Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici VYBRANÉ DRUHY LÉČIVÝCH ROSTLIN POUŽÍVANÉ V HOMEOPATII Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Ing. Jindřiška Vábková Vypracoval/ a Jana Martincová Lednice 2012
Mendelova univerzita v Brně Ústav zelinářství a květinářství Zahradnická fakulta 2011/2012 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Jana Martincová Zahradnické technologie Zahradnictví Název tématu: Vybrané druhy léčivých rostlin používané v homeopatii Rozsah práce: 35 s. Zásady pro vypracování: 1. Posluchačka na základě odborné literatury charakterizuje základní principy, historii a filozofii homeopatie a přípravu léků v rámci této terapeutické metody. Porovnány budou jednotlivé školy homeopatie a metody homeopatické léčby. 2. U vybraných druhů léčivých rostlin bude porovnáno jejich použití (část rostliny, způsob úpravy, použití)při použití v alopatii a homeopatii. Seznam odborné literatury: 1. 2. 3. Český lékopis 2009 (ČL2009) : Pharmacopoea Bohemica MMIX (Ph.B. MMIX). Evropská část. Národní část. 3. díl. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 2677 s. ISBN 978-80-247-2994-7. Český lékopis 2009 (ČL2009) : Pharmacopoea Bohemica MMIX (Ph.B. MMIX). Evropská část. 1. díl. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 1176 s. ISBN 978-80-247-2994-7. Český lékopis 2009 (ČL2009) : Pharmacopoea Bohemica MMIX (Ph.B. MMIX). Evropská část. 2. díl. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 1177 s. ISBN 978-80-247-2994-7. 4. HAHNEMANN, S. Organon léčebného umění. Praha: Alternativa, 1993. 233 s. ISBN 80-85993-17-1. 5. WATSON, I. Průvodce metodami homeopatické léčby. Brno: Nakladatelství Alman S.r.o., 2001. 186 s. 6. MORISSON, R. Klíčové a potvrzující symptomy homeopatické materie mediky. Praha: Alternativa, 2001. 580 s. ISBN 80-85993-65-1. 7. SMITS, T. Materia medica pro homeopatickou praxi. Praha: Alternativa, 2001. 450 s. ISBN 80-85993-36-8. 8. VERMEULEN, F. Houby a lilie v homeopatii. Brno: Homeopatická fakulta s klinikou s.r.o., 2003. 120 s. ISBN 80-239-0027-7. Datum zadání bakalářské práce: listopad 2010 Termín odevzdání bakalářské práce: květen 2012 Jana Martincová Autorka práce Ing. Jindřiška Vábková Vedoucí práce doc. Ing. Robert Pokluda, Ph.D. Vedoucí ústavu doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. Děkan ZF MENDELU
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vybrané druhy léčivých rostlin používané v homeopatii vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne. Podpis
Poděkování Tato bakalářská práce je věnována památce mého dědečka, pana Jana Hasila, který byl pro mne, nejen ve studiu zahradnictví, velkou motivací a oporou. Bohužel se dokončení této práce již nedožil.
OBSAH 1 ÚVOD... 6 2 CÍL PRÁCE... 7 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 8 3.1 FILOZOFIE, ZÁKLADNÍ PRINCIPY A POJMY HOMEOPATIE... 8 3.1.1 CELOSTNÍ PŘÍSTUP... 8 3.1.2 PRINCIP PODOBNOSTI... 9 3.1.3 OBRAZ LÉKU, MATERIA MEDICA, REPERTORIUM... 9 3.1.4 PROVING... 10 3.1.5 KONSTITUCE... 10 3.1.6 ZÁKONY LÉČBY... 11 3.1.7 INFINITESIMÁLNÍ (NEKONEČNÉ) ŘEDĚNÍ A POTENCIACE... 11 3.2 HISTORIE HOMEOPATIE... 13 3.3 HOMEOPATICKÉ METODY A DRUHY HOMEOPATICKÝCH ŠKOL... 15 3.4 VÝROBA HOMEOPATICKÉHO PŘÍPRAVKU... 19 3.5 POPIS VYBRANÉHO SORTIMENTU LÉČIVÝCH ROSTLIN... 24 3.5.1 ACONITUM NAPELLUS L. (oměj šalamounek)... 24 3.5.2 ACHILLEA MILLEFOLIUM L. (řebříček obecný)... 26 3.5.3 ALLIUM CEPA L. (cibule kuchyňská)... 27 3.5.4 ARNICA MONTANA L. (prha arnika)... 28 3.5.5 ATROPA BELLA-DONNA L. (rulík zlomocný)... 30 3.5.6 CALENDULA OFFICINALIS L. (měsíček lékařský)... 32 3.5.7 CAPSICUM ANUUM L. (paprika roční)... 33 3.5.8 CLAVICEPS PURPUREA L. (paličkovice nachová, námel)... 35 3.5.9 DATURA STRAMONIUM L. (durman obecný)... 37 3.5.10 DELPHINIUM STAPHISAGRIA L. (stračka révolistá)... 39 3.5.11 DROSERA ROTUNDIFOLIA L. (rosnatka okrouhlolistá)... 40 3.5.12 HYOSCYAMUS NIGER L. (blín černý)... 42 3.5.13 MATRICARIA RECUTITA L. (heřmánek pravý)... 43 3.5.14 PULSATILLA NIGRICANS L. (koniklec luční)... 45 3.5.15 RUTA GRAVEOLENS L. (routa vonná)... 47 3.6 HOMEOPATICKÉ VLASTNOSTI ROSTLIN A JEJICH ČELEDÍ... 48 4 ZÁVĚR... 50 5 SOUHRN... 52 6 SEZNAM ODBORNÝCH VÝRAZŮ... 53 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 57 8 PŘÍLOHY... 61
1. ÚVOD MOTTO: Na každé louce a pastvině, na každé hoře a kopci najdeš lékárnu. (GRÜNWALD, JÄNICKE, 2004) Použití léčivých rostlin má ve všech lékařských tradicích vysokou hodnotu. V mnohých kulturách, kde je lékařská péče omezeně dostupná nebo úplně nedostupná, je to často jediný zdroj účinné pomoci a možnost léčby lehčích i vážných onemocnění. Přesto, že jsme obklopeni nejmodernější technikou a nejnovějšími produkty výzkumu na poli chemie a syntetické farmacie, stále více lidí na celém světě cítí potřebu návratu k přírodě a jejím darům v podobě léčivých rostlin. Často je to z důvodu uvědomění si, že jsou syntetická léčiva v dnešní době spíše nadužívána a mají také řadu nežádoucích vedlejších účinků, které vedou k potřebě užívaní dalších léků pro potlačení negativních vlivů léků původních. Přírodní léčba je přitom dostupná, bezpečná, účinná, kvalitní a v neposlední řadě také levnější než většina drahých preparátů. Jsou samozřejmě léky, které jsou pro lidstvo velmi zásadní a život zachraňující, např. antibiotika, cytostatika apod. Existuje však také spousta šetrnějších, přírodních možností, jak lze akutní i chronická onemocnění vyléčit či alespoň zmírnit obtíže. Léčivé rostliny lze používat mnoha způsoby, např. formou odvaru, nálevu, tinktury, oleje, masti. Kromě klasické fytoterapie existuje také spousta alternativních léčebných metod, které se mezi sebou navzájem liší v teoretických základech, způsobu terapie i způsobu přípravy léčebných prostředků. Jedno mají však všechny společné a to je zlepšení poškozeného zdraví a harmonizace životní energie pacienta. Homeopatie, o které v souvislosti s léčivými rostlinami pojednává tato bakalářská práce, je právě jednou z těchto mnoha léčebných metod. 6
2. CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce je: o charakterizovat základní principy, historii a filozofii homeopatie o popsat výrobu homeopatického léku o na základě literatury a konzultace s odborníky popsat a porovnat jednotlivé metody homeopatické léčby o shromáždit literární údaje o vybraných léčivých rostlinách používaných při homeopatické léčbě a porovnat jejich využití v homeopatii a alopatii o zhodnotit další možnosti využití vybraných rostlin v užitkovém či okrasném zahradnictví 7
