Profil: Robert Čonka Autor: Vlastimil Resl, 2. 7. 2008 10:50 Pražský pilot Robert Čonka (27.8.1968) zahájil svoji soutěžáckou kariéru už v polovině devadesátých let s kadettem, aby se po téměř desetileté odmlce na tratě rychlostních zkoušek vrátil s kitovou felicií. Oba jeho vozy spojuje slavná minulost a především věhlas pilotů, kteří sedávali za jejich volanty. Rallyové začátky Robert: Mé soutěžácké začátky se vážou ke studijním letům v Mladé Boleslavi. Mými spolužáky na Střední průmyslové škole byli mimo jiné Jan Trajbold mladší, Michal Sláma a současný spolujezdec Karel Hejný. Poprvé jsem se s rally seznámil po Honzově příjezdu s tréninkovým autem jeho otce a svezení s ním po lesní cestě. Rychlost mezi stromy a auto ve smyku mi absolutně učarovaly. Po vojně jsem občas jezdil jako mechanik právě Honzovi Trajboldovi. Už v tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut pořídit jednou vlastní závodní vůz. Splnilo se mi to v roce 1995. Koupil jsem od Honzy mistrovský Opel Kadett GSi po Václavu Blahnovi. Z dobrých věcí v něm však zbylo velmi málo. To však nesnižovalo moji chuť závodit. Debutoval jsem na Rallye Příbram. Vinou přehnaného nasazení jsem už na druhé erzetě prorazil olejovou vanu. Ve třetí soutěži jsem už ale poznal, co to je stát na bedně. V Zákupech jsem dojel druhý. V roce 1996 po ukončení homologace vozidla jsme museli naše ježdění nuceně přerušit. V té době bohužel nebyla vypsána kategorie pro vozy s prošlou homologací. Po autě se mi dodnes stýská a jeho prodej mě mrzí. Učitelé a rádci Robert: Prvním učitelem byl určitě Honza Trajbold. Během jeho tréninku na bohemku jsme jezdili mým autem za ním a učili se psát rozpis. Poté nám naše dílo zkontroloval, konstatoval, že je to strašné, ale přesto jsme začali pronikat do tajů rally. V posledních pěti letech my byl největším
rádcem otec mé přítelkyně Tonda Muzikant. Je také starým závodníkem a dodnes jezdí krásnou Škodou 130 RS závody do vrchu. Dalším z mých rádců je můj kamarád Martin Kožmín. Podle mého názoru je jedním z největších talentů českých soutěží. Bohužel jeho pracovní vytížení mu neumožňuje pravidelně startovat. Ne vždycky se shodneme, ale asi je to ku prospěchu věci. Největším radilem je můj spolujezdec Karel Hejný. Svoji památnou hláškou, že byl jel rychleji s dieselovou felicií, než já v mlze z kopce, mě úplně odrovnal. No a zapomenout nemohu na věrného mechanika Péťu Zátka. Názor na rally Robert: Soutěže považuji za královskou disciplínu automobilového sportu. Líbí se mi nevšednost tratí, rozdílné povrchy a skutečnost, že pokaždé jedu jinde. Navíc nerad jezdím sám v autě :-). Necítím se kompetentní kritizovat českou rallye jako takovou, jak je teď v módě. Zastávám názor, že každý sedá do auta dobrovolně s rizikem možných následků. Tratě českých soutěží jsou z převážné většiny nádherné a některé ještě hezčí. Osobně hrozně moc rád vzpomínám na sezónu 2005 v ČMPR. Soutěže byly krásné a organizační tým okolo Kuby Denka zajišťoval vynikající mediální propagaci nejen posádkám ze špičky, ale i nám v jednotlivých třídách.
Čas a finance Robert: Patřím k těm, kteří si musí na závody brát vždy dovolenou. Vedu značkový servis Suzuki v Praze 9. Naštěstí majitel pan Riegger je mým aktivitám nakloněný včetně další podpory. Od roku 2004 patří k mým partnerům firma mého bratra Amerex, dále Škofin a v současné době dealer Škoda ČSAO Černokostelecká a samozřejmě má domovská firma Auto Moto Riegger. Naopak mě mrzí spolupráce s týmem Mad Max, která nedopadla dobře. Přání tam bylo otcem myšlenky, ale skutek utek :-).
