PROBLEMATIKA ZÁKLADNÍHO ROZESTAVENÍ A ZPŮSOBU HRY U STARŠÍCH ŽÁKŮ VE FOTBALE

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her PROBLEMATIKA ZÁKLADNÍHO ROZESTAVENÍ A ZPŮSOBU HRY U STARŠÍCH ŽÁKŮ VE FOTBALE Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Karel Večeřa Autor: Bc. Martin Janás UTV - TI Brno, 2008

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Problematika základního rozestavení a způsobu hry u starších žáků ve fotbale vypracoval samostatně pod vedením PaedDr. Karla Večeři a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Drásově dne 21.4. 2008 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych velice rád poděkoval za spolupráci profesionálnímu trenérovi mládeže Jihomoravského kraje panu Jaroslavu Nádeníčkovi, profesionálnímu trenérovi 1. FC Brno a mládežnických reprezentací panu Miroslavu Soukupovi, svým rodičům Evě a Josefovi Janásovým za podporu nejen při psaní této práce, dále pak velký dík patří panu Mgr. Martinovi Seberovi za výraznou pomoc při vyhodnocování výsledků práce a samozřejmě největší poděkování zaslouží vedoucí práce pan PaedDr. Karel Večeřa za trpělivost, cenné připomínky a odborné rady, kterými výrazně přispěl k vypracování této diplomové práce.

OBSAH ÚVOD... 6 1. TEORETICKÝ PŘEHLED... 7 1.1 CHARAKTERISTIKA FOTBALU... 7 1.2 VÝKLAD ZÁKLADNÍCH POJMŮ... 10 1.2.1 Herní výkon... 10 1.2.2 Základní pojmy herního výkonu... 11 1.2.3 Přehled obsahu herního výkonu ve fotbale... 12 1.2.4 Základní rozestavení a systémy hry... 15 1.2.5 Somatické charakteristiky... 18 1.3 ZÁKLADNÍ ROZESTAVENÍ HRÁČŮ... 20 1.3.1 Vývoj rozestavení hráčů... 20 1.3.2 Současný způsob rozestavení s liberem... 24 1.3.3 Způsoby rozestavení hráčů bez libera... 25 1.3.4 Výhody a nevýhody rozestavení obranné řady v linii... 27 1.3.5 Přínos zónové obrany pro individuální rozvoj hráčů... 29 1.3.6 Organizace a řízení týmového taktického tréninku... 30 1.4 VĚKOVÉ OBDOBÍ STARŠÍCH ŽÁKŮ (STŘEDNÍ ŠKOLNÍ VĚK)... 32 1.4.1 Charakteristika věkového období starších žáků 13-15 let... 33 1.4.2 Biologický věk... 35 1.4.3 Cíle a obsah sportovní přípravy starších žáků... 36 1.5 PŘÍPRAVA MLÁDEŽE V ZAHRANIČÍ A U NÁS... 40 1.5.1 West Ham United... 41 1.5.2 Ajax Amsterodam... 41 1.5.3 Hamburger SV... 42 1.5.4 1. FC Brno... 44 1.5.5 Holandská fotbalová vize... 45 2. CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY, ÚKOLY DIPLOMOVÉ PRÁCE... 46 2.1 CÍLE DIPLOMOVÉ PRÁCE... 46 2.2 VÝZKUMNÉ OTÁZKY... 46 2.3 ÚKOLY DIPLOMOVÉ PRÁCE... 46 3. METODIKA PRÁCE... 47 3.1 CHARAKTERISTIKA SOUBORU... 47 3.2 METODY ZÍSKÁVÁNÍ DAT... 47

3.3 VYHODNOCENÍ DAT... 47 4. VÝSLEDKY PRÁCE, DISKUZE... 48 4.1 NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ ROZESTAVENÍ A SYSTÉMY HRY... 48 4.2 ODPOVĚDI NA VÝZKUMNÉ OTÁZKY... 50 4.3 VYHODNOCENÍ OSTATNÍCH DAT Z DOTAZNÍKU... 59 4.4 NÁZOR ODBORNÍKA... 63 ZÁVĚR... 66 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 68 SEZNAM TABULEK... 70 SEZNAM OBRÁZKŮ... 70 PŘÍLOHY... 70 RESUMÉ... 80 SUMMARY... 80

ÚVOD Problematikou způsobů rozestavení a systémů hry ve fotbale se trenéři zabývají dnes a denně u stále mladších věkových kategorií. Pojem rozestavení a systém hry bývá často zaměňován. Zatímco rozestavení hráčů nám udává počet hráčů v jednotlivých řadách (v obranné, záložní, útočné řadě), systémy hry nás informují o způsobu hry celého mužstva v obranných a útočných fázích hry. Tyto dva pojmy spolu neodmyslitelně souvisí, ale nejsou totožné. V této práci jsme se zaměřili především na taktickou složku přípravy hráče fotbalu, kam způsoby rozestavení a systémů hry neodmyslitelně patří. Veškerý výzkum se týká věkové kategorie starších žáků a především způsobu práce a zkušeností jejich trenérů. Zabývá se vlivy, které působí na trenéry při výběru základního rozestavení a systému hry, vhodností konkrétních rozestavení a systémů u věkové kategorie, důležitostí taktické složky atd.. V některých případech bývá na typy rozestavení a systémů hry kladen velký důraz právě již u věkové kategorie starších žáků. Hlavním cílem diplomové práce je odhalit motivy trenérů vedoucí k výběru základního rozestavení a systému hry, výběru hráčů na jednotlivé posty a zaměření tréninkových jednotek u věkové kategorie starších žáků. 6

1. TEORETICKÝ PŘEHLED V první kapitole nastíníme teoreticky problematiku spojenou přímo i zdánlivě nepřímo s výběrem rozestavení a systémů hry. Jelikož materiálů týkajících se systémů a rozestavení přímo v mládežnických kategoriích není mnoho, budeme vycházet z dostupných materiálů zabývajících se dospělým fotbalem a zkušenostmi z praxe, které se pokusíme modifikovat na mládež. 1.1 Charakteristika fotbalu Fotbal je sportovní kolektivní branková hra. Je to soutěživá činnost dvou soupeřících celků, z nichž každý se snaží vstřelit soupeři co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet. Uskutečňuje se v konkrétním utkání, které probíhá za určitých objektivně platných pravidel. Utkání je omezeno časem podle základních věkových stupňů (upraveno): mladší žáci 2 x 30 minut, starší žáci 2 x 35 minut, mladší dorost 2 x 40 minut, starší dorost a dospělí 2 x 45 minut. V charakteristice obsahu hry je nutné vycházet z toho, že v průběhu hry se střídají úseky, kdy má tým pod kontrolou míč, a úseky, kdy nemá míč v držení. Z tohoto hlediska rozlišujeme ve hře dvě základní fáze - útočnou a obrannou. Obsah hry tvoří herní činnost jednotlivce, herní kombinace a systémy hry družstva ( Navara, 1986 ). Dále také podle Votíka ( 2005 ) je fotbal sportovní týmová branková hra a patří ve světě i u nás k nejoblíbenějším sportovním hrám. Na profesionální úrovni je i faktorem ekonomickým a politickým, může ale také sloužit jako vhodná forma aktivního odpočinku a zábavy v rámci rekreačních a rekondičních aktivit. Herní zatížení je určováno objemem, intenzitou a složitostí činností v průběhu utkání. Objem zatížení hráče v utkání je dán délkou utkání a velikostí hřiště, je určen sumou herních činností jednotlivce, kombinací i standardních situací v průběhu řešení útočných i obranných fází, jejich trváním a počtem opakování v průběhu zápasu. Intenzita zatížení je charakterizována nepravidelným střídáním všech jejich stupňů (maximální, submaximální, střední a mírné). Proporce stupňů intenzity zatížení jsou ovlivňovány důležitostí utkání, kvalitou týmů a hráčů (např. kondiční a technickou úrovní), postem hráče a zapojováním konkrétního hráče do určitých 7