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 FILOZOFIE, ZÁKLADNÍ PRINCIPY A POJMY HOMEOPATIE MOTTO: Nejvyšším ideálem léčení je rychle, šetrně a natrvalo navrátit pacientovi zdraví, co nejrychlejším, nejspolehlivějším a nejméně škodlivým způsobem podle jasně srozumitelných principů odstranit a zničit nemoc v celé její šíři (HAHNEMANN, 1993). Dle CASTRO (1990) jsou homeopati přesvědčeni, že lidská bytost má vlastní mechanismus udržování rovnováhy a stejně jako každý živý organismus, má specifický vztah s prostředím, které jej obklopuje. Biologové tento stav nazývají homeostáza, což znamená, že každá živá bytost má vrozenou ochrannou tendenci udržovat organismus v rovnováze a kompenzovat změny, které tuto rovnováhu narušují. VERMEULEN (2002 /A) tento mechanismus nazývá přirozenými uzdravujícími silami, kterým Hippokrates říkal vis medicatrix. CASTRO (1990) uvádí, že Hahnemann tento mechanismus udržování rovnováhy nazval vitální silou a měl za to, že se jedná o energetickou substanci, která je nezávislá na fyzikálních a chemických silách, činí člověka živým a po smrti se ztrácí. Pokud tato síla působí harmonicky, mluvíme o zdraví, pokud v harmonii není, mluvíme o nemoci (VERMEULEN, 2002/A). Obranný mechanismus nebo imunitní systém jsou podle CASTRO (1990) také jiným označením pro vitální sílu. Homeopati jsou toho názoru, že nemoc zaútočí, pouze pokud je tato vitální síla oslabená. Homeopatické léky působí jako katalyzátor, energie léku stimuluje vitální sílu tak, aby se organismus byl schopen uzdravit sám. Tyto léky nepotlačují obranný mechanismus, a tudíž nedochází k jeho oslabení. Správná homeopatická léčba nejen zmírní symptomy choroby, ale zároveň uvede pacienta do celkově harmonického stavu. 3.1.1 CELOSTNÍ PŘÍSTUP LOCKIE (2002) uvádí, že homeopatická léčba je založena na zásadě, že tělo a duch jsou navzájem natolik pevně spojeny, že není možné chorobu na tělesné úrovni úspěšně léčit, aniž bychom porozuměli pacientově konstituci a osobnosti. 8
VERMEULEN (2002/A) píše, že se homeopatie ve své nejklasičtější podobě pokouší vidět ve změti nejrůznějších symptomů nemoci celistvost neboli totalitu. Symptomy na mentální, emocionální, funkční či fyzické úrovni se neposuzují jako jednotlivé fenomény, které jsou od sebe oddělené a musí být tudíž léčeny lidmi s různou odborností. Jsou chápány jako paralelní, navzájem silně provázané, ale narušené projevy základního modelu. Neléčím nemoci, léčím člověka, říkal Hahnemann a myslel tím, že předpis léku je vytvořen podle celkového obrazu člověka od hlavy až k patě, včetně charakteristik mysli, emocí, sociálního chování (ČEHOVSKÝ, 2002). Podle CASTRO (1990) a MANNFRIED (1993) musí homeopat proniknout hlouběji než pouze k nemoci, která se projevuje navenek a je označovaná diagnózou, např. angína, migréna, otrava potravinami. Musí vidět totalitu symptomů daného člověka. Předepsat lék na jeden symptom je možné pouze tehdy, pokud se jedná o předepsání v rámci první pomoci, například omrzliny, zhmoždění nebo jiné úrazy. V každém případě je však vhodnější najít lék, který pokrývá totalitu symptomů. 3.1.2 PRINCIP PODOBNOSTI CASTRO (1990) uvádí, že základní myšlenkou homeopatie (z řečtiny: homeo = stejný, pathos = utrpení, nemoc) je SIMILIA SIMILIBUS CURENTUR aneb podobné bude vyléčeno podobným, kterou poprvé formuloval již Hippokrates v 5. století před naším letopočtem. Na tomto principu je založen první homeopatický zákon, který říká, že jakákoli substance, která může vyvolat nemoc, je schopna tuto nemoc také vyléčit. HAHNEMANN (1993) v 29 svého díla Organon léčebného umění píše, že homeopatická léčba spočívá v podávání léčivé potence zvolené přesně podle podobnosti symptomů nemoci. Podle ČEHOVSKÉHO (2002) jde v podstatě o to, že např. rulík zlomocný - Atropa bella-donna, vyvolá po požití u zdravého člověka zarudnutí, horečku s rychlým nástupem, bolesti hlavy a v krku, pocení. Jestliže podáte rulík zlomocný člověku, který trpí onemocněním s podobnými příznaky, může být rychle vyléčen. Atropa bella-donna je však jedovatá rostlina. Je tedy nutné podat, pokud možno, co nejmenší, avšak ještě účinnou dávku, abychom pacientovi neublížili. Jinak by lék mohl mít nebezpečné vedlejší účinky. 3.1.3 OBRAZ LÉKU, MATERIA MEDICA, REPERTORIUM Totalita symptomů vytváří obraz osobnosti, individua. Obrazy projevu jednotlivých léků můžeme vyčíst ze zkoušek léků, ale také z toho, jak vnímáme rostlinu, zvíře nebo 9
minerál, z nichž jsou léky vyrobeny, v jejich přirozeném prostředí. (VERMEULEN, 2002/A) LOCKIE (2002) dodává, že kromě účinků jednotlivých přípravků lze zkoumat také vztahy mezi nimi a určit tak skupinovou příbuznost. Např. mezi rostlinami nebo živočichy zařazenými do téže čeledi (např. všechny léky z hadích jedů mají tendenci působit na krev a nervový systém), nebo skupinami léčiv založenými na prvcích a jejich možných sloučeninách dle periodické tabulky prvků, např. pro Kalium (draslík) je typická tělesná slabost, pro Calcium (vápník) citlivost a plachost. CASTRO (1990) uvádí, že v Materii medice jsou popsány a abecedně řazeny jednotlivé obrazy všech léků a další nové léky jsou neustále doplňovány. Jádro informací je ve všech Materiích stejné, profesionální homeopat však používá při práci několik Materií medic od různých autorů, neboť každý z nich popisuje léky také podle svých zkušeností z praxe. Repertorium je abecedně řazený seznam symptomů z Materií medic. Je to systém stejných informací řazených opačným směrem. Tzn. na základě jednotlivých symptomů je postupně skládán obraz léku. 3.1.4 PROVING Proving je metoda, kterou se v homeopatii testují substance, aby se zjistil obraz léku. První proving provedl S. Hahnemann v roce 1790. Od té doby byly provedeny stovky provingů a jejich výsledky utříděny a zaznamenány do velkých Materií medic. (CASTRO 1990) LOCKIE (2002) uvádí, že Hahnemann stanovil pevná pravidla zkoušení čili provingu potenciálních léčiv (anglické proving odvozeno od německého slova Prüfung = zkouška a také anglického slova prove = zkoušet). Skupina dobrovolníků užívá pokusnou látku v různých koncentracích (potencích) a vede denní detailní záznamy o svých náladách, pocitech a jakýchkoli symptomech, které se u nich projeví. CASTRO (1990) doplňuje, že v současné době se při provingu postupuje podle pravidel dvojitého slepého pokusu, kdy jsou zdraví dobrovolníci rozděleni do dvou skupin. Jedné skupině je podána neznámá substance a druhá skupina dostane placebo. Veškeré symptomy se potom schematicky uspořádají a vyhledají společné znaky 3.1.5 KONSTITUCE Konstituce v homeopatii znamená celkový zdravotní stav jednotlivce včetně jeho temperamentu a veškerých dědičných i získaných vlastností. (LOCKIE, 2002) 10
