Odpovědnost zaměstnanců za škodu

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Podnikání a právo Odpovědnost zaměstnanců za škodu Bakalářská práce Autor: Kateřina Horová Vedoucí práce: JUDr. Milena Soušková, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Odpovědnost zaměstnanců za škodu vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne 1. května 2011 podpis studenta 2

Obsah Obsah... 3 Úvod... 4 1 Vymezení pojmů... 6 1.1 Pracovněprávní vztahy... 6 1.1.1 Druhy pracovněprávních vztahů... 6 1.1.2 Prvky pracovněprávních vztahů... 7 1.2 Účastníci pracovněprávních vztahů... 8 1.2.1 Zaměstnavatel... 8 1.2.2 Zaměstnanec... 9 1.3 Obecný výraz právní odpovědnost... 10 1.3.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu... 11 1.4 Pracovněprávní odpovědnost... 13 1.4.1 Charakteristické rysy pracovněprávní odpovědnosti... 15 1.4.2 Druhy pracovněprávní odpovědnosti... 15 2 Prevence... 18 3 Odpovědnost zaměstnance za škodu... 19 3.1 Obecná odpovědnost... 20 3.1.1 Omezení odpovědnosti zaměstnance... 22 3.1.2 Rozsah a stanovení náhrady škody... 22 3.1.3 Plnění náhrady škody... 23 3.1.4 Promlčení... 24 3.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody... 24 3.2.1 Rozsah náhrady škody... 25 3.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podléhajících vyúčtování... 25 3.3.1 Zproštění odpovědnosti zaměstnance... 27 3.3.2 Inventarizace... 28 3.3.3 Náhrada škody vzniklé schodkem... 29 3.3.4 Vymáhání náhrady schodku... 29 3.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů... 30 3.4.1 Omezení odpovědnosti zaměstnance... 31 3.5 Společná ustanovení o požadování náhrady škody způsobené zaměstnancem... 31 4 Konkrétní případy z praxe... 31 4.1 Protokol o škodě a škodní komise... 32 4.2 Případy řešené společnostmi bez nutnosti využití soudů... 32 4.2.1 Ztráta svěřené věci... 32 4.2.2 Ztráta svěřené věci zanedbání povinnosti zaměstnavatelem... 33 4.2.3 Zpronevěření peněz ze služební karty VISA s podepsanou dohodou o hmotné odpovědnosti... 34 4.3 Případy řešené soudní cestou... 35 4.3.1 Porušení pracovních povinností a náhrada škody... 35 5 Zhodnocení právní úpravy... 37 Závěr... 38 Zdroje... 39 Přílohy... 41 3

Úvod Lidé, kteří chtějí mít všeobecný přehled si denně kupují noviny nebo si čtou zprávy na internetu. Čas od času se objeví článek, týkající se odpovědnosti za škodu v pracovním právu. Případy, ať už více či méně zajímavé, pak mohou v člověku vyvolat otázky je naše právní úprava v tomto směru dostatečná když mohla vzniknout kauza z tak banálního problému? Jsou zaměstnavatelé a zaměstnanci zákoníkem práce opravdu chráněni nebo doplácí na jeho mezery, které si každý může vyložit po svém? Ve své práci se nebudu věnovat celé kapitole odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích, jelikož je pro potřeby této studie příliš rozsáhlá a její teoretické shrnutí by nemělo žádný nový přínos. Proto jsem se rozhodla zaměřit se pouze na její část, a to na odpovědnost za škodu zaměstnance. Většina z nás si někdy ve svém pracovním životě vyzkoušela nebo vyzkouší roli zaměstnance. Je tedy velmi užitečné vědět kdy a za co po nás může zaměstnavatel požadovat uhrazení škody nebo její poměrné části. Řada zaměstnavatelů totiž spoléhá na neznalost zákoníku práce a snaží se od svých zaměstnanců vymáhat peníze i za škody, na které nemá podle zákona právo. V prvních kapitolách se budu zabývat teoretickým popisem problému. Po podrobnější charakteristice pracovněprávních vztahů, způsobilosti zaměstnance k právní odpovědnosti a jeho preventivní činnosti (tj. předcházení škodám podle zákoníku práce) bych se soustředila na jednotlivé právní úpravy odpovědnosti. S tím souvisí i porovnání obecné úpravy a speciálních úprav odpovědnosti zaměstnance. Další část mojí práce zaměřím na příklady z praxe, konkrétně na případy řešené Nejvyšším soudem ČR a dále na několik kauz, k nimž jsem měla možnost získat přístup díky spolupráci se společnostmi KPMG ČR a České spořitelna, a na kterých popíši praktiky těchto zaměstnavatelů v souvislosti s danými kauzami. Cílem této části práce bude zjistit konkrétní problémy při uplatňováním odpovědnosti v běžných firmách. K mým závěrům, jak doufám, použiji i poznatky zaměstnanců personálních oddělení obou společností, kteří se s obdobnými problémy setkávají dnes a denně a mají jistě mnoho zkušeností, o které se se mnou mohou podělit. V konečné fázi bych ráda na základě výsledků z jednotlivých případů posoudila, zda je právní úprava v zákoníku práce dostatečně zpracována. Následně 4

bych zjišťovala byla-li právní úprava v jednotlivých případech konkrétní nebo zda měli příslušní zaměstnanci, kteří ve věci rozhodovali problémy s jejím výkladem, a jejich rozhodnutí by tudíž mohlo být napadeno. 5

