SBORNÍK PŘEDNÁŠEK SEMINÁŘ SMRK PICHLAVÝ JEHO PERSPEKTIVY V ČESKÉ KRAJINĚ A LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ 17.3.2016 KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY Pořadatelé: Dendrologická z.s., VULHM v.v.i., ČAZV VÍCE NA WWW.DENDROLOGICKA.CZ
PŘEMĚNY NÁHRADNÍCH POROSTŮ SMRKU PICHLAVÉHO Vratislav Balcar, Dušan Kacálek, Marian Slodičák, Jiří Novák & David Dušek Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., Výzkumná stanice Opočno Úvod Porosty náhradních dřevin (PND) byly vysazovány v oblastech se znečištěním ovzduší imisemi, kde dřeviny domácí (většinou smrk ztepilý) byly silně poškozovány a odumíraly. Největší rozlohy porostů poškozených imisemi byly v Krušných horách, kde podstatnou část introdukovaných smrků (97 %) tvoří severoamerický smrk pichlavý (SLODIČÁK ET AL. 2008). Smrk pichlavý (SMP) byl vysazován hlavně ve východním Krušnohoří a to od počátku 60. let, výjimečně nacházíme porosty z konce 40. let. Jako náhradní dřevina byl vybrán pro jeho velkou toleranci k různorodosti půdních podmínek (vyjma půd zamokřených), schopnosti snášet vysoké imisní zatížení působené oxidem siřičitým a to i v kombinaci s klimatickými stresy a jen malému poškozování spárkatou zvěří (KUBELKA ET AL. 1992). Shodné poznatky o úspěšném vývoji kultur smrku pichlavého v Krušných horách přinášela pozorování jeho výsadeb i v jiných oblastech např. Českém lese (ŠIKA 1976), Podkrkonoší (TESAŘ 1981, BALCAR 1986) a Jizerských horách (JIRGLE ET AL. 1983b; BALCAR 1998). Za posledních 10 let se plošná výměra porostů smrku pichlavého v Krušných horách snížila o 2 251 ha, takže nyní činí 6 609 ha (ÚHÚL 2005 a 2015). Pěstební péče o porosty smrku pichlavého Vývoj kultur smrku pichlavého byl v prvních letech po založení hodnocen kladně. Výsadby vykazovaly poměrně nízkou mortalitu, dobrý zdravotní stav i přiměřenou růstovou vitalitu, a to i na lokalitách s nejvyšší imisní zátěží (JIRGLE ET AL. 1977, 1980, 1983a; SAMEK 1980). Rovněž byla konstatována možnost zvýšení jeho vitality pomocí vápnění a přihnojení. Problémy související s chřadnutím některých kultur PND včetně smrku pichlavého, byly konstatovány počátkem 80. let. Příčinou chřadnutí bylo postupné komplexní zhoršování růstových podmínek. Nepříznivě se projevila zejména ztráta živin na plochách připravených buldozery, kde svrchní humusová vrstva byla shrnována do valů (JIRGLE 1984). Smrk pichlavý je dřevina slunná, která nesnáší zastínění. Při výchozí hustotě ca 2 500 jedinců na jeden hektar jsou porosty při horní porostní výšce 5 m (věk 15 až 20 let) značně diferencovány (výčetní tloušťka se pohybuje od 2 do 15 cm). Přes zmíněnou nízkou kvalitu porostů zakrytí porostní plochy korunovými projekcemi přesahuje 90 %, a proto lze v takových porostech zahájit výchovu a přeměny. Vzhledem k tomu, že SMP jako náhradní dřevina má nízkou hospodářskou hodnotu a relativně omezené další funkční účinky (zejména negativní vliv na lesní půdu), s výchovou a přeměnami lze začít v době, kdy porosty dosáhnou maximální očekávané funkční účinnosti spočívající především ve vytvoření příznivějšího mikroklimatu pro vnášení cennějších cílových dřevin. Optimální doba pro zahájení výchovy je tedy v době zapojování porostů, tj. na většině stanovišť v průběhu druhého věkového stupně. Výchovné zásahy jsou selektivní, podúrovňové s negativním výběrem. V nesmíšených porostech SMP v příznivějších růstových poměrech lze využít i schematického výběru v řadách. Vzniklé mezery se doplňují cílovými dřevinami odpovídajícími stanovišti. Při zásazích se podporují přimíšené cílové dřeviny (SM, BK, MD). Další výchovné zásahy se opakují v souladu s potřebami přeměn. Výchova porostů SMP se diferencuje podle zastoupení SMP v porostech, podle imisní zátěže a klimatických a stanovištních podmínek.
Tab. 1: Aktuální plošná výměra (ha) smrku pichlavého v oblasti Krušných hor (zdroj: Ing. Pěnička ÚHÚL 2015) Edafické kategorie 8.LVS 7.LVS 6.LVS 5. LVS 4. LVS 3. LVS 0. LVS Celkem Z 1 18 5 0 24 Y 2 2 4 M 103 8 1 1 113 K 44 3 307 1 093 159 40 5 4648 N 38 35 4 1 1 79 I 1 1 S 42 418 97 50 5 612 F 0 4 4 8 B 0 1 1 A 1 2 4 7 V 1 2 18 2 0 23 O 43 3 2 5 53 P 2 44 2 3 4 1 56 Q 123 1 1 125 G 519 105 24 1 0 649 R 31 171 4 206 Celkem 721 3 875 1 614 276 110 11 2 6 609 Pozn.: Plošná výměra v roce 2005 8860 ha (SLODIČÁK ET AL. 2008) SMP je ve všech hospodářských souborech považován za dřevinu náhradní a počítá se s postupnými přeměnami jeho porostů na porosty cílových dřevin lépe odpovídajících přirozeným růstovým podmínkám. Zdravotní stav porostů smrku pichlavého často nesplňuje původní předpoklady o dřevině s vysokou tolerancí k imisně ekologickým stresům prostředí a s potenciální dřevoprodukční schopností. Porosty vykazují pomístné snížení vitality, a to v nepravidelných skupinách ( kolech ). Nedostatečná výživa se na části stromů v porostech projevila nažloutlými konci jehlic, u některých stromů již byly nalezeny celé žluté jehlice. Smrk pichlavý totiž vytváří extrémně povrchový kořenový systém, větší část kořenů se rozprostírá pouze v prvním humusovém horizontu. Poškozené stromy mají větší část kořenů deformovaných do nejzávažnější deformace strboulu, nerovnoměrné rozložení kořenové sítě a relativně menší kořenový systém. Závažnější změny byly zjištěny také u jemných kořenů. Poškozené stromy mají nižší mykorrhizní infekci a až o 40 % redukovánu biomasu jemných kořenů. Všechny z hlediska vizuálního stavu asimilačního aparátu zdravé i poškozené stromy trpí výrony pryskyřice, což signalizuje přítomnost václavky. U některých zdravých (11 %) a téměř poloviny poškozených stromů byly zjištěny hniloby kořenů vyvolané václavkou a kořenovníkem (MAUER ET AL. 2005). Aktuální zdravotní stav