VITHOULKAS (1998) ji definuje jako dědičnou genetickou výbavu ovlivněnou či modifikovanou prostředím, tedy jako základní strukturu osobnosti zdravotní stav a povahu. Silná konstituce dokáže snést značnou zátěž, aniž by onemocněla, slabá konstituce má zvýšenou náchylnost k nemoci. LOCKIE (2004) říká, že homeopati se domnívají, že zdraví lidé odolávají chorobám, přestože jsou neustále vystavováni ohromnému množství nejrůznějších potenciálně škodlivých virů a bakterií, protože značná vitální síla snižuje jejich vnímavost k chorobám na minimum. 3.1.6 ZÁKONY LÉČBY CASTRO (1990) uvádí, že zákony léčby zformuloval americký homeopat Dr. Constantine Hering. Založil je na celoživotním pozorování procesů, které probíhají při léčbě nemocných a vysvětluje tak, jak se choroba v homeopatii léčí. - Když pacient spěje k vyléčení, přesunují se příznaky od orgánů vnitřních (tedy pro život důležitějších) k vnějším (méně důležitým) orgánům a tkáním (LOCKIE, 2002). Například u člověka s vážným onemocněním srdce se během procesu léčby mohou vyskytnout potíže se žaludkem nebo se střevy (CASTRO, 1990). - Léčba také probíhá směrem shora dolů. Symptomy tudíž většinou sestupují po těle dolů, začínají na hlavě a přesouvají se na níže uložené partie (CASTRO, 1990). Například u ekzému pokrývajícího celý povrch nejdříve ustupuje na obličeji, pak na krku, později na těle a nakonec na končetinách (ČEHOVSKÝ, 2002). - V průběhu léčení se také často vracejí symptomy, které byly někdy v minulosti potlačeny. Obvykle přicházejí v opačném pořadí, než jak se původně objevily (CASTRO, 1990). LOCKIE (2002) doplňuje tvrzení imunologů, že tělo má schopnost si zapamatovat každé napadení, na něž má reagovat. Proces návratu původních příznaků tuto teorii potvrzuje. 3.1.7 INFINITESIMÁLNÍ (NEKONEČNÉ) ŘEDĚNÍ A POTENCIACE ČEHOVSKÝ (2002) uvádí, že objevitel vědecké homeopatie Samuel Hahnemann vyvinul zvláštní ředicí postup, díky kterému, čím více látku naředíme a energicky protřepáme, má vyrobený lék silnější účinky. VERMEULEN (2002/A) upřesňuje, že proces přípravy, při kterém dochází k postupnému ředění a silnému protřepávání (dynamizace), někdy bušením o tvrdou podložku, se v homeopatii nazývá potenciace a získaným lékům se říká potence. Kromě vyloučení vedlejších účinků, bylo možné začít aplikovat léky do té doby nepoužitelné, 11
jako například hadí jedy nebo arsen, které ztratily svůj smrtící účinek, ale ne ten léčebný. Mikrokoncentrace připravené s dodáním energie protřepáváním mají mnohem větší účinnost než standardně ředěné roztoky. Dávají rychlý a šetrný účinek, který také působí po dlouhou dobu. V homeopatii tedy stačí podávat pacientům pouze tuto minimální naprosto bezpečnou dávku. (LOCKIE, 2002) CASTRO (1990) a VERMEULEN (2002/A) uvádějí, že tato myšlenka je jednou z největších překážek, kvůli nimž nedokáže tradičně vzdělaný vědecký člověk homeopatii přijmout. Je nutno vidět, jak homeopatie funguje, protože žádná, byť sebedokonalejší teorie není přijatelná bez hmatatelného důkazu. Pro působení potencí stěží najdeme v chemii nějaké vysvětlení. Z těchto důvodů byl (a je) účinek snadno připisován sugesci. Jeden farmakologický zákon však praví, že ačkoli může jed ve velké dávce usmrtit, v menší dávce už jen paralyzuje a ve velmi malé dávce dokonce stejné životní funkce stimuluje. Pokud homeopatická potence není účinná díky chemickým či materiálním vlastnostem daného léku, musí to vést k logickému závěru, že tato účinnost má co do činění s energií. Problém mohou osvětlit Einsteinova slova, že hmota je koncentrovaná a stlačená energie. Ředění a protřepávání tuto energii uvolňuje. Dle tvrzení Hahnemanna je síla léku skrytá a podřimující. Proto léčení nemůže být záležitostí chemickou a materiální, ale musí být rovněž založeno na principech energetických. Pokud vezmeme v úvahu princip životní síly a tvrzení, že příznaky nemoci mají co dělat s předchozím narušením životní síly, je jasné, že homeopatické potence působí na životní sílu člověka. 12
3.2 HISTORIE HOMEOPATIE LOCKIE (2002) i CASTRO (1990) uvádějí, že teoretické principy homeopatie mají své kořeny v dávné léčitelské tradici, založené před tisíci lety ve starověkém Řecku a Římě. V 5. století před naším letopočtem řecký lékař Hippokrates (asi 460 377 př. n. l.) jasně vyslovil myšlenku, že nemoc je důsledkem působení přírodních sil, a ne božského zásahu a že by se měly podpořit pacientovy vlastní hojivé síly. Tehdejší lékařské teorie byly založeny na zákonu opaku. Tzn., že se nemoc léčila látkami, které vyvolávaly opačný účinek. Hippokrates naproti tomu prosazoval užívání zákona podobnosti, jenž vycházel z principu, že podobné se léčí podobným Např. Veratrum album (kýchavice bílá), která byla považována za účinný prostředek proti choleře, působila ve velkých dávkách jako prudké projímadlo, vedoucí až k těžké dehydrataci vyvolávala tedy stejné příznaky jako samotná cholera. Hippokratovy postřehy ohledně léčení podobným však do lékařské vědy nepronikly a na dalších tisíc let upadly v zapomnění. Avšak venkovští lidé na celém světě tento princip po staletí úspěšně užívali v lidovém léčitelství. LOCKIE (2002) píše o další výrazné osobnosti prosazující princip podobnosti. Tou byl švýcarský lékař a alchymista Paracelsus Philippus Aureolus Thephrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541). Zastával také názor, že nemoc je spíše spojena s vnějšími vlivy, jako jsou znečištěná voda a potrava než s mystickými silami. Prohlašoval, že lékařská praxe má být založena na podrobném pozorování a hluboké znalosti přírody. Místo alchymistické teorie se soustředil na praktické experimenty a položil tak základy k počáteční etapě moderní chemie a pozdějšímu rozvoji farmakologie. Zastával také hippokratovskou myšlenku, že podobné se léčí podobným a tím se stal klíčovou postavou také ve vývoji homeopatie. (VERMEULEN, 2002/A; LOCKIE, 2002; CASTRO, 1990 i ČEHOVSKÝ, 2002) se shodují, že zakladatelem homeopatie je německý lékař a chemik Samuel Friedrich Christian Hahnemann (1755 1843), který rozpracoval princip podobnosti do léčebné metody. Pocházel z chudé protestantské rodiny. Vystudoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku. Lékařskou praxi však vykonával pouze krátce, neboť byl rozčarován bolestivými a neúčinnými metodami tehdejší osvícené medicíny, kterými bylo zejména pouštění žilou, používání jedů se silnými vedlejšími účinky a drastické projímavé 13
