Vybrané kapitoly psychologie osobnosti

Panajotis Cakirpaloglu Vybrané kapitoly psychologie osobnosti Katedra psychologie FF UP v Olomouci

Název projektu: E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na Univerzitě Palackého v Olomouci Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/15.0334 Oponenti: Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc. Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc. Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 ISBN 978-80-244-3518-3

Obsah Předmět studia psychologie osobnosti...5 Metody psychologie osobnosti... 10 Skladba osobnosti... 17 Dynamika osobnosti... 25 Vývoj osobnosti... 33 Temperament... 40 Charakter... 52 Morálka... 63 Pojem Já, složky Já, obranné mechanismy Já... 70 Vnitřní konflikt, frustrace, úzkost... 81 Emoce a osobnost... 87 Motivační dispozice osobnosti... 96 Poznání a osobnost... 107 Poruchy osobnosti... 124 Modely psychologické explikace osobnosti... 139 3

Předmět studia psychologie osobnosti Úvod Už pouhé pojmenování této vědní odnože nám napovídá, co je jejím primárním zájmem. Jedná se o osobnost, pojatou ze všech možných stran a úhlů. Nejvíce pozornosti je věnováno samotnému složení osobnosti, jejím pochodům a tomu, jak se v průběhu času vyvíjí. Abychom zahrnuli všechny činitele, které osobnost ovlivňují, nesmíme opomenout ani vnitřní osobnostní předpoklady. Naopak vnějšími předpoklady jsou vlivy, které vycházejí z kultury a společnosti. Tohle vše se podepisuje na utváření psychicky zdravého, nebo také poškozeného jedince. Někdy může být psycho logie osobnosti zaměňována s klinickou psychologií. Je ale mezi nimi značný rozdíl. Prvně zmíněná, psychologie osobnosti, se zabývá normálními, bezproblémovými jedinci, zatímco klinická psychologie se zabývá fenomény opačnými, tedy jedinci, kteří se nějakým způsobem odklánějí od normy či obecně přijatého kritéria psychického zdraví, a jejím úkolem je takovýmto jedincům pomoci. Co je osobnost? Existuje velké množství nejrůznějších definic pojmu osobnost. Téměř každá psychologická teorie i množství autorů psychologických knih mají svou vlastní. Přesto, nebo možná právě proto, neexistuje teorie osobnosti všeobecně platná a uznávaná. Ve většině těchto definic je však obsaženo, že osobnost představuje souhrn, souvislost či propojení charakteru, temperamentu, schopností a také konstitučních vlastností člověka. Psychologie však nedospěla k jednotnému pojetí tohoto konstruktu. Již G. W. Alport (1937) analyzoval padesát definic osobnosti. Dnes existuje kolem patnácti reprezentativních koncepcí osobnosti, která ovšem 5

