Dìti modrého boha Tradice a souèasnost hnutí Haré Kršna Miloš Mrázek DINGIR
Podìkování Dìkuji všem, kteøí mi pomohli vytvoøit tento text. Zvláštì Martinu Fárkovi, Tomáši Kobesovi a Antonínu Valerovi za pøiblížení svìta Kršnových dìtí a Evì Fišerové a Zdeòkovi Vojtíškovi za jazykovou úpravu. Miloš Mrázek 2000 Miloš Mrázek Cover photo Günter Bartoš ISBN 80-902528-1-8 4
Úvod Už jsme si asi zvykli na to, že si u nás mùžeme vybírat z bohaté nabídky nejrùznìjších spiritualit. Pøicházejí k nám uèitelé jógy, zenu, tantry, šamanismu, magie atd. a nacházejí zde nadšené pøíznivce, jakož i zaryté odpùrce. Ani pro odborníka není jednoduché vyznat se v množství náboženských hnutí a spolkù, které zde pùsobí; zaøadit je, odlišit jeden od druhého a porozumìt jim. Èasto se lidé nechají oslovit jen tím, co vypadá exoticky èi tajemnì, jiným toto naopak staèí k odsouzení. Pro manažery tìchto (v našem kulturním prostøedí) netradièních skupin není zase vùbec jednoduché právì tu svou skupinu zviditelnit a ukázat její specifiènost a pøednosti. Kdybychom mìli øíci, které skupinì se toto prosazení na veøejnosti podaøilo nejvíce, jistì bychom se vìtšinou shodli na hnutí Haré Kršna. Požádáme-li nìkoho, aby si vzpomnìl alespoò na jednu orientální skupinu, nejspíš to bude právì toto hnutí. A naopak: zeptáme--li se zcela nezainteresovaných lidí, co jim øíká Haré Kršna, jistì vìtšinou nìjakou odpovìï dostaneme: hinduisté, blázni, sektáøi, pekelníci, milí mladí lidé, dobøí kuchaøi atd. Kršnovcùm se zkrátka podaøilo vstoupit do obecného povìdomí èeského lidu. I oni získali mnohé pøíznivce a sympatizanty, ale také odpùrce a nepøátele. Jedni oceòují jejich pùsobení jako užiteènou alternativu - a už konzumní spoleènosti nebo køes anství, jiní je naopak právì kvùli tomu odsuzují. Dlouhou dobu se o hnutí Haré Kršna hovoøilo pøedevším v souvislosti s nebezpeèím zhoubných sekt a bylo øazeno do spoleènosti scientologù, satanistù nebo stoupencù reverenda Moona. V urèitém smyslu je takovýto pøístup oprávnìný - vždy je tøeba upozoròovat na možná nebezpeèí neznámých èi nových náboženských skupin, protože mnoho zdánlivì nevinných hnutí a organizací již zpùsobilo tìžké tragédie. Není ovšem možné zùstat pouze u obecných varování. Chceme-li na netradièní a podezøelé náboženské skupiny smysluplnì reagovat, musíme se je snažit pøedevším pochopit; porozumìt tomu, proè tu jsou a co nabízejí. V této publikaci jde právì o toto porozumìní. Pøesnìji øeèeno, chce pomoci porozumìt kršnovskému náboženství všem, kteøí s ním nìjakým zpùsobem pøišli do styku nebo se o nìj jen z jakýchkoli dùvodù zajímají. Nabízí rodièùm a pøátelùm èlenù nebo sympatizujících, pedagogùm, duchovním nebo prostì jen zájemcùm o souèasnou religiozitu zodpovìzení otázek, které èlovìka napadají nejdøíve, když se s vyznavaèi tohoto náboženství setká: Kdo je to ten Kršna? Proè poøád zpívají? Proè se tak divnì oblékají? Proè nejedí maso? Na tyto a další otázky kniha odpovídá tak, že ètenáøe seznámí s dìjinným vývojem a 5
kulturním pozadím Kršnova náboženství. Nejde zde tedy ani tak o hodnocení a uvažování o užiteènosti èi nebezpeènosti tohoto východního náboženství v našem prostøedí, ale spíše jen o snahu pro takováto hodnocení ze strany psychologù, sociologù nebo teologù poskytnout základní informace - proè a jak hnutí Haré Kršna vzniklo, co nabízí svým èlenùm, jak vystupují na veøejnosti, jaké má vnitøní problémy apod. 6 Reliéf Višnua s jeho avatáry (jižní Indie, 9. st.)
1 Kdo je Kršna? Jsi jako zrcadlo do mých rukou, jako kvìtiny k mým vlasùm, jako na mé oèi antimon, tambul, jenž pøikládám k svým ústùm, pižmo k mému dechu, náhrdelník na mou hruï, jako extáze k mému tìlu, jako srdce k mému domu.... Ale povìz, Madhavo milovaný, kdo jsi? Kdo ve skuteènosti jsi? Vidjápati 1 Naši cestu za poznáním hnutí Haré Kršna mùžeme zaèít tím, že si spolu s básníkem z 15. století položíme otázku: Kdo je Kršna? V Indii mnohde vídáme jeho vyobrazení, jak jako dítì popohání na pastvu stádo krav nebo jak se jako krásný mladík objímá s pùvabnou Rádhou; èteme o nìm rozverné øíkanky i hlubokomyslná pojednání. Jeho jméno nosily slavné osobnosti. Kdo to tedy je ten tajemný hráè na flétnu, jenž je v Indii po mnohé a mnohé generace uctíván jako zjevení nejvyšší božské skuteènosti? Pøi hledání odpovìdi na tuto otázku se mùžeme vydat rùznými smìry. Mùžeme se obrátit na historiky èi religionisty, mùžeme se zeptat pøímo jeho uctívaèù, co pro nì Madhava-Kršna znamená. Obojí zde dostane svùj prostor. Ale nejvhodnìjší bude, když nejdøíve necháme promluvit svaté knihy Indie. Kršna v indické náboženské literatuøe Hinduismus - indické národní náboženství - pøispìl do pokladnice svìtové literatury skuteènì nemalým dílem. Jeho duchovní texty, vzniklé v èasovém rozmezí delším než jedno tisíciletí, tvoøí vlastnì celou knihovnu obsahující nejrùznìjší literární útvary. Se jménem Kršna, což doslova znamená èerný nebo tmavý, se mùžeme setkat už v nejstarší vrstvì indické literatury - v tzv. védách (ty byly sepsány snad kolem pøelomu 2. a 1. tisíciletí pø. Kr.). Ve sbírce nazvané Rgvéda si mùžeme pøeèíst o tom, jak bùh deštì a král bohù Indra øíká bohu bouøe Mathurovi: Jdi a bojuj proti Kršnovi, který se hbitì pøesouvá na bøeh Amsúmatí! 2 V další z véd, v Atharvavédì, se mùžeme setkat s postavou jménem Kršna jako s nièitelem Kéši. To nám pøipomíná vyprávìní pozdìjší literatury. V puránách se napøíklad skuteènì setkáváme s tím, jak spolu Kršna a Indra zápasí. Badatelé, kteøí 7
