V. I.l!:enin LSTÁT A REVOLUCE. a úkoly proletariátu v revoluci. Translation 2000 by Milena Kovárová

V. I.l!:enin LSTÁT A REVOLUCE marxistické ucení o státu a úkoly proletariátu v revoluci Translation 2000 by Milena Kovárová Publishing 2000 by Otakar II. Cover layout 2000 by Q Point

SI..W: 01 Clrl'lOLIC LENIN 5 \ 1\\\\\ \\\1\\\\\\ \\\\\ 11\\\ \\\\\ \111\ \\\\\ \\\\\ 111\\ 1\\\ 111\ 2650243508 POZNÁMKA VYDAVATELE Kniha Stát a revoluce puvodne nebyla ve volné edici "Knihy, které zmenily svet" plánována. K Mein Kampf, Deklaraci nezávislosti Spojených státu amerických, Malleus Maleficarum (Kladivu na carodejnice) a Komunistickému manifestu pribyla dodatecne, po rozhovoru s JUDr. Tomášem Sokolem, který mne inspiroval k jejímu vydání a který k ní posléze napsal pravidelný redakcní úvod, jenž mají všechny knihy této edice. Po zkušenostech s první knihou této edice - Mein Kampf - a dodnes nevyrešených politických a právních sporech ohledne jejího vydání - jsem se snažil tuto, dle mého názoru neméne "nebezpecnou" knihu, opatrit predmluvou erudovaného odborníka, jejíž absence v Hitlerove knize mi byla nejcasteji " vytýkána. Ne proto, že bych zmenil názor, ale proto, že na rozdíl od Svaté inkvizice a hitlerovské NSDAP v Cechách existuje politická strana, která se ke komunistickému odkazu hlásí a mela by mít právo se k nemu vyjádrit. Požádal jsem o ni proto poslance za KSCM PhDr. Miloslava Ransdorfa, CSc., který mi vyhovel- viz "Rozumet Rusku, rozumet Leninovi". Obema autorum tímto dekuji. Michal Zítko ISBN 80-86355 - 80-2

6 LENIN ÚVOD ANEB OPOŽDENÉ PODEKOVÁNÍ SOUDRUHUM Z KATEDRY MARXISMU LENINISMU PFÚK Ne že by mi pánové Marx a Engels byli sympatictí, to na mne po letech povinného žvýkání jejich slátanin nikdo nemuže chtít, ale náhodné a dost možná nechtene objevené pravdy v jejich dílech i to, že nevyzývali zrovna k vraždení, jim uprít nelze. Pokud si vzpomíná, byli to oni, kdo vysvetloval náhlé spolecenské zmeny rozporem mezi výrobními silami a výrobními prostredky. Když si odmyslíme ta industriální adjektiva, není to až tak hloupá myšlenka. Hezké je i to, že nejlépe jí ilustroval práve pád tech, kterí se socialistický blud pokoušeli realizovat, komunistu. Jedním z principu na kterých stál totalitní stát, byla cenzura informací a potlacování tech, které nebyly dostatecne prorežimní. To mohlo fungovat jen v dobe radiového a televizního vysílání z pozemních vysílacu, v dobe, kdy k šírení psaného slova ve vetším rozsahu byl potrebný papírový nosic a tedy rotacka nebo alespon cyklostyl a kdy internet byla jen soucást technického zázemí amerických imperialistu. Vnímáno z dnešního pohledu, nemohli bolševici prežít prelom devadesátých let s jeho pocítacovou a informatickou revolucí ani kdyby v listopadu 1989 hostili studenty na Národní tríde pivem a koralkou a zásahová jednotka je pak na zádech nosila domu. Presneji, meli do budoucna jen dve možnosti. Bud nás odstrihnout od všech elektronických informacních zdroju, urezat satelitní antény, znemožnit osobní užívání pocítacu a internetu a tak nás presadit nekam do rovníkové Afriky se všemi dusledky, zejména ekonomickými, anebo to všechno nechat svému osudu a skoncit, možná jinak než v listopadu 1989, ale podobne. Žádná další možnost proste nebyla. Marx a Engels meli v podstate pravdu a dobre že je rudí papaláši bud necetli anebo nepochopili. Buh ví, co by ješte vymysleli. Zato Lenin nemel pravdu nikdy. Zpusob jakým on a jeho kumpáni krvave zdramatizovali dílo tech dvou potrhlých vizionáru l!~máél doufám že ani nebude mít vdejil1á~hsvetaobdobu. Když píšu zdramatizoval, tak parafrázuji cinnost, kterou se z literárního díla stává dramatický útvar, divadelní hra nebo filmové ci televizní dílo. Leninvzal celkem naivní a hlavne papírové spekulace Marxe a Engelse a použil jejakojdeový...,! základ..pro..vn;lžeclnýsc~néírdásiln~hq l.lc:hop~l1ímoci, YYllllbenj zj~vných j PQt~nc:!~.1nícll()Qpurcu..él.lldr~~nt.rnocin~rn~I}~ JSrVélvými..prostreciky. Popravde receno, když se chce vraždlfa uzurpovat moc, prípadne vraždit, aby se moc mohla uzurpovat, dá se použít jakákoliv idea. Treba dejiny krestanství jsou toho dostatecným dokladem. Ostatne, s trochou nadsázky lze tvrdit,že církev Svatá mohla mluvit o štestí,když Leninuv syfilitický zrak nepadl na Bibli v dobe, kdy hledal neco, cím by se ideologicky vyfutroval. Ale ze všech možných ideologií, myšlenkových proudu a spe- LENIN kulací o lepším svete si vybral zrovna Marxe a Engelse a s nimi v podpaží se vydal, doslovne receno, vraždit, pálit a loupit. K takovému úcelu ovšem mohli budoucí svetci proletariátu posloužit nezprostredkovane a jevilo se nezbytným vysvetlit sice ke všemu ochotným, ale jinak vesmes neinformovaným revolucionárum, jak se taková trídní revoluce fakticky delá a co všechno obnáší. Psát návody tohohle druhu Lenin nebyllíný,nespíš ho to i bavilo a napsal jich nekolik. Ale Stát a revoluce se mu, podle mého soudu, vydaril nejvíc. Nejsem politolog ani historik, takže se nebudu pokoušet na trech stranách textu charakterizovat ideový základ predkládané publikace anebo ji zasazovat do historických kontextu. K tomu se oprávnen necítím. Cítím se ale oprávnen hovorit za cloveka, který prožil skoro ctyricet let v systému, jenž považoval Lenina za svého ideového vudce a delal všechno proto, aby jeho vize zrealizoval do poslední cárky. Tím clovekem míním sebe. Mohu také ríci proc si myslím, že i když obecne je tahle kniha popis demolice demokratického systému jako takového, stojí za to si jí precíst anebo alespon prolistovat a pripomenout si nekteré ideologické slogany, které jsou v ní obsažené. Jak jsem zjistil, bohužel stále ješte totiž existují lidé, kterí se jimi nechávají unášet, i když, pravda, už to není taková síla jako v dobách mého mládí a ješte dlouhá léta pred tím. Základ myšlenky tedy porád prežívá. Jedním z hesel, kterými vyzdobili obcané Ceskoslovenské socialistické republiky svá mesta v srpnu 1968, když k nám vtrhli Rusové zachranovat socialismus, byl nápis" Lenine pro bud se, Brežnev se zbláznil". Nic tak presne nedokumentuje tehdejší, obecne sdílený, pohled na celou komunistickou ideologii, než tohle heslo. A pak taky nejruznejší spekulace, mnohdy i na vyšší úrovni než pouze hospodské, o tom, jak se moudrý Lenin obával, že Stalin zkazí svojí surovostí a neschopností krásnou ideu komunismu, jak ho nechtel za nástupce, psal v tom smeru jakési záveti a až ho nakonec Stalin zamordoval, uchopil vládu do svých rukou a zacal rádit. Predstava chytrého a hodného Lenina, který vstal z mrtvých a bije po hlave hloupého a zlého Brežneva potažmo celou jeho kremelskou partu, za to, že nám sem v srpnu 68 nakomandovali Rudou armádu, byla odrazem téhle hlouposti a v obecnejší rovine zase jednou z mylných legend o spravedlivém a dobrotivém králi, který má špatné rádce, prípadne následovníky. Nic není vetším omylem, nejspíš i historicky, ale zcela urcite v prípade Lenina, a v této knize to zjistíte. Muj vztah ke komunizmu byl až do roku 1968 vlažne negativní. Ve svých 17 letech jsem se tou vecí zas až tak nenechal uchopit, jakkoli jsem treba v roce 1967 opisoval tehdy potlacované projevy ze sjezdu spisovatelu, o rok pozdeji nevynechal jediný politický mítink a následující léta žádnou demonstraci. Z mého tehdejšího pohledu byly neméne duležité veci. Ženy, zpev, pivo. Povaha problému, tedy otázka, jestli je základní myšlenka dobrá 7

8 LENIN a jen jí zkazili její vykonavatelé, anebo je to nesmysl od zacátku, mne nijak netrápila. Komunisti byli aktuálne opruz, existovali sice mezi nimi rozdíly, Dubcek vypadal líp, ale taky nic moc, a to mi v zásade stacilo. Rekl bych, že práve ctení takových spisu, jako je Leninuv Stát a revoluce, mne dovedlo k presvedcení, že chyba je systémová, režim naprosto nereformovatelný, idea dokonce krajne nebezpecná a Lenin byl proste jen prvý v rade komunistických vrahu, kterí bydleli v Kremlu. I když svuj podíl na formování mého svetonázoru mely i jiné skutecnosti a události, zejména dalších dvacet let soužití s bolševikem, presto chci z tohoto místa podekovat socialistickému školstvía jmenovite katedre marxismu a leninismu na Právnické fakulte University Karlovy. Vhodným prísunem literatury a naprosto nekompromisním trváním na znalosti jejího obsahu me donutili udelat neco, co bych asi jinak neudelal, totiž zamyslet se nad podstatou veci a tak si vybudovat masivnejší základy odporu proti bolševické ideologii. Jen tak mimochodem, co by za to tehdy byl dal kterýkoliv z tech fakultních komunistických troglodytu, kdyby ho poctili tím, že by mohl úvod k nekterému dílu velkého Vladimíra Iljice Lenina. (A co by tam byl napsal!) No nic, soudruzi, tak alespon váš žák má to štestí. ctete pozorne, vzpomínejte a at vás to neporazí. Pokud nekdo v minulosti nadával na komunisty jako na konkrétní osoby, nebo pokud mu vadila KSC jako taková, proste proto, že tu je a vládne, zustával na povrchu problému. Mnozí z tehdejších nespokojencu ostatne dnes stejne vehementne nadávají na soucasné pomery a "vládnoucí trídu". Komunísté a jejich partaj byly jen osoby a obecná oznacení pro realizátory urcitého postupu, urcité ideologie, prosazující násilnou revoluci, znicení demokracie, likvidaci "vládnoucí" trídy, znicení státu a celou radu jiných, vesmes zcela bezskrupulosních kroku, o kterých se mužete v následujícím textu docíst podrobnosti, z nichž mrazí.a práve v této ideologii je základ všeho zla. To co následující text prináší je totiž návod na vyvraždení milionu lidí, návod, který byl beze zbytku vyzkoušen, realizován, mimo jiné i u nás a bohužel fungoval. V tom jediném lze ríci, že se Lenin a jeho nástupci zachovali jako "charakteri", pokud to slovo lze ve spojení s nimi vubec použít. Co slíbili, to splnili. Hlavne proto je publikace Stát a revoluce instruktivní i dnes. Text politických hesel se muže a taky bude menit. Ale jakmile je jako prostredek k jejich prosazení hlásána revoluce, násilné uchopení moci, potlacení jiných názoru mocenskými prostredky, anebo alespon jejich faktické paralyzování, napríklad zablokováním jejich nositelu, tak aby ztratili reálnou možnost je prosazovat, a v podstate jakmile nekdo zacne hlásat teorie o antagoních trídách, které se ze své historické podstaty musejí utkat, je to tu znova. Netolerance k názorum druhých, presvedcení o výhradnosti vlastních názoru natolik, že ty druhé je možné jednak ignorovat, jednak vymýtit i za cenu násilí vuci tem, kdo je šírí, to všechno co vymýšlejí novodobí vizionári ve jménu svých no- LENIN 9 vých idejí, to všechno už tu proste bylo.a pokud by se tihle hlasatelé zjevené pravdy dostali k moci, nemuže to skoncit jinak, než jak už to jednou skoncilo. Ríká se, historie je tu proto, abychom se nepoucili. Pozitivnejší verzí tohohle cynismu je konstatování, že nár()q, J~t~1ý~élP()}11~fl,~~Y_~,Q~jiWLje odsouzen je znovllp!9~!_t. Nemyslím si, že by nám na prallucíilšího'tíšícitetí hrozilo, ze se nástaromestské námestí vevalí tlupy ozbrojencu v rádiovkách a nejaký opilec jim z balkonu oznámí, že práve prišel z Hradu, kde pan president podepsal demisi a oni tu mužou dalších ctyricet let krást a vraždit. Až tak se jiste historie neopakuje, i když ruku na srdce, že by se v Rusku nemohlo ješte jednou strílet z Aurory se ze dvou tisíci kilometrovým odstupem a pritom, co se tam deje, zas tak nemožné nezdá. Ale i u nás zustala komunistická strana, jejíž predstavitelé by si radeji nechali uríznout jazyk, než by si skutecne a natvrdo distancovali od krvavé historie komunismu a v jejich materiálech, zverejnených.!lél... interi1~tqy~,élqrei3<=. Ig3C:M_ t}111)~~t~_.pt~~i~t_ takov~l:1j~"p~rli' ~Únor 1948 se tak stal revolucním vystoupením, završením, vyvrcholením dloullodobého sociálnt71o zápasu. Široké lidové vrstvy, zejména delníci, vetšina obcanu Ceskoslovenska, se na nem nejen podílely: byl ztelesnením jejich potreb, zájmu a tužeb. (Úvod do analýzy prícin a dusledku 17. listopadu 1989H - Za strategický dl naší stran;; pova~uji zásadní zmenu charaktent politické moci.( Vystoupení predsedy UV KSCM Miroslava Grebenícka na programové konferenci KSCM v Praze dne 30.1.1999) Ale spíše než tihle gulášoví socialisté jiste prijdou, a už dokonce chodí po ulicích, jiní, kterí si myslí, že zrovna kvuli prosazení jejich krásných myšlenek na troše toho násilí nesejde. A taky kvuli tomu si stojí Leninuv Stát a revoluci precíst. Všechny tyhle reci už tady totiž byly. Po nich byly bohužel i skutky. A jak snad nikdy nepujde poprít, všechno to bylo strašné. Tomáš Sokol

