MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2010 MARTINA CHYTKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Metody výcviku vedoucí k požadovanému osvalení koně pro westernový sport Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracoval: Martina Chytková Brno 2010

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci na téma: Metody výcviku vedoucí k požadovanému osvalení koně pro westernový sport vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne.. podpis.....

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala vedoucí mé práce paní Ing. Dagmar Pospíšilové za pomoc a podnětné konzultace při vypracování této bakalářské práce.

ABSTRAKT Ve své bakalářské práci stručně popisuji metody výcviku, které vedou k požadovanému osvalení koně pro westernový sport, a to s důrazem na ovlivňovaní hlavních cílových svalových skupin. V úvodní části vystihuji základní funkce svalové soustavy, zabývám se zejména kosterní svalovinou, protože je součástí pohybového aparátu a dále popisuji strukturu svalu, svalového vlákna, princip kontrakce a funkci jednotlivých svalových skupin. V další části práce analyzuji cíle, metody a prostředky westernového ježdění a jeho působení na jednotlivé svalové skupiny od základního výcviku k pokročilému, se zaměřením na jednotlivé chody a gymnastické procvičování. Na závěr své bakalářské práce uvádím některé vybrané gymnastické cviky, díky nimž dochází k optimálnímu procvičení a uvolnění určitých svalových partií, a to včetně návrhů na jejich zkvalitnění. Klíčová slova: bakalářská práce, kůň, svalová soustava, sval, šlacha, westernové ježdění, výcvik, gymnastika ABSTRACT In my bachelor thesis I briefly describe methods of training that lead to a required muscular development in horses used for western sport with emphasis on the effect on main groups of muscles. The introductory part deals with the basic functions of the muscular system, particularly the skeletal muscles as a part of locomotive system. Moreover, a structure of a muscle, a muscle fibre, a principle of contraction and function of each of the muscle groups is described. In the following part I analyze aims, methods and means of western riding and their impact on each muscle group, from the basic training to the advanced levels focused on every type of gait and gymnastic exercising. In the conclusion of the bachelor thesis a few chosen gymnastic exercises leading to an optimal exercising and relaxation of particular muscles, together with a suggestion for their improvement, are mentioned. Key words: bachelor thesis, horse, muscular system, muscle, chord, western riding, training, gymnastics

OBSAH ÚVOD... 8 1 SVALOVÁ SOUSTAVA... 10 1.1 Kosterní svalovina... 10 1.1.1 Stavba svalu a šlachy... 10 1.1.2 Struktura svalového vlákna... 12 1.2 Kontrakce svalu... 13 1.3 Svalové skupiny... 14 1.3.1 Svaly krku... 14 1.3.1.1 Ventrální krční svaly... 15 1.3.1.2 Dorzální krční svaly... 15 1.3.2 Svaly trupu... 16 1.3.2.1 Svaly umožňující pohyb a pozici hřbetu... 17 1.3.2.2 Svaly ovlivňující oblast kohoutku, plecí a prsou... 18 1.3.3 Svaly hrudní stěny a bránice... 19 1.3.4 Svaly hrudní končetiny... 19 1.3.5 Svaly pánevní končetiny... 21 2 VYTVÁŘENÍ KONDICE A VLIV TRÉNINKU... 22 3 WESTERNOVÉ JEŽDĚNÍ... 23 3.1 Co je westernové ježdění... 23 3.2 Všestranný westernový kůň... 24 4 ZÁKLADNÍ VÝCVIK WESTERNOVÉHO KONĚ... 25 4.1 Zahřívání a strečink... 25 4.2 Prostupnost a rovnováha koně... 27 4.3 Chody westernového koně... 28 4.3.1 Krok walk... 28 4.3.2 Klus - jog... 30 4.3.3 Cval lope... 31 5 POKROČILÝ VÝCVIK WESTERNOVÉHO KONĚ... 33 5.1 Gymnastický trénink... 34 5.2 Vybrané gymnastické cviky... 35 5.2.1 Ježdění na dvou stopách... 35

5.2.2 Ustupování na holeň... 36 5.2.3 Od stěny ke stěně... 37 5.2.4 Traverzály na diagonálách... 38 6 ZÁVĚR... 39 POUŽITÁ LITERATURA... 40 SEZNAM OBRÁZKŮ... 41

ÚVOD Kůň je to nejcennější, co můžeme vlastnit. Je to přirozenost v té nejdokonalejší podobě. České přísloví. Téma, které jsem si zvolila pro svoji bakalářskou práci, se nazývá Metody výcviku vedoucí k požadovanému osvalení koně pro westernový sport. Důvodem, pro který jsem se toto téma rozhodla zpracovat, je můj celoživotní vztah ke koním a k westernovému sportu, který se v současné době stává stále víc oblíbeným nejen ve světě, ale i u nás. S příchodem westernového sportu do České republiky se objevila i nová filosofie přístupu ke koni a jeho výcviku. I přesto ještě můžeme kolem sebe potkat spoustu lidí, kteří považují tento styl ježdění za méněcenný a nepřikládají mu takový velký význam, jako parkurovému ježdění, drezůře nebo oblíbeným dostihům, jako je populární Velká pardubická, která se stala v České republice tradicí. Asi před dvaceti lety, po příchodu westernového sportu do České republiky, byla založena nezávislá sportovní organizace, dnešní Western Riding Club České republiky, která se rozhodla přiblížit ostatním lidem tento americký styl ježdění. Byla vypracována první pravidla westernového ježdění a po celé republice se začaly pořádat různé závody a show, které přilákaly i další nové zájemce. Na našem území došlo ke zvýšení počtu koní westernových plemen, která sice nejsou pro tento styl ježdění podmínkou, avšak jejich tělesná stavba a genetický potenciál jsou oproti jiným plemenům značnou výhodou. Cílem této práce je nastínit funkci svalové soustavy koně, objasnit problematiku westernového ježdění a zejména popsat hlavní metody, cíle a principy působení tohoto výcviku na chování, tělo a osvalení koně tak, aby mohl bez jakýchkoliv problémů nést jezdce a vykonávat jeho požadavky. Podle svého zájmu, schopností a pokročilosti v ježdění, ale především podle možností a temperamentu svého koně, si můžeme zvolit takový styl ježdění, jaký bude nám oběma nejvíce vyhovovat. Měli bychom dbát vždy na to, aby kůň naše požadavky vykonával s důvěrou, bez násilí a z vlastní vůle, protože jedině to vede k dokonalému porozumění mezi jezdcem a koněm, který je pak schopen plnit jakýkoliv povel a dosahovat vysokých výsledků nejen na závodech, ale i při běžné jízdárenské práci, nebo na pohodových vyjížďkách. 8

Bakalářská práce má za úkol spíše zmapování a přiblížení problematiky, než její vyřešení, neboť se jedná o oblast velmi složitou a rozsáhlou, kterou v této práci nelze komplexně obsáhnout. 9