Porosty smrku pichlavého v Krušných horách vykazují zcela neuspokojivý zdravotní stav a plošně se rozpadají (ŠRÁMEK ET AL. 2015). Hlavním důvodem je víceletá masivní infekce pupenů houbovým patogenem kloubnatkou smrkovou (Gemmamyces piceae (Borthw.) Casagr., viz např. ZAHRADNÍK ET AL. 2014). K silnému, resp. devastujícímu napadení porostů došlo zřejmě až v roce 2009 (ČERNÝ ET AL. 2016), protože předchozí studie (BALCAR ET AL. 2008) tuto houbu a rizika spojená s jejím výskytem vůbec nezmiňuje. Porosty smrku pichlavého představují dnes nejohroženější dřevinu a jejich další existence je v Krušných horách principiálně ohrožena. K obdobnému napadení smrku pichlavého kloubnatou došlo i v Jizerských horách. Přeměny porostů smrku pichlavého Jednorázová a kompletní rekonstrukce porostů SMP není vzhledem k jejich rozloze vhodná. Je tedy třeba přístup diferencovat a nejprve rekonstruovat porosty s nejhorším zdravotním stavem. V porostech mladších a méně poškozených lze ještě počítat s výchovou, avšak tu je třeba vždy podřídit potřebám přeměn nebo rekonstrukcí. Lze předpokládat, že se doba dožití mnohých porostů SMP může pohybovat v řádu několika let. Poškození a odumírání porostů je však velmi různorodé v některých oblastech je kalamitní, jinde spíše mírné. Můžeme také předpokládat významný vliv klimatických a mikroklimatických faktorů na rozsah poškození. Vzhledem k velkoplošnému rozsahu náhradních porostů a rozsahu napadení je však jednorázová a kompletní rekonstrukce všech dotčených porostů obtížně proveditelná. Nejprve je nutno rekonstruovat porosty s největší pravděpodobností invaze patogenu, a tedy i s největšími předpokládanými škodami. Pro časovou souslednost provádění náhrady SMP cílovými dřevinami doporučujeme postupovat v souladu s pořadím naléhavosti přeměn. Při stanovení naléhavosti přeměn byla brána v úvahu hlavně tato hlediska: rizika ohrožení lesa podle současného stavu (nevratného narušení ekosystému); plnění požadovaných funkcí současné i očekávané a kvantita ztrát v případě nedokonalého plnění funkcí (zvláště dřevní produkce); možnosti přeměny standardními pěstebními postupy výchovou. Skupiny pořadí naléhavosti přeměn Porosty, které nestabilitou ohrožují některé významné ekologické funkce. Jsou to především SMP a směsi se SMP v ochranných lesích s důležitou protierozní funkcí, která není plněna z důvodu poškození a výrazného snížení zakmenění současných porostů. Porosty rozpadající se - vzniká povinnost obnovy lesního prostředí i podle legislativy. Tedy ostatní porosty, ve kterých je naléhavá potřeba přeměny v nejbližším decenniu z důvodu aktuálního narušení porostního prostředí. Porosty v poměrně dobrém stavu, které přeměnou druhové skladby z ND na dřeviny cílové mohou plnit produkční funkce (příznivá stanoviště 6. lesního vegetačního stupně a nižších LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty porosty náhradních dřevin (ND) a jejich směsi s cílovými dřevinami (CD), které nelze přeměnit na porosty CD výchovou. Vzhledem k očekávaným vyšším ztrátám na produkci dřeva jsou do této naléhavosti řazeny porosty na stanovištích CHS 51, 55, 57 s nadprůměrným až průměrným produkčním potenciálem (podle Oblastního plánu rozvoje lesů - OPRL), kde je roční ztráta na produkci podle orientačních kalkulací zpracovaných na Fakultě lesnické a dřevařské při ČZU v Praze (Šišák et al. 2006) odhadována na ca 7 až 15 tis. Kč/ha. Při stanovení naléhavosti přeměny by měl být rovněž
zvážen aktuální stav porostu, pokud lze od odkladu očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, například u modřínových porostů. Porosty ND, které přeměnou na porosty CD mohou plnit všechny funkce lesa včetně funkce produkční (méně příznivá stanoviště 5. až 8. LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty porosty ND a směsi ND s CD, které nelze přeměnit na porosty CD výchovou a není zde očekávána tak vysoká ztráta na produkci dřeva, jako v kategorii předchozí. Jedná se o porosty na stanovištích řazených do CHS 53, 59, 71, 73, 75, 77, 79 s průměrným až podprůměrným produkčním potenciálem (OPRL). Při stanovení naléhavosti přeměny by měl být rovněž zvážen aktuální stav porostu, pokud lze od odkladu očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, např. u modřínových porostů. Porosty u kterých se neočekává plnění funkce produkční, avšak plní fukce ostatní (ochranné lesy na nepříznivých stanovištích). Jsou to porosty na stanovištích řazených do CHS 01 a 02, ve kterých je produkční potenciál podprůměrný, velmi nízký až nevyužitelný (OPRL). Směsi ND a CD, ve kterých lze přeměny dosáhnout výchovou ve prospěch CD. V porostech této skupiny by přeměna druhové skladby od náhradních dřevin ke dřevinám cílovým měla proběhnout v rámci standardních pěstebních postupů výchovou. Přeměny porostů s výskytem smrku pichlavého v CHS horských poloh Použití buku lesního Buk lesní má tvořit stabilizační a meliorační složku porostů. Pro jeho vnášení do druhových skladeb v horských polohách (CHS 71, 73, 75, 77 a 79) platí následující pěstebně technologická pravidla: Výsadby uspořádat do ucelených skupin, nejlépe do oplocených kotlíků o výměře 6 8 arů. Skupiny elipsovitého nebo oválného tvaru orientovat delší stranou proti převládajícímu ekologicky účinnému směru větru. Při použití individuální ochrany proti zvěři lze doporučit i menší obnovní prvky o výměře 2 6 arů. Při prosadbách SMP ve vyšších polohách se doporučuje použití 70 až 80 % normy počtu sazenic navrhovaných při výsadbě do holosečných prvků (tj. např. při plánovaném zastoupení buku 10 % vysazovat 560 až 640 sazenic na 1 ha). Snížení počtu sazenic jen na 70 až 80 % normy (místo 50 % navrhovaných OPRL v nižších polohách) se doporučuje z důvodů očekávané vyšší mortality při vysoké imisně ekologické zátěži a pomalejšího vývoje kultur včetně vyššího ohrožení hlodavci, především hrabošem mokřadním. Před výsadbou se doporučuje proředění zápoje porostu na 60 až 80 %, pokud nedošlo k jeho snížení již dříve. Výsadba buku má být prováděna do těsné blízkosti korun (tj. v PND první věkové třídy zhruba 50 až 130 cm od kmene, podle šířky korun). Vhodnější je výsadba ze severní než jižní strany, kde je větší kolísání teplot a radiace. Pro výsadbu použít silnější sadební materiál (výška 50 až 70 cm) než bývá v horách doporučováno (již od 30 cm výše, Lokvenc et al. 1992), případně obalované sazenice s dobře vyvinutým kořenovým systémem. Po překročení výšky výsadeb 2 m se doporučuje jejich postupné uvolňování odstraněním nebo komolením okolních stromů přeměňovaného porostu. Vzhledem k půdním nárokům buku lze na živinami chudších stanovištích (CHS 73 a 71) doporučit podporu nových výsadeb meliorací přihnojením dolomitickým vápencem (1 kg/sazenice) při výsadbě do jamky. Meliorační opatření by měla být doporučena na základě předchozích ověření výživy listovými a půdními analýzami.
