SROVNÁNÍ KLASICKÝCH A INOVATIVNÍCH ZPŮSOBŮ ZAKLÁDÁNÍ SKLADEBNÝCH ČÁSTÍ ÚSES; VÝHODY, NEVÝHODY

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici SROVNÁNÍ KLASICKÝCH A INOVATIVNÍCH ZPŮSOBŮ ZAKLÁDÁNÍ SKLADEBNÝCH ČÁSTÍ ÚSES; VÝHODY, NEVÝHODY D i p l o m o v á p r á c e Lednice 2011 Bc. Radim Živocký

P r o h l á š e n í Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Srovnání klasických a inovativních způsobů zakládání skladebných částí ÚSES; výhody, nevýhody vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, 8. května 2011......... Radim ŽIVOCKÝ P o d ě k o v á n í Tímto bych rád poděkoval doc. Ing. Petru Kučerovi, Ph.D. za vedení práce, rodičům a přátelům za možnost konsultace a morální podporu. 2

O b s a h 1 ÚVOD...5 2 CÍL PRÁCE...6 3 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY...7 3.1 HISTORICKÝ VÝVOJ ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY...7 3.2 VÝZNAM KRAJINNÉ ZELENĚ...8 3.2.1 Bodová zeleň...9 3.2.2 Liniová zeleň...9 3.2.3 Plošná zeleň...10 3.3 NÁVRH ÚSES A JEHO SKLADEBNÝCH ČÁSTÍ...11 3.3.1 Kostra ekologické stability a její vymezení...11 3.3.2 Zásady pro obnovu a zakládání skladebných částí ÚSES...13 3.3.3 Specifika projekce a realizace skladebných prvků ÚSES...14 3.3.4 Kriteria pro hodnocení efektivnosti realizace biocenter a biokoridorů ÚSES...15 3.4 PROSTOROVÁ A FUNKČNÍ VÝCHODISKA TVORBY ÚSES...15 3.4.1 Úrovně systému ekologické stability...16 3.4.2 Skladebné prvky ÚSES...16 3.5 DOKUMENTACE ÚSES...18 3.6 LEGISLATIVA...19 3.6.1 Základní legislativa k ÚSES...19 3.6.2 ÚSES v rámci návrhu a realizace společných zařízení komplexních pozemkových úprav...21 3.6.3 Možnosti financování...22 3.7 NEGATIVA A PROBLÉMY SPOJENÉ S PLÁNOVÁNÍ A REALIZACÍ ÚSES...23 3.8 ZAHRANIČNÍ EKVIVALENTY ÚSES...25 3.9 ZAKLÁDÁNÍ A ÚDRŽBA SKLADEBNÝCH PRVKŮ ÚSES...25 3.9.1 Způsoby zakládání skladebných částí ÚSES...26 3.9.1.1 Technologie směřující k podpoře ekologické sukcese... 26 3.9.1.2 Technologie zakládání dřevinných porostů výsevem... 30 3.9.1.3 Technologie zakládání dřevinných porostů vegetativními způsoby... 30 3.9.1.4 Technologie zakládání dřevinných porostů výsadbou lesnických a školkařských sazenic... 30 3.9.1.4.1 Dokončovací a rozvojová péče... 33 3.9.1.4.2 Udržovací péče... 35 3.10 VÝZKUM...36 4 NÁVRHOVÁ ČÁST...38 4.1 ANALÝZA ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ...38 4.1.1 Lokalizace a širší vztahy...38 3

4.1.2 Přírodní podmínky...38 4.1.3 Stručná historie osídlení a využívání krajiny...42 4.1.4 Urbanistická struktura řešeného území a dopravní situace...44 4.1.5 Rozvojové materiály...44 4.1.6 Druhová struktura lesních porostů v okolí a jejich význam jako zdroje diaspor...44 4.1.7 Geobiocenologické členění řešeného území...45 4.1.8 Ekologická kvalita stávajících vegetačních prvků...45 4.2 NÁVRH...45 4.2.1 Metodika...45 4.2.2 Varianta A založení klasickým způsobem...46 4.2.3 Varianta B založení pomocí řízené sukcese...47 4.3 PROGNÓZA VÝVOJE VEGETAČNÍCH PRVKŮ A VYSPĚLOSTI EKOSYSTÉMŮ...49 5 DISKUSE...52 6 ZÁVĚR...54 7 SOUHRN A RESUME...56 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...59 9 SEZNAM PŘÍLOH...65 10 ZKRATKY A ZNAČKY...67 4

1 ÚVOD Územní systém ekologické stability je u nás v současnosti jeden z nejsilnějších nástrojů ochrany přírody a krajiny. Od dob vzniku samotného konceptu, procházel tento systém strastiplnou cestou skeptického odporu, kdy však získával stále více respektu. Dnes, má tento metodicky rozpracovaný systém pevné místo v naší legislativě. Tak, jako se vyvíjela jeho percepce profesionály i laiky, vyvíjely se i podrobné technologie pro jeho realizaci a péči, zejména díky praktickým zkušenostem jeho zastánců. Tyto technologie čítají několik metod, které se osvědčily a můžeme je nazvat jako konvenční. Vývoj by však ani v této sféře neměl ustávat. Proto je důležité přicházet s novými návrhy pro vylepšení realizačních metod a především je testovat v praxi. Jedině tak můžeme podpořit samotnou myšlenku a poslání systémů ekologické stability a přispět tak ke zlepšení stavu tak jedinečné a krásné krajiny, jakou je ta naše. 5

2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je vypracování dvou projektů rozdílných způsobů založení skladebného prvku územního systému ekologické stability, konkrétně lokálního biokoridoru 245 v katastrálním území Vsetín, lokalita Velký Skalník. Cílem je vyhodnotit rozdílnost ve finanční a pracovní náročnosti na jeho založení, rozvojovou a dokončovací péči. Dalším cílem, je vypracování prognóz vývoje těchto vegetačních prvků a stanovit vyspělost ekosystémů v určitých časových horizontech po jejich založení. Práce se tímto snaží jasně stanovit přednosti a nedostatky těchto rozdílných způsobů zakládání u obou variant. Cílem práce není snaha přesvědčit, že řízená sukcese nebo jiné alternativní způsoby zakládání skladebných prvků ÚSES jsou vhodnější, ale poukázat na to, že v určitých případech mohou být rovnocennou obdobou konvenčních způsobů zakládání těchto vegetačních prvků, které by měla legislativa podpořit. 6

