Problematika práva na život a zákazu trestu smrti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Problematika práva na život a zákazu trestu smrti Bakalářská práce Autor: Hana Polončiková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Zoran Nerandžič Praha Červen 2011 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Jsem seznámená se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude přístupná třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Lysé nad Labem, dne 16.6.2011 Hana Polončiková 2

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zoranovi Nerandţičovi za jeho odborný dohled nad mojí prací, za jeho přínosné konzultace, cenné rady, podněty a všechny konstruktivní připomínky, jako i za celkovou metodickou pomoc. 3

Anotace Hlavním cílem předkládané bakalářské práce je pojednat o trestu smrti z hlediska historického i současného, a to v České republice i ve vybraných zemích v zahraničí. Práce vychází z mezinárodních dokumentů týkajících se lidských práv a obsahuje argumenty, které trest smrti podporují či ho odmítají. Jsou v ní taktéţ uvedeny současné způsoby trestu smrti a techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii. Dále se bakalářská práce věnuje problematice justičních omylů, eutanázie a potratů. Annotation The main topic of this bachelor s thesis is capital punishment from both a historical and a contemporary point of view, specifically in the Czech Republic and in selected foreign countries. The thesis is based on international documents relating to human rights, and it contains arguments in support of capital punishment and against it. It also covers current execution methods and the techniques by which capital punishment was inflicted in history. Finally, the thesis touches on the issue of judicial errors, euthanasia and abortion. 4

Obsah Úvod... 7 1. Charakteristika práva na život a trestu smrti... 8 1.1. Základní lidská práva... 8 1.2. Právo na ţivot... 9 1.3. Trest smrti... 11 2. Historie trestu smrti na území České republiky... 11 2.1. Vývoj od nejstarších dob po okupaci Československa... 11 2.2. Období od druhé světové války do zrušení trestu smrti v roce 1990... 13 2.3. Současná právní úprava výjimečného trestu... 17 3. Trest smrti v číslech... 18 4. Mezinárodní dokumenty týkající se ochrany lidských práv... 21 4.1. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, 1948... 21 4.2. Mezinárodní pakty o lidských právech, 1966... 22 4.3. Evropská úmluva na ochranu lidských práva a základních svobod, 1950... 23 4.4. Úmluva o lidských právech a biomedicíně... 23 4.5. Právo na ţivot a jeho úprava v českém právním řádu... 24 5. Argumenty pro a proti trestu smrti... 28 5.1. Argument odstrašení... 29 5.2. Argument pojistky... 30 5.3. Argument odplaty... 31 5.4. Argument pochybení lidského faktoru... 31 5.5. Praktická vhodnost trestu smrti... 32 5.6. Rasové předsudky, diskriminace... 33 5.7. Politické zneuţití... 33 5.8. Nehumánnost trestu smrti... 34 6. Státy světa a trest smrti... 35 6.1. Současné způsoby trestu smrti... 35 6.2. Techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii... 37 7. Justiční omyl... 52 7.1. USA a justiční omyly... 53 7.2. Případy justičních omylů... 53 7.3. Justiční omyly se týkají i nezletilých... 54 7.4. Justiční omyly v České republice... 55 5

8. Eutanázie... 56 8.1. Eutanázie v zahraničí... 56 8.2. Situace v České republice... 57 9. Trest smrti versus potraty... 59 Závěr... 61 Seznam použité literatury... 63 6

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma Problematika práva na život a zákazu trestu smrti. Jiţ z názvu vyplývá, jakou problematikou se budu v bakalářské práci zabývat. Práce si klade za cíl zjištění, zda je právní ochrana práva na ţivot dostatečná a zda je trest smrti trestem spravedlivým, či nikoli. Právo na ţivot je v dnešní době vnímáno spíše jako samozřejmost, ale pouze do doby, neţ se někdo rozhodne nám toto právo vzít nebo ho nějakým způsobem ohrozit. V tu chvíli se odvoláváme na demokratické ústavní systémy i mezinárodní úmluvy, které toto základní lidské právo chrání. V našem právním řádu se jedná především o Listinu základních práv a svobod, která v hlavě druhé, oddíle prvním, článku č. 6 vyjmenovává základní lidská práva a svobody. Téma trestu smrti jsem si pro svou bakalářskou práci vybrala proto, ţe jde o téma velmi kontroverzní a rozděluje společnost na dva názorově nesmiřitelné tábory. Mezi zastánci a odpůrci bude probíhat souboj argumentů nejspíše ještě hodně dlouho, jelikoţ dnes nelze jednoznačně a objektivně určit, kdo z nich má pravdu. O trestu smrti by se dalo napsat velmi mnoho, vzhledem k šíři tématu i moţnosti nahlíţení na něj z různých úhlů. Mým cílem není pojmout téma vyčerpávajícím způsobem, zaměřuji se pouze na některé aspekty a pohledy. Bakalářská práce se bude zabývat historickým vývojem trestu smrti na území České republiky, dále pak mezinárodními dokumenty, které se týkají ochrany lidských práv. Právě ochrana lidských práv a její zakotvení v právně závazných dokumentech totiţ velmi souvisí s celosvětovým trendem rušení trestu smrti. Další kapitoly jsou věnovány argumentům odpůrců trestu smrti a argumentům, jimiţ se zaštiťují zastánci tohoto trestu. Dále zmíním současné způsoby trestu smrti a stručně popíši techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii. Má práce neopomene ani problematiku tzv. justičních omylů neboli justičních vraţd, problematiku eutanázie a interrupce. 7

1. Charakteristika práva na život a trestu smrti 1.1. Základní lidská práva Základní lidská práva jsou naší společností nahlíţena jako práva přirozená a univerzální. To znamená, ţe jsou to práva, která náleţejí kaţdé lidské bytosti od narození, aniţ by jí je musel udělit stát. Ne ve všech společnostech a zemích je na lidská práva nahlíţeno stejně jako u nás. Univerzalitu lidských práv, jak ji vnímáme my v dnešní době, neuznávají například některé státy asijské a islámské, které tato práva nepřiznávají některým skupinám obyvatel. Rozdíly v jejich chápání existují zejména díky vlivu historie, náboţenství či tradice daného státu. 1 Lidská práva a jejich ochrana se stala centrem pozornosti mezinárodních organizací po druhé světové válce. V této době má také kořeny trend, který v současnosti ovládl vyspělé demokratické, zejména evropské země, trend stavějící lidská práva na nejvyšší příčku hodnotového ţebříčku, trend poţadující ochranu lidského ţivota za všech okolností, trend k humanismu a v neposlední řadě také trend k úplnému vymýcení trestu smrti. Zásadním dokumentem mezinárodní povahy v oblasti lidských práv je Všeobecná deklarace lidských práv a svobod z roku 1948. Ta však není právně závazná, má pouze deklaratorní povahu, proto práva v ní deklarovaná musela být zakotvena v dalších mezinárodních smlouvách a paktech. Mezi základní lidská práva patří v první řadě právo na ţivot, dále právo na lidskou důstojnost, nedotknutelnost, osobní svobodu a další. V České republice jsou tato práva zakotvena v Listině základních práv a svobod, jejíţ čl. 1 je jako celek deklaruje jako: nezadatelná (nelze je postoupit, dát do zástavy) nezcizitelná (nelze převést za úplatu, darovat) nepromlčitelná (nezanikají mlčením) nezrušitelná (stát je nemůţe zrušit) Takto deklarované kvality základních lidských práv v podstatě vylučují zavedení trestu 1 GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, 4. vyd. Praha: Prospektrum, 2002. ISBN 80-7175-077-8, s. 343 8

