PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Ústav experimentální biologie. Oddělení fyziologie živočichů a imunologie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie živočichů a imunologie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2006 Věra Francálková

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie živočichů a imunologie Homeopatická léčba a její vliv na imunitní systém Bakalářská práce BRNO 2006 Věra Francálková 1

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu své práce Mgr. K. Vostalovi za odborné vedení a všestrannou pomoc. 2

OBSAH I. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK.....4 II. ÚVOD.....5 III. SKLADBA LIDSKÉHO IMUNITNÍHO SYSTÉMU.....6 3.1. Funkce a komponenty imunitního systému...6 3.2. Antigen.....6 3.3. Primární a sekundární lymfatické orgány....7 3.4 Buněčná a humorální imunita.......8 3.4.1. Buněčné složky imunity........8 3.4.2 Humorální složky imunity...11 3.5.. Hlavní histokompatibilní komplex.....15 3.6. Komunikace mezi složkami imunity...15 3.7. Fyziologická imunitní reakce......16 IV. ZÁKLADY HOMEOPATICKÉ LÉČBY.......17 4.1. Homeopatie v historii a v současnosti........17 4.1.1. Christian Fridrich Samuel Hahnemann (1755 1843).....17 4.1.2. Opozice k rozvoji homeopatie...18 4.1.3 Znovuoživení homeopatie...19 4.2. Základní homeopatické zákony...20 4.2.1. Zákon podobnosti..... 20 4.2.2. Zákon o nekonečně malých koncentracích podávaných léků...20 4.2.3. Holistický přístup.......22 4.3. Příprava homeopatik...23 4.4. Přehled některých základních homeopatických substancí....25 V. SOUČASNÝ HOMEOPATICKÝ VÝZKUM.....26 VI. ZÁVĚR...33 VII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.......34 3

I. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 1C.... první centezimální (setinné) ředění (obdobně 2C, 30 C,..) AIDS (Acquired Immunodeficiency Syndrome)..Syndrom získaného imunodeficitu AMA.. Americká lékařská asociace ANA.. antinukleární protilátky APC (antigen presenting cell)...buňka prezentující antigen buňky NK (natural killer cells) cytotoxické buňky, přirození zabíječi CRP... C-reaktivní protein DNA....deoxyribonukleová kyselina IgE.....imunoglobulin E (obdobně IgM, IgG, IgA, IgD) IgG1- IgG4..... první až čtvrtá podtřída imunoglobulinu G ( obdobně IgA1 a IgA2) IL-6....... interleukin 6 MAC (membrane attack complex)........membranolytický komplex proteinů MALT (mucous associated lymphoid tissue).... lymfatická tkáň asociovaná se sliznicemi MBL.....sérový lektin vázající manózu MHC (Major Histocompatibility Complex). hlavní histokompatibilní komplex MHC I...molekuly hlavního histokompatibilního komplexu I. třídy (obdobně MHC II) mrna..mediátorová ribonukleová kyselina SiO 2...oxid křemičitý USA (United States of America).....Spojené státy americké WHO (World Health Organization)...Světová zdravotnická organizace 4

II. ÚVOD "Nejvyšším ideálem léčení je rychle, šetrně a natrvalo navrátit pacientovi zdraví, co nejrychlejším, nejspolehlivějším a nejméně škodlivým způsobem podle jasně srozumitelných principů odstranit a zničit nemoc v celé její šíři." Samuel Hahnemann (1755-1843) - německý lékař a zakladatel homeopatie Klasická homeopatie je přibližně 200 let stará, původem evropská léčebná metoda, jejíž principy, zákony léčby a používané léky se zcela zásadně liší od současné tzv. vědecké medicíny. Klasická homeopatie má oproti současné konvenční medicíně zcela odlišné pojetí nemoci a jejího druhého pólu - zdraví. Homeopatie je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) druhá nejrozšířenější léčebná metoda na světě. Na prvním místě je čínská medicína, na třetím bylinná léčba a teprve na čtvrtém konvenční medicína. Klasická homeopatie přistupuje k léčení osobnosti jako celku a je nutné zdůraznit, že je to především duchovní, energetická léčebná metoda. Nejdříve je nemocné duchovní centrum a až pak fyzický orgán. Homeopat neléčí nemoc samotnou, ale nemocného člověka, nesnaží se léčit důsledky nemoci, ale pátrá po jejích příčinách. Ví, že nic není náhoda a tedy ani nemoci nevznikají náhodou. Homeopatie se neustále vyvíjí a dnes již přiřazujeme ke klasické homeopatii více homeopatických metod. Všechny jsou však založeny výhradně na stimulaci energetické roviny lidského organismu a jejich přístup je ke každému léčenému člověku vysoce individualizovaný. Svými zásadami vyvolává homeopatie mezi vědci rozsáhlou diskusi a cílem této práce je tedy snaha seznámit čtenáře se základními principy homeopatie a zkonfrontovat je s poznatky konvenční medicíny a výsledky současného vědeckého výzkumu v této oblasti. 5

III. SKLADBA LIDSKÉHO IMUNITNÍHO SYSTÉMU 3.1. Funkce a komponenty imunitního systému Imunitní systém patří spolu s endokrinním a nervovým systémem k regulačním mechanizmům organizmu zajišťujícím jeho celistvost a udržování vnitřního prostředí (homeostázu). Základní vlastností imunitního systému je schopnost rozpoznat škodlivé od neškodného, cizí od vlastního. Fylogeneticky ustálená odpověď organismu na působení škodliviny se nazývá zánět a má místní i celkové projevy. Unikátní vlastností imunity obdobnou nervové soustavě je schopnost učení a paměti. Funkce imunitního systému zajišťuje vzájemná provázanost mechanizmů imunity přirozené - nespecifické, a adaptivní specifické. Do nespecifické imunity patří polymorfonukleární leukocyty, monocyty/makrofágy a dendritické buňky a různé součásti plazmy, jako je komplement a proteiny akutní fáze. Do specifické imunity patří T lymfocyty a B lymfocyty, které se po diferenciaci na plazmatické buňky stávají producenty protilátek (Bartůňková et al., 2005). 3.2. Antigen Antigen je látka, kterou imunitní systém rozpozná a reaguje na ni. Nejčastějšími antigeny jsou cizorodé látky z vnějšího prostředí (exoantigeny), většinou jsou to infekční mikroorganismy a jejich produkty. Antigeny, které pocházejí z organismu samotného (nejsou cizorodé), se nazývají autoantigeny. Jako alergen se označuje exoantigen, který je u vnímavého jedince schopen vyvolat patologickou (alergickou) imunitní reakci (Bartůňková et al., 2005). Jako antigeny mohou působit jakékoli chemické struktury, nejvýznamnějšími antigeny jsou proteiny a různé komplexní polysacharidy, ale také lipidy a lipoproteiny. K tomu, aby na ně imunitní systém mohl reagovat, je zpravidla potřeba, aby byly rozeznány ve formě makromolekul (rozpustných nebo přítomných na buněčném povrchu). Oblast molekuly antigenu, která je rozeznávána antigenně specifickými receptory, se nazývá epitop. Malé molekuly, které jsou schopny vyvolat imunitní reakci pouze po vazbě na makromolekulární nosič (např. albumin), jsou nazývány hapteny (např. léky). Komplexy antigenu s protilátkami a s komplementovými fragmenty se nazývají imunokomplexy (Hořejší & Bartůňková, 1998). 6

