Pěstitelské a technologické aspekty švestek

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Bakalářská práce Pěstitelské a technologické aspekty švestek Vedoucí práce: Dr. Ing. Anna Němcová Vypracovala: Jana Zítková Lednice 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Pěstitelské a technologické aspekty švestek vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům V Lednici dne... Podpis bakaláře 2

Poděkování Děkuji vedoucí práce Dr. Ing. Anně Němcové za pomoc a odborné vedení při zpracování bakalářské práce. Také děkuji svým rodičům, Ondřeji Zítkovi a přátelům za podporu při vypracování bakalářské práce. 3

OBSAH 1. ÚVOD... 8 2. CÍL PRÁCE... 9 3. LITERÁRNÍ ČÁST... 10 3.1 Slivoně v ČR, hlavní pěstitelské oblasti... 10 3.2 Slivoně a jejich výsadba... 11 3.2.1 Klimatické nároky a nároky na půdu... 11 3.2.2 Příprava půdy před výsadbou, výsadbový plán a volba sponu... 12 3.2.3 Opylovací poměry... 13 3.2.4 Podnože... 13 3.2.5 Způsoby a termíny výsadby slivoní... 14 3.3 Řez a tvarování slivoní... 15 3.3.1 Řez při výsadbě... 15 3.3.2 Výchovný řez (tvarovací)... 15 3.3.3 Udržovací řez (průklest)... 16 3.3.4 Zmlazovací řez... 16 3.3.5 Zahnův řez... 16 3.4 Nepřímé množení odrůd peckovin... 17 3.4.1 Štěpování... 17 3.4.2 Přeštěpování... 17 3.4.3 Mezištěpování... 17 3.5 Hnojení a výživa slivoní... 18 3.5.1 Nároky stromů na živiny... 18 3.5.2 Zásobní (meliorační) hnojení před výsadbou... 19 3.5.3 Hnojení udržovací... 20 3.5.4 Výběr a dávky hnojiv... 20 3.6 Hlavní onemocnění a škůdci švestek... 21 3.6.1 Šarka švestky (PPV)... 21 3.6.2 Puchrovitost švestky... 22 3.6.3 Moniliová hniloba peckovin... 23 3.6.4 Živočišní škůdci švestek... 23 3.7 Botanické a pomologické třídění slivoní... 24 3.7.1. Botanické třídění slivoní... 24 4

3.7.2 Pomologické třídění slivoní... 25 3.8 Odrůdy slivoní... 27 3.8.1 Historie odrůd slivoní v ČR... 27 3.8.2 Švestky a pološvestky v ČR... 27 3.8.3 Slívy v ČR... 30 3.8.4 Renklódy v ČR... 30 3.8.5 Mirabelky v ČR... 31 3.8.6 Perspektivní odrůdy slivoní... 31 3.9 Látkové složení a zdravotní význam švestek... 32 3.9.1 Látkové složení... 32 3.9.2 Zdravotní význam švestek... 33 3.10 Sklizeň a jakostní třídění plodů... 34 3.10.1 Sklizňová zralost... 34 3.10.2 Termín sklizně... 35 3.10.3 Sklizňové podmínky... 35 3.10.4 Způsoby sklizně... 35 3.10.5 Rozdělení tříd jakosti plodů... 36 3.11 Skladování plodů... 37 3.11.1 Uskladnění plodů... 37 3.11.2 Podmínky skladování... 38 3.12 Hlavní způsoby konzervárenského využití švestek... 39 3.12.1 Kompoty... 39 3.12.2 Džemy... 40 3.12.3 Ovocné pomazánky... 41 3.12.4 Ovocné destiláty (slivovice)... 42 3.12.5 Povidla... 42 3.12.6 Sušené švestky... 43 4. MATERIÁL A METODIKA... 45 4.1 Technologický postup při výrobě švestkových pomazánek... 45 4.2 Stanovení rozpustné sušiny refraktometricky... 45 4.3 Stanovení obsahu veškerých kyselin... 46 4.4 Senzorická analýza vzorků švestkových pomazánek... 46 4.5 Statistické vyhodnocení výsledků senzorické analýzy... 49 5. VÝSLEDKY... 50 5