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti závisí na pojetí psychologie samé, jejího předmětu a její metodologie. Allport (1937) dále uvádí, že v jeho přehledu převažují hlavně pojetí biosociální a biofyzické povahy. Vymezení biosociální popisuje osobnost jako vyjádření míry společenské přitažlivosti nebo také hodnoty společenské stimulace člověka. To znamená, že pokud osobnost člověka zaujme pozornost ostatních, je taková osobnost podle této definice výraznější. Také by pak bylo možné říci, že introvertům, plachým a uzavřeným lidem osobnost chybí. Biofyzické definice naproti tomu poukazují na intrapsychickou povahu a stavbu osobnosti, jejíž základ je možné měřit a popsat. To pak lze použít k vytvoření osobnostního profilu každého konkrétního jedince. Obrovský počet psychologických definic předpovídá různorodost duševních pochodů a konkrétních projevů jedince. Každá z nich totiž klade důraz na něco jiného. Mohou to být třeba typické rysy, postoje, schopnosti, motivy, vlastnosti člověka přizpůsobit se anebo jeho hodnoty. Ale také mnoho dalšího. Pokud bychom se ovšem například zaměřili přímo na definici osobnosti z pohledu biologie, převažovalo by něco jiného, jako třeba jednotlivé stavy nálady, emoční odezvy nebo temperament. Definice jedince blízká sociálnímu pojetí by zase vypadala zcela jinak. Zde by stála v popředí třeba etika nebo morálka člověka. Hans Eysenck (dle Rot, 1994) považuje osobnost za poměrně trvalé a stabilní seskupení charakteru, temperamentu, intelektu a fyzické konstituce jedince, což ovlivňuje způsob a účinnost jeho adaptace. V podobném smyslu také Raymond Cattel (1967) specifikuje osobnost jako konstrukt, který nám odhaluje způsob, jakým se člověk zachová v konkrétní situaci. Definice z oblasti psychometrie zase vše staví na přesvědčení, že osobnost je možno vyjádřit na základě výsledků měření. Jde o reaktivní nebo pasivní koncepci osobnosti, v souznění s deterministickou nebo pozitivisticky orientovanou psychologií snažící se vědeckým způsobem uchopit lidskou psychiku s cílem snadněji předvídat a řídit lidské chování. V současné době převládávají definice vyzdvihující spíše intrapsychické aspekty osobnosti. R. L. Atkinsonová a spol. (2003) píše, že tím, co vystihuje osobnost, jsou příznačné a charakteristické vzorce myšlení, 6

Předmět studia psychologie osobnosti emocí a chování, které určují individuální model interakce jedince s jeho vlastním fyzickým a sociálním prostředím. Různorodost vnitřních psychických aspektů člověka také zdůrazňuje Carol K. Siglemanová (2003), podle které je osobnost organizovaný systém jedinečných kombinací různých individuálních vlastností, motivů, hodnot a chování. V tom smyslu lze tuto definici označit jako idiosynkratickou, která v tradici G. W. Allporta zdůrazňuje osobnost jako neopakovatelný psychický fenomén vlastní jedinci. C. S. Hall a G. Lindzey (1997) dospěli k názoru, že obecně platné a objektivní vymezení pojmu osobnost v psychologii není. Podle nich jsou za to zodpovědná vlastní individuální zaměření jednotlivých psychologů na specifické oblasti lidské psychiky. Každý psycholog tak klade důraz na ty složky, které jsou předmětem zájmu jeho specializace, a ostatní složky poněkud zanedbává, věnuje jim jen malou pozornost anebo se jimi nezabývá vůbec. V pozadí takovéto volby působí osobní zaujetí psychologa nebo jeho preference některé z různých teorií osobnosti. Existují však položky, které se objevují ve většině psychologických definic pojmu osobnost: z Propojenost anebo jednota všech duševních funkcí; z Myšlení, prožitky a jednání, které se u jedince vyznačují unikátností anebo osobitostí; z Relativní nezávislost a stabilita psychosociálního bytí člověka. V psychologických definicích osobnosti často chybí zdůraznění významného psychického procesu - individuálního vědomí anebo uvědomění si vlastní totožnosti a také sociální zkušenosti konkrétního člověka. Právě tyto psychologické kategorie nejvýrazněji vyjadřují subjektivní a sociální bytí lidského jedince. z Pro humanistickou a existenciální psychologii jsou typické pojmy Já (self), identita, sebepojetí, sebehodnocení, sebeúcta. Každá osobnost má jádro, jež se skládá ze sebevědomí a intencionality. Oba tyto předpoklady určují duševní zdraví, zralost a pocit 7

