GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ PRO VNITŘNÍ POLITIKY TEMATICKÁ SEKCE C: OBČANSKÁ PRÁVA A ÚSTAVNÍ ZÁLEŽITOSTI PRÁVNÍ ZÁLEŽITOSTI Volba práva v případě silničních dopravních nehod s přeshraničním prvkem Řím II, Haagská úmluva a směrnice o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel SHRNUTÍ PE 462.492 CS
Tento dokument si vyžádal Výbor Evropského parlamentu pro právní záležitosti. AUTORKA Jenny PAPETASOVÁ Birmingham Law School Edgbaston Birmingham B15 2TT UK ODPOVĚDNÁ ADMINISTRÁTORKA Vesna NAGLIC Tematická sekce C: Občanská práva a ústavní záležitosti Evropský parlament B-1047 Brusel E-mail: vesna.naglic@europarl.europa.eu JAZYKOVÁ ZNĚNÍ Originál: EN Překlady: BG/CS/DA/DE/EL/ES/ET/FR/IT/LV/LT/HU/MT/NL/PL/PT/RO/SK/SL/FI/SV O VYDAVATELI Chcete-li se obrátit na tematickou sekci nebo si objednat její pravidelný měsíčník, pište na adresu: poldep-citizens@europarl.europa.eu Evropský parlament, rukopis byl dokončen v listopadu 2012. Evropská unie, 2012. Tento dokument je k dispozici na internetu na této adrese: http://www.europarl.europa.eu/studies PROHLÁŠENÍ O VYLOUČENÍ ODPOVĚDNOSTI Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory autora a nemusí nutně představovat oficiální postoj Evropského parlamentu. Rozmnožování a překlady pro nekomerční účely jsou povoleny, pokud je uveden zdroj a vydavatel je předem upozorněn a obdrží kopii. 2
Volba práva v případě silničních dopravních nehod s přeshraničním prvkem: Řím II, Haagská úmluva a směrnice o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel SHRNUTÍ Silniční dopravní nehoda s přeshraničním prvkem, k níž dojde v EU, může vést k uplatnění tří právních režimů, z nichž každý obsahuje pravidla pro volbu práva. Tyto režimy vycházejí z nařízení Řím II 1, z Haagské úmluvy o právu rozhodném pro dopravní nehody 2 a ze směrnice o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel 3 (MID). Směrnice MID je pro tuto oblast práva relevantní z toho důvodu, že většinu nároků z dopravních nehod uspokojuje pojistitel, a nikoli viník nehody. 4 V Evropě musí pojistitelé jednat v souladu s pravidly stanovenými ve směrnici MID. Jedním z těchto pravidel je, že pojistné krytí by se mělo poskytovat v souladu s právem platným v místě nehody, nebo s právem platným v místě, kde má vozidlo obvyklé stanoviště, a to podle toho, které z nich poskytuje vyšší krytí. Pokud by se poskytnutí krytí řídilo nejen maximální částkou, která se podle pojistné smlouvy vyplatí, nýbrž také druhem a výší škody, podpořil by se tím cíl směrnice spočívající v ochraně zájmů poškozených bez ohledu na to, kde v Unii k nehodě dojde, avšak také by to mohlo být v rozporu s pravidly obsaženými v nařízení Řím II. Uplatnění nařízení Řím II pravděpodobně povede k použití práva platného v místě nehody 5, anebo práva platného ve společném místě obvyklého pobytu obou zúčastněných stran 6. Výjimečně může vést také k použití jiného práva, a to tehdy, jde-li o právo platné ve státě, který má s mimosmluvním závazkem zjevně užší vazby než stát, v němž k nehodě došlo, anebo stát společného místa obvyklého pobytu 7. Ukazuje se, že použití jiného práva než práva platného v místě pobytu poškozeného může vyústit v příliš vysokou, či naopak nedostatečnou náhradu pro poškozeného a také jej zvýhodnit, či naopak znevýhodnit, pokud jde o promlčení nebo prekluzi 8. Tato pravidla však mohou podléhat pravidlu o volbě práva obsaženému ve směrnici MID. Lze namítnout, že pravidlo obsažené ve směrnici MID by mohlo být považováno za imperativní ustanovení ve smyslu článku 16 nařízení Řím II či za právní předpis Společenství, který stanoví pravidlo pro volbu práva, pokud