3.3. Primární a sekundární lymfatické orgány Buňky imunitního systému spolu s pojivovými buňkami a dalšími strukturami tvoří anatomické a funkční celky - lymfatické orgány a tkáně. Buňky zajišťující imunitní reakce se nazývají imunokompetentními buňkami (Fučíková, 2002). Centrálními (primárními) lymfatickými orgány jsou kostní dřeň a brzlík (thymus). Jsou to místa, kde dochází ke vzniku, diferenciaci a zrání imunokompetentních buněk. V kostní dřeni vznikají všechny imunitní buňky ze společné kmenové buňky. Ta se dále diferencuje na myeloidní a lymfoidní buněčné linie. Z myeloidní linie vznikají červené krvinky, a krevní destičky, a dva typy bílých krvinek monocyty a granulocyty (neutrofilní, basofilní, eosinofilní). Z lymfoidní linie vzniká další druh bílých krvinek - lymfocyty. Ty, které se dále vyvíjejí v thymu, se označují jako T lymfocyty. V kostní dřeni se vyvíjí celá linie myeloidní a B lymfocyty, z nichž se posléze stávají buňky plazmatické, které produkují protilátky. Mezi imunokompetentní buňky se řadí také buňky dendritické, jejichž hlavní funkcí je pohltit a zpracovat antigen, vystavit jej na svém povrchu a přilákat příslušné T a B lymfocyty, které pak rozvinou imunitní reakci (Bartůňková et al., 2005). OBR. 1: Diferenciace myeloidní a lymfoidní buněčné linie z kmenové buňky (Hořejší & Bartůňková, 1998) 7

Periferní (sekundární) lymfatické orgány a tkáně jsou místem, kde probíhá imunitní reakce a kde se diferencují T a B lymfocyty do výkonných populací. Patří sem slezina, lymfatické uzliny a lymfatická tkáň asociovaná se sliznicemi (MALT mucous associated lymphoid tissue). Anatomická struktura periferních lymfatických orgánů umožňuje optimální spolupráci T a B lymfocytů s buňkami prezentujícími antigen. Dochází k jejich aktivaci, růstu, diferenciaci a konečnému vzniku výkonných lymfocytů. Lymfatické orgány a tkáně jsou propojeny sítí lymfatických krevních cév. Nově vzniklé lymfocyty se dostávají z centrálních do periferních lymfatických orgánů krevním řečištěm. Sekundární lymfatický orgán opouštějí lymfatickými cévami, jimiž se dostávají cirkulací do tkání (Bartůňková et al., 2005). Pro imunitní reakce jsou důležité interakce imunokompetentních buněk s dalšími buňkami, které nepocházejí z hematopoetických (krvetvorných) kmenových buněk. Patří sem např. folikulární dendritické buňky, které hrají důležitou úlohu při stimulaci B lymfocytů, a endotelie (výstelka cév), buňky nervového systému, epiteliální buňky sliznic a fibroblasty (Hořejší & Bartůňková, 1998). 3.4. Buněčná a humorální imunita Funkce imunitního systému vykonávají jednak některé součásti krevního séra nazývané humorální faktory, jednak krevní buňky. Buňky buď kolují v krevním a mízním oběhu a v případě potřeby vycestují do místa, kde je jich potřeba nebo jsou usazeny v tkáních a necestují. Podle toho, zda se v imunitní reakci víc uplatní humorální faktory nebo buňky, se složky imunity rozdělují na humorální a buněčné. Podle způsobu, jakým imunitní složky rozpoznávají antigen, dělíme imunitní systém na složky specifické (adaptivní) a nespecifické (přirozené). Všechny složky imunity spolu úzce spolupracují a navzájem se ovlivňují a regulují buď přímým kontaktem zprostředkovaným adhezivními molekulami na buněčném povrchu, nebo rozpustnými mediátory, zejména cytokiny (Bartůňková et al., 2005). 8

3.4.1. Buněčné složky imunity Do buněčné imunity nespecifické patří fagocytující buňky a buňky NK (natural killer cells přirození zabíječi). Specifickou složku tvoří T lymfocyty. Po aktivaci produkují tyto buňky rozpustné mediátory zvané cytokiny. Ty aktivují další složky imunity nebo samy sebe a stávají se z nich buňky regulační nebo zabíječské (cytotoxické). Buněčná imunita se uplatňuje v obraně organizmu proti virovým, plísňovým a některým bakteriálním infekcím a v obraně proti nádorům. Při transplantacích se buněčné složky podílejí na odvržení transplantované tkáně (Bartůňková et al., 2005). 3.4.1.1. Buněčná imunita nespecifická Fagocytující buňky jsou buď monocyty/makrofágy nebo polymorfonukleární leukocyty. Jsou nadány schopností fagocytózy, která zahrnuje putování za škodlivinou (chemotaxe), její rozpoznání, pohlcení, zpracování, usmrcení a sekreci látek, které působí na ostatní systémy imunity a další tkáně organismu. Na membráně fagocytů jsou adhezivní molekuly, které zajišťují přilnutí k endotelu cévní stěny. Rozpoznání cizorodé částice se děje prostřednictvím receptorů, které se váží přímo na struktury sdílené různými mikroorganismy (např. lektinové receptory) nebo nepřímo prostřednictvím protilátky nebo komplementu (komplementové receptory). Po pohlcení mikroorganismu nebo po aktivaci jinými podněty se aktivuje systém enzymů, který zpracovává molekulu kyslíku na metabolity s baktericidním účinkem (singletový kyslík, peroxid vodíku nebo hydroxylový radikál) (Hořejší & Bartůňková, 1998). Baktericidní účinek mají i některé součásti cytoplazmatických granul s enzymatickou aktivitou (defensiny). Při rozsáhlém zánětu se mohou kyslíkové radikály a enzymy z granulí dostat vně buňky a poškozovat okolní tkáně. Při zánětlivé reakci uvolňují fagocyty mediátory zánětu produkty metabolismu kyseliny arachidonové, tj. prostaglandiny, leukotrieny a tromboxany. Tyto látky spolu s cytokiny stimulují specifické složky imunity a zpětně regulují rozsah zánětlivé reakce (Bartůňková et al., 2005). Výše zmíněné vlastnosti má jak systém monocyto-makrofágový, tak polymorfonukleární leukocyty. V některých funkcích se však liší. Monocyto-makrofágový systém je tvořen monocyty kolujícími v krevním oběhu, z nichž se diferencují tkáňové makrofágy a dendritické buňky, které mají hlavní význam při zpracování a předkládání antigenů lymfocytům. Neutrofilní granulocyty za fyziologických podmínek neexprimují MHC (Major 9

