Tajemství Počátku a Konce 30. 05. 2009

Tajemství Počátku a Konce 30. 05. 2009 Již vícekrát jsem slíbila pojednání o fyzickém odkazu Zářících, který nám byl dán před mnoha tisíciletími na úsvitu naší civilizace s jasným záměrem pomoci nám ve stavu oddělenosti orientovat se v chaosu, který vznikl naším uvězněním v Anuově Systému lidské mysli. Zářící věděli, jakým způsobem nás zmate komplex překrývajících se virtuálních realit Anuova systému, věděli, že budeme potřebovat něco hmatatelně trvanlivého a fyzicky reálného. Něco, co bude mít součastně multifunkční charakter pro mnoho oblastí a rovin našeho hledání pravdy o našem původu, o životě a smrti, o minulosti i budoucnosti, o realitě Zdroje, který vždy budeme cítit, avšak nedokážeme ho správně definovat, a proto budeme stále bloudit v labyrintu klamu. Něco, co by současně splňovalo praktické i duchovní využití v celé linii času. K tomu nám přidali mytologii, která odhaluje naši pozici života v lidském jedinci, pozici Svrchované bytosti v Po-smrtném systému a návod, jak dospět k Jednotě existence obojího. Do legend o bozích-nebeských postav souhvězdí zodiaku, nám vložili Pravdu o existenci v Anuově systému. Příběhy těchto hvězdných postav-bohů nám odhalují Systém polarity, astrální a duchovní roviny systému HMS a zaměnitelnost dobra za zlo a zla za dobro. Nabádají nás ke snaze pochopit symboliku duše-srdce a najít cestu k vyššímu osvobozujícímu Já. Matematika oblohy a matematika jejího obrazu na zemi podává Poselství věků Počátku a Konce - ve smyslu skutečné události uvěznění a skutečného procesu osvobození. To vše fixováno velmi trvanlivým způsobem včetně zajištění obnovy v předem daném čase. Možná by se to dalo nazvat Mistrovskou hrou. Tato hra však není určena k zábavě, nýbrž k záchraně. V dalším informačním rozměru nás tato Mistrovská hra poukazuje na několik pro nás důležitých konstant. Je to hlavně informace o stálosti našeho planetárního postavení v celku vesmíru, dále negace všech Proroctví Soudného dne a z toho vyplývajícího konce existence lidstva. Především však dokonalý harmonický vzorec postavení hvězd, usazený do časového cyklu a nesoucí nadčasová poselství nám sděluje, že realita je skutečně virtuální. Tento hluboký mystický podtón je velmi těžce zachytitelný je mimo naše lidské smysly a možnosti chápání. Lze ho pochopit, avšak toto pochopení je nesdělitelné je to informace o tom, že celý náš vesmír, uzavřený ve virtuálních realitách, je stvořen pro nás. Tím myslím skutečně stvořen pro nás pro lidstvo, pro lidskou rasu, pro Svrchované uvnitř labyrintu. Obraz noční oblohy, postavení hvězd a viditelných planet a galaxií, to vše je součástí Anuovy vize, uložené v Systému HMS. Tyto vzorce určují osud a jsou součástí kódování předurčení. Je to příliš mystické, ale jsem přesvědčena o tom, že to tak je. Cítím, že Zářící buď tyto vzorce kosmu využili, či možná upravili, abychom obdrželi již na Počátku komplexní poselství Pravdy. Tímto fyzickým odkazem jsou známá megalitická centra, která jsou rozmístěna po celé Zemi v pečlivě promyšlené matrici. Naši badatelé již mnohá poselství zakódovaná v megalitech odhalili, nebo alespoň tuší jejich existenci. Nicméně, tak

jako jsme fragmentováni v hmotné manifestaci naší existence, tak i naše vědomí a schopnost poznání jsou svým způsobem fragmentované. Je to naše známá mozaika její střípky jsou roztroušeny a my pouze tušíme obraz, který má představovat. Zrcadlo na Zemi bylo rozbito úmyslně. Čeká se totiž na určitý okamžik naší lidské existence, kdy my, coby lidské bytosti, budeme kompletní. Pak přijmeme fakt, že fraktály a holografické struktury jsou více než zábavné a konečně pochopíme podstatu nejen našeho fyzického světa. Shrňme si proto fakta, která nám jsou k dispozici a okolo kterých se budeme pohybovat. Smrt je základním tajemstvím života. Čeká na každého a přitom nevíme, co znamená. Představuje jednoduché dilema je to konec všeho, nebo nějakým způsobem pokračujeme? Nemáme nic, než svou materiální stránku, nebo existuje duše? Naše historie, dlouhá tisíciletí, se vyznačuje totální amnézií celého lidstva. Megalitické stavby se vyskytují doslova na celém světě. Všechny tyto stavby mají jedno společné nikdo nemůže s jistotou říci, kdy byly vybudovány, jak byly vybudovány a kdo je vybudoval. Společné mají i přesné astronomické zaměření. Starověké národy znaly tajemství megalitických staveb. Tyto vědomosti tvořily základ jejich kosmologie a oprostíme-li se od dogmat naší slepé a jednoduché materialistické vědy, tvoří tyto vědomosti i současnou kosmologii. Součástí těchto vědomostí byla základní vesmírná matematika, kterou megality obsahují hlavně precesní kód. Starověké národy měly tuto matematiku zakomponovanou v abecedě písma a číslo precese (72) bylo posvátné. Většina národů používala abecedu složenou z 22 písmen, či tvarů a poměr všech souhlásek 22:7 je tajná formulka pro poměr obvodu kruhu k jeho průměru je to hodnota pí, vyjádřená s přesností na dvě desetinná místa. Precese je astronomický fenomén zjednodušeně řečeno, sklon zemské osy způsobuje kývání, díky kterému se za přibližně 72 let posune hvězdná obloha pro pozemského pozorovatele v den jarní rovnodennosti o 1 stupeň. My budeme na oblohu pohlížet nejen jako na astronomická souhvězdí, ale hlavně na jejich meta-fyzický rozměr, tj. jako na zodiakální znamení, která jsou v hvězdách uložena. Každá konstalace zvěrokruhu je 2160 let Domem Slunce. Z dvanácti souhvězdí zodiaku jsou vždy důležitá čtyři ta, která jsou viditelná na obloze v den jarní a podzimní rovnodennosti a v den letního a zimního slunovratu. Jazyk precese je kosmickým jazykem, který pro usnadnění pochopení složitých astronomických představ, využívá jistých mentálních modelů. Jeden takový model je v mytologii označen jako země. Je to imaginární rovina, vedená napříč nebesy a spojující čtyři vládnoucí souhvězdí zvěrokruhu, na jejichž pozadí vychází Slunce o slunovratech a rovnodennostech v každé z jednotlivých epoch. Toto čtvero souhvězdí určuje a vymezuje jakousi zemi, o které mýty říkají, že je čtyřúhelná. A jelikož souhvězdí vládnou čtyřem rohům čtyřúhelné země jen dočasně, lze o takovéto zemi po právu říci, že zahyne a že z vod povstane země nová, s novými čtyřmi souhvězdími. Tato čtyři znamení byla také chápána jako nosiči oblohy. Nyní jsme na rozhraní dvou věků Ryb a Vodnáře, to znamená, že čtveřici Ryby, Panna, Blíženci a Střelec střídá čtveřice Vodnář, Lev, Býk a Štír. Tímto konstatováním opomíjím dlouhodobé

a spletité spory mezi badateli o tom, jaký věk je současný a jaký budoucí apod. Jádrem tohoto sporu jsou různé náhledy na astrologická znamení a jejich obraz do skutečných souhvězdí což není totéž. Já vycházím z údajů vložených do Zrcadla nebes do megalitických center a proto beru naši současnou epochu jako věk Vodnáře. Dále v tomto pojednání tento postoj vysvětlím. Osa dvojkužele, který přitom zemské osa opisuje, míří k pólu ekliptiky, který se nachází v souhvězdí Draka, vzdálen od světového pólu v současnosti o úhel 23 27 (tj. o sklon zemského rovníku k rovině ekliptiky). Celý cyklus, kdy se souhvězdí otočí o 360, trvá přibližně 26000 let a nazývá se Platónský rok. Spekulace o tom, že lidé pozorovali celá staletí a tisíciletí pohyb souhvězdí a tak odhalili zákonitosti, které jej doprovází, a že jednotlivá souhvězdí lokalizovali a pojmenovali, jsou mylné. Tyto vědomosti nám byly dány z jednotného zdroje a tímto zdrojem nebyla vyspělá civilizace, která existovala na Zemi a zanikla při strašné katastrofě, ani to nebyla mimozemská civilizace ze Síria, Plejád či Orionu. Tímto zdrojem byli Zářící ať již channelingová mytologie říká cokoliv. Současná síť poledníkových čar je záležitostí politickou stalo se věcí úmluvy v 19. stol., že nultý poledník prochází Královskou observatoří v londýnském Greenwichi. Představme si, že nultý poledník prochází egyptskou Gízou. Použijeme-li precesní kód, pak 72 na východ od Gízy nalezneme Angkor v Kambodži. Obě tato místa představují megalitická centra, která jsou přímo nabita informacemi. Musíme si však trochu přiblížit samotný precesní kód, abychom pochopili megalitické poselství. Hlavním a základním číslem kódu je číslo 72. K němu se často přičítalo 36, což činí 108, to bylo dovoleno dělit 2 = 54. To se pak násobilo 10 a jeho násobky (540, 54000, 540000, atd.). Významné bylo také číslo 2160 (přibližná hodnota časového úseku trvání věku zodiakálního souhvězdí = Dům Slunce). Toto číslo se mohlo dělit 10 = 216, nebo násobit 10 a jeho násobky (216000, 2160000, atd.). Číslo 2160 se také někdy násobilo 2, abychom dostali 4320 nebo 43200, 4320000 atd. Např. Velká pyramida má poměr k Zemi 1:43200. Nevíme, kdy přesně byly jednotlivé pyramidy, Sfinga a další stavby v Gíze, Dendře, Edfu, Memfisu, Sakkáře a Heliopolisu postaveny, ale jsou součástí komplexu, který představuje Zrcadlo nebes v postavení odpovídajícím roku 10500 př.n.l. O tomto bylo napsáno velmi mnoho, proto nebudu zacházet do podrobností. Mytologie, která je okolo tohoto fenoménu soustředěna, odkazuje k Bodu počátku Zet Tepi. Pyramidy v Gíze představují úspěšný pokus zbudovat pás Orionu na zemi Nil v tomto případě zrcadlí Mléčnou dráhu. Rozmístění pyramid kopíruje polohu souhvězdí Orionu okolo roku 10.500 př.n.l. Příští stejné postavení zaujmou mezi lety 2.000 2.500 n.l. Toto postavení hvězd a pyramid v Gíze v roce 10.500 př.n.l. označuje onen Počátek, čili Prvotní čas cyklu. Tomu napovídají starobylé záznamy, že Usir = Orion je bohem Prvotního času. Sfinga (Lev) hledí na východ, k místu, kde o jarní rovnodennosti roku 10.500 př.n.l., hodinu před východem slunce, spočívá na obzoru souhvězdí Lva. O hodinu později Lev vystoupí výše a

přesně ve chvíli, kdy se na východě, přímo tam, kam míří pohled Sfingy, vyhoupne nad obzor vrcholek slunečního kotouče, ukáže nám počítač, že se trojice hvězd v pásu Oriona nachází přesně na jihu. Kulminují na poledníku v postavení, jež se shoduje s půdorysem rozmístění gízských pyramid. Megalitické stavby vznikly podle egyptských záznamů právě v době Počátku. Bylo to období velmi vzdálené, v němž, jak se věřilo, se skupina božských bytostí, nazývaná někdy sedm mudrců a někdy božskými staviteli usídlila v Egyptě a na různých místech podél Nilu vybudovala posvátné pahorky. Ty měly sloužit jako základy a jejich účelem bylo definovat umístění a orientaci budoucích chrámů. Texty z Edfu mluví v tomto ohledu zcela jasně: záměrem bylo výstavbou těchto posvátných míst vzkřísit dřívější svět bohů. Svět, který byl naprosto zničen. Sděluje nám, že tato ztracená říše, Domov bytí Prvopočátku, byl ostrov zčásti pokrytý rákosím, který stál v temnotě v prvopočáteční vodě. Legenda také říká, že stvoření světa započalo na tomto ostrově, a že to bylo zde, kde byla postavena první obydlí bohů. V jisté chvíli prapůvodního věku však byl tento požehnaný dřívější svět náhle a úplně zničen velikou potopou, většina jeho božských obyvatel se utopila a obydlí bohů byla zaplavena. Zmínka, že by se chrám, nebo dřívější svět, mohl zrodit znova, se nám dnes zdá podivná, protože naše civilizace je zvyklá myslet na čas spíše lineárním, než cyklickým způsobem. Ve starém Egyptě, kde si čas představovali jako věčného hada donekonečna polykajícího svůj ocas, se dalo současně myslet na minulost, přítomnost i na budoucnost. Právě proto nedělalo lidem žádné potíže věřit, že každá živoucí duše, uvědomující si sama sebe, a každá charakteristická epocha Země, se vrátí a bude existovat znovu. Dokonce i chrámy byly považovány za živoucí bytosti a všechny byly potomky společného předka chrámu, který kdysi opravdu existoval v mlhavé minulosti prehistorického Egypta. Cyklickému časovému rámci textů z Edfu pak dokonale odpovídá domněnka, že onen velice dávný chrám měl být vlastně kopií ještě staršího archetypu. Když ho bohové začali stavět, vybudovali jej na místě, které existovalo ještě před tím, než byl svět stvořen. To místo se nazývalo Duat-ba, doslova zásvětí duše. Skládal se z dvanácti oddělení strašlivých paralelních dimenzí, temných, budících hrůzu, zabydlených příšerami, o nichž se věřilo, že oddělují zemi živých od říše požehnaných mrtvých. Thovt je všude zobrazován jako bůh s neomezenou mocí v posmrtné říši, Duatu. Je to právě tato moc, co je symbolizováno jeho rolí anděla zapisovače při posledním soudu. Jednotlivé chrámy jsou vlastně observatoře a jejich smyslem je hledání nesmrtelnosti. Ono hledání života po smrti bylo, dle starověkých textů, importováno do Egypta rovněž za Prvotního času. Od počátku bylo spojováno s nejasnou skupinou polobožských bytostí, nazývaných Šemsu Hor Následovníci Horovi. Tradice o nich hovoří jako o zakladatelích Onu, prvotního chrámu a tajemných učitelích z nebes. Jejich znakem byl bůh Hor se sokolí hlavou, božské dítě Usira a Eset, jejichž nebeskými protějšky byly Orion a Sirius. Těmi staviteli a nositeli vědomostí byli Zářící, učitelé řádu Lyricus, učitelé světla. V této době Počátku zde působili i vtělení Mistři je to éra božských vládců. Starověké texty naznačují

existenci Mistrů, kteří znali kouzlo, umožňující sestoupit do kteréhokoliv nebe, do něhož se jim sestoupit zachtělo, a kteří v oněch nebesích hledali cestu, jež by umožnila duši zvítězit nad osudem mrtvých. Symbolem znovuzrození je velký kosmický cyklus zodiaku je to symbol života po smrti. Hermetické texty říkají: Tok času nebeského vyznačuje návrat nebeských těles k jejich původnímu postavení, jak se pohybují při svém pravidelném kroužení. Kosmos je tím, v němž je čas obsažen a právě postupem a pohybem času se v kosmu udržuje život. Postup času se řídí pevným řádem a čas ve svém přikázaném směru obnovuje všechny věci v kosmu střídáním. Bůh je obsažen sám v sobě a sám od sebe pochází. Nepohybuje se v čase, nýbrž ve věčnosti do věčnosti se veškerý běh času vrací a z věčnosti veškerý běh času vzniká. Bůh a věčnost zaujímají kosmos, jejž nelze vnímat smysly. Kosmos smysly vnímatelný (hmotný vesmír), je tvořen podle obrazu onoho jiného kosmu a reprodukuje věčnost v jakési kopii. Dalším megalitickým centrem je Angkor. Angkor se nachází v Indočíně, ale jeho jméno je zřejmě egyptské znamená Bůh Hor žije, Život Horovi. Následovníci Horovi, zakladatelé města Onu, byli nositeli astronomické gnose. Vzdálenost mezi posvátným okrskem Gízy-Onu, kde působili mudrci Následovníci Horovi a posvátným okrskem Angkoru (jehož jméno znamená Horus žije) činí tudíž zaokrouhlení geodeticky významných 72 zeměpisné délky. Angkor je mandalou. Stavby mají tvar pyramidy. Toto posvátné místo nepochybně sloužilo zasvěcencům, aby zde získali kosmické vědění. Obsáhneme-li z ptačí perspektivy celou jeho rozlohu 300 km2, uvidíme opakující se geometrické čtyřúhelníky klasické mandaly či jantry. Jako v Egyptě a v Mexiku, i zde je na zemi Zrcadlo nebes. Monumenty v Angkoru jsou rozestaveny po vzoru křivolakých záhybů severního souhvězdí Draka. Chrámy se stavěly více než 250 let a byla to pouze obnova starých staveb. Pomocí počítače bylo zjištěno, že správné postavení hvězd na zemi souhlasí s postavením hvězd na nebi opět roku 10.500 př.n.l. Logickým závěrem je, že stavitelé komplexu v Angkoru a v Gíze byli titíž. Angkor je plný soch hadů byl zde Kult hada. Podle starých záznamů posvátný Drak měl stejné hadí rysy. Vesmírný had = Drak. V indické mytologii jsou Nágové nadpřirozené bytosti, kobří králové, kteří sice vládnou na Zemi, ale řadí se k bohům. Tajemní Nágové jsou dobrotiví i zlí. Jsou transdimenzionální překračují totiž říše nebe i země, prostoru i času, světa tohoto i světa dalšího a třebaže zasahují do hmotné sféry Země a lidí někdy s nimi dokonce uzavírají sňatky, nikdy není pochyb o tom, že svou pravou podstatou to jsou nebeské a vesmírné síly. Tajemství precese bylo vždy jen pro zasvěcence. Skýtá mnohá matematická vyjádření a tyto veličiny bývaly užívány ke kódování i promítány do posvátné geometrie podle pravidla co je nahoře, je i dole. Je to tzv. Mystérium vesmíru. Ásurové a Dévové z Angkoru mají v Egyptě své protějšky v božstvech Horovi a Sutechovi. Starověké tradice nám zdůrazňují, že princip precese a tedy celý vesmír, se neobejde bez polarity - protichůdných sil, které proti sobě bojují, ale jsou okamžiky, kdy spolupracují táhnou za jeden provaz.

V podobě Ríšiů se zde manifestují Zářící coby Moudří muži Mudrci staré Indie. Podle nich má náš život velice konkrétní smysl. Onen cíl nazývají uvědoměním, či osvícením tedy schopností duše, jen dočasně zhmotněné v lidském těle, porozumět pravé podstatě svého vlastního bytí. To co my bez výhrad přijímáme jako realitu, označují Ríšiové za svět forem. Říkají, že tento svět vlastně skutečně vůbec není, že je jakousi zlověstnou virtuální hrou, v níž jsme my všichni hráči, že je složitou a potměšilou iluzí, schopnou zmást dokonce i ty nejdůkladnější empirické zkoušky, masovou halucinací neobyčejné hloubky a síly, uzpůsobenou k tomu, aby se duše odvracela od přímé stezky probuzení, jež vede k věčnému životu. Je to Maja a impozantně přesně popisuje Anuův Systém HMS včetně digitálního podpisu Zářících. Taktéž v Mexiku vyznávali podobný náhled na tajemství života život byl považován za pouhý sen, z něhož se duše probouzí v okamžiku smrti. Podobně se hovoří v hermetických textech z Alexandrie: Veškeré věci na zemi jsou neskutečné iluze je věc vytvořená působením skutečnosti. Gízu charakterizuje Orion a Angkor Drak. Oba nebesko-pozemské obrazce Drak (Angkor) a Orion (Gíza) na sebe přesně navazují, neboť při východu slunce o jarní rovnodennosti roku 10500 př.n.l. stojí proti sobě na poledníku. Přesně v tomtéž okamžiku se přesně na východě, tam, kam za rovnodennosti míří pohled Sfingy se lvím tělem, ukáže souhvězdí Lva. Působivost hry ještě prohlubují plně rozvinuté mýty o Orionu Usirovi a skvostná tradice lvích bohů a bohyň, zakotvené v kulturním prostředí egyptských monumentů souvisí ve všech případech s časovými cykly. I báječné příběhy o hadech Názích, pevně zakořeněné v kulturním prostředí hadích chrámů Angkoru a opět spojené s velkými časovými cykly. A co je nejtajemnější mýty mají zřetelný výklad, jímž odkazují k dalšímu sledu návazností, vetknutých na ještě vyšší úrovni hry úrovni ducha mezi tématem Velkých časových věků, jemuž mohou zcela porozumět jen ti, kteří vládnou znalostí kódu precese a tématem temné a fundamentální otázky nesmrtelnosti lidské duše. Toto, jak velebně praví indické texty, je Ono veliké tajemství toho, co přichází po smrti, které neznali ani bohové dávnověku věc, již nesnadno poznat. Kdo by mohl být lepším kandidátem na Mistra hry, jejímž cílem je nesmrtelnost, než Následovníci Horovi, Šamsu Hor, ti, kteří vládnou kouzly a počítají hvězdy o nichž se ve starobylých textech praví, že přišli do Egypta za Prvotního času. V Mistrovské hře se spojitost mezi hvězdami a chrámy skrývá za precesními změnami, které mohou rozšifrovat jen ti, kdo mají schopnost vstoupit do kteréhokoliv nebe. Dimenze času však zastírá ještě mnohé: rok 10500 př. n.l. je astronomicky určeným datem zaměření šachet Velké pyramidy na hvězdy souhvězdí Draka. Tajuplně se zde prolínají dvě roviny poznání kdo jsme byli a zase jednou budeme a co jsme mezi tím byli a budeme. Indičtí Ríšiové učili, že současná Kálí Júga je obdobím, kdy budou lidé zcela přemoženi mámením Maji a po tisíce let si budou libovat v hlouposti, nesvárech a chamtivosti. V takových časech se Višnu nejen projeví jako Avatar nabízející světu poselství Zjevné pravdy, ale bude svůj vliv

uplatňovat i prostřednictvím mnoha částečných vtělení, jež mají jeho poselství šířit, završit a vykládat. Jsou to zejména věštci a mudrci. V křesťanské epoše je tímto Avatarem Ježíš jsou to vtělení Mistři, kteří udržují stabilitu systému Hierarchie. Védy ze sanskrtského výrazu veda s významem vědění či moudrost zprostředkovávají učení Prvotního dávnověku, mnohem starší, než je doba, kdy byly sestaveny z ústní tradice. Takto bylo toto učení po tisíce let šířeno a věrně předáváno vybranými rodinami v indických bráhmanských společenstvích. Ani tyto ústní tradice se tehdy nepovažovaly za původní, nýbrž za učení pocházející z dob ještě dávnějších a nově šířené po nejbližší Praláji. Tohoto díla se ujalo sedm Ríšiů, kteří ono kataklyzma přežili a jejichž přáním bylo uchránit na počátku nového věku vědění, jež jim bylo svěřeno coby posvátné dědictví po praotcích z předcházejícího věku. Je to tzv. Linie Grálu, o které jsem se již zmiňovala v předchozích kapitolách. Jak víme, tato Linie je přímo vázána na pokrevní rodové linie a vychází z naší atlantské minulosti byla zakomponována do Anuova Systému HMS paralelně s pokrevními liniemi Elit moci, které kopíruje, aby byla v systému udržitelná. Také egyptské texty z Edfu hovoří o sedmi moudrých mužích o sedmi mudrcích, kteří nesli vědění do údolí Nilu v duchovním úsilí o znovustvoření bývalého světa bohů: Dávný svět, jenž byl kdysi vytvořen, byl zničen, a jakožto mrtvý svět se stal základem nové éry stvoření, jež bylo nejprve obnovou a vzkříšením toho, co v minulosti již existovalo. Těchto sedm mudrců projektovalo Zrcadlo nebes. Stejná skupina Zářících operovala po celé Zemi, jsou to Svrchovaní, kteří se zachránili před Anuovou lstí. Toto téma jsme rozebírali v Tajemství Soudného dne, takže víme, jak je realita toho co bylo a toho co bude pomíchána a možná už sami vidíte ten vzorec, který se vám snažím vysvětlit. Je to prolínání skutečnosti naší existence v Systému HMS a nesmazatelných vzpomínek na naši existenci coby Svrchovaných, kdy čas pro nás neměl tento lineární sekvenční charakter jsou to vzpomínky na minulost, současnost i budoucnost, které vyvěrají z kvantových úrovní našeho Vyššího Já, filtrují se racionální myslí a tento dvojitý otisk v genetické mysli vyvolává zdánlivě protichůdné popisy událostí a jevů, plné paradoxů a logicky nezařaditelných údajů. Naše Vyšší Já k nám hovoří jazykem, kterému nejsme prozatím schopni rozumět. Fragmentace naší mysli nám to neumožňuje, ale existuje alternativa soustředit se na pocity srdce já tomu říkám dívat se z ptačí perspektivy abychom obsáhli celkovou informaci a ne jen její střípky. Tyto informace jsou jednotné po celém světě a všude prosvítají ve stejném vzorci. Není to jen proto, že nám byly dány z jednoho zdroje, je to i proto, že to jsou systémové složky a podléhají proto zákonitostem kódování v Systému mysli, ve kterém se lidstvo nachází. My se nacházíme v Anuově úpravě Hierarchie a realita, kterou vnímáme, je Realita vnějšího zdroje. Komplex megalitických center a mytologie se celá tisíciletí odrážely v zrcadle této Reality. Nyní ale přišla doba, kdy začínáme znovu lépe chápat tato poselství. Přichází k nám Energie Zdroje spolu s Érou průzračnosti a expanze. Není to ještě odraz Reality Zdroje, ale pro tuto dobu byla tato centra budována, neboť jejich účel je multifunkční k tomu se dostaneme

později. Prapočátky Gízy jsou sice zahaleny tajemstvím, ale není pochyb o tom, že hlavní ruch zde probíhal kolem roku 2500 př.n.l. (přesně datum, ke kterému poukazuje zaměření šikmých šachet Velké pyramidy). S tímto stavebním ruchem byli úzce spjati staroegyptští božští králové zejména faraoni čtvrté dynastie Chefev, Chafre a Menkovre. Podobně jsou zahaleny prvopočátky Angkoru, ale není pochyb o tom, že nejintenzivnější stavební ruch zde probíhal od 9. do 13. století n.l., a že se stavbou byli úzce spjati Khmerští Dévarádžové (tedy božští králové ). Byli to potomci dokonale čistého rodu králů. Takovým přídomkem se ve starém Egyptě často označovali Následovníci Horovi, kteří byli považováni za Vyšší bytosti, jež zplodily rod faraonů. Přímý vliv můžeme vyloučit, protože uctívání Kultu Usira odumřelo již celá staletí před tím, než se Angkor pozvedl ke slávě. Egypt přestoupil k islámu kolem roku 650 n.l., takže spojitost musí být nepřímá a podzemní. Táž spojitost zřejmě působila i ve starém Mexiku. Angkorská dynastie se obklopovala bráhmany, dokud nevymřela. Bráhmáni byli mudrci, kteří měli v držení posvátné knihy, které jen oni sami byli oprávněni vykládat, skládali nápisy a zaručovali přesnost astronomických výpočtů. Je to obdoba oligarchie kněžích astronomů z egyptského Onu, kteří sehrávali zákulisní úlohu nastolitelů králů a byli nositeli dávných vědomostí o božském původu faraonské linie a o pravém smyslu toho, proč byla civilizace starého Egypta stvořena. I oni se účastnili pomazání a iniciace vládců. Tento koncept Linie Grálu známe i z Francie a hovořili jsme o něm v Tajemství Templářů. Jak v Egyptě, tak i v Angkoru kolovala zvláštní představa, že pyramidy a chrámy měly nad zemí totéž, co pod zemí že základy těchto monumentů sahají stejně hluboko do země, jako se jejich vrcholky tyčí nad zemí dokonce, že každá pyramida spočívá na stejné a opačné pyramidě, neviditelné, neboť je pod zemí. Precesní kód se skrývá v Egyptě i v Angkoru. Přeneseme-li hvězdnou mapu z roku 10500 př.n.l. na zem, vyznačí obvodová zeď Angkor Komu posvátný okrsek, jehož hranice obepíná hruď, či srdce hadího souhvězdí Draka. Přesně v geometrickém středu tohoto čtyřúhelníku, kde se úhlopříčky kříží nad samotným srdcem, se tyčí úchvatná stavba, nazývaná Bayon. Zaujímá drakovo srdce a je to poloha severního pólu ekliptiky. Nebeský severní pól cyklicky rotuje kolem srdce souhvězdí Draka, tj. severního pólu ekliptiky. Staří Egypťané neviděli v souhvězdí Draka ani hada, ani draka, nýbrž jiného plaza, krokodýla, jehož podivně doplnili různými částmi hrocha a lva. Výsledkem bylo složené astronomické božstvo jménem Tweret, o němž se často zmiňují texty pyramid, a které se zhusta objevuje v Knize mrtvých a zaujímá ústřední postavení v pozoruhodném zvěrokruhu v chrámu v Dendře. Toto zobrazení hvězdné mapy v Dendře zachycuje přesnou polohu Draka ve vztahu k ostatním severním souhvězdím a také zobrazuje pól ekliptiky, umístěný na hrudi Hrocha, čili souhvězdí Draka. V Dendře nejsou mytologické postavy, představující souhvězdí zvěrokruhu,

rozmístěny v jednoduchém kruhu, nýbrž vpleteny do dvou kruhů jeden kolem severního pólu ekliptiky a druhý kolem téhož pólu ve znatelném výstředném spirálovitém proudu. Tento symbol používají učitelé Řádu Lyricus pro znázornění vzestupné spirály Moudrosti. Zajímavé je, že postavení Orionu na jižním poledníku a Draka na severním poledníku, podle cyklu precese, se spojují v jakousi obří váhu, jež se komíhá nahoru a dolů jako kyvadlo samotného času. Zatímco výška Orionu na jižním poledníku krok za krokem stoupá, výška souhvězdí Draka na severním poledníku krok za krokem klesá. Dosáhne-li Drak nejnižšího bodu, vystoupá Orion k bodu nejvyššímu. Pak započne opačná fáze cyklu, kdy postupně stoupá Drak a klesá Orion. Zhoupnutí vzhůru trvá necelých 13000 let, zhoupnutí dolů rovněž necelých 13000 let. Obrazce nebe na zemi v Angkoru i v Gíze dokázaly zachytit nejvyšší bod Drakovy trajektorie a nejnižší bod na dráze Orionu jinými slovy, konec jedné poloviny precesního cyklu a tedy počátek poloviny druhé. To se, jak víme, naposledy událo roku 10500 př.n.l., v epoše, v níž se za rozbřesku o jarní rovnodennosti nacházel severní pól ekliptiky přímo na sever od nebeského severního pólu a postavení hvězd posloužilo jako předloha k rozmístění angkorských a gízských monumentů na zemi. Od jednoho Zlatého bodu se nebeský severní pól, jímž otáčí kolo precese, posunul kolem pólu ekliptiky a plný půlkruh. Podobně se i kyvadlo Orionu a Draka zhouplo téměř až k nejzazšímu bodu, kam může dosáhnout. Drak je nyní v téměř nejnižší poloze, Orion v nejvyšší. Řečeno jinak, nebeská kyvadla času, která stojí u bran nesmrtelnosti, jsou nyní jako v roce 10500 př.n.l., přichystána se vydat obráceným směrem. Každý zasvěcenec znalý hermetického výroku jak nahoře, tak i dole, by tuto konfiguraci musel vyložit jako znamení toho, že se blíží jakási veliká změna k lepšímu nebo horšímu jak se lidstvo zachová a co si zvolí. Fakta pro toto pojednání čerpám z úžasné knihy Grahama Hancocka Zrcadlo nebes, avšak rozsáhlost materiálu okolo megalitických center je nad rámec tohoto pojednání a já chci do třetice rozebrat ještě centra v jižní a střední Americe, takže jen v rychlosti 54 východně od Angkoru se nachází nejneobvyklejší a nejzáhadnější archeologická lokalita, jejíž původ ani účel není znám. Nazývá se Nan Mandol a sestává přibližně ze sta umělých ostrůvků, vybudovaných z bazaltu a korálu, ležící v modravých vodách laguny při jihovýchodním pobřeží mikronéského ostrova Pohnpei. Třebaže prostředím je Nan Mandol velice odlišný, má s Angkorem množství společných rysů. Postoupíme dále na východ. 72 na východ od Angkoru se nachází ostrov Karibati. Zde jsou rovněž megality, ke kterým se vážou prastaré legendy, které byly i námětem jedné badatelské studie Dännikena. Dále 108 na východ od Angkoru leží Tahiti opět astronomicky orientované megality. Velikonoční ostrov, kde se nachází velké soustředění nevysvětlených staveb, leží na 109 22 západní délky, což je více než 147 východně od Angkoru, ale protože v okruhu 3000 km je to jediný obyvatelný ostrov, lze předpokládat, že jej stavitelé pojali jako nejbližší možný

poloze precesních počtů, tj. 144. Velikonočnímu ostrovu také od úsvitu jeho dějin vládla dynastie božských králů, a to až do příchodu západní civilizace v 18. století. Rovněž zde operovalo sedm mudrců, kteří zaměřili a založili kamenné pahorky. Staviteli na Velikonočním ostrově bylo toto bratrstvo učených mužů, kteří zkoumali oblohu. Byli to Tan-Gata-Rani a na tváři měli vytetované tečky. V Egyptě nosili zase kněží-astronomové v Onu oděv z levhartí kůže. Ve starých mýtech Velikonočního ostrova se hovoří o tom, že když na ostrov připluli první lidé, kteří se zachránili při potopení své země, byl ostrov vydlážděn sítí silnic, rozložených jako pavučina. Tato pavučina vycházela z čestného místa uprostřed a zjevně souvisela nějak s nebem. Obdoba pavučiny, či sítě byla ve starověku dobře známá a používaná po celém světě. Pavučina je symbolem Hierarchie dole a symbolem Sítě Svrchované jednoty nahoře. Staré mýty říkají, že Moai (sochy) byly přesouvány a vztyčovány pomocí síly Mana tedy doslova kouzly mocí charismatu a duševní síly, které staří Egypťané říkali Hekau. Velikonoční ostrov se také nazýval Pupek světa. Toto jméno se shoduje se jménem megalitického hlavního města Inků v Peruánských Andách Cuzco=Pupek. Takovýchto Pupků země je mnoho a všechny mají společné znaky hlavně středový kámen, či obelisk. Takto byl pojat i Jeruzalém. Kameny byly většinou meteorického původu spadly z nebes. Budeme-li pojímat megalitické stavby, rozmístěné po celé zeměkouli, podle precesního kódu kdy tato místa vytvářejí síť, kde jednotlivé pupky světa jsou všechny tímto způsobem do sítě propojeny pak dalším bodem v síti je číslo 180. Přesně 180 východně od Angkoru leží kolosální a neklamný maják. Je jím obrys trojzubce, vysoký 250 m, vytesaný do červených útesů Paracaského zálivu a viditelný z moře na značnou vzdálenost. Říká se mu Andský svícen. Andský svícen je orientován tak, že před 2000 lety, o půlnoci před jarní rovnodenností, by pozorovatel od severu směrem k jihu nad ním spatřil souhvězdí Jižní kříž (Crux). Jižní kříž je součástí Mléčné dráhy a leží v jejím zvláštním úseku, který Inkové a jejich předchůdci považovali za vstup do Země mrtvých. Přiléhá rovněž ke dvěma konstalacím temných mraků, v nichž lidé viděli podobu lišky a lamy. Tato stínová nebeská zvířata, tvořená hvězdným smetím, se v andských legendách odnepaměti spojují s potopou, která v mýtickém dávnověku zničila Zemi, s potopou, před níž prý bylo dávné pokolení lidí varováno konjukcí hvězd. Obrazce na planině Nazca byly vytvořeny také před asi 2000 lety. Zobrazují i některá souhvězdí, např. Orion je v této zeměpisné poloze otočen na bok a symbolizuje pavouka. Nedaleko planiny Nazca se nachází lokalita Cahuachi, obsahující pyramidy a megalitické stavby, vybudované před 2000 lety na starších stavbách. Jsou opět orientovány podle souhvězdí. Již víme, že všechna tato místa spolu souvisí Gíza, Teotihuacán, Angkor a další sloužily jako symbolická krajina, jejíž architektonické tvary a zobrazení božstev zrcadlily posvátnou geografii. Těchto staveb se užívalo jako nástrojů zasvěcení do mocné soustavy

duchovních vědění. Na celém světě to byla tatáž soustava. Všude se vyučovalo témuž vědění a všude se užívalo téhož postupu, jenž zasvěcence zavazoval myslet v pojmech oblohy a země a pátrat v labyrintu dualistického mystéria: Nebe nahoře, nebe dole, hvězdy nahoře, hvězdy dole. Vše, co jest nahoře, dole se objeví. Šťastný, kdož té hádance rozumíš. Tato hádanka se předkládá všude stejně. V Cuzcu, kde se za inckých božských králů až do 16. stol., kdy přišli Španělé, praktikoval složitý Kult slunce, se nacházejí pozůstatky astronomicky zaměřených megalitických staveb. Tento kult je velice starý a pověsti sledují jeho původ až k záhadnému Tiahuanaku, městu a říši, jež se rozkládala na náhorních planinách u jezera Titicaca. Ona záhada spočívá v existenci trosek jakéhosi velikého města na jižní straně, města, jehož stavitelé jsou naprosto neznámí. Tiahuanako je novodobý název za starých časů se nazývalo Taypicala Kámen ve středu. Všechny civilizace v Andách věřily, že prapůvodním místem stvoření bylo jezero Titicaca. Z ostrova v jeho středu povstal stvořitel, Viracocha, lidská podoba slunce byl vysoký, vousatý a měl světlou pleť. Charakteristickým znakem oněch neznámých budovatelů Tiahuanaka bylo užívání nápadně mohutných megalitů (až 170 tun). Staré legendy praví, že ony stavby byly vybudovány náhle během jediné noci. Tato andská kultura rovněž věřila, že žije v páté epoše (jako Aztékové v Mexiku) a tuto epochu rovněž nazývali Páté slunce. Toto Páté slunce má být také zničeno kataklyzmatem Pachacuti což doslova znamená převrácení světa. V Mexiku konec pátého slunce označovali jako velký pohyb Země. Někteří badatelé toto slovo překládají jako převrácení časoprostoru. Další zvláštností je titicacký Lví útes, obrácený k východu a výslovně spojovaný se stvořením současné epochy světa. Egyptská Velká Sfinga je lev vytesaný z útesu planiny v Gíze a označuje místo Prvotního času tj. počátku současné epochy země. Původní hlavní chrám Cuzca se nezachoval jen základy. Španělé ho totiž vyrabovali, strhli a na jeho místě postavili kostel San Domingo ten se zřítil při zemětřesení v 50. letech 20. století. Tento původní chrám byl koncipován jako kosmologický. Inkové rovněž mumifikovali své zemřelé vládce. Střecha chrámu mívala tvar pyramidy. Svého velekněze nazývali Inkové Uilac-Umu Ten, jenž mluví o božských věcech. Opírali se o kastu učených kněží, nazývaných Amutas, mezi nimiž bylo i kolegium Tarpuntaes školených astronomů. Město Sacsayhuaman je součástí rozlehlého geoglyfu, který býval kdysi patrný z vrcholků okolních hor a v němž se spolu se starými čtvrtěmi Cuzca skládá v obrovský obrazec v podobě pumy. Obrácená je přímo k západu, směrem k místu, kde slunce zapadá o rovnodennosti. Sfinga je obrácená k východu, kde slunce o rovnodennosti vychází. Traduje se, že pod Sfingou se nachází soustava tunelů, v nichž jsou ukryté tajemné poklady. Legendy říkají, že i pod dolní čelistí andského lva (pumy) je soustava chodeb je to labyrint, do nějž člověk vstoupí, a buď se provždy ztratí, nebo z něj vyjde šílený a blábolící a v rukou svírá skvosty z pokladu. Andské mýty hovoří o megalitických stavitelských postupech a architektonických

dílech boha Viracochi a jeho společníků poslů, Zářivých, kteří se v pradávných dobách vynořili z jezera Titicaca. Existuje i analogická pověst, jež se týká rasy prehistorických stavitelů, nazývaných Huari. Jsou vylíčeni jako bílí, bradatí obři, kteří byli stvořeni u jezera Titicaca, odkud se vydali civilizovat Andy. Technického jazyka mýtů, jímž se ve starém světě sdělovaly složité informace kódu precese, užívaly národy celého světa. Ve formulaci tohoto jazyka posvátného zvěstování se skrývá určitá velmi neobvyklá duchovní vnímavost a hluboké pochopení pochodů lidské mysli. Inkové ono původní, zděděné učení zapomněli, nebo mu špatně porozuměli a tudíž je pokřivili. Stejně jako Aztékové, kteří se stali dědici téměř identického duchovního odkazu ve střední Americe, se dopustili oné smrtelné chyby, že si symboliku iniciačních obřadů vyložili doslovně. Tento omyl je přivedl do temnot černé magie a lidských obětí a přiměl je nedbat pokynů svého Slunečního boha, že mají milosrdenstvím, soucitem a mírností vládnout společnosti, založené na spravedlnosti a rozumu. Inkové, jako Aztékové, věřili, že duše obětovaných se povznesou přímo na nebesa a stanou se hvězdami. Tato víra existovala i v Egyptě a v Angkoru, ale tam byla pochopena správně bez lidských obětí. Zde byla tato víra spojována s věděním, učením a astronomickým poznáním. V Mexiku a v Andách sloužila tato víra jako součást zařízení, určeného k obětem. Od světla k temnotě skutečně není daleko. Všechny tyto kultury zdědily týž odkaz myšlenek, spojujících oblohu se zemí a zdá se, že v povaze samotné této soustavy vědění je zakódováno, aby si ti, kdo na ní mají podíl, museli směr svého vlastního osudu zvolit. Tiahuanaku je v andské mytologii místem Počátku, kamenem ve středu a vše nasvědčuje tomu, že bylo vybudováno 10000-11000 let př.n.l. takže ve stejné době jako ostatní megalitická centra. Archeologové se rovněž domnívají, že pod Tiahuanakem je ještě jedno v podloží. V komplexním smyslu všichni tito dávní lidé říkali, že po všechny časy v kosmu působí bůh duality, vytváří zrcadlo, jež věci osvětluje. Je to Pán ohně a času. Starý svět prozařovala velká pankulturní teorie o smyslu a záhadě smrti a možnosti věčného života. K ní se pojila věda o nesmrtelnosti, jež usilovala osvobodit ducha od tíživého břemene hmoty. Svým vlastním způsobem byla tato věda stejně přesná a empirická jako astrofyzika, medicína či genetické inženýrství. Na rozdíl od dnešních věd však vzbuzuje dojem, jako by tu byla od samého počátku a byla stará jako sám svět na úsvitu dějin již plně rozvinutá, s adepty i učiteli, existuje a působí v místech tak vzdálených, jako je severní Evropa, Egypt, Mezopotámie, védská Indie, Tichomoří, Japonsko, Čína, jihovýchodní Asie a Amerika. Ve všech těchto oblastech se učilo zvláštní a překvapivé nauce o dualizmu oblohy a země, nauce, jež po sobě všude zanechala typický balíček mýtů, monumentů a náboženských představ, a která opakovaně a naléhavě zdůrazňovala: Všechen svět, jenž leží dole, uspořádaly a obsahem naplnily věci, jež jsou umístěny nahoře, neboť věci dole nemají v moci uvádět v řád svět nahoře. Tajemství slabší se tudíž musí poddat tajemstvím

silnějším soustava věcí ve výšinách je silnější, než věci dole a není ničeho, co dolů nepřišlo shora. Věda, jež tyto zákony vyznávala, užívala jakéhosi mezinárodního jazyka odborné terminologie, vyjádřené jak v architektuře, tak v mýtu založeného na obecně uznávaných zvyklostech, týkajících se složitých, astronomických cyklů. Téměř se zdá, jakoby mýty byly úmyslně utvářeny, tak aby vdechly život kamennému zdivu a geometrii monumentů a jakoby monumenty zároveň dodávaly obsah a smysl těmto mýtům. Světová soustava mytologie, která byla ústním podáním i písemnými texty sdílená a předávána dalším, dalším a dalším generacím, obsahující tuto sdílenou soustavu idejí s představou, že duše se může v průběhu věků znovu zrodit na svět v odlišných podobách a za odlišných okolností, hromadit tak zkušenosti a postupně spět k dokonalosti. Výchozím bodem pro tuto cestu sdíleného vědění lidstva byl rok 10500 př.n.l., kdy začal tento náš pátý věk po nějaké globální katastrofě. Toto vědění je Svatý grál nesmrtelnosti. Zeměkouli kdysi obestírala síť kultů této nauky, která se paprskovitě rozbíhala z geodetických uzlin pupků světa. Tyto lokality byly záměrně umístěny s využitím kódu precese. Tento Kult Svatého grálu se vine historií lidstva a jeho vznik v roce 10500 př.n.l. je naléhavě připomínán jazykem Zrcadla nebes. Tato Linie Grálu nebyla nikdy přerušena a existuje dodnes. Je Dvanáct neznámých, jejichž posláním je živit První stvoření boží, jímž je Světlo a toto poslání ustavičně šířit po celém světě. Působili v jednotlivých kulturách, buď jednotlivě, nebo ve skupinách po sedmi, či devíti. O těchto učitelích a civilizátorech se vždy traduje, že přišli odněkud odjinud často z nějakého ostrova, a připluli na lodi přes moře. Tito Světlonoši (Zářící) měli různá jména: Achu Šemsu Hor, Opeření hadi, božští králové Khmérů, atd. Je to tajné bratrstvo, neviditelná společnost, jež zasvětilo svoji existenci uchování tajemného odkazu vědění z dob před potopou. Oni jsou ostrůvkem světla, obklopeným mořem temnoty. Mnohé gnostické texty o této organizaci přímo hovoří a rovněž jednoznačně říkají, jaký má tato organizace účel: budovat monumenty, jakožto zpodobení míst ducha, tj. hvězd a čelit světovým silám temnoty a nevědomosti, jež prý: uvrhují lidi, kteří je následují, do velikých nesnází, neboť je svádějí na scestí mnoha klamy. Stárnou, aniž mají potěšení. Umírají, aniž nalezli Pravdu a aniž poznali Boha Pravdy. A tak vše stvoření bylo provždy zotročeno od počátků světa až podnes. Všechny kultury učí pohlížet na svět jako na školu zkušeností, stvořenou k tomu, aby nezušlechtěným duším poskytla drahocennou příležitost učit se a růst skrze nutnost čelit nárokům a nástrahám hmotné existence: Viditelná stvoření vstoupila v život kvůli těm, jimž je třeba výchovy, učení a utváření, tak aby malost rostla krůček za krůčkem. Proto bůh stvořil lidstvo. Gnostikové věřili, že v hmotném vesmíru působí dvě mocné síly síla Světla a Lásky a síla Temnoty a Nihilismu. Cílem síly temnoty je zabránit lidem v tom, aby si uvědomili jiskru božství, kterou v sobě nesou přimět je, aby pili z vod zapomnětlivosti aby nevěděli, odkud vzešli. Temnota se snaží umrtvit inteligenci a šířit rakovinu zaslepenosti mysli, protože nevědomost je matkou všeho zla nevědomost je otrokem. Poznání je svoboda. Organizace slouží síle

Světla a jejím svatým posláním je zasvěcovat lidi do Kultu poznání a tak je z otroctví osvobozovat. Podle gnostiků je lidstvo ohniskem, či středobodem vesmírného zápasu. Příklon jednotlivce ke zlu, pramenící z nevědomosti, zasahuje tedy svými důsledky až daleko za pouhou hmotnou, smrtelnou, lidskou rovinu. Proto gnostikové praví: Náš boj není bojem proti tělu a krvi, ale proti světovým vládcům této temnoty a duchům špatnosti. Tato organizace, Řád Lyricus, mnohé gnostické termíny redefinovala vyžádala si to Éra Nunti Sunya, nicméně Pravda, Moudrost a Poznání zůstávají po celá tato tisíciletí stejná. Gnostici ctili Usira, staroegyptského boha znovuzrození, jenž stojí před temnotou, jakožto Strážce světla. V Jehovovi starozákonním bohu Židů a křesťanů, spatřovali naopak temnou sílu vlastně jednoho ze světových vládců temnoty Archona, jehož cílem je udržet lidstvo navěky v řetězech duchovní nevědomosti. K překvapení Židů a křesťanů proto gnostické podání starozákonního příběhu o Adamově a Evině pokušení v Rajské zahradě líčí hada ne jako kořen všeho zla, nýbrž jako hrdinu a pravého dobrodince lidstva. Takovýto dualismus a zřetelná polarita je charakterem omezujícího systému a doprovází nás dodnes. Cítí-li člověk srdcem a nikoliv racionální myslí Egem, pak je orientace celkem jednoduchá a paradoxy nejsou překážkou vznikají kolizí reality (Maji) s ozvěnou hluboko skryté Moudrosti. Gnostici toto chápali velmi dobře a byli za to tvrdě a krutě trestáni. Velkou ironií je, že možná Usir Osiris byl vtělením téhož Mistra jako Ježíš. Navíc Jehova je ve své podstatě Anu. Ve staroegyptské ikonografii a hieroglyfech se Fénix zrodil dříve, než existovala smrt a symbolizoval věčný návrat všech věcí a vítězství ducha nad hmotou. Pozorovat Fénixe (Vodnáře) vycházet v bodu rovnodennosti, jak můžeme my dnes, znamená setkání s mocným nebeským symbolem znovuzrození. A jelikož to, co se děje dole, je určováno tím, co se děje nahoře, nabízí se otázka má se něco zrodit znovu? Hodinu před úsvitem o jarní rovnodennosti roku 10500 př.n.l. se tam, kde se dnes nachází Vodnář, nacházel Lev, kdežto Vodnář zapadal. Přesně v okamžiku východu slunce o jarní rovnodennosti roku 10500 př.n.l. dospělo souhvězdí Orion k jižnímu poledníku a souhvězdí Draka dosáhlo poledníku severního, stála proti sobě na opačných stranách nebeské klenby. Totéž se stalo o jarní rovnodennosti roku 2000 n.l., ale při západu slunce. Nadto Drak dosahoval opačného postavení tj. nejnižšího bodu nad obzorem, kdežto Orion měl nejvyšší výšku nad obzorem. Jinak řečeno, máme zde dva obrazy souhvězdí. Tyto obrazy jsou od sebe vzdáleny 12500 let a jsou proti sobě obráceny o 180. Dualita zrcadlení. Je to signál k vybudování Čtvrtého chrámu. Je to Velký cyklus Zářících nová renesance lidstva, která je tentokrát podepřena souhrou mocných sil, které lidstvu pomohou s posunem a s transformačním procesem do stavu komplexnosti do stavu Svrchované jednoty. V megalitech se skrývá záměr - účel a v něm ukrytá poselství. Ta se dají rozdělit do několika rovin je to ona multifunkčnost, rozpracovaná do velmi komplexní

souvztažné soustavy, jejíž vrstvy pomalu odkrýváme. Materiální hmotná rovina je nejvýraznější a badatelům nejpřístupnější k odhalení. Je to matematika fyzického světa, která nás nemá ohromit ani zaskočit svou prastarou existencí, ani nás nemá svádět k vyjadřování teorií o tom, že megality zbudovala vyspělá civilizace pozemšťanů, která po sobě chtěla před svou zkázou či odchodem zanechat svědectví, nebo že je to odkaz jakési mimozemské Gízeh galaktické společnosti, která kdysi operovala a možná ještě operuje v naší části vesmíru. Tyto teorie, i když nevedou správným směrem, jsou logickým vysvětlením existence megalitických staveb a vlastně jejich atraktivnost byla tím motorem, který popoháněl badatele a vědce po celém světě odhalit celý systém megalitických center. Tato materiální rovina poselství nás má přimět k probádání mytologie starověkých národů, protože matematické údaje z megalitů jsou ve formě posvátných systémů geometrie, astronomie a architektury transformovány do meta-fyzické roviny kosmologie, která tvoří systém tajných nauk. Tyto tajné nauky byly a jsou součástí mystérií, která zahrnují alchymii, astrologii a filozofické a systémy. Mytologie zahrnuje bájné příběhy, které jsou součástí této kosmologie. Shrneme-li tento proces vývoje poselství, pak materiální rovina je statickou kotvou, pevně držící v té úrovni reality, která tvoří náš fyzický životní prostor a údaje v ní obsažené nás definují v dimenzi časoprostoru v lineárním sekvenčním rámci, který má začátek a konec. Meta-fyzická rovina nás definuje v systému mysli, skrze který v dimenzi časoprostoru existujeme a skrze který vnímáme realitu této existence. Rámcem této roviny není čas, nýbrž prostor mentální a astrální projekce. V této rovině působí síly, díky kterým dosahujeme různých stavů vibračních frekvencí. Vyšší stavy nás sice nemohou osvobodit z omezujícího rámce, avšak mohou nás v současné Éře průzračnosti a expanze srovnat s Vibrací rovnosti Zdroje a tím aktivovat portál pro Energii Zdroje, která nám pomůže nalézt naše Vyšší Já. Dosažení vyšších frekvenčních stavů však také aktivuje bezpečnostní systémy tohoto rámce a tyto pak spustí ochranná opatření v podobě vizí konce světa, globálních cyklických katastrof, andělských a mariánských zjevení pro upevnění víry, mesiášských či spasitelských syndromů, různých channelingových sdělení a poselství skrze úmyslně či spontánně změněné stavy vědomí. Toto vše vytváří chaos, strach a pocity zoufalství a beznaděje, které mají jeden jediný účel vrhnout nás hlouběji do Systému HMS, udržet nás v oddělenosti, abychom neodhalili, že máme i jiné možnosti, nežli existenci založenou na boji o přežití. Právě z těchto důvodů megality obsahují materiální rovinu zde se můžeme zachytit a ukotvit, zde je pravda o počátku, průběhu i konci našeho uvěznění, zde jsou konstanty fyzického světa, který tvoří náš životní prostor. Je zde ještě třetí rovina účelu megalitických center, která vlastně zahrnuje materiální a meta-fyzickou je rámcem obou. Pyramidy jsou součástí těla a vědomí planety-přírody: jsou to její trojrozměrné hemisféry, které s ní synchronně rezonují.

Díky síti megalitických center a magnetickému poli Země je udržována rovnováha energie planety, která je čistou energií Zdroje, kterou systém HMS polarizuje a svým způsobem zneužívá, a energie systému Hierarchie, kterou vytváříme my, lidské bytosti z této polarizované energie Zdroje. Toto souvisí s virtuálními realitami Anuova systému a podrobněji si to vysvětlíme v příštím pojednání. Vědci již delší dobu tuší, že s fyzikálními parametry Země a celé sluneční soustavy včetně Slunce, jeho lokalizace v galaxii a poloha této galaxie ve vztahu k dalším galaxiím ve vesmíru, není něco v pořádku. Znamená to, že souhrn všech těchto parametrů tvoří soustavu, která je ideální (a zřejmě jediná možná) pro existenci života v komplexním smyslu, jak ho chápeme a dokonalá vyváženost těchto parametrů je natolik mimo limity náhody, že jediným možným vysvětlením je inteligentní záměr. Proto také vědci, kteří si uvědomují hloubku tohoto poznání, jsou většinou věřící. Je to tak, že Anu nic neponechal náhodě. Anu ale není stvořitelem tohoto krásného vesmíru a rovněž to vůbec neznamená, že jsme v tomto krásném vesmíru sami. Pyramidy a vzorce uspořádání megalitů nemají pouze tuto funkci usměrňovače energií, i když je jejich hlavní funkcí. Jsou také časovými schránkami poznání v tom smyslu, že jak budeme více a více pod vlivem čisté Energie Zdroje, bude se naše schopnost vnímání posunovat z reality systému Hierarchie do reality Zdroje a tím, že převládne Vyšší Já nad racionální myslí, odhalí se nám Poznání moudrosti, obsažené v mytologii a vzorcích Zrcadla nebes. To, že jsou pyramidy vlastně tvarové zářiče, se ví již dlouho. Prostředí pyramidy je multidimenzionální a vibrace světla a frekvence zvuku zde nabývají jiných hodnot, nežli známe z našeho fyzického světa. Vědomě toho využíváme v praktickém životě léčebná a rehabilitační střediska, meditační centra, koncertní sály, sklady potravin a podobně. Ví se také, že jakýkoliv zmenšený model pyramidy má stejné účinky i takový, který je tvořen pouze provázky, a mnozí ezoterici se mnou budou souhlasit, že stejně funguje virtuální model pyramidy, vytvořený naší myslí. Toto samozřejmě souvisí s fraktály a holografickými strukturami. Ve své podstatě je to prostředí, které je téměř totožné s realitou Zdroje. Téměř říkám proto, že abychom dokázali plně zažít multidimenzionalitu prostředí pyramidy, musíme být i my multidimenzionální, tj. musíme se nacházet ve stavu Svrchované jednoty (musíme být kompletní). Už dříve jsem se zmiňovala o tom, že s příchodem Éry průzračnosti a expanze Nunti Sunya k nám přichází čistá Energie Zdroje, která nám pomůže s posunem z Anuova systému HMS do systému Nové Hierarchie, neboli ze třetí dimenze časoprostoru do páté dimenze časoprostoru. Za tímto účelem instaloval Prvotní Zdroj kvantové světelné mřížky (záchranné sítě) okolo planety, které jsou stabilní právě díky síti megalitických staveb. Účelem těchto kvantových mřížek je zajistit, aby posun proběhl v klidu, bez spuštění katastrof, které jsou obsaženy v rovnicích předurčení v hroutícím se Anuově systému HMS. Tomuto procesu se říká Projasňování cesty a samotná realizace tohoto procesu je v našich rukách tím