, 10 LENIN ROZUMET RUSKU, ROZUMET LENINOVI Dvacáté století nebylo jenom americkým stoletím, ale také ruským, sovetským. A osudy ruských revolucí ve dvacátém století patrí mezi nejcastejší témata spolecenských ved. Tisíce menších i vetších studií historiku, filosofu, sociologu, ekonomu, odborníku na literaturu i na výtvarné umení, specializované casopisy se zabývaly príbehem, který svou velkorysostí dejinného projektu a zásahem do životních osudu jednotlivcu i velikých spolecenských skupin, ba celých národu vyrážel dech. Klícovou osobností tohoto projektu byl Vladimír Iljic Lenin (1870-1924) a ti, kterí ho zmenili v neživo tnou, ustrnulou ikonu urcenou k uctívání, zacali mluvit o leninismu. Ale jako marxisté pomohli zmenit Rusko a modernizovat ho, sám marxismus nabýval v ruském prostredí brzy zvláštní rysy: a dnes je jasné, že sovetskou éru nelze vysvetlit z marxistického projektu, jakkoli by si to možná autori cerné knihy komunismu práli. I dnešní hlavní ideolog ruských komunistu, Gennadij Andrejevic Zjuganov snadno slucuje Lenina s cetnými návraty ke staré ruské kulturní tradici: a ten, kdo si do konce precte tuto studii, pochopí duvody jeho možná až prílišné úcty k tradici, jejímž je vynikajícím znalcem. Ruská kulturní tradici byla na jedné strane spojencem bolševiku, na druhé strane se obcas stávali nevedomky jejími zajatci. Klasická veta básníka Fjodora Ivanovice Tutceva (1803-1873) praví, že Rusko nelze pochopit rozumem, že mu lze jenom verit. Pokud jde o osudy marxismu v Rusku, práve vytesnování rozumu vírou bylo jeho tragédií a náš, ceský marxismus šel casto bohužel v jeho stopách. Jsme rádi, že mužeme konecne postavit svou vlastní komunistickou identitu na svém vlastním, ceském prístupu. A to je možné i díky kritickému pohledu na Rusko a ruskou kulturní tradici. To neznamená žádné neprátelství vuci ruskému lidu a jeho veliké historii a tím méne vuci hodnotám, které prinesla jeho kultura lidstvu. Ostatne ani Havlícek a Masaryk svou kritikou nezasahovali ruský lid, ale ty, kterí spoutávali jeho bytostné síly. Havlícek i Masaryk si práli moderní, prosperující Rusko. Dnes, kdy je celý slovanský svet víc rozbitý, než kdykoli po roce 1918, se zdá cesta k modernizaci velice komplikovaná. Tím naléhavejší je ale kritická reflexe celého kulturního dedictví i prícin, proc modernizacní projekt bolševiku vyústil jinam, než zamýšleli. A ctenáre Státu a revoluce pak bude zajímat to, proc radikální koncept samosprávné spolecnosti byl Stalinem pretaven do podoby toho nejtužšího myslitelného nadpráví státu, kdy paradoxne skutecná emancipace a neméne skutecná tvrdá represe šly ruku v ruce. Svéráznost Ruska vystupovala zretelne až tehdy, když se stretávalo s civilizací Západní Evropy. Moderní obcanskou spolecnost charakterizuje to, že je skutecností universálního zprostredkování. A práve sféra zprostredkování je to, co ruské myšlení nedocenuje díky tomu, že nemela rozvinuté struktury obcanské spolecnosti. Ty nahrazoval stát, který se zdvihal z natu- LENIN 11 ralizace života, z "bezprostrednosti". Bezprostrednost. To je klíc k ruské kulture... A také to, že nezprostredkované polaritní protiklady precházejí plynule jeden v druhý. Ruská kultura ukazuje cloveka v paradoxech jeho existence. Proto je tak pritažlivá v dobách vypjaté krize, v dobách hroutícího se spolecenského zprostredkování. Nápadným rysem starší i moderní ruské kultury je hluboký psychologický záber. Nebylo to tak vždy. Obrazy lidí v ruském písemnictví byly ve 12. a 13. století príznacné svou staticností, nadcasovou monumentalitou. I hrdina bylin, Ilja Muromec, se vyznacuje vyrovnanou povahou, klidným sebevedomím. Ale psychologický prulom se objevuje ve 14. a 15. století. V Byzanci se odehrála jeho predehra: Grégorios Sinaités a Grégorios Palamas prosadili od roku 1341 proti Bar1aamovi obrat k bezprostrednu, které spatrovali v niternosti. Smer, který založili, se nazýval hésychasmus (recky hésychiá, v byzantské výslovnosti isichia=klid) a rozhodným zpusobem ovlivnil ruskou kulturu, a to jak svou niterností, tak i svým prezíravým vztahem k predmetné aktivite. Prinesl ve svém úsilí o povznesení ducha k Bohu a o mravní sebezdokonalení jemne strukturovanou analýzu vedomí. (Vynikající portrét hnutí podává G. M. Prochorov, Isichazm i obšcestvennaja mysy v Vostocnoj Jevrope v XIV veke, Leningrad 1968). Hésychiá, mlcenlivé sebezrení je pro vybrané branou k postižení božské energie, mostu mezi svetem a tím, co je nikoli-svetské. Barlaam chtel Boha poznávat prostrednictvím poznávání sveta. Grégorios Palamas chtel naopak svet postihnout zevnitr v jeho nerozclenené jednote, pri abstrahování od slov i materiálních predstav. U Bulharu ve 14. století hésychasmus razil Euthymij Tarnovský, v Rusku mu otevírá dvere Sergejicko-trojický klášter, v literature zejména Jepifanij Moudrý a v malírství Andrej Rubljov. Ruský kulturní typ zná bezprostredno, niternost a druhém pólu expanzi, hektickou aktivitu. Ponekud zjednodušene receno, nic, co by mezi obema extrémy zprostredkovalo. Ani disciplinaci života v povolání, ani rád obcanství. A tak neprekvapuje, že bezprostredne po dobe kolonizace organizované kláštery za Volhou, na severu i na severovýchode, po období ohromného hospodárského i organizacního vzepetí prišla jakási potreba zklidnení. Sergej Radonežský (1322-1392) byl nepochybne pozoruhodný muž. Mnichum uložil povinnost fyzické práce, i pudu meli obdelávat sami. Nil Sorskij (1433-1508) už žil v dobe, kdy pomalu dohasínala horecná kolonizacní aktivita, která naplnila celé století (1340-1440 vzniklo 150 nových klášteru). Odmítal vnejškovost, hlásal cistotu i ve skrytu srdce. Upíná lidskou existenci k duchovní, rozumné modlitbe, k niternému usilování. Niternost, sebeanalýza stavela u Nila Sorského na celé východní theologické tradici od Jana Kassiana, Neila staršího, Jana Klimaka, Basiléia Velikého, Isaaka z Ninive, Symeona Nového Theologa, Grégoria Sinaity až po hésychasty. Proti vnejškovosti

~--""""'~ -D'- L. 12 LENIN stavel svedomí, úctu k osobnímu názoru založeném na niterných hnutích srdce. Chce" povznášet svedomí k vecem lepším". Lidská psychika ale netvorí organickou jednotu. Objev charakteru prišel až pozdeji, v 17. století. U Nila jsou tedy jednotlivé, vzájemne se potírající psychické stavy, city, vášne, jaksi nezávislé na svém nositeli, prochází jím. Je to psychologie vlastne asubjektivní. Ukazuje, jak cizí byl ruské kulture kartesianismus, který hledal neotresitelný základ poznání v jistote myslícího já. Lidské nitro v ruské kulture vubec není sférou klidu, spocinutí, jistoty; je naopak sférou konfliktu. Výtvarné ztvárnení této stránky hésychasmu prinesl Theofanés Rek (Feofan Grek), literární Jepifanij a Pachornij Serb. V jejich knihách je predestren svet vášní. Ale cíl hésychasmu je spoutání vášní, klid a mír duše. V 14. a 15. století byl silný vliv myšlenek konstantinopolského patriarchy Filothea Kokkina, jehož spisy se v klášterích hojne opisovaly. Významný ruský literární vedec Dmitrij Sergejevic Lichacov Gemuž vdecím za mnoho podnetu pro tuto úvahu) mluví o psychologickém uklidnení u Andreje Rubljova, zejména obraz Trojice je ztelesnením klidu, pasivity, harmonie. V literature 15. století tomu odpovídá Povest o Petru a Fevronii. Hésychasmus poznamenal osudove ruskou kulturu, úsilí o bezprostrednost vedlo k podcenování predmetné aktivity, zprostredkujících clánku. Ukázalo se to zejména v dobe církevního rozkolu. Tam, kde je slabá zprostredkující sféra, nezprostredkované protiklady mezi sebou snadno precházejí. Svet a antisbet se pak bezprostredne dotýkají, prolínají, prevracejí. Tak Ivan Hrozný rozdelil svuj stát na dva svety, zemšcinu a opricninu. Ne náhodou veliký filmový tvurce Sergej Ejzenštejn zpodobnil Stalinuv aparát v opricnících ve filmu Ivan Hrozný. Rozbíjení zemštiny do atomizované, amorfní, a proto snáze ovladatelné podoby provádela opricnina, jakýsi antisvet, jakýsi zkarikovaný mnišský vojenský rád. A opet analogie: Stalin stranu, která mela podobne zformovat ruskou spolecnost, nazval orden mecenoscev, rád nositelu mece...i pijanství a obžerství opricníku je obráceným obrazem pustu, orgie prevráceným obrazem bohoslužeb. A u Ivana Hrozného se objevuje duraz na vnejškovost, na divadelnost všech cinu. Nezprostredkované protiklady, precházející volne jeden do druhého se projevují i v tom, jak strídá Ivan Hrozný presne protikladné role. Car, který je na vrcholu spolecenské vertikály, se mení v jurodivého, který je na samém dnu. Car se vydává za vydedence, zríká se vlády, bláznive tancí na církevní zpevy, obléká se jako žebrák, jako by odrážel zrcadlovite existující spolecenský rád. Ale antisvet slouží k potírání sveta. A tak k Ivanovi Hroznému patrí i popravy, pronásledování nepohodlných, znicení celých vesnic a mest. V Rusku ale reálné dejiny prokazovaly, že svet naruby muže být skutecnejší než reálný svet a naopak to, co bylo normální, se stalo necím nereálným. V ovzduší rozkladu pak nastává v 17. století objev individuálního osu- LENIN 13 du cloveka. A i v nem se projínají nezprostredkované protiklady: hore a štestí, bezstarostnost. V Povesti o Hori Neštestí se praví: "a i v hori žít - bezstarostný být". Jak ríká už zmínený Dmitrij Sergejevic Lichacov, lidská osobnost se emancipovala nikoli v úspešných hrdinech a umeleckých osobnostech, ale v lidech na posledním stupínku života. To predznamenalo humanismus ruské literatury 19. století. Našel se ovšem muž, který vše, o cem už byla rec, ztelesnil ve svém vlastním živote - protop op Avvakum. Vedomí osobní odpovednosti, psychologická hloubka, bezprostrednost citu. "Jen to rekni, neboj se, jenom svedomí mej cisté". "Jsem prece nesmírne hloupý, ano clovícek docela k nicemu. Brucím si z bolesti svého srdce". Sám sebe nazývá prostáckem a clovekem náramne obeznámeným v nevedomosti. Bezprostrednost a jen bezprostrednost urcuje hodnotu cloveka a jeho duševního života. Chce" uderit duší pred Bohem". Clovek není necím abstraktním, je tím bezprostredním. Lidskou hodnotu je treba osvedcit vlastním postojem, "... protože nikoliv krásná slova Buh slyší, ale žádá od nás ciny" (Na druhém míste Evropy, v Anglii, ríká skoro ve stejné dobe totéž John Bunyan! Stejná slova, ale rozdílný smysl...) Avvakum se brání pýše, ale vyznacuje se zároven rezavým humorem, který se nezastavuje ani pred tragickými situacemi. I velitel Paškov priznává, že Avvakum "všecko delá lidem pro smích". Kolik paradoxu se slucuje v povaze Avvakuma! Volné prolínání a prelévání nezprostredkovaných protikladu je i u neho bežné. Na dne, v utrpení dospívá clovek k vedomí sebe sama, ocištení. Paškov ho mucil, a prece Avvakum ríká: "Deset let me trápil, nebo já jeho - nevím... " Role se mení navzájem... Z úplného dna roste nová nadeje, v mezní situaci, kdy nezustává nic víc než bezprostrední lidská existence. Anastazie Markovna, protopopova žena upadla a nemohla pro úplné vycerpání dál. "Jak dlouho to vše ješte potrvá?", ptala se svého muže. A ten odpovedel: "Až do samé smrti, Markovno". "Tak to ješte kousek pujdu", znela slavná odpoved protopopovy ženy. Avvakum myslí a žije v nezprostredkovaných polaritách: "My blázni pro Krista, vy opatrní v Kristu; my mdlí, vy pak silní; vy slavní, ale my opovržení". Ale tyto polarity si vymenují místa práve proto, že jsou nezprostredkované. Avvakum se postavil proti nikoniánské reforme v cele hnutí staroobradcu. Jeho hnutí mluvilo za množství opozicníku od šlechty až po strední meštanstvo a venkovany. Na církevním snemu 1666-1667 byl odsouzen, poslán do vyhnanství a do vezení, roku 1682 pak upálen. Veškerá trápení s ním sdílela i rodina a jeho odolnost se stala príslovecnou. I car ho prosil: "Ustup alespon v necem". Ale Avvakum, presvedcený o své niterné pravde, nezmenil na své víre nic. A jeho niterné presvedcení výborne odráželo vnejší rozpory doby. Hésychastickou tradicí živená niternost už ale nesla neco nového: specificky ruské pojetí novoveké subjektivity. Niterné pojetí pravdy jako cha-

