Kapitola I. Strasti cestovatelů

Kapitola I Strasti cestovatelů Line between a stranger who deserves a welcome and an intruder to be shunned or worse is not always readily visible to the outsider.* William Facey, 1993 První, byť kusé zmínky o jižní Arábii přinášejí písemné prameny starověkých civilizací Předního východu a Egypta. Z takových informací bylo ale ještě poměrně těžké sestavit ucelenější obraz. Pomineme-li dále expanzivní politiku Římské a později Byzantské říše a jejich vojenské a diplomatické pokusy o politický vliv, stejně jako středověké křížové výpravy, které se staly na dlouhou dobu předmětem oprávněné kritiky arabského světa, začali vědychtiví Evropané získávat podrobnější informace o jihu Arabského poloostrova až počátkem novověku. Nutno přiznat, že jejich první pokusy nebyly příliš úspěšné a že kontakty byly učiněny de facto jen se západní částí jižní Arábie; přestože Britská říše obsadila Aden již v roce 1839, s územím východní části jižní Arábie se Evropané začali blíže seznamovat teprve až v průběhu 20. století. Průnik do hlubšího vnitrozemí byl možný jen v doprovodu beduínů na některých kmenových územích. Tato kapitola je poctou cestovatelům, jejichž pohled na jižní Arábii z velbloudího sedla by neměl upadnout v zapomnění ani v dnešním světě motorizované dopravy. Mořeplavci starověku První pokusy o průnik do jižní Arábie najdeme již ve staroegyptských textech. Objevuje se tu pohádka O trosečníkovi a čarovném ostrově sepsaná patrně v 18. století př. n. l. V originále nese ostrov označení Pa-anch, což lze přeložit jako ostrov džinů. Vypráví se tu o egyptském mořeplavci, jenž s posádkou více než 100 námořníků ztroskotal na neznámém ostrově oplývajícím neuvěřitelným bohatstvím: Rost- * Rozdíl mezi cizincem, jehož se sluší přivítat, a vetřelcem, jemuž je lépe se přinejmenším vyhnout, nemusí být pro běžného návštěvníka na první pohled dobře patrný. 17

KAPITOLA I ly tu fíkovníky a štíhlé datlové palmy. Všechny byly obsypány žlutými, voňavými plody. A na zemi ležely veliké šťavnaté melouny a okurky, jako by je tu někdo pěstoval. Potoky se hemžily rybami a ve vzduchu poletovali pestře zbarvení ptáci a nádherně zpívali. V zelené trávě svítily hlavičky čarokrásných kvítků a květin. Nikde však ani človíčka, který by to vše pěstoval nebo sklízel. 1 Na ostrově prý panoval hadí král, který nešťastného trosečníka obdaroval vzácnými dary, mimo jiné i kadidlem. Vzhledem k tomu, že podle jihoarabské tradice je každý kadidlovník chráněn hadem, mohl se tento příběh odehrát možná někde v jižní Arábii a v pozměněné podobě se později transformovat do biblické tradice o rajské zahradě. Staří Egypťané nám zanechali ale i hmotná svědectví. Je známo, že byli skvělými staviteli pyramid a chrámů, méně se ale ví, že se stejnou dovedností stavěli lodě, se kterými se plavili po Nilu a možná i po Rudém moři. Na stěnách chrámu v Dér el-bahrí, jež vystavěla královna Hatšepsut vládnoucí mezi lety 1473 1458 př. n. l., jsou vyobrazeny lodě plující do Puntu na vodách s mořskými živočichy (obrázek I/1). Nevíme sice, kde tato země, kam Egypťané podle písemných pramenů pořádali expedice již od Staré říše (polovina 3. tisíciletí př. n. l.), ležela, ale nejspíše šlo o blíže neurčenou část východní Afriky, snad i jižní Arábie. Lze to odhadovat podle zboží, které na místě získávali. Z Puntu dováželi slonovinu, eben, obsidián, zlato, kadidlo a myrhu, ale i divoká zvířata jako např. žirafy, nosorožce, levharty či paviány. O přesnější lokalizaci se pokusili badatelé nedávno pomocí chemických testů mumií paviánů, kteří byli z Puntu do Egypta dovezeni. Ukázalo se, že tato zvířata pocházela nejspíše z Eritreje či východní Etiopie, což ovšem nevylučuje, že by jiné puntské zboží nemohlo pocházet i z protějších břehů Rudého moře. Nálezy lodních částí na lokalitě Mersa Gawasis poblíž egyptských břehů Rudého moře ukázaly, odkud asi Egypťané v období Střední říše na moře vyplouvali. Jednalo se přitom o tvarově podobné lodě jako na reliéfech v Dér el-bahrí. Vzhledem k tomu, že význam námořního obchodu a dovozu exotického zboží do Egypta v té době narůstal, 2 důvodem, proč královna Hatšepsut vypravila do Puntu větší expedici, mohl být pokus o upevnění přímých obchodních vazeb s Puntem a zamezení vzrůstajícího vlivu jihoarabských mořeplavců a núbijských překupníků. Je ovšem otázkou, jak často staří Egypťané plavby k arabským břehům podnikali a jak byli během nich úspěšní; upřímně řečeno, pohádka O trosečníkovi a čarovném ostrově o jejich navigačních schopnostech příliš lichotivě nevypovídá. Za jedno z nejvýznamnějších děl starověku je považován Epos o Gilgamešovi, který se nejlépe zachoval na dvanácti hliněných tabulkách objevených v asyrském Ninive. Pocházely sice až z poloviny 7. století př. n. l., ale existenci výše zmíněné báje lze klást již na počátek 3. tisíciletí př. n. l. Na jedenácté tabulce je zazna- 18