metody. V důsledku zklamání z tohoto poznání lékařskou praxi opustil a věnoval se výzkumu v oblasti chemie, psaní a překládání lékařské literatury (ovládal 8 jazyků). Zásadní moment pro zrod homeopatie byl Hahnemannův překlad knihy Pojednání o materii medice od Dr. Cullena, kde autor uvádí, že léčebný účinek chinovníku (Cinchona succirubra), podávaném při malárii, je založen na jeho hořkosti, která má na organismus stimulující účinky. Hahnemann toto tvrzení nepovažoval za správné a chtěl ho ověřit v praxi. Začal proto v malých dávkách užívat Cinchonu a příznaky, které se u něho začaly objevovat, nápadně připomínaly malárii. Objevil tak zákon podobnosti, který začal ověřovat dalšími pokusy (provingy) s různými substancemi. Tento princip podobnosti vyjádřil větou: similia similibus curentur (podobné léčí podobné) a byl prvním zákonem systému léčebné metody, kterou pojmenoval homeopatie homois (podobné) a pathos (utrpení, nemoc). Chtěl tak systém odlišit od tehdejší klasické medicíny, která léčila na principu opačného účinku a nazýval ji alopatie, tedy opačná nemoc. Všechny poznatky z pokusů byly pečlivě zaznamenávány a systematicky tříděny podle mentálních, funkčních a fyzických symptomů do Materií medik. Hahnemann za svého života provedl více než sto provingů. Celý léčebný systém popsal v roce 1810 v díle Organon racionální léčby, které bylo později ještě celkem pětkrát upravováno, doplňováno a také přejmenováno na Organon léčebného umění. Přednášel na univerzitě v Lipsku a již v té době získával mnoho odpůrců a zároveň také kolegů, kteří jeho učení šířili ve světě. Během svého života vybudoval velmi rozsáhlou klientelu a všechny poznatky z praxe a dalších pokusů zaznamenal v šestidílném vydání Materia Medica Pura. Ve 20. letech 18. století již homeopatie získala mezinárodní věhlas. Začaly vycházet odborné homeopatické časopisy, vznikaly specializované homeopatické nemocnice a v roce 1829 byl založen Svaz německých homeopatických lékařů, který existuje dodnes. ČEHOVSKÝ (2002) uvádí, že při středoevropské epidemii cholery v roce 1831 se u homeopaticky léčených pacientů úmrtnost pohybovala mezi 2,4 21 %, u alopaticky léčených pacientů umíralo i více než 50 %. I po Hahnemannově smrti byla homeopatie úspěšně šířena do celého světa jeho nástupci, většinou lékaři, kteří se začali zabývat homeopatickou praxí. Mezi nejznámější patřili německý lékař Constantin Hering a americký lékař James Tyler Kent. 14
3.3 HOMEOPATICKÉ METODY A DRUHY HOMEOPATICKÝCH ŠKOL Nezbytné podobnosti je možno docílit velkým množstvím způsobů a do různé míry. Jeden homeopat ji najde jednou a druhý zase druhou cestou. (WATSON, 1997) Metody (WATSON, 1997; VALENTOVÁ, 2012) Etiologie - určení příčiny. Předepsání je založeno především na nějakém minulém traumatu, chorobě, či události, spíše než na symptomech přítomných v současnosti. Fyzické generálie - varianta konstituční léčby, lišící se pouze v tom, že fyzické generálie se v hierarchii symptomů považují za důležitější a kladou se nad mentální a emocionální i partikulární fyzické příznaky. Fyzickými generáliemi rozumíme fyzické symptomy či modality, které se vztahují k pacientovi celému, a ne jen k některým jeho částem. Používá se v případě, kdy je žádoucí konstituční předepsání a emocionální symptomy buď nejsou k dispozici, nebo jsou příliš vágní, deficitní či neobvyklé. Intuitivní předepsání - předepsání, vzniklé z okamžitého poznání či pocitu, co je potřeba, bez intervence analytické mysli. Intuice má ve zvyku se dostavovat ve chvíli, kdy ji nejméně čekáme. Izopatie (isos = stejný) - v homeopatické terminologii se izopatií rozumí předepsání léku, vyrobeného z předpokládaného původce choroby či z jejích produktů, pacientovi, který onou chorobou trpí. Pokud je lék vyroben z pacientových vlastních výměšků či sekretů, které jsou pak podány tomu samému pacientovi (obvykle v potencované formě), je tato forma léčby nazývána autoizopatií. Konstituční předepsání - synonyma: Kentiánská homeopatie, klasická homeopatie, centrální předepsání, esenciální předepsání. U konstitučního předepsání se v nejvyšší možné míře bere v úvahu celý člověk a léčba probíhá zároveň na všech úrovních fyzické, mentální a emocionální. Poučka léčete člověka, ne nemoc platí pro tuto metodu více, než pro kteroukoliv jinou. Miasmatické předepsání (Miasma = poskvrnění, znečištění) - tato metoda je založena na předpokladu, že doslova v každém člověku existuje zděděný či získaný blok či porucha, která vytváří predispozici ke konkrétnímu a poznatelnému obrazu choroby. Existují dvě hlavní varianty této metody. První se zabývá použitím nosod (léků, vyrobených z produktů choroby či onemocnělých tkání), zatímco druhá používá 15
tradiční léky, známé svým vztahem k určitému miasmatu. Hlavními miasmatickými nosodami je následujících pět homeopatických léků: Psorinum, Medorrhinum, Syphilinum, Tuberculinum a Carcinosin. Podobnost symptomů - tato metoda se týká předepsání léku podle podobnosti pacienta symptomům, které se nacházejí v obraze léku. Vybrání charakteristických rysů daného případu znamená věnování pozornosti tomu, co je pro případ jedinečné či neobvyklé, nečekané nebo obzvlášť významné. Předpis je založen na jednom či několika výrazných (tedy charakteristických) symptomech případu, silně indikativních vůči určitému léku, obzvlášť jsou-li známy pouze jeden či několik léků, které onen symptom či skupinu symptomů mají. Příklady vůdčích klíčových symptomů: symptomy se horší pohybem Bryonia alba (kýchavice bílá), bolest pod pravou lopatkou Chellidonium majus (vlaštovičník větší), nauzea s čistým jazykem Psychotria ipecacuanha (hlavěnka dávivá), červeně zbarvený trojúhelník na špičce jazyka Rhus toxicodendron (škumpa zákeřná)., puls nesouhlasí s teplotou těla Pyrogenium (umělá sepse), symptomy mění strany Lac caninum (psí mléko). Polyfarmacie - tato metoda zahrnuje techniky předepsání, při níž se předepisují dva či více léků zároveň, buď střídavě, nebo jako kombinovaný lék. Obvykle se podávají spíše nízké potence, většinou v rozmezí mateční tinktury až 6C a podání se opakuje denně. Repertorium index. Tato metoda zahrnuje různé techniky použití repertoria za účelem určení malé skupiny léků, z nichž je možné vybrat ten lék, který je případu nejpodobnější. Repertorium zaručuje spolehlivý způsob použití materie mediky, aniž bychom museli donekonečna číst a porovnávat seznamy symptomů a může být použito k podpoře téměř kterékoliv metody předepsání. Druhy repertorií: Kentovo repertorium, Syntetické repertorium Barthela a Klunkera, Repertorium Synthesis Repertory (sestavil Ed. F. Schroyens, je na něm založen homeopatický repertorizační program RADAR pro snadnější repertorizaci pomocí PC), Homeopat Medical Repertory od Robina Murphyho, Phatakovo repertorium, Boenninghausenovo repertorium Sekvenční předepsání - má za cíl určit pořadí událostí, traumat a okolností, které přispěly k pacientovu onemocnění, a pak systematicky předepsat lék na každý z těchto faktorů ve specifickém pořadí. V mnoha případech jsou přítomny celé řetězce příčin a faktorů, společně formujících stav pacientova zdraví, včetně emocionálních traumat, miasmat, alopatických léků, chirurgických zákroků, nevhodného stravování a všeobecné toxicity prostředí. 16
Skupinová analýza - toto je metoda tématického předepsání, vyvinutá Janem Scholtenem a jeho kolegy v Holandsku i jinde. Zabývá se identifikací klíčových témat, patřících k minerálům a prvkům, které lze přirovnat k odpovídajícím tématům u pacientů. Výsledkem je, že celé skupiny léků, například skupiny Calcium (vápník) nebo Ferrum (železo), mohou být studovány najednou a diferenciace mezi léky a jejich výběr je podstatně lehčí. Scholtenovo dílo klade důraz na psychologická témata prvků. A jeho závěry jsou ve své jednoduchosti a přesnosti neuvěřitelné. Např., celá skupina Carbonicum (uhličitan) nese téma potíží s otcem, zatímco Muriaticum (chlorid) s matkou. Specifika - lék je předepsán na základě předpokladu, že téměř vždycky funguje, je-li podán za podobných okolností, neboť ve většině případů vyvolají poměrně předvídatelný obraz léku, například Arnica u fyzického zranění. Specifika je nejvhodnější podávat za následujících okolností: 1, při první pomoci. 2, v terapeutických situacích (tam, kde je nutno léčit spíš chorobu než pacienta a tam, kde nejsou jasné indikace jiného léku). 3, kde je z nějakého důvodu nemožné odebrat celý případ a vy chcete raději pacientovi něco dát než nedělat nic. 4, v situacích spěchu, kdy není čas na řádnou individuaci (obvodní lékaři a lékárníci). Tautopatie (tauto = stejný) - tato metoda je v podstatě variantou izopatie, avšak s tím rozdílem, že tautopatie se vztahuje k specifickému předepsání potencovaného léku, drogy či toxinu, které pacient někdy v minulosti požil. Například Pulsatilla nigricans (koniklec luční) je známa jako lék pro pacienty trpící následky užívání železa, Nux Vomica (kulčiba dávivá) pro nadužití narkotik a laxativ a Thuja occidentalis (zerav západní) na následky očkování proti pravým neštovicím. Tématické předepsání - tato metoda zahrnuje několik různých způsobů seskupování léků podle určitého tématu či vzorců a jejich porovnání s odpovídajícími tématy a vzorci, nalezenými u pacientů. Každý rok jsou uváděny do praxe doslova stovky obrazů nových léků. Jeden způsob, jakým homeopati mohou zapracovat to obrovské množství informací do své praxe, je učit se raději léky v různých skupinách či rodinách, např. hadí léky, nebo léky jednoho rostlinného druhu. Stalo se běžnou praxí, že si homeopat řekne: tento člověk potřebuje pavoučí lék, jiný zase potřebuje minerál. Jakmile si pacienta zařadíme do specifické skupiny léků, používají se symptomy případu k diferenciaci v rámci této skupiny. Terapeutika (klinické předepsání) - k předepsání dojdeme pomocí diferenciace ve skupině léků, známých svým prokázaným klinickým vztahem ke konkrétnímu 17
chorobnému procesu. Je kladen důraz na léčení chorobného procesu spíš než na léčení pacienta. Podobně jako u ostatních homeopatických technik však terapeutika spoléhá na individuaci každého případu choroby, aby léčba byla skutečně účinná. Vrstvy - tato metoda je založena na předpokladu, že každý pacient má zřetelné vrstvy chorob, vyžadující různá předepsání ve vhodném pořadí, aby bylo dosaženo dokonalého vyléčení. Rozdělení homeopatických škol (WATSON, 1997; VALENTOVÁ, 2012) Přestože jednotlivé školy homeopatie přistupují k některým skutečnostem poněkud odlišným způsobem, základní principy homeopatie a používané léky zůstávají vždy stejné. Klasická homeopatie anglická škola základ klasické homeopatie, vychází ze základního Hahnemannova učení holandská škola prezentuje poznatky významných holandských homeopatů Jan Scholten, Frans Vermeulen indická škola prezentuje poznatky významných indických homeopatů - Rajan Sankaran používané metody: konstituční předepsání, etiologie (určení příčiny), fyzické generálie, podobnost symptomů, repertorizace, skupinová analýza, specifika, izopatie, tautopatie, tématické předepsání, vrstvy, miasmatické předepsání Klinická homeopatie (BOIRON, 2012; HLA, 2012) francouzská škola zastává názor, že homeopatie je součástí medicíny a může ji tudíž vykonávat pouze odborník lékař. Školí tedy pouze lékaře, lékárníky a nově také fyzioterapeuty, porodní asistentky, zdravotní sestry. používané metody: polyfarmacie, fyzické generálie, terapeutika (klinické předepsání), specifika, podobnost symptomů 18