.....- ":-..n_~_",-".",,,,,.,,,,,,,,,,,,",",,.~,,,,,,,,,,,,,./'ftil'~, ~. 14 LENIN rakteristiku Avvakuma zaznamenává i jeho protivník Simeon Polockij. Avvakum klade proti ucenosti rozumení, rozum Kristuv, který má v sobe. Vnejškovost a niternost jsou u neho nezprostredkované protiklady. Vnejší moudrostí je umení i filosofie. Idealizace a abstrakce má mít místo i v malbe, v umení nemá mít místo smyslovost, pravá krása je duchovní, jak o tom mluvil Pseudo-Dionýsos Areopagítés a Jan z Damašku, Maximos Rek i Jan Zlatoústý. Symeon Nový Theolog a Grégorios Palamas mluví o bezprostrední komunikaci s Bohem; modlitba nevyžaduje slova, musí být soustredená a nejvyšší fyziologický, duševní zážitek prináší i svrchovaný pocit krásy. Tím je spatrit svetlo vycházející z prapuvodního zdroje. Svet absolutních idejí se pretavil v koncept absolutního, vecného casu, bezcasového casu. Toto hledisko se prosadilo v Rusku 16. a 17. století. Bylo by možno mluvit o jakémsi "zprostorovení casu". Nekonecný prostor a nekonecný cas prostoupily slovesnou tvorbu té doby, doby prudké územní expanze. Zprostorovení casu: symbolem Evropy je svým zpusobem zosobnení casu, hodinový stroj. Rusko symbolizuje prostor. Ale i prostor je pojat jinak. Ukazují to chrámy. Západní chrám je koncipován tak, že hlavní je vnitrek, intenzivne pojatý vnitrní prostor. U Rusu v návaznosti na reckou tradici klícové vnejší prostorové ztvárnení. Bezprostredne a intimne pojatá víra se dá paradoxne sloucit s vnejškovostí prostorové organizace. Usporádání chrámu Vasilije Blaženého je toho dokladem (1555-1560), kde bohate clenitý vnejšek se spojuje s malými intimními prostory vnitrku chrámu. Staroobradci niternost pravdy spojují také s vnejškovostí; pravda textu se proveruje jeho opakovaným prijetím. To vylucuje práci s textem a jeho kritiku. Staroobradnická uprenost na hodnoty bezprostrednosti sblížila s tímto hnutím specifický jev ruské kultury, jurodství. Jsou desítky jurodivých, které uctívají pravoslavné církve - ale jenom šest jich pusobilo pred pokrestením Rusi. Cizince, jako byli Herberstein, Horsey, Fletcher, kterí psali o starém Rusku a zanechali nám svá cenná svedectví, jurodství uvádelo v nelícený úžas. A jak ho chápali sami Rusové? Podle Dimitrije Rostovského jde o "mucednictví z vlastní vule", projevující se navenek, které "moudre zakrývá vlastní ctnost pred lidmi". Tedy opet specifické vzájemné prelévání protikladu: niternosti a vnejškovosti. Bezprostrednost má být demonstrována v obojím. Pro hésychastu Savvu Nového (14. století) bylo jurodství jen etapou života, v nemž chtel projít všemi životními formami: ale Savva nebyl Rus. Pravoslaví ostatne nezakazovalo zmenu postavení: Avvakumuv žák Afanasij se také stal z jurodivého mnichem. Jurodivý byl na dne spolecenského žebrícku, car na jeho vrcholu. V Rusku, ve kterém se tak snadno díky slabosti sféry zprostredkování prelévaly protiklady, vystupoval pod pseudonymem Parfenije Urodivého car Ivan Hrozný, který strídal oficiální zbožnost s rouhacským výsmechem krestanství. LENIN 15 Jurodství melo být únikem z civilizace, jejím nastaveným zrcadlem. Ale zároven bylo chápáno jako neco, co patrí k její živné pude, jako klíc k bezprostrednosti života. Podobne ve staroveku pusobili mnozí kynici... Jurodivý, stejne jako kynik je proti oficiálním kánonum krásy, proti oficiální kulture, která byla svorníkem celé spolecenské soustavy. Je škoda, že nemecký levicový historik umení Horst Bredekamp, který zkoumal negaci oficiální kultury jako prostredek sociálních boju, se nedostal k pojednání o jurodství. "Estetika odpudivého", o níž by dnes mohla naše doba také mnoho ríci (punk, vubec mnohé soucasné formy kontrakultury) byla spojena se sociálním protestem, potrebou bezprostrední komunikace; kynismus i jurodství usilují o nalezení duchovní svobody ve sfére bezprostrednosti. Jurodství slucuje nezprostredkované protiklady a je tedy svrchovane paradoxní, je moudré i pošetilé, je úsilím o niternou svobodu i vnejškovou podívanou, divadlem, je nezávislostí a zároven vystaveností pokorování a bití. V živitopisech jurodivých, jako byli Isidor Rostovský, Prokopij Ustužský, Andrej Carihradský, se o tom mužeme presvedcit. Jeto krestanská pokora na dne spolecnosti, cin, kterým se jurodivý "pozdvihl nad naši prirozenost", jurodivý žije jako "pelikán na poušti", pusobí mezi lidmi "jako v pustine". Podobne jako se cítil Díogenés ze Sinopysám mezi lidmi a hledal cloveka... Úsilí o bezprostrední komunikaci jde až k napadání blátem, kamením, k plivání. Jurodivý vyprovokovává své bití, které pokorne snáší. Jeho bití jaksi ocištuje spolecnost, má zástupný ráz. A je mu dovoleno porušovat vnejškovou morálku, úsilí o bezprostrednost jde hodne daleko. Tak Vasilij Blažený "maje svobodnou duši a nestyde se za lidskou hanbu, castokrát dával pruchod potrebám svého bricha i pred lidmi". Jurodivý pohrdá telem, "maje svobodnou duši...jsa jako andel, jako by ani nemel telo". A prece demonstruje svou telesnost. Paradoxnost jurodství vystupuje i tu. Jurodiví jsou tluceni i uctíváni. Jurodiví mení diváky v herce, provokují jejich aktivitu. Jsou vteleným paradoxem: produkují i smirují morální rozpor. Jurodivý nejradeji vystupoval nahý, tedy - podle Života Prokopije Vjatského - odený v bílé roucho vecného života. Je to návrat k pocátku života, odvržení krás sveta, návrat k bezprostrednosti. Nahý je synonymum pro jurodivého. Jako Vasilij Blažený se nazývá též Vasilij Nahý. Nahota je pohrdání telem, je ale zároven nemravným pokušením, je symbolem duše i jejího ohrožení. Jurodivý vystupuje jako klaun a jeho kostýmem je jeho telo. Jeho recí je mlcení. Ale absolutní mlcení drželi jen nekterí, jako Andrej Carihradský, Isidor Rostovský, Maxim a Vasilij Moskevský, Savva Nový. Jurodivý nekomunikuje slovne a komunikuje predevším sám se sebou. Obcas se vrací k detské reci Gako staroobradci pri disputaci 5. cervence 1682), která má také punc bezprostrednosti Geremiášovo proroctví1, 6). Svou rec zároven ozvláštnuje. Shrnutím jurodství je život Andreje Carihradského. Tam lze vetšinu uvedených znaku nalézt. Pro Rusy byl autoritou i jako domnelý Slovan.

-------------------=-~~_m.~ L.~-~-=- ~~-9ftm..~ ",,.,..,. ""''''~..--- ----_., - -----.._-------------------------. 16 LENIN Paradoxní je prístup jurodivých ke kráse (estetika ošklivosti jako ochrana skutecné krásy), paradoxní je celý jejich životní styl. Jurodivý má být blázen, který vychovává, pevne zakotvený v lidové smíchové kulture, respektující ty nejdávnejší vrstvy lidových tradic. Gilles Fletcher si všímá spjatosti jurodivých s lidovým živlem a ukazuje, že lidé "jim i dovolují svobodne mluvit vše, co chtejí, bez jakéhokoliv omezení, treba i o samém Bohu... Lid ty blahoslavené velmi miluje, protože podobne jako paskvily poukazují na nedostatky vznešených, o nichž se nikdo jiný neodváží ani promluvit". I v Puškinove Borisi Godunovovi mluví za lid jurodivý. Už jejich nuzota a nahota je nastaveným zrcadlem svetu mocných. Jsou necitliví vuci všemu svetskému, protestují svým životním stylem proti sporádanému životu, jsou výzvou stabilizované moci. Jejich duchovní svoboda neuznává hierarchii, nivelizuje. Vyvolávají smích, ale ve shode s pravoslavím ho mají zároven za hríšný (Jan Zlatoústý soudil, že Kristus se v evangeliích nesmál.). A nelze-li veselost potlacit, stací místo smíchu úsmev, soudí Dimitrij Rostovský. Rusko 17. Století bylo prísné. Ale smích užitecný pro duši se pripouští (viz Život protopopa Avvakuma). Tím, jak se stává predmetem posmechu, jurodivý se vedome vyclenuje ze sveta, ruší spojení s ním. Sestupuje na samé dno spolecnosti. Blázen je podle mestského práva postaven na roven katu. (Konzervativní myslitel Joseph de Maistre soudil, že spolecnost má vertikální osu: na vrcholu král, na spodku kat. Odtud možná obraz kata u Karla Hynka Máchy: zabíjí-li kat krále, prevrací se spolecenský porádek!). I mezi svatými jsou jurodiví nejníže. Jurodivý nepatrí do posvátné sféry. Jeho doménou je nejvýše prostor chrámového schodište jako hranicní území mezi svetským a duchovním. Protest jurodivého se týká lidí: nemá systémový ráz, nezpochybnuje rád. Tam, kde je církev v krizi, role jurodivých stoupá. V 17. století, v dobe rozkolu, dosavadní osamelý ráz jurodství mizí. Jurodiví se sdružují na strane "konzervativního" proudu. Jurodiví horlili pro pravdu a chteli tak, jako jurodivý Fjodor "zvrátit a usvedcit nepravdu". V techto bourlivých dobách se casto kázale predvádí blízkost panovníka a jurodivých. V Moskve meli blízko ke starému pojetí, kdy panovník a blázen jsou vydedenci, jeden nahore, druhý dole. Obcas si první s posledním vymenují role; že toto vedomí nezmizelo, ukazuje i pozoruhodný prípad dopisu komika Carla Campaniniho papeži Piovi XII. V nem slavý komik píše vak nás informuje Tadeusz Breza v knize Bronzová brána): "Chtel bych patrit k Tvé duchovní rodine, prevelebný Otce, jak se však k ní mohu pripojit, když musím témer každý vecer s pomalovaným oblicejem delat ze sebe na jevišti šaška!" Pius XII. na to odpovedel: "Synu muj, tvoje pochybnosti jsou neopodstatnené. Prece každý z nás na celém širém svete delá ze sebe šaška tam, kam ho postavila Prozretelnost". A naznacuje, že jemu tato role patrí na prvním míste. Panovníci si museli pripomínat druhý pól spolecenského žebrícku: babylónský král byl pri svát- LENIN 17 ku nového roku zpolíckován, byzantský císar jednou v roce omýval po vzoru Kristove žebrákum nohy, ruský car navštevoval vezení a chudobince. A ruská literatura 16.-17. století znala myšlenku "promeny místa" (Povest o caru Aggeoví). V krizové situaci se i car obrací ke dnu spolecnosti a Ivan Hrozný se uchyluje k jurodstvl Car a jurodivý vystupují blízko sebe. Jako jurodivý vystoupil i patriarcha Nikon, když 10. cervna 1658 rezignoval na stolec patriarchy. V predpetrovském Rusku panovník a jurodivý si byli navzájem blízko. A jurodivý byl hlasem lidu, leckdy kriticky zamereným proti osobe cara. Podle Jeroma Horseye (svedectví z roku 1573) se jurodivého Nikoly Svatého za Pskova bál i car. Podobne vidí roli jurodství i Gilles Fletcher. Bylo institucí protestu ve spolecnosti, která mela nerozvinutý mestský stav, nerozvinutou právní ochranu a stavovskou politickou strukturu. Když roli instituce protestu prevzali staroobradníci, jurodiví byli pohlceni touto stranou. Obojí ale muselo padnout za obet snahám o evropeizaci Ruska. Evropeizace zasáhla formy, ale neprinesla základ západoevropské politické kultury, obcanskou spolecnost. Ta mela ovšem na Západe silné koreny, mimo jiné už v Augustinove ocenení predmetné lidské aktivity, vždyt i "pozemské veci mají svuj puvab" (Confessiones, Patrologia latina 32, col. 679). Na Západe se dbalo na architektoniku rozumu, receno s Hegelem (Filosofie práva). I nejvyšší hodnoty musí mít vnejší opory, "jedna vec je srovnatelná s jinou", vše je soumeritelné. A v návaznosti na kappadocké otce (Rehor z Nyssy) razí Augustin pojem pomeru, soumeritelnosti (ratio), který znamená i rozum a rozumovost. (Zpochybnení pojmu soumeritelnosti prináší až postmoderna, napríklad Jean-Fran<;ois Lyotard.) Kategorie soumeritelnosti, zdá se mi, je ale naprosto cizí duchu tradicního ruského krestanství. Staroobradci vytýkali filosofum, že "dbali jen o vnejší moudrost". Z pozice vnitrní moudrosti nebyla duležitá konceptuální stránka. Cas vymezovali už Byzantinci jako Manuel Moschopulos (kterí se ale až do konce pokládali za Rímany, Romáje) substanciálne: cas byl nazírán jako prosto stvorení sveta, v nemž se merí beh hvezd a života. V tomto rámci se mísí vecný a pomíjivý cas. Už ted je podle toho možné vycítit závan vecnosti. U Avvakuma Petrova je substancialita casu i prostoru (pricemž cas je chápán prostorove) obzvlášt silná. Zároven ale tuto substancialitu približuje z pozice konkrétního pozorovatele. Zvláštní napetí substanciality a osobního zamerení vstoupilo do klasické ruské literatury. Lev Nikolajevic Tolstoj a Fjodor Michajlovic Dostojevskij, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevic Turgenev a mnozí další (dnes zvlášte Valentin Rasputin) se hlásí k dedictví protopopa Avvakuma. Dostojevskij si nesmírne vážil i Povídky o mládenci a Horí Neštestí. Hore nabývalo u ruzných interpretu Dostojevského významy spojené s protestem proti mrzacení lidství, vztahu mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a prírodou.

_;c;;,::.;~.,.:;;~;,:c;:";:;,,.;:- ~~.~'l~ ItII I 18 LENIN Starec Zosima Ivanu Karamazovovi praví: "Vy jste si tu otázku v sobe ješte nevyrešil, a v tom je vaše veliké hore... " A Aljošovi ríká: "Uvidíš veliké hore a v tom hori sám budeš štasten. To je má závet: v hori hledej štestí". U Dmitrije najdeme, že "ve velikém hori našem opet se vzkrísíme k radosti". Není tady koren Gorbacovových slov, že k prestavbe se Rusko protrpelo? A k cemu se melo protrpet jelcinovštinou? Vládcové Rusu mají obcas všelidské záliby: Katerina II. korespondovala s osvícenci a ujištovala je o snaze dát Rusku ústavu (ale ve skutecnosti upevnila nevolnický režim a absolutismus), Alexandr I. diskutoval s Owenem o novém zrízení (ale dal po napoleonských válkách signál k novému uzavrení Ruska), Stalin dal Rusum humánní ústavu v dobe, kdy zahájil velký teror, Gorbacov budoval evropský dum a rozbil Rusum ten jejich, Jelcin mluvil o skoncování s pouty minulosti, aby provádel její trapné recidivy. Rusové dokážou obdivuhodne snášet i to nejtežší hore. Veliký filmový režisér Andrej Tarkovskij v Andreji Rubljovovi má postavu nemé, bláznivé dívky, znásilnené Tatarem a ta díky utrpení prijde k rozumu, k uvedomení si sebe sama, zacne mluvit. To je obraz Ruska! V 17. století se psalo hodne o hori-neštestí, hori-zlém štestí, hori-zlé dobré cásti. V Hori je pripomenut onen stav, kdy clovek si zachovává ješte svazek s prírodou. Ale uvedené dvojice svedci o polaritním videní sveta, o nezprostredkovaných protikladech, které precházejí v sebe navzájem. Hore totiž sice má svuj koren ve zlu, ale nekdy muže vést k dobru. Dostojevskij tento princip ztvárnil ve všech postavách Bratrí Karamazovových. A není náhodou, že porozumení nalezl u západních intelektuálu až v dobe, kdy došlo na Západe ke kolizi sféry zprostredkování, kdy se rozum obracel v nerozum, kdy civilizace produkovala nezprostredkované protiklady. A dobré hore z rozumu se jako u Ivana Karamazova zvrátilo ve zlé hore... Každý z bratrí byl behem románu" prepólován"... Pro toto století je to príznacný jev! A zdá se mi, že v XXI. století tomu muže být ješte více. Dostojevskij byl dobrý analytik spolecnosti a ruské kultury a polaritní dialektiku nezprostredkovaných protikladu prenesl i do nitra každého cloveka. Asi tak, jako kdysi Mání prenesl kosmické drama boje dvou principu do nitra všech jednotlivcu. Ale Dostojevskij nastavuje metodou zdvojení zrcadlo každé postave (starý Karamazov-Dmitrij, Ivan-Smerd'akov atd.)aljoša se tomu vymyká. Jeho se zdvojení netýká, jeho hore je podobné ženskému, které si "ani útechy nežádá, protože samo se živí svou bezútešností", tedy opet bytostný klad, který roste z pritlacení ke dnu. Ivanovi nastaví zrcadlo jeho cert, v nemž poznáváme Goethova Mefista: i Hore-Zlé štestí, které doprovází Mládence, který chtel žít jen podle zásad stanovených sebou samým. Dostojevskij tvrdil, že Rusko se musí poté, co si ze Západu vzalo vše potrebné, vrátit "k rodné pude". Rodnou pudou byla i stará kulturní orientace, u jejíchž pramenu byl hésychasmus. To jeho klášterní praxi reprezentuje LENIN 19 Zosima. V koinobiu, obšcežitii, se mniši yríkali "svobody vule", boží starec je mel vést k tomu, aby "stanuli nade všemi". Hésychasté dokázali skloubit schopnost mlcenlivého sebezrení s orientací v politice. Starci Gako Zosima) meli být meziclánky mezi lidskou existencí a sférou základních otázek lidského bytí. Kdo se nevyhne pýše, toho ceká sebeznicení: kdo je príliš yahlcen zárí božské energie, koncí sebevraždou. Tak soudili hésychasté. Dostojevskij privedl na svet svého Aljošu, který je schopen odolat obema krajnostem. Otevre se mu tak svet nejvyšších otázek bytí... Dedictví stredoveké tradice je také v základu umení Tolstého. Ten vycítá ekonomum, že si za vzor berou malou Anglii, zatímco vzorem by melo být postavení lidí na celém svete v celé historii. Pokrok není všeobecným zákonem lidstva, když celý Východ je prý nehybný. Filosofie dejin, která je v základu Vojny a míru je rovnež tradicní. Stretávají se tu princip aktivity a princip pasivity. První predstavuje Západ, princip pasivity, kterému dává za pravdu, ztelesnuje ruský lid. Kutuzov rozumí poslání ruského lidu. Neprekáží dejinám, ví, že po vycerpání nárazu dojde ke zpetnému odlivu. Ruský lid se pohybuje v živlu bezprostredna a dejinná pravda je jeho. Skutecná síla je podeprená vnitrním presvedcením. Lid je puda niternosti, bezprostredna. Tolstoj se muže oprít o historická lícení ze 14. století, z boju s Mamajem, Tochtamyšem a Tamerlánem. I Dmitrij Ivanovic, vítez z Kulikovského pole byl" vzorem pokory". Vedel totéž, co Kutuzov u Tolstého: že bitvy rozhoduje neco jiného, než vojevudci, armády a bitvy. Tolstoj to nazývá "nerv" nebo "duch armády". A Rusy pred Kulikovským polem charakterizoval klid a pokoj v ležení. Klidná odevzdanost, tak, jako na Rubljovových ikonách; tak, jako dívky Fevronie z Rjazanského knížectví, která je symbolem úsvitu, nového dne. Vnejší klid skrývá niternou pravdivost, citové bohatství. A prostota: díte u Takovského v jeho filmu Zrcadlo symbolizuje Rusko, vecne mladou zemi. Rusové museli mnohokrát zacínat úplne znovu. A prece vždy se opírali o vedomí velkého poslání: mnich mnich Filofej v Moskve videl Tretí Rím. Rusko melo sjednotit Západ a Východ, najít stred mezi barbarstvím Východu a studenou racionalitou Západu (tak vidí poslání Ruska ješte Tarkovskij v uvedeném filmu Zrcadlo). Místo Tretího Ríma prišla Tretí internacionála, ironicky glosoval Nikolaj Berdajev. Jenže rozkol a Petrovy reformy pohrbily ideu Tretího Ríma. A Petr Veliký si pocínal jako Stalin: tvrde, nemilosrdne prerušoval organický vývoj, prebíral vnejší formy. Na rozdíl od Petra ale bolševici uvolnili lidovou energii, alespon v urcitých fázích. Petrovo Rusko totiž nemelo organickou strukturu: propast mezi nahore a dole byla obrovská. Boj mezi vnejší západní formou a východním obsahem nebyl rozhodnut. A bolševici byli nuceni prosazovat komunistickou myšlenku ve východní podobe. Rusko bylo dlouho vuci revoluci jakoby imunní. Jenže revoluce nemá šanci jen tam, kde se jedná o jednodimenzionální, hierarchické

