Sicílie: Slizká chobotnice Již dlouho víme, že se vychloubání Cesara Moriho, že porazil mafii, ukázalo jako neopodstatněné a že Moriho operace byla z dlouhodobého hlediska neúspěšná. Ostatně jakmile fašismus padl a došlo k obnovení demokracie, nechvalně proslulé sicilské bratrstvo započalo novou fázi své historie, jež se nakonec ukázala jako arogantnější a krvežíznivější než kterákoli před ní. O tom, kdo je za obrodu mafie po druhé světové válce odpovědný, se dodnes vedou živé debaty. Zastánci konspiračních teorií tvrdí, že za vše mohou Američané: mafie se prý vrátila spolu se spojeneckou invazí roku 1943. Pesimisté obviňují italskou demokracii: bez diktátora u moci země nedokázala vůči organizovanému zločinu nastolit důkladnou represi. Ať už měl následnou obrodu mafie na svědomí kdokoliv, většina vzpomínek na tažení s cílem ji vymýtit víceméně souvisela s fašistickým troubením do boje. I někteří mafiáni vzpomínali na události konce dvacátých let dvacátého století s mrazením v zádech. Jistý muž cti, ačkoli byl tehdy příliš mladý, než aby si na Moriho operaci pamatoval, roku 1986 uvedl: Hudba se (za fašismu) změnila. Mafiáni měli tvrdý život A po válce už mafie sotva existovala. Sicilské mafie byly do jedné rozvrácené. Mafie byla jako rostlinka, která se už nepěstuje. Až donedávna tedy byla dějinná vzpomínka na titánské represivní tažení Železného prefekta na Sicílii v zásadě jednotná: ač- 336
Sicílie: Slizká chobotnice koli nedošlo ke zničení mafie, přinejmenším se musela sklonit před dunivou silou fašistického státu. Až donedávna. Tedy až do roku 2007, kdy přední italský historik mafie odhalil překvapivou zprávu, která ležela zapomenutá v palermském státním archivu. Kvůli této zprávě jež má několik set stránek, připočteme-li i dvě stě dvacet osm příloh je nyní třeba příběh o posledním boji fašismu s mafií zcela přepsat. A někteří nadaní mladí historikové na Sicílii už jej také pilně přepisují. Ukazuje se, že součástí Moriho operace byla jedna z nejpropracovanějších lží v dějinách organizovaného zločinu. Zpráva pochází z července roku 1938 a pojednává o stavu zákona a pořádku na Sicílii od skončení posledního velkého mafiánského procesu roku 1932. Měla hned osmačtyřicet autorů, přičemž všichni byli členové speciální sdružené jednotky karabiníků a policistů známé pod těžkopádným názvem Královský generální inspektorát veřejné bezpečnosti na Sicílii zkráceně inspektorát. A většina jeho členů, soudě dle jejich příjmení, byli Sicilané. Zpráva začíná takto: Navzdory opakovaným vlnám důkladných opatření přijatých policií i soudnictvím (v rámci Moriho operace) přetrvává zločinecká organizace známá na Sicílii i jinde pod vágním označením mafie i nadále; ve skutečnosti nikdy existovat nepřestala. Došlo pouze k několika odmlkám, jež vzbudily dojem, že zavládl klid Panovalo přesvědčení, že a jistí lidé se o tom ve zlé víře snažili všechny ostatní přesvědčit mafie byla zcela vymýcena. Ale to vše byl pouze lstivý a důmyslný manévr zosnovaný mnoha mafiánskými činiteli těm, kterým se během represálií podařilo uprchnout anebo se vyhnout podezření. Jejich hlavním cílem bylo oklamat úřady a obměkčit takzvané veřejné mínění, aby mohli operovat s ještě větší svobodou a zvráceností. Inspektorát uvedl, že se mafii podařilo fašismu prodat efektní atrapu. Někteří bossové využili samotné síly a propagandistické 337
Pokrevní bratrstvo okázalosti Moriho operace k navození dojmu, že zmizeli. Mafie disponovala vlastní propagandistickou agendou působit zničeně a její poselství zvěstovaly poslušné hlásné trouby fašistického režimu. Jako by vlastně pravými autory Moriho pamětí Poslední boj s mafií byli palermští kápové. Příběh zprávy z roku 1938 začíná už léta Páně 1933, necelý rok po skončení posledního Moriho procesu, kdy následná mohutná vlna zločinnosti jasně dokázala, že policejní struktury zavedené Železným prefektem už svému účelu nestačí. Policie a karabiníci byli reorganizováni a utvořili elitní