herních situací. Složitost zatížení hráče v utkání vyplývá z obsahu jeho celkové činnosti, z nepřetržitých nároků na hráče především z hlediska vnímání a rozhodování při realizaci herních činností jednotlivce, jejich řetězců, kombinací atd. Větší složitost mají úseky hry kladoucí nároky na součinnost skupin hráčů zvláště v podmínkách časového i prostorového deficitu. Velikost zatížení a nároky na hráče jsou ovlivněny jak kvalitou jeho pohybových schopností, zkušenostmi a úrovní dovedností, tak taktickými úkoly, vyspělostí soupeře a důležitostí utkání. Podle Psotty (2006) tvoří herní výkon hráče v utkání širší rejstřík pohybových činností (viz. tabulka 1). Dominantní pohybovou činností je však běh různých rychlostí a chůze; činnost s míčem je prováděna pouze po souhrnnou dobu 1-3 minuty. Celková vzdálenost překonaná těmito způsoby lokomoce slouží jako odhad celkové mechanické práce, kterou hráč vykoná v průběhu utkání. Tato práce představuje energetický výdej 2,5 MJ (megajoulů) v amatérském fotbalu (in Reilly, 1990), nicméně v profesionálním fotbalu jsou více realistické hodnoty 5-6 MJ (in Shepard, 1999). Pro srovnání: denní, 24 hodinový energetický výdej hráče mimo činnost na hřišti činní v průměru 14-15 MJ (in Shepard, 1999). Tab. 1: Model pohybové aktivity hráče v utkání (Psotta, 2006) Lokomoční činnosti bez míče 9-15 km vzdálenost překonaná chůzí a během v různých rychlostech a způsobech 40-60 změn směru běhu spojených s bržděním a zrychlením 6-20 obranných soubojů 5-20 výskoků 0-6 x zvednutí Činnosti s míčem 30 x vedení míče, 140-220 m vzdálenost překonaná vedením míče 20-46 přihrávek 0-4 x střelba 4-17 x hra hlavou 3-16 x odehrání míče hlavou 8

Fotbalový výkon hráče v utkání charakterizuje střídavost (intermitence) pohybového zatížení. Výkon hráče totiž představuje střídání velmi krátkých, obvykle 2-10 s trvajících intervalů stoje, chůze, běhu různých rychlostí a způsobů, činností s míčem a další lokomoční činnosti (kroky v soubojích, obraty). Ke změně intenzity nebo typu činnosti dochází v průměru každou pátou až šestou sekundu. Fotbalový výkon se tak skládá z 900-1100 diskrétních intervalů činnosti - od stoje a poklusu po intervaly vysoce intenzivních činností - běžeckých sprintů, výskoků, soubojů o míč (Psotta, 2006). Podle Matouška (1973) se fotbal svým obsahem a nároky na hráče řadí mezi nejnáročnější hry a ve srovnání s ostatními druhy sportů zaujímá přední místo. Jelikož fotbal povoluje hru celým tělem a navíc velká část hry se uskutečňuje dolními, méně obratnými končetinami, musí být hráč vybaven velkým množstvím zcela nezvyklých pohybových návyků, které v běžném životě nepřicházejí v úvahu. Podle Patakiho (in Večeřa, 1995) se zatížením v utkání rozvíjí především vytrvalost v rychlosti, výbušná síla svalů dolních končetin a koordinace, převažuje aerobní energetická přeměna nad anaerobní. Ztráta hmotnosti při utkání činí 1-3 kg. Průměrná tepová frekvence v průběhu utkání je 165-175 tepů za minutu. Pohybové činnosti ve fotbale zajišťuje energie, která vzniká štěpením energeticky bohatých látek dvojím způsobem - aerobně a anaerobně. Z biomechanického hlediska je fotbal velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy cyklických a acyklických pohybů, které tvoří určitou dialektickou jednotu. Také morfologické hledisko je nutné u hráče respektovat v souvislosti s charakteristikou fotbalu. Pro náročné požadavky hry jsou nejvhodnější mezomorfní typy s dobrou pohyblivostí, vytrvalostí, rychlou reakcí, rychlou frekvencí dolních končetin a dostatečnou silou zvláště dolních končetin. Z psychického hlediska klade fotbal velké nároky na rozvoj osobnosti hráče vzhledem k požadavkům na výkon v utkání, na rozvoj schopnosti soutěžit, na regulaci psychických stavů podmiňujících podání maximálního výkonu. Je přirozené, že i další aspekty v této oblasti rozhodují o úspěšnosti jednotlivce i kolektivu. Jedná se např. o schopnost navození optimální aktivační úrovně před utkáním, schopnost maximálního nasazení v klíčových fázích utkání, schopnost analýzy herních situací a jejich správného zhodnocení, výběr optimálních prostředků pro jejich realizaci, 9

integrované myšlení v průběhu utkání, rychlé přepojování myšlení z obranné na útočnou činnost, těsné a bezprostřední spojení myšlení s vnímáním, rychlost procesů myšlení, spojitost myšlení s emocionálními a volními procesy, tvořivý charakter myšlení. Ve volní oblasti se jedná o překonávání subjektivních i objektivních příčin v průběhu utkání, schopnost regulovat volní úsilí (Navara, 1986). Hra dále rozvíjí kolektivní soudržnost, zodpovědnost, disciplinovanost a sebeovládání. Celkový efekt hry se prostřednictvím individuální činnosti hráčů dosahuje kolektivně. Univerzálnost hráčů na jednotlivých postech, stejně tak i soustavný osobní kontakt hráčů v častých soubojích tyto nároky ještě zvyšují. Celkově tedy můžeme říct, ze fotbal je z hlediska obsahu, průběhu i úrovně velmi náročná hra, která klade velké nároky na všechny stránky osobnosti a kvality fotbalisty (Pataki, 2007). 1.2 Výklad základních pojmů Tato kapitola nám poslouží k vymezení pojmů ovlivňujících výkon ve fotbalu, výběr základního rozestavení a systému hry. Pro tuto práci jsou podstatné především dva již zmíněné pojmy základní rozestavení a systémy hry. 1.2.1 Herní výkon Výkon hráče nebo týmu je dán určitým souborem faktorů, které jej podmiňují. Ty můžeme dělit na základě různých kritérií. Podle Bedřicha (2006) je jednou z možností dělení na faktory dispoziční a situační. Individuálními dispozičními faktory rozumíme úroveň pohybových schopností, herních dovedností, úroveň herního myšlení - hráčské inteligence, umění využití nabytých zkušeností apod. Týmové dispoziční faktory jsou determinovány individuálními dispozičními faktory, jež určují předpoklady realizace konkrétních systémů. Situační faktory jsou dány složitostí a proměnlivostí vnějších podmínek, ve kterých je herní výkon realizován. Situační faktory jsou dány soupeřem, respektive faktory, kterými soupeř disponuje, dále vývojem 10

