Přístup k informacím pro osoby se specifickými potřebami

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav informačních studií a knihovnictví Studijní program: informační studia a knihovnictví Studijní obor: informační studia a knihovnictví Zuzana Stádníková Přístup k informacím pro osoby se specifickými potřebami Diplomová práce Praha 2009

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Anna Stöcklová Oponent diplomové práce: Datum obhajoby: Hodnocení:

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje. V Praze, 15. srpna 2009.. podpis studenta

Identifikační záznam STÁDNÍKOVÁ, Zuzana. Přístup k informacím pro osoby se specifickými potřebami [Access to information for people with specific needs] : diplomová práce. Praha, 2009-08- 15. 82 s., 6 s. příl. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce Anna Stöcklová. Abstrakt Práce přináší přehled zdravotních postižení, která přinášejí bariéry v přístupu k informacím, zejména prostřednictvím počítače a internetu. Patří mezi ně smyslová postižení (zrakové, sluchové), tělesné a mentální postižení, ale také poruchy učení. Ve značné míře text seznamuje s kompenzačními pomůckami tzv. asistivními technologiemi, které mohou a měly by zajímat knihovnu, pokud chce poskytovat své služby opravdu každému bez omezení, tedy i občanům nějak zdravotně znevýhodněným v přístupu k informacím a v jejich využívání. Jde jak o speciálně uzpůsobené ovladače počítače, tak speciální programy. Pro zrakově postižené jsou to zvětšovací programy, hlasové nebo hmatové výstupy. Hlasové technologie slouží i sluchově postiženým, kterým nabízí převod řeči na text či znakový jazyk. Lidé s poruchou motoriky horních končetin mohou ovládat počítač pomocí speciálně upravených klávesnic či myší, ale také hlasem, dechem, očima či hlavou. Komunikaci mentálně postiženým mohou usnadnit komunikátory. Část práce je věnována současnému stavu a možnostem zpřístupnění informací osobám se zdravotním postižením v knihovnách. [Autorský abstrakt]. Klíčová slova přístup k informacím, zdravotně postižení, osoby se specifickými potřebami, zrakově postižení, sluchově postižení, tělesně postižení, mentálně postižení, poruchy učení, kompenzační pomůcky, asistivní technologie, informační technologie, služby knihoven

Obsah PŘEDMLUVA...1 1.ÚVOD - VYMEZENÍ POJMŮ A STATISTICKÉ ÚDAJE...2 1.1PŘÍSTUP K INFORMACÍM OBECNĚ...2 1.2POMOCNÉ PROSTŘEDKY...2 1.3OSOBY SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI...3 1.4POČET ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH OSOB...3 2.CHARAKTERISTIKA ZDRAVOTNÍCH POSTIŽENÍ OMEZUJÍCÍCH PŘÍSTUP K INFORMACÍM...6 2.1ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ...6 2.2SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ...8 2.2.1Způsoby komunikace sluchově postižených...10 2.3TĚLESNÉ POSTIŽENÍ...11 2.4MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ...13 2.4.1Lehká mentální retardace, IQ 50 69...14 2.4.2Středně těžká mentální retardace, IQ 35 49...15 2.5PORUCHY UČENÍ...16 2.6SHRNUTÍ...19 3.PŘEHLED POMOCNÝCH PROSTŘEDKŮ PRO PŘÍSTUP K INFORMACÍM...20 3.1KOMPENZACE ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ...21 3.1.1Zvětšovací pomůcky a programy...23 3.1.2Pomůcky pro zrakově postižené využívající sluch...28 3.1.3Pomůcky pro zrakově postižené využívající hmat...30 3.1.4Shrnutí...32 3.2KOMPENZACE SLUCHOVÉHO POSTIŽENÍ...33 3.1.1Hlasové technologie...34 3.1.1.1NovaVoice...34 3.1.1.2NEWTON Dictate...35 3.1.2Simultánní přepis mluvené řeči...35 3.1.3Automatické titulkování televizních pořadů...37 3.1.4Počítačový tlumočník...38 3.1.5Překladač knih pro neslyšící Silent Books...38 3.3KOMPENZACE TĚLESNÉHO POSTIŽENÍ...38 3.1.1Pomůcky pro snadnější ovládání počítače...39 3.1.1.1Klávesnice...39 3.1.1.2Ergonomické opěrky...45 3.1.1.3Myši...45 3.1.1.4Tlačítka a spínače...52 3.1.1.5Obrazovky...57

3.1.2Počítačové programy...58 3.1.2.1I4Control...58 3.1.2.2JetVoice...59 3.1.2.3MyVoice...60 3.1.2.4MyDictate...61 3.1.2.5Jednou klávesou...62 3.4KOMPENZACE MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ...63 3.1.1Komunikátory...64 3.1.2Program Psaní...65 3.1.3Usnadňovaná komunikace...66 3.5SHRNUTÍ...67 4.POMOCNÉ PROSTŘEDKY A TECHNOLOGIE A JEJICH VYUŽITÍ V KNIHOVNÁCH...68 4.1ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ A KNIHOVNY...70 4.2SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ A KNIHOVNY...73 4.3TĚLESNÉ POSTIŽENÍ A KNIHOVNY...74 4.4MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ A KNIHOVNY...74 4.5OSTATNÍ POSTIŽENÍ A KNIHOVNY...75 4.6DOPORUČENÍ PRO ČINNOST KULTURNÍCH INSTITUCÍ...76 4.7ČESKÉ KNIHOVNY SPECIALIZOVANÉ NA OSOBY SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI...78 4.7.1Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana v Praze...78 4.7.2Univerzitní knihovna pro studenty se specifickými nároky Masarykovy univerzity v Brně...78 4.7.3Mediatéka Jazykového centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze...79 4.7.4Knihovna digitálních dokumentů Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých..79 4.7.5Odborná knihovna Společnosti pro hluchoslepé LORM...79 4.7.6Knihovna centra Tereza na podporu samostatného studia zrakově postižených na Katedře matematiky Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze...80 4.7.7Digitální knihovna Laboratoře Carolina - Centra podpory studia zrakově postižených na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy v Praze...80 4.8SHRNUTÍ...80 5.ZÁVĚR...82 1.

Předmluva Cílem této diplomové práce je podat přehled o technologiích, které pomáhají kompenzovat informační bariéry způsobené zdravotním postižením, a zlepšit tak povědomí o možnostech usnadnění přístupu informacím. Toto téma mě zaujalo díky mé seminární práci k předmětu Bibliopedagogika, která na základě informací z Knihovnického zpravodaje Vysočina přibližovala problematiku zdravotně postižených osob v knihovnách. Úvodní část práce popisuje jednotlivá zdravotní postižení, která negativně ovlivňují schopnost vnímání a zpracování především elektronických informací. Těžiště práce tvoří přehled kompenzačních pomůcek založených na informačních technologiích, které usnadňují nebo přímo umožňují osobám s nejrůznějšími zdravotními omezeními přístup k informacím zejména prostřednictvím počítače a internetu tzv. asistivních technologií. Pomůcky jsou rámcově uspořádány podle zdravotních postižení, která pomáhají kompenzovat. Je však třeba poznamenat, že toto členění nemůže být zcela přesné vzhledem ke skutečnosti, že některé pomůcky mohou sloužit osobám s různými postiženími. Závěr práce se věnuje současnému stavu a možnostem zpřístupnění informací osobám se zdravotním postižením v knihovnách. Souhrnný pojem pomocné prostředky je v souladu s osnovou diplomové práce použit v názvech základních kapitol, v textu jsou však používány také ostatní termíny používané v různých informačních zdrojích (viz kapitola 1.2). V průběhu zpracování se ukázalo, že každé kapitole by mohla být věnována samostatná diplomová práce. V některých případech tomu tak ostatně již je, jiné na hlubší zpracování teprve čekají. Rozsah práce je 83 stran a 6 stran přílohy. V práci je citováno v souladu s normami ISO 690 a ISO 690-2. Je použito citování pomocí prvního údaje záznamu a data vydání. Závěrem bych na tomto místě ráda poděkovala Mgr. Zlatě Houškové z Národní knihovny ČR za poskytnuté informace a materiály a PhDr. Anně Stöcklové za konzultace. 1