Histocompatibility Complex - kap.2.5) proteiny II. třídy a nejsou tedy buňkami prezentujícími antigen. Další rozdíl je v tom, že granulocyty mají význam v antiinfekční obraně zejména proti extracelulárním bakteriím, zatímco makrofágy fagocytují zejména pozůstatky vlastních buněk zahynulých apoptózou a intracelulární bakterie. Zatímco granulocyty jsou schopny vykonávat své efektorové funkce ihned, makrofágy se stávají plně funkčními až po aktivaci signály, které jim poskytují T lymfocyty ve formě cytokinů. Neutrofily jsou krátce žijící buňky (poločas v krvi je 6 12 hodin), makrofágy žijí dlouho, mohou se různými způsoby transformovat a přecházet do různých aktivačních stadií (Hořejší & Bartůňková, 1998). Eosinofily mají na svém povrchu receptory pro molekuly imunoglobulinu E, proto jsou schopny fagocytovat komplexy parazitárních částic s IgE (Hořejší & Bartůňková, 1998). NK buňky (natural killers - přirození zabíječi) jsou morfologicky velké granulární lymfocyty (na rozdíl od T a B lymfocytů nemají antigenně specifické receptory), které jsou schopny rychle (bez předchozí stimulace, proliferace a diferenciace) zabíjet některé nádorové a virově infikované buňky. Takto pozměněné buňky se totiž brání napadení lymfocytů tím, že potlačují povrchovou expresi MHC (hlavní histokompatibilní komplex) molekul. Hlavním rozpoznávacím znakem cizích buněk je tedy pro NK buňky absence MHC molekul na jejich povrchu (Hořejší & Bartůňková, 1998). Bazofily a žírné buňky mají na svém povrchu navázané molekuly IgE, na které se může vázat antigen (alergen). Tím dojde k uvolnění látek z granulí (obsahují histamin, serotonin, kininy a po aktivaci secernují produkty kyseliny arachidonové, leukotrieny, prostaglandiny a další látky), které jsou schopny přímo poškodit napadeného parazita a vyvolat další obranné mechanismy projevy alergických reakcí (Bartůňková et al., 2005). OBR. 2: Degranulace žírných buněk a bazofilů po navázání antigenu na IgE (Hořejší & Bartůňková, 1998) 10

Imunitních reakcí se účastní i buňky, které přímo nepatří do složek imunitního systému. Příkladem jsou erytrocyty, které se podílejí na vychytávání komplexů antigenu a protilátky, a trombocyty, které se účastní zánětlivých a alergických reakcí (Bartůňková et al., 2005). Také endotelie, epiteliální buňky a fibroblasty se aktivně podílejí na všech typech imunitních reakcí. Produkují některé cytokiny a exprimují adhezivní molekuly, čímž zajišťují určité mikroprostředí a umožňují celou řadu funkcí imunocytů od jejich diferenciace v primárních lymfoidních orgánech, přes migraci do tkání až po výkon efektorových funkcí. Samy tyto buňky produkují některé antimikrobiální látky, a tím se podílejí na přirozených obranných pochodech organismu (Hořejší & Bartůňková, 1998). 3.4.1.2. Buněčná imunita specifická. Představiteli specifické buněčné imunity jsou T lymfocyty. Vyvíjejí se z lymfoidních předchůdců z kostní dřeně a dozrávají v thymu (brzlíku). Dělí se podle funkcí na několik podskupin. Je možné je rozlišit pomocí membránových receptorů označovaných jako CD (Bartůňková et al., 2005). - T H lymfocyty helpers ( pomahači ) mají na svém povrchu receptor CD4+ pro přijetí molekul MHC (hlavní histokompatibilní komplex) II. třídy (viz dále). Molekuly MHC (s antigenem) jsou T lymfocytům předkládány buňkou prezentující antigen. Po styku s antigenem se T lymfocyty vlivem různých faktorů (nespecifických i specifických složek imunity a jejich produktů) diferencují do funkčních podtypů, které se liší produkcí různého spektra cytokinů (Bartůňková et al., 2005). - T C lymfocyty supresorově cytotoxické buňky nesou receptor CD8+. Tato subpopulace vykonává funkci cytotoxickou a supresorovou, tj. ničí infikované nebo nádorové buňky a potlačuje, reguluje imunitní reakci. Lymfocyty CD8+ rozpoznávají antigen spolu s molekulami hlavního histokompatibilního komplexu I. třídy (MHC I). Podobně jako CD4+ lymfocyty se i tyto dělí do funkčních podskupin charakterizovaných produkcí rozličných cytokinů (Bartůňková et al., 2005). - Paměťové buňky se diferencují z části T i B lymfocytů po setkání s antigenem a jsou zodpovědné za vznik tzv. imunologické paměti tzn., že po dalším setkání se stejným antigenem (často i po mnoha letech) jsou aktivovány a zahájí sekundární (anamnestickou) odpověď, která je mnohem rychlejší a efektivnější než odpověď primární (Hořejší & Bartůňková, 1998). 11

3.4.2. Humorální složky imunity Humorální imunita je zajišťována součástmi séra: protilátkami a systémem krevních bílkovin, které se nazývají komplement. Kromě toho je v séru celá řada dalších bílkovin, které se účastní v akutní fázi zánětu, proto se nazývají proteiny akutní fáze. Složky humorální imunity působí jako opsoniny, tj. látky, které vazbou na mikroba usnadňují jeho pohlcení fagocytujícími buňkami (Bartůňková et al., 2005). 3.4.2.1. Humorální imunita nespecifická Komplementový systém (komplement) je tvořen souborem asi 30 sérových a membránových proteinů produkovaných především jaterními buňkami a z menší části makrofágy. V séru jsou přítomny jako inaktivní prekurzory a po aktivaci působí jako enzymy, které aktivují další složky v určitém pořadí (podobně jako koagulační systém). Devět základních proteinů komplemetu označovaných C1-C9 se štěpí vždy na dva nebo i více fragmentů. Větší (hlavní) fragment slouží k vazbě na buněčnou membránu, menší pak pro další enzymatické štěpení. Menší složky aktivovaného komplementu mají význam v tekuté fázi zejména jako chemoatraktivní látky. Hlavní funkcí komplementu je opsonizace. Tuto funkci plní aktivované a štěpené složky C3b a C5b. Další role komplementu spočívá v urychlení zánětu (C3a a C5a). C3a složka zvyšuje cévní permeabilitu, C5a přitahuje do místa zánětu neutrofily a makrofágy, zvyšuje produkci leukocytů v kostní dřeni a zvyšuje expresi receptorů pro komplement za účelem usnadnění fagocytózy. Konečným produktem aktivovaného komplementu je tzv. membranolytický komplex proteinů (C5b, C6, C7, C8, C9) - MAC (membrane attack complex). Navázán na buněčnou stěnu působí osmotickou lýzu proděravěním membrány. Uplatňuje se fyziologicky při odbourávání erytrocytů a v obranných reakcích při likvidaci některých bakteríí a virem infikovaných buněk (Fučíková, 2002). Inaktivní složky komplementu se aktivují třemi různými způsoby. Takzvaná klasická cesta je spuštěna vazbou složky C1 na komplex protilátky s antigenem. Obdobná je lektinová cesta, kdy místo protilátky aktivuje složku C1 sérový lektin vázající manózu (MBL). Třetí cesta, tzv. alternativní, spočívá v reakci složky C3 např. s enzymy uvolněnými z poškozených tkání (Bartůňková et al., 2005). 12

