VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Problematika náhradní rodinné péče

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Problematika náhradní rodinné péče Bakalářská práce Autor: Monika Hamanová Vedoucí práce: PhDr. Vlasta Dvořáková, PhD. Jihlava 2015

Anotace Tato bakalářská práce je zaměřena na problematiku náhradní rodinné péče. Teoretická část bakalářské práce se zabývá historií osvojení a pěstounské péče a také systémem náhradní rodinné a ústavní péče. Praktická část, představuje zpracování výsledků výzkumu. Výzkumné šetření bylo provedeno pomocí anonymního dotazníku, který obsahuje 17 otázek. Výsledky výzkumu jsou zpracovány do tabulek a grafů. Klíčová Slova Historie, osvojení, pěstounská péče, ústavní péče Annotation This bachelor s thesis is focusing on the topic The issue of foster care. The theoretical part of the thesis deals with the history of adoption and foster care as well as a system of foster care and institutional care. The practical part presents the results of research. The survey was conducted using an anonymous questionnaire containing 17 questions. The results of the study are presented in tables and graphs. Key words History, adoption, foster care, institutional care

Poděkování Ráda bych především poděkovala PhDr. Vlastě Dvořákové, PhD., za odborné vedení, laskavý přístup, cenné rady, ochotu a čas, který mi věnovala. Dále bych chtěla poděkovat všem porodním asistentkám, které mi věnovaly svůj čas

Čestné prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

Obsah 1 Úvod...8 1.1 Cíl a hypotézy...9 1.1.1 Cíl...9 1.1.2 Hypotézy...9 2 TEORETICKÁ ČÁST... 10 2.1 Historie náhradní rodinné péče... 10 2.1.1 Historie osvojení... 10 2.1.2 Historie pěstounské péče... 12 2.2 Formy náhradní rodinné péče... 13 2.2.1 Osvojení... 14 2.2.2 Mezinárodní osvojení... 18 2.2.3 Pěstounská péče... 18 2.2.4 Pěstounská péče na přechodnou dobu... 20 2.2.5 Poručenství a opatrovnictví... 21 2.3 Zprostředkování náhradní rodinné péče... 23 2.3.1 Proces svěření do osvojení... 24 2.4 Ústavní péče... 24 2.4.1 Klokánek rodinná alternativa ústavní péče... 26 3 PRAKTICKÁ ČÁST... 27 3.1 Metodika výzkumu... 27 3.2 Charakteristika výzkumného vzorku... 27 3.3 Průběh výzkumu... 27 3.4 Zpracování získaných dat... 27 3.5 Výsledky výzkumu... 28

3.6 Analýza a interpretace hypotéz... 45 4 Diskuze... 51 4.1 Doporučení pro praxi... 56 5 Závěr... 57 Seznam literatury... 58

1 Úvod Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk dosáhnout. Franc Kafka Jako téma bakalářské práce jsem si zvolila Problematika náhradní rodinné péče. Toto téma jsem si zvolila, protože si myslím, že se mě, jako budoucí porodní asistentky velmi dotýká, avšak jsem se s ním v praxi ještě nesetkala. Pro většinu žen je těhotenství a následné mateřství šťastnou událostí, někdy však dojde k situaci, kdy žena mít dítě nemůže, nebo své dítě přijmout nechce. V takových případech nastupuje systém náhradní rodinné péče, který se snaží pomoci jak samotnému dítěti, tak rodinám, které se dítěte vzdávají nebo ho naopak chtějí do své rodiny přijmout. Vzhledem k tomu, že neplodných páru stále přibývá, je problematika náhradní rodinné péče často diskutovaným tématem, o kterém však mnoho lidí málo ví. V této práci jsem chtěla tuto problematiku nastínit. V teoretické části je popsána historie, formy náhradní rodinné péče, ústavní péče a jejich zprostředkování. V praktické části bylo mým cílem zjistit, jaká je informovanost porodních asistentek v problematice náhradní rodinné péče. Dotazník měl 17 otázek, které jsou zpracovány do tabulek a grafů. 8

1.1 Cíl a hypotézy 1.1.1 Cíl Zjistit informovanost porodních asistentek v problematice náhradní rodinné péče 1.1.2 Hypotézy Hypotéza č. 1: Předpokládám, že více než 50 % porodních asistentek má pocit, že má nedostatek informací v péči o ženu, která se vzdává svého dítěte. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že více než 50 % porodních asistentek uvede dětský domov jako jeden z typů náhradní rodinné péče. Hypotéza č. 3: Předpokládám, že více než 50 % porodních asistentek se domnívá, že jednotlivec osvojit dítě nemůže. Hypotéza č. 4: Předpokládám, že více než 70 % porodních asistentek ví, co znamená pojem mezinárodní adopce. Hypotéza č. 5: Předpokládám, že celková informovanost porodních asistentek bude v oblasti náhradní rodinné péče vysoká. 9

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Historie náhradní rodinné péče 2.1.1 Historie osvojení Osvojení nebiologického dítěte má své kořeny již v pravěku, a proto můžeme mluvit o poměrně dlouhé historii. Současně se ale setkáváme s tendencí opačnou a to je usmrcování nebo odkládání dítěte, kdy v dobách válek a hladu bylo dítě považováno za přítěž. K prvním adopcím docházelo ve starém Římě, kde je v zákonu uvedeno adoptio natura imitatur, což znamená, že vztah mezi osvojencem a osvojitelem je podobný jako vztah mezi dítětem a jeho vlastními rodiči (Matějček 1999). Vývoj adopce Vodák (1967) rozděluje do několika fází. Fázi první představuje starý Řím, kde osvojení probíhalo ve vyšších společenských vrstvách a to především k zajištění pokračování rodu a majetku. Do fáze druhé řadíme dle Vodáka (1967) středověk a novověk až do konce 18. století, kde vlivem křesťanství zaznamenáváme zásadní obrat v péči o opuštěné děti. Formálně zatím adoptuje děti pouze šlechta. Bohatí a bezdětní manželé chtějí zajistit kontinuitu rodu a majetku, nebo hledají náhradu za vlastní zemřelé děti, avšak obyčejný lid příliš často přijímá opuštěné dítě za své, z jiných důvodů jako levnou pracovní sílu. Začínající se zřizovat útulky a nalezince. První zmínky o útulku sahají až do roku 335, kdy byl v Konstantinopoli založen první útulek. První nalezinec vznik roku 787 v Miláně, avšak již dříve v některých kostelech existovaly určité nádoby, do kterých mohla matka své nechtěné dítě odložit. Roku 1198 nechal papež Inocenc III. zřídit klášter v Římě s tzv. tornem, který můžeme považovat ze předchůdce dnešních babyboxů, protože se jednalo o otočnou schránku ve zdi, která umožnila nemanželským matkám odložit své dítě v noci, aniž by je někdo poznal. Nalezince byly trvalou zásobárnou dětí pro adopci. Osudy sirotků a odložených dětí byly většinou žalostné, protože fungovali jako levná pracovní síla, měli ten nejnižší společenský status a přežívali z milodarů (Matějček, 1999). Fázi třetí dle Vodáka (1967) představuje doba osvícení, kdy se nalezinec stává obecnou potřebou. V roce 1784 vznikl vídeňský nalezinec a o pět let později vznikl pod patronací císaře Josefa II. nalezinec pražský. Nově vznikají sirotčince, což je pokročilejší forma ústavní péče o odložené dítě. 10