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti pohody u dospělého člověka. Takováto osobnost je pak brána za etickou, sebeurčující a zároveň za schopnou shrnout jednotlivé psychické vlastnosti, procesy, obsahy a tendence ve vlastní unikátní, funkčně sestavený systém. Z toho důvodu C. G. Jung (1995) zdůrazňuje, že osobnost se nemůže rozvinout, pokud člověk vědomě a odpovědně v morálním smyslu nevolí prostředky a cestu vlastního vývoje. z Na procesu utváření osobnosti, který se vždy odehrává v určitém situačním kontextu, se podílejí ve značné míře primární skupina, společnost a kultura. Osobnost se vyvíjí prostřednictvím interakcí s okolním prostředím. Je zde tedy neopomenutelný vliv člověka na společnost a zpětně pak vliv užší nebo širší společnosti na osobnost každého jednotlivce. Takto popsal vývoj osobnosti sociál ní psycholog A. Bandura. Společnost, kultura, prostředí, v němž člověk vyrůstá, mu poskytují potřebný prostor a možnosti k osvojení si mnoha nezbytných vědomostí, dovedností, mravních (i jiných) zásad anebo názorů a přístupů; stejně tak se v této situaci, kdy je obklopen lidmi, utváří jeho individuální osobnost. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937. ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. BOJANIN, S. Neuropsihologija razvojnog doba. Beograd: ZUNS, 1985. CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, Harmondsworth, 1967. HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997. JUNG, C.G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998. 8

Předmět studia psychologie osobnosti PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997. PLOTNIK. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999. ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994. SIGELMAN, C. K. a E. A. DODER. Life-Span Human Development. Wodsworth: Belmont, 2003. Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci. 9

Metody psychologie osobnosti Úvod K tomu, abychom v psychologii došli poznání osobnosti, používáme odpovídající vědecké metody šetření. Pojem metoda můžeme v psychologii vysvětlit jako: z Mentální soustředění badatele. Metodou nazýváme proces myšlení popisující a vysvětlující zkoumaný jev, kterým může být analýza, syntéza, komparace, deskripce, indukce, dedukce apod. z Princip (východisko, základna) výzkumu psychických a behaviorálních fenoménů člověka. Před zahájením výzkumu si psycholog stanoví stěžejní ideu šetření a podle ní volí metodu psychologické interpretace. Zde se uplatňují různé principy, zejména materialistický, vývojový, změna kvantity v kvalitu, konkrétnost apod. Zdroje psychologického studia osobnosti Přestože všechny zdroje sdílejí společný cíl, kterým je vědecký rozbor osobnosti, lze vymezit tři relevantní prameny poznatků: klinickou zkušenost psychologa, experiment a statistickou analýzu. z Klinická zkušenost psychologa neboli klinická metoda patří mezi nejpřirozenější a nejstarší vědecké metody. To, co zkoumá, je narušená osobnost, její psychické stavy a projevy. Je zde velmi důležitá či dokonce podstatná role psychologa, který veškeré jevy a obsahy interpretuje. V souvislosti s tím je výklad psychologa značně závislý na jeho vlastní intuici a schopnosti empatie, tedy vcítit se do prožívání jedince. 10

Metody psychologie osobnosti z Experiment je pro psychologii nepostradatelným pilířem. K jeho uplatnění především přispělo sloučení behaviorismu a psychofyziky. Psychologický experiment se vyvíjel souběžně s psychometrií a objektivními psychologickými testy. Díky experimentální metodě můžeme odhalovat souvislosti mezi psychikou a chováním jak u člověka, tak u ostatních živočichů. Navíc experiment poskytuje relativně objektivní poznatky z oblasti psychických a sociálních jevů a chování. z Statistická metoda souvisí s výzkumem určité osobnostní vlastnosti anebo širšího souboru vlastností u většího počtu osob. Výsledek statistického šetření může být zobecněn na normy, principy a zákony. Kritéria získaná statistickou metodou zpravidla slouží ke srovnávání zkoumaného jedince s jemu odpovídající skupinou nebo obecnější populací. Statistická metoda má společnou historii s vývojem psychometrie a objektivními psychologickými testy a těší se z úzkého vztahu k matematice. Díky teorii pravděpodobnosti lze určit platnost zjišťovaného vztahu mezi jedincem a zkoumanou populací a pomocí výpočtu korelace lze stanovit směr a intenzitu vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými. Faktorová analýza pomohla proniknout do podstaty inteligence a osobnosti. Modely výzkumu osobnosti V psychologii se tradičně používají dva přístupy výzkumu osobnosti: idiografický a nomotetický. Idiografický přístup. Původ slova idiografický nacházíme v řeckém slovu ιδιος, které lze přeložit jako vlastní, osobní. Pro zdůraznění jedinečnosti každé lidské osobnosti se tento přístup alternativně označuje idiosynkratický. V idiografickém přístupu je zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost člověka a jeho psychických jevů. S tímto vědomím by měl být dotyčný i zkoumán. Idiograficky laděná psychologie osobnosti se zaměřuje na porozumění této jedinečnosti v rámci normálního prožívání, jednání a chování, zatímco klinická psychologie, kde je idiografický přístup 11

