Bakalářská práce: Přistěhovalectví v Německu

Univerzita Karlova Fakulta sociálních věd Institut politologických studií Bakalářská práce: Přistěhovalectví v Německu (O německé přistěhovalecké politice v historickém vývoji a vztahu Němců k přistěhovalcům) Autor: Mgr. Filip Schmidt Vedoucí práce: Mgr. Lucie Gladišová Praha 2OO7

Čestné prohlášení: Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a uvedl jsem všechny použité zdroje. V Praze, 8.1.2007.. Mgr. Filip Schmidt

OBSAH 1. ÚVOD...1 2. ZÁKLADNÍ POJMY...4 3. HISTORICKÉ POZADÍ DNEŠNÍHO STAVU...8 3.1. SITUACE PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU...8 3.2. 1. SVĚTOVÁ VÁLKA...9 3.2.1. VÁLEČNÍ ZAJATCI.9 3.2.2. VÝCHODNÍ ŽIDÉ..10 3.2.3. BELGIČANÉ...11 3.3. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ... 12 3.3.1. CIZÍ PRACOVNÍCI 12 3.3.2. PŘESÍDLOVÁNÍ 14 3.3.3. UPRCHLÍCI 15 3.3.4. ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO...16 3.3.5. EMIGRACE Z NĚMECKA 17 3.4. 2. SVĚTOVÁ VÁLKA A PRVNÍ POVÁLEČNÁ LÉTA...18 3.4.1. UPRCHLÍCI 19 3.4.2. NUCENĚ NASAZENÍ, VÁLEČNÍ ZAJATCI 19 3.4.3. PŘESÍDLOVÁNÍ 21 3.4.4. ODSUNUTÍ.22 3.4.5. DISPLACED PERSONS. 24 3.4.6. VÁLEČNÍ ZLOČINCI 25 4. IMIGRAČNÍ POLITIKA A PŘISTĚHOVALECTVÍ V NSR...27 5. IMIGRAČNÍ POLITIKA A PŘISTĚHOVALECTVÍ V NDR...32 6. PŘISTĚHOVALECKÁ POLITIKA ZNOVUSJEDNOCENÉHO NĚMECKA...36 6.1. IMIGRAČNÍ POLITIKA ZA KANCLÉŘE H. KOHLA...36 6.2. IMIGRAČNÍ POLITIKA ZA KANCLÉŘE G. SCHRÖDERA 43 7. SOUČASNÁ SITUACE V OBLASTI PŘISTĚHOVALECTVÍ V NĚMECKU...47 8. BUDOUCNOST NĚMECKA JAKO MULTIKULTURNÍ ZEMĚ?...52 8.1. MULTIKULTURALISMUS A IDEA INTEGRAČNÍ SMLOUVY...53 8.2. MODELOVÝ PŘÍKLAD BONN 56 8.3. MULTIKULTURALISMUS JAKO STÁTNÍ IDEA.57 8.4. MULTIKULTURALISMUS V NĚMECKU?...59

9. ZÁVĚR...61 10. PRAMENY...65 11. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 69 12. RESUMÉ...70 13. PŘÍLOHY 14. PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

1. ÚVOD Spolková republika Německo je jednou z nejvýznamnějších zemí světa. Ekonomicky je nedůležitějším státem Evropy. I na poli politickém je Německo důležitým světovým hráčem. Imigrační a integrační politika a s nimi související otázky jsou v moderním světě nepřehlédnutelným prvkem. Problematika imigrace a integrace přistěhovalců mne zajímá již dlouho. A vzhledem k tomu, že jsem měl možnost strávit akademický rok 2004/2005 jako student na Rheinische Friedrich-Wilhelms Universität v Bonnu, v bývalém německém hlavním městě, rozhodl jsem se, že se tématem přistěhovalectví v Německu budu zabývat hlouběji. V Německu totiž prošel vývoj přistěhovalecké otázky neuvěřitelně zajímavým vývojem. Souvisí to samozřejmě s rozporuplnými a poněkud divokými dějinami Německa jako takového ve 20. století. Moje bakalářská práce má název Přistěhovalectví v Německu (O německé přistěhovalecké politice v historickém vývoji a vztahu Němců k přistěhovalcům). Hned v úvodu ale musím upozornit, že má práce vůbec neřeší přistěhovalectví a problémy s tím spojené do konce 19. století. Tato práce se zabývá pouze přistěhovalectvím v Německu od konce 19. století do roku 2005, tedy do nástupu nové německé vlády kancléřky Angely Merkelové (listopad 2005). Na samotný úvod definuji základní pojmy z oblasti přistěhovalectví. S těmito pojmy totiž v dalším textu práce často operuji a proto považuji za nezbytné je hned na úvod objasnit. Následují kapitoly, ve kterých se snažím přiblížit historické pozadí dnešního stavu. Vzhledem k tomu, že dějiny Německa 20. století jsou neobyčejně komplikované, považoval jsem za vhodné nejdůležitejší momenty týkající se přistěhovalectví zpracovat důkladněji a samotnou kapitolu jsem rozdělil do několika oddílů. Nejprve se tak pokouším nastínit vývoj do roku 1914. První přistěhovalci začali ve větší míře přicházet na území dnešního Německa již na konci 19. století, k masové imigraci však došlo až v průběhu 20. století. 1. světová válka znamenala zásadní mezník ve vývoji přistěhovalectví. V další kapitole tak poukazuji na mnoho nových momentů a zkušeností, které s sebou válka přinesla. Například masové deportace tisíců lidí i nucené nasazování cizinců v pracovních táborech rozesetých po celém Německu. Meziválečné období překvapivě neznamenalo žádné výrazné uklidnění situace a s ohledem na vývoj nejen v Německu samotném, ale i v celé Evropě, docházelo k dalším

obrovským skupinovým migracím obyvatel. Německý vývoj byl specifický zejména s ohledem na jeho národně-socialistický a později i rasistický charakter 1. Dále se v práci věnuji vývoji během 2. světové války a během prvních poválečných let. Největší válka vyvolala masové přesuny obyvatelstva, podle některých odhadů se do pohybu (jen v Evropě) dalo celkem na 60 miliónů lidí. Vývoj přistěhovalectví ve válečném období a zejména bezprostředně po ukončení války je nesmírně zajímavý. V této kapitole se nicméně v rámci srozumitelnosti a konktinuity zabývám nejen imigrací, tedy přistěhovalectvím do Německa, ale zmiňuji se v určité omezené míře i o emigraci ze země, tedy o vystěhovalectví. Jak jsem totiž již výše zmínil, 2. světová válka vyvolala obrovské přesuny obyvatelstva a v některých případech nelze imigraci a emigraci přesně oddělit a v rámci srozumitelnosti práce jsem se tedy v případě, že to bylo pro objasnění problemů souvisejících s přistěhovalectvím nezbytné, zabýval i vystěhovalectvím z Německa, tedy emigrací. Poválečný politický vývoj Německa byl značně komplikovaný a vyústil nakonec v rozdělení země na dva samostatné státy: NDR (Německá demokratická republika) a NSR (Německá spolková republika). A vzhledem ke zcela rozdílnému vývoji v těchto zemích se i imigrační politika vyvíjela zcela odlišně. V dalších kapitolách mé bakalářské práce tedy popisuji vývoj přistěhovalectí v západní, demokratické Německé spolkové republice a ve východní, socialistické Německé demokratické republice, v oddělených kapitolách. Znovusjednocení Německa bylo bezpochyby nejpozitivnějším momentem v historii Německa ve 20. století. Nicméně přistěhovalectví nadále zůstávalo výrazným celospolečenským prvkem a během prvních let existence znovusjednoceného Německa musel kabinet pod vedením kancléře H. Kohla řešit nemalé problémy, které v souvislosti s přistěhovalectvím vyvstaly. Složitá politická jednání o reformě azylového práva a dalšího zákonodárství v oblasti přistěhovalectví se snažím přiblížit v kapitole nazvané Imigrační politika za kancléře H. Kohla. Zcela logicky se mi dále nabízelo srovnání období vlády H. Kohla s jeho sociálnědemokratickým nástupcem G. Schröderem. I když se totiž zdá, že problémy na poli přistěhovalectví byly úspěšně vyřešeny v první polovině 90. let minulého století, i na Schröderův kabinet čekalo mnoho úkolů a výzev. Ty souvisely zejména s nedávným 1 Národní socialismus byla ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v období tzv. Třetí říše vedené Adolfem Hitlerem. Kombinovala prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy), fašismu a rasismu. Rasistický charakter státní ideologie se naplno projevil formulací tzv. Norimberských zákonů v roce 1935. Za Norimberské zákony bývají označovány zejména ústavní zákon o říšském občanství a ústavní zákon na ochranu německé krve a německé cti. Tyto zákony totiž zcela otevřeně vedly k rasové diskriminaci méněcenného neněmeckého obyvatelstva.