5.1 Analytické vyhodnocení... 50 5.1.1 Analytické vyhodnocení čerstvých plodů... 50 5.1.2 Analytické vyhodnocení hotových ovocných pomazánek... 50 5.2 Senzorické vyhodnocení... 50 5.2.1 Statistická analýza dat... 50 6. ZÁVĚR... 55 7. SOUHRN... 57 8. POUŽITÁ LITERATURA... 58 9. PŘÍLOHY... 60 6

SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Vývoj produkce slivoní v nejvýznamnějších zemích.10 Tabulka č. 2: Střední odběr živin u některých ovocných druhů v sadech v období maximální plodnosti (odběr živin v g/m 2 )..18 Tabulka č. 3: Pevná hnojiva pro hnojení nebo přihnojování na povrch půdy..21 Tabulka č. 4: Průměrné hodnoty látkového složení ovoce v %...32 Tabulka č. 5: Velikostní kategorie jakostních tříd..37 Tabulka č. 6: Statistické vyhodnocení senzorické analýzy (průměrné body)...50 Tabulka č. 7: Statisticky průkazný rozdíl mezi danými odrůdami..54 7

1. ÚVOD Pěstování slivoní je doloženo od 4. do 6. století našeho letopočtu. V tomto období se ušlechtilé slivoně rozsáhle pěstovaly v Egyptě a plody se konzumovaly nejen syrové, ale i ve formě nejrůznějších domácích výrobků (ŠAPIRO, et al., 1988). Slivoně mají v českých zemích bohatou tradici. Na začátku minulého století byly u nás nejdůležitějším ovocným druhem a měly velký podíl na tradičním jídelníčku obyvatel. Pokles pěstování nastal po roce 1929, jelikož během silné arktické zimy byla zničena nebo silně poškozena téměř polovina všech stromů. Další snížení počtu nastalo v roce 1956 také následkem velmi mrazivé zimy. V následujících letech docházelo k trvalému úbytku slivoní i v důsledku jejich napadení virovou šarkou. Slivoně je souhrnný název pro několik pomologických skupin peckovin, které patří do botanického druhu Prunus domestica a některých dalších s ním příbuzných druhů rodu Prunus. Švestky jsou u nás nejrozšířenější a také právem považované za naše nejhodnotnější slivoně. Do střední Evropy se kvalitní odrůdy dostaly již ve středověku z Balkánu, původní oblastí výskytu je ale Přední nebo Střední Asie. U nás se rozšířily ve 14. století za císaře Karla IV. a díky dlouhodobé selekci z nich vznikly současné typy Domácí švestky jež mají v různých regionech našeho státu různé názvy. Na východní Moravě se jim říká lidově trnky, jinde karlata či kadlata. Nejkvalitnější švestky pravděpodobně vznikly na území Itálie a odtud se dostaly i k nám během 19. a 20. století, jsou pěstovány pod názvem Vlašky. Slivoně se pěstují pro konzum plodů v čerstvém, zmrazeném nebo v sušeném stavu, pro přípravu kompotů, marmelád, povidel, popř. také moštů, nektarů a na proslazování. Kvalitní plody nových velkoplodých odrůd konzumované jako dezertní ovoce dnes obstojí i v konkurenci s dováženými broskvemi a nektarinkami. Zato v posledních letech se u nás snižuje podíl čerstvých použitých pro kuchyňské zpracování, které bylo v minulosti významnou oblastí jejich spotřeby (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 8