se indickou literaturou zabývají, se však vìtšinou domnívají, že se jedná spíše o shodu jmen, nebo (v pøípadì zmínky v Atharvavédì) o pozdìjší vlivy rodícího se Kršnova kultu. 3 Proto se obvykle za nejstarší zprávu o Kršnovi známém z Mahábháraty a pozdìjších dìl považuje ta, kterou nalezneme až v další historické vrstvì hinduistické literatury - v upanišadách, konkrétnì v Èandogja-upanišadì, jež se datuje pøibližnì do 9. století pø. Kr.: Zøec Sándilja pravil:»ve chvíli smrti by mìl znalec Brahman meditovat o tìchto pravdách: Tys nepomíjející, tys nemìnná skuteènost, tys zdroj života! Když se nìkdo napije tohoto nejvyššího poznání, poznání Brahman, nikdy neokusí žíznì«- sdìlil Ghora Angirás Krišnovi 4, synu Dévakí 5. Ani zde však Kršna nevystupuje jako božská bytost. Je tu v roli žáka, kterému je sdìlována duchovní nauka. Mezi badateli existuje více názorù, jaký má tento žák Kršna vztah ke Kršnovi pozdìjších textù. 6 Chceme-li se s Kršnou setkat více, musíme sáhnout po nejmladších textech posvátné hinduistické literatury - eposech a puránách. Rozsáhlý epos Mahábhárata, pøedevším její èást Bhagavadgíta - nejpopulárnìjší hinduistický text vùbec - a její doplnìk Harivanša jsou základními posvátnými spisy všech Kršnových ctitelù. Dále jsou ve veliké úctì purány, což doslova znamená starobylosti. Tyto texty barvitì vyprávìjí o tom, co se stalo pøed dávnými vìky, a tak samozøejmì nemohly opomenout Kršnùv pobyt na zemi. Setkáme se s ním ve Višnupuránì, Brahmapuránì, Padmapuránì, Bhágavatapuránì, Brahmavaivartapuránì a v Agnipuránì. Kršna v Mahábháratì Mahábhárata je slavný indický epos a vlastnì nejdelší veršovaný epos na svìtì vùbec. Vznikal snad mezi 5. až 3. stoletím pø. Kr. a v dalších staletích byl ještì rozpracováván. Zde Kršna, syn Dévakí a Vasudéva, vystupuje jako pøíbuzný dvou znepøátelených rodù - Pánduovcù a Kuruovcù. Je líèen jako mocný princ, veselý spoleèník, udatný bojovník a šikovný diplomat. Zúèastní se po boku svého švagra Ardžuny bitvy na kuruovském bitevním poli (o tom vypráví právì Bhagavadgíta), kde vystoupí s autoritou božské bytosti. Po vítìzství Pánduovcù žije dál jako princ. Podle podání Mahábháraty umírá Kršna neš astnou náhodou, když si jej jeden lovec splete s jelenem. Kršna v Bhágavatapuránì V puránách je Kršnùv život líèen mnohem podrobnìji. Bhágavatapurána (byla sepsána nejspíše kolem 10. století po Kr.) líèí Kršnùv život takto: Pùl století pøed událostí, o níž vypráví Bhagavadgíta (podle pravovìrných hinduistù to bylo v roce 3102 pø. Kr.), se v Mathuøe narodil démon (asura) Kansa, který se stal králem. Když poøádal svatbu svých pøíbuzných - Dévakí a Vasudéva - vyšel hlas 8
z nebe, který mu oznámil, že ho jejich osmé dítì usmrtí. Vasudéva mu proto musel slíbit, že mu vydá každé z dìtí hned po narození. Šest jich Kansa skuteènì usmrtil. Ale když Dévakí poèala sedmé dítì, pøenesl je Višnu do lùna Róhiní, která žila v domì pastýøe Nandy a jeho ženy Jašódy. Tak pøišel na svìt Kršnùv bratr Balaráma. Když se Dévakí narodilo ve vìzení, kam ji dal Kansa zavøít, osmé dítì, byl to samotný bùh Višnu - Kršna (jméno dostal podle barvy své pleti). Vasudéva v tu chvíli spatøil nejvyššího Boha v podobì ètyørukého Nárájany, který mu poruèil, aby dítì odnesl do Gókuly, opìt do Nandova domu. Dveøe vìznice se samy otevøely, a tak rodièe mohli zachránit své novorozenì - vtìleného Boha. Vasudéva podle rady Nejvyššího Pána vymìnil své dítì, které mìlo barvu tmavomodrého mraku, za dceru Nandy a Jašódy. Jašóda pak zapomnìla, že neporodila syna. Nandovu dceru odnesl Vasudéva zpìt do Kansova vìzení k Dévakí. Démonský král jim dítì ihned vzal a praštil s ním o zeï. Tu dítì najednou vzlétlo a zjevilo se krutému vládci jako bohynì Mája. Ta Kansovi oznámila, že ono dítì žije teï jinde. Kansa proto vydal rozkaz zabít v okolí všechny chlapce do dvou let. Dále vyprávìní pokraèuje vykreslováním života malého Kršny v Gókule, kde vítìznì zápasí s démony, kteøí pøišli plnit Kansùv rozkaz, a i jinak udivuje své okolí, když vyjevuje své božské síly. Z Gókuly se Kršnùv dùm pøestìhoval do Vrndávanu. Zde chodil spolu s ostatními pasáèky a pasaèkami pást telata a pozdìji i krávy. I zde bojuje proti lstivým démonùm. Jeden napøíklad zpùsobil požár lesa, ale malý Kršna všechny své druhy zachránil. Ve Vrndávanu vystupuje Kršna jako boøitel zritualizované bráhmanské tradice. Zesmìšòoval jak mnohé bráhmany, tak i pøedmìty jejich uctívání. Nejvýraznìji se jako revolucionáø projevil, když vystoupil proti tradiènímu uctívání Indry - boha deštì. Nesouhlasil s tím, aby pastýøi pøinášeli obìti tomuto bohu, který jim byl tak vzdálený, a ne kravám a horám, jež jsou pro nì významnìjší. Pøemluvil pastýøe, aby obìtiny urèené pro Indru byly podávány kravám a nejbližší hoøe - Góvardhanì. Pak Kršna vtipnì sám sebe prohlásil za horu a obìtiny snìdl. To Indru nemohlo nechat klidným. Rozhnìvaný opomenutý bùh spustil prudký déšt, který rychle zaplavoval tuto èást povodí Jamuny. Zoufalí pastýøi hledali útoèištì u Kršny, který zvedl Góvardhanu a držel ji na malíèku levé ruky tak, že se pod horu mohli všichni schovat a pøeèkat krutý déš. Vyprávìní této zázraèné události konèí tím, že užaslý Indra zastavuje svùj hnìv a vzdává Kršnovi úctu. Dùležitou stránkou Kršnova života ve Vrndávanu jsou jeho hry s pastýøkami krav - gópíemi. Všechny se do nìho zamilovaly a toužily po nìm. On je lákal svou tajemnou hrou na flétnu, aby s ním laškovaly a tanèily. Pøi tìchto zábavách (rása- -líla) se každé gópíi zdálo, že Kršna tancuje pouze s ní. Jedné však vìnuje zvláštní pozornost. 9