hry, terénem, klimatickými podmínkami, vlivem tlaku vedení klubu pro dosažení stanovených cílů, tlakem medií, rozhodčími atd. Ve fotbale podle Votíka (2005) rozlišujeme dva základní druhy herního výkonu: a) individuální herní výkon, čili herní výkon hráče - IHV IHV má vždy formu herních činností jednotlivce, projevujících se více či méně souvislým řetězcem herních činností v utkání, které jsou projevem herních dovedností. Jako složky IHV lze označit: - herní dovednosti (faktory techniky a taktiky) - pohybové schopnosti (kondiční, koordinační) - somatické faktory (výška, hmotnost ) - psychické faktory (osobnostní, motivační ) b) týmový herní výkon, neboli herní výkon družstva - THV THV je sice podmíněn individuálními herními výkony všech členů mužstva, ale není jejich pouhým souhrnem. THV má sociálně psychologický rozměr (fotbalové mužstvo je sociální skupina), kdy finální výkon je závislý na dynamice vztahů, sociální soudržnosti, úrovni komunikace a motivaci hráčů. Dalším určujícím činitelem THV je míra spolupráce a kvalita součinnosti hráčů při realizaci herních činností. 1.2.2 Základní pojmy herního výkonu Podle Votíka (2005) se v každé týmové brankové hře, tedy i ve fotbalu, střídají fáze hry - obranná a útočná. Mužstvo je v útočné fázi od okamžiku, kdy získalo míč pod kontrolu, a naopak, v okamžiku ztráty kontroly nad míčem přechází do obranné fáze hry. Lze tedy dále ještě rozlišit tzv. přechodové fáze - přechod z obrany do útoku a přechod z útoku do obrany. Fáze hry se člení na menší části - úseky hry. Úseky hry představují obsahově, časově a prostorově ohraničené části hry v útoku nebo obraně. Vlastním obsahem fází a úseků hry jsou herní situace. Jedná se o okamžitý stav ve hře, který představuje pro hráče i mužstvo taktickou úlohu různé složitosti. Herní situace je řešena buď 11

individuálně herními činnostmi jednotlivce, nebo skupinově herními kombinacemi. Herní činnosti jednotlivce (HČJ - obranné i útočné) - nacvičené komplexy pohybových úkolů (učením získané herní dovednosti). Každá herní činnost jednotlivce má technickou a taktickou stránku. Jejich kvalita je také ovlivněna úrovní kondiční a psychické připravenosti (emoce, motivace, morálka ). Technická stránka HČJ - určena vnějším projevem fotbalisty podmíněným biomechanickými zákonitostmi. Chápeme ji jako účelný způsob provedení herní činnosti či určitého řetězce herních činností realizovaných v závislosti na situačních dispozičních faktorech, které podmiňují průběh herní situace. Taktická stránka HČJ - limitována úrovní psychických procesů (vnímání, hodnocení a rozhodování) a kvalitou technické stránky HČJ. Jedná se o výběr optimálního způsobu řešení herní situace v závislosti na podmínkách a průběhu hry. Herní kombinace (obranné a útočné) - lze definovat jako vědomou spolupráci dvou a více hráčů sladěnou v prostoru a čase, s jejíž pomocí hráči uskutečňují společný taktický úkol. Systémy hry (obranné a útočné) - způsoby organizace hry družstva uplatňované v rámci a v podmínkách určitého rozestavení hráčů. Jsou charakterizovány vzájemnou dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči a řadami v průběhu utkání. 1.2.3 Přehled obsahu herního výkonu ve fotbale Zde si uvedeme charakteristiky herních činností hráče v poli a brankáře, herních kombinací, herních systémů, standardních situací jak je uvádí Votík (2005). Herní činnosti jednotlivce a) útočné: - hra bez míče (výběr místa) - přihrávání - zpracování míče - vedení míče - obcházení soupeře - střelba 12

b) obranné: - obsazování hráče s míčem - obsazování hráče bez míče - obsazování prostoru - odebírání míče Herní kombinace a) útočné, založené na: - přihrávce - výměně míst - činnosti přihraj a běž b) obranné, založené na: - vzájemném zajišťování - přebírání hráčů - zesíleném obsazování hráčů s míčem - součinnosti při vystavení soupeře do postavení mimo hru Herní systémy a) útočné, systém: - postupného útoku - rychlého protiútoku - kombinovaného útoku b) obranné, systém: - zónové (územní) obrany - osobní obrany - kombinované obrany Standardní situace a) zahájení hry b) míč rozhodčího c) vhazování míče d) kop od branky e) přímý volný kop f) nepřímý volný kop 13

g) kop z rohu h) pokutový kop Hra brankáře a) útočná fáze: bez míče - řízení hry a výběr místa s míčem - vykopávání - vyhazování - přihrávání - vedení - obcházení - zpracování - střelba (brankáři chodí na útočné rohy, zahrávají standardní situace atd.) b) obranná fáze: bez míče - řízení hry a volba optimálního postavení s míčem - chytání - vyrážení Kvalita herních činností jednotlivce, tzn. technická úroveň hráče, je prioritní determinantou uskutečnění herních kombinací. Spolu se podílejí na řešení aktuálních stavů ve hře - herních situacích - respektive na řešení taktických úloh různé složitosti a obtížnosti - to vše při střídající se činnosti obranné s činností útočnou. Úspěšnost v plnění herních úkolů hráče je podmíněna úrovní jeho fotbalových schopností a dovedností, z čehož v konečném důsledku resultují jednotlivé hráčské funkce. Ty lze dále specifikovat vzhledem: k horizontálnímu i vertikálnímu členění hrací plochy, k horizontálnímu členění hráčů (vytváření tzv. formací - obranná, záložní, útočná), k vertikálnímu členění hráčů (vytváření tzv. bloků). Je zřejmé, že na základě určitého rozestavení hráčů, jejich funkcí a úloh, to vše v souladu s účelnou dělbou práce, lze určit základní způsob organizace hry týmu respektive schematizovat její vnější formu v tzv. základní rozestavení > základní herní systém ( Bedřich, 2006) 14

1.2.4 Základní rozestavení a systémy hry Od začátku vývoje novodobého fotbalu v polovině 19 století v Anglii až do 60. - 70. let 20. století byl spojován a ztotožňován termín systém hry družstva se základním rozestavením hráčů, protože základní rozestavení bylo v historickém vývoji fotbalu nejvýznamnějším kriteriem dělení systémů hry družstva. Pro další vývoj vztahů mezi těmito pojmy bylo rozhodující, že při hodnocení systémů hry družstva se začala více zdůrazňovat organizace (obsah) činnosti v obranné a útočné fázi hry nad formou (rozestavením hráčů). Příčinou změny pohledu na kritéria byl vlastní vývoj fotbalu, kdy docházelo a stále dochází k prohlubování organizace hry, je zvýrazňována variabilita a dynamičnost obsahu činností v její útočné a obranné fázi. Proto základní rozestavení hráčů a úkoly hráčů na konkrétních místech, které v minulosti měly dominantní význam, změnily výrazně svůj charakter. Dynamicky chápané systémy hry nejsou v současné době terminologicky ztotožňovány s názvem rozestavení hráčů. V trenérské práci je ale nutno fotbal chápat komplexně a existující vztahy a souvislosti mezi systémy hry a základním rozestavením respektovat a zohledňovat. Realizace systémů hry je podmíněna a probíhá v podmínkách daných základním rozestavením hráčů, je ovlivněna organizací, pojetím a stylem hry, dispozicemi hráčů atd. Stejně tak trenér musí reagovat na základní rozestavení hráčů soupeřova družstva a systémy hry uplatňované v obranné a útočné fázi a volit, s ohledem na možnosti svého týmu, vlastní optimální rozestavení i systémy v obranné a útočné fázi hry (Votík, 2005). Borbély (2006) mluví o základním rozestavení a systémech hry jako o systémové a herní konfiguraci. Uvádí, že systém hry je teoretickou neživou prostorovou strukturou, kdy se ve hře mění systémová konfigurace na herní konfigurace. Systémová konfigurace (základní rozestavení hráčů v prostoru) se nesmí zaměňovat s herními konfiguracemi (rozmístění, přemísťování a přeskupování hráčů po čas hry, tedy nejenom v prostoru, ale i v čase). Podle Bedřicha (2006) je pro dnešní - moderní pojetí hry charakteristické, že základní rozestavení hráčů se v průběhu utkání pružně a dynamicky mění. V důsledku dynamičnosti a variability herního děje se základní rozestavení mění v různé přechodové modifikace. 15