2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zaměřit se na celkovou problematiku pěstování švestek, podmínky, oblasti, způsoby pěstování, způsoby a termíny sklizně, odrůdy. Dále shromáždit údaje o látkovém složení, velikostních, hmotnostních a dalších technologických parametrech švestek, případně se zaměřit i na změny v průběhu konzervárenského zpracování. Jedním z cílů je také popsat možnosti skladování a jednotlivé způsoby konzervárenského využití švestek a zdůraznit technologické požadavky na surovinu pro jednotlivé skupiny výrobků. Poté prakticky připravit jeden výrobek ze švestek (ve více variantách dle uvážení např. několik odrůd), zhodnotit ho senzoricky a laboratorně, dále výsledky tabelárně a graficky zpracovat. 9

3. LITERÁRNÍ ČÁST 3.1 Slivoně v ČR, hlavní pěstitelské oblasti Slivoně jsou ve světovém měřítku po jablkách, hruškách a broskvích čtvrtým nejvýznamnějším druhem ovoce mírného pásma se současnou celosvětovou roční produkcí 10 mil. tun. K významnému zvýšení produkce slivoní ve světě došlo během posledních let především zásluhou rozvoje jejich pěstování v Číně, která je nyní jejich největším světovým producentem (tabulka č. 1). Tabulka č. 1: Vývoj produkce slivoní v nejvýznamnějších zemích (BLAŽEK, KNEIFL, 2005) Země rok 1974 rok 1994 rok 2000 rok 2003 Čína 500 1 859 3 900 4 200 USA 580 798 819 725 Rumunsko 530 385 550 909 Německo 438 381 441 478 Srbsko a Černá hora / 430 362 577 Francie 151 221 204 246 Celkem svět 5 498 6771 9064 10 109 V posledních letech se prudce zvyšuje produkce slivoní i v zemích jižní polokoule, především v Chile, Argentině a dalších. Naproti tomu ve většině států východní Evropy došlo po změně jejich politického systému na počátku devadesátých let k výraznému snížení produkce. Vývoj pěstování slivoní ve světovém měřítku měl za následek také významnou změnu ve druhové struktuře produkce. Dříve zcela převažovaly švestky a slívy evropského typu, v současné době se již do mírné převahy dostávají slívy japonského typu a jejich pěstování se rozšířilo na jižní polokouli, USA a země jižní Evropy (Španělsko, Turecko, Itálie, Řecko). V České republice jsou dosud švestky a ostatní slivoně podle počtu stromů druhým nejrozšířenějším ovocným druhem za jabloněmi. V roce 1990 jich bylo celkem evidováno 4,5 milionů a podílely se více než 15 % na celkovém počtu stromů ovocných dřevin (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 10

3.2 Slivoně a jejich výsadba 3.2.1 Klimatické nároky a nároky na půdu Rozložení srážek Ze všech ovocných plodin je slivoň nejnáročnější na vláhu (ŠAPIRO, et al., 1988). Pro pěstování jsou nejvhodnější oblasti, kde je průměr ročních srážek vyšší než 600 mm a dostatečný podíl srážek připadá na jarní období. Méně vhodné jsou oblasti, kde bývá během jara obvykle suché počasí, protože tam většina plůdků opadává a slivoně špatně plodí. Tento nedostatek lze však kompenzovat závlahou. V našich klimatických podmínkách lépe vyhovuje rozložení srážek pozdnějším odrůdám. U raných odrůd mají častější srážky v červenci a začátkem srpna za následek větší výskyt praskání plodů a moniliózní hniloby (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Půda Slívy, švestky a všechny ostatní peckoviny se většinou spokojí s běžnou zahradní půdou. Ideální jsou půdy bohaté na živiny, teplé a přitom dostatečně vlhké, dostatečně zásobené humusem, nemusí být hluboké. Švestkám nevadí, když spodní voda stoupne až na 50 cm pod půdní povrch. Pouze sucho snášejí špatně, plody pak opadají dříve, než stačí dozrát (STANGL, 2000). Některé staré odrůdy švestek mají minimální požadavky na půdu, ta ale nesmí být v žádném případě kyselá hodnota ph 6,5-7 (RECHTOVÁ, 2000). Vhodné stanoviště Slivoně patří k ovocných druhům, které jsou méně mrazuvzdorné. Proto se nemají vysazovat do mrazových kotlin, kde v zimě dochází k většímu poklesu teplot, a do vyšších poloh vystavených studeným severním větrům (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Odolnost odrůd proti mrazu je však pro naše podmínky dostatečná (JANTRA, 1994). Vhodné jsou rovinaté a všechny mírně svažité pozemky bez ohledu na světové strany. Nejvhodnější jsou ovšem jihozápadní a západní svahy. Méně vhodné jsou prudší svahy s expozicí jihovýchodní nebo jižní, protože na nich v zimě dochází k většímu kolísání teplot mezi dnem a nocí, což mívá za následek častější výskyt mrazových desek na kmenech. Větší nároky na výběr stanoviště mají renklódy a většina pološvestek (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 11