3 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 3.1 Historický vývoj územního systému ekologické stability Rostliny a jejich různorodá společenstva prošly v průběhu evoluce markantními změnami. Transformované v drobné ostrůvky či mozaiky přežívaly cyklicky se opakující doby ledové a meziledové. S rozmachem člověka a zvětšující se potřebou zemědělské půdy a zástavby bojují o místo k životu, aby se mohly později těšit jeho uvědomění a snaze o jejich ochranu. S vývojem středoevropského osídlení prostoru se zvyšoval tlak člověka na krajinu. Lesní porosty, které zaujímaly naprostou většinu našeho území, byly pozvolna vytlačovány na úkor polních a lučních ekosystémů. Primární přírodní krajina byla přeměněna v krajinu kulturní, která pro své udržení vyžaduje přísun dodatkové energie. Dnešní specifickou biotickou formací kulturní krajiny jsou dřevinná liniová společenstva mající ekotonový charakter, který podmiňuje vysokou biodiverzitu. V kulturní krajině se tato společenstva vyvíjela na agrárních terasách a kamenicích, kolem cest a na hranicích pozemků. V oblasti nížin a plochých pahorkatin, tedy nejintenzívněji využívaných zemědělských krajinách, bylo však těchto formací málo, nebo úplně chyběly. Zvýraznění problému kulturní krajiny umocnila léta sedmdesátá provedením blokace honů do obrovských polních celků vyznačujících se absolutní ekologickou nestabilitou (ÚRADNÍČEK 2005). Ve druhé polovině 20. století se postupně začaly v krajině střední Evropy výrazně projevovat negativní důsledky rozvoje průmyslu, zemědělství, lesního hospodářství, urbanizace a dalších antropických aktivit. Koncem 60. let minulého století si čeští a slovenští přírodovědci uvědomili, že pro harmonický vývoj krajiny je nezbytné začlenit do územních plánů ekologické podklady. Návrh soustavy přírodovědných podkladů zpracoval moravský geobotanik a sozolog Jan Šmarda (1969). Na Šmardův záměr geobiologického plánu krajiny navázal M. Ružička a se svými spolupracovníky vytvořil LANDEP ucelenou koncepci krajinně-ekologického plánu (Ružička, Drdoš 1973, Ružička, Miklós 1982). V průběhu 80. let 20.století se prezentovaly snahy o územní zabezpečení ekologické stability. Vznikla myšlenka harmonické kulturní krajiny jako krajiny, která by se vyznačovala tím, že by se do destabilizovaných ploch vhodně rozmístily plochy ekologicky stabilnějších a přírodě co nejbližších ekosystémů (ÚRADNÍČEK 2005). 7

V roce 1986-1988 (BÍNOVÁ 2011) vytvořil společný interdisciplinární tým českých a slovenských odborníků koncepci územních systémů ekologické stability krajiny (Buček, Lacina 1984, Buček, Lacina, Löw 1986). Po roce 1989 se staly územní systémy ekologické stability krajiny zákonem požadovanou součástí územních plánů v Československu. V České republice se hlavním přírodovědným podkladem územních systémů ekologické stability stala biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček, Lacina 1993, Míchal 1994, Buček 2002). V roce 1989-1991 byla provedena první realizace biokoridorů a interakčních prvků v ČR z dotace ministerstva zemědělství (Křižanovice u Vyškova, Vracov, Stříbřenice, Strážnice) Toto období nazývá BÍNOVÁ (2011) obdodím průkopnických realizací ÚSES. V roce 1992 se ÚSES (zatím pouze biocentra a biokoridory) dostal do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jako opatření ve veřejném zájmu. V roce 1992-2007 mohly obce získat na realizaci biocenter a biokoridorů částečné dotace z Programu péče o krajinu. Dotace tehdy nekryly projektové práce, obce přispívaly jen částečně na materiál (např. sadební materiál) a nebyla zajištěna následná údržba. Toto období nazývá BÍNOVÁ (2011) Obdobím poloamatérských realizací. Přelomovým rokem byl rok 2007, kdy byl vydán stavební zákon. V tom se biocentra a biokoridory považují za veřejně prospěšná opatření, je možné vykupovat pozemky, zajistit předkupní právo, a dokonce vyvlastnit za úplatu. Tím se dostaly na úroveň dopravních a jiných veřejně prospěšných staveb. Od roku 2007 do roku 2013 je možné z Operačního programu ŽP získat dotace na výkup pozemků, projekt, autorský a technický dozor, realizaci a dvouletou údržbu. Toto období nazývá BÍNOVÁ (2011) Obdobím profesionálních realizací ÚSES. Po skončení dotací z EU po roce 2013 ale BÍNOVÁ (2007) nepředpokládá, že stát bude věnovat další finanční prostředky na tato významná opatření a předpokládá návrat do Období poloamatérských realizací ÚSES. 3.2 Význam krajinné zeleně Rozptýlená zeleň se nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení. Nejmenší podíl RZ, který je schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být v rovinatém terénu vyšší než 1,5% ZPF. Zde má RZ hlavně protideflační funkci při respektování funkcí dalších. V členitějším terénu podhorských a vrchovinných oblastí, zvláště tam, kde hrozí vodní eroze, je potřeba podstatně vyššího podílu RZ. Přibližně 6% ZPF (TRNKA 2001). Podle VANÍČEK (1985) bylo za období mezi roky 1950-1985 v zemědělské 8

krajině odstraněno 3600 ha rozptýlené zeleně, 4000 km liniové zeleně na ploše 1400 ha a nejméně o 2000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel. Centrální ani regionální evidence RZ u nás neexistuje. Kvalifikovaný odhad z poloviny 80. let uvádí úhrnnou plochu RZ na území dnešní ČR v rozmezí 0,3 0,5%, což je ve srovnání s celkovou plochou lesů (33,3%) zdánlivě zanedbatelné (Trnka 2001). 3.2.1 Bodová zeleň Základní pojmy Solitérní stromy samostatně stojící jedinci (např. strom) v otevřeném krajinném prostoru (SALAŠOVÁ 2001). Solitérní skupiny dřevin na poměrně malé ploše (např. 100 m 2 ) se nacházející řádově 2-10 ks dřevin (SALAŠOVÁ 2001). Funkce solitér v krajině je bioticko-homeostatická (ekologická). Pro ÚSES mají solitéry a jejich skupiny postavení interakčního prvku. Dále bioticko-technická (meliorační), orientační, památková (památné stromy), rekreační, hospodářská (jako produkční dřevina), náboženská (odlišné dle regionů, v našich podmínkách jsou typické výsadby u božích muk a dalších drobných sakrálních staveb), symbolická (např. pro připomenutí významných událostí), estetická a další (SALAŠOVÁ 2001). Pro mne jsou solitéry důkazem toho, že je člověk, i když většinou nevědomky, schopen vytvářet hodnotná refugia pro celé spektrum organismů. V primární krajinné struktuře by se asi stěží vyskytovalo tolik solitér jako nyní. 3.2.2 Liniová zeleň Základní pojmy: Liniová zeleň je účelová kategorie, která je zavedena jako společné označení pro krajinné struktury,jejichž základní posuzovanou veličinou a charakteristickou hodnotou je délka (MIKOLÁŠEK 2000). Liniové vegetační prvky jsou velmi často součástí protierozních půdoochranných opatření anebo prostředkem ke zvýšení druhové diverzity v krajině a posílení ekologické stability území v rámci ÚSES (SALAŠOVÁ 2000). Dle MIKOLÁŠEK (2000) mohou životaschopné trvalé porosty plnit i významné biotechnické funkce (snižování rizik eroze, sesuvy půdy, atp). Mohou ovlivnit vodní režim v území, mikroklima, rychlost větru, filtrovat škodliviny v ovzduší atp. Krajinná 9