Základní rozestavení též označováno jako formace, udává počet hráčů v jednotlivých řadách. V těchto formacích se brankář neuvádí, uvádějí se počty hráčů v obranné, středové a útočné formaci. Pokud budeme podle Borbélyho (2006) respektovat principální funkci systému hry, kterou je: a) rovnoměrné rozmístění hráčů v herním prostoru, b) dosažení obranné a útočné funkční vyváženosti, c) univerzální provázanost obranného a útočného herního účelu hry (střídavě otvírat a zavírat herní prostor), potom bude v základním rozestavení deset hráčů rozdělených do 3 vrstev v počtu 3-3-3 + 1 hráč zařazený do vrstvy, v které chceme posílit její šířkový dosah. Uvedený distribuční klíč (poměr počtu vrstev k počtu hráčů v každé vrstvě) číselně vyjádřený vzorcem 3-3-3 + 1 je optimálním východiskem pro vytváření variant základního rozestavení. Podle Psotty (in Buzek a kol., 2004) se v současném profi-fotbalu uplatňují systémy hry, které vycházejí ze základního rozestavení hráčů 4-4-2 a 3-5-2 a jejich modifikací. Nezávisle na těchto systémech se elitní týmy vyznačují aktivním pojetím obou fází hry (útočné a obranné) s následnými charakteristikami: Zapojení většího počtu hráčů v obou fázích hry. Rychlé přesuny skupin hráčů v přechodových fázích - z obrany do útoku a opačně. Pohybová činnost hráčů na velké ploše hřiště, která se projevuje prostorovým prolínáním hráčů jednotlivých bloků. Horizontální a vertikální cirkulace hráčů v útočné fázi. Elitní týmy se vyznačují častější realizací rychlých přechodů z obrany do útoku s rychlým posunem těžiště hry (míče) vpřed do hloubi pole soupeře. Zahrnuje zrychlené až střílené přihrávky na střední vzdálenost a přihrávky prvním dotykem, které jsou umožněny zrychlenými náběhy hráčů. Pro překonání takticky dobře organizovaných zónových obran soupeře se často využívá přenášení míče do křídelních prostorů, z kterých směřují přihrávky před branku soupeře. Kolem 45 % všech branek z nepřerušené hry se dosahuje po 16

přihrávkách z tohoto prostoru. Tato renesance hry v křídelním prostoru se však nespojuje s tradiční rolí křídelního útočníka, ale s požadavky na rychlé vbíhání středových hráčů a krajních obránců do křídelních prostorů. Všeobecně se uznává výrazně vyšší efektivita rychlého protiútoku z hlediska dosažení branky nebo ukončení útoku střelbou ve srovnání s postupným útokem. Analýzy utkání Mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku a Ligy mistrů 2003/04 ukazují na tendenci realizovat spíše rychlý protiútok se zapojením většího počtu hráčů (in UEFA Championship Euro 2004. Technical report, 2004; UEFA Champions League, 2004). Mezi odborníky není ani v dnešní době jednotný názor na rozestavení hráčů. Vedou se polemiky, zda hrát s liberem, nebo tzv. čtyřčlennou obranou řadou v linii, jak seskupit středovou formaci, zda útočnou řadu vytvořit se třemi, dvěma či jedním koncovým hráčem apod. Nelze jednoznačně doporučit to či ono rozestavení. Tohoto práva se dostává výhradně trenérovi, který po zohlednění všech pro a proti rozhodne o konečné verzi. Úspěšnost týmu v utkání je následným a jediným hodnotícím kritériem. Domníváme se, že základní rozestavení není prvořadé, že podstatnějším faktorem je rozdělení úkolů mezi jednotlivé hráče, určení konkrétních hráčských funkcí podle jejich typologie a herní způsobilosti, podle schopností a herních dovedností. Bude-li mít tým s realizovaným rozestavením úspěch, pak není třeba od něj upouštět jenom z toho důvodu, že rozestavení jiné je moderní. Je nemožné - a bylo by zavádějící - přes úspěšnost v aktuálním utkání, soutěži, období atd. nové trendy v rozestavení hráčů ignorovat. Naopak je třeba preferovat takové trendy, které přinášejí větší atraktivitu, jsou pružnější a efektivnější (Bedřich, 2006). Základní kriteria a požadavky na hodnocení rozestavení hráčů podle Votíka (2005): a) zachovat potencionální rovnováhu mezi obranou a útokem, b) zajistit rovnoměrné obsazení celé plochy hřiště a rovnoměrné zatížení hráčů, c) umožnit plynulý přechod z obrany do útoku a naopak, d) dostatečná elasticita v přizpůsobování se hře soupeře, e) jednoduchost umožňující efektivní realizaci v praxi. 17

1.2.5 Somatické charakteristiky Tělesná výška Skutečná výška postavy je výsledkem vlivu mnoha faktorů. Velmi silný je vliv genetické dispozice. Ale to, zda bude růstový plán realizován, závisí na zdraví, výživě, psychické a tělesné zátěži atd. Růst nové kostní tkáně je podporován přiměřeným tělesným pohybem, který prostřednictvím mechanických tahů a tlaků stimuluje piezoelektrický děj v buňkách tvořících novou kost a je tak společně s neuro-hormonálními podněty (somatotropní hormon, thyreostimulační hormon, parathormon, kalcitonin, kortikosteroidy aj.) důležitým faktorem metabolické aktivity kostních buněk (Tato skutečnost má mimořádný význam pro prevenci a léčbu osteoporózy.) Následující obrázek 1 ukazuje na složité vztahy mezi různými růstovými faktory (F) (Novotný, 2003). Obr. 1 Faktory ovlivňující růst (Novotný 2003) V hráčských funkcích se uplatňují jedinci s různou tělesnou výškou - obvykle v rozpětí 170-190 cm. Patrné jsou rozdíly v tělesné výšce různých národností či etnik. V profi-fotbalu se ve funkci obránců uplatňují hráči s vyšší tělesnou výškou, naopak ve funkci středových hráčů spíše jedinci s relativně nižší tělesnou výškou. Vyšší tělesná výška hráče má relativní význam pro herní výkon. Může být 18