Proteiny akutní fáze jsou důležitou složkou nespecifické imunity. Jde o proteiny syntetizované jádry v odpověď na aktivaci imunity infekčními i neinfekčními antigeny. Induktoren syntézy proteinů akutní fáze jaterními buňkami jsou prozánětlivé cytokiny, zejména IL-6. Za normálních okolností je koncentrace těchto proteinů nízká nebo i neměřitelná, při zánětu se zvyšuje různou měrou, některých proteinů i stonásobně. Hlavním proteinem akutní fáze je C-reaktivní protein, CRP. Jeho fyziologickou funkcí je vazba na fragmenty DNA, která se při zánětu uvolňuje z poškozených buněk. CRP má z proteinů akutní fáze nejvýraznější dynamiku zvýšení koncentrací při zánětu (stonásobné zvýšení během hodin), proto je důležitou diagnostickou známkou zánětu (Bartůňková et al., 2005). 3.4.2.2. Humorální imunita specifická Protilátky jsou tvořeny plazmatickými buňkami, což je konečné stádium B lymfocytů. B lymfocyty mají své označení od slova bursa, neboť u ptáků existuje orgán Fabriciova bursa, ve kterém B lymfocyty dozrávají. U savců tento orgán neexistuje a B lymfocyty zrají ve fetálních játrech, v kostní dřeni a slezině. B lymfocyty mají na svém povrchu receptor pro antigen, který je tvořen částí imunoglobulinové molekuly. Po setkání s antigenem se lymfocyt B začne dělit, až z něj vznikne skupina klonů - plazmatických buněk, které produkují protilátky proti antigenu, který reakci vyvolal (Bartůňková et al., 2005). Protilátky jsou chemicky glykoproteiny zvané imunoglobuliny. Mají strukturu molekuly uspořádané do tvaru Y. Rozvětvená část se nazývá variabilní a na ni se váže antigen. Variabilní část určuje specifitu protilátky, tj. proti jakému antigenu je namířena. Pro většinu možných antigenů existuje v organismu předem připravená protilátka navázaná jako vzorek na povrchu lymfocytů B. Tato ohromná různorodost vzniká v průběhu zrání lymfocytů rekombinací na genové úrovni. Druhá část protilátky se nazývá konstantní (Fc fragment) a podle ní se rozlišuje 5 tříd (izotypů) imunoglobulinů : G, M, A, D a E. Částí Fc se protilátka váže na buňky, které mají pro ni receptor (granulocyty, buňky NK, makrofágy), a pomáhá tak odstraňovat navázané cizorodé látky. Podélně se protilátka skládá z těžkých (H) a lehkých (L) řetězců (viz OBR. 3) (Bartůňková et al., 2005). Oblast, ve které jsou těžké řetězce spojeny kovalentně disulfidickými (cystinovými) můstky, se nazývá pantová (hinge) oblast. Molekuly některých tříd imunoglobulinů (IgM, IgA) se skládají z několika základních jednotek, které jsou spojeny strukturně zcela odlišným řetězcem zvaným J (viz OBR. 3) (Hořejší & Bartůňková, 1998). 13

OBR. 3: Charakteristické rysy jednotlivých izotypů lidských imunoglobulinů (počet cystinových můstků mezi H- řetězci, počet C-domén v H-řetězci, J-řetězec) (Hořejší & Bartůňková, 1998) Jako první se v imunitní reakci tvoří fylogeneticky nejstarší izotyp IgM. Je to pentamer (5 základních jednotek spojených J-řetězcem), který pro svoji velikost špatně penetruje do tkání. Tvoří široké spektrum autoreaktivních (fyziologických) protilátek. Má význam při neutralizaci intravaskulárních mikroorganismů, zejména virů. Jako imunitní komplex (protilátka-antigen) spolu se složkou aktivovaného komplementu výrazně usnadňuje fagocytózu prostřednictvím receptorů pro komplement na fagocytech (Fučíková, 2002). K produkci tohoto izotypu nepotřebují B lymfocyty pomoc od T lymfocytů (Bartůňková et al., 2005). V další fázi imunitní reakce se po kontaktu B lymfocytu s příslušným T lymfocytem tvoří IgG. Protilátky IgG mají vyšší schopnost vázat antigen a přetrvávají v organismu dlouhou dobu jako produkt paměťové imunitní reakce (Bartůňková et al., 2005). 14

IgG je malou protilátkovou molekulou, která proniká snadno do tkání, u gravidních žen pak placentou do oběhu plodu, čímž mu zajišťuje ochranu proti infekci. IgG je tvořen čtyřmi podtřídami (IgG1- IgG4) s různou biologickou funkcí. Aktivuje rovněž komplement, navazuje převážně proteinové antigeny a usnadňuje odstraňování mikroorganismů fagocytózou (Fučíková, 2002). IgG (hlavně IgG1) je nejhojnějším sérovým izotypem (Hořejší & Bartůňková, 1998). IgA se vyskytuje ve dvou formách - slizniční a sérové. Molekuly IgA jsou ve velkých množstvích secernované na povrch sliznic, kde tvoří významnou součást ochrany proti mikroorganismům.iga neaktivuje komplement, funguje jako opsonin. (Hořejší & Bartůňková, 1998) Slizniční IgA2 se skládá ze dvou monomerů spojených J-řetězcem (viz Obr. 1) a ze sekreční komponenty, která ji chrání proti natrávení střevními nebo bronchiálními enzymy. V tělních sekretech (mateřské mléko, sliny, sekrety dýchacích cest a dalších sliznic) je také převážně IgA2, který má schopnost neutralizovat antigeny přítomné ve tkáních se slizničním povrchem. V séru je přítomen IgA1, který je monomer, dimer nebo trimer (oligomery jsou spojeny J-řetězcem), je citlivý na enzymatické štěpení a jeho role není ještě objasněna. (Fučíková, 2002). Izotyp IgA1 pochází zejména ze slizničních plazmocytů, IgA2 je produkován více v kostní dřeni. (Hořejší & Bartůňková, 1998) IgE a IgD jsou v séru přítomny jen v malých koncentracích. Uplatňují se hlavně jako receptory na buňkách. IgD usnadňuje na povrchu B buněk jejich aktivaci po rozpoznání antigenu. IgE je vychytáván z oběhu bazofilními a žírnými buňkami jako receptor a je účinný při obraně organismu proti střevním parazitům. Specifické IgE receptory spouštějí degranulaci žírných buněk, vazodilataci a uvolňují chemotaktické faktory. ( Fučíková, 2002 ) IgE je hlavní příčinou alergických (atopických) reakcí. (Hořejší & Bartůňková, 1998). Jako autoprotilátky se označují protilátky, které reagují se součástmi vlastního organismu. V nízkých koncentracích se vyskytují fyziologicky, jejich výskyt stoupá s věkem. Jsou buď orgánově nespecifické (např. protilátky proti buněčným jádrům, proti mitochondriím, proti cytoplazmatickým antigenům) nebo orgánově specifické (proti antigenům štítné žlázy, slinivky břišní apod.). Pokud se vyskytují v séru ve zvýšené koncentraci, jsou diagnostickým znakem autoimunitních onemocnění, tj. chorob, kde se imunitní reakce vyvine proti součástem vlastního těla (Bartůňková et al., 2005). 15