STRASTI CESTOVATELŮ I/1. Jedna ze staroegyptských lodí vyobrazených na stěnách chrámu královny Hatšepsut v Dér el-bahrí menán příběh o tom, jak se Gilgameš plavil na daleký ostrov, odkud měl přivézt bylinu omlazení. Ta podle slov Utanapištima 3 roste pod vodou, kořeny má jako bodláčí a trny jako růže. 4 Ostrov se nacházel za mořem s proudem vod smrti a cesta na něj trvala měsíc a patnáct dní. I zde bychom mohli s trochou fantazie lokalizovat zmíněné místo do jižní Arábie a onu rostlinu omlazení ztotožnit s korály, kterými tamní vody oplývají. O reálnější obraz jižní Arábie se zasloužili až staří Peršané, Řekové a Římané. Podobně jako v předchozích obdobích šlo především o námořní plavby. Nejspíše někdy okolo roku 510 př. n. l. prozkoumal jistý Skylax z Karyandy na pokyn perského vládce Dáreia pobřeží Indického oceánu od ústí Indu až po přístav Arsinoe na severu Rudého moře. Zdá se, že z jeho dnes již nedochovaných zpráv vycházel později i Hérodotos. Dáreius dal také prokopat kanál spojující Nil s Rudým mořem a námořní plavby v okolí Arabského poloostrova štědře podporoval. V letech 325 324 př. n. l. se k Arábii od ústí Indu vypravil admirál Alexandra Velikého Nearchus, který proplul Hormuzským průlivem až k ústí řeky Kárun a později jeho zástupce Onesikritos prozkoumal i jižní pobřeží Perského zálivu. 19