výhodná v některých herních situacích, nikoliv však ve všech - u středních obránců v obranné fázi při odehrávání míčů ve vzduchu a při obsazování prostoru, u hrotových hráčů v útočné fázi při vytváření prostoru v blízkosti branky soupeře a pro střelbu hlavou. Zvyšování tělesné výšky hráčů se může také podílet na vyšším běžeckém výkonu v utkání v současném fotbalu. Vyšší tělesná výška znamená potenciálně lepší ekonomiku běhu v submaximálních rychlostech a vyšší maximální běžeckou rychlost ve sprintu. Tělesná výška vlastních hráčů a hráčů soupeře se bere v úvahu při stanovování strategie hry týmu pro konkrétní utkání. A do jisté míry se zvažuje i při výběru hráčů do specifických funkcí (Psotta, 2006). Tělesné složení Podle Psotty (2006) se v současném fotbalu uplatňují jedinci se subtilnějším somatotypem, to znamená s vyšší úrovní ektomorfní složky (štíhlosti) a relativně nižší úrovní mezomorfní složky (svalnatosti). Jedním z vysvětlení jsou zvyšující se nároky utkání na objem běžecké lokomoce a nervosvalovou koordinaci při provádění specifických lokomočních pohybů (změny směru běhu, obraty, rychlé kroky při soubojích apod.) Studie u hráčů rugby (in Rienzi a kol., 1999) ukázala, že nepřiměřený rozvoj svalové hmoty -tedy zvýšená mezomorfie - může omezovat způsobilost hráče realizovat větší objem činností ve vysokých intenzitách. Vyšší tělesné nároky současného elitního fotbalu potvrzuje vývojový trend snižování množství tělesného tuku u hráčů ve prospěch relativního zvyšování aktivní tělesné hmoty. V 70 letech minulého století byly u hráčů elitních evropských týmů běžné nálezy 10-15 % tuku, u současných hráčů spíše v rozmezí 8-12 % tuku. Současné hodnoty většiny elitních hráčů jsou jen o málo vyšší než u elitních běžců - vytrvalců (4-7 %). 19

1.3 Základní rozestavení hráčů 1.3.1 Vývoj rozestavení hráčů V počátcích fotbalu neexistovalo žádné uspořádání hráčů na hřišti, poněvadž nebyly definovány ani jejich pozice. Hráči bojovali, jejich technika byla na nízké úrovni, převládala individuální herní činnost s uplatněním síly, rychlosti běhu a silou kopu, rozestavění hráčů bylo adekvátní rozestavění ragbyovému (Bedřich, 2006). Podle Patakiho (in Lanči, 1979) byl v roce 1871 stabilizován přesný počet hráčů, kdy pravidla ustanovila, že je jeden brankář, jeden obránce, jeden záložník a osm útočníků. Tohle zdánlivé nerovnoměrné rozestavění hráčů odpovídalo tehdejšímu způsobu hry, kdy jeden hráč s míčem se snaží proniknout, zatímco jeho spoluhráči postupovali za ním a byli připraveni se zmocnit míče, kdy jej vedoucí spoluhráč ztratil. Tento charakteristický rys, jak již bylo řečeno, byl převzat z ragby. Podobný způsob útoku umožnil soupeři, aby se všichni jeho hráči, tedy i útočníci, stáhli zpět před hráče s míčem a čelili tak pokusům o proniknutí. Zavedením pravidla o ofsajdu donutilo mužstva k promyšlenému jednání a již ze vzniklé formace 1-1-8 vzniká vzápětí formace 1-2-7. Skotové, přesněji jejich v této době nejvýznamnější klub Queen s Park, založili svoji hru na spolupráci hráčů ve formaci 2-2-6, namísto sólových kliček si míč mezi sebou přihrávali a ten se pohyboval po celém hřišti. V roce 1872 dochází k prvnímu mezistátnímu utkání v historii fotbalu: v Glasgow se utkalo Skotsko s Anglií. Toto utkání nás zajímá především z hlediska vývoje systému hry. Favorizovaní Angličané nastoupili v obvyklé sestavě 1-1-8, Skotové rozestavěli mužstvo 2-2-6. Překvapující výsledek 0:0 byl úspěchem Skotů a ukázal, že vývoj systémů půjde cestou vyrovnání rovnováhy mezi útokem a obranou. Systém pyramidový ( klasický ) V roce 1866 došlo k upravení pravidla o ofsajdu (hráč byl ve hře, pokud měl v okamžiku přihrávky mezi sebou a brankou čarou soupeře alespoň 3 protihráče), které vedlo k dalšímu uspořádání hráčů 1-2-3-5, které známe pod označením systém pyramidový - klasický. Vznik tohoto systému se připisuje hráčům Walesu, kteří 20

začali stavět dva střední útočníky za sebe. W. Suddell, kouč Preston North End, byl jedním z mnoha manažerů, kteří tuto novou formaci přijali. Obrana tak začala být detailně propracovaná. Období klasického systému trvalo několik desetiletí, v některých zemích i déle než padesát let. Zdálo se, že nastoupením klasického systému byl vyřešen základní problém hry a že bylo konečně dosaženo rovnováhy mezi útokem a obranou. Velmi brzo se však ukázalo, že toto řešení nebylo definitivní (Pataki, 2007). Tříobráncový systém ( WM ) Pataki (2007) ve své práci popisuje, jak trenér anglického Arsenalu Herbert Chapman reagoval na jev rostoucí hrozby útoku tak, že vymyslel pro své mužstvo pod heslem safety first (bezpečnost především) princip rozestavění do M. Oba krajní obránce vysunul k pomezním čarám, kde obsazovali křídla soupeře, a před střed stáhl do té doby ofenzivního středního záložníka, zbavil jej zcela útočné úlohy, a tak se z něj stal střední obránce. Tím vlastně vytvořil roli stopera. Tím byla vyplněna mezera mezi krajními obránci a vznikla obranná linie tří obránců. Bedřich (2006) dále uvádí, že v dalším období byl Chapmanův princip rozpracován. Dva útočníky - spojky přiblížil více k záložní řadě a tím vytvořil formaci 3-2-2-3, kterou známe pod názvem WM systém (útok byl ve tvaru W, obrana ve tvaru M). Nová formace se stala moderním prvkem, který přijala řada týmů i reprezentačních pro příštích 25 let. Do hry byl zaveden řád, který, jak se později ukázalo, vedl ke strnulosti hry, poněvadž neposkytoval dostatek prostoru pro tvůrčí iniciativu hráčů. Rozestavění je charakteristické rovnoměrným rozložením sil v prostorech, ve kterých osobní obrana nahradila obranu prostorovou. Hra byla příliš stereotypní, nudná, nejčastější výsledky byly 0:0, 1:0, 0:1. Systém 4-2-4 Naštěstí se na počátku 50. let objevili na fotbalové scéně Maďaři a fotbalu vrátili to, co mu WM systém vzal - pohyblivost, vtip, tvůrčí improvizaci. Hráči dominovali především díky výborné fyzické kondici a perfektní míčové technice. Pojetí maďarského týmu nelze nazvat novým systémem, ale vysunutí útočného krajního 21

