TECHNOLOGICKÉ DISCIPLÍNY

PROJEKT OPERAČNÍHO PROGRAMU VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST MODERNIZACE VÝUKY NOVĚ ZŘÍZENÉHO ATELIÉRU DESIGNU SKLA REGISTRAČNÍ ČÍSLO CZ.1.07/2.2.00/15.0451 TECHNOLOGICKÉ DISCIPLÍNY Vlastnosti materiálů Radek Hložánek VÝVOJ TOHOTO UČEBNÍHO TEXTU JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

O projektu Učební text byl vyvinut v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost Modernizace výuky nově zřízeného Ateliéru designu skla, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/15.0451, jehož příjemcem je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Cílem projektu je vytvoření inovativní podpory vzdělávání s multimediálními prvky, zaměřené na nové postupy a poznatky v oblasti designu skla a jeho aplikací. Realizace projektu vytvoří podmínky pro rozvoj Atelieru designu skla v rámci studijního programu Výtvarná umění na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Projekt je určen pro studenty třech akreditovaných studijních oborů v bakalářském a navazujícím magisterském studiu v prezenční i kombinované formě. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Abstrakt Tento učební text, který je rozdělen do dvou částí - 1. část - Technologie skla - materiály a 2. část - Technická dokumentace materiálů - seznamuje studenty v části technologie, s materiály používanými ve sklářství a to jak s materiály pro tavení skloviny, materiály pro prvotní a druhotné opracování skla, tak i s dalšími materiály pro sklářskou výrobu. Zmiňuje se také o formách používaných ve sklářství. Posluchač rovněž získá základní přehled o způsobech tvarování skloviny. V části technická dokumentace materiálů jsou materiály technologie skla doplněny zásadami technického zobrazování těles, zásadami kótování a zhotovením střihu - šablony - pro výrobu forem. Cílová skupina Tento text je určen pro posluchače prvního ročníku bakalářského studia oboru design skla na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Text v části Technologie skla - materiály předpokládá středoškolskou úroveň znalostí z chemie a fyziky. V části Technická dokumentace materiálů se vstupní znalosti nepředpokládají.

Obsah 1 Technologie skla - materiály......... 7 1.1 Historický vývoj skla......... 7 1.1.1 Sklářství ve starověku......... 7 1.1.2 Sklářská píšťala......... 7 1.1.3 Sklářství ve středověku......... 7 1.1.4 Vývoj sklářství na území našeho státu... 8 1.2 Bezpečnostní a ekologická rizika při výrobě skla... 10 1.2.1 Bezpečnost práce ve sklářských provozech... 10 1.2.2 Druhy rizik ve sklářských provozech... 10 1.2.3 Ekologická rizika......... 12 1.3 Sklářská vsázka, sklářský kmen a jeho příprava... 13 1.3.1 Sklářský kmen......... 13 1.3.2 Sklotvorné suroviny......... 14 1.3.3 Taviva......... 15 1.3.4 Stabilizátory......... 15 1.3.5 Pomocné suroviny......... 17 1.3.6 Skleněné střepy......... 20 1.3.7 Příprava sklářského kmene (sklářské vsázky)... 20 1.4 Kovové, nekovové a jiné materiály používané ve sklářství... 22 1.4.1 Kovové materiály......... 22 1.4.2 Nekovové materiály......... 24 1.4.3 Směskové materiály......... 24 1.5 Způsoby tvarování skloviny......... 25 1.5.1 Ruční tvarování skloviny......... 26 1.5.2 Poloautomatické tvarování skloviny... 33 1.5.3 Automatické tvarování skloviny... 34 1.6 Žárovzdorné materiály ve sklářství......... 36 1.6.1 Vlastnosti žárovzdorných materiálů... 36 1.6.2 Druhy žárovzdorných materiálů......... 37 1.6.3 Temperování žárovzdorných materiálů... 39 1.7 Energetické zdroje ve sklářství......... 40 1.7.1 Tuhá paliva......... 40 1.7.2 Kapalná paliva......... 40 3

1.7.3 Plynná paliva......... 40 1.7.4 Elektrická energie......... 41 1.8 Materiály k prvotnímu a druhotnému opracování skla...42 1.8.1 Brousící materiály.........42 1.8.2 Leštící materiály.........44 1.8.3 Materiály pro chemické leštění, leptání a matování... 45 1.8.4 Materiály pro malbu skla.........46 1.8.5 Materiály pro irizování skla.........48 1.8.6 Materiály pro lazurování skla.........48 2 Technická dokumentace materiálů......... 51 2.1 Technické výkresy.........51 2.1.1 Význam technických výkresů.........51 2.1.2 Formáty technických výkresů.........51 2.1.3 Měřítka technických výkresů.........53 2.1.4 Rohové razítko.........53 2.2 Popisování technických výkresů a čáry na výkresech...54 2.2.1 Popisování technických výkresů.........54 2.2.2 Čáry na technických výkresech......... 55 2.3 Zobrazování na technických výkresech......... 57 2.3.1 Pravoúhlé promítání.........57 2.3.2 Kreslení řezů a průřezů.........60 2.3.3 Přerušování obrazů.........62 2.3.4 Kreslení přetvořených součástí.........63 2.4 Kótování technických výkresů.........65 2.4.1 Základní pojmy a pravidla kótování.........65 2.4.2 Kótování průměrů, poloměrů, oblouků, kulových ploch a úhlů.. 69 2.4.3 Kótování čtyřhranů a šestihranů.........72 2.4.4 Kótování úkosů.........72 2.4.5 Kótování kuželovitosti a jehlanovitosti.........73 2.4.6 Kótování zkosených hran.........74 2.4.7 Kótování závitů.........74 2.4.8 Tolerování rozměrů.........75 2.5 Konstrukce sklářských forem střih forem.........83 2.5.1 Materiály sklářských forem.........83 2.5.2 Konstrukční zásady sklářských forem.........83 4

2.5.3 Střih forem.........86 3 Závěr.........89 4 Seznam literatury.........90 5 Seznam obrázků.........91 6 Rejstřík.........93 5