KAPITOLA I O poznání jižní Arábie se zasloužil dále filosof a přírodovědec Theo frastos, který zasvětil část svého díla Historia Plantarum jihoarabské produkci aromatických pryskyřic. V helénistické době projevil o oblast zájem i geograf a správce alexandrijské knihovny Eratosthenés z Kyrény, který pro označení arabského jihu asi jako první použil termínu Eudaimon Arabia tedy Šťastná Arábie. Popsal ji jako zemi oplývající velkým bohatstvím, kde vedle sebe žijí čtyři národy Sabejci, Mínejci, Qatabánci a Chatramonidé. Na rozkaz císaře Augusta se s vojenskou posádkou čítající údajně až 10 000 mužů do vnitrozemí jižní Arábie pokusil proniknout římský prefekt Egypta Aelius Gallus v letech 26 25 př. n. l. Jeho úkolem bylo navázat obchodní kontakty, které by byly pro Řím výhodné, a to jakýmikoli prostředky. Expedice ale skončila nezdarem. Posádka se vylodila již v Leuké Kómé, 5 odkud je do jižní Arábie dělila po zemi vzdálenost ještě zhruba 1 500 km. Bylo to nejspíš záměrně špatné vedení nabatejského 6 průvodce Syllaeuse, které způsobilo, že cesta trvala dlouhých šest měsíců. Na jejím konci byli vojáci vyčerpáni, sužovaly je nemoci a v horkém klimatu s nedostatkem pitné vody nebyli schopni prakticky žádné akce. Usídlili se v Jathill, odkud se pokusili dobýt Maʾrib, ale po šesti dnech marného obléhání se museli stáhnout. Zmínky o této expedici najdeme například v díle Gallusova přítele, řeckého geografa Strabóna. Další informace o jižní Arábii lze čerpat z první velké encyklopedie starověku Naturalis Historia sepsané Pliniem Starším v roce 77 n. l. V tomto díle rozsáhlém a neméně rozmanitém než sama příroda, jak jej označil jeho synovec Plinius Mladší, najdeme informace o karavanním obchodu aromatickými pryskyřicemi včetně detailů týkajících se jejich sběru a také o chrámech v hadramawtském hlavním městě Šabwa. Přestože Plinius sám hodně cestoval, jižní Arábii patrně nikdy nenavštívil a poznatky čerpal jen z písemných pramenů své doby. Další písemné prameny o jižní Arábii pocházejí z díla nazvaného Periplus Eritrejského moře. 7 Jde o řecky psaný lodní deník neznámého autora, který mohl být sepsán někdy mezi lety 95 130 n. l. Eritrejským mořem je míněn Indický oceán včetně Rudého moře. Dílo není nijak rozsáhlé, skládá se jen z 66 poměrně krátkých kapitol, z nichž 18 je věnováno jižní Arábii, ale přináší mnoho důležitých informací o námořní dopravě. Z kontextu vyplývá, že Řekové vyplouvali z přístavů na severu Rudého moře do Arábie, Persie a Indie již dříve, ale o takových plavbách se žádné písemné svědectví nedochovalo. V Periplu najdeme líčení plavby, navigační doporučení a názvy tehdejších jihoarabských přístavů jako např. Moša, Qáná, Eudaimon Arabia (Aden), Okélis nebo Muza (obrázek I/2). Popisuje se zde zboží, s nímž se obchodovalo. Jednalo se nejčastěji o koření (především skořici), ale i kadidlo, myrhu, slonovinu, želvovinu 20

STRASTI CESTOVATELŮ I/2. Lokalizace přístavů uvedených v Periplu Eritrejského moře nebo i otroky. V rámci Arabského poloostrova jako celku si můžeme povšimnout relativní izolace jeho jižní části vzhledem k asijskému světu nejbližší přístav v Rudém moři, již zmíněný Leuké Kómé, byl od prvního jihoarabského přístavu Muza vzdálený téměř 1 500 km a podobná vzdálenost dělila zufárskou Mošu od perského přístavu Hóraia. Ostatně v samotném Periplu je uvedeno, že indické a řecké lodě dopravují zboží jen do Adenu, který je významným překladištěm. Periplus také varuje před loupežníky pobřežních oblastí Rudého moře jižně od Nabatejského království. Bezpečnost lodní dopravy musela být ostatně později zajištěna římskými posádkami s centry v přístavu Bereniké a na Farasanských ostrovech v Rudém moři. Nehledě na nebezpečí loupežného přepadení nebo ztroskotání na korálových útesech měla plavba v Rudém moři jistá pravidla plynoucí ze sezónních změn směru větrů a mořských proudů. 8 Rudé moře je jimi totiž rozděleno na část jižní, kde lze v zimě plout na sever a v létě na jih, a část severní, kde je plavba severním směrem obtížná v kterémkoli ročním období; dělící linie se nachází zhruba mezi saúdskou Džiddou a súdánským ʿAjdhábem. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč nebyly přístavy v Rudém moři zakládány hned u Suezu, ale až dále na jihu. V Adenském zálivu a podél jihoarabského pobřeží lze v létě plout na východ směrem k Indii a v zimě naopak na západ směrem k Africe (obrázek I/3). 21