1 Vymezení pojmů 1.1 Pracovněprávní vztahy Pracovněprávní vztahy se definují jako společenské vztahy mezi dvěma a více konkrétně určenými subjekty. Jsou upraveny pracovněprávními normami (konkrétně zákoníkem práce 1-5), z nichž vyplývají vzájemná práva a povinnosti těchto subjektů. Pracovněprávní normy jsou nezbytným předpokladem vzniku, změn a zániku pracovněprávních vztahů, stejně jako pracovněprávní skutečnosti. 1 Zákoník práce (dále jen ZP) označuje za pracovněprávní vztahy takové vztahy, které vznikají při výkonu závislé práce (tj. v souvislosti s výkonem práce za úplatu) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a vztahy kolektivní povahy související s výkonem závislé práce ( 1 ZP). 1.1.1 Druhy pracovněprávních vztahů Obecně uznávaným kritériem pro rozčlenění jednotlivých druhů pracovněprávních vztahů je předmět (objekt) těchto vztahů. Z tohoto hlediska lze pracovněprávní vztahy dělit na individuální a kolektivní pracovněprávní vztahy. Individuální pracovněprávní vztahy jsou zejména vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kdy zaměstnanec koná určitou práci, za kterou dostává od zaměstnavatele úplatu. Patří sem však i další vztahy, například vztah, který vytváří předpoklady pro vznik pracovněprávního vztahu. 2 Pro kolektivní pracovněprávní vztahy je typické, že jejich subjektem není individuální zaměstnanec. Vznikají mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací. Jejich předmětem je zejména způsob výkonu práce a podmínky výkonu práce. 3 Individuální pracovněprávní vztahy můžeme dále dělit na individuální pracovněprávní vztahy základní (jejich prostřednictvím se přímo realizuje pracovní proces) a související (vytvářejí předpoklady pro realizaci základních pracovněprávních vztahů, chrání je a postihují případy jejich porušení). Mezi základní pracovněprávní vztahy patří pracovní poměr a právní vztahy založené 1 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 21 2 Pracovněprávní vztahy. Masarykova univerzita v Brně [online]. [cit. 2011-03-24]. Dostupné na: <http://www.rect.muni.cz/pravo/kapitola3.htm> 3 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 60 6

dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (tj. dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti). 4 Co se týče odpovědnosti za škodu, pro různé druhy základních pracovněprávních vztahů platí v zásadě stejná právní úprava. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli, s nímž uzavřel dohodu, za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností při výkonu práce nebo v přímé souvislosti s ním, stejně jako zaměstnanec v pracovním poměru. 1.1.2 Prvky pracovněprávních vztahů Prvky pracovněprávních vztahů zahrnují objekt, obsah a subjekty právních vztahů. Objektem, nebo také přímým objektem, pracovněprávních vztahů je určité lidské chování v těchto vztazích. Jde o chování, kde právo rozlišuje povinnosti jako dát (např. mzdu nebo ochranné osobní pracovní pomůcky), konat (např. práci podle smlouvy), zdržet se (např. zaměstnavatel nesmí určit nástup na dovolenou zaměstnanci, který je v pracovní neschopnosti) a strpět (např. zaměstnavatel musí strpět nepřítomnost zaměstnankyně, která je na mateřské dovolené). Objekt pracovněprávního vztahu nesmí být změněn. Pokud by ke změně došlo, znamená to zánik starého vztahu a vznik vztahu nového. Obsah pracovněprávních vztahů tvoří vzájemná práva a povinnosti subjektů tohoto pracovněprávního vztahu. Například obsah pracovněprávních poměrů tvoří mj. povinnost zaměstnance dodržovat pracovní dobu, konat sjednaný druh práce, atd. Obsah pracovněprávního vztahu lze měnit, a to změnou právní úpravy nebo právním úkonem. 5 Subjekty (účastníky) pracovněprávních vztahů jsou ti, jejichž práva a povinnosti pracovní právo upravuje. Dělí se na zaměstnance, zaměstnavatele a další subjekty, jako např. uchazeče o zaměstnání nebo úřady práce. 6 4 Pracovněprávní vztahy. Masarykova univerzita v Brně [online]. [cit. 2011-03-24]. Dostupné na: <http://www.rect.muni.cz/pravo/kapitola3.htm> 5 SPIRIT M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80- 7380-189-2, str. 64 6 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 21 7

1.2 Účastníci pracovněprávních vztahů Účastníky individuálních pracovněprávních vztahů jsou osoby fyzické nebo právnické, jejichž práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upravuje pracovní právo. U základního pracovněprávních vztahu se jedná na jedné straně o zaměstnavatele a na druhé straně o zaměstnance, přičemž zaměstnavatel může být osobou jak právnickou tak fyzickou, zatímco zaměstnanec pouze osobou fyzickou. 7 Dalšími subjekty mohou být také příslušné odborové organizace, rady zaměstnanců, uchazeči o zaměstnání, úřady práce a zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. 8 V této souvislosti je třeba vysvětlit, co znamená pojem právní subjektivita. Jedná se o souhrn vlastností, které jsou předpokladem k tomu stát se subjektem v pracovněprávním vztahu. Právní subjektivita zahrnuje způsobilost k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích, způsobilost k právním úkonům v pracovněprávních vztazích a v neposlední řadě způsobilost k protiprávním úkonům. 9 1.2.1 Zaměstnavatel Zaměstnavatel je fyzická osoba, právnická osoba nebo stát, zaměstnávající fyzické osoby v pracovněprávních vztazích. Vystupuje svým jménem a má odpovědnost vyplývající z těchto vztahů ( 7 ZP). I když je stát samostatným typem zaměstnavatele, ZP ho bere jako právnickou osobu. Zaměstnavatel jako fyzická osoba má podle zákoníku práce způsobilost k právům a povinnostem od svého narození. Způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel však vzniká až dosažením věku 18 let ( 10 odst. 1 ZP). Zbavení nebo omezení způsobilosti zaměstnavatele (jako fyzické osoby) se řídí 10 občanského zákoníku (dále jen OZ). Ten říká, že pokud není fyzická osoba pro duševní chorobu schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Zaměstnavatelem fyzickou osobou nejsou jen občané provozující živnost, ale například i advokáti, notáři, daňoví poradci, atd. Ke konání funkce zaměstnavatele 7 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 62 8 Práce a právo. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Poslední aktualizace 3.2.2011 [cit. 2011-03-02]. Dostupné na: <http://www.mpsv.cz/ppropo.php?id=ipb007> 9 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 27 8