I 20 LENIN soustavy; tam totiž protestní, kritický potenciál se nemuže projevit, nemuže být formulována alternativa, která by mela príjemce (srv. Ferdinad Seibt, Revolution in Europa. Ursprung und Wege der inneren Gewalt, 1984). Rozbití organického charakteru Ruska za Petra posílilo myšlení a jednání v polaritách. "Pro Rusy je charakteristické slucování a spojování protichudných, polárne protikladných principu. Rusko a ruský národ lze charakterizovat jen protiklady". (Nikolaj Berdajev, Pramene a zmysel ruského komunizmu,1991). Státní despotismus i anarchismus, krutost i všelidskost, státní moc i vule ke svobode, to vše se v ruských dejinách prolíná. Nezprostredkované protiklady dokonce precházejí jeden v druhý. Mohli tomu uniknout bolševici? Ruský stát od doby Petra Velikého charakterizovalo podle Karla Marxe "abstraktní usilování o moc" (abstraktes Machtstreben), tedy nepodložené obcanskou spolecností. Bolševici meli být ruskými jakobíny. Dobrá. Ale francouzská revoluce byla ve své podstate abstraktní a ve své cinnosti kosmopolitní, jak praví Georges SoreI. Abstraktnost byla vlastní i rámci, který vytvorili bolševici. U nich abstraktní usilování o moc pokracovalo. Nedokázali dát Rusku novou organicnost (to ve svých pracích cítí Gennadij Andrejevic Zjuganov), tentokrát v obcanské spolecnosti GenžeZjuganov má na mysli neco jiného: takzvanou sobornost, tedy smerování k celku). Humanismus na Západe se opíral práve o obcanskou spolecnost. V Rusku nebyla, a proto krizi humanismu ruská inteligence prožila drtiveji než západní. I proto, že ruské inteligenci chybelo sociální zakotvení; její jediná puda pod nohama byla vlastne ideologická. Nezakotvenost i mocenský tlak vedly k jakémusi extremismu, maximalismu. Jako hésychasté chteli postižení sveta v nerozclenené jednote, bez aristotelské kategoriální práce, tak i Rusové chteli nerozclenené absolutno. Z Nemcu více prožili Schellinga než Hegela. I hegelovství bylo v Rusku jaksi zbavené kategoriální clenitosti a dynamiky. Byly výjimky, jako Cernyševskij a revolucní demokraté vubec; ale jinak byl Hegel chápán z hlediska totum et simul (vše a naráz). Vše a naráz chtela i ruská inteligence doby Gorbacovovy prestavby. Její zoufalá neschopnost dát operacionalizovatelná rešení prišla Rusy draho. Jediné, co zvládla, byla kritika stalinismu. Jenže prestavba potrebovala obrácení do budoucnosti, nikoli do minulosti! Pozoruhodná byla glorifikace Oblomova ve slavném Michalkovove filmu (kde byl Oblomov "ekologizován", obrácen proti instrumentální racionalite; proti ní smerovalo i ostrí Abuladzeho Pokám). "Má duše byla zronená lidským utrpením", napsal Alexandr Nikolajevic Radišcev (1749-1802).Odpovedí ruské vlády byla persekuce proti muži, který se postavil proti utrpení. Pavel Ivanovic Pestel' (1793-1826) na levém krídle dekabristu byl už socialistou. Chtel centralizovanou republiku, která by ale neopustila pudu demokracie. Jenže hlásal silnou státní moc... Jenže abstraktní mocenské usilování impéria a usilování vzdelání se míjely: s jistou LENIN 21 výjimkou u Alexandra Sergejevice Puškina (1799-1837). Stát: to jsou oni. Pjotr Jakovlevic Caadajev (1794-1856) ale strhl masku i ruským dejinám, stejne jako ruské prítomnosti, kterou byl predevším stát. Caadajev je západník, který vláde vycítá nezájem o pozdvižení národa. Vláda je despotická a nedovolí, aby se projevily možnosti ruského národa. Potenciálnost, latentnost ruského národa totiž muže být zdrojem nadeje. A nejen pro Rusko. Caadajev byl úredne prohlášel za blázna. Reformátorum doby Brežnevovy se delo podobne. Snad lvuli pronásledování vzdelaných a svobodomyslných lidí Pecorin - pres lásku k Rusku - nenávidel svou vlast a chtive cekal na její znicení. Dockal by se dnes? Ale ne, v podobné situaci už bylo Rusko mnohokrát. Rusko premáhalo chaos i cizí vlivy; vždy vstalo znovu z popela. Už jsem naznacil, jak dopadli Schelling a Hegel na Rusi. U Alexeje Stepanovice Chomjakova (1804-1860) napomohli hledání nerozclenené celostnosti. Nemecká filosofie tu slouží cíli, který si postavili už hésychasté! Východ je celostný (Zjuganovova sobornost, sobornost je ostatne pojem dobre známý lidem zabývajícím se pravoslavnou theologií), Západ charakterizuje z racionalismu vzešlé roztríštení a rozpolcenost. Vyrkl to Ivan Vasiljevic Kirejevskij (1806-1856) a v kritikách Západu se to bude opakovat i po roce 1917 (a dnes stopy toho nacházíme i u Zjuganova, který obcas shledává západní civilizaci bytostne cizí, ne-li neprátelskou ruské)... Hledání celku a nelomenosti, nerozpolcenosti zatížilo i Belinského, Cernyševského, Bakunina. Slavjanofilové staveli na samoderžaví, na pravoslaví, na svébytnosti Ruska (samobytnost Rossii). A prece i oni, v úsilí o bezprostrednost jako vyjádrení slovanství, mají sklony k anarchismu (napríklad Konstantin Sergejevic Aksakov, 1817-1860). Stát je vlastne zlo, vláda hrích. (A tak je lépe, pošpiní-li se vládou jen jeden clovek... ) Slavjanofilové horoucne verí v lid, který je zrídlem bezprostrednosti a tedy pravdy. Horují pro obcinu (mir), vlastník je jen správce majetku. Kapitalismus je podezrelý: pro nej platí rozlišení mezi kulturou a civilizací. Slavjano.filové a západníci. Na jedné strane Chomjakov a Aksakov, na druhé Gercen a Belinskij. "Jsme jako Janus s dvema tváremi. Máme jednu lásku k Rusku, ale nikoli tutéž" (Gercen). Utopisty byli ovšem ti i oni. Ideální predpetrovské Rusko proti ideálnímu Západu. Západníci uvedli do Ruska socialismus, nejprve pak francouzské utopisty. Fourierovec Michail Vasiljevic Petraševskij (Butaševic-Petraševskij, 1821-1866) chtel osvobodit nevolníky a snil o štestí lidstva. Jeho touha je abstraktní, všeobecná a upíná se k obecnému - k lidstvu. Brzy pricházejí skutecní revolucionári mezi petraševci: Nikolaj Alexandrovic Spešnev (1821-1882), ateista, komunista, blížící se k marxismu. Dostojevskij ho možná zpodobnil v Stavroginovi v Besech. Petraševce stihla tvrdá persekuce: 21 lidí dostalo trest smrti a "dobrotivý slední chvíli zmenil na nucené práce. I Dostojevskému, car" jim smrt na po který patril mezi pe-

i~~-,.,,';>:;';:':i;'~.i"~'''''~_~- 1'-------,----.-- liiilf -"pijlj~ ---o I 22 LENIN traševce. To byla lekce pro inteligenci, v níž už od 40. let 19. století zapouštel korínky marxismus (prvním ruským marxistou byl byl patrne N. I. Sazonov v Paríži). Prišli Necajev a Tkacov. Ale zatím byla éra Gercenova. Vjeho myšlenkovém svete se setkáváme s Hegelem, Feuerbachem, s francouzskými socialisty. Ruští intelektuálové zpravidla opovrhovali šosáckým a meštáckým duchem Západu. Gercen staví na hodnote lidské osobnosti, kterou chce uchovat v mlýnici pokroku. Individualistický socialismus Nikolaje Konstantinovice Michajlovského (1842-1904) bude navazovat práve na Gercena. Ten ale veškerou nadeji ukládá do ruského lidu, který je všechno možné, ale nikoli šosácký malomešták. Vírou v lid pomohl Gercenzaložit i narodnictvl Svébytnost Ruska umožní sociální spravedlnost realizovat, aniž by upadlo do osidel kapitalismu a jeho krizí. Gercen mluví o mravnosti ruského rolníka, vyplývající z jeho komunismu. Už roku 1854 prorokuje revoluci, která bude mít komunistický charakter. Komunismus v Rusku, soudí Gercen, bude "obrácené ruské samoderžaví". Ateisté: jejich zápal je apokalyptický. Je to ruská vášnivá religiozita naruby. Belinskij mel v sobe mesianistický rys, stejne jako mnozí nezakotvení lidé (byl raznocincem). Miloval ideu spravedlivého rádu, méne už lidi. Chtel celostnost pohledu na svet. Stejne jako slavjanofil Chomjakov. Myšlenkový dedic Belinského Nikolaj Konstantinovic Michajlovskij (1842-1904) celostnou pravdu vidí nejen jako pravdu coby ideál, cíl poznání, ale i jako pravdu rovnající se spravedlnosti. Celostnost. Vynávají ji i další ruští myslitelé, napríklad Nikolaj Fjodorovic Fjodorov (Filosofija obšcego dela). Hegel byl vykládán, ale sotva kdy správne. Chomjakov ho traktoval z pozice krize náboženské, Belinskij z pozice krize sociální. Rusové se ptali, co je skutecnost? Hegel odpovídal tím, že vše skutecné je rozumné a vše rozumné je skutecné. Nové výzkumy ukazují presvedcive, že konzervativní výklad této teze je chybný. Už Heine soudil, že jde o podrízení všeho soudní stolici rozumu. Hegel chápe skutecnost jako jednotu pojmu a reality, tedy nikoli každá realita je skutecností: ta, které chybí vnitrní racionální struktura ností není. ("pojem") skutec Rusové 40. let 19. století zvolili výklad, který znamenal smírení se s okolní realitou. Zpocátku tomu podléhali i Belinskij a Bakunin. Belinskij ale nakonec (Listy Bakuninovi) razí revolucní socialismus a ateismus. Je to hegelovská revolta proti Hegelovi, ve jménu bezprostredna proti zprostredkování, ve jménu lidské osobnosti, konkrétního cloveka. "Osud subjektu, individua, osobnosti je duležitejší, než osud celého sveta a zdraví cínského císare (~. hegelovské všeobecnosti, Allgemeinheit). Klaním se Vaši filosofické cepici (Hegelove - M.R.), ale se vší úctou, jaká prísluší Vašemu filosofickému šosáctví, mám tu cest Vás upozornit, že i kdyby se mi podarilo vylézt na nejvyšší stupen vývoje, i tam bych považoval za nutné vydat pocet ze všech obetí LENIN 23 životních podmínek a dejin, ze všech obetí náhod, pover, inkvizice Filipa II. atd. atd., jinak se vrhnu z nejvyššího stupne stremhlav dolu. Nechci štestí ani zadarmo, pokud mne neuspokojí osud každého z mých pokrevních bratrí, kosti z mých kostí a masa z mého masa". Belinskij tedy odmítá logizaci dejin a lidské existence. Kdo ví, možná Belinskij ožívá v osobe Ivana Karamazova. Od neprípustnosti pokracování lidského utrpení se odstává ke vzpoure proti Bohu. Ruské sepetí socialismu s ateismem má silný emocionální základ, a ten je už u Belinského. Pathos dobra, pathos pravdy, pathos boje proti utrpení. "Sociálnost, sociálnost - anebo smrt! Co je mi po tom, že žije všeobecné, když osobnost trpí." (Belinskij). Tak jako v Nemecku Richard Wagner, i Belinskij a Dostojevskij se bourí proti všeobecnu, které dusí živou existenci. Belinskij se stává socialistou. A boj proti panujícímu všeobecnu je bojem za nové usporádání lidstva. Konkrétní skutecnost, to je cíl, který sleduje ruské myšlení 40. let 19. Století. A Belinskij se roznecuje maratovskou abstraktní láskou k lidstvu. Pro ni je ochotný volat po kruté tyranii, sáhnout k prolévání krve. Kdyby byl carem, byl by možná tyranem ve jménu spravedlnosti; lidi je treba ke štestí vést treba násilím. I u Belinského tedy visíme nezprostredkované protiklady, které snadno precházejí jeden v druhý... Miluje lid, ale neverí v nej: "Osvobozený ruský národ by se nevydal na cestu do parlamentu, nýbrž by bežel do hospody pít koralku". Po Nilovi Sorském a Avvakumovi je Vissarion Grigorjevic Belinskij (1811-1848) dalším z architektu ruské duše. Ateismus z protestu proti tomu, že Buh - i kdyby byl- trpí ve svete nadvládu zla. Bakunin uvažuje stejne jako Belinskij. A Leninuv bojovný ateismus je podobného druhu. Belinskij chce spojit emancipaci osobnosti s vytvorením nového sociálního celku. A to jde jen revolucí. Revoluce ruší predchozí panující všeobecno a vytvárí jiné. Belinskij hlásá svrchovanost lidské osobnosti a zároven nadrazenost socialistické (obcinové) organizace spolecnosti. Osobnost a lid! To už je narodnictví. Ruský lid je nelomený, neroztríštený. Jeho individualita je ucelenejší než na Západe, tvrdil Alexandr lvanovic Gercen (1812-1870). I tady narodnici navážou. A realita samoderžaví produkuje další revolucní typy, stále tvrdší, asketictejší, posedlejší hektickou aktivitou, s pragmatickou kalkulací reality. V 60. letech nastoupila celá nová generace. A režim na ni reagoval podráždene. Díky neorganickému, abstraktnímu mocenskému rámci ruského státu byla každá kritika nebezpecná... Nihilismus negoval Boha, duši, normy, ideály. Pisarev ho uvedl na scénu, zobrazil ho Turgenev v postave Bazarova. A Dostojevskij už tvrdí, že všichni jsme vlastne nihilisté. Má pravdu Berdajev, že v nihilismu jde o sekularizovanou pravoslavnou askezi? Je individualistický, ale individuum omezuje. I on je nesen ruskou snahou dosáhnout bezprostrednosti: odhodit