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti nepostradatelný a prakticky na něm celá klinická psychologie stojí, studuje narušenou osobnost a příčiny tohoto narušení. z Idiografický přístup při rozboru osobnosti lze demonstrovat na příkladu studie Jenny. Většinou ji nalezneme ve spojitosti se jménem G. Allport, ale on sám udává (1961), že autorem je psycholog A. L. Baldwin. Tato studie je analýzou souboru více než sta dopisů ženy, adresovaných jejímu synovi. Vzhledem k tomu, že se v dopisech objevovaly podobné nebo totožné myšlenky, mohl díky nim A. L. Baldwin dopět k osobnostnímu profilu této dámy. Dominovaly v něm posedlost a žárlivost vůči vlastnímu synovi, ale zároveň smysl pro krásu a finanční zodpovědnost. Důležité je, že tato práce obohatila psychologii o idiografickou metodu a ukázala, že díky takovýmto materiálů je možné dojít k statistickému rozboru konkrétní osobnosti. E. H. Erikson a A. Maslow tyto myšlenky výzkumně potvrdili. Nomotetický přístup. Značení pochází z řeckého slova νομοθετικός, což znamená normu či význam. To nám trochu napovídá, čeho se tento termín týká. Jde o hledání všeobecných norem a obecností ze zkoumání většího počtu osob. Jde tedy o extenzivní přístup, založený na pozitivismu. Jeho cílem je poznat člověka proto, abychom mohli předpovědět jeho další chování, odhadnout ho, anebo ho dokonce ovlivnit. Do nomotetické metodologie patří hlavně experiment, faktorová analýza, psychometrické testy a jiné. Vzhledem k tomu, že jde o kvantitativní přístup, využíváme při něm kvantitativních metod. z Ukázkou nomotetické metody je výzkum N. Rota, ve kterém zkoumal původ delinkvence. Problém delinkvence u adolescentů je velmi diskutovanou tématikou, která rozděluje psychology na dva tábory. Podle jedněch je delinkvence vrozenou osobnostní vlastností, a podle druhých získanou. Tento rozpor mezi odborníky nebyl čistě teoretického charakteru, protože je spíše zajímala budoucnost výchovy dětí, zejména prevence a úspěšné odstranění 12