občan nepotřebuje žádné oprávnění k činnosti. Zaměstnavatelem může být i fyzická osoba, zaměstnávající zaměstnance pro osobní potřebu, která nesouvisí s výdělečnou činností (například zahradník). Právní úkony za sebe činí zaměstnavatel sám, případně má k těmto účelům pověřenou osobu. Častěji jsou ale zaměstnavatelé osobami právnickými. Pojem právnická osoba zde zahrnuje sdružení fyzických osob, sdružení právnických osob (vyjma těch, které vznikly na základě smlouvy o sdružení obsažené v OZ) a územní samosprávné celky (kraje a obce). Spadají sem i obchodní společnosti (včetně družstev), které patří mezi největší zaměstnavatele vůbec. Jejich právní subjektivita vzniká v okamžiku zápisu do obchodního rejstříku. Zaměstnavateli jsou též státní podniky, banky, rozpočtové a příspěvkové organizace, investiční fondy, pojišťovny atd. Právní subjektivita u tohoto druhu právnických osob vzniká založením nebo zřízením. 10 Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika, je taktéž právnickou osobou a zaměstnavatelem a jedná za ní příslušná organizační složka státu, která za stát v pracovněprávních vztazích zaměstnance zaměstnává ( 9 ZP). Právní úkony za zaměstnavatele právnickou osobou činí pověřené statutární orgány. Ty jsou k tomu oprávněny na základě smlouvy o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem. Podle OZ mohou za právnickou osobu činit právní úkony i jiní pracovníci nebo členové, pokud je tak stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k pracovnímu zařazení těchto zaměstnanců obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti zaměstnavateli za podmínek, že se právní úkon týkal předmětu činnosti zaměstnavatele, a zároveň pokud druhý účastník pracovněprávního vztahu nemohl vědět, že jde o překročení jeho pravomocí. 11 1.2.2 Zaměstnanec Zaměstnanec je fyzická osoba, která je druhým účastníkem základního pracovněprávního vztahu, spolu se zaměstnavatelem. Způsobilost být zaměstnancem, tedy způsobilost k právům a povinnostem a současně způsobilost k právním úkonům, nabývá dnem, kdy dosáhne věku 15 let. Další podmínkou zaměstnání je ukončená 10 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 28 11 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 67 9

základní školní docházka zaměstnavatel nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku ( 6 odst. 1 ZP). Práce fyzických osob do 15 let je zakázána, s výjimkou umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti, a to pouze za podmínek stanovených v zákoně o zaměstnanosti. Zbavení nebo omezení způsobilosti zaměstnance se shoduje s výše uvedeným zbavením způsobilosti zaměstnavatele. Oba se řídí 10 OZ. Z obecně upravené způsobilosti zaměstnanců existuje řada výjimek, které ke způsobilosti zaměstnance vyžadují dosažení věku 18 let. Jedná se například o tyto dokumenty: dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování nebo dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. 1.3 Obecný výraz právní odpovědnost Odpovědnost má v právu užší význam než v běžném jazyce, kde se jí rozumí povinnost osoby pečovat o jinou osobu či věc tak, aby nevznikla újma, zatímco právní odpovědnost bývá popisována jako důsledek protiprávních deliktů. 12 Právní odpovědnost je jednou ze základních forem realizace práva. Může být založena pouze právními normami. Jejím obecným znakem je sankce, představující povinnost snést újmu. Na základě tohoto zvláštního druhu právního vztahu vzniká nová povinnost, kterou by daný subjekt neměl, kdyby svou primární povinnost neporušil. Odpovědným subjektem je zpravidla ten, komu vznikají nepříznivé právní následky. Úkolem nové povinnosti je napravit protiprávní jednání a obnovit stav, který je v souladu s právem. Není vyloučeno, že určitým jednáním mohou být porušeny různé druhy sociálních norem. Tím pádem následuje více druhů odpovědnosti. Ty je pak nutné odlišit, neboť mají různé sankce. Kromě odpovědnosti právní, následující po porušení právní povinnosti, existují další druhy odpovědností, například politická (za výkon politické funkce), ústavní (se smíšenou politicko-právní odpovědností) nebo odpovědnost morální. Právní odpovědnost je tedy pouze jedním z řady druhů odpovědností ve společnosti. 12 Odpovědnost. Iuridictum, encyklopedie o právu [online]. Poslední aktualizace 2.2.2011 [cit. 2011-03-10]. Dostupné na: <http://iuridictum.pecina.cz/w/odpovědnost > 10

Právní skutečnosti, na jejichž základě vzniká právní odpovědnost jsou protiprávní jednání a protiprávní stav. Protiprávní jednání je definováno jako projev vůle, jehož základem je nedodržení právní povinnost, tedy projev vůle, který je v rozporu s právními normami. Podle charakteru jednání subjektu pak můžeme protiprávní jednání rozdělit na komisivní a omisivní. 13 Tyto typy právních úkonů se liší podle charakteru lidského chování. Komisivní porušení právní povinnosti se projevuje komisivním, neboli aktivním, chováním (tzn. dělám to, co dělat nesmím). Naproti tomu omisivní porušení je porušením z důvodu nečinnosti (tj. nedělám to, co jsem povinen dělat) (OZ 35). Naproti tomu protiprávní stav spočívá v situaci odporující platnému právu, ale nemá povahu projevu vůle. Existuje několik druhů právní odpovědnosti. Odpovědnosti lišící se podle výskytu v právním systému se dělí na odpovědnost veřejnoprávní (trestní, přestupková, za jiný správní delikt), disciplinární a soukromoprávní (povinnost uvedení do původního stavu, restituce, povinnost náhrady, reparace způsobené újmy a to zpravidla v penězích). Disciplinární typ se týká pouze omezené skupiny osob se zvláštním právním postavením (např. lékaři, lékárníci, advokáti, auditoři) a funguje na principu zavinění. Obecně, tedy ve všech směrech právního systému, se dá právní odpovědnost dělit pouze na dva typy a to na objektivní a subjektivní. Objektivní odpovědnost existuje bez ohledu na zavinění. Naopak vznik odpovědnosti subjektivní je na zavinění vázán. 14 1.3.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu v pracovním právu je třeba rozlišovat podle toho, zda jde o odpovědnost objektivní (tj. odpovědnost zaměstnavatele) nebo odpovědnost subjektivní (tj. odpovědnost zaměstnance). 15 Pro vznik právní odpovědnosti musí být splněny určité předpoklady. Těmito předpoklady jsou prvky, mezi které patří: zavinění, protiprávní úkon, újma a kauzální nexus (tj. příčinný vztah mezi deliktem a vznikem újmy). 13 GERLOCH A. Teorie práva, Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80-7380-233-2, str. 159 14 tamtéž 15 SPIRIT M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80- 7380-189-2, str. 196 11