1 SVALOVÁ SOUSTAVA Svalová soustava umožňuje aktivní pohyb organismu a je tvořena svaly a jejich pomocnými ústrojími (Najbrt a kol., 1973). Zajišťuje také pohyb jeho částí v prostředí a pohyblivost orgánů v organismu (Klika a kol., 1986). Svalovinu rozdělujeme na příčně pruhovanou svalovou tkáň kosterní, příčně pruhovanou svalovou tkáň srdeční a svalovinu hladkou. Činnost příčně pruhované svalové tkáně kosterní ovládají svými podněty motorická vlákna somatického nervstva. Svaly tohoto typu se stahují a uvolňují za přímé kontroly vůle. Vlákna se stahují velmi vydatně a mohou se zkracovat až o polovinu své původní délky, kterou mají v uvolněném stavu. Kosterní svalstvo tvoří 30 50 % hmotnosti těla a je vázáno ke kostře. Svalstvo příčně prouhované svalové tkáně srdeční je nejpodstatnější součástí srdce a umožňuje jeho tlukot. Hladká svalovina vystýlá stěny žlázových vývodů, podílí se na stavbě vnitřností a nacházíme jí i ve stěně cév. Svalstvo hladké svaloviny je inervováno vegetativním nervstvem, na nervový podnět se hladká svalovina stahuje pomaleji a stah neprobíhá najednou, ale ve vlnách. Oba tyto typy svaloviny nepodléhají volní kontrole (Najbrt a kol., 1973). Podrobněji bude popsána kosterní svalová tkáň, která je součástí pohybové soustavy, její svalstvo pohybuje kostmi a tím umožňuje i pohyb jednotlivých částí koňského těla. 1.1 Kosterní svalovina 1.1.1 Stavba svalu a šlachy Sval tvoří samostatný orgán, který je u kosterních svalů souborem uspořádaných svalových vláken spojených vazivovou tkání (Klika a kol., 1986). Tato vlákna probíhají souběžně, současně se smršťují a na koncích svalového bříška jsou navázána na kolagenní fibrily šlachy (Najbrt a kol., 1973). Povrch svalu je pokrytý vazivovou pochvou, ze které odstupují vazivová septa rozdělující tkáň svalu na svazky svalových vláken, z nichž každé vlákno obsahuje různý počet vlákének tzv. myofibril. Kosterní sval se kontrahuje rychleji než hladké svalstvo a může obsahovat dva typy příčně pruhovaných svalových vláken, a to vlákna červená a bílá. Červená vlákna jsou tenčí, obsahují mnoho mitochondrií a méně myofibril. Jejich červené zabarvení je způsobeno přítomností cytochromu a pigmentu myoglobinu. Tato 10

vlákna se pomaleji kontrahují a jsou vytrvalejší. Bílá vlákna jsou naopak objemnější, obsahují méně mitochondrií a více myofibril, kontrahují se rychleji, ale jsou méně vytrvalá a rychleji se unaví. Většina svalů je složena z obou typů vláken zastoupených v různém poměru a optimálním tréninkem se zvětšuje jejich objem (Klika a kol., 1986). Kosterní sval je složen ze svalového bříška, hlavy svalu a šlachy a má zpravidla temně rudou barvu, u mladých zvířat jsou svaly světlejší. Svalové bříško je tvořeno svalovými vlákny spojenými řídkým vmezeřeným vazivem obsahujícím cévy a nervy. Cévy přivádějí do svalu kyslík a odvádějí odpadní produkty, jsou bohatě rozvětveny a zasahují i mezi kolagenní vlákna šlachy. Nervy obsahují motorická vlákna, která přivádějí vzruchy podněcující sval ke smrštění a vlákna senzitivní, informující o poloze svalu a jeho napětí. Vmezeřené vazivo rozdělujeme na endomysium, které obaluje jednotlivá svalová vlákna příčně probíhajícími kolagenními vlákénky, dále na perimysium internum, které sbaluje svalová vlákénka do snopců a tvoří přehrady uvnitř svalového bříška a na perimysium externum, tvořící svými kolagenními a elastickými vlákny pevný obal na povrchu svalu. Tento obal umožňuje svalům hladké klouzání (Najbrt a kol., 1973). Svaly obsahují i tzv. receptory - svalová vřeténka, která zaznamenávají napětí svalu a přenášejí informaci senzitivním nervstvem do mozku a míchy. Díky receptorům můžeme vnímat polohu a pohyb jednotlivých částí těla. Součástí svalu je pružná šlacha, která se podílí na pohybu, umožňuje přenos svalového vzruchu na kost a tím usnadňuje svalovou práci. Kůň má velké zastoupení šlachové tkáně a jeho spodní část končetin je opatřena samotnými šlachami, což mu umožňuje energeticky výhodný pohyb a menší únavu (Švehlová, 2008). Šlacha je podobně uspořádaná jako svalové bříško a její konec je pevně spojen s kostí nebo chrupavkou. Je složena z rovnoběžných kolagenních fibril navazujících na svalová vlákna, která jsou dále spojena ve svazky vmezeřeným vazivem šlachy peritendineum internum. Ve vmezeřeném vazivu probíhají stejně jako u svalu cévy a nervy. Na povrchu šlachy se nachází pevný obal, který tvoří peritendineum externum. Při úponu šlachy na kost přecházejí kolagenní fibrily šlachy přímo v kolagenní fibrily kostní tkáně a peritendineum externum přechází ze šlachy přímo do okostice (Najbrt a kol., 1973). 11

1.1.2 Struktura svalového vlákna Základní stavební a funkční jednotkou příčně pruhované kosterní svaloviny jsou dlouhé, mnohojaderné svalové buňky - svalová vlákna, která se sdružují a vytvářejí samostatné anatomické jednotky svaly. Vlákna kosterního svalstva se vyznačují výrazným příčným pruhováním a na příčném řezu mají oválný tvar. Dosahují délky 1 40 mm a tloušťky 10 100 µm. Povrch vlákna pokrývá buněčná membrána sarkolema, pod kterou jsou uložena v podélných řadách početná jádra. Tloušťka sarkolemy se pohybuje okolo 9 nm a v podobě trubičkovitých příčných tubulů se vchlipuje v pravidelných intervalech do svalového vlákna. Vlákno vyplňuje cytoplazma svalového vlákna sarkoplazma, která obsahuje buněčné organely, mitochondrie, kapénky tuku a glykogenu, sarkoplazmatické retikulum a hustě uspořádané, podélně orientované rovnoběžné řady vlákének, které se nazývají myofibrily. Myofibrily dosahují tloušťky 1 2 µm a obsahují střídající se segmenty silně a slabě dvojlomné substance. Silně dvojlomný úsek se označuje jako anizotropní a je prostoupený příčnou ploténkou mezofragmou. Slabě dvojlomný úsek se označuje jako izotropní a je rozdělen na dvě poloviny tenkou, silně dvojlomnou příčnou ploténkou telofragmou (Z-linie). Úsek myofibrily mezi dvěma Z-liniemi se nazývá sarkomera. Základními proteiny, které obsahují myofibrily, jsou aktin a myozin jsou to hlavní stavební jednotky myofilament. Podle zastoupení těchto proteinů rozlišujeme aktinová a myozinová myofilamenta. Myozinová myofilamenta jsou dlouhá 1,5 µm a jejich tloušťka se pohybuje okolo 10 nm, nazývají se též tlustá myofilamenta. Aktinová myofilamenta jsou 1 µm dlouhá a asi 5 nm tlustá, jsou přibližně dvakrát četnější než myozinová a nazývají se tenká myofilamenta. Mitochondrie, které jsou přítomny v sarkoplazmě, se nazývají sarkosomy a jsou uspořádané v podélných řadách mezi myofibrilami. Sarkoplazmatické retikulum je zvláštním typem hladkého endoplazmatického retikula a je složeno z tubulů zvaných sarkotubuly a z cisteren, které jsou uspořádané podélně a příčně okolo každé myofibrily (Klika a kol., 1986). 12