smrti. Pokud totiţ tyto kvality základním lidským právům bezvýhradně přiznáme, nemůţe se jich nijak dotknout ani stát, tedy právo na ţivot nemůţe být v ţádném případě trestem smrti porušeno, a to ani v případě, ţe jde o právo na ţivot vraha. Tento přístup je plně v souladu s trendem pojetí základních lidských práv ve vyspělých demokratických zemích zejména v Evropě, který staví lidská práva nade vše a trest smrti odmítá. 1.2. Právo na život Význam tohoto práva spočívá v tom, ţe chrání fyzickou stránku lidské osobnosti. Z toho také vyplývá, ţe nositelem práva na ţivot můţe být pouze fyzická osoba. Mnohdy je ovšem toto právo přiznáváno i před narozením, kdy ještě o fyzické osobě jakoţto subjektu práva lze hovořit stěţí. O této problematice se ještě krátce zmíním v jiné části této práce. Z logiky věci je pak zřejmé, ţe po smrti toto právo zaniká. Právo na ţivot je moţné rozdělit do dvou kategorií. Za prvé je východiskem pro další základní práva a svobody, tedy ostatní práva a svobody lze uplatňovat pouze, pokud je umoţněno právo na ţivot. A za druhé, právo na ţivot je povaţováno za jedno ze základních lidských práv. Pojem přirozených práv, a tedy rovněţ pojem lidských práv, vzniká ze základního práva, kterým je právo na ţivot. V tom má pojem lidských práv dvojí tvář. Je to dáno tím, ţe lidská práva ve svém souhrnu nejsou ničím jiným neţ různými kvalitativními stránkami práva na ţivot, tj. například práva na ţivot ve zdravém prostředí, ve společenském prostředí, kde kaţdý má svobodu pohybu, slova, projevu, právo shromaţďovat se, spolčovat se, ale také právo na ochranu zdraví, sociální, kulturní, zdravotní a ekologické zabezpečení podmínek svého ţivota. Zároveň však je, jak z hlediska mezinárodních, tak i vnitrostátních katalogů lidských práv, právo na ţivot povaţováno za jedno ze základních lidských práv. Právo na ţivot je tedy základem přirozenoprávního pojetí lidských práv. Lidská práva nelze chápat pozitivisticky, to znamená, ţe nelze pojímat za lidská práva pouze ta práva, která ústavodárce nebo zákonodárce dané země za lidská práva vymezí. 9

Východiskem je tedy chápání lidských práv jako přirozených kvalit ţivota. Říkáme-li, ţe základem přirozenoprávního pojetí je právo na ţivot, je třeba odlišit různá přirozenoprávní pojetí. 1. Na místě prvém stojí pojetí přírody jako tvůrce ţivota. V tomto pojetí je právo na ţivot člověka jednotlivce a lidské společnosti nedílně spojeno s právem na ţivot všech forem ţivota, které nás obklopují. 2. Další přirozenoprávní teorií lidských práv je teorie antropocentrická, která člověka nazírá jako bytost z přírody zcela vydělenou, označuje člověka za pána přírody, a uznává-li péči o ţivotní prostředí, povaţuje za ně pouze ţivotní prostředí člověka. Právo na ţivot a lidská práva podle tohoto pojetí s přírodou nesouvisejí a jsou něčím, co vyplývá pouze z podstaty člověka a lidského společenství. Není třeba zdůrazňovat, ţe s tímto pojetím zásadně nesouhlasíme a povaţujeme je za scestné. 3. Zvláštní skupinu pak tvoří náboţenské pojetí lidských práv jako hodnot daných člověku a lidské společností Bohem. Ať jsme jiţ stoupenci jakéhokoliv typu přirozenoprávního myšlení, lidskými právy nejsou pouze ta práva, která jsou vymezena v ústavě a zákonech konkrétního státu, ale jsou jimi principy a hodnoty stojící nad státem, ústavou a právem. Tyto principy a hodnoty jsou kritériem toho, zda lidská a občanská práva, nejen vymezená v ústavě a zákonech, ale zejména realizovaná v daném státě, jsou v souladu s přirozenými hodnotami a principy obecně v demokratickém světě uznávanými. 2 Právo na ţivot je řazeno do první generace lidských práv. Do této generace patří práva osobní a z části i práva politická. Druhou generací jsou potom práva sociální, hospodářská a kulturní. A třetí generací jsou nově se utvářející lidská a občanská práva. Právo na ţivot je moţno klasifikovat jako status negativus. Jedná se tedy o právo, do kterého by státní moc neměla zasahovat. Častěji je toto právo ovšem klasifikováno jako status pozitivus, neboť v některých případech je potřeba, aby stát tomuto právu přiznal ochranu, a tedy něco konal. 3 Nelze s obecnou platností říci, zda je právo na ţivot absolutně nezcizitelným či zda je s ním 2 BLAHOŢ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K.: Srovnávací ústavní právo, 2. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. ISBN 80-86395-89-8, s. 159-160 3 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 635. 10