1. Úvod - vymezení pojmů a statistické údaje Než se začneme věnovat konkrétním problémům, je třeba objasnit některé používané a související pojmy. Následně je vhodné nastínit, kolika lidí se tato problematika týká. 1.1 Přístup k informacím obecně Právem na informace a přístupem k nim se zabývá mnoho dokumentů. Například Všeobecná deklarace lidských práv, vyhlášená již 10. prosince 1948 Valným shromážděním Organizace spojených národů, která zaručuje každému vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice (čl. 19), a to bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 2). Ač je tato deklarace právně nezávazným dokumentem, je dodnes uznávaná na celém světě a výročí jejího přijetí si připomínáme Dnem lidských práv. [Všeobecná, 2009] V České republice je právo na informace dáno zákonem č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, jehož nejnovější novela byla přijata v roce 2006 (61/2006). Zákon udává orgánům státní orgány, územním samosprávným celkům a jejich orgánům a veřejným institucím (tedy i knihovnám) povinnost poskytovat informace. Právo na informace má podle něj každá fyzická nebo právnická osoba. Informací se rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Informací podle tohoto zákona není počítačový program. [Česko, 2008] Přístupem k informacím se v kontextu našeho oboru zabývá také zákon č. 257/2001 Sb. o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb - knihovní zákon [Česko, 2001]. Podle něj je provozovatel veřejné knihovny povinen zajistit všem rovný přístup k poskytovaným službám. 1.2 Pomocné prostředky Pro označení pomocných prostředků kompenzujících zdravotní omezení v přístupu k informacím se používají různé termíny: kompenzační pomůcky, technické pomůcky, pomocné technologie, speciální pomocné prostředky, technologické vybavení 2

pro práci s počítačem nebo speciální ovladače počítače. V této práci je jich používáno zpravidla jako synonyma, konkrétní použití závisí na kontextu a použitých zdrojích. Zvláštní skupinou pomocných prostředků jsou tzv. asistivní technologie. Jde o speciální informační technologie (přístroje, softwary), které pomáhají zdravotně postiženým osobám pracovat s počítačem a internetem. 1.3 Osoby se specifickými potřebami Osobou se specifickými potřebami je v širším pojetí možné označovat člověka, který se svými potřebami jakkoli odlišuje od většinové populace. Mohou jím být např. senioři, děti, národnostní menšiny, matky s dětmi aj. uživatelé. Nejčastěji tímto souslovím však myslíme skupinu lidí zdravotně postižených také nazývanou osoby se zdravotním znevýhodněním nebo zkrátka handicapovaní. Tohoto pojetí se drží i zaměření konference INSPO Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami a bude ho používat i tato práce. Sám pojem zdravotně postižený zahrnuje širokou skupinu lidí s omezeními nejrůznějších druhů. Podrobněji se členění věnuje kapitola 2. 1.4 Počet zdravotně postižených osob Jaké množství lidí představuje skupina zdravotně postižených? V roce 2007 provedla pracovní skupina pod vedením zástupců Českého statistického úřadu (ČSÚ) a Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Výběrové šetření zdravotně postižených [Český, 2008]. Cílem tohoto šetření bylo zjistit základní charakteristiku osob se zdravotním postižením (pohlaví, věk), vzdělanostní úroveň a rodinný stav osob se zdravotním postižením, zdravotní situaci (typ postižení, jeho důsledky, míru soběstačnosti), bydlení osob se zdravotním postižením a jejich ekonomickou aktivitu. Zdravotně postiženou osobou byla pro účely šetření myšlena osoba, jejíž tělesné, smyslové a/nebo duševní schopnosti či duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu pro odpovídající věk a lze oprávněně předpokládat, že tento stav potrvá déle než 1 rok. Odlišnost od typického stavu pro odpovídající věk musí být takového druhu či rozsahu, že obvykle způsobuje omezení nebo faktické znemožnění společenského uplatnění dané osoby. [Český, 2008]. Do celkového počtu postižených byly zahrnuty osoby od určité úrovně či intenzity postižení na základě zdravotnické dokumentace. 3

Počet zdravotně postižených přitom stále stoupá například i v souvislosti se zvyšující se průměrnou délkou života. Přibývá seniorů, kteří mají většinou problémy se zrakem, sluchem, pohybovým aparátem. Nikomu se také nevyhýbají nemoci, úrazy apod. [Vejsadová, 2003]. Šetření ČSÚ a ÚZIS přineslo počet 1 015 548 osob se zdravotním postižením (dané intenzity) žijících v České republice, což odpovídá 9,87% celé populace. Z počtu zdravotně postižených je cca 54% osob postiženo tělesně, 9% zrakově, 7% sluchově, 11% mentálně, 13% duševně a 56% zahrnuje postižení vnitřních orgánů. Postižení omezuje 17% osob při přijímání informací, v komunikačních schopnostech 19%, ve schopnosti orientace 18% a v mobilitě 63% případů. (Součty % nesouhlasí vzhledem k možnosti výskytu více postižení u jednoho jedince.) Mezi nejčastější typy zdravotního postižení patří choroby vnitřních orgánů, následovány nemocemi pohybového ústrojí. Oba uvedené typy handicapu se vyskytují u nadpoloviční většiny osob se zdravotním postižením. S vrozenými vývojovými vadami jako příčinou zdravotního postižení se setkáváme u třetiny mentálních retardací. Dvě třetiny postižení pohybového aparátu vznikly v důsledku úrazů. Nemoc bývá nejčastější příčinou vzniku postižení vnitřních orgánů (57%). Vysoký věk člověka vede ve zvýšené míře k chorobám vnitřních orgánů, zejména oběhového ústrojí (42%). Nejvyšší průměrná míra postižení byla zaznamenána u lidí s mentálním postižením. Kompenzační pomůcky potřebují zejména lidé se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením. Počet zdravotně postižených osob bez zajištěné péče se postupně zvyšuje až do věku 59 let, kdy dosahuje téměř jedné pětiny. S narůstajícím věkem přibývá osob se zdravotním postižením, pro něž je pomoc druhých nepostradatelná. Šetření potvrdilo, že ve všech věkových skupinách představuje rodina nejpřirozenější formu pomoci. Zdravotně postižení starší 75 let využívají častěji více forem pomoci, což odpovídá obecně potřebám seniorů v celé populaci. Míra soběstačnosti osob se zdravotním postižením se od středního věku relativně rychle snižuje s přibývajícími lety. Zatímco ve věku 45-59 let bylo zcela soběstačných 62% postižených lidí, ve věkové skupině 60-74 let to bylo 48% a ve věku nad 75 let už jen 18%. Potřeba pomoci rapidně stoupá se závažností postižení se stupňující se mírou postižení klesá míra soběstačnosti handicapovaných lidí. 4

Z celkového počtu zdravotně postižených v ČR žije 87% ve standardním bytě nebo domě. V zařízeních sociální péče pobývá až pětina osob s mentálním postižením. Ekonomicky nejaktivnější skupinou osob se zdravotním postižením jsou lidé v rozmezí 45 59 let. Rostoucí věk se odráží v poklesu ekonomické aktivity u osob se zdravotním postižením a v nárůstu skupiny nepracujících důchodců. Ve skupině ekonomicky aktivních zdravotně postižených osob jsou čtyři pětiny v zaměstnaneckém poměru a jedna pětina patří k osobám samostatně výdělečně činným. Nárok na plný invalidní důchod má 30% a na částečný invalidní důchod 11% osob se zdravotním postižením. Starobní, vdovský/vdovecký či sirotčí důchod je vyplácen polovině zdravotně postižených. Jejich počet narůstá po 60. roce života. [Český, 2008]. 5