Obr.1 Struktura kosterního svalu (Flusserová) 1.2 Kontrakce svalu Na základě podráždění vzniká nervový vzruch, který je motorickým nervem přiveden z mozku nebo míchy do svalu. V nervosvalové ploténce se jeho vlákna napojí na vlákna svalová a vytvoří tzv. motorickou jednotku. Až se nervový vzruch dostane do oblasti nervosvalové ploténky, začne být uvolňován acetylcholin, pomocí kterého se přenese do svalového vlákna a šíří se po jeho membráně až k samotným okrajům. Významnou úlohu při spouštění kontrakce mají vápenaté ionty umístěné v trubičkovitých tubulech membrány. Tyto ionty se uvolňují s příchodem nervového vzruchu, vážou se na aktinová myofilamenta a dávají myofibrilám signál ke kontrakci (Švehlová, 2008). Aktinová myofilamenta se zasunují do prostorů mezi myozinová a spojením vzniká kontraktilní aktomyozin, umožňující pohyb v jednom směru (Klika a kol., 1986). Obecně platí, že jeden nervový vzruch vyvolá jeden svalový stah, pokud je nervových vzruchů více, svalový stah je silnější a trvá delší dobu (Švehlová, 2008). Proces kontrakce by nemohl probíhat bez potřebné energie. Tuto energii sval získává rozkladem ATP, který vyrábí během své práce z energetických zdrojů buďto za přítomnosti kyslíku - aerobní práce, nebo bez kyslíku - anaerobní práce (Švehlová, 13

2008). Všechny myofibrily se kontrahují současně a naráz, na konci kontrakce se vápenaté ionty vracejí zpět do tubulů a nastupuje proces relaxace (Klika a kol., 1986). 1.3 Svalové skupiny Svaly lze rozdělit podle mnoha hledisek a některé z nich mohou plnit i řadu funkcí. Rozeznáváme svaly, kterým říkáme synergisté, protože vykonávají pohyb ve stejném směru. Jejich opakem jsou svaly, které vykonávají pohyb proti sobě a nazývají se antagonisté. Třetí skupinu tvoří svaly, které se nehýbou a slouží jako stabilizátory částí těla. Výsledný pohyb svalu závisí na tom, jakým typem kontrakce se sval stahuje. Pokud se sval stahuje, ale nezkracuje, jedná se o kontrakci izometrickou. Tato kontrakce nastává při statické svalové práci, kdy kůň zaujímá určitý postoj. Jestliže se sval při kontrakci zkracuje a úpony se přibližují k sobě, jedná se o kontrakci koncentrickou a sval vyvolává pohyb koně. Může nastat i taková kontrakce, u které se sval stahuje, ale nezkracuje, protože je ovlivněn vnější sílou a zůstává stejně dlouhý nebo se prodlouží. Jedná se o kontrakci excentrickou, která nastává, když sval brzdí nějaký pohyb, např. když končetina došlápne na zem a pohybující se hmotnost těla má tendenci ohnout klouby, ale svaly je stahem drží narovnané, aby mohla podepřít tělo (Švehlová, 2008). Podle tvaru rozdělujeme svaly na krátké, dlouhé, ploché a kruhové. Krátké svaly se nachází zejména na páteři, dlouhé najdeme především na končetinách. Ploché svaly tvoří z části stěny tělních dutin, kruhové svaly tvoří svěrače tělních otvorů. Podle uspořádání pak rozlišujeme svaly jednoduché nebo rozeklané, které vybíhají v několik svalových bříšek (Najbrt a kol., 1973). Podle toho, jakou zastává sval v těle funkci rozlišujeme natahovače a ohybače, přitahovače a odtahovače, otáčeče, zvedače, stahovače, zatahovače, svěrače, rozvěrače apod. Dále je možno rozdělit svaly podle místa, kde se nachází na svaly hlavy a krku, svaly trupu a svaly končetin (Švehlová, 2008). 1.3.1 Svaly krku Svaly, které tvoří krk a hýbou krční páteří, určují pozici krku, hlavy a následně i hřbetu koně a jsou velice žhavým diskusním tématem už po dlouhou dobu (Švehlová, 2008). Krk pohyblivě spojuje trup s hlavou, čímž usnadňuje koni příjem potravy a přispívá také 14

k využití čidel, která mají sídlo na hlavě. Svaly krku tvoří s hřbetními svaly nedělitelný celek a společně jsou inervovány z ventrálních větví krčních nervů (Najbrt a kol., 1973). Pro správný pohyb koně je nesmírně důležitá jeho páteř, která by nebyla schopna dokonalého pohybu bez celé řady svalů, které jí tento pohyb umožňují a zároveň modifikují. Páteř koně musí být dostatečně stabilní během pohybu i ve stoje, aby mohla zůstat ve správném tvaru a abychom vůbec mohli na koni jezdit. Pokud by byly svaly slabé a netrénované, váha jezdce by znamenala pro koně velká zdravotní rizika. Pohyblivost krku u koně ovládá velké množství svalů, z nichž jsou některé segmentované a umožňují pohyb jednotlivých obratlů. Svaly krku ovlivňují pohyb a nesení hlavy a regulují rovnováhu koně a pohyblivost dalších částí jeho těla (Švehlová, 2008). 1.3.1.1 Ventrální krční svaly Do této skupiny patří skupina tzv. prevertebrálních svalů dlouhý krční sval a ventrální a laterální přímý hlavový sval. Hlavní funkcí svalů této skupiny je při oboustranném smrštění ohýbat krk a hlavu, při jednostranném smrštění jej ohýbat pouze na příslušnou stranu. Dále sem patří skupina skalenů, jejíž svaly schylují krk, táhnou první žebra kraniálně a účastní se tak na vdechu. U koně je to střední kloněný sval, rozdělený na dorzální a ventrální část (Najbrt a kol., 1973). Svaly jsou slabší a menší. Z pohledu jezdeckého výcviku je snížení a klenutí krku při zvednutém kohoutku žádoucí pozice, které říkáme vytažení krku dopředu a dolů, přičemž zvednutý kohoutek podporuje správné vyklenutí hřbetu. Tuto pozici vyvolává oboustranné smrštění kloněných svalů a hrudní části dlouhého krčního svalu za spolupůsobení svalů ramenního pletence, ke kterým patří kývač a zvedač hlavy. Kývač hlavy táhne dolní čelist k hrudní kosti, podílí se na snižování hlavy, klenutí krku a také na nesení hlavy na kolmici. Zvedač hlavy spojuje pažní kost s týlem a umožňuje koni při snížení hlavy vystrčení nosu před kolmici. Celý tento proces je důkazem správně pracujícího uvolněného koně (Švehlová, 2008). 1.3.1.2 Dorzální krční svaly Do této skupiny patří některé svaly tvořící skupinu hřbetních svalů. Jsou to nejdelší krční sval, nejdelší nosičový a hlavový sval, polotrnový hlavový sval a řemenovitý sval. 15