6

1 Materiály technologie skla 1.1 Historický vývoj skla Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude student schopen pochopit stručný přehled vývoje sklářské výroby v průřezu dějin ve světě a na území České republiky. Klíčová slova: glazura, sklářská píšťala, benátské sklo, lesní sklo, český křišťál, anglický křišťál Potřebný čas: 2 hodiny 1.1.1 Sklářství ve starověku Vznik první skleněné hmoty je spojován s objevem glazur ve starověkém Egyptě, kterými hrnčíři vylepšovali povrch vypálených hliněných nádob. Glazuru tvořila směs písku a sody, která po vypálení vytvořila tenkou, lesklou a nepropustnou vrstvu. Směs k výrobě glazur se později začala tavit samostatně v nízkých pánvičkách. Teplota otevřeného ohniště však nestačila k utavení surovin a proto se tavení muselo opakovat po předchozím rozemletí spečené hmoty. Několikerým přetavením a postupným zlepšováním hmoty se nakonec podařilo vyrobit první upotřebitelné sklo. V současné době nejstarším známým kouskem skla je skleněná perla nalezená u Théb (dnes Luxor v Egyptě), jejíž stáří se odhaduje asi na 5500 let. Po perlách, tyčinkách a deskách se skláři naučili vyrábět i první nádoby - pravděpodobně navíjením skleněných nití na hliněné jádro, které se po vychlazení následně odstranilo. Z Egypta a Mezopotámie, které byly zřejmě kolébkou sklářství, se umění vyrábět sklo rozšířilo i do dalších zemí tehdejšího známého světa - do Fénicie, Řecka a Orientu. 1.1.2 Sklářská píšťala Zásadním objevem ve výrobě skleněných výrobků byl vynález sklářské píšťaly. Tento jednoduchý, ale důmyslný nástroj přetrval až do dneška. Objev sklářské píšťaly se přisuzuje starým Římanům a Féničanům v době kolem počátku našeho letopočtu. Po vynálezu sklářské píšťaly a vylepšení tavících pecí bylo možno sklo tvarovat novým způsobem, vyrábět i větší předměty a použít mnoho nových zdobících a tvarovacích hutních technik. Sklo v této době přestává být výhradně luxusním zbožím - stává se z něj zboží užitkové. Z říše římské se skleněné výrobky dostávají dále do římských provincií - dnešního Německa, Francie, Švýcarska, Anglie, atd. Po rozpadu římské říše upadá i římské sklářství a nositelem rozvoje výroby skla se načas stává říše byzantská, odkud umění výroby skla proniká dále na sever, například do Ruska. 1.1.3 Sklářství ve středověku Vlivem hospodářských změn na území Evropy vzniká na severu Jaderského moře nové velké obchodní středisko - Benátky, kde kromě jiných uměleckých řemesel významně vzkvétá i sklářství. Původní výroba měsíčního okenního skla se rozrostla natolik, že byl sklářům přidělen blízký ostrov Murano. 7

Benátské sklo se svým složením velmi dobře hodilo k hutnickému zpracování. Snadno se tavilo, dalo se dobře rozfukovat do tenkých tvarů a vydrželo dlouho tvárné na píšťale (tzv. dlouhé sklo). Pece k tavení dosáhly značné dokonalosti. Byly rozděleny na tři prostory. Spodní sloužil jako topeniště, v prostředním byly umístěny tavící pánve a do nejvyššího se ukládaly výrobky k vychlazení. Postupem času se sklářská výroba dále zdokonalovala. Začaly se vyrábět předměty z bílého skla, zlacené a barevné vázy a mísy, milefiory (tzv. tisícikvěté sklo), skleněné květiny, předměty z podjímaného a přejímaného skla, plochá a vyhlášená benátská zrcadlová skla, imitace drahokamů. Rozvíjela se rovněž malba skla. Nejlepší benátští sklářští mistři byli povyšováni do šlechtického stavu. Na druhé straně se velmi přísně střežilo tajemství výroby skla (sklárny byly izolovány na ostrově Murano). Za prozrazení výrobního tajemství byli lidé velmi přísně trestáni. Benátské sklo ovládlo na téměř 600 let světový trh. Zdálo se, že sklářství nedosáhne nikdy větší dokonalosti a žádné jiné sklo nepředčí svými vlastnostmi, rozmanitostí a využitím sklo benátské. 1.1.4 Vývoj sklářství na území našeho státu První sklo na území naše státu se objevuje v letech 1700 až 1200 před n.l. Tehdy se vyráběly především zabarvené korálky, skleněné náramky a menší nádobky. Z pozdější doby pak byly nalezeny hlavně skleněné knoflíky a na vysoké úrovni zpracování keltské náramky. V 11. století se sklo tavilo již v samostatných sklárnách, zejména v pohraničních lesích. Byly to jednoduché stavby, které se po spotřebování okolního dřeva opustily a znovu postavily v zalesněné oblasti. Výsledkem tavení v těchto jednoduchých pecích bylo sklo zeleně zbarvené (odtud název lesní sklo), nečisté a bublinaté. Ve 12.-14. století byl zaznamenán rozvoj výroby skleněné mozaiky pro sestavování skel chrámových oken. Nejstarší zprávy o klasických sklářských hutích na území našeho státu jsou ze 14. století. Sklářské hutě tehdy vznikaly na území Čech, Moravy i Slezska. Nejstarší hutí v Čechách, o níž jsou přesné historické doklady, je huť v Chřibské z roku 1414. Tato huť byla v provozu ještě nedávno. V 16. století dochází k intenzivnímu rozvoji českého sklářství, sklářské hutě vznikají ve všech oblastech českého státu. Postupná technická zlepšení umožňují vyrábět sklo bezbarvé místo zeleného lesního skla. Jako tavivo byla již používána salajka (potaš získávaná z popela bukového dřeva). Zlepšuje se technická úroveň tavících pecí. V 17. století zavedli čeští skláři také oxidační tavení a obnovili zapomenuté odbarvování skla. Tím se dosáhlo lepší barvy (lepé řečeno lepší bezbarvosti), jiskrnosti a tvrdosti skla. Toto kvalitní sklo, označované jako český draselný křišťál, předčilo svými vlastnostmi sodné sklo benátské. I díky obchodním úspěchům vzniká zejména na severu Čech v okolí Kamenického Šenova a Boru řada významných skláren. Rozvoj obchodu a konjunktura českého sklářství trvala přibližně do konce 18. století. V této době vzniká českému sklu velmi silná konkurence v Anglii výrobou olovnatého skla, zvaného anglický křišťál. Této konkurenci se české sklářství brání novými objevy barevných skel. Bylo vyrobeno sklo černé (hyalit) a zelenavě žluté, barvené sloučeninami uranu a další. Nejvýznamnější postavou českého sklářství v té době byl Bedřich Egermann z Boru, objevitel mimo jiné slavné červené lazury, na kterou vzápětí přenáší techniku rytí. Jsou zakládány další významné firmy jako např. Lobmayer, Kavalier a na Teplicku zavádí Fastner tovární výrobu sklářských pánví. 8

20. století je pak charakteristické nástupem strojních výrob. Mechanizuje se výroba plochého tabulového skla, obalového a užitkového skla. V oboru uměleckého skla se prosazují díla profesorů Brychty, Drahoňovského a Korejse a dalších českých výtvarníků především absolventů VŠUP v Praze. Průvodce studiem Prostudováním úvodní kapitoly jste získali stručný přehled o vývoji sklářské výroby na území tehdejšího známého světa od starověku a o prvních indiciích sklářství na území našeho státu až po současnost. Shrnutí Počátky sklářství lze datovat - podle nejstaršího dosud nalezeného předmětu ze skla - do období 5500 let před n.l. Z Egypta a Mezopotámie se umění vyrábět sklo šíří postupně do Fénicie, Řecka a Orientu. Významným objevem byla sklářská píšťala v počátku n.l. Výroba skla se následně šíří do římských provincií, do dnešního Německa, Francie, Švýcarska, Anglie a dalších. Významným obdobím středověku je pak rozmach skla benátského. Nejstarší nalezená skla na území našeho státu se datují do období 2. tisíciletí před n.l. V 11. století vznikají jednoduché sklárny, ve kterých se tavilo zelené nekvalitní sklo. Významné je 17. století, ve kterém byl vyvinut proslulý český křišťál. 18. století lze pak charakterizovat objevy nových barevných skel a lazur. 20. století zaznamenává masivní nástup strojní výroby. Pojmy k zapamatování glazura sklářská píšťala benátské sklo český křišťál anglický křišťál Kontrolní otázky 1. z jaké technologie se vyvinula výroba skla? 2. do jakého období se datuje vznik sklářské píšťaly? 3. čím je charakteristické období benátského skla? 4. jaký byl vývoj sklářství na území našeho státu? 9

