Problematika přistoupení k eurozóně a česká ekonomika

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Problematika přistoupení k eurozóně a česká ekonomika Bakalářská práce Autor: Lucie Frajtová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Ing. Petr Soukup, CSc. Praha Červen, 2010 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze dne 15. 6. 2010 Lucie Frajtová 2

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce Ing. Petru Soukupovi, CSc za jeho profesionální přístup při vedení práce a jeho odborné znalosti z dané tématiky. Všem ostatním děkuji za pochopení a trpělivost. 3

Anotace práce Tato bakalářská práce se zabývá problematikou České republiky a přistoupení k eurozóně. Na začátku práce jsou představena historie integračního procesu a jednotlivé etapy vývoje Hospodářské a měnové unie. Cílem práce je připravenost České ekonomiky na přijetí jednotné měny, vyhodnocení plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně sladěnosti ČR s Eurozónou. Klíčová slova: integrace, EU, eurozóna, HMU, Národní plán České republiky, Konvergenční ( Maastrichtská ) kritéria Annotation This bachelor work deals with the Czech Republic and its accession to Eurozone. It starts with the history of integration process and single phases of The Europien economic and monetary union. The goal of the work is preparedness of Czech economy for single currency adoption, evaluation of meeting Maastricht convergation criteria and level of alignment of the Czech Republic with Eurozone Key words: integration, EU, eurozone, EMU, National Plan of the Czech Republic, (Maastrich) Convergation Criteria 4

Obsah 1 Vývoj evropského integračního procesu a ČR... 7 1.1 Předmět a obecný smysl integrace... 7 1.2 Vznik EU... 9 1.3 Česká republika v procesu integrace... 24 2 Hospodářská a měnová unie (HMU)... 28 2.1 Etapy vývoje Hospodářské a měnové unie... 29 2.2 Konvergenční kritéria... 32 3 Národní plán zavedení eura v České republice... 35 3.1 Základní charakteristika Národního plánu České republiky... 36 3.2 Splněné úkoly do roku 2009... 39 4 Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s Eurozónou... 50 4.1 Vyhodnocení analýz ekonomické sladěnosti... 53 5 Nevýhody a rizika z přijetí eura... 55 5.1 Dopady přijetí společné měny... 55 5.2 Aktuální situace o přijetí eura... 56 5.3... 56 6 Výsledky... 60 7 Závěr... 61 5

Úvod Cílem bakalářské práce Podmínky vstupu do eurozóny a Česká ekonomika je v první kapitole zpracování obecné charakteristiky vývoje EU a zpracování předmětu a obecného smyslu integrace. Součástí první kapitoly jsou ztručně popsány hlavní orgány Evropské unie jejich charakteristika, sloţení a význam pro fungování EU. Kapitola první v neposlední řadě také obsahuje postup integrace České republiky její jednotlivé etapy vývoje a měnovou poliku ČNB. Součástí druhé kapitoly jsou zpracovány základní etapy vývoje Hospodářské a měnové unie a detailně vysvětlem pojem konvergenční kriéria, jejichţ plnění je nezbytné pro vstup do eurozóny a přijetí eura jako jednotné měny členského státu. Kapitola třetí podrobně popisuje Národní plán zavedení Eura v České republice. Detailně jsou zpracovány úkoly, které byly jiţ splněny a které jsou v přípravné fázi a úkoly, které byly stanoveny jako prioritní pro rok 2010. V kapitole čtvrté je detailně zpracován pohled na plnění konvergenčních kritérií z pohledu České republiky fakta která jsou v kapitole zpracována směřují k závěrům a doporučením, která jsou stěţejním prvkem připravenosti České republiky pro vstup do eurozóny Kapitola pátá shrnuje analýzu výhod a nevýhod přijetí jednotné měny pro Českou republiku zdůrazňuje nejdůleţitější úkoly spojené s přijetím jednotné měny a reflektuje aktuální situaci v ČR. Závěrem jsou zhodnoceny zejména výhody a nevýhody pro podnikatelské subjekty změny v přístupu bankovního sektoru, který se výrazně změnil zejména v přístupu zkvalitnění sluţeb pro podnikatelské subjekty. 6

1 Vývoj evropského integračního procesu a ČR 1.1 Předmět a obecný smysl integrace Pojem globalizace se v podmínkách integračního úsilí stal mottem i motivem investorů, politiků a spotřebitelů. Z části díky přínosům globální integrace se mohla značná část rozvojových zemí vydat cestou přiblíţení vyspělým zemím. Integrace především v regionálním měřítku umoţnila v rámci několika integračních uskupení, především Evropské unie, praktické uplatnění a naplňování pojmů koheze a konvergence. Rozdílná míra globální integrace, místy i dezintegrace, v početné skupině více neţ 130 transformujících se a rozvíjejících se zemí můţe vyvolat jisté obavy, protoţe průběh a způsob integrace jsou empiricky spojeny s ekonomickým růstem, přičemţ existují osvědčené teoretické důvody podporující očekávání, ţe integrace a růst se dlouhodobě vzájemně povzbuzují. Zkušenost rychle se integrujících rozvojových a transformujících se zemí nabízí přesvědčivé poučení pro země, které chtějí ještě více posílit svoji angaţovanost v mezinárodní integraci a posílit tak své růstové moţnosti. Je nepochybné, ţe někteří z nynějších vůdců rychlé a ucelené integrace a současně nadprůměrně rostoucích ekonomik byli v nedávné minulosti relativně slabými a uzavřenými ekonomikami. Uzavřenými nejem do svých národních hranic, ale důsledkem absence integračních přínosů i do shluku zdánlivě neřešitelných domácích problémů. Globální ekonomickou integraci můţeme měřit několika způsoby : Vystavení a otevření se novým myšlenkám, novým technologiím, novým výrobkům Zajištění přirozené vnější konkurence pro domácí výrobce a poskytovatele sluţeb, posílení konkurence a konkurenceschopnosti jako podnět k dosaţení světových standardů efektivnosti Zlepšení a posílení alokace zdrojů Rozsáhlejší volba spotřebitelských moţností Schopnost získat levnější finanční zdroje na mezinárodních trzích 7

Všechny výše uvedené integrační projevy předpokládají určitou míru otevřenosti domácí ekonomiky, určitou podobu součinnosti a sounáleţitosti domácích subjektů se zahraničními partnery, určité překonání národně orientované strategie a preference ve prospěch mezinárodně měřitelných kritérií. V rozdílech mezi těmito měrami, podobami, sounáleţitostmi a překonáními spočívají i rozdíly v typech a hloubkách konkrétních integračních skupin. Indikátory stupně integrovanosti domácí ekonomiky do lokální, regionální či globální ekonomiky jsou velmi rozmanité. Patří k nim například : Ukazatele poměřující zahraniční obchod či objem přijatých přímých zahraničních investi k HDP Ratingové ukazatele důvěryhodnosti dané ekonomiky Ukazatele podílu zpracovatelských odvětví na exportu příslušné země Ukazatele poměřující shodu a přibliţnost makroekonomické výkonosti Soulad legislativních systémů Rozdělení rozhodovací a výkonné moci Platným pravidlem je, ţe hlubší míra integrace by patrně neměla existovat bez shody a podobnosti jejích jednotlivých věcných součástí tzn. vzájemný podíl zahraničního obchodu a přímých investic v rámci integračního seskupení by měl být adekvátně vysoký, země by měly vykazovat obdobný makroekonomický vývoj. Zejména obchodní restrikce jsou hlavním zdrojem zkreslení mezi domácími a mezinárodními cenami a jejich výsledkem je nesprávná alokace zdrojů a omezená konkurence daná importními omezeními. Dalším integračním aspektem je rozdělení FDI ( foreign direct investment ), které je mezi jednotlivými zeměmi světa velmi zploštělé a nerovnoměrné. Například mezi lety 1990 1993 pouze osm zemí podílejících se 30% na HDP rozvojových zemí bylo schopno přivábit dvě třetiny všech FDI mířících do rozvojového světa. Znamená to tedy, ţe stejně jako zahraniční obchod i FDI představují významný ukazatel integrace. Jedním z dalších ukazatelů, které umoţňují poměřovat rozdíly v integračních schopnostech jednotlivých zemí, zahranují úvěrová ratingová ocenění a podíl zpracovatelských odvětví na celkovém exportu. Jen v letech 1993 1995 podle hodnocení prováděných autoritativním odborným časopisem Institutional Investor více 8