Místo pro vysázení má být slunečné a teplé. Je-li příliš stinné, plody nejsou tak sladké a v některých letech nedozrávají vůbec. Zejména se to týká cenné pozdní odrůdy Švestky domácí, která je jinak velmi přizpůsobivá (STANGL, 2000). 3.2.2 Příprava půdy před výsadbou, výsadbový plán a volba sponu Příprava půdy S přípravou půdy je vhodné začít již dva roky před vlastním založením výsadby. Před zahájením přípravy je nutné odebrat vzorky půdy pro rozbory ke zjištění obsahu živin v půdě a její kyselosti. Pro slivoně nejsou vhodné kyselé půdy s hodnotami ph pod 5, jinak je nutné přidat vápník nejlépe dolomitický vápenec. V období přípravy před výsadbou je nutné pozemek odplevelit a zvýšit obsah organické hmoty v půdě. Pro odplevelení jsou nejvhodnější kontaktní herbicidy typu Roundup, které se aplikují v dávce 6 l. ha -1. Pozemek je třeba vyhnojit i organickými hnojivy, nejlépe chlévským hnojem v dávce 30-40 t. ha -1, který se zaorává do hloubky min. 30 cm. S hnojem se aplikuje i zásobní hnojení fosforečnými a draselnými minerálními hnojivy. Pozemek by měl být již před založením výsadby oplocen, kvůli polní a lesní zvěři (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Výsadbový plán Před realizací výsadby bychom měli vždy vypracovat podrobný osazovací plán výsadby. V plánu je potřebné rozdělit větší pozemek na jednotlivé části parcely, a vyznačit v něm cesty, manipulační prostory, apod. Jednotlivé parcely se osazují odrůdami s podobnou dobou zrání. V plánu výsadby se na jednotlivých parcelách vyznačí směr a počet řad, rozmístění odrůd, opylovačů, podnoží, apod. Optimální délka řad je obvykle 100-200 m (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Volba sponu Volba sponu výsadby (tj. vzdálenosti stromů od sebe) závisí na celé řadě faktorů. Rozhodující je především tvar stromu, ten je dán výškou kmene a rozměry koruny v době plné plodnosti stromů. Rozlišujeme: Řídké spony u klasických kmenných tvarů Husté spony v moderních hustých intenzivních výsadbách 12