Metody psychologie osobnosti sociálně -patologických jevů. Cílem experimentu bylo zjistit, jak samotni účastníci vnímají a hodnotí vlastní rodiče z hlediska výchovy a zda se tato časná subjektivní zkušenost promítá v delinkventním chování. Z faktorové analýzy výzkumníci poté získali tyto nejdůležitější charakteristiky mladistvých delinkventů: { Chlapci i dívky z delinkventní skupiny měli specifický vztah k vlastní matce. Představa matky byla idealizována, což se nedalo říct o kontrolní skupině. { Dalším významným bodem byla výrazná netolerance delinkventů vůči rodičům stejného pohlaví. U dívek se tato netolerance projevovala jako ambivalence vůči matce. { Největším rozdílem mezi těmito dvěma soubory však byl způsob trestu, který používali jejich rodiče. Obě skupiny uváděly, že k trestu ze strany rodičů docházelo, avšak jedinci experimentální skupiny navíc prožívali trauma, protože rodiče při trestu používali nějaký objekt (prut, řemen, ). Je idiografický přístup spolehlivější než nomotetický? Psychologický svět byl výhodami a nevýhodami každého z výše zmíněných přístupů rozdělen do dvou táborů. Zatímco zastánci idiografického přístupu vyzdvihovali nenahraditelnou hodnotu osobního přístupu, zaměřeného na individualitu a zkoumání subjektivních prožitků a stavů narušených i zdravých osobností, na kvalitativní poznávací hodnotu a na přirozenost a schopnost proniknout do hloubky dané problematiky, psychologové přistupující nomoteticky poukazovali na nepoužitelnost idiografické explorace v kvantitativním měřítku, kdy je závislost idigrafické metody na dílčích vlastnostech osobnosti badatele anebo jeho schopnostech nevýhodou. Závislost na individuálních vlastnostech prakticky není přítomna v nomotetickém přístupu, v němž se jedná o kvantitativní, statistický a objektivní způsob explorace, kdy je nutno dodržovat určitá pravidla a respektovat stanovené hranice, díky čemuž je poté možné 13

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti rozpoznat a změřit určité kauzální vztahy za účelem možnosti předvídat nebo řídit psychické stavy jedinců někdy v budoucnu. Obecně vzato hodnotíme klady a zápory těchto dvou přístupů na základě obsahu, metodologie a predikce. Obsah. Na jedné straně jsou humanističtí, existenciální a další psychologové, kterým jde především o porozumění jedinečnosti člověka, jeho motivů a cílů a o to, jak interpretují skutečnost, kteří jsou zastánci idiografického přístupu. Na druhé straně stojé zastánci nomotetického přístupu, jako jsou biologičtí a kognitivní psychologové, behavioristé a další, kteří se díky metodám využívaným v tomto přístupu snaží najít obecná pravidla a principy psychiky a najít příčinu individuálních odchylek. Za zmínku ale stojí uvést, že někdy může dojít k jistému nesouladu mezi obsahem studia a použitou metodou. Tak například u psychoanalýzy používáme čistě idiografickou metodu, ale vzhledem k tomu, že tato teorie chápe poznatky o růstu, skladbě a dynamice osobnosti jako univerzální principy a pravdy, vyvstává nám tu po obsahové stránce nomotetický problém. Použitá metoda. Rozdíl mezi idiografickým a nomotetickým přístupem spočívá v tom, že nomotetický přístup používá kvantitativních metod, jako jsou je experiment, popisná či induktivní statistika, faktorová analýza a další, zatímco idiografický přístup využívá kvalitativní metody, jakými jsou analýza obsahu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování atd. Predikce. Právě fakt, zda se u dané metody můžeme spolehnout na predikci, ukazuje její vědeckou hodnotu. Predikce je pro psychology například velmi důležitá v klinické praxi, neboť díky ní můžeme lépe zvolit vhodný druh terapie a předpovět její účinek na klienta. V souvislosti s tímto kritériem definoval J. Berger (1979) další podmínky hodnocení validity idiografické a nomotetické metody: z Vzdálenost predikce. Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti. Statistická metoda je vhodná pro odhad v delší časové perspektivě. 14