2. Charakteristika zdravotních postižení omezujících přístup k informacím Přístup k informacím z okolí dnes z velké části zajišťuje internet. Možnost používat počítač a internet však může být u některých osob omezena jejich zdravotním stavem. Jak výstižně podotýká Jana Vejsadová [2005], řada problémů je většinou společnosti stále ještě chápána jako něco, co se týká jen určité skupiny lidí: nevidomých, neslyšících nebo mentálně postižených. Málokdo si uvědomuje, že současný způsob života, každodenní stres nebo adrenalinové sporty mohou být příčinou úrazů s dočasnými či trvalými následky či civilizačních chorob. Riziko zdravotního postižení v důsledku nemoci, úrazu nebo vrozené vady existuje u každého člověka a s přibývajícím věkem roste. Řada handicapů není na první pohled zřejmá. Následující text podává přehled zdravotních postižení, které se podílejí na zhoršení přístupu k informacím pro osoby s těmito postiženími. 2.1 Zrakové postižení Jedním z nejvýznamnějších v ohledu přijímání informací je zrakové postižení. Jde o nejčastěji zmiňovanou skupinu zdravotně postižených v souvislosti s informačními bariérami. Lidé se zrakovým postižením mají výrazně omezenou možnost poznávat okolní svět. Udává se, že člověk vnímá zrakem asi 80% informací. [Flenerová, 1985, s. 35]. Vidění je velmi složitý proces, na kterém se podílí oko, oční nerv a zrakové centrum v mozku. Poškození každé z těchto tří částí zrakového orgánu může zapříčinit poruchy vidění různého druhu i stupně. Termínem osoby se zrakovým postižením se obvykle rozumí lidé, jejichž vidění nelze napravit běžnými korekcemi (dioptrickými brýlemi) a jejichž postižení má zásadní vliv na obyčejné činnosti všedního dne, jako je orientace v prostoru, samostatný pohyb a získávání informací. [Věříte, 2007] Pod pojmem zrakové postižení si většina lidí představí úplnou slepotu. Úplně slepých je ale jen asi 12% ze všech těžce zrakově postižených. Jak udává Bubeníčková [2006a], ve většině případů u lidí s těžkým zrakovým postižením jde spíše o snížené nebo poškozené vidění. 6

Růžičková [2008, s. 17] konstatuje, že většina nevidomých je schopna vnímat světlo. Někteří rozeznají směr světla i počet světelných zdrojů. Z toho vyplývá, že ani skupina nevidomých není jednolitá. V rozdělování zrakových vad hraje roli zraková ostrost neboli schopnost oka rozlišit dva co nejblíže ležící body jako dva oddělené objekty. Vyšetření zrakové ostrosti se provádí nejčastěji na tabulkách s řadami postupně se zmenšujících znaků. [Věříte, 2007] V závislosti na stavu zrakové ostrosti klasifikuje zraková postižení Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO). Flenerová [1985, s. 8-10] rozlišuje zrakové vady z hlediska speciální pedagogiky podle stupně a rozsahu, a to na vady funkční, tj. poruchy binokulárního vidění tupozrakost (snížení zrakové ostrosti obvykle jednoho oka v důsledku útlumu zrakového vnímání), šilhavost (porucha rovnovážného postavení očí) - a orgánové, tj. poruchy orgánové na základě snížení nebo nevyvinutí zrakového ústrojí (oko, dráhy, centrum) slabozrakost, zbytky zraku, nevidomost, kombinované vady a osleplost. K nejběžnějším zrakovým vadám patří krátkozrakost (omezení schopnosti zaostřit na dálku) nebo naopak dalekozrakost. Mezi těžká zraková postižení patří široká skupina slabozrakých. Slabozrakost je nezvratný pokles zrakové ostrosti o více než 50 % [Bubeníčková, 2006a]. Dochází ke snížení zrakové ostrosti obou očí, a to i s optimální brýlovou korekcí. K termínu slabozrakosti řadíme velké množství diagnóz. Jak uvádí Růžičková [2008, s. 18], jde o šedý a zelený zákal, těžkou krátkozrakost a dalekozrakost, nystagmus, afakii (bezčočí), barvoslepost a další. Škálu zrakových postižení je možné doplnit nejrůznějšími vadami, které způsobují, že postižený vidí jen určitým malým prostorem v zorném poli (trubicové vidění, výpadek centrálního vidění) nebo má proměnlivé vidění, ovlivněné svým momentálním stavem nebo dané různými světelnými podmínkami (šeroslepost, světloplachost). Mnohé zrakové vady vznikají s narůstajícím věkem (vetchozrakost schopnost zaostřovat na blízko, AMD age related macular degeneration degenerace centra největší zrakové ostrosti, šedý a zelený zákal). Se zvyšující se délky života populace lze tedy očekávat i zvýšený počet zrakově postižených jedinců. Některé zrakové vady vznikají v důsledku onemocnění (retinopatie změny na sítnici a jejích cévách) Postižením zraku vzniká informační deficit a člověk je v osobním i pracovním životě různou měrou znevýhodněn. 7

2.2 Sluchové postižení Udává se, že člověk vnímá sluchem asi 15% informací [Flenerová, 1985, s. 35]. Přestože se toto číslo nezdá vysoké, chybějící zvukové informace negativně ovlivňují především vztahy mezi lidmi. Často se v souvislosti se smyslovými postiženími uvádí výstižný citát hluchoslepé Heleny Kellerové: Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí. [např. Fikejs, 2004] Světová zdravotnická organizace dělí sluchové vady z lékařského hlediska podle velikosti sluchové ztráty do pěti stupňů od lehké sluchové poruchy až po úplnou ztrátu sluchu. Problémy s dorozumíváním způsobuje už středně těžká sluchová porucha. [Souralová, 2007, s. 8] Jiným pohledem na vady sluchu je rozlišování vad podle toho, kde vznikly. Příčinou sluchové vady může být poškození kterékoli části sluchové dráhy. Na tom, kde vada vznikne, pak záleží její závažnost. Zároveň tyto vady mohou být z hlediska doby vzniku vrozené nebo získané. Zákon č. 155/1998 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob označuje jako neslyšící všechny osoby, které nejsou schopny vnímat řeč sluchem, bez ohledu na to, kdy o sluch přišly. Za neslyšící se pro účely tohoto zákona považují osoby, které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem. [Česko, 2008b] Z hlediska doby vzniku vady a stupně poškození sluchu můžeme rozeznávat následující skupiny sluchově postižených: Prelingválně neslyšící Prelingválně nedoslýchaví Postlingválně neslyšící (ohluchlí) Postlingválně nedoslýchaví [Hudáková, Motejzlíková, 2005, s. 12-13] Prelingvální postižení sluchu je takové, ke kterému došlo před osvojením mluveného jazyka. Postlingvální postižení sluchu je takové, ke kterému došlo až v době, kdy měl dotyčný rozvinutou řeč. Hrubý [1997, s. 34] konstatuje: Dojde-li k ohluchnutí až po alespoň částečném rozvoji mluvené řeči, což může být již ve 2-4 letech života, bude mít dotyčný postižený vždy podstatně menší problémy při komunikaci se slyšícími než kdokoli, kdo se neslyšící narodil nebo ohluchl 8