1.2 Bezpečnostní a ekologická rizika při výrobě skla Studijní cíle: Po prostudování této kapitoly posluchač bude schopen vyhodnotit bezpečnostní a ekologická rizika související s výrobou skla. Klíčová slova: pořezání, popálení, otrava, zasažení elektrickým proudem, exploze, poleptání Potřebný čas: 2 hodiny 1.2.1 Bezpečnost práce ve sklářských provozech Při práci a pohybu ve všech prostorách sklářského provozu se setkáváme s řadou rizik, která mohou být příčinou velmi vážných úrazů. Proto je třeba počínat si na těchto pracovištích velmi obezřetně a zejména: dodržovat předpisy, příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci používat při práci ochranná zařízení a ochranné pracovní prostředky chránit při práci své zdraví a zdraví dalších osob, což znamená: 1. oznamovat nadřízeným nedostatky a závady, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci 2. hlásit nadřízenému i drobná poranění 3. poskytnout zraněným osobám první pomoc, případně zajistit odborné ošetření 1.2.2 Druhy rizik ve sklářských provozech Nejčastější rizika, se kterými se ve sklárnách můžeme setkat jsou následující pořezání popálení otravy zasažení elektrickým proudem exploze poleptání poranění očí Riziko pořezání Pořezání společně s popálením je nejčastějším úrazem ve sklářských provozech. Pořezání hrozí na všech pracovištích sklářských provozů. Při tvarování na píšťale zůstávají po odražení výrobku na píšťale velmi ostré zbytky skla. Se sklářskou píšťalou pracujeme velmi obezřetně, abychom neohrozili své okolí. S rizikem pořezání se dále můžeme setkat v provozech prvotního a druhotného opracování skleněného výrobku a to zejména při operacích broušení a vybrušování skla, pukání a řezání skla na diapile. Nesmíme zapomínat, že výrobky nemusí být dokonale vychlazeny a při prvním styku s nástrojem mohou okamžitě prasknout. Skleněné střepy a odstraněné technologické přídavky - kopny, které jsou rovněž častým zdrojem úrazů, se vyskytují prakticky ve všech prostorách skláren. Nesmíme rovněž zapomínat, že nezabroušené 10

nebo nezapálené hrany skleněných polotovarů jsou velmi ostré a mohou způsobit hluboké řezné rány, proto s nimi manipulujeme velmi opatrně. Riziko popálení Toto riziko se vyskytuje zejména v tzv. horkých provozech, tedy v blízkosti tavících agregátů, kde se tvaruje horká sklovina, chladících pecí při vkládání vytvarovaných výrobků k chlazení a všude tam, kde se pracuje s otevřeným ohněm, tedy při pukání a zapalování skla, při práci na sklářských kahanech, kde se tvarují drobné výrobky z trubic a tyčí. Při pohybu v jakýchkoliv sklářských provozech je nutné si uvědomit, že sklo i zdánlivě studené může vykazovat teplotu i 300º C a lze se při styku s ním popálit. Riziko otravy Riziko otravy vzniká z toxických látek, které se používají zejména jako suroviny pro tavení skloviny. Jsou to především sloučeniny arzénu, barya, olova, případně sloučeniny uranu. Nelze zapomínat ani na možnost otravy v malírenských provozech, kde je riziko poškození zdraví při dlouhodobé práci s vysoce olovnatými sklářskými barvami při nedodržování bezpečnostních a hygienických pravidel poměrně vysoké. V horkých sklářských provozech, kde se pracuje s otevřeným ohněm, může za určitých podmínek při nedokonalém spalování vznikat vysoce toxický oxid uhelnatý, který již v menších dávkách způsobuje otravu. Riziko zasažení elektrickým proudem Hrozí především v mokrých provozech a to v brusírnách, řezárnách, leptárnách, leštírnách tedy všude tam, kde se při výrobním procesu používá větší množství vody, která často stéká na podlahu pracoviště. Je nutno mít neustále na paměti, že ve sklářských provozech pracujeme často v horkém, prašném a chemicky agresivním prostředí, které může snižovat životnost izolace kabelů elektrických rozvodů v místnosti i uvnitř strojních zařízení. Riziko exploze Další nebezpečí úrazů může nastat všude tam, kde se smísí plyn v určitém poměru se vzduchem. Přijde-li tato směs do styku s ohněm, žhavým sklem nebo elektrickou jiskrou, dochází k explozi. Exploze může nastat při zapalování roztáčecích pecí, plynových komorových a pásových chladících pecí a při temperaci nových tavících agregátů. Plynový hořák smí být zapálen teprve tehdy, když je naprosto jisté, že předtím z něho neunikal nezapálený plyn, který se mohl nahromadit a vytvořit třaskavou směs. Riziko poleptání Vzniká v provozech, kde se pracuje s agresivními látkami, zejména s kyselinami a hydroxidy. Zvláště nebezpečné jsou leptárny, matovny a chemické leštírny, tedy provozy využívající agresivních účinků kyseliny fluorovodíkové a solí této kyseliny. Riziko poranění očí Vyskytuje se prakticky ve všech technologických odděleních sklářských provozů. V kmenárnách je to zvýšená prašnost, při nabírání a tvarování skloviny škodlivá část záření, v provozech prvotního a druhotného opracování pak možnost zasažení oka skleněným střípkem (pukání), brousícím materiálem (brusírna), malířskými preparáty (malírna), kyselinami (leptárna) atd. 11

1.2.3 Ekologická rizika Suroviny sklářských provozů zatěžující přírodu, zejména jedovaté látky, kyseliny a hydroxidy, se mohou do okolí skláren dostat dvěma cestami. Suchou cestou tj. odprášením části sklářského kmene při tavícím procesu ve vířivé pecní atmosféře a následným úletem přes odtah do okolí, případně těkáním agresivních látek do ovzduší. Mokrou cestou, tj. při nedůsledné neutralizaci agresivních látek v záchytných neutralizačních jímkách, případně při havárii zařízení využívajících agresivních látek k technologickým procesům. Průvodce studiem V této kapitole jste se seznámili s nejběžnějšími bezpečnostními a ekologickými riziky, které jsou spojeny s činností ve sklářských provozech. Jak na tato rizika reagovat a předcházet jim, bude předmětem vašeho školení přímo na jednotlivých pracovištích sklářských dílen. Shrnutí Při práci a pohybu ve sklářských provozech hrozí poměrně značné množství rizik, které mohou ohrozit bezpečnost práce a zdraví člověka, případně ekologicky zatížit okolí skláren. K zásadním rizikům náleží: pořezání, popálení, otrava, zásah elektrickým proudem, exploze a poleptání. K zamezení uvedených rizik je nutno dodržovat předpisy, příkazy, zákazy a jiné pokyny, používat při práci ochranná zařízení a ochranné pracovní prostředky, oznamovat nadřízeným nedostatky a závady, hlásit nadřízenému i drobná poranění, zraněným osobám poskytnou první pomoc, případně zajistit odborné ošetření. Pojmy k zapamatování pořezání popálení otravy zasažení elektrickým proudem exploze poleptání Kontrolní otázky 1. jaké jsou zásady eliminace bezpečnostních rizik ve sklářských provozech? 2 jaká jsou nejčastější rizika možného úrazu ve sklářských provozech? 12