zeleň jako funkční krajinotvorný prvek může významně (pozitivně i negativně) ovlivnit krajinný ráz. Hodnota zeleně v kulturní krajině ale závisí na péči. Dobrý stav KZ přispívá ke kvalitě krajiny. Porosty vodních toků brzdí rychlost proudění vody a snižují abrazi břehů. Porosty břehů vodních ploch tlumí abrazní účinky vln. Jsou obvykle funkčními biokoridory. Pro účely stabilizace ekologické rovnováhy krajiny je význam liniových struktur podobný jako u struktur bodových. Linie tvoří specifická a hodnotná ekotonová společenstva. 3.2.3 Plošná zeleň Dle DUMBROVSKÝ (2001) může ÚSES plnit vedle ekologické funkce i funkce další (zejm. půdoochrannou a vodohospodářskou). Rozdíl v možnosti plnění mimoekologických funkcí je mezi prvky ÚSES jednoznačně a rámcově vymezenými. Prvky vymezené jednoznačně (na základě přírodních podmínek) již ve fázi generelu nelze v rámci KPÚ přizpůsobovat jiným potřebám území. V krajině s omezeným zastoupením KZ se však další funkce budou vytvářet samovolně. Do prvků rámcově vymezených přísluší ty prvky ÚSES, u nichž možnosti jejich vymezení v prostoru i po zohlednění potenciálních a aktuálních přírodních podmínek, společných limitů a záměrů, budou širší než metodické pořadavky na jejich prostorové parametry. Z nich jsou pro mimoekologické funkce nejméně využitelná biocentra, nejvíce využitelnou kategorií jsou interakční prvky. Interakčí prvky jsou vůbec zajímavou kategorií. Je to právě tím, že pro ně neplatí minimální prostorové a jiné parametry, forma a další limity, které by je omezovaly. V tom je jejich obrovská síla. Kromě výše popsaných funkcí zvyšuje RZ estetickou pestrost krajiny. Krajinná kompozice v pohledově exponovaných částech krajiny by měla být esteticky hodnotná i funkční. Základním kriteriem pro posuzování významu zeleně v krajině je soubor funkcí, které tato zeleň plní. Uvedené funkce se prolínají. Působení RZ na krajinu je komplexní. Teprve po pochopení všech souvislostí jsme schopni stanovit objektivní nutnost zachování existující RZ, ale i její péči a ze stejných hledisek ji nově navrhovat a zakládat (TRNKA 2001). Všechny souvislosti však nemůžeme pochopit nikdy z toho důvodu, že jsme jejich součástí. Otázkou zůstává, zda je to dobře, či ne. Odpovědět si netroufám. 10

3.3 Návrh ÚSES a jeho skladebných částí Cílem vymezování prvků ÚSES je uchování doposud se vyskytujícího přirozeného genofondu krajiny a podpora jeho rozvoje, zajištění příznivého působení na okolní, zejména ekologicky méně stabilní části krajiny, tj. posilování jejich autostabilizačních schopností včetně prostorového rozčlenění. Dalším cílem je umožnit různorodé využívání krajiny a uchování významných krajinných fenoménů. Myšlenka ÚSES, tedy celý jeho koncept, je podle mého názoru rozporuplná záležitost, s kterou se osobně nemohu v celém rozsahu ztotožnit, přičemž mě provokují hlavně prostorové limity. Jedná se v podstatě o projektování a realizaci spontánní přírody, která při jakémkoli zásahu být spontánní nemůže. Vymezováním tras živočichům, jako bychom říkali: tudy se s dovolením budete pohybovat, je to tak pro vás i pro nás dobře. Vymezováním biocenter sdělujeme: tady můžete bydlet, množit se a umírat, zde je to pro vás nejvhodnější. Tvorbou ÚSES tvoříme jakousi kostru primární krajinné struktury při našich omezených vědomostech o supersystému krajiny. Pokaždé ale, když dáváme kritiku, měli bychom navrhnout lepší řešení. To nedokážu, když opomenu své naivní představy o řešeních, jako je ponechat alespoň polovinu krajiny jí samotné, nebo mít v parlamentu zástupce všech životních forem na Zemi, jako někteté přírodní národy dle popisu LÉVI-STRAUSS (1996). Proto se s ÚSES ztotožňuji v tom, že je to zatím ten nejlepší ze všech špatných přístupů jak krajině vrátit její přírodní identitu, jak jí pomoci. 3.3.1 Kostra ekologické stability a její vymezení Kostra ekologické stability soubor v krajině existujících ekologicky významných segmentů krajiny. Segmenty krajiny - jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, které se svým charakterem výrazně odlišují od okolních krajinných prostorů (LÖW 1995). Ekologicky významné segmenty krajiny ty části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativně vyšší ekologickou stabilitou nebo v nichž tyto ekosystémy převažují (LÖW 1995). Ekologická stabilita krajiny - schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat své podstatné charakteristiky pomocí autoregulačních procesů. Je to schopnost 11

ekosystémů vyrovnávat změny způsobené vnějšími i vnitřními činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce (zák. č. 17/1992 Sb., zák. č. 114/1992 Sb.). Kostru ekologické stability vymezujeme na základě srovnání potenciálního a aktuálního stavu ekosystémů v krajině (LÖW 1995). Tu v současné době tvoří existující ekologicky významné segmenty krajiny s převahou přírodních a přirozených společenstev s vyšší biologickou rozmanitostí (BUČEK 2001). Vymezujeme je na základě celoplošného průzkumu krajiny a následně zmapovaných biotopů. Vymezení v intenzivně využívané kulturní krajině je relativní, zařazujeme zde i území z hlediska biodiverzity méně hodnotná, platí ale, že krajinný segment by měl mít vyšší ekologickou stabilitu než své okolí. Dále se zde zařazují maloplošné přírodní i antropogenní útvary, tvořící kontrastní plošky a linie v kulturní krajině, které přispívají k pestrosti ekologických nik. K vymezení dalších VKP a jejich zahrnutí do kostry ES přispívá mapování biotopů NATURA 2000 (BUČEK 2002). V ekologické síti musí být zastoupeny všechny typy ekosystémů určité krajiny. Ta je závislá na geografické poloze a rozmanitosti trvalých ekologických podmínek. Především na podloží, reliéfu, půdě a klimatu. Rozmanitost ekosystémů v krajině vystihují výsledky biogeografické diferenciace krajiny v geobiografickém pojetí (BUČEK, LACINA 1995) a individuální biogeografické členění (CULEK 1996). SALAŠOVÁ (2001) zpochybňuje současnou metodiku návrhu druhové a prostorové struktury, která je vystavena na geobotanické rekonstrukci. Tvrdí, že zakládání maloplošných porostů v zemědělské krajině musí respektovat současné i aktuální podmínky biotopu a formy antropických faktorů brzdících přirozenou sukcesi. Před vypracováním návrhu je možné doporučit minimální provedení fytoindikace na stanovišti a podrobný rozbor energetických toků mezi ekosystémy v daném krajinném prostoru. Plošné prostory mohou mít potom mnoho podob. Od zakládání inicializačních ohnisek porostů, přes kombinaci s trvalými travními porosty, ovocnými výsadbami, až po klasické formy zalesňování. K tomu můžeme přiřadit různé formy tvarování porostního okraje v souvislosti se záměry podpory rozvoje místní fauny. Je jasné, že současné abiotické i biotické poměry budou různě daleko od podmínek, kdy většině našeho území dominoval temperátní opadavý les s různou druhovou skladbou. Neměli bychom se ale snažit uvést zpět tyto podmínky alespoň na tom omezeném prostoru, kde své území přenecháváme přírodě? Nepřispěje snad právě obnova původní druhové skladby vegetace k návratu těchto podmínek? Formy 12

