MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA Hodnocení investičního záměru - fotovoltaická elektrárna Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Dr. Ing. Miloš Drdla, MBA Autor diplomové práce: Bc. Martin Pitrun BRNO 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Hodnocení efektivnosti investičního záměru fotovoltaická elektrárna vyřešil samostatně pod vedením svého vedoucího a za použití literatury, kterou uvádím v seznamu literatury. Souhlasím také s tím, aby práce byla zpřístupněna v knihovně Mendelovy university pro další studijní účely. V Brně 26. května 2011... Bc. Martin Pitrun

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu mé diplomové práce Dr. Ing. Miloši Drdlovi, MBA, za odborné rady, připomínky a ochotu, které mi při vypracování této práce poskytoval. Dále bych chtěl vyslovit velké poděkování panu Petru Tesařovi, za poskytnutí potřebných materiálů nezbytných k vypracování práce a za cenné rady a zkušenosti z praxe. Rovněž velký dík patří mé rodině a přítelkyni za trpělivost, neustálou podporu v mém studiu a tvorbu potřebného zázemí.

Abstrakt PITRUN, M. Hodnocení efektivnosti investičního záměru fotovoltaická elektrárna. Diplomová práce. Brno, 2011. Cílem práce je zhodnocení ekonomické efektivnosti realizovaného projektu výstavby fotovoltaické elektrárny. Na základě dostupných materiálů bylo provedeno hodnocení ekonomické efektivnosti statickými a dynamickými metodami. Dílčím cílem práce je sestavení modifikovaného modelu predikce příjmů plynoucích z fotovoltaické elektrárny. Hlavní metodou při hodnocení efektivnosti je metoda čisté současné hodnoty, vnitřní výnosové procento a metoda diskontované doby návratnosti. Všechny tyto metody zohledňují faktor času. Nedílnou součástí je identifikace rizik vyplývajících z povahy realizovaného projektu. Dle získaných výsledků jsou formulována doporučení, která mohou být prakticky aplikována v dalších fázích projektu. Klíčová slova Investice, fotovoltaika, sluneční elektrárny, zdroje financování investic, ekonomické hodnocení investic. PITRUN, M. The Evaluation of Investment Project - Photovoltaic Power Plant. Diploma thesis. Brno, 2011 The aim of diploma thesis is to evaluate the economic efficiency of realized investment into the construction of photovoltaic power plant. Based on the available materials there were used static and dynamic methods to evaluate economic efficiency. The other purpose is compilation of modified prediction model of revenues generated from photovoltaic power plant. The main economic methods that are applied to evaluate investment efficiency are

net present value method, internal rate of return and discounted payback method. All of these methods are respecting the time factor. Identification of risks connected with implementation of the realized project is also an mportant part of the evaluation. On the base of the evaluation results, further recomendations are formulated, which can be used in the other phases of project. Key words Investstments, photovoltaic, solar power plant, sources of funding, economics methods of investment efficiency evaluation.

Obsah 1. Úvod... 11 2. Cíl práce a metodika... 13 3. Literární rešerše... 14 Slunce nejbližší hvězda plná energie... 14 Historie... 15 Recyklace fotovoltaických článků... 20 Typy fotovoltaických systémů... 23 Výběr vhodných lokalit pro výstavbu FVE... 25 Stanovení investiční nákladů... 29 Predikce budoucích peněžních příjmů z investice... 30 Modifikovaný model predikce příjmů z FVE... 31 Metody hodnocení investičních projektů... 33 Podnikatelské riziko v oblasti investičního rozhodování... 40 Legislativa spojená s fotovoltaickými systémy... 43 4. Analýza současného stavu fotovoltaiky v ČR... 47 5. Vlastní práce... 50 Metodika výpočtu celkové produkce elektrické energie FVE... 55 Způsoby financování investičního záměru výstavby... 64 Stanovení příjmů z FVE elektrárny aplikace modelu... 70 Hodnocení efektivnosti investičního záměru... 73 Identifikace rizik... 79 6. Diskuze výsledků... 84

7. Návrhy a doporučení při aplikaci modelu... 86 8. Závěr... 88 9. Seznam použité literatury... 89 10. Seznam tabulek... 92 11. Seznam obrázků... 93 12. Seznam grafů... 93 13. Seznam použitých zkratek... 94 14. Seznam příloh... 94

1. Úvod Ropa, často také nazývána jako černé zlato, je v současné době nenahraditelná surovina, která ovlivňuje život každého z nás. Ačkoliv se v dnešní době ještě stále objevují nová ropná naleziště a díky moderním technologiím dokážeme tuto surovinu dostat z míst v minulosti nepředstavitelných, jednou pravděpodobně přijde den, kdy se ropa stane vzácnou surovinou a její využití bude značně omezeno. Právě závislost na ropě nás donutila změnit pohled na svět a hledat alternativy, které by tuto závislost alespoň z části eliminovalo. Evropská unie je silně závislá na importu ropy a fosilních paliv z mimoevropských zemí. Nebezpečí této závislosti se již projevilo v roce 2009 plynovou krizí. Neustále rostoucí trend populace a spotřeby lidstva riziko surovinových krizí a jejich následků prohlubuje. Proto se alternativní zdroje energie, ekologie a ochrana životního prostředí staly celosvětově jedním z nejdiskutovanějších témat současnosti. Hlavním cílem alternativních zdrojů energie bylo snížení emisí CO2 a potlačení jaderné energie. Mezi alternativní zdroje energie (obnovitelné zdroje) řadíme energii z vody, větru, biomasy a energii ze slunce. Právě sluneční energie se v posledních třech letech v České republice stala alternativním zdrojem číslo jedna a skrze aktuální povahu tohoto problému jsem se ve své diplomové práci soustředil na solární energii. Elektrická energie získaná ze slunečního záření patří, z pohledu udržitelnosti a životního prostředí, k nejčistším způsobům získávání elektrické energie. Snad každý z nás zaregistroval ohromný nárůst solárních parků, které vyrostly i v blízkém okolí našich domovů. Je jistě dobré, že se moderní společnost obrací tímto směrem a že i vláda České republiky motivuje investory k investicím i do méně konvenčních řešení, jak je tomu ve většině vyspělých zvykem. 11

Fotovoltaika nabízí časově neomezený způsob výroby energie s minimálním dopadem na životní prostředí a to i po konci životnosti fotovoltaických panelů, kdy za využití moderní technologie lze recyklovat až 85 % použitých materiálů. Právě udržitelnost, dlouhodobá nevyčerpatelnost a místní neomezenost řadí fotovoltaiku mezi nejdůležitější zdroje energie budoucnosti. 12