Tyto svaly natahují a zvedají krk a hlavu a při jednostranném smrštění se podílejí na ohnutí krku do strany. Jsou silnější než dolní krční svaly, protože pracují proti zemské gravitaci. Řemenovitý sval je velmi silný sval, který se zřetelně rýsuje na obou stranách krku. Tento sval spojuje týlní kost s kohoutkem a spolu s polotrnovým hlavovým svalem vyplňují prostor mezi páteří a hřebenem krku a vytváří jeho žádoucí klenutý tvar. Tyto svaly také zvedají a ohýbají krk a hlavu a umožňují vystrčení nosu dopředu. Nejdelší hlavový sval a nejdelší nosičový sval se podílejí na zvedání a ohýbání krku, a tím, že pokračují podél páteře až ke křížové kosti, stabilizují páteř a funkčně propojují krk se hřbetem a bedry. Další skupinu tvoří hluboké krční svaly, které se podílejí na otáčení a laterálním ohnutí krční páteře a udržují stabilitu jednotlivých obratlů. Hýbače hlavy spojují hlavu s prvním a druhým krčním obratlem a zajišťují její pohyb na všechny strany (Švehlová, 2008). Obr.2 Nejdůležitější krční svaly koně (Švehlová) 1.3.2 Svaly trupu Tyto svaly tvoří rozsáhlé skupiny, které se účastní téměř na všech pohybech těla. Zařazujeme sem svaly hřbetní, hrudní, břišní, ocasní i svaly krční. Hřbetní svaly jsou mohutné a rozkládají se po celé délce koňského těla od týlní kosti až po kořen ocasu. Lze je rozdělit na svaly hluboké a povrchové. Hluboké svaly jsou uloženy blíže páteře a jsou segmentované, spojují sousední obratle a nazývají se krátké hřbetní svaly (Najbrt a kol., 1973). Tyto svaly obsahují velké množství receptorů, 16

které vysílají do oblasti mozku informace o pozici jednotlivých částí páteře a jejich ovládání vyžaduje kvalitní gymnastický výcvik (Švehlová, 2008). Na těchto krátkých svalech jsou uloženy povrchové svaly dlouhé hřbetní svaly, které přeskakují vždy několik následujících obratlů (Najbrt a kol., 1973). Povrchové svaly jsou delší a silnější a jejich trénink je snazší, protože nevyžaduje jemnou koordinaci (Švehlová, 2008). Natahovače páteře jsou skupina svalů, která se upíná na obratle shora. Téměř všechny svaly jsou párové a při oboustranném smrštění umožňují natažení páteře nebo její části. Při jednostranném smrštění pak ohýbají páteř na stranu a často umožňují i její pootočení podél podélné osy. Do této skupiny patří dorzální krční svaly, hřbetní svaly, na které pak navazují svaly hýžďové a stehenní. Ohybače páteře se nacházejí na spodině obratlů a zasahují až k dolní části trupu. Při oboustranném smrštění ohýbají celou páteř směrem nahoru a způsobují její vyklenutí, při jednostranném smrštění umožňují její ohyb na příslušnou stranu. Zařazujeme sem ventrální krční svaly, některé svaly ramenního pletence, bedrovce a svaly břišní (Švehlová, 2008). 1.3.2.1 Svaly umožňující pohyb a pozici hřbetu Vzájemné působení těchto svalů má vliv na pozici hřbetu, páteře a jejího vyklenutí. Významným způsobem se podílejí na schopnosti koně nést nejen své vlastní tělo, ale i jezdce na hřbetě. Koordinace napětí a práce svalů na obou polovinách trupu přenášejí pohyb pánevních končetin na hřbet a ovlivňují i podélné ohnutí páteře. V oblasti hrudní a bederní páteře se jedná o krátké a dlouhé hřbetní svaly. Dlouhé hřbetní svaly se podílejí na prohnutí hřbetu a mají velký význam pro udržení stability a pozice páteře. Brání také nadměrnému vyklenutí páteře a podílejí se na pohybu koně ve všech jeho jednotlivých chodech. Nejdůležitější z těchto svalů je nejdelší hřbetní sval, který se nachází hlouběji podél obratlů pánve a zajišťuje stabilizaci, ohýbání páteře do strany a prohýbání dolů, vzpínání a vyhazování. Je spojen s hýžďovými svaly a je velice důležitý při lokomoci, protože přenáší pohybové impulzy pánevních končetin ve fázi kmitu na hřbet (Švehlová, 2008). Na vyklenutí hřbetu se podílejí bederní svaly a břišní svaly. Svaly bedrovce jsou uloženy na spodině bederní páteře, upínají se na pánev nebo stehenní kost. Mají velký vliv na pohyb pánve a kyčelního kloubu a při výcviku umožňují žádoucí podsazení zádě. Jsou to malý a velký bedrovec a kyčelní sval (Švehlová, 2008). Břišní svaly rozdělujeme do tří hlavních skupin. První je dorsální skupina, která je vázána na páteř a je částečně 17

segmentovaná. Patří sem bederní mezižeberní svaly a čtyřhranný bederní sval, oba pohybují žeberními výběžky bederních obratlů. Do druhé ventrální skupiny patří přímé břišní svaly, které tvoří podélnou svalovinu břišní stěny a napomáhají vyklenutí hřbetu. Třetí nejrozsáhlejší laterální skupinu tvoří ploché svaly - zevní šikmý břišní sval a příčný břišní sval (Najbrt a kol., 1973). Všechny břišní svaly se podílejí na výdechu, jsou součástí břišního lisu a představují třívrstvý vak, který drží pohromadě vnitřní orgány dutiny břišní. Dále se podílejí na stabilizaci hřbetu, ohnutí trupu do strany a částečně i na pohybu pánevních končetin (Švehlová, 2008). 1.3.2.2 Svaly ovlivňující oblast kohoutku, plecí a prsou Mezi svaly ovlivňující tyto oblasti u koně patří především svaly pletence, které spojují převážně lopatku s krčními nebo hrudními obratli či žebry (Švehlová, 2008). Všechny svaly pletence se vyznačují stejnou funkcí připojují hrudní končetiny k trupu a zasahují až na hřbet, krk a hrudník (Najbrt a kol., 1973). Zajišťují pohyb lopatky a tím i celé hrudní končetiny a mohou měnit i polohu páteře a trupu, čímž se podílejí na posunu těla vpřed. Slouží také jako závěsný koš pro hrudník mezi listy lopatek a tím zvyšují pružnost a snižují tlumení nárazů při došlápnutí končetiny na zem tzv. zadní svaly (Švehlová, 2008). Podle původu se rozdělují na skupinu svalů přídatného nervu, lopatkovou skupinu a prsní skupinu. Skupinu přídatného nervu tvoří kápový sval a kývač hlavy. Do lopatkové skupiny řadíme krční a hrudní pilovitý sval, kosočtverečný sval a lopatkopříčný sval (Najbrt a kol., 1973). Obě tyto skupiny řadíme mezi tzv. přední svaly, které spojují hrudní končetinu s krční páteří a společně s krčními svaly umožňují pohyb krku, hlavy a hrudní končetiny. Krční část kápového svalu spojuje vnější plochu lopatky se šíjovým vazem a krční část kosočtverečného svalu spojuje trnové výběžky krčních obratlů s horním okrajem lopatky a vzájemně se podílejí na přitažení lopatky k hrudníku a zvedání krku. Pilovitý sval umožňuje koni zvednutí krku a lopatkopříčný sval pak jeho skonění a ohnutí. Všechny tyto svaly se společně podílejí na pohybu hrudní končetiny (Švehlová, 2008). Prsní skupina je tvořena povrchovými a hlubokými prsními svaly, podkličkovým svalem a nejširším hřbetním svalem (Najbrt a kol., 1973). Nejširší hřbetní sval spojuje plochu hrudníku s horním koncem pažní kosti a společně s hrudní částí kápového svalu a kosočtverečného se podílejí na přitažení lopatky k hrudníku a jejím pohybu. Všechny 18