rozšířením Evropské unie v roce 2004. Dalším problémem byla nutná reforma zákona o udílení státního občanství. Období vlády Gerharda Schrödera a jeho rudo-zelené koalice se tedy pokouším vystihnout v kapitole 6.2. mé práce. Časově tak moje práce končí právě rokem 2005, kdy byl kancléř Schröder vystřídán ve svém úřadu Angelou Merkelovou. V další kapitole se snažím zachytit aktuální údaje o vývoji v oblasti přistěhovalectví na území Německa. Snažím se přitom poukázat na rozdíly, které jsou i po patnácti letech od znovusjednocení země patrné. Na samý závěr jsem se zamyslel nad otázkou multikulturalismu a možnosti jeho uplatnění v Německu. Zejména při zpracování této kapitoly jsem využil svého kontaktu s Dr. Celikem, ředitelem Bonner Institut für Migrationsforschung und Interkulturelles Lernen e.v., který mě při konzultacích objasňoval otázky německého multikulturalismu na příkladu města Bonn. V poslední kapitole jsem se zabýval i otázkou tzv. integrační smlouvy. Okrajově, pro jasnější a ucelenější pohled na problematiku multikulturalismu a snadnější srovnání s německou realitou, stručně zmiňuji základní rysy multikulturní migrační politiky dvou zemí, kde tento přístup vznikl a je dosud zastáván, tedy Kanady a Austrálie. Při zpracovávání této bakalářské práce jsem použil empiricko-analytickou metodu, nicméně v kapitolách věnujících se imigační politice a přistěhovalectví v NDR a NSR (4. a 5. kapitola) a dále potom v 6. kapitole, zabývající se imigrační politikou a přistěhovalectvím ve znovusjednoceném Německu za vlády H. Kohla a G. Schrödera jsou patrné i prvky komparativní metody. Práce je navíc v kapitole 8.2. doplněna o případovou studii (situace ve městě Bonn). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti práce jsem vypracoval několik tabulek, které tvoří přílohy práce. Pokud se tedy v textu práce dále zabývám určitými statistickými údaji, které by mohly být nesrozumitelné, doplňují je tabulky, které jsou jako přílohy této práce umístěny až na samotném konci práce. Je zřejmé, že problematika přistěhovalectví již dávno není okrajovou záležitostí, ale právě naopak, přistěhovalecká politika je jednou z nejdůležitějších politik národních vlád i mezinárodních organizací. V mé práci se tak snažím o představení a nastínění vývoje této problematiky v Německu. V zemi, která ještě před 60-ti lety byla synonymem rasismu a xenofobie. O to pozoruhodnější je dnešní stav, ke kterému Německo dospělo.

2. ZÁKLADNÍ POJMY Na samotný úvod celé práce považuji za nezbytné objasnit základní pojmy z oblasti přistěhovalectví, které dále v textu práce používám. Za důležité považuji objasnění těchto pojmů také z toho důvodu, že mnohé klíčové termíny problematiky mojí práce se v různých zemích používají různě, a to zejména z toho důvodu, že odrážejí různé historické zkušenosti, tradice a politické projekty. V některých evropských zemích jako například v Rakousku a Česku se v úředních dokumentech a zákonech hovoří o trvale usazených přistěhovalcích jako o cizincích, zatímco americké dokumenty a zákony používají pro stejnou kategorii výraz přistěhovalci (immigrants). 2 Přesným významem slova migrace rozumíme stěhování, geografické přesuny lidí. Migraci je možné dělit do několika různých kategorií. Podle motivů a důvodů se migrace může dělit na nucenou a dobrovolnou. Dalším parametrem je překročení mezinárodně uznávaných hranic. Existuje i migrace uvnitř jednoho státu, vnitřní migrace, např. jde o migraci z venkova do měst nebo třeba naopak z městských center do předměstských částí. V případě, že jsou lidé donuceni migrovat uvnitř svého státu, stávají se tzv. vnitřně vysídlenými osobami. 3 Mezinárodní migranti jsou lidé, kteří žijí mimo stát svého původu déle než jeden rok. Do této široké definice tak spadá na celém světě podle odhadů celkem 150 milionů osob. Počet migrantů se od roku 1975 zdvojnásobil a vzhledem k napjaté politické a ekonomické situaci v mnoha světových oblastech se dá předpokládat, že v nejbližší době nedojde ke změně takto nastoupeného trendu. Šedesát procent migrantů žije v rozvinutých zemích světa. Nejvíce migrantů podle výše uvedené definice žije v Evropě (asi 56 miliónů), Asii (50 miliónů) a Severní Americe (41 miliónů). Každý desátý člověk žijící v rozvinutých zemích je migrant oproti jednomu ze sedmdesáti v rozvojových zemích. Široké spektrum migrantů zahrnuje jak migranty dobrovolné, tak nucené migranty a uprchlíky. Migranty jsou pak i uprchlíci, kterých je necelých 14 miliónů, a také vnitřně vysídlené osoby (tzv. IDPs), jejichž počty se odhadují na 22 až 25 miliónů. Zatímco uprchlíkům je vyčleněna zvláštní agentura Organizace spojených národů - Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky, vnitřně vysídlené osoby IDPs obdobnou instituci v mezinárodním systému nemají. 4 Uprchlíkem je migrant v případě, že překročí mezinárodní hranice a spadá do definice Úmluvy o právním 2 Viz Baršová A., Barša P.: Přistěhovalectví a liberální stát, Brno 2005, str. 9. 3 Viz http://migraceonline.cz/abc.shtml. 4 Viz http://migraceonline.cz/abc.shtml.