1.3 Sklářská vsázka, sklářský kmen a jeho příprava Studijní cíle: po absolvování kapitoly bude posluchač schopen vysvětlit pojmy sklářská vsázka, sklářský kmen. Pochopí pojmy sklotvorné suroviny, taviva, stabilizátory a pomocné suroviny, jejich význam ve sklářském kmeni a jeho přípravu před tavícím procesem. Klíčová slova: sklářská vsázka, sklářský kmen, sklotvorné suroviny, taviva, stabilizátory, pomocné suroviny, barviva, odbarviva, kaliva, čeřiva, kmenárna. Potřebný čas: 6 hodin Průvodce studiem Studiu následujícího textu věnujte zvýšenou pozornost. Jeho zvládnutí a pochopení vám umožní pochopit zákonitosti procesů tavení skloviny, které budete probírat ve vyšších ročnících svého studia. Úvodem této kapitoly je nutné nejdříve vysvětlit pojmy sklářská vsázka a sklářský kmen. Sklářská vsázka se skládá ze sklářského kmene a podrcených skleněných střepů, které se do zakládacího kontejneru ve stanoveném množství přiloží na sklářský kmen. Z kontejneru se pak tyto suroviny pomocí mechanického zakladače společně založí do tavícího agregátu vanového typu k tavícímu procesu. U tavících agregátů pánvového typu se střepy a sklářský kmen z technologických důvodů zakládají odděleně. 1.3.1 Sklářský kmen Sklářský kmen je zhomogenizovaná směs sklářských surovin, přesně připravená dle předpisu. Obsahuje čtyři zásadní surovinové okruhy. sklotvorné suroviny taviva stabilizátory pomocné suroviny - mezi které řadíme 1. barviva 2. odbarviva 3. čeřiva 4. kaliva 5. urychlovače tavení 13

1.3.2 Sklotvorné suroviny Jsou to suroviny, ze kterých se tvoří sklo. Zásadní sklotvornou surovinou je oxid křemičitý SiO2 sklářský písek. Mezi další sklotvorné suroviny lze zařadit sloučeniny bóru, fosforu a germania. Oxid křemičitý SiO2 Oxid křemičitý se do skla dodává přírodní surovinou sklářským pískem. Je nejdůležitější složkou všech druhů skel. Mimo schopnost tvořit sklo ovlivňuje rovněž chemické a fyzikální vlastnosti skla, zejména jeho chemickou odolnost, pružnost, pevnost a odolnost proti vrypu. Oxid křemičitý působí rovněž na teplotní roztažnost. Sklo s vysokým obsahem SiO2 má nízký součinitel teplotní roztažnosti a je tím odolné i proti náhlým změnám teploty. Na druhé straně vysoký obsah oxidu křemičitého zhoršuje tavitelnost a zvyšuje schopnost odskelnění. Teplota tání SiO2 je poměrně vysoká a dosahuje hodnoty 1726 ºC. Sklářský písek je téměř čistý oxid křemičitý. Bývá znečištěn hlavně živcem, vápencem, slídou atd. Pro sklářské účely je však nejvíce nepříjemné znečištění oxidy železa, které způsobují zelené až žlutozelené zabarvení skla. Sklářský písek je tuzemskou surovinou, těží se v severovýchodních a severních Čechách. Oxid boritý B2O3 Oxid boritý je další z řady sklotvorných oxidů. Ve skle je schopen úplně nebo částečně nahradit oxid křemičitý. Ovlivňuje rovněž některé vlastnosti skla zejména snižuje teplotu tavení sklářského písku, zvyšuje chemickou odolnost skla, snižuje součinitel teplotní roztažnosti (tím se sklo stává odolnější proti náhlým změnám teploty) a zvyšuje lesk skla. Nevýhodou je poměrně vysoká cena surovin, pomocí kterých se oxid boritý vnáší do skla. Oxid boritý se do skla vnáší dvěma surovinami kyselinou boritou H3BO3 a boraxem Na2B4O7. 10 H2O. Kyselina boritá tvoří lesklé a kluzké šupiny, které mohou být příčinou odmísení v kmeni. Jako minerál sassolin se vyskytuje např. v severní Itálii Borax je snadno tavitelná látka. Roztavený a ochlazený borax vytvoří bezbarvou hmotu nazývanou boraxové sklo. Borax se v přírodě těží jako minerál tinkál nebo se vyrábí z kyseliny borité. Borax je nejen sklotvorná látka, ale působí i jako tavivo (snižuje teplotu tavení sklářského písku). Oxid fosforečný P2O5 patří sice mezi sklotvorné látky, ale ve sklářství se používá jen zřídka, např. při výrobě speciální optických skel. Surovinou k vnášení oxidu fosforečného do skla je kyselina H3PO4 nebo HPO3. Fosforečné sloučeniny mají větší význam jako kaliva. Oxid germaničitý GeO2 Podobně jako oxid fosforečný má i oxid germaničitý pro sklářství jen malý význam. Používá se pouze při výrobě speciálních optických skel. Většímu využití oxidu germaničitého brání vysoká cena suroviny. 14

1.3.3 Taviva Jsou suroviny, které významně snižují tavící teplotu sklářského písku (1726 ºC) na teplotu 1400-1500 ºC. Tím se snižuje energetická náročnost tavícího procesu a zvyšuje životnost tavících agregátů. Mezi nejčastěji používaná taviva náleží sloučeniny sodíku a draslíku. Oxid sodný Na2O Patří mezi nejdůležitější složky skel, neboť má vysokou tavící účinnost. Ovlivňuje rovněž součinitel teplotní roztažnosti a chemickou odolnost. Prodlužuje zpracovatelnost skloviny sklovina je delší. Oxid sodný se do skla vnáší nejčastěji uhličitanem sodným (sodou) Na2CO3 nebo síranem sodným (sulfátem) Na2SO4. Oxid draselný K2O Mimo vysoké tavící účinnosti dodává sklu podobné vlastnosti jako oxid sodný. Navíc zvyšuje lesk skla a u barevných skel vyvolává sytější barevné odstíny. Je proto nezbytnou surovinou při výrobě skel křišťálových, optických a skel barevných. Oxid draselný se nejčastěji vnáší do skla uhličitanem draselným (potaší) K2CO3, méně často pak dusičnanem draselným KNO3. Oxid lithný Li2O Jako tavivo se používá poměrně málo. Zlepšuje tavitelnost skloviny a mimo to snižuje součinitel teplotní roztažnosti a zvyšuje chemickou odolnost skla. Do skloviny se oxid lithný vnáší uhličitanem lithným Li2CO3. 1.3.4 Stabilizátory Stabilizátory jsou suroviny, které ovlivňují mechanické, fyzikální, optické, tepelné, chemické a elektrické vlastnosti skloviny, případně skla. Těmito surovinami lze vlastně doladit vlastnosti skla k účelu jejich použití. Mezi nejčastěji používané stabilizátory náleží sloučeniny vápníku, hořčíku, olova, barya, hliníku a zinku. Oxid vápenatý CaO Je důležitou složkou ve skle, zejména pro schopnost zvyšovat chemickou odolnost a stálost skla. Při větším obsahu CaO se však také zvyšuje křehkost skla a rovněž sklon ke krystalizaci skla tj. k odskelnění. Oxid vápenatý se do skla vnáší především vápencem, v minulosti také křídou. Je obsažen i v dalších horninách zejména v dolomitech a dolomitických vápencích. Vápenec je po chemické stránce uhličitan vápenatý CaCO3. Jako nerost je znám pod názvem kalcit. V přírodě patří mezi nejrozšířenější nerosty. Přírodní vápenec bývá znečištěn oxidy hlinitým, hořečnatým a křemičitým. Obsah oxidů železa bývá ve vápenci malý. Dolomitické vápence jsou horniny s obsahem 4,6 až 18,3% uhličitanu hořečnatého MgCO3, tj. vápence s hořečnatou složkou. 15