antropických faktorů brzdící přirozenou sukcesi bychom se právě naopak měli snažit odstranit a dát území jeho původní charakter, nikoli je respektovat. Na druhé straně, zjistění současných energetických toků na stanovišti a definice aktuálních podmínek biotopu s ohledem na antropické činitele je klíčovou záležitostí při plánování zakládání vegetace metodou řízené sukcese. Současné podmínky prostředí je tedy, podle mého názoru, potřebné znát ne proto, abychom na ně mohli navázat a uzpůsobit jim cílovou vegetaci, ale tato znalost je důležitá pro schopnost predikce směru sukcese a ke stanovení managementu s cílem obnovy druhové skladby, tedy geobotanické rekonstrukce. 3.3.2 Zásady pro obnovu a zakládání skladebných částí ÚSES KUČERA (2005) stanovuje hlavní zásady pro obnovu a zakládání skladebných částí ÚSES následovně, podle těchto principů: - princip reprezentativnosti charakter biocentra, jako typ ekosystému který reprezentuje určuje STG, charakter biokoridorů určují biocentra, která biokoridory spojují. STG stanovuje požadavky na pěstební cíl - princip prostorové logiky každý bioregion je reprezentován minimálně jedním regionálním biocentrem; každá biochora musí mít vlastní prostorovou strukturu lokálního ÚSES; modální biochora musí mít minimálně jedno reprezentativní, lokální biocentrum; biochora kontrastní minimálně jedno biocentrum kontaktní; nutné je respektování propustnosti hranic mezi typy ekosystémů - Princip vyspělosti ekosystémů při vymezování skladebných částí ÚSES, jsou upřednostňovány ekologicky stabilnější (ek. stabilita 3,4,5) segmenty krajiny, tedy segmenty s vyšším stupněm vývoje (sukcese); pěstební opatření zabezpečují přirozenou, nebo přírodě blízkou druhovou skladbu, prostorovou strukturu a přirozenou obnovu porostů dřevin - Princip relativity v území bez kostry ekologické stability, jsou pro vymezení prvků ÚSES využívány i synantropní, segetální prvky, i prvky s podílem introdukovaných druhů; tzv. urbánní ÚSES mohou tvořit skladebné prvky pozměněných forem biotopů a bioty - Princip propustnosti bariér za přirozenou, nepropustnou bariéru považujeme považujeme rozdíly větší než 2 stupně ve vegetační stupňovitosti, nebo 13

jednotlivými trofickými či hydrickými řadami; za polopropustnou barieru považujeme rozdíly větší než jeden takovýto stupeň 3.3.3 Specifika projekce a realizace skladebných prvků ÚSES Dlouhodobá stabilizace pro fungování ÚSES jako systému je nezbytná dlouhodobá stabilizace jeho skladebných částí. Ty jsou zakládány s předpokladem existence 100 a více let, ale předpokládá se, že doba od založení do černého úhoru po plně funkční biocentrum, defacto prales, je 1000 let. Žádná dodatková energie ÚSES nesmí vyžadovat další údržbu. Labilita ekosystému je způsobena dodávanou energií zvenčí. Obnova původní krajinné struktury nevytváříme novou krajinnou strukturu, ale pouze obnovujeme tuto nezbytnou strukturu sloužící k obnově ekologické rovnováhy. Trvalé ekologické podmínky jsou výchozí ÚSES závisí na těchto stálých podmínkách a je jejich odrazem. Geografická původnost taxonů maximální využití celé škály geograficky původních druhů. Pro ÚSES jsou nesmírně důležité druhy keřů a jejich maximální spektrum odpovídající stálým ekologickým podmínkám. Primární poslání ÚSES není určen pro člověka, ale slouží veškeré jiné biotě, proto Bínová neuznává tzv. urbánní ÚSES. Městu je lepší se vyhnout. Naprosto souhlasím, že prvky ÚSES nejsou určené pro člověka člověk by na určitá místa vůbec neměl vstupovat. Zdali by se měl ÚSES městům vyhnout úplně, je složitější otázka. Na jednu stranu s tímto souhlasím, na druhou stranu si myslím, že potřeba refugií pro jiné organismy než je člověk je tak velká, že by se měl hledat způsob, jak vytvořit alespoň těm tolerantnějším druhům minimálně prostup městem. Vůbec nejvíc se ztotožňuji s myšlenkou kompaktního města, kde je cílem okolní krajina. Jinými slovy, město v krajině (urban sprawl) nebo krajina ve městě (městský ÚSES) obojí špatně. Dynamika prvků biocentra a biokoridory jsou dynamické prvky a snahou při zakládání je usnadnit proces další neustále opakované sukcese, naší povinností je sukcesi pouze iniciovat. 14