jednotku, která s kriminalitou měla bojovat: Královský generální inspektorát veřejné bezpečnosti na Sicílii. A tak fašistický stát začínal s mafií válčit úplně nanovo, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát se národní ani mezinárodní veřejnost, která hltala zprávy o hrdinství Železného prefekta, o přijatých opatřeních nedozvěděla nic. Pracovníci inspektorátu navázali tam, kde skončila Moriho policie roku 1929. Začali pomalu shromažďovat důkazy o tom, že mafie na západní Sicílii je organizovanější, než by si kdokoli, snad s výjimkou policejního velitele Ermanna Sangiorgiho, kdy dokázal představit: nazvali ji slizkou chobotnicí. Za výchozí bod byla zvolena provincie Trapani na západním cípu ostrova, kde se Moriho operace projevila nejméně a kde bylo nyní zločinecké běsnění na samém vrcholu: tamní vládnoucí mafie měla všechny své členy na patřičných místech, jak zjistil inspektorát. Když bylo zatčeno velké množství trapanských mafiánů, bossové, kteří zůstali na svobodě, svolali provinční schůzi, kde se mělo rozhodnout o taktické odezvě. Byl rozeslán dopis, jenž všechny v organizaci nabádal omezit násilí na minimum, dokud tato nová vlna represe nedosáhne vrcholu a neodezní. V dalším kole vyšetřování inspektorát odhalil mafiánskou síť pro pašování dobytka, jež čítala tři stovky osob a jež obepínala celý západ ostrova; mafiáni jí říkali Abigeataria tedy cosi jako oddělení krádeží dobytka. Sicilští mafiáni, jak to ostatně činili vždy, spolupracovali na krádežích hospodářských zvířat na jednom místě a jejich přesunu na vzdálené trhy. 338
Sicílie: Slizká chobotnice Následovala jižní provincie Agrigento. Vyšetřováním ozbrojeného napadení autobusu postupně vyšlo najevo, že i zde má mafie formální strukturu. Mafiáni vyšetřovaní inspektorátem užívali pro místní buňky této struktury výrazu rodiny. Rodiny své aktivity nezřídka koordinovaly. Kupříkladu muži, kteří napadli onen autobus, pocházeli ze tří různých rodin; než jim šéfové nařídili, aby přepadení provedli, nikdy jeden druhého neviděli, přesto úkol splnili ve vzájemné souhře. Ještě znepokojivější bylo odhalení, že když roku 1932 spěly procesy v rámci Moriho operace k závěru, obdrželi agrigentští bossové oběžník z Palerma nabádající je, ať se semknou a nachystají se na obnovení rozsáhlé kriminality. K nejvýmluvnějším svědectvím, která inspektorát shromáždil, patří výpověď doktora Melchiorra Allegry, praktického lékaře, rentgenologa a plicního specialisty, jenž provozoval kliniku v Castelvetranu v provincii Trapani. Allegra byl v létě roku 1937 zatčen, načež nadiktoval věcnou šestadvacetistránkovou výpověď, která vrhla světlo policejní práce inspektorátu zpět do minulosti. Allegra byl zasvěcen v Palermu roku 1916, aby mohl vydávat falešná lékařská osvědčení mužům cti, kteří se chtěli vyhnout službě v první světové válce. Mezi mafiány, kteří byli doktoru Allegrovi formálně představeni jako bratři, byli lidé nejrůznějšího postavení, počínaje vozky, řezníky a prodavači ryb a konče poslanci a členy pozemkové aristokracie. Po světové válce se bossové provincií a rodin často sjížděli z celé Sicílie na setkání v podniku Birreria Italia, stylové kavárně, pekárně a baru, jenž se nacházel na křižovatce ulic via Cavour a via Maqueda v samém centru Palerma. Po několik let, až do chvíle, než fašistická policie pojala podezření, byla Birreria Italia středobodem mafiánského světa, společenským klubem gangsterské elity ostrova. Inspektorát si byl velmi dobře vědom, že lidé, které doktor Allegra označil za bratry, trvale vedou válku proti sobě navzájem, ať už otevřenou, nebo vyhlášenou. Mafie tíhla k bratrovražedným rozbrojům plynoucím z neshod, které se, ať už byly čerstvé, či dávné, téměř vždy točily kolem toho, kdo má získat 339