Použití smrku ztepilého Smrk ztepilý má jako hlavní cílová dřevina v horských polohách nahradit většinu ND, a to zejména ve vyšších polohách, kde se v základních CDS má jeho zastoupení pohybovat v rozmezí 50-90 %, v přechodných biomelioračních druhových skladbách (DS) 30-80 % a v přechodných přípravných DS 70 90 %. Například, i když jsou výsadby smrku ztepilého v Krušných horách poškozovány zvěří méně než jiné dřeviny, je ochrana proti okusu, vytloukání a loupání na většině lokalit nezbytná. Při přeměnách PND ve vyšších polohách zájmového území výsadbou smrku ztepilého lze použít metodu prosadeb do porostních mezer (případně po předchozím rozvolnění) i obnovní prvky. Obnovní prvky naholo vytěžené kotlíky a pruhy by měly mít šířku až dvojnásobku výšky PND, tj. ca do 10 m a měly by být delší osou orientovány kolmo na směr převládajících větrů s předpokládaným postupem proti jejich směru. Je nutno zdůraznit, že ani při přeměnách druhové skladby smrkem ztepilým nesmí dojít při zakládání obnovních prvků k narušení mikroklimatického účinku PND a vzniku prostředí holé seče. Holosečné obnovní prvky se nedoporučují na lokalitách s klimatickými extrémy a ohrožených půdní erozí, kde je narušení porostního prostředí zvláště nevhodné. (Klimatické extrémy: CHS 02 a CHS 79 - mělká údolí vodotečí a prohlubně na náhorním plató, silné ohrožení půdní erozí: část CHS 71 - kamenité svahy, sutě.) Přeměny prosadbami jsou z biologického hlediska vhodnější než přeměna holosečnými obnovními prvky. Sazenice smrku ztepilého mají být vysazovány ve vzdálenosti ca 1 m a větší od stávajících jedinců ND, a to především na osluněnou (!) stranu kotlíků a pruhů (narozdíl od výsadeb buku). Při následné péči o smrkové kultury je rovněž nutno respektovat jejich nároky na světlo. Pro výsadbu smrku ztepilého do holosečných obnovních prvků se (v závislosti na cílovém CHS) doporučuje 3 4 tis. sazenic na 1 ha, při výsadbách do porostních mezer počty poloviční. Za optimální se považuje návratná doba 7-10 let, obnovní doba 20-40 let. Na stanovištích s předpokládanou deficitní výživou v CHS 71 a 73 lze i u výsadeb smrku doporučit meliorační opatření přihnojením při výsadbě. Přeměny porostů s výskytem smrku pichlavého v CHS vyšších poloh (CHS 53, 55, 51) Použití buku lesního, javoru klenu a jedle bělokoré V CHS vyšších poloh plní bukové (klenové a jedlové) výsadby i funkci produkční. Podíl buku po ukončení přeměn se má v průměru pohybovat mezi 20 a 30 %, podíl klenu a jedle je nižší. Vzhledem k tomu, že na níže položených lokalitách jsou klimatické extrémy mírnější, lze přeměny zefektivnit použitím holosečných obnovních prvků kotlíků nebo koridorů orientovaných kolmo na převládající směr větru, se šířkou maximálně na 1,5násobek výšky porostu, nejvíce však 15 m. Šířka ponechaných pásů porostů by neměla v počátku přeměn klesnout pod 10 m, aby nebyl narušen efekt ekologického krytu (SMEJKAL ET AL. 1994; KUBELKA 1992). Sazenice je třeba umisťovat nejméně 1 m od průmětu koruny smrku pichlavého a pak co nejvíce využít plochu připravených obnovních prvků. Po dosažení výšky 2 m musí být buk uvolněn odstraněním stromků smrku pichlavého a obnovní prvek může být rozšířen. Na rozdíl od vyšších, klimaticky exponovaných poloh, v nižších polohách převažuje negativní vliv kompetice vysazovaných cílových dřevin a porostů ND (stíněním) nad pozitivním vlivem ekologického krytí (BALCAR & KACÁLEK 2006).
Prosadby/podsadby do mezer rozptýlených v porostu, případně po předchozím prosvětlení porostu, jsou vhodné, jen když jejich individuální ochrana před zvěří bude účinná. Pro přeměny PND jsou doporučovány hektarové počty 8 tis. sazenic buku, 6 tis. klenu a 5 tis. jedle pro výsadbu na holosečné obnovní prvky. Při výsadbě do kotlíků a koridorů je možno použít směsi více druhů dřevin (například buk a jedli se smrkem). Při jejich rozmístění by měly být respektovány odlišné ekologické nároky dřevin (např. výsadba buku a jedle na zastíněné okraje a smrku na slunné okraje kotlíků). Vzhledem k charakteru obnovních prvků lze počítat se 2 3 zásahy po 7 letech, ve kterých by do PND byly buk, případně klen a jedle vysazovány (obnovní doba 20 let, LHP pro CHS 51, 53, 55). Použití smrku ztepilého Pokud ve vyšších polohách netvoří smrk ztepilý součást směsi v porostech se SMP, a nelze jej při výchově podpořit pozitivním výběrem, sází se do porostních mezer a připravených obnovních prvků. Přitom je nutné respektovat, že kultury smrku mají větší požadavky na světlo než buk, klen a jedle. Použití modřínu opadavého Přeměny porostů se SMP ve vyšších polohách modřínem opadavým: Výsadba má být prováděna do připravených obnovních prvků, modřín nesnáší zástin. Jednotlivá příměs se proto doporučuje do výsadeb těch dřevin, které v mládí přeroste. Na 1 ha se vysazuje 3 tis. sazenic. Nezbytná je ochrana proti vytloukání zvěří a kontrola případného poškození myšovitými hlodavci. Tab. 2: Přehled obnovních prvků a postupů při přeměnách porostů se smrkem pichlavým (SLODIČÁK ET AL. 2005, 2009; BALCAR ET AL. 2007) Lokality BK, KL, JD SM MD CHS Horské polohy ohrožené klimatickými stresy Horské polohy ohrožené půdní erozí Horské polohy ostatní Vyšší polohy - Prosadby do porostních mezer, postupné Prosadby do uvolňování kultur těsné blízkosti jedinců a do skupin ND, pozdější uvolňování a odstranění ND Prosadby do por. Kotlíky pozdější uvolňování a odstranění ND mezer, kotlíky, koridory, postupné uvolňování kultur - - Kotlíky, postupn é odstraň o-vání ND část 01, 02, 79 část 01, 71 část 02, 71, 73, 77, 79 51, 53, 55
Pozn.: CHS = cílový hospodářský soubor (Plíva 2000), Dřeviny vysazované v cílové druhové skladbě: BK buk, KL klen, JD jedle, SM smrk, MD modřín. Souhrnná doporučení postupů při přeměnách PND se smrkem pichlavým Je třeba podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND v horských polohách podle území (od 7. LVS výše) a upřesnit technologické postupy při použití cílových listnáčů a smrku ztepilého (Tab. 2). Zároveň podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND podle imisního zatížení a stavu půd. Pro lokality s vyšší zátěží se doporučuje postup k základní (optimální) CDS přes tzv. přechodnou biomeliorační DS, která by po přechodnou dobu stabilizovala nově vznikající lesní ekosystémy a napomohla k regeneraci narušených podmínek prostředí. Diferencovat postupy kultivace buku, klenu a jedle pro vyšší a nižší polohy zájmového území. Ve vyšších polohách se jejich úspěšné odrůstání neobejde bez ekologického krytí. V nižších polohách (od 6. LVS níže), kde dřeviny stávajících porostů mají větší dynamiku růstu a buk, klen a jedli stíněním spíše omezují, je naopak třeba nové výsadby aplikovat do větších mezer a je možné doporučit i holosečné (skupinové, násečné) obnovní prvky. Snížit normované hektarové počty sazenic buku, klenu a jedle při prosadbách PND ve vyšších SLT (od 7. LVS výše) o 20 30 %, v nižších SLT (od 6. LVS níže) o 40 50 %. (Pozn.: OPRL doporučuje při přeměnách PND prosadbami snížení hektarového počtu o 25 %.). Vzhledem k poměrně malé rozloze porostů smrku pichlavého ve středních a nižších polohách v imisních oblastech, nejsou zde doporučení při přeměnách uvedena. Např. současná rozloha SMP v Krušných horách (123 ha, viz tab. 1) činí zde pouze 1,9 % z jeho celkové rozlohy. Závěrem lze konstatovat, že vzhledem k dramatickému zhoršení smrku pichlavého v posledních letech, by měla být vývoji této dřeviny věnována pozornost i v dalších letech. Literatura BALCAR V. 1986: Air pollution effect on growth of 19 species of forest trees in the course of 5 years after planting out and symptoms of injury. In: XIII. Internationale Arbeitstagung forstlicher Rauchschaden- Sachverständiger. Most, 27. 8. 1. 9. 1984. Jíloviště-Strnady, VÚLHM: 286-298. BALCAR V. 1998: Obnova lesů v Jizerských horách. Lesnická Práce 77: 338-340. BALCAR V. & KACÁLEK D. 2006: K vývoji bukových výsadeb při přeměnách smrkových monokultur v Jizerských horách. In: JURÁSEK A., NOVÁK J. & SLODIČÁK M. (EDS.): Stabilization of forest functions in biotopes disturbed by anthropogenic aktivity, Opočno 5.-6.9.2006. Jíloviště-Strnady, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti Výzkumná stanice Opočno 2006: 125-132. BALCAR V., SLODIČÁK M., KACÁLEK D. & NAVRÁTIL P. 2007: Metodika postupů přeměn porostů náhradních dřevin v imisních oblastech. Recenzovaná metodika. Lesnický průvodce 3/2007: 1-34. BALCAR V., SLODIČÁK M., KACÁLEK D., NAVRÁTIL P. & SMEJKAL J. 2008: Kategorizace porostů náhradních dřevin, naléhavost jejich přeměn a perspektivy dalšího vývoje. In: SLODIČÁK M. (ED.): Lesnické hospodaření v Krušných horách. Hradec Králové: Lesy České republiky,179-196. ČERNÝ K., PEŠKOVÁ V., SOUKUP F., HAVRDOVÁ L., STRNADOVÁ V., ZAHRADNÍK D. & HRABĚTOVÁ M. 2016: Gemmamyces bud blight of Picea pungens: a sudden disease outbreak in Central Europe. Plant Pathology, DOI: 10.1111/ppa.12513.