KAPITOLA I Pro obchod provozovaný mezi Indií a Středomořím existovaly v podstatě dvě trasy kombinující námořní a pozemní dopravu. První vedla přes Perský záliv do přístavu Spasinu Charax, kde se zboží překládalo na velbloudy zajišťující pozemní dopravu syrskou pouští do Palmýry a dále do Antiochie. Druhá směřovala podél jižního pobřeží Arábie do přístavů Bereniké a Myos Hormos, odkud bylo nutné zboží přepravit do města Koptos na Nilu a odtud dále říční cestou až do Alexandrie. Ačkoli trasa vedoucí skrze Perský záliv byla kratší (3 750 km oproti 5 640 km), měla svá úskalí spočívající v delší a tudíž i náročnější části pozemní (1 400 km oproti 380 km). Vzhledem k tomu, že námořní plavby byly omezovány i měnícími se směry větrů, lze shrnout, že zboží putující z Indie bylo do Antiochie přiváženo na přelomu dubna a května, do Alexandrie pak na přelomu srpna a září. Odkaz středověku Návštěva dalekého ostrova ležícího patrně u jihoarabských břehů je popsána v cestách námořníka Sindibáda známého z Pohádek tisíce a jedné noci sepsaných okolo roku 900 n. l. Šestá cesta vypráví o jeho ztroskotání na místě, jehož popis by odpovídal východnímu cípu Sokotry, který je pro námořní dopravu vzhledem k velkému množství korálových útesů skutečně velmi nebezpečný. Při Sindibádově pokusu proniknout do vnitrozemí ostrova se setkáváme s popisem krasových útvarů, což prostředí na Sokotře rovněž odpovídá: A plul jsem na tom prámu v té řece, jsa zamyšlen nad tím, k čemu povede můj záměr, a plul jsem neustále k místu, na němž ta řeka vtékala pod ono pohoří, postrčil jsem prám do onoho otvoru o octl jsem se v hrozné tmě pod tím pohořím. Sindibád nakonec procitá mezi Indy a Habešany, kteří na místo přišli, aby zavodňovali svá pole a osení. 9 Ti jej následně zavedli ke svému králi, jenž Sindibáda nějaký čas hostil, a při odjezdu mu předal dary pro bagdádského chalífu. Od literární fikce se oprostíme při studiu díla al-hamdáního, 10 který žil někdy mezi lety 893 945 n. l. Kromě gramatiky, poezie a astronomie se věnoval i arabské historii a geografii. Pocházel přímo z Jemenu a z jeho díla Kitáb Džazírat al-ʿarab, překládaného obvykle jako Popis Arabského poloostrova, čerpala celá řada badatelů ještě na konci 19. století. V dalším spise Iklíl (Koruna) podal podrobné informace o genealogii panovníků himjarského království jižní Arábie. Hamdání pocházel z rodiny po generace se zabývající karavanním obchodem a jeho odkaz je tak rovněž významným zdrojem informací praktického charakteru, např. o místním chovu velbloudů. Na zpáteční cestě z východní Asie se v jižní Arábii na konci 13. století zastavil nakrátko i benátský obchodník a cestovatel Marco Polo. V jeho díle, v české verzi 22

STRASTI CESTOVATELŮ I/3. Směry větrů v okolí Arábie. Letní jsou vyznačeny černě a zimní šedě nazvané Milion, 11 najdeme zmínku o přístavech Aden a aš-šihr a také o ostrově Sokotra s velkým množstvím vzácné ambry. 12 Polo popisuje čilý jihoarabský obchod zatímco do Egypta se z Arábie dováželo indické koření, opačným směrem putovali především koně. V díle najdeme také zprávu o tom, že v Adenu žijí muslimové, ale na Sokotře křesťané. V tomto ohledu je také pozoruhodná Polova poznámka o vztahu obou náboženství: Když babylónský sultán obléhal Accon 13 a dobýval ho, adenský sultán mu poslal na pomoc třicet tisíc jezdců a čtyři sta 23