Důraz se přesouvá z pouhé záchrany života dítěte na jeho výchovu, který by měla být řádná, zdravá, přírodní, pracovní a společnosti k užitku. Nalezince sice zachraňovaly děti před časnou smrtí, nikoliv však před smrtelným onemocněním, které představovaly především infekční nemoci z nedostatku hygieny. Pražský nalezinec vykazoval úmrtnost asi 70 %. Existovaly jen dvě skupiny osvojitelů a to buď bezdětní zámožní manželé, nebo pěstouni, kteří si dítě ponechali i po 6. roce věku. Otázky náhradní rodinné péče se dostávaly do popředí po velkých válkách, které byly vždy spojeny s velkým přílivem sirotků (Matějček, 1999). Jinak tomu nebylo ani po 1. světové válce. Období první republiky se projevovalo velkým rozvojem osvojení a pěstounství, a proto právě toto období Vodák (1967) považuje za čtvrtou fázi historie adopce. Osvojení se ve většině zemí upravuje zvláštními zákony, a proto byl vytvořen celostátní program na ochranu dětí a objevují se i první dětské domovy. Roku 1928 byl přijat zákon č. 56/1928 Sb., o osvojení, který byl účinný od 16. 4. 1928 do 31. 12. 1949. Osvojit dítě nemohl manželský pár, který měl vlastní děti, žena, které porodila dítě mimo manželství a osoba, která ještě nedosáhla 40 let věku. Dle zákona bylo možné osvojit i zletilé osoby. Pokud nastala situace, že rodiče na osvojení měli rozdílný názor, rozhodl názor otce. Vyživovací povinnost se automaticky nepřeváděla na osvojitele, to znamenalo, že pokud osvojitelé nebyli schopni dítě vyživovat, zůstala vyživovací povinnost stále na původní rodině (Novotná a Průšová, 2004). Za fázi pátou Vodák (1967) považuje období po 2. světové válce, kdy u nás byla preferována výchova kolektivní namísto výchovy rodinné. Novotná a Průšová (2004) uvádí, že koncem roku 1949 byl přijat zákon č. 265/1949 Sb., který přinesl posun v procesu osvojení. Tento zákon zakotvil rovnoprávnost mužů a žen, a dětí narozených v manželství i mimo něj. Zákon stanovil, že již nebylo možné osvojit zletilého a osvojení muselo být dítěti ku prospěchu. Ani podle tohoto zákona však osvojitel nepřebíral automaticky vyživovací povinnost. Pokud osvojitel nebyl schopen dítě vyživovat, musela tuto povinnost nadále plnit původní rodina. Vodák (1967) uvádí, že změna nastává roku 1963, kdy vstupuje v platnost zákon o rodině, kde je rodina dána zpět na první místo mezi výchovnými institucemi a otevírá se možnost osvojení, pěstounské péče a vznik dalších forem náhradní péče o dítě. 11

2.1.2 Historie pěstounské péče Historie adopce má své kořeny především v odkládání přespočetných a nežádoucích dětí, zatímco za předchůdce pěstounské péče můžeme považovat existenci kojných, kdy bylo kojení možné koupit za peníze či jiné materiální výhody. S institucí kojných, opatrovnic a chův se setkáváme ve starověku. Ve starém Římě se kojné shromažďovaly pod sloupem, který se nazýval Columna Lactaria, kde své služby nabízely a mohl si je kdokoliv najmout (Matějček, 1999). Kojné a chůvy běžně patřily mezi služebnictvo ve šlechtických sídlech a domácnostech bohatých rodin. V období renesance nebylo například ve Francii výjimkou, že městská rodina svěřila dítě na dva roky najaté kojné na venkově. Pokud dítě přežilo, rodina ho po dvou letech přijímala zpět. Přežití dítěte však bylo ojedinělé. Funkce kojných plynule přechází v pěstounskou péči a na konci 18. století se z kojných a chův stávají pěstouni. Dítě je posíláno z nalezince na venkov k pěstounce, kde pobývá šest let. Pěstounka byla většinou žena chudá, matka vlastních 4-6 dětí a za výchovu dítěte brala skromný plat. Na výchovu dítěte dohlížel farář nebo lékař, který každý měsíc musel potvrdit, že dítě stále žije. S tímto potvrzením si pěstounka mohla vyzvednout svou měsíční odměnu v pokladně nalezince. Po ukončení šestého roku dosahuje dítě tzv. normálního věku a musí být vráceno zpět do ústavu. Pěstoun se mohl o dítě starat i nadále, avšak bezplatně. V ústavu dítě přetrvalo jen krátkou chvíli, protože bylo záhy posláno do domovské obce, kde mu byla nalezena nová rodina. Rodina dítě měla vést ke škole a řemeslu. V období první republiky se pěstounská péče dělila dle Matějčka (1999) na 4 typy: pěstounská péče nalezenecká - tento typ navazoval na pobyt dítěte v nalezinci či v sirotčinci a dítě bylo svěřováno do péče manželům a to do určitého věku dítěte. pěstounská péče řízená a kontrolovaná - sociální pracovníci vyhledávali spolehlivé pěstouny, kteří byli mravně bezúhonní, v dobrém psychickém i zdravotním stavu, s trvalým zaměstnáním a bydlištěm a schopností zajistit svěřenému dítěti řádnou výchovu pěstounská péče v tzv. koloniích - pěstounské rodiny byly v blízkém sousedství, a tak bylo jednodušší kontrolovat je a popřípadě jim pomoci s výchovou dítěte 12

pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny, bez soudního jednání tento způsob poté přešel ve svěření dítěte prarodičům nebo jiným příbuzným a jako jediný se dochoval z období první republiky až do sedmdesátých let Po druhé světové válce byla zařízení, jež měla status nalezinců přejmenována na ústavy péče o dítě, byl ukončen propracovaný systém péče o ohrožené děti a činnost dobročinných sdružení. V roce 1950 byla zrušena pěstounská péče ve všech formách, kromě příbuzenské a byla znovu obnovena až po 23 letech (Matějček, 1999). 2.2 Formy náhradní rodinné péče Pro dítě má rodina nezastupitelný význam, protože je to právě rodina, která má rozhodující vliv na rozvoj osobnosti dítěte. Jak uvádí Novotná a Průšová (2004) podle listiny základních práv a svobod vyplývá, že všechny děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Rodiče mají zodpovědnost za výchovu svých dětí, ale může nastat situace, kdy se o dítě postarat nemohou, neumějí nebo nechtějí. V takové situace se dostává do popředí stát a s pomocí státních orgánů, fyzických a právnických osob se o dítě postará. Důvody, proč se dítě ocitne mimo svůj domov, je hned několik. Jako první důvod můžeme zmínit neschopnost rodičů postarat se o své dítě. K této situaci může dojít ve chvíli, kdy rodiče zemřeli, nebo se o dítě postarat chtějí, ale brání jim v tom překážka, jako je například jejich onemocnění, hospitalizace nebo výkon trestu. Dalším případem, kdy se o dítě musí postarat stát je neschopnost rodičů poskytnout adekvátní péči, to znamená, že se zpravidla jedná o zanedbávané děti, zneužívané, nebo ohrožené děti péčí svých rodičů. V neposlední řadě sem řadíme případy, kdy se rodiče o své dítě starat nechtějí. Jedná se o situace, kdy zájem rodičů o dítě selhal a to z důvodu složité životní situace, nezralosti a neschopnosti poradit si se životem nebo se u nich vůbec neprobudil rodičovský pud (Novotná a Průšová, 2004). 13

Z následujícího schématu je patrné, jak je systém náhradní rodinné péče v České republice rozdělen. Obrázek 1 Systém náhradní rodinné péče 2.2.1 Osvojení Osvojení nebo též adopce je v České republice nejvyšší možnou a také nejčastěji realizovanou formou náhradní rodinné péče. Osvojením získávají osvojitelé (lidé, kteří se rozhodli dítě přijmout do této formy náhradní rodinné péče) stejná práva a povinnosti jaké mají biologičtí rodiče ke svým vlastním dětem. Dojde-li k osvojení tak právě tato rodičovská práva ve vztahu k biologickým rodičům zanikají a přecházejí na osvojitele (Gabriel a Novák, 2008). Zezulová (2012) konstatuje, že o adopci usilují především bezdětné páry, které touží po vlastním dítěti. K osvojení se většinou uchylují po několika po zklamáních a neúspěšných pokusech o umělé oplodnění. 14

Škoviera (2007) konstatuje, že nenahraditelnou podmínkou pro náhradní rodičovství jsou osobnostní kvality, jako je psychická stabilita, prosociálnost a komunikativnost. Za pozitivní fakt je považované, pokud je součástí rodiny i vlastní biologické dítě. Jak uvádí Špatenková (2004), pokud dojde k osvojení dítěte v raném dětství, je pravděpodobné, že se mezi osvojiteli a dítětem vytvoří citový vztah, který můžeme přirovnat ke vztahu biologických rodičů a jejich dítěte. To znamená, že čím dříve k osvojení dojde, tím lépe se tento citový vztah mezi rodiči a dítětem vytváří. O této problematice se zmiňuje také Vágnerová et al. (2013), která říká, že dítě v předškolním nebo školním věku má větší problém se citově připoutat k novým rodičům i přes to, že ví, že je o něj dobře postaráno. K tomuto problémů může někdy dojít u dětí, které jsou ve fungující náhradní rodině, ale zcela se nevyrovnaly s faktem, že je jejich biologická matka opustila. Takové děti často z náhradní rodiny odchází, protože mají pocit, že nikam nepatří. Zákon o rodině říká, že předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy (zákon o rodině č. 89/2012 Sb.). Možnost osvojení dítěte homosexuální páry není v České republice zatím legalizována. Jak uvádí Gjuričová a Kubička (2009) důvodem by mohly být předsudky společnosti. Zdá se, že společnost dokáže tolerovat lesbický pár, který se stará o dítě, ale naopak nedůvěru vzbuzuje společné žití dvou mužů. Zákon o rodině rozlišuje dvě základní formy osvojení: Osvojení prosté (1. stupně) Častěji označováno jako ZRUŠITELNÉ. Uvedený název napovídá, že toto osvojení může soud v budoucnu na návrh osvojence nebo osvojitele zrušit z důležitých důvodů. Od roku 2006 platí novela zákona o rodině, která stanovuje, že i při osvojení zrušitelném jsou jména osvojitelů uvedena v rodném listě dítěte. Návrh na zrušení osvojení může podat jen osvojitel. V případě, že návrh na zrušení osvojení chce podat osvojenec, musí být zletilý. Pokud dojde ke zrušení osvojení, vznikají opět vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou a osvojenec opět získává své původní příjmení (Bubleová et al., 2011). 15

Osvojení NEZRUŠITELNÉ (2. stupně) Nabytá práva a povinnosti osvojitelů jsou trvalá. Vzhledem k tomu, že se jedná o nezvratné rozhodnutí se zásadními důsledky pro celý život, lze takovým způsobem osvojit jen dítě, které je starší jednoho roku. V případě obou forem osvojení, dítě získává příjmení svých osvojitelů. Tento typ osvojení již nelze zrušit. Bubleová et al. (2011) uvádí, že pokud se osvojitelé o nezrušitelně osvojené dítě starat nechtějí nebo nemohou, mají možnost postupovat jako u vlastního dítěte- svěření dítěte do náhradní rodiny nebo v krajním případě do ústavní výchovy. Pokud je dítě osvojeno jednou osobou, z matriky a rodného listu je vypuštěn zápis o druhém rodiči. Dálé Bubleová et al. (2011) uvádí, že i dítě, které bylo osvojeno zrušitelně, lze po roce věku dítěte osvojit nezrušitelně a to až do dovršení jeho zletilosti. Poměrně často jsou v praxi osvojováni novorozenci nejprve zrušitelně a po dovršení jednoho roku nezrušitelně. Bubleová et al. (2011) také konstatuje, že v rodném listě dítěte jsou osvojitelé uvedení namísto biologických rodičů u obou typů osvojení. V matrice zůstává zápis o biologických rodičích v poznámce a osvojené dítě má právo do matriky nahlédnout, pokud dosáhlo zletilosti. Mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl a osvojit dítě může manželský pár, jeden z manželů nebo také manžel(-ka) rodiče dítěte. Výjimečně může osvojit i jiná osoba tzv. samožadatel(-ka) a v tom případě soud rozhodne o tom, že se z matriky vypustí zápis o druhém rodiči. (Gabriel a Novák, 2008). Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který vstoupil v platnost 1. 1. 2014, umožňuje osvojení zletilého. Osvojení, však nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zákon rozlišuje dva druhy osvojení zletilého. První typem je osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého. K osvojení zletilého může dojít, jestliže přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem, osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho nezletilosti, osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela a v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý (zákon č. 89/2012 Sb.). Druhým typem je osvojení, které není obdobou nezletilého. Pokud to není na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků osvojovaného, může dojít také k osvojení zletilého výjimečně také z důvodů zvláštního zřetele. Může k tomu dojít v případě, že je to přínosné jak pro osvojitele, tak i pro osvojence, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich. Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele. 16