jde o zvláštní případy, ve smyslu článku 27 nařízení Řím II. Třebaže je možné chápat vztah mezi oběma předpisy tímto způsobem, znamená to také, že rozhodné právo může být nejednotné, že by se tedy pro otázky odpovědnosti a promlčení mohlo použít jedno a pro otázky druhu a výše škody jiné. To by mohlo vést k nežádoucím důsledkům, které by mohly mít za následek bezdůvodné posílení jevu příliš vysoké či nedostatečné náhrady pro poškozené. Článek 28 nařízení Řím II umožňuje nadále používat Haagskou úmluvu těm členským státům, které byly v době, kdy nařízení Řím II vstoupilo v platnost, jejími stranami 9. Pravidla obsažená v obou předpisech mohou vést k odlišným výsledkům volby práva, a to v důsledku odlišných účelů a cílů. Podle úmluvy se v zásadě jako rozhodné právo určí právo platné v místě nehody nebo právo platné v místě registrace vozidla. Přesný vztah mezi nařízením Řím II a Haagskou úmluvou bude ještě třeba vyjasnit. Například jak článek 1 nařízení Řím II, tak článek 1 úmluvy vymezují oblast působnosti 1 Nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. 2 4. května 1971. 3 Směrnice 2009/103/ES. 4 Kompenzace poškozených při silničních dopravních nehodách s přeshraničním rozměrem v EU: Porovnání vnitrostátních postupů, analýza problémů a vyhodnocení možností, jak zlepšit postavení poškozených při nehodách s přeshraničním rozměrem, zpráva právní společnosti Demolin Brulard Barthélémy pro Evropskou komisi, dostupná na: http://ec.europa.eu/internal_market/insurance/docs/motor/20090129report_en.pdf 5 Čl. 4 odst. 1. 6 Čl. 4 odst. 2. 7 Čl. 4 odst. 3. 8 Viz zprávu Komise uvedenou výše v poznámce 4, s. 22 23 a 43 44. 9 Členskými státy EU, které jsou zároveň stranami Haagské úmluvy, jsou Rakousko, Belgie, Česká republika, Francie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Slovinsko, Slovensko a Španělsko. 3
Tematická sekce C: Občanská práva a ústavní záležitosti obou předpisů a oba také odkazují na odpovědnost v případě mimosmluvních závazkových vztahů. Je pravděpodobné, že výklad věty v článku 1 úmluvy bude při použití mezi členskými státy EU uzpůsoben tak, aby odrážel autonomní a vzájemně vyhraněné definice pojmů smluvní závazkové vztahy a mimosmluvní závazkové vztahy, kterých užívají nařízení Řím I 10 a Řím II. Tento bod není zcela prost aspektů vzbuzujících pochybnosti. Dále není jasné, zda budou podle úmluvy povoleny dohody o volbě práva, které nařízení Řím II umožňuje. I když budou nejasnosti ohledně vztahu mezi nařízením Řím II a Haagskou úmluvou vyřešeny, bude situace pravděpodobně i nadále složitá a možnost odlišných výsledků podle toho, které orgány budou případ řešit, bude podporovat tzv. forum shopping (převod řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení). Tento stav nepomůže těm, kdo usilují o uspokojení nároků jiným postupem než soudním sporem, neboť nebude možné s naprostou jistotou říci, které právo by se mělo k tomu účelu použít. Pokud jde o vztah Haagské úmluvy a směrnice MID, zdá se celkem jednoznačné, že nelze připustit, aby úmluva byla na překážku provedení směrnice. Evropská unie samotná není úmluvou vázána a jejími stranami je méně než polovina členských států EU. Kdyby se připustilo, aby měla úmluva vliv na fungování práva Unie, vyústilo by to v nestejné uplatňování tohoto práva v jednotlivých členských státech, což by odporovalo základní zásadě jednotnosti. Uplatnění směrnice však opět otvírá prostor pro narušení jednoty rozhodného práva, a to obdobně jako v případě nařízení Řím II. Stávající situace není uspokojivá. Je složitá a nekoherentní a přetrvává řada nejistot. Většina nároků vyplývajících z dopravních nehod je mezi poškozeným a pojistitelem řešena přímo, jinak než soudním sporem. 