Jak již bylo zmíněno výše, zavinění je potřeba prokazovat pouze u subjektivní odpovědnosti. Pro potřeby objektivní odpovědnosti stačí pouze ostatní tři prvky, tedy protiprávní úkon, újma a kauzální nexus. 16 Zavinění bývá definováno jako vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání 17 a je založeno na spojení dvou psychických prvků. Jednak se jedná o prvek poznání, tj. prvek rozumový, spočívající ve vědomosti a předvídání výsledku určitého jednání, a dále o prvek vůle. Vůle spočívá v tom, že subjekt jejím prostřednictvím projevuje to, co chce, ale také to, že je s něčím srozuměn. Podle kombinace obou prvků a stupňů jejich intenzity pak existují různé formy a stupně zavinění. 18 Zavinění v českém právu představují dvě dále se dělící formy. Jedná se o zavinění úmyslné, které dále obsahuje úmysl přímý a nepřímý a zavinění nedbalostní, jež se dělí na nedbalost vědomou a nevědomou. O úmyslu přímém mluvíme v případě, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může ohrozit zákonem chráněný zájem a chtěl tak učinit, a to způsobem stanoveným v zákoně. U úmyslu nepřímého pachatel věděl, že svým jednáním může ohrozit zákonem chráněný zájem, ale na rozdíl od úmyslu přímého není jeho hlavním záměrem chráněný zájem ohrozit nebo porušit. Na druhou stranu je ale srozuměn s rizikem, že se tak může stát. Definice nedbalosti vědomé podle trestního zákona stanovuje situaci, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. U nedbalosti nevědomé pak pachatel o možném porušení nebo ohrožení chráněných zájmů nevěděl, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl ( 2 trestního zákona). Zde se uplatňuje zásada neznalost práva neomlouvá. Protiprávní úkon se skládá ze samotné protiprávnosti a z určitého úkonu. Protiprávnost úkonu spočívá v projevu vůle, který je v rozporu s objektivním právem a může být výsledkem pouze činnosti lidí, nikoliv zvířat nebo působením přírodních 16 DVOŘÁKOVÁ Z. a kol. Slovník pojmů k řízení lidských zdrojů, C.H.Beck, 2004, ISBN 80-7179-468-6, str. 63 17 Zavinění. Sagit, nakladatelství ekonomické a právní literatury Ostrava [online]. Poslední aktualizace 6.3.2011 [cit. 2011-03-13]. Dostupné na: <http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_583.htm> 18 tamtéž 12

sil. Aby mohl být úkon specifikován jako protiprávní, existuje nutnost porušení právní povinnosti, uložené určitému subjektu. Právní povinnost může vyplývat z právních předpisů, ze smlouvy nebo z jiných právních skutečností. Odpovědnost za škodu nevzniká jen z přímého protiprávního úkonu fyzické osoby, ale také jestliže vznikla činností osob, které odpovědné osoby k takové činnosti použily. 19 Újmou se rozumí škoda na majetku vyčíslitelná v penězích. Výjimečně může dojít k újmě nemajetkové povahy, jako je například ztížení společenského uplatnění při škodě na zdraví. Skutečná škoda představuje hodnotu, o kterou se majetek poškozenému skutečně zmenšil (náklady na opravu poškozené věci, pokuta za porušení předpisů nebo zničení věci). Jiným případem je ušlý zisk. Ten tvoří to, oč se majetek poškozeného nezvětšil, ačkoliv se s ohledem na obvyklý chod událostí zvětšit měl a mohl. 20 Dále je třeba prokázat kauzální nexus, tedy příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti či protiprávním stavem na jedné straně a vznikem škody na straně druhé. Existuje řada liberačních důvodů, tzn. důvodů k vyloučení odpovědnosti. Příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniknou škodou nelze odvodit ze skutečnosti, která je sama následkem a za něž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. 21 Příkladem může být stav, kdy někdo utrpěl škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR č. 7/1979). 1.4 Pracovněprávní odpovědnost Právní úprava odpovědnosti v pracovním právu vychází ze situace ekonomické nerovnosti zaměstnavatele a zaměstnance v pracovněprávních vztazích. 22 Jedná se tedy o odpovědnost, která je zvláštním kvalifikovaným druhem 19 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 15 20 SPIRIT M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80- 7380-189-2, str. 197 21 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 15 22 Odpovědnost a náhrada škody. Masarykova univerzita v Brně [online]. [cit. 2011-03-03]. Dostupné na: <http://www.rect.muni.cz/pravo/kapitola11.htm> 13

pracovněprávní povinnosti, a která vzniká jako sekundární povinnost v případě, že byla porušena povinnost primární. Tím pádem lze hovořit o zvláštním druhu pracovního vztahu, často označovaného jako odpovědnostní nebo sankční. Dále musíme vzít v potaz, že odpovědnost je sankcí za porušení povinnosti, nikoliv hrozba sankcí. Hrozba sankcí je pojmově spjatá s povinností, zatímco odpovědnost znamená již realizaci sankce. 23 Typickou sankcí, se kterou se můžeme setkat v pracovním právu je odpovědnost za škodu a s ní spojené právo poškozeného na náhradu škody a povinnost druhého účastníka škodu nahradit a to ve stanoveném rozsahu dle zákona. Pracovněprávní odpovědnost může vzniknout pouze za předpokladu existence základního pracovněprávního vztahu. Může se jednat jak o pracovní poměr, tak o dohodu o provedení práce nebo pracovní činnosti. 24 Pro pracovněprávní odpovědnost je charakteristická její vynutitelnost. V právním slova smyslu to znamená, že odpovědnost je součástí státního donucení ke splnění porušené povinnosti. Může se jednat o splnění povinnosti pod nátlakem, ale i pokud je plněno pod hrozbou státního donucení dobrovolně. Pokud by se státní donucení nemohlo ke splnění porušené povinnosti použít, nebylo by možné mluvit o odpovědnosti v právním slova smyslu (jedná se například o morální odpovědnost). 25 Pracovněprávní odpovědnost plní celou řadu funkcí. Mezi nejdůležitější patří funkce preventivní, reparační a satisfakční. Funkce preventivní má za úkol předcházet škodám a připomínat zaměstnancům a zaměstnavatelům jejich povinnosti vyplývající z pracovního práva. Funkce reparační nahrazuje škodu, způsobenou jednomu z účastníků pracovněprávního vztahu. Funkcí satisfakční se rozumí určité vyrovnání, které nemusí být nutně finančního rázu. Jde například o uvedení majetku poškozeného do původního stavu. Většinou se ale uplatňuje vyrovnání peněžité, a to zejména v případech náhrady škod za újmu na zdraví, tedy bolestné nebo ztížení společenského uplatnění. 26 Jak již bylo řečeno, o odpovědnost se jedná pouze pokud vzniká jako sekundární povinnost, tedy pouze v případech, kdy dochází ke změně právního 23 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 344 24 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 134 25 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 344 26 Právní odpovědnost. Vše co student potřebuje vědět [online]. [cit. 2011-03-13]. Dostupné na: <http://www.studentske.cz/2007/08/prvn-odpovdnost.html> 14