I 24 LENIN nepuvodní prekryv tradic, osvobodit prirozeného cloveka. Zustávají prírodní vedy a politická ekonomie. Materialismus je tu apokalyptický, jakási dogmatická teologie naruby. A bolševici nacichnou tímto dedictvím nihilistu. Kulturní kritika ukazuje v Rusku stálke více chabé základy kultury ve sfére náboženské, mravní, sociální. Metafyzika a estetika se nemohou dostat z krize, problémy kultury nelze zvládnout na základe pravoslaví. Nihlisté opustili všechny jistoty, i kdyby to byla rodina, životní styl, obet by byla prirozená. Cernyševskij, velký hlasatel svobody si ji odmítal nárokovat pro sebe: nechtel být obvinen z obhajoby svobody jako egoistické svévole. Asketický typ kritika spolecnosti byl casto podložen studiem v seminári a hlubokou puvodní zbožností: stací si vzpomenout na Dobroljubova a Cernyševského. Nikolaj Alexandrovic Dobroljubov (1836-1861): cítí naléhave hrích, je prísný asketa, vždy a za všech okolností soustredený a vážný. A práve jeho prepadla krize víry. Jako gnostikové vidí i on kolem sebe ríši tmy. Clovek má do této ríše tmy vnášet svetlo. Víra zmizela a zustává potreba, ba nutnost štestí. Ale pro Dobroljubova už nebylo štestí možné. Nikolaj Gavrilovic Cernyševskij (1828-1889): úžasný mucedník pravdy na nucených pracích. 7 let nucených prací, dalších 12 let na východní Sibiri. Nepoddal se. Jeho encyklopedické vzdelání bylo príslovecné, ale silnejší bylo jeho srdce, jeho sociální cit. Paradoxní spojení asketismu a materialismu prevezme od nej bolševismus. Ukázkou je slavný román Co delat? I v tomto katechismu ruských revolucionáru jde o obnovu práv bezprostrednosti, o odstranení nepuvodního prekryvu konvencí, násilí i v tech nejsublimovanejších formách. A "Sen Very Pavlovny" oslnil ruské revolucionáre navždy, svým projektem družstevní prestavby spolecnosti. Cernyševskij ucil, že od nižších forem lze prejít k tem nejvyšším: chod dejin lze urychlit. Není nutné dejinné zprostredkování. Ostatne, tretí fáze dejin bude podobná té první, kde existuje obcinické zrízení. V estetice usilovalo realismus: na podklade asketismu, proti prebujelosti kulturních experimentu. Uznával morálku a estetiku sociální užitecnosti. Dmitrij lvanovic Pisarev (1840-1868) estetiku prímo nicil. Jeho estetické cítení bylo pritom skutecne vybrané, nic na tom nezmenily ani 4 roky samotky. Chtel osvobodit osobnost (nihilisté kladou duraz i na emancipaci žen, viz i Cernyševskij) vyvázáním ze všech vazeb, konvencí, tradic. I estetických. Ústrední problém tu je intelektuální emancipace, hlavním prostredkem jsou prírodní vedy. Cestu k osvobození osobnosti videl v materialismu. Usiluje o nový lidský typ (podobne Cernyševskij hledá nové lidi), myslící realisty, skeptické vuci romantické poblouznenosti, vuci vznešeným ideálum. V duchu Btichnera a Moleschotta soudil Pisarev, že "boty jsou víc než Shakespeare". Pro bosého jiste... Ale Pisarev zároven obhajoval potrebu tvorivých, burcujících snu. Dovolávali se ho v této souvislosti mimo jiné i Vladimír lljic Lenin a Ernst Bloch. LENIN 25 Narodnici: verili v lid Ruska, v jeho pospolitost. Verili i v dluh, který inteligence lidu musí splatit. Vždyt ruská kultura byla vykoupena zotrocením lidu. A tento lid byl zdrojem sociální pravdy (Gercen, Bakunin, socialistictí narodnici), prípadne náboženské pravdy (slavjanofilové, Dostojevskij, Tolstoj) jako živel bezprostrednosti. Ruská inteligence byla nezakotvená, odtržená: mucive hledá zakotvení. A narodnici jsou teluristy, praví Berdajev. "Lid žije pod nadvládou zeme", s jistou závistí ríká narodnik Gleb lvanovic Uspenskij (1834-1902). Vzdelané vrstvy tuto prirozenou zakotvenost nemají a cítí za to vinu. Proc by jinak Nikolaj Konstantinovic Michajlovskij (1842 1904) rozlišoval práci cti a práci svedomí? Práci horních vrstev a práci utlacovaných? Narodnici se dívali podezrívave na buržoasii: kapitalismus chteli obejít. Rusové prý se nikdy nesžili s rímskoprávní koncepcí vlastnictví. Rus se vztahuje nikoli k vlastnictví, ale bezprostredne, bez oklik, k životu. Zase ta bezprostrednost! Jenže: ani reformou z roku 1861 se až do roku 1917 Rusko feudalismu dusledne nezbavilo. Reforma neuspokojila vlastne nikoho. A z této atmosféry všeobecné nespokojenosti roste predstava Sergeje Gennadijevice Necajeva (1847-1882), anarchisty a strašlivého revolucního askety. "Katechismus revolucionáre" je nemyslitelný bez pravoslavné askeze, byt je jejím zrcadlovým obrazem. K tomu pristupuje uprímná a nezištná posedlost, která si nevybírá prostredky. Je ochotný obetovat sebe i druhé. (I Necajev byl zobrazen v Besech Dostojevského.) Mystika revoluce, centralizovaná organizace s železnou disciplinou, kritika demokracie: tím vším vstoupil jako inspirace do ruského XX. století. "Revolucionár je clovek zasvecený smrti. Nemá osobní zájmy, záležitosti, záliby, vlastnictví, ani jméno. To všechno v nem vyhacuje jediný spolecný zájem, jediná myšlenka, jediná vášen: revoluce". (Katechismus revolucionáre). Revolucionár je tak vtelené bezprostredno, které skoncuje s umrtvujícím zprostredkováním. "Zije v tomto svete, aby ho znicil". (Berd a jev). Musí odstranit všechny prekážky na ceste k cíli, každého, kdo mu ho znemožnuje dosáhnout. Zvýšením útrap se vyvolá povstání mas. Revolucionár jako vtelené bezprostredno se zasnubuje s násilím jako s bezprostrednem a usiluje o holou moc. Necajev tímto kultem násilí jako bezprostredna pripomíná Franze Fanona. Odsedel si deset let ve vezení v nelidských podmínkách. Získal si ale svým postojem i vezenskou stráž, která mu umožnovala styk se svetem. Byl ve XX. století muž podobné nezlomné energie: Feliks Edmundovic Dzeržinskij. Ion zažil strašných 15 let na katorze. Rusové se vyznacují silnou státotvorností i státoborností. Jsou casto etatisty i anarchisty zároven. A Lenin, "moderní Dionýsos" (takto skvele ho nazývá Vítezslav Nezval) je zároven Apollónem. Je boritelem starého rádu i stavitelem nového. Na rozdíl od vetšiny inteligence 19. století nepohrdal mocí, nevidel v každé moci apriorne zlo a hrích. Vzpomenme si, i slavjanofilové

i'..j. ci" --1' "w.' _.:W~,~;t;. 1":H~," ",'-(}.' ~ ~~,_ -...!'oo 26 LENIN obhajovali samoderžaví tím, že bude nejlépe, zašpiní-li se mocí jenom jeden clovek (Konstatín Aksakov). Dostojevskij, narodnici, Tolstoj: ti všichni stát jako nástroj racionalizace spolecnosti podcenovali. Anarchismus formovali šlechtici: Bakunin, Tolstoj, Kropotkin. Zejména Michail Alexandrovic Bakunin (1814-1876), podcenující metodicnost u cehokoliv, prehlížel racionalizacní funkci státu. Videl v nem jen nadvládu, kterou chtel nahradit decentralizací a federalizací správy. I Marx je mu etatistou (!!!). Proti Marxovu konceptu nové spolecenské racionality staví tvorivý potenciál vášne nicení; a Slované, Rusové pak zejména, budou strujci svetového požáru. Pri nem vyjde na povrch pravda skrytá v pracujícím lidu. Bakunin verí v nadšení (tak jako Adam Mickiewicz), v emoce. Marx naproti tomu politiku založenou jenom na emocích pokládá za zhoubnou. Bakunin (na rozdíl napríklad od Lavrova) odmítá pripravovat lid k revoluci osvetou. Pravda nepatrí organizaci, patrí spontaneite, živelnosti. Nad prírodní stav pozdvihlo myšlení, k skutecné lidskosti nás ale vede revolta. Revoltuji, tedy jsem, mohl by parafrázovat známou myšlenku Descartesovu. I jakobíni prý zhrešili duverou v stát a organizovat, horlí Bakunin; Bakunin staví výlucne na výrobních sdruženích. Stát je prý nemecká idea, Marx je údajne etatista, marxismus musí - ovládne-li zemi vyústit v tyranii státu. Stát je zdrojem dejinného zla, zotrocil lidi, každá moc je od dábla, nikoli od Boha. Víra v Boha podporuje stát a už proto je prý zlem. Nemecký filosof Max Stímer je individualistický anarchista, ale Michail Bakunin je rozhodný kolektivista, je anarchokomunista. Je mu cizí Kropotkinuv civilizacní optimismus, je tvrde proti jakékoli forme theismu, je antiintelektualista, práve tak jako už zmínený Necajev. Rusko hledalo na Západe nové myšlenky: Comte, Spencer, MiH,Proudhon a konecne Marx. Subjektivní sociologie 70. let 19. století (P. Lavrov, N. Michajlovskij) byla evropsky poucená, ale staví na morálním hodnocení spolecenských procesu a jevu. Jsou-li socialisty, vycházejí od individua, od obrany lidské osobnosti. Aby se plne rozvinul život každého individua, je nutný socialismus. Vzdelané vrstvy musí splatit svuj dluh vuci lidu, tvrdil Lavrov. Generace budou cítit potrebu splynout s lidem, pomoci mu v jeho snahách. Puda a svoboda byly touhy lidu, proto se podzemné organizace nazývala Zemlja ivolja. "Chození mezi lid" ale selhalo. Lid a inteligence si nerozumeli. Osud inteligence u Cechu byl jiný: inteligence z lidu vzešla, casto suplovala roli politiky, nikdy vlastne nebyla odtržená. Proto je nám tragické míjení ruské inteligence a ruského lidu cizí. A prece, nové vydání tohoto selhání prinesla gorbacovská perestrojka, i když ne vždy bychom dnešní ruské inteligenci mohli pripsat nezištnost a obetavost narodniku. Pjotr Nikitovic Tkacov (1844-1886) už ukazuje k Leninovi; pracuje od 70. let s Marxovými myšlenkami. Svébytnost Ruska ho vedla k úvahám o rázu budoucí ruské revoluce, kde cistý marxismus nebude možné uplat- ] 1 LENIN 27 nit. Na rozdíl od narodniku byl vuci lidu jako vtelenému bezprostrednu skeptický. Tkacov neverí ale ani v cestu ústavnosti na Rusi, v buržoasní Rusko. Vyspelá buržoasie tu není: to pomuže revoluci k úspechu. A lid? Jeho založení je neuvedomele socialistické. Tkacov kritizoval demokracii, jeho socialismus nepredpokládá demokracii, ale spíše naopak. Kritizuje hnutí Zemlja ivolja, Cornyj peredel, predjímá narodovolce, kterí se rozhodli samoderžaví znicit terorem. (A. Željabov, imponující svým hrdinstvím, byl obdivovatelemježíše Krista: víru bez skutku pokládal za mrtvou a hlásal nutnost boje každého krestana za pravdu, za práva slabých a utlacených, ale zároven i potrebu za ne trpet.) Predmet zájmu zmíneného P. N. Tkacova je revoluce, dobytí moci. Provede to uvedomelá menšina. Teror rozvrátí mocenské struktury, lid je instinktivne vždy látkou revolucních procesu. Místo reakcního státu revoluce dosadí své státní struktury. Tkacov premýšlí i o organizaci spolecnosti, co s mocí po revoluci. Je stoupencem revolucní diktatury. Od 80. let vlivu Tkacova vyvstal myšlenkový protivník v podobe Gergije Valentinovice Plechanova (1856-1918). Ten neverí v možnost uchopení moci uvedomelou revolucní stranou, prineslo by to podle neho ostatne neštestí. Verí v racionalizaci a vývoj. Neuznává svébytnost Ruska a z ní plynoucí od Západu odlišnou revoluci. Což o to, dožil se jí. Tkacov posmrtne triumfoval. A s ním i Lenin. Liberalismus v Rusku proste nemel šanci. V Rusku totiž nebyla obcanská spolecnost. Demokracie, o níž se toho v Rusku od doby nástupu Gorbacova tolik mluvilo, není výsledkem pouhého uvolnení struktur. Predpokládá kultivaci právního státu a zvládnutý, završený prechod k obcanské spolecnosti. Marx i Engels velice dobre chápali hloubku otresu, které prinese budoucí ruská revoluce. Ale když prišla, težko by se v jejích specifických formách poznali. A prece ruská literatura ji približovala ve svých proroctvích. Pravoslaví prineslo do del ruských spisovatelu mesianismus, profétismus, askezi, kritiku kultury a civilizace, úžasný smysl pro paradoxy lidské existence. Dílo spisovatelu je casto poznamenáno tím, že v sobe nese nezprostredkované protiklady, vnitrní rozpolcenost. Tak Alexandr Sergejevic Puškin (1799-1837) miluje silné Rusko i nespoutanou svobodu. Zkázu carismu prorokuje Michail Jurjevic Lermontov (1814-1841), temných spodních sil, které prevrátí uznávaný rád sveta se bojí Fjodor Ivanovic Tutcev (1803-1873). Chtel by svet stabilizovat pomocí krestanství. Alexej Stepanovic Chomjakov (1804 1860) spatroval poslání Ruska v tom, že sdelí svetu" tajemství svobody", dá mu "dar svaté svobody"; ac je "nehodné vyvolení", je prece vyvolené... Pokání je spojené s bídou existence... A porážka Ruska v krymské válce byla podle nej spravedlivý trest za pýchu moci. Nikolaj Vasiljevic Gogol (1809-1852) vedle pýchy moci videl i aroganci lži a podvodu.

