JPD 3 - CZ.04.3.07/2.1.00.1/0003 Vzdělávání pracovníků sociální sféry Etika a lidská práva v sociální práci Ondřej Fischer, Petr Jandejsek, Alena Kroupová, Helena Kunstová, René Milfait, Dana Moree TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM, STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY A ROZPOČTEM HL. M. PRAHY.
Partneři projektu:
Úvodní slovo Dnem 17. 11. 1989 se nám znovu zrodila v naší zemi demokracie. Do té doby jsme žili v atmosféře pseudo etiky a pseudo lidských práv pokroucených komunistickou ideologií. S nástupem demokracie jsme automaticky očekávali nástup čisté Etiky, změnu v našem chování a jednání. Očekávali jsme nastolení a dodržování lidských práv. Začali jsme poukazovat na nedodržování lidských práv např. v Číně, Tibetu apod. Slova Etika a lidská práva se skloňovala a skloňují ve všech pádech aniž, se zamýšlíme, co to vlastně je Etika, co to jsou lidská práva. Mnohdy je zaměňujeme se svými přáními, svými osobními zájmy a pod rouškou dodržování lidských práv či etického chování se dožadujeme splnění našich požadavků. Většina z nás cítí, že Etika je něco důležitého pro komunikaci, pro mezilidské vztahy, pro konkrétní profesní jednání a chování. Málokdo ji však dokáže definovat, popsat či pojmenovat. Stejně tak to platí i o lidských právech. Manuál, který držíte v ruce, Vám přináší, dle mého názoru, jedinečný pohled na Etiku a lidská práva, jejich vývoj, aplikaci do sociální práce a seznámení s normami platnými pro tyto problematiky. Pro každého pracovníka v sociální sféře bude jistě přínosem. To ale neznamená, že půjde o snadné čtení, ani to, že sociální pracovník dostane do ruky doslova manuál jak eticky správně jednat v jednotlivých situacích. Díky kolektivu autorů vznikl tento velmi potřebný manuál. Děkujeme. Mgr. Tomáš Ján Ředitel Centra sociálních služeb Praha 3
Autoři: Ing. Mgr. Ondřej Fischer Mgr. Petr Jandejsek, M.A. Ing. Alena Kroupová Helena Kunstová ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. Mgr. Dana Moree Odborný garant: Mgr. Tomáš Ján 4
Obsah O. Fischer: Etika jako cesta k radosti ze sociální práce...7 1. Pojetí etiky v sociální práci...9 1.1. Profesní rozměr etiky...9 1.2. Charakteristické rysy eticky významného jednání...10 2. Základní pojmy a jejich užití v komunikaci s klientem...12 2.1. Co je předmětem etického posuzování?...12 2.2. Rozlišíme správné a dobré?...12 2.3. Jaká je povaha posuzované zakázky?...13 2.4. Hodnocení jako svou povahou etické nebo morální...13 2.5. Svědomí...14 3. Etické teorie...14 4. Vybrané systémy hodnot v sociální práci...18 Závěr: Etika sociální práce a systémy hodnot...20 Literatura...21 A. Kroupová: Lidská práva - Nové rozměry a výzvy v 21. století...23 Jak rozumíme lidským právům...24 I. Systém lidských práv Organizace spojených národů...24 Lidská práva práva jednotlivce a jejich ochrana...24 Popis lidských práv v systému OSN (a v mezinárodní legislativě)...26 Lidská práva a Evropská unie...29 II. Současné nové směry a výzvy při uplatňování lidských práv v sociální práci...29 III. Lidská práva a vědecký a technologický pokrok...36 PŘÍLOHA VYBRANÉ VÝTAHY Z DŮLEŽITÝCH DOKUMENTŮ...38 Publikace řady ČLOVĚK A JEHO PRÁVA...46 Literatura...49 P. Jandejsek: Sociální práce jako profese lidských práv...51 Co jsou lidská práva?...53 Proč lidská práva v sociální práci?...55 Jak využít lidská práva v sociální práci?...57 Závěr...59 Otázky...59 Literatura...59 R. Milfait: Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi...61 1. Definice sociální práce...63 2. Lidská důstojnost a sociální spravedlnost: normativní fundamenty profesní morálky (étosu povolání)...65 2.1. Lidská důstojnost...65 2.1.1. Mravní autonomie jako základ důstojnosti...65 2.1.2. Etické důsledky...66 2.2. Lidská důstojnost jako ústavní princip a princip mezinárodního práva...67 2.3. Uznání lidské důstojnosti spojené s povinnostmi a odpovědnostmi...69 5
3. Sociální spravedlnost...70 3.1. Princip sociální spravedlnosti v etických kodexech sociálních pracovníků...70 3.2. Sociálně-etický princip sociální spravedlnosti...71 3.2.1. Základní dimenze principu spravedlnost...72 3.2.2. Princip sociální spravedlnosti...73 3.3. Sociální spravedlnost v souvislosti s lidskými povinnostmi a projektem Světový étos...74 Literatura...76 H. Kunstová: Mezinárodní a národní východiska ochrany lidských práv uživatelů sociálních služeb...79 Lidská práva v sociálních službách...81 Evropský a národní kontext zajišťování kvality sociálních služeb...83 Kvalita sociálních služeb v Evropské unii...83 Kvalita sociálních služeb v České republice...84 Listina základních práv a svobod zák. č. 2/1993 Sb...85 Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a Standardy kvality sociálních služeb...85 D. Moree: Multikulturalita třikrát jinak...99 Strukturální multikulti aneb multikulturalismus z ptačí perspektivy...101 Jak poznám multikulturní setkání?...103 Jak naložit s konkrétní situací?...105 Etická rovina...106 Literatura...107 6
ETIKA JAKO CESTA K RADOSTI ZE SOCIÁLNÍ PRÁCE Ondřej Fischer V poslední době slýcháme v řadě profesí požadavek důsledného dodržování etické praxe. Tento požadavek klade rostoucí nároky na etické povědomí při každodenním jednání. Je těžké ho nepovažovat za další starost vkrádající se zejména do už tak přeplněné agendy sociálních pracovníků. Maje toto na paměti, pokusím se čtenářům přiblížit základy etiky pro profesní praxi sociální práce a ukázat, že postupný růst v citlivosti k etické stránce sociální práce nemusí být další starostí navíc. Spíš platí opak; důraz na etický rozměr sociální práce může být spíše cestou k radosti z vykonávané práce. Mluvíme-li o etice, pak je třeba vědět v jakém kontextu o ní bude řeč. Sociálním pracovníkům nejde o abstraktní filozofickou disciplínu, ale o konkrétní efekt etického uvažování, který by se měl odrazit v jejich každodenní praxi. Příspěvek proto sleduje právě tento cíl a jeho části jsou považovány za podstatné pro takové pochopení etiky, které bude odpovídat potřebám sociálního pracovníka nebo pracovnice. To ale neznamená, že půjde o snadné čtení, ani že sociální pracovník dostane do ruky doslova manuál jak eticky správně jednat v jednotlivých situacích. To už bychom byli daleko od pojetí etiky pro sociální práci! Sociální práce je v mnoha ohledech náročná disciplína a tomu odpovídá i pojetí etiky. 1. Snad se nám tedy podaří přijmout jako fakt, že sociální práce se - alespoň v posledních letech - stává náročnou disciplínou (neřešme teď proč, jen vezměme v úvahu, že tato náročnost nespočívá jen v tom, co děláme, ale i v tom, jak stanovit co a jak dělat). Pak vezměme v úvahu, že kromě problémů se stanovením toho, co sociální práce od sociálního pracovníka - profesionála žádá (kap.1.1.), je zde další oblast problémů z oblasti obecné etiky jako takové. Těžko totiž dnes najdeme dvě stejné představy o tom, co je cílem, smyslem a východiskem etiky, a jak je naplnit. 1 Je proto třeba vyjít z jednoduchého obecného základu toho, co může být tím etickým jádrem našeho uvažování a jednání. O to se pokouším v části 1.2. mého příspěvku. 2. Samý základ etického jednání můžeme formálně vyjádřit s pomocí dnes v praxi oblíbeného způsobu odkazování se na principy. Můžeme říci, že v základu obecné etiky stojí princip svobody, princip neublížení a princip racionální odpovědnosti. K upřesnění pojetí etiky pro praxi však odkaz na tyto obecné principy nepřispěje. 1 Více viz např. Fischer O., K pojetí etiky pro sociální práci, In: Fischer O, Milfait R. Etika pro sociální práci, Praha: Jabok, 2008 (1. kap). 7
Přitom ale naše každodenní jednání prozrazuje, jak uvažujeme o druhém, co je předmětem našeho hodnocení, jak při našem rozhodování rozlišujeme mezi zájmem o klienta a zájmem o ostatní okolnosti posuzovaného jednání (2.1.). Podobně naše jednání s druhými prozrazuje určitý standard, o který se opíráme v úvahách o našem jednání nebo při posuzování jednání druhých (2.2.). Také jsme schopni rozlišit, zda zadaná zakázka má z etického pohledu naději na šťastné řešení, nebo zda je už v jejím základu nemožnost věc vyřešit ke spokojenosti všech (2.3.). Citlivost k těmto vnějším projevům našeho uvažování vůči klientům má však svoje kořeny v našem vlastním vztahu zodpovědnosti vůči sobě, vůči druhým a vůči nárokům, které klademe sami na sebe nebo na druhé. Jich se, byť okrajově, dotýkají výrazy morálka a etika (2.4.) a i stručně zmíněný termín svědomí (2.5.). 3. Základní orientace v některých eticky výrazných aspektech naší komunikace s druhými v oblasti jednání neukazuje na hlubší základ, ze kterého se etická hodnocení mohou v člověku odvíjet. Jde totiž o to vystihnout, co je základním kamenem, nebo spíše základním důvodem pro můj souhlas nebo odsouzení nějakého jednání. Představme si jednu situaci, která vyžaduje přijmout eticky problematické řešení - například zda pomoci klientovi v osobně choulostivé situaci, nebo zda zrušit nebo nezrušit dobře fungující stanici sociální pomoci. Co člověk - to názor. I ti, kteří se shodnou, mají mnohdy zásadně odlišné důvody pro svá stanoviska. Přitom nejde jen o požadavek etického kodexu, aby byla problematická etická rozhodnutí vždy eticky podložená. Jde o to, že mám-li druhému porozumět, nestačí se shodnout na navrženém řešení, ale především porozumět důvodům, které pro ně dotyčný má. Jinými slovy, musím být schopen vystihnout v jeho zdůvodnění určitý konkrétní model etického uvažování a být si vědom jeho silných či slabých stránek (3. část). 4. Jsme-li schopni nahlédnout do okolností i vnitřní podstaty eticky významné situace z pohledu všech zúčastněných, sociální pracovník musí na sebe vzít další úkol: rozlišit svůj osobní postoj a své osobní hodnoty od postoje, který reprezentuje tím, že je sám profesionálním sociálním pracovníkem. Podobně je třeba uvažovat i s ohledem na hodnoty klienta, či hodnoty, které do etického problému vstupují skrze jiné profese či jiné roviny hodnot. Pouze toto uvažování v rámci hodnot a hodnotových rovin (4. část) dává zadost požadavku eticky citlivého uvažování v profesi sociální práce. Jakkoliv se toto pojetí etiky může zdát na první pohled pro běžnou praxi náročné, může trpělivému čtenáři dopřát, aby si postupně všímal i souvislostí, které v běžném shonu ve své profesní praxi těžko zaznamená. Z takového postavení pak lze spíše těžit nejen pro vnější úspěch na pracovišti, ale i hlubší uspokojení ze své, nejen z etického hlediska náročné sociální práce. 8
1. Pojetí etiky v sociální práci Sociální práci a etiku spolu spojují dva základní rozměry téhož problému. Etika vznáší obecný nárok na to, aby jednání člověka nějak vypadalo. Sociální práce jako profesně vymezená disciplína zase odpovídá na konkrétní požadavky společensky utvářené zakázky. Oba tyto rozměry etiky pro sociální práci vychází z jednoto tzv. společenského étosu. Jejich střet, rozumějme střet obecného požadavku na kvalitu jednání a požadavku plnění společenské zakázky skrze profesi sociální práce, stojí v základu problému, který se dotýká i toho posledního sociálního pracovníka. 1.1. Profesní rozměr etiky Naléhavost zmíněného problému bude více patrná po té, co se pokusíme o odpověď na následující dvě otázky. Úkol k zamyšlení: Ke každé otázce vyjmenujte nejméně čtyři termíny: 1. Co je obsahem, smyslem a cílem sociální práce? 2. Co je obsahem, smyslem a cílem etiky či etického jednání? Diskuse k 1. otázce: Řada možných odpovědí na první otázku může zahrnovat snahu o uschopnění člověka k vykonávání základních životních potřeb, např. v případě humanitární pomoci. V méně akutních případech jde o zajištění normativních materiálních potřeb, o uschopnění klienta k soběstačnému společenskému životu dostatečné kvality, o dostupnosti vzdělání, o odpovídající výchovnou a zdravotní péči a nakonec i o duchovně osobnostní rozvoj klienta. Všimněme si zejména: škály cílových skupin; jedná se o pomoc při zajištění základních životních potřeb na jedné straně a pomoc v oblasti duchovně osobnostního rozvoje na druhé straně, napříč kulturním, náboženským či politickým odlišnostem, rozsahu pomoci; někde jde jen o dosažení spravedlivého přístupu ke vzdělání jak pro majetné, tak pro ty, kteří žijí pod hranicí životního minima, obsahu pomoci; někde jde o poskytnutí konkrétního úkonu hmotné péče, jindy jen o vytvoření prostředí, kde se klient cítí dobře. Neunikneme údivu nad šířkou rozsahu v zaměření sociální práce, který se při úvaze nad první otázkou projeví. Vtírá se na mysl otázka kdo, jak a v jakém rozsahu má tyto požadavky jako cíle sociální prací uskutečňovat? I zde se budou odpovědi výrazně lišit. Jinak odpoví pečovatelka, terénní sociální pracovník, ředitel odboru či manažer. Autentická konkrétní odpověď každého sociálního pracovníka, který chce vzít v úvahu etické hledisko své práce, je nutným předpokladem pro to, aby z etiky těžil nejen pro bezúhonnost ve své práci, ale i pro radost ve svém osobním životě. Prvním úkolem etiky není arbitrárně definovat pojetí sociální práce (tedy co kdo a jak má v sociální práci dělat), ale poukázat na potřebu kritické reflexe sociální práce z pohledu člověka, který je schopen stát také mimo vlastní sociální práci. Etika a etická úvaha pro sociální práci sice ze sociální práce vychází, musí ale stát i tak trochu mimo sociální práci, aby mohla z obecné roviny posuzovat a navrhovat způsoby, jakými konkrétní činnost sociální práce v rámci dobré etické praxe realizovat. 2 2 Další pokusy o identifikaci sociální práce vzhledem k etice viz např. Kompetence v praxi sociální práce. Metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Havrdová Zuzana, Praha: Osmium, 1999, str. 9-16. 9
Diskuse ke 2. otázce: I v pojetí etiky narazíme na řadu odlišných pohledů; etika je o dodržování norem (zákonů, předpisů, úmluv a deklarací či kodexů), nebo o obecně slušném či dokonce společensky přijatelném chování (někdy nazývaném etiketa). Jindy považujeme etiku za způsob jednání vedoucí k dobru. Co je to dobré, ale už mnohdy není řečeno, anebo má ke každodenní realitě daleko. Někdy se etikou myslí jednání podle nějaké autority, svědomí, náboženství, Boha či jiné instance. Jindy se etikou chápe jednání charakterního člověka, nebo jako jednání, které se odvíjí od našeho příjemného nebo nepříjemného pocitu. V souladu s tímto labyrintem možných náhledů na etiku budou i odpovědi na naše otázky pro zaměření sociální práce. Poukazují na mnohost cílových skupin, kterým je sociální práce určena a na škálu předpokládaných kritérií toho, co považujeme za eticky správné; pro někoho jde o požadavek spravedlivého rozdělení příležitostí, pro jiného stejné rozdělní podpory apod. Tuto mnohost je třeba vzít v úvahu i v pojetí etiky. Zásadně je v sociální práci třeba pochopit i jiná pojetí etiky, než to mé vlastní. Aniž bychom museli opustit svůj názor na to, co je eticky správné, je třeba znát a být připraven na jednání, která může klient považovat zcela jinak za eticky správné. Ovšem z jiného pohledu může jít o jednání eticky nevhodné. V životě má mnohdy navrch ten, kdo má lepšího právníka nebo silnější pěsti. V případě reflektované sociální práce je však ve výhodě ten, kdo včas vystihne odlišnost v pojetí etiky, tedy způsobu stanovení eticky správného jednání. Může totiž komunikovat s názorem protivníka, jelikož dovede oba názory pochopit, odlišit a docenit jejich slabé a silné stránky. Tato odlišnost přitom nemusí jít na vrub různému kulturnímu nebo etnickému pozadí, 3 ale mnohdy jde právě pouze o odlišná pojetí etiky. Spojení etiky a sociální práce může přinést osvobozující a radostnější vhled do problémů sociální práce především v souvislosti se znalostí dalších disciplín - např. s právními a lidsko-právními principy. V základě tohoto spojení etiky a sociální práce však musí stát povědomí o charakteristických požadavcích na eticky zajímavé jednání, které bude vycházet z každodenní lidské zkušenosti. Z nich pak bude patrná podpůrná role etiky při řešení dilemat v sociální práci. Zároveň se nám spíše objasní rozdíl mezi etikou a ostatními způsoby uvažování, jež do etiky v pravém slova smyslu nespadají. 1.2. Charakteristické rysy eticky významného jednání Jedním ze společných rysů pojetí etiky je požadavek na přijatelnost našeho jednání vůči druhému nebo druhého vůči nám, nebo vůči třetí osobě. Z tohoto požadavku by se dalo usoudit, že etika je o neublížení, nebo o konání dobra ve prospěch jiného. Nejedná se však pouze o tento prvek. Podívejme se na celou věc poněkud přesněji. V etice jde především o jednání, které má přímý vliv na blaho, na pocit štěstí, na skutečné dobro člověka a společnosti. Nebo naopak může mít v tomto smyslu negativní vliv. Člověka chápeme jako osobu mající svou nezaměnitelnou důstojnost. Zároveň ale požadujeme, aby se nejednalo o náhodné jednání, ale bylo jednajícím rozumově zdůvodnitelné nebo uznatelné. Toto jednání musí být učiněno svobodně. Předpokládejme, že pouze taková jednání, která tyto tři podmínky splňují, lze považovat za eticky významná a podívejme se na tato jednání z pohledu naší běžné praxe. Úkol k zamyšlení: Dejte dva příklady jednání - jedno z Vaší běžné pracovní agendy, druhé z Vašeho soukromého života. Pokuste se nad každým z nich zamyslet s ohledem na zmíněné tři podmínky. 3 Více k odlišení kultur a relativismu hodnot v příspěvku D. Moree. 10
Diskuse k úkolu: K prvnímu bodu je třeba uvážit, zda se do eticky významného jednání bude počítat i takové, které slouží jen újmě či blahu člověka, nebo i (třeba i zcela opuštěných) zvířat. Našli bychom odpovídající příklad z pracovní či soukromé zkušenosti? U druhého bodu je odkaz na další bytostně lidský požadavek; chceme za posuzovaným jednáním vidět konkrétního činitele a chceme, aby si přiznal zodpovědnost. Chceme, aby si byl vědom toho, co a proč udělal. Kde není evidentně uvědomělý čin konkrétního člověka nebo skupiny lidí, taková situace etický význam nemá. Dali byste příklad? Ke třetímu bodu stojí za zmínku otázka, do jaké míry je člověk svobodný. Nejde o to, zda se skutečně rozhodujeme svobodně, nebo pod vlivem dědičných vloh apod. Spíše jde o to, zda je člověk v konkrétní situaci svobodný například vůči předpisům, které při řešení případu musí chtě nechtě brát v úvahu. Pokud musím bezmocně přihlížet rozhodnutí soudu o odebrání dítěte mé klientce do ústavní péče, byť bych byl přesvědčen o nesprávnosti rozhodnutí soudu, a byť jsem dělal pro věci, co se dalo a stejně neuspěl, má klientka nemůže mít vůči mně eticky závažnou výtku. Mé jednání, které předcházelo rozhodnutí soudu, v tomto případě nebylo eticky posuzovatelné. Neměl jsem vůči rozhodnutí soudu dostatek moci ke změně - nebyl jsem svobodný abych dosáhl změny v běhu událostí a uhájil zájem klientky dostat dítě do péče. Tato tři zjednodušená kritéria pro vymezení eticky významné oblasti jednání nám mohou posloužit v následujících směrech. 1. Eticky významná oblast vymezuje jednání, u nichž je požadavek zodpovědnosti. Člověk, který se podílí na eticky významném jednání může být posuzován jako ten, který je osobně zodpovědný za kvalitu a výsledek svého jednání. Jeho jednání bude posuzováno jako správné nebo nesprávné nejen podle požadovaných Standardů kvality či profesních zásad, ale lze z něho usuzovat i na morální vinu nebo naopak na morální ocenění. 2. S pomocí těchto tří kritérií mohu posoudit každé své jednání a dojít (možná někdy jen ke zjednodušenému) závěru, že v daném případě jsem skutečně z etického hlediska nezklamal, a to i tehdy, když následky zvažovaného problému mohou být pro všechny strany bolestivé. Jde o nemalou pomoc tam, kde se smutek a pochyby nad vlastní rolí v neúspěšně vyřešeném problému s klientem vkrádají do myšlenek sociálnímu pracovníkovi i po skončení pracovní doby. 3. Za třetí tato kritéria poukazují na řadu choulostivých prvků v sociální práci. Například stanovení toho, co je dobré nebo správné se odvíjí od člověka jaký je. K tomu nestačí jen znalost mého klienta v té či oné konkrétní situaci. Je třeba vědět více o člověku, nejen z hlediska psychologie, ale i filozofie, sociologie, pedagogiky, religionistiky a dalších oborů. Svou pomocnou roli zde hrají i psané právo, lidská práva, etické a profesní kodexy, náboženská pravidla a další. Vždy se ale jedná o pomůcky, které je třeba vhodným způsobem uplatnit v dané situaci. To odpovídá poslání etiky, pojaté jako uvažování o mravním chtění nebo jednání člověka se zřetelem k jeho osobě a k podmínkám, ve kterých se nachází. 4 Jak přistupovat ke stanovení onoho vhodným způsobem je právě specifickým a náročným úkolem etiky. Více na toto téma ve druhé části tohoto příspěvku v pojednání o strategii etického přístupu v praxi. 4 Srv. Eisemann P., Werte und Normen in der Sozial Arbeit, Stuttgart: Kohlhamer: 2006, str. 37. 11
2. Základní pojmy a jejich užití v komunikaci s klientem V této části a) zvážíme, co bývá předmětem našich eticky laděných výpovědí (zda věc, situace, či jednání). Dále za b) poukážeme na východisko, ze kterého hodnotíme jednání nebo jiné předměty našeho eticky zaměřeného posuzování (zda použijeme termín správný či dobrý). Ve třetím případě c) se zamyslíme nad tím, proč rozlišovat co je předmětem našeho soudu, zda se jedná o etické téma, problém, nebo dilema. Konečně d) pojednáme o způsobu, jakým posuzujeme jednání nebo jiný předmět našeho soudu a o povaze našeho hodnocení. Zde půjde o termíny morálka a etika a o malý exkurz do pojmu svědomí. Nakonec e) si přiblížíme řadu vybraných hledisek, ze kterých odvozujeme, zda je dané řešení eticky správné či není. 2.1. Co je předmětem etického posuzování? Běžnou odpovědí na otázku co je předmětem etického soudu, bude podle většiny definic etiky, zpravidla odkaz na jednání, nebo na stav věcí či na charakter člověka. Toto je třeba v komunikaci s klientem však důsledněji domyslet. Situace: Jste v pozici pracovníka OPD. Vaším úkolem je prověřit úroveň zabezpečení výchovných povinností otcem, kterému jako samoživiteli svěřil děti do péče soud. Po provedeném šetření v domácnosti jste objevili závažné nedostatky. Úkol k zamyšlení: Jakou formou zmíněnému otci tento fakt sdělíte? Pokuste se navrhnout možnou odpověď. Diskuse k úkolu: Pokud Vašemu klientovi sdělíte, že způsob péče o dítě je v rozporu s tím, co považujeme dle příslušných standardů za dobré či správné, hodnotíte právě to, co vám z titulu Vaší profese k hodnocení přísluší. Hodnotíte jednání a Váš hodnotový soud má etický rozměr (týká se např. blaha dětí). Otec se dozví váš soud o kvalitě svého jednání, aniž byste se dotkl jeho, jako osoby. Zde je důležité, že samotný (etický) nedostatek v jednání není definitivní, a že je v jednání prostor ke změně. Podobně pokud budete hodnotit situaci, která je v domácnosti Vašeho klienta. I tu jste povoláni hodnotit z titulu své práce a v zájmu zajištění blaha dětí, svěřených vašemu klientovi do péče. Hodnotíte-li ale klienta (např. pane Horáček, vy jste špatný člověk, nebo nejste dobrý otec), hodnotíte to, co se s profesí sociálního pracovníka neslučuje. Jejím posláním není hodnotit osobu klienta, ale pouze to, co má bezprostřední vliv na blaho nebo újmu dítěte. Navíc se tímto hodnocením dotýkám důstojnosti klienta (hodnotím ho jako osobu), což je nejlepší cestou ke zranění dotyčného na lidsky nejcitlivějším místě. Zde je namístě již začít uvažovat o sociální práci jako profesi, kde rozsah využívání kompetencí má zásadní vliv na etický aspekt jednání s klientem. Už tím, že je hodnocení proneseno osobou, které takové hodnocení nepřísluší, může být z etického hlediska problematické. Jiná situace nastává v případě, že jde o zjevně pozitivní hodnocení mající formy komplimentu nebo pozitivní stimulace klienta. Stejně tak jde-li o hodnocení, které je součástí plánované psychosociální terapie. Avšak i v těchto případech musí být hodnocení lidské osoby předem odůvodněno povahou případu a metodou terapie. 2.2. Rozlišíme správné a dobré? Eticky přijatelná praxe vyžaduje volbu citlivých komunikačních prostředků a výrazů. Ovšem nejedná se zde pouze o opatrnost s jejich užitím, ale spíše o potřebu hlubšího domyšlení toho, co tyto výrazy a pojmy reprezentují i v naší úvaze. Jednání bude z etického nebo morálního hlediska buď za a) správné či nesprávné, anebo bude naopak označeno za b) dobré či špatné. Toto rozlišení je zásadní; existují debaty o tom, zda etika je o dobrém jednání nebo charakteru člověka či o správném jednání. Výraz správný implikuje odkaz na nějakou normu, kterou dané jednání splňuje, a která může zpravidla snadno posloužit pro odůvodnění našeho posouzení. Příkladem mohou být ustanovení etického kodexu, 12
či stanovený postup jednání vlastní organizace. Výraz dobrý naproti tomu vyjadřuje žádanou hodnotu, která však v běžné praxi není dostatečně přesně definovaná a transparentní na to, aby se o ní mohl sociální pracovník opřít při zdůvodnění svého hodnocení. 2.3. Jaká je povaha posuzované zakázky? Úvaze o etickém aspektu konkrétního jednání by mělo předcházet i předběžné zařazení zadané zakázky. Každé jednání nebo úkon, spadající mezi eticky významné situace, může být svou povahou etickým tématem. V lepším případě pak toto etické téma může být zároveň i etickým problémem. Znamená to, že toto etické téma se stává úkolem pro sociálního pracovníka hledat nebo posuzovat cestu, jak danou zakázku z etického hlediska uspokojivě vyřešit. Etický problém se pak v konkrétním případě může stát etickým dilematem, kdy každé ze dvou navržených řešení daného problému je z hlediska lidského blaha stejně nevhodné a uspokojivě neřešitelné. 5 Řešení etického dilematu v tomto pojetí znamená neuspokojivý výsledek pro všechny zúčastněné. Sociální pracovník pak mnohdy jako jediný zůstává v této prekérní a uspokojivě neřešitelné situaci sám. Malou výhodou budiž, že si je této bezvýchodnosti dopředu vědom díky hlubšímu vhledu do povahy etického dilematu. 2.4. Hodnocení jako svou povahou etické nebo morální Nejen pro adekvátní komunikaci s klientem, ale pro respektování kombinace obecně etického a profesního přístupu je třeba odlišit výrazy etika a morálka, i když v literatuře a běžné řeči se tyto výrazy zaměňují. 6 Zjednodušeně chápejme etiku jako obecnou snahu o zkoumání a popis jednání s ohledem na kritéria, která po něm požadujeme. Jde tedy spíše o teoretické a hypotetické úvahy nad přijatelností toho či onoho jednání za určitých předpokladů. Naopak morálkou chápejme zkoumání shody jednání konkrétního člověka nebo skupiny s očekávaným požadavkem. Termín morálka s sebou nese přítomnost nějakého hodnotového východiska zakotveného v našem posuzování. Slovem morální vyjadřujeme možnost požadavku osobní zodpovědnosti jednotlivce a možnost vyjádření morální viny nebo neviny. Máme totiž již představu toho, co a jak by měl druhý dělat. Prostě se v morálce pohybujeme v prostředí předem daných předpokladů pro eticky správné jednání. Takovým prostředím mohou být například nějak hodnotově vymezené morálky (např. křesťanská morálka). V určitém smyslu lze takto mluvit i o profesně vymezené morálce (např. morálce lékaře, učitele, sociálního pracovníka). Předpokládáme, že tyto profese s sebou nesou vymezené hodnoty, s jejichž pomocí lze konkrétní jednání konkrétního jedince z pohledu profese posoudit. Někdy se mluví v této souvislosti o étosu povolání. Výrazy etika a morálka tedy můžeme chápat jako vyjádření odlišných důrazu při posuzování jednání; buď důrazu na obecnou rovinu etického uvažování v případě etiky, nebo na osobní, popř. společenskou rovinu v případě morálky. Respektováním tohoto rozlišení si sociální pracovník vytváří předpoklad pro citlivou komunikaci s klientem, předpoklad pro respektování klienta jako nedotknutelné osobnosti a nakonec i předpoklad pro citlivý přístup sám k sobě. Respektováním rozlišení mezi etickým a morálním se spíše vyvarujeme nebezpečné záměny obecného posouzení jednání, jež se netýká konkrétního člověka (například posouzení způsobu jednání při prvním setkání s neznámým člověkem) a konkrétního posouzení určitého jednání v dané situaci, jež umožňuje vyžadovat zodpovědnost a případně i verdikt morální viny nebo neviny (např. jednání s paní Novákovou při vytváření zakázky na pečovatelskou službu pro její nemohoucí matku). K tomuto důležitému rozlišení napomůže i zmínka o svědomí. Umožňuje totiž přesněji vystihnout způsob hodnocení eticky významného jednání u klienta či nás samých. 5 Srv. např. Banks S., Ethics and Values in Social Work, London: Palgrave, 2001, str. 7. 6 Srv. např. R. H. Popkin: Předmět, jež etika zkoumá, jsou morální teorie, také se nazývají etické teorie. (Popkin R. H., Filozofie pro každého, Praha: Ivo Železný, 2000, str. 16), též např. M. Thompson, který užívá termín etika a morálka rovnocenně, ale možnost rozdílu uznává (THOMPSON M., Přehled etiky. Praha: Portál, 2004, str. 42 a 43). 13
2.5. Svědomí S výrazem svědomí se čtenář dnes setká spíše v oblasti konkrétní (např. křesťanské) morálky jako s vnitřním pocitem či s jinak získaným přesvědčením o správnosti nebo nesprávnosti konkrétního jednání. Smysl tohoto výrazu lze nejlépe postihnout, budeme-li svědomím rozumět každodenní schopnost rozumu 7 pracovat se zásadami a principy, které jsme si v dosavadním životě nějak osvojili. Přesněji jde o schopnost aplikovat obecný morální princip konkrétního člověka (např. nekouřit, protože kouření škodí zdraví) na konkrétní situaci (nebudu teď kouřit i když mám na cigaretu chuť). Správná funkce svědomí tedy předpokládá, že dotyčný má osvojené obecné principy správného jednání (např. již zmíněný princip nekouřit s ohledem na své zdraví), dále že zná fakta o konkrétní situaci posuzovaného (např. znám svou zdravotní situaci, vím o následcích kouření), a že je schopný z principů a z faktů dojít ke správnému soudu o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti svého jednání. Svědomí v tomto smyslu není normou, ale spíše schopností dynamické úvahy, která náleží spolu s osvojenými principy jednání k vnitřní situaci člověka. Zde pozor; do této vnitřní situace není z vnějšího světa přístup. Obecně sice mohu předpokládat, že můj pacient ví, že kouření škodí zdraví, ale již nemohu s jistotou říci, že nekouření se stane obecným principem mého pacienta. Stejně tak nevím, nakolik porozuměl náš pacient faktické závažnosti svého zdravotního stavu, nebo nakolik byl schopen moudře domyslet souvislost svého rozhodnutí kouřit se svým zdravotním stavem. To znamená, že jako vnější pozorovatel nemohu oprávněně vyřknout morální soud (viny nebo neviny) nad tímto pacientem. Nezbývá než zůstat ve svém hodnocení na poli obecně vyjádřené etické správnosti nebo nesprávnosti příslušného jednání. Proto se v profesní etice spíše setkáme s etickými úsudky jednání a ne s morálními soudy viny nebo neviny osoby. Oprávněného morálního soudu se může odvážit člověk sám na sobě, pokud zná sám sebe i s motivy svého činu. Shrnu. Máme k dispozici již několik hledisek, na základě kterých je třeba uvažovat při posuzování etické přijatelnosti našeho jednání nebo jednání druhých. Jakkoliv by se to zdálo zbytečné (zejména těm, kteří jsou zvyklí intuitivně eticky správně jednat), je třeba mít na mysli požadavek etického kodexu, že totiž nejde jen o eticky správné rozhodnutí, ale i o jeho náležité zdůvodnění. 8 Tento požadavek je projeven rostoucího nároku na legitimaci sociální práce. 9 Mezi dalšími hledisky, které je třeba vzít v úvahu, jsou různé teorie eticky správného jednání nebo uvažování. Chápejme je jako modely eticky zaměřeného uvažování. O nich v další části. 3. Etické teorie Doposud jsme řešili otázku různých hledisek pro posouzení daného jednání. Vlastní rozhodnutí o tom, zda je toto jednání eticky přijatelné nebo není, se zpravidla odvíjí od typických (modelových) způsobů uvažování. Jde o tzv. etické teorie, kterých si sociální pracovník musí být vědom, aby se mohl lépe orientovat ve svém způsobu uvažování vzhledem k etickému uvažování druhých. V následujícím textu se pokusím názorně přiblížit jen ty nejdůležitější, které spíše odpovídají kontextu sociální práce. 10 Využijme k tomu následující situaci. 11 7 Immanuel Kant nazýval svědomí praktickým rozumem (viz např. jeho útlé ale náročné dílko Základy metafyziky mravů). Myslí tím schopnost uskutečnit jednání, které odpovídá mé osobně přijaté zásadě bez ohledu na vlastní náklonnosti. 8 Např. odst. 2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená. 9 Např. Geert Van der Lann poukazuje na potřebu legitimace činů a rozhodnutí, která sociální pracovní učiní z pohledu společnosti, tedy potřebu transparentních zdůvodnění každého choulostivého jednání. Srov. Geert Van der Laan, Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert; Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 1998. 10 Hlubší pojednání o základech etických teorií pro sociální práci např. nabízí Machula T. Etické teorie in Fischer, Milfait, (ed.) Etika pro sociální práci, Praha: Jabok, 2008. 11 Pro příklad jsem se inspiroval Maynardem a Beckettem (Beckett Ch., Maynard A., Values and Ethics in Social Work, London: Sage, 2005, str. 25). Příklad a odpovědi jsem dále upravil. 14
Situace Zdravotní středisko a malý denní stacionář již léta dobře fungují v jednom malém městě. Jejich součástí je i sociálně-právní poradna. Celý sociální tým se skládá ze sociálních pracovníků, sociálněprávních poradců, psychologa a dobrovolníků z řad studentů sociální práce. Tento stacionář umožňuje sociálním pracovníkům i dobrý kontakt s rodinami a se životem v městečku. Do toho všeho vstupuje nenadálý pokyn nadřízeného orgánu/zřizovatele uvážit zrušení stacionáře a jeho transformaci na profilovanou skupinu, která zajistí prevenci proti domácímu násilí a riziku zneužívaní dětí. Skupina zúčastněných pracovníků se snaží zaujmout ke vzniklé situaci stanovisko. Ve hře je samozřejmě nedostatek financí zásadně znemožňující provozovat obě dvě činnosti najednou. Úkol k zamyšlení V prvním kroku vyjádřete vlastní postoj k nastalé situaci v těchto bodech: a) Navrhuji zavřít stacionář a otevřít náhradní preventivní program (první možnost) nebo pokračovat v práci ve stacionáři? Ignorovat toto dilema nelze. b) Pokud ano, proč? Pokud ne, proč ne? V druhém kroku zvažme některé z navržených odpovědí. 12 Zároveň se soustřeďme na způsob uvažování, kterým se k příslušným rozhodnutím dospělo. Vezměme v úvahu i svůj vlastní myšlenkový postup. Dopad situace 1a. Richard zásadně odmítá stacionář uzavřít a prosazuje vytvoření týmu pro prevenci zneužívání a násilí na dětech. Neodpustil by si, kdyby zjistil, že z jemu svěřených dětí-klientů by jednoho dne mohlo být zbytečně ublíženo. Považuje za svoji povinnost udělat vše, aby tomu předešel. 1b. Jana by v každém případě pokračovala v práci stacionáře. Povinností sociálního pracovníka přece není provádět kontrolní a preventivní práci, ale být k dispozici lidem v místní komunitě. Nechce jednat tak, aby nedodržela požadavek, o kterém se v kontextu sociální práce snad ani nediskutuje. 2a. David zase tvrdí, že více dětí ochráníme skrze provozování stávající služby ve stacionáři, než skrze nově navržené policejní řešení. 2b. Lucie zase podpoří nový návrh sestavení preventivního týmu, protože stacionář má malou účinnost v předcházení případnému násilí na dětech v domácnostech či školských zařízeních. Je-li to skutečně požadavkem, pak více dobra přinese specializovaný preventivní tým, tvrdí Lucie. 3a. Kamil se zase obává, že se nelze soustředit pouze na ochranu dětí a ignorovat další role, které sebou sociální práce nese. Máme-li být dobří, čestní a profesionální sociální pracovníci, pak musíme postupovat vyrovnaně a nabídnout i jiné služby, kterými vyjadřujeme svoji otevřenost a citlivost i k jiným potřebám svých klientů. 3b. Daniel je zásadně proti setrvání stacionáře. Tvrdit, že jsme dobří sociální pracovníci a neřešit otázku prevence je jen pokrytectví. Jsme-li zde především pro děti, pak ať to také děláme naplno a nerozptylujeme se dalšími činnostmi. To není pravdivý a upřímný postoj sociálního pracovníka. 4a. Alžběta se domnívá, že stacionář musí běžet dál. Prevence proti násilí na dětech ale nemůže být opomenuta. Jsme v situaci volby, která nám nepřísluší. Sepíše petici, sežene podpisy a navzdory možným problémům od přímých nadřízených jde na svou vlastní zodpovědnost na příslušné ministerstvo a intervenuje ve snaze přimět zřizovatele k vytvoření takových politických a finančních podmínek, aby bylo možno realizovat obě činnosti. 4.b Eliška ovšem dává přednost preventivní činnosti i když se domnívá, že eticky správné je reagovat na každou oprávněnou sociální potřebu. Navíc by bylo nespravedlivé, pokud by kvůli většině 12 Některé z těchto odpovědí jsou také inspirované Maynardovým/Beckettovým příkladem, který jsem však upravil a rozšířil. 15
uspokojených klientů jednou mohlo bezbranné dítě trpět domácímu násilí. Spravedlnost patří všem, ale běžná činnost stacionáře například vůči dětem je nahraditelná. Větším úsilím rodičů lze hledat sociálně poradenskou činnost jinde, zatímco dítě, které se již dostane do situace fyzického či psychického nátlaku je bezmocné. Je spravedlivé dát šanci právě tomu bezbrannému, který pomoc potřebuje více, než ji potřebují ostatní děti v běžných situacích. Z Eliščina popudu začne celý tým stacionáře hledat sponzory, aby bylo možno vyjít vstříc všem potřebným. Podívejme se nyní na jednotlivé scénáře uvedených problémů. Pokud bychom řešili další postup demokraticky, jsou čtyři hlasy pro a čtyři proti. I kdyby bylo k dispozici většinové řešení, z etického pohledu většina zpravidla nic neřeší. I mezi těmi, kteří se shodnou v dalším postupu, jsou rozličná odůvodnění. I těm je třeba věnovat pozornost. Diskuse k situaci a výklad jednotlivých způsobů uvažování V prvním případě ani Richarda, ani Janu nezajímá, jaký dané řešení přinese efekt. Oba považují za eticky správné to jednání, které odpovídá tomu, co považují za svou povinnost jako povinnost sociálních pracovníků. Jedná se tzv. teorii povinnosti, která své charakteristiky odvozuje z Kantovy etiky. Především se povinností nerozumí jednání na příkaz druhého, ale svobodně a uváženě zvolené jednání, které si sám vezmu za své, aniž bych bral v úvahu vlastní náklonnosti, chvilkové pocity či nálady. Jde o spíše racionální a stabilní jednání, které by mělo být obecně přijatelné každým dalším rozumově uvažujícím člověkem. Velmi zjednodušeně řečeno, pro etiku povinnosti bude eticky správné řešení zkoumaného problému vždy respektovat lidskou důstojnost a obecně přijatelnou hodnotu člověka. Člověk nemůže být u eticky správného jednání podle této teorie nikdy podřízen zájmu většiny, osobní dispozici jednajícího nebo jinému neracionálnímu požadavku. Zde také leží východisko pro uplatňování lidských práv v sociální práci. V zásadním rozporu s tímto požadavkem povinného respektu k člověku je druhý případ, kdy je eticky správné řešení našeho problému podřazeno maximálnímu efektu daného jednání pro co největší blaho pro co největší počet lidí. Tato tzv. utilitární etická teorie se uplatňuje zejména v managementu, kde je zvlášť třeba brát ohled na vykazatelnou efektivitu vynaložených prostředků. Ovšem řadový sociální pracovník je blíže úskalí tohoto původně dobře míněného přístupu Angličanů Johna Stewarta Milla a Jeremy Benthama. Lze počítat míru prospěchu z uvažovaného jednání pro co největší skupinu lidí? Uchráníme-li zřízením preventivního týmu třeba jen jedno dítě proti pohlavnímu zneužití v rodině, je tato strategie ve výsledku hodnotnější pro více lidí, než by bylo zanechání stacionáře v každodenním provozu? Těžko porovnávat výsledný efekt. Je proto třeba s tímto modelem utilitárního uvažování v etice sociální práce zacházet. 13 Pak lze pochopit, že se odpovědi Davida a Lucie vzájemně liší, byť oba uvažují stejným způsobem. Obě řešení hledají největší efekt zkoumaného jednání. Liší se však v představě o tom, jak tohoto největšího efektu v tomto konkrétním případě dosáhnout. Z pohledu užití etiky v současné sociální práci je instruktivní Kamilův a Danielův způsob uvažování. Oba totiž nehledí na efekt jednání, ani neslučují sociální práci s normami či s principy (důstojnosti člověka). Tím eticky cenným je charakter jednajícího člověka. Nejde zde o čin, který bude mít efekt na blaho klienta. Jde ale o to, čeho si ceníme mezi charakterovými vlastnostmi člověka. Tato tzv. etika ctností má svůj původ v Aristotelově způsobu stanovení eticky správného jednání. Za eticky správné jednání považoval takové jednání, jakým by jednal ctnostný člověk. Dnes by to bylo jednání člověka, jehož bychom z nějakého dobrého důvodu obdivovali, kdo by bez velkého přemýšlení vykazoval nezištný a zdravě lidsky vyrovnaný přístup k řešení našich problémů. Daniel i Kamil se neptají po následcích navrhovaných řešení, ale jednají (spontánně a nezištně) tak, jak jim jejich charakter velí. Zde je třeba uvážit, že eticky správné jednání není každé jednání, které bych vykonal v souladu se svým charakterem (tedy jednám s vnitřní pravdivostí - s integritou). Spíše o mně musí říci ostatní, že jsem 13 Utilitární etická teorie se v sociální práci (ale mnohdy i jinde) zpravidla sama o sobě neuplatňuje. Spíše se používá ve spojení s jinými etickými teoriemi, zejména s etikou povinnosti. 16
ctnostný (či jinak doceněný) člověk. Konečné kritérium dobrého jednání je tak poplatné společenskému ideálu dobrého charakterního člověka. Má však tu výhodu, že při něm nejde o racionálně či dokonce matematicky (v případě utilitaristického kalkulování množství dobra) vyjádřené rozhodování o etické správnosti. Je zde otevřenost pro společenský ideál charakterního člověka. V případe Daniela si všimněme soustředěného, pečlivého a přímého jednání, v případě Kamila jde o ideál citlivého člověka, vyrovnaně zapáleného pro dobro věci jako celku. 14 Čtvrtý případ vystihuje hned několik modelů uvažování, které jsou, podobně jako etika ctností, cenné i v kontextu profesní etiky. Předně si Alžběta uvědomuje, že zodpovědnost za celé řešení tohoto etického dilematu nese příslušný orgán (ministerstvo, zastupitelé) a vyjadřuje tak skutečnost, že eticky správné jednání může být definováno jako výsledek tzv. komunikativního jednání. Jde o vzájemná jednání a diskuse (tzv. diskurs) mezi zúčastněnými, které probíhají jednak v rovině mocenského ovlivňování jedné strany druhou, jednak v rovině nenásilné neutrální komunikace. Pokud jsou tyto složky dostatečným způsobem vzájemně provázány, lze tímto společenským diskursem dojít ke stanovení eticky přijatelného jednání. To znamená, že Alžběta vrací případ na úroveň, kde by mohl být vyřešen právě touto cestou etické teorie komunikativního jednání. 15 Podobně Eliška ve svém rozhodnutí podpořit preventivní tým zase vychází z jiné společensky založené teorie, z tzv. teorie spravedlnosti, mající mnoho podob. Například etická teorie spravedlnosti J. Rawlse 16 považuje za eticky správné takové jednání, kdy každý má stejný přístup ke společenským výhodám. Pokud by však bylo zapotřebí někoho v něčem upřednostnit kvůli bezvýchodnosti jeho situace, nechť je upřednostněn ten, který je na tom hůře. Eliška tedy volí za eticky správné to jednání, které směřuje celou věc ke spravedlivějšímu závěru. Ovšem vždy je třeba upřesnit, zda spravedlivějším rozumíme dát všem stejně, nebo to, aby měli všichni stejné výchozí možnosti. Eliška je navíc příkladem poměrně nového modelu etického uvažování, feministicky laděné, tzv. etice péče. Ta nevychází z přísného racionálního souzení a vymezování toho, co ještě je a co již není eticky správné. Spíše si bere za základ přirozenou snahu člověka (patrnou zpravidla u žen) pomoci druhému, přijmout ho, nevydělovat a neodmítat ho. Vezme-li se tento fenomén vážně jako daný fakt, pak jednání, které je v souladu s péčí o druhého je považováno za eticky správné. Tato teorie má však nejeden háček; minimálně těžko stanoví hranice mezi sebestřednou snahou pomáhajícího pomáhat druhému a důsledně racionálně prověřené skutečné potřeby klienta. Eliška i Alžběta jsou ve svých úvahách dobrými příklady eticky správného jednání z pohledu již zmíněné etiky ctností. Obě totiž jednají tak, že si vyslouží náš spontánní obdiv pro jejich zapálenost pro věc, pro odvahu jít i do choulostivých jednání na vyšších místech, nebo odvahu nevymlouvat se na omezené možnosti ve svých profesních rolí. Za pomoci etických teorií si lze v každodenní praxi rozšířit pohled na analýzu konkrétného případu. Sice se tím celá věc na první pohled zkomplikuje, ale i naše vlastní jednání mnohdy vychází z více hledisek či hodnot. Starost a problémy s hledáním eticky správného přístupu v konkrétní věci klienta bývá zpravidla spojeno s nepřehledností vlivů, které do posuzování daného jednání vstupují. Díky zkušenosti s modely etického uvažování je možno této starosti předejít a snáze jednotlivé vlivy vystihnout. Mnohdy je třeba vzít v úvahu kombinaci několika etických teorií. Posouzení etického aspektu některého z našich problémů v sociální práci by tak mělo obnášet více možných pohledů, než bychom intuitivně očekávali. Tak to ostatně bylo i v příkladu s denním stacionářem. Stanovení eticky správného nebo dobrého jednání tak bude záviset na volbě způsobu, jakým budou jednotlivé hodnoty vzaty v úvahu, a na jakém modelu své řešení eticky správného rozhodnutí podložím. 14 K společenské podmíněnosti ctností viz např. MacIntyre A., Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha: OIKOYMENH, 2004. 15 Více o Habermasově teorii komunikativního jednání například viz Nečasová M., Úvod do filozofie a etiky v sociální práci, Brno: MU, 2001, nebo více v Teorie komunikativního jednání Jürgena Habermase. In: Jiří Šubrt (ed.), Soudobá sociologie II. Praha: Karolinum, 2007. 16 Rawls J., Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 17
Tato volba modelu nebo teorie eticky správného jednání je, zjednodušeně vzato, volbou hodnoty, která v naší úvaze dominuje. O jaké hodnoty jde, jak se spolu váží, a jak mezi sebou vynikají, si ukážeme v poslední, čtvrté části. Tím také odpovídáme na požadavek spojení etiky pro sociální práci s její profesní rolí, tedy jako konkrétní případ profesní etiky. 4. Vybrané systémy hodnot v sociální práci Napětí, jehož jsme v řešení etických problémů a dilemat v sociální práci svědkem, má svůj původ v průniku různých systémů hodnot, se kterými se běžně setkáváme. Podívejme se stručně na některé. 17 Osobní hodnoty Velmi zjednodušeně lze říci, že osobní hodnoty vstupují do řešení etického problému jako to první východisko, ze kterého by člověk v ideální situaci daný problém sám za sebe řešil. Osobní hodnotou může být důvěra v člověka, primární snaha pomoci spíše než odmítnout, snaha o to nenechat za sebou nevyřešený úkol, ochota k oběti a jiné. Jinde naopak půjde o přirozenou lenost, o opatrnost k risku, starost o vlastní bezpečí, či o slabost pro určitý druh klientů. K osobním hodnotám náleží ale i vlastní pohled na svět, vlastní příběh sociálního pracovníka, který mu umožňuje přistupovat k profesi také a především jako ke svému osobnímu poslání. Společenské hodnoty Vzhledem k tomu, že každodenní život zpravidla neumožňuje odstup od společenského dění, dozvídáme se o společenských hodnotách spíše ze zamyšlení se nad jejich původem. Společenské hodnoty se projeví v étosu té či oné společnosti. Například v individuálním jednáním s klienty nebo v legislativě, v úmluvách, profesních kodexech či strategických plánech jednotlivých organizací. Tyto hodnoty také pronikají i mezi osobní hodnoty. Proto nelze společenské hodnoty přijímat nekriticky. Společenská přijatelnost nějakého jevu ještě nemusí být garantem jeho kvality. Jako příklad poslouží střet hodnot reprezentovaných jednotlivými zeměmi v nově se ustavujícím evropském společenství, který vyšel najevo v jednáních o evropské ústavě. Legislativní hodnoty Právo a legislativa jsou hodnotovou rovinou, kterou lze pozitivně identifikovat díky psanému systému zákonů. Právo svou povahou však zajišťuje pouze dodržování krajních mezí našeho jednání. Zákon například stanoví podmínky pro odebrání svéprávnosti duševně nemocným osobám tak, aby chránil právo klienta na sebeurčení, na jeho vlastní zdraví, ale zároveň zabezpečuje práva ostatních nebýt omezen nebo zraněn duševně nemocným klientem. Je však třeba mít na mysli i ten fakt, že legislativa je předmětem společenského vývoje, v němž hraje svou roli i výskyt ojedinělých nestandardních případů. Nelze ji tedy přijímat nekriticky. Profesní hodnoty Hodnoty profese jsou zpravidla nepsané. Výjimkou jsou postupně se rozvíjející etické a profesní kodexy, ve kterých jsou profesní hodnoty zachyceny spolu s charakteristickými rysy, které danou profesi vymezují zejména ve vztahu ke klientům nebo zákazníkům, vůči kolegům v oboru a společnosti. Kodexy nemívají závaznost právního charakteru, avšak profesní organizace (např. ASVSP) může mít určitou možnost výkon profese konkrétního pracovníka nebo instituce komentovat a ovlivnit. Jejich smyslem je především chránit jak klienta, tak například sociálního pracovníka tím, že stanoví hranice, ve kterých 17 Více o pojetí hodnoty v sociální práci viz např. Fischer O., Etika pro sociální práci. Praha: Jabok, 2008. 18
pracovník svou profesi vykonává. Důsledné osvojení si profesního étosu 18 a hodnot dané profese má svůj praktický význam i pro osobu sociálního pracovníka; napomůže k občasnému zamyšlení se nad tím, jak se člověk sám v sobě slučuje s hodnotami bez kterých se daná profese neobejde. Skrze výkon konkrétní odbornosti na sebe pracovník bere i nepsanou mravní a právní zodpovědnost, že jeho jednání bude v s souladu s příslušným profesním étosem. Důsledné promyšlení vztahu profesních a osobních hodnot sociálního pracovníka již během odborné přípravy by mělo předcházet situacím, ve kterých by oprávněně předpokládané profesní hodnoty měly ustupovat osobním hodnotám pracovníka. Hodnoty a strategie organizace Profesní hodnoty představují široký systém, který se pro větší efektivitu práce v některých organizacích dále vymezuje. Zpravidla se tak činí v prohlášeních o poslání organizace. Toto vymezení se pak týká i konkrétních pracovníků organizace, kteří na sebe berou zodpovědnost jednat v souladu se specifickými hodnotami, se kterými daná organizace pracuje. 19 V rámci tohoto užšího vymezení profesního poslání mohou být i specifická pracovně-právní ustanovení a postupy pro pracovníky i s ohledem na spolupráci s ostatními organizacemi, které se podílejí na řešení daného problému ve společnosti. Další roviny Sociální práce je svou povahou otevřena setkávání s řadou dalších hodnotových rovin. Oproti práci ve zdravotnictví není předmětem její práce pouze psychosomatická stránka člověka, ale celkové uschopnění klienta k plnohodnotnému sociálně osobnostnímu rozvoji. Nutně se do hry dostávají hodnoty klienta, o nichž si mnohdy můžeme udělat obrázek pouze na základě znaků, které z jednání s ním odtušíme. Do hry vstupují hodnoty dané obecně přijatelnými lidskými právy, dále i kulturní nebo náboženské hodnoty klienta, sociálního pracovníka a společnosti, ve které k sociální práci dochází. V důsledku mezioborového přístupu k řešení etických dilemat vstupují do systému hodnot strategie jiných organizací nebo odborníků, jejichž účast si k řešení etických problémů vyžádáme. Ze všech uvedených rovin hodnot dochází v sociální práci především ke střetu profesních a osobních systémů hodnot - jinými slovy jde o střet toho, čím sociální pracovník žije jako soukromý občan a toho, co zastává jako vykonavatel společensky definované profese. K nim ale přistupují i další zmíněné roviny hodnot, které se však již mnohdy v praxi nerozlišují. 20 Návrh jednání (tj. hypotéza) a eticky zaměřené posouzení tohoto jednání (analýza) se může díky této etice hodnot transparentněji vyhodnotit vůči všem obsaženým systémům hodnot. Jde tedy o analytickou práci s hodnotami a o následnou volbu takového modelu jednání, u které je možné zdůvodnit, že sleduje klíčové hodnoty v příslušném rozhodujícím hodnotovém systému. 18 Jedná se o užší pojem, který vyjadřuje pouze specifickou část jevů, hodnot, norem či pravidel, typických pro danou profesi. Viz též Goldmann R., Cichá M., Etika zdravotní a sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, str. 8. 19 Srv. Musil L., Ráda bych Vám pomohla, ale Dilemata práce s klienty v organizaci. Brno: Marek Z., 2004. 20 Např. srv. Úlehla I., Do profesionální práce se ovšem promítá celý pracovníkův přístup k životu a lidem. Jde o to poukázat na to, jak hluboce jsme ve své práci ovlivněni tím, co si myslíme o světě a lidech. To je také jeden z důvodů, proč pracovníci v různých profesích zaujímají zcela odlišné postoje a vytvářejí protichůdné teorie. Úlehla I., Umění pomáhat, Písek: Renesance, 1996, str. 133. 19
Závěr: Etika sociální práce a systémy hodnot Nepřeberné množství vlivů, které se dostávají sociálním pracovníkům na stůl spolu se zakázkou, spíše odrazuje od náročných etických úvah. Sociální pracovník má tendenci sáhnout po okamžitém a co nejjednodušším vyřešení zakázky. Etický rozměr sociální práce však k tomuto pochopitelnému přístupu navíc přidává požadavek reflexe těchto běžných postupů s ohledem na etickou stránku navrženého řešení. Jakkoliv by se mohl pohled na konkrétní příklad skrze hodnoty zdát složitý, lze ukázat, že je i věcí rostoucí zkušenosti sociálního pracovníka si tuto složitost zjednodušit. Hlavním důvodem pro postupné osvojování si pohledu na konkrétní etické problémy z hlediska hodnot je ten, že s jeho pomocí spíše rozkryjeme i na první pohled méně patrné, ale eticky výrazné souvislosti problému. 21 Příkladem nechť poslouží rovina osobních hodnot sociálního pracovníka. Někdy zmiňovaný návod řešení etických problémů ve smyslu rychle učiněného rozhodnutí pod tlakem okolností, ke kterému se pak pro klid duše sociální pracovník již nevrací, má svá úskalí. Pod tlakem společenské zakázky a profesních nároků si tak postupně ničí hodnoty, pro které si možná kdysi své povolání zvolil. Zdánlivě důležitější rovinou hodnot potlačíme jiné hodnoty, které jsou v tomto případě z dlouhodobého hlediska pro další práci a životní pohodu sociálního pracovníka důležitější. Vystižení tohoto střetu hodnot může být tak prvním krokem k žádoucímu řešení již dlouho potlačeného konfliktu. Především to je však cesta, jak si získat hlubší vhled do komplikovaných problémů v sociální práci a jak získat potřebný odstup vůči těmto problémům. Obě dvě tyto cesty přispívají k větší etické citlivosti pro problémy své i svých klientů. Jako důsledek hlubšího vhledu do souvislostí mezi hodnotami v etice sociální práce se dostaví sociálnímu pracovníkovi i větší radost a osvobození z práce samé. Především pro to, že se nám snáze podaří si udržet vlastní systém hodnot a hranice toho, co nás v naší jinakosti dělí od situace klienta či celé společnosti. 21 Hála V., Možnosti hodnotové etiky, Filosofia: Praha, 2000, str. 17. Pro další pojednání o hodnotách viz Hála, str. 5-23. 20