Čtvercové spony Obdélníkové spony (BLAŽEK, KNEIFL, 2005) U pěstitelského tvaru štíhlé vřeteno je možné s úspěchem používat spony podobně jako u jabloní, pro zahrady je to 1,5-2,0 m 3-3,5 m a výškou kmene 40 až 60 cm. Velmi vhodným tvarem jsou duté kotlovité nebo talířovité tvary pěstované jako zákrsky ve sponu 2,5-4,0 m 4-5 m. Pokud volíme volně rostoucí a větší tvary, doporučuje se pěstování čtvrtkmenů ve sponu 4-5 m 6-7 m, nebo dutou, plochou korunu, rovněž tak ve tvaru čtvrtkmene se sponem 4-5 m 6 m (MEZEY, 2005). 3.2.3 Opylovací poměry U slív, švestek i pološvestek najdeme všechny typy opylování od samosprašných až po zcela nesamosprašné. Abychom dosáhli spolehlivého opylení, musíme mít přímo v zahradě nebo v její blízkosti různé odrůdy (STANGL, 2000). Mezi samosprašné odrůdy patří např. Anna Späth, Domácí švestka, Stanley, Vlaška a další (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Švestka domácí je obyčejně samosprašná, jednotlivě stojící strom tedy může dávat dobré výnosy. Je ovšem také možné, že mutací mohly v průběhu století vzniknout typy, které již nejsou zcela samosprašné. Jestliže samostatně stojící strom plně kvete, ale nerodí, může to být tento důvod (STANGL, 2000). V době kvetení se musí nacházet ve výsadbě i opylující hmyz, zpravidla včely (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.2.4 Podnože Volbou vhodné podnože se může do značné míry přizpůsobit růst stromů místním půdním podmínkám. Podnože slivoní se rozdělují do dvou hlavních skupin, na podnože generativní a na podnože vegetativní. Podnože generativní (semenné) se rozmnožují semenem. Obvykle se vyznačují větší intenzitou růstu, protože vytvářejí hlubší a mohutnější kořenový systém. Mezi jejich výhody patří také bezvirózní stav, protože virová šarka a většina dalších virových chorob se nepřenáší semenem. Příkladem generativní podnože je Myrobalán (semenáč), MY-BO-1, semenáč Wangenheimovy švestky, WAKO a další. Podnože vegetativní (klonové, typové) se rozmnožují různými způsoby vegetativního rozmnožování, jako je hřížení, řízkování nebo mikrorozmnožování. Jejich výhodou je jejich uniformita a tím i stejná reakce stromů na klimatické, půdní a 13

pěstitelské podmínky. Příkladem vegetativní podnože je Myrobalán vegetativně rozmnožovaný (MY-BO-1), St. Julien A (JA), MY-KL-A, Pixy a další (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Pro nízkokmenné tvary je vhodná podnož St. Julien A, rovněž tak selekce slabě rostoucích myrobalánů, jako i podnož S-BO-1. Pro intenzivněji rostoucí tvary se doporučují taktéž myrobalány, ale i švestkové semenáče, případně zelená rynglota. Do vyšších poloh se doporučuje MY-BO-1 (MEZEY, 2005). Novou podnoží v ovocných školkách je Jaspi Fereley, je to slabě rostoucí švestková podnož, má příznivě ovlivňovat ranost, vysoký výnos a velikost plodů (STANGL, 2000). V Evropě se často užívá také podnož St. Julien GF 655/2, která je poměrně mrazuvzdorná, vyžaduje dobře propustné půdy a tvoří bohatou síť kořenových výmladků (SCHULZ, GROSSMANN, 2004). 3.2.5 Způsoby a termíny výsadby slivoní Termíny výsadby Slivoně se vysazují na podzim nebo na jaře. Podzimní výsadba se všeobecně považuje za lepší, protože stromky vysazené v tomto termínu na jaře méně trpí nedostatkem vláhy. Všechny odrůdy citlivější na zimní mrazy je lepší vysazovat až na jaře. Mezi takové odrůdy patří např. Ruth Gerstetter, Althanova renklóda, Malvazinka a všechny odrůdy japonských slivoní (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Při podzimní výsadbě se jednoleté postranní výhony u stromků zkrátí na jaře o jednu až dvě třetiny jejich délky tak, aby po řezu zůstaly přibližně v jedné rovině. Současně se odříznou hladce u kmínku konkurenční výhony, pokud nejsou příliš silné, jinak se zkracují (SUS, BLAŽEK, 2002). Při jarní výsadbě je nutné přechovávat výsadbový materiál až do doby sázení v chráněném prostoru a v přijatelných vlhkostních podmínkách. Ideální je chladírna, kde se skladuje materiál při teplotě kolem 0 C (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Při jarní výsadbě je nutno řezat více než při podzimní výsadbě, většinou na dva až tři dobře vyvinuté pupeny. Odstranění květů v prvním roce stimuluje růst stromků (SUS, BLAŽEK, 2002). Způsoby výsadby Současná technologie sázení ovocných stromků se značně odlišuje od klasických postupů doporučovaných i některých nedávno vydaných publikacích. 14