..-j~,:';;"'o"',--"'j' i('11 J 28 LENIN Symbolisté Vjaceslav lvanovic lvanov (1866-1949),Andrej Belyj (1880 1934) a Alexand Alexandrovic Blok (1880-1921) jen posílili prorocké tóny. Cítili požár. Blok predvídal kouzelníka, který Rusku "kouzelným proutkem odejme zbojnickou krásu", svede ho a podvede. Je to predtucha Stalina? Ale Rusko podle nej prekoná i toto vše. Belyj volá po tom, aby se Rusko rozptýlilo v prostoru. Ruští tvurci cítili katastrofu, žili v eschatologických nadejích i obavách zároven. Inteligence nemela koreny: hledala tedy svuj domov v budoucím usporádání. Ze Západu prišla koncepce civilizace jako otevreného projektu: Rusové v ní spatrili svou príležitost. Fjodor Michajlovic Dostojevskij (1821-1881) ukazuje vnitrní rozklad impéria. Nic už není stálé, pevné, jisté. Vše je v procesu, toku, v dynamice. "Dostojevskij je dionýsovský umelec, vyjadruje revoluci ducha, odhaluje dialektiku revoluce" (Nikolaj Berdajev). On ví, že revoluce prijde. Tuší, jaké budou její ideje. Je mužem konzervativne zabarvené revolty. Zajímají ho prvotne paradoxy lidské existence, dejinné drama; Lva Nikolajevice Tolstého (1828 1910) pritahuje kosmické drama. Dostojevskij i Tolstoj, oba jsou kritiky civilizace založené na potlacování prirozeného základu lidské existence. Tolstoj kritizuje státní moc, ba násilí v jakékoli (i skryté) forme, techniku a organizaci proto, že za ní cítí manipulaci. Hlásá diskontinuitní rez, zpochybnuje tradice, stát, zabehnuté instituce, církev, kulturu, vládnoucí trídy, vzdelané vrstvy. Neušetrí ve své kritice nikoho a nic. Základem spolecnosti je lež, znásilnení spravedlnosti. Dostojevskij ale vidí úskalí nezakorenenosti ruské inteligence (Ivan Karamazov, Stavrogin). Besi byli možná predtuchou toho, co musí prijít. Dostojevskij odmítá atheistický socialismus, ale socialismus založený na Kristu je práve to, co chce...svet, kde vládne bezprostredne Buh, ne svet kapitalismu; tam Dostojevskij smeruje. Buržoasní porádky jsou odporné i Tolstému. Dostojevskij hlásá universální odpovednost každého za všechny ostatní. A Tolstoj? Vlastnictví odmítá, nerovnost ekonomickou také. Eschatologickou nadejí Tolstého a Dostojevského je všelidskost. Východ k nemu má klíc. Konstantin Nikolajevic Leontjev (1831-1891)je estetizujícím kritikem buržoasního sveta, kam ovšem radí i socialisty. Kritika kultury, pojetí civilizace jako produktu privilegované elity, vule k moci: je jakoby Nietsche pred Nietschem. Z Ruska vzejde Antikrist: bude ruská revoluce, která bude plná krve, potlacování práva svobod, bude protizápadní. Aby se jí predešlo, navrhuje carovi zavést shora komunismus! Všude je v Rusku na postupu pred revolucí jakási zvláštní apokalyptika. Vladimir Sergejevic Solovjov (1853 1900) chtel krestanskou pravdou naplnit spolecenský život. Ale zklamání v nem zrodilo pocit neodvratnosti zla. Dejiny koncí, všechno se vycerpalo. Prijde Antikrist. Ten zorganizuje svet. Další myslitel, Nikolaj Fjodorovic Fjodorov (1828-1903), ovlivnil Tolstého, Dostojevského i Solovjova, ackoliv LENIN 29 ho nenajdeme ani v knize Rusko a Evropa T. G. Masaryka, ani ve vlivné knížce Isaiah Berlina Ruští myslitelé, ani v dalších prehledech ruského myšlení, snad s výjimkou spisu Tomáše Špidlíka Ruská idea. Jiný pohled na cloveka (Velehrad 1996) a samozrejme del Nikolaje Berd ajeva (z jeho studií cerpá Friedrich Heer pro Fjodorovuv portrét v knize Evropa matka revoluci): pro dejiny ruské filosofie byl vlastne znovuobjeven až v 80. letech 20. století novým vydáním jeho hlavního díla Filosofie spolecné veci (Filosofija obšcego dela). Tento syn knížete Gagarina a ženy z lidu (ruské selky nebo Cerkesky) byl jedním z nejgeniálnejších ruských myslitelu. Podle Fjodorova, který hlásá proti nazíravému prístupu filosofii aktivity (filosofija dejstvija), podle nehož není idea ani subjektivní, ani objektivní, nýbrž projektivní, je apokalypsa vecí lidské aktivity, kterou vykládá dost príbuzne tehdejším ruským komunistum. Apokalypsa je danost, lidská svoboda s tím nic nesvede. Príchod Antikrista je hrozba, ale bratrsky spojení lidé mohou nástup temných sil odvrátit. Aktivita lidí muže premoci prírodu, zorganizovat kosmos, prekonat smrt a dosáhnout vzkríšení. Je to spolecná vec (obšceje delo), založená na bratrských vztazích mezi lidmi a na postupu vedy a techniky. Sjednocené lidstvo s technikou a vedou dokáže zázraky. Filosofie je projekt záchrany, prežití sveta: a neprítelem je zlo a utrpení, smrt. Jde o to, prekonat prírodní živelnost, individualismus. Pomuže nezkrotná aktivita, celosvetový plán a regulace: Nadeje ruské inteligence procházely zklamáním jedna za druhou. Prišel marxismus, který z krize pomohl najít východisko. V Osvobození práce byli Georgij Valentinovic Plechanov (1856-1918), Pavel Borisovic Akselrod (1850-1928), Vera lvanovna Zasulicová (1849-1919), Lev Grigorjevic Dejc (1855-1941). Zburžoaznení Ruska pro ne znamenalo nalezení sociální základny: vždyt zároven s buržoasií vznikal proletariát. Ne bezhlavá vule, ale objektivní sociálne ekonomický proces je zdrojem nadeje. První marxisté tohoto ob doví byli deterministy a revolucionári zároven. Socialismus podle nich vznikne na základe nutného vývoje. Ten prinese nejen rozvoj produktivních sil spolecnosti, ale hlavne nástroj revolucního zápasu. Marx zduraznoval oproti predchozím formám materialismu na svém materialismu cinnou stránku. Byl presvedcen o tvorivé síle lidské aktivity, založené na poznání dznamiky spolecenských a prírodních procesu. To ovšem Plechanov a jeho kolegové zduraznovali méne než Vladimír lljic Uljanov-Lenin (1870-1924). Ten chce, aby sociální rozum urcoval sociální skutecnost, verí v dejinotvornost vule. Lenin pretvoril Marxovu teorii také (vedle nesporne významné teoretické stránky Leninova díla) v aktivizující mýtus. Georges Sorel, který se v Úvahách o násilí aktivizujícími mýty zabýval, nikoli náhodou obhajoval Lenina. Zdánlive to vypadalo tak, že marxismus je pro to, aby se Rusko nejdríve vrhlo do náruce kapitalismu. To tvrdí Pjotr Berngardovic Struve (1870 1944); narodovolec Lev Alexandrovic Tichomirov (1852-1923) obvinoval

l 30 LENIN pozdejší menševické marxisty, že se chtejí stát rytíri prvotní akumulace. Co s tím? Buržoasie delá nutné dejinné dílo, ale kapitalismus je nespravedlnost. Plechanov se pokusí buržoa sní a socialistickou revoluci oddelit; Lenin ukáže jejich možný plynulý prechod. Pro Lenina mezi nimi není pevná hranice. Není nutné, aby v Rusku byl stoprocentní a vyspelý kapitalismus. Není nutná pocetná delnická trída. Plechanov je ostre proti spiklenecké teorii i praxi, neverí v produktivnost revolucní diktatury po jakobínském vzoru. Není-li delnická trída pripravena pro novou spolecnost, diktatura je bezmocná. Lenin ale tvrdí, že muže vytvorit podmínky pro vzestup kulturní úrovne na základe prevzetí moci. A široce chápanou kulturní revoluci bude chápat ke konci života jako hlavní úkol. Ruský marxismus byl prostoupen aktivismem ruských revolucních intelektuálu, kterí mysleli antikapitalisticky. Ti chteli vetšinou spolecnost jako nerozlišenou celostnost, kontrastující s fragmentací osobnosti v buržoasní spolecnosti, kde se clovek víc a víc mení na ne vždy soudržný soubor ruzných rolí. A práve tato perspektiva pritáhla k revoluci Rusu predevším intelektuály ze zemí, zasažených krizí po válce. A Gyorgy Lukács (1885-1971) bude ve slavné knize Dejiny a trídní vedomí (1923) spojovat s nadvládou principu celostnosti revolucní postoj. Na rozdíl od ruských myslitelu pred Leninem je jeho totalita strukturovaná a zná dialektiku bezprostredního a zprostredkovaného. Imponoval revolucní vule k moci, oprená o dokonalou a pevnou organizaci. Symbolismus, metafyzika a mystika ruskou inteligenci utopily v pseudo problémech v dobe, kdy bylo treba myšlení operacionalizovat. Když nastal cas první ruské revoluce v roce 1905, byla ztráta integrity ruské kultury i ruské spolecnosti odhalena. Od roku 1903 bolševici (sémanticky výborný název, poukazující na prevahu, sílu) šli kupredu. Nezajímaly je diskuse dekadentní inteligence: zajímala je moc jako prostredek revolucní zmeny spolecnosti. Bolševismus je produktem krize ruské inteligence a zároven odpovedí na ni. Liberalismus v Rusku nepronikl do národního telesa: bolševismus byl ze všech politických proudu Ruska nejméne na povrchu spolecenského pohybu. Nikolaj Alexandrovic Berdajev (1874-1948) už roku 1907 napsal, že dojde-li v Rusku k opravdové, velké revoluci, zvítezí v ní bolševici (Z psychologie ruské inteligence). Jeho predpoved byla presná, i když po letech doplnil, že "smysl revoluce nejméne chápou revolucionári a kontrarevolucionári". Berdajev postrehl, že bolševici jsou duslední stoupenci celostnosti života jedince i celé spolecnosti: "Lenin je zhotovený z jednoho kusu železa, je monolitní". Lenin totiž nebyl jen intelektuál. Byl i politik, státník. Pathos pravdy spojoval s pružným manévrováním. Byl cílevedomý a nelomený, prostý a pritom v taktice rafinovaný. Mel cit pro situaci, pro realitu. Vymykal se dobovému schématu ruského intelektuála. Ceský sociálne demokratický politik Vlastimil Tusar tvrdil, že Leninovým základním znakem byla nezávislost. I LENIN 31 Nebyl závislý naprosto na nikom. Jen on dokázal v chaosu roku 1918 zkáznit stoupence revoluce, jen on dal ruským komunistum železnou vuli k vítezství. Zastavil rozklad, obracel pozornost lidí k odpovedné práci na konkrétních problémech, na všední próze dne. Chce, jak ríká, premoci "ruskou lenost". Jen tak bude možno pokrocit k vytvorení sveta bez útlaku. Zajímá se nejen o dobytí moci, ale i ojejí použití. Odmítá ovšem všechno, co by odvádelo pozornost od vytceného cíle: moci. Je snad až asketicky soustredený jako kdysi puritáni 17. století. Byl cockou, kterou se soustredovaly paprsky revolucní energie. Ve dvacátých letech opetovne tluce na poplach proti byrokratismu, pripravuje družstevní plán výstavby socialismu, refletuje nutnost zprostredkovat trídní boj obcanským mírem, visí základní duležitost všelidských problému. Pozdní Lenin ví o nutnosti udelat (dobrovolnou thermidorizací!) krok k obcanské spolecnosti; k tomu, aby nový dejinný terén byl racionalizován a strukturován. Nikdy nesmísil strategii a taktiku, taktiku a teoretické zduvodnení. Stalinovi se to podle Lukácse stávalo casto. losif Vissarionovic Džugašvili-Stalin (1879-1953) ze strany, která mela být vrcholnou instancí sféry zprostredkování, udelal model pro výstavbu spolecnosti. Obetoval vnitrostranickou demokracii, na které tolik záleželo staré garde bolševiku. Docasné odstoupení od participacních a samosprávných struktur Stalin premenil v príklon k etatismu. Leninovo politické myšlení nebylo Gak ukázal skvele Lukács ve své studii Demokratizace dnes a zítra) centrováno kolem státu. Jeho nástupci už participacní struktury vetšinou používali jenom na zakrytí nadpráví státu a takzvané nomenklatury (o ní Michail Voslenskij, Nomenklatura, Moskva 1991). Nemecký marxistický filosof Ernst Bloch (1885-1977) komentoval zrod byrokratického systému tak, že je to "rozklad, nový Cingischán... se zneužitými insigniemi socialismu". Kritizoval revolucní barbarství jako nerozeznatelné od kontrarevolucního, bližší samoderžaví než socialismu. "Junkersko-militaristický útlak a vrchnostenský duch se udrží i v marxistickém, totálním továrním systému...socialismus bez nejširší demokracie i v jednotlivém živote je jen prušádvím jiného rádu" (Ernst Bloch, Boj ne válka, Politické spisy 1917-1919, 1985). Príciny? Už známý historik Cíny Karl August Wittfogel ukázal jak nadpráví státu roste z naturalizované spolecnosti. Tedy z nerozvinutosti nebo rozrušení sféry zprostredkování. To byl i prípad Ruska: této situaci odpovídal ruský kult bezprostrednosti. Výsledkem byla existence nezprostredkovaných protikladu, které paradoxne do sebe navzájem precházely. Zbývá jediné efektivní zprostredkování. Fenomén velkého strachu. Ten spolecnost atomizuje a brání formování zárodku obcanské spolecnosti, drží jakousi kašovitost, homogenitu spolecnosti. Pak je možné spolecenskou racionalitu (zdánlivou i skutecnou) diktovat bezprostredne z centra. A bolševici zastavili úplné rozklížení Ruska. Liberální vláda nedokázala dát nic jiného, než hesla. Roz-