Dále nenabývají vůči nim žádných majetkových práv, stejně tak osvojitel nenabývá osvojením majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům (zákon č. 89/2012 Sb.). Před rozhodnutím soudu o osvojení probíhá tzv. předadopční péče. Je to doba, kdy budoucí osvojitelé musí pečovat o dítě alespoň 3 měsíce na své náklady. Účelem této předadopční péče je adaptace rodičů i dítěte. K osvojení může dojít pouze u tzv. právně volného dítěte. To znamená, že možnost osvojení se týká pouze dítěte, u kterého rodiče nebo jeho zákonní zástupci dali písemný souhlas s tímto právním aktem. Tento písemný souhlas mohou biologičtí rodiče udělit nejdříve 6 týdnů po narození dítěte, protože během šestinedělí jsou matky vystaveny velkým hormonálním změnám, a tak může dojít k odmítnutí dítěte zapříčiněné psychickým onemocněním. Proto je ponechána tato lhůta aby se rodiče mohli důkladně rozmyslet a případně se poradit s odborníky. Tímto podpisem rodiče souhlasí většinou s osvojením k neurčitým žadatelům (Matějček, 1999). Před soudem však lze vyslovit i souhlas s tím, aby bylo dítě osvojeno konkrétními žadateli, které mohou biologičtí rodiče sami navrhnout tzv. přímá adopce, ne však za peníze. Dle 169 trestního zákoníku je svěření dítěte do moci jiného za účelem adopce trestné a bude potrestáno odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti (zákon č. 40/2009 Sb.). Nový občanský zákoník č.89/2012 Sb. ( 798) říká, že z činností, které souvisejí se zprostředkováním osvojení, nesmí nikdo získat nepatřičný zisk. To znamená, že osvojení může zprostředkovat jen krajský úřad, avšak bez zisku. V případě, že rodiče dají souhlas k osvojení předem neurčenými žadateli, provádí výběr uchazečů pro osvojení konkrétního dítěte příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zvláštní situace nastává, pokud biologičtí rodiče neprojevují zájem o dítě, které se nenachází v jejich péči. Pokud po dobu několika měsíců dítě nenavštěvují, nezískávají informace o jeho zdravotním stavu, vývoji a celkovém prospívání, stává se dítě právně volným i bez jejich písemného souhlasu (Gabriel a Novák, 2008). Matějček a Langmeier (2011) zmiňuje, že stoupl počet tzv. sociálních sirotků. Jedná se o děti, které mají jednoho nebo oba rodiče, avšak ti péči o ně zanedbávají a ohrožují tak jejich tělesné a duševní zdraví. Z tohoto důvodu, musí být této rodičovské péče zbaveni zásahem úřadů. 17

Nezájem rodičů můžeme dle Gabriela a Nováka (2008) rozlišit na dva typy: Žádný zájem jedná se o nezájem od narození dítěte. Soud takový nezájem potvrdí, pokud se rodiče o dítě nezajímali okamžitě po jeho narození. Příkladem může být například útěk matky z porodnice, kdy je dítě ponecháno zdravotníkům a následuje alespoň dvou měsíční absence jakékoliv snahy informovat se o zdravotním stavu a vývoji dítěte. Kvalifikovaný nezájem o tento typ nezájmu se jedná, pokud se o dítě rodiče nezajímají alespoň po dobu 6 měsíců od jeho předání nebo odebrání do péče jiné osoby nebo zařízení. 2.2.2 Mezinárodní osvojení Zvláštní formou osvojení je osvojení mezinárodní. Pod tímto pojmem rozumíme osvojení dítěte do ciziny nebo z ciziny, které může být vhodným řešením v případě, že se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi jeho původu. Tento typ osvojení je upraven Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Tuto úmluvu přijala Haagská konference dne 29. 5. 1993 a v České republice vstoupila v platnost 1. 6. 2000. Haagská úmluva stanovuje podmínky mezinárodního osvojování dítěte, povinnosti orgánů, určuje, že dítě má právo na přednostní osvojení v zemi, ze které pochází, garantuje biologickým rodičům anonymitu a také zakazuje jakýkoliv profit z adopce. Zároveň nařizuje státům, které podepsaly tuto úmluvu, aby na svém území zvolily jeden orgán, který bude zodpovědný za osvojení dětí do zahraničí. Mezinárodní adopce v České republice zprostředkovává Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně (Matějček a kol., 2002). 2.2.3 Pěstounská péče Dítě je umístěno do pěstounské péče v případě, kdy biologičtí rodiče nemohou poskytnout péči a výchovu ze závažných důvodů. Cílem je nahradit rodinné prostředí a péči, ale ne rodiče (Boťová a kol., 2008). Podle Zezulové (2012), je motivací k pěstounské péči mnohem více než jen touha mít dítě. Někdy se částečně mohou překrývat s motivacemi k adopci, jako je například mít sourozence pro dítě, které již v rodině je, nebo úmrtí dítěte. Někdy může dojít k situaci, kdy rodina zvolí pěstounskou péči s motivací adopce, protože žadatelé nechtějí čekat na vhodné dítě několik let. 18

Podle občanského zákoníku je pěstounská péče dalším druhem náhradní rodinné péče. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a zaniká zletilostí dítěte. Soud může také rozhodnout o zrušení pěstounské péče ze závažných důvodů. Na žádost pěstouna musí zrušit pěstounskou péči vždy. Mezi pěstounem a dítětem však z právního hlediska nevzniká takový vztah jako mezi rodiči a dítětem v případě osvojení. I když je uváděno, že je adopce nejvyšší forma náhradní rodinné péče, můžeme pěstounskou péči považovat za nejlepší řešení v případě, kdy dítě není právně volné. Zezulová (2012) dále uvádí, že na rozdíl od adopce je pěstounská péče podřízena kontrole státními úředníky. Pěstounská péče se dělí na dva základní typy individuální a skupinová péče. Individuální péče probíhá ve standardním rodinném prostředí, to znamená s pěstounkou a pěstounem. Skupinová péče je poskytována v tzv. zařízeních pro výkon pěstounské péče. Jedná se o velké pěstounské rodiny, ve kterých se nachází někdy i vlastní děti pěstounů a dalšími přijatými dětmi. Dalším takovým zařízením jsou SOS dětské vesničky. Tady je péči pověřena matka - pěstounka, která má na pomoc většinou další osobu, které se říká teta. Tato teta pomáhá matce při výchově dětí a vedení domácnosti. Matka-pěstounka bydlí s dětmi v samostatném domečku. Většinou má na starost 6 a více dětí různého pohlaví a věku. Skupina 10 12 takových domečků tvoří vesničku (Matějček a kol., 2002). Gabriel a Novák (2008) uvádí, že SOS dětské vesničky mají svého psychologa, který pracuje jak s matkami pěstounkami, tak s dětmi a podílí se na rozhodování o tom, zda bude dítě do SOS vesničky přijato. Nový občanský zákoník č.89/2012 Sb. říká: Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově. Dle Gabriela a Nováka (2008), pěstoun může dítě zastupovat pouze v běžných záležitostech. Pokud se jedná o závažnější rozhodnutí, jako je například plánovaný lékařský zákrok, volba studia nebo vydávání cestovních dokladů, neobejde se pěstoun bez souhlasu zákonného zástupce, kterým je zpravidla jeho biologický rodič. Dle nového občanského zákoníku č.89/2012 Sb. ( 960) mají rodiče vůči dítěti povinnosti a práva, které vyplývají z rodičovské odpovědnosti, mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat, pokud soud nerozhodne jinak. Pěstouni nemají vyživovací povinnost. 19