postavení narušitele práva. Tato změna zpravidla spočívá ve zhoršení jeho právního postavení. 27 1.4.1 Charakteristické rysy pracovněprávní odpovědnosti V právním řádu rozlišujeme odpovědnost trestněprávní, občanskoprávní, správněprávní a v neposlední řadě také pracovněprávní. Jednotlivé druhy se navzájem překrývají a doplňují. Odpovědnost pracovněprávní může v zásadě vzniknout jen za předpokladu, že již existuje některý ze základních pracovněprávních vztahů. Proto je pracovněprávní odpovědnostní vztah vždy vztahem odvozeným. Na druhou stranu je i vztahem relativně samostatným, jelikož je nezávislý na budoucím stavu pracovněprávního vztahu (tzn. může existovat i po jeho skončení). Pracovněprávní odpovědnostní vztah se od ostatních typů dále liší svým předmětem, který je v obecné poloze vymezen předmětem pracovního práva. Tento předmět odpovědnostní vztah chrání a upevňuje. Kromě již uvedených rysů je možno u pracovněprávní odpovědnosti zdůraznit skutečnost, že zaměstnanec odpovídá výlučně za zavinění, a dále, že zaměstnanec nenese riziko vyplývající z činnosti zaměstnavatele. Odpovídá tedy jen za skutečnou škodu, přičemž rozsah jeho odpovědnosti za škodu je v řadě případů omezen (například škoda způsobená nedbalostí). Porušení pracovněprávní povinnosti nemusí nutně znamenat pracovněprávní odpovědnost. Jak již bylo řečeno, jednotlivé typy odpovědností se překrývají, a proto může dojít k realizaci i jiných druhů odpovědnosti. U pracovněprávní povinnosti se jedná zejména o odpovědnost trestněprávní, administrativní nebo občanskoprávní. Princip platí i opačně pracovněprávní odpovědnost může vzniknout i v případě, kdy dojde k porušení právních povinností v jiných právních odvětvích. 28 1.4.2 Druhy pracovněprávní odpovědnosti Za základní členění odpovědnosti se považuje její rozdělení podle právních odvětví. Podle tohoto rozdělení se pak může aplikovat i příslušná právní norma (trestněprávní, pracovněprávní, apod.). Kromě toho můžeme klasifikovat druhy odpovědnosti i v rámci jednoho právního odvětví. Odpovědnost je takovým 27 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 345 28 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 344 15

způsobem možné třídit na hmotnou a jinou než hmotnou odpovědnost. V občanském právu se můžeme setkat i výrazem odpovědnost závazková a mimozávazková. Toto rozdělení se hojně využívá, a to i v pracovním právu, zejména v oblasti náhrady škody. Jelikož se ale v České republice téměř nerozlišuje smluvní a mimosmluvní základ povinnosti k náhradě škody, není pro potřeby této práce nutné toto téma více rozebírat. Na druhou stranu velmi častou závazkovou odpovědností je v ČR povinnost zaplatit smluvní pokutu. Používá se v případě porušení konkurenční doložky* zaměstnancem. 29 V pracovním právu je rovněž možno rozlišovat odpovědnost za zavinění, která se používá v případě, kdy odpovídá zaměstnanec, a odpovědnost bez zřetele zavinění, tedy odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniknou zaměstnancem. Dále je možné rozlišovat odpovědnost individuální a kolektivní. Tento druh rozlišení má význam hlavně v případech odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Nejde ale o solidární odpovědnost každý zaměstnanec odpovídá individuálně. I když zákoník práce stanovuje za schodek společnou odpovědnost, má dělení na individuální a kolektivní odpovědnost pouze relativní platnost. Záleží totiž hlavně na poměru hrubých výdělků u společné odpovědnosti za schodek, popřípadě na míře zavinění v ostatních případech odpovědnosti. 30 V českém pracovním právu se nejčastěji používá výše zmíněné členění na odpovědnost hmotnou, jinou než hmotnou, popřípadě odpovědnost realizovanou jinými orgány než jsou účastníci pracovněprávního vztahu. Hmotná pracovněprávní odpovědnost obsahuje především odpovědnost zaměstnance a zaměstnavatele za škodu. V pracovním právu se lze setkat i s odpovědností za prodlení, ale jeho význam je spíše v právu občanském a obchodním. Mezi hmotnou odpovědnost patří i výše zmíněná smluvní pokuta, tedy pokuta sjednaná v konkurenční doložce, kterou platí zaměstnanec v případě porušení závazku (tj. činnost soutěžní povahy vůči zaměstnavateli). Výše smluvní pokuty musí být ze zákona přiměřená a jejím zaplacením závazek zaniká ( 310 odst. 3 ZP). Dalšími druhy hmotné pracovněprávní odpovědnosti jsou odpovědnost *) konkurenční doložka = zaměstnanec nesmí po dohodnutou dobu (maximálně 1 rok) vykonávat výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo která by vůči němu měla soutěžní povahu 29 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 347 30 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 348 16