3.5. Hlavní histokompatibilní komplex Hlavní histokompatibilní komplex - MHC (major histocompatibility complex) je přítomen na povrchu buněk a je reprezentován glykoproteiny ve dvou základních třídách I. a II. Je pro něj typický značný genetický polymorfismus a v důsledku toho je genetická variabilita mezi jednotlivci velmi vysoká. Molekuly MHC komplexu I. třídy jsou přítomny na všech jaderných buňkách (nejsou na erytrocytech), molekuly MHC komplexu II. třídy jsou exprimovány pouze na několika typech buněk: B lymfocytech, aktivovaných T lymfocytech, makrofázích, zánětlivém endotelu a některých epitelových buňkách (Fučíková, 2002). Základní funkcí MHC je vázat peptidové fragmenty proteinů produkovaných buňkou (hlavně MHC I.třídy), respektive pohlcených buňkou (hlavně MHC II. třídy) a vystavovat je na buněčném povrchu tak, aby byly potenciálně rozeznatelné T lymfocyty. Vazba jedné peptidové molekuly je zpravidla nezbytná k tomu, aby daná molekula MHC měla stabilní konformaci a mohla být dlouhodobě exprimována na buněčném povrchu (Hořejší & Bartůňková, 1998). 3.6. Komunikace mezi složkami imunity Imunokompetentní buňky komunikují mezi sebou a s ostatními součástmi organismu přímým dotykem adhezivních molekul na svém povrchu nebo na určitou vzdálenost pomocí rozpustných mediátorů, tzv. cytokinů (Fučíková, 2002). Jako cytokiny se označují malé polypeptidové molekuly, které jsou produkovány na různé podněty buňkami imunitního systému a dalšími buňkami. Mezi cytokiny patří interleukiny (IL), interferony, faktor nekrotizující nádory, transformující růstové faktory, chemokiny a další. Cytokiny jsou produkovány přechodně a místně a jsou účinné ve velmi nízkých koncentracích. Cytokiny působí v síti jeden cytokin vyvolá tvorbu dalšího, jejich účinky se sčítají nebo ruší. Každý cytokin má své inhibitory, kterými je jeho účinek regulován. Cytokiny působí buď autokrinně (působí na buňku, která je produkuje), parakrinně (působí na buňky v těsné blízkosti) nebo endokrinně (po transportu krevním řečištěm působí na vzdálené tkáně). Pro funkce buněk je většinou nutná koordinace působení několika různých cytokinů (Bartůňková et al., 2005). 16

Základní skupiny adhezivních molekul se podle struktury dělí na selektiny, integriny a adhezivní molekuly z imunoglobulinové skupiny. Selektiny se nacházejí na všech leukocytech a váží se na karbohydrátové struktury přítomné zejména na buňkách výstelky cév. Selektiny se účastní fáze přilnutí bílé krvinky na cévní stěnu. Za normálních okolností je tato vazba slabá a krvinka se zase odlepí. Je-li však přítomen nějaký zánětlivý podnět, dojde k silné vazbě prostřednictvím dalších vazeb zprostředkovaných integriny a zahajuje se vycestování krvinek do místa zánětu. Integriny napomáhají také při výkonných funkcích granulocytů (fagocytóza) a lymfocytů (cytotoxicita) (Bartůňková et al., 2005). Imunoglobulinovou velkorodinu tvoří adhezní molekuly se strukturou podobnou imunoglobulinům a jsou nezbytnými molekulami v interakci lymfocyt - antigen prezentující buňka (viz. kapitola 2.7.) (Fučíková, 2002). 3.7. Fyziologická imunitní reakce Vzájemná souhra mezi výše uvedenými složkami imunitního systému zajišťuje fyziologickou imunitní odpověď. Záleží na antigenu, proti kterému se vyvolá imunitní reakce, zda se uplatní víc humorální nebo buněčné složky imunity. Viry, plísně a nitrobuněční parazité vyvolávají převážně reakci buněčných složek, zatímco většina extracelulárně se množících bakterií spouští hlavně reakci humorální. Imunitní reakce začíná pohlcením škodliviny buňkami prezentujícími antigen (antigen presenting cell - APC). Nejčastěji jsou to dendritické buňky. Antigen je v těchto buňkách zpracován na malé části, které jsou vystaveny na povrchu na molekulách MHC II.třídy. Tím se aktivuje příslušný T lymfocyt, který nese receptor rozpoznávající určitý antigenní štěp. Plná aktivace lymfocytu vyžaduje další signalizační vazby zprostředkované tzv. kostimulačními a adhezivními molekulami. Zároveň se aktivuje i B lymfocyt a vzájemná spolupráce T a B lymfocytů vede k produkci protilátek. Pokud se vyvíjí spíše buněčná reakce, T lymfocyty sekrecí cytokinů aktivují makrofágy nebo cytotoxické lymfocyty, které pak vykonávají své funkce. Imunitní reakce probíhá různě v závislosti na tom, zda se již organismus s určitou škodlivinou setkal nebo ne. Podruhé (při sekundární odpovědi) probíhá reakce rychleji a účinněji. Tato imunologická paměť je významnou vlastností imunitního systému a je zajišťována vznikem a přetrváváním paměťových buněk v organizmu i dlouhodobým přetrváváním antigenu v mízních uzlinách (Bartůňková et al., 2005). 17

IV. ZÁKLADY HOMEOPATICKÉ LÉČBY 4.1. Historie homeopatie 4.1.1. Christian Fridrich Samuel Hahnemann ( 1755 1843 ) Za zakladatele novodobé homeopatické léčby je považován Christian Fridrich Samuel Hahnemann, který se narodil 10.4.1755 v saském Meissenu. Velice brzy se nadchl pro přírodní vědy, zejména pro medicínu, kterou studoval dokonce na několika univerzitách. Tehdejší úroveň osvícené medicíny však Hahnemanna zklamala, vnitřně nesouhlasil s tehdy nejužívanějšími postupy, kterými bylo pouštění žilou a drastické projímavé metody. V důsledku zklamání z tohoto poznání opustil lékařskou praxi a začal se zajímat o chemii, toxikologii a farmakologii. Hlavní Hahnemannovy úvahy se soustředily na skutečnost, že u stejného jedince se mohou zvláštním způsobem vzájemně ovlivňovat dvě různé nemoci tak, že jedna přechodně nebo trvale nahradí druhou. Hahnemann například zjistil, že chronická kožní vyrážka zmizela po nástupu spalniček. Zajímal se o to, co vede k rozdílu mezi přechodným a trvalým nahrazením a byl přesvědčen, že k trvalému nahrazení jedné nemoci druhou dochází v případech, kdy obě nemoci mají podobné příznaky. Protože byl odborník na chemii, bylo mu známo mnoho příznaků otravy a byl si vědom skutečnosti, že mnoho přirozeně se vyskytujících chorob má podobné příznaky jako otrava. Například otrava rulíkem (Belladonna) má podobné příznaky jako spála, otrava chininem se podobá malárii a otrava arsenem se podobá choleře. Netrvalo mu dlouho spojit myšlenku nahrazení podobných nemocí s myšlenkou nahrazení vyvolaného umělou otravou (pokusy léčit spálu podáním rulíku, choleru podáním arsenu). Intuitivně chápal, že je možné objevit léky proti mnoha konkrétním chorobám a proto hledal další potenciálně prospěšné léky a testoval jejich "patogenní" schopnosti u zdravých příjemců. Po mnoha pokusech na sobě samém, své rodině a studentech medicíny, kteří přijali jeho teorie, Hahnemann v roce 1796 dospěl k prvnímu obecnému shrnutí svých myšlenek v teorii Similia similibus curentur ( podobné nechť je léčeno podobným ) a v prvních desetiletích 19. století pak v různých vydáních vyšly jeho spisy "Organon", "Chronické choroby" a "Materia Medica" (přehled příznaků vyvolaných různými látkami v normálním lidském těle) (Bellavite et al., 2005). 18