2. Cíl práce a metodika Cílem diplomové práce je zhodnocení ekonomické efektivnosti investice do výstavby fotovoltaické elektrárny v Horní Moštěnici společností Manisa a.s.. K dosažení hlavního cíle jsem stanovil dílčí cíle této diplomové práce: obecné seznámení s investicemi a metodami jejich hodnocení, návrh modifikovaného modelu predikce příjmů plynoucích z fotovoltaické elektrárny, aplikace metod hodnocení investic a navrženého modelu a analýza citlivosti investičního projektu. Práce je rozdělena na dvě části. První část tvoří literární rešerše, která je věnována teoretické přípravě a studiu odborné literatury. V rámci této části jsou uvedeny základní pojmy a metody hodnocení investičního záměru a také seznámení s problematikou solární energie a legislativou s ní související. Druhou část, kterou tvoří vlastní práce, vychází ze zpracované literární rešerše. Ve vlastní práci jsou aplikovány metody pro hodnocení efektivnosti investičního záměru a také aplikace navrženého modelu predikce příjmů. Na základě získaných výsledků analýzy efektivnosti je učiněno rozhodnutí, která investiční varianta bude investorovi doporučena k realizaci a která nikoliv. V závěru vlastní práce je zhodnocena kvalita navrženého modelu, identifikace jeho limitů a návrh dalších možných způsobů jeho aplikace na jiných fotovoltaických elektrárnách. 13

3. Literární rešerše Slunce nejbližší hvězda plná energie Slunce je vzhledem k vesmíru obyčejná hvězda, avšak vzhledem k Zemi je Slunce nejdůležitějším objektem ve vesmíru. Slunce si lze představit jako plazmatický kulovitý objekt o poloměru 6,96.10 8 m. [3] Primární zdroj energie ve Slunci se tvoří při spojování jader vodíku za vzniku převážně hélia a posléze i dalších těžších prvků. Tato reakce je nazývána jadernou fůzí. Hmotnost vzniklého hélia při jaderné fůzi je o něco málo menší než hmotnost vstupujícího vodíku. Podle Einsteinovy rovnice relativity E = m.c 2 (m zde znázorňuje hmotnost a c rychlost světla) lze rozdíl hmotnosti hélia a vodíku převézt na uvolněnou energii při reakci. Ve Slunci každou vteřinu ubude 4, 26 milionu tun hmoty, což odpovídá 3,8 * 10 26 J uvolněné energie. [2] Slunce je největší zdroj energie a s výjimkou jaderné energie pochází veškerá energie na Zemi právě z toho to zdroje. Ať už se jedná o energii naakumulovanou při fotosyntéze ve fosilních palivech, v biomase, vodní energii vytvořenou důsledkem vypařování vody z povrchu oceánů a její následné kondenzace ve výše položených místech na pevnině, tak také energii získanou z větru, který získává svou kinetickou energii nerovnoměrným zahříváním zemského povrchu. Na hranici zemské atmosféry dopadá takové množství solární energie, které je rovno solární konstantě I = 1367 W*m -2. Celkem tedy na Sluncem osvětlený zemský povrch dopadá zářivý výkon 180000 TW. Za 80 let života člověk spotřebuje cca 105 tis. kwh energie, což pro srovnání odpovídá energii, která se uvolní při přeměně 1g vodíků jadernou fůzí na hélium. [1] Spotřeba energie celé lidské civilizace je asi 10 TW. Je evidentní, že nabídka solární energie je více než dostatečná, aby dokázala nahradit všechny stávající zdroje energie. 14

Na zemský povrch však nedopadne zdaleka všechna Sluncem vyzařovaná energie. Část energie je pohlcena atmosférou, nebo odražena zpět do vesmíru. Záleží na momentálním stavu atmosféry a poloze. Na příklad na Sahaře lze naměřit cca 80 % původní hodnoty sluneční konstanty, ve středních zeměpisných šířkách pak 35 40 %. [4] Na zemský povrch tak dopadá již méně než 1 kw solární energie a při zatažené obloze jen několik málo desítek wattů. Sluneční záření pak dále rozlišujeme na přímé a difuzní záření (rozptýlené). Při zatažené obloze je přítomna pouze difuzní složka záření.[2] Přímé sluneční záření je záření, které postupuje směrem od Slunce k zemskému povrchu beze změny směru. Intenzita slunečního záření dopadající na zemský povrch je menší, než intenzita záření na hranici atmosféry. Důvodem je částečné rozptýlení a pohlcení při průchodu atmosférou. Difuzní sluneční záření je záření, které se v atmosféře rozptýlí odrazem o molekuly plynů ve vzduchu, částic prachu a mraků, které změnilo svůj směr vlivem rozptylu v atmosféře. Difuzní záření dopadá na ozářenou plochu i v čase, kdy obloha je zamračená a Slunce přímo nesvítí. [3] Historie Jak již to u většiny objevů bývá, vše začíná náhodou. Jinak tomu nebylo i při objevení fotovoltaického jevu v roce 1839. Tehdy pouze 19letý francouzský fyzik Alexandr Emond Becqerel při pokusech s kovovými elektrodami ponořenými v elektrolytu zjistil, že při jejich osvětlení začne procházet malý elektrický proud. Dlouho však nebylo jasné, jak přesně mechanismus přeměny energie slunečního záření na elektrickou energii ve fotovoltaickém článku (FVČ) vlastně funguje, ani jaké jsou možnosti a omezení. Fotovoltaický jev vzniká při ozařování povrchu kovu nebo polovodiče slunečním zářením. Pokud je toto záření dostatečně silné, dochází k uvolnění vázaných elektronů z povrchu kovu 15

nebo polovodiče, které za sebou zanechají kladný náboj, přičemž uvolněné elektrony zůstávají v polovodiči. Významným posunem k moderním fotovoltaickým článkům byla příprava monokrystalů křemíku, kterou vyvinul Jan Czochralski a patentoval Russell S. Ohl v roce 1946. V roce 1954 v Bellových laboratořích vytvořili fotovoltaické články, kde byla objevena vysoká citlivost křemíku na osvětlení. Byly vytvořeny články s účinností kolem 6 %. Jednalo se o články z křemíku dopované jiným prvkem s tzv. p-n přechodem. Účinnost těchto článků již byla dostatečně velká pro praktické využití, cena však byla díky nutnosti použití velmi čistého křemíku příliš vysoká. Z tohoto důvodu prozatím zůstaly pouze součástí výzkumu. [2] Důležitým impulzem pro rozvoj fotovoltaiky bylo využití fotovoltaických článků ve vesmírných programech po roce 1957. Zde finanční stránka nebyla zdaleka tak podstatná a fotovoltaické články byly vlastně jedinou cestou, jak zajistit napájení telekomunikačních družic ve vesmíru. První družicí s fotovoltaickým článkem byla sovětská družice Sputnik 3, vypuštěna na oběžnou dráhu 15. Května 1957. [5] Největší rozmach však nastal v sedmdesátých letech 20. století, kdy nastala ropná krize. Vlády si uvědomily svou závislost na ropě a začaly investovat nemalé finanční prostředky do výzkumu nových technologií pro výrobu elektrické energie. Dalším důležitým aspektem také bylo značné rozšíření využití křemíkových polovodičových součástek, která přinesla levnější masovou výrobu čistého křemíku. [6] První skutečný fotovoltaický článek na tuhé bázi za použití selénu, nikoli s elektrolytem, vytvořili vědci W. G. Adams a R. E. Day v roce 1877. Americký vynálezce Ch. Fritts vytvořil články na bázi selenového polovodiče potaženého tenkou vrstvou zlata a které už bylo možné vyrábět hromadně. Jeho články měly plochu 30 cm 2, avšak účinnost dosahovala pouze 1 % a tak bohužel ke komerčnímu uplatnění nedošlo. [2] 16