3.4 VÝROBA HOMEOPATICKÉHO PŘÍPRAVKU (Via praeparandi ad praeparata homeopathica) Definice léčivého přípravku Dle zákona o léčivech 378/2007 Sb., 2 se léčivým přípravkem rozumí látka nebo kombinace látek prezentovaná s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat, nebo látka či kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem, nebo použít u zvířat či podat zvířatům, a to buď za účelem obnovy, úpravy či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Homeopatické léčivé přípravky jsou zhotovené ze základních homeopatických látek podle homeopatického výrobního postupu popsaného Evropským lékopisem nebo, není-li v něm uveden, lékopisem úředně používaným v současné době alespoň v jednom členském státě Evropské unie. Homeopatický přípravek se považuje za léčivý přípravek, i když nemá zcela vlastnosti léčivých přípravků a látky v něm obsažené nejsou vždy látkami s prokázaným léčivým účinkem. BOIRON (2011) uvádí základní dělení na monokomponentní homeopatické přípravky, které jsou vyráběny vždy jen na základě jediné účinné látky a jsou označeny jejím latinským názvem. Jsou ve formě roztoku, granulí nebo tablet. A na polykomponentní homeopatické přípravky, které se skládají z několika účinných látek a jsou určeny zejména pro léčbu běžných nebo nezávažných potíží a k samoléčbě. Mají tradiční lékové formy tablety, sirupy, masti. Vstupní suroviny pro homeopatické přípravky BOIRON (2012) udává, že homeopatické léky se vyrábějí z cca 3000 základních látek, z nichž cca 1400 je rostlinného původu, cca 500 živočišného původu (např. Apis mellifera včela medonosná) a cca 1100 je nerostného nebo chemického původu (např. Arsenicum album oxid arsenitý). Léčivé rostliny pro homeopatické přípravky (Plantae medicinales ad preparationes homeopathicae) 19
BOIRON (2012) i REMEDIA (2012) uvádí, že většina z 1400 rostlin, nebo jejich částí, se používá v čerstvém stavu. Rostliny jsou sbírány přímo v jejich přirozeném prostředí. Sběru se věnují odborníci v oblasti botaniky, kteří sbírají rostliny ve volné přírodě. Mají přesně definovaný úkol, sbírat rostliny daleko od zdrojů znečištění a respektovat ekosystémy, aby byla místa výskytu rostlin dlouhodobě zachována. Rostliny se pěstují ekologickým způsobem pouze tehdy, když je výskyt v přírodě omezený. Čerstvé rostliny se bezprostředně po sběru dopravují do laboratoří a nejpozději do 24 hodin po sběru jsou rostliny dle přesných postupů homeopatických lékopisů zpracovávány. Matečná tinktura (Tincturae maternae ad praeparationes homeopathicae) ČESKÝ LÉKOPIS (2002) ji definuje, jako tekutý přípravek získaný vyluhováním suroviny vhodným vehikulem. (ČESKÝ LÉKOPIS, 2002; BOIRON, 2012; VITHOULKAS, 1997) popisují přípravu matečné tinktury následovně: Části rostlin jsou po rozřezání na malé kousky macerovány v roztoku alkoholu a vody v nádobách ze skla nebo nerezavějící oceli. Používaná voda je demineralizovaná (upravená reverzní osmózou). Měření obsahu vody v rostlině umožňuje přesně spočítat potřebné množství vody a alkoholu. Podíl alkoholu závisí na přítomnosti silic, pryskyřic a slizů. Převážně se pohybuje od 45 do 65 %. Dělení metod zpracování rostlin pro výrobu homeopatických přípravků dle ČESKÉHO LÉKOPISU ( 2002): 1a metoda pro zpracování rostlin s obsahem více než 70 % vylisované tekutiny a neobsahující silice, pryskyřice nebo slizy. Obsah etanolu 86 %, příprava macerací. 1b metoda pro zpracování mléčné šťávy z rostlinných drog. Obsah etanolu 30 %, příprava macerací. 2a metoda pro zpracování čerstvých rostlinných drog, které obsahují obvykle méně než 60 % vlhkosti (ztráta sušením 2 hodiny při teplotě 100 C až 105 C, poté ochlazení v exsikátoru) a neobsahují silice nebo pryskyřice. Obsah etanolu 43 %, příprava macerací. 2b metoda pro zpracování čerstvých rostlinných drog obsahujících obvykle méně než 70 % vylisované tekutiny, které obsahují obvykle méně než 60 % vlhkosti (ztráta sušením 2 hodiny při teplotě 100 C až 105 C, poté ochlazení v exsikátoru) a neobsahují silice nebo pryskyřice. Obsah etanolu 30 %, příprava macerací. 20
3a metoda pro čerstvé rostlinné drogy obsahující silice nebo pryskyřice nebo obvykle méně než 60 % vlhkosti (ztráta sušením 2 hodiny při teplotě 100 C až 105 C, poté ochlazení v exsikátoru). Obsah etanolu 60 %, příprava macerací. 3b metoda pro čerstvé rostlinné drogy obsahující silice nebo pryskyřice nebo obvykle méně než 60 % vlhkosti (ztráta sušením 2 hodiny při teplotě 100 C až 105 C, poté ochlazení v exsikátoru). Obsah etanolu 43 %, příprava macerací. 3c metoda pro čerstvé rostlinné drogy obsahující silice nebo pryskyřice nebo obvykle méně než 60 % vlhkosti (ztráta sušením 2 hodiny při teplotě 100 C až 105 C, poté ochlazení v exsikátoru). Obsah etanolu 30 %, příprava macerací. 4a metoda je používána obecně pro sušené rostlinné drogy. Obsah etanolu 94 %, 86 %, 73 %, 62 %, 43 %. Příprava macerací a perkolací. Doba macerace se pohybuje přibližně mezi 5 a 21 dny. Matečná tinktura se po maceraci získává pomocí hydraulického lisu a filtrováním přes speciální filtry. Díky procesu lisování se od matečné tinktury oddělí rostlinný odpad, tzv. koláč, který může být zužitkován ke kompostování. Roztok je filtrován tak, aby byly odstraněny větší částice než 1 µm, v některých výrobních procesech je filtrace omezena na 0,45 µm. Kontroly prováděné při výrobě matečné tinktury se týkají podílu alkoholu, stanovení sušiny a identifikace charakteristických složek (zkouška totožnosti a čistoty) pomocí tenkovrstvé chromatografie. Tento fytochemický extrakční proces je ve farmaceutickém průmyslu běžně používán. Po získání matečné tinktury se přistupuje k procesu ředění a dynamizace. Druhy ředění a dynamizace (VITHOULKAS, 1997; LOCKIE, 2002; VERMEULEN, 2002; BOIRON, 2012) popisují dva základní systémy postupného homeopatického ředění. Centezimální ředění, tj. poměr 1:100, označováno jako C (syn. CH) se v homeopatii používá nejčastěji. Decimální ředění, tj. poměr 1:10, označováno jako D (syn. X) je využíváno zejména v klinické homeopatii a u polykomponentních homeopatických přípravků. Postup (Obrázek 1): nejprve se odebere 1 díl matečné tinktury, který se rozpustí v 99 nebo v 9 dílech hydroalkoholového roztoku, dle systému ředění. Poté se směs 40-100 krát prudce protřepe, tento proces se nazývá dynamizace. Dříve byla dynamizace prováděna ručně o tvrdou podložku, nyní je dynamizace již převážně strojová. Získaná potence (stupeň ředění) je 1C (1D). K získání potence C2 se přidá jeden díl C1 potence k dalším 99 dílům hydroalkoholového roztoku a opět protřepe. Abychom dosáhli např. 21