Moje auta a spolujezdci Robert: Prvním spolujezdcem byl Vašek Němec. Odjel jsem s ním pouze dvě soutěže, Příbram a Třebíč. Pak již nastoupil Karel Hejný, s nímž jezdím dodnes. Zajímavé na tom je, že hned první společný start znamenal umístění na pódiu, přestože jsem auto i s Karlikem otočil na střechu. Naštěstí jsme spadli do měkkého, diváci nám pomohli na kola a frčeli jsme dál. V případě Karlova pracovního vytížení vedle mě zaskakovali Alena Kožmínová, Renata Maršálková, Iva Víchová a Jarda Křapka. S Ivou jsem odjel několik soutěží a musím uznat, že je vynikající. Auta jsem vystřídal pouze dvě. Již zmiňovaný Opel Kadett a současnou Škoda Felicia Kit Car. Auto a jeho historie Robert: Současnou felicii jsem koupil ve Zlíně jako auto určené pro volný pohár. Když jsem zjistil hvězdnou historii tohoto vozu, rozhodl jsem se, že auto bude opět jezdit republiku. Dle sportovního průkazu s tímto vozem startovali Štěpán Ládík a posléze i Roman Kresta. Bohužel tam z té doby zůstaly asi jen volant a topení :-). Vše jsme museli do auta postupně opět doplňovat. V současné době už je to zase plnohodnotný kit. Konkurence ve třídě Robert: Za jednoznačně největší osobnost třídy A5 ve sprintrally považuji Tomáše Gregu. Jede klidně, rychle a neničí vůz. Velice draví jsou Lumír Galia a Jiří Hladík. Tito tři jsou úplně jinde než my ostatní. Zbytek je zhruba srovnatelný s námi. Myslím, že spousta jiných tříd by nám mohla závidět počet startujících a vyrovnanost soubojů.
Oblíbená soutěž Robert: Nejvíce se mi v současném sprintovém kalendáři líbí Lužické hory a Prachatice. Pokud na těchto podnicích dovezeme vůz do cíle, většinou je z toho přední umístění. Z moravských soutěží se mi líbí Tišnov. Velmi mě mrzí, že ze soutěží konaných v rámci ČMPR 2005 zůstaly pouze Prachatice a Lužické hory. Bylo tam mnoho dalších krásných soutěží snesoucích srovnání se současnými sprinty. Oblíbenou soutěží z diváckého pohledu je pro mě Rally Bohemia. Jsem rád, že jsem se jí mohl v roce 1996 zúčastnit. Odstoupil jsem ze třetího místa ve třídě A7 kvůli poloose. Dodnes mě to velice mrzí. Bohužel finanční rozpočet nám účast na bohemce v současné době nedovoluje.
Největší úspěchy Robert: V roce 2005 jsem byl mistrem ČMPR ve třídě SA1 po fantastických soubojích s Radkem Majerem. V té sezóně jsem okusil pocit vítězství dokonce třikrát. V roce 2007 jsme skončili třetí ve třídě A5 v MČR sprintrally i přes pořádnou porci smůly. Nebýt jí, mohlo to být ještě o stupínek lepší. Velmi si vážím třetího místa z loňských Okříšek, kde byla trať neskutečně zrádná svoji různorodostí povrchu. Střídaly se sucho, voda, led i sníh. V Prachaticích nám vypadlo táhlo řazení na nejdelší, třináctikilometrové erzetě. Zůstala zaseklá šestka, propadli jsme se úplně na chvost a přesto nás nakonec v cíli od druhého místa dělilo pouze dvanáct vteřin. Byla to úžasná stíhačka a adrenalin z nás stříkal proudy :-).
Zajímavé zážitky Robert: S Karlem tvoříme velmi úsměvnou posádku a zažíváme mnoho legračních zážitků. Jedním z největších bylo, když na mě Karel při brutálním sjezdu z kopce do pravé šest při loňských Lužických horách ještě v kopci řval: Drž, koupím novou káru :-). Jindy mi místo pravá tři otevře zahlásil pravá tři open jako v Colin McRae Rally a smáli jsme se až do cíle. Karel je také velký srdcař. Při tom již zmíněném přetočení na střechu v Zákupech by asi každý pustil noty. Karel je však pevně držel i když jsme se nacházeli hlavou dolů a nechtěl se jich vzdát. Naši jízdu hodnotíme podle toho, zda pořadatelé skáčou do příkopu. Pokud ano, je z toho většinou dobrý čas. Jen nevíme, jestli je to díky naši rychlosti nebo máme tak vytřeštěné oči. Rallyová budoucnost Robert. Vše se bude odvíjet od financí, kterých bohužel není nikdy dost. Zatím to vypadá na pokračování se současným vozem, i když už pokukuji po nějakém pěkném veteránu. Láká mě klasické áčko, které má alespoň dvě stě koní.