r 32 LENIN klad ve s~ze urychlila. Jen diktatura to tehdy mohla zmenit, jen astavit anarchii. A využít i rozkolu mezi lidem a inteligencí. Skons duší Oblomova a Rudina. Vznikl kult stroje a výkonu. Kult státu, který mel ale prece postupne odumírat. Co je dobré pro sovetský stát, je dobré i pro revoluci, pro socialismus, znela nová teze. A pricházely nové aktivizující mýty: kolektivizace, industrializace, petiletka.,,industrializace sice mobilizuje, ale nemívá vždy za následek demokratickou participaci" (H.-U. Wehler, Toerie modernizace a dejiny, 1975). V diktature paradoxne vznikal v dobe petiletek pocit svobody: svoboda byla chápána jako podíl na zmenách. Svoboda tedy byla pojata ne jako možnost volby, ale jako boj za premenu sveta. Možnost volby je rozptýlením energie, tvrdil v Nemecku známý teoretik státu a práva Cad Schmitt. Svoboda pro lidi dvacátých a tricátých let v sovetské spolecnosti nastával po vykonání volby a v postupu zvoleným smerem. To byla koncepce, která nebyla jen vecí teorie: byla žita miliony lidí. V sovetské spolecnosti, která realizovala vedome velkorysý modernizacní projekt, postupovala represe a emancipace soucasne: opet v duchu tradice nezprostredkovaných protikladu. Nicméne za iluze, že je možné socialismus nezaložit na osvobození a kultivování obcanské spolecnosti, Rusko draze zaplatilo. Ale pres Jelcina, jak už se ukázalo, k ní cesta v žádném prípade nevedla. Rusové se v dobe Jelcina mohli ptát jako Alexis de Tocqueville v dobe devatenáctého století: "Ale když opuštíme sociální stát našich predchudcu a zbavujeme se jejich institucí, myšlenek a morálního zmatku, co jsme dali na jejich místo?" Velkým dejinným zlomum vždy predcházelo vyvanutí universalistických ideologií a z nich plynoucí ideologické vakuum. Obdoby dnešního zmatku po konci blokového usporádání sveta, které melo ideologický rámec, tu už v evropských dejinách byly: stací pripomenout protestantsko-katolický konflikt, z nehož se vynoril svet souperících národních státu, který jen obtížne smeroval k promenlivé rovnováze sil. Konec barokního universalismu uvolnil prostor pro osvícenství, které do vzniklého vakua expandovalo celé století. Jenže dnes tu je jeden rozdíl: zdedená forma spolecenské racionality, jíž se nevymkl ani sovetský socialismus, je v krizi a nová forma spolecenské racionality, která staví na participaci, teprve vzniká. Racionalistická ideologie je pod ohromnou palbou (na ekonomickém fóru v Davosu zaútocil na evropský racionalismus kdysi i Václav Havel), ve stretu postkapitalistických a restauracních tendencí ty druhé podporuje ohromná vlna iracionality, která zaplavuje svet. I to v dejinách Evropy bylo. Do vakua pronikají náhražkové ideologie: nacionalistické, klerikální, rasistické. Ožívají dávno zapomenuté mýty. Rusko není výjimkou. Leninovu odkazu melo být dávno odzvoneno, ale není tomu tak. f j LENIN 33 Dnešní Rusko prožívá opet zásadní zmeny: a takové konflikty jsou nutne ideologizované. Hroutí-li se dosavadní sféra zprostredkování, potrebuje spolecnost alespon nejakou integraci, a tak je práve v takových obdobích význam ideologií obrovský. Jenže tyto zápasy probíhají jaksi ve "falešné zbroji". Je tu dedictví státne-byrokratického socialismu, v nemž se Leninovi stavely sochy, vycházely v obrovských nákladech jeho spisy, ale málokdo ho skutecne cetl. Cetní konjunkturalisté, kterí dríve plnili stranickými usneseními své knihy, velice svižne zmenili dres. Jako príklad lze uvést filosofa Cipka a dnes už zemrelého historika Volkogonova (1928-1994). Dmitrij Antonovic Volkogonov, profesor filosofie a generálplukovník, který byl vojenským poradcemjelcina, byl v sovetských casech odborníkem na propagandu a v dobe obléhání parlamentu z velitelského místa asistoval u jeho ostrelování. Ten vydal krátce pred svou smrtí životopis Leninuv (vyšel i u nás pod názvem Lenin. Pocátek teroru v Liberci 1996; toto vydání, na rozdíl od nemeckého prekladu Lenin. Utopie und Terror, Dtisseldorf 1994 a anglického prekladu Lenin. A New Biography, New York 1994 nemá odkazy; ceský preklad nebyl porízen z ruštiny - Lenin. Politiceskij portret, Moskva 1993, ale z vydání anglického), který se výrazne liší od všeho, co do té doby napsal. Jestliže je jeho biografie o Stalinovi (Triumf i tragedija. Politiceskij portret I. V. Stalina I-IV, Moskva 1989, vyšlo slovensky jako Triumf a tragédia. Politický portrét J. V. Stalina 1-2, Bratislava 1989) ješte plná ód na Lenina, politický portrét Leninuv (leccos ovšem už naznacovala Volkogonovova kniha otrockém: Trotzki. Das Janusgesicht der Revolution, Dtisseldorf 1992) je nejen cennou sbírkou informací, ale také antikomunistickým pamfletem bez skutecné koncepce a poctivé snahy pochopit dobu i Lenina samého. To konstatoval mimo i jiné i známý disident a historik Roj Medvedev. Tehdy všichni v Rusku hodne mluvili o demokracii, ale málkdo vedel, co si pod tím má predstavit. V listu Le Monde byla otištena karikatura Jelcina, který ríká šoférovi: "Smerem k demokracii!". A ridic odpovídá otázkou: "A vy znáte cestu?" Renesancí v té dobe procházela pravoslavná církev, která jako jedna z mála institucí disponovala celoruskou strukturou. Bylo tu také dedictví minulé ideologie, která znetvorila marxismus k nepoznání a bylo tu také dedictví disentu. V ruském disentu fungovaly tri proudy: marxistický (nejvýznamnejší osobností byl Roj Medvedev, který zacátkem devadesátých let pusobil jako spolupredseda Socialistické strany pracujících), liberální (Andrej Sacharov) a tradicionalistický (Alexandr Solženicyn). Do toho všeho vstupovala tvrdá kritika minulosti, která ale místy vytvárela místo mýtu antimýtus a nihilisticky popírala i skutecné hodnoty. Bylo neštestím ruské demokracie, že ji mely v ocích západní verejnosti reprezentovat lidé, kterí meli ze své aparátcické praxe autoritárské návyky v myšlení i jednání. Jelcin byl jen jedním, i když nejvýznamnejším príkladem. Je pikantní, že práve on vedl zápas

34 LENIN proti "leninskému dedictví" a na druhé strane opozice, která se Lenina dovolávala, si pocínala, jako by ho nikdy necetla. Co muže tato dnes znovu konfliktní postava ríci dnešnímu Rusku? Vladimír Iljic Lenin patrí nepochybne mezi nejvetší postavy dvacátého století. Události od zacátku prestavby ovšem daly v mnohém vyblednout zári jeho myšlenkového odkazu. Má jeho ucení dodnes inspirující sílu pro Rusy? V dnešním kontextu máme lepší možnost než dríve kriticky zhodnotit podstatu a meze leninismu, vyrovnat se s jeho odkazem. Leninismus se z dnešní perspektivy jeví jako jeden z možných a historicky podmínených proudu v marxismu, který si - pokud jde o jeho genezi - lze težko odmyslit od specificky ruských podmínek a ruské myšlenkové tradice. Jeho formátu ovšem dnes (nejen v Rusku!) nedosahují ani jeho kritici, ani jeho obhájci. Rada lidí soudí, že vlastne už od popravy svého bratra se stal mladý Vladimír Iljic Uljanov revolucionárem. To bylo roku 1887... Pak prišla právnická studia, doktorát v Kazani, advokátská praxe v Peterburgu, 1896-1899 vyhnanství na Sibiri; po nem už vystupoval po jménem Lenin. Od roku 1900 pobýval v cizine, v Mnichove, na který vzpomínala Nadežda Konstantinovna Krupská jako na dobu relativne štastnou, založil Jiskru s Juliem Osipovicem Martovem (Cederbaumem, 1873-1923) a Georgijem Valentinovicem Plechanovem. Od roku 1903 vedl bolševickou frakci, 1912 se stal vudcem revolucních skupin v sociálne demokratické strane a vydavatelem Pravdy. V dubnu 1917 se v zapeceteném vagónu pres válcící Nemecko dostal zpet do Ruska, které od zacátku brezna 1917 už nemelo cara. Dubnové teze, podpora predání veškeré moci sovetum, požadavek okamžitého míru, cervencový neúspech a útek do Finska, to byly milníky na ceste k revoluci... A ta prišla v listopadu 1917, po peti letech se sovetská moc pretavila do podoby Svazu sovetských socialistických republik. Souborné vydání jeho spisu bylo pripraveno až v letech 1923-1926 a obsáhlo 20 svazku: poslední má už 55 svazku. Lenin, který od roku 1924 už nebyl mezi živými, byl Stalinem prirazen ke klasikum marxismu, pres odpor Krupské, jeho manželky, se stal novým svatým. Stalin potreboval pláštík leninismu, kult Lenina, aby se sám mohl postavit na místo neomylného vudce. Pod heslem leninismu byla likvidována leninská stará garda bolševické strany, která byla zbavena svobody. Pod heslem leninismu byla vnucována vule všem komunistum celého sveta a jeho linie byla vyhlašována za jedinou možnou. Za bolševizací se do znacné míry skrývala nakonec premena komunistických stran ve stalinský monolit, útok na i to dobré ze sociálne demokratických tradic, transformace komunistických stran v údernou pest naplnující vuli vudcu. Je toto vše slucitelné s Leninovým odkazem? Leninovým osudem bylo Rusko, zeme, která se od 60. let 19. století vydala opoždene, ale velice rychle na dráhu kapitalistického vývoje. Prekot- LENIN 35 né tempo techto zmen zostrovalo napetí v zemi, jejíž revolucní potenciál nebyl prehlédnutelný ani pro vnejšího pozorovatele: už Marx vycítil, že v Rusku nazrává strašná sociální revoluce. Narodnici této revolucní výzve nebyli právi a ztroskotali. Po zhroucení jejich radikálního teroristického seskupení prišlo v 90. letech na ruské revolucní scéne oživení ducha revolty. Jeho nositeli byli už marxisté (i když se pozdeji od marxismu nekterí odvrátili): Sergej Nikolajevic Bulgakov (1871 1944), Nikolaj Alexandrovic Berdajev (1874-1948), Semjon Ljudvigovic Frank (1877-1950), Michail Ivanovic Tugan-Baranovskij (1865-1919) a nejvýznamnejší z nich, Georgij Valentinovic Plechanov. Plechanov byl svobodomyslný muž a vynikající teoretik: od roku 1903 se ale rozešly jeho cesty s cestami Leninovými. Plechanov nakonec nešel ani s bolševiky, ani s menševiky. Samostatným myslitelem byl i Alexandr Malinovskij (1873-1927), známýpod pseudonymema. Bogdanov. Ten pod vlivem Machovým hledal vlastní formu marxismu, Leninem ostre kritizovanou, která se ale nakonec blížila pozdejším systémovým teoriím, které predjímal. Bogdanov opuští dialektiku, místo ní dosazuje organizacní proces. Místo evoluce u nej stojí tvurcí transformace bytí. V letech 1913-1915 vzniká jeho Tektologie, která hlásá vedomé zásahy cloveka do prírody a lidského života za úcelem eliminace živelnosti. Filosofie se stává v tomto pojetí cinem a premenou sveta i cloveka (srv. napr. výbor z jeho spisu A. A. Bogdanov, Voprosy socializma, Moskva 1990 a Na perelome: Filosofskije diskussii 20-ch godov, Filosofija i mirovozzrenije, Moskva 1990, s. 422nn.). I Leninovým vyznáním se stává cin; úloze osobnosti v dejinách nestojí v ceste znalost historické nutnosti: ba práve naopak. Poprava bratra Alexandra a cetba Cernyševského udelaly podle nekterých autoru z Lenina revolucionáre. Ale i on mel své období krize: byly to perné roky 1903 a 1904, kdy krizí procházelo i ruské sociálne demokratické hnutí. Spory uvnitr sociální demokracie se týkaly toho, jakou podobu má strana mít. Georgij Plechanov, Vera Zasulicová, Pavel Akselrod a jejich stoupenci chteli vystavet stranu federalisticky, na demokratických principech. Lenin ovšem zduvodnene namítal, že v ruských podmínkách to povede k neakceschopnosti strany. Prísný centralismus se do poloasijského, barbarského Ruska hodí více. V pracích Co delat? a Krok vpred, dva kroky vzad tento názor prosazuje proti svým prátelum, které už napríšte bude potírat jako menševiky. Lenin prekonal svou krizi, která souznela s krizí celého hnutí. Rešením byl obrat k dejinotvorné vuli, která se neohlíží na žádná omezení. Sociální demokraté Západu verili možná Gottfriedu Kellerovi, že "pravda nám neutece". Príliš skládali nadeje v automatismus pokroku a v dejinnou zákonitost. Pro Lenina není clovek ani tolik "homo faber" jako spíše jednající vule. Postrehl to už Akselrod, když srovnával Lenina s Rousseauovým žákem Robe-