JIRGLE J., TICHÝ J., KUČERA J., SEMORÁDOVÁ E. & KORDÍK M. 1977: Zhodnocení vývoje kultur náhradních dřevin na poloprovozních plochách v Krušných horách. Závěrečná zpráva. Jíloviště-Strnady, VÚLHM, 1977. 48 pp. JIRGLE J., TICHÝ J. & KUČERA J. 1980: Použití náhradních dřevin pro obnovu lesa v Krušných horách. Závěrečná zpráva. Jíloviště-Strnady, VÚLHM, 39 pp. + příl. JIRGLE J., KUČERA J., TICHÝ J. & MATERNA J. 1983a: Problematika Krušných hor. Zprávy Lesnického Výzkumu 28 (1): 6-16. JIRGLE J., KUČERA J., TICHÝ J. & MATERNA J. 1983b: Poškození lesů na Jizerských horách imisemi. Zprávy Lesnického Výzkumu 28 (1): 16-24. JIRGLE J. 1984: Příčiny chřadnutí některých kultur náhradních dřevin v Krušných horách. Zprávy Lesnického Výzkumu 29 (2): 15-21. KUBELKA L., KARÁSEK A., RYBÁŘ V., BADALÍK V. & SLODIČÁK M. 1992: Obnova lesa v imisemi poškozované oblasti severovýchodního Krušnohoří. Praha: MZe ČR, 133 pp. LOKVENC T. ET AL. 1992: Zalesňování Krkonoš. Vrchlabí, Krkonošský národní park. Opočno: VÚLHM Výzkumná stanice, 111 pp. MAUER O., PALÁTOVÁ O., RYCHNOVSKÁ A. & MAUER P. 2005: Dřeviny porostů náhradních dřevin současný stav (r. 2004) a perspektivy. Sborník referátů z konference. Brno, MZLU: 3-18. PLÍVA K. 2000: Trvale udržitelné obhospodařování lesů podle souboru lesních typů. Brandýs n. Labem: ÚHÚL, 34 pp. + 190 pp. příloh. SAMEK V. 1980: Vyhodnocení výsadeb exot v imisních oblastech. Závěrečná zpráva. Jíloviště-Strnady: VÚLHM, 41 pp. SLODIČÁK M. ET AL. 2005: Lesnické hospodaření v Jizerských horách. Hradec Králové: Lesy České republiky; Jíloviště-Strnady: VÚLHM, 232 pp. SLODIČÁK M. ET AL. 2008: Lesnické hospodaření v Krušných horách. Hradec Králové: Lesy České republiky; Jíloviště-Strnady: VÚLHM, 480 pp. SLODIČÁK M. ET AL. 2009: Lesnické hospodaření v Jizerských horách. 2. vydání. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 232 pp. SMEJKAL J., POSPÍŠIL F., NAVRÁTIL P., PĚNIČKA L., KUBELKA L., RYBÁŘ V., BADALÍK V. & KARÁSEK A. 1994: Generel rekonstrukcí porostů náhradních dřevin v imisní oblasti východního Krušnohoří. Jablonec nad Nisou: Lesprojekt, 90 pp. ŠIKA A. 1976: Růst smrku pichlavého v lesních porostech. Zprávy Lesnického Výzkumu 22 (2): 8-12. ŠRÁMEK V. ET AL. 2015: Aktualizace studie Lesnické hospodaření v Krušných horách. Jíloviště-Strnady: VÚLHM, 194 pp. TESAŘ V. 1981: Růst dřevin v obnovním cíli při silném ohrožení imisemi na Trutnovsku. Zprávy Lesnického Výzkumu 26 (2): 16-20. ÚHÚL 2005 a 2015, PĚNIČKA L.: Informace o lesních dřevinách v oblasti Krušných hor. ZAHRADNÍK P. (ED.) 2014: Metodická příručka integrované ochrany rostlin pro lesní porosty. Kostelec nad Černými lesy, Lesnická Práce, 376 s. Kontakt Ing. Dušan Kacálek, Ph.D.