postavení uprchlíků, tzv. Ženevské konvence, z roku 1951. 5 Jejich počet na počátku roku 2006 byl podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) téměř 8,5 miliónů. K této skupině je pak možné připočítat další více něž 4 milióny palestinských uprchlíků registrovaných specializovanou agenturou OSN s názvem UNRWA. Aktuální počty vnitřně vysídlených osob (tzv. internally displaced persons, IDPs) se výrazně liší, neboť není soulad v jejich přesném vymezení, některé zdroje (např. IOM) uvádí mezi 6-7 milióny, jiné (např. UNHCR) až 25 miliónů. Mezi migranty patří také nelegální migranti, ale jejich počty se jen velice těžko stanovují. V oficiálních přehledech jsou započítáváni jen dílčím způsobem (např. počet osob zadržených při nelegálním překročení státní hranice nebo při nelegálním pobytu), celková čísla bývají jen velice hrubé odhady a proto je v práci ani neuvádím. Emigrace neboli vystěhovalectví, je opuštění země původu a přestěhování se do jiné země. Podobně znějícím pojmem, avšak se zcela opačným významem je imigrace. Imigrace, přistěhovalectví, je vlastně migrace z pohledu cílové země, tedy přistěhování migranta na území hostitelského státu. Obdobně se hovoří o imigrantech (přistěhovalcích) a emigrantech (vystěhovalcích). Vzhledem k tomu, že tématem mé bakalářské práce je vývoj přistěhovalectví v Německu, považuji dále za nezbytné objasnit další pojmy z klíčové oblasti, a to podle německých zákonů, zejména podle dikce zákona o azylovém řízení (AsylVfG). Azyl, ve smyslu poskytnutí ochrany, útočiště a možnosti legálně pobývat na německém území, je pro politicky pronásledované osoby v Německu základním, Ústavou zaručeným, právem. Změnami z roku 1993 (viz dále) bylo ústavní právo na poskytnutí azylu značně omezeno. V současné době se tak práva na azyl nemohou dovolávat zejména občané států Evropské unie a dále občané pocházející z třetích bezpečných zemí (viz dále). Politicky pronásledovaným osobám je ovšem mnohem častěji poskytována v Německu ochrana podle Ženevské konvence z roku 1951 (viz výše). S účinností nového přistěhovaleckého zákona v roce 2005 (viz dále), byli tak politicky pronásledované osoby, které v Německu hledají ochranu na základě Ženevské konvence postaveni na stejnou úroveň, jako žadatelé o azyl podle článku 16a německé Ústavy (viz dále). 5 Úmluva o právním postavení uprchlíků (Convention relating to the Status of Refugees) přijatá dne 28. 7. 1951, právní moci nabyla dne 22. 4. 1954 (Viz http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/o_c_ref.htm)

Žadatelem o azyl (Asylberechtigter) se cizinec v Německu stane v okamžiku, kdy podá žádost o udělení azylu a je jasné, že nesplňuje podmínky 18 AsylVfG 6 a pohraniční policie nebo cizinecký úřad mu tedy nemůže dále bránit ve vstupu na území Německa. Azylantem (Asylbewerber) je, stejně jako například v České republice, cizinec, kterému byl udělen v Německu azyl. Bezpečnou třetí zemí (Sicherer Drittstaat) jsou všechny členské státy Evropské unie a dále státy, ve kterých jsou dodržovány Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků a Konvence k ochraně lidských práv a základních svobod. 7 Tyto státy byly potvrzeny zvláštním zákonem a před rozšířením Evropské Unie v roce 1995 tak do této kategorie spadaly následující země: Finsko, Norsko, Rakousko, Polsko, Švédsko, Švýcarsko a Česká republika. Cizinec, který do Německa přicestoval z bezpečné třetí země se podle článku 16a odst. 2 německé Ústavy nemůže dovolávat práva na azyl ve smyslu čl.16a odst.1 německé Ústavy 8 a nemůže být tedy uznán za azylanta. Vzhledem k tomu, že Německo sousedí pouze se zeměmi, které spadají do kategorie bezpečných třetích zemí, bylo by tedy prakticky nemožné v Německu získat azyl. Existují tedy určité vyjímky, nicméně pro účely této práce není podle mého názoru nezbytné se těmito speciálními právními instituty dále zabývat. Definici bezpečné země původu (Sicherer Herkunftsstaat) německý azylový zákon, na rozdíl od českého, nezná. Bezpečnou zemí původu jsou země přesně vyjmenované v příloze č. 2 AsylVfG tedy: Bulharsko, Ghana, Rumunsko a Senegal. Původně do této skupiny patřila i Česká republika, Slovenská republika, Maďarská republika a Polská republika. Ty se vstupem do Evropské unie zařadily automaticky do bezpečných třetích zemí, ačkoliv Česká republika spolu s Polskem již před svým vstupem patřily zároveň i do kategorie bezpečných třetích zemí. Podle 29a AsylVfG jsou žádosti o udělení azylu od žadatelů z těchto bezpečných zemí původu zamítány jako zjevně neodůvodněné, pokud v azylovém řízení nezvratně neprokáží, že jsou v této zemi politicky pronásledováni. Jak jsem se již ale zmínil, přesné objasnění tohoto pojmu bohužel v žádném z německých zákonů nenalezneme. Na území Německa se pohybuje mnoho cizinců s různými právními statuty, které je k tomuto jejich pobytu opravňují. Výše jsem již definoval pojmy žadatel o azyl a azylant. 6 Podle 18 AsylVfG je možné odepřít vstup na území Německa cizincům, kteří mohou dostát ochrany před politickým pronásledováním v jiném státě anebo pokud by jejich přicestování do země znamenalo ohrožení vnitřní bezpečnosti, vzhledem k tomu, že cizinec hledá v Německu ochranu před trestem odnětí svobody vyšším než 3 roky za spáchaný zvláště závažný trestný čin a zároveň jeho vycestování z domovské země není starší než 3 roky. 7 Viz příloha č. 2 AsylVfG. 8 Podle čl. 16a odst. 1 německé Ústavy : Politicky pronáslednovaní mají právo na azyl (Politisch Verfolgte genießen Asylrecht).