Pokrevní bratrstvo moc ohledně rozdělování nejrůznějších pozic v organizaci. Právě takovýto bratrovražedný rozbroj nabídl inspektorátu možnost proniknout do samého jádra mafie, do citronových hájů kotliny Conca d Oro kolem Palerma. Když Železný prefekt v říjnu roku 1925 poprvé zavítal do Palerma, okamžitě ho zaujala planina Piana dei Colli, severní část Conca d Oro, kde se už v sedmdesátých letech devatenáctého století s mafií potýkal inspektor Ermanno Sangiorgi. Půl století nato byla Piana dei Colli dějištěm mimořádně zuřivého boje mezi dvěma mafiánskými frakcemi. Kvůli tomuto konfliktu zůstávaly na ulicích v centru Palerma ležet mrtvoly, z nichž mnohé patřily vysoce postaveným bossům. Některé mafiánské dynastie, jež oblasti vládly už od šedesátých let devatenáctého století, toto krveprolévání nepřečkaly. A ty, jimž se to podařilo a které neprchly do Ameriky, Tuniska či Londýna, pozatýkali policisté Železného prefekta. Poté Mori odešel a zase zavládl klid. Inspektorát zjistil, že mafiáni z Piany dei Colli, kteří byli propuštěni, případně se po skončení Moriho operace vrátili z vyhnanství, nemohli své rodiny reorganizovat kvůli zbytkům napětí, jež mezi nimi panovalo. Vraždění pod heslem oko za oko pokračovalo. Roku 1934 byl zabit jistý boss jménem Rosario Napoli; pachatelé se pokusili vraždu hodit na Napoliho synovce. Tento synovec byl prvním palermským mafiánem, který poskytl inspektorátu informace. Jeho výpověď pomaličku přerostla doslova v kaskádu doznání dalších gangsterů, z nichž někteří popsali i iniciační rituál, jímž při vstupu prošli. Jako v mnoha jiných případech i zde omerta selhala. Shromážděním těchto výpovědí a jejich trpělivým ověřováním se inspektorátu podařilo sestavit obraz války v Conca d Oro, jenž na Mussoliniho nabubřelé výroky v projevu na svátek Nanebevstoupení Páně vrhal ještě kritičtější světlo. Protagonisty tohoto nového příběhu byli bratři Marasovi, Francesco, Antonino, a především Ernesto generalissimus, jak ho nazval inspektorát. Politickou základnu měli bratři Marasovi v západní části Conca d Oro, mezi Monreale a Porta Nuova. Tedy při cestě, po níž kráčel Turi Miceli se svou mafián- 340
Sicílie: Slizká chobotnice skou bandou, když v září roku 1866 zahájili v Palermu povstání. Stejně jako Turi Miceli měli i bratři Marasovi peníze. Inspektorát dokonce odhadl, že celková hodnota jejich majetku, dobytka a dalších aktiv dosahovala výše několika milionů lir. Jeden milion lir tehdy odpovídal přibližně dvaapadesáti tisícům dolarů (cca milion korun pozn. překl.) a tato částka měla roku 1938 kupní sílu zhruba 1,7 milionu dnešních dolarů (cca dvaatřicet milionů korun pozn. překl.): lze tedy oprávněně konstatovat, že Marasovi byli vskutku velmi bohatí zločinci. Nejznepokojivějším poznatkem, jehož se členové inspektorátu o bratrech Marasových dopátrali, byla jejich schopnost získávat si přátele mezi příslušníky vládnoucí třídy ostrova, vyhýbat se jakémukoli podezření, maskovat moc, kterou získali násilím, a zakrývat krvavé stopy provázející jejich vzestup. Vzhledem k tomu, že otrávili politický systém v období předfašistických vlád, mohli vyvíjet svoji pochybnou zločinnou činnost na zemědělských statcích, v citroníkových hájích, ve městě, v předměstských obcích, na venkově. Vždy se jim podařilo zůstat skryti ve stínech vrhaných baronskými a knížecími erby, vyznamenáními a tituly. Kvůli ostudné povolnosti projevované lidmi, kteří mají zodpovídat za spravedlivý a efektivní výkon práva, se jim pokaždé podařilo uniknout trestu. Ovšem za maskou politika, za zdvořilostním titulem, za vše prostupujícím pokrytectvím a impozantním jměním se skrýval zločinec nejhrubšího zrna se zlými, chamtivými instinkty, jehož bojechtivá raná léta v řadách podsvětí na něm zanechala nesmazatelnou stopu hanby. Důkazem toho, jak úspěšně bratři Marasovi dokázali tuto nesmazatelnou stopu hanby skrývat, je skutečnost, že až do nalezení zprávy inspektorátu roku 2007 se o nich kroniky mafiánské historie téměř nezmiňují. Nikde žádné fotografie, policejní popisy, dokonce téměř ani žádné klevety: zločinecká síla, jejíž vliv umocňovala skutečnost, že nebyla spatřena ani pojmenována. 341