moţné určitým způsobem disponovat. 1.3. Trest smrti Trest smrti je státem nařízené a vykonané usmrcení (poprava) člověka odsouzeného za trestný čin, za který je podle platného trestního práva moţné tento trest uloţit (v dřívějších dobách byly takovéto trestné činy nazývány hrdelními zločiny). Trest smrti patřil po celá tisíciletí k těm nejvyšším. Zpočátku to byla osobní msta, při níţ se povaţovalo zabití pachatele za čin odplaty a záruku udrţení pořádku. Postupem času, kdy docházelo k upevňování státní moci, byla tato msta omezována. Vzhledem ke své definitivnosti (nemoţnosti jakékoli nápravy po jeho vykonání) se jedná o trest velmi kontroverzní. Jeho zastánci uvádějí, ţe se jedná o jediný spravedlivý trest za vraţdu a jiné závaţné zločiny, znemoţňuje recidivu a má významné odstrašující (preventivní) účinky. Odpůrci upozorňují kromě morálních argumentů souvisejících s právem kaţdého na ţivot především na nebezpečí justičního omylu, který je v tomto případě nenapravitelný. 2. Historie trestu smrti na území České republiky 2.1. Vývoj od nejstarších dob po okupaci Československa Trest smrti existoval na našem území od nejstarších dob. Ve středověku existovaly kromě trestu smrti i tresty tělesné, mrzačící a tresty postihující majetek pachatele, jako byly pokuty či konfiskace majetku. Tresty byly symbolické, měly vyjadřovat pomstu na pachateli, proto zejména u trestu mrzačících a trestu smrti existovalo mnoho rozmanitých způsobů provedení. Trest byl totiţ vykonán v závislosti na spáchaném deliktu, například za rouhání následovalo vytrţení jazyka. Trest smrti byl vyuţíván hojně, a to za nejrůznější trestné činy. Například krádeţ se trestala oběšením, vraţda stětím, ţhářství a čarodějnictví upálením za ţiva, čarodějnictví ţeny zahrabáním za ţiva, násilné smilstvo lámáním kolem, úkladná vraţda vláčením ulicemi a lámáním kolem a trestem smrti na mrtvém byla trestána i sebevraţda. V 15. století byly 11

nejvíce postihovanými delikty rouhání a čarodějnictví v souvislosti s delikty proti ţivotu a zdraví. I na našem území byly popravy vykonávány veřejně a byly sledovány velkými davy lidí. Hlavním smyslem trestu byla pomsta na pachateli a odstrašení. Ostatní funkce trestu, na které je kladen důraz v současnosti, jako je například funkce výchovná, se teprve začínaly rozvíjet. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 přineslo změny mimo jiné i do odvětví trestního práva. Jeho ustanovení o trestním právu stanovila přednost ochrany krále a jeho práv před ochranou celého státu či stavů. Byla v něm zakotvena řada deliktů politických, řada skutkových podstat týkajících se panovníka, zejména jeho uráţku. Kromě trestu smrti byly uplatňovány tresty konfiskace majetku či ztráta cti. Trestní zákoník tereziánský z roku 1768 znamenal konec starého českého práva a v celém rozsahu ho nahradil. Hlavním cílem trestů však zůstala msta na pachateli a odstrašení. Za nejzávaţnější delikty zákoník povaţoval delikty proti Bohu, církvi, svatým, náboţenství, státu, panovníkovi, pak teprve delikty proti soukromým osobám a jejich právům. Tresty byly stále velmi kruté, trest smrti byl prováděn oběšením, stětím, čtvrcením a podobně brutálními způsoby. Zákoník ještě stíhal čarodějnictví, avšak v praxi se jiţ projevovala snaha omezit zneuţívání tohoto deliktu. Poslední čarodějnický proces na našem území proběhl v roce 1756. 4 Přelom v názorech na trest smrti přineslo osvícenství, a to se projevilo i na našem území. Panovník Josef II. ve Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech za ně z roku 1787 trest smrti dočasně zrušil, a byl nahrazen vězením. Roku 1795 byl trest smrti dekretem znovu zaveden, avšak pouze ze velezradu nebo pokus o ni. Tresty jiţ v této době měly plnit i funkci výchovnou. V roce 1803 byl vydán nový trestní zákoník Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těţkými řádu městského přestupky, který měl vliv na naše trestní právo aţ do roku 1949. Trestní 4 MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 1997, ISBN 80-7201-045-X, s. 124. 12

zákoník z roku 1852 byl v podstatě jen novelizací tohoto zákoníku. Zákoník opět zavedl trest smrti, který se prováděl výhradně oběšením. Pouţíval se i trest doţivotního či dočasného ţaláře a vězení. 5 Po skončení první světové války převzalo Československo jako nový samostatný stát trestní právo platné do té doby v rakousko-uherské monarchii. Platil u nás tedy rakouský trestní zákoník z roku 1852 s jeho pozdějšími novelami, kterými bylo umoţněno za některé trestné činy místo trestu smrti ukládat i trest ţaláře, a to i doţivotního. V letech 1918 1938 bylo u nás popraveno celkem 15 osob. 6 2.2. Období od druhé světové války do zrušení trestu smrti v roce 1990 Radikální změna nastala po německé okupaci. V té době proslula pankrácká věznice, jenţ byla vybudována německým soudem a která slouţila k popravám lidí odsouzených za politické, hospodářské a kriminální činy. Byla zde zřízena tzv. Sekyrárna (název od sekyry gilotiny, kterou bylo oddělení vybaveno), kde bylo od 5.4.1943 do 26.4.1945 popraveno 1079 osob. 7 Jiţ v průběhu 2. světové války vlády Německem okupovaných zemí, tedy včetně Československa, přijaly v Londýně Svatojakubskou deklaraci (1942), kde poţadovaly stíhání a potrestání nacistických zločinců. Následovaly další mezinárodní deklarace, které se týkaly stíhání válečných zločinců, byly vypracovány zásady jejich stíhání. Váleční zločinci měli být potrestáni mezinárodními tribunály v Norimberku či Tokiu nebo národními spojeneckými soudy. Na výše uvedené mezinárodní spojenecké dohody o potrestání nacistických válečných zločinců přímo navazovaly retribuční normy platné v poválečném Československu. Nejvýznamnější z nich byly tyto: 5 MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 1997, ISBN 80-7201-045-X, s. 124. 6 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.371. 7 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.371. 13

Dekret prezidenta republiky č. 16 z 19.6.1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. Velký retribuční dekret) - týkal se zločinů spáchaných 21.5.1938 aţ 31.12.1946 Dekret prezidenta republiky č. 17, kterým se zřizoval Národní soud - před něj byli stavěni jen Češi, kteří v době okupace zastávali významné postavení v politické, hospodářské či správní oblasti (například státní prezident protektorátu, členové protektorátních vlád) Dekret prezidenta republiky č. 138 z 27.10.1945 (tzv. Malý retribuční dekret) - trestal menší provinění Retribuční dekrety platily do 4.5.1947. Na jejich základě bylo v období působení retribučních soudů, tedy od května 1945 do 31.12.1948, popraveno přes 700 osob. 8 Po komunistickém převratu v únoru 1948 následovalo období tzv. politických procesů. V letech 1949 aţ 1953 bylo popraveno přes 200 lidí, z nichţ většina byla odsouzena k trestu smrti za politické delikty. Tyto justiční vraţdy a vykonstruované procesy se týkaly nejen politických odpůrců, ale i funkcionářů komunistické strany. Poslední politická poprava byla vykonána v roce 1960. Od tohoto převratu bylo Československo včleněno do sovětského bloku a československé trestní právo tedy sledovalo vývoj sovětského trestního práva. V roce 1950 byl přijat nový trestní zákon, který ponechával trest smrti za trestné činy nepolitické (vraţdu), ale i za delikty politické. Alternativně zaváděl za některé trestné činy i trest odnětí svobody aţ na doţivotí. 8 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.371. 14