Specifika práce realizace reprezentativních biocenter a biokoridorů je samostatným a specifickým typem realizací i projektů, přičemž interakční prvky jsou nestandardní části ÚSES, kde tato pravidla nemusí platit. BÍNOVÁ (2011) 3.3.4 Kriteria pro hodnocení efektivnosti realizace biocenter a biokoridorů ÚSES Biocentrum a biokoridor začínají plnit svou funkci tehdy, když je druhová skladba pestrá, zahrnuje celou škálu druhů dřevin vhodných do daných stanovištních podmínek, nevyskytují se introdukované druhy. Vznikl zdroj diaspor, objevují se semenáče vysázených druhů. Postupně se objevuje zoosložka ekosystému (edafon, hmyz, atd.). Problémem zůstává obnova bylinného podrostu, zatím jej neumíme zakládat. Založené biocentrum a biokoridor jsou trvale udržitelné Po pěti letech nevyžaduje biocentrum nebo biokoridor žádnou údržbu, obnovují se dynamické procesy (zrod, množení, umírání). Nemohu se ztotožnit s názorem, že po 10 letech nevyžadují skladebné prvky ÚSES žádnou péči. Trvalá udržitelnost na prostoru 15m šířky (u lokálního biokoridoru), je pro mne také mírně provokující. Podle mého názoru nejde jen o rozměr času, tedy o to, že trvá 500 let, než dojde k vytvoření přirozené struktury lesa. Jde také o rozměr prostoru, na kterém se odehrává nepředstavitelné množství procesů. Tvrdím, že omezíme-li prostor, omezíme i autoregulační procesy, omezíme stabilitu. Náklady na založení a péči po výsadbě nepřesáhly náklady spočítané dle platných ceníků k datu realizace Nevznikají další vícepráce a vícenáklady (BÍNOVÁ 2011). 3.4 Prostorová a funkční východiska tvorby ÚSES ÚSES dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je v 3 územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) definován jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, který udržuje přírodní rovnováhu. Základní skladební prvky ÚSES, jimiž jsou biocentra a biokoridory, se vymezují na úrovni místní (např. katastru obce), regionální (kraj) a nadregionální (národní). ÚSES tvoří jeden ze základních pilířů obecné ochrany přírody a krajiny. 15

Krajina - část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (114/1992 Sb.) Kulturní krajina - mozaika ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému fungování různý přísun dodatkové energie z vnějšku. Harmonická kulturní krajina - taková, v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších, přirozených a přírodě blízkých ekosystémů. 3.4.1 Úrovně systému ekologické stability Provinciální a biosférický ÚSES rozlehlé, ekologicky významné krajinné oblasti, které reprezentují bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem by u těchto segmentů měla mít plochu větší než 10000 ha. Nadregionální ÚSES rozlehlé,ekologicky významné krajinné celky a oblasti s min. plochou alespoň 1000 ha = 10 km 2. Jejich síť by měla zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí bioty v rámci určitého biogeografického regionu. Regionální ÚSES - plošně rozlehlejší EVSK s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha. Jejich síť musí reprezentovat rozmanitost typů biochor v rámci určitého biogeografického regionu. Místní (lokální) ÚSES - plošně méně rozlehlé EVSK (obvykle do 3-10ha). Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů v rámci určité biochory. Další úrovní ekologických sítí je pak EECONET (European Ecological Network), jehož kostru tvoří pro území České republiky vybrané skladebné části nadregionálního ÚSES. 3.4.2 Skladebné prvky ÚSES Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým 16

stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92). Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev. Funkčnost biokoridorů podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), stav trvalých ekologických podmínek a struktura i druhové složení biocenóz (LÖW 1995). Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům,kteří významně ovlivňují fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním ÚSES zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině. Tím podmiňují vznik regulačních mechanismů zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny (LÖW 1995). Pro interakční prvky nejsou doposud stanoveny žádné limitující prostorové parametry ani žádné jiné požadavky, které by omezovaly jejich konečnou podobu. Interakční prvky tedy mohou mít velice rozmanitý charakter. Pro své postavení v územním systému by měl systém interakčních prvků liniového charakteru navazovat na biocentra či biokoridory. Bez této návaznosti nemohou plnit svoji základní funkci zprostředkování příznivého působení ostatních ekologicky významných částí ÚSES na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Zároveň mohou interakční prvky sloužit jako plochy, které umožňují existenci určitých druhů organismů, charakteristických zejména pro zemědělskou krajinu (vedle travinnobylinných ladních druhů některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, obojživelníků atd.) (DUMBROVSKÝ 2001). Ochranná (nárazníková) zóna biocenter a biokoridorů - všechny ekologicky významné segmenty krajiny by měly mít kompromisně využívanou ochrannou zónu, jejímž účelem je zabraňovat nebo co nejvíce omezovat antropogenní vlivy z okolí. Může to 17

být třeba vymezený prostor, kde nebudou vysazovány nepůvodní dřeviny, záchytný příkop proti chemikáliím splachovaným z okolních polí. Ochranné zóny nejsou v urbanizovaném prostředí řešeny vůbec, protože zde nelze vyloučit antropogenní vlivy a v zastavěném území měst je většinou nedostatek vhodných ploch, jež by mohly být pro tento účel vymezeny. 3.5 Dokumentace ÚSES Pořizovatelem dokumentace ÚSES jsou obvykle orgány ochrany přírody. Tehdy, je-li pořizována ÚPD nebo oborové dokumenty, pro něž je dokumentace ÚSES nezbytným podkladem a přitom není zpracována, může dokumentaci lokálních ÚSES pořizovat vyjímečně orgán, který zadává zpracování těchto dokumentů za neopominutelné součinnosti s orgánem ochrany přírody a pozemkovým úřadem (vyhlášky č. 377/1992 Sb., 395/1992 Sb., 427/1991 Sb.). Podle stupně detailnosti řešení a účelu, dělíme dokumentaci ÚSES na: generel ÚSES - plán ÚSES - projekt ÚSES Generel ÚSES byla jedna z forem dokumentace ÚSES, která ho vymezovala pouze na základě přírodovědných hledisek. Je vymezován velmi volně a jsou v něm vyjádřeny pouze přírodní danosti. Generel se zpracovává minimálně pro celou biochoru v měřítku 1:10 000, popř. 1:25 000 Plán ÚSES slouží orgánům ochrany přírody pro vymezení lokálního, regionálního i nadregionálního ÚSES. Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území. Je zpracováván detailněji s ohledem na konkrétní místopisnou situaci. Je důležitým podkladem pro zpracování projektu ÚSES pro nové pozemkové úpravy, pro zpracování územně plánovací dokumentace a jiné oborové dokumentace ochrany přírody a krajiny. ÚSES se vymezují v plánech, které mají obsahovat zejména: a) mapový zákres existujících a navržených biocenter a biokoridorů s vyznačením zvláště chráněných částí přírody v měřítku 1: 50 000 a větším pro nadregionální a regionální ÚSES a v měřítku 1: 10 000 a větším pro lokální ÚSES, b) tabulkovou a popisnou část charakterizující funkční a prostorové ukazatele, c) bližší odůvodnění včetně návrhů rámcových opatření k jeho zachování a zlepšení. 18