Oxid hořečnatý MgO Svou přítomností ve skle snižuje součinitel teplotní roztažnosti, a proto skla s obsahem MgO jsou odolnější proti náhlým změnám teploty. Zlepšuje také tavitelnost a čeření skla. Prodlužuje interval zpracovatelnosti skloviny tvoří sklo dlouhé. Hlavní surovinou k vnášení oxidu hořečnatého do skla je dolomit. V některých případech se používá vodnatý křemičitan hořečnatý nebo uhličitan hořečnatý. Dolomit je po chemické stránce uhličitan hořečnatovápenatý MgCO3. CaCO3. Z nečistot vykazuje pouze obsah oxidů železa. Ve srovnání s vápencem je dolomit čistší a levnější surovina proto je využíván více než vápenec. Oxid barnatý BaO Zvyšuje lesk skla, zlepšuje index lomu světla. Zvyšuje dále hustotu skla a prodlužuje interval zpracovatelnosti skla tvoří sklo dlouhé a to zejména při tvarování za nízkých teplot. Nejužívanějšími surovinami pro vnášení oxidu barnatého do skla jsou uhličitan barnatý, méně často pak síran barnatý a dusičnan barnatý. Nevýhodou barnatých sloučenin je jejich toxicita pro lidský organismus. Stupeň toxicity závisí na rozpustnosti ve vodě. Barnaté sloučeniny rozpustné ve vodě jsou velmi toxické, nerozpustné jsou méně toxické nebo netoxické. Uhličitan barnatý BaCO3 jako přírodní surovina není pro sklářské účely vhodný. K tavení skloviny se používá uhličitan barnatý vyrobený synteticky. Ve vodě je částečně rozpustný a tedy toxický. Síran barnatý BaSO4 je ve vodě nerozpustný není toxický. Vyskytuje se v přírodě (minerál baryt) a vyrábí se i synteticky. Obě formy síranu barnatého lze použít pro tavení skloviny. Dusičnan barnatý Ba(NO3)2 je látka ve vodě rozpustná tedy toxická. Vyrábí se synteticky. Větší význam než stabilizátor má jako čeřivo. Oxid olovnatý PbO Je důležitou složkou především při výrobě křišťálových olovnatých skel neboť významně ovlivňuje (zvyšuje) jejich index lomu světla, zvyšuje rovněž disperzi světla, tj. barevný rozptyl světla, což se projevuje duhovou barvitostí na broušených plochách. Olovnatá skla jsou poměrně měkká, proto je nelze zdobit rytím. Jsou naopak vhodná ke zdobení broušením. Olovnatá skla jsou snadno tavitelná, při zpracování měkká (tvarují se při nižších pracovních teplotách), s dlouhým intervalem zpracovatelnosti skla dlouhá. Olovnatá skla se vyznačují velkou hmotností. Do skla se oxid olovnatý vnáší nejčastěji suříkem, méně často dusičnanem olovnatým nebo křemičitanem olovnatým. Suřík je po chemické stránce oxid olovnatoolovičitý Pb3O4. Je to toxická látka, často znečištěná oxidy železa a mědi. Dusičnan olovnatý Pb(NO3)2 je kvalitnější surovinou než suřík, ale pro svoji vysokou cenu se přidává pouze do speciálních vysoce olovnatých skel. Oxid zinečnatý ZnO Snižuje u skla součinitel teplotní roztažnosti, zlepšuje tavitelnost skloviny a její čeření. Má význam především pro výrobu skel technických a speciálních optických. Základní surovinou k vnášení oxidu zinečnatého do skla je vlastní oxid zinečnatý v jeho minerální nebo syntetické podobě. 16

Oxid hlinitý Al2O3 Přítomnost oxidu hlinitého ve sklovině zabraňuje odskelnění, zvyšuje viskozitu skla, mění mechanické vlastnosti sklo se stává tvrdší, současně se má menší pevnost v ohybu a pružnost. Oxid hlinitý zlepšuje chemickou odolnost skla. Oxid hlinitý se do skla vnáší horninovými surovinami zejména živcem, méně často pak kaolinem. Ze syntetických surovin je to pak především hydroxid hlinitý. Živec je tvořen směsí oxidu křemičitého, hlinitého, sodného a draselného. Toto složení předurčilo živec jako vhodnou sklářskou surovinu. Z nečistot je významný poměrně vysoký obsah oxidů železa. Hydroxid hlinitý, který lze spíše považovat za hydrát hlinitý Al2O3. 3 H2O se používá k výrobě křišťálových a speciálních skel. Oxid berylnatý BeO Dodává sklu výborné tepelné, chemické a optické vlastnosti. Značně snižuje součinitel tepelné roztažnosti, zvyšuje odolnost proti vrypu i odolnost chemickou. Surovinou k vnášení oxidu berylnatého do skla je nejčastěji vlastní oxid berylnatý nebo uhličitan berylnatý BeCO3. 1.3.5 Pomocné suroviny Mezi pomocné suroviny řadíme barviva, odbarviva, čeřiva, kaliva a urychlovače tavení. Průvodce studiem V následující stati Barviva se seznámíte s nejčastěji užívanými barevným skly a surovinami, které jednotlivé barvy a odstíny vyvolávají. Technologie tavení barevných skel je poměrně náročná záležitost a není v této stati popsána. Barviva Dodávají sklu různé zbarvení a to i podle stupně oxidace. Na barvu skla má vliv také množství oxidačních a redukčních látek v kmeni. Podle toho, v jakých částicích je barvivo ve skle přítomno, dělí se barviva na iontová, molekulární a koloidní. Následně jsou uvedeny příklady nejčastějších barviv a jejich barvící účinky. Sloučeniny železa Barví sklo převážně modrozeleně, zeleně až žlutozeleně. Na barevný odstín skla má vliv oxidační stupeň železa. Železité sloučeniny se vnášejí nejčastěji horninami jako je znělec nebo ocelek. Sloučeniny manganu 17