Tento trestní zákon byl nahrazen poměrně pokrokovým trestním zákonem č. 140/1961 Sb., který ponechával trest smrti jako trest fakultativní s trestem odnětí svobody. Velká reforma trestního práva proběhla teprve po roce 1989. Asi nejzásadnější novelou trestního zákona byl zákon č. 175/1990 Sb., který trest smrti v našem právním řádu zrušil. Za výjimečný trest byl nadále ponechán pouze trest odnětí svobody, a to buď na 15-25 let nebo na doţivotí. Rozhodnutí o zrušení trestu smrti lze povaţovat spíše za rozhodnutí politické neţ morální či etické. Česká a Slovenská Federativní Republika se snaţila přiblíţit evropským demokratickým zemím, a proto přijala za svoji i myšlenku nepřípustnosti trestu smrti. Ihned v roce 1991 také podepsala Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, včetně jejích Dodatkových protokolů. Z výzkumů veřejného mínění provedených v té době vyplývá, ţe pokud by bylo rozhodnutí o zrušení trestu smrti ponecháno na veřejnosti, například formou referenda, trest smrti by zrušen nebyl. Veřejné mínění je totiţ v této otázce poměrně stabilní a jednoznačně se přiklání pro zachování trestu smrti. Ústav kriminologie a sociální prevence v letech 1947, 1969 a 1990 prováděl dotazníkové akce, kdy pokládal vţdy stejnou otázku: Jste pro nebo proti uplatňování trestu smrti? Výsledky jsou jednoznačné, vţdy zhruba polovina dotázaných byla pro, třetina proti a zbytek nebyl rozhodnut. 9 9 BESTOVÁ, C. Cornelie: Trest smrti v německo českém porovnání. Brno: Doplněk, 1996, ISBN 80-85765- 56-X, s.162. 15

V tabulce vycházím z informací knihy Monestiera Historie trestu smrti (1999). Uvádím zde seznam trestných činů, jenţ v letech 1945 1989 podléhaly trestu smrti. Vykonané tresty smrti v Československu od 9. 5. 1945 31. 12. 1989 Podle Souběh Souběh Za Rok Vražda retribučníc velezrady a velezrady a velezradu h dekretů vyzvědačství vraždy Ostatní Celkem trestné činy 1945 98 98 1946 361 361 1947 2 258 1 261 1948 20 3 23 1949 8 1 11 8 3 31 1950 6 18 23 10 1 58 1951 4 26 16 10 3 59 1952 9 9 28 16 2 64 1953 21 9 5 11 1 47 1954 13 4 4 4 25 1955 6 2 4 3 15 1956 8 8 1957 5 2 7 1958 13 1 2 16 1959 6 1 1 8 1960 6 1 7 1961 6 6 1962 10 10 1963 7 7 1964 7 7 1965 4 4 1966 8 8 1967 4 4 16

1968 0 1969 0 1970 0 1971 1 1 1972 5 5 1973 3 3 1974 1 1 1975 5 5 1976 1 1 1977 0 1978 1 1 1979 3 1 4 1980 4 4 1981 0 1982 2 2 1983 3 3 1984 1 1 1985 5 5 1986 3 3 1987 1 1 1988 0 1989 2 2 Celke m 194 739 83 90 57 13 1176 2.3. Současná právní úprava výjimečného trestu Naše v současnosti platná právní úprava zná dvě varianty výjimečného trestu. Je to trest odnětí svobody nad dvacet let aţ do třiceti let a trest odnětí svobody na doţivotí. Jsou upraveny v 54 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Ustanovení tohoto paragrafu 17

stanovují podmínky, za kterých můţe být výjimečný trest uloţen. Oba tresty mohou být uloţeny pouze za trestné činy, u kterých to dovoluje trestní zákon ve své zvláštní části. Podmínkou trestu odnětí svobody nad dvacet do třiceti let je velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nebo obzvlášť ztíţená moţnost nápravy pachatele. U trestu odnětí svobody na doţivotí zákon v 54 odst. 3 přímo vyjmenovává trestné činy, za které můţe být uloţen. Tento trest tedy můţe soud uloţit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závaţný zločin vraţdy podle 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závaţného zločinu obecného ohroţení podle 272 odst. 3, vlastizrady ( 309), teroristického útoku podle 311 odst. 3, teroru ( 312), genocidia ( 400), útoku proti lidskosti ( 401), pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle 411 odst. 3, válečné krutosti podle 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle 413 odst. 3 nebo zneuţití mezinárodně uznávaných státních znaků podle 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, ţe a) takový zvlášť závaţný zločin je mimořádně závaţný vzhledem k zvlášť zavrţeníhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrţeníhodné pohnutce nebo k zvlášť těţkému a těţko napravitelnému následku a b) uloţení takového trestu vyţaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, ţe by pachatele bylo moţno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let. 10 3. Trest smrti v číslech V roce 2010 bylo na světě popraveno minimálně 527 lidí. Tento údaj nezahrnuje tisíce lidí, které byly s největší pravděpodobností popraveny v Číně. Oproti roku 2009 bylo popraveno o 187 lidí méně. V roce 2010 popravovalo celkem 23 zemí. Nejvíce poprav vykonala Čína (1000+), Írán (252+), Severní Korea (60+), Jemen (53+), Spojené státy americké (46) a Saúdská Arábie (27+). 10 FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I., POLÁK, P.: Trestní zákoník a trestní řád. Praha: Linde Praha, 2010, s.300 18

Čína popravila v roce 2010 více lidí neţ zbytek světa dohromady. 139 zemí nepraktikovalo v minulém roce trest smrti 96 zemí přestalo vykonávat nejvyšší trest za všechny zločiny, 9 zrušilo nejvyšší trest pouze pro obyčejné zločiny a 34 zemí v praxi trest smrti nevykonává, ačkoli ho stále má uzákoněn. 58 zemí má trest smrti stále ve svých trestních řádech, v minulém roce ho ale uskutečnila méně neţ polovina z nich. Nejméně 17 833 lidí čekalo ke konci roku 2010 v cele smrti na výkon trestu. Nejčastějšími metodami výkonu trestu smrti byly: poprava na elektrickém křesle, smrtící injekce, pověšení, zastřelení a setnutí hlavy. Některé popravy se konaly veřejně. 11 Regionální čísla: Ze zemí G20 popravovaly v roce 2010 4 země: Čína, Japonsko, Saúdská Arábie a USA. V Rovníkové Guinei byli popraveni 4 muţi do hodiny od vynesení rozsudku vojenským tribunálem. V Íránu byl popraven muţ odsouzený za zločin, který spáchal před dovršením věku 18let. V USA bylo od roku 1973 osvobozeno 138 vězňů odsouzených k trestu smrti. 12 11 Osobně vyţádáno z Amnesty International 12 Osobně vyţádáno z Amnesty International 19