Ke zvratu v Kršnovì životì dochází, když se se svým bratrem Balarámou a jinými pastýøi vydá do Mathury, aby ukonèili barbarskou vládu Kansy. Kršna démona zabíjí a stává se princem. Z rebelantského pastýøe se stává všech konvencí dbalý panovník. Za manželku si bere Rukminí a pozdìji ještì dalších sedm princezen, pøièemž se opìt dokáže tìšit se všemi tak, že má každá z žen pocit, že je jen s ní. Když Kršna uznal, že splnil vše, co mìl, rozhodl se opustit tìlo. Po bratrovražedném boji svého rodu usedl smutnì pod posvátný pípal. Sedìl tam ve ètyøruké podobì (tedy jako božská bytost) v lotosové pozici. Na hlavì mìl vìnec z lesních plodù. Lovec Džara si spletl jeho nohu s hlavou gazely a prostøelil ji šípem. Když Džara spatøil, koho postøelil, zalekl se a prosil o odpuštìní. Než opustil Kršna hmotný svìt, udìlil lovci odpuštìní a slíbil mu obydlí blažených. Tak se konèí pøíbìh modrého avatára v Bhágavatapuránì. 7 Na tomto vyprávìní vidíme, jakým zpùsobem a jakým smìrem se povìst o Kršnovi ubírala a jak se prvotní krátké zprávy rozvinuly v rozmanité pøíbìhy. Kršna v literatuøe nehinduistických náboženství Je zajímavé, že se s Kršnovým jménem setkáme i v literatuøe dalších indických náboženství. V buddhistické Lalítavistaøe je zmínìn mezi množstvím bohù jako vùdce èerných démonù, pøièemž Mára - úhlavní Buddhùv nepøítel - je jeho spojencem. I džinistiètí mniši pøijali Kršnu do své mytologie (Uttaradhdžajána). Možná, že pøijali jeho kult za svùj, aby - jak píše významný èeský indolog meziváleèného období Vincenc Lesný 8 - získali lid na svoji stranu. Obojí nám mùže pøipomínat to, co uèinili hinduisté, když pøijali Buddhu jako avatára Višnua. 9 Teorie o postavì Kršny Odborníci na indickou literaturu to s postavou Kršny nemají vùbec jednoduché. Není totiž možné jasnì øíci, jak probíhal vývoj vyprávìní o Kršnovi. Nemohou se shodnout ani v tom, zda na poèátku byla povìst o Kršnovi-bojovníku èi mudrci, který byl pozdìji zbožštìn, a nebo zda se vše odvíjí od prvotní pøedstavy o Kršnovi jakožto bohu. Pøevažuje názor, kdy se Mahábhárata chápe jako vyprávìní o hrdinovi Kršnovi a zmínky o jeho božském charakteru jsou pojímány jako pozdìjší vsuvky. Kromì rozhovoru mezi ním a Ardžunou na kuruovském bitevním poli (Kurukšétra) poukazuje na jeho božství jen vyprávìní o záchranì princezny Draupadí pøed zneuctìním od Pánduovcù tím, že zpùsobil, aby nemohl ubývat její šat. 10 Menší èást znalcù hinduistického písemnictví se však domnívá, že na žádném místì Mahábháraty nevystupuje Kršna jinak než jako bùh (èi jediný Bùh). 11 Jeden z tìchto badatelù - Alan Barth - tvrdí, že nejen v doplòkových èástech, ale v celé existující 10
redakci patøí Mahábhárata do doby, kdy se plnì vytváøí teorie avatárù a hrdinové eposù jsou již chápáni jako praví lidé a praví bozi. 12 Avatárové - Bùh pøichází na zem Uèení o avatárech je jeden ze základních pilíøù višnuistické, resp. obecnì hinduistické, vìrouky. Nalezneme ho již v upanišádách 500 let pø. Kr. Obsahem této víry je pøedstava o tom, že v urèitých dobách pøichází svìtu na pomoc bùh (resp. Bùh) v podobì èlovìka nebo jiného stvoøení. Hovoøí se o inkarnacích božích nebo o božích pozemských manifestacích. Hinduistická tradice zná 10 klasických avatárù Višnua: Matsja (Ryba), Kúrma (želva), Váraha (Kanec), Narasimha (Èlovìk-Lev), Vámana (Trpaslík), Parašuráma (Ráma se sekyrou), Ráma, Kršna, Buddha a oèekávaný Kalkí. Bhágavatapurána pøidává ještì dalších dvanáct, pøièemž Kršna je dvacátý v poøadí. 13 Vyznat se v tìchto pozemských projevech božích ovšem není nikterak jednoduché. Hinduisté je totiž tøídí podle rùzných mìøítek. Rozlišují napøíklad avatáry polovièní (amšávatáras) a úplné (púrnávatáras). Podle Bhágavatapurány je jediným púrnávatárem Kršna, který je zde popisován jako nejvyšší božská osoba (Bhagaván), narozdíl od ostatních pozemských manifestací, které jsou buï úplné èásti nebo èásti úplných èástí Pána (Bh. I,3,28). Višnu a Kršna - jeden Bùh Hinduismus je typický tím, že dokázal spojovat a sjednocovat jednotlivé bohy a jejich kulty. Zvláš nápadné je to právì u kultu boha Višnua. Ten je pøíznaèným pøíkladem toho, jak docházelo k propojování lidových pøedstav a náboženského systému bráhmanù, kteøí si zaèleòováním rùzných bohù do svého panteonu získávali na svou stranu i jejich uctívaèe a obdivovatele a názorovì je asimilovali. 14 Není vùbec jednoduché se v tomto procesu vyznat. Sám Višnu se dostal na vrchol indického Olympu jako pùvodní lidový bùh. 15 Uèení o avatárech pak umožòuje, aby se s Višnuem ztotožòovaly další božské bytosti. Tak je tomu i s Kršnou. Ten je obecnì chápán a uctíván jako Višnuùv avatár, tedy jako jedna z jeho mnohých manifestací. V bengálském višnuismu, zastupovaném na Západì hnutím Haré Kršna, je ovšem Višnu chápán jako manifestace Kršny. Jsou rùzné názory na to, jak toto sluèování probíhalo. Nìkteøí na Kršnu pohlížejí jako na hrdinu, který je postupnì zbožš ován; jiní jako na pradávného mýtického boha, jenž sestoupil z nebe do role èlovìka, vydávaného pak za manifestaci jiné božské postavy. Také je možné vidìt ho jako èlovìka, který je ztotožnìn s pradávným lidovým božstvem a pozdìji z urèitých dùvodù i s božstvem bráhmanským. Vedle toho existují ještì další názory, jako napøíklad ten, že podkladem eposu Mahábhárata jsou zantropomorfisované, tedy èlovìku pøipodobnìné, atmosférické síly a že Kršna jako živá bytost na zemi vlastnì nikdy nebyl. 16 11