neţ polovina rozvojových a transformujících se ekonomik se nacházela v nejhůře oceňované čtvrtině z rejstříku moţných ratingových ohodnocení a tak demonstrovala svoji omezenou připravenost pro jednotlivé formy integrace. Obsahem integrace však není jen smysl ekonomický. Vychází, či měla by vycházet z jistých společenských dějin, tradic, předpokladů pro soulad a porozumnění a měla by zajišťovat celkovou stabilitu regionu a postarat se o ţádoucí a odpovídající kvalitu ţivota v něm. 1.2 Vznik EU O integračním uskupení Evropské unie lze v současnosti tvrdit, ţe se jedná o nejpropracovanější a nejrozvinutější pokus o ekonomické i společenské sblíţení, který byl dosud v celosvětovém měřítku vykonán. Počáteční myšlenka evropského sjednocování, umocněná navíc situací po druhé světové válce, byla natolik mocnou, ţe aţ dosud odolala všem nástrahám a zcela prakticky prokázala svoji ţivotaschopnost. Zrození této myšlenky v soudobém, moderním pojetí bylo především věcí filozofů a vizionářů. Velmi důleţité bylo, ţe vlivem událostí druhé světové války došlo k jedné z klíčových změn, vedouích k praktické realizaci této myšlenky z původně filozofické myšlenky se evropská integrace stala politickým pojmem a ze sjednocené Evropy se vykrystalizoval jeho dlouhodobý cíl. K iniciativám, které významně ovlivnily pohled na otázku uspořádání poválečné Evropy, patřil projev Winstona Churchilla v březnu 1943 v BBC, v němţ navrhl ustavení Rady Evropy jako Hlasy po evropské jednotě zaznívaly i z prostředí odboje. Z myšlenky a inspirace se později stal politický koncept, za jehoţ hlavní představitele jsou povaţováni francouzští politici Jean Monnet a Robert Schuman. 9

V současné době jde vývoj směrem, ţe národní a regionální instituce by měly být doplněny nezávislými demokratickými evropskými institucemi se zopovědností za ty oblasti, ve kterých je společný přístup efektivnější neţ úsilí jednotlivých států. Historická zkušenost dospěla k momentálně uznávanému závěu, ţe oněmi oblastmi, které si zasluhují společné řešení, jsou jednotný trh, společná hospodářská a měnová politika, hospodářská a sociální soudrţnost, a zahraniční a bezpečnostní politika. Zdrojem tohoto úsilí bylo poučení z druhé světové války. Jeho zárodky spočívají ve třech událostech klíčového významu: Marshallův plán pro ekonomické oţivení válkou zničené Evropy a zaloţení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci ( OEEC ), která byla zodpovědná za management Marshallova plánu ( 1947 1948 ) Vytvoření Rady Evropy ve francouzském Strasbourgu, jeţ dnes není součástí oficiálních institucí EU, ale slouţila jako důleţitý inspirační zdroj pro jejich vznik ( 1949 ) Rada Evropy je zaměřena na poměrně širokou oblast politickou, hospodářskou, kulturní i sociální. Její největší význam je v současnosti dán její aktivitou v oblasti lidských práv Zaloţení Evropského společnství uhlí a oceli ( ECSC ), jeţ je přímým zárodkem současných evropských institucí ( 1951 1952 ) V 50. Letech se začíná vytvářet společný evropský trh, začíná fungovat Evropské hospodářské společenství ( EHS ) a dochází ke koordinaci výroby atomové energie v rámci společenství EURATOM. Vytváření jednotného trhu nebylo snadným úkolem o čemţ svědčí ten fakt, ţe teprve k 1.lednu 1993 došlo ke spuštění Jednotného vnitřního trhu, jenţ funguje na čtyřech ekonomických svobodách volnost pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. V roce 1967 došlo ke spojení exekutivních orgánů všech tří společenství ( EHS, ECSC, EURATOM ) a došlo k zaloţení společné komise, dnes nazývané Evropskou komisí jako klíčovým výkonným orgánem EU. Konec 60.let byl charakteristický rovněţ 10

zahájením společných hospodářských politik, především pak té nejambicióznější společné zemědělské politiky. Revoluční zvrat v Evropě v letech 1989-90 urychlil přípravy ustavení Evropské unie. Konec studené války vyvolal jednak obavy z moţného rozkladu Severoatlantické aliance jako účelového spojenectví motivovaného existencí studené války, jednak z dalšího mocenského vzestupu německého státu. Sjednocení Německa na podzim 1990 proto bylo nejvýraznějším motivem zrychleného tempa integrace států ES. Mezivládní konference o hospodářské a měnové unii svolaná na prosinec 1990 byla doplněna konferencí o politické unii, se snahou zahrnout většinu jiţ diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího rámce Smlouvy o Evropské unii (SEU). Ta byla podepsána dvanácti členy ES v únoru 1992 v nizozemském Maastrichtu. V rámci smlouvy o Evropském společenství pak byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce (občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná příprava mládeţe, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a technologický rozvoj, ţivotní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedním procedury spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a ekonomická unie. Ratifikační proces SEU v letech 1992-93 se setkal s četnými úskalími, zejména s odmítnutím smlouvy Dánskem v prvním referendu v roce 1992 a těsným výsledkem referenda ve Francii v témţe roce, problémy nastaly i v Německu a Británii. Ukázalo se, ţe obyvatelé nově vznikající unie nejsou připraveni na další výrazný posun v integraci. Naplňování cílů, které obsahovala Maastrichtská smlouva, bylo proto nerovnoměrné. Zatímco v oblastech, které souvisely s tradičními oblastmi společných politik, bylo moţno sledovat poměrně dynamický rozvoj, v jiných, které patřily např. ke státním monopolům (telekomunikace, energetika aj.), byl naopak vývoj velmi pomalý. Mezivládní konference (MVK) v letech 1996-97 měla za úkol zhodnotit první zkušenosti a dořešit problémy, na jejichţ řešení se členské státy nedokázaly na počátku 90. let shodnout. Amsterdamská smlouva, jeţ zakotvovala výsledky MVK, však odráţela i nadále jen omezenou míru shody. Pilířová struktura EU zůstala zachována. 11

Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla nicméně převedena do prvního pilíře jako součást podmínek fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty Schengenské dohody, které mají počátek v 80. letech, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snaţily připravit na negativní dopady otevření jednotného vnitřního trhu. K důleţitým tématům MVK patřily téţ instituce EU. Počátkem roku 1995 se staly členy EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko a ve stejné době počaly podávat ţádost o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Reforma institucí, která by připravila EU na východní rozšíření, však byla nad síly členů EU. Protokol o institucích připojený k Amsterdamské smlouvě naznačoval moţnost přistoupení dalších pěti členů, úpravy pro větší počet však vyţadovaly svolání nové mezivládní konference. Agendě EU ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné měny. V roce 1999 přijalo prvních jedenáct zemí jednotnou měnu euro, o tři roky později byly dány do oběhu bankovky a mince jednotné měny. Státy střední a východní Evropy, které po skončení studené války procházely politickou a ekonomickou transformací, daly záhy najevo svoji vůli stát se členy ES/EU. Cesta k tomuto cíli se však ukázala být dlouhá a sloţitá, neboť se musely přibliţovat k EU v době, kdy sama procházela velmi dynamickým vývojem. Prvním krokem bylo uzavření smluv o přidružení počátkem 90. let. ES/EU v nich poprvé deklarovala, ţe konečným cílem je přistoupení přidruţených zemí k EU. V roce 1993 pak Evropská rada pod tlakem zemí střední a východní Evropy přijala kodaňská kritéria, rámcové podmínky, které musí uchazeči o členství splnit, aby se mohli stát členy EU. Přes pokroky v ekonomické transformaci zemí střední a východní Evropy byly rozdíly vůči zemím EU velké a vyţadovaly rozsáhlé změny v legislativě ţadatelských států. EU přijala v roce 1995 Bílou knihu o přistoupení k vnitřnímu trhu, která slouţila jako vodítko pro realizaci těchto změn. Během dalších dvou let podalo deset zemí střední a východní Evropy ţádost o zahájení přístupových jednání. Komise předloţila avis - hodnotící stanovisko k ţádostem o členství - v létě 1997 spolu s programovým dokumentem Agenda 2000, jenţ vymezoval potřebné reformní kroky, které měla EU 12

učinit, aby byla schopna přijmout nové členy, zejm. reformovat finančně náročné politiky - SZP a strukturální politiku. V závěru roku přijala Evropská rada rozhodnutí zahájit rozhovory s první vlnou zemí, které byly nejlépe připraveny na členství v EU - ČR, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem. Přístupová jednání byla zahájena v březnu 1998, počátkem roku 2000 se skupina zemí vyjednávajích o přistoupení rozšířila na dvanáct - o Slovensko, Lotyšsko, Litvu, Buharsko, Rumunsko a Maltu. Prvních deset zemí ukončilo jednání v prosinci 2002, smlouvu o přistoupení podepsalo během zasedání Evropské rady v Aténách v dubnu 2003 a do EU vstoupilo v květnu 2004, Bulharsko a Rumunsko je následovaly počátkem roku 2007. Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem instutucionální reformy. Závaţnost této vazby se projevila v rozhodnutí Evropské rady v Kolíně z jara 1999 o svolání Mezivládní konference (MVK) ještě předtím, neţ EU začne přijímat do svých řad další nové členy. MVK o institucionální reformě ukončená podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření (úprava rozhodovacích pravidel v Radě, rozšíření oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, omezení budoucího růstu počtu členů Komise aj.), jiţ koncem téhoţ roku Evropská rada v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie. V Konventu zasedli v březnu 2002 zástupci vlád a parlamentů členských států spolu se členy Evropského parlamentu a Komise EU. Na návrh předsednictva v čele s bývalým francouzským prezidentem Valéry Giscard d'estaing rozhodl Konvent o vypracování Návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu, který byl přijat v červenci 2003. Jednání Konventu se účastnili i zástupci z kandidátských zemí, jejich stanoviska však nemohla narušit konsensus, k němuţ jednání směřovalo. Návrh smlouvy usiloval o řešení všech hlavních problémů dosavadní podoby smluvního rámce EU (právní subjektivita EU, přesné vymezení kompetencí EU, sjednocení legislativních procedur, začlenění Listiny základních práv aj.) a upravil institucionální rámec s cílem zjednodušit a zefektivnit rozhodovací procesy v EU (stálé předsednictví, zavedení funkce ministra zahraničních věcí, omezení počtu členů Komise, změna rozhodovací procedury v Radě aj.). Text smlouvy se stal podkladem pro jednání MVK 13

svolané v říjnu 2003, která jeho mírně upravenou podobu schválila v červnu 2004. V říjnu 2004 pak dvacet pět členů jiţ rozšířené EU podepsalo Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. Ratifikační proces však narazil v následujícím roce na kritickou překáţku, kdyţ dvě ze zemí zakládající Šestky Ústavní smlouvu v referendu odmítly. Další dva roky hledaly členské státy shodu o tom, jak naloţit s obsahem dokumentu. V první polovině roku 2007 se německé předsednictví ujalo iniciativy, která vyústila v přenesení věcných změn, jeţ přinášela Ústavní smlouva, do stávajích textů zakládajících smluv o Evropské unii a Evropském společenství. Lisabonská smlouva byla podepsána v prosinci 2008, v platnost vstoupila po ratifikaci všemi 27 členskými státy 1. prosince 2009. Snaha o konsolidaci institucionálního rámce evropského integračního procesu je přirozenou reakcí na paralelně probíhající procesy prohlubování integrace a rozšiřování počtu členů EU, zároveň však představuje významnou zátěţ pro agendu a politické kapacity Unie. První desetiletí nového milénia postavilo před evropské státy i EU jako celek řadu výzev, na něţ je třeba reagovat a hledat společná východiska (konkurenceschopnost, nové bezpečnostní hrozby, energetická bezpečnost, výhled dalšího rozšiřování o země západního Balkánu a Turecko aj.). Schopnost nalézat společná řešení pro tyto úkoly tak prověřuje ţivotaschopnost myšlenky evropské jednoty. V 21.století došlo k rozšíření EU o státy střední a východní Evropy. Prvním krokem v této transformaci bylo uzavření smluv o přidruţení počátkem 90.let. V roce 1993 Evropská rada pod tlakem zemí střední a východní Evropy přijala kodaňská kritéria, rámcové podmínky, které musí uchazeči splnit, aby se mohly stát členy EU. Přes pokroky v ekonomické transformaci zemí střední a východní Evropy byly rozdíly vůči zemím EU velké a vyţadovaly rozsáhlé změny v legislativě ţadatelských států. Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem institucionální reformy byl ukončen podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření, jiţ koncem téhoţ roku Evropská rada 14

v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie. V konventu zasedli v březnu 2002 zástupci vlád a parlamentů členských států spolu se členy Evropského parlamentu a Komise EU. V dnešním globalizovaném a neustále se měnícím světě se Evropa potýká s novými problémy, jako je globalizace, demografické změny, změna klimatu, potřeba udrţitelných energetických zdrojů a nová bezpečnostní rizika. Právě těmto výzvám čelí Evropa ve 21. století. V kontextu těchto výzev ztrácejí hranice mezi zeměmi význam. Členské státy EU se s těmito problémy nemohou vypořádat samy. Bude-li však Evropa jednat jako jeden celek, můţe tyto problémy odstranit a naplnit tak očekávání veřejnosti. Evropská unie se tak musí modernizovat. Po svém relativně nedávném rozšíření z 15 na 27 členských států potřebuje mít k dispozici účinné nástroje, které by zaručily její správné fungování a schopnost reagovat na rychlé změny současného světa. Proto je zapotřebí aktualizovat některá základní pravidla spolupráce v rámci Unie. Právě to je cílem smlouvy podepsané 13. prosince 2007 v Lisabonu. Kdyţ se vedoucí představitelé členských států dohodli na těchto nových pravidlech, brali v úvahu stávající politické, hospodářské a společenské změny a potřebu naplnit očekávání občanů Unie. Lisabonská smlouva stanoví, co EU můţe a co nemůţe dělat a jaké k tomu můţe pouţívat prostředky. Mění strukturu orgánů Unie a jejich pracovní postupy. V důsledku toho smlouva posiluje demokratickou legitimitu EU a upevňuje její základní hodnoty. Smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci tzv. mezivládní konference, které se účastnili i zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu. Smlouvu ratifikovalo všech 27 členských zemí EU. Způsob ratifikace si jednotlivé země zvolily v souladu se svým ústavním pořádkem. Smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009 v souladu se svým článkem 6. Institucionální rámec Evropské unie Instituce Evropské unie jsou reprezentovány poměrně rozvětvenou hierarchií klíčových i méně důleţitých subjektů. V souvislosti s Maastrichtskou smlouvou obvykle se hovoří o hlavních institucích EU Evropské komisi, Radě EU, Evropském parlamentu, 15