prsní svaly zajišťují pružné zavěšení hrudníku, tlumí nárazy a podílejí se na pohybu hrudních končetin. Povrchové prsní svaly tvoří zepředu prsa koně. Obr.3 Svaly podílející se na zavěšení hrudního koše mezi lopatky koně (Švehlová) 1.3.3 Svaly hrudní stěny a bránice Všechny hrudní svaly jsou dýchací svaly a většinou jsou rozepjaty mezi jednotlivými žebry. Ovládají pohyby hrudní stěny a rozšiřují a zužují jimi hrudní dutinu. Svaly, které rozšiřují hrudník označujeme jako inspirátory a svaly, které zužují hrudník se označují jako exspirátory. Do skupiny hrudních svalů patří vnější a vnitřní mezižeberní svaly, dorsální kraniální a kaudální pilovitý sval, zatahovač žebra, mezichrupavkové svaly, příčný hrudníkový sval a samostatný mohutný dýchací sval bránice (Najbrt a kol., 1973). 1.3.4 Svaly hrudní končetiny Končetiny zajišťují pohyb a slouží jako opora těla při stání a odpočinku. Jsou opatřeny velkými a silnými svaly a některé z nich i šlachovou tkání. Pohyb hrudní končetiny vůči 19

hrudníku a trupu zajišťují svaly ramenního pletence a svaly vlastní končetiny spojující její jednotlivé kosti (Švehlová, 2008). Podle funkce a uložení se vlastní svaly hrudní končetiny rozdělují na lopatkové, pažní, předloketní a krátké svaly prstů (Najbrt a kol., 1973). Lopatkové svaly pokrývají lopatku, upínají se na pažní kost a ovládají ramenní kloub. Rozdělují se na laterální a mediální. Laterální svaly ovládají ohyb a natažení ramenního kloubu a označují se jako natahovače a ohýbače. Patří sem mohutný a šlašitě protkaný nadhřebenný a pohřebenný sval, deltový sval a malý oblý sval. Mediální svaly slouží především jako ohybače ramenního kloubu, ale mohou končetinu i přitahovat. Do této skupiny zařazujeme podlopatkový sval, velký oblý sval a zobcovitý sval (Najbrt a kol., 1973). Pažní svaly odstupují zčásti na lopatce a zčásti na pažní kosti a upínají se na předloktí. Působí současně na ramenní i loketní kloub a podle funkce a uložení je rozdělujeme na kraniální a kaudální. Kraniální skupinu tvoří dvojhlavý pažní sval, který slouží jako natahovač ramenního kloubu a ohybač loketního kloubu a pažní sval, který slouží pouze jako ohybač loketního kloubu. Kaudální pažní svaly jsou trojhlavý sval pažní, loketní sval a napínač předloketní povázky a slouží převážně jako natahovači loketního kloubu. Trojhlavý pažní sval a napínač povázky slouží současně i jako ohybače (Najbrt a kol., 1973). Předloketní svaly ovládají pohyby zápěstí a prstů a obalují kosti předloktí téměř ze všech stran. Rozdělují se na kraniální a kaudální svaly a na drobné předloketní svaly. Kraniální skupinu tvoří vřetenní a loketní natahovač zápěstí, společný natahovač prstu, postranní natahovač prstu (Najbrt a kol., 1973). U koní mají tyto svaly svalová bříška pouze v horní části a od záprstního kloubu se jedná pouze o úponové šlachy (Švehlová, 2008). Kaudální předloketní svaly zajišťují ohyb zápěstí a prstů. Řadíme mezi ně vřetenní a loketní ohýbač zápěstí, povrchový a hluboký ohybač prstů. Krátké svaly prstů jsou uloženy na palmární straně zápěstí a svými úpony zasahují až na prsty a zařazujeme mezi ně tzv. mezikostní svaly, přitahovače prstů a červíkovité svaly (Najbrt a kol., 1973). Natahovače a ohybače prstů složí koni také jako pružiny a pomáhají mu během pohybu i stání šetřit svalovou energii (Švehlová, 2008). 20

1.3.5 Svaly pánevní končetiny Pohyb svalů, ze kterých je pánevní končetina složena, zajišťují stejně jako u hrudní končetiny svaly pletence a vlastní svaly pánevní končetiny (Najbrt a kol., 1973). Pánevní končetiny plní pro koně funkci motoru a umožňují pomocí mohutných svalů v oblasti pánve posun celého těla vpřed (Švehlová, 2008). Vlastní svaly pánevní končetiny tvoří tyto skupiny: bederní svaly, pánevní svaly, stehenní svaly, svaly bérce a krátké svaly prstů. Pánevní svaly obalují pánev a křížovou kost a rozdělují se na hluboké a povrchové. Mezi povrchové svaly patří napínač široké povázky, povrchový, střední, přídatný a hluboký hýžďovec a hruškovitý sval (Najbrt a kol., 1973). Hýžďové svaly spojují kyčelní kost s kostí stehenní, natahují a ohýbají kyčelní kloub a podílejí se na úkroku pánevní končetiny do strany. Napínač široké povázky ohýbá kyčelní kloub a zároveň natahuje kloub kolenní a podílí se na posunu pánevní končetiny dopředu směrem pod těžiště koně (Švehlová, 2008). K hlubokým pánevním svalům řadíme zevní a vnitřní ucpávací sval, sval dvojče a čtyřhranný stehenní sval. Všechny tyto svaly jsou malé a nemají příliš velký význam, přispívají k přitažení a k rotaci v kyčelním kloubu, protože otáčejí koleno laterálním směrem (Najbrt a kol., 1973). Stehenní svaly obklopují stehenní kost a rozdělují se podle své funkce a uložení na kraniální, kaudální a mediální. Kraniální skupinu tvoří čtyřhlavý stehenní sval, který je tvořen čtyřmi hlavami upínajícími se na čéšku a je extenzorem a flexorem kolenního kloubu. Dále sem patří malý pouzderní kolenní sval (Najbrt a kol., 1973). Při posunu trupu přes pánevní končetinu směrem dopředu slouží jako opora a nedovolí, aby došlo k ohnutí kolene, a stahují se tehdy, když je trup fixním bodem a dochází k pohybu končetiny (Švehlová, 2008). Do kaudální skupiny zařazujeme tři mohutné svaly, jsou to: dvouhlavý stehenní sval, který odstupuje dvěma hlavami a pološlašitý a poloblanitý sval (Najbrt a kol., 1973). Tyto svaly jsou rozprostřeny od pánve nebo křížové kosti až ke kosti stehenní a některé zasahují až ke kostem hlezenního kloubu. Jejich funkce spočívá v natahování kyčelního kloubu a natahování a ohýbání kloubu kolenního nebo hlezenního. Posunují také trup přes pánevní končetinu směrem dopředu. Mediální stehenní svaly jsou slabší a jejich hlavní funkce spočívá v přitažení v kyčelním kloubu přitahují tedy pánevní končetinu k tělu (Švehlová, 2008). Do této skupiny patří, štíhlý sval, krejčovský sval, přitahovač a hřebenový sval (Najbrt a kol., 1973). 21