Patří k nejdéle známým a používaným barvivům skla. Barví sklo fialově až červenofialově. Vysoký obsah sloučenin manganu způsobuje neprůhlednost skla, čehož se využívá k výrobě černých skel (hyalit). Společně s oxidem železitým Fe2O3 barví sklo hnědě. Sloučeniny manganu se do skla vnášejí burelem (oxid manganičitý MnO2) nebo syntetickým oxidem manganičitým. Sloučeniny chrómu Barví sklo podle tavících podmínek - v oxidační atmosféře žlutozeleně, v redukční atmosféře modrozeleně. V neutrální atmosféře se taví trávová zeleň. Sloučeniny chrómu se vnášejí do skla oxidem chromitým Cr2O3, chromanem draselným K2CrO4, chromanem barnatým BaCrO4, případně jinými sloučeninami chrómu. Sloučeniny kobaltu Jsou určeny k barvení modrých skel. Intenzita zabarvení je úměrná množství barvící sloučeniny. Sloučeniny kobaltu se vnášejí do skla především Co3O4 a uhličitanem kobaltnatým CoCO3. Sloučeniny niklu Barevnost skla způsobuje dvojmocný nikl. Zbarvení závisí na chemickém složení základního skla. Sodná skla barví sloučeniny niklu červeně, draselná skla pak fialově. Do skla se vnášejí především oxidem nikelnatým NiO, niklitým Ni2O3, uhličitanem nikelnatým NiCO3 a dalšími. Sloučeniny selenu Barvení skla sloučeninami selenu je složité. Technologie je poměrně citlivá na atmosféru pece, teplotu a délku tavení a na množství sloučeniny selenu (je nutné počítat s jejich těkáním při tavení). Barví sklo od růžové až po červenou. Do skla se vnáší jemně mletým selenem černým, popřípadě seleničitanem sodným Na2SeO3, barnatým BaSeO3 nebo zinečnatým ZnSeO3. Sloučeniny kadmia Barví sklo žlutě, v kombinaci se sloučeninami selenu lze docílit řadu odstínů, od sytě žluté přes oranžovou až k tmavě červené. K vnášení sloučenin kadmia do skla se používá především sulfid kademnatý CdS. Odbarviva Oxidy železa, které jsou jako nečistota obsaženy ve většině sklářských surovin (zejména horninových) barví sklo do zelena. Kromě skel, kde toto zbarvení nevadí nebo je dokonce účelné, je u všech ostatních skel na závadu. Jde zejména o skla užitková, optická a technická, kde barevný odstín způsobuje vážnou vzhledovou vadu. Tomuto zabarvení se částečně zabrání použitím kvalitních surovin nebo, pomocí odbarvování. Odbarvování je chemické a fyzikální. Při chemickém odbarvování se pomocí odbarviv mění dvojmocné železo (barví sklo zeleně až modrozeleně) na železo trojmocné, které barví sklo žlutozeleně a vytváří tedy vzhledově 10x slabší barevný odstín než železo dvojmocné. Mezi nejběžnější chemická odbarviva patří dusičnany.. 18

Při fyzikálním odbarvování skloviny se barevný odstín dále překrývá doplňkovou barvou za vzniku neutrální šedi. Tato šeď brání průchodu světla a čím více se této doplňkové barvy použije, tím více sklo šedne. To je důvod, proč nelze sklo o vysokém obsahu oxidů železa dokonale odbarvit Mezi fyzikální odbarviva se řadí sloučeniny selenu, oxid kobaltnatý, oxid nikelnatý. K nejlepším fyzikálním odbarvivům patří oxid neodymitý a oxid erbitý. Při odbarvování skel nelze použít výhradně jen chemickou nebo fyzikální metodu. Kvalitních výsledků lze dosáhnout pouze kombinací obou způsobů. Čeřiva Čeření je odstraňování drobných bublin plynů, které se ve sklovině tvoří díky chemickým reakcím mezi jednotlivými surovinami sklářského kmene. Sklovina je poměrně vysoce viskózní kapalina a bubliny v ní k hladině postupují pomalu. Úkolem čeření je vzestup těchto jemných bublin urychlit. K tomu využíváme dvou druhů čeření - chemického a fyzikálního. Při chemickém čeření se do sklářského kmene přidávají čeřiva, která se při vysokých teplotách rozkládají a tvoří ve sklovině množství velkých bublin, které pohlcují malé bubliny (vzniklé při tavícím procesu) a rychle je vynášejí k hladině, kde nakonec prasknou. Jako chemická čeřiva se používají síran sodný a především oxid antimonitý. Chemický způsob čeření se využívá především při tavení skloviny ve vanových tavících agregátech.. Fyzikální čeření využívá rozkladu organických látek ve sklovině. Na ocelovou tyč se napíchne mokré dřevo, jablko, řepa, brambor nebo jiná organická látka a ponoří se do spodních vrstev skloviny. Vzniklé velké bubliny při výstupu pohlcují malé bubliny a vynášejí je k hladině, kde prasknou. V současné době se stále více čeří sklovina pomocí tlakového vzduchu, dusíku nebo kyslíku, který se fouká přes ocelovou trubku do skloviny. Fyzikální způsob čeření se využívá při tavení skloviny pouze v pánvových tavících agregátech. Kaliva Kaliva jsou látky, které zvyšují rozptyl světla a tím zvyšují neprůhlednost, čili zákal skel. Rozptyl světla je způsoben množstvím malých částic ve skle, které mají jiný index lomu světla než má sklo. Podle způsobu vytváření těchto částic, lze zákaly rozdělit na krystalické, emulzní a plynné (způsobené bublinkami plynu). Zákalová skla jsou velmi důležitá zejména při výrobě osvětlovacího skla, některých druhů plochého skla, skleněných obkládaček aj. Mezi kaliva, která tvoří krystalické zákaly patří především látky obsahující fluór - kazivec (fluorid vápenatý CaF2), kryolit (fluorohlinitan sodný Na3AlF6) a syntetický fluorokřemičitan sodný Na2SiF6. Sloučeniny fluóru jsou při tavících teplotách poměrně snadno těkavé a intenzivně korodují okolní žárovzdorný materiál. Emulzní zákaly tvoří suroviny na bázi fosforu. Sloučeniny fosforu se ve sklovině rozpouštějí a při chladnutí se začínají vylučovat jako nové sklo (viz. sklotvorné suroviny) s jiným indexem lomu světla - tím vzniká emulzní zákal, jehož velikost je odvislá od složení skla a druhu kalící suroviny. Podle intenzity zákalu lze skla rozdělit do tří skupin. Opalíny - jsou průsvitné a částečně průhledné, opály - jsou jen průsvitné a alabastry - jsou neprůsvitné. 19