Jamky se hloubí jen na velikost danou kořenovým systémem vysazovaných stromků. Kořeny je třeba v jamce volně rozmístit, ve většině případů stačí šířka jamky 0,4-0,5 m a hloubka 0,4 m. Jamky je vhodné hloubit až těsně před vysazováním stromků, aby nedocházelo ke zbytečnému vysušování zeminy. Při ručním sázení vždy společně pracují dva nebo tři pracovníci. Při práci v páru obvykle jeden rýčem hloubí jamku a následně zasypává kořeny zeminou. Druhý nůžkami řeže kořeny, poté přidržuje stromek a dusá zeminu ke kořenům. Pracovník, který přidržuje stromek, jím neustále potřásá a mírně jej nadzvedává směrem vzhůru tak, aby byly kořeny co nejlépe obsypány zeminou a byla dodržena správná hloubka výsadby. Ve větších podnicích se pro sázení ovocných stromků využívají jednořádkové sázecí stroje. Sázeč je založen na principu pluhu a pracovníci podle signálu vkládají do rozorané půdy stromky, které jsou současně zahrnovány (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.3 Řez a tvarování slivoní 3.3.1 Řez při výsadbě Řez při výsadbě švestek a slív je stejný jako řez hrušní a jabloní, koruna se ale nenechává u švestek tak velká, ale mohou se ponechat 4 kosterní větve, které mají být kolem kmene rovnoměrně rozmístěny, aby se mohly pravidelně kolem dokola kmene rozrůst. Tyto kosterní větve však nesmějí vyrůstat z jednoho místa nebo z prostoru velmi blízko vedle sebe na kmeni, při velkém zatížení by se mohly rozčísnout (STANGL, 1996). 3.3.2 Výchovný řez (tvarovací) Rok po přesazení ze školky se začíná s výchovným řezem a to až do té doby, dokud není plně vytvarována koruna. Proto se od této chvíle hlavní výhon i budoucí kosterní větve zkracují jen málo, rozhodně méně než po přesazení, a to o 1/3, nejvíce o 1/2, vždy na očko, které směřuje ven z koruny. Tak se vytvaruje prosvětlená koruna. Správný zkracovací řez je tak vedený, aby jen nejvyšší očko neboli pupen silně vyrašilo a z nižších pupenů vyrostly jen slabé jednoroční výhony (letorosty). Koruna se tvaruje tak, že se prodlužují terminální, kosterní a postranní výhony, aby vytvořily základní stavbu koruny. U švestek a slivoní by měla mít koruna po každém výchovném řezu pyramidální tvar (STANGL, 1996). 15