Svaly bérce obklopují kosti bérce z kraniální, kaudální a laterální strany a rozdělují se kraniální a kaudální. Zařazujeme mezi ně holenní sval, třetí lýtkový sval, dlouhý a postranní natahovač prstů a dlouhý natahovač prvního prstu, trojhlavý a dvojhlavý lýtkový sval, povrchový a hluboký ohybač prstů a dlouhý ohybač prvního prstu (Najbrt a kol., 1973). Jejich funkce spočívá v ohýbání a natahování hlezenního kloubu a dvojhlavý lýtkový sval je součástí Achillovy šlachy. Svaly prstů jsou obdobné jako na hrudních končetinách (Švehlová, 2008). 2 VYTVÁŘENÍ KONDICE A VLIV TRÉNINKU Svalová tkáň a její svalové buňky jsou velmi dobře zásobeny hojným množstvím krve a tréninkem kardiovaskulárního systému se u koně formují i základy metabolického tréninku. Zdokonaluje se síť krevního řečiště a kyslík, který se dostává do těla, je převáděn do krve a dopraven do pracujících svalů. Při své práci přeměňují svaly chemickou energii živin z menší části v mechanickou energii svého smrštění a z větší části v tepelnou energii a tím se zahřívají. Tímto procesem vylepšují svoji schopnost zužitkovat kyslík a jsou schopny rychlejší přeměny v energii, zvyšují efektivitu, s níž pracují a kůň při stejné zátěži vynakládá méně námahy než dříve (Loving, 2004). Než vůbec začneme s naším koněm pracovat, měli bychom si ujasnit, co by náš kůň měl umět a na co ho budeme používat. Pod pojmem trénink rozumíme složitý proces, který trvá velice dlouho a při kterém se kůň přizpůsobuje opakující se fyzické a psychické zátěži. Při tomto procesu pak vznikají nové pohybové vzorce, zlepšuje se funkce všech tělesných orgánů a mění se stavba těla. Výcvik se zaměřuje spíše na zlepšení nervosvalové koordinace a využívání přístupné energie, při němž se vytváří nové podmíněné reflexy vycházíme z toho, co je koni od přírody dané a pomocí kombinace umělých a přirozených podnětů ho postupem času naučíme dělat nové věci. Kůň musí být při výcviku pozorný, protože zapojuje nejen svaly, ale i svůj mozek. S postupem času se pak každý nový cvik stává snadným a nenáročným (Švehlová, 2008). Důležitou součástí tréninku je posilování svalů a je potřebné mít na paměti, že i když se svaly na tréninkovou zátěž adaptují velice rychle, trvá většinou nejméně tři až šest měsíců, než na základě cvičení dozrají (Loving, 2004). Je potřeba dodržovat zásadu, že než se na koně poprvé někdo posadí, měly by jeho svaly být alespoň částečně trénované, aby byly schopné stabilizovat hřbet. K takovému prvnímu tréninku lze využít 22

práci ze země a správné lonžování. Fyzická kondice a dobrá koordinace odpovídající požadované práci je tělesným základem každého důvěryhodného vztahu mezi člověkem a koněm. Nesmíme zapomenout na uvolnění koně před začátkem jakéhokoliv tréninkového či výcvikového procesu, protože činnost každé pracující buňky je potřeba nejprve nastartovat. Uvolněný kůň je ochotnější a práce je pro něj méně namáhavá (Švehlová, 2008). Velice dobrým příkladem posilovacího tréninku je práce v kopcích, kdy kůň musí nést do kopce nejen svoji vlastní váhu, ale i váhu naší a svaly u tohoto způsobu posilování pracují proti zemské přitažlivosti. Dalším způsobem, který se používá ke zlepšení pružnosti a ohebnosti jsou drezurní a gymnastická cvičení. Tato cvičení bychom neměli vynechávat, protože svaly, které jsou ztuhlé a strnulé, jsou náchylnější ke zranění (Loving, 2004). 3 WESTERNOVÉ JEŽDĚNÍ 3.1 Co je westernové ježdění Samotné westernové ježdění se dostalo do Evropy asi před 25 lety a jako velmi pragmatický způsob ježdění se rychle rozmáhá. Je také všeobecně velmi oblíbené, a to včetně třech pro westernové ježdění typických plemen koní, jako jsou quarter horse, paint horse a appaloosa (Kreinberg, 2008). Tento způsob ježdění nachází své základy v jezdeckém umění a metodách starých kovbojů, kteří převzali některé základy od Mexičanů a ti je zase zdědili po španělských jezdcích. Všechna jezdecká umění z této doby měla hodně společného pohodlná hluboká sedla s širokými třmeny, použití páky a vedení koně jednou rukou, ostré obraty a prudká zastavení. Kdysi výsadní šlechtitelská zábava byla přetvořena mexickými honáky dobytka v užitečný pracovní nástroj, který pak američtí kovbojové povýšili na legendu a jejich potomci až na moderní sport. Tímto způsobem se dostali koně do jízdáren a na závodní arény a z původních disciplín, jakými bylo chytání dobytka do lasa či jízda na divokém koni, se začaly vyvíjet i disciplíny umělé western pleasure, reining a další. Byly ustanoveny asociace jednotlivých plemen a disciplín, otevřel se rozsáhlý trh a po méně zdárných začátcích se westernové ježdění stalo ve své vlasti nedílnou popularitou, která oslovila své příznivce uvolněným, kontrolovatelným a pohodlným ježděním na volné otěži (Lečíková, 2004). 23

3.2 Všestranný westernový kůň Mnoho jezdců a jezdkyň sní o jízdě na svém koni na volné otěži, a že budou mít koně pod kontrolou na lehkých pomůckách, ale jezdec i kůň se musí hodně učit, než takového cíle dosáhnou. (Kreinberg, 2008). První otázka, kterou si každý položí, je výběr plemene, které se pro tento styl nejvíce hodí. Pokud je naším cílem soutěžení, pak bychom se měli přiklánět spíše k westernovým plemenům, protože jiná plemena budou mít na závodech jistý handicap. Avšak přímo westernová plemena koní nejsou podmínkou a při skromnějších přáních nám postačí ochotný, spolehlivý a zdravý kůň (Lečíková, 2004). Základním rysem, kterým by se měl vyznačovat každý westernový kůň, je dobrý charakter tedy schopnost okamžitě reagovat na povely, dokonalý klid, soustředění a uvolněnost. Jeho povaha je ve výcviku nejdůležitější, protože kůň bude pracovat jen tak dobře, jak mu to jeho povaha dovolí. Dalším neméně významným hlediskem je stavba těla, protože některé westernové cviky jsou velmi náročné a pro koně s nedostatky ve stavbě těla nebo v osvalení téměř neproveditelné. Tvar těla by měl tedy připomínat rovnoramenný lichoběžník, se stejnými úhly u základny, které pak rozhodují o dokonalé rovnováze koně. Nejdůležitější pravidla pro výběr jsou široko posazené oči a velké nozdry - oči značí prostornou mozkovnu a nozdry jsou důležité pro dostatek vzduchu pro vyživení svalů. Dále pak středně dlouhý krk, který napomáhá při udržení rovnováhy, zastavení a obratech a dobře utvářený kohoutek doplněný správně šikmou lopatkou, krátkým hřbetem a dostatečně silnými bedry. Obzvlášť typická je pro westernové plemeno výrazně osvalená, svažující se záď, která umožňuje dokonalé podsazení a vyvinutí velké rychlosti a síly a výrazně osvalená stehna a bérce (Lečíková, 2004). Další otázkou, kterou bych se chtěla v této práci zabývat je, co by měl takový všestranný westernový kůň umět. Cílem takového výcviku, ke kterému by měly vést popisované metody, je všestranný westernový kůň, který se potom může dále vzdělávat buď v určité disciplíně podle svého talentu anebo se může využívat jako spolehlivý partner na projížďky do přírody (Kreinberg, 2008). Jeho kondice a osvalení budované v průběhu celého výcviku by měli pak tomuto koni zajistit nést jezdce a pracovat bez jakéhokoliv problému či újmě na jeho zdraví. Všechny uvedené učební postupy, by měly vést od známého a jednoduchého k neznámému a obtížnějšímu a to neznámé a obtížnější se pak stává běžným a 24