zaměstnavatele za protiprávní převedení zaměstnance na jinou práci, než jaká odpovídá pracovní smlouvě a povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. Pracovněprávní odpovědnost ale může spočívat i v povinnosti, která nemá hmotnou povahu. Jedná se například o povinnost strpět rozvázání pracovního poměru jednostranným právním úkonem, ale pouze za předpokladu, že byl rozvázán z důvodu porušení pracovní povinnosti. Takovým případem je okamžité zrušení pracovního poměru. Z výpovědí pak lze zahrnout jen výpověď pro neuspokojivé pracovní výsledky. Další jinou než hmotnou pracovněprávní odpovědností je odstoupení od pracovní smlouvy a neomluvená nepřítomnost v práci. Jednotlivé odpovědnosti za tyto prohřešky pak spočívají v povinnosti strpět, že zaměstnavatel odstoupil od pracovní smlouvy, u druhého případu pak povinnost strpět krácení dovolené za každou zameškanou směnu o jeden až tři dny. O pracovněprávní odpovědnost jde také v některých případech, kdy účastníkům základního pracovněprávního vztahu (tj. zaměstnanci nebo zaměstnavateli) ukládá sankce jiný orgán. V některých případech může být těžké určit, zda vzniká pracovněprávní odpovědnostní vztah nebo jestli se případ více dotýká jiného odvětví a půjde tedy o jiný odpovědnostní vztah (například správněprávní). Nejčastějším příkladem tohoto typu je odpovědnost zaměstnavatele za přestupky a správní delikty, přičemž došlo k porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů a z předpisů o zaměstnanosti. 31 1.5 Vzájemný vztah odpovědnosti podle OZ a podle ZP Odpovědnost v občanském a pracovním právu je provázána řadou společných ustanovení. Pro příklad uveďme situaci, kdy zaměstnanec utrpí pracovní úraz zaviněním osoby, která mu odpovídá za tuto škodu podle OZ. Zde si může poškozený pracovník vybrat mezi oběma odpovědnými subjekty, tedy mezi zaměstnavatelem a osobou, která mu odpovídá podle OZ. Jakmile se však rozhodne vymáhat škodu po jednom z odpovědnostních subjektů, nemůže už nic vymáhat na druhém subjektu (tj. na obou současně), jelikož principy těchto dvou odpovědností jsou různé (objektivní odpovědnost zaměstnance podle 190 odst. 1 ZP a odpovědnost občana za zavinění podle 420 odst. 1 OZ) a jejich oddělení není možné. Vybere-li si poškozený jako 31 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 350 17

škoda. 33 Zaměstnavatelé i zaměstnanci mají v této části zákona stanovené konkrétní odpovědný subjekt zaměstnavatele, zaměstnavateli vzniká povinnost uhradit škodu z pracovního úrazu, ale zároveň vzniká vůči druhému odpovědnému subjektu nárok na náhradu toho, co vyplývá z ustanovení občanského zákoníku o obsahu a rozsahu náhrady škody. 32 2 Prevence Zákoník práce neupravuje jen situace, ve kterých už ke škodě došlo, ale dbá i na preventivní povinnosti. Ty směřují především k tomu, aby ke škodným událostem vůbec nedocházelo, a pokud by k nim došlo, aby nevznikla, případně nenarůstala povinnosti. Zákoník uvádí, že zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacování ( 249 odst. 1 ZP). Toto ustanovení má zásadní význam, mluvíme-li o prevenci. Předmětem ochrany není jen zdraví a majetek zaměstnanců a zaměstnavatelů, vztahuje se na kohokoliv. Z toho důvodu je obdobný paragraf uveden i v občanském zákoníku. Druhá část paragrafu uvádí povinnost zaměstnance upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu. Mezi další povinnosti předcházení škody patří povinnost zakročit k odvrácení škody. Zaměstnanec má tento závazek, pokud je k odvrácení škody třeba neodkladného zákroku. Že jde o situaci, kdy je zákroku neodkladně třeba, musí být objektivně poznatelné. Důležitou okolností může být obtížnost zákroku nebo osobní neschopnost zaměstnance potřebný zákrok provést (například z důvodu nedostatku kvalifikace). Způsob zákroku přitom není v zákoníku nijak specifikován. Z tohoto druhu preventivní povinnosti existuje výjimka. Je to stav, kdy zaměstnanci brání v zákroku důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké - ty jsou definovány občanským zákoníkem ( 249 odst. 2 ZP). Posledním typem prevence je notifikace závad v pracovních podmínkách. Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen 32 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 146 33 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 150 18

oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, popřípadě zaměstnavateli ( 249 odst. 3 ZP). Ustanovení o náhradě škody obsahují jak prevenční význam tak i sankci. V případě, že zákoník práce určitý problém ohledně prevence neupravuje, platí pro vztah mezi subjekty občanský zákoník. (nejsou vyloučena ani jiná speciální ustanovení z odvětví správního práva) 34. Proto je třeba vidět spojitosti ve všech prevenčních ustanoveních. 35 3 Odpovědnost zaměstnance za škodu Odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích, a dále některých dalších právních vztazích, upravuje zejména zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákoník práce byl v posledních letech přepracován a na rozdíl od dosavadní právní úpravy nyní vychází z ústavního principu (konkrétně článek 2, odst. 4 Ústavy ČR). Podle tohoto principu může každý činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Práva a povinnosti stanovuje zákoník práce pomocí dvou druhů usnesení - kogentních, neboli donucujících, od kterých se není možno odchýlit, a dispozitivních, s možností odchýlení. Právní úprava náhrady škody patří do části kogentních norem. Do novelizace zákoníku práce také výrazně zasáhl Ústavní soud když zrušil směrnici, která stanovovala, že na pracovněprávní vztahy se aplikuje občanský zákoník pouze v případech, kdy tak výslovně stanoví zákoník práce. Ústavní soud rozhodl, že občanské právo je obecným soukromým právem, a že předpisy zákoníku práce mají přednost. Pokud však určitou oblast neupravují, použije se obecná občanskoprávní úprava. 36 Technický pokrok a globalizace v dnešní době zvyšují riziko ohrožení majetku, především co se týče rozsahu škod. Přitom u škod většího rozsahu na majetku zaměstnavatele není plné hrazení vzniklé škody v řadě případů prakticky možné nebo je přinejmenším ze sociálních důvodů problematické. Vzhledem k tzv. sociální funkci mzdy (na mzdě mohou být kromě samotného zaměstnance odkázáni i 34 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 153 35 tamtéž 36 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 149 19