Další kategorií cizinců, pobývajících na území Německa legálně jsou naturalizovaní Němci (Eingebürgerte Deutsche). Cizinci, který pobývá legálně na území Německa po zákonem stanovenou dobu a který splňuje další podmínky stanovené zákonem o státním občanství 9 je uděleno německé státní občanství a cizinec se tak stává Němcem. Strpění (Duldung) je dalším institutem, který opravňuje cizince pobývat na území Německa. Obecnou úpravu tohoto institutu nalezneme v zákoně o pobytu cizinců (Aufenthaltsgesetz). Institut strpění je v Německu prostředkem k povolení legálního pobytu cizincům, kteří dopodud na území země pobývali ilegálně. Existují následující dvě možnosti. Cizinci se udělí zvláštní pobytový status zvaný Duldung, strpění. Toto pobytové povolení (max. na 1 rok) není povolením k pobytu ani odpuštěním dřívějšího vyhoštění či výjezdního příkazu, nýbrž pouze odložením exekuce tohoto rozhodnutí, tedy odložením deportace. Cizinec má stále právní povinnost vycestovat a v Německu vlastně jen čeká na to, až stát bude moci přistoupit k výkonu rozhodnutí. Důvody odložení deportace bývají právní nebo faktické. V praxi se uděluje cizincům strpění buď na základě celostátního rozhodnutí zastavit deportace určité skupiny cizinců anebo na základě individuálního rozhodnutí příslušného policejního orgánu. Druhou možností je, že se výše zmíněným cizincům hromadně či individuálně udělí řádný pobytový status, Aufenthaltsbefugnis povolení k pobytu pro mimořádné okolnosti. Tento status se uděluje maximálně na 2 roky a nemusí být prodloužen, jestliže důvody jeho vydání pominou. Kromě těchto speciálních případů je i v Německu samozřejmě udělován, opět po splnění určitých zákonných podmínek, trvalý pobyt. A i v Německu, stejně jako témeř ve všech vyspělých zemích světa žije mnoho cizinců ilegálně, tedy bez právní podpory. Dále v textu také hojně užívám pojmu gastarbeiter. Tento pojem není v žádné odborné literatuře přesně definován, obecně se pod ním ale rozumí pracovní migrant, tedy cizinec, který vycestuje do jiné země za účelem, aby v této zemi pracoval. Vzhledem k tomu, že tento pojem je v poslední době často užíván i v českém jazyce, není nutné ho podrobněji rozebírat. Termínem migrační politika se rozumí politika, směřující k regulaci (a to přímé i nepřímé) a řízení pohybu lidí přes mezinárodní hranice a jejich pobytu na území států, jejichž nejsou občany. Do této kategorie se tak řadí například vydávání pasů, udělování ochrany cizincům prostřednictvím azylu či jiných právních nástrojů apod. Vedle těchto otázek zahrnuje ovšem migrační politika také politiku imigrační a integrační. 10 Imigrační politiky jsou součástí migračních politik. Cílem imigračních politik je stanovit, kteří cizinci a za jakých podmínek se mohou usadit (dlouhodobě či trvale) 9 Zákon o státním občanství (Staatsangehörigkeitsgesetz), ve znění pozdějších předpisů. 10 Viz Baršová A., Barša P.: Přistěhovalectví a liberální stát, Brno 2005, str. 9.

v hostitelské zemi. Integrační politikou rozumíme takové politiky, které mají za cíl podpořit začlenění integraci přistěhovalců do hostitelských společností. Pro přehlednost struktury migrační politiky slouží tabulka č. 1, která tvoří přílohu této práce. Co se týče integrační politiky, podrobněji se jí zabývám v 8. kapitole této práce, a to v souvislosti s otázkou multikulturalismu. 3. HISTORICKÉ POZADÍ DNEŠNÍHO STAVU 3.1. SITUACE PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU První německé zkušenosti s přistěhovalectvím ve větším měřítku jsou datovány na konec 19. století. Poté, co Němci do té doby masově opouštěli svoji vlast směrem do východní Evropy a od poloviny 19. století pak také především směrem do USA, vzrostl v souvislosti s rozsáhlou industrializací Německa od roku 1890 výrazným způsobem počet pracovních míst. V císařském Německu, které zaznamenalo zejména na přelomu století výrazný hospodářský rozvoj a pokrok, tedy začal vznikat značný nepoměr mezi nabídkou a poptávkou na pracovním trhu. Navíc se začal projevovat i výsledek zámořské emigrace. Nedostatek pracovních sil se jako první projevil ve východních oblastech říše. Zejména na východní pruské hranici tak došlo k situaci, že cizinci pracovali za minimální mzdu v zemědělství, protože původní pracovníci se přesunuli na industrializovaný západ. Tam byl samozřejmě mnohem větší rozsah pracovních nabídek i neporovnatelně vyšší mzdy. Stejně jako původní obyvatelé se ale i cizinci začali postupně prosazovat na západě. Nejvíce z nich tehdy našlo uplatnění v oblasti Porýní v těžkém průmyslu a v dolech, mnozí našli práci i při budování infrastruktury. Zejména od roku 1890 se začal velmi rapidně zvyšovat podíl cizinců na pracovním trhu v říši. Nejvyššího čísla bylo dosazeno těsně před vypuknutím 1. světové války, v roce 1914, kdy bylo zaznamenáno zhruba 1.200.000 1.400.000 cizinců pracovníků. 75-80% z nich, tedy zhruba jeden milión, se zdržoval v samotném Prusku. Nejčastěji se jednalo o Poláky a dále o Italy, kteří byli většinou zaměstnáni ve stavebnictví. Poláci tehdy pracovali výhradně v zemědělství. 11 S narůstajícími čísly cizinců se ale postupně začal projevovat i čistě politický prvek, a sice snaha skrze polnizaci východu zabránit polnizaci západu. Pod pojmem polnizace se rozumí pronikání polského prvku, tedy přísun velkých skupin Poláku do německých oblastí. Za vším byla zejména pruská obava o stabilitu pracovního trhu a obecně i skepse a nervozita ze snah pruských, ruských a rakousko-uherských Poláků o znovuobnovení 11 Viz Herbert U.: Geschichte der Ausländerpolitik in Deutschland, Bonn 2003, str.13.

polského národního státu. A tak se pruské úřady pokoušely alespoň částečně zabránit trvalému usídlování Poláků na svém území tím, že se je snažili transportovat vlaky vždy po skončení zemědělské sezóny nazpět do jejich domoviny. Tím byl tak vytvořen prozatímní systém kontroly pracovního imigrace Poláků. Situace si ale žádala radikálnější a propracovanější řešení, a proto byl v roce 1907 v Prusku vytvořen poměrně přísný systém kontroly cizinců s legitimační povinností a s povinností vrátit se v zimě před Vánocemi domů. Kdo byl přistižen bez legitimace, hrozilo mu nucené policejní vyhoštění a další velmi nepříjemné následky. Tento pruský model postupně začaly přejímat i další německé státy. Zajímavé bylo to, že tato omezení platila ze začátku prakticky pouze pro přistěhovalce z východu. Například Italové se tak mohli přes hranice pohybovat bez omezení. I co se týče životních podmínek, byli Poláci značně znevýhodňováni. Manželé byli například v pracovních koloniích od sebe schválně oddělováni a děti do těchto táborů neměly povolen přístup vůbec. Správu nad vydáváním a kontrolou pracovních povolení a legitimací byla pověřena nově vytvořená pruská Feldzentrale, která byla roku 1912 přejmenována na Německou pracovní centrálu a převzala působnost na území celé říše. Byla vytvořena (1913) i poměrně hustá síť tzv. hraničních úřadů (celkem 39), které byly schopny denně odbavit až 10.000 lidí. Tyto úřady byly nakonec, po dobrých zkušenostech z východu, ustaveny i na západní hranici říše. Na našich hranicích se jednalo o 3 úřady a sice Friedland, Mittelwande a Annaberg- Ratiboř. Neutěšená situace gastarbeiterů vedla k zavedení omezení a pravidel vedoucích k jejich ochraně. Bylo tak například zakázáno využívat práce žen a dětí jako levných ručních podavačů cihel v cihelnách a další opatření. V předválečných letech ale k žádným dalším výrazným změnám nedošlo. Až na čísla zahraničních pracovníků, která neustále narůstala s tím, jak rostoucí německé hospodářství produkovalo stále nová pracovní místa. Jak jsem se již zmínil výše, v předvečer vypuknutí 1. světové války pracovalo v říši minimálně 1.200.000 cizinců. 12 3.2. 1. SVĚTOVÁ VÁLKA Ihned po vypuknutí 1. světové války uložilo pruské ministerstvo války zastupujícím generálním konzulům, aby zabránili všem gastarbeiterům ze znepřátelených zemí v návratu do jejich domovin. Za použití všech možných prostředků je měli navíc přimět pracovat v oborech, kde to bylo zapotřebí. Zejména se tehdy jednalo o rusko-polské sezonní pracovníky 12 Viz Herbert U.: Geschichte der Ausländerpolitik in Deutschland, Bonn 2003, str.32.