záložníka těsně za útočnou řadu a druhého krajního záložníka pověřeného vysloveně defenzívou, již mnohé naznačovalo (Bedřich, 2006). Catenaccio Švýcaři vyvinuli tzv. západku neboli Le Verrou, kdy při bránění křídla soupeře bránili krajní záložníci, střed bránili obránci, jedna ze spojek hrála vedle středového záložníka a jeden z obránců hrál v roli podobné dnešnímu liberu (1-3-2-4). Italové švýcarské pojetí poopravili a Helenio Herrera dovedl catenaccio (český překlad velký řetěz, 1-3-3-3, 1-3-4-2 nebo 1-4-3-2) k dokonalosti. Vznikl tak silný obranný tým, obvykle na úkor útoku. Hlavní úlohu v této formaci hraje zametač, tým spoléhal na rychlé brejky malého počtu útočníků (Bedřich, 2006). Nizozemský systém Svojí vlastní fotbalovou filozofií se prezentovalo Nizozemsko. Kouč Rinus Michels rozestavením 3-2-3-2 byl zastáncem tzv. totálního fotbalu. Jeho filozofie potírala rozdíl mezi jednotlivými rolemi hráčů, všichni museli být schopni bránit i útočit podle situace na hřišti. S novinkou Michels přivedl Ajax v roce 1971 k vítězství v PMEZ a reprezentaci Nizozemska ke stříbru na MS 1974, v roce 1988 ke zlatu na evropském šampionátu. Hlavním rysem tohoto rozestavění jsou 3 střední obránci, z nichž 1 kryje soupeřova střelce a 2 křídelní obránci s povinnostmi pokrytí své strany hřiště, spolupráce se středovými hráči, útočení i samozřejmě brání. Reprezentace však nikdy nedosáhla úspěchu absolutního, což by byl zisk titulů světového šampióna. Takové pojetí vyžadovalo bezpodmínečně inteligentní a technické hráče s vynikající kondicí. Příčiny marného dobývání titulu odborníci spatřují ne v neschopnosti obránců ve fázi útočné, ale v nedokonalosti útočníků ve fázi obranné (Bedřich, 2006). Za zmínku též stojí, že koncem 80. a počátkem 90. let bylo obtížné porazit sovětské mužstvo Dynamo Kyjev. Jeho kouč Vladimír Lobanovskij čtyřčlennou obranou linii ještě jistil liberem a na hrotu ponechával jen jediného útočníka. Ale to musel byt útočník výjimečných kvalit a v té době to byli Oleg Blochin nebo Oleg Protasov. Byla to tedy formace 1-4-4-1 (Pataki, 2007). 22

Formace 4-4-2 a její modifikace Již mistrovství světa v roce 1994 ve Spojených státech jasně prokázalo, že došlo k vývoji v organizaci hry, neboť tři ze čtyř semifinalistů hráli se čtyřčlennou obranou linií. Především však na sebe upozornily úspěchy tzv. fotbalových trpaslíků při kvalifikaci na MS, kteří dávali tomuto rozestavění přednost. Tak mohlo např. Norsko porazit Anglii a Švýcarsko vyřadit Portugalsko. Formaci 4-4-2 tedy tvoří čtyři obránci, přičemž se tito čtyři téměř stále pohybují na jedné čáře se spoluhráčem z jejich linie, který právě atakuje protihráče. Dále jsou to čtyři středopolaři, kteří se rovněž přesunou vždy na stranu blíže míči a atakují hráče s míčem v souladu se zadní čtyřčlennou řadou. Poslední jsou dva útočné hroty, které se také pohybují k těžišti hry (obr. 2). Obr. 2 Formace 4-4-2 : 4-3-3 Jedním z nevíce charakteristických znaků této formace je, že mužstvo má za cíl vytvořit přečíslení v blízkosti míče, aby se ten mohl opět vybojovat ve hře 2 proti 1. Často to bývá tak, že jeden z hráčů tísní protihráče s míčem a druhý odebírá míč. Namísto individuálního souboje mezi útočníkem a obráncem nastupuje tedy v oblasti obrany součinnost pozičních skupin. Hráč s míčem má být tak obklopen, aby se ze stísněné herní situace nemohl vyprostit a v důsledku toho pak přišel o míč. V blízkosti míče se tedy už nebrání prostorově, jak to snad z počátku prostorová obrana naznačuje, ale hráči musí v daném prostoru rozhodně bojovat proti protihráči. Dále se jedná také o to, aby se vybudoval kompaktní svazek mužstva proti 23

útočným akcím soupeře a zúžil hrací prostor koordinovaným rozdělením prostoru a úzkým spojením mezi jednotlivými řadami mužstva (Pataki, 2007). 1.3.2 Současný způsob rozestavení s liberem Modifikace rozestavení: 1-2-5-2, 1-2-6-1, 1-3-4-2, 1-2-4-3 apod. Libero (volný obránce) - převážně hráč zcela volně působící v obranné i útočné fázi hry. V obranné hraje v prostoru, tedy většinou žádného hráče osobně neobsazuje. Zajišťuje přední stopery i krajní hráče středové řady. V útočné fázi se může zapojovat do vedení i zakončování útoku (přečíslení soupeře). Nároky na orientaci v prostoru, poziční hru, čtení hry. Pokud je dobrým hlavičkářem, podílí se na standardních situacích před soupeřovou brankou - nutnost zajištění jeho prostoru jiným hráčem. Přední stopeři - jeden, nejčastěji dva, někdy i tři obranní hráči (podle počtu hrotových hráčů soupeře). Hlavním úkolem v obranné fázi je osobní obsazování hrotových hráčů soupeře. Někdy (podle záměrů trenéra a mají-li předpoklady) se v útočné fázi mohou podílet na vedení útoku (překvapivé přečíslení soupeře i za cenu určitého rizika). Požadavek na schopnost založit útok po konstruktivním odebrání míče by měl být v současném fotbalu samozřejmostí. Středová řada (středový blok) - většinou se jedná o 4 až 6 hráčů, kteří operují na značném prostoru a jejich činnost je rozhodující pro přechod do útočné nebo obranné fáze. V tomto středovém bloku můžeme rozlišit tři základní typy hráčů: - krajní hráči středové řady -obvykle velmi univerzální, v obranné fázi především obsazují a atakují hráče v křídelním prostoru, často ale i směrem ke středu hřiště. V útočné fázi se pohybují s míčem i bez míče nejčastěji v křídelním prostoru, odkud zakončují akci finální přihrávkou nebo i střelbou; - vnitřní hráči středové řady - konstruktivní hráči s velmi variabilní činností. Pokrývají velký akční prostor, podílejí se výrazně na útočné i obranné fázi hry. Většinou výborně technicky vybaveni se schopností v obranné fázi hry obsazovat soupeře i prostor, konstruktivně odebrat míč. V útočné fázi vést míč, obcházet soupeře, kombinovat - a spolupracovat téměř se všemi hráči i zakončovat střelbou. Někdy na těchto postech hrají i jiné typy hráčů (se zvýrazněnou obrannou nebo útočnou činností); 24