Základní typy fotovoltaických článků Základní surovinou pro výrobu většiny komerčně dostupných fotovoltaických článků je křemík (s chemickou značkou Si). Výhodou křemíku je jeho dostupnost (je zastoupen v zemské kůže 26 %) a také v dnešní době již dobře zvládnutá technologie pro jeho výrobu v požadované čistotě. Do nedávné doby se využíval výlučně křemík, avšak spotřeba křemíku na výrobu fotovoltaických článků je v posledních letech tak velká, že již jako jediný zdroj nestačí. Z tohoto důvodu se začali využívat materiály jako Galiumarsenid, Diselenid mědi a india, Telurid kadmia, či články na bázi organických látek. Nicméně články z křemíku jsou stále nejrozšířenější a ty se dále dělí: Křemíkové monokrystalické články Křemíkové polykrystalické články Fotovoltaické články z amorfního křemíku Fotovoltaické články za sebou mají již téměř 50 let vývoje. Za tuto dobu bylo vyvinuto několik typů článků, které využívají různých konstrukcí i materiálů. Tyto typy rozdělujeme na tři generace fotovoltaických článků. První generace základem těchto článků jsou křemíkové pláty, ze kterých je vytvořen velkoplošný p-n přechod. Tyto pláty rozlišujeme na monokrystalické a polykrystalické. Monokrystalické pláty se vytváří lisováním jednoho krystalu křemíku. Jejich účinnost je poměrně vysoká a pohybuje se mezi 11 až 15 %. Polykrystalické články tvoří krystalickou mřížku, která se vyrábí litím krystalových bloků. Účinnost těchto článku je 11 až 13 %. Účinnost polykrystalických článků je sice nepatrně nižší než u monokrystalických, avšak polykrystalické články nejsou tak náročné na jejich výrobu a také lépe zpracovávají rozptýlené (difuzní) světlo. Tato generace 17

článků se vyznačuje dobrou účinností a dlouhodobou stabilitou výkonu. Nevýhodou naopak je relativně velká spotřeba velmi čistého křemíku, což prodražuje výrobu článků. I přes tuto skutečnost je tento typ stále nejpoužívanější, a to hlavně u velkých instalací. Druhá generace je charakteristická snahou snížit spotřebovávaného množství křemíku a tím výrobu zlevnit. Články druhé generace jsou tvořeny podložkou z různých materiálů. Nejčastěji využívanými materiály jsou sklo, plást nebo textilie. Na podložku je poté nanášena velmi tenká vrstva polykrystalického, mikrokrystalického, nebo amorfního křemíku, ale i jiných polovodičových materiálů. Nevýhodou této generace článků je podstatně menší účinnost (8 10 %) a také životnost. Výhodou je nižší pořizovací cena článků a také požadována pružnost a ohebnost, která dovoluje vytvářet fotovoltaické fólie s možností dalšího využití (např. Hi-tech oblečení). [2] Třetí generace jedná se o progresivní vývojovou generaci fotovoltaických článků s důrazem na snížení výrobních nákladů a maximalizace účinnosti. U vícevrstvých článků je vyšší efektivnost dosažena jednotlivými vrstvami, kde každá vrstva je schopná efektivně využít jinou část slunečního spektra a zbylou část propouští do nižší vrstvy. Účinnost vícevrstvých článků je kolem 30 %. K výrobě je však využíván čistý křemík a proto je výroba 2 až 3 krát dražší. Mezi další typy článků patří koncentrátorové články, které se vyrábějí z dostupnějších materiálu a jejich účinnost dosahuje až 40 %. Jejich nevýhodou však je, že dokáží pracovat pouze s přímým slunečním zářením, nikoliv se zářením difuzním (rozptýleným), které se v ČR vyskytuje z daleka nejvíce. [7] 18

Tab. č. 1: Hodnocení účinnosti FV článků Typ článku Běžná účinnost Max. dosažitelná účinnost Monokrystalický článek 14-17 % 25 % Polykrystalický článek 13-16 % 20 % Amorfní článek 5-7 % 12 % Zdroj: www.mpz.cz Elektrické vlastnosti fotovoltaických článků Vlastnosti jednotlivých fotovoltaických článků můžeme popsat třemi důležitými veličinami: napětí, proud a vnitřní odpor. Hodnotu napětí u fotovoltaických článků určuje především použitý polovodič a je většinou definován voltampérovou charakteristikou (závislost proudu na napětí). Článkem procházející stejnosměrný proud pochopitelně ovlivňuje i jeho účinnost. Článek s větší účinností logicky při konstantní intenzitě záření je schopen dodávat větší proud. Vnitřní odpor článku naopak udává velikost nežádoucích vnitřních ztrát napětí. [8] Velmi významným vnějším aspektem, který ovlivňuje elektrickou výkonnost článků, je teplota. Při intenzivním déle trvajícím slunečním zářením vysoké intenzity nebo při zhoršených povětrnostních podmínkách ochlazování článků (bezvětří) v průběhu letních měsíců, dochází k přehřátí článků a ke snížení jejich účinnosti. V případě, kdy teplota vzduchu dosahuje až 40 C, dochází ke zvýšení teploty na povrchu FVČ až na 80 C. Při výše zmiňovaných teplotách dochází ke změnám elektrických vlastností článku. Dochází ke snížení svorkového napětí FVČ, který způsobuje snížení dodávaného výkonu. V letních měsících při enormně přehřátých FVČ tak můžeme ztratit až 75 % z dosažitelné denní výroby FVČ. Z toho vyplývá, že výkon FVČ v zimním období je výrazně vyšší, než v letním období. 19

