slovanské myšlenky, inspirace ruskou lidovou slovesností, přetváří a dokresluje ruské byliny, bohatýři: Ilja Muromec, Volžanín, Čurila Plenkovič), Ohlas písní českých (sbírka, zachycuje ráz českého lidového jazyka, převaha lyriky nad epikou). Redaktor Pražských novin a překladatel Herdera, Goetheho. Roku 1817 byl nalezen ve Dvoře Králové Rukopis královédvorský (údajně památka z konce 13. století); 1818 anonymně zaslán Národnímu muzeu Rukopis zelenohorský (údajně památka z 10. století), který byl nalezen na Zelené Hoře u Nepomuku. Byly prohlášeny za padělky, ale důkazy o jejich nepravosti dokázány až v 80. letech 19. století (Masaryk, Gebauer, Goll, Vlček). Padělky měly dokázat starobylost naší kultury a posílit národní sebevědomí. Za autory podvrhů byli označeni Václav Hanka (knihovník a archivář) a Josef Linda (novinář a spisovatel). 3. fáze vrcholná (30. a 50. léta 19. století) Období mezi revolucemi s cílem občanských svobod, rovnosti a občanských ústav. Za nositele politických práv byl považován celý národ a nikoli pouze privilegované vrstvy. Tato fáze byla pokládaná za celonárodní hnutí se snahou ovlivnit hospodářský i politický život státu (snaha získat pro české hnutí venkovský lid, živnostníky, řemeslníky, úřednictvo apod.). Došlo k rozmachu českého národního života. 1846 založena Měšťanská beseda (Rieger, Trojan) jako české politickospolečenské středisko pro společenskou osvětu. Docházelo k formování politických stran a jejich programů liberálové (Palacký, Rieger, Brauner; zachovat rakouskou monarchii jako konstituční federalizovanou monarchii austroslavismus) a radikálové (Sabina, Frič, Arnold, rozbít monarchie, příklon k dělnictvu). a) spjatost s národním obrozením Josef Kajetán Tyl (1808-1856): český dramatik, organizátor, také novinář a redaktor (Květy, Sedlské noviny). Jeho historické hry vznikaly kolem roku 1848, Kutnohorští havíři (bouře havířů v Kutné Hoře koncem 15. století), Jan Hus (historická postava vyslovuje požadavky současného národa). Strakonický dudák (dramatická báchorka plná českých lidových postav kladného charakteru Švanda, Vocilka, Dorotka, Kalafuna, dílo je oslavou českého lidu a vlastenectví). Psal také povídky, Chudí lidé (obraz bídy lidu), Pouť českých umělců, Rozervanec (pravděpodobně o Máchovi), Poslední Čech (ostře kritizována Havlíčkem), Dekret kutnohorský (historický námět). Karel Jaromír Erben (1811-1870): český historik, archivář, novinář (Pražské noviny), sběratel lidové slovesnosti, Prostonárodní české písně a říkadla, Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (pohádky). Významný básník, básně ve formě balad (lyrickoepická skladba s pochmurným dějem, má dramatický spád, objevují se nadpřirozené jevy a bytosti, založená na sevřenosti, úsečnosti výpovědi a dialogu, často končí tragicky), Kytice z pověstí národních (sbírka 13 klasických balad, Vodník, Zlatý kolovrat, Záhořovo lože, Holoubek, Kytice aj., vyjadřují boj člověka s přírodou či nadpřirozenými silami, osudovost, narušení lidských vztahů, konflikty, tresty - často neúměrně kruté; nedávno zfilmováno). Ovlivnil Nerudu, Vrchlického, Bezruče, Wolkera. Karel Sabina (1813-1877): básník (romantické verše), prozaik, Oživené hroby (vězeňský deník s autobiografickými prvky),. Napsal libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, V studni (opera Viléma Blodka), také literární historik (obrozenecká literatura), novinář, politik. Josef Václav Frič (1829-1890): radikální český politik, básník, prozaik, dramatik, překladatel a redaktor radikálně demokratického almanachu Lada Nióla. Paměti (4dílné, nedokončené svědectví o mládí, popis událostí z let 1848, 1849. b) počátky českého realismu Karel Havlíček Borovský (1821-1856): spisovatel, literární kritik Obrazy z Rus (kritika carské samovlády), Kapitola o kritice (boj o pravé hodnotné umění), novinář a redaktor Pražských novin (literární příloha Česká včela), Národních novin (satirická příloha Šotek), Slovanu (zde ostře kritizoval rakouskou vládu a katolickou církev), programové články uváděl v souboru Duch Národních novin. Dále básník, satirik a epigramatik, Epigramy (krátké, satiricky útočné básně s pointou, vyjadřuje kritický poměr k životu, veršované, prvky lidového jazyka). Tyrolské elegie (tématem je zatčení, cesta do Brixenu a život ve vyhnanství; satira = kritika nedostatků, výraz odporu proti jakémukoli násilí a útlaku; žalozpěvy popisující obraz osobní a národní tragédie, vyjadřuje kritiku

policejního systému a opovržení rakouskou vládou), Křest sv. Vladimíra (pouze torzo, groteska vznikajícího ruského státu za knížete Vladimíra, ale jedná se o kritiku rakouské vlády, výsměch, veršované), Král Lávra (parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu a králi s oslíma ušima, vyjadřuje tupost a zlobu panovníka). Božena Němcová (1820-1862): česká vlastenka, novinářka a prozaička (autorka realistických obrazů z venkovského prostředí), vyjadřovala se k sociálním otázkám, usilovala o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve společnosti. Psala pohádky Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně), Slovenské pohádky a pověsti, národopisné studie Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu), publicistická tvorba Selská politika (stať, skeptický postoj venkova ke konstituci). V jejich povídkách se vždy vyskytuje postava všestranně dobrého člověka, Divá Bára (dívka, která se v zájmu své přítelkyně staví proti celé obci), Babička (snaha ukázat harmonický život prostých lidí, 2 dějová pásma), V zámku a podzámčí (realistický pohled na skutečnost, ukazuje kontrast života v obou prostředích, v závěru idealizace, postavou dobrého člověka je lékař), Pohorská vesnice (odehrává se na Chodsku, ideální shoda vrchnosti s poddanými, nejvyšší míra idealizace). Další méně významné povídky: Chudí lidé, Pan učitel, Dobrý člověk, Chyže pod horami. c) romantismus Karel Hynek Mácha (1810-1836): český básník V svět jsem vstoupil, Noc (prvotiny, obě básně vyjadřují odpor k poměrům doby, pocit osamělosti, pesimismu a zklamání, touha po lepším světě, jedinou jistotou je země), vrcholem tvorby je Máj (lyrickoepická báseň, základní dílo moderní české poezie, romantická skladba světové úrovně; prostý děj v krajině pod Bezdězem, jedná se o tři tragédie Jarmilina, Vilémova a obecně lidská, skládá se ze čtyř zpěvů obraz přírody, doba do popravy zločince Viléma, vyznání lásky k rodné zemi, ztotožnění se svým hrdinou a dvou intermezz půlnoční popraviště, obraz horské přírody. Je psán vytříbenými uměleckými prostředky a byl Máchovým východiskem k filosofickým úvahám o smyslu života, dotkl se základních otázek lidského bytí. Ve své době nepochopen a podroben ostré kritice, potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna pouze zvuková krása.). Mácha ovlivnil všechny další generace (Májovce, Nezval, Hora). Také prozaik Cikáni (román, popisuje složité lidské vztahy, životy vyděděnců, realisticky vykreslené postavy s romantickými tragickými zápletkami), Obrazy ze života mého (povídky, autobiografické prvky s prvky lyriky), Pouť Krkonošská (básnická próza, obraz přírody), Marinka (obraz pražské chudiny Na Františku, Marinka je ideálem krásy, naproti tomu staví drastickou skutečnost prostředí chudoby). Psal historickou prózu Křivoklad (román, 1. část zamýšlené tetralogie Kat, další díly Valdek, Vyšehrad, Karlštejn; zobrazuje vnitřní tragédie osamoceného člověka Václav IV., také postava kata).