Hahnemann již na začátku pocítil silný odpor svých kolegů a zejména lékárníků, kteří cítili, že podkopává základy jejich profese. Protože doporučoval užívání malých dávek a byl proti hromadným předpisům, byla tato nová medicína chápána jako vážné ohrožení zdroje jejich příjmů. Navíc byl obviňován z toho, že připravuje vlastní léky a podává je svým pacientům, což bylo v té době nezákonné. Proto byl v roce 1820 v Lipsku uvězněn, odsouzen a přinucen opustit město. Od arcivévody Ferdinanda získal povolení praktikovat homeopatii ve městě Kothen, kde pokračoval v práci, psaní a vyučování svých následovníků, kterých rychle přibývalo a kteří uplatňovali svůj vliv v širokém okolí. Když Hahnemann v roce 1843 zemřel, byla homeopatie známá ve všech evropských zemích (kromě Norska a Švédska), stejně tak v USA, Mexiku, na Kubě a v Rusku, a nedlouho po jeho smrti se dostala i do Indie a Jižní Ameriky. (Bellavite et al., 2005) 4.1.2. Opozice k rozvoji homeopatie V 19. století byla homeopatie nesmírně populární v USA, kde pracovali lidé jako Hering, Kent a Farrington. Homeopatie byla vyučována na Bostonské univerzitě a na univerzitách ve státech Michigan, Minnesota a Iowa. Na přelomu století vycházelo až 29 homeopatických časopisů. Rok 1844 zaznamenal založení Amerického ústavu homeopatie, který se tak stal první Americkou národní lékařskou společností. Navzdory tomu se brzy objevila silná organizovaná opozice z "ortodoxní" medicíny, která viděla v růstu homeopatie hlavní hrozbu: homeopatie zpochybňovala filozofické základy, klinickou metodologii a oficiální farmakologii ortodoxní medicíny. Již od samého počátku nový přístup ztělesňoval kritický postoj k užití konvenčních léků, které byly odmítány jako škodlivé, toxické a neefektivní pro homeopatickou praxi v tom smyslu, že všechny byly založené na potlačování příznaků. Homeopatická praxe navíc vyžadovala delší dobu studia a individualizaci léčby. Roku 1846 byla založena Americká lékařská asociace (AMA), což byl jeden z cílů, jak porazit homeopatii. Homeopati nemohli být členy AMA a členům AMA nebylo dovoleno ani se poradit s homeopatem, trestem bylo vyloučení z asociace; bylo popíráno legální uznání studia absolventům s diplomem z univerzit, kde působili profesoři homeopatie. Z 22 homeopatických škol, fungujících v roce 1900, existovaly v roce 1923 pouze 2. Kolem roku 1950 nebyla v USA ani jedna škola vyučující homeopatii a podle odhadů pracovalo na celém území USA 100 homeopatů, většinou ve věku nad 50 let. Z podobných důvodů došlo k paralelnímu úpadku v prvních desetiletích 20. století i v Evropě (Bellavite et al., 2005). 19

Krutá rána homeopatické teorii přišla také z oblasti chemie a to zejména zákonem, který formuloval Amadeo Avogadro. Zákon byl původně publikován jako hypotéza v roce 1811 a experimentálně testován Millikanem v roce 1909. Jak je obecně známo, tento zákon tvrdí, že 1 mol jakékoliv látky obsahuje 6,02254 x 10 23 molekulárních nebo atomových jednotek. Jednoduché výpočty prokázaly, že po ředění jakékoliv látky více než 10 23 (~24x nebo 12c v homeopatické terminologii), je velmi malá šance, že roztok obsahuje alespoň jednu molekulu nebo atom původní látky. Od tohoto zjištění byl jen malý krok k zesměšňování léčby pomocí homeopatik. a homeopati byli svými protivníky postaveni na úroveň esoterických sekt. Takové názory se prakticky ozývají až do současnosti. Nicméně, rozhodujícím faktorem, který dovolil konvenční vědecké medicíně zvítězit nad homeopatií, byl vlastní vývoj vědy, který umožnil identifikaci příčin mnoha chorob a posloužil jako zdroj účinných postupů a technologií jejich léčby. Listerovy objevy v oblasti antisepse a rozvoj anesteziologie výrazně zvýšily úspěch, indikaci a popularitu operací. Zatímco chemie, fyziologie a patologie učinily obrovské kroky v teoretické oblasti, terapie náhradami vitamínů a hormonů, a především příchod antibiotik, analgetik a protizánětlivých léků umožnil ortodoxní terapii demonstrovat její praktickou nadřazenost (Bellavite et al., 2005). 4.1.3. Znovuoživení homeopatie Ve skutečnosti si společnost všeobecně a lékařská profese samotná stále více uvědomují, že současná medicína musí přijít s novými postupy a novými nápady pro řešení problémů. Ty zahrnují znečištění prostředí toxickými látkami, narůstající počet chorob způsobených samotnými léky, degenerativní choroby, jejichž rozvoji napomáhají chyby ve stravě nebo životním stylu, alergie, autoimunita a imunodeficience, množství nervových a psychiatrických onemocnění, psychosomatické poruchy a rakovina. Navzdory jasnému vývoji, k němuž došlo v uplynulých desetiletích v těchto klíčových oblastech, je nutné připustit, že pokud jde o obecnou praxi a obrovskou většinu pacientů trpících výše zmíněnými chorobami, vlastní praktický užitek takových znalostí není až tak markantní. Proto jsme svědky obnoveného zájmu části vědců o experimenty v oblasti homeopatie. Objevují se studie biologických účinků homeopatik, stejně tak studie takzvaného "efektu vysokého ředění" nebo double-blind (ani subjekty ani experimentátoři neznají složení testu) placebem kontrolované klinické zkoušky. Debata ve vědeckých kruzích je stále vášnivější, a mnoho vědců si dává za cíl vyvinout spolehlivé metody pro vyřešení těchto problémů (Bellavite et al., 2005). 20