- střední hráč středové řady - ústřední postava týmu s univerzálním, aktivním pojetím hry - tvůrce hry. Důležitá role v obranné, ale zvláště pak v útočné fázi. Podílí se na změně rytmu hry i na efektivní kombinační hře. Schopen předvídání vývoje herní situace a dirigování týmu. Obecně u hráčů středové řady (platí ale pro všechny řady) je rozhodující, co od určitého konkrétního hráče trenér vyžaduje především v souvislosti s jeho možnostmi a s hrou soupeře. Tyto úkoly mohou být velmi specifické a diferenciované. Často se objevují charakteristiky typu: hráč specialista, obranný, útočný, univerzální, konstruktivní. Útočná řada - jeden až tři hráči, technicky a rychlostně velmi dobře vybavení, s vysokou efektivitou při zakončování. Výrazná schopnost prosadit se v osobních soubojích 1:1 i proti číselné převaze bránících hráčů nebo podržet míč pro kombinační hru s hráči z druhé vlny. V obranné fázi (v závislosti na taktických záměrech) zpomalují zakládání soupeřových protiútoků včasným obsazováním a napadáním protihráčů (Votík, 2005). 1.3.3 Způsoby rozestavení hráčů bez libera Modifikace rozestavení: 4-4-2, 4-5-1, 4-3-3 apod. (obranná řada v linii = zónové bránění) Přibližně od 90. let (ve větší míře od MS 1994 v USA) začala některá přední světová družstva uplatňovat rozestavení 4-4-2 nebo jeho varianty (4-5-1, 3-4-3 a jiné) s hrou obranné řady v jedné linii. Přechod na tento způsob hry je záležitostí dlouhodobou a jedná se o podstatný a náročný zásah do organizace hry celého družstva. Hra v tomto rozestavení vyžaduje od všech hráčů obranné řady nejen odpovídající úroveň rychlostních schopností, obratnost a technickou vyspělost, ale také schopnost hrát s odpovídajícím důrazem v osobních soubojích na zemi i ve vzduchu. Předpokladem je dostatek zkušeností, výborná orientace v prostoru a přehled při řešení herních situací, včetně schopnosti předvídat činnost soupeřových hráčů i spoluhráčů. 25

Všichni hráči obranné řady musí mít předpoklady pro úspěšné řešení situací 1 na 1 a být schopni pružně a koordinovaně přecházet, podle vývoje situace, z pozičního prostorového bránění s přebíráním soupeřových hráčů (kteří rychle mění své pozice), na důsledné osobní bránění. Neméně důležitou roli mají při organizaci hry v tomto rozestavení hráči středové řady, kteří vytvářejí v obranné fázi před vlastní obrannou řadou předsunutý obranný blok pružně spolupracující jak s obrannou, tak útočnou řadou. Hru v tomto rozestavení uplatňují především družstva vyšších výkonnostních úrovní mající hráče s dispozicemi pro její úspěšnou realizaci (Votík, 2005). Bedřich (2006) dále říká, že pro tuto formaci je charakteristické posílení středu hřiště a čtyřčlenná obranná i středová formace, je primárním znakem defenzívy založené na prostorovém bránění s charakteristickým záměrem koncentrovaného přesunu hráčů za míčem do těžiště hry a vytvoření tlaku na míč, na soupeře, respektive agresivním pojetím boje. Požadavky na dvoučlennou útočnou formaci jsou vysoké, jejich působení je převážně ve střední vertikále pole a před pokutovým územím soupeře. Tudíž uvolněné křídelní prostory jsou využívány krajními záložníky nebo krajními obránci. I když tato formace patří nyní v moderním fotbale k nejpoužívanějším, vznikají i další rozestavění a řada trenérů nezůstává jen u kopírování. Zaznamenáváme celou řadu obměn, které se někdy soustředí na obrannou činnost, jindy zase na útočnou. Je to např. formace 4-3-3, která je právě obměnou z formace 4-4-2, i když tuto formaci používala Brazílie koncem 50. let. Ale paradoxem je, že Brazílie ji používala jako formaci obrannou. Vycházela ze zajištěného středu, vytvořila tak vhodné podmínky pro kombinaci mezi středovou řadou a obranou. Ale v současném fotbale ji mužstva používají jako útočnou alternativu. Je charakterizována optimálním rozložením sil v prostoru, tudíž kondiční požadavky pak nejsou tak velké. Útok je doplněn dalším hráčem, což má za následek výraznější ofenzivu a snadnější přečíslování soupeře v útočné fázi. Jako reakci na hru soupeře se dvěma útočníky se užívá formace 3-5-2, kdy střední obránce brání prostorově a dva krajní obránci brání útočníky osobně (dle potřeby). Ve středové řadě pak operují na krajích hráči, kteří zvládají jak obranné tak útočné činnosti a dokáží plnit roli krajních obránců nebo doplnit útok po křídlech. Ostatní 26

středoví hráči pak plní jiné úkoly, z kterých vyplývá jejich role, např. volný středový hráč, konstruktivní středový hráč nebo přední obraný štít apod. Zvýšený počet hráčů středové formace umožňuje týmům uplatnění různých taktických variant, jako je např. presink či forčenink. Samozřejmostí u špičkových týmů je, že rozestavění mění průběhem zápasu v důsledu vývoje utkání. Také můžeme zaznamenat formace např. typu 3-6-1, 4-5-1. 1.3.4 Výhody a nevýhody rozestavení obranné řady v linii Za výhodu proti rozestavení s liberem je považováno získání jednoho hráče pro hru středové či útočné řady (ale ani libero nemusí hrát jen klasicky hluboko za předstopery), těžiště bránění se poněkud posunuje od vlastní branky, nabízí se možnost intenzivního útočení střídavě oběma krajními obránci. Lze využívat ofsajd taktiky, hráči musí být vedeni k maximální zodpovědnosti při bránění - nemají za sebou zajišťujícího libera. Za nevýhodu lze považovat snazší možnost překonání ( přemostění ) středu hřiště diagonálními pasy za poněkud vysunutou obrannou řadu. Stejně tak kombinační hra - rychlé narážečky za obrannou linii - může být jedním ze způsobů jejího překonání. Pokud je uplatňován ofsajd systém, je možné využít individuálního překonání obranné řady či naběhnutí hráče z hloubky pole na přihrávku za vybíhající obrannou linii. Toto rozestavení někteří odborníci považují za progresivnější a efektivnější více v útočné než v obranné fázi hry (Votík, 2005). Mezi nejpoužívanější formace v herních systémech současnosti podle Bedřicha (2006) patří 4-4-2, 4-3-3, 4-5-1, 3-5-2, 3-4-3, 3-6-1. Jejich charakteristika v konkrétním systému je specifická. Existuje celá řada odlišností a variant v rámci konkrétního týmu, které jsou podmíněny mj. taktikou útočení a bránění, typologií hráčů a jejich kreativitou i jejich reálným herním potenciálem. Vývoj ofenzivní činnosti nasvědčuje, že se postupně vracíme k jejím dřívějším formám, ale pochopitelně na podstatně vyšší, propracovanější úrovni a s diametrálně organizovanější činností defenzivní. V tabulce 2 vidíme charakteristiku hry s 3 a 4 obráncovou formací (s liberem a bez libera). 27

Tab. 2: Charakteristika základního herního systému s 3 a 4 obráncovou formací podle Bedřicha (2006) Požadavky na hráče: Charakteristika formace hry s liberem 1-2-5-2 1. libero - organizuje defenzívu mužstva, dokonalý v poziční hře (být vždy v pravou chvíli v těžišti hry). 2. předstopeři - důrazní rychlí, dobrá hra hlavou, - brání osobně soupeřovy útočníky. 3. krajní záložníci - vyváženost v defenzívě a ofenzívě (nesmějí uvolnit křídelní prostor). 4. defenzivní záložník - dominantní defenzivní úkoly, většinou osobní bránění. Charakteristika čtyř obráncové formace 4-4-2 1. střední obránci - jeden v roli organizátora defenzívy (s částečným zajišťováním ostatních v řadě), - oba dostatečně rychlí, jeden s vynikající hrou hlavou. 2. krajní obránci - vynikající kondice, rychlí (možnost menšího vzrůstu), - podporují střídavě ofenzívu (jeden, druhý více zabezpečuje obranu). 3. všichni - spolupracují, dostatečně komunikují, - každý hlídá svůj prostor - nikoliv hráče! 4. brankář - fotbalové dovednosti libera, čtení hry. 5. defenzivní záložník - štít před obrannou čtveřicí. Výhody: Nevýhody: - v roli libera může hrát fotbalista pomalejší (starší) nahrazující pomalost, předvídavostí, zkušenostmi. - předstopeři osobním bráněním odkrývají prostor pro hráče soupeře, - libero hrající s velkým odstupem roztahuje hru a umožňuje nabíhání hráčům soupeře do volných prostorů. - zónovým bráněním nevznikají žádné volné prostory pro útočící hráče, - v případě potřeby lze použít presink (zdvojování, ztrojování), - obránci rozhodují stlačováním a roztahováním o velikosti prostoru pro hru a vytvářejí tím tlak na soupeře, - do ofenzívy se zapojují krajní obránci - dochází k přečíslení soupeře. - v případě nedostatečné komunikace a pozdní zpátečky. 28