v nejranějším věku před rozvinutím řeči. Ať je tendence k rozpadu mluvy sebesilnější, mohou ohluchlí s pomocí zkušeného logopeda a celého slyšícího okolí udržet dobře srozumitelnou a poměrně přirozeně znějící mluvu. Dokonce ani děti ohluchlé ve velice raném věku nemají problémy se čtením, které jsou u prelingválně neslyšících obrovské. Hlavní problém ohluchlých je psychologický. Znají cenu zvuku a velice ho postrádají. Dojde-li k ohluchnutí ve vyšším věku, může být pro ohluchlého velice obtížné trénovat své schopnosti odezírání a téměř nemožné naučit se znakový jazyk. Rozdíl je také být neslyšící a nedoslýchavý. WHO považuje za neslyšícího toho, kdo ani s největším zesílením není schopen vnímat zvuk. [Hrubý, 1997, s. 35] Neslyšící při komunikaci používají především zrak. Proto je důležité, aby se naučili dorozumívat pomocí odezírání ze rtů a vlastní artikulace. Artikulovanou řeč však neumí všichni neslyšící, zvláště osoby staršího věku. Nedoslýchaví jsou podle Hrubého [1997, s. 33] ti, kteří aspoň v tiché místnosti rozumějí se sluchadlem mluvené řeči i bez odezírání. Hudáková a Motejzlíková [2005, s. 12] udávají, že nedoslýchavým je každý, kdo má nějaké zhoršení sluchu oproti běžné populaci. Vždy se ale dá říct, že má nějaké pro vnímání mluvené řeči využitelné zbytky sluchu. Nedoslýchavost lze do větší či menší míry kompenzovat technickými pomůckami, sluchadly, zesilovacími systémy apod. Nedoslýchavost je přirozeným důsledkem stárnutí. [Hrubý, 1997, s. 33] Pro oboustranně úspěšnou komunikaci je nutné zvolit nejvhodnější dorozumívací techniky, strategie a individuální přístup k lidem nedoslýchavým, později ohluchlým a od narození neslyšícím. Mezi sluchově postižené můžeme také zařadit osoby s ušním šelestem (tinnitem). Jde o velice nepříjemnou sluchovou vadu, při níž bez jakéhokoli vnějšího podnětu postižený slyší v uchu různě silné zvuky jako hučení, syčení, pískání, cvrlikání, šustění apod, a to buď trvale nebo nárazově. Tinnitus může, ale nemusí být doprovázen zhoršením sluchu. [Hrubý, 1998, s. 44] Specifickou skupinou sluchově postižených jsou Neslyšící (psaní s velkým písmenem). Jde o jazykově a kulturně vymezenou menšinu, pro niž je typické používání znakového jazyka. Kromě snadného způsobu dorozumívání tyto lidi spojují podobné osudy a problémy, historie, často i společní vnější nepřátelé, zejména nesnadná komunikace se slyšícím světem a každodenní nedorozumění. [Hrubý 1997, s. 38-39] Mezi Neslyšící se řadí i nedoslýchaví a ohluchlí uživatelé znakového jazyka, ale i 9

některé slyšící děti neslyšících rodičů a někteří tlumočníci. Platí mezi nimi vlastní pravidla společenského soužití. 2.2.1 Způsoby komunikace sluchově postižených Lidé se sluchovým postižením mohou ke komunikaci používat český znakový jazyk, znakovanou češtinu, prstovou abecedu, mluvenou a psanou formu českého jazyka nebo odezírání. Je třeba si uvědomit, že znakovaná čeština není totéž co znakový jazyk. Hrubý [1997, s. 184] uvádí, že v každé zemi mají neslyšící svůj znakový jazyk. Nejlépe ho ovládají neslyšící z druhé generace, tj. neslyšící děti neslyšících rodičů. Český znakový jazyk je definován zákonem č. 155/1998 jako přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. [Česko, 2008b] Znakový jazyk se od mluveného jazyka zcela liší. Není to jen jeho vizuální forma. Český jazyk i český znakový jazyk tvoří věty a slova, resp. znaky. Podobně jako slova jsou složené s písmen, každý znak je tvořen tvarem rukou, jejich vzájemnou polohou, pohybem a umístěním v prostoru. Znakové jazyky se kromě gramatiky výrazně liší od mluvených tím, že využívají prostor. [Fikejs, 2004] Znalost znakového jazyka nijak nebrání osvojení jazyka většinového. Poznání rozdílů mezi většinovým mluveným jazykem a příslušným jazykem znakovým může přispět k efektivní výuce většinového jazyka (vyučován je jako druhý jazyk, jeho výuka je založena na znalosti jazyka znakového jako jazyka prvního). [Macurová, 2001] Součástí znakového jazyka je také prstová abeceda. Ta ale slouží jen k napsání slova, pro které zatím neexistuje znak, nebo pro hláskování jmen a podobně. Existuje obouruční a jednoruční abeceda. U nás se převážně používá obouruční. Znakovaná čeština (sign supported language) je umělý systém, který vymysleli slyšící, aby se prý lépe domluvili s neslyšícími, dříve hojně (i dnes) využívaný ve školství. Znakovaná čeština není ani znakový jazyk ani čeština. Používá gramatiku, resp. slovosled českého jazyka a znaky českého znakového jazyka. Slova se vyslovují a k nim se souběžně ukazují odpovídající znaky znakového jazyka. Znakované češtině dobře rozumí převážně jen nedoslýchaví, nebo ohluchlí, kteří ovládají i český jazyk, a z 10

neslyšících jen ti, kteří perfektně odezírají a znaky vnímají až tehdy, pokud se jim nepodaří nějaké slovo odezřít. Pokud však neslyšící neumí odezírat a je závislý pouze na znacích, větu často nepochopí, protože ve znakovém jazyce obvykle nedávají žádný smysl. Na druhou stranu je opravdu jednodušší pro slyšícího člověka se jí naučit. [Fikejs, 2004] Odezírání je způsob, jak omezeně porozumět mluvícímu. Identifikovat obsah mluveného na základě pohybů mluvidel je však velmi obtížné, neboť jen asi třetinu vyslovovaných hlásek lze vidět. Každý také nemusí být k odezírání náležitě disponován, kvalita odezírání závisí na kombinaci vloh a na vrozených předpokladech pro jejich rozvoj u každého člověka. [Strnadová, 2001; Souralová, 2007] Podle Červinkové Houškové [2003] ohluchlí obvykle ke komunikaci využívají odezírání a mluvenou nebo psanou řeč. Mluvená řeč ohluchlých lidí může mít různou úroveň srozumitelnosti (často je deformovanost mluvy úměrná počtu let, po které jedinec neslyší). Odezírání je vloha, která může (ovšem nemusí) být lidem dána (bez ohledu na jejich stav sluchu) v různé míře. Tuto vlohu lze tréninkem zdokonalovat. 2.3 Tělesné postižení Tělesné postižení, též nazývané fyzické, přináší zpravidla omezení pohyblivosti. Netýká se jen osob na vozíku. Tělesná postižení mohou být obdobně rozmanitá jako ostatní již zmíněné skupiny zdravotních postižení. Často se také vyskytují kombinovaně s jinými zdravotními omezeními, např. s mentálním postižením nebo s poruchou řeči (jedinci s dětskou mozkovou obrnou, lidé po úrazech mozku, po cévních mozkových příhodách, s progresivním neurologickým onemocněním (např. roztroušenou sklerózou) apod. [Bendová, 2007, s. 24] Bendová [2007, s. 8] uvádí: Tělesné postižení lze charakterizovat jako omezení hybnosti až omezení pohybu nebo popř. jako dysfunkci motorické koordinace, jež je v příčinné souvislosti s poškozením, vadou či funkční poruchou nosného a pohybového aparátu, centrální nebo periferní nervové soustavy, amputací a deformací části motorického systému. Tyto vady či dysfunkce jsou zpravidla patrné na první pohled, mají charakter trvalého snížení funkční výkonnosti i ztráty schopnosti v některé oblasti nebo ve více motorických oblastech. Společným rysem takto postižených lidí je primární redukce obvyklých aktivit a v některých případech i částečná až úplná imobilita, což má zásadní vliv na kvalitu života, soběstačnost a přístup k životním příležitostem u těchto občanů. 11