4.2. Základní homeopatické zákony 4.2.1. Zákon podobnosti Zákon podobnosti ( Similia similibus curentur Podobné nechť je léčeno podobným ) je základním pilířem klasické homeopatie. Spočívá v poznatku, že každá látka, která je schopná v měřitelných koncentracích vyvolat určitý symptom u zdravého jedince, je také schopna, ovšem v dávkách nesrovnatelně menších, léčit tentýž symptom u jedince nemocného (Rýc & Böhm, 1991). Ranné pokusy o prozkoumání principu podobnosti na základě vědeckých experimentů se dají vysledovat zpět do let na konci 19. století, kdy H. Schulz publikoval několik prací zabývajících se účinky různých jedů (jód, brom, chlorid rtuťnatý, kyselina arzenitá, atd.) na kvasnice, a ukázal, že téměř všechny tyto látky měly nepatrně stimulační vliv na metabolismus kvasnic, když byly podávány v malých dávkách. Později se seznámil s psychiatrem R. Arndtem a společně vyvinuli princip, později zvaný jako "Arndt-Schulzův zákon" hlásající, že slabé podněty nepatrně zvyšují biologické reakce, středně silné podněty je významně zesilují, silné a velmi silné je potlačují. Podobná pozorování byla hlášena i jinými autory ve 20. letech minulého století a z jejich zjištění lze odvodit, že výskyt opačných, dvoufázových účinků různých dávek stejné látky byl znám již před érou molekulární medicíny (Bellavite et al., 2005). Tento fenomén je v současnosti dobře pozorovatelný v buněčné biologii s množstvím vysvětlení na molekulární úrovni (t.j. různé receptory pro stejnou látku mají různou ligandovou afinitu (příbuznost) a spouštějí různé transdukční dráhy) a v imunologii, kde systémová nebo lokální odpověd závisí v celkovém úhlu pohledu na dávce (t.j. cizí antigeny obecně mohou zvýšit hostitelovu citlivost, ale malé dávky stejné látky mohou systém potlačit, jestliže jsou například podány ústně) (Bellavite et al., 2005). 4.2.2. Zákon o nekonečně malých koncentracích podávaných léků Za dob Hahnemanna se uplatňoval nejdříve pouze zákon podobnosti tzn., že se léky podávaly v dávkách nehomeopatických. Hahnemann se však pokusil snižovat obsah účinné látky v léku, aby při zachování účinku zmenšil její případný toxický efekt. Výsledky prokázaly, že hladiny účinných látek lze snížit v podstatě na minimum, aniž by došlo k omezení účinku výchozího koncentrovaného léku, ovšem za předpokladu dodržení 21

určitého - empiricky stanoveného - postupu ve výrobě. Tento proces se nazývá dynamizací léku a spočívá v důkladném mechanickém protřepání meziproduktu po každém zředění výchozí substance o jeden řád. Význam tohoto úkonu zůstává dodnes nejasný. Jasné je pouze to, že když dynamizaci vypustíme, výsledný lék je neúčinný (Rýc & Böhm, 1991). Sloučením jednoho dílu výchozí látky s 99 díly rozpouštědla a následnou dynamizací vzniká ředění, které nese označení 1C, což upozorňuje na to, že jde o první centezimální (setinné) ředění. Další postup přípravy je stejný. Tento postup je možno opakovat až tisíckrát i více (Rýc & Böhm 1991). Je obecně známo, že existuje tzv. Avogadrův limit. Je to hranice, za jakou se již nemůže vyskytovat v ředícím médiu žádná částice původní látky. Tato hranice vzniká při zředění 10-24, což odpovídá homeopatické potenci C 12. Nicméně homeopatie zcela bezpečně ověřila při zkouškách léků na zdravých lidech (tzv. provingu) i v klinické praxi, že účinky vysoce zředěných látek jsou mimo veškerou pochybnost. Důkazy jsou obsaženy i ve statistických studiích o účinnosti homeopatické léčby. Právě v efektu vysoce zředěných látek je příčina odmítání homeopatie ze strany některých lékařů a vědců (Čehovský, 2003). Vznikly ovšem také pokusy přiblížit tento jev materialistické vědě. Např. francouzský vědec Jacques Benveniste provedl pokus s velmi vysokými ředěními protilátek obsažených v krvi. Vždy došlo k reakci s uvolňováním histaminu, jako by byly protilátky v neředěné formě. Jeho pokus byl opakován v několika dalších zemích se stejným výsledkem. Jiná část vědců však tyto důkazy odmítla jako neprůkazné (Čehovský, 2003). Další studie příznivé pro homeopaty provedli Gutmann a Reich, kteří poukazují na vlastnost krystalických mřížek pevných látek, jež mají jakousi paměťovou schopnost. Pak se nosné médium, do něhož je léčivo intenzivně vpravováno, může stykem s molekulami léčiva strukturálně natolik pozměnit, že samo o sobě působí jako donátor informace (Rýc & Böhm, 1991). Nabízí se otázka, proč si vlastně homeopaté tak komplikují situaci a ředí účinné látky na tak malé koncentrace, když pro vymizení toxických účinků by stačilo ředění několikanásobně menší. Odpovědí je základní zákon homeopatie o podobnosti. Nemoc je totiž ve většině případů způsobena vlivy tak jemnými, že čím jemnější bude lék, tím více se bude původci nemoci podobat a bude tím pádem proti této nemoci potentnější. Tento předpoklad potvrzují i výsledky případů, kdy proti některým nemocem zabírají léky až C 23 potence a vyšší (Kent, 1994). 22

4.2.3. Holistický přístup léčby Pro homeopatii je holistický přístup k pacientovi základním pravidlem. Lék by neměl být nikdy předepisován jen na jeden symptom, což vyvolá potlačení, nýbrž vždy na souhrn symptomů, podle celkové charakteristiky pacienta, zahrnující např. při léčbě ekzému také psychiku, sociální chování, celkový zdravotní stav, pocity. Takto předepsaný lék má pak léčit všechny poruchy vyskytující se u pacienta (tzv. konstituční lék), včetně chronických chorob, které při potlačující léčbě nebylo možné zvládnout (Čehovský, 2003). Nejdůležitějším krokem k předepsání léku je správné vyšetření, jehož cílem je získat informace z úrovně tělesné, emocionální, mentální a celkového životního zaměření člověka. Jedná se i o takové příznaky a potíže, které klient cítí, ale z hlediska fyziologických či anatomických změn chybí pozitivní nález (Čehovský, 2003). Je nutné, aby klient projevil vlastní iniciativu (ochotu) v poodhalení vnitřní příčiny jeho nemoci. Tím, že se bude chovat přirozeně, to může učinit i zcela bezděčně. Zodpovědností klienta je, aby předložil svědectví o svém skutečném stavu fyzickém i mentálním. Nejvyšší hodnotu má to, co klient sdělí spontánně. V žádném případě nemohou homeopatovi ujít informace o prožitých mentálních nebo emocionálních šocích či stresech. Rovněž by měl vědět o prodělaných závažných nemocech a jakékoliv předchozí léčbě. Klasický homeopat se většinou spokojí se svědectvím klienta, neprovádí náročná tělesná vyšetření. Ovšem může, v rámci celostního pohledu, přihlédnout k výsledkům těchto vyšetření, pokud jsou k dispozici. Pokud chybí dostatečně přesvědčivé příznaky, je vhodné stav konzultovat s jeho blízkými příbuznými, kteří by měli vědět o jeho homeopatické léčbě. Údaje ze všech zmíněných oblastí existence člověka spolu logicky souvisejí a dávají ucelený pohled na celý případ. Jsou pevnou základnou pro doporučení odpovídajícího homeopatického léku (URL 1). Jednou z cest, jak si může homeopat ověřit správnost svého předpisu, je sledování postupu nemoci. Podle Heringových zákonů směru postupu symptomů při léčení by měly příznaky nemoci postupovat zevnitř ven (od srdce do kloubů ), shora dolů (z ramen do kolen) a v opačném pořadí, než se objevily (Kent, 1994). 23