Projekt ÚSES je dle vyhlášky 395/92Sb. soubor přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. Podkladem pro něj je schválená ÚPD nebo schválený plán ÚSES. Dle BÍNOVÉ (2011) musí mít předpoklady na stanovení optimálních nákladů na realizaci. Jsou to kvalitní projektová dokumentace zpracovaná autorizovaným projektantem. Projekt musí obsahovat výkresy výsadeb, technologii zakládání, technologii následné údržby, rozpočet dle platných ceníků, zadání pro výběrová řízení se stanovením kvalifikačních předpokladů pro dodavatele (dodavatel dává záruku na 10 let) zde je možné stanovit optimální náklady. Dále projekt obsahuje podstatné využití nejnovějších poznatků u technologií zakládání, které zajistí trvalou udržitelnost realizace (po 10 letech musí BC, BK fungovat bez dalších opatření a nákladů). Dále je to autorský technický dozor (v současnosti 3% celkové částky) a stanovení sankcí ve smlouvě s dodavatelem za nedodržení projektu, technologií atd. Je souhrnem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. Úkolem projektu je zabezpečit realizaci ÚSES, má tedy charakter závazné dokumentace k provádění investiční činnosti. Projekt obsahuje tyto závazné části: 1.identifikační, 2.majetkoprávní, 3.biologickou, 4.realizační. 3.6 Legislativa 3.6.1 Základní legislativa k ÚSES Základem při vymezování ÚSES jsou následující právní normy a předpisy: - Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny - Vyhláška 395/1992 Sb., prováděcí vyhláška k zákonu 114/92Sb., včetně novelizací - Metodický pokyn MŽP ČR č.j. 600/760/94-OOP/2490/94, k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního systému ekologické stability - Aktualizace Metodického pokynu MŽP ČR č.j. NM III/905/92 k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního územního systému ekologické stability (MŽP ČR, 1994). Základním a klíčovým okruhem veřejného práva, který má mimořádný význam pro utváření ÚSES,je zákon o územním plánování a stavebním řádu 183/2006 Sb. Dle tohoto zákona se pro obce s rozšířenou působností vytváří územně analytické podklady (ve znění vyhlášky č. 377/1992 Sb. o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci). Jednou z jejich vrstev je ÚSES, a to všech jeho 19

hierarchických úrovní (generel, plán, projekt). Další kategorií jsou územně plánovací podklady a dokumentace. Na jejich nejvyšší úrovni je politika územního rozvoje. Ta neobsahuje ani nadregionální ÚSES, ačkoli MŽP současně o této věci jedná s MMR. Nižší úrovní jsou zásady územního rozvoje krajů. Ty obsahují vymezení nadregionálního a regionálního ÚSES a jsou jeho závaznou částí. Další úrovní jsou územní plány obcí, ty musí obsahovat nadregionální, regionální i místní ÚSES. Ty se rovněž zahrnují i do výkresu veřejně prospěšných staveb a veřejně prospěšných opatření, pozemky jsou potom zahrnuty do katastru nemovitostí a je do nich vyznačeno předkupní a právo na vyvlastnění. Regulační plány obcí rozpracovávají ÚSES do dalších úrovní. Pro ÚSES je možné pořizovat i územní studie. Návrhy ÚSES se jako součást územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace staly důležitým nástrojem ochrany přírody a krajiny. Z pravomocí souvisejících s ÚSES je důležitá působnost okresních úřadů při zabezpečování dokumentace ÚSES. Oborovými dokumentacemi byly prvně generely ÚSES, které nemají oporu v zákoně a dnes se již tudíž nezpracovávají. Dalšími jsou plány ÚSES, které vymezují biokoridory a biocentra. Další oborovou dokumentací jsou Prováděcí projektová dokumentace ÚSES (biocentra, biokoridory, popřípadě i interakční prvky), kterou mohou zpracovávat autorizovaní projektanti ÚSES, kteří jsou členy ČKA ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb. V dnešní době lze získat dotace pouze na projekty vypracované autorizovaným projektantem. Dalšími oborovými dokumentacemi jsou Dokumentace nadregionálních biocenter, Plán společných zařízení KPÚ a Oblastní plán rozvoje lesů (BÍNOVÁ 2011). Co se ochrany přírody týče, má obec významné místo, protože je s vlastní přírodou bezprostředně spjata. Proto zákon obcím a jejich orgánům svěřuje řadu působností. Každé obci je zákonem svěřen výkon státní správy na úseku obecné ochrany přírody. Pokud území není součástí NP, vykonávají tuto působnost obecní úřady v územním obvodu obce. Rozsáhlejší přenesená působnost v ochraně přírody je svěřena pověřeným obecním úřadům, které působí v obcích určených nařízením vlády ČR. Zákonem vymezenou působnost pak vykonávají i pro ostatní obce nacházející se v jejich územním obvodu. Pověřené obecní úřady jsou také zapojeny do procesu vymezování místního ÚSES (BROTÁNKOVÁ 2002).. 20

3.6.2 ÚSES v rámci návrhu a realizace společných zařízení komplexních pozemkových úprav Plán společných zařízení byl poprvé definován v nařízení vlády č. 4/2000 Sb., k provedení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č. 38/1993 Sb. a zákona č. 217/1997 Sb.. Zde se uvádí, že společným zařízením k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability jsou ÚSES, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní úpravy. Cílem opatření je, co se ÚSES týče, zajištění ekologické rovnováhy prostředí. Opatření zahrnuje řešení ÚSES na úrovni plánu (DUMBROVSKÝ 2000). Celospolečenské zájmy v území, řešené v první fázi projekčního procesu v rámci návrhu společných zařízení KPÚ, jsou ÚSES, dále protierozní a vodohospodářská opatření, dopravní síť a ochrana a tvorba krajiny při udržení jejích estetických hodnot (PRUDKÝ 2001). Před zpracováním společných zařízení KPÚ by měly být prováděny podrobné průzkumy a rozbory upozorňující na potřeby, degradační trendy a krizové zóny či projevy v území a jeho širší územní jednotce (povodí, biochora, obec, krajinný prostor a podobně). Z hlediska podstaty věci a složitosti krajinného prostoru jsou tyto oborové generely nebo studie nezbytné. Proto by mělo jít o týmovou práci specialistů. Při nerespektování této potřeby hrozí nebezpečí, že v praxi bude docházet k nezvratným chybám při realizaci KPÚ (MAZÍN 2000). Dále je podle autora před zpracováním návrhu společných zařízení KPÚ ( 8 vládní nařízení č. 4/2000 Sb.) nutno řešit potřebu půdy. Ta se pro výsadby ÚSES dá řešit buď poskytnutím státní půdy pozemkovým fondem ČR (odpovídající legislativa je Zák. č. 229/91 Sb.), poskytnutím obecní půdy (nutný souhlas zastupitelstva obce), nebo poskytnutím půdy vlastníků (nutný jejich zájem). Při všech možnostech souhlasím s autorem v tom, že základním principem pozemkové úpravy je dohoda. Návrh plánu společných zařízení představuje soubor opatření, která mají zabezpečit naplnění jednoho z hlavních cílů KPÚ stanovených v 2 zákona č. 284/1991 Sb. o tom, že pozemkovými úpravami se vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření a k zabezpečení ochrany přírodních zdrojů. Cílem opatření je, co se ÚSES týče, zajištění ekologické rovnováhy přírodního prostředí. Opatření zahrnuje řešení ÚSES na úrovni plánu (DUMBROVSKÝ 2001). 21