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Výzkumná stanice Opočno Na Olivě 550 517 73 Opočno E-mail: kacalek@vulhmop.cz Obr. 1: Zdravý porost smrku pichlavého v Krušných horách (foto: Balcar 2006)
Obr. 2: Porost smrku pichlavého silně poškozený kloubnatou smrkovou v Jizerských horách (v obrázku nalevo je smrk ztepilý, foto: Balcar 2015)
MŠICE NA SMRKU PICHLAVÉM, BIONOMIE A ŠKODLIVOST David Fryč Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Odbor diagnostiky, Diagnostická laboratoř Opava Úvod Na smrku pichlavém (Picea pungens) udávají BLACKMAN & EASTOP (1994) celosvětově 21 druhů mšic a HOLMAN (2009) v palearktickém regionu již konkretizuje 16 druhů. V České republice se dle www.faunaeur.org vyskytuje konkrétně 13 druhů. Na smrku pichlavém škodí zástupci dvou čeledí mšic, a to korovnicovití (Adelgidae) se šesti zástupci a mšicovití (Aphididae) se sedmi zástupci. Tito zástupci poškozují dřeviny sáním rostlinných šťáv, vylučováním toxických slin a mechanickým poraněním pletiva (vpichem), umožňují nákazu houbovými patogeny a některé druhy mohou přenášet i virová onemocnění. Nepříznivý vliv na asimilační pletiva dřevin často mívá také hojná produkce medovice s následným rozvojem saprofytických černí, převážně z rodů Capnodium, Cladosporium a Alternaria. Medovice brání v dýchání a snižuje asimilační plochu. V teplých a slunných obdobích může díky ní docházet k přehřátí jehlic a jejich rychlejšímu stárnutí, resp. trvalému poškození (významné hlavně u mladých rostlin). Přehled čeledí a druhů Korovnicovití (Adelgidae) mají obvykle dvouleté vývojové cykly, které jsou vždy vázané na jehličnaté dřeviny (oproti mšičkám (Phylloxeridae) vázané výhradně na listnáče). Sifunkuli ani kauda nejsou vyvinuty. Křídla v klidové poloze jsou vodorovně složená nad tělem. K determinaci korovnic jsou většinou nutné i jejich bionomické údaje. Adelges laricis VALLOT, 1836 korovnice pupenová Dicyklická. Střídá smrky (zimní hostitelé) a modříny (letní hostitelé), občas má neúplný generační cyklus, který je omezený na zimního nebo letního hostitele. Na dřevinách vytváří hálky (smrk), sají na jehlicích a větvičkách Preferuje jedince oslabené nepříznivými podmínkami prostředí a nevhodnými pěstebními zásahy. Napadá hlavně boční pupeny, vzácně i terminály. Časté je kombinované napadení s korovnicemi rodu Sacchiphantes. Gilletteella cooleyi (GILLETTE, 1907) korovnice douglasková Dicyklická. Střídá smrky (zimní hostitel) a douglasky (letní hostitel), časté jsou také anholocyklické kmeny. Saje na spodní straně mladých výhonků. Při přemnožení mohou vznikat výrazné škody na douglaskách (známé z Německa). Sacchiphantes abietis (LINNAEUS, 1758) korovnice smrková Zdá se být monocyklická. Časté jsou anholocyklické kmeny na smrku. Saje na jehlicích a výhonech, vytváří hálky na smrku (ananasový tvar). Škody mohou nastat ve školkách, semenných sadech, plantážích vánočních stromků a u mladých výsadeb.
Sacchiphantes viridis (RATZEBURG, 1843) korovnice zelená Dicyklická. Střídá smrky (zimní hostitelé) a modříny (letní hostitelé). Vytváří hálky na smrku (podobné Sacchiphantes abietis). Sají na jehlicích a výhonech, které žloutnou a kroutí se. Při velmi silném nebo opakovaném napadení mohou dřeviny odumírat. U smrků dochází k deformaci mladých terminálních výhonů, případně i jejich odumření. Napadá terminální i boční pupeny. Nejškodlivěji působí na stanovištích s nevyhovujícími stanovištními podmínkami (smrkové monokultury v nižších polohách na degradovaných půdách, ohryzové formy smrku na pastvinách, exponovaní jedinci a kultury na prudkých svazích apod. Škody vznikají zvláště v sušších a nižších polohách. Hálky dřeviny fyziologicky oslabují, znetvořují a prorůstající výhonky po uschnutí hálek zpravidla usychají. Pineus orientalis (DREYFUS, 1888) korovnice Dicyklická. Střídá borovice (zimní hostitelé a smrky (letní hostitelé). Saje na jehlicích a větvičkách. Tvoří hálky na jehlicích. Pineus pini (GOEZE, 1778) korovnice borová Zřejmě zcela anholocyklická. Předpokládá se, že ztratila schopnost střídat hostitele a možnost sexuálního rozmnožování, proto může zůstávat po celý rok na jediném hostiteli. Saje převážně na letorostech. Mšicovití (Aphididae) mají jednoleté vývojové cykly, které mohou být velmi složité a nejsou mnohdy dostatečně prozkoumány. Sifunkuli i kauda jsou vyvinuty (mají různý tvar a délku). Křídla mohou být různě zbarvena či jen prostě blanitá. Mnohé druhy vylučují velké množství medovice (využívány včelaři). Některé druhy jsou také významnými přenašeči rostlinných virů. Cinara costata (ZETTERSTEDT, 1828) medovnice ojíněná Monocyklická. Saje v malých koloniích na drobných větvičkách, které jsou na nižších větvích. Může způsobit hospodářské škody, hlavně v období sucha. Cinara piceae (PANZER, 1801) medovnice velká Monocyklická. Formuje početné kolonie v jarním období na spodních starších větvích a na kmenech, v letním období i na kořenech. Může mít negativní vliv na odrůstání sazenic, ale většinou se tak děje pouze jednotlivě nebo u malých skupin dřevin. Cinara piceicola (CHOLODKOVSKY, 1896) medovnice malá Monocyklická. Saje v koloniích na předělu kůry a jehlic, postupně se přesouvají na starší větve a kořeny (léto). Samičky jsou citlivé na světlo, proto přijímají potravu spíše na zastíněných částech. Cinara pilicornis (HARTIG, 1841) medovnice smrková Monocyklická. Na jaře saje v malých koloniích na spodních větvičkách, postupně se přesouvá výše k nejnovějším letorostům. Cinara pruinosa (HARTIG, 1841) medovnice Monocyklická. Anholocyklické kmeny často přezimují na kořenech.
Saje v malých koloniích na větvičkách (jaro), později na bázi kmene a kořenech. Hojně navštěvována mravenci, ale tento mutualismus má negativní vliv na odrůstání smrků. Elatobium abietinum (WALKER, 1849) mšice smrková Monocyklická. Anholocyklické kmeny mohou přezimovat. Saje na jehlicích, kde způsobuje zabarvení a opad starých jehlic, někdy působí vážné defoliace. Postižené výhonky často nedozrávají a během zimy odumírají. Škody u dřevin, které rostou na exponovaných (špatně odvodněných nebo suchých) stanovištích. Pachypappa tremulae (LINNAEUS, 1761) dutilka Dicyklická. Střídá topoly (zimní hostitelé) a smrky (letní hostitelé). Anholocyklické kmeny mohou přezimovat na kořenech smrků. Na topolech saje u nových výhonů a způsobuje ohýbání listů a řapíků a omezení růstu, které tvoří listové růžice. U smrků zakládají kolonie na kořenech. Závěr Výskyt mšic v našich podmínkách je především závislý na průběhu povětrnostních podmínek, které ovlivňují nejen rozmnožování mšic a jejich pohyblivost, ale i větší či menší vnímavost k oslabeným rostlinám. Ovlivňován je i četností výskytu zimních hostitelů a úspěšným přezimováním mšic. Díky vhodným podmínkám mohlo v minulosti dojít k přemnožení některých druhů, např. medovnice křivonohé (Cinara curvipes) na jedli ojíněné či mšice smrkové na smrku pichlavém. Lze i do budoucna tedy předpokládat přemnožení či nárůst škůdců díky nezvyklému průběhu klimatu v posledních letech? Jakékoli konkrétní prognózy nejsou možné bez dokonalé znalosti bionomie, fenologie a ekologických nároků škodlivých druhů a bohužel tyto poznatky jsou dost často neúplné. V souvislosti s klimatickou změnou nelze očekávat výraznější posun v druhovém složení škůdců. Potvrzují to analýzy škodlivosti v uplynulých desetiletích, které sice ukazují, že dochází k určitým změnám, ale ty jsou obvykle vyvolány jinými faktory než klimatickými (zavlečení škůdců cizího původu, pěstování nových druhů plodin, odlišná agrotechnika, rezistence proti přípravkům a měnící se spektrum používaných přípravků i koncepce ochrany některých kultur apod.). Mírné zvýšení teploty ve vegetačním období může urychlit vývoj některých škůdců, povede ke vzniku více generací, a tím nárůstu jejich početnosti a škodlivosti. Vyšší teplota a její dřívější nástup v roce může podpořit pohyblivost některých škůdců a jejich rychlejší lokální šíření. Vysoké teploty mohou umožnit nárůst přílivu některých migrantů a krátkodobé invaze dalších druhů. Pokud však poroste frekvence a rozsah klimatických extrémů, lze očekávat, že více druhů včetně škůdců bude ovlivněno negativně. Často se dá vhodnými melioračními zásahy zlepšit zdravotní stav chřadnoucích kultur a zvýšit přirozenou odolnost proti těmto škůdcům. Přímý boj mnohdy naráží totiž na velké těžkosti. Mechanický boj je často neuskutečnitelný a proti chemickým přípravkům jsou škůdci po většinu roku chráněni hálkou či krytem z voskové vaty. Kontakt Ing. David Fryč Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský
Odbor diagnostiky, referát monitoringu letu mšic Jaselská 16 746 82 Opava E-mail: david.fryc@ukzuz.cz HOUBOVÉ CHOROBY OHROŽUJÍCÍ SMRK PICHLAVÝ Vítězslava Pešková 1), František Soukup 1), Roman Modlinger 1), Jana Ručková 2) 1) Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. 2) Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze Úvod Druhové spektrum významných houbových patogenů na smrku pichlavém (Picea pungens) je vcelku nízké. V následujícím přehledu vycházíme především z našich výzkumů v náhradních porostech smrku pichlavého v Krušných horách. V současné době nejvýznamnějším houbovým patogenem tohoto smrku je kloubnatka smrková (Gemmamyces piceae). V příspěvku je uveden u jednotlivých patogenů stručný popis, jejich biologie, spektrum hostitelských dřevin, symptomy poškození a údaje o jejich aktuálním výskytu. Přehled druhů Kloubnatka smrková Gemmamyces piceae (anamorfa Megaloseptoria mirabilis) Popis a biologie Houba se řadí do hub vřeckovýtrusných (Ascomycota). K infekci pupenů dochází během vegetačního období. Od konce jara, resp. začátku léta se na napadeném odumřelém pupenu utvářejí plodnice anamorfního stadia (pyknidy) Megaloseptoria mirabilis, poté se vytvářejí perithecia, plodnice teleomorfního stadia. S pyknidami i perithecii se můžeme setkávat na odumřelých pupenech prakticky celou vegetační sezónu. Obojí výtrusy jsou schopné infikovat výhony s právě se utvářejícími novými pupeny (PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015). Hostitelská dřevina Obvykle smrk pichlavý (Picea pungens), smrk ztepilý (Picea abies), smrk sivý (Picea glauca) a smrk sitka (Picea sitchensis), smrk Engelmanův (Picea engelmannii), smrk omorika (Picea omorika). Jako další hostitelské dřeviny bývají uváděny jedle bělokorá (Abies alba) nebo jedle kavkazská (Abies nordmanniana) (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny Napadené pupeny na jaře natékají, zduří, nezřídka se ještě spirálovitě kroutí a deformují. Odumře li terminální pupen, je stimulován růst bočních pupenů a tak je nápadně změněn normální růst výhonů. Nezřídka dochází při pokusu o vyrašení u slaběji infikovaných výhonů k růstovým deformacím (jakoby vykloubení rašících výhonů). Odumřelé napadené pupeny se zjara pokrývají černou tuhou krustou (bazálním stromatem houby), z níž vyrůstají četné drobné šedočerně hnědé až černě zbarvené kulovité plodnice dobře viditelné pouhým okem či slabou lupou. Ty mohou pokrývat i celý napadený pupen.
Na první pohled k podobnému odumírání pupenů může dojít i působením abiotických faktorů. I v tomto případě pupeny na jaře nevyraší, časem hnědnou a zasychají, avšak nikdy nečernají. Nejčastější příčinou poškození ještě nevyzrálých pupenů bývá v tomto případě časný mráz. S tímto poškozením se daleko častěji setkáváme v lesních školkách či plantážích vánočních stromků (SOUKUP & PEŠKOVÁ 2009). Aktuální poznatky Kloubnatka smrková v několika posledních letech dramaticky ovlivnila do té doby převážně uspokojivý zdravotní stav porostů smrku pichlavého v Krušných horách. Tento smrk byl v imisních oblastech v masovém měřítku používán při zakládání náhradních porostů. Již v roce 2008 bylo registrováno rozsáhlé napadení náhradních porostů smrku pichlavého v severovýchodním Krušnohoří. Od té doby bylo v náhradních porostech významně poškozeno již více než 50 % ploch. Údaje o výskytu kloubnatky smrkové z různých typů výsadeb se v poslední době velmi rychle množí i z jiných oblastí celého Česka. Každoroční šetření v Krušných horách prokázalo, že v roce 2015 dále vzrostla intenzita napadení. Přestože není situace všude stejně dramatická a stále existují porosty, kde je procento napadených pupenů nízké, kloubnatka se v současnosti v zájmové oblasti vyskytuje prakticky celoplošně a její infekční tlak vzrůstá (PEŠKOVÁ ET AL. 2016). Poškození smrku pichlavého v Krušných horách v letech 2009 2015 Sirococcus conigenus Popis a biologie
Houba se řadí do hub vřeckovýtrusných (Ascomycota). Zdrojem infekce semen ve školkařských provozech jsou staré, infikované šišky, posbírané současně s novou úrodou a uskladněné s čerstvými šiškami. K infekci semen dochází myceliem prorůstajícím z pyknid na šupinách šišek. Významný zdroj nákazy ve školce představují infikované semenáčky, ze kterých se už za 3 týdny od napadení nákaza rozšiřuje na zdravé jedince, a to zejména během období s vysokou vzdušnou vlhkostí, mírnou teplotou a nízkou světelnou intenzitou. Nákaza ve školce se může šířit větrem nebo závlahovou vodou. Houba přezimuje v odumřelém pletivu a na jaře příštího roku dochází k další sporulaci a infekci čerstvě rašících výhonů (PEŠKOVÁ & PROCHÁZKOVÁ 2012). Hostitelská dřevina Především smrk ztepilý (Picea abies), ale i další druhy smrků, smrk Engelmannův (Picea engelmannii), smrk sivý (Picea glauca), smrk černý (Picea mariana), smrk pichlavý (Picea pungens), smrk červený (Picea rubens). Dále borovice bělokmenná (Pinus albicaulis), borovice Banksova (Pinus banksiana), borovice Coulterova (Pinus coulteri), borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), borovice Lambertova (Pinus lambertiana), borovice smolná (Pinus resinosa), borovice vejmutovka (Pinus strobus), borovice Thunbergova (Pinus thunbergii), jedle bělokorá (Abies alba), modřín americký (Larix laricina), douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) a pazerav cedrový (Libocedrus decurrens) (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny Příznaky poškození se objevují 2 4 týdny po napadení. U mladých, vzcházejících semenáčků houba napadá báze nově se tvořících jehlic, odkud rychle proniká do kmínku. Jehličí vadne, barví se žlutě až červenohnědě a během měsíce odumírá. V místě infekce se často objevuje kapka pryskyřice a mohou se zde tvořit podlouhlá ponořená purpurová ložiska rakoviny omezující lokálně růst výhonu a způsobující zakřivení semenáčku nebo sazenice ve vrcholové části. Plodnice anamorfního stadia jsou černé. Odumřelé semenáčky zůstávají na záhonech vzpřímeně stát. Zasychání, kroucení až odumírání výhonů patří k charakteristickým příznakům napadení touto houbou, ale ne zcela specifickým. Za spolehlivý důkaz napadení touto houbou lze považovat až výskyt plodnic na výhonech (PEŠKOVÁ & PROCHÁZKOVÁ 2012). Aktuální poznatky Soukup (1994), který se sledování zdravotního stavu exot se speciálním zaměření na smrk pichlavý věnoval v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, ještě uvádí, že výskyt této houby je bez většího významu pro smrk pichlavý. Po roce 2009 byl ale na řadě lokalit v Krušných horách registrován silný výskyt houby Sirococcus conigenus. Kombinace s poškozením kloubnatkou smrkovou na stejné lokalitě může chřadnutí stromů a jejich odumření i výrazně uspíšit. Sypavka smrková Lophodermium piceae (anamorfa Hypodermina abietis) Popis a biologie Houba se řadí do hub vřeckovýtrusných (Ascomycota). Na jaře dochází k nákaze starších ročníků jehličí, kdy dozrávají spory v plodnicích teleomorfního stadia (hysterotheciích). Mycelium, které klíčí ze spor, prorůstá do vnitřních pletiv jehlic. V nich se tvoří plodnice anamorfního stadia Hypodermina abietis, následně se vyvíjejí plodnice teleomorfního stadia (PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015). Hostitelská dřevina Nejčastěji smrk ztepilý (Picea abies), dále smrk omorika (Picea omorica), smrk pichlavý (Picea pungens), smrk sivý (Picea glauca) a jedle bělokorá (Abies alba) (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny
Prvním příznakem jsou červenofialové až červenohnědé skvrny a proužky na zelených nebo nažloutlých jehlicích. Jehlice především starších ročníků hnědnou a zůstávají po určitou dobu na stromě, kde se začínají vytvářet i plodná stadia, která dokončují svůj vývoj na opadaném jehličí. Po opadu na zem se objevují na jehlicích černé příčné linie, pak pyknidy a nakonec vřeckaté plodnice (hysterothecia). Sypavka napadá jednotlivé jehlice, v jejich těsné blízkosti mohou zůstat jiné jehlice zcela zdravé (BUTIN 1995, ZÚBRIK ET AL. 2013). V iniciálním stadiu infekce nelze vyloučit ani možnost záměny s jinými druhy hub způsobující opad jehlic. Po vytvoření plodnic je napadení sypavkou prakticky nezaměnitelné. Aktuální poznatky Výskyt sypavky smrkové je všeobecně velmi silný, nejen na smrku pichlavém, ale i na smrku ztepilém. Z fytopatologického hlediska může být významným škůdcem na lokalitách se stabilně vysokou vzdušnou vlhkostí a minimálním prouděním vzduchu. Plíseň šedá Botryotinia fuckeliana (anamorfa Botrytis cinerea) Popis a biologie Houba se řadí do hub vřeckovýtrusných (Ascomycota). Vytváří vysoké šedé mycelium a drobná, černě zbarvená sklerocia. K infekci rostlin dochází prakticky výlučně konidiemi. Za příznivých klimatických podmínek jejich napadené části ve velmi krátké době (během několika málo dní) odumírají a pokrývají se hustým popelavě šedě zbarveným myceliem produkujícím na konidioforech obrovské množství konidií. Houba má značnou ekologickou plasticitu. Konidie klíčí již při teplotách kolem 0 o C, neztrácejí však klíčivost, ani když jsou vystaveny přes noc mrazu, optimální teplotou je 20 o C. Relativní vzdušná vlhkost významně ovlivňuje růst houby. Pro klíčivost konidií je optimální relativní vzdušná vlhkost cca 95 %. Při relativní vzdušné vlhkosti 85 % ke klíčení již prakticky nedochází. Plíseň šedá roste jak na světle, tak i ve tmě. Konidie jsou během celého roku rozšiřovány vzduchem, s vrcholem v letních měsících, především v červnu (PEŠKOVÁ & SOUKUP 2002). Hostitelská dřevina Polyfág, který kromě dřevin, jehličnatých i listnatých, napadá i houby (Fungi), primitivní rostliny zelené řasy (Chlorophyta) až po vyšší rostliny, včetně dřevin. Z dřevin preferuje jehličnaté dřeviny (smrky Picea spp., borovice Pinus spp., jedle Abies spp. a další), méně často i listnáče (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny Dochází k zavadnutí napadených čerstvých letorostů. Popelavě šedé podhoubí, porůstající odumírající (zelené) a odumřelé (zhnědlé až zčernalé) části rostlin patří mezi nejnápadnější a zároveň nejcharakterističtější příznaky napadení rostlin. Na semenáčcích se můžeme nezřídka setkat s drobnými více méně kulovitými černě zbarvenými sklerocii (o průměru kolem 1 mm), často částečně ponořenými v pokožkových pletivech. Onemocnění rostlin působené plísní šedou je velmi charakteristické a při pečlivější prohlídce napadeného materiálu téměř nezaměnitelné (PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015). Aktuální poznatky Plíseň šedá způsobuje poškození nejen semenáčků ve školkách, ale i v porostech mladšího věku, především na právě rašících výhonech primárně poškozených pozdním mrazem. Vzhledem k tomu, že nebývají napadeny všechny letorosty, není toto poškození z fytopatologického hlediska obvykle příliš významné. Václavka smrková Armillaria ostoyae
Popis a biologie Houba se řadí do hub stopkovýtrusných (Basidiomycota). V Česku se vyskytuje téměř na celém území a v lesích se podílí velkou měrou na rozkladu pařezů a kořenů. Je to převážně saproparazitická houba a k parazitizmu přechází na oslabených a přestárlých dřevinách. Plodnice jsou jednoleté, klobouk 4 12 cm v průměru, medově žlutý, pokrytý hnědými až černohnědými šupinami. Třeň 6 15 cm dlouhý, v průměru až 2 cm, hnědožlutý s červenohnědým spodkem a vločkovitě blanitým prstencem. Lupeny jsou bílé, později načervenalé, pak bíle poprášené. Typický je růst v trsech na kořenech a bázích kmenů infikovaných živých či mrtvých stromů. Šíří se jednak výtrusy (bazidiosporami), ke klíčení spor může docházet ihned po jejich dozrání a sporulaci, dostanou li se do vhodného prostředí s dostačujícím zdrojem živin. Další způsob šíření je pomocí rhizomorf a kořenovými srůsty nebo dotykem. K infekci může docházet v průběhu celého vegetačního období (PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015). Hostitelská dřevina Polyfágní druh, běžný na jehličnatých dřevinách, nejčastěji smrky (Picea spp.), dále jedle (Abies spp.), modříny (Larix spp.) a borovice (Pinus spp.). Méně častý na listnatých dřevinách (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny Prvními příznaky jsou vadnutí, ztráta barvy asimilačních orgánů (žloutnutí), zastavení výškového přírůstu a ohýbání nevyzrálých letorostů. V pokročilé fázi se napadení projevuje celkovým prosycháním korun, někdy i náhlým odumřením stromu a rychlým rozvojem bílých blanitých plátů mycelia (syrrocium) pod kůrou. Způsobuje bílou hnilobu infikovaného dřeva. V konečné fázi je dřevo bělavé až šedohnědě černé, zcela mineralizované, s vytvářející se dutinou v pařezech, v níž zůstávají zachované přesleny suků. Pod kůrou bazální části kmene lze nalézt bílá syrrocia, také vytváří černé provazce (rhizomorfy), podobající se kořenům. Na poškozených místech dochází často k výronu pryskyřice a lahvicovitému ztloustnutí báze kmenu. Možnost záměny s dalšími druhy václavek (SOUKUP 2005). Dalším druhem václavky, který napadá smrk pichlavý je václavka severská Armillaria borealis. Je podobná václavce smrkové s tenkým blanitým prstencem, plodnice vyrůstají poměrně vysoko na kmenech. Roste nejčastěji od středních poloh výše. Aktuální poznatky Nalezené odumřelé, uschlé smrky po napadení václavkou byly nejrůznějšího věku, ale mortalita byla zaznamenána především v porostech mladších. Výskyt byl nezřídka ohniskovitý, proto může být lokálně problémem, jinak však četnost výskytu václavkových souší zatím nevzbuzovala větší obavy. Pevník krvavějící Stereum sanguinolentum Popis a biologie Houba se řadí do hub stopkovýtrusných (Basidiomycota). Významný houbový saproparazit až parazit stromů všech věkových tříd. Plodnice jsou jednoleté, rozlité až polorozlité, kožovité. Zpočátku nepravidelně okrouhlé, posléze srůstají do tenkých povlaků (0,5 mm tlustých), skořicově až šedě hnědě zbarvených. Klobouky se vytvářejí ve skupinách, protáhle římsovité se zvlněným okrajem, odstávají 1,5 cm. K infekci dochází v místech poranění kdekoliv na stromě, u smýceného dřeva často řeznými plochami. Velmi významné je pro infekci poškozování dřevin spárkatou zvěří (ohryzem a loupáním) nebo vrcholové zlomy. K růstu plodnic na živých stromech dochází až po několika letech parazitace; na dřevě již mrtvém podstatně dříve. Uvolňování výtrusů je silně ovlivňované průběhem počasí. Fertilní plodnice lze nalézt prakticky během celého roku (SOUKUP 2008; PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015).