4.3. Příprava homeopatik Vstupní suroviny pro výrobu homeopatik můžeme podle původu rozdělit na látky rostlinné (celé rostliny nebo jejich části), živočišné (celí živočichové např. včela druhu Apis mellifica nebo jen určité části živočichů např. hadí jedy) a chemické (kovy, metaloidy, hormony, vitamíny, komplexní chemické sloučeniny přírodního původu). Zvláštní skupina homeopatik, která je připravována z produktů mikrobiálního, chemicky nedefinovaného, z patologických či nepatologických sekretů či exkretů, z živočišných či rostlinných tkání a z alergenů, je nazývána bioterapeutika (např. preparát Tuberculinum získaný z kultivace Mycobacterium tuberculosis nebo preparát Pertussinum ze sputa pacienta s černým kašlem). Další skupinou vstupních surovin pro výrobu homeopatik jsou isoterapeutika (isos = stejný), která jsou připravována farmaceuty z výchozí substance, odebrané od samotného pacienta (krev, hnis, ale i látky, které pacienta zasahují coby alergeny, tedy např. chlupy, prach, pyly) (Rýc & Böhm, 1991). Proces výroby začíná tím, že se vstupní surovina nechá po dobu 21 dní macerovat v alkoholu. Touto technikou vzniká tzv. matečná tinktura, která v sobě obsahuje všechny aktivní látky vstupní substance. Následuje proces homeopatického ředění, které spočívá v tom, že se 1 díl matečné tinktury ve zvláštní nádobě spojí s 99 díly rozpouštědla, kterým je 70% alkohol. Skutečnost, že je tento akt nazván homeopatickým ředěním a ne pouze "ředěním" spočívá v tom, že po spojení ředěné a ředící směsi v poměru 1:100 musí dojít k tzv. dynamizaci (viz zákon o nekonečně malých koncentracích 2.2.2.) Takto získaný - tedy zředěný a dynamizovaný roztok nese označení 1C, které upozorňuje na to, že jde o první centezimální (setinné) ředění. Další postup přípravy je stejný. Sloučením jednoho dílu ředění 1C s 99 díly rozpouštědla a následné dynamizaci, vzniká ředění 2C. Dříve se dynamizace dělala ručně, proto byla výroba vysokých potencí z praktických důvodů nemožná. Ale i po zavedení protřepávání pomocí přístrojů trvá často až tři měsíce, než vznikne vysoká potence léku. Dnes už se rovněž nepoužívá k výrobě středních potencí čistý alkohol, ale dvakrát destilovaná voda, protože spotřeba alkoholu by byla velmi vysoká a výroba by se velmi prodražila. Čistota všech zpracovávaných materiálů a prostředí je velmi pečlivě hlídána, aby byl zaručen požadovaný standard homeopatických léků (Rýc & Böhm, 1991). Zatím jsme hovořili o centezimálním ředění, ale ve světě se užívá i ředění decimální 1 díl matečné tinktury nebo již potencovaného roztoku na 9 dílů rozpouštěcího roztoku. Takto vzniklé potence se označují písmenem D (někdy také X) například D12 nebo 12X. Vzhledem 24

k tomu, že psaní mnoha nul zabere na štítku léku více místa a při čtení potence se homeopat může snadno o nulu zmýlit, užívá se při označování vysokých potencí od 1000C výše římských číslic. Takže 1 000C = 1M, 10 000C = 10M, 50 000C = 50M, 100 000C = CM, 1 000 000C = MM atd. (Rýc & Böhm, 1991). Triturace je postup výroby homeopatických přípravků z pevných látek, které nejsou rozpustné ani ve vodě, ani v alkoholu. Spočívá v tom, že se 1 díl pevné látky pečlivě rozdrtí s 99 díly laktózy. Tímto postupem se lze dostat k potenci 3C, od této potence již lze přejít na klasickou mokrou cestu (Rýc & Böhm, 1991). Systém trojité impregnace se používá při výrobě léků v pevné formě (granulí, globulí viz dále) za účelem zajistit v lécích obsah stejného množství účinné látky. Indiferentní základ pevné lékové formy (krystalky laktózy) se třikrát napustí příslušnou látkou. Celý proces je automatizován tak, že stroj přesným dávkováním za současného neustálého pohybu zásobníku s pilulkami a granulemi třikrát aplikuje určité množství látky do prostoru, ve kterém létají zrníčka laktózy. Účinná látka vázaná na zrníčka laktózy se poté chrání obalem z laktózy a sacharózy (Rýc & Böhm, 1991). Mezi základní lékové formy homeopatik řadíme granule, globule, kapky a triturované látky ve formě prášku (Rýc & Böhm, 1991). - granulemi se plní tuby o hmotnosti 4 g (obsahují 80 granulí), předepisují se ve všech ředěních a jedna dávka představuje obyčejně 4-5 granulí. - globule jsou malá zrníčka 10x lehčí než granule, které se podávají ve formě tubičky (200 globulí), která představuje jednu dávku. Výhodou této jinak nepraktické formy je větší povrch globulí oproti stejnému množství látky v odpovídající granulce. Důvodem je fakt, že se pilulky nejčastěji nechávají rozplynout pod jazykem. - Ve formě kapek se dodávají zejména homeopatika o nižším ředění, nosičem je 30% alkohol. Dodávají se v lahvičkách od 15 do 30 ml, používají se neředěná nebo případně ředěná vodou a jedna dávka činí 20 kapek 1-3x denně. - triturované látky se dodávají ve formě prášku a aplikují se za pomoci odměrky 2x-3x denně pod jazyk. - kompozitním přípravkem je nazývána směs homeopatik obsažených v jedné lékové formě ( jedná se vždy o léky mající podobné klinické indikace ). 25

4.4. Přehled některých homeopatických léků TABULKA 1. Přehled vybraných homeopatických léků a jejich indikací. Upraveno podle URL 2 a URL 3 Název léku indikace Acnitum Akutní stavy : bolesti, horečka, kašel, chřipka, nachlazení, šok, napellus Apis mellifica Bodnutí hmyzem, otoky, svědění, spáleniny Arnica montana Svalová a kloubní poranění a potíže se svaly a klouby způsobené věkem a přetížením, šok Arsenicum album poruchy funkce trávicího ústrojí, nevolnost, zvracení, průjem, silná rýma, astma, bledost, úzkostlivost, chladnost, vyčerpání Belladona Potíže plynoucí ze špatného krevního oběhu vysoký a nízký krevní tlak, špatné prokrvení Bryonia Bolesti, suchý kašel, chřipka, nachlazení, zimnice, horečka Cicaderma Drobné spáleniny. Solární erytém. Štípnutí hmyzem. Odřeniny. Povrchové ranky. Záděry. Prasklinky. Podráždění kůže. Cocculine Nevolnost při cestování (kinetózy) Gastrocynesine Bolesti, pálení a pocit tíhy v oblasti žaludku. Spavost po jídle. Pálení žáhy. Nadýmání. Říhání. Nevolnost. Neo-Cephyl Mírné až středně silné bolesti, jako je bolest hlavy, migréna, bolesti zubů, bolest v průběhu nervu, bolesti kloubů a svalů provázející chřipková onemocnění nebo nachlazení a léčba horečnatých stavů. Nux vomica Zažívací potíže plynoucí z přejídání a špatné životosprávy, nevolnosti Oscillococcinum Chřipka, prevence chřipky Paragrippe Léčba počínajících a rozvinutých chřipkových stavů. Zimnice. Zchvácenost. Horečka. Bolesti hlavy. Pulsatilla Rozšířené žilky, otoky, nadváha, potíže s menstruací, bolesti uší, vlhký kašel, rýma Rhinallergy Alergické rýmy lehkého stupně, senná rýma Sedalia Lehké poruchy spánku a přechodná nervozita Sedativ PC Úzkostné a emočně vypjaté stavy, stres, poruchy spánku 26