jednoduchým a slouží jako základ k další práci na vyšším tréninkovém stupni (Kreinberg, 2008). Musíme pamatovat na to, že výcvik koně je sled úzce souvisejících kroků od základního k pokročilému a přeskočení nebo vynechání některého z nich se nakonec v budoucnosti někde projeví a my se budeme muset vrátit zpět. Obr.4 American quarter horse (Montgomery Photographics) 4 ZÁKLADNÍ VÝCVIK WESTERNOVÉHO KONĚ Základní výcvik westernového koně zahrnuje sérii jednoduchých cviků, které jsou dále podstatné i pro jeho další výcvik. Obvykle trvá 90 dní, ale na délku tohoto období mají vliv i ostatní činitelé, jako jsou fyzická vyzrálost koně, jeho ochota a schopnost učit se, zkušenosti jezdce či trenéra a další. Kůň, který prošel základním výcvikem, musí umět na volné otěži chodit pod jezdcem v kroku, v klusu, ve cvalu a musí umět couvat. Měl by být snadno ovladatelný a ochotně poddávat hlavu v obou směrech, měl by umět ve všech chodech obejít kruh a neuhýbat dovnitř ani ven a stejně tak by měl umět jít v kterémkoliv chodu po přímé linii. V tomto období se procvičuje zejména prostupnost a poddajnost hlavy a krku a ohebnost v žebrech (Lečíková, 2004). 4.1 Zahřívání a strečink Před zahájením jakéhokoliv výcviku je potřeba koně nejprve zahřát. Prvních 10 15 minut každé práce tvoří opracování koně v kroku a klusu, během nichž si kůň uvolní 25

svaly. Teplo tvořené pracujícími svaly zůstává uvnitř tkání, dokud se oběhový systém dostatečně nerozproudí a nezačne se tepla zbavovat. Mírně zvýšená tkáňová teplota podporuje schopnost svalů pracovat, zrychluje se srdeční tep a zlepšují se i enzymatické a metabolické reakce, takže výroba energie je efektivnější. Zahřáté vazy a šlachy jsou pružnější a snadněji se natahují, zlepší se také oběh ve svalech a kloubech. Po opracování koně, než začneme těžší svalovou práci, můžeme postupně začít s dynamickými ohýbacími cviky tzv. strečinkem, při kterém dochází k protažení měkkých tkání a kloubů. Ohýbání stimuluje rychlou kontrakci svalstva a dosáhneme při něm i dočasného prodloužení a protažení tkání, čímž se během práce snižuje i riziko zranění. Strečink rovněž eliminuje namožení svalů, které se často objevuje po dlouhodobé a nepřiměřené práci. Jako příklad některých ohýbacích cvičení můžeme uvést ohýbání krku na obě strany, ohnutí krku směrem dolů, obraty, dovnitř plec, malé kruhy a stranové cviky. Strečink můžeme zapojit i po ukončení práce, kdy se kůň ochlazuje. Můžeme použít i tzv. pasivní ohýbací cvičení, při kterých natahujeme koni postupně všechny končetiny dopředu, dozadu a do stran a zlepšujeme tak pružnost tkání a pohybové rozhraní kloubů. Cvičení musíme provádět pomalu, s opatrností, nejdéle po dobu 20 30 sekund. Rovněž můžeme jednoduchým způsobem protáhnout i hřbetní svaly, kdy jemným tlakem prstů na svaly podél páteře vyvoláme jejich natažení v opačném směru (Loving, 2004). Obr.5 Ohýbání a opracování koně před závodem (foto Jiří Zach) 26

4.2 Prostupnost a rovnováha koně Prostupnost koně je jedna z nejzákladnějších a nejdůležitějších fází výcviku, bez které nelze pokročit dále. Začínáme na ní pracovat ihned po obsednutí koně a s postupem času ji dále rozšiřujeme a vylepšujeme. U prostupného westernového koně může jezdec kontrolovat každý jeho sebemenší pohyb pomocí rukou a holení. Se všemi cviky na prostupnost začínáme nejprve v kroku a teprve až když je kůň dokonale ovládá, pracujeme v klusu a ve cvalu. Řadíme sem otáčení hlavy oběma směry, uhýbání před tlakem holeně a uhýbání zádí oběma směry, ochotu pohybu vpřed, poddání se tlaku a uvolnění ve vazu. Vaz je pohyblivým spojem mezi lebkou a páteří a díky němu kůň snižuje a zvyšuje hlavu a pohybuje s ní do strany. S uvolněním ve vazu souvisí i sebrání koně. Aby byl kůň schopen se ve vazu uvolnit, musí mít tzv. čisté hrdlo, které i při stažených krčních svalech při sebrání umožní průchod vzduchu průdušnicí. Uvolnění ve vazu a následné sebrání je ideální, pokud hlava koně směřuje kolmo k zemi. Stejně uvolněný jako ve vazu musí být kůň i v ostatních tělesných partiích (Lečíková, 2004). Při práci s hlavou na kolmici kůň posiluje horní a dolní krční svaly a zároveň se vyvíjí hřbetní a bederní svaly chránící páteř před nepřirozeným zatížením. Pokud kůň snižuje hlavu, dolní krční svaly na obou stranách krku se stahují a horní se musí naopak uvolnit, aby se mohly prodloužit. Pokud hlavu zvedá, stahují se horní krční svaly na obou stranách a dolní se musí uvolnit. Při této práci pracují obě skupiny krčních svalů antagonisticky, tedy proti sobě. Ve fázi, kdy se krk nachází zhruba ve vodorovné pozici, se horní a dolní krční svaly stahují a pracují společně jako synergisté. Pokud v této fázi ohýbáme krk doprava nebo doleva, zapojují se krční svaly na pravé a levé straně jako antagonisté s ohledem na stranu, na kterou se právě krk ohýbá (Švehlová, 2008). Rovnováha koně je jedním z předpokladů správného jezdeckého a westernového umění. Silvie Lečíková uvádí: Zkusme si představit koně jako houpačku, jejíž střed leží přímo pod sedlem a která funguje diagonálně od plece na jedné straně ke kyčli na straně druhé. Tato houpačka pracuje na principu, že pokud kůň přemístí valnou většinu své váhy například na pravou plec, bude tato plec při pohybu po přímé linii vybočovat doprava, zatímco jeho záď bude uhýbat doleva. Díky tomuto jednoduchému principu lze koně ovlivnit pomocí naší váhy v tom, jak naloží on se svojí rovnováhou. Pokud se my v sedle nakloníme například doprava, kůň se odkloní směrem opačným, 27