V minulosti měla značnou část tělesně postižených na svědomí dětská obrna. Díky důslednému a celoplošnému očkování se tuto nemoc podařilo zcela vymýtit, takže se s tímto druhem tělesného postižení setkáváme již jen u starší generace. V současnosti se z největší části na tělesných handicapech podílí zejména úrazy při dopravních nehodách či sportu a důsledky onemocnění a civilizačních vlivů. Poměrně dost vážně tělesně postižených osob patří také do skupiny lidí s vrozenými vývojovými vadami nebo osobami s různou genetickou zátěží. [Play, 2009] Svaz tělesně postižených - Svaz invalidů [2009] řadí do tělesného postižení vady pohybového a nosného ústrojí (tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení) a poškození nebo poruchy nervového ústrojí (jestliže se projevují porušenou hybností) včetně vrozených i získaných deformit tvaru těla a končetin. Rozděluje je na tělesná postižení vrozená a získaná (po úrazu či po nemoci). K vrozeným tělesným postižením patří např. vrozené vady horních a dolních končetin nebo centrální a periferní obrny (dětská mozková obrna). K tělesným postižením získaným po úraze a nesprávným držením těla se řadí tělesná postižení po úrazovém poškození centrální nervové soustavy, tetraplegie (vzniká na základě porušení či přerušení míchy v oblasti krční páteře, primárně způsobuje poruchu hybnosti a citlivosti horních a dolních končetin, sekundárně způsobuje poruchy respirace, cévní, metabolické, kožní, vyměšovací a sexuální problémy), paraplegie (způsobena poškozením míchy v hrudních, bederních či křížových oddílech míchy, důsledkem je primární ovlivnění hybnosti a citlivosti v oblasti dolních končetin, ze sekundárních projevů lze v mírnějších formách pozorovat příznaky jako u tetraplegie), získaná tělesná postižení po úrazovém poškození periferních nervů (např. obrna svalů pažního pletence), případně amputace horních či dolních končetin. K tělesným postižením získaným po nemoci patří akutní revmatismus (důsledkem je postižení hybnosti, srdeční onemocnění), tanec sv. Víta (důsledkem je narušení CNS tiky, grimasy, záškuby končetin, poruchy řeči a grafomotoriky), vleklý kloubní revmatismus (důsledkem je omezení hybnosti v kloubech, utlumenost, zpomalená reaktivita), Perthesova choroba (důsledkem je omezení hybnosti způsobené zánětlivým onemocněním hlavice stehenní kosti), progresivní svalová dystrofie (důsledkem je postupné omezení hybnosti v důsledku snižování síly a výkonnosti svalů celého těla včetně svaloviny srdeční). [Svaz, 2009] Nejvyšší procento zřejmě zaujímají pohybové vady vyplývající z tzv. degenerativních změn pohybového aparátu. Patří sem onemocnění páteře a kloubů, 12

které se postupem času zhoršují a omezují postiženého v pohybu a aktivitách. Přestože se jedná o postižení pohybové, svým založením by tato tělesná postižení patřila spíše od kategorie civilizačních chorob. [Play, 2009] 2.4 Mentální postižení 1 Mentální postižení je omezení mentálních schopností člověka. Posuzuje se, ve které oblasti lidského života je člověk omezen. Setkáváme se s pojem mentální retardace. Označení mentální retardace se váže na následující tři kritéria: 1. člověk má inteligenční kvocient (IQ) nižší než 70-75, 2. má vážná omezení ve dvou nebo více oblastech adaptivních schopností potřebných v každodenním životě - tedy komunikaci, péči o sebe sama, rodinném životě, sociální schopnostech, volném čase, péči o zdraví, sebekontrole, vzdělání (čtení, psaní, základy matematiky) a uplatnění v komunitě a práci a 3. tento stav trvá od dětství, vymezeného jako věk 18 a méně. Adaptivní schopnosti jsou hodnoceny v přirozeném prostředí daného jedince vzhledem ke všem aspektům jeho života. Osoba s omezenou intelektuální činností, která není omezena v oblastech adaptivních schopností, nemusí být diagnostikována jako osoba mentálně retardovaná. Průměrně jde zhruba o 3 4 % populace. Mentální retardace je desetkrát běžnější než mozková obrna a postihuje dvacetpětkrát více lidí než slepota. Vliv mentální retardace se mezi lidmi velmi liší, stejně jako se liší rozpětí schopností mezi lidmi, kteří mentálně retardovaní nejsou. Mimořádný význam má pro lidi s mentálním postižením podpora v rozvoji dovedností. Pokud je dostupná raná péče, vyhovující vzdělání, příprava na zaměstnání a další podpůrné služby v dospělosti, může mnoho lidí s mentální retardací vést nezávislý život v běžné společnosti. Při testování inteligence se používá pojem mentální věk. Znamená, že jedinec získal ve standardním IQ testu stejný počet správných odpovědí jako průměrný člověk tohoto věku ze vzorku populace. Tvrzení, že starší osoba s mentální retardací je jako osoba mladšího věku, nebo má chápání mladší osoby, je špatným užitím tohoto pojmu. Mentální věk se vztahuje pouze na výsledky inteligenčních testů. Nepopisuje 1 Zpracováno z Dobromysl.cz 13

úroveň a povahu jedincových zkušeností a různé aspekty jeho života v komunitě. [Co, c2002-2009] Nejznámějším a nejpoužívanějším vyjádřením úrovně inteligence je inteligenční kvocient. Vyjadřuje vztah mezi dosaženým výkonem v úlohách odpovídajících určitému vývojovému stupni (mentální věk) a mezi chronologickým věkem. IQ = (mentální věk x 100) : chronologický věk Význam stanovení inteligenčního kvocientu spočívá v tom, že informuje o celkové rozumové úrovni jedince. Neříká však nic o kvalitativních zvláštnostech inteligence konkrétní osoby a jeho diagnostickou hodnotu pro poznání osoby nelze přeceňovat. Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, která vstoupila v platnost od roku 1992. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace. V kontextu využití informačních institucí mentálně retardovanými zmiňme méně závažné stupně mentální retardace: 2.4.1 Lehká mentální retardace, IQ 50 69 V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší. Hlavní potíže se u nich obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Lehce retardovaným dětem velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Většinu jedinců na horní hranici lehké mentální retardace lze zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně nekvalifikované nebo málo kvalifikované manuální práce. 14

Tato diagnóza zahrnuje: slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu, lehkou oligofrenii (dříve označovanou jako debilitu). 2.4.2 Středně těžká mentální retardace, IQ 35 49 U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také opožděna a omezena schopnost starat se sám o sebe (sebeobsluhy) a zručnost. Také pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. V dospělosti jsou středně retardovaní obvykle schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže úkoly jsou pečlivě strukturovány a jestliže je zajištěn odborný dohled. V dospělosti je zřídka možný úplně samostatný život. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní a většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. V této skupině jsou obvykle podstatné rozdíly v povaze schopností. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v dovednostech senzoricko-motorických než v úkonech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a komunikace. Úroveň rozvoje řeči je variabilní. Někteří postižení jsou schopni jednoduché konverzace, zatímco druzí se dokážou stěží domluvit o svých základních potřebách. Někteří se nenaučí mluvit nikdy, i když mohou porozumět jednoduchým verbálním instrukcím a mohou se naučit používat gestikulace a dalších forem nonverbální komunikace k částečnému kompenzování své neschopnosti dorozumět se řečí. Tato diagnóza zahrnuje: středně těžkou mentální subnormalitu, středně těžkou oligofrenii (dříve označovanou jako imbecilitu). Švarcová [2006] uvádí: Uvedená klasifikace mentální retardace neobsahuje kategorii mírná mentální retardace (IQ 85 69), která u nás byla donedávna ve starších klasifikacích uváděna a ještě se někdy v poradenské praxi užívá. Toto snížení úrovně rozumových schopností zpravidla nesouvisí s organickým poškozením mozku, v jehož důsledku by se psychika mentálně postižených jedinců nemohla normálně rozvíjet, nýbrž bývá zapříčiněno jinými faktory (genetickými, sociálními a dalšími). Děti s 15