Pěstouni pobírají tzv. dávky pěstounské péče, což je zvláštní dávka sociální podpory, která zahrnuje příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměnu pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla a příspěvek při ukončení pěstounské péče. Dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. mají pěstouni nárok na vyšší odměnu v případě, že pečují o 3 a více dětí, nebo pokud mají v péči postižené dítě. V této souvislosti Gabriel a Novák (2008) upozorňují na riziko, že to může být dominantní motivací na pěstounství a v takovém případě je žádáno, aby se takový pár či jednotlivec nedoporučil k zařazení do evidence vhodných žadatelů o pěstounství. Dítě může být svěřeno do péče fyzické osobě nebo do společné péče manželů. Pokud je dítě s ohledem na svůj věk a vyspělost samo schopno vyjádřit svůj názor, je zapotřebí brát na něj zřetel před svěřením do pěstounské péče. Nejvyšší doporučený počet dětí v jedné rodině je 6, ojediněle 8, což je považováno za maximum. Od klasické formy pěstounské péče se dále rozlišuje tzv. příbuzenská pěstounská péče, která je realizována příbuznými dítěte. Tuto péči vykonávají především rodiče, méně často potom tety a strýcové, výjimečně starší sourozenci nebo vzdálenější příbuzní (Gabriel a Novák, 2008). Matějček (1999) konstatuje, že prarodiče vidí ve svém vnoučeti pokračování rodu, a proto jsou silně motivováni k řádné výchově, avšak vkládají do dítěte naděje, které oni sami nedokázali naplnit a problém se objevuje z důvodu přemíry lásky a shovívavosti než z jejich nedostatku. V souvislosti s prarodiči, kteří se stali pěstouny, se zmiňuje o osobním sdělení prof. Jany Kolouchové, která na základě svých zkušeností zjistila, že prarodiče jako pěstouni jsou daleko méně ochotní vyhledávat odbornou pomoc pro děti, i když by jí bylo potřeba. Nabízenou pomoc odmítají, a pokud v jejich okolí někdo projeví zájem, mají tendenci spatřovat v tom vtíravost a v zájmu úředních osob vidí nemístnou kontrolu. K tomuto přispívá nejen jejich vyšší věk, ale také vědomí krevního pouta. V tomto směru se mentalitou přibližují více mentalitě osvojitelů než obyčejným pěstounům. 2.2.4 Pěstounská péče na přechodnou dobu Novela zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí zavádí do stávajícího systému náhradní rodinné péče od 1. 6. 2006 nový institut, kterým je pěstounská péče na přechodnou dobu. Před přijetím novely výše zmíněného zákona se používalo v praxi označení profesionální pěstounská péče. 20

Dá se říci, že k této péči dochází v případě, kdy biologičtí rodiče nejsou schopni dostát svým rodičovským povinnostem, nebo pokud se pro dítě zařizuje dlouhodobé řešení ve formě klasické pěstounské péče nebo osvojení. O svěření dítěte do této formy náhradní rodinné péče rozhoduje výhradně soud na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí. Smyslem pěstounské péče na přechodnou dobu by tedy mělo být pomoci dětem usnadnit situaci, kdy se náhle ocitnou mimo domov, rozhoduje se o jejich dalším osudu a poskytnout čas rodičům na vyřešení jejich osobních problémů. Typickými znaky pěstounské péče na přechodnou dobu je umístění dítěte na základě souhlasu biologických rodičů, spolupráce s biologickou rodinou a zachování možnosti návratu dítěte zpět do biologické rodiny. (Gabriel a Novák, 2008). Tento typ pěstounské péče by měl být určen konkrétním skupinám dětí. Jsou jimi děti, které mají biologické rodiče nebo alespoň jednoho z nich. Ten není schopen se po určitou dobu plnohodnotně starat o dítě ze zdravotních, sociálních nebo jiných důvodů. Rodina se ocitá v dočasné krizi například kvůli úmrtí v rodině, vážnému onemocnění nebo rozvratu manželství. Další skupinou jsou děti mladých nezralých matek, které zatím nejsou schopny plnit zodpovědně svou rodičovskou povinnost. Další cílovou skupinou jsou děti drogové závislých matek, které potřebují čas na své doléčení. Pro děti, které žijí v dlouhodobě nefunkční rodině je také určená pěstounská péče na přechodnou dobu. Do této skupiny můžeme zařadit děti, které žijí v domácnosti, kde probíhá domácí násilí, zneužívání nebo dochází k psychickému či fyzickému týrání některého člena rodiny. Tento typ péče je vhodný také pro děti, jejichž rodina je dlouhodobě ohrožena pobytem jednoho nebo obou rodičů ve výkonu trestu, pro děti, které náhle onemocní závažnou nemocí a rodina nebo jeden z členů tuto situaci dočasně nezvládá nebo děti, které vykazují masivní a dlouhodobé poruchy chování. Poslední skupinou, pro kterou je tato forma péče určena, jsou děti, které jsou vráceny z neúspěšné formy náhradní rodinné péče (Gabriel a Novák, 2008). 2.2.5 Poručenství a opatrovnictví Poručenství je zvláštní forma pěstounské péče, která je právně zakotvena v zákoně o rodině č.89/2012 Sb. Pokud není žádný z rodičů, který vykonává rodičovskou odpovědnost, soud jmenuje dítěti poručníka. 21