ostatní členové rodiny) jsou stanoveny limity náhrady škody způsobené z nedbalosti. Právní normy vycházejí z toho, že povinnost úhrady škody nesmí ohrozit zaměstnance na jeho existenci. Jelikož zaměstnanec při své práci obsluhuje stroje značné hodnoty, jejich poškození představuje často tak vysokou hodnotu, že by bylo pro zaměstnance obtížné, ne-li nemožné, aby uhradil celou vzniklou škodu. Zákoník práce vychází z konceptu, kde je na prvním místě předcházení škod, neboť díky kvalitní prevenci ke škodě vůbec nemusí dojít, což je pro zaměstnavatele optimální stav. Prevenční povinnost je ale uložena i jednotlivým zaměstnancům. Zatímco zaměstnavatel je povinen zajistit vhodné a bezpečné pracovní podmínky zaměstnancům, zaměstnanec si musí počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacování. 37 Zaměstnanec má odpovědnost za škodu na pracovišti v zákonem stanovených případech. Mezi tyto případy patří obecná odpovědnost, odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů. Existují ale situace, kdy je odpovědnost vyloučena. Zaměstnanec neodpovídá za škodu nemá-li deliktní způsobilost, a dále při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, jestliže tento stav úmyslně sám nevyvolal a počínal-li si způsobem přiměřeným okolnostem. 38 3.1 Obecná odpovědnost Zákoník práce obsahuje jak ustanovení obecná, tak zvláštního charakteru. Obecná odpovědnost se tedy použije pouze ve chvíli, kdy není možné použít jinou, speciální, úpravu. Zákon v tomto případě konkrétně stanovuje, že zaměstnanec odpovídá oprávněnému zaměstnavateli za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ( 250 odst. 1 ZP). Vychází se z presumpce neviny. Zaměstnavatel tedy musí prokázat zavinění zaměstnance, vznik škody a dále příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušení povinnosti zaměstnance. Pokud se zaměstnavateli prokázání viny nepodaří, zaměstnanec za škodu nebude odpovídat. Jestliže zaměstnavatel vinu prokáže, nemá 37 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 351 38 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 138 20

zaměstnanec možnost opravného prostředku a od odpovědnosti již nelze zprostit. Dokáže-li ovšem, že za škodu odpovídá několik zaměstnanců, popřípadě zaměstnavatel, odpovídá jen za poměrnou část náhrady škody a jeho podíl se určí podle míry jeho zavinění. 39 V případě, že je za škodu odpovědný sám, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích nebo ji odčinit uvedením do původního stavu ( 257 odst. 1 ZP). Pro úplnost dodejme, že pojem škody podle výše citovaného 250 ZP není pouze souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli v důsledku činnosti zaměstnance, ale také majetkovou újmou. Ta je výsledkem konkrétního porušení pracovních povinností. V případě kumulace škodných událostí se zkoumá splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém případě zvlášť. Formy škody, které zaměstnanec může svému zaměstnavateli způsobit, jsou velmi různé. V tzv. první linii odpovědnosti jsou to především škody na věcech, ať už se jedná o jejich poškození, zničení či ztrátu. Dalšími škodami mohou být zpronevěry, podvody, škody majetkové, škody způsobené požárem, způsobení situace, kdy byla zaměstnavateli uložena pokuta, vznikla zbytečně povinnost platit úroky, jiné náklady, atd. Škodných situací je skutečně bezpočet. Druhotné škody vznikají zaměstnavateli tak, že musí hradit škody způsobené jinému subjektu dříve, než je prokázána odpovědnost za škodu zaměstnance. Příkladem takového případu může být zavinění pracovního úrazu spoluzaměstnanci nebo způsobení jiné škody subjektu, kterému ovšem zaměstnanec přímo neodpovídá a místo něj odpovídá v první řadě zaměstnavatel. Častým případem, který bývá posuzován podle ustanovení 250 je škoda způsobená při plnění pracovních úkolů nedbalostí vedoucího pracovníka. Judikatura zde zdůrazňuje důležitost přesného zjištění náplně práce dotyčného zaměstnance, například zda patřilo k jeho povinnostem provádět pravidelné revize bezpečnosti práce (R 2/1992). Odpovídá-li zaměstnavatel za škodu více zaměstnanců, pak každý z nich hradí poměrnou část škody podle svého zavinění. Uplatňuje se princip oddělené odpovědnosti a nikoliv solidárnosti. Každý je tedy povinen zaplatit zaměstnavateli svůj podíl na škodě. Stejně tak je nutno prokázat odpovědnost a zavinění každému 39 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 356 21

zisku. 41 Zproštění odpovědnosti je možné pouze pokud zaměstnavatel nemůže ve zvlášť, nikoliv kolektivně. Kolektiv tvoří pouze v případě oddělení odpovědnosti zaměstnavatele od odpovědnosti zaměstnanců. Míra zavinění se u jednotlivých zaměstnanců může lišit podle toho, jde-li o úmysl přímý nebo nepřímý, nedbalost vědomou nebo nevědomou, lehkou, popřípadě hrubou. 40 3.1.1 Omezení odpovědnosti zaměstnance V obecném výkladu existují úpravy, které výši náhrady škody snižují. Jedná se o takzvaná omezení odpovědnosti zaměstnance. Například výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu ( 257 odst. 2 ZP). Tato odchylka od obecného režimu ovšem neplatí v případě kdy zaměstnanec způsobil škodu záměrně, popřípadě z nedbalosti, ale v podnapilém stavu či po zneužití jiných návykových nebo omamných látek. V takové situaci hradí celou skutečnou škodu bez omezení. Jde-li navíc o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého smyslu 250 odst. 3 ZP dokázat zaměstnanci, že škodu způsobil. Částečném zproštění naopak počítá s možností, že zaměstnavateli se podařilo dokázat pouze to, že škodu zavinil také poškozený. V tomto případě by se pak odpovědnost omezila. 42 3.1.2 Rozsah a stanovení náhrady škody Podle 257 odst. 1 ZP se hradí skutečná škoda, a to v penězích, jestliže zaměstnanec neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Uvedení v předešlý stav je ale pouze oprávnění zaměstnance, ne jeho povinnost. Zaměstnavatel může dále požadovat náhradu ušlého zisku, jestliže byla škoda způsobena úmyslně ( 257 odst. 3 ZP). 40 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 277 41 VYSOKAJOVÁ M., KAHLE B., DOLEŽÍLEK J. Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-9, str. 316 42 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 282 22