Evropském soudním dvoru, Účetním dvoru a Evropské centrální bance a pomocných orgánech ( Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, Výbor pro zaměstnanost ). Dále lze zmínit ekonomicky zaměřené instituce Evropská investiční banka, případně i Evropská banka pro obnovu a rozvoj tyto dvě instituce lze povaţovat za specializované instituce se vztahem k EU a speciálním posláním v regionu střední a východní Evropy. V první etapě fungování evropské unifikace spočívala drtivá většina pravomocí i zodpovědnosti za hospodářský, politický a sociální vývoj na jednotlivých národních státech a instituce měly více méně vytvářet dojem hlubšího společenství a unie evropských národů. Hlavní orgány Evropské unie Evropský parlament V současné době zastává funkci předsedy Evropského parlamentu Jerzy Buzek Evropský parlament je volen občany Evropské unie, aby zastupoval jejich zájmy. Jeho počátky sahají do padesátých let a do období vzniku zakládajících smluv a od roku 1979 jsou jeho členové voleni přímo občany, které zastupují. Volby se konají kaţdých pět let a právo volit a kandidovat má kaţdý občan EU bez ohledu na to, v které části EU ţije. Současný parlament má 736 členů ze všech 27 členských zemí EU. Novým předsedou EP byl 14. července 2009 zvolen Jerzy Buzek, který v této funkci setrvá 2,5 roku (do ledna 2012). 16

Počet křesel podle politických frakcí k 14.07.2009 Politická frakce Zkratka Počet křesel Skupina evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) EPP 265 Skupina progresivní aliacne socialistů a demokratů v Evropském parlamentu S&D 184 Skupina Aliance liberálů a demokraů pro Evropu ALDE 84 Skupina Zelených/Evropské svobodné aliance Green/EFA 55 Evropská konzervativní a reformní skupina ECR 55 Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice GUE/NGL 35 Evropa Svobody a Demokracie EFD 32 Nezařazení poslanci NA 26 Celkem 736 Evropský parlament má tři pracoviště: Brusel (Belgie), Lucemburk a Štrasburk (Francie). V Lucemburku sídlí administrativní sloţky ( generální sekretariát ). Zasedání všech členů Parlamentu, známá jako plenární zasedání, se konají ve Štrasburku a někdy v Bruselu. Schůze parlamentních výborů se konají také v Bruselu. Parlament má tři hlavní úlohy: 1. Schvaluje evropské právní předpisy společně s Radou v mnohých politických oblastech. Skutečnost, ţe Evropský parlament je přímo volený občany, pomáhá garantovat demokratickou legitimitu evropského práva. 2. Parlament vykonává demokratický dohled nad ostatními orgány EU, zvláště pak nad Komisí. Disponuje pravomocí schválit nebo zamítnout jmenování komisařů a má také právo odvolat Komisi jako celek. 3. Rozpočtová pravomoc. Parlament sdílí s Radou pravomoc nad rozpočtem EU, můţe tedy ovlivňovat výdaje EU. V poslední fázi procedury přijímá nebo odmítá celkový rozpočet. 17

Práce Parlamentu má dvě hlavní fáze: Přípravu plenárních zasedání. Vykonávají ji členové Evropského parlamentu z různých parlamentních výborů, které se specializují na konkrétní oblasti činnosti EU. Otázky, které jsou předmětem rozhovoru, jsou rovněţ projednávány politickými frakcemi. Vlastní plenární zasedání. Plenární zasedání se pravidelně konají ve Štrasburku (jeden týden v měsíci) a někdy v Bruselu (jen dva dny). V rámci těchto zasedání Parlament projednává navrhované právní předpisy a hlasuje o změnách, neţ dospěje k rozhodnutí o textu jako celku. Dalšími body programu jednání mohou být sdělení Rady či Komise nebo otázky aktuálního dění v Evropské unii nebo jinde ve světě. Rada evropské unie Rada je hlavní rozhodovací institucí Evropské Unie. Stejně jako Evropský parlament byla i Rada zřízena v padesátých letech zakládajícími smlouvami. Zastupuje členské státy a jejich schůzek se účastní jeden ministr z kaţdé vnitrostátní vlády EU. Kteří ministři se účastní jaké schůzky, to záleţí na předmětu jednání. Pokud například Rada projednává otázky týkající se životního prostředí, pak se schůzky účastní ministři životního prostředí každého členského státu Evropské unie a schůzka se nazývá Rada ministrů životního prostředí. Vztahy mezi EU a zbytkem světa se zabývá Rada pro obecné záleţitosti a vnější vztahy. Rada v tomto sloţení však nese zodpovědnost i za další všeobecně politické otázky, kaţdá vláda si tedy můţe vybrat, kterého ze svých ministrů či státních tajemníků na schůzku této Rady vyšle. Kaţdý ministr v Radě je zplnomocněn k závaznému jednání jménem své vlády. Podpis ministra je tím pádem zároveň podpisem celé vlády. Kaţdý ministr v Radě navíc nese zodpovědnost vůči svému vnitrostátnímu parlamentu a vůči občanům, které parlament zastupuje. Tímto je zajištěna demokratická legitimita rozhodnutí Rady. 18

Prezidenti a/nebo předsedové vlád členských států se setkávají s předsedou Evropské komise jako Evropská rada aţ čtyřikrát do roka.tyto schůzky na nejvyšší úrovni stanoví celkovou politiku EU a řeší otázky, které by na niţší úrovni nemohly být vyřešeny (tj. ministry na pravidelných zasedáních Rady). Vzhledem k důleţitosti jednání Evropské rady trvají často dlouho do noci a upoutávají velkou pozornost sdělovacích prostředků. Javier Solana reprezentuje diplomacii EU jako vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Rada má šest hlavních povinností: 1. Schvalovat evropské právní předpisy v mnohých politických oblastech spolu s Evropským parlamentem. 2. Koordinovat hlavní směry hospodářské politiky členských států. 3. Uzavírat mezinárodní smlouvy mezi EU a dalšími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi. 4. Spolu s Evropským parlamentem schvalovat rozpočet EU. 5. Rozvíjet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP - další podrobnosti lze nalézt v oddíle Společná zahraniční a bezpečnostní politika) zaloţenou na směrech stanovených Evropskou radou. 6. Koordinovat spolupráci vnitrostátních soudů a policejních sloţek v trestních věcech (viz. oddíl Svoboda, bezpečnost a spravedlnost ). Většina těchto povinností se týká dimenze Společenství tj. oblastí, u kterých se členské státy rozhodly spojit svou suverenitu a delegovat své rozhodovací pravomoci na instituce EU. Tato dimenze tvoří první pilíř Evropské unie. Poslední dva uvedené úkoly se však z velké části týkají oblastí, kde členské státy nedelegují své pravomoci, ale prostě jen spolupracují. To se nazývá mezivládní spolupráce, která pokrývá i druhý a třetí pilíř Evropské unie. hospodářství a financí, kteří společně tvoří Radu ve sloţení pro hospodářství a finance (ECOFIN). 19