Poručník má vůči dítěti všechny povinnosti a práva jako rodič, ale nemá vyživovací povinnost. Pokud to není v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho, koho označili rodiče dítěte. Tato osoba však poručenství může odmítnout. V takovém případě jmenuje soud jinou osobu. Do funkce poručníka lze jmenovat jen svéprávnou osobu a jmenovány mohou být i dvě osoby, zpravidla manželé. Poručenství zaniká v případě, nabude-li alespoň jeden z rodičů poručence rodičovskou odpovědnost, nabude-li dítě svéprávnosti, nebo je-li dítě osvojeno. Poručenská funkce zanikne smrtí poručníka. Poručník podává soudu zprávy o poručenci (zákon č. 89/2012 Sb.). V zákonu o rodině č.89/2012 Sb., je také vymezeno opatrovnictví. Opatrovnictví neřadíme mezi instituty náhradní rodinné péče. V případě střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte, v případě ohrožení majetkových zájmů dítěte, omezení rodičovské zodpovědnosti nebo v případě, kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů, soud stanoví dítěti opatrovníka. Soud vymezí práva a povinnosti opatrovníka, aby byla zajištěna ochrana zájmů dítěte (Bubleová et al., 2011). V případě, že dítě nemůže být osvojeno, vhodní pěstouni se pro něj nenajdou nebo z jiných důvodů není pěstounská péče vhodná, zůstává dítě v ústavním zařízení několik let, často až do jeho plnoletosti. Termín hostitelská péče v zákoně o rodině nenajdeme. Spíše než o náhradní rodinnou péči se jedná o doplněk výchovy, kterým tak lze částečně předcházet psychické deprivaci a minimalizovat negativní dopady na dítě z důvodu dlouhodobého pobytu v ústavu. Hostitelská péče umožňuje dítěti trávit některé víkendy, svátky a prázdniny na návštěvě v některé z rodin zájemců, kteří chtějí pomáhat dítěti alespoň touto formou. Dítě je v těchto rodinách bráno jako host a z toho tak vyplývá označení hostitelská péče. O krátkém pobytu mimo dětský domov nerozhoduje soud, ale ředitel příslušného zařízení ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Bez vyjádření sociálních pracovnic tohoto úřadu, nelze dítěti umožnit pobyt mimo ústavní zařízení (Gabriel a Novák, 2008). 22

2.3 Zprostředkování náhradní rodinné péče V momentě, kdy se jednotlivec nebo manželé rozhodnout přijmout dítě do rodiny, nejdříve navštíví obecní úřad obce s rozšířenou působností, podle místa trvalého bydliště. Sociální pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí je seznámí s dalším postupem a vyplní formulář žádost o zařazení do evidence žadatelů. K tomuto formuláři je nutno připojit další doklady jako je například doklad o státním občanství nebo o povolení k trvalému pobytu, opis z evidence rejstříku trestů, zpráva o zdravotním stavu nebo údaje o ekonomickém stavu a sociálních poměrech (Adopce, 2010). Čevela et al. (2010) se zmiňuje o povinnosti žadatelů podstoupit odborné posouzení zdravotního stavu. Zdravotní stav žadatelů, po stránce tělesné a psychické nesmí bránit dostatečné výchově a péče o dítě. Cílem posouzení zdravotního stavu je zjistit, zda jsou žadatelé schopni stát se pěstouny nebo osvojiteli. Posuzovaní zdravotního stavu žadatelů provádí lékaři krajských úřadů a ministerstva práce a sociálních věcí. Pokud jsou žadatelé zdraví, posuzování je jednoduché. Jinak je tomu v případě, že žadatel trpí chronickým onemocněním nebo zdravotním postižením. V takovém případě, je nutné, aby posuzující lékař měl dostatečné zkušenosti a znalosti, protože vývoj onemocnění je velmi těžké odhadnout, a proto své závěry musí sladit s pokroky v medicíně. Žadatelé také dávají písemný souhlas, s tím, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn zjišťovat o nich potřebné údaje, jako jsou informace, zda žadatele žijí způsobem života, který je vhodným výchovným prostředím pro dítě. Dále se také musí zúčastnit povinného kurzu přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Pracovnice, která má na starost náhradní rodinnou péči navštíví také domácnost žadatelé z důvodu sociálního šetření a pokud nenajde závažně nedostatky, poskytne kompletní dokumentaci příslušnému krajskému úřadu, který provede odborné posouzení a další řešení. U žadatelů se posuzuje psychický a zdravotní stav, bezúhonnost, předpoklad k výchově dítěte a také motivace, která je k tomuto kroku vede. Výjimkou není ani zjišťování postoje ostatních členů rodiny k přijetí dítěte do rodiny. Na základě posouzení, krajský úřad vydá rozhodnutí o zařazení nebo nezařazení do evidence žadatelů. V případě rozhodnutí o nezařazení do evidence, mají žadatelé právo na odvolání (Adopce, 2010). 23

2.3.1 Proces svěření do osvojení O osvojení rozhoduje soud na základě návrhu osvojitele. Před rozhodnutím soudu je dítě v tzv. předadopční péči u budoucího osvojitele. V případě, že budoucí osvojitel před osvojením již pečoval o dítě v rámci pěstounské nebo poručenské péče a tato péče trvala alespoň 3 měsíce, předadopční péče se již nevyžaduje. Osvojením získává dítě příjmení osvojitele a v souvislosti s osvojením může dojít i ke změně křestního jména dítěte, která se však nedoporučuje, kvůli zachování jeho identity a sebeúcty (Bubleová et al., 2011). 2.4 Ústavní péče Tam, kde rodina ve výchově selhala a není možné nebo vhodné zvolit osvojení nebo pěstounskou péči, je nutné zajistit dítěti péči v ústavních zařízeních. Dítě není předáno do péče konkrétnímu rodiči nebo vychovateli, ale je předáno do výchovy instituci, v níž vychovatelé přebírají jen částečnou odpovědnost. Dálkovým opatrovníkem dítěte je sociální pracovnice (Matějček, 1999). Purvis et al. (2013) konstatuje, že je důležité, aby si dítě vytvořilo vazbu, čili mezilidské pouto mezi dítětem a rodičem, nebo osobou, která o něj pečuje. Dětem, které vyrůstají bez konkrétní osoby, která jim poskytuje primární péči, mohou naprosto chybět dovednosti k vytvoření takové vazby, protože na ně nikdo pozitivně nepůsobí. Tyto děti mohou postrádat základní morální hodnoty, mohou krást, lhát a chovat se agresivně, protože nevědí, že by samy měly chtít pozitivně reagovat na ostatní. Bubleová et al. (2011) uvádí, že v České republice je ústavní péče rozdělena do třech rezortů, které mají odlišnou právní úpravu, různý systém financování, různé požadavky na zaměstnance a rozdělit je můžeme na několik typů: Kojenecký ústav a dětský domov do tří let věku tento typ ústavu spadá do rezortu Ministerstva zdravotnictví. Matějček (1999) uvádí, že původně byly děti umisťovány do kojeneckých ústavů ze zdravotních důvodů. Probíhala zde péče o děti s nízkou porodní hmotností a byly přijímány děti, které potřebovaly málo dostupnou umělou výživu. Diagnostický ústav je školské zařízení, které řadíme do rezortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Po nařízení ústavní výchovy jsou zde umístěny děti za účelem komplexního vyšetření. 24