opožděným rozumovým vývojem, u nichž k zaostávání vývoje došlo z jiných příčin, než je poškození mozku (sociální zanedbanost, nepodnětné výchovné prostředí, smyslové vady apod.), se nepovažují za mentálně postižené. 2.5 Poruchy učení Bez schopnosti číst a psát si už dnes lze jen těžko představit existenci člověka v civilizovaném světě. Umět číst a psát je pro získávání informací takřka nezbytné a kdo to neovládá, je ve společnost značně znevýhodněn. Čtení a psaní je také základním předpokladem to, aby se člověk mohl vzdělávat. Čtení, psaní a vzdělávání spolu úzce souvisí. Proto se poruchy schopností naučit se číst a psát nazývají poruchami učení. Nemalá část dětí však nečte, ať už proto, že jim to moc nejde, nebo proto, že je čtení nebaví a nemá pro ně žádný osobní význam. Vzhledem k tomu, že v současné době patří čtení mezi klíčové školní i pracovní dovednosti, je jakékoli procento dětí, které neumějí dobře číst nebo nečtou dostatečně, závažným selháním rodičovské i školské výchovné a vzdělávací péče. [Mertin, 2003] Vášová a Černá [1986] definují čtení následovně: Výrazem čtení označujeme proces vnímání a uvědomování si významu čteného textu, slov, která mají určitý obsah a formu. Čtení je dešifrování grafických znaků a chápání významu slov na základě spojování jejich obsahu a formy. Podle Matějčka [1974, s. 10] probíhá proces čtení následovně: Nejdříve musí být sestava grafických znaků zachycena zrakem (s výjimkou Braillova písma zachycovaného hmatem), převedena do soustavy zvukových znaků a naplněna příslušným významem. Nikoli tedy grafický tvar slova, nýbrž teprve jeho zvuková podoba je vlastním nositelem významu. Aby se dítě naučilo číst, je potřeba, aby bylo schopné zrakem rozlišovat tvary, sluchem rozlišovat hlásky a slabiky, mělo zrakovou i sluchovou paměť, smysl pro rytmus, orientaci v čase a prostoru, bylo schopné slučovat jednotlivé složky ve funkční celky apod. [Matějček, 1974, s. 37] K tomu, aby dítě mohlo číst pro potěšení a zábavu a aby se čtením mohlo vzdělávat, je nutné zvládnout technickou stránku čtení na určité úrovni. Na počátku výuky čtení luští dítě jednotlivá písmenka a slova a obtížně se dostává k jejich významu. Po stovkách hodin cvičení se proces čtení automatizuje, dítě se přestává soustřeďovat na písmena a hlásky a větší část energie může věnovat obsahu textu. Poměrně spolehlivý signál toho, že dítě už může číst pro vlastní potěšení, představuje 16

rychlost čtení v běžném textu. Jestliže dítě je schopno číst rychlostí 70 slov za minutu a více, dá se předpokládat, že už se v podstatě vypořádalo s technikou čtení. [Mertin, 2003] Ke specifickým poruchám učení patří: Dyslexie specifická porucha čtení Dysortografie - specifická porucha pravopisu Dysgrafie - specifická porucha psaní Dyspinxie - specifická porucha kreslení Dyskalkulie - specifická porucha počítání Proces přijímání informací z textu nejzřetelněji komplikuje první zmíněná porucha. Často se jí používá jako souhrnný pojem i pro níže uvedené poruchy, pokud není nutné je rozlišovat. Pojem dyslexie se objevil už na konci 19. stol. [Matějček, 1974]. Někdy se porucha označuje jako vývojová dyslexie, což značí skutečnost, že se projeví až na určitém stupni vývoje dítěte přesněji na počátku školní docházky. Odlišuje se také od poruch, které byly získány v pozdějším věku následkem prokázaného poškození mozku a které bývají označovány jako alexie. Tím, že je položen důraz na schopnost naučit se číst, je dyslexie odlišena také od tzv. pseudodyslexií čili poruch čtení, jejichž podkladem není nedostatek nebo porucha základních schopností ke čtení, ale u nichž se tyto základní schopnosti z nějakých vnějších příčin nemohly rozvinout nebo byly potlačeny. [Matějček, 1974, s. 35] Dyslexie postihuje přibližně 5% jedinců. Není způsobena nedostatečnou inteligencí, nezájmem rodičů ani dlouhotrvajícím onemocněním dítěte. Příčinou je nejčastěji dědičnost. Rodiče dyslektici mají 50% pravděpodobnost, že jejich dítě bude trpět stejnými obtížemi. Dále může být porucha způsobena změnami ve stavbě a funkci centrální nervové soustavy, které často vznikají v období těhotenství nebo kolem porodu, nedostatečným rozvojem některých psychických funkcí. U některých jedinců lze poruchu odstranit, u jiných přetrvává v určité podobě až do dospělosti. Diagnostiku dyslexie provádějí pedagogicko-psychologické poradny, popř. speciálně pedagogická centra. Nejde jen o zjištění úrovně čtení, ale též rozumových schopností, úrovně řeči, zrakového a sluchového vnímání a dalších dovedností. Je-li porucha závažná, může být dítě zařazeno do specializované třídy pro jedince s poruchami učení nebo pokračovat ve výuce v běžné třídě, kde je vyučováno podle individuálního vzdělávacího programu. [Zelinková, 2003] 17

Potíže se čtením nemusí mít ovšem jen děti s poruchami učení. Existují i lidé, kteří přesto, že číst umějí, nejsou schopni pochopit smysl čteného. Statistiky ve vyspělých státech signalizují, že jedinců, kteří prošli vzdělávacím systémem, dokážou číst, a přesto prostřednictvím čtení nejsou schopni pochopit význam textu, je přibližně pětina z populace. Mluví se o tzv. funkčně negramotných. Z tohoto faktu vyplývá, že tito funkčně negramotní dospělí nemohli číst dobře ani v průběhu povinné školní docházky - dovednost číst se totiž v zásadě neztrácí. Není nejmenší signál, že by se česká populace v počtech slabších čtenářů výrazně odlišovala. Přibližně pětina populace (včetně dyslektiků) má výrazné potíže se čtením. [Mertin, 2003] Dysortografie zasahuje opačný proces práce s textem než dyslexie, tedy nikoli čtení, ale psaní. Často se tyto poruchy vyskytují společně. Ve většině případů dítě nedokáže správně sluchově analyzovat slova. Dochází ke zkomolení skupin souhlásek ve slově nebo jejich vynechání. Dítě se řídí podle sluchově nejvýraznějších hlásek ve slově. Nedokáže hlásky řádně rozeznat, správně je slyšet a často podobným způsobem i mluví některé hlásky vyslovují neutrálně a neurčitě. V jiných případech chyby v pravopisu vznikají tím, že dítě zkrátka rychleji píše než myslí. Zraková i sluchová analýza přitom funguje správně. Další skupinou jsou děti, které písmena sice správně rozlišují, ale nepamatují si, co které znamená. Mají špatně spojenou grafickou a zvukovou podobu písmen a v diktátu nestíhají. [Matějček, 1974, s. 58] Dítě s dysgrafií nedokáže napodobit tvary písmen, nepamatuje si je, plete si je a zrcadlově je obrací. Nenaučí se úhledně psát, přestože netrpí žádnou smyslovou ani motorickou vadou. Písmo zpravidla působí toporně a křečovitě. Někdy má podobný ráz písmo přecvičených leváků. Neobratnost při čtení a psaní se často projevuje i v oblasti kreslení. Podstatou dyspinxie bývá nejen neobratnost v kreslení, ale obvykle i neschopnost zpodobnit nějakou představu nebo napodobit nějaký tvar. Úroveň kreseb je tedy důležitým vodítkem pro posuzování poruch učení. [Matějček, 1974, s. 60] Méně častá je obdoba dyslexie v oblasti počítání - dyskalkulie. Dítě nechápe symbolickou povahu čísla a drží se konkrétních názorných představ. Přechody přes desítku mu dělávají nepřekonatelné problémy. Jde v postatě o poruchu abstraktního myšlení. Úroveň počítání za normálních okolností ukazuje na úroveň intelektu, na rozdíl od dyslexie, která s intelektem spojena není. [Matějček, 1974, s. 61] 18

2.6 Shrnutí Zdravotních postižení, které znesnadňují vnímání a zpracování informací, je velké množství. Patří mezi ně smyslová postižení (zrakové, sluchové), tělesné a mentální postižení, ale také poruchy učení. Nejčastěji zmiňovanou skupinou jsou lidé s postižením zraku. Potíže s viděním může způsobit poškození kterékoli části zrakového ústrojí. Podle stupně postižení rozlišujeme různě zhoršené vidění. Postižení sluchu úzce souvisí se schopností komunikace. Sluchově postižení mohou k dorozumívání používat český znakový jazyk, znakovanou češtinu, prstovou abecedu, mluvenou a psanou formu českého jazyka nebo odezírání. Možnosti závisí na tom, jestli nedoslýchavost nebo hluchota vnikla před rozvinutím řeči (prelingvální) nebo po něm (postlingvální). Tělesné postižení zahrnuje různé stupně omezení pohyblivosti až nemožnost pohybu. Do této kategorie patří nejen lidé na vozíku, ale i s různými poruchami motoriky končetin. Schopnost pracovat s informacemi nepochybně ovlivňují mentální funkce člověka. Podle výše inteligenčního kvocientu rozlišujeme různé stupně mentální retardace. I bez mentálního postižení může být pro člověka problematické přijímat informace z textu, pokud ho postihne některá ze specifických poruch učení nejčastěji se setkáváme s dyslexií, ale do stejné kategorie patří i dysortografie, dysgrafie, dyspinxie nebo dyskalkulie. Samozřejmě se zdravotní vady vyskytují i kombinovaně. Takovým postižením může být např. hluchoslepota, tedy souběžné postižení zraku a sluchu v různé míře, ale i mnohé další. Všechny zmíněné poruchy negativně ovlivňují přijímání a zpracovávání informací. Ke kompenzaci těchto postižení proto existuje množství kompenzačních pomůcek. 19