Evropská komise Evropská komise vznikla v 50. letech 20. století na základě ustanovení v zakládajících smlouvách (dnes čl. 211-219 SES ve znění Smlouvy z Nice). Komise je výkonným orgánem Evropské unie. Symbolizuje nadnárodní rozměr evropské integrace. Ke Komisi patří řada pomocných úřadů a agentur, které se nachází ve všech členských státech (např. v Lucemburku sídlí Úřad pro úřední tisky Unie, který kaţdý den vydává Úřední věstník Evropské unie). Funkční období Evropské komise je pět let. Nová Komise musí vzniknout do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu. Základními pracovními jazyky jsou angličtina, francouzština a němčina. Komise je stálým orgánem a obvykle se schází jednou týdně (většinou ve středu). Její fungování upravuje jednací řád. Svá rozhodnutí schvaluje prostou většinou. V praxi se však častěji pouţívá zásada konsensu. K urychlení práce se v průběhu let vyvinuly dvě zvláštní procedury: zmocňovací procedura - člen Komise je zmocněn samostatně rozhodnout o konkrétní, technické věci, aniţ by tím byla zrušena společná odpovědnost celé Komise oběhová (písemná) procedura - návrhy, u kterých panuje předpokládaná obecná shoda, se prostřednictvím generálního sekretariátu dávají písemně na vědomí jednotlivým sluţbám a kabinetům komisařů. Nejsou-li do určité doby předloţeny námitky ani připomínky, povaţuje se návrh za schválený. Hlavní úkoly evropské komise předkládat návrhy právních předpisů Parlamentu a Radě řídit a provádět politiky EU a plnit rozpočet vymáhat zákony EU (společně se Soudním dvorem) zastupovat EU na mezinárodní scéně, např. při sjednávání dohod mezi EU a jinými zeměmi 20

Komise reprezentuje Unii na mezinárodní úrovni a sjednává smlouvy s třetími zeměmi. Základní pravomoci evropské komise Výkonná pravomoc Zákonodárná pravomoc Kontrolní pravomoc Komise má povinnost po zjištění porušení evropského práva podat ţalobu na členský stát pro nedodrţování nebo nezavádění práva EU. Má právo na informace od členských států. O činnosti EU kaţdoročně podává zprávu. Evropský soudní dvůr První zakládající smlouvou EU, Smlouvou o ESUO v roce 1952, byl zřízen Soudní dvůr ESUO, který pak v roce 1957 podle Římských smluv nahradil Soudní dvůr Evropských společenství, společný orgán pro ESUO, EHS i EURATOM. ESD je vrcholným orgánem, bdícím nad dodrţováním práva uvnitř Evropské unie. Má nezastupitelnou roli při výkladu a provádění zakládajících smluv (dle článku 220 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství - konsolidovaná verze, ve znění Smlouvy z Nice). Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise (včetně jejich případné nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES, které vznášejí soudy členských států. Má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy EU, institucemi EU, podniky a fyzickými osobami. Nemá však ţádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem ES (komunitární právo, I. pilíř). V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce a proti jeho rozhodnutí není odvolání. Maastrichtská smlouva rozšířila kompetence ESD o možnost aktivního vynucování 21

splnění jeho rozhodnutí proti státům, které tak neučiní dobrovolně, a to uložením paušální pokuty nebo penále. K Soudnímu dvoru se může obrátit kaţdý členský stát, který se domnívá, ţe jiný členský stát porušil komunitární právo. Podání vůči některému členskému státu můţe v takovém případě učinit také Komise. ESD můţe rozhodovat i o podáních od fyzických i právnických osob, které se dovolávají spravedlnosti kvůli rozhodnutím, jeţ proti nim byla učiněna z titulu komunitárního práva. Složení evropského soudního dvora Evropský soudní dvůr se skládá z 27 soudců (jeden za kaţdý členský stát) a 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Soudci volí ze svého středu předsedu ESD, jehoţ funkční období trvá tři roky. Svoji funkci mohou všichni soudci zastávat opakovaně. Všichni soudci jsou vybíráni z osob zaručujících bezvýhradnou nezávislost a nestrannost. Zároveň musí splňovat všechny poţadavky, kladené ve státě, jímţ byli nominováni na výkon nejvyšších soudních funkcí. Soud zasedá v několika formacích. V plném počtu na plenárním zasedání, coţ se děje pouze ve výjimečných případech, které jsou jasně definované v zakádajících Smlouvách, či při obzvláště důleţitých kauzách. Na ţádost členského státu nebo instituce EU, popřípadě ve sloţitých případech se schází velký senát o 11 soudcích. Všechny ostatní případy obvykle řeší menší senát sloţených ze 3 či 5 soudců. Generální advokáti jsou určeni k nápomoci soudu. Jejich hlavním úkolem je poskytnout odborné, nezávislé a nestranné stanovisko k projednávanému případu. Nereprezentují ani orgány Společenství, ani jednu ze stran, ani veřejnost - slouţí pouze právu a spravedlnosti. Vzhledem ke stále většímu mnoţství případů, kterými se ESD kaţdoročně zabývá (v roce 1985 jiţ na 400 případů), rozhodla Rada ES o zřízení Soudu první instance (Soud prvního stupně). 22

Druhy řízení soudního dvora Evropský soudní dvůr má výhradní právo rozhodovat, jak právo ES chápat a jako ho uplatňovat, vedle toho však provádí i jiné druhy řízení. Prvním je řízení o žalobě proti členské zemi, která porušila právo ES. Ţalobu můţe podat Evropská komise nebo jiná členská země. Pokud se země, která jednala v rozporu s právem ES, nepodřídí rozhodnutí ESD, můţe na ní být uvalena peněţitá pokuta. ESD můţe zahájit i řízení proti některému z orgánů ES/EU, a to v případě, ţe přijal právní akt, který je v rozporu s primárním právem ES nebo, ţe svou nečinností porušil svou povinnost jednat. ESD může vadný právní akt prohlásit za neplatný a v případě nečinnosti může nařídit dotčené instituci jednat. V roce 1984 např. došlo ke kurióznímu případu, kdy Evropský parlament zaţaloval Radu za to, ţe zanedbala závazek vyplývající ze Smlouvy a nevytvořila dosud společnou dopravní politiku. Žaloby, které lze uplatnit u Evropského soudního dvora lze rozdělit dvou skupin: 1. První z nich je přímá žaloba, kterou před ESD můţe přednést buď některá ze tří hlavních institucí EU Evropská komise, Evropský parlament, Rada EU, nebo jakýkoli členský stát EU či jednotlivec, který se cítí být poškozen činností evropských institucí či evropským právem. V tomto případě si navrhovatel vybírá jazyk, ve kterém je případ projednáván. ESD řeší také případná odvolání proti rozhodnutí Soudu první instance. 2. Druhým moţným typem případů je řízení o předběžné otázce. O něj mohou poţádat soudy nebo tribunály členských států EU, jestliţe své rozhodnutí potřebují podloţit rozhodnutím v otázce týkající se evropského práva. Rozhodnutí ESD je poté závazné v tom smyslu, ţe konkrétní národní soud musí uplatnit principy práva Unie tak, jak mu byly interpretovány ESD. Při projednávání je pouţíván jazyk vnitrostátního soudu, který o řízení poţádal. Evropský soudní dvůr disponuje vynucovacími nástroji sankcemi. Výroky ESD mohou mít ústavní i ekonomické důsledky. Během svého působení od roku 23

1954 obdrţel ESD téměř 10 000 podání a vynesl celkem 4 507 rozsudků. Většina z těchto rozsudků přinesla důsledky pro kaţdodenní ţivot občana EU. 1.3 Česká republika v procesu integrace Česká republika jako menší či středně velká ekonomika s výraznou mírou otevřenosti, leţící v geografickém středu Evropy, je svoji polohou i tradicemi předurčena k zapojení do mezinárodních ekonomických integračních uskupení. Zájem Československa o členstív v Evropských společentstvích ( ES ) vyjádřilo uţ volební heslo Občanského fóra Zpátky do Evropy. V prosinci 1990 zahájilo Československo rozhovory o uzavření asociační dohody. O rok později ji Československo, spolu s Maďarskem a Polskem podepsalo. Základní etapy integrace ČR do EU Předvstupní etapa Integrace do EU je základním východiskem, jak se vyrovnat ve výkonnosti české ekonomiky s vyspělou trţní ekonomikou zejména západoevropských zemí a zároveň s nimi vytvářet podmínky pro další růs integrovaných ekonomik na principech, které jsou základním funkčním rysem EU tj. zejména volný pohyb osob, zboţí, sluţeb a kapitálu, princip volného podnikání a perspektiva společné měny. Integrace ČR do EU byla oficiálně zahájena dne 1. Února 1995, kdy vstoupila v platnost asociační Evropská dohoda ( ED ). Členství se stalo katalyzátorem aktivit státní správy ČR. S cílem posílení předvstupní strategie a umoţnění nasměrování pomoci EU specifickým potřebám ČR zpracovala EU v roce 1998 dokument Přístupové partnerství, jenţ byl základem pro Národní program ( NP ) přípravy na členství v EU, který je kaţdoročně aktualizován. Od roku 2002 je NP nahrazen Souhrnem zbývajících úkolů ČR pro vstup do EU. Základními kritérii pro vstup ČR do ostatních nových zemí byla tzv. Kodaňská kritéria. V rámci těchto kritérií je pro ekonomickou oblast obecně poţadována existence fungujícího trţního hospodářství a schopnost ekonomiky vyrovnat se s konkurenčními tlaky a trţními procesy uvnitř EU. Na tato kritéria je navázaná schopnost splnit řadu 24