KAPITOLA I tisíc velbloudů. Neučinil to proto, že by tolik miloval babylónského sultána, ale z nejkrutější nenávisti ke křesťanům. 14 Křižácká tažení se jistě stala důvodem nevraživosti celého muslimského světa, přestože vzájemná animozita mezi oběma světy existovala i předtím. V poněkud jiném duchu hovoří o jižní Arábii proslulý arabský cestovatel a kartograf Ibn Battúta, 15 jenž zemi navštívil ve 14. století po pouti do Mekky. Učaroval mu především Zabíd a vypravil se také do Taʿizzu, kde pobýval na dvoře jemenského krále. Navštívil i Sanʿáʾ, kde popisuje např. bleskové povodně, které přicházejí v odpoledních hodinách. Neopomenul ani Aden, kde, jak píše, žije mnoho indických obchodníků a egyptských kupců obyvatelé Adenu jsou lidé zbožní, pokorní, čestní a pohostinní, chovají se výborně k cizincům, činí dobro chudým a platí řádně almužny. 16 Po návštěvě několika míst východní Afriky se Ibn Battúta zastavil cestou do Perského zálivu také v Zufáru, ležícího na nejzazší hranici Jemenu. 17 Pojednává zde o městě Zafárí vzdáleném od Hadramawtu po souši 16 dní, kde lidé krmí domácí zvířata sušenými sardinkami, pěstují betel, banány a kokosy. První cestovatelé novověku Větší zájem o jižní Arábii nastal až v raném novověku. První Evropan, který do těchto končin tehdy pronikl a zanechal o tom písemná svědectví, byl rytíř Arnold von Harff na konci 15. století. Jeho cestopis koloval dlouhou dobu jen v opisech. Na základě třech rukopisů jej knižně vydal Eberhard von Groote až v roce 1860. Von Harff popisuje, jak se vydal na cestu v listopadu roku 1496 z Kolína nad Rýnem, kam se vrátil o tři roky později na podzim 1499. Z Německa putoval nejprve do Říma a Benátek, odkud pokračoval obchodní galérou do Alexandrie, v níž navštívil mimo jiné i trh s křesťanskými otroky. Dále pokračoval do Káhiry, kde byl svědkem nepokojů, a dále přes Sinaj do přístavu at-túr u Rudého moře, kam mohl doputovat někdy v červenci roku 1497. Vzhledem k tomu, že v té době žádné lodě na jih nepluly, spojil se s karavanou mířící do Mekky, odkud pokračoval do Adenu a dále na Sokotru. 18 Harffův popis jihoarabského vnitrozemí je poměrně stručný. Větší pozornost věnoval až Sokotře. Dle jeho popisu tu hrozilo nebezpečí ztroskotání v podobě magnetických skal. Místní lodě tedy nevozily nic železného a neměly prý dokonce ani hřeby, jimiž by byl jejich trup zpevněn. Poblíž Sokotry popisuje ještě dva menší ostrovy. Zatímco jeden je prý obydlen pouze muži, na druhém žijí naopak jen ženy. Jednou do roka se prý obyvatelé obou těchto ostrovů na 10 dní setkají za účelem plození dětí. Narodí-li se chlapec, odvezou jej po čase ke svým otcům, dívky si ponechávají. V cestopise se setkáme také se zápasem mořské 24

STRASTI CESTOVATELŮ obludy leviatana s velrybou (obrázek I/4), který se stejně jako některé předchozí Harffovy údaje objevuje ve středověkých cestopisech. Autor popisuje ale i zvyky sokoterských křesťanů svatého Tomáše, které se do té doby v písemných pramenech neobjevily. Von Harff byl patrně po svém návratu dotazován na legendárního kněze Jana, jehož křesťanská říše se měla nacházet za hranicemi muslimského světa. Dodnes si badatelé kladou otázku, zda jižní Arábii skutečně navštívil, nebo zda jen čerpal z dobových cestopisů, 19 a zbytek si jednoduše nevymyslel. Jeho další putování po Indii, Madagaskaru, východní a střední Africe ostatně nepůsobí příliš věrohodným dojmem. První cestopis o Jemenu vyšel knižně roku 1510. Sepsal jej boloňský rodák Ludovico di Varthema pod názvem Itinerario. Zahrnuje popis šestileté výpravy z let 1502 1508. Varthema navštívil řadu míst ve východním Středomoří, Arábii, Etiopii, Persii a Indii a byl mimo jiné pravděpodobně také prvním Evropanem, který spatřil hrob Proroka Muhammada v Medíně a svatyni Kaʿba v Mekce. 20 V jižní Arábii strávil zhruba devět měsíců mezi červencem 1503 a březnem 1504. Část Varthemova cestopisu týkající se pobytu v jižní Arábii začíná v Džázánu, odkud putoval se dvěma společníky lodí přes Báb al-mandab do Adenu. Popisuje například, jak během jednoho vylodění u arabských břehů Rudého moře došlo ke střetu s beduíny, v jehož průběhu jich museli několik zabít. Po připlutí do Adenu byl obviněn ze špionáže ve službách Portugalců a uvržen do vězení. I/4. Vyobrazení amazonek a zápasu leviatana s velrybou podle vyprávění Arnolda von Harffa z konce 15. století 25