L I 36 LENIN spierrem. I Lev Davidovic Bronštejn- Trockij (1879-1940) mel tyto pocity vuci Leninovi. Lenin prekonal svou krizi tím, že nalezl pudu bezprostrednosti pravdy: osvobozující cin. Tento zážitek pozice bezprostrednosti dal Leninovi vytrvalost v boji proti carskému režimu, onu nezávislot na všem a na všech, kterou tolik obdivoval, jak už jsem se zmínil, ceský sociální demokrat Vlastimil Tusar Gak vzpomíná anglický diplomat Bruce-Lockhart). Jeho myšlenkový svet mel prísnou vnitrní logiku bez ohledu na zdánlivé vnejškové neduslednosti: v mnohém se ovšem podobal predmarxovským revolucním ideologiím tím, že emancipaci jako obnovení práv bezprostrednosti zakládal na vyrazení zprostredkujících clánku, jako jsou trh, zastupitelská demokracie, volný obeh idejí a informací. Jestliže Bernstein založil emancipaci delnické trídy na integraci delnické trídy do expanze sféry zprostredkování, první svetová válka i poválecná krize tuto orientaci zpochybnila: práve sféra zprostredkování procházela procesem desintegrace. Sociální demokracie príliš podléhala autonomizaci každodennosti: Lenin proti ní kladl osvobodivý cin. Lenin tuto vnitrní strukturu svého myšlenkového sveta posiloval promýšlením ruské revolucní tradice, radikální, v níž se emancipace spojuje s vyrazením zprostredkujících clánku. Obnovení práv bezprostrednosti se napríklad u Michaila Alexandrovice Bakunina (1814-1876), Pjotra Nikitice Tkacova (1844-1885) nebo Pjotra Alexejevice Kropotkina (1842-1921) spojuje s oprošteností, naturalizací spolecenského života: Karel Marx naproti tomu ji stavel na universálním zprostredkování. Vedle Bakunina tu prichází v úvahu Pjotr Grigorjevic Zaicnevskij (1842-1896), který roku 1862 ve vezení napsal prohlášení Mladé Rusko. Tento muž, který stál v cele ruských jakobínu.blanquistu (mimochodem, termín diktatura proletariátu je blanquistického puvodu!) prohlašoval: "Budeme postupovat dusledneji, než velicí jakobíni roku 1792. Nezalekneme se, kdyby pád soucasného režimu vyžadoval trikrát tolik krve než bylo prolito jakobíny. V neotresitelné víre v sebe sama, v naše síly, v sympatii lidu pro naši vec, ve víre ve slavnou budoucnost Ruska, jemuž je sverena mise uskutecnit jako první zeme socialismus, vyhlásíme heslo: sáhnete k sekere!" Ti, kterí uskutecnili tu nejduslednejší revoluci, bolševici, se skutecne cítili být moderními jakobíny: pred revolucí, v revoluci i po ní. Lze vycítat bolševikum sklon k radikálním prostredkum? Rusko bylo zaostalou zemí, která byla jen vnejškove "pozápadnena". Osvobození rolníku rolníku nebylo darem caru: bylo vykoupeno mimo jiné 1184 pozdviženími rolníku za léta 1826-1861. Alexandr II. provedl kompromisní agrární reformu, po níž následovalo více než 1200 akcí rolnického protestu. Polovina rolníku žila v neustálém dotyku s hladem: roku 1892 to znamenalo 41 milionu lidí, zatímco ve mestech, kam také proudil príliv chudáku z venkova, žilo tehdy 12 milionu. Chudí putovali za Ural, kde doufali uniknout bíde a útlaku. Jejich touha se ale zrídka naplnila. LENIN 37 Na rozdíl od narodniku si Lenin neidealizuje rolnické masy: jejich živelnost mu neimponuje. Budoucnost Ruska vidí v jejich zkáznení predvojem uvedomelých profesionálních revolucionáru. Vládlo-li tehdy Rusku 150 tisíc velkostatkáru, proc by v zájmu zeme nemohlo tuto úlohu plnit 240 tisíc bolševiku (tesne pred revolucí nebylo v Leninove strane více lidí)? V díle Co delat? (1902) spojuje premenu Ruska s pevnou revolucní organizací, stranou profesionálních revolucionáru. V carismu by bezbrehá vnitrostranická demokracie byla pro stranu zkázou. Živlem Leninovy neklidné duše není traktát a systematický výklad, i když, chce-li a je-li to nutno, je ho schopen podat na vysoké úrovni. Nejlépe se cítí v ohni polemik. Jako kdusi Bakunin, Necajev, Tkacov a jiní velicí revolucionári Ruska. Rozbíjí zvyky zdedené z predchozí myšlenkové kultury, brání ontologizacinebo gnoseologizaci marxismu v návaznosti na dobové proudy: v popredí musí být revolucní cin lidské vule. V prázdném prostoru vycišteném polemikou vznikne puda pro odhodlaný cin, který skoncuje s poplatností pouhým danostem. Paradoxní stránkou Leninovy strany je to, že musí být uvnitr zbavena prirozených vazeb, aby je mohla v celé spolecnosti obnovit; i Leninova strana je jednotou mnoha paradoxních protikladu. Po opadu revolucní vlny roku 1907 se mnoho lidí z rad marxistu obrací k otázkám ontologie a gnoseologie: Lenin polemicky ve svém Materialismu a empiriokriticismu (1908) jejich snahy vyvrací. Chybou ovšem bylo myslet si, že Lenin chtel v této práci (vydána byla 1909) podat nejakou svou koncepci teorie poznání, definici hmoty, výklad filosofických dusledku krize fyziky. Ne, jeho nescetné polemiky mely jediný cíl, a to soustredit pozornost na to podstatné... na dialektiku revoluce, na cloveka a jeho revolucní úkoly. Jeho polemiky vycištují terén, který muže sloužit rozpoutání dejinotvorné vule. Taj je treba chápat jeho kritiku Valentinova, Juškevice, Bermana, Bogdanova, Lunacarského, Vogta, Biichnera, Moleschotta, Avenaria, Macha, Duhema, Poincarého, všech možných odrud kantovcu a humovcu. Jde o jediné: praxe, prevratná praxe (tedy nikoli jakákoli praxe) je rozhodujícím kritériem materialistické teorie poznání. Je-li hledisko života a praxe rozhodující pro teorii poznání, neodvádejí gnoseologické otázky od marxismu, od revolucní praxe: naopak. Je-li skutecnost jednotná ve své materiálnosti, zarucuje to, že mužeme akcí založenou na poznání sveta tento svet menit. S Dietzgenem odsuzuje jako nejodpornejší stranu pozici stredu: Lenin bude vždy videt produktivnost jen na stranu protikladu. Metafyzikum nesmí být dána šance zúžit operacní prostor pro revoluci: proto je vytlacuje i z pole spojeného s dobovou krizí fyziky. Calvin kdysi hlásal "jedinému Bohu sláva!" Výlucná pozornost Leninova patrí revoluci a s ní spjaté perspektive. Je Lenin rudý Calvin? Snad: stejný smysl pro disciplínu, pro dejinotvornost determinované vule, pro organizaci, pro tvorbu nového sveta, silné historické cítení, smysl pro úplne nový zacátek v dejinách.

~~.~'.m"_"-,.-.. -..., N Lenin se chystá na tento zacátek: nazrává nový dejinný pohyb v Rusku, v Evrope, v celém svete. Jde o jeho zvládnutí prostrednictvím revolucionárské organizace. Ta si musí osvojit dialektické myšlení a vetlit ho v revolucní praxi: proto za První svetové války studuje Lenin predevším Hegela (Filosofické sešity ale vyšly až roku 1929-1930 a sehrály velkou roli pri rozvoji marxistické teorie; príkladem muže být jejich vliv na Lukácse). V dialektice hledá spojení pevnosti zákonu a pružnosti forem myšlení i jednání, determinace a svobodné, dejinotvorné vule, která má menit spolecenskou realitu a vytváret novou skutecnost... Proto chce císt Hegela materialisticky. A dlužno ríci: cte ho s porozumením. Zajímá ho všestranná pružnost pojmu, hluboký smysl myšlenek o premene ideálního v reálné, kvalitativní skoky, produktivnost rozporu. V Hegelovi mu jde o Rusko, o revoluci, o sebe sama. Zjištuje s úžasem, kolik má spolecného Marxovo lícení kapitalistické dejinné skutecnosti a svet Hegelova myšlení a svet Hegelova myšlení: bez Hegelovy Logiky nelze Kapitál pochopit! Shledává u Hegela pod príkrovem idealistického rámce prvky historického materialismu, procesuálního chápání pravdy. A znovu vyzdvihuje: produktivnost protikladu! Svou myšlenkovou pružnost osvedcuje Lenin v rade zkoušek: v revoluci 1917, stejne jako dialektickou analýzou dejinné situace prokazující svou prevahu vuci pouhému lineárnímu kauzálnímu myšlení pri hodnocení brestlitevského míru (mimochodem, Lenin patril mezi nejcitlivejší ctenáre díla O válce, které zanechal po sobe talentovaný pruský myslitel Carl von Clausewitz). Aniž bych chtel smešovat formy filosofického myšlení a vojenské uvažování v divizích, prece si nemohu odpustit poznámku, že nemectí generálové i stará bolševická garda myslili v kategoriích rozvažování. Lenin svuj dialektický pohled na soucasnou situaci prosadil a zachránil revoluci. Nemecký generál Hoffmann pohrdave ríkal: "Je to nejsmešnejší válka, jakou jsem kdy zažil. Vede se témer výlucne ve vlacích a automobilech". Po podpisu brest-litevského míru 3. brezna 1918 následovaly urážky Ruska: Lenin byl byl podle Isaaca Deutschera (životopisce Trockého) "odhodlán vyprázdnit až do dna pohár ponížení". Generálové mysleli na bezprostrední zisky, starí bolševici na bezprostrední ponížení revoluce: Lenin myslel dialekticky, vedel, že ústupový pohyb je zprostredkujícím momentem budoucího pohybu vpred, umožneného revolucním pohybem mas v celé Evrope. Generálové mysleli (a starí bolševici bohužel také) v kategoriích 19. Století, o kterém se bude casem tvrdit, že skoncilo na bojištích roku 1914. Svet masových jatek, svet prevrácení hodnot, zvratu manipulativní racionality v iracionalitu obracející se proti lidem patril už dvacátému století. Leninuv spolubojovník z roku 1917, bývalý menševik a pak bolševik vlastní uvedomelou volbou, Lev Trockij, kdysi roku 1901 oslovil 20. století: prináší sice hlad, vraždy, utrpení, ale odhodlaného optimistu LENIN 39 toto vše nezlomí: toto vše je prece pouhá prítomnost! Trockého a Leninova nadeje patrila budoucnosti, kterou chteli svými ciny priblížit. Cas pro tuto nadeji prišel po listopadu 1917. Lenin se stal aktérem vrcholného dejství ruské revoluce. Už v díle Co delat? se Lenin vracel k "teorii užitecných snu" Dmitrije Ivanovice Pisareva (1840-1868): je-li stycný bod mezi snem a životem, jsou sny nikoli necím škodlivým, ale naopak pobídkou k cinum. Takovými sny tehdejší Rusko žilo: rostla z toho ona zvláštní atmosféra entusiasmu, nadšení, která paradoxne vrcholila v dobe války: v letech 1916-1917. Z ní se snad zrodila také Leninova vlivná kniha Stát a revoluce (1918), svou dikcí pripomínající francouzské revolucionáre let 1792-1794, stejne jako projevy Parížské komuny roku 1871. Komuna mela být pred obrazem nového, sovetského státu. Marxova idea diktatury proletariátu (která u Marxe znamená konstitucní diktaturu, která nepopírá svet obcanských práv, konstitucní diktaturu, rekli bychom, v rímském duchu) se mení v diktaturu avantgardy utlacených, pricemž jsou touto diktaturou vyrazeny zprostredkující clánky: nové spolecenství bezprostrednosti je neslucitelné se starou politickou kulturou, s trhem, s volným, chaotickým obehem idejí a informací. Stát bude odumírat, i když Lenin neví, jak dlouho bude tento proces trvat. Kde je stát, tam není svoboda. Kde je svoboda, tam už není stát. Nemluví tady z Lenina ruská anrchistická tradice od Bakunina až po Kropotkina (Kropotkin privítal kladne dílo Stát a revoluce!)? Jiste, Lenin právem poukazoval na krizi tradicní manipulativní politické kultury, vcetne zastupitelské demokracie: i dnes se ostatne mluví o její prohlubující se krizi a známí politologové pochybují o tom, zda se více zemí stane demokratickými a zda je za všech okolností tím nejracionálnejším modelem politického usporádání (tak napríklad Samuel Huntington). Zkušenost asijských despocií ovšem na druhé strane ukazovala, že nesvoboda vyrustá práve z naturálnosti vztahu, z vyrazení sféry zprostredkování, z atomizace spolecnosti a byli to práve marxisté, kterí na to poukázali. V marxismu existovala ovšem ve dvacátém století i jiná koncepce státu, než ta, která se prosadila v SSSR, koncepce, na kterou navázal západní marxismus (napríklad Nicos Poulantzas a Perry Anderson): u jejích pocátku byl významný italský marxista Antonio Gramsci. Stát podle nej není jen nástrojem represe a nadpráví vládnoucí trídy, ale opírá se ve svém organizacním a racionalizacním úsilí i o urcitý (treba omezený) sociální konsensus. Tento muže být samozrejme (a dnes v rostoucí míre také je) získáván manipulací. Zajímavé je, že Leninuv drívejší oponent a pozdeji verný spolubojovník z revoluce, Lev Davidovic Trockij, už roku 1904 varoval ve spisu Naše politické úkoly, že Leninovo úsilí muže vyústit ve zrízení "orthodoxní theokracie". "Leninovy metody vedou k následujícímu výsledku: nejprve nastoupí

J A 40 LENIN stranická organizace (volební výbor) na místo celé strany, potom zaujme ústrední výbor místo organizace a nakonec nahradí jediný "diktátor" ústrední výbor... " Toto Trockého varování melo ovšem svou platnost tehdy, kdy už fakticky na cele strany nestál velkorysý Lenin, ale o absolutní moc usilující Stalin. Leninuv model strany až príliš závisel na kvalite vudcu. Trockij roku 1904 odmítá také Leninuv pokus sbližovat jakobíny a sociální demokraty, i když mezi nimi jsou podobnosti. Ale co mají delat sociální demokrati s guillotinou? První hlava, která by padla, by byla "lví hríva" Marxova. Trockij tehdy ironizoval Leninovo videní príkrých stranických rozporu: je tím blízký Robespierrovu rozlišování jenom dvu stran: dobrých a špatných obcanu. Trockij tvrdí, že absolutne uniformní strana speje k "diktature nad proletariátem". "Úkoly nového režimu budou tak mnohostranné, že vubec nemohou být rešeny jinak, než v souteži mezi ruznými metodami vedecké a politické povahy, bude zapotrebí dlouhých "srážek" a systematického boje nejen mezi socialistickým a kapitalistickým svetem, nýbrž i mezi mnoha smery uvnitr socialismu... Ale tento komplikovaný úkol nemuže být vyrešen tím, že se postaví nad proletariát pár dobre vyhlédnutých lidí...nebo osoba, vybavená mocí likvidovat a degradovat". Je treba ale ríci, že za Lenina byla v rámci staré bolševické gardy zcela samozrejmá svoboda názoru. Lenin stavel na tom, že síla bolševické strany je v dejinotvorné vuli a ta vyrustá ne z pouhé touhy po moci, ale z tvurcích snu v oblasti vedy, umení, politiky, ekonomie. Revoluce prinesla skutecne také v atmosfére osvobozené fantazie obrovské vzepetí tvorivosti: vítezství Stalinovo, jeho rosoucí moc nad lidmi ústící v masovém porušování zákonnosti (a dokonce i v justicních vraždách) byla spjata s jeho spoutáním tvorivosti, fantazie (která prece protirecí moci despoty), se zabitím snu a utopie. Lenin chce (podle Ernsta Blocha) reálnou utopii, tj. utopii radikální. Ta je neslucitelná s nejakým dosaženým stavem: naopak znamená stále otevrený a nikdy nezavršený proces, horizont mobilizující tvorovou energii lidí. Tím jeho posleství strhlo myslitele typu Ernsta Blocha (1885-1977),který ve stejném roce, kdy Lenin psal svuj Stát a revoluce prišel s knihou, která predjímala jeho další filosofickou cestu: s Duchem utopie (1918).Stalin (a systém s jeho jménem spojený) musel ducha radikální utopie zabít, aby se mohla upevnit jeho diktatura. Vytvoril se tak podle Blocha systém "se zneužitými insigniemi socialismu". Stalin omezil socialismu jen na úzce pojatou modernizaci (predevším hnal vpred budování nových výrobních kapacit) a velmocenské ambice nového státu, který se až príliš zhlédl v dedictví ruských caru. Dokázal mobilizovat pro své cíle lidi, ale jak už receno, industrializace sice mobilizuje, ale nemívá to za následek vždy demokratickou participaci. Rusko toho bylo pres ohromné vzepetí revolucní iniciativ dokladem. V Rusku soustredení zdroju a moci spojené s industrializacním tahem znicilo demokratickou participaci, LENIN 41 kterou Lenin predpokládal a o níž premýšlel zejména tesne pred tím, než ho nemoc vyradila z politického života definitivne. V Lukácsove skvelé skice Demokratizace dnes a zítra se lze docíst více o tom, co mohou pro perspektivu demokracie všedního dne Leninovy podnety znamenat. V devadesátých letech v Rusku hrozilo z možná stále hrozí nebezpecí, že i malé a slabé zárodky demokracie znicí zkušenost bídy a chaosu. Zkušenost "tatarského jha" Rusum vštepovala to, že je silný a centralizovaný stát je nutností. Zkušenost Jelcinovy smuty bude možná pusobit stejne. Západ se porád bojí totality v Rusku. Jenže americký president Truman se kdysi vyjádril, že séme totality klící v bíde a frustraci. A nejlepší zárukou demokracie je udržet nadeji na zmenu k lepšímu pri živote. To vyžaduje velkorysý projekt zmeny k lepšímu. Lenin ho mel (at už dnes vidíme sebepresneji ruzná jeho omezení daná dobou a historickým kontextem) a tím byl schopnost strhnout na sebe iniciativu. V soucasném Rusku bychom mezi politiky takovou osobnost težko hledali: a i kdyby, nezakrylo by ji houští mediálních lží, polopravd a banalit?