Na základě vyšetření zdravotního stavu je dítě umístěno do dětského domova, nebo do výchovného ústavu. Pobyt v ústavu trvá většinou 8 týdnů a výchovné skupiny diagnostických ústavů jsou rozděleny podle pohlaví nebo podle věku dítěte. Dětský domov je školské zařízení, které spadá do rezortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Děti mohou být do dětského domova umístěny od 3 let věku do 18 let nebo do ukončení přípravy na povolání nejvýše do 26 let věku. Děti umístěné v dětském domově se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Dětský domov se školou je školské zařízení spadající do rezortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Do tohoto typu zařízení se umisťují děti většinou od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Účelem tohoto zařízení je zajistit péči dětem, které mají nařízenou ústavní výchovu a závažné poruchy chování. Děti v těchto zařízeních se vzdělávají ve škole, která bývá součástí zařízení. Výchovný ústav je dalším typem školského zařízení, které patří do rezortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. O děti, které jsou starší 15 let a mají závažné poruchy chování, byla u nich nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, pečuje výchovný ústav. Pokud je dítě starší 12 let, má-li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují vážné poruchy, kvůli kterým nemůže být umístěno v dětském domově se školou, je umístěno do výchovného ústavu. Domov pro osoby se zdravotním postižením je zařízením sociálních služeb a spadá do rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí. Děti, které vyžadují zvláštní odbornou pomoc z důvodu zdravotního handicapu, jsou umisťovány do tohoto typu zařízení. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dětská centra, Klokánky) tyto zařízení stojí mimo systém, ve kterých je prováděn výkon ústavní výchovy. Tyto zařízení pod žádný ze tří rezortů nespadá a nevztahuje se na něj ani zákon o výkonu ústavní výchovy. Financování probíhá ze systému dávek státní sociální podpory (Bubleová et al., 2011). 25

2.4.1 Klokánek rodinná alternativa ústavní péče Jedná se o projekt Fondu ohrožených dětí. Cílem je poskytnout dítěti rodinnou péči na přechodnou dobu, namísto ústavní výchovy. Péče o takové dítě trvá po dobu, kdy se nemůže vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud není umístěno do náhradní rodinné péče, tj. pěstounská péče, osvojení, nebo svěření do výchovy třetí osoby. Zařízení Klokánek má zmocnění Ministerstva práce a sociálních věcí jako zařízení, které poskytuje okamžitou pomoc. Tato organizace může přijmout dítě na základě rozhodnutí soudu, žádosti rodičů, žádosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo také na základě žádosti dítěte a v takových případech mohou děti v Klokánku zůstat i proti vůli rodičů. Většina dětí v této instituci má stejnou anamnézu jako děti, které jsou přijímány do ústavní výchovy. Jedná se zejména o domácí násilí, zanedbávání, týrání a zneužívání nebo neschopnost zajistit dítěti řádnou péči. Průměrná doba pobytu dítěte v Klokánku je asi 6 měsíců a přibližně šedesát procent dětí se vrací k rodičům. Asi třicet procent dětí je umístěno do náhradní rodinné péče a posledních deset procent ukončuje svůj pobyt v Klokánku zletilostí nebo umístěním do jiného zařízení jako je například nemocnice nebo ústavní výchova. Klokánky mohou přijímat sourozence, a proto nedochází k další traumatizaci dětí způsobené jejich rozdělením (Fond ohrožených dětí, 2015). 26

3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Metodika výzkumu V praktické části bakalářské práce jsem použila kvantitativní metodu výzkumu pomocí dotazníkového šetření. Dotazník se skládal ze sedmnácti otázek a byly zvoleny na základě cíle bakalářské práce. Otázky byly uzavřené, až na jednu, která byla otevřená. Dotazník byl vytvořen za odborné pomoci a rad vedoucí bakalářské práce. Dotazník byl anonymní. 3.2 Charakteristika výzkumného vzorku Dotazník byl určen pro porodní asistentky. Celkem bylo rozdáno 100 dotazníků a vrátilo se jich 90. Návratnost tedy byla 90 %. 3.3 Průběh výzkumu Výzkum probíhal v období leden 2015 březen 2015. Cílem dotazníku bylo zjistit, informovanost porodních asistentek o problematice náhradní rodinné péče. 3.4 Zpracování získaných dat Výsledky výzkumného šetření jsou znázorněny pomocí grafů a tabulek. Praktická část byla zpracována pomocí aplikace Microsoft Word a Microsoft Excel. 27

3.5 Výsledky výzkumu Otázka č. 1 Setkala jste se někdy s ženou, která dávala své dítě k adopci? Zkušenost se ženou, která dávala dítě k adopci 6% Ano Ne 94% Graf 1 Zkušenost se ženou, která dávala dítě k adopci První otázkou jsem se ptala, jestli se vůbec někdy dotazované porodní asistentky setkaly s ženou, která se vzdávala svého dítěte. Z celkového počtu 90 navrácených dotazníků (100%) potvrdilo 85 (94 %) respondentek svou zkušenost se setkáním s takovou ženou. Pouze 5 (6 %) porodních asistentek se nikdy nesetkalo s ženou, která se vzdávala svého dítěte. 28

Otázka č. 2 S jakým typem náhradní rodinné péče jste se setkala? S jakým typem náhradní rodinné péče jste se setkala? 0% 5% 17% 78% Osvojení (adopce) Pěstounská péče Poručenství Nikdy jsem se s tím nesetkala Graf 2 S jakým typem náhradní rodinné péče jste se setkala? Druhá otázka navazovala na otázku první a ptala jsem se, s jakým typem náhradní rodinné péče se respondentky během své praxi setkaly. Z celkového počtu 90 (100%) respondentek zvolilo 70 (78 %) z nich odpověď první, a to je osvojení neboli adopce. 15 (17 %) dotazovaných se setkalo s pěstounskou péčí a 5 (5 %) respondentek se nesetkalo nikdy s žádným typem náhradní rodinné péče. Posledním typem náhradní rodinné péče je poručenství, se kterým se nesetkala ani jedna respondentka. 29

Otázka č. 3 Měla jste někdy pocit, že máte nedostatek informací v péči o ženu, která se vzdává svého dítěte? Dostatečná informovanost v péči o ženu 6% Ano 34% Ne 60% S takovou ženou jsem se nesetkala Graf 3 Dostatečná informovanost v péči o ženu Z tohoto grafu můžeme vyčíst, v kolika případech měla porodní asistentka pocit, že má nedostatek informací v péči o ženu, která se chystá vzdát svého dítěte. 54 (60 %) dotazovaných porodních asistentek odpovědělo ano a mělo tedy pocit, že jejich informovanost v této problematice je nedostatečná. 31 (34 %) dotazovaných zvolilo odpověď ne, a nemá tedy pocit, že by měly někdy nedostatek informací. Jak už víme z první otázky, 5 (6%) respondentek se nikdy nesetkalo s ženou, která se vzdává svého dítěte, a proto poslední možnost zvolilo právě těchto 5 dotazovaných. 30