Kršna, jak v nìj vìøí višnuisté Jako jsou rozmanité názory na postavu Kršny mezi vìdci studujícími hinduistické náboženství, tak je tomu i u samotných hinduistù, kteøí jsou rozdìleni do množství proudù, škol a sekt. Jedním z hlavních proudù je višnuismus, který nechápe Višnua jako jednoho z bohù, ale jako jediného Boha. Višnuismus má rùzné podoby a jsou v nìm rùzné pohledy na modrého avatára. Všichni se ale shodnou v tom, že se v Kršnovi, o nìmž svìdèí svatá písma, zjevuje svìtu pravý Bùh. K tomuto zjevení došlo pøed 5 000 lety, na pøelomu mezi dváparajugou a kalijugou. Nauka o jugách - žijeme v dobì úpadku Zde je vhodné udìlat malou odboèku k nauce o tzv. jugách, protože se jedná o dùležitou souèást indického pohledu na svìt. Tato nauka se opírá o mytologii, jež byla rozpracována pøi pøechodu od bráhmánismu k hinduismu. Doba trvání svìta je podle hinduistických pøedstav rozdìlena na ètyøi údobí - krtajugu, trétajugu, dváparajugu a poslední, kalijugu, které se cyklicky støídají. Každé z tìchto údobí je charakteristické urèitým duchovním stavem lidstva, pøièemž poslední a nejkratší, kalijuga, trvá 432 000 let a je vìkem nejhlubšího úpadku - dobou bezpráví, nevìdomosti a upínání se k hmotným požitkùm. Pochopitelnì je to právì ta doba, v níž již po pìt tisíciletí žijeme a jež nás dìlí od pobývání Kršny na zemi. Poèátkem tohoto temného období je podle pravovìrných hinduistù bitva na Kurukšétøe (tedy ta událost, o níž vypráví Bhagavadgíta), jež se udála v roce 3102 pø. Kr. Bùh Bhagavadgíty Bhagavadgíta (pochází asi ze 2. století pø. Kr.) 17 je ta èást Mahábháraty, kde Kršna vystupuje jenoznaènì jako Bhagaván - nejvyšší Pán. Zde je v roli vozataje váleèníka Ardžuny, který vede pánduovské vojsko proti Kuruovcùm. Kršna vykládá vojevùdci, jenž se zdráhá dát povel k zahájení boje, svoji vìènou nauku, která upadla v zapomnìní (Bg. 4,2) a která mìla být znovu vyjevena na poèátku nové epochy. Není nutné pøipomínat si zde hloubìji tento text, èeskému ètenáøi dostateènì pøístupný v nìkolika pøekladech. 18 Staèí zmínit jen ty nejdùležitìjší body, jež nám pomohou pochopit Kršnovo náboženství. Bhagavadgíta (nebo zkrácenì Gíta) je ctìna všemi stoupenci hinduistického náboženství. Jak se však od sebe znaènì odlišují jeho jednotlivé smìry, tak se pochopitelnì znaènì liší i rùzné výklady tohoto posvátného spisu. Jejich rozdílnost vychází pøedevším ze zdùrazòování jiných rovin Gíty. Odborníci totiž rozlišují dvì základní: Podle jedné má nejvyšší skuteènost neosobní charakter (impersonalismus), ve druhé je naopak pojímána osobnì (teismus). 19 Podle toho, která rovina je více zdùrazòována, mùžeme rozlišit dvì hlavní podoby hinduistického náboženství: Jeden smìr pohlíží na nejvyšší skuteènost jako na neosobní (resp. 12
nadosobní 20 ) sílu. Jeho nejvýznamnìjším pøedstavitelem je Šankara, který žil na pøelomu 8. a 9. století po Kr. Višnuismus patøí ke smìru druhému - teistickému, resp. monoteistickému. Nejvyšší skuteènost je v pohledu jeho stoupencù konrétní osoba s vlastním vìdomím a vlastní vùlí. V Gítì tedy nalezneme pøedstavu jediného osobního Boha. Její význam je však pøedevším v tom, že k nìmu ukazuje cestu. Touto cestou ke spáse (márga) už nejsou obìti, jak to vyžadovala tzv. cesta èinu (karmamárga) nebo poznání (džnánamárga). Pro kalijugu je to pøedevším cesta lásky a oddanosti (bhakti-márga). Je to oddanost nejvyššímu Pánu - bhakti, která mùže vysvobodit duši, jež se neustále vrací na zem v rùzných podobách, zatížena svými døívìjšími èiny - karmou (viz Bg. 11,53n.). Kršnovo jednání Bhagavadgíta nám tedy Kršnu pøedstavuje jako zjevení nejvyššího Pána, jakožto vìèné Já, jež sídlí v srdci všech bytostí... poèátek bytostí, jejich støed i konec (Bg. 10,20). Višnuisté však všechny zprávy o Kršnovi, které v písmech jsou, chápou jako výpovìdi o skutcích pravého Boha. Musíme se divit, když potom èteme o jeho dìtských nezbedných skutcích, jeho hrátkách s gópíemi, o tom, jak dovolí únos své sestry Subhadry nebo o jiných èinech, jež se jeví dosti amorálnì. Jak je možné, že se takto choval Bùh, jehož mnozí uctívaèi žijí odøíkavým zpùsobem života? Bhágavatapurána tento rozpor vysvìtluje tak, že postavení Boha není poškozené žádným oèividnì odvážným pøestoupením morálky,... nebo ta jsou jako oheò, který pohlcuje neèisté vìci a pøitom se sám nezneèistí. Pro èlovìka však platí, že by nemìl napodobovat chování vládnoucích osobností ani v myšlenkách. Jestliže obyèejný èlovìk napodobí takové chování, sám se... znièí, jako èlovìk, který není Rudra, by se znièil, kdyby se pokusil napít oceánu jedu (Bh. X, 33, 29-30). Jen s takovýmto vysvìtlením by se Kršnovi ctitelé ovšem nemohli spokojit. Pøíbìhy o Kršnových zábavách s pastýøkami si proto vysvìtlují alegoricky. Gópíe pøedstavují oddané, kteøí zanechávají všeho, aby mohli jít za svým Milencem; chtìjí mu sloužit a zcela patøit. Vztah k Rádze, tedy k té pastýøce, které božský taneèník vìnoval nevìtší pozornost, je potom chápán jako vztah Boha a jemu oddané duše. V bengálském višnuismu, reprezentovaném na Západì hnutím Haré Kršna, je vztah k Rádze i jiným gópíím ústøedním tématem. Musí nás pøekvapit, když vidíme, jak se uctívaèi Kršny - svùdce vdaných žen - maximálnì zøíkají sexuálních aktivit. Proto ještì chvíli zùstaòme u této roviny kršnovského náboženství. Bùh jako milenec První zmínka o Kršnových tancích je v dramatu Balaèáritam (snad 4. století po Kr.). Zde mùžeme èíst o zábavách Kršny a Balarámy s vesnièany (hališaka). Pozdìji vystoupily do popøedí hlavnì gópíe, pasaèky krav, se kterými Kršna tanèí, 13