1.3.5 Přínos zónové obrany pro individuální rozvoj hráčů Buzek s Procházkou (2003) uvádějí, že zónová obrana orientovaná na míč se v praxi ukázala jako velmi efektivní způsob bránění jak ve smyslu vlastní obranné činnosti, tak pro vytváření výhodných předpokladů pro přechod do útočné fáze. Vedle svého přínosu pro tým, pro jeho výsledky i kvalitu hry představuje svými nároky také silný podnět pro tréninkový proces a herně všestranný výkonnostní rozvoj hráčů, zejména od kategorie starších žáků. Hráči jsou nuceni po celou hrací dobu hrát v obranné i útočné fázi aktivně, v takticky účelném pohybu, s koncentrací pozornosti na změny herních situací a na vzájemně koordinovanou spolupráci. S vyšším tempem (intenzitou) hry se musí udržet dovednostní úroveň hráčů, a to opět jak v individuálních činnostech (konstruktivní odebírání míče bez faulování), tak v činnostech útočných - tvůrčí ovládání míče v rychlosti a při kontaktním tlaku soupeře. Takový herní výkon a jemu odpovídající tréninkový proces významně podněcují u hráčů: a) v taktické oblasti chápání propojenosti týmového a individuálního herního výkonu, vytváření uvědomělé taktické kázně, pochopení významu taktiky pro úspěšnou hru týmu, osvojování různých variant řešení často se opakujících herních situací, rychlé řešení přechodových fází jak z útočné do obranné, tak opačně, tvůrčí stránku herního myšlení a taktického jednání. b) v technické oblasti zdokonalování rychlé koordinační činnosti nohou (nejen s míčem), tvůrčí ovládání míče v rychlosti a při kontaktním tlaku soupeře, zvládnutí technické stránky obranných i útočných osobních soubojů. c) v psychické oblasti vnímání, předvídání, myšlení, čtení hry, koncentraci i přepojování pozornosti (stále ve střehu na více podnětů), spolupráci v obranné fázi ( Všichni se podílíme ): zvyšuje se odpovědnost a sounáležitost s hrou ostatních spoluhráčů, podporuje se týmová atmosféra, 29

zdravou agresivitu a sebevědomí jednotlivců a družstva jako celku ve všech podstatných herních situacích. d) v kondiční oblasti nároky na energetické zabezpečení - více sprintů i běhů nižší intenzity (posouvání), více soubojů (presink), nároky na startovní a běžeckou rychlost (absolutní i opakovaně projevovanou, četnost i úsilí), nároky na sílu (více soubojů, startů), nároky na obratnost (konstruktivní odebírání míče v soubojích, zvládnutí pádů v četnějších a silověji vedených soubojích), pohybová aktivita po celé utkání (součinnostní pohyb všech hráčů, nikdo nezůstává mimo hru, snížení této aktivity pod určitou úroveň s dobrým soupeřem vede ke ztrátě utkání). 1.3.6 Organizace a řízení týmového taktického tréninku Hřebík, Lavička, Buzek (2006) ve svém článku uvádějí jak organizovat a řídit týmový taktický trénink zaměřený na nácvik zónové obrany. Zaměření Nácvik aktivní zónové obrany s presinkem na soupeře s míčem, získání míče bez přerušení a následný aktivní přechod do útoku, včetně zakončení. Postupné kroky: 1) Vytvoření u hráčů dokonalé představy o taktickém záměru s vysvětlením herně situačního řešení, s dobře promýšlenou organizaci tréninku. Trenér: názorné vysvětlení na magnetické tabuli, např. v rozestavení 4-4-2, zdůvodnění, proč je tento taktický úkol nutný (např. soupeř má problémy s aktivním presinkem, hráči soupeře nejsou technicky vyspělí apod.), kdy a v jakém herním prostoru (podle kvality soupeře, podle vývoje utkání atd.). 2) Taktická cvičení se realizují v pomalém pohybu obranného tvaru, změny a přesuny obranného tvaru se realizují podle pohybu míče, podle pohybu soupeře v útoku. Trenér: vysvětluje pohyb jednotlivých hráčů, jednotlivých herních formací (např. jeden z útočníků vybíhá směrem k míči, druhý útočník uzavírá herní prostor, nejbližší 30

záložníci uzavírají těsně prostor kolem míče atd.), dále vysvětluje okamžik spuštění presinku (když je míč v pohybu, když se soupeř připravuje na příjem míče nebo má problémy s kontrolou míče). Dále vysvětluje hloubku obranného tvaru, posun hráčů ze slabé na silnou stranu apod. 3) Cvičení jsou prováděná s regulovanou protičinností (vědomá ztráta míče, předstíraný odpor). Trenér: doporučuje realizovat vědomou ztrátu míče, způsob získání míče (zdvojením) a charakter první přihrávky po získání míče. 4) Je stanovený začátek a konec cvičení pro oba týmy, po ukončení akce se hráči vracejí do svých základních (výchozích) postavení. Trenér: Z důvodu detailnějšího vysvětlení jednotlivých kritických okamžiků člení celou sekvenci herního cvičení do menších celků (např. přesun do těžiště míče, získání míče a přechod do útoku formou první přihrávky bez vazby na zakončení). 5) Po určitém počtu opakování je vhodná přestávka s cílem zhodnotit provedení a vést diskusi s hráči o některých taktických aspektech. Nepodceňujte důležitost odpočinku pro hráče jedná se o určující faktor pro kvalitní provedení. Trenér: Klade otázky hráčům ve smyslu důslednějšího pochopení činnostní participace v rámci herního úkolu v pozitivním i negativním směru (proč byla dobře vyřešena obranná činnost?, na jakou vzdálenost se mají hráči přesunout ze slabé strany?, jaké vzdálenosti mezi hráči je třeba udržovat a s jakou hloubkou obranného bloku?, co umožňuje vysunutý presink po získání míče?, proč je vhodná rychlá přihrávka vpřed po získání míče, jak reaguji hráči obranné řady,v případě, že se aktivní presink nezdaří? apod.), Pozn.: Nedávejte hráčům zbytečné instrukce, pozor na překoučování!!! 6) Postupně se přenáší pozornost na další úsek nacvičované herní sekvence, např. na způsoby vytváření střeleckých situací a charakter zakončení po rychlé přechodové fázi. Trenér: zdůrazňuje význam přesné první přihrávky, způsob dostupování a zapojení hráčů do koncovky (kteří hráči, v kterých hráčských funkcích zaujímají postavení v pokutovém území, jak je zajištěna obranná fáze apod.), způsoby herní komunikace mezi hráči, kontroluje správné postavení hráčů v pokutovém území i mimo ně, komunikuje s hráči o možných alternativách řešení 31