Hostitelská dřevina Především smrk ztepilý (Picea abies), ale také další druhy smrků (Picea spp.). Napadá i další jehličnany, borovice (Pinus spp.), douglasku tisolistou (Pseudotsuga menziesii), jedle (Abies spp.), modříny (Larix spp.) (ZAHRADNÍK ET AL. 2014). Symptomy poškození a možnosti záměny Na stromech je možné nalézt plodnice, které po jejich poranění za vlhka krvavě červenají. Na příčných řezech je možné pozorovat i velmi pestré nepravidelné obrazce hniloby, šedofialových zón a zdravého dřeva. Napadené dřevo se postupně zbarvuje výrazně oranžově až červenohnědě, posléze se začíná vláknitě rozpadat a v konečné fázi vzniká bílá hniloba. Záměna je možná s pevníkem korkovitým (Stereum rugosum), který se však vyskytuje pouze na listnáčích (PEŠKOVÁ & ČÍŽKOVÁ 2015). Aktuální poznatky Největší škody působí jako ranový parazit. Lze říci, že prakticky každé poranění běle se může stát vstupní branou infekce pevníkem krvavějícím. Vzhledem k přemnožení spárkaté zvěře v lesních porostech Krušných hor může být rozšiřování této houby zásadním problémem. Výskyt dalších houbových patogenů na smrku pichlavém je již méně významný. Zlatoslizka smrková Chrysomyxa abietis je jednobytná rez. Vyskytuje se především v mlazinách, kde v hustších výsadbách za příznivých vlhkostních podmínek dovede způsobit výraznější defoliaci stromu. Velmi příznivé pro infekci je vlhké a chladné počasí na jaře. Troudnatec pásovaný Fomitopsis pinicola patří mezi nejhojnější choroše. Vytváří víceleté, nápadně zbarvené plodnice. Plodnice vyrůstají na živém, častěji však až na již odumřelém hostiteli. Troudnatec pásovaný má mimořádně široké spektrum hostitelských dřevin, a to jehličnanů i listnáčů (SOUKUP 1994). Bělochoroš modravý Postia caesia náleží mezi hojně rostoucí choroše s nápadně modravým povrchem klobouku i pórů. Roste na odumřelých větvích, kmenech a pařezech jak jehličnanů, především smrků, méně často modřínů, jedlí, borovic, ale i listnáčů (HAGARA ET AL. 2005). Závěr Uváděný přehled ukazuje současné nejvýznamnější houbové patogeny smrku pichlavého. Podle našich zjištění lze některé druhy z ekonomického hlediska hodnotit prakticky bezvýznamné Chrysomyxa abietis, Fomitopsis pinicola, Postia caesia. Naopak houby Lophodermium piceae a Sirococcus conigenus mohou za příhodných podmínek, obzvláště na lokalitách silně ovlivňovaných stabilně vysokou vzdušnou vlhkostí, smrk pichlavý i značně poškodit. Rovněž další dřevokazné houby (především zástupci rodu Armillaria či druh Stereum sanguinolentum) zůstávají vážnými patogeny porostů smrku pichlavého. V současné době je nejvýznamnějším houbovým patogenem nepochybně kloubnatka smrková. Pokud je procento napadených (a odumřelých) pupenů nízké, strom není v růstu nijak významněji omezován. Překročí-li však počet napadených a odumřelých pupenů zhruba 3/4 celkového počtu několik let po sobě, popř. jsou-li napadeny prakticky všechny pupeny, dochází k vyrašení spících pupenů. I ty jsou však následně infikovány a zasychají, strom přestává rašit, neobnovuje svůj asimilační aparát a většinou odumírá. Takovou situaci lze již dnes na řadě lokalit v severozápadním Krušnohoří pozorovat a pokračuje plošné odumírání a rozpad některých porostů s významným zastoupením smrku pichlavého.
Daleko více alarmující je však, že v současné době dochází také k postupnému nárůstu výskytu houby Gemmamyces piceae na smrku ztepilém. Literatura BUTIN H. 1995. Tree diseases and disorders. Causes, biology and control in forest and amenity trees. New York, Tokyo: Oxford Univerzity Press, 252 pp. HAGARA L., ANTONÍN V.& BAIER J. 2005: Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 432 pp. PEŠKOVÁ V. & ČÍŽKOVÁ D. 2015: Lesnická fytopatologie. Praha: ČZU Praha, Fakulta lesnická a dřevařská: 109 pp. PEŠKOVÁ V., MODLINGER R., SOUKUP F. & RUČKOVÁ J. 2016: Nárůst napadení smrku ztepilého kloubnatkou smrkovou v Krušných horách. Lesnická Práce 95: 114-115. PEŠKOVÁ V. & PROCHÁZKOVÁ Z. 2012: Sirococcus conigenus (DC) P. Cannon et Minter. Kroucení a odumírání výhonů jehličnanů. Lesnická Práce, příloha 91 (11): i iv. PEŠKOVÁ V. & SOUKUP F. 2002: Botrytis cinerea Pers.: Pers. Plíseň šedá. Lesnická Práce, příloha 81 (11): i iv. SOUKUP F. 1994: Houboví patogeni smrku pichlavého v ČR. Zprávy Lesnického Výzkumu, 39 (1): 15-18. SOUKUP F. 2005: Armillaria ostoyae (Romagn.) Herink. Václavka smrková. Lesnická Práce, příloha 84 (10): i iv. SOUKUP F. 2008: Stereum sanguinolentum (Alb. et Schw.: Fr.) Fr. (s.l.). Pevník krvavějící. Lesnická Práce, příloha 87 (3): i iv. SOUKUP F. & PEŠKOVÁ V. 2009: Gemmamyces piceae (Bortw.) Casagr. Kloubnatka smrková. Lesnická Práce, příloha 88 (12): i iv. ZAHRADNÍK P., HOLUŠA J., JANAUER V., JURÁSEK A., KACÁLEK D., NOVÁK J., PEŠKOVÁ V., SLODIČÁK M., ŠRÁMEK V. & ZAHRADNÍKOVÁ M. 2014. Metodická příručka integrované ochrany rostlin pro lesní porosty. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 376 pp. ZÚBRIK M., KUNCA A. & CSÓKA G. (EDS.) 2013: Insects and Diseases damaging trees and shrubs of Europe. N. A. P. Editions, 536 pp. Kontakt Ing. Vítězslava Pešková, Ph.D. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Strnady 136 156 00 Praha 5 Zbraslav E-mail: peskova@vulhm.cz