podmínek analyzovaných u kandidátských zemí v pravidelných ročních zprávách EK o dosaţeném pokroku. Analyzovány jsou zejména tyto podmínky : Rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou musí být dosaţeno volnou soutěţí trţních sil Plná liberalizace cen a obchodních toků Existence rozvinutého finančního sektoru bez jakýchkoliv překáţek vstupu na trh ( zakládání nových firem ) i výstupu z trhu ( bankroty ) Vynutitelnost právního systému, včetně vlastnických práv Makroekonomická stabilita, včetně odpovídající stability cen, trvale udrţitelných veřejných financí a finančních účtů se zahraničím Existence široké shody v názorech na zásady hospodářské politiky Dostatečně rozvinutý finanční sektor schopný směrovat úspory do produktivních investic Kodaňská kritéria vedle ekonomických kritérií obsahovala i kritérium institucionální, t.j. schopnost přebírat závazky plynoucí z členství - zejména aplikace evropských právních předpisů, včetně přijetí cílů politické, hospodářské a měnové unie. Z toho vyplývá, ţe budoucí členské země budou povinny v budoucnu přijmout jednotnou měnu euro a nemohou ţádat o trvalou výjimku ( tzv. Opt out ) na jeho zavedení. První etapa členství ČR v EU jako dovršení předvstupní fáze integrace do evropských struktur, zahájení plnění konvergenčních kritérií. Po vstupu ČR do EU byl Předvstupní hospodářský program nahrazen Konvergenčním programem jehoţ obsahem je plán vývoje veřejných financí dané země. Příprava země na vstup do eurozóny je pravidelně hodnocena v rámci Konvergenčních zpráv, které sledují míru plnění maastrichtských kritérií a právní konvergence legislativy centrální banky se Statutem ESCB. Měnová politika ČNB po vstupu ČR do EU Po vstupu do EU pro ČR platí stejná pravidla, jako pro ty členské státy EU, které ještě nebudou v této době součástí eurozóny. Dle smlouvy o fungování EU je Česká 25

republika závázána pokládat svoji kurzovou politiku za věc společného zájmu proto je třeba vyvarovat se kurzové politiky, která by mohla ohrozit hladké fungování jednotného trhu velkým jednorázovým vychílením nebo nadměrnou fluktuací kurzu ). ČNB vyjádřila své stanovisko ve věci přistoupení ČR k euru v materiálu Česká republika a euro návrh strategie přistoupení, který předala koncem roku 2002 k posouzení ministrům vlády jako podkladový materiál pro stanovení optimální strategie mixu měnové a fiskální politiky pro přijetí eura. Vláda ČR v září 2009 schválila střednědobý rozpočtový výhled, který se ve všech letech od roku 2010 do roku 2012 pohybuje v dficitu nad 5% HDP, coţ výrazně překračuje povolenou 3% hranici maastrichtských kritérií a odsouvá moţnost zavedení eura do let fiskální konsolidace. Druhá etapa představuje zapojení do kurzového mechanizmu ERM II Evropského měnového systému. Vhodná doba na vstup ČR do ERM II bude záviset na připravenosti dodrţovat podmínky tohoto systému. Ze strany ČNB je účast v systému ERM II chápána jako brána pro přistoupení k euru a delší neţ minimálně vyţadované setrvání v ERM II nepovaţuje ČNB za ţádoucí. Třetí etapa vstup ČR do oblasti jednotné měny euro závazek zavést v budoucnu jednotnou měnu euro bylo součástí vstupních podmínek ČR do EU. Jmenovitě v článku 122 Smlouvy o zaloţení ES je dán vstup země do eurozóny. Plnohodnotná účast v HMU přijetím eura jako národní měny znamená plnění kritérií konvergence na dlouhodobém základě. Zdravá makroekonomická polika je nutná pro udrţení stabilního kurzu měny všech zemí měnové unie, důvěryhodná společná měnová politka a dále rovnováha finančních trhů. Vzhledem k tomu, ţe přijetím společné měny se členské státy vzdávají vlastní měnové politiky, stává se pro ně úroková míra externí veličnou a měnový kurz z hlediska jedné země přestává plnit funkci narazníku abrobujícího případné vnější šoky, úloha vyhlazování cyklických výkyvů plně přebírá politka fiskální. Vstup České republiky do EU automaticky neznamenal zavedení eura v České republice. ČR se zavázala, ţe v budoucnu jednotnou měnu zavede po vytvoření potřebných podmínek ( tj. maastrichtských kritérií ). Aby nebyla narušena stabilita jednotné měny a nebyl narušen ekonomický vývoj eurozóny nebo přistupující země je podmínkou splnění těchto kritérií. 26

Přechod ČR na euro nebu znamenat zdraţování či znehodnocení úspor. Dojde pouze k přepočtu cen, úspor, platů, důchodů a dalších veličin z Kč na euro na základě pevně stanového kurzu ( tzv. Koeficientu ). Okamţikem přechodu z koruny na euro bude jedním z úkolů státní správy monitorovat cenový vývoj a zabránit moţným snahám některých výrobců, obchodníků či poskytovatelů sluţeb jeho případnému zneuţití k jednostranným cenovým úpravám směrem vzhůru. Česká koruna tedy ještě po několik let po vstupu do Evropské unie zůstane zákonným platidlem na území ČR. Paralelně s procesem zavedení eura bude probíhat komplexní informační kampaň ČNB k této problematice, aby občané ČR byli včas a správně informováni o chystaných změnách. 1 1 www.cnb.cz 27

2 Hospodářská a měnová unie (HMU) Rozhodnutí vytvořit hospodářskou a měnovou unii přijala Evropská rada v nizozemském městě Maastrichtu v prosinci 1991 a později bylo zapsáno ve Smlouvě o Evropské unii (Maastrichtské smlouvě). Hospodářská a měnová unie je dalším stupňem procesu hospodářské integrace EU, který začal v roce 1957. Hospodářská integrace přináší hospodářství EU jako celku i ekonomikám jednotlivých členských států výhody většího rozsahu, vnitřní účinnost a odolnost. To zase poskytuje příleţitosti k hospodářské stabilitě, většímu růstu a vyšší zaměstnanosti výsledky přímého přínosu pro občany EU. Z praktického hlediska HMU znamená: koordinaci tvorby hospodářské politiky mezi členskými státy, koordinaci fiskálních politik, zejména prostřednictvím omezování veřejného zadluţení a schodku, nezávislou měnovou politiku Evropské centrální banky (ECB), jednotnou měnu a eurozónu. Měnová unie odpovídá modelu uţší spolupráce mezi jednotlivými členskými státy ve smyslu zásady flexibility. Pokud jde o některé zvláštní měnové vztahy uvedené v příloze k Maastrichtské smlouvě, účastní se měnové unie také Monacké kníţectví, Republika San Marino a Vatikán, tyto státy si také razí vlastní mince. Je také zajímavé pozorova, ţe v některých nečlenský státech bývá domácí měna dobrovolně vázána na euro ( např. v Turecku ) nebo je dokonce euro jednostranně akceptováno jako platební prostředek ( např. v Kosovu ). Euro je tedy jiţ dnes neodmyslitelnou součástí evropského a dokonce globálního hospodářského ţivota. V červnu roku 1988 Evropská rada povrdila záměr postupně zavést Hospodářskou měnovou unii ( HMU ) a pověřila výbor, jemuţ předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor byl sloţen z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby 28

(BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de Espaňa. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaţeno ve třech samostatných, avšak na sebe navazujících krocích. 2.1 Etapy vývoje Hospodářské a měnové unie První etapa HMU Dle Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada v červnu 1989, ţe první etapa realizace Hospodářské a měnové unie by měla být zahájena 1. Července 1990. K tomuto dni byla zrušena v podstatě veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi. Výbor guvernérů Od svého vzniku v květnu 1964 hrál výbor guvernérů centrálních bank členských států Evropského hospodářského společenství, stále významnější úlohu při spolupráci v měnové politice výbor byl pověřen dalšími úkoly, které stanovila Rada svým rozhodnutím z 12. Května 1990. Mezi nové úkoly patřily konzultace zejména v oblasti měnových politik členských států a prosazování jejich koordinace, aby bylo dosaţeno cenové stability. Příprava právního rámce Aby mohlo dojít k realizaci druhé a třetí etapy bylo nutné upravit Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství ( Římská smlouva ), aby bylo moţné zavést potřebnou institucionální strukturu. Za tímto účelem byla svolána mezivládní konference o HMU, která proběhla v roce 1991 souběţně s mezivlání konferencí o politické unii. Jednání vyústila ve Smlovu o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7.února 1992. V důsledku opoţdění rafifikace tato smlouva, která upravila Smlouvu o zaloţení Evropského hospodářského společenství, změnila její název na Smlouvu o 29

zaloţení Evropského společenství a zavedla mimo jiné tzv. Protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky nabyla účinnosti aţ 1.listopadu 1993. Druhá etapa HMU, ustavení EMI a ECB Během této etapy došlo k zaloţení Evropského měnového institutu ( EMI ) dne 1.ledna 1994 byla zahájena druhá etapa HMU a došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů. Evropský měnový institut neodpovídal za provádění měnové politiky v Evropské unii tento úkol zůstal v působnosti národních orgánů ani neměl ţádné pověření k provádění devizových intervencí. V prosinci 1995 souhlasi Evropská rada s pouţitím slova euro pro pojmenování evropské měnové jednotky, která měla být zavedena ve třetí etapě, a potvrdila, ţe třetí etapa HMU bude zahájena 1.ledna 1999 předběţně byla oznámena časová posloupnost kroků pro přechod na euro. ERM II V této době byla svěřena úloha Evropskému měnovému institutu provádět připravné práce na budoucích měnových kurzových vtazích mezi státy eurozóny a ostatními členy EU. V prosinci 1996 předloţil EMI Evropské radě svou zprávu, která tvořila základ usnesení Evropské rady o zásadách a hlavních prvních nového mechanismu směnných kurzů ( ERM II ). Usnesení bylo přijato v červnu 1997. Nové bankovky V prosinci roku 1996 Evropský měnový institut předloţil Evropské radě, a následně veřejnosti, vybraný návrh série eurobankovek, které měly být uvedeny do oběhu 1.ledna 2002. Pakt stability a růstu Tvoří ho dva předpisy jejichţ smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. 30

První účastníci Jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU, rozhodla dne 2. Května 1998 Rada Evropské unie byly jimi Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko. Příprava na pevné stanovení směnných kurzů V květnu 1998 se ministři financí členských států, kteřé přijímaly jednotnou měnu, dohodli společně s guvernéry národních centrálních bank těchto členských států, s Evropskou komisí a EMI, ţe při stanovení neodvolatelných směnných kurzů eura bude pouţito stávajících bilaterálních centrálních kurzů v rámci ERM zúčastněných členských států. Jmenování rozhodovacích orgánů Dne 25.května 1998 jměnovaly vlády jedenácti zúčastněných členských států prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1.června 1998 a znamenalo ustavení ECB. ECB společně s národními centrálními bankami zúčastněných členských států tvoří Eurosystém, který formuluje a definuje jednotnou měnou politiku ve třetí etapě HMU. EMI završil dne 1.června 1998 své poslání vznikem ECB vstoupil EMI podle článku 123 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství do likvidace. Veškeré přípravné práce jimiţ byl EMI pověřen, byly včas dokončeny a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů. Třetí etapa HMU, neodvolatelné stanovení směnných kurzů Neodvolatelným stanovením směnných kurzů měn jedenácti členských států, jenţ se jako první účastnily Měnové unie, a prováděním jednotné měnové politiky pod dohledem ECB začala 1.ledna 1999 třetí závěrečná etapa HMU. 31

Vstupem Řecka do do třetí etapy HMU 1.ledna 2001 vzrostl počet zúčastněných členských států na dvanáct. V roce 2007 se tento počet rozrostl o Slovinsko a rok po něm se přidaly Kypr a Malta a od 1.ledna 2009 pak Slovensko. Dnem, kdy tyto země vstoupily do eurozóny, se automaticky stala také jejich centrální banka součástí Eurosystému. 2.2 Konvergenční kritéria Smysl konvergenčních kritérií neexistuje určitě všeobecně akceptovaná definice konvergence. Konvergence tedy můţe být vykládána jako proces dosahování makroekonomických výsledků, které jsou 1. Podobné či přibliţné ve všech oblastech tzn. zemích, regionech podléhajících konvergenčnímu procesu 2. Uspokojivé z pohledů základních ekonomických standardních kritérií subjektivní pohled, který vede k rozdělení např. na země vyspělé, průměrné či podrozvinuté ) 3. Udrţitelné po určitý čas Konvergenční kritéria jsou součástí třetí konečné fáze EMU a jsou následující : cenová stabilita kriterium cenové stability znamená, ţe členský stát vykazuje dlouhodobě udrţitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje více neţ 1,5 procentního bodu míry inflace těch nanejvíše tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen (HICP) na srovnatelném základě, který bere v úvahu rozdílnosti v národních definicích. úrokové sazby kriterium dlouhodobých úrokových sazeb znamená, ţe v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více neţ 2 procentní body úrokovou sazbu těch nanejvýše tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů, nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílným definicím v jednotlivých členských státech. 32

deficity kriterium veřejného deficitu znamená, ţe poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v trţních cenách nepřekročí 2% kromě níţe uvedených případů, kdy: buď poměr podstatně klesl, nebo se neustále sniţoval, aţ dosáhl úrovně, která se blíţí referenční hodnotě anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze vyjímečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě. Veřejný deficit znamená deficit, vztahující se k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení, s vyjímkou komerčních operací, definovaných v Evropském systému makroekonomických účtů veřejný dluh kriterium hrubého veřejného dluhu znamená, ţe poměr veřejného vládního dluhu v trţních cenách k hrubému domácímu produktu nepřekročí 60%, kromě případů, kdy se poměr dostatečně sniţuje a blíţí se uspokojivým tempem k referenční hodnotě. Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru. stabilita směnného kurzu kriterium stability kurzu měny a účasti v ERM II znamená, ţe členský stát dodrţoval normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kruzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto bodobí nedevalvoval bilaterální směnný kurz své měny vůči měně kteréhokoliv jího členského státu ( po zavedení eura vůči euru ) z vlastní iniciativy. Kritéria pro vstup do kurzového mechanizmu ERM II Příslušná dohoda, stanovující konkrétní podmínky účasti v kurzovém mechanizmu bude podepsána předidentem ECB a guvernérem ČNB. Před tímto korkem bude ministry financí zemí eurozóny a zemí účastnících se systému ERM II rozhodntu o centrální paritě české koruny k euru a o standadním fluktuačním rozpětí pro povinné intervence zúčastněných centrálních bank. V této souvislosti Rada ECOFIN ve zprávě pro zasedání Evropské rady v Nice ( prosinec 2000 ) jasně deklarovala, že nepokládá za žádoucí, aby členské státy před vstupem do ERM II používaly jiná kurzová uspořádání, než zavěšení 33

na euro nebo řízený floating s eurem jako referenční měnou, protože účast v ERM II vyžaduje definici centrální parity vůči euru. Z tohoto hlediska současný kurzový režim v ČR, tj. řízený floating s eurem jako referenční měnou, daným podmínkám vyhovuje. 34