3. Přehled pomocných prostředků pro přístup k informacím Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením z dubna 1998 [Vládní, 2005] udává jako základní podmínkou aktivního zapojení člověka do života společnosti užívání staveb a dopravních prostředků, volný pohyb a získávání informací. Tím se naplňuje právo na svobodu pohybu, právo na vzdělání v nejširším smyslu slova a právo být informován, které je u občanů se zdravotním postižením omezováno architektonickými, orientačními a komunikačními bariérami. Jejich vznik je ve většině případů neopodstatněný a jejich odstranění vede celkově k humanizaci životního prostředí pro většinu občanů. Naštěstí existuje celá řada kompenzačních pomůcek a nástrojů, kterými lze vzniklá omezení snížit nebo dokonce zcela odstranit. Moderní technologie umožňují snížit většinu informačních bariér pro osoby nevidomé a neslyšící a moderní didaktická technika umožňuje podstatně rozšířit přístup k informacím i osobám verbálně nekomunikujícím a osobám s mentálním postižením. [Vládní, 2005, s. 16] Jde jak o pomůcky usnadňující běžný život (uspokojování základních životních potřeb a orientaci v prostoru), tak pomůcky zaměřené na řešení problémů vzniklých při získávání a zpracovávání písemných informací, se čtením a psaním. Pro zdravotně postižené občany může být počítač mnohdy hlavním prostředníkem v komunikaci s okolím, pomocníkem při jejich vzdělávání, rozvíjení smyslového vnímání či paměťových a řečových schopností. Volba ovládacího prvku (periferie) je tedy pro ně zcela zásadní otázkou. Závisí nejen na typu jejich handicapu, ale také na finančních možnostech. [České, 2009b] Jedinou zbývající překážkou pak může být delší časová náročnost práce na počítači při používání netradičních ovladačů. Tato kapitola je věnována zejména pomůckám v oblasti písemných informací zprostředkovávaným počítačem a internetem. Velkou měrou jsou kompenzační pomůcky založené na informačních technologiích. Pro tyto technické vynálezy se používá termín asistivní technologie. Uplatňují se jak v oblasti hardwaru, tak softwaru. Při kompenzaci zdravotního postižení jsou pomůcky z těchto skupin často neoddělitelné. 20

Jak vysvětluje Pavlík [2004a], informační technologie se pro kompenzaci zdravotních postižení začaly využívat teprve relativně nedávno, až od 90. let. O té doby jde rozvoj asistivních technologií rychle kupředu a vznikají stále nové pomůcky. Největší bariéru při komunikaci s počítačem mají zrakově postižení lidé. Naopak nejmenší problémy při používání moderních technologií mají lidé sluchově postižení. Od toho se také odvíjí počet nabízených kompenzačních pomůcek využívajících počítače. Pomůcky jsou v následujícím textu rozděleny rámcově podle základních skupin zdravotních postižení, k jejichž kompenzaci slouží. Je však třeba mít na paměti, že jde o dělení umělé a ne zcela přesné - některé pomůcky mohou být využity lidmi s různými postiženími, případně lidmi s kombinovaným postižením. 3.1 Kompenzace zrakového postižení Z průzkumu přístupnosti webových stránek orgánů státní správy [Ráček, Némethová, 2007], který se konal v letech 2006-2007, jednoznačně vyplynulo, že největší bariéry při práci s běžným počítačem mají zrakově postižení. Z toho vyplývá také nejbohatší nabídka počítačově orientovaných kompenzačních pomůcek. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS ČR) definuje kompenzační pomůcku pro osoby s těžkým zrakovým postižením jako nástroj, přístroj nebo zařízení, speciálně vyrobené nebo speciálně upravené tak, aby svými vlastnostmi a možnostmi použití kompenzovalo nějakou nedostatečnost způsobenou těžkým zrakovým postižením. [Bubeníčková, c1996 2007] Speciální pomůcky jsou však finančně náročné, dostupné pouze prostřednictvím specializovaných center a k jejich používání je třeba si osvojit speciální dovednosti a postupy [Bubeníčková, 2006b, s. 68]. Podle Pavlíka [2004b] je tento druh pomůcek pro většinu těžce zrakově postižených cenově nedosažitelný, neboť jejich pořizovací ceny se pohybují řádově ve statisících korun. Málokdo si tedy může tyto přístroje pořídit pro vlastní potřebu, a tak se s nimi můžeme setkat většinou ve větších tyflokabinetech a tyflocentrech, které jsou soustředěny do větších okresních měst, v horším případě jen do měst krajských. Dostupnost těchto center je pro mnohé nevidomé velmi náročná, jsou závislí na zdravém člověku, který je do centra dopraví. Jednou z významných dovedností je psaní na klávesnici všemi deseti prsty. Je to potřeba pro zvládnutí práce s klávesnicí PC bez kontroly zrakem, což je nutný předpoklad pro nácvik práce s náročnými pomůckami na bázi výpočetní techniky. Tyto 21

pomůcky mají velký význam pro práci těžce zrakově postižených na počítači. Jak píše Bubeníčková [2006c, s. 31], pomůcky na bázi PC umí reagovat na potřeby všech těžce zrakově postižených. S příchodem PC byla nevidomým umožněna také běžná práce s textem, tj. editace textu (vpisování, mazání, přemísťování a kopírování částí textu, vytváření textu od konceptu až k finální podobě). Oproti starším pomůckám umožňují moderní informační a komunikační technologie kvalitnější práci s textem a přístup k informacím zejména díky možnosti využívání internetu, elektronické pošty apod. Podle Pavlíka [2004b] se bariéry pro tyto handicapované začínají zmenšovat s nástupemu operačního systému MS Windows. Přispívá k tomu jak vývoj softwaru (nové verze operačního systému MS Windows), tak bouřlivý vývoj hardwaru (samotné počítače, ale hlavně jejich periférie tiskárny, skenery a zvukové karty). Pro osoby s postižením zraku hraje větší roli software. Jak podotýká Rejlová [2008, s. 41], pro zrakově postižené je speciální software často mnohem důležitější než hardware. Nemají nijak omezen pohybový aparát, a tak ovládání klasického hardwaru většinou není nepřekonatelným problémem. Na druhou stranu zapnutí počítače nevyřeší skutečnost, že nejsme schopni identifikovat, co se děje na obrazovce. Obsluha speciálních softwarů je ovšem velmi náročná. Programy se ovládají klávesovými zkratkami, tedy pomocí dvojstisků a trojstisků. Rejlová [2008, s. 42] vysvětluje: Tyto zkratky si musí uživatelé pro snadné užívání zapamatovat. Každý program tedy, kromě klasických klávesových zkratek pro Windows, disponuje desítkami až třemi stovkami klávesových zkratek, které pak umožňují ovládání. Tím se dostáváme k závažnému problému. Ne každý zrakově postižený člověk má svou drobnou motoriku natolik vycvičenou, aby byl tento program schopen jednoduše ovládat. Díky tomu osoby, které mají kombinovaná postižení (zejména kombinace zrakového a tělesného postižení), mohou mít s užíváním těchto programů velké problémy. Pro některé handicapované je tato překážka nepřekonatelná, pro jiné představuje minimálně velmi dlouhou a namáhavou cestu. Velkým pomocníkem, alespoň co se dvoj- a trojstisků týče, je funkce Jedním prstem, která je přímo integrovaná v operačním systému Windows. Asistivních technologií pro osoby se zrakovým postižením existuje velké množství. Počítačovými pomůckami se zabývá Tyflokabinet metodické centrum tyflotechnických pomůcek, SONS a krajská TyfloCentra. [Bubeníčková, 2006c] 22