Země s nejvyšším počtem poprav v roce 2010 + naznačuje, ţe data uváděná Amnesty International představují minimální počet 0 100 200 300 400 500 Čína 1000+. Čína popravila více osob než celý zbytek světa dohromady. Írán 252+ Severní Korea 60+ Jemen 53+ USA 46 Saúdská Arábie 27+ Libye 18+ Sýrie 17+ Bangladéž 9+ Somálsko 8+ 20

4. Mezinárodní dokumenty týkající se ochrany lidských práv Diskuse o nutnosti mezinárodněprávní ochrany lidských práv se rozvíjely jiţ po skončení první světové války. Na intenzitě nabraly v období po skončení druhé světové války, a to zejména v důsledku porušování lidských práv v nacistickém Německu. Jiţ Charta Organizace spojených národů z roku 1945 uvedla jako jeden z hlavních cílů této nové organizace povinnost států dodrţovat základní lidská práva a spolupracovat při jejich ochraně. Ustanovení Charty musela být dále konkretizována deklaracemi Valného shromáţdění Organizace spojených národů a mezinárodními úmluvami. Dnes existuje obrovské mnoţství mezinárodních dokumentů o lidských právech, které můţeme rozdělit podle nejrůznějších kritérií a které se týkají lidských práv obecně, určitých skupin lidských práv či jednotlivých práv konkrétně. Dále se budu zabývat mezinárodními dokumenty, které upravují mimo jiná lidská práva právo na ţivot. Je to bezpochyby Všeobecná deklarace lidských práv a svobod z roku 1948, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, jeho Druhý opční protokol z roku 1989 a Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod z roku 1950 s jejími Protokoly, zejména Protokol č. 6 z roku 1985 a Protokol č. 13 z roku 2003. 4.1. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, 1948 Byla schválena Valným shromáţděním Organizace spojených národů dne 10.12.1948. Přestoţe měla doporučující povahu a její ustanovení tedy nebyla právně závazná, získala na mezinárodním poli obrovský význam. Státy povaţovaly práva v ní deklarovaná za natolik důleţitá, ţe je zakotvovaly do svých právních řádů a do mezinárodních smluv a tím je učinily právně závaznými. Deklarace obsahuje 30 článků. V článcích 1 a 2 zdůrazňuje svobodu a rovnost lidí v právech a 21

důstojnosti, oprávněnost kaţdého člověka ke všem právům v ní deklarovaným bez diskriminace z jakéhokoliv důvodu. V dalších článcích vypočítává jednotlivá lidská práva a svobody, přičemţ v čl. 3 deklaruje právo kaţdého na ţivot. Deklarace trest smrti nezmiňuje, avšak v čl. 5 zakazuje kruté a nelidské tresty a mučení. 13 4.2. Mezinárodní pakty o lidských právech, 1966 Oba byly schváleny Valným shromáţděním Organizace spojených národů v roce 1966. Právo na ţivot upravuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Ten v čl. 6 stanoví, ţe kaţdá lidská bytost má právo na ţivot a nikdo nesmí být svévolně zbaven ţivota. Tento článek také upravuje ukládání trestu smrti. Smí být uloţen jen v zemích, kde dosud nebyl zrušen, a to jen za nejtěţší trestné činy. Smí být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem. Podle tohoto článku má také kaţdý odsouzený k trestu smrti právo ţádat o milost či zmírnění trestu. Obojí můţe být uděleno ve všech případech. Článek 6 dále stanoví, ţe trest smrti nemůţe být uloţen osobě mladší osmnácti let a nemůţe být vykonán na těhotné ţeně. V článku 7 Pakt zakazuje mučení a kruté, nelidské zacházení či tresty. 14 V roce 1989 byl přijat Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech zaměřený na zrušení trestu smrti, který stanoví, ţe ţádná osoba podléhající jurisdikci smluvního státu Protokolu nesmí být popravena, a zavazuje kaţdý smluvní stát přijmout nezbytná opatření ke zrušení trestu smrti. Výhrady vůči tomuto Protokolu nejsou přípustné, s výjimkou výhrady učiněné v době ratifikace nebo přístupu, která umoţní uloţit trest smrti v době války ve shodě s rozsudkem za nejtěţší vojenské trestné činy spáchané v době války. Protokol je platný od roku 1991. Česká republika k němu přistoupila 15.6.2004. 15 13 http://www.korunka.gns.cz/rady_skoly/vseobecna_deklarace_lidskych_prav_.htm 14 http://pol-etika.ktf.cuni.cz/articles.php?lng=cz&pg=184 15 http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020106&phpsessid=1f7063f0566fda2874b56d5da5958fed 22

4.3. Evropská úmluva na ochranu lidských práva a základních svobod, 1950 Tato úmluva vznikla na půdě Rady Evropy a je doplněna k dnešnímu dni třinácti dodatkovými protokoly, které vstoupily v platnost. Obsahuje podrobnější úpravu ochrany lidských práv neţ standardy přijaté v rámci Organizace spojených národů. Vyjmenovává lidská práva, která jsou zaručena všem lidem, kteří podléhají jurisdikci smluvních stran. Například právo na soukromý a rodinný ţivot, svobodu myšlení, svědomí, náboţenského projevu, svobodu shromaţďování, sdruţování či právo uzavřít manţelství. U kaţdého práva samozřejmě stanoví určité podmínky, za jakých stát můţe do práv zasahovat a upravovat je svými zákony. Úmluva také zakazuje diskriminaci z jakéhokoli důvodu. Samotná Úmluva neobsahuje zákaz trestu smrti. Připouští usmrcení v případech nezbytného pouţití síly, které jsou podle ní tyto: nutná obrana proti nezákonnému násilí nezbytné pouţití síly při zatýkání nebo zabránění zatčené osobě v útěku nezbytné pouţití síly při zákonném potlačení nepokojů nebo vzpoury Zakotvuje právo kaţdého na ţivot, zákaz mučení, nelidského zacházení či trestů. Zaručuje kaţdému právo na spravedlivý proces, právo na uplatňování zásady presumpce neviny a vyjmenovává minimální zaručená práva odsouzeného. Zákaz trestu smrti v době míru přinesl její Dodatkový protokol č. 6, platný od roku 1985, a bezvýjimečný zákaz trestu smrti poţaduje Dodatkový protokol č. 13, který vstoupil v platnost v roce 2003. Česká republika je smluvní stranou Úmluvy a je vázána oběma Protokoly. 16 4.4. Úmluva o lidských právech a biomedicíně Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla otevřena k podpisu dne 4. dubna 1997 ve španělském Oviedu, 1. prosince 1999 vstoupila v platnost. Česká republika ji podepsala 24. června 1998. Vláda ČR uloţila Ministerstvu zdravotnictví usnesením č. 403 ze dne 10. června 1998 předloţit Úmluvu Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu. Proces ratifikace 16 http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html 23