3 Národní plán zavedení eura v České republice Česká republika se v souvislosti se vstupem do EU zavázala přijmout společnou měnu euro a tím se automaticky účastní třetí fáze HMU, ale jako země, na kterou se vztahuje přechodná výjimka pro zavedení eura ve smyslu čl. 122 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství ( ES ). Výše uvedené znamená, ţe ČR dosud nezavedla euro, protoţe nesplnila podmínky pro zavedení jednotné měny vyplývající z práva EU. Přechodná podmínka však nezbavuje členský stát povinnosti přijmout euro, k čemuţ se ČR zavázala v čl. 4 Aktu o přistoupení ČR k EU. Kaţdá země na kterou se vztahuje přechodná výjimka je povinna usilovat o zavedení eura v nejbliţším moţném termínu. Podmínkou pro splnění přijetí jednotné měny jsou makroekonimická kritéria ( tzv. Maastrichtská kritéria, podrobněji popsáno v kapitole č. 2 ). Vedle splnění ekonomických a právních kritérií je neméně podstatné zajistit přechod na euro v oblasti technické, institucionální a legislativní. Podniky, státní správa i samospráva jsou vyzývány, aby i bez znalosti termínu zavedení eura na základě dostupných materiálů analyzovaly pravděpodobné změny, které jim jednotná měna přinese, a plánovaly optimální způsob jejich realizace. Národní koordinátor rovněţ zdůrazňuje roli profesních asociací, komor a zájmových sdruţení v procesu, zavedení eura. Národní plán obsahuje základní informace o zavedení eura v České republice. Jako scénář pro zavedení eura v České republice vlada v říjnu roku 2006 schválila variantu jednorázového komplexního přechodu na euro. Materiál Strategie přistoupení České republiky k eurozóně představuje společný a koordinovaný přístup ministerstva finanční, ministerstva průmyslu a obchodu a České národní banky k základním otázkám spojeným s přístupem ČR ke společné měně. Shrnuje základní východiska procesu integrace České republiky do evropské měnové struktury a formuluje očekávané efekty a moţná rizika přistoupení k eurozóně. Dokument doporučuje zavedení společné měny euro, jakmile pro to budou vytvořeny 35

vhodné ekonomické podmínky, ţejména realizace procesu nominální i reálné konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny včetně provedení nutných strukturálních reforem. Na základě provedených analýz a z nich tedy plynoucích doporučení všech pracovních skupin Národní koordinační skupiny byla jednoznačně jako nejvhodnější a současně nejméně nákladná doporučena varianta jednorázového přechodu na euro, tzv. Velkého třesku. Toto znamená současné zavedení eura do hotovostního i bezhotovostního oběhu v jeden časový moment usnesení č. 1200 ze dne 25. Října 2006. 3.1 Základní charakteristika Národního plánu České republiky Národní plán obsahuje dvě části z čehoţ první část Národního plánu obsahuje základní informace o zavedení eura v České republice. Je zde popsán je scénář jednorázového přechodu na euro a časový harmonogram zavedení eura od rozhodnutí vlády euro zavést aţ po nahrazení českých korun eury při běţném placení viz. přehledný harmonogram uveden níţe v textu. Zmíněny jsou téţ technické, institucionální a legislativní předpoklady vyţadované přechodem na euro. Národní plán vymezuje téţ základní principy, které budou muset být při zavádění eura respektovány. Jedná se o princip kontinuity právních nástrojů, princip nepoškození občanů, princip předcházení neodůvodněnému zvyšování cen, princip minimalizace nákladů. Druhá část národního plánu detailně rozpracovává náleţitosti zavedení eura v dílčích oblastech české ekonomiky, jimiţ se zabývají jednotlivé pracovní skupiny Národní koordinační skupiny. Tyto oblasti jsou rozděleny následovně: banky a ostatní subjekty finančního trhu, veřejné finance a veřejná správa a samospráva, nefinanční sektor a ochrana spotřebitele, legislativní potřeby zavedení eura, zdroje informací a komunikace, informační a statistické systémy. 36

V těchto šesti oblastech Národní plán definuje úkoly, které je zapotřebí v souvislosti se zavedením eura splnit. Od bank se očekává zajištění distribuce eurové hotovosti, zabezpečení výměny české hotovosti na eura, zavedení eura do bezhotovostního oběhu, aj. Od podniků a podnikatelů zavedení eura bude vyţadovat zejména zajištění duálního označování cen, přípravu informačních systémů na zavedení eura a zváţení předzásobení eurem.v oblasti legislativy vznikne v souvislosti se zavedením eura tzv. Obecný zákon, který bude obsahovat některá opatření související se zavedením eura jako zákonného platidla v ČR (zejména odkaz na přepočítací koeficient), způsob přepočtu peněţních částek z korun na eura, principy zaokrouhlování, doporučení k duálnímu označování cen atd. Zavedení eura je významná událost, o které musí být všichni dobře informováni. Proto je velký důraz kladen na komunikační kampaň, která by měla přispět k hladkému a bezproblémovému přechodu na společnou evropskou měnu. Cílem kampaně bude seznámit všechny subjekty s tím, kdy bude euro přijato, jak bude probíhat výměna českých mincí a bankovek na eura, objasnění významu duálního označování cen a duální cirkulace apod. Příkladem si můţeme uvést usnesení č.1200 ze dne 25.října 2006 o variantě jednorázové přechodu na euro, tzv. Velkého třesku. Tento Big Bang scénář jednorázového přechodu na euro v ČR je rozdělen do pěti časových fází ( viz. následující schéma s detailním popisem jednotlivých kroků ) : Scénář jednorázového přechodu na euro Předpřípravná fáze před rozhodnutím o zrušení výjimky pro zavedení eura Přípravná fáze po rozhodnutí o zrušení výjimky pro zavedení eura a před dnem vstupu do eurozóny Období duální cirkulace Období mezi koncem duální cirkulace a koncem duálního označování cen Závěrečná fáze zavádění eura 37

Jednotlivé fáze, resp. období scénáře jednorázového zavedení eura blíţe charakterizuje výše uvedený dokument Národní plán zavedení eura v České republice. Níţe si jsou detailněji popsány jednotlivé fáze scénáře jednorázového přechodu na euro: Předpřípravná fáze před rozhodnutím o zrušení výjimky pro zavedení eura ve všech činnostech se pouţívá česká koruna, probíhají technické přípravy na změnu. Přípravná fáze po rozhodnutí o zrušení výjimky pro zavedení eura a před dnem vstupu do eurozóny ve všech platbách se pouţívá česká koruna, ceny v obchodech, údaje na výplatních páskách, konečné zůstatky na výpisech z bank a podobné jsou uváděny v korunách i v eurech na základě přepočtu podle stanového přepočítacího koeficientu tzv. Duální označování cen. Jeho předpokládaná fáze je přibliţně půl roku. Období duální cirkulace dnem zavedení eura musí být všechny bezhotovostní platby prováděny v eurech, pro platby v hotovosti mohou být postupně pouţívána eura i české koruny. Česká koruna je postupně stahována. Trvání období duální cirkulace bude 2 týdny tak aby se jednalo o celé dva kalendářní týdny. 38