Lidem se zrakovým postižením slouží k odstranění informační bariéry při vnímání psaného textu zařízení, která buď zlepšují vnímání textu osobám se zbytky zraku (zvětšovací programy), nebo převádějí písemné informace do formy vnímatelné ostatními smysly sluchem (screen readery) nebo hmatem (braillský řádek). K ovládání stránek používají zrakově postižení klávesnici, nikoliv myš. Případně lze jako vstupní zařízení použít také některé typy braillského řádku. [Winter, 2008a, s. 14] 3.1.1 Zvětšovací pomůcky a programy Lidem, kteří do určité míry mohou používat zrak, slouží nejrůznější druhy lup a zvětšovacích programů. Běžné lupy do ruky umožňují maximálně dvacetinásobné zvětšení (max. 80 dioptrií). Jak však píše Bubeníčková [2006b, s. 68], těžce slabozrakému tyto optické pomůcky nemusí stačit. Těžce slabozrací lidé pak ke kompenzaci svého postižení potřebují tzv. speciální optoelektronické pomůcky. Skládají se z kamery a zobrazovací a řídicí jednotky, jež tvoří uzavřený televizní okruh, a nazývají se kamerové televizní lupy. Běžný televizor může plnit funkci zobrazovací jednotky, ale dnes už jsou televizory cenově srovnatelné s monitory a často se jako zobrazovací jednotky používají spíše monitory, protože poskytují podstatně kvalitnější obraz. Ke kamerovým lupám patří např.: Clearview+, ClearNote, Traveller+, FarView, Compact+ (Optelec, Holandsko; dodává Spektra), Prisma a Prisma-Opti (USB), Fusion (Ash Technologies, Irsko; dodává Spektra), ilook (International United (N.Y.) Co., Taiwan; dodává Spektra), COLOR UNI (dodává Elvos; Obrázek 1) 2 2 Seznam zpracován z webových prezentací zmíněných firem 23

Obrázek 1 Kamerová lupa COLOR UNI 3 Funkci kamerových lup za pomoci počítače svým způsobem nahrazují skenerové lupy, které zpřístupňují tištěné texty snímané skenerem. Kromě zvětšení umožňují práci s barvami, vyhlazení písma, posun, oříznutí aj. Nabízejí funkce, které kamerovými lupami dosáhnout nelze. Pomocí skenerových lup si však slabozraký neprohlédne prostorové předměty ani neprovede jednoduché manuální úkony, které umožňují některé kamerové lupy. Kamerovou lupu lze navíc snadno připojit k počítači a monitor slouží jako zobrazovací jednotka. Z počítače tak lze sestavit multifunkční zařízení umožňující slabozrakému uživateli spoustu činností. [Bubeníčková, 2006d] Ze skenerových lup jmenujme např. Bizon (vyvíjí a dodává Spektra), ZoomView (vyvíjí a dodává Elvos), Magna Vista (vyvíjí a dodává Galop) 4. Bizon je speciální software, který umožňuje skenovat a prohlížet si ve zvětšené podobě texty, knihy a obrázky. Měl by být jakousi počítačovou obdobou televizní kamerové lupy, ale ve srovnání s ní je práce o něco pomalejší a náročnější na ovládání uživatelem. Umožňuje dvoubarevné zvětšení textu, vymezení oblasti čtení linkami a případně zatemněním horní a dolní oblasti vně linek, automatické nebo ruční pohyb textové předlohy, nastavení parametru zobrazovaného textu (zaostření textu, změna barev textu a pozadí a další). Umožňuje texty v obrazovém formátu ukládat buď do speciálního vysoce kompresního formátu biz nebo do dalších univerzálnějších formátů. 3 Zdroj: www.elvos.cz 4 Seznam zpracován z webových prezentací zmíněných firem 24

Tyto texty nemohou být předčítány screen readery, protože jde o obraz, v programu však nejde bez rizika kolapsu programů použít ani zvětšovací programy. Do přídavného programu Scan File je možné otevřít i textový soubor, který při čtení daleko důsledněji zachovává odskoky řádků než jeho obdoba v naskenovaných textech. V Bizonovi lze prohlížet i různé obrázky (jpg, bmp, gif), lze do něho tyto obrazy jednoduchým způsobem odeslat i z webové stránky. Umožňuje základní nastavení a úpravu těchto obrázků a umožňuje tisk otevřených obrazových souborů na několik A4 stran. Magna Vista je obdobou Bizona. Je to soubor programů pro slabozraké ke skenování a čtení textů a prohlížení grafiky. Ovládání je jednodušší než v případě Bizona, ale pouze přes velká grafická tlačítka bez textových popisků. Některé funkce se těžko využijí bez znalosti manuálu. Po vyzkoušení a naučení ovládání může nenáročným uživatelům vyhovovat. [Univerzita, 2008a] ZoomView slouží primárně jako pomůcka slabozrakým lidem při čtení naskenovaných textů. Skenování je přímo integrováno přímo v aplikaci. Při prohlížení je možno nastavit až dvacetinásobné zvětšení, měnit barvu textu a pozadí. ZoomView nabízí také tzv. plynulé čtení, což je automatický posun naskenované předlohy po obrazovce. [ACE, c1994-2009] Také operační systém Windows umožňuje nastavit určité zvětšení ikon i písma, které však může být pro těžce slabozraké osoby nedostatečné. Speciální programy, tzv. softwarové lupy, umožňují velké zvětšení informací zobrazených na obrazovce. Umožňují rovněž upravit i barevné kombinace popředí a pozadí. Dodávají se i ve variantě s hlasovou podporou, tzn. že program kromě zvětšování také zpřístupňuje některé informace pomocí hlasové syntézy. Takové pomůcky jsou vhodné pro klienta, který není zcela nevidomý, ale zbytkové vidění je natolik slabé, že jen softwarová lupa pro práci se systémem a aplikacemi nestačí. Hlasová syntéza je program sloužící k převodu vstupního textu na jeho mluvenou podobu (tzv. TTS - text to speech - systém). Některé syntézy mají dohodnuté univerzální rozhraní a mohou být potom volány z jakékoli aplikace, jiné tak univerzální nejsou a může je používat jen aplikace, pro kterou byly vytvořeny. [Spektra, c2006a] K softwarovým lupám s hlasovou podporou patří např. ZoomText (AiSquared, USA; dodává Spektra), Supernova, Lunar+ (Dolphin Computer Access, Velká Británie, dodává Adaptech), 25

MAGic (Freedom Scientific, USA, dodává Galop), IZoom (Issist, Kanada) ZoomText patří mezi nejlepší a nejužívanější zvětšovací a odečítací podpůrné programy pro zrakově postižené uživatele počítačů na světě. Existuje ve dvou variantách: jako samostatný zvětšovač obrazovky nebo integrovaný zvětšovač i odečítač obrazovky (Obrázky 2 a 3), který spojuje obě funkce zpřístupnění počítače a umožňuje tak, aby uživatel viděl a slyšel vše z počítačové obrazovky a měl tedy úplný přístup k aplikacím, dokumentům, elektronické poště i internetu. [Pavlík, 2004b] Obrázek 2 ZoomText Zvětšovač 5 Obrázek 3 ZoomText Odečítač 6 Supernova obsahuje plnohodnotné odečítací funkce s hlasovým i hmatovým výstupem a integrované zvětšování obrazu. Je ideálním řešením pro uživatele se zbytky zraku a s progresivními zrakovými vadami. Informace jsou čteny hlasovým syntetizérem, zobrazovány na braillském displeji a obraz na monitoru je zvětšován. Supernovu nainstalovanou na síťový server lze používat z libovolné pracovní stanice v síti. Uživatelská nastavení se ukládají na síťový disk, takže zůstávají stále stejná, ať se uživatel přihlásí z jakéhokoli počítače. Supernova je proto vhodným řešením pro 5 Zdroj: [Pravlík, 2004b] 6 Zdroj: [Pravlík, 2004b] 26