Podle zákoníku práce existuje také možnost náhradu škody snížit. Může tak učinit soud, a to z důvodů zvláštního zřetele hodných ( 264 ZP). Toto ustanovení nerozeznává mezi nedbalostí a úmyslem, takže by bylo teoreticky možné zmírnit i náhradu škody způsobenou úmyslně. Důvody pro zmírnění náhrady škody jsou uvedeny velmi obecně, záleží tedy pouze na soudci a jeho smyslu pro spravedlnost. Důvody zvláštního zřetele hodných mohou být zdravotní, rodinné, sociální i jiné. Soud uvažuje o snížení náhrady ex offo, tj. nemusí čekat na návrh jedné ze stran. 43 Stanovení náhrady škody upravuje 262 a 263 ZP. Neobsahuje už však povinnost zaměstnavatele náhradu škody vymáhat, jelikož je v zaměstnavatelově zájmu tak činit. Zákoník práce v této části říká, že výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel. Tuto částku je pak zaměstnavatel povinen projednat se zaměstnancem a písemně mu ji oznámit zpravidla do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Jak výši požadované škody tak obsah dohody o způsobu její úhrady (s výjimkou náhrad nepřesahujících 1000 Kč) je zaměstnavatel povinen konzultovat s odborovou organizací. Při nesplnění této povinnosti a nastalém promlčení, popřípadě zániku pohledávky se odpovědný zaměstnanec vystavuje nebezpečí odpovědnosti za škodu tím vzniklou zaměstnavateli. Uzavřením dohody o způsobu náhrady škody zaměstnanec uznává svůj závazek škodu hradit. Písemné potvrzení závazku má ten důsledek, že pro uplatnění tohoto peněžitého práva na náhradu škody platí desetiletá promlčecí doba podle 331 ZP a 110 OZ. Vzhledem k závažnosti celého aktu musí být dohoda uzavřena písemnou formou pod sankcí neplatnosti. 44 3.1.3 Plnění náhrady škody Co se týče způsobu úhrady, zaměstnanec se může zavázat zaplatit celou částku najednou nebo ve splátkách s jejich stanovením a určením termínů. Uspokojení práva na náhradu škody zaměstnavatele lze též provést sjednáním dohody o provedení srážek ze mzdy podle ustanovení 327 ZP. Srážky ze mzdy však nesmí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí podle 278 občanského 43 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-672-5, str. 356 44 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 282 23

soudního řádu (dále jen OSŘ). I tato dohoda o srážkách ze mzdy musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně. Plnění lze zajistit i jinými závazky v pracovněprávních vztazích. Podle ustanovení 552 OZ lze pohledávku zajistit i zástavní smlouvou, přičemž právní úprava zajištění pohledávky zástavou věcí nebo práva se nachází v OZ v části o věcných právech. 45 3.1.4 Promlčení Promlčení upravuje ustanovení 381 ZP a 106 OZ. Platí zde dvouletá subjektivní lhůta, která běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. U zaměstnavatele záleží na tom, kdy takovou vědomost nabyli odpovědní zaměstnanci. Přesná výše škody nemusí být hned známá, stačí pouze vědomost, že škoda vznikla. Výše škody se může určit i soud, pokud jinak zjistit nelze, popřípadě zjistit lze, ale jen s nepoměrnými obtížemi ( 136 OSŘ). Objektivní lhůta činí podle 106 OZ 3 roky. U škody způsobené úmyslně se tato lhůta zvyšuje na 10 let. Počítá se ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (neplatí v případě, jde-li o škodu na zdraví). Jestliže objektivní lhůta uběhla, právo je promlčeno. Objektivní lhůta se neprodlužuje o lhůtu subjektivní. 46 3.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Jak již bylo výše uvedeno, zaměstnanec má podle zákoníku práce určené určité preventivní povinnosti. Pokud je však zanedbá a vědomě neupozorní nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu, může zaměstnavatel po takovém zaměstnanci škodu vymáhat. To platí i v případě, že zaměstnanec proti hrozící škodě nezakročil, ačkoliv by tím bylo zabráněno jejímu bezprostřednímu vzniku ( 251 odst. 1 ZP). Tato konstrukce je spojena s kompletní důkazní povinností zaměstnavatele. Ten musí dokázat, že odpovědný zaměstnanec si počínal vědomě nedbale, tzn. že 45 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 286 46 tamtéž 24

zaměstnanec věděl, že ke škodě může dojít, ale bez postačujících důvodů spoléhal na to, že k ní nedojde. 47 Zákoník práce dále jasně uvádí, že zaměstnanec není odpovědný za škodu způsobenou při odvracení škody nebo v případě nebezpečí, kdy byl přímo ohrožen život nebo zdraví. Výše uvedené platí, pokud tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si při tom přiměřeným způsobem ( 251 odst. 2 ZP). Při této konstrukci odpovědnosti nepřichází v úvahu spoluodpovědnost ani omezení odpovědnosti. Promlčení se řídí stejnými ustanoveními, jako tomu bylo u obecné odpovědnosti zaměstnance. Objektivní lhůta ovšem nezačíná běžet okamžikem, kdy je jisté, že škoda nemůže být uhrazena jinak, ale vznikem škody. 48 3.2.1 Rozsah náhrady škody U tohoto druhu odpovědnosti má náhrada škody subsidiární povahu, tzn. že její funkce je pouze podpůrná. Zaměstnavatel tedy nemůže po odpovědném zaměstnanci požadovat plnou náhradu škody, pouze příspěvek k náhradě škody. Zaměstnanec se pak podílí výší přiměřenou jeho prohřešku a okolnostem případu. Jde o volnou úpravu, pro kterou jsou dána určitá kritéria (demonstrativně, nikoliv taxativně). Přihlíží se zejména k tomu, co bránilo zaměstnanci ve splnění povinností a k významu škody pro zaměstnavatele 49. Maximální výše náhrady škody činí trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, kterou může soud podle vlastního uvážení poměrně snížit. 50 3.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podléhajících vyúčtování Tento speciální druh odpovědnosti se používá v případě, kdy zaměstnanec uzavřel se zaměstnavatelem dohodu týkající se odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Za hodnoty se v tomto případě považuje hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu a další hodnoty určené k obratu a oběhu. 47 VYSOKAJOVÁ M., KAHLE B., DOLEŽÍLEK J. Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-9, str. 322 48 POKORNÝ M., HOCHMAN J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, Linde Praha, 2008, ISBN 978-80-7201-722-5, str. 289 49 SOUŠKOVÁ M., SPIRIT M. Pracovní právo, Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1379-9, str. 142 50 tamtéž 25