Urychlovače tavení Jsou suroviny, které urychlují dokončení procesu tavení. Urychlovače tavení narušují povrch zrn oxidu křemičitého, snižují viskozitu a povrchové napětí skloviny a vytvářejí tak podmínky pro snadnější průběh reakcí při tavení skloviny. Mezi urychlovače tavení patří voda obsažená ve sklářském kmeni (vlhká zrnka taviv se lépe nabalují na zrnka oxidu křemičitého), sloučeniny fluóru, které snižují viskozitu skloviny a naleptávají zrnka oxidu křemičitého. K urychlovačům tavení lze přiřadit rovněž čeřiva a sloučeniny boru. 1.3.6 Skleněné střepy Představují další surovinu pro tavení skloviny. Urychlují její tavení a snižují energetickou náročnost tavení. Spotřebou střepů v tavícím procesu se zpětně zhodnocuje nutný technologický odpad. Obecným požadavkem na použitelnost střepů je jejich stejnorodost, čistota a chemické složení. Střepy mohou být z vlastní produkce nebo cizí. Pro výrobu skel s vysokými nároky na kvalitu přicházejí v úvahu pouze střepy vlastní. Cizí střepy mívají rozdílné chemické složení a tím i jiné fyzikální vlastnosti a často obsahují také větší množství barvících oxidů, proto je lze použít pro méně náročné druhy skel - např. obalová skla. Všechny střepy musí být drceny na stejnou velikost (např. 1-4 cm). 1.3.7 Příprava sklářského kmene (sklářské vsázky) Sklářský kmen je zhomogenizovaná směs sypkých sklářských surovin připravená v předepsaném hmotnostním poměru. Prostory, ve kterých se sklářský kmen připravuje se nazývají kmenárny. Kmenárny se podle množství připravovaného kmene dělí na malé (ruční obr. 1) - uplatňují se především v provozech, kde převažuje ruční výroba skla a velké (automatické) - nalezneme je ve velkých sklárnách s automatickou výrobou. Každá kmenárna musí být vybavena zásobníky pro příslušné sklářské suroviny, vahami k navážení surovin a mísičkami pro kvalitní promísení a homogenizaci surovin. Součástí kmenárny je skládka střepů s drtičem střepů. V kmenárně bývá také vybudována místnost pro přesné navažování minoritních podílů surovin sklářského kmene. Suroviny sklářského kmene se nejdříve přesně naváží podle stanoveného předpisu a následně se dokonale promísí. Pro tavení skloviny ve vanových tavících agregátech se ke kmeni přiloží stanovené množství střepů (sklářská vsázka). Tím je sklářský kmen, či sklářská vsázka připravena k založení do tavících agregátů k tavícímu procesu. Vzhledem k tomu, že ve sklářském kmeni jsou smíchány suroviny s rozdílnou hustotou a granulometrií má sklářský kmen tendenci k odmísení. Z tohoto důvodu je nutné nastrojený sklářský kmen nutno přiměřeně vlhčit (cca 3% H2O) a co nejdříve založit k tavícímu procesu. Ze stejného důvodu není rovněž vhodné sklářský kmen převážet na delší vzdálenosti. Proto se kmenárny nacházejí v blízkosti tavících agregátů. 20

Obr. 1: Pohled do malé kmenárny Shrnutí Sklářský kmen - směs sypkých látek, ze kterých je tavena sklovina - se skládá ze čtyř typů surovin. Sklotvorných surovin, taviv, stabilizátorů a pomocných surovin. Pomocné suroviny dále členíme na barviva, odbarviva, čeřiva, kaliva a urychlovače tavení. Přidáme-li ke sklářskému kmeni skleněné střepy vznikne sklářská vsázka. Sklotvorné suroviny jsou základem sklářského kmene, jsou to látky, které vytváří sklo. Taviva snižují teplotu tavení oxidu křemičitého (sklářského písku). Stabilizátory ovlivňují fyzikální, mechanické, optické, tepelné, chemické a elektrické vlastnosti skloviny, případně skla. Pomocné suroviny - barviva slouží k barvení čiré skloviny v celé její hmotě, pomocí odbarviv eliminujeme zelený odstín vzniklý ve skle přítomností oxidů železa. Čeřiva slouží k odstranění jemných bublin ze skloviny, které zde vzniknou při reakci mezi surovinami sklářského kmene v rámci tavícího procesu. Kaliva jsou suroviny, které tvoří ve skle krystalické nebo emulzní zákaly a tím zvyšují neprůhlednost až neprůsvitnost skel. Pomocí urychlovačů tavení urychlujeme dokončení procesu tavení. Sklářský kmen (případně sklářská vsázka) se připravuje v objektech, kterým říkáme kmenárna. Základní vybavení kmenárny jsou boxy se surovinami, váhy, mísičky a drtiče střepů. Sklářský kmen je po nastrojení nutno co nejdříve založit do tavícího agregátu k tavícímu procesu jinak hrozí jeho odmísení. Pojmy k zapamatování sklářský kmen sklářská vsázka sklotvorné suroviny taviva stabilizátory pomocné suroviny barviva odbarviva čeřiva kaliva urychlovače tavení skleněné střepy kmenárna 21

Kontrolní otázky 1. z jakých surovinových okruhů se skládá sklářský kmen? 2. vysvětlete funkci sklotvorných surovin, taviv a stabilizátorů ve sklářském kmeni. 3. vysvětlete funkci jednotlivých pomocných surovin ve sklářském kmeni. 4. jaké jsou kvalitativní požadavky na skleněné střepy? 5. jaké je základní vybavení kmenáren? 1.4 Kovové, nekovové a jiné materiály používané ve sklářství Studijní cíle: po prostudování kapitoly student pochopí možnosti využití kovových, nekovových a jiných materiálů využívaných ve sklářských provozech. Klíčová slova: kovy, slitiny, antikorozní oceli, žárovzdorné oceli, neželezné kovy, nekovové materiály, nerostné materiály, směskové materiály. Potřebný čas: 2 hodiny Průvodce studiem V této stati se seznámíte s materiály, které se ve sklárnách používají k výrobě forem, sklářského nářadí, součástí i celých strojních zařízení pro automatické tvarování skloviny a s materiály pro specifická zařízení, jako jsou např. topné tyče a topná tělesa pro elektrické tavení skloviny. 1.4.1 Kovové materiály Ve sklářských provozech jsou kovové materiály poměrně významně zastoupeny. Z kovových materiálů se vyrábějí sklářské formy pro ruční, poloautomatickou i automatickou výrobu, strojní součásti sklářských tvarovacích automatů, nářadí a pomůcky atd. Kovy se podle použití v běžné praxi dělí do tří skupin železné kovy (železo, mangan a chróm) neželezné kovy těžké (měď, nikl, olovo, zinek a cín) a lehké (hliník, hořčík, vápník, sodík, draslík, baryum, berylium a lithium) drahé kovy (zlato, stříbro, platina a případně také ruthenium, osmium, rhodium, iridium a paladium). Pro sklářské účely mají rovněž význam slitiny, které se skládají ze dvou nebo více kovů, anebo z kovů a nekovů. 22