Typická změna poklesu výkonu FVČ v závislosti na teplotě: [9] Kde. udává změnu výkonu na svorkách FVČ (W);. udává změna teploty FVČ ( C). Z uvedeného vztahu plyne skutečnost, že při změně teploty o 20 C, dojde ke změně výkonu FVČ o 4 %. Při změně teploty o 25 C, dochází ke změně výkonu až o 10 %. [9], [11] Jednotka špičkového výkonu FVČ (Watt-peak Wp) udává výkon FVČ za běžného bezoblačného letního dne. Tento ukazatel měříme při tzv. standardizovaných testovacích podmínek (STC = standard test conditions), aby bylo možné jednotlivé FVČ objektivně srovnat. Standardní testovací podmínky jsou následující: intenzita kolmo dopadajícího slunečního záření má hodnotu E = 1kW/m 2, světelné spektrum odpovídá slunečnímu záření po průchodu bezoblačnou atmosférou Země (Air Mass index 1,5) a teplota FVČ je 25 C. [10] Recyklace fotovoltaických článků Také je si třeba položit otázku, zda fotovoltaické články jsou skutečně obnovitelný energetický zdroj a zda je vůbec možné fotovoltaické články recyklovat či alespoň ekologicky zlikvidovat. Udávaná životnost fotovoltaických článků se pohybuje mezi 25 až 35 lety. Životnost článků tedy není nijak ohromující a otázka recyklace je opravdu důležitá. Současná evropská legislativa však oblast zpětného odběru pro zajištění ekologické likvidace a recyklace vysloužilých fotovoltaických panelů zatím neřeší. Přestože 20

jde o elektro-zařízení, nespadají fotovoltaické panely do kompetence příslušných směrnic WEEE 2002/95/ES a 2002/96/E. V roce 2008 se v Evropě zlikvidovalo přibližně 3800 tun fotovoltaického odpadu. Což je relativně malé množství, ale dle odhadů se předpokládá, že v roce 2020 dosáhne množství odpadu více než 35000 tun. Většina fotovoltaických evropských producentů se nachází v Německu a tak lze předpokládat iniciativu pro vytvoření specializovaného zařízení na zpracovávání fotovoltaického odpadu právě v Německu. Na základě této myšlenky vzniklo sdružení evropských výrobců fotovoltaických panelů EPIA. Členové EPIA v prosinci 2008 podepsalo dobrovolnou iniciativu PV Cycle. Smyslem této iniciativy se rozbíhá systém recyklace a ekologické likvidace vysloužilých fotovoltaických panelů. Tento systém je prozatím dobrovolný vzhledem k nízké potřebě recyklace. Cílem iniciativy PV Cycle jsou: Redukce celkového fotovoltaického odpadu; Opakované využití hodnotných surovin (sklo, křemík, polovodiče); Snížení spotřeby energie v rámci životního cyklu výrobku; Snížení toxických vlivů na životní prostředí při výrobě FV panelů. Členové EPIA se tímto zavázali k odebrání minimálně 65 % FV panelů, které jsou instalovány v Evropě od roku 1990 a recyklovat z nich 85 % materiálů. Systém funguje na základě stacionárních sběrných míst pro FV panely. Dopravu ke sběrným místům zajišťuje provozovatel zařízení. Všechny vysloužilé fotovoltaické panely instalované před 1. 1. 2010, jsou odebírány zdarma a následně recyklují. K ceně FV panelů prodaných se od roku 2010 připočítává recyklační poplatek. [12] 21

V současné době existují dva přístupy recyklace panelů recyklace panelů bez ohledu na technologii výroby a úpravy konstrukce s cílem recyklaci usnadnit. Recyklace použitých materiálů Největší částí na hmotnosti fotovoltaického panelu se podílí sklo (63 %) a hliníkový rám. Hliníkový rám se podílí cca 22 % na celkové hmotnosti panelu, ačkoliv se v dnešní době vyrábí již i panely bez hliníkového rámu. [14] Tyto materiály jsou již běžně recyklovány a lze dosáhnout téměř 100% recyklace. Nejdůležitější část je recyklace samotných fotovoltaických článku, které se skládají z velmi čistého křemíku. Fotovoltaické články se podílí 80 % na spotřebě energie na jeho výrobu a více než 50 % na celkové cenu panelu. Další složky jsou plastové komponenty, které recyklovat v podstatě nelze, jelikož jsou klimatickými podmínkami značně degradovány a pro recyklaci nejsou vhodné. Naopak recyklace obsažených těžkých kovů je nutná. Důvodem není až tak ekonomické hledisko, kde je energetická i materiální náročnost srovnatelná s primární výrobou, ale hledisko ekologické. Těžké kovy jsou velmi toxické a proto je nutné, je oddělit od životního prostředí. Termická recyklace Jedná se o nejpokročilejší metodu recyklace fotovoltaických panelů. Termický proces recyklace byl navržený Deutsche solar AG a již existuje demonstrační jednotka. Tato metoda je universální pro všechny stávající konstrukce panelů. Jde o energeticky náročný proces, avšak touto cestou lze získat až 85% 22

článků pro nové použití a tím snížit spotřebu energie na výrobu nových panelů až o 70 %. Konstrukční úpravy panelů Cílem této metody je navrhovat konstrukci panelů tak, aby byla usnadněna následná demontáž na konci životnosti panelu. Jsou navrhovány různá zapouzdření článků bez laminace, nebo také dvojité zapouzdření do materiálů s nepřilnavou úpravou povrchu ke článkům (DEM Double Encapsulated Module). Double Encapsulated Module Jak již z názvu metody vyplývá, jsou jednotlivé články dvakrát zapouzdřeny. Nejdříve jsou zapouzdřeny v silikonu a poté zalaminovány. Při recyklaci se pak nejdříve nahřeje a oddělí horní vrstva a poté se odděluje článek od silikonu, nebo jiného podkladu. Nevýhodou této metody je, že každá dodatečná vrstva snižuje účinnost článku v nejlepších případech o 3 %. Energetická náročnost je však podstatně nižší než u termické recyklace. Nevýhodou obou metod je náročná manipulace s články, jelikož obě metody jsou navrženy pro články o tloušťce 200 až 270 µm. Toto negativum se projeví hlavně v budoucnosti, kdy se předpokládá přechod na výrazně tenčí desky. [13] Typy fotovoltaických systémů Fotovoltaický systém je mnohem sofistikovanější zařízení, než pouze soustava fotovoltaických článků. Fotovoltaický systém se skládá z dalších komponent, které jsou nezbytné pro jeho správnou funkci. Tato zařízení se v angličtině označují zkratkou BOS (Balance of systems). Mezi takové komponenty patří například měniče napětí, akumulátorové baterie (z 95 % olověné), regulátor dobíjení, transformátory, sluneční čidla atd. Konkrétní množství a typy komponentů záleží na dané instalaci. 23