11 Pravidla směrnice MID jsou v tomto ohledu formulována ve prospěch poškozeného. Uznávají, že ve vztahu poškozeného a pojistitele je poškozený ve slabším postavení, a vytváří systém, v němž lze nárok vznést z domovského státu poškozeného a v jeho rodném jazyce. Tyto důvody však neplatí ve vztahu mezi poškozeným a viníkem v tomto případě jsou si obě strany rovny. Avšak pokud jde o postup vůči pojistiteli, existuje již rámec, na němž lze stavět při řešení přetrvávajících obtíží, kterým poškození čelí. K řešení stávající situace již byla navržena řada variant. Otázky, které nyní vyvstávají v souvislosti s rozhodným právem, by vyřešila harmonizace hmotného práva týkajícího se škod a promlčecích lhůt. Avšak zatímco v případě promlčecích lhůt by mohla být jistá, alespoň malá naděje, že se podaří v nepříliš vzdálené budoucnosti dosáhnout dohody, předpokládá se, že harmonizace právních úprav ve věci škod je v krátkodobém až střednědobém horizontu nerealistický cíl. Dohoda v tomto ohledu nebude pravděpodobně v dohledné budoucnosti možná. Poskytování informací o promlčecích lhůtách by nevyřešilo složitost pravidel pro volbu práva v této oblasti a podle autorčina názoru by to pravděpodobně nemělo dostatečný dopad na nápravu nevýhodného postavení, ve kterém se nyní poškození ocitají. Problémy v této oblasti nemají žádné bezvýhradní řešení. Tato zpráva doporučuje řešení založené na volbě práva, přičemž na nároky vznesené přímo vůči pojistiteli, které byly vzneseny v souladu se směrnicí MID, by se mělo vztahovat právo státu, v němž má pobyt poškozený. Toto řešení by podpořilo jak volný pohyb osob v rámci EU, tak úsilí Evropské komise o posílení práv poškozených 12. Bylo by však nutno provést politické rozhodnutí mezi variantou, kdy by se takové právo uplatnilo plně, což by znamenalo, že řidič je za své chování odpovědný podle pravidel státu, v němž se v době nehody nenachází, a variantou, kdy by se rozhodné právo rozdělilo tak, že odpovědnost by se řídila právem platným 10 Nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. 11 Pokud jde o anglický systém, viz R. Lewis: Insurance and the Tort System, Legal Studies 25, 2005, s. 85nn. Viz též všeobecnou zprávu E. W. Essena o Haagské konferenci o mezinárodním právu soukromém, in: Actes et Documents de la XIe Session, 1970, sv. III, s. 200nn., kde jsou obsaženy doklady předložené švýcarskou delegací na 11. zasedání Haagské konference, které ukázaly, že z 1 000 dopravních nehod vypořádali pojistitelé 995 nehod jiným způsobem než na základě soudního sporu. 12 V tomto ohledu viz sdělení Evropské komise nazvané Posílení práv obětí v EU (COM(2011) 274 final). 4
Volba práva v případě silničních dopravních nehod s přeshraničním prvkem: Řím II, Haagská úmluva a směrnice o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel v místě nehody a všechny ostatní aspekty nároku právem státu, v němž má poškozený obvyklý pobyt. Jak je uvedeno výše, rozdělení rozhodného práva tímto způsobem by mohlo být terčem kritiky z toho důvodu, že bude mít nekoherentní důsledky, které mohou posílit jev příliš vysoké či nedostatečné náhrady pro poškozeného. Z tohoto důvodu a také proto, že pojistitelé jsou již v důsledku pravidel obsažených ve směrnici MID a nařízení Řím II či Haagské úmluvě vázáni zákony v každém členském státě, předpokládá se, že by bylo možno nalézt důvody pro plné uplatnění práva státu, v němž má poškozený obvyklý pobyt, přičemž navrhovateli bude umožněno zvolit si, zda vznese nárok vůči pojistiteli, anebo vůči viníkovi, aby tak předešel problémům týkajícím se souvisejících řízení. 5