Dle DUMBROVSKÝ (2001) lze optimální prostorové a funkční uspořádání ÚSES v rámci KPÚ za určitých podmínek přizpůsobovat potřebám protierozní ochrany půdy, přístupnosti pozemků a jejich uspořádání, pokud nebude narušena nebo omezena jejich ekologická funkce. Co se nových interakčních prvků týče, budou návrhy vznikat především při dotváření ÚSES v průběhu zpracování návrhu KPÚ. Lokalizace interakčních prvků bude do značné míry podřízená plnění i jiných než ekologických funkcí. KPÚ je nástroj a institut, který je krajinným plánem, má rozměr tvorby zeleně a zároveň je dohodou všech obyvatel místa na realizaci tohoto plánu a projektu. Jde jen o to, využít po letech zkušeností KPÚ správným směrem a dotáhnout je nejen do realizační koncovky, ale i do podoby trvalého zlepšení a spravování krajiny do budoucnosti (MAZÍN 2001). 3.6.3 Možnosti financování ÚSES lze financovat z účelových dotací na pozemkové úpravy. U těch bude pořizovatelem vždy pozemkový úřad, i když investor pak může být někdo jiný (např. obec, vlastník pozemku). Jestliže volíme postup návrhu a realizace v rámci KPÚ, je třeba zvažovat možnosti financování již ve fázi návrhu společných zařízení KPÚ. Existuje několik možností. Jednou z nich jsou účelové dotace na pozemkové úpravy ze 100% od pozemkového úřadu. Investorem je potom pozemkový úřad. Dále žádostí vlastníka pozemku o dotaci podpůrných programů MŽP ČR s možností dofinancování z dotací na pozemkové úpravy. Zde nemůže být pozemkový úřad jako státní orgán žadatelem. Dále existuje možnost využití programu SAPARD přes mikroregiony obcí nebo přímo pozemkovým úřadem. MAZÍN (2000) předpokládá narůstající inklinaci směrem k prostředkům MŽP ČR a SAPARD vzhledem k omezeným možnostem státního rozpočtu a účelových dotací na pozemkové úpravy. Resortu MŽP ČR věc vyhovuje i proto, že jedině KPÚ dokáží vytvořit majetkoprávní podmínky pro zakládání zeleně v nejohroženější a nejlabilnější části zemědělské krajiny. Dotační prostředky je v současné době možné čerpat z Programu péče o krajinu (PPK), který každoročně vyhlašuje a upravuje MŽP ČR. Výše přiznaných finančních prostředků může být stanovena do 100% uznaných nákladů podle příslušné projektové dokumentace a podmínek místně příslušného střediska AOPK, které projekt administruje. Finance jsou určeny i k podpoře druhové rozmanitosti, a to vytvářením speciálních opatření, tzn. na obnovu mezí, remízků, na vytváření opatření 22

neinvestičního charakteru na zmírnění bariérového efektu komunikací a staveb, na výchovný zásah (probírku) ve výsadbách starších 5 let, které byly realizovány v rámci PPK. Při žádosti o podporu z PPK musí být v prvních 5 letech počet vysazených sazenic každý rok stejný a věková i výšková struktura všech sazenic musí odpovídat x-letému růstu (ČÍŽKOVÁ, ŠARAPATKA, KULIŠŤÁKOVÁ 2008). Dalším možným finančním zdrojem, využitelným k zakládání a obnově krajinných prvků, je Operační program životního prostředí (vyhlášen pro období 2007-2013). Kontaktním a sběrným místem žádostí jsou opět příslušná střediska AOPK a termín pro podání žádosti je zveřejňován formou výzvy. 3.7 Negativa a problémy spojené s plánování a realizací ÚSES BUČEK (2008) kritizuje hlavně Ministerstvo životního prostředí. To v roce 1998 přijalo Státní program ochrany přírody a krajiny. Jedním z úkolů tohoto programu bylo vytvořit systém podpory zakládání biocenter a biokoridorů a systém péče o stávající součásti ÚSES, včetně ekonomických a majetkoprávních aspektů. Úkol, který měl být splněn do konce roku 1999, nebyl splněn dodnes. Obecná ochrana přírody, kterou ÚSES reprezentuje, je proti zvláštní ochraně přírody (ve smyslu zvláště chráněných území a zvl.chráněných živočichů) poznatelně zanedbávána. MAZÍN (2000) rovněž tvrdí, že bylo dost teoretických diskuzí a projektů na papíře a je třeba přikročit k činu. Podle něj je tedy třeba vytvářet příklady i za cenu chybných kroků, zklamání a ztrát. Přesunout těžiště úsilí z výzkumných úkolů, projekčních firem a státních úřadů na obec a vlastníky, přesvědčivou argumentací získat obyvatele krajiny pro budování nové české krajiny třetího tisíciletí. Dále tvrdí, že navrhovat jsme se liniovou zeleň po obnovení vlastnických vztahů k půdě celkem naučili. Problém vidí v samotné realizaci, konkrétně tedy v neschopnosti vytvořit majetkoprávní podmínky (pozemek) pro výsadbu dřevin, nezájmu vlastníků, obcí a veřejnosti o investice, které nepřinášejí ekonomický efekt, a v nedostatku osvěty, propagace a výchovy v této oblasti na nejnižším stupni, tedy na obci a u vlastníků. PRACH (1995) kritizuje celkově úroveň zrealizovaných ÚSES, speciálně těch, které projektují zahradní architekti, kteří podle něj mají velmi nízké znalosti oboru ekologie a na krajinu nahlíží přes rýsovací prkno. Nesprávné pohledy na věc jsou takové, kdy na jedné straně je na krajinu pohlíženo okem romantického návštěvníka procházejícího přírodou,kterou vnímá jako 23