a to tak, že se rozdìlí (expanduje) a tanèí se všemi najednou (rása-líla). Na tyto tance se postupem èasu kladl stále vìtší dùraz, takže v Brahmavaivartapuránì (kol. 15. století) je tato Kršnova èinnost chápána jako hlavní smysl Kršnova pøíchodu a zabití Kansy ustupuje více do pozadí. Rádha zde zaèíná být chápána jako bytost totožná s Kršnou. V páté kapitole této purány jí Brahma øíká: Ty vycházíš z tìla Kršny... a jsi mu v každém ohledu rovná. Nikdo nemùže øíci, kdo z vás je Rádha a kdo Kršna. 21 V Bhágavatapuránì je Kršna pøedstavován jako svùdce, který se snaží Rádhu získat, aèkoliv je vdaná. Ta se nejdøíve zdráhá. Pak se podvolí a do Kršny se zamiluje. Ten však, když dosáhl toho, po èem toužil, si už zaène všímat více svého druhého poslání - zabít Kansu - a Rádhu opouští. Ta po nìm teskní. V Bengálsku, kde tato erotická rovina vyprávìní o Kršnovi inspirovala višnuistickou zbožnost nejvíce, nalezneme mnohá umìlecká zpracování tohoto námìtu. Napø. v díle Barua Èandídáse Šríkršnakírtan èteme tyto verše: Silnou paží objal Kršna tìlo Rádhy bez váhání, její òadra lotosová tvrdì stiskl pevnou dlaní. Srdce Kršny naplnilo nevýslovné štìstí vøelé, stopy nehtù zanechával na rozkvetlém jejím tìle. Tu i Rádha pocítila první rozkoš z milování, ke Kršnovi blíž se pøimkla, na stud nevzpomnìla ani. Jsou rozmanité výklady vyprávìní o tomto Kršnovì chování. Již byl zmínìn alegorický výklad, podle kterého Rádha pøedstavuje duši toužící po èisté oddanosti (bhakti) milovanému Bohu. Nejdøíve z nevìdomosti odmítá Boží milost, a poté, co zakusí, jak chutná Boží láska, touží být jen s ním. Nyní je však už zapotøebí, aby její vùle nastoupila cestu ke spojení (v oddanosti) s ním: Nadarmo, Rádho, trápíš se po Kršnovi, nadarmo ztrácíš své zdraví. V tomto svém životì Kršnu už nespatøíš. Tak Baru Èandídás praví. Tìmito slovy konèí Èandídásova kniha. 22 Indický filosof S. Radhakrišnan takovýto zpùsob výkladu obhajuje takto: Domníváme se, že používání symbolismu lásky je špatné, protože pøedpokládáme, 14
že smyslová pøitažlivost je v lásce vším, avšak v pravé lásce je málo smyslové pøitažlivosti... V pravé lásce si dvì duše dùvìøují navzájem více než ostatním, s nimiž se setkaly nebo které pøedtím znaly. 23 Hlasatel Kršnova náboženství na Západì Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda, zakladatel hnutí Haré Kršna, poznamenává na adresu tìch, kteøí se na Kršnovy zábavy dívají jen z hlediska lidské sexuality : Hloupí lidé se naneštìstí okamžitì zajímají o... Kršnovy radovánky. Obyèejní lidé obvykle nerozumí Kršnovu objímání Rádharaní nebo tanci s pastevkynìmi, protože se dívají na tyto zábavy z hlediska lidského chtíèe... Nìkteøí lidé se kvùli tomu zaènou zajímat o Kršnu, protože si myslí, že Kršna dovoluje (nelegitimní) pohlavní styk. Toto není Kršnabhakti..., ale materialistický chtíè. 24 Na jiném místì k tomu Prabhupáda dodává: Hmotný požitek ztrácí pøitažlivost pro toho, kdo zakusil krásný usmìvavý oblièej Kršny. 25 Prabhupádùv výklad se však liší od výkladu alegorického. Ten by totiž byl v rozporu s doslovným chápáním svatých písem, který je pro jeho teologii tak pøíznaèný. Historicitu události Prabhupáda nikterak nepopíral. 26 Kršna purán je tedy milenec. Není to však nìco zcela nového. Vztah muže a ženy použitý jako obraz pro vztah náboženský nacházíme i ve starší vrstvì indické literatury - v upanišadách: V zajetí své milované zapomíná muž na celý svìt, na všechno, co je v nìm i mimo nìho; stejnì ten, kdo objímá átmana 27, nezná ani to, co je v nìm, ani to, co je mimo nìho. 28 Ve višnuistické poezii pak stále slyšíme refrén: Stávám se nevìstou pro tebe. 29 Kršna je tedy svými stoupenci chápán jako nejvyšší Pán, poèátek a cíl všeho existujícího, je zjevením nejvyšší transcendentní skuteènosti. Je bojovník proti nepravosti a milenec oddaných duší. Jako takový je uctíván víceménì po celé Indii. Je samozøejmé, že bìhem staletého vývoje vznikaly rùzné podoby višnuistického náboženství. Jim je vìnována následující èást. 15
2 Dìjiny uctívání Kršny Kajícníci, svìtci, jógíni a džinisté pídí se po tom, co je vskutku nejisté. Cožpak nìjak pomùže jim v jejich bìdách, co je psáno v bráhmanách nebo ve védách? Snahu sice mají velmi vytrvalou, avšak nadìji na vìènou spásu velmi malou. K èemu jsou ta jejich rozjímání? Vždy to vše nestojí vskutku za mák ani! Jdou slepou stezkou, plují na špatné lodi, nebezpeèným brodem ke spáse se brodí. Nandadás praví a jistì dobøe to ví: Spásná cesta vede jenom ke Kršnovi. Nandadás. 30 Bhágavatské náboženství, višnuismus Dnešní kršnovské náboženství, jak se s ním setkáváme už i v našem prostøedí, je výsledkem dlouhého vývoje, který rozhodnì nemùžeme opomenout, budeme-li jej chtít pochopit nebo hodnotit. Proto trochu nahlédnìme do historie uctívání modrého boha. První mimoindické zmínky o Kršnovì kultu máme od Øekù. Megasténés, øecký vyslanec na dvoøe manijského krále Èandrogupta, psal nìkdy na poèátku 3. století pø. Kr. o bohu, kterého chápal jako obdobu øeckého Hérakla a kter ým byl bezpochyby Vásudéva-Kršna. 31 Od Hérakla, jenž byl uctíván pøedevším v nížinách, odlišuje kult jiné božské postavy, která mu pøipomínala øeckého Dionýsia. Ta byla uctívána pøedevším v horách. Toto je obecnì pøijímáno jako zpráva o uctívání boha Šivy. 32 Významným dokumentem o kultu Vásudéva-Kršny ještì pøed narozením Krista je sloup øeckého vyslance v Indii Heliodora (2. pol. 2. století pø. Kr.). Na sloupu, který nechal tento Øek vztyèit v Bensagaru ve støední Indii, sám sebe uvádí jako vyznavaèe Vásudévy (Višnua). Toto je také první zpráva o tom, že se stoupencem Višnuova náboženství stal nìkdo jiný než Ind. 33 Megasténova stejnì jako Heliodorova zpráva nás odkazuje na historického pøedchùdce višnuismu - tzv. bhágavatský kult, tedy náboženství, které uctívá Bhagavána (Bhagaváta) - nejvyššího Pána. Kromì monoteismu bylo toto hnutí 16