byl dokončen podpisem prezidenta. Ratifikační listiny byly 22. června 2001 uloţeny u generálního tajemníka Rady Evropy, smlouva vstoupila v platnost 1. října 2001. 17 Úmluva o biomedicíně zakládá široký okruh práv osobám, které přicházejí do styku se zdravotnictvím, zpravidla jako pacienti, ale také jako účastníci vědeckého výzkumu. Důsledkem stanovení těchto práv je vznik odpovídajících povinností u poskytovatelů zdravotní péče. Tato práva (resp. povinnosti) v českém právním řádu existovala i předtím, po schválení Úmluvy však dostala nadzákonnou právní sílu. Úmluvu o biomedicíně lze pro naše účely rozdělit na dvě části. První část se zabývá stanovením základních pravidel, obecně platných v oblasti zdravotnictví, druhá, speciální část, se týká vědeckého výzkumu, moderních léčebných metod a nakládání s genetickým materiálem. Na tuto druhou část tematicky navazují i postupně schvalované protokoly k Úmluvě, které se týkají oblastí jako je klonování nebo transplantační medicína. Jinak lze také články Úmluvy rozdělit na ty, které přiznávají občanům přímo vymahatelná práva, na rozdíl od jiných článků, které "pouze" ukládají státu usilovat o dosaţení určitých cílů. 18 4.5. Právo na život a jeho úprava v českém právním řádu V České republice je právo na ţivot zakotveno v čl. 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod). Tento článek obsahuje čtyři odstavce, z nichţ kaţdý souvisí s právem na ţivot, kaţdý v trochu jiné rovině. Odst. 1: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Právo na ţivot je základním právem člověka, které je univerzální. Kaţdá lidská bytost se s ním rodí a má tedy jako subjekt tohoto práva právo o něm rozhodovat. Listina však stanoví ve svém čl. 1, ţe je toto právo nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné. 17 http://www.clk.cz/oldweb/zakpred/uml096-2001_etikabiomed.html 18 http://medico.juristic.cz/114039 24

Právo na ţivot v sobě obsahuje nejen to, aby nebylo do tohoto práva zasahováno, ale výkladem Listiny lze dospět i k moţnosti předpokládat pozitivní funkci veřejné moci, tedy státu, aby umoţnil podmínky pro ţivot, a pro ochranu a péči o lidské zdraví. Pojem lidský ţivot je obtíţně vymezitelný především z hlediska jeho počátku a konce. Tento problém je jednak právního charakteru, ale především charakteru lékařského. Pojem smrti je vykládán na základě lékařských poznatků jako biologická smrt mozku, coţ je stav organismu, u kterého je jiţ vyloučeno obnovení všech ţivotních funkcí. Z lékařského hlediska je smrt delší dobu trvajícím procesem, z hlediska právního se však jedná o okamţik, kdy se proces zániku organismu stává nevratným. Listina v zásadě vychází ze stanoviska, ţe lidský ţivot začíná narozením, a takto mu přiznává plnou ochranu. Diskutabilní je ovšem věta druhá čl. 6 odst. 1 Listiny, která konstatuje, ţe lidský ţivot je hoden ochrany jiţ před narozením. Formulace není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale je výrokem, který obsahuje normu etickou, tedy především přání zákonodárce, aby lidský ţivot této ochrany poţíval. 19 Ze znění textu čl. 6 odst. 1 plyne, ţe pojem z druhé věty lidský ţivot před narozením (tzn. Plod) není totoţný s pojmem kaţdý ve smyslu první věty, takţe plod nemá právo na ţivot, ale je pouze hoden ochrany. Z tohoto ustanovení proto není moţné dovodit zákaz umělého přerušení těhotenství, ale jedná se spíše o vůdčí výkladové pravidlo, jak by měl zákonodárce k ochraně těhotné ţeny a plodu přistupovat. 20 S ustanovením tohoto odstavce úzce souvisí dva problémy, a to je euthanasie a právě umělé přerušení těhotenství. Názory na tyto problémy rozdělují společnost stejně jako v případě trestu smrti. Existují odpůrci i zastánci, málokdo má na tyto problémy nevyhraněný názor. Odst. 2: Nikdo nesmí být zbaven života. 19 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 634. 20 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 636. 25

Konstatování, ţe nikdo nesmí být zbaven ţivota, neplatí výlučně a absolutně, neboť výjimku stanoví odst. 4 článku 6 Listiny. Pod dikci tohoto odstavce nelze zahrnout např. případy umělého přerušení těhotenství, sebevraţdy a další případy, kdy se jednání zúčastněných osob neposuzuje jako trestné (nutná obrana, krajní nouze). Jako subjekt práva má kaţdý právo o svém ţivotě rozhodovat, ale z charakteru nezcizitelnosti tohoto práva vyplývá uţ nemoţnost toto právo přenést na jiného. Tak ţádný jiný subjekt se nemůţe rozhodovat o jiném ţivotě nebo se na jeho odnětí podílet. Ze zákazu podílet se na odnětí ţivota jiného plyne trestnost účasti na sebevraţdě, případně trestnost nedovoleného přerušení těhotenství. Stejně tak, jelikoţ české právo nepřipouští euthanasii, bylo by její pouţití jednoznačným porušením tohoto odstavce. Zákaz zbavení ţivota je dále podrobně rozvíjen zejména předpisy trestního práva, které lidský ţivot chrání jak před úmyslnými, tak i nedbalostními delikty. 21 Odst. 3: Trest smrti se nepřipouští Tento odstavec stanoví nepřípustnost a nepřijatelnost absolutní sankce, tedy trestu smrti. Tato zásada je stanovena kategoricky, bez jakékoliv moţnosti odchýlení se úpravou předpisy niţší právní síly. Trest smrti byl v České republice zrušen ještě před přijetím dodatkového Protokolu č. 6 a před přijetím Listiny základních práv a svobod, a to novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. S účinností od 1. července 1990, kterou byl vypuštěn trest smrti z výčtu sankcí. Zrušením trestu smrti tak náš stát jednoznačně vyjádřil nedotknutelnost jednoho ze základních lidských práv, práva na ţivot. Trest smrti byl v našem právním řádu od roku 1961 oficiálně povaţován za opatření výjimečné a dočasné. Okruh trestných činů, za které bylo moţno trest smrti uloţit, byl však ve srovnání s trestem doţivotním v současné právní úpravě neúměrně širokým. Jednalo se celkem o 33 trestných činů, z nichţ převáţnou většinu tvořily trestné činy vojenské, trestné činy proti lidskosti a proti republice. Za účinnosti současného trestního 21 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 637. 26