C30, musíme v ředění pokračovat a proces zopakovat celkem 30krát. Podle Hahnemannových teorií síla léku s počtem ředění narůstá. Obrázek 1. Schéma ředění (LOCKIE, 2002) Nejčastěji využívané centezimální potence jsou C3, C6, C12, C30, C200. Z decimálních potencí jsou to D3, D6 a D12. Již méně často a výhradně zkušenými homeopaty se používají milezimální ředění M (1:1000) a kvinkvagintamilezimální ředění LM (1:50000). Impregnace a lékové formy Dle BOIRON (2012) je proces výroby poměrně časově náročný, výroba samotné granule trvá cca 15 dní. Ve fázi impregnace se připravený roztok v požadovaném ředění nanáší na neutrální základ, jímž jsou nejčastěji granule, což jsou malé kuličky vyrobené ve speciálním bubnovém zařízení, kde se na krystal laktózy postupně nanášejí vrstvy sacharózy. Ve zvláštních nádobách dochází, za neustálého promíchávání, k vstřikování roztoku na granule, čímž dochází k postupnému nasycení granulí roztokem. Tento postup je typický pro výrobu monokomponentních přípravků. Homeopatické roztoky je možné nanášet také na jiné lékové formy, jako jsou např. tablety, je z nich možné připravovat i sirupy, případně masti. Tyto lékové formy jsou typické pro polykomponentní přípravky. Skladování a užívání (VITHOULKAS, 1997; LOCKIE, 2002; VERMEULEN, 2002/A) se shodují na způsobu užívání a skladování homeopatických přípravků. Přípravky je nutno skladovat 22
nejlépe v těsně uzavřené lahvičce z tmavého skla, na tmavém, suchém místě, chráněném před vlhkem, chladem, horkem a zejména slunečním a magnetickým zářením. Také silné zápachy by mohly účinnost léku zničit. Podle ČEHOVSKÝ (2002) a CASTRO (1990) má takto uskladněný lék téměř neomezenou životnost. Vychází z testů účinnosti léků z Hahnemannovy příruční lékárny, které byly v době pokusu staré 150 let a stále byly účinné. Dle BOIRON (2012) a CASTRO (1990) se dávkování vždy řídí doporučením odborníka. Obecně platí, že homeopatika není vhodné užívat bezprostředně před nebo po jídle, odstup by měl být alespoň 15 20 minut. Dávka léku (1-5 granulí) se vloží do úst a nechá zvolna rozpustit, nezapíjí se. Lék je vstřebáván ústní sliznicí, proto je žádoucí, aby v ústech nebyly v okamžiku užití přítomné žádné aromatické látky (mentol, káva, tabák apod.). U kojenců, malých dětí, pacientů v bezvědomí nebo zvířat lze granule (tablety) rozpustit v malém množství vody a podávat po lžičkách, kdy jedna dávka = jedna lžička. Homeopatika nemají žádné známé interakce a lze je tedy užívat současně s jinými léky nebo potravními doplňky. 23
3.5 POPIS VYBRANÉHO SORTIMENTU LÉČIVÝCH ROSTLIN Homeopatie využívá cca 1400 léčivých přípravků rostlinného původu, z nichž je 150 registrováno v České Republice (Tabulka 1. v příloze). Tento široký výběr byl zúžen na patnáct homeopaticky významných rostlin, z nichž většina zaujímá místo také v alopatii. V případech, kdy alopatické využití není nebo je jen ojedinělé, je zajímavé, jak mohou být terapeutické účinky rostliny využity v jiné léčebné metodě. Téměř všechny vybrané rostliny se přirozeně vyskytují nebo je možné je pěstovat na území ČR. Pět z nich patří mezi nejprodávanější homeopatické přípravky v ČR, Německu a Rakousku (Tabulka 2. v příloze). 3.5.1 ACONITUM NAPELLUS L. (oměj šalamounek) Čeleď: Ranunculaceae (pryskyřníkovité) (Obrázek 1. v příloze) Název Acon pochází z řeckého slova akón (kopí), neboť smrtící šťáva z této rostliny byla v historii využívána jako šípový jed (LOCKIE, 2002). (JIRÁSEK, STARÝ, 1986; PŘÍHODA, 1973; SLAVÍK, 1988) uvádějí: Popis a rozšíření: Aconitum napellus je vytrvalá bylina s řepovitě ztloustlými, černohnědými kořenovými hlízami, spojenými po dvou (matečná a dceřiná hlíza) krátkým oddenkem. Na vrcholu dceřiných hlíz jsou pupeny, z nichž dalším rokem vyrůstají nové rostliny. Lodyha je přímá, tuhá, nafialovělá, v dolní části lysá, v květenství chlupatá, vysoká 0,3-1,5 m, většinou s jedním koncovým hroznem. Listy má střídavé, řapíkaté, dlanitosečné, s otevřenou žilnatinou. V obrysu jsou okrouhlé a téměř až k řapíku hluboce dlanitě dělené v 5-7 klínových úkrojků rozeklaných v další cípy dělící se dalšími zářezy na tupě zahrocené kopinaté nebo čárkovité cípky, 20-140 mm široké, kožovité, oboustranně lysé, na rubu lesklé. Kvetení VI - VIII. Květenství tvoří hustý jednoduchý, zřídka rozvětvený hrozen. Květy jsou souměrné, obojaké, vně chlupaté, tmavě modrofialové, s pětičetnými volnými obaly. Kalich po odkvětu opadavý, s horním lístkem tvaru přilby, pod přilbou jsou dvě ostruhatá nektaria (medníky) na obloukovitě zakřivených stopkách. Tyčinky jsou četné, jejich nitky odstále chlupaté. 2-3 lysé semeníky. Plodem jsou měchýřky obsahující 10-16 leskle černých, na hranách křídlatých a na ploškách hladkých nebo jemně svraskalých semen. Roste ve Švédsku, západní Evropě až východním Rakousku (Alpy) v nivách, na kamenitých svazích, zarůstajících sutích, u potoků a dusíkem obohacených pastvinách. 24
Druh Aconitum napellus L. byl v souladu s originální diagnózou a protologem typifikován a emendován ve smyslu západoevropské horské mikrospecie A.compactum (Reichenb.) Gáyer (Skalický 1982: 118). Na území ČR neroste (SLAVÍK, 1988). Obsahové látky: prudce jedovaté alkaloidy 1 3 % (akonin, hypakonin, hypakonitin, mesakonin, napelin, magnoflorin). JIRÁSEK, STARÝ (1986) popisuje akonitin jako prudký nervový jed, smrtelná dávka pro dospělého člověka je 3 6 mg. Již zevní použití způsobuje po citelném podráždění (svědění, pálení) úplnou anestezii, klesá tělesná teplota a nastává smrt zadušením. V historii používán pouze zevně nebo jako jed. Využití v alopatii: (JIRÁSEK, STARÝ, 1986; PŘÍHODA, 1973) Použitá část rostliny: droga - matečné i dceřiné hlízy (Tuber aconiti) pocházející pouze ze sběru na přirozených lokalitách. U nás je při zvýšené poptávce ve farmacii možné pěstování. O zavedení drogy do terapie se až koncem 18. století zasloužil vídeňský lékař Anton Stoerk. Jeho příjmení se také objevilo v latinském pojmenování omějů A. x stoerckianum. Léčebné účinky: analgetikum, anestetikum Způsob užití: roztok, tablety, mast Využití v homeopatii: (CASTRO, 1990; LOCKIE, 2002; MORRISON, 2001; SUŠICKÝ, VALENTOVÁ, 2004; SANKARAN, 1997) Použitá část rostliny: celá kvetoucí rostlina i s kořenem Název léku: Aconitum Léčebné účinky: Generálie: šok, strach, prudkost, horkost, onemocnění ze suchého studeného větru, pocit náhlé, intenzivní hrozby zvenčí, která náhle přichází i odchází. Lék je používán v první (akutní) fázi onemocnění. Emocionální a mentální symptomy: strach ze smrti, úzkost, neklid, plačtivost Fyzické symptomy: prudké bolesti (křik), horečka (uvnitř horkost, zevně zimnice, nepotí se), kašel (suchý, štěkavý, prudký nástup), opožděná menstruace (po šoku), nachlazení, poranění (po operaci, porodu), prořezávání zubů, zánět očí Zhoršení: v noci (půlnoc), dotykem, studeným větrem Zlepšení: čerstvý vzduch Způsob užití: roztok, granule, tablety Další využití: vzhledem ke svému habitu, textuře i květům je možné využít Aconitum napellus jako okrasnou rostlinu anebo také ve floristické praxi 25