charakteristické zdùrazòováním bhakti. Toto již zmínìné sanskrtské slovo znamená doslova sdílení, úzký, dùvìrný vztah, a to vztah oboustranný. V náboženském slova smyslu pak oznaèuje specifický vztah Boha k èlovìku - lásku, jakož i vztah èlovìka k Bohu - oddanost, dùvìru i lásku. Èlovìk se s dùvìrou utíká k Bohu a ten mu udìluje svoji milost (prasáda, anugraha), která jediná mùže èlovìka vysvobodit z kolobìhu životù. Ty jsou urèovány døíve vykonanými èiny (podle tzv. zákona karmy). Bhágavatské náboženství tedy cestu ke spáse vidìlo jako cestu oddanosti (bhaktimárga). Tím se odlišilo od jiných hinduistických smìrù, které šly cestou obìtí a rituálních skutkù (karmamárga) nebo cestou poznání (džòánamárga). Poèátky tohoto hnutí jsou nejasné. 34 Stejnì tak je pro vnìjšího pozorovatele velmi obtížné se vyznat v postupném sluèování jednotlivých božských bytostí. Tento proces mohl vypadat asi takto: První jméno nejvyššího Pána (popisován jako svrchovaná vìèná duše, vnitøní vládce všeho) bylo Vásudéva, tedy syn Vasudévy. Vásudéva pak byl ztotožnìn s dalším bohem - Nárájanou, jenž je dále v Mahábháratì ztotožnìn s Višnuem. Tím ovšem zmatek nekonèí. Dùležitou èástí nauky bhágavatského náboženství v této fázi je totiž uèení o tzv. vjúhách (formách), což je vlastnì pøedchùdce nauky o avatárech. Vjúhy, které nejvýznamnìjší višnuistický myslitel Rámánudža definoval jako formy, které nejvyšší brahman bere na sebe ze soucitu ke svým vyznavaèùm 35, jsou projevy (expanze) nejvyššího Pána, mající svùj vlastní charakter. Tak z Vásudévy, který je po spojení s Višnuem chápán jako takováto jeho forma, vychází Samkaršana, z této vjúhy Pradjumna a z ní zase Aniruddha. Každé takovéto manifestaci se vzdávala zvláštní úcta. A právì s Vásudévou byl ztotožnìn Kršna, 36 pøièemž se zdá, že je v Mahábháratì na nìkolika místech od Vásudéva-Nárájany oddìlen. 37 Sarvepali Radhakrišnan proto chápe Mahábháratu jako dokument o postupném zbožš ování, což mùže být, jak tvrdí tento významný historik indické filosofie, projev pragmatického úmyslu redaktorù. Po spojení Vásudévy s Kršnou jsou jednotlivé manifestace (vjúhy) nejvyššího Pána zaèlenìny do vyprávìní o Kršnovi a to tak, že Samkaršana je identifikován s jeho bratrem Balarámou (Rámou), Pradjumna byl uctíván jako Kršnùv syn a Aniruddha jako jeho vnuk. Vásudéva-Kršna byl tedy uctíván jako nejvyšší Já, jeho pøíbuzní pak jako jeho emanace (srv. Bh. I,5,37). Pøejdìme tuto nepøíliš jasnou stránku poèátkù višnuistického náboženství a pokroème k jeho dalším dìjinným fázím. Pøechod bhágavatského hnutí k višnuismu spoèíval v tom, že do sebe tato tradice na poèátku køes anského letopoètu zaèlenila prvky nejvýznamnìjších indických filosofických škol (védanta, sámkhája, jóga) a více se tak pøiblížila oficiálnímu proudu hinduistického náboženství. Jestliže pùvodní oblastí pùsobení bhágavatského hnutí byla oblast kolem Mathury, tak nyní se uctívání Višnua jako jediného boha rozšiøuje na mnohá místa Indie. Zvláš významné je jeho pùsobení na jihu, kde od poèátku poloviny prvního 17
tisíciletí pùsobí tzv. alvárové, tedy ti, kdo jsou ponoøeni do Boží lásky. Tito zbožní uèenci (celkem jich bylo dvanáct) z rùzných kast skládají písnì, ve kterých chválí jednotlivé formy Višnua. Dohromady tyto tamilské texty tvoøí sbírku nazvanou Vaišnava-véda. V tradici alvárù pokraèovali tzv. áèarjové. Tito významní náboženští vùdcové zaèali višnuistickou víru systematicky filosoficky a teologicky reflektovat. Sampradáji - višnuistické školy Toto nepomíjivé uèení jsem vyjevil Vívasvantovi, Vívasvant ji sdìlil Manuovi a Manu o nìm povìdìl Ikšvákurovi. Takto je pøedával jeden druhému. (Bg. 4.2.) Tato slova Bhagavadgíty nás odkazují na jeden z pilíøù višnuistického náboženství, kterým je dùraz na tzv. uèednickou posloupnost (parampará), v níž je nauka žákùm pøedávána duchovním uèitelem. Parampará je podstatou náboženské tradice jakožto pøedávání správné víry. Této tradici se øíká sampradája. Podle pravovìrných višnuistù je možné správnì vykonávat oddanou službu jen v rámci urèité legitimní tradice, pøièemž vedle sebe existují ètyøi sampradáji, které jsou pojmenovány podle božských bytostí èi polobohù, kteøí jejich nauky vyjevili svìtu: sampradája Lakšmí neboli Šrí, sampradája Brahmova, Sanakova a Rudrova. První tradici založil nejproslulejší višnuistický myslitel Rámánudža, který žil na pøelomu 11. a 12. století. Tento áèarja, kter ý pùsobil pøedevším v jižních oblastech Indie, se radikálnì postavil proti impersonalistickému chápání Boha a zdùraznil, že cesta spásy je cesta oddanosti vìøících na stranì jedné a milosti jediného osobního Boha - Višnua - na stranì druhé. O