Metody psychologie osobnosti z Obsah predikce. Pro odhad specifických projevů osobnosti je vhodnější klinická metoda, zatímco statistická metoda je spolehlivější při odhadu vývoje obecnějších psychických a behaviorálních kategorií. z Četnost studovaných událostí. Pro úspěch statistické metody je nezbytné opakování požadované události, zatímco predikce klinická si často vystačí jen s náhodným výskytem daného fenoménu. z Strukturovanost predikce. U statistické metody se setkáváme s jasně danými možnostmi ano/ne. Klinická predikce naopak pracuje se sekvenčním modelem krátkodobých odhadů, a není tedy směrována předem určenými možnostmi. Psychologická praxe neustále potvrzuje, že k vědeckému zkoumání osobnosti je třeba, aby se nomotetický a idiografický přístup vzájemně doplňovaly. Toto kompromisní řešení je přínosné nejen pro psychologickou epistemologii týkající se poznání osobnosti, ale především pro konkrétního jedince, kterého se daný vědecký přístup nejvíce týká. Logický status psychologických pojmů Termíny a klíčové pojmy v psychologii představují další, dlouhotrvající metodologický problém. Jde především o jejich terminologickou a teoretickou nejednoznačnost, což zpochybňuje důvěryhodnost psychologie jako vědy. U řady vrozených anebo získaných dispozic, jakými jsou temperament, motivace, charakter, zájmy, postoje atd., stále nedokážeme podat jednoznačný a uspokojivý výklad, což mnohá zjištění okolo těchto dispozic zpochybňuje. S. Radonjić (1999) zdůrazňuje podmínky, které mohou přispět ke zvýšení logické fundovanosti současných a budoucích psychologických pojmů: z Upřesnění povahy údajů, z nichž pojmy vycházejí; z Rozlišení, zda pojem popisuje jen fakta, nebo i vztahy. Pojmy popisující fakta se řadí k empirickým, zatímco pro pojmy označujícící vztahy použíáme hypotetické konstrukty. 15

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti z Vymezení myšlenkových nebo logických operací, díky kterým psychologická explorace v vrcholí definováním nových pojmů. Použitá literatura a literatura pro další studium ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937. ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. BALDWIN, A. L. Personal structure analysis: : A statistical Metod for investigating the single personality. Journal of Abnormal and Social Psychology. 1942, č. 37, 163 183. BERGER, J. Psihodijagnostika. Beograd: Nolit, 1979. JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996. MEEHL, P. Clinical versus statistical prediction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1954. CHAPLIN, W. F. a E. J. PHARES. Introduction to Personality. New York: Addison, WesleyLongman, Inc., 1997. RADONJIĆ, S. Psihologija učenja. Beograd: ZUNS, 1999. Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci. 16

Skladba osobnosti Úvod Skladba osobnost je pojem, kterým se snažíme popsat, utřídit a seřadit určité osobnostní prvky. Snaha rozčlenit osobnost na jednotlivé části a položky jasně ukazuje na vliv strukturalismu W. Wundta téměř ve všech známých teorií osobnosti. Připomeňme si, jak W. Wundt (1913) definoval předmět psychologie: jsou to složité duševní jevy či procesy, které lze vědecky uchopit pouze jejich rozložením na dílčí části. Zde W. Wundt inicioval jistý druh kauzálního výkladu, kterým se ve většině teorií osobnost jakožto složitý psychický fenomén odvozuje z dílčích osobnostních prvků. Snad jedinou výjimku představuje typologická teorie osobnosti K. Lewina, který postuloval, že osobnost nelze reprezentovat modelem psychických prvků organizovaných do poměrně statického celku, protože psychika je dynamická, stálem měnící se konstelace psychických faktů a dějů. Molární, či molekulární povaha osobnostních prvků? Jednotlivé osobnostní prvky se vyznačují ryze individuální povahou a významem. Tato konstatace vyjadřuje molekulární pojetí osobnostní struktury, její jedinečnou povahu a výraz. Na druhé straně téměř u každého dospělého jedince můžeme odhalit rys, temperament, charakter, Id, Ego či Superego, které mají univerzální povahu. Tato konstatace naznačuje modální pojetí osobnostní struktury, jehož konečným cílem je odhalení obecných zásad či zákonů psychiky. Statická, či dynamická skladba osobnosti? Dynamický projev a působení osobnostních prvků je u každé osobnosti zcela výjimečný a neopakovatelný. Osobnost v psychologii je, v souladu s předchozím tvrzením, chápána jako jedinečná, neopakovatelná a poměrně charakteristická psychická vlastnost člověka. Skladba osobnosstzi také do jisté míry 17