zákona, to je za posledních 29 let před zrušením trestu smrti, byl tento trest ukládán soudy výlučně za trestný čin vraţdy, a to v případech vícenásobných nebo mimořádně brutálních vraţd. 22 Odst. 4: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Tento odstavec úzce souvisí s odstavcem druhým. Listina případy, kdy jedinec zbavil jiného ţivota, a přesto jeho jednání není trestným činem, nevymezuje. To ponechává vnitrostátní zákonné úpravě. Tímto odstavcem se Listina vypořádala s případy, které trestní zákon nazývá okolnosti vylučující protiprávnost. Okolnosti vylučující protiprávnost je termín, pod kterým trestní právo shrnuje případy, kdy se čin svými charakteristickými rysy podobá trestnému činu, ale není pro společnost nebezpečný, a není tedy ani trestným činem. Nejen, ţe chybí materiální znak trestného činu, ale není formálně naplněna ani skutková podstata trestného činu, neboť zde chybí její základní znak protiprávnost. Trestní zákon výslovně upravuje z okolností vylučujících protiprávnost jen nutnou obranu, krajní nouzi a oprávněné pouţití zbraně. Podstatou nutné obrany je, ţe čin jinak trestný, jímţ někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, nebyla-li obrana zjevně nepřiměřená útoku. Účelem nutné obrany je dát občanům moţnost k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často moţné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně útokem ohroţen. Krajní nouzí se označuje stav, kdy je moţné zájem chráněný trestním zákonem chránit jen tím, ţe se naruší zájem jiný. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně kaţdý, tedy i ten, jehoţ zájmy ohroţeny nejsou. Třetí případ okolností vylučujících protiprávnost, který je výslovně upraven v trestním 22 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 638. 27

zákoně, je oprávněné pouţití zbraně. Pod pojmem pouţití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuţ je určena. Oprávněná osoba je povinna co nejvíce šetřit ţivot osoby, proti níţ zákrok směřuje. 23 5. Argumenty pro a proti trestu smrti Zemí, které zrušily trest smrti za všechny zločiny je zatím 75. Pak jsou země, které zrušily trest smrti za běţné zločiny, ale můţete být popraven za něco výjimečného, třeba za vraţdu prezidenta nebo za zločiny v době války. Takových zemí je 13. Kromě toho je 20 států, které mají sice trest smrti zakotven v právním řádu, ale za posledních 10 let nikoho nepopravily. A pak jsou země, které si zachovávají trest smrti a stále jej vykonávají. Většina zemí na světě tedy buď trest smrti zrušila, nebo jej neuplatňuje, kromě výjimečných případů. 24 Proti trestu smrti: trest smrti je konečný, nelidský, krutý a poniţující trest a porušuje právo na ţivot trest smrti je neodvolatelný a můţe být uvalen na nevinného trest smrti se nikdy neukázal jako efektivnější zastrašující prostředek neţ jiné tresty trest smrti je akt násilí, legální vraţda trest smrti je často nástroj represe proti rasové, etnické nebo náboţenské skupině trest smrti je msta, nikoliv náprava při neexistenci trestu smrti odpadá zcela moţnost justičních vraţd Pro trest smrti: společnost musí být navţdy ochráněna proti činům jednotlivce, který je v rozporu s normami a zákonem tím, ţe vraţdí trest smrti je odplata za všechnu bolest a provinění trest smrti je pojistkou, ţe vrah svůj čin jiţ nezopakuje trest smrti má odstrašující účinek 23 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X, s. 640. 24 DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.84 28

trest smrti není tak ekonomicky nákladný jako trest doţivotí oko za oko, zub za zub trest smrti je v shodě s morálkou 25 5.1. Argument odstrašení Zastánci trestu smrti tvrdí, ţe při existenci absolutního trestu by se sníţila zločinnost. Hrozba odnětí ţivota by tak údajně mohla zastrašit další potencionální vrahy od spáchání trestného činu. Ovšem nastává tu problém, dle psychologů a vyšetřovatelů většina vrahů jedná v afektu, jejich počínání je neplánované a ne racionálně připravované několik dní či měsíců dopředu. Lidé tak často vraţdí pod vlivem alkoholu, kdy se u nich se zvyšující hladinou alkoholu v krvi zvyšuje i agresivita. Člověk, který vraţdí, jen těţko uvaţuje o případném trestu, jeţ by ho čekal, kdyţ by byl usvědčen ze spáchání trestného činu. Existuje i skupina vrahů, kteří si jsou téměř jistí, ţe se jim před právem a spravedlností podaří uniknout. V jedné studii, citované Amnesty International, analyzoval japonský psychiatr sto čtyřicet pět případů vraţd v letech 1955 aţ 1957. Z výsledků bylo jasné, ţe si ani jeden ze zkoumaných před vlastním činem neuvědomil hrozbu trestu smrti. Přestoţe věděli o existenci trestu smrti, vrahové jednali výhradně emocionálně, nebyli schopni dohlédnout za přítomnost a nedali se myšlenkami na hrozící trest smrti od spáchání svého činu odradit. Jeden britský lékař dospěl po pětatřiceti letech praxe v trestněprávní praxi k názoru, ţe tento odstrašující účinek nefunguje zdaleka tak jednoduše, jak si mnozí myslí. Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraţdy, je v době spáchání činu pod takovým tlakem, ţe si hrozících následků činu vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, ţe se jim podaří uniknout bez potrestání. 26 Kdyby tento argument platil, musela by se v zemích, kde byl trest smrti zrušen, zvyšovat 25 DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.84 26 BESTOVÁ, C. Cornelie: Trest smrti v německo českém porovnání. Brno: Doplněk, 1996, ISBN 80-85765- 56-X, s.16. 29