Rámánudžovi se vypráví pøíhoda, která urèitým zpùsobem charakterizuje jeho pøístup k náboženství. Když byl mladý, pøijal prý od svého uèitele mantru, tedy zvukovou èi slovní formuli, která je urèena k opakovanému odøíkávání. V rùzných smìrech hinduismu je smysl i praxe používání manter odlišná. Ta, kterou dostal zaèínající Rámánudža, mìla mít moc osvobodit lidi od karmického zatížení. Jeho uèitel mu však øekl, že ji musí držet v tajnosti, aby splnila svùj úèel. Mladý žák se velmi zaradoval, ale místo toho, aby uposlechl rady svého gurua, zaèal mantru všude rozhlašovat a veøejnì zpíval: Óm namó Nárájanája. A uèil tak i ostatní lidi. Když se to guru dozvìdìl, velmi se na svého neposlušného žáka rozzlobil a zavolal si ho k sobì, aby mu vynadal. Rámánudža mu tehdy odpovìdìl, že si je vìdom svého provinìní a je pøipraven nést trest, tøeba i jít do pekla. Nicménì nemohl prý jednat jinak, když se dozvìdìl, jakou moc mantra má. Nechtìl si ji nechat pro sebe a musel vysvobození nabídnout všem lidem. Tehdy se prý jeho uèitel pøed ním sklonil, objal ho a øekl: Jsi vìtší než já. 18
I zakladatel druhé sampradáji Madhva, pùsobící ve 13. století pøedevším na jihozápadì Indie, zdùrazòoval nezbytnost Višnuovy milosti pro dosažení spásy, pøièemž si Bùh ovšem pøedem urèuje ty, které hodlá spasit, jakož i ty, které èeká vìèné zatracení, což je druhá možnost vymanìní se z kolobìhu života. Zvláštností Madhvovy teologie, by monoteistické, je uèení, že ve spásném Božím díle hraje nepostradatelnou úlohu Višnuùv syn Váju, védský bùh vìtru, který je prostøedníkem mezi Višnuem a dušemi smìøujícími ke spáse. Významnou roli pøipisuje Madhva též Višnuovì choti Lakšmí, personifikaci jeho všepronikající energie, jež se pøimlouvá za høíšné lidi. Rámánudžovi i Madhvovi stoupenci uctívají Boha v podobì Višnua, Kršnu pak chápou jako nejvýznamnìjší z jeho pozemských manifestací, které z lásky k lidem pøijímal, aby je pøivádìl k sobì. V dalších dvou sampradájích je nejvyšší skuteènost nazývána právì Kršnovým jménem. Nimbárka, zakladatel Sanakovy posloupnosti, vyzdvihl (podobnì jako pozdìji Èaitanja v Bengálsku) milenecký aspekt Kršnovy postavy a uctíval jej spolu s jeho družkou Rádhou, kterou chápal - podobnì jako Madhva Lakšmí - jako personifikaci Boží energie. Stejnì tak i Vallabha, nejvýznamnìjší pøedstavitel a obnovitel Rudrovy sampradáji, kterou založil ve 14. století Višnusvámi, rozumìl pod jménem Kršna oznaèení nejvyšší skuteènosti, jediného osobního Boha. Narozdíl od Nimbárky je však jeho kult, který je zaplaven atmosférou sladkosti, lásky a radosti, 38 inspirován pøedevším rozvernými zábavami malého Kršny. Tyto ètyøi tradice tvoøí jakési hlavní vìtve stromu višnuistického náboženství, které se ovšem rozvìtvují na mnoho drobnìjších vìtví a vìtvièek. Chceme-li pátrat po koøenech hnutí Haré Kršna, mùžeme nyní opustit hlavní proudy a zamìøit se pøímo na tradici, kterou toto náboženské spoleèenství reprezentuje - tou je višnuismus bengálský, zvaný též podle západobengálského území Gauda gaudíjský. 19
3 Višnuismus v Bengálsku Tím, èím je pro stoupence sampradáji Šrí áèarja Rámánudža nebo pro stoupence posloupnosti Sanakovy Nimbárka, je pro bengálské višnuisty Èaitanja, teolog a náboženský vùdce ze 16. století. K pochopení díla tohoto višnuistického svìtce a jeho stoupencù nám jistì pomùže, když si uvìdomíme, jaká byla náboženská situace v prostøedí, ve kterém pùsobil. Náboženská situace v Èaitanjovì Bengálsku Bengálsko je zemí nábožensky pluralitní. Vedle sebe zde nalezneme nìkolik náboženství - hinduismus, islám, køes anství, džinismus, buddhismus - a množství místních náboženských sekt. Z tohoto hlediska bylo Bengálsko zajímavou zemí i v dobì Èaitanji, tedy v 16. století. Všimnìme si jen toho, co mìlo pøímý vliv na utváøení gaudíjského višnuismu. Uctívání Kršny bylo ve støedovìkém Bengálsku obzvláš silné. A byl to hlavnì vztah mezi Kršnou a Rádhou, který ovlivòoval podobu zdejšího náboženského života. Tento aspekt Kršnovy osobnosti je centrálním motivem v hnutí sahadžíja, které se v Bengálsku rozvíjí od 8. nebo 9. století v rámci buddhismu, jenž mìl na tomto území do 11. století pøevažující vliv. Základem tohoto hnutí je tantrismus se svým zdùrazòováním polarity mužského a ženského principu. Tantrické smìry nalezneme vlastnì v každém náboženství, které vychází ze staré indické tradice (ale i mimo nìj, tøeba v nìkterých proudech islámské mystiky), a tak se na území Bengálska mùžeme setkat s mnohými obdobami základní myšlenky, že absolutní realita se projevuje ve dvou aspektech - pavrtti (princip aktivity) a nivrtti (princip odpoèinku, èistého vìdomí), a že cílem života je dostat se za tuto dualitní realitu a skrze ni k nejvyšší Jednotì. Pro sahadžíjovský kult je touto nejvyšší Jednotou sahadža. Význam tohoto slova je: pøirozený, vrozený, pùvodní. Sahadžíja tedy znamená pøirozená cesta. V tomto hnutí jde o osvobození èlovìka ode všeho nepøirozeného - ve smyslu kulturním, náboženském i morálním. Jedná se pøedevším o dvì základní potøeby èlovìka - sex a hlad. Od tantrismu se sahadžíja liší mnohem radikálnìjším odmítnutím tradièních náboženských hodnot, napø. formálních rituálù. Princip duality odkazující k absolutní Jednotì je ve višnuistické sahadžíje vyjádøen právì oním erotickým vztahem Kršny a Rádhy. Tyto dvì postavy jsou chápány jako archetypy mužského (aktivního) a ženského (pasivního) principu. 20