Na zpracování kovových materiálů a slitin mají vliv jejich technologické vlastnosti, mezi které patří zejména tvárnost, obrobitelnost, slévatelnost a svařitelnost. Tvárnost kovů a slitin je schopnost měnit tvar mechanickým zpracováním tj. kováním, válcováním, lisováním nebo tažením. Tvárnost kovů závisí nejen na uvedeném mechanickém zpracování materiálů, ale i na teplotě, při které tváření probíhá. Podle teploty rozlišujeme tváření za studena a tváření za tepla. Obrobitelnost je schopnost kovů nebo slitin získat požadovaný tvar oddělováním horních vrstev mechanickým (tzv. třískovým) opracováním jako je soustružení, frézování, hoblování, broušení a pilování. Obrobitelnost závisí především na tvrdosti a houževnatosti materiálu. Slévatelnost je schopnost kovů a slitin získávat tvar pomocí odlévání do forem. Tekutý kov nebo slitina ve formě postupně tuhne a přijímá její tvar. Svařitelnost je vlastnost kovů a slitin, která umožňuje spojování dvou nebo více kovů svařováním. Železné kovy Ve sklářských provozech se z železných materiálů nejvíce uplatňují oceli a litiny. Z ocelí jsou to mimo běžných ocelí také antikorozní a žárovzdorné oceli. Litiny se používají nejvíce při výrobě sklářských forem v provedení s lamelárním uhlíkem a povrchově tvrzené chladítkem. Antikorozní a žárovzdorné oceli Ve sklárnách jsou materiály velmi často vystavovány chemicky agresívnímu prostředí a vysokým teplotám. Běžné kovové materiály v takovém prostředí velmi rychle oxidují a ztrácejí své původní vlastnosti. Z uvedených důvodů se ve sklářských provozech uplatňují stále více antikorozní a žárovzdorné oceli chrómové a chrómniklové. Zvýšená odolnost obou typů ocelí je buď aktivní nebo pasivní. Aktivní odolnost je odolnost ocelí s vyleštěným povrchem v přímém styku s agresivní látkou. Pasivní odolnost je odolnost proti agresivním látkám přes vrstvičku oxidů vzniklých korozí a odolnosti proti jejich dalšímu narůstání. Tepelné zpracování oceli K tomuto procesu řadíme především žíhání, kalení, cementování a nitridování. Tepelným zpracováním lze částečně měnit vlastnosti výrobků z oceli a litiny a to zejména tvrdost, pevnost a houževnatost, ale také odstraňovat hrubou vnitřní strukturu a vnitřní napětí, které vzniklo v materiálech při předchozím zpracování. Žíhání je proces postupného zahřívání výroku na stanovenou teplotu a jeho následné pozvolné ochlazování. Podle způsobu provedení ohřevu i ochlazování rozeznáváme tři druhy žíhání - normalizační, měkké a žíhání k odstranění vnitřního pnutí. Kalení je postupné zahřívání na stanovenou teplotu a následné prudké ochlazení. Kalením lze zejména u ocelí dosáhnout velké tvrdosti. Výše teploty, na kterou se výrobek zahřívá je různá a závisí především na obsahu uhlíku. Výrobek se ochlazuje nejčastěji ponořením do vody, oleje a některé speciální oceli se ochlazují proudem vzduchu. Cementování je nasycování povrchových vrstev nízkouhlíkových ocelí uhlíkem. Následným zakalením získáme u výrobku tvrdý povrch s měkkým a houževnatým jádrem. Při cementování se výrobky vkládají do nádob a v nich se zasypou cementační látkou 23

(směs dřevného uhlí, mletého koksu, uhličitanu barnatého a jiných surovin). Při teplotě okolo 1000 C uhlík difunduje do povrchu výrobku. Nitridování je nasycování povrchu výrobku dusíkem. Nitridování se provádí v pecích ve čpavkové atmosféře. Takto upravené výrobky mají velmi tvrdý povrch. Nitridováním se rovněž zvyšuje jejich chemická a tepelná odolnost. Neželezné kovy a jejich slitiny Nejběžnějšími neželeznými kovy používanými ve sklářství jsou nikl, platina, molybden a jejich slitiny. Uplatňují se zejména tam, kde je vyžadována vysoká tepelná a korozní odolnost. Nikl se uplatňuje především při výrobě menších forem pro poloautomatickou a automatickou výrobu. Platina, většinou ve slitině s rhodiem, se využívá při výrobě laboratorních kelímků na chemický rozbor skla, termočlánků a topných těles k vytápění elektrických odporových pecí. Z molybdenu se vyrábějí topné tyče pro elektrické tavení skloviny. 1.4.2 Nekovové materiály Nekovové materiály mají ve sklářské výrobě význam zejména v ruční a malosériové výrobě užitkového i technického skla. Mezi nejpoužívanější nekovové materiály naleží dřevo, nerostné a směskové materiály. Dřevo Uplatnění mají především dřeva tvrdá. Mimo dřevo bukové, které se používá nejčastěji se ve sklářských provozech, využívá také dřevo hruškové a olšové. Dubové dřevo nemá ve sklářství uplatnění, neboť hmota mezi letorosty je měkčí a vypaluje se rychleji něž letorosty samotné. Dřevo pro sklářskou výrobu má být nasákavé, má mít stejnoměrnou strukturu a má se co nejméně tvarově deformovat. Zuhelnatělý povrch vzniklý kontaktem se žhavou sklovinou nesmí praskat. Ve sklářství se dřevo používá zejména k výrobě forem pro ruční výrobu, ale také k výrobě nářadí a pomůcek jako jsou podvaláky, svaláky, hladítka, lopatky a další. Nářadí a pomůcky z hruškového dřeva mají větší trvanlivost než ze dřeva bukového. Nerostné materiály Využití má zejména mastek, ze kterého se pro ruční výrobu zhotovují formy k tvarování malých foukaných a lisovaných výrobků. Mastek má vyšší životnost než dřevo, dobře a přesněji se opracovává. Před použitím při tvarování, je vhodné mastkové formy ponořit na několik hodin do oleje, čímž se zlepší jeho kluzné vlastnosti. 1.4.3 Směskové materiály Mezi nejznámější směskové materiály patří grafitocementová směs, známá pod názvem pěnoform. Je to levná, snadno obrobitelná hmota s dobrou nasákavostí. Má lepší vlastnosti než dřevo. Tvarovací formy z pěnoformu jsou trvanlivější a rozměrově stálejší. 24

Pěnoform se zpracovává na formy buď odlévání nebo soustružením. Širšímu využití pěnoformu brání značná prašnost, zejména při jeho soustružení. Shrnutí Ve sklářských provozech využíváme kovové, nerostné a směskové materiály a dřevo. Z kovových materiálů se nejvíce uplatňuje ocel a litina. Pro zlepšení vlastností je vhodné ocel tepelně upravovat žíháním, kalením, cementováním nebo nitridováním. Vzhledem k agresivitě prostředí a vysoké teplotě se často používají antikorozní a žárovzdorné oceli jako součásti strojních zařízení. Litina nachází uplatnění především při výrobě forem. Neželezné kovy pak ve specifických částech měřících a topných prvků. Dřevo, nerostné materiály a směskové materiály se využívají především k výrobě forem pro ruční výrobu, zejména ze dřeva se pak vyrábí jednoduché sklářské nářadí. Pojmy k zapamatování želené kovy neželezné kovy drahé kovy antikorozní oceli žáropevné oceli žíhání kalení cementování nitridování pěnoform Kontrolní otázky 1. jak rozdělujeme kovové materiály? 2. specifikujte technologické vlastnosti kovových materiálů 3. které materiály odolávají vysokým teplotám a chemické agresi? 4. z jakých materiálů se vyrábějí formy a nářadí pro tvarování skloviny? 1.5 Způsoby tvarování skloviny Studijní cíle: student se po prostudování kapitoly seznámí se základy ručního tvarování skloviny a získá všeobecný přehled o nejběžnějších technologiích strojního tvarování. Klíčová slova: sklářská píšťala, pomůcky a nástroje k tvarování, hutní zdobení, foukané sklo, hutní sklo, lisování, lisofouk, sacofouk, foukací stroj, lisostřik, Potřebný čas: 4 hodiny 25