v zemědelství. Tímto se tak v říjnu 1914 objevil v německé přistěhovalecké politice zcela nový prvek. Více než 300.000 lidí bylo tehdy, a to často i proti své vůli, nuceno nejen v říši setrvat, ale i pracovat dle rozkazů státních institucí. 3.2.1. VÁLEČNÍ ZAJATCI Celkově se na začátku války nacházelo na německém území zruba 1,2 miliónu cizích pracovníků (viz výše). Z toho zhruba 700.000 v průmyslu a 500.000 v zemědělství. Branci ze spřáteleného Rakouska-Uherska byli posláni domů, aby mohli nastoupit do armády a pracovníci z neutrálních zemí byli prostě propuštěni domů. Během války získalo Německo zhruba 2,5 miliónů válečných zajatců. Podle Haagské konvence 13 nesměli být zajatci nasazováni na pracovní pozice přímo související se zbrojením. I v jiných pracovních odvětvích ale Německu chyběla náhrada za muže nasazené do bojů. A tak byli váleční zajatci primárně nasazováni právě do těchto odvětví. Velmi zajímavé je, že prvotním impulsem k nasazení zajatců v německém průmyslu a zemědělství nebyla ani tak hospodářská nutnost, jako spíše to, že číslo zajatců bylo prostě neúměrně vysoké a německé zajatecké tábory byly absolutně přeplněny. Po několika marných pokusech zřídit například speciální dílny přímo uvnitř zajateckých táborů tak začala německá administrativa v prosinci 1914 nasazovat zajatce i u soukromníků, kteří pak museli těmto svým zaměstnancům poskytovat stravu a ubytování. S rychle rostoucími potřebami německého válečného průmyslu začalo být práce zajatců postupně využíváno i v těžkém průmyslu. Nejvíce obávaná byla samozřejmě práce v dolech, kde docházelo k obrovským ztrátám na životech. Více než 45% všech zajatců v roce 1916 však stále pracovalo v zemědělství. Celkově měla říše nejvíce zajatců z Ruska (1.434.529), následovali Francouzi (535.411) a Angličané (185.329). 14 3.2.2. VÝCHODNÍ ŽIDÉ S tím, jak postupně narůstalo německé válečné hospodářství a průmysl, bylo zapotřebí stále více pracovních sil. A protože Rusové a Poláci mohli v souladu s ustanoveními Haagské konvence pracovat pouze v zemědělství, musela se německá administrativa poohlížet i po jiných možných řešeních. V průběhu roku 1915 bylo povoleno zaměstnávat ruské a polské zemědělce i ve válečném průmyslu. Nicméně nekvalifikovaná, často téměř nevzdělaná polská a ruská skupina nuceně nasazených pracovníků nebyla pro potřeby poměrně složitého válečného průmyslu tím nejlepším řešením. Proto se pozornost německé administrativy 13 Haagská konvence z roku 1907 o zachování práv v pozemní válce. 14 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.18.

nejprve soustředila na židovské pracující z ruského Polska. Dovednosti a znalosti těchto obyvatel byly totiž obecně mnohem vyšší než u ostatního obyvatelstva. Na počátku války byli sice ruští Židé internováni jako nepřátelští cizinci, postupně byla ale velká část z nich propuštěna a nuceně nasazena do práce. Nábor a přísun nových Židů z východu byl ovšem zpočátku zakázán. Změna přišla na jaře roku 1915 a ruští Židé byli na východě nuceni účastnit se tzv. náborů. Od léta 1915 tak byli všichni mužští židovští obyvatelé nově zabraných území povinni shromáždit se na rozkaz na náměstí svého města a nastoupit do speciálních vlaků určených pro transport do Německa. A to bez jakékoliv prověrky pracovní či zdravotní způsobilosti. Celkově přišlo během války do Německa zhruba 30.000 východožidovských pracovníků, zhruba polovina z nich dobrovolně, zbytek byl nasazen nuceně. 15 3.2.3. BELGIČANÉ Při pokusech o pokrytí stále se zvětšující mezery na pracovním trhu se pozornost nezaměřovala pouze na pracovníky z ruského Polska, ale i na Belgičany. Jako výhoda se v tomto případě jevila zejména velmi vysoká nezaměstnanost v Belgii a blízkost k průmyslovým oblastem Porúří a Porýní, kde byla koncentrována většina válečného průmyslu. V té době bylo v Belgii téměř 500.000 nezaměstnaných. Německá strana tak již v červenci 1915 založila v Bruselu tzv. Německý pracovní institut, kde se měli zájemci o práci v říši hlásit. Ale očekávaná reakce ze strany belgických nezaměstnaných se nedostavila a tak v prvních 12 měsících institut nevykázal téměř žádné, nebo pouze zanedbatelné výsledky. Belgičtí nezaměstnaní byli totiž podporováni řadou různých národních i mezinárodních humanitárních organizací a v Belgii tak nebyla kritická sociální situace, která by Belgičany donutila vycestovat za prací. Do října 1916 tak bylo do říše zaměstnáno jen zhruba 30.000 belgických pracovníků. Nakonec byly podle tzv. Bethmann Hollwegovy zprávy zavedeny povinné deportace belgických pracovníků v těch případech, kdy Belgičané byli dlouhodobě nezaměstnaní a byli tedy odkázáni na sociální podporu. Navíc ani belgičtí občané neměli pracovat pro válečný průmysl. Tak tedy v listopadu 1916 nabraly deportace velkých rozměrů. Pokud se muži od 17 let nedostavili do tzv. sběrných táborů dobrovolně, byli násilím přemístěni do tzv. integračních táborů, které byly rozmístěny na území celé německé říše. Během dvou měsíců bylo deportováno více než 61.000 Belgičanů. Dalších 17.000 jich do německých firem nastoupilo dobrovolně. Celkově se ale belgické deportace 15 Viz Herbert U.: Geschichte der Ausländerbeschäftigung in Deutschland 1880 bis 1980, Saisonarbeiter, Zwangsarbeiter, Gastarbeiter, Berlin/Bonn 1986, str.91.

ukázaly jako absolutní fiasko, protože kromě práceschopného mužského obyvatelstva byli do říše deportováni i nemocní a postižení Belgičané, takže více než 13.000 z nich se muselo ve velmi krátké době vrátit do své vlasti. Navíc ještě na začátku roku 1917 (tedy několik měsíců po začátku deportací) se ze zhruba 56.000 deportovaných více než 40.000 nacházelo ve sběrných táborech a pouze 8.000 se tak dalo považovat za nuceně nasazené, protože zbytek pracoval dobrovolně. 16 3.3. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ 1. světová válka znamenala obrovský zásah do společnosti a do vnímání cizinců v Německu. Jak jsem se již zmínil výše, zejména pracovní trh byl ve válečných letech velmi ožehavým tématem a objektem zájmu státní kontroly a intervence. Hlavní roli hrálo rekrutování pracovníků ze zahraničí, lépe řečeno z oblastí obsazených německou armádou. Politika zaměstnanosti a s ní nerozlučně spojená přistěhovalecká politika se vyvinula v poválečném období do hlavního politického tématu. V období od skončení 1. světové války do vypuknutí světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století se Německo v důsledku krizového vývoje hospodářství, politiky ale i společnosti celkově, stalo jak vystěhovaleckou, tak i přistěhovaleckou zemí. Zejména v porovnání s předválečným obdobím velmi radikálně narostla emigrace. Více než 600.000 lidí opustilo Německo směrem za oceán (cílovými zeměmi byly zejména státy: USA, Argentina, Austrálie, Brazílie a Kanada) a v důsledku poválečné krizové inflace v roce 1923 se rapidně zvýšila i migrace Němců do jiných zemí západní Evropy. Jen v roce 1923 tak Německo opustilo více než 115.000 lidí. Obdobného čísla bylo naposledy dosaženo při poslední velké vystěhovalecké vlně v 80. letech 19. století. 3.3.1. CIZÍ PRACOVNÍCI I pro období tzv. Výmarské republiky přetrvala v oblasti přistěhovalecké politiky typická, z císařského Německa převzatá, antipolská ochranářská politika zdůvodněná zejména strachem z přesycení pracovního trhu. Po obnovení Polska do pozadí ustoupily obavy z případných snah Poláků o polnizaci východního Německa (viz výše). V období Výmarské republiky se nicméně dostala imigrační politka do jistého rozporu. Na jedné straně zde byla patrná snaha na ochranu národního pracovního trhu před cizími pracovními silami, na straně druhé ale přetrvával neustálý nedostatek pracovních sil zejména v oblasti průmyslu 16 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.20.

a zemědělství. Vznik a rozvoj pracovní správy a všeobecného jednotného pojištění pro případ nezaměstnanosti byl nejdůležitějším prvkem sociální politiky poválečného Německa. Prvním legislativním pokusem o celkovou úpravu pracovního práva v této oblasti byl tzv. AVAVG zákon z roku 1927 (Zákon o zaměstnanosti a pojištění pro případ nezaměstnanosti). Podle tohoto zákona bylo zřízeno 13 zemských a 361 regionálních úřadů práce. Rychle se rozvíjející správa pracovního trhu musela reagovat i na přistěhovalce. Zahraniční pracovní síly mohly v té době v důsledku restriktivních opatření vykonávat jen pomocné práce. Velmi výrazným prvkem nově ovlivňujícím německý pracovní trh byly odbory, kterým se v prvních měsících existence Výmarské republiky podařilo prosadit, že zahraniční pracovníci mohli pracovat výhradně na základě pracovních a podobných smluv s přesně stanovenými platovými tarify a nemohli tak být nadále zneužíváni. Během roku 1920 byla zavedena další pravidla pro zaměstnávání cizinců. Vznikl systém pracovních povolení, která byla ve většině případů platná na jeden rok. Veškerou správu týkající se zaměstnávání cizinců převzala Německá pracovní centrála. V roce 1927 uzavřelo Německo s Polskem mezistátní dohodu o zemědělských pracovnících, čímž si Německo zajistilo kontrolu nad přílivem levné pracovní síly z východu i nad jejím případným odsunem nazpátek. V období Výmarské republiky je tedy možno spatřovat počátky později celkem komplikovaného systému ochrany pracovního trhu v Německu před cizinci, který do určité podoby přetrvává dodnes. V prvních letech po válce počet zahraničních pracovníků v Německu kolísal mezi 200-300.000. Tak to zůstalo prakticky až do vypuknutí velké hospodářské krize, kdy číslo rychle pokleslo zhruba k hranici 100.000. Na konci 20. let minulého století byly uzavřeny podobně jako dříve s Polskem mezistátní smlouvy i s Československem, Maďarskem a Jugoslávií. Plánována byla smlouva i s Rumunskem. Několik dní před koncem Výmarské republiky (23. 1. 1923) bylo ale vydáním nařízení o zahraničních zaměstnancích vše změněno. Došlo k další centralizaci, ale hlavně ke značnému zkomplikování, ba téměř zablokování příjmu cizineckých pracovníků do nacionálně-socialistického Německa. Po převratu v roce 1933 došlo potom k absolutnímu zastavení přísunu cizinců do Německa. Nedostatek pracovních sil ale trápil i Hitlerovo Německo. Proto po několika letech bylo z radikálního zákazu zaměstnávání cizinců ustoupeno a v roce 1937 bylo opět započato s příjmem cizinců. Tehdy se ještě jednalo pouze o 10.000 pracovníků, o rok později už to bylo ale téměř 60.000 a další rok už 90.000 pracovníků v zemědělství. K tomu je ještě nutné připočíst poměrně velký počet pracovníků v průmyslu, takže v roce 1938 bylo v Německu

zaměstnáno na 375.000 cizinců. Nicméně stále častěji se hovořilo o Überfremdung, volně přeloženo přecizení, přecizincování... a ohrožení čistoty krve německého obyvatelstva. 17 3.3.2. PŘESÍDLOVÁNÍ Mírové smlouvy, které oficiálně ukončili 1. světovou válku zaváděly zcela nové politické uspořádání v Evropě. Vzniklo 14 nových států. Z národnostních menšin se v nově vzniklých státech staly takřka přes noc většiny, ale i naopak, z do té doby většinového obyvatelstva se staly menšiny. Přesídlování nabralo rozměrů, které se nedaly srovnat ani s proměnami během samotné války. Podle mírových smluv muselo více než 5 miliónů lidí nedobrovolně překročit hranice. I Německo bylo samozřejmě tímto procesem zasaženo. Podle údajů Statistického úřadu SRN odešlo v polovině 20. let 20. století více než milion lidí z odstoupených území Německa. Vše bylo ještě znásobeno krizí, kterou Výmarská republika v prvních letech své existence procházela. Jenom z Alsaska-Lotrinska odešlo do Německa více než 120.000 lidí. Dalších 16.000 přistěhovalců přišlo z dřívějších německých kolonií. Největší skupina ale přišla po uzavření Versaillské mírové smlouvy (10. 1. 1920) z bývalých východních oblastí říše, tedy z Polska. Do roku 1925 tak statistiky vykazují 850.000 lidí, kteří do Německa přišli ze západního Polska. Výmarská republika jako nástupce císařského Německa tak byla vystavena velkým tlakům. Musela přijmout vystěhovalce z Polska, Francie, Belgie, Dánska a Československa, problémy vyvstávaly zejména v otázce státní příslušnosti. Kromě toho procházela Výmarská republika poválečnou hospodářskou i společenskou krizí. Na druhou stranu ale existovala naděje, že přes silné německé menšiny, které na odstoupených územích zůstávaly, bude možné v budoucnosti provést určité revize výsledků světové války. Výmarská republika se nakonec postavila proti přistěhovalectví německých soukmenovců do Německa a raději se vydala cestou masivní finanční a politické podpory těchto menšin v zemích střední, východní a jihovýchodní Evropy. Tyto menšiny totiž působily jako velmi důležitý politický prvek, kterým mohlo Německo ovlivňovat německou zahraniční politiku vůči těmto zemím. Proto se jako hlavní úkol ukázalo udržení a podpora těchto německých menšin v zemích východní a jihovýchodní Evropy (zejména se jednalo o Polsko, Československo, Maďarsko a Jugoslávii). Tyto menšiny zajišťovaly přímý kontakt k Německu. Další pozitivní prvek pro Německo lze spatřovat v tom, že přes tyto německé menšiny mohly německé firmy úspěšně expandovat a 17 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.32.

působit i na zahraničních trzích s takřka domácí podporou. Přesun těchto menšin do Německa by byl tedy velmi nevýhodný. 3.3.3. UPRCHLÍCI Zajímavá byla samozřejmě i otázka uprchlíků. V poválečném období přicestovala do Německa obrovská vlna uprchlíků, zejména z východu. Již po ruské revoluci v roce 1917 začal počet uprchlíků z Ruska značně narůstat, tento trend se ještě zesílil po porážce kontrarevolučních bílých sil v roce 1921. Navíc propukl v zimě 1921/1922 v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině hladomor, kterým bylo postiženo na 22 miliónů lidí, z nichž více než 3 milióny zemřely. To samozřejmě vedlo k nárůstu počtu uprchlíků. Navíc byl proud uprchlíků zesílen mnohými rozporuplnými a kontroverzními opatřeními revoluční sovětské vlády, takže vystěhovalecká vlna z Ruska dosáhla svého vrcholu v roce 1922. Uprchlíci z tehdejší carské říše odcházeli do celého světa. Největší část se přesunula do balkánských zemí, do Německa a do Francie. Silné uprchlické kolonie vznikly i v čínských městech Charbin a Šanghaj. Německo se však postupně stalo jednou z nejvýznamnějších cílových zemí pro ruské uprchlíky. V roce 1919 přišlo zhruba 100.000 Rusů, další rok došlo k radikálnímu zvýšení tohoto čísla. Podle střízlivých odhadů v tom roce do Německa přicestovalo na 560.000 lidí z bývalého carského Ruska. Maxima dosáhlo číslo v letech 1922 a 1923. V těchto letech přišlo vždy okolo 600.000 Rusů. V roce 1923 pak pouze v samotném Berlíně požádalo o azyl na 360.000 Rusů. Bylo proto vytvořeno mnoho sběrných uprchlických táborů, zejména přebudováváním bývalých pracovních táborů z období 1. světové války. Největšími a nejznámějšími sběrnými tábory byly tábory v Schauenu u Celle, Wünsdorf u Berlína, Quedlinburg, Warmbeck a Frankfurt nad Odrou. Není žádným tajemstvím ani překvapením, že mnozí uprchlíci strávili v těchto provizorních ubytovacích zařízeních kvůli celkově složité situaci i několik let. Zhruba v polovině 20. let 20. století počet ruských uprchlíků přicházejících do Německa poklesl na zhruba 150.000 a v dalších letech se pohyboval vždy kolem 100.000 Rusů ročně. Dřívější funkci centra ruské emigrace převzala po Berlínu Paříž a ta si toto postavení udržela až do příchodu německých vojsk v roce 1940. Důvodem pro pokles počtu přicházejících ruských uprchlíků po roce 1923 nebyly jen problémy na trhu s byty a na trhu práce. Hlavním důvodem se ukázala být restriktivní imigrační politika, která se o ruský problém téměř nezajímala a tak nenabízela ani právní ani hospodářskou, potažmo sociální pomoc. Pro ruské uprchlíky tak bylo v Německu téměř nemožné sehnat si legálně obživu.

3.3.4. ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO Ještě restriktivnější byla ale imigrační politika ve vztahu k židovským přistěhovalcům z východní a střední Evropy. Během let 1880 až 1929 opustilo přibližně 3.500.000 Židů své původní domovy ve střední a východní Evropě. Většina z nich odcestovala do USA. Do 1. světové války bylo Německo pro Židy z východní Evropy pouze přestupní stanicí. Celkově se do roku 1914 usadilo v Německu na 10.000 východoevropských Židů. V průběhu 1. světové války se ale počet východo- a středoevropských Židů v Německu značně zvýšil. V pozadí stála již výše zmiňovaná německá Anwerbepolitik, tedy aktivní náborová politika, s jejíž pomocí bylo díky 30.000 Židům uleveno napjaté situaci na válečném pracovním trhu. Od dubna 1918 byla ale rekrutace těchto pracovních sil přísně zakázána. Po válce se potom prosadila antisemiticky orientovaná obraná politika namísto doté doby praktikované válečné politiky nasazování cizích pracovních sil. Ve víru událostí konce světové války zcela ztroskotala plánovaná repatriace z Německa zpět do střední či východní Evropy. Pokud odhlédneme od antisemitismu, nebyly země střední a východní Evropy jako Polsko, Československo či Ukrajina připraveny na návrat Židů z Německa. Právě naopak. V kontextu státního zřízení v jednotlivých východoa středoevropských zemích docházelo kvůli tíživé hospodářské, politické ale zejména sociální situaci k diskriminaci a často i k útokům na židovské obyvatelstvo. Proto se mnoho dalších Židů rozhodlo opustit svoji vlast a emigrovat. Do roku 1921 tak zhruba dalších 70.000 Židů z těchto oblastí zažádalo v Německu o azyl. V letech 1919-1923 však došlo k zesílení antisemitických aktivit i v Německu samotném. Výjimkou nebyly ani likvidační útoky na Židy (prozatím pouze) cizího původu. I protižidovská politika jak na státní, tak na zemské úrovni, se posléze vystupňovala. V Bavorsku kulminoval vládní antisemitismus v roce 1923, kdy začala vládou podporovaná internační a vystěhovalecká politika vůči neněmeckým Židům. Vše nakonec vedlo k tomu, že počet východoevropských Židů v Německu značně poklesl. Dle sčítání obyvatelstva v roce 1925 bylo zjištěno 108.000 východoevropských Židů žijících na území Německa. Při srovnání s výsledky podobného sčítání z roku 1910 zjistíme, že se počet této národnostní menšiny zvýšil o pouhých 30.000, přičemž ale pouze v letech 1914-1921 přišlo nejméně 100.000 těchto Židů. 18 18 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.41.

3.3.5. EMIGRACE Z NĚMECKA Podobné procesy jako u uprchlíků z Ruska nebo u židovských uprchlíků z východní a střední Evropy je možné pozorovat i při emigrační vlně z nacionálně-socialistického Německa 30. let 20. století. Ta postihla zejména politické odpůrce režimu a všechny, které nový režim na základě rasistické ideologie označil za cizí. To samozřejmě platilo v první řadě pro Židy. Emigrace z nacionálně-socialistického Německa neproběhla najednou, ale naopak v několika různě intenzivních vlnách. První emigrační vlna přišla hned v roce 1933 v souvislosti s Hitlerovým nástupem k moci. Jednalo se především o jeho politické odpůrce. Naopak rasistické tzv. Norimberské zákony z roku 1935 vyvolaly emigrační vlnu, která se týkala především Židů a cizinců žijících v Německu. Poslední emigrační skupinu tvořili Židé, kteří opustili Německo narychlo po tzv. Křišťalové noci 9. 11. 1938. Tato poslední emigrační vlna trvala až do vypuknutí 2. světové války, která sama značně omezila možnost emigrace. Zákaz vystěhování z roku 1941 byl pouze vyústěním dramatické situace a vedl k vyvraždění německých a evropských Židů v Německu. Počet emigrantů z Německa není přesně známý a můžeme se tedy opřít jen o různé odhady. Největší skupinu zcela jistě tvořili Židé, přičemž některé odhady (Statistický úřad SRN) uvádějí až 330.000 Židů, kteří Německo opustili. Nejčastěji, jak jsem již zmínil výše, odcházeli do USA. Pokud bychom k tomuto číslu připočetli ještě židovskou emigraci z Rakouska po jeho připojení k Německu (1938) a z Čekoslovenska po Mnichovské dohodě (1938) dostaneme se k číslu 450 600.000. 19 Ve světě bylo více než 80 zemí, které otevřeně přijímaly tyto německé uprchlíky. Pokud tak neodjeli rovnou za oceán, zůstávali co nejblíže domovu, tedy v sousedních zemích, kde doufali v brzkou změnu situace a v možnost návratu. Jedna z prvních emigračních vln po nástupu Hitlera k moci vedla i do Československa (mezi nejznámější imigranty patřili bratři spisovatelé T. a H. Mannové). Více než polovina všech židovských uprchlíků však putovala rovnou za oceán. V roce 1941 byl počet emigrantů v USA odhadován na 100.000, následovala Argentina s 55.000 před Velkou Britanii s 40.000 židovskými uprchlíky. Během 2. světové války se poměr uprchlíků přiklonil k USA ještě výrazněji. Nakonec více než polovina všech uprchlíků z Německa skončila ve Spojených státech amerických. Ve srovnání s obrovskými počty židovských emigrantů působí 25-30.000 Čechů, Němců a Rakušanů, kteří museli ze země odejít kvůli svým politickým názorům a aktivitám, jako malé číslo. Jednalo se zejména o otevřené příznivce či aktivisty z řad sociálních demokratů a 19 Viz : http://www.destatis.de.

komunistů. Pro tyto uprchlíky bylo navíc nesmírně důležité ve svých politických aktivitách pokračovat i z exilu a proto zůstávali v Evropě, pokud to samozřejmě bylo možné. Nejčastějším cílem této skupiny byla tedy Francie, Španělsko, Velká Británie a Sovětský svaz. 20 3.4. 2. SVĚTOVÁ VÁLKA A PRVNÍ POVÁLEČNÁ LÉTA 2. světová válka vedla k do té doby nevídané a od té doby dosud nezopakované nucené migrační vlně, která znamenala přesun obrovských mas lidí. Tyto obrovské přesuny se odvíjely od vzestupu a následného pádu německé Třetí říše. Počet osob deportovaných a odsunutých odpovídal jen v letech 1939-1943 30-ti miliónům lidí, což znamenalo 5% tehdejší evropské populace. Pokud bychom připočetli ještě masové přesuny obyvatel v letech 1943-1945 dojdeme k těžko uvěřitelnému číslu 50-60 miliónů, což byla celá desetina obyvatel starého kontinentu. I když je velmi těžké a složité určitým způsobem kategorizovat či rozdělit takovou masu lidí, jedno rozdělení se přesto nabízí. Celou skupinu bychom mohli rozdělit do 6 základních kategorií : 1) uprchlíci, kteří odešli přímo z bojových oblastí, nebo uprchli ze strachu z příchodu nepřátelských vojsk, či byli z těchto oblastí evakuováni, 2) během války deportovaní, či nuceně zadržovaní lidé, takže zejména nuceně nasazení a váleční zajatci, 3) Němci přesídlení na německé území z mimoněmeckých území v průběhu války, 4) displaced persons (vysídlené osoby) v raném poválečném období, 5) lidé, kteří museli po 8. 5. 1945 opustit německy osídlené oblasti ve střední, východní a jihovýchodní Evropě (odsunutí), 6) němečtí váleční zločinci, kteří ve snaze vyhnout se potrestání za své činy uprchli z Německa, zejména do států Latinské Ameriky. Považuji za nezbytné na tomto místě upozornit, že se v této kapitole nezabývám pouze otázku přistěhovalectví. Již v úvodu této práce jsem upozorňoval na to, že v určitých případech je velmi těžké přesně oddělit přistěhovalectví a ostatní, s přistěhovalectvím úzce související otázky. Nicméně se domnívám, že i otázky, které zpracovávám v této kapitole 3.4. 20 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.42.

zcela jistě znamenaly pro Německo podstatnou zkušenost pro budoucí formování přistěhovalecké politiky a postojů k přistěhovalcům v Německu. 3.4.1. UPRCHLÍCI Hlavní příčinou a centrem masového stěhování během 2. světové války v Evropě bylo, jak jsem již výše nastínil, bezpochyby Německo. Vojenská expanze Třetí říše vedla od roku 1939 bezprostředně k uprchlictví v důsledku postupu německých vojsk směrem na východ. Z Polska na začátku války uprchlo na 50-100.000 lidí směrem na východ či na jih. Nicméně to byl pouze začátek, protože celkově během několika prvních měsíců války opustilo okupované Polsko na 300.000 Poláků. Ve Velké Británii tak například našlo útočistě na 35.000 Poláků a usadila se zde i polská exilová vláda. Velká Británie se stala velmi brzy v důsledku postupu německých jednotek domovem pro více než 100.000 uprchlíků z několika evropských zemí. V té době se v obrovský uprchlický tábor proměnila i jižní Francie, kam ze severu země, z Holandska a z Belgie uprchlo před postupujícími Němci na 5 miliónů lidí. 21 Obrovské přesuny vyvolal útok Německa na SSSR a průběh tzv. vyhlazovací války 22. Odhady se zastavují u 12 miliónů lidí, kteří uprchli, či byli před německými vojsky evakuováni ze západní části SSSR. Mezi nimi nalezneme i mnohé, kteří byli sovětskými úřady nuceně deportováni směrem na východ, což se týkalo zejména více než 1,5 miliónu Poláků, Ukrajinců a Bělorusů, ale i na 200.000 obyvatel Rudou armádou obsazeného Pobaltí. Na Stalinův rozkaz začátkem roku 1941 bylo deportováno na Sibiř 400.000 Povolžských Němců, v roce 1943 následovalo 640.000 Kalmiků, Čečenců a Ingušů. Roku 1945 bylo ještě přesunuto 250.000 Krymských Tatarů. 23 3.4.2. NUCENĚ NASAZENÍ, VÁLEČNÍ ZAJATCI V průběhu války se postupně ukázalo, jak jsou cizinci pro Německo důležití. S tím, jak Třetí říše expandovala do celé Evropy, se musela logicky zvětšovat i německá armáda, takže bylo nutné, aby rukovali další muži. S tím rostla poptávka po pracovních silách v raketově rostoucím německém průmyslu. V říjnu 1944 v Německu tedy pracovalo 8 miliónů cizinců, z toho 6 miliónů nuceně nasazených a 2 milióny válečných zajatců z celkem 26 zemí světa. V Německu nikdy v historii nepracovalo více cizinců. Celkově bylo číslo v Německu 21 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.44. 22 Vyhlazovací válka je způsob vedení války, který odporuje všem mezinárodním konvencím a válečným zvyklostem, při kterém se nebere žádný ohled na civilisty a naopak zájem je spatřován ve vyhlazení veškerého nepřátelského obyvatelstva. 23 Viz Bade K.J/Oltmer J.: Normalfall Migration, Bonn 2004, str.43.