Bengálský višnuismus byl celý prodchnut erotikou. Výmluvnì o tom svìdèí jeho literatura. Slavná skladba Gíta Góvinda básníka Džajadévy (13. století) dodnes mnohé šokuje svým otevøeným popisováním sexuálního vztahu mezi Kršnou a Rádhou. V Džajadévovì duchu pokraèují mnozí další básníci, jako napø. Vidjápati a Èandídás, jejichž díla už byla citována. Milostný vztah modrého avatára a krásné pastýøky je pro sahadžíju prototypem nekonvenèní, nelegitimní lásky (parakíja), která jediná, na rozdíl od tradièního manželství, mùže dát vzniknout skuteènì pøirozenému poutu mezi mužem a ženou. 39 V pøedèaitanjovské sahadžíje šlo o snahu nahlédnout do božských milostných zábav (líla) a nechat se jimi inspirovat. 40 Mezi vzdìlanìjšími Bengálèany byli pøevážnì stoupenci májávádské (impersonalistické) filosofie, kteøí byli dìdici bengálské buddhistické tradice. Proto je Èaitanja oznaèoval za zakuklené buddhisty. 41 Významný byl také vliv islámu, protože na toto území poèátkem 13. století vnikli Turci a Bengálsko se dostalo pod jejich nadvládu. Èaitanja a jeho hnutí V takovém náboženském prostøedí tedy vystoupil Èaitanja, resp. Šrí Kršna Èaitanja Maháprabhu ( velký pán ) - jak je titulován svými stoupenci. Toto jeho vystoupení ovlivnilo náboženský život nejen v Indii, ale jeho dùsledky mùžeme pozorovat dnes už na celém svìtì. Život Šrí Kršny Èaitanji a poèátky jeho hnutí Ó Pane celého vesmíru, netoužím po bohatství, stoupencích, pøekrásných ženách a ani po obdivuhodných èinech. Toužím zrození za zrozením jedinì po bezpøíèinné oddané službì Tobì 42 Autor tìchto slov, Èaitanja, se narodil roku 1486 v bengálském Navadvípu (Nádija) jako desáté dítì ve zbožné bráhmanské rodinì. Dostal jméno Višvambraha (celým jménem se jmenoval Višvambraha Mišra), ale lidé ho pro jeho zlatou ple nazývali Gaurahari ( záøivý pán ). Dostalo se mu výteèného vzdìlání a zaøadil se mezi nejvýznaènìjší uèence Navadvípu - mìsta, které bylo proslulé jako centrum vzdìlanosti. Ve svých dvaadvaceti letech navštívil mìsto Gája, kde se setkal s mužem jménem Íšvara Purí. Byl to sannjásin, èlovìk žijící odøíkavým zpùsobem života, který patøil k Madhvovì sampradáji. Íšvara ho pøijal za svého žáka a v roce 1510 ho zasvìtil do višnuismu. Pøi takovém zasvìcení udìlují duchovní uèitelé svým žákùm mantru, jak jsme se s tím již setkali v Rámánudžovì pøíbìhu. I Èaitanja takovou mantru obdržel. Byla to mantra Haré Kršna. 21
Z uèence, který vynikal v logických disputacích, se stal extatický kazatel poselství Bhágavatapurány. K tomuto charismatickému hlasateli èisté lásky a oddanosti jedinému Bohu se zaèali pøidávat i jiní višnuistiètí kazatelé, a tak se Èaitanjovo hnutí zaèalo pomìrnì rychle šíøit po celém Bengálském území. Obsahem Èaitanjova kázání byla pøedevším myšlenka, že k Bohu je možné pøijít jen cestou bhakti, což se v kalijuze nejlépe realizuje zpíváním svatých Božích jmen. Celý Èaitanjùv život je provázen takovouto oslavou Boha. Podle legend došlo po jeho narození (zjevení) k zatmìní mìsíce. Tehdy bylo zvykem pøi takové události zpívat Boží jméno. Tak tomu bylo také pøi narození Èaitanji. Jako dítì prý okamžitì pøestal plakat, když u nìho nìkdo zaèal zpívat Boží jméno Hari (tzn. ten, který táhne ), jímž se oslovuje Višnuova aktivita. Zpívání jmen chápal jako metodu, která je pøístupná opravdu všem a všechny tak mùže spojovat. Sám zpíval s takovým nasazením, že u toho upadal do extáze. Svoji kazatelskou èinnost spojil s veøejným skupinovým zpíváním a tancováním - tzv. sankírtanem, jenž má každého úèastníka zcela ponoøit do mystéria energie Božího jména. To je s Bohem zcela totožné, a proto jej sankírtan vlastnì zpøítomòuje na zemi. Èaitanjovy sankírtanové prùvody oslavovaly Pána Kršnu buï pouhým zpíváním jeho jmen (námkírtan), nebo se opìvovaly jeho èiny - jeho zábavy a pøedevším jeho vztah k Rádze a ostatním pastýøkám (lílakírtan). 43 Nejèastìji bylo slyšet mantru Haré Kršna, neboli Mahámantru ( velká mantra ): Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré. Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Tuto mantru, která má svùj pùvod v Kalisantaraupanišadì, podle Èaitanji Bùh zjevil, aby lidem zjednodušil cestu ke spáse v tomto vìku nevìdomosti a hádek. Oddaný v ní oslovuje Boha jeho jmény a jeho energií Hára, která je s ním totožná, aby mohl být zamìstnán v jeho službì. Jménem Ráma je oslovován Kršnùv vìèný spoleèník, který se zjevil na konci dváparajugy jako jeho bratr Balaráma (nazývaný též Ráma nebo Baladéva). Jméno však také odkazuje na druhou nejvýznamnìjší Višnuovu (Kršnovu) inkarnaci - prince Rámu. Pro indické mantry obecnì platí, že pøi jejich zpívání nebo odøíkávání nejde o rozjímání o významu slov, ale o ponoøení se do vibrací, které zpùsobuje jejich energie. 44 Pro mnohé bylo Èaitanjovo hnutí pohoršením, jelikož v jejich oèích vypadalo jako velmi primitivní a laciné. Nìkterým také nebylo milé, jaký má úspìch. Tak nìkteøí z navadvípských bráhmanù zažalovali Èaitanju u muslimských úøadù. Navadvípský soudce vydal naøízení, které veøejný sankírtan zakazovalo. Èaitanja na to reagoval výzvou k obèanské neposlušnosti. Protestní akce skuteènì zapùsobila a donutila úøady, aby vzaly naøízení zpìt. Na muslimského soudce v Navadvípu udìlal Èaitanja takový dojem, že se sám stal jeho pøíznivcem. 45 Významným rysem tohoto náboženského vùdce bylo, že pøíjímal za své žáky i ne-indy a nedbal kastovních rozdílù, nebo jich alespoò nedbal tak, jak to bylo 22