doleva. Tato možnost ovlivňovat rovnováhu koně sedem je podstatou ježdění a je třeba jí umět správně využít (Lečíková, 2004). 4.3 Chody westernového koně Chody jsou komplexem přísně koordinovaných, pravidelných a automatických pohybů končetin a tím i celého těla koně, jehož výsledkem je pohyb vpřed. Poznáním a pochopením principu pohybu celého koňského těla můžeme svého koně korektně trénovat, zlepšovat jeho pohyb a udržovat jeho kondici a zdraví na optimální míře. Při každém pohybu končetin se svaly stahují podle příkazů, které jsou vysílány z mozku nebo míchy pomocí nervů. Tyto příkazy určují způsob a směr pohybu končetin a pro každou končetinu existuje pouze jeden generátor rytmu, který zajišťuje jejich pohyb nezávisle na sobě. Pro efektivní posun celého koně vpřed, musí být jednotlivé generátory vzájemně zkoordinované. Podle jejich vzájemné spolupráce vznikají různé pohybové vzorce a kůň se pohybuje různými chody (Švehlová, 2008). Velmi velký význam má pro koně oblouk hrudní a bederní páteře, který se podílí na stání koně, udržení jeho těla v pohybu a nesení jezdce. Jeho oporou jsou končetiny koně a společně se svaly a vazy tvoří tzv. statický oblouk. Svaly, které se zapojují při pohybu, mají vyšší práh dráždivosti, rychleji se unaví a tvoří tzv. dynamický oblouk. Část dynamického oblouku, která je tvořena stehenními a bércovými svaly slouží koni k odrazu a část, jenž tvoří svaly okolo ramenní kosti a svaly předloktí používá kůň k dopadu (Dušek a kol., 2007). Na pohybu koně vpřed a kvalitě jednotlivých chodů se podílí nejen končetiny, ale i krk a hřbet. Hřbet slouží jako spojka mezi hrudními a pánevními končetinami a krk podporuje pohyb celého těla vpřed a napomáhá udržovat rovnováhu. Jednotlivé chody se dělí podle počtu úderů, které slyšíme během jednoho kroku na čtyřdobé krok, dvoudobé klus a třídobé cval (Švehlová, 2008). 4.3.1 Krok walk Krokem rozumíme čtyřdobý chod, při kterém se končetiny pohybují v nohosledu levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední. Pohyb vychází především z plece a u každého koně se klade důraz na jeho pravidelnost (Lečíková, 2004). Je to symetrický, kráčivý pohyb bez fáze vznosu, kdy se fáze podpěru jednotlivých končetin na určitou 28

dobu překrývají. Při pravidelném kroku koně neustále podepírají střídavě dvě nebo tři končetiny a tím mu zajišťují stabilitu při došlapování. Předpokladem pro správný, prostorný a rychlý krok je dostatečně uvolněný hřbet koně a dostatečně uvolněné a pohyblivé končetiny a to zejména v jejich horních částech. Krok je nejpomalejší a také nejkomplikovanější chod, protože se při něm tělo koně hodně pohybuje. Nejvýraznější jsou pohyby hřbetu do všech stran a pohyby krku a hlavy, kdy během jednoho krokového kroku kmitne hlava, krk, kohoutek i křížový hrbol dvakrát nahoru a dolů (Švehlová, 2008). Ideální krok se vyznačuje prostorným, pohodlným, měkkým chodem a kůň by měl budit dojem, že neustále čeká na další pobídku jezdce (Lečíková, 2004). Protože je krok pomalý a kráčivý chod, nemusí se svaly příliš namáhat, nepracují těžce, nespalují tak mnoho energie a vydrží déle. Krok patří k odpočinkovému chodu a je to nejvhodnější chod pro učení nových jízdárenských cviků a gymnastických figur. Při rychlé chůzi v kroku po delší dobu můžeme koně zbavit nadbytečného tuku a přitom mu šetřit nohy. Pánevní končetiny zajišťují koňskému tělu velkou posuvnou sílu a pro jejich pohyb a vlastní posun celého těla jsou nejdůležitější svaly okolo stehenní kosti a bérců, zejména silné hýžďové a stehenní svaly. Hrudní končetiny slouží k zachycení hmotnosti, která přichází od zádě a zastávají nosnou a tlumící funkci, jejich svaly jsou proto protkány šlašitou tkání. Pro pohyb hrudních končetin jsou nejdůležitější svaly ramenního pletence a svaly ovlivňující prošlápnutí spěnky, která zachycuje dopadající tělo a účastní se na pohybu vpřed. Na celém pohybu koně se významně podílejí svaly hřbetní, břišní a krční, které umožňují ohýbání páteře a tím ovlivňují i celkový pohyb koně. I když hřbetní a krční svaly hýbou páteří, při tomto chodu nedocílíme požadovaného osvalení, břišní svaly pracují minimálně a proto není krok ideální ani pro posilování břicha a hřbetu. Jediné možné využití krokové práce je v prudších kopcích, kdy prostorné vykračování pánevních končetin posiluje záď a stehna a podporuje kmih (Švehlová, 2008). 29

Obr.6 Sebrání v kroku (foto Jiří Zach) 4.3.2 Klus - jog Klus je označován jako dvoudobý a symetrický chod, při němž se končetiny pohybují v diagonálních párech a tím zajišťují koni rovnováhu. Při správném klusu kůň pruží ve hřbetu a střídáním diagonálních párů končetin dochází k nepatrnému momentu vznosu, kdy se kůň na okamžik pozastaví ve vzduchu (Lečíková, 2004). Klus může mít různou rychlost, rozeznáváme krátký, střední a prodloužený klus s výrazným natahováním končetin. U westernového koně je vyžadován pomalý klus, někdy je dokonce pomalejší než samotný krok (Lečíková, 2004). Stejným způsobem jako v kroku, se pohybují hlava, kohoutek a křížový hrbol i v klusu, ale během jednoho klusového kroku se dvakrát zvednou a poklesnou, avšak ne současně. Při došlápnutí diagonálního páru končetin na zem se zvedne hlava. Když je tento pár ve fázi podpěru zvedne se kohoutek a trup koně vepředu, zvednutí zádě následuje později. Jakmile se dostává diagonální pár končetin do zakročení, krk se stáčí směrem dolu a klesá i kohoutek, až se odrazí kopyta, je krk téměř ve vodorovné pozici a hlava je nejníže. Během fáze vznosu dochází k nejvýraznějšímu vyklenutí hřbetu, a čím je klus rychlejší a prostornější, tím je vyklenutí výraznější. Při klusu pracují významně a výkonněji všechny svaly podílející se na pohybu hrudní a pánevní končetiny, které byly popsány u kroku. Přímé svaly břišní a nejdelší 30

svaly hřbetní zde pracují odlišně. Úkolem pravého a levého přímého břišního svalu je během fáze podpěru zabránit nadměrnému prohýbání hřbetu. Jejich procvičováním dochází ke zpevnění břicha a to pak pomáhá šetřit hřbet koně. Nejdelší hřbetní svaly naopak zabraňují svým stahem během fáze vznosu nadměrnému vyklenutí hřbetu, pracují střídavými stahy s přímými břišními svaly a společně se podílejí na stabilizaci páteře (Švehlová, 2008). Obr.7 Quarter horse v klusu (foto Jiří Zach) 4.3.3 Cval lope Cval je třídobý, asymetrický chod, při kterém se jeden diagonální pár končetin pohybuje současně a fáze podpěru je synchronizována a druhý pár se pohybuje zvlášť, přičemž první ze synchronizovaných končetin, na kterou kůň dopadne se označuje jako vlečná a druhá, kterou se kůň posunuje dopředu se označuje jako vedoucí. Pohyb pravých a levých končetin se při cvalu nestřídá pravidelně jako u kroku a klusu. Vlečné končetiny bývají více zatíženy a představují oporu těla, vedoucí končetiny se natahují více dopředu a slouží k posunu těla. Podle vedoucí končetiny rozlišujeme pravý a levý cval. 31