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti může znamenat určitou stálost osobnosti, tedy v průběhu času stabilní soustavu dílčích psychických vlastnosti a procesů. Tento postup ovšem opět naráží na problém vývoje a také problém evidentní proměnlivosti člověka. Tudíž nelze opominout skutečnost, že systém osobnosti je v neustálém kontaktu se sociálním, fyzickým ale také psychickým prostředím. Jedná se o celoživotní interakci, pomocí které se osobnost neustále mění, vyvíjí a adaptuje. Zároveň člověk vlastními vrozenými a získanými dispozicemi, aktuálními motivacemi anebo také cílevědomě působí na vlastní fyzické, sociální a kulturní prostředí. Teorie osobnosti Gordona Allporta postuluje, že mezi prvky osobnosti a psychologickými procesy a funkcemi existuje vzájemné propojení. V tom smyslu považuje rysy, dispozice a další morfologické složky osobnosti za dynamické činitele prožívání, myšlení a chování člověka. Takové stanovisko potvrzuje i následující skutečnost - nahlédneme -li do jeho personalistické teorie osobnosti, zjistíme, že v ní chybí kapitola dynamika osobnosti. To podle Allporta není potřeba, neboť každý strukturální prvek osobnosti má také dynamickou povahu. Bližší určení pojmu skladba osobnosti Pojem skladba v psychologii osobnosti nejčastěji implikuje: z Že psycholog přistupuje k osobnosti z pozice modálního principu, což předpokládá osobnost jako hierarchický systém vertikálně uspořádaných psychických složek; z Strukturu jako jedinečnou psychickou konstelaci konkrétního člověka, jeho zdravých, tvůrčích, nebo nezdravých, patologických vlastností. Psychologové se v názorech na skladbu osobnosti různí. Tento nesoulad je výsledkem koncepčních a metodologických nesrovnalostí mezi psychology zabývajícími se fenoménem osobnosti. Zatímco Freudovo či Jungovo pojetí osobnosti se zakládá na induktivní logice a kvalitativním šetření (například koncepce ega a superega byla odvozena z pozorování 18

Skladba osobnosti pacientů), H. Eysenk, R. Cattell a jiní psychologové upřednostňují objektivně měřitelné dispozice, jež se mohou postřehnout statistickými postupy. Oba přístupy ovšem musí vyhovovat vědeckým kritériím, která empirický výzkum osobnosti požaduje, a zároveň zajistit, aby bylo dosaženo formálně-logické soudržnosti výkladu. Shodně s tím mají výše zmíněné a další (Allportova, Lewinova) teorie osobnosti solidní empirický základ a logicky sladěné premisy. Psychoanalytické pojetí skladby osobnosti Freudovo psychoanalytické pojetí osobnostní skladby předpokládá, že osobnost je systém, v němž se navzájem ovlivňují různorodé a v zásadě protikladné psychické prvky a procesy. Tento systémový a funkční antagonismus se jeví v psychickém a sociálním fungování jak zdravé, tak narušené osobnosti. V souladu s touto tezí Freud vypracoval dva modely osobnostní skladby - topografický a strukturální model. V obou modelech dominuje myšlenka o hierarchickém uspořádání dílčích osobnostních složek a jejích významu pro udržení duševní rovnováhy či vývoji patologických stavů psychiky. Topografický model osobnosti Psychoanalytický rozbor narušených osobností vedl Z. Freuda k myšlence, že psychiku člověka tvoří tři hierarchické segmenty: vědomí, předvědomí a podvědomí. Při tom základ osobnosti a veškerého lidského jednání představuje podvědomí. Na opačném konci se nachází vědomí, zatímco oblast psychiky, která nejen spojuje vědomí a podvědomí, ale také hraje významnou roli v celkovém psycho -sociálním fungování jedince, se nazývá předvědomí. Freud dále podrobněji popisuje skladbu a funkce podvědomí, předvědomí a vědomí. Podvědomí jako základní složka osobnosti se skládá z minulých zkušeností a emočních zážitků, zejména traumatických, dále ze sociálně 19