3.3.3 Udržovací řez (průklest) Dokončí-li se tvarování koruny výchovným řezem, po několika letech je vhodné začít pečovat o dobré prosvětlení koruny. Nechá-li se strom dlouho neošetřovaný a koruna přehoustlá, pak jeden rok bude velká úroda, ale v následujícím roce vůbec žádná. Udržovacím řezem se zajistí větší, lépe vybarvené plody a sklizeň bude pravidelná. Při průklestu plodných větví by se měly odstraňovat stále vznikající konkurenční výhony (STANGL, 1996). 3.3.4 Zmlazovací řez Slivoně na rozdíl od jádrovin velmi špatně snášejí silný zmlazovací řez. Pokud se při řezu odstraní příliš mnoho větví, stromy často zastaví růst a jejich zdravotní stav se výrazně zhorší. Proto se silnější zmlazování provádí postupně v průběhu dvou až tří let. Kosterní větve se zkracují asi o 1/3, odstraňují se větve zahušťující vnitřek koruny, větve, které se navzájem křižují, a převislé větve ve spodní části koruny. Po zmlazování je nutné věnovat pozornost řádné obnově koruny, tj. odstraňovat vlky i konkurenční a silně rostoucí svislé výhony. Nadbytečné výhony se odstraňují, některé z nich se zkracují podle stejných zásad jako při výchovném řezu (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.3.5 Zahnův řez Nejedná se o žádný zvláštní způsob tvarování, ale o poněkud odlišný způsob řezu stromů, který vychází z některých fyziologických zákonitostí ovocných dřevin. Zahnův způsob řezu se osvědčil především při pěstování peckovin ve vlhčích pěstitelských oblastech, kde bývají problémy s výskytem klejotoku a některých chorob dřeva. Podle tohoto německého výzkumníka strom peckovin roste zdravě jen tehdy, pokud tloušťka postranních výhonů nebo větví v místě rozvětvování není větší než polovina tloušťky terminálu, hlavní osy, větve a podobně. Je-li tloušťka výhonu nebo větve příliš velká, musí se odstranit řezem, avšak ne na větevní kroužek, jak je to běžné u jádrovin, nýbrž na čípek (pahýl). U jednoletých výhonů stačí velikost ponechávaného čípku 2-3 cm, u mladších větví 5-10 cm, ale u starších a tlustých polokosterních nebo kosterních větví se nechává pahýl dlouhý i přes 20 cm (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 16

3.4 Nepřímé množení odrůd peckovin 3.4.1 Štěpování Očkování Jedná se o způsob štěpování používaný k vypěstování stromků ve školce. Postup očkování spočívá v tom, že ve výšce 0,1 až 0,2 m nad zemí vsadíme seříznuté očko ušlechtilé odrůdy se štítkem na očištěnou podnož. Podle způsobu (techniky) práce dělíme očkování na klasické (T-řez) a Forkertovo očkování neboli chip-budding. Podle doby očkování rozeznáváme očkování na bdící očko a očkování na spící očko (SUS, BLAŽEK, 2002). Roubování Při očkování přenášíme na podnož jediné očko z letorostu, u roubování je to část dobře vyvinutého a vyzrálého výhonu se dvěma a více pupeny. Podle doby roubování rozlišujeme: Roubování během vegetačního klidu základními způsoby jsou obyčejná nebo anglická kopulace, plátování, sedélkování a roubování na kozí nožku. Roubování v období vegetace nejčastějšími způsoby roubování v této době je obyčejný, vylepšený či Tittelův způsob roubování za kůru v době plné mízy, obvykle na začátku a během kvetení stromů (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.4.2 Přeštěpování Přeroubování Přeroubování je naroubování požadované odrůdy na jinou, nevyhovující odrůdu, případně na původní planou formu stejného nebo blízce příbuzného ovocného druhu (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.4.3 Mezištěpování Jde o podvojné štěpování ve školce. Nejprve na podnož naočkujeme kmenotvornou odrůdu, z které vypěstujeme kmen, a v korunce roubujeme požadovanou odrůdou. Vypěstovaný stromek sestává ze tří částí: podnože (kořenů) upevňující rostlinu v půdě, kmenotvorné odrůdy (mezikmenu) a žádané odrůdy, která tvoří korunku (SUS, BLAŽEK, 2002). 17

3.5 Hnojení a výživa slivoní 3.5.1 Nároky stromů na živiny Slivoně, pokud se pěstují opravdu intenzivním způsobem, patří mezi plodiny vysoce náročné na obsah živin v půdě. Velké množství živin spotřebují na tvorbu listů, dále na přírůstky dřeva a na produkci plodů. Na rozdíl od jiných plodin však po sklizni z pozemku odcházejí pouze živiny obsažené v plodech a tyto ztráty jsou poměrně nízké. Největší nároky na výživu mají slivoně, podobně jako ostatní ovocné dřeviny, především v prvních letech po výsadbě, kdy stromy intenzivně rostou a vytváří se základní kubatura plodonosného dřeva. Je-li pozemek před výsadbou správně vyhnojen, stačí v pozdějších letech věku výsadby hnojