Vodácké kurzy na vybraných středních školách. Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra pedagogiky a sportu Vodácké kurzy na vybraných středních školách Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Vladimír Jůva, CSc. Vypracoval: Bc. Jiří Machač Učitelství pro ZŠ a SŠ Brno, 2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích. V Brně dne 17. 4. 2014

Poděkování: Děkuji všem, kteří se mnou spolupracovali při vypracování diplomové práce, zvláště pak vedoucímu této diplomové práce doc. PhDr. Vladimíru Jůvovi, CSc., za cenné rady, vstřícné a odborné vedení při zpracování diplomové práce.

OBSAH OBSAH... 4 ÚVOD... 6 1 STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ... 7 1.1 Historie turistiky... 7 1.2 Historie vodní turistiky... 8 1.2.1 Historie vodní turistiky ve světě... 8 1.2.2 Historie vodní turistiky v českých zemích... 9 1.3 Vodní turistika... 11 1.3.1 Dělení vodní turistiky... 12 1.4 Klasifikace vodních toků... 13 1.5 Vodácké vybavení pro účastníky školního vodáckého kurzu... 16 1.5.1 Vodácká výzbroj... 17 1.5.2 Vodácká výstroj... 21 1.6 Vodní turistika v systému tělesné výchovy... 23 1.7 Legislativa... 24 1.7.1 Obecné legislativní dokumenty... 24 1.7.2 Legislativa pro školní vodácké kurzy... 25 1.8 Bezpečnost kurzu... 27 1.9 Organizace vodáckého kurzu... 29 1.10 Záchrana a první pomoc na vodě... 31 1.10.1 Sebezáchrana... 32 2 CÍL, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE... 38 2.1 Cíle... 38 2.2 Výzkumné otázky... 38

2.3 Dílčí úkoly práce... 38 3 METODIKA... 39 3.1 Popis a charakteristika souboru... 39 3.2 Pouţité metody... 39 3.2.1 Metody zpracování dat... 40 3.3 Organizace práce... 40 4 VÝSLEDKY... 41 4.1 Vyhodnocení dotazníkového šetření... 41 4.1.1 Všeobecná část dotazníku... 41 4.1.2 Specifická část dotazníku... 42 4.2 Vyhodnocení výsledků výzkumných otázek... 49 5 DISKUZE... 50 ZÁVĚR... 52 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ... 53 SEZNAM OBRÁZKŮ... 57 SEZNAM TABULEK... 59 PŘÍLOHY... 60 RESUMÉ... 62

ÚVOD Toto téma diplomové práce jsem si vybral, protoţe mám velice kladný vztah ke kanoistice a řadu let jsem se na vrcholové úrovni věnoval sjezdu na divoké vodě. Jiţ moje bakalářská práce byla zaměřena na kanoistiku, konkrétně jsem se snaţil shrnout historii a vývoj jejich moderních forem. Na tuto práci bych rád navázal a zaměřil se na realizaci kurzů vodní turistiky na vybraných středních školách v mém okolí. Hlavním cílem diplomové práce je zjistit, jaký byl zájem, průběh a splněná očekávání ţáků vybraných středních škol ve vztahu k vodáckým kurzům. V minulém roce vypracovala studentka Fakulty sportovních studií diplomovou práci, ve které se snaţila zjistit postoj ţáků zlínských středních škol ke školním kurzům vodní turistiky. Tato práce mě inspirovala při tvorbě strukturovaného dotazníku, aby bylo moţné částečné srovnání postojů ţáků v různých krajích naší republiky. Vodní turistika se v posledních letech těší čím dál tím větší oblibě. Dnes se opět stává běţným vycestovat s partou kamarádů na výlet na vodu, ať uţ k nám nebo do zahraničí. Kanoistika je jedním z mála sportů, který v dnešní době zůstává úzce spjat s přírodou. Nabízí jednu z nejatraktivnějších pohybově rekreačních aktivit, která je snadno dostupná pro širokou skupinu populace. Velkou výhodou kanoistiky je spojení s pohybem na čerstvém vzduchu, který je pro lidský organizmus prospěšný nejen po stránce fyzické, ale i po psychické stránce. Díky rámcovým vzdělávacím programům se vodní turistika dostává i do oblasti základních a středních škol, coţ vnímám jako pozitivum nejen v rámci školní výchovy, ale i jako moţnost ukázat ţákům krásu tohoto sportu a rozšířit tak velkou vodáckou rodinu o několik dalších vodáků. 6

1 STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ 1.1 Historie turistiky Turistika je souhrn činností spojených s aktivním pohybem a pobytem v přírodě, zaměřených především na poznání společenských a přírodních poměrů v konkrétní oblasti. Turistiku lze podle náročnosti rozdělit na rekreační, základní a výkonnostní (Kolemkola.cz). V počátcích turistiky se jednalo především o pěší pohyb v kombinaci s ţelezniční dopravou, který byl posléze obohacen o turistiku lyţařskou. Turistické setkání a výlety na místech pro Čechy výjimečných organizoval Sokol. Jednalo se však o značně velký rozsah činností, které nebyl schopen sám zajistit, a proto byla roku 1888 zaloţena samostatná turistická organizace Klub českých turistů (KČT) (Vyškovský, 1997). Po 1. světové válce se turistika a cestování začalo rozšiřovat jak u nás, tak i v celé Evropě. Začala se rozšiřovat skautská a trampská hnutí, pobyty na horách i obyčejné nedělní výlety. Turistika se tak začala stávat velkým ekonomickým činitelem. Čemuţ přispělo rozšíření ubytovacích moţností, dopravních spojení i automobilismu. Rozvoj lyţování rozšířil pobyt v přírodě i na zimní období. Postupem času se stala oblíbenou také vodní turistika a následně i cykloturistika. Své věrné však rozhodně neztratila turistika ve formě chůze, spojená s objevováním nových míst, a zůstala i nadále velice atraktivní. Mezi další oblíbené formy turistiky se zařadila turistika vysokohorská. Následně poté, co se v minulém století začala prudce rozmáhat, usiloval kaţdý horský spolek o svou vlastní rozhlednu. Začaly tak vznikat jednoduché dřevěné a ţelezné vyhlídky i zděné rozhledny, které jsou dodnes nejpopulárnějšími atrakcemi turistických výletů u nás (Neuman, 2000). Podle charakteru přesunu rozdělujeme turistiku na cykloturistiku, krasovou turistiku, lyţařskou turistiku, mototuristiku, hipoturistiku, pěší turistiku, vodní turistiku, vysokohorskou turistiku. Turistika dále zahrnuje vycházky, výlety, túry, putování, putovní táboření, dálkové pochody či jízdy, přechody, přejezdy, splutí vodních toků a expedice (Neuman, 2000). 7

1.2 Historie vodní turistiky 1.2.1 Historie vodní turistiky ve světě Pro splouvání řek a vodních toků se pouţívala od nepaměti rozličná plavidla. Zmínky o plavidlech nalézáme po celém světě. První doklady jsou jiţ z dob pravěku, kdyţ se vědcům podařilo prokázat, ţe primitivní malby na stěnách jeskyní neznázorňují luky a oštěpy, ale kresby kajaků a pádel. Nejstarším dochovaným primitivním plavidlem je stříbrný člun, jenţ byl nalezen v hrobě sumerského krále. Jeho stáří se odhaduje asi na 6000 let. Zpočátku se plavidla vyuţívala pouze k praktickým účelům, jako byl rybolov, obchod, doprava v nebo k průzkumným a válečným výpravám (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 9; Raft.cz, 2005). Předchůdci dnešních turistických a sportovních plavidel jsou indiánská kánoe (obr. č. 1) a eskymácký kajak (obr. č. 2). Indiánské kmeny obývající Severní Ameriku a část dnešní Kanady ji pouţívaly pro lov zvířat, dopravu a válečné účely. Horní část lodi byla otevřená, na obou stranách s mírně zvednutými špicemi. V kánoi se buď klečelo na obou kolenou, nebo stálo. Pro bojové účely se pouţívaly kánoe aţ pro sto členů. Termín kánoe se do Evropy dostal pravděpodobně s objevy Kryštofa Kolumba. První doloţené zmínky jsou však z Anglie aţ z poloviny 19. století. Eskymáci kajak vyuţívali především k lovu. Kostra kajaku byla vyrobena z velrybích kostí a celá poraţena tulení kůţí. Pouze uprostřed byl malý otvor pro pádlujícího. Sedělo se aţ na dně kajaku, tudíţ měli lovci daleko lepší stabilitu (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001; Kodeš, Doleţal, & Vambera, 1977). Obrázek č. 1: Indiánská kánoe, převzato z (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001) 8

Obrázek č. 2: Eskymácký kajak, převzato z (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001) 1.2.2 Historie vodní turistiky v českých zemích U nás se první kánoi objevila aţ roku 1875, kdy ji pro místní Český Athletic Club odkoupil lékárník a sportovec Ferdinand Zinke z Roudnice nad Labem od Angličanů Stevense a Bradleyho. První zpráva o jízdě na kajaku však pochází jiţ z 15. století, kdy český rytíř Zachař z Pašiněvsi jezdil, na svém kajaku dovezeném ze Skandinávie, po českých řekách a dokonce dostal kajak s pádlem do svého erbu (Raft.cz, 2005). Roku 1893 se Josef Rössler Ořovský stává spoluzakladatelem Českého Yacht Clubu (ČYC). Jedná se o první český kanoistický klub, protoţe jsou v něm registrováni i aktivní kanoisté, kteří pravidelně splouvali české řeky. Vodní turistika se stala velice oblíbená a roku 1910 jsou uţ na kanoi spluté všechny větší české řeky. Téhoţ roku nechává Josef Rösslet Ořovský z Kanady dovézt prvních šest kanoí. Jednalo se o ţebrové, plátnem potaţené kanoe, které údajně váţily pouhých 40 kg. Oproti celodřevěným lodím, které se u nás vyráběly a váţily 80 kg, to byl značný rozdíl. Dne 29. listopadu 1913 zaloţil Svaz kanoistů království českého, předchůdce dnešního Českého svazu kanoistů (Raft.cz, 2005) 9

Velký rozvoj kanoistického sportu začal po vzniku Československa. Vznikala první tábořiště, rozvíjela se vodní turistika a byly uskutečněny první závody. Velkým mezníkem bylo uspořádání prvního mistrovství Evropy, které se konalo 19. a 20. srpna 1933 v Praze. Skvěle zvládnutá propagace a organizace závodu pomohl k zařazení rychlostní kanoistiky a slalomu na divoké vodě do programu Olympijských her v Berlíně roku 1936 (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001). Velkou měrou k rozvoji a propagaci vodní turistiky přispěl Klub českých turistů, ve kterém bylo roku 1924 registrováno 253 vodáků. V roce 1926 byla v Braníku postavena první loděnice, ve které bylo umístěno 100 lodí. Dalšími z propagátorů byla skautská hnutí. Pro splouvání řek vyuţívali rybářské pramice, kterým zvýšili boky, na příď umístili vlnolam a místo vesel pouţívali pádla (Český svaz kanoistů, 2003). Druhá světová válka omezila silně rozmach vodní turistiky. Nové moţnosti, které se otevřely lidem především po roce 1948 jak ve sportu, tak v turistice, ukazovaly i na slibné perspektivy rozvoje vodní turistiky u nás (Český svaz kanoistů, 2003). Další rozvoj vodní turistiky přišel aţ v dobách normalizace společně s novou vlnou trampingu. Útěky ven do přírody byly jednou z moţností, jak nemyslet na všudypřítomnou totalitu. Také neexistovala téměř ţádná šance cestovat mimo východní blok, zakládaly se tedy nové vodácké kluby a oddíly. Začaly se jezdit poháry vodáků, kde se potkávali lidé z celé ČSSR. Ti se chtěli především bavit sportem i společensky přímo v přírodě. Tenkrát zaplavili celou republiku (Český svaz kanoistů, 2003; Škranc, 1980). Stejně jako v ostatních odvětvích, tak i v kanoistice jde pokrok neustále dopředu. Objevily se nové materiály pro výrobu lodí a s nimi i nové typy lodí. Můţeme si tak troufnout na daleko obtíţnější úseky řek, bez toho aniţ bychom se báli, ţe loď rozbijeme. I přesto jsou však mezi námi vodáci, kteří jsou pořád věrní laminátovým kánoím. (Novák, 2010; Soukup, 1962; Škranc, 1980) 10

1.3 Vodní turistika Vodní turistika je jedna z forem turistiky, která vyuţívá různé druhy plavidel jako prostředek k přesunu z jednoho místa na jiné. Pádlování je u vodní turistiky spojeno s kulturní a poznávací činností regionů, krajiny, přírodních zvláštností, historie, staveb, lidí atd. Další hlavními sloţkami vodáctví jsou vlastní pohyb na vodě a odborně-technické dovednosti pro nejnutnější opravy, zajištění lodi, táboření, vaření. Nezbytnou součástí vodáckého sportu je pobyt v přírodě, který přispívá k lepšímu poznávání přírody a v tvrdých podmínkách často i poznání členů kolektivu a sebe sama. Díky moderní technice a dostupných informací a aktualit na internetu je plánování trasy výletu mnohem jednodušší. Na druhou stranu bývá čas a spěch ve vodní turistice nepřítelem poznání a navíc spěch bývá v rozporu i s bezpečností plavby a s regenerací (Soukup, 1962, pp. 15-19; Svoboda, 2007, pp. 34-37) Vodní turistiku lze rozdělit na tři základní sloţky: - vlastní pohyb na vodě - kulturně poznávací činnost - odborně technické dovednosti a znalosti Vlastní pohyb na vodě Z hlediska pohybového výkonu se jedná o aktivitu, jejímţ obsahem jsou návyky s dovednostmi, které získáváme při vodáckém výcviku. V závislosti na charakteru zdolávaného terénu se také odvíjí intenzita pohybového výkonu. Mezi jednotlivé prvky činností na vodě patří technika pádlování a technika jízdy (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 96). Kulturně poznávací činnost Mimořádné moţnosti nabízí vodní turistika v oblasti kulturně poznávací činnosti. Dává smysl turistickým akcím a je jedním z hlavních motivačních činitelů. Jedná se o specifickou sloţku, vymezující vodní turistiku vůči všem ostatním 11

aktivitám ve vodním prostředí. Předmětem kulturně poznávací činnosti je cílené, komplexní poznávání oblasti, ve které se pohybujeme. Získáváme přehled zeměpisný, přírodovědný, kulturní a hospodářský, ke kterým přistupuje poznávání ekologie dané oblasti. Kulturně poznávací činnost je specifickou sloţkou, která vodní turistiku odděluje od všech ostatních aktivit, spojených s vodním prostředím (Základy kanoistiky, 2013). Odborně technické dovednosti a znalosti Dávají hlavní předpoklady pro bezpečný a účelný pohyb v přírodě. Umoţňují vodákovi zvládat problémy s materiálem, opravou lodi, stavěním stanu, vařením v přírodě, orientováním se v terénu, v případě potřeby poskytnutím první pomoci, přípravami turistických akcí apod (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 96; Ondráček & Hřebíčková, 2007, p. 9). Vodní turistika je na rozdíl od např. turistiky pěší značně náročná na materiální vybavení. 1.3.1 Dělení vodní turistiky Vodní turistiku můţe dělit podle různých kritérií. Tradičně je rozdělována z časového hlediska na formu krátkodobou a dlouhodobou. Dále je lze dělit na rekreační, sezonní, organizovanou a výkonnostní. Krátkodobá forma Za krátkodobou formu povaţujeme vodáckou akci nepřesahující rámec víkendu neboli dvou dnů. Pro krátkodobou formu jsou vyuţívány především období jarního tání sněhu, ale také vysokého stavu vod v potocích a říčkách při podzimním vypouštění rybníků. Při této formě bývají většinou splouvány náročnější úseky. Proto musíme klást velký důraz na bezpečnost a zdárný průběh celé akce. Za velice nevhodné se povaţuje vyplouvat na obtíţné úseky osamoceně. A to jak z psychického hlediska při obtíţných situacích, tak například při převrhnutí, kdy jsme odkázáni sami na sebe (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 13). 12

Dlouhodobá forma Mezi dlouhodobé formy zařazujeme především vodácké akce v době letních prázdnin a dovolených. Oproti krátkodobé formě jsou daleko náročnější, jak při přípravě a plánování, tak i při samotném průběhu akce. Zkušenosti vodáků bývají menší, jedná se především o účastníky táborů, zájezdů a rekreanty. Tábořiště a kempy na březích řek jsou během prázdnin přeplněny, vyskytují se problémy v dopravě, zásobování a někdy i při vlastní plavbě. Z tohoto důvodu je velice důleţité věnovat plánování vodácké akce více času a zaměřit se především na: - výběr vhodné řeky s ohledem na zkušenosti všech účastníků akce, - rámcový program vytvořený kilometráţe, průvodců nebo vlastních zkušeností, - zajištění materiálu (lodě, pádla, vesty, vařiče, stany, ) - dopravu materiálu (vlak, auto či autobus s vlekem) (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 13) 1.4 Klasifikace vodních toků Klasifikace vodních toků je v podstatě souhrn základních vlastností toků, přehlednosti, průtoku, spádu a nebezpečných míst. Slouţí k lepšímu zorientování se vodáků na jednotlivých tocích a objektivnímu posouzení svých moţností a schopností na daných řekách. Zařazení vodních toků do jednotlivých stupňů obtíţnosti se vztahuje vţdy k optimálnímu vodnímu stavu. Při niţším vodním stavu bývá terén nebezpečný vzhledem k moţnostem poškození lodě, při vyšších vodních stavech se můţe někdy obtíţnost výrazně zvýšit. Důleţitým údajem, který udává spodní hranici sjízdnosti řeky, je minimální stav vody na vodočtu. V naší zemi se pouţívá tzv. alpský systém klasifikace vodních toků, který se mírně liší od systému amerického (Novotný P., 1999). Klidné aţ mírně proudící řeky byly dříve označovány jako ZWA (stojatá voda, jezera, přehrady), ZWB (klidná voda, slabě proudící voda), ZWC (mírně 13

proudící). V současné době se jiţ pouţívá společné označení ZW (z německého Zahmwasser, tj. mírná voda) pro všechny tři stupně. Rychle tekoucí aţ divoké řeky se označují zkratkou WW (z německého Wildwasser, tj. divoká voda ) a římskými číslicemi se rozlišují stupně: WW I (lehká), WW II (mírně těţká), WW III (těţká), WW IV (velmi těţká), WW V (mimořádně těţká), WW VI (hranice sjízdnosti). Dále jsou pak pro jemné rozlišení pouţívána znaménka + (větší obtíţnost) a (menší obtíţnost). Do klasifikace se nezahrnují umělé stavby nebo jezy. Jsou to místa, která se mohou svým stupněm obtíţnosti velmi výrazně vymykat od uváděné klasifikace. I z tohoto důvodu je potřeba jim věnovat zvýšenou pozornost. Podcenění se můţe zle nevyplatit (Lichtag, 1999). Zvolený typ řeky, a tím pádem i obtíţnost, se promítá do potřebného vybavení. Například plovací vesta s helmou by se měly pouţívat jiţ od obtíţnosti WW I. Vodácká helma by se měla pouţívat i na mírně tekoucích řekách s malým mnoţstvím vody. V případě překlopení asi nebude hrozit utonutí, kdyţ je vody v řece po kolena, ale spíše hrozí náraz hlavou o kámen. Proto je helma důleţitá i na klidné vodě jako prevence před úrazem. Pozor také na odlišnosti zahraničních klasifikací, které do obtíţnosti řeky přidávají další kritéria u nás nepouţívaná (např. dostupnost toku). V zahraničí je moţné se setkat i s rozdílným typem klasifikace, coţ platí hlavně o Rusku nebo Americe. Zahraniční řeky bývají odlišné od našich a mají svá specifika, která úzce souvisí s vnímáním obtíţnosti (Lichtag, 1999). 14

Tabulka č. 1: Charakteristika obtíţnosti řek, dostupné z: http://www.kanoe.cz/ clanky/zaklady/kapitola2b.asp označení charakteristika vhodné pro WW I lehké peřeje nebo mírně meandry pokročilé (obr. 3) WW II (obr. 4) WW III (obr. 5) WW IV (obr. 6) WW V (obr. 7) WW VI (obr. 8) mírně těţké peřeje, praktická hranice sjízdnosti pro otevřenou loď těţké peřeje s vysokými nepravidelnými vlnami, obtíţná rozhraní, malé válce, nelze vţdy snadno určit optimální trasu velmi těţké peřeje, vlny s hřebeny, válce, víry a velké karfioly, obtíţná samozáchrana, trať by měla být známa předem extrémně těţké peřeje, těţké válce, spodní proudy, skoky, omezené moţnosti samozáchrany, nutná prohlídka a detailní znalost průjezdu tratí hranice sjízdnosti, nejtěţší podoba všech moţných překáţek zkušené sehraná posádka fyzicky zdatné zkušené posádky v navzájem se jistící skupině výjimečně zdatné a sehrané skupiny, jištění ze břehu týmy speciálně sestavené a trénující za účelem splutí daného úseku doporučená plavidla otevřená kanoe, sportovní pramice kajak, uzavřená kanoe, malé nafukovací lodě zavřené lodě, samovylévací nafukovací kajaky, kanoe, malé rafty zavřené lodě, nafukovací kanoe pro těţký terén, rafty zavřené lodě, velké rafty lodě speciálních konstrukcí dle podmínek daného úseku doporučené vybavení plovací vesta plovací vesta, helma plovací vesta, helma, házecí pytlík plovací vesta pro těţký terén, helma, házecí pytlík, zdravotnické vybavení plovací vesta pro těţký terén, helma, házecí pytlík, zdravotnické vybavení nejlepší dostupné vybavení dle podmínek daného úseku 15

Obrázek č. 3: WWI Obrázek č. 4: WWII Obrázek č. 5: WWIII Obrázek č. 6: WWIV Obrázek č. 7: WWV Obrázek č. 8: WWVI 1.5 Vodácké vybavení pro účastníky školního vodáckého kurzu Vodácké vybavení dělíme na vodáckou výzbroj a vodáckou výstroj. Výzbrojí se rozumí loď a její příslušenství, pádlo, špricdeka či krycí deka, lano, pomůcky pro opravu či vázání lodí a další vybavení potřebné k provozování vodní turistiky a ostatních vodáckých aktivit (Kutová, 1966; Štemprok, 1983). 16

Do výstroje potom zařazujeme oblečení, odvíjející se podle druhu a náročnosti činnosti na vodě. Od základního vodáckého oblečení aţ po speciální neoprenové oblečení, neoprenové boty, vestu, přilbu apod (Štemprok, 1983). Výběr výzbroje a výstroje je ovlivňováno řadou faktorů. Především roční období, ve kterém se chystáme na vodu, aktuální stav vody a s ním související obtíţnost vodního toku, čas strávený na vodě a druh pouţité dopravy lodí a účastníků (Štemprok, 1983). 1.5.1 Vodácká výzbroj Loď Lodí je v dnešní době mnoho druhů a typů. Slalomové lodě, sjezdové, dračí lodě, rychlostní lodě. Pro vodní turistiku je však nejvhodnější a nejčastěji vyuţívaná turistická kánoe, původně pouţívaná jako slalomová loď, která je stabilní a dobře točivá. Rozlišujeme tři základní druhy kánoí, otevřenou, polokrytou a zavřenou. Stále populárnější jsou v dnešní době nafukovací čluny, dvou, čtyř a šestimístné. Jednak z důvodu transportů, po sbalení lze loď naloţit do auta, či odnést na zádech, ale také kvůli nerozbitnosti lodi (Novotný P., 1999). Tabulka č. 2: Typy lodí a její značení Typ lodě Označení kánoe pro jednotlivce C1 kánoe pro dvojici C2 kánoe pro trojici a více C3 a více turistická kánoe s otevřenou palubou T2, T3, atd. kajak pro jednotlivce K1 kajak pro dvojici K2 skládací, nafukovací kajak pro jednotlivce F1 skládací, nafukovací kajak dvojici F2 pramice - nafukovací raftové čluny R2, R4, R6, atd. 17

1.5.1.1. Typy lodí vhodné pro školní kurzy vodní turistiky Kánoe Samba 4.5 Kánoe Samba je svými vlastnostmi vhodná pro vodní toky obtíţnosti ZW WW I. Díky hladkému dnu bez prolisů je velice obratná a rychlá. Dno a špičky lodi je zesíleno a chrání tak loď před proraţením nebo prodřením při neopatrném jeţdění přes kameny. Její délka a výtlak je vhodná pro 2-3 vodáky (Ţelezný, Antonín, 2014). Obrázek č. 9: Kanoe Samba 4.5, dostupné z: http://www.zelezny.cz/cz/kanoesamba.php Tabulka č. 3:Technická data kánoe Samba Technická data Délka 450 cm Šířka 88 cm Hmotnost 35 kg Nosnost min. 350 kg Počet míst 2 nebo 3 Nafukovací kánoe Pálava Pálava je velice univerzální nafukovací kánoe. Díky svým vlastnostem je vhodná pro vodní toky do obtíţnosti WW II. Jedná se o alternativu plastových a laminátových kánoí. V lodi je dostatečný prostor pro umístění bagáţe nebo přidělání třetí sedačky pro dítě. Pálavu je moţné sbalit do 80 litrového batohu a 18

přenést na zádech. Nevýhodou však zůstává absence samo vylévacího dna, které omezuje jízdu na řekách obtíţnosti WW III a těţší (Gumotex a.s., 2014). Obrázek č. 10: Kanoe Palava, dostupné z: http://www.nafukovacilode.cz/ nafukovaci-kanoe-palava-1 Tabulka č. 4: Technická data kanoe Palava Technická data Délka 400 cm Šířka 90 cm Hmotnost 17,5 kg Nosnost max. 240 kg Počet míst 2 + 1 Raft Colorado 450 Jedná se o univerzální člun vhodný pro vodní turistiku jak ve formě kurzů či prázdninových plaveb, tak i pro závodní sjezdy vodních toků do stupně obtíţnosti WW IV. Raft je určen aţ pro 6 členů posádky a uzpůsoben pro závodní způsob plavby na divoké vodě. Zadní část lodi je otevřen, coţ zajišťuje dostatečně rychlý odtok vody z člunu. Tento raft se stal velmi oblíbeným závodním plavidlem a je jediným typem při závodech R4 (Gumotex a.s., 2014). 19

Obrázek č. 11: Raft Colorado 450, dostupné z: http://www.nafukovacilode.cz/ nafukovaci-raft-a-clun-colorado Tabulka č. 5: Technická data raft Colorado 450 Technická data Délka 450 cm Šířka 160 cm Hmotnost 37,5 kg Nosnost max. 600 kg Počet míst 6 Pádlo Stejně tak jako máme mnoho druhů lodí, máme i mnoho druhů pádel. Při vodní turistice si vystačíme se základním kanoistickým pádlem, které se skládá z listu, ţerdě a hlavičky, někdy také nazývané ručky nebo hrušky. Pro klidnou vodu je vhodný list delší, úzký, rovný a symetrický (Svoboda, 2007). Obrázek č. 12: Kanoistické pádlo, dostupné z: http://www.zbozi.cz/vyrobek/ pandakanoe-raft-padlo/ 20

Házecí pytlík Házecí pytlík (obr. č. 13) souţí k záchraně převrhnutých vodáků při vědomí. Jedná se o plovoucí lano z polypropylenu o průměru 10 12 mm, délky 10 25 m, které je uloţeno do vaku z nenasákavé vodonepropustné tkaniny výrazných barev. Na dně tohoto pytlíku je připevněn kus plovoucího materiálu, aby se na hladině udrţelo nejen lano, ale i samotný pytlík (Novotný H., 2001). Obrázek č. 13: Házecí pytlík, dostupné z: http://www.nafukovacilode.cz/zachrann y-hazeci-pytlik Ostatní výzbroj Do ostatní výzbroje můţeme zařadit například koníčkovací lano slouţící k přivázání lodi ke břehu, bezpečnostní lano, které je připevněno kolem boků lodi a slouţí k chycení lodi při převrhnutí. Dále sem můţeme zařadit pumpu na nafukovací čluny, barel či vak na schování suchých věcí, píšťalku atd. (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001). 1.5.2 Vodácká výstroj Plovací vesta Plovací vesta (obr. č. 14) patří mezi nezbytnou výbavu pro jízdu na divokých vodách. Povinné jsou pro děti do 12 let na při jakémkoliv pohybu na vodě. Pro ostatní jsou doporučeny od obtíţnosti WWI. Vesty dělíme do dvou kategorií, pro zajištění pomoci při vědomí a v bezvědomí. Vodácké vesty spadají do 21

první kategorie, coţ znamená, ţe neslouţí jako prostředek, který sám zachrání. Základním kritériem při výběru vesty je její nosnost neboli výtlak. Na řeku obtíţnosti WWI budeme potřebovat vestu s menším výtlakem jak na řeku obtíţnosti WWV. Obecně se dá říct, ţe vesta by měla udrţet hlavu člověka nad vodou. Pro turistiku se doporučuje minimální nosnost vest 7,5 kg, pro rafting a extrémy 14 i více kilogramů. Důleţitou funkcí vesty je ochrana při nárazech a dobrá tepelná izolace. Vesta by neměla překáţet při pádlování ani při plavání. Střih musí být uzpůsobený postavě tak, aby vesta přesně seděla a nemohla se při plavání vysvléknout přes hlavu. (Bílý, Kračmar, & Novotný, 2001, p. 48; Ptáček, 2006, pp. 15-16) Obrázek č. 14: Plovací vesta, dostupné z: http://www.bufo.cz/product.php?id _product=1704 Přilba Je základní ochranou hlavy, chrání ji před úrazem hlavy, často i obličeje, především při převrácení lodě. Helma je nezbytnou součástí výstroje na všechny vodní terény WW. Musí splňovat základní poţadavky: - ochrana hlavy, spánků a zátylku, - dobře sedět na hlavě, - nesmí tlačit, 22

- neomezovat slyšitelnost, - umožňovat dobrý rozhled, - materiál odolný proti proražení či prasknutí, - nenasákavá výplň, - zajištěn dobrý odvod vody z helmy, - upínání pevně spojeno se skeletem nýty. Skelety bývají vyrobeny z kompozitních materiálů a plastů, s pěnovou PU nebo polyamidovou výplní. Je moţné pouţít i hokejistické helmy, v ţádném případě však není vhodná helma cyklistická nebo horolezecká (Ptáček, 2006). Obrázek č. 15: Vodácká helma podle norem ICF, dostupné z: http://www.hiko.cz/ ww-351/ 1.6 Vodní turistika v systému tělesné výchovy Stejně tak jako tělesná výchova tvoří nedílnou součást ţivota člověka, tvoří turistika organickou a nedílnou součást tělesné výchovy. Kromě významného působení na výchovu člověka, má nemalý význam pro zlepšení zdraví a jeho fyzické kondice. Pro správné provozování vodní turistiky je nezbytná celoroční tělesná příprava, neboť na tělesnou zdatnost jsou kladeny vysoké poţadavky. Tělesná 23

příprava vodáka by měla být zaměřena především na získání fyzické zdatnosti, ale především být všestranná. Je vhodné vyuţívat cvičení základní tělesné výchovy, různé hry, jako košíková, odbíjená apod. Tato všestrannost v tělesné přípravě umoţňuje naplno vyuţívat náročnější formy činnosti při vodní turistice. Vodák s dobrou tělesnou přípravou zvyšuje bezpečnost jízdy, je více odolný proti únavě a můţe se více věnovat kulturně poznávací činnosti svého okolí. Všeobecně známý je kladný vliv na lidský organismus při aktivním styku s vodou. Stejně jako plavání a koupání, tak i ostatní vodní sporty jsou pro člověka a jeho organismus velice potřebné a to především v horkých letních měsících. Pádlování a ovládání lodě napomáhá pozitivně nejen rozvoji svalstva, ale i celému kardiovaskulárnímu systému, dýchacímu, zaţívacímu a vylučovacímu ústrojí (Michaláč, 1988; Pulec, 1982). 1.7 Legislativa Splouvání řek je u nás upravováno celou řadou legislativních předpisů. Konkrétně jde o zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě vnitrozemskými vodními cestami, o tzv. Řád plavební bezpečnosti, vyhlášku č. 344/1991 Sb., o tzv. vodní zákon č. 254/2001 Sb., dále o vyhlášky doplňující či upravující tyto zákony. Pokud se jedná o organizovanou vodáckou činnost, musíme zmínit ještě další důleţité dokumenty, kterými se budeme zabývat v následujících kapitolách (Ptáček, 2006) 1.7.1 Obecné legislativní dokumenty Legislativní dokumenty se netýkají pouze vůdců tzv. malých plavidel, tedy vodáků (vyhláška 344/1991 Sb; hlava I, článek 1.01 d), ale upravují také podmínky plavidel velkých, jako jsou výletní a nákladní lodě a pro oblast vodní turistiky jsou z velké části irelevantní. Proto se budeme zabývat pouze ustanoveními, která jsou pro vodní turistiku opravu důleţitá a bezprostředně souvisí s bezpečností. Relevantní informace pro naše potřeby najdeme v článku 2 hlavy IX vyhlášky 344/1991 Sb, která se věnuje speciálně malým plavidlům. Vůdce je přímo 24

odpovědný za technickoprovozní stav lodi i za posádku, dbá na to, aby plavidlo nebylo přetěţováno a osoby na plavidle byly vhodně rozmístěny. Vůdce plavidla je odpovědný za bezpečnost všech členů posádky a to i za situace zhoršujících se klimatických podmínek. V případě vyhodnocení situace jako nebezpečné pro další splouvání, je povinen plavbu včas přerušit vyhláška 344/1991 Sb., článek 9.02) Velice důleţitý je bod vyhlášky 344/1991 Sb., článku 9.07, který zakazuje plavbu a na vodních cestách při vyhlášení 2. a. 3. stupně povodňové aktivity. Zákon č. 114/1995 Sb. 43 pojednává o dopuštění se přestupku osobou obsluhující plavidlo, která je pod vlivem alkoholických nebo psychotropních látek. Dále se zde stanovuje maximální výše pokuty 100 000 Kč za přestupek tohoto typu. 1.7.2 Legislativa pro školní vodácké kurzy V České republice bohuţel neexistuje ţádný souhrnný legislativní dokument pojednávající o pořádání školních akcí zaměřených na vodní turistiku. Důleţité informace proto musíme vybírat z mnoha zdrojů. Obecné předpisy o akcích pro děti jsou obsaţeny v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve věstníku MŠMT ČR, sešitu 2, ročníku 2006, v dokumentu Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeţí, jsou obsaţeny informace a doporučení pro kurzy vodní turistiky (Kutý, 2004). Pro vodácké výlety, stejně jako pro ostatní akce pořádané pro děti, platí zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. V 8 tohoto zákona je vymezeno, kdy se jedná o tzv. zotavovací akci a jaká pro ně platí pravidla. O zotavovací akci se však jedná pouze v případě, ţe je splněna i druhá podmínka a to účast více jak 30 dětí mladších 15 let s dobou trvání akce překračující 5 dní, coţ většina vodáckých akce tuto podmínku nesplňuje. Budeme se proto většinou řídit 12, kdy se jedná o tzv. jinou podobnou akce pro děti, pro kterou platí mírnější pravidla. Základními pravidly jsou hygienická nezávadnost zařízení, dostatečná zásoba pitné vody a zdravotní způsobilost osoby vykonávající dozor, s výjimkou pedagogických a zdravotnických pracovníků. Coţ znamená, ţe kurz můţe vést osoba, která je zdravotně způsobilá, ale nikdy neseděla v lodi (Kutý, 2004). 25

V metodické příručce českého svazu ochránců přírody, Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeţí, najdeme informace přímo k pořádání vodáckých akcí. Nejedná se však o platný legislativní dokument a není tedy závazný pro pořádání školních kurzů. Podle této příručky musí kaţdý vedoucí vodácké akce být kvalifikovaný cvičitel nebo vedoucí vodní turistiky. Všichni účastníci kurzu musí být plavci. Vesty musí mít povinně všichni neplnoletí účastníci, u náročnějších toků i helmy. Kaţdý kvalifikovaný dospělý dozor odpovídá za 5 neplnoletých účastníků. Podle věstníku MŠMT (roč. 2006, sešit 2, čl. 2, odst. 5), kterým se řídí ředitelé škol při vydávání interních školních předpisů, zodpovídá pedagogický pracovník za nejvýše 5 kánoí či kajaků a 2 rafty. Nezmiňuje uţ však minimální potřebou kvalifikaci vedoucích. Dále je povinností vedoucího zjistit plavecké schopnosti ţáků, nestanovuje však, jaké jsou minimální plavecké dovednosti ţáků pro účast na kurzu. Obtíţnost vodního toku by měla být zvolena podle zdatnosti a zkušeností členů skupiny. Doporučena je obtíţnost WW I II. Před samotným vyplutím by mělo proběhnout základní seznámení s výzbrojí a výstrojí potřebné pro splouvání vodních toků a absolvovat s ţáky základní výcvik na stojaté vodě (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). Z doporučeného vybavení můţeme jmenovat vestu, přilbu a pevnou uzavřenou obuv. Vedoucí by dále měli mít u sebe i základní záchranné vybavení; lékárničku, házecí pytlík, mobilní telefon, píšťalku, karabinu a nůţ (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). Před vyplutím je nutné studenty seznámit s denním plánem, délkou plavby, strukturou terénu, upozornit na nebezpečná a obtíţná místa, ale i na přírodní a kulturní zajímavosti v okolí řeky. Kaţdý den by měla být rovněţ provedena kontrola výzbroje a výstroje. Důleţité je určit pořadí lodí, především první a poslední loď, ve které by měl být vţdy aspoň jeden dospělý. Při zastavovaní u břehu se vţdy zastavuje nad lodí, která uţ stojí u břehu, proto se musí posádka snaţit zastavit tak, aby nad ní bylo vţdy dostatek místa pro zastavení ostatních lodí. 26

Dále je důleţité ţáky seznámit se znameními a vodáckými signály (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). Zvláště opatrní musíme být při překonávání jezů. Vhodné je, při neznalosti terénu, zastavit nad jezem a zkontrolovat jeho sjízdnost. Učitel by měl jez sjet jako první a tím ukázat ţákům kde přesně jez sjet. Ovšem pokud si některý z ţáků netroufne a rozhodně jez přenést, neměl by je učitel do sjíţdění nutit. Po celou dobu sjíţdění jezu je učitel na vhodných místech v pozoru připraven na záchranu (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). 1.8 Bezpečnost kurzu Před zahájením kurzu je nutné účastníky proškolit o bezpečnosti a provést základní nácvik techniky jízdy a záchrany a podepsat bezpečnost. Obecně platí zásada 10 účastníků na 1 instruktora, při vyšší obtíţnosti terénu je doporučeno maximálně 5 účastníků. Velice důleţité je dodrţovat zásadu minimálně 3 lodí na vodě, pouţívat dohodnuté signály a pořadí lodí na vodě. Kaţdý instruktor by měl u sebe mít mobil, házečku, nůţ a píšťalku. Pravidla bezpečnosti na vodáckém výcvikovém kurzu Student je povinen: Na kurzu se řídit pokyny vedoucího kurzu, učitelů a instruktorů Na výcvikových kurzech si počínat tak, aby neohrožoval zdraví své ani svých spolužáků a nezpůsobil žádnou škodu při praktickém výcviku nebo v době osobního volna. Dodržovat ubytovací řád, večerku vyhlášenou vedoucím kurzu, a zejména dbát zákazu kouření v ubytovacích zařízeních a zákazem označených prostorách a počínat si vždy tak, aby nezpůsobil požár. 27

Ohlásit závady, které zpozoruje v ubytovacím nebo sportovním zařízení a které by mohly ohrozit bezpečnost studentů, způsobit požár nebo zavinit vznik škody. Oznámit (ve vlastním zájmu) vedoucímu kurzu nebo vyučujícímu každé i drobné poranění, které utrpěl během výcviku organizovaného školou. Mít s sebou k dispozici elastické obinadlo. Nepožívat alkoholické nápoje a jiné návykové látky před začátkem a v průběhu aktivní účasti na výcviku, pod jejich vlivem má přísný zákaz výkonu sportovní činnosti. Používat pro konkrétní pohybovou činnost doporučenou výstroj a výzbroj a ochranné pomůcky. Na kurzech vodní turistiky a raftingu v průběhu celého výcviku používat vodáckou vestu a přilbu. Pro konkrétní pohybovou činnost používat doporučenou výstroj, výzbroj a ochranné pomůcky. Pokud student používá při sportovní činnosti na kurzu vlastní výstroj nebo výzbroj, odpovídá za jeho funkčnost a technický stav. Škola nenese následky vyplývající z tohoto technického stavu. Opustit ubytovací prostor pouze s vědomím vedoucího kurzu, prostor výcviku opustit pouze se souhlasem vyučujícího (Studijní materiály, 2010. Prohlášení: Potvrzuji svým podpisem, ţe jsem byl seznámen s výše uvedenými pravidly bezpečnosti na vodáckém kurzu. Jsem si vědom toho, ţe závazným přihlášením se na výcvikový kurz se tato činnost stává nedílnou součástí výuky se všemi dopady dle studijního řádu. Beru na vědomí, ţe při činnostech v době osobního volna není za případnou škodu na zdraví odpovědná škola a jsem si vědom plné vlastní 28

zodpovědnosti za své jednání v této době. Jsem si vědom skutečností, ţe organizační pokyny vydané vedoucím kurzu, učitelem nebo instruktorem pro daný kurz jsou pro mě závazné (Masarykova Univerzita, 2010). 1.9 Organizace vodáckého kurzu Příprava kurzu je seskupení mnoha činností předcházejících samotné realizaci kurzu, které jsou potřebné k bezpečnému a plnohodnotnému zvládnutí a proţití kurzu. Příprava se musí zahájit minimálně dva měsíce předem, a to postupně a uceleně. Celá příprava se zahajuje po přihlášení jednotlivých účastníků vodáckého kurzu. Před akcí je vhodné o plánovaných řekách získat maximum informací z kilometráţí, vodáckých literatur, internetu nebo od zkušených vodáků, kteří dané řeky jiţ sjíţděli. Na základě těchto informací určíme způsob dopravy účastníků a materiálu. Současně se naplánuje denní harmonogram a zajistí se ubytování v průběhu zájezdu. Následuje zajištění půjčení lodí a kompletního vodáckého vybavení a následná kalkulace kurzu. Velice důleţité je pamatovat na dostupnost zdravotní péče (úraz, nemoc). Velice důleţitá je lékárnička, kterou by měla být vţdy v poslední lodi ve skupině. Konkrétní obsah lékárničky uvedený v tabulce č. 6, je zvolen na základně několikaletých zkušeností s pořádáním akcí tohoto typu a obsahuje nejdůleţitější věci pro týdenní akci s maximálně 30 účastníky. Organizace kurzu by se měla odvíjet od předem stanoveného harmonogramu. Při školním vodáckém kurzu je velice důleţité předcházející večer a ráno před vyplutím zkontrolovat aktuální stav hladiny vody, zda odpovídá schopnostem a dovednostem účastníků. Při zvýšeném stavu vodní hladiny, či při velice nepříznivém počasí je vhodné zvolit náhradní program kurzu. Velice důleţitou zásadou je dodrţovat dostatečnou dobu na osobní volný čas, vaření a stravování, hygienu a odpočinek. Zbylý čas netrávený na vodě je vhodné vyplnit společnými aktivitami a hrami. Celý harmonogram se musí sladit s téměř kaţdodenním přejíţděním a stěhováním se do jednotlivých kempů. 29

Tabulka č. 6: Seznam obsahu lékárničky 1 teplota Paralen 3 plata 2 bolest Ibalgin 400 3 plata 3 průjem infekčního původu Endiaron 3 plata 4 průjem ţivočišné uhlí 3 plata 5 na zastavení průjmu Loperon 1 plato 6 spáleniny Calcium pantotenium - mast 1 tuba 7 dezinfekce Septonex 1 balení 8 zvracení Kinedryl 1 balení 9 projímadlo Suppositoria glycerini čípky 1 balení 10 alergie bodnutí hmyzem Alerid 1 ks 11 dodání energie, hypoglykemie Glukopur hroznový cukr 1 krabka 12 cizí těleso v oku, zánět Opthalmoseptonex 1 ks 13 zástava krvácení vtěsnat do rány Gelaspon 1 ks 14 dezinfekce kůţe i sliznice Jodisol 1 ks 15 upevnění obvazu náplast hladká 1 cívka 16 menší poranění náplast s polštářkem 8x4 cm 10 ks 17 komprese, přímé ošetření obvaz hotový sterilní velký č.2 1 ks 18 komprese, přímé ošetření obvaz hotový sterilní velký č.4 1 ks 19 fixace končetin trojcípý šátek 2 ks 20 zástava krvácení škrtící pryţové obinadlo 70 cm 1 ks 21 krytí ran a popálenin Kompresy Sterilex ES 7,5x7,5cm 1 ks 22 krytí ran a popálenin Kompresy Sterilex ES 10x10cm 1 ks 23 krytí ran, čištění, podloţení Gáza skládaná sterilní 7x5cm 10 ks 24 na cokoliv vata 1 pytlík 25 stahovací punčochový obvaz pruban 1 ks 26 namoţeniny či pohmoţděniny pruţné obinadlo 1 ks 27 na dýchání z úst do úst resuscitační rouška 1 ks 28 krytí otevřených ran rouška PVC 20x20cm 1 ks 29 sterilní ochrana proti infekci latexové rukavice v obalu 1 ks 30 fixace obvazu a šátku nerezová sichrhajcka 2 ks 31 uvolnění oblečení nůţky 1 ks 32 vytaţení drobných předmětů pinzeta 1 ks 33 zadřené drobné předměty injekční jehla 1 ks 34 měření teploty teploměr 1 ks 35 přikrytí proti chladu nebo horku izofolie 1 ks 36 sešití řezných ran mašličky sterilně balené 1 plato 37 čištění ran, špejle s vatovými konci 2 ks 30

1.10 Záchrana a první pomoc na vodě Za předpokladu dodrţování pravidel, zodpovědného přístupu, předvídání, nepřeceňování vlastních sil, s odpovídajícími dovednostmi, zkušenostmi a vhodným vybavením, je moţné minimalizovat rizika vzniku nebezpečných situací. Příprava by měla být však taková, aby bylo v případě potřeby moţné tyto situace řešit optimálním způsobem, coţ znamená s nejmenší újmou a v co nejlepší pohodě. Situace, při kterých potřebuje vodák pomoc, záchranu, ať uţ od přihlíţejících, dalších vodáků na řece, či sebe samého, je spousta. Nejedná se pouze o případy převrţení, či vypadnutí z lodi, ale i například při náhodném pádu (Ptáček, 2006). Za zmínku stojí graf pravděpodobnosti přeţití (Kodeš, Doleţal, & Vambera, 1977, p. 26), znázorněný na obrázku č. 13, z něhoţ lze vyčíst důleţitost prevence, znalosti sebezáchrany a zvláště důleţitý význam jízdy ve skupině. Obrázek č. 16: Pravděpodobnost přeţití (převzato z Kodeš, Doleţal & Vambera, 1977) V předchozích kapitolách jiţ bylo pojednáno o prevenci, následující kapitoly se budou týkat sebezáchrany a záchrany házecím pytlíkem. Mezi další 31

způsoby záchrany patří záchrana upoutaným zachráncem a záchrana upoutanou lodí. Poslední dva zmiňované způsoby záchrany jsou však pro běţného vodáka - zachránce bez praktického výcviku pod dohledem zkušených profesionálů - ţivotu nebezpečné. Proto by se vodáci bez praktického výcviku neměli pokoušet o záchranu tonoucího z válce jiným způsobem jak házecím pytlíkem. Často se totiţ stává, ţe kromě tonoucího se v dobré víře pomoci utopí i zachránce. Vše důleţité o záchraně je moţné si vyzkoušet a naučit na kurzech pořádaných vodáckou školou záchrany. Předněji se jedná o kurzy záchrany na tekoucí vodě a záchrany z válce (Ptáček, 2007). 1.10.1 Sebezáchrana Hlavním předpokladem úspěšnosti sebezáchrany je umět plavat. Za plavce lze všeobecně povaţovat člověka, který zvládne uplavat bez přestávky minimálně 200 m jedním stylem a zároveň je schopen uplavat alespoň 15 metrů pod vodou. Jeden z nejrychlejších způsobů sebezáchrany je jednoznačně eskymácký obrat. Ten však není moţno provádět na všech typech lodí. Samotné zvládnutí eskymáckého obratu je dosti obtíţné a je zapotřebí dostatečného nácviku, neboť při nácviku eskymáckého obratu na klidné vodě bez vedlejších vlivů je daleko jednodušší neţ následně na tekoucí vodě. Ve většině situací tak není jiná moţnost neţ se spoléhat na dovednosti pasivního či aktivního plavání (Ptáček, 2006, p. 50). 1.10.1.1. Pasivní plavání Základem defensivního, tzv. pasivního plavání je poloha vleţe na zádech s nohama dopředu. Nohy jsou pokrčeny, ruce dále od těla a hlava je přitaţena k hrudi. Důleţité je leţet tak, aby hýţdě a chodidla byly co nejblíţe k hladině a nemohlo dojít k zaklínění pod kamenem. Tento způsob plavání lze vyuţít především v rychle tekoucí vodě, kde by aktivní plavání v poloze na břiše bylo velice nebezpečné, a necháme se unášet proudem. Chodidla jsou vyuţívána pro tlumení nárazů při kontaktech s kameny, paţemi se koriguje směr plavání. Bezpečnější bývá plavání hlavním proudem uprostřed koryta, kde nedochází ke kontaktu s naplaveninami zachycující se v blízkosti břehů. Pasivní plavání se vyuţívá ihned po převrţení či pádu do vody a tím se naskytne dostatek času k zorientování v terénu. Od pasivního plavání se upouští aţ ve chvíli, kdy se 32

naskytne vhodné místo k vylezení na břeh. Pro vylezení na břeh je nejvhodnější vyuţít vratný proud, který se vytváří za velkými kameny a je zpravidla slabší neţ proud hlavní. Pro překonání rozhraní mezi hlavním a vratným proudem se vyuţívá jiný způsob plavání, tzv. aktivní (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). 1.10.1.2. Aktivní plavání Aktivní plavání slouţí k dosaţení daného místa v řece. K plavání se vyuţívá jak kraul, tak prsa v závislosti na fyzické kondici a vzdálenosti, kterou je třeba překonat. Při aktivním plavání v poloze na břiše se zvyšuje riziko úrazu, proto je vhodné touto metodou plavat co nejméně. Kromě jiţ zmíněného překonání rozhraní se pouţívá k plavání na překáţku, které není moţné se vyhnout (padlý strom), a při pasivním plavání by hrozilo riziko vtaţení pod překáţku. V těchto případech se tedy plave na břiše hlavou napřed, nohy by měly být co nejblíţe hladině. Rukama sáhneme na překáţku a přetáhneme se přes ni. Při plavání ke břehu, se překoná rozhraní nejlépe v první třetině a to rychlým kraulem. Další způsob dopravy ke břehu je tzv. valivý, kdy se střídá plavecký způsob znak a kraul, takzvaně válíme sudy (Ptáček, 2006, pp. 51-53). 1.10.1.3. Postup po převrţení lodi Po převrţení lodi se postupuje klidně a racionálně, coţ umoţní dobře zafixované správné návyky. Mezi velice nebezpečné patří převrţení v mělké vodě, při kterém můţe velice snadno dojít k nárazům do oblasti obličeje a hlavy. Za vhodné se tudíţ povaţuje vyskočit v lodi těsně před převrţením či se při vylézání opřít o pádlo. V případě hlubšího koryta se vyčká na úplné přetočení lodi, tak ţe je tělo vyvěšeno a tím je větší prostor k manipulaci a snazšímu vyklouznutí z lodě, coţ se můţe hodit především u lodí, ve kterých se klečí a jsou k loni přivázáni. Po vyplavání z vícemístné lodi se zkontroluje, jestli se spolujezdec v pořádku dostal z lodi a popřípadě se mu snaţíme pomoci. Velice důleţité je nikdy nepouštět pádlo, pouze pokud se jedná o situace, které by dotyčného bezprostředně ohroţovalo. Dále se snaţit doplavat vedle lodi, tak aby byl dotyčný vidět a sledovat, zda se nesnaţí někdo o záchranu a vyhýbat se překáţkám. Za velkou chybu se povaţuje v rychlém proudu převrţenou loď obracet. Hrozí totiţ, ţe by se mohla zalít vodou a tím by 33

byla v lepším případě prakticky neovladatelná. V horším případě hrozí její úplné potopení pod hladinu, či snadnější zaklínění pod překáţkami. Z tohoto důvodu je nejvhodnější loď nepřevracet, nasměrovat osu lodi podélně s hlavním proudem a drţet za záchranné oko, které je výše po proudu řeky. Nikdy se neplave vedle lodi, či dokonce pod lodí, z důvodu velkého nebezpečí například přimáčknutí plavajícího lodí na překáţku. Stejně jako při plavání bez lodi se i zde volí defensivní způsob plavání, který minimalizuje riziko vzniku zranění (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011; Ptáček, Bezpečně na tekoucí vodě, 2006, pp. 54-55). Pro přiblíţení se ke břehu se i zde, stejně jako při plavání bez lodi, pouţije vratný proud. Při plavání, kdy se v jedné ruce drţí loď a ve druhé pádlo, není ţádná další moţnost k manévrování. Proto se tato situace řeší odhozením pádla na břeh. Pro překonání rozhraní je vhodné vyuţít sílu hlavního proudu, kdy se horní část lodi stočí ke břehu do vratného proudu a tím hlavní proud pomůţe posunout celou loď přes rozhraní do vratného proudu. Ostatní postupy jsou obdobné jako pro plavání bez lodi (Ptáček, 2006, pp. 55-56). 1.10.1.4. Sebezáchrana z válce Krátkou zmínku by určitě zaslouţila i sebezáchrana z válce, jelikoţ informace ze starších a novějších pramenů jsou značně rozdílné. Většina vodáků tak zná a zastává názor, ţe správný a jediný způsob sebezáchrany z válce je dostat se z vývařiště podplaváním pod válcem u dna, jak uvádějí Kodeš, Doleţal a Vambera v jejich publikaci z roku 1977. V novější literatuře (Ptáček, 2007, pp. 23-24) jsou jiţ, co se týče tohoto tématu doporučení konkrétnější a opatrnější. Moţnosti úniku z válce spodním odtokovým proudem uvádějí v konkrétních souvislostech a ukazují jejich rizika a omezení. Podplavání válce uvádí jako mýtus či polopravdu a nastiňuje správnou techniku. Plavající by se měl dostat k přepadové desce, zanořit se ke dnu a následně spodním odtokovým proudem vyplavat ven. Existence spodního proudu zde není popřena, zároveň však, ale upozorňuje na riziko vtaţení pod podemletý jez či náraz na kameny. Je zde také nutné ponořit se pod přepadávající vodu, coţ je velice nepřirozené, obtíţné a v případě parabolické či šikmé desky téměř nemoţné. Zastánci této teorie uvádějí pro větší šanci úspěchu podplavat válec, svléknout si 34

vestu, která svým výtlakem zabraňuje ponoření. Toto se však můţe povaţovat za velice nebezpečné v případě, ţe se vyplavání na poprvé nepovede, plavající ve válci zůstane a tím pádem ztrácí moţnost jiného způsobu záchrany. Další riziko přichází v případě, ţe by se dotyčnému podařilo vyplavat, ale při podplavávání by se vynořil sice za linií vývaru, ale v bezvědomí, jeho tělo nezůstane u hladiny, coţ můţe opět znesnadnit další záchranu. Ptáček (2007, pp. 18-21) nejen kritizuje zastaralé způsoby záchrany, ale také popisuje nový způsob. V první řadě zmiňuje obecná doporučení, jako je zachovat klid, šetřit síly a následně nastiňuje vhodný vzorec chování. Ještě neţ se ocitneme ve vývařišti, je nutné se pořádně nadechnout a posléze vyčkat, aţ se vlivem výtlaku vesty vynoříme nad hladinu. Snaţit se sám vyplavat nad hladinu je vzhledem k moţné dezorientaci pod vodou velice nebezpečné a můţe se stát, ţe poplaveme opačným směrem ke dnu. Po vynoření se je důleţitě se zorientovat a odhadnout, kde se nachází odtokové proudy. Většinou se nachází aţ u břehů. Dalším moţným únikovým místem je prostor mezi dvěma karfioly u vývarové linie. Po vyhodnocení situace a učení nejvhodnějšího místa pro únik je zapotřebí na toto místo doplavat. Nejvhodnější je plavat šikmo proti proudu válce zhruba v uprostřed vzdálenosti přepadu a vývarové linie. Při šikmém směru pohybu nám s dopředným pohybem napomáhá proud. Velice důleţité je vyhnout se plavání blízko přepadu, kde hrozí opětovné staţení pod vodu. Po celou dobu sebezáchrany z válce je důleţité plavat velice agresivně a po dosaţení odtokového proudu ještě agresivněji. Praxi je sebezáchrana samozřejmě mnohem sloţitější, neţ jak zde bylo popsáno. Je nutné si však zapamatovat, ţe ani dokonalé zvládnutí této techniky, kterou je moţno zdokonalit např. na kurzu Záchrana z válce, není nutně zárukou vyplavání z jakéhokoliv válce. Jako příklad je moţné uvést zdymadla v Ústí nad Labem, na kterých voda přepadává z více jak třímetrové výšky a síla válce a délka vývařiště je tak obrovská, ţe sebezáchrana je zde absolutně nemoţná. Na závěr je proto vhodné připomenout, jak důleţitá je prevence vzniku nebezpečných míst. 1.10.1.5. Záchrana pomocí házecího pytlíku Házecí pytlík byl jiţ popsán v jedné z předchozích kapitol. Tato kapitola se bude zabývat způsoby jeho pouţití při záchraně. 35

Házecí pytlík slouţí pro záchranu plavce, který je při vědomí. Je vhodné, aby sebou kaţdá skupina vodáků měla minimálně dva házecí pytlíky, neboť se jedná o nejrychlejší a nejbezpečnější způsob záchrany plavajícího při vědomí. Házecí pytlík by měl být připnut na vhodném místě tak, aby byl vţdy co nejrychleji dostupný. Za vhodné umístění se proto povaţuje připnutí karabinou ke šprajcu lodi, lana upevněná kolem lodi, nebo u speciálních vest přímo připnuté na vestě. Při vysednutí z lodi a prohlídce neznámého či obtíţného místa, je vhodné brát házecí pytlík sebou, neboť se můţe neočekávaně hodit (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). Při záchraně házecím pytlíkem je důleţitá správná volba stanoviště. Vhodné je se postavit níţ pod kritické místo, ale současně nad vratný proud, tak aby se zachraňovanému podařilo, díky kyvadlovému způsobu pohybu házecího pytlíku, do něj dostat. Neméně důleţitá je i bezpečnost zachránce, který nesmí být strţen do proudu. Vhodný způsobem můţe být zapření se o kámen, drţení další osobou nebo připoutání dalším lanem k pevnému dobu, např. stromu. Moţné je také přivázat samotný házecí pytlík k pevnému bodu. Moţností je několik, zakázané je však přivazování zachránce k házecímu pytlíku, či obmotávání lana kolem ruky. Při náhlé nečekané události musí být zachránce schopen se z lana rychle vyprostit a pustit jej. Aby mohla být záchrana házecím pytlíkem účinná, je v první řadě důleţité, aby zachraňovaný o úmyslu zachránce věděl. Proto se musí v první řadě navázat se zachraňovaným kontakt, ať uţ auditivně, pískáním na píšťalku či voláním nebo vizuálně, např. máváním. Před samotným hodem otevře zachránce hrdlo pytlíku a vytáhle z něj asi dva metry lana. Při plavání zachraňovaného v proudu, musíme brát v potaz, ţe samotný hod pytlíkem trvá pár vteřin a zachraňovaný jiţ za tu dobu nebude na stejném místě. Proto se musíme snaţit odhadnout rychlost proudu a pytlík házet před zachraňovaného v poměrné vzdálenosti. Pytlík se hází obvykle spodem. V případě nezdařeného prvního pokusu záchrany neztrácíme čas namotáváním lana zpět do házecího pytlíku, ale lano pouze smotáme do ruky tak, aby se při dalším hodu nezamotalo, pytlík napustíme vodou a opět házíme (Základní zásady bezpečnosti na vodě, 2011). 36