zločinnost, to však není prokázáno. Zároveň by muselo platit, ţe počet zločinců je větší ve státech, ve kterých byl trest smrti zrušen, neţ ve státech, ve kterých trest smrti stále figuruje v trestním zákoníku. V roce 1962 byla na popud Spojených národů vypracována a zveřejněna první zpráva o účincích zrušení trestu smrti na určitou kategorii zločinů. Souhrnně se v ní uvádí: Veškeré dosaţitelné informace, zdá se, potvrzují, ţe zrušení skutečně nikde nevedlo k tomu, ţe by počet zločinů, které nejsou trestány smrtí, nějak prokazatelně stoupl. 27 Shrneme-li argument odstrašení, dostaneme se k závěru, ţe argument jako takový je v podstatě neplatný. Nelze však vyloučit, ţe několik málo potencionálních vrahů trest smrti dostatečně odradil od jejich případných zločinů, strach, ţe sami přijdou o ţivot, byl větší neţ touho někoho zabít. Tak či onak, argument odstrašení nemá pevný základ a nemělo by se na něm stavět. 5.2. Argument pojistky Zastánci trestu smrti tvrdí, ţe popravený jedinec uţ nemůţe v budoucnu spáchat další trestný čin. Jinak řečeno, jen trestem smrti se zbavíme nevyhovujícího člena společnosti, zabráníme mu tak v konání další trestné činnosti. V případě, ţe připustí společnost tento argument, musí připustit i fakt, ţe soudy jsou neomylné a ţe nemůţe dojít k justičnímu omylu. Ovšem přijmout fakt, ţe lidský faktor je neomylný, není reálné. V kaţdé profesi můţe dojít k pochybení, soudci jsou také jen lidé, je tedy téměř jisté, ţe dříve nebo později můţe k justičnímu omylu dojít. Případů, kdy došlo k odsouzení nevinného člověka a následně k jeho popravení, bychom nalezli několik. Při důkladném zamyšlení se nad výše uvedeným argumentem, dospějeme i k závěru, ţe v okamţiku, kdy argument bereme v potaz, přijímáme i tvrzení, ţe společnost není schopná ochránit své členy před zločinci ţádným způsobem, jedině odsouzením k trestu smrti. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe argument pojistky, nepatří rozhodně do řad univerzálních a pravdivých tvrzení. 27 DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.85. 30

5.3. Argument odplaty Argument odplaty, čili ono známé oko za oko, zub za zub. Na rozdíl od předcházejícího argumentu, kdy šlo o zajištění toho, aby viník jiţ dále nemohl páchat trestnou činnost, jedná se tu čistě o spravedlivou odplatu. Za závaţný trestný čin má následovat krutý trest, v našem případě tedy trest nejvyšší, trest smrti. Zde má zabití zločince demonstrovat spravedlnost, tedy, ţe je spravedlivé, ţe společnost zločin odsoudila. Tato myšlenka odplaty má dlouhou historii, vycházelo z ní například i skoro celé babylonské trestní právo. Tak byla například lékaři, kterému se nepodařila operace, useknuta ruka. 28 Pomsta, odplata, za vraţdu zase vraţda. Ovšem měl by se absolutní trest udílet i u jiných závaţných trestných činů, jako je například znásilnění? A jak se postavit k mnohonásobné vraţdě? Je spravedlivé zločinci, který zavraţdí jednoho člověka, udělit stejný trest jako zločinci, který spáchá mnohonásobnou vraţdu? Odplata od začátku lidského věku figurovala v mysli člověka, je zakořeněna hluboko v nás a má silný emocionální náboj. Kaţdý jedinec je jiný, tudíţ kaţdý chápe odplatu jinak, připadá mu spravedlivé něco jiného. 5.4. Argument pochybení lidského faktoru Jiţ výše u argumentu pojistky byla ve stručnosti zmíněna problematika justičního omylu. Soudní systém v kterékoli společnosti a v kterékoli době není dokonalý a ani dokonalý být nemůţe, protoţe je zabezpečován lidskými jedinci, kteří se vyznačují nedokonalostí. Vţdy musíme brát v potaz existence případů, kdy bude odsouzen nevinný člověk. I kdyţ mohou být na první pohled nevyvratitelné všechny důkazy proti obviněnému, časem se můţe odkrýt skutečná pravda, a to ţe soudce odsoudil nevinného. V případě, ţe by existoval trest smrti, odsoudíme tedy nevinného člověka na smrt. Ovšem ţivot uţ mu nevrátíme, kdyby však byl tento člověk ve vězení, je tu reálná šance, ţe z vězení 28 DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.92. 31

můţe být propuštěn. Není známo přesné číslo, které by představovalo, kolik justičních vraţd se vlastně odehrálo. 5.5. Praktická vhodnost trestu smrti Argument, který se z etické roviny přesouvá spíše do roviny materiální. Nebudeme si zastírat fakt, ţe pobyt odsouzeného ve vězení si ţádá nemalou finanční částku. Nejen pobyt ve vězení, ale i soudní řízení, dopravu obviněného k soudu, zajištění policejní ostrahy a samozřejmě je nám jasné, ţe soudních přelíčení bývá několik, obviněný se můţe odvolat, tudíţ nastává řetězec soudních stání, která se často vlečou několik měsíců. Vše si ţádá nemalé finanční výlohy, které platí stát, respektive daňoví poplatníci. Velkou finanční zátěţí pro státní pokladnu je i financování věznic. České věznice jsou ve většině případů moderně vybavené. Odsouzenci pobývající v českých věznicích si mohou vybírat z řad vymoţeností sledování televize, navštěvování zájmových útvarů, dokonce si mohou vybrat z několika jídel. Zastánci trestu smrti tedy tvrdí, ţe trest smrti by byl nepochybně méně finančně náročný. Ovšem realizace trestu smrti také zrovna nepatří mezi nejlevnější záleţitosti, záleţí ovšem také na technice, kterou by byl trest smrti prováděn. Zastánci trestu smrti argumentují i tím, ţe vězeň je nebezpečný jak pro společnost, tak pro návštěvníky věznic. Pro společnost je vězeň nebezpečný v případě útěku. Moţná se nám můţe zdát, ţe útěk ve věznicích s nejvyšší ostrahou, je prakticky nemoţný. Avšak všichni bychom si vzpomněli alespoň na jeden takový útěk, například útěk Jiřího Kajínka, který sice tvrdí, ţe je nevinný, ale není v naší pravomoci soudit, zda tomu tak je či není, stanovisko k tomu má zaujmout soud, my jako občané můţeme říci pouze svůj názor. Nebezpečí však hrozí i pracovníkům věznic, kdyţ byl odsouzený schopen zavraţdit jednou, můţe to udělat i podruhé. Ačkoli by se vězni nemělo dostat ţádného nebezpečného předmětu, kterým by mohl ublíţit jak sobě, tak spoluvězňům či dozorcům, existují případy, kdy bylo na celu propašováno několik nebezpečných předmětů. Velké procento široké veřejnosti jistě zastává názor, ţe čím menší finanční částku budeme za odsouzence platit, tím lépe. Tedy značná část můţe vidět řešení právě v odsouzení k trestu smrti. Vedle finanční stránky sehrává svou roli i výše zmíněná nebezpečnost odsouzených. 32