Otázka č. 4 V situaci, kdy žena dává dítě k adopci, postupuji a řídím se V situaci, kdy žena dává dítě k adopci, postupuji a řídím se 0% 1% Doporučenými standardy Pokyny lékaře Jiné (uveďte) 99% Graf 4 V situaci, kdy žena dává dítě k adopci, postupuji a řídím se Z tohoto grafu můžeme vyčíst jednoznačnou odpověď. 89 (99 %) všech dotazovaných porodních asistentek zvolilo první možnost, která říká, že v případě, že se setkají s ženou, která své dítě dává k adopci, budou se řídit doporučenými standardy. Pouze 1 (1 %) respondentka zvolila poslední možnost, která byla otevřená. Tato respondentka uvedla, že v takovém případě se bude řídit svojí intuicí. 31

Otázka č. 5 Měla jste možnost využít ke spolupráci klinického psychologa v případě, kdy se žena vzdávala svého dítěte? Spolupráce s klinickým psychologem 13% Ano Ne 87% Graf 5 Spolupráce s klinickým psychologem V otázce č. 5 jsem se ptala, jestli porodní asistentky měly v praxi možnost využít ke spolupráci klinického psychologa. 12 respondentek (13 %) odpovědělo ano. 78 (87 %) dotazovaných odpovědělo, že možnost spolupráce s klinickým psychologem neměly. 32

Otázka č. 6 Víte, do jaké doby má žena právo zvrátit své rozhodnutí o adopci? Právo ženy o zvrácení rozhodnutí o adopci 3% 0% 14% Po dobu tří měsíců ode dne, kdy před soudem k osvojení přivolila Do 2 týdnů Do 1 měsíce 83% Nemá právo zvrátit své rozhodnutí Graf 6 Právo ženy o zvrácení rozhodnutí o adopci Z tohoto grafu můžeme vyčíst, jaká je informovanost porodních asistentek o zvrácení rozhodnutí biologické matky. 75 (83 %) respondentek odpovědělo, že má biologická matka právo vzít své rozhodnutí o adopci zpět po dobu tří měsíců ode dne, kdy před soudem k osvojení přivolila. 12 (14 %) respondentek se domnívá, že žena nemá právo své rozhodnutí zvrátit a 3 (3 %) respondentky si myslí, že své rozhodnutí může změnit do jednoho měsíce. Možnost, že žena může své rozhodnutí zvrátit do 2 týdnů, nezvolila ani jedna z dotazovaných. 33

absolutní četnost Otázka č. 7 Víte, jaké typy náhradní rodinné péče zná Právní řád České republiky? (více možností) 100 80 Víte, jaké typy náhradní rodinné péče zná Právní řád České republiky? (více možností) 90 90 75 60 40 20 0 Adopce (osvojení) 30 0 Poručenství Pěstounská péče Dětský domov Kojenecký ústav typy náhradní rodinné péče Graf 7 Typy náhradní rodinné péče dle Právního řádu České republiky V sedmé otázce jsem se ptala, jaké typy náhradní rodinné péče zná Právní řád České republiky a bylo tedy více možností. Správnými odpověďmi byly adopce, poručenství a pěstounská péče. Dětský domov a Kojenecký ústav řadíme mezi péči ústavní. 90 (100 %) respondentek zvolilo první možnost, kterou je adopce neboli osvojení. Poručenství uvedlo jen 30 (33 %) respondentek. Pěstounskou péči zvolilo opět všech 90 (100 %) dotazovaných porodních asistentek. 75 (83 %) porodních asistentek se domnívá, že se mezi typy náhradní rodinné péče řadí dětský domov. Poslední možností byl kojenecký ústav, který neuvedla ani jedna z dotazovaných. 34

Otázka č. 8 Víte, jaká je v České republice nejrozšířenější forma péče o opuštěné děti? 0% Nejrozšířenější forma péče o opuštěné děti 3% Adopce Pěstounská péče Ústavní péče 97% Graf 8 Nejrozšířenější forma péče o opuštěné děti V tomto grafu je vidět, že 87 (97 %) porodních asistentek se domnívá, že nejrozšířenější formou o opuštěné děti je ústavní péče. 3 (3 %) respondentek si myslí, že nejrozšířenější forma je pěstounská péče. První možnost, kterou je adopce nezvolila ani jedna dotazovaná. 35

Otázka č. 9 Domníváte se, že žadatelé o osvojení jsou odborně posuzováni a je stanovena věková hranice, kdy již žádost nelze přijmout? Posuzování žadatelů 19% Ano, věkové hranice jsou přesně vymezeny zákonem a žadatelé pouze předkládají potvrzení o zdravotním stavu 0% Ne, nezáleží na věkovém rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem a vyšetření zdravotního stavu není nutné 81% Věkové hranice zákonem vymezeny nejsou, ale mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl a musí absolvovat vyšetření zdravotního stavu a psychologické vyšetření Graf 9 Posuzování žadatelů Z 90 (90%) dotazovaných porodních asistentek, odpovědělo 17 (19%), že u žadatelů o osvojení jsou přesně vymezeny věkové hranice zákonem a předkládají pouze potvrzení o zdravotním stavu. Správnou odpovědí je poslední možnost, která říká, že věkové hranice zákonem vymezeny nejsou, ale mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl a dále musí absolvovat vyšetření zdravotního stavu a psychologické vyšetření. Tuto možnost zvolilo 73 (81 %) respondentek. Možnost, která říká, že na věkovém rozdílů mezi osvojencem a osvojitelem nezáleží, a vyšetření zdravotního stavu není nutné, nezvolila ani jedna z dotazovaných. 36

Otázka č. 10 Myslíte si, že může dítě osvojit jednotlivec (osoba, která žije bez partnera)? Osvojení jednotlivcem 52% 48% Ano Ne Graf 10 Osvojení jednotlivcem V otázce č. 10 jsem zjišťovala, zda porodní asistentky vědí, jestli je možné osvojení dítěte jednotlivcem. 43 (48 %) respondentek odpovědělo ano a domnívají se tedy, že to možné je. 47 (52 %) dotazovaných si myslí, že jednotlivec osvojit dítě nemůže. 37

Otázka č. 11 Myslíte si, že mohou společně osvojit dítě nesezdané páry? Osvojení nesezdanými páry 4% Ano, dítě může být osvojeno Ne, dítě mohou společně osvojit jen manželé 96% Graf 11 Osvojení nesezdanými páry Z celkového počtu dotazovaných porodních asistentek se 86 (96 %) domnívá, že nesezdané páry společně osvojit dítě nemohou. Pouze 4 (4 %) respondtentky se domnívají, že dítě může být nesezdaným párem osvojeno. 38