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti zakázaných přání, tendencí apod. Traumatická povaha těchto obsahů a jejích mravní zátěž jsou příčinou toho, že podvědomí je nedostupné bezprostřednímu pozorování či cílevědomé introspekce. To však neznamená úbytek vlivu podvědomí na celkový psychický stav osobnosti. Dynamickou povahu podvědomí a jeho funkce ozřejmují různé situace a prožitky, zejména sny, chybné úkony, přeřeknutí apod. Tyto zážitky a situace zpravidla vyvolávají nevolnost, zejména morální zátěž, kterou jedinec si uvědomuje a zároveň se ji snaží zapomenout. Předvědomí je oblast psychiky, ve které sídlí různé vzpomínky, prošlé zkušenosti, informace a vše, co kdysi člověk věděl a co aktuálně nepostrádá. V předvědomí se rovněž nacházejí různé podprahové informace, které nebyly zachyceny odpovídajícími smysly, taktéž stopy, jež pocházejí z implicitní paměti apod. Předvědomí zůstává otevřeno pro bezprostřední využití ze strany člověka, který řeší určitý problém, jako zásobárna subjektivních vzpomínek a zkušeností. Další významnou funkci předvědomí je jeho latentní přítomnost v téměř všech vědomých aktivitách. Takto předvědomí působí jako selektivní a aktivační pozadí vědomých procesů, které vnímá a třídí informace dle jejich významu, kterou v dané situaci pro jedince mají. V případě jejich důležitosti předvědomí jedince alarmuje tím, že aktivuje pozornost a příslušnou činnost jedince podřizuje vědomé kontrole. Např. zkušený řidič za jízdy sleduje okolní přírodu, poslouchá hudbu, připaluje si cigaretu, konverzuje, zatímco řízení probíhá automatizovaně, tedy pod kontrolou předvědomí. Jakmile se vyskytne nebezpečná situace či mimořádná dopravní událost, kdy řízení vozidla vyžaduje vyšší pozornost a kontrolu ze strany vědomí, se souběžně vypínají doprovodné aktivity. Vědomí se výhradně věnuje adaptační a cílevědomé aktivitě. V tom smyslu Z. Freud zdůrazňuje dvě funkce vědomí - poznávací a výkonnou funkci. Poznávací funkce je zaměřena intro a inter, tedy jako proces vědomého sledování vlastní osoby, subjektivních pochodů a aktivity (introspekce) a zároveň jako hodnocení vnějšího prostředí a sociálních vztahů (extrospekce). Výkonná funkce vědomí spočívá v neustálém plánování budoucích cílů a také optimálních prostředků a postupů k jejich dosažení. V souladu s touto funkcí výkonnost vědomé složky osobnosti souvisí se 20

Skladba osobnosti zralostí a činností korových struktur mozku a také s individuální zkušenosti. Obecná adaptační účinnost vědomí je závislá na selektivním a protektivním působení předvědomí. Strukturální model osobnosti Toto novější pojetí osobnostní skladby postuluje tři základní složky: Id, Ego a Superego. Z. Freud dále definuje povahu, vnitřní skladbu, operační princip a posléze specifické role Id, Ego a Superego (obr. 1). VNĚJŠÍ SVĚT SUPEREGO princip dokonalosti EGO princip reality ID princip slasti Obr. 1. Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti. Id je nejstarší a nejprimitivnější složka osobnosti. Id se skládá z vrozených dynamismů, zejména reflexů a pudů. Vnitřní skladbu Id tvoří primární psychické procesy, vytěsněná emoční traumata a libido neboli psychosexuální energie. Podle Z. Freuda Id usiluje o bezprostřední uspokojení aktuálních potřeb. V tom smyslu jej označuje jako hédonistické, iracionální a nemorální, neboť se řídí principem slasti. Nedostatek logického uvažování Id kompenzuje primitivním hodnocením. V tom smyslu Id úspěšně rozlišuje libost a nelibost, zejména ve vztahu k nevědomým 21