3.5.2 ACHILLEA MILLEFOLIUM L. (řebříček obecný) Čeleď: Asteraceae (hvězdnicovité) (Obrázek 2. v příloze) Název Achillea pochází od řeckého válečníka Achilla, hrdiny trojské války, který řebříčkem převazoval rány svých vojáků (LOCKIE, 2002). (JIRÁSEK, STARÝ, 1986; GREŠÍK, 2008; SLAVÍK A KOL., 2004) uvádějí: Popis a rozšíření: Achillea millefolium je vytrvalá 0,15-1,2 m vysoká aromatická bylina s plazivým, bohatě větveným oddenkem. Lodyha je přímá, tuhá, od poloviny rozvětvená, krátce našedle chlupatá až vlnatá. Má četné sterilní přízemní růžice. Listy jsou střídavé, dolní krátce řapíkaté, střední a horní přisedlé. Čepel má podlouhle kopinatou, 2-3krát peřenosečnou s úkrojky různého tvaru a postavení k rovině čepele. Kvetení VI - IX. Květenstvím je chocholičnatá, hustá a plochá lata, složená z drobných úborů. Zákrov je úzce vejcovitý na bázi zaoblený. Zákrovní listeny zelené až nažloutlé s hnědým až černým suchomázdřitým lemem, vlnaté, později olysalé. Lůžko úborů je duté, polokulovité. Okrajové květy jsou jazykovité, korunní trubka kratší než ligula, barva bílá, růžová až sytě růžová. Plodem jsou podlouhlé, šedohnědé, křídlaté nažky bez chmýru. V ČR hojný výskyt. Roste na výslunných pahorcích a stráních, loukách, pastvinách, u cest, na náspech a rumištích. Obsahové látky: silice, 0,2-0,5 % (achilin, pinen, sabinen, cineol, kafr, terpineol), hořčiny, flavonoidy, třísloviny, kumariny Využití v alopatii: (JIRÁSEK, STARÝ, 1986; NEUGEBAUEROVÁ, 2006; PŘÍHODA, 1973; ČESKÝ LÉKOPIS, 2006) Použitá část rostliny: droga - květenství (Milefolii floss), nebo celá kvetoucí nať (Milefolii herba, oficinální), kořenně voní a nahořkle chutná Léčebné účinky: antiflogistikum, spasmolytikum, amarum, karminativum, cholagogum, diuretikum, hemostyptikum Způsob užití: nálevy, čajové směsi, tinktura, extrakt, masti, obklady, koupele Využití v homeopatii: (LOCKIE, 2002; SUŠICKÝ, VALENTOVÁ, 2004) Použitá část rostliny: celá nadzemní část kvetoucí rostliny Název léku: Millefolium Léčebné účinky: Generálie: překrvení, silné krvácení jasně červenou krví Emocionální a mentální symptomy: u pacienta největší rozrušení večer, i přes touhu po odpočinku nejde spát a ráno se probouzí neosvěžený, s pocity zmatenosti a závrati, jako 26
při opilosti. Na podráždění mohou reagovat násilnicky. Děti mívají sklon vzdychat a fňukat. Fyzické symptomy: krvácející poranění, poranění sleziny, nepravidelná, chybějící nebo příliš silná menstruace, prudké křečovité bolesti v těhotenství, při menstruaci, při průjmu, hemeroidech, hojné krvácení po porodu nebo potratu, křečové žíly Zhoršení: spánek, poloha vleže Zlepšení: obnovení vynechané menstruace Způsob užití: roztok, granule, tablety Další využití: vzhledem ke svému habitu, textuře i květům je možné využít Achillea millefolium jako okrasnou rostlinu anebo také ve floristické praxi. 3.5.3 ALLIUM CEPA L. (cibule kuchyňská) Čeleď: Liliaceae (liliovité) (Obrázek 3. v příloze) (ERDELSKÁ A KOL., 2008; ŠTĚPÁNKOVÁ A KOL., 2010) uvádějí: Popis a rozšíření: Allium cepa je vytrvalá 0,3-1 m vysoká lysá šedozelená bylina. Cibule je jediná nebo více cibulí (2 25 ks) nahloučených na krátkém oddenku. Tvar i velikost jsou variabilní. Typy tvarů: diskovitý, kulatý až protáhle vejcovitý, velikost 10 až 100 mm v průměru. Vnější šupiny cibule jsou nerozpadavé, blanité, různého zbarvení od bílých a žlutých po temně fialové a hnědé. Listy trubkovité, až 400 mm dlouhé, v průměru až 20 mm. Stvol přímý, až 30 mm v průměru, oblý, dutý v dolní polovině nafouklý. Kvetení VI - VIII. Lichookolík polokulovitý až kulovitý, 40-90 mm v průměru, mnohokvětý, hustý. Květní stopky až 40 mm dlouhé, na bázi s blanitými listeny. Toulec je kratší než lichookolík, často 3cípý, blanitý, vytrvávající. Okvětí hvězdovité, okvětní listy na vrcholu tupé až špičaté, zelenavě bílé až fialové, se zelenou žilkou, vnější vejčité, vnitřní podlouhlé. Plody jsou kulaté tobolky. Pěstování cibule je rozšířeno po celém světě již po několik tisíc let. Druh Allium cepa byl pravděpodobně vyšlechtěn ze středoasijských druhů Allium oschanii nebo Allium vavilovii. Významný druh zeleniny, v ČR pěstován jako jednoletý, kdy jsou ze semen vypěstovány rostliny ještě v témže roce. Nebo jako dvouletý, kdy jsou během prvního roku vypěstovány drobné cibulky (sazečka) a po jejich výsadbě druhým rokem vyrůstají rostliny, které jsou sklízeny (rostliny by kvetly až ve druhém nebo třetím roce). Do variability druhu patří i téměř nekvetoucí kultivary skupiny Aggregatum s větším 27
množstvím cibulí nahloučených na krátkém oddenku. Tyto kultivary vynikající jemnější chutí, jsou u nás známy jako šalotka. Obsahové látky: allicin, silice s obsahem síry, flavonoidy, steroidní saponiny, sacharidy, proteiny, vitamíny (A, B-komplex, C, D), fytoncidy, minerální látky (zinek), slizové, pektinové látky a propionaldehyd vyvolávající slzotvornou reakci. Využití v alopatii: (ERDELSKÁ, 2008; BODLÁK, 2005; GRÜNWALD, JÄNICKE, 2004) Použitá část rostliny: cibule, listy Léčebné účinky: imunostimulans, stomachikum, baktericidní účinky na dýchací cesty a střevní mikrofloru, fungicidní účinky, desinficiens, hypotonikum, diuretikum, antikoagulans, hypoglykemikum Způsob užití: konzumace v čerstvém stavu, sirupy, kapsle Využití v homeopatii: (LOCKIE, 2002; CASTRO, 1990; MORRISON, 2001; SUŠICKÝ, VALENTOVÁ, 2004) Použitá část rostliny: cibule (z kulturní ekologické produkce) Název léku: Allium cepa Léčebné účinky: Generálie: vodnatý výtok z nosu a očí, kdy výtok z nosu je pálivý a dráždivý, slzení je naopak nedráždivé, onemocnění ze studeného větru, promočení nohou Emocionální a mentální symptomy: melancholie, otupělost, ospalost, roztržitost Fyzické symptomy: silný vodnatý dráždivý výtok z nosu, který odírá nosní dírky a horní ret, časté kýchání, nedráždivý výtok z očí, chraplavý křečovitý kašel vyvolaný škrábáním v hrtanu, alergie senná rýma Zhoršení: teplá místnost, večer Zlepšení: chladná místnost, čerstvý vzduch Způsob užití: roztok, granule, tablety Další využití: Allium cepa je významnou zahradnickou plodinou, v ČR patří mezi tři nejpěstovanější druhy zeleniny (zelí, cibule, mrkev). 3.5.4 ARNICA MONTANA L. (prha arnika) Čeleď: Asteraceae (hvězdnicovité) (Obrázek 4. v příloze) (JIRÁSEK, STARÝ, 1986; PŘÍHODA, 1973; SLAVÍK A KOL., 2004) uvádějí: 28