estetické kulisy různé kvality, nebo na druhé straně realistického inženýra, který si uzurpuje právo ovládat a neomezeně přetvářet krajinu. Podobně nebezpečný je pohled konzervátora, který trvá na zachování stability, když celá krajina je dynamický útvar v neustálém procesu vývoje, který člověk ovlivní jen omezenou měrou a dočasně. Tyto krajní, nevyvážené pohledy mají jedno společné, a to je absence žijícího člověka v daném místě. Krajinné plány zpracovávané těmito pohledy, byť v souladu se všemi metodikami a směrnicemi různou formou - jako územní plány nebo pozemkové úpravy, nemohou být úspěšně realizovány (MAZÍN 2001). Jedním z hlavních rizik pro zachování biodiverzity našich domácích dřevin je ztráta genetické variability při výrobě školkařských výpěstků pro obnovu a tvorbu vegetačního krytu v krajině (například nevhodným přístupem k výběru výchozího pěstitelského materiálu a způsobu množení). V řadě případů se ve školkařských podnicích množí rostliny klonováním, čímž vniká geneticky jednotné potomstvo bez přirozené proměnlivosti. Dalším rizikem, vedoucím k narušení genetické variability, může být vysazování druhů sice stejných, ale s odlišným genotypem cizího původu. To souvisí s přenosem výsadbového materiálu z jiných geografických regionů v rámci republiky, popřípadě s nákupy rostlinného materiálu v zahraničí. Výsledkem může být genetické narušení, nebo dokonce zničení původních populací (DOSTÁLEK 2001). Příčiny neúspěšných realizací spatřuje BÍNOVÁ (2011) ve špatné dotační politice a nekvalitním stanovení výše nákladů na realizaci v nepřiměřeně nízké výši (náklady obvyklých opatření AOPK). AOPK neuznává zakládání biocenter a biokoridorů jako běžnou stavbu, která má své náklady a měla by se dělat profesionálně. Přetrvává názor, že založení je jakási dobrovolná činnost. Ke zrealizování skladebných prvků ÚSES bohužel není třeba mít stavební povolení. Podle Bínové by měla být realizace ÚSES považována za stavbu řádně povolenou stavebním úřadem, což by znamenalo zpracování řádné projektové dokumentace, realizace by procházela řádným povolovacím řízením a měla by prokazatelné pořizovací náklady. Současné dotace z Operačního programu životního prostředí mají jiné podmínky. Je u nich vyžadován projekt autorizovanými projektanty i autorský dozor. Je tedy šance vzniku opravdu vzorových realizací s vyčíslením skutečné ceny se stejnou úrovní jako stavba. Za reálné východisko MAZÍN (2001) pokládá pouze cestu obnovy vztahu lidí k té části krajiny, ve které žijí. V tomto případě pak ten, který bere do svých rukou 24

hlínu a seče louku či ořezává a zalévá stromek, je zemědělec. Pokud se s touto pravdou nesmíříme, nemá smysl rozvíjet teoretické úvahy dál a nemá smysl ani produkovat za společné finance projekty, které zůstávají na papíře. Problémů, které nám brání v úspěšné a kvalitní realizaci skladebných prvků ÚSES je více. Sám ale hlavní problémy vidím v disproporci důležitosti mezi environmentálním a ekonomickým pilířem trvalé udržitelnosti v naší politice územního rozvoje. Nenápadnějším a mnohem nebezpečnějším problémem je ale neochota mezioborové spolupráce a komunikace. Každý profesionál jako by měl klapky na očích a viděl jen vlastní způsob řešení a považoval jej za jediný správný. Osobně si myslím, že opravdu kvalitně navrhovat, a hlavně realizovat skladebné prvky ÚSES, budeme schopni, až si uvědomíme, že každý může svou zkušeností a vědomostí přispět do pléna práce v tak složitém systému, jakým je krajina. 3.8 Zahraniční ekvivalenty ÚSES Slovensko má velmi podobný koncept našemu ÚSES (RUZICKOVÁ, ŠIBL 2000). V Německu existuje síť biotopů (Biotopvernetzung) (JEDICKE 1994) vytvořených v krajině. V Nizozemí národní ekologická síť (Ecologische hoofdstructuur) (LAMMERS, ZADELHOF 1996) již krátce funguje. Některé ze spojených států výtváří síť biokoridorů pod názvem Greenways (LABAREE 1992; SMITH, HELMUND 1993). V zemích Evropské unie je soustavně vytvářena pan-evropská ekologická síť (pan- European ecological network) pod programem EECONET (European Ecological Network) (BENNET 1994; NOWICKI et al. 1996; JONGMAN 1998), sestává ze systému jádrových oblastí biocenter evropského významu, která jsou propojena biokoridory s přilehlými oblastmi se zvýšenou péčí o krajinu. Česká koncepce tvorby ekologické sítě je kompatibilní s koncepcí Evropské ekologické sítě (EECONET) postupně vytvářené v zemích Evropské unie. Ekologická síť musí pochopitelně být integrální součástí krajinných a územních plánů. 3.9 Zakládání a údržba skladebných prvků ÚSES Budoucnost je to, s čím musíme počítat, když měníme stav věcí, hodnotu a vzájemné vztahy prvků v krajině. Aby měla budoucnost vše dobré, co chceme pro sebe a svět udělat, nesmíme své výtvory opustit a zanechat bez plnohodnotné péče v prostředí, které jsme už dříve změnili a které dál měníme. (MIKOLÁŠEK 2000). 25

WEBER (2000) tvrdí, že v oblasti technologických postupů pro zakládání dřevinných porostů v rámci ÚSES doposud neexistuje žádný metodický návod, směrnice, ani norma. Využitelné způsoby a technologie jsou rozptýleny v literatuře. Pouze řádně založené a zapěstované porosty mohou vytvořit předpokládaný objem plně aktivní biomasy a pouze plně životné porosty se mohou vyvíjet v rovnováze s daným prostředím, a tedy mohou přispět ke zvýšení a udržení ekologické stability území s plně funkčními prvky systémů ekologické stability na všech úrovních (MIKOLÁŠEK 2000). 3.9.1 Způsoby zakládání skladebných částí ÚSES 3.9.1.1 Technologie směřující k podpoře ekologické sukcese Základní pojmy: Sekundární sukcese relativně krátký proces obnovy kteréhokoliv ze stádií primární sukcese poté, co toto stadium bylo zničeno přírodními faktory (vichřicí, záplavou, požárem), nebo lidskou intervencí (MÍCHAL 1994). WEBER (2000) tvrdí, že poznatky z oblasti přirozených sukcesních procesů a jejich aplikování pro zakládání dřevinných výsadeb v krajině je v našich podmínkách převážně věcí teoretických úvah. I přes poměrně dlouhodobý výzkum sukcesních procesů nelze prozatím hovořit o cíleném využití poznatků v technologickém výzkumu, ani v realizační praxi. Podle DUNNETT (2004) byla sukcese zkoumána po mnoho desetiletí, aplikace těchto znalostí byla limitována jak v ochraně přírody, tak při zakládání vegetačních prvků v krajině. Nicméně přístupy založené na využití principů sukcese poskytují racionální a kreativní možnosti zakládání a managementu krajinné zeleně. Podle PRACH (1995) se řízené sukcese často používá při rekultivaci míst narušených těžbou, a to hlavně v USA, Anglii a v Porúří, kdy se do spontánně vzniklých porostů vysévají další žádoucí druhy, popřípadě se odstraňují druhy nežádoucí. Využití přírodních procesů, tj. v tomto případě samovolného zarůstání, může velmi uspíšit opětovné začlenění narušených míst do krajiny. Bohužel u nás stále převládají technické, nikoliv biologické přístupy k rekultivacím. Někdy je výhodné nechat zcela volný průběh přirozené sukcesi, mohou tak vzniknout přijatelné, až velmi cenné porosty. 26