Solární fotovoltaické systémy se zpravidla rozdělují na dvě hlavní skupiny: a) Systémy bez připojení k elektrické rozvodné síti (autonomní systémy); b) Systémy připojené k elektrické rozvodné síti (síťové systémy). Autonomní (grid off) systémy jsou hojně využívány spíše v rozvojových zemích z důvodu menší hustoty infrastruktury elektrické sítě. [8] Je to zpravidla levnější způsob, jak do odlehlých míst zavést alespoň základní energetické služby. Tyto samostatné systémy se využívají i v Evropě např. u odlehlých horských chat. Toto řešení se stává ekonomicky výhodnější variantou v případě, že nejbližší místo pro připojení k rozvodné síti je dále než 500 až 1000 m. Grid off systémy se dále dělí na zařízení s přímým napájením spotřebiče, systémy s akumulací elektrické energie a na hybridní systémy. Systémy, s přímým napájením jsou realizovány v místech, kde je možné, aby připojené zařízení fungovalo jen v případě dostatečné sluneční aktivity. Grid off systémy s akumulací elektrické energie jsou častěji využívána, zvláště kvůli jejich flexibilitě. Doba spotřeby energie nemusí korespondovat s dobou sluneční aktivity. Energie se ukládá do akumulátorové baterie. Regulátor zajišťuje správnost nabíjecího a vybíjecího procesu baterie, aby byla zajištěna její životnost. Regulátor zabraňuje přebíjení nebo naopak hlubokému vybití akumulátoru. Hybridní systémy jsou kombinací energie z FVČ a energií ze sítě. Nedodávají přímo energii do sítě, ale ekonomickému subjektu realizuje energetické úspory. Pro jeho vlastní spotřebu samotná energie z FVČ nestačí, avšak spotřeba vyrobené energie vlastním zdrojem přináší úspory a také je vyplácen tzv. Zelený bonus od státu. [15] Systémy připojené k rozvodné síti (Grid on) dodávají část, nebo všechnu vyrobenou energii do rozvodné sítě. Uplatňují se zejména v místech s hustou rozvodnou sítí. Jak jsem se již zmínil, fotovoltaické články při ozáření 24

slunečním zářením produkují stejnosměrné elektrické napětí. Součástí všech grid - on systémů je měnič (inventor), který přemění stejnosměrné napětí plynoucí z FVČ na střídavé elektrické napětí. Důvodem je odklon od využívání stejnosměrného napětí k napětí střídavému. Životnost měniče je většinou nižší než životnost FVE, proto je třeba počítat s reinvesticí do inventoru. Inventor transformuje např. z 12 V stejnosměrného napětí 230 V střídavého napětí o frekvenci 50 Hz. Celý grid on systém musí být plně synchronizován s technickými požadavky regionálního distributora a projít schvalovacím řízením, aby mohl být následně připojen do sítě. [8] Výběr vhodných lokalit pro výstavbu FVE Fotovoltaický systém je velmi sofistikované zařízení a pracuje nejlépe jen tehdy, je-li navržen s ohledem na skutečné místní podmínky (dimenzování, umístění solárních panelů, vhodný způsob využití). Pro dimenzování fotovoltaického systému je důležité znát účel, přibližnou stanovenou výrobu elektřiny, podnebí a specifické místní podmínky. Hodnotící faktory oblasti pro výstavbu FVE: Celkový počet hodin slunečního svitu za rok (v některých literaturách také uváděno počtem slunečních dní) a intenzita slunečního záření, dle znečištění atmosféry (tzv. Air Mass factor); Orientace umístění panelů optimální orientací panelů v případě fixní konstrukce je umístění na jih, v případě využití konstrukce s automatickým natáčecím systémem panely orientujeme na jihovýchod Optimální orientací na Slunce stoupá příkon FVE až o 10 %;[17] Sklon panelů pro celoroční provoz FVE je optimální sklon 30 35 vzhledem k vodorovné rovině [11]; 25

Množství stínících překážek hodnocení konkrétního pozemku s tendencí dosažení celodenního slunečního svitu. I v případě, že fotovoltaickou elektrárnu bude investor realizovat na místě, kde se zdánlivě nevyskytují stínící překážky, je třeba si uvědomit, že i samotné panely si mohou být stínící překážkou sami sobě. Plocha panelů o nominálním výkonu 1 kwp činí přibližně 6 8 m 2 (platí pro mono nebo polykrystalické panely). Panely převážně staví v řadách za sebou. Při realizaci elektrárny o nominálním výkonu několik MWp jde již o obrovskou plochu, kterou panely zabírají. Plocha potřebného pozemku pod panely je přibližně 2,5 násobek plochy panelů. Mezi jednotlivými řadami panelů musí být takové rozestupy, aby si panely nestínili, i když je Slunce nízko nad obzorem. Nároky na velikost pozemku jsou tím menší, čím je pozemek svažitější a je orientován na jižní stranu. [18] Aspekty při rozhodování o investici do FVE Jedno z hlavních kritérií při rozhodování o investici do fotovoltaické elektrárny je cena fotovoltaických panelů, nebo-li cena za jeden instalovaný watt výkonu(watt peak). Tento poměr je velmi důležitý při následném výpočtu návratnosti investice. Pravdou je, že částka za panely tvoří největší část celé investice do elektrárny. Není to však jediné kritérium, které rozhodování ovlivňuje. Investor musí zvážit daleko více aspektů, než jen nakoupení nejvýkonnějších panelů s nejlepším poměrem cena za watt výkonu. Abychom si uvědomili šíři problému, uvedu zde několik dalších úhlů pohledu, které investici do FVE v České republice může ovlivnit (záměrně uvádím aspekty, které ovlivňují investice do FVE v ČR, jelikož ne všechny druhy FVE jsou pro ČR vhodné jako např. slunečně termální elektrárny). 26

Aspekty ovlivňující kvalitu FV systému: 1. Snížení ztrát odrazem slunečního záření; 2. Třídění panelů při instalaci a sladění jejich vlastností; 3. Využití natáčecích konstrukcí; 4. Využití větší části slunečního spektra vícevrstvé a vícepřechodové struktury; 5. Zvýšení účinnosti celého fotovoltaického systému snížit ohmické ztráty kabelového vedení, zvýšení účinnosti měničů. Důvodem, proč se problémem zabývat daleko hlouběji, je samozřejmě hledisko ekonomické. Investor si musí uvědomit, že např. ušetření byť jen 1 % ztrát plynoucí z celého systému FVE znamená v dvacetileté délce životnosti několik stovek tisíc. [8] Hodnocení efektivnosti investičního záměru Zdroje financování investic Při investičním rozhodování podniku patří financování investic mezi velmi citlivou a nejvíce diskutovanou část. Vrcholový management podniku by se měl řídit zlatým bilančním pravidlem, tedy krytí investic dlouhodobého charakteru dlouhodobými zdroji. V případě, kdy by management použil krátkodobých zdrojů financování na dlouhodobé investice, mohl by se podnik dostat do finanční tísně a platební neschopnosti. Cílem financování investic je zabezpečení finančních zdrojů při nejnižších průměrných nákladech na kapitál s relativně nízkou mírou rizika. [22] 27

Zdroje financování investic se podle Synka (2007, s. 280) dělí na: Vlastní zdroje financování Cizí zdroje financování Mezi vlastní zdroje financování investic patří vklady vlastníku, nebo společníků podniku, nerozdělení zisk, odpisy a výnosy z prodeje a likvidace hmotného majetku a zásob. Za cizí zdroje financování především považujeme investiční úvěry, obligace, rezervy, leasing, splátkový prodej a dotace. Financování investic, které jsou kryté z nerozděleného zisku, se nazývá samofinancování. Finanční prostředky, které v podniku vznikly podnikovou činností jako zisk, odpisy nebo dlouhodobé rezervy, jsou označovány jako interní (vnitřní) zdroje. Kapitálové účasti, vklady a úvěry pak označujeme za externí (vnější) zdroje. Stanovení peněžních toků Peněžní tok, častěji vyjadřován jako cash flow, tvoří veškeré příjmy a výdaje z investičního projektu plynoucí po celou dobu jeho životnosti. Nejčastěji rozlišujeme tři fáze investičního projektu: fáze výstavby, provozní fáze a fáze likvidace projektu. Pro fázi výstavby je typickým znakem existence pouze výdajů. Jsou to výdaje investičního charakteru, které investor musel vynaložit pro jeho realizaci a které budou vázány v projektu dlouhodobě. [19] Výdaje spojené s pořízením a provozem investice jsou označovány jako výdaje kapitálové. Za kapitálové výdaje se považují nejen náklady na pořízení investice, ale i další související náklady jako např. clo, školení zaměstnanců, pojištění nebo náklady na změnu čistého pracovního kapitálu. [20] Provozní fáze se již vyznačuje existencí jak příjmů, tak výdajů. Příjmy tvoří podle charakteru projektu buď příjmy z prodeje produkce, respektive z prodeje služeb. S provozní fázi projektu souvisí provozní výdaje, které projekt nezbytně potřebuje pro správné fungování. Tyto 28

výdaje souvisí s nárůstem zásob, pohledávek a krátkodobých závazků. Rozdíl oběžných aktiv a krátkodobých závazků označujeme jako čistý pracovní kapitál, který je kryt dlouhodobým kapitálem. Likvidační fáze projektu, která nastává po uplynutí doby životnosti projektu, může být spojena, jak s existencí výdajů tak příjmů. V závislosti na konkrétní situaci převáží buď příjmy, nebo výdaje. Stanovení investiční nákladů Při stanovení investičních nákladů je třeba zvážit veškeré faktory, které tyto náklady ovlivňují. Tyto náklady se mohou týkat definice projektu (zohledňující údaje o projektu, technologická schémata, základní stavební a konstrukční normy), strategie realizace a harmonogramu projektu. Investiční náklady je možné stanovit poměrně přesně v relativně krátkém čase. Při jejich stanovení využíváme především dva informační zdroje: vlastní historické databáze (cen, rozpočtů, analýz) a referenční zdroje, které se opírají o indexaci nákladů projektů realizovaných v minulosti a predikce vývoje cen. Mezi základní faktory, ovlivňující investiční náklady projektu patří: Rozsah projektu (náklady plynoucí nejen ze základní definice projektu, ale i dopad změn projektu a chyby při návrhu a realizaci); Projekční řešení (respektování dané legislativy, konstrukčních norem a standardů); Realizace výstavby (harmonogram výstavby projektu s identifikací kritických činností projektu); Ekonomika projektu (náklady ovlivněné aktuální situací na trhu, strukturou nákladů, inflací, směnným kurzem apod.). [19] 29

Predikce budoucích peněžních příjmů z investice Stanovení peněžních příjmů je mnohem obtížnější problematika než stanovení kapitálových výdajů. Je třeba si uvědomit, že příjmem z investice není účetní zisk, ale cash flow plynoucí z investice. [21] Je zcela zřejmé, že výši budoucích příjmů ovlivňuje daleko více faktorů, jejichž sílu lze odhadnout jen velmi obtížně. Mezi tyto faktory patří především očekávaná cenová úroveň výrobků nebo služeb (u FVE energie) vyráběných novou investicí, inflace, vliv zdanění, očekávaný vývoj výše dotace a zelených bonusů aj.[22] Vývoj těchto faktorů přímo ovlivňuje rentabilitu a návratnost investice, proto by investor měl věnovat velkou pozornost průzkumu vývoje těchto veličin. V současné teorii finančního managementu se za příjmy plynoucí z investičního projektu během jeho doby životnosti považují: Zisk po zdanění; Roční odpisy; Změny oběžného majetku (čistého pracovního kapitálu), který je spojen s investičním projektem během jeho doby životnosti (přírůstek pracovního kapitálu snižuje příjmy, úbytek příjmy zvyšuje); Příjem z prodeje dlouhodobého majetku koncem životnosti, upravený o daňový štít. Většina finančních teoretiků zastává názor, že očekávané peněžní toky plynoucí z projektu, by neměly být snižovány o úrokové platby spojené s financováním projektu. Tato teorie je doložena dvěma hlavními argumenty. První argumentem je riziko duality. V případě hodnocení efektivnosti investičního projektu se příjmy diskontují. Diskontní sazba v sobě již zahrnuje náklady na kapitál použitý k financování projektu. Proto kdyby úrok byl zahrnut do provozních nákladů, došlo by k opětovnému zahrnutí úroků do nákladů. Druhým argumentem je rozhodování o možnostech financování 30

projektu. Zde by měla být posuzováno nejen struktura financování projektu, ale také jak tato struktura ovlivní celkové zadlužení firmy. Je to z toho důvodu, že většinou nejsou jednotlivé investiční projekty financovány samostatně a samotná struktura financování projektu může ohrozit existenci firmy. U projektů FVE má zásadní vliv na určení příjmů plynoucích z investice vývoj výkupních cen a cen zelených bonusů. [22] Modifikovaný model predikce příjmů z FVE Jelikož je predikce příjmů u investičních záměrů velmi komplikovaným krokem, rozhodl jsem se této problematice věnovat hlouběji. Na základě mého výzkumu jsem sestavil vzorec (MMPP), který je obecně využitelný u většiny fotovoltaických elektráren v ČR, které využívají systém výkupních cen. Model by bylo možné dále modifikovat, aby jej bylo možné využít i v ostatních destinacích na celém světě. Ve vlastní metodice určení příjmů jsem využil dvou možností jak tyto příjmy predikovat. První možnost vychází z údajů ČHMÚ, druhá pak z matematického modelu PVGIS. Obě tyto varianty jsou možné. Lze využít mapu sluneční radiace, kde určíme hodnotu sluneční radiace, jako průměr hodnot z daného intervalu. V případě dat z ČHMÚ můžeme získat přesné informace o vývoji sluneční radiace ve více než padesátiletém vývoji. Tyto přesná data, vztažená k přesné poloze dané elektrárny však nejsou bezplatně přístupná Druhá varianta vychází z matematického online modelu PVGIS (Photovoltaic Geographical Information System). Zde po zadání GPS souřadnic získáme roční úhrn dopadené sluneční radiace na základě matematické simulace. 31

Kde: X průměrné množství dopadající sluneční radiace dopadající ročně na horizontální plochu v místě plánované výstavby FVE získané z měření ČHMÚ (v kwh/m 2 /rok) nebo ze systému PVGIS; OS bezrozměrný koeficient, který udává navýšení dopadajícího slunečního záření při optimálním sklonu panelů 34 (ČHMÚ: 1,113; PVGIS: 1,1283); PK celková plocha FV panelů instalovaných na pevných konstrukcích (v m 2 ); NK celková plocha FV panelů instalovaných na natáčecích konstrukcích (v m 2 ); CIP celková plocha všech instalovaných FV panelů (v m 2 ); ZE koeficient nárůstu efektivity při využití natáčecích konstrukcí (ČHMÚ: 1,25; PVGIS: 1,22); UUP výrobcem udávaná účinnost panelů (v%); CZS celkové ztráty systému (v%); VC výkupní ceny platné v roce uvedení FVE do provozu (v Kč); n počet let provozu FVE. Bezrozměrné koeficienty OS a také koeficient ZE v případě modelu vycházejícího z PVGIS jsem stanovil na základě průzkumu 30 českých měst. Absolutně vyjádřený koeficient 0,992 udává postupnou degradaci panelů, která je stanovena na 0,8% ročně. Druhý koeficient vyjádřený absolutním číslem udává pesimistickou variantu vývoje indexu průmyslových cen, o kterou je každoročně navyšována výkupní cena (regulovaný nárůst o 2 4 % ročně). Model zohledňuje polohu FVE, druh použitých konstrukcí, degradaci panelů i vývoj výkupních cen. Výstupem modelu je celkový peněžní příjem v Kč (případně jiné měně) před zdaněním v daném roce plynoucí z FVE, na kterou byl model aplikován. Ve vlastní práci dále budu využívat model vycházející z odhadů ČHMÚ. PVGIS je samozřejmě také použitelný, doporučil bych jej však spíše k rychlé analýze, kdy data získaná z PVGIS jsou velmi rychle dostupná a pro 32

provozní potřeby naprosto dostačující. Pro hlubší analýzu doporučuji využití dat z ČHMÚ. Metody hodnocení investičních projektů Při posuzování investic si investor nejdříve musí stanovit kritéria, dle kterých bude svou investici posuzovat. Kritéria mohou být různá a většinou korespondují s povahou investice. Posuzovacím kritériem může být snížení provozních nákladů (nákladové kritérium), zvýšení zisku (ziskové kritérium. Nákladové kritérium však většinou není dostatečně komplexním kritériem. Ziskové kritérium vyjadřuje celkovou efektivnost daleko komplexněji. Zisk však nevyjadřuje skutečný příliv peněz do podniku. Ukazatel, který peněžní tok skutečně vyjadřuje, je cash flow. Proto při posuzování investic budeme obecným efektem považovat právě cash flow. K posouzení efektivnosti investic je možné použít několik metod. Část metod jsou jednoduché, jiné metody jsou více sofistikované s větší vypovídací hodnotou. Odborná literatura je však obvykle dělí na: Statické metody Dynamické metody Statické metody abstrahují působení času na investici. Tyto metody uplatňujeme spíše u méně významných projektů. U těchto projektů faktor času nemá dominantní vliv na rozhodování o investici. Jedná se zpravidla o jednorázové pořízení majetku s dobou životnosti maximálně dva roky. U takto krátké doby životnosti je diskontní faktor relativně nízký. Abstrakce faktoru času není zcela správná, ale v krátkodobých projektech, faktor času neovlivňuje zásadním způsobem hodnocení a výběr příslušného projektu. V praxi jsou statické metody využívané pro přibližné určení investičních variant a případné vyřazení nevýhodné varianty. Jsou oblíbené pro svou jednoduchost a rychlost výpočtu. 33

Metoda průměrných ročních nákladů Metoda průměrných ročních nákladů porovnává průměrné roční náklady srovnatelných investičních variant projektů. Srovnatelným projektem je v tom to smyslu především projekt se stejným rozsahem produkce, kterou daný projekt zajišťuje za stejné ceny. Varianta s nejnižšími průměrnými náklady je považována za nejvhodnější. Roční průměrné náklady se vymezují dle následujícího vztahu, který uvádí Valach (Valach, 2005, 79 s.): [22] Kde: R O průměrné roční náklady varianty; roční odpisy; i požadovaná výnosnost (úrok v %/100); J V investiční náklad; ostatní roční provozní náklady. Požadovaná výnosnost zde představuje minimální požadovanou výnosnost, kterou projekt musí bezpodmínečně zajistit. Výpočet lze zpřesnit pomocí složeného úrokování, konkrétně pomocí umořovatele, který zohledňuje klesající vázanost kapitálu. Výši ročních odpisů a požadovaných výnosů z klesající zůstatkové ceny projektu můžeme považovat za anuitní splátku, kterou je třeba uhradit. [22] Převážně u dlouhodobých investic se mohou výsledky vypočtené zjednodušenou metodou a pomocí umořovatele lišit. Ve většině případů varianta počítaná pomocí umořovatele vykazuje nižší průměrné roční náklady. Při respektování zásady opatrnosti je proto správné volit postup propočtu s pomocí umořovatele. Další problém při stanovení průměrných 34

nákladů, přináší použitý způsob odpisování. Jestliže podnik odepisuje nerovnoměrným způsobem během doby životnosti, respektive pokud nejsou ostatní provozní náklady stejné, musíme respektovat různé rozložení odpisů či provozních nákladů během životnosti. V těchto případech stanovíme průměrné roční náklady vynásobením investičního nákladu umořovatelem. Tyto náklady jsou stejné jako u rovnoměrných odpisů. K takto stanoveným průměrných ročním nákladům je však potřeba připočíst průměrné roční ostatní provozní náklady. Ty určíme aktualizací nerovnoměrných provozních nákladů v jednotlivých letech pomocí úročitele. Celkový souhrn těchto aktualizovaných nákladů pak násobíme umořovatelem. Tato metoda porovnává jednotlivé projekty se stejnou i různou dobou životnosti. Varianta s nejnižšími průměrnými ročními náklady je považována za nejvýhodnější avšak tato metoda neposkytuje informaci, zda jsou varianty ziskové či nikoliv. [24] Metoda výnosnosti investice V některých literaturách je tato metoda také označována jako metoda rentability investice (ROI). Za efekt plynoucí z investice se považuje zisk. Tento ukazatel sleduje změny, které vyvolá zvýšení objemu výroby. Tyto změny se poté promítnou ve výši zisku, který se pak charakterizuje přínos investice. Vzorec výnosnosti investice: [21] Kde: Zr IN průměrný čistý roční zisk plynoucí z investice; náklady na investici. 35

Jelikož se ve vzorci objevuje průměrný roční zisk, lze tou to metodou srovnávat i projekty, které mají různou dobu životnosti nebo různé původní investiční náklady a objem výroby. Jako zisk bereme v úvahu čistý zisk, tedy zisk po zdanění, který je považován za skutečný efekt pro podnik. [21] Účetní výnosová míra Obdobou ukazatele ROI je účetní míra výnosnosti (accounting rate of return). Tento ukazatel uvádí Higgins [23] ve své publikaci: [23] Ani tento ukazatel nebere v úvahu faktor času. Při investičním rozhodování management podniku přijme tu variantu, která vykazuje nejvyšší účetní míru výnosnosti a splňuje kritérium minimální požadované výnosnosti investice. Metoda doby splácení Dobou splácení, anglicky Payback Period, je myšleno takové období, za které tok příjmů (čistého cash flow) přinese hodnotu, která se rovná původnímu vloženému kapitálu na investici. Jsou-li příjmy v každém roce konstantní, pak dobu splácení zjistíme dělením investičních nákladů a částkou očekávaných ročních čistých peněžních příjmů. [21] Jsou-li peněžní výnosy v každém roce jiné, pak dobu splácení zjistíme postupnou kumulací ročních částek cash flow tak dlouho, až se kumulovaná částka cash flow rovnají investičním nákladům. Čím je kratší doba splácení, tím je investice výhodnější. Doba splácení samozřejmě musí být kratší, ne je doba životnosti investice. Tato metoda je velmi jednoduchá, která však nebere 36

v úvahu, že hodnota peněz, které má investor k dispozici v současnosti, mají jinou hodnotu, než které obdrží v následujících obdobích. Ve všech ostatních případech, u projektů s delší dobou ekonomické životnosti, jsou využívány metody dynamické. Výhodou dynamických metod je jejich náhled na faktor času, který zásadním způsobem ovlivňuje hodnotu budoucích příjmů a výdajů. Základem dynamických metod je časová aktualizace vstupních dat (diskontování). Aktualizací dat dynamické metody nezohledňují pouze faktor času, ale také riziko plynoucí z investice. [21] Mezi nejčastější dynamické metody hodnocení investic patří: Čistá současná hodnota (ČSH); Index ziskovosti (Iz); Doba návratnosti; Vnitřní výnosové procento (VVP). Čistá současná hodnota (ČSH) Čistá současná hodnota je považována za nejpřesnější metodu investičního rozhodování. Čistá současná hodnota vyjadřuje rozdíl mezi současnou hodnotou peněžních příjmů z investice a současnou hodnotou kapitálových výdajů na investici. Tento rozdíl je vyjádřen v absolutní výši. Nejvýhodnější investiční variantou, je ta varianta, která má nejvyšší čistou současnou hodnotu. Všechny investiční varianty, které dosahují čisté současné hodnoty vyšší než 0 jsou přípustné (investiční varianta přináší příjem alespoň ve výši úroku). (Valach, 1997) 37

Vzorec pro výpočet čisté současné hodnoty lze vyjádřit dvěma způsoby: nebo: [24] [24] Kde: ČSH čistá současná hodnota z investiční varianty; Pn i n N K peněžní příjem v jednotlivých letech životnosti; úrok; jednotlivá léta životnosti; doba životnosti; kapitálový výdaj. Index ziskovosti (Iz) Index ziskovosti velmi úzce souvisí s čistou současnou hodnotou. Ten představuje relativní vztah mezi současnými peněžními příjmy plynoucí z investice a kapitálovými výdaji. [22] Doba návratnosti (doba úhrady) Doba návratnosti patří mezi tradiční metody hodnocení efektivnosti investičních projektů, která je velmi často využívána. Lze ji definovat jako počet let, za které se kapitálový výdaj splatí peněžními příjmy z investice. Peněžními příjmy plynoucí z investice považujeme zisk po zdanění a odpisy. Čím je kratší doba návratnosti, tím je projekt hodnocen příznivěji a je pro podnik z hlediska likvidity výhodnější. V případě, že bude podnik dočasně preferovat svou likviditu před efektivností podniku, bude se přiklánět při rozhodování spíše 38

k výsledkům metody doby úhrady, než k hodnotám ukazatelům čisté současné hodnoty či vnitřního výnosového procenta. [22] [22] Kde: I pořizovací cena (kapitálový výdaj); Zn roční zisk z investic po zdanění v jednotlivých letech životnosti; On roční odpisy z investice v jednotlivých letech životnosti; n jednotlivá léta životnosti; a doba návratnosti. Vnitřní výnosové procento (VVP) Metodu vnitřního výnosového procenta lze definovat jako úrokovou míru, při které současná hodnota peněžních příjmů z projektu se rovná kapitálovým výdajům. Jinými slovy lze VVP definovat jako takovou úrokovou míru, při níž se čistá současná hodnota rovná nule. [19] [19] Kde: Pn peněžní příjmy v jednotlivých letech životnosti projektu; K kapitálový výdaj; n jednotlivá léta životnosti projektu; N doba životnosti projektu; i hledaný úrokový koeficient. 39

Určení podnikové diskontní míry Určení podnikové diskontní sazby patří mezi základní a také klíčové úlohy investičního rozhodování. Stejně jako ostatní výrobní faktory i kapitál je vázán náklady, se kterými investor musí počítat při hodnocení investice. Základ diskontní sazby tvoří jednak náklady na úhradu cizího kapitálu a také odměny vlastníků podniku za poskytnutý volný kapitál. Tato odměna je také označována jako riziková prémie za poskytnutý kapitál. Diskontní sazbu podniku poté lze ztotožnit s podnikovými náklady kapitálu. Tyto náklady se určují jako vážený aritmetický průměr nákladů vlastního a cizího kapitálu podle vzorce: [19] Kde: podnikové náklady kapitálů náklady vlastního kapitálu náklady cizího kapitálu CK množství cizího kapitálu VK množství vlastního kapitálu K součet vlastního a cizího kapitálu sazba daně z příjmů Výsledkem výpočtu je podniková diskontní sazba vyjádřena v procentech a bývá také často v anglické literatuře označována zkratkou WACC (weighted average cost of capital). [19] Podnikatelské riziko v oblasti investičního rozhodování Za podnikatelské riziko je považováno nebezpečí, kdy se výsledky dosažené podnikatelskou činností odchylují od výsledků předpokládaných. Dosažené 40

výsledky se mohou odchylovat příznivým či nepříznivým směrem. V praxi se to projevuje tak, že vynaložené prostředky mohou přinést velký zisk, ale mohou být také i zcela ztraceny. (Synek, 1996) Některé literatury (Valach, 1997) také odlišují riziko a nejistotu. Nejistota je chápána v širších souvislostech. Jde o neurčitost, náhodnost podmínek nebo výsledků určitých jevů. Riziko je chápáno v užších souvislostech. Jedná se o takový druh nejistoty, kdy je možné za pomocí sofistikovaných matematických metod kvantifikovat pravděpodobnou míru rizika vzniku odchylných alternativ. Investiční riziko se projevuje zejména z těchto důvodů: Nedostatečná informovanost podnikatelského subjektu a nedostatečné poznání podnikových procesů, které vytváří faktory rizika a nejistoty; Využití irelevantních zdrojů získaných dat, na základě kterých podnikatelský subjekt uskutečňuje své rozhodnutí; Aplikace nevhodných metod odhadu, které nevypovídají o budoucím vývoji faktorů rizika a nejistoty; Variabilní charakter procesů, které generují rizikové faktory. Jednotlivé druhy rizika lze rozdělit podle následujících kritérií: Podle závislosti podnikových činností Riziko objektivní Riziko nezávislé na podnikové činnosti, na vůli nebo schopnostech podnikového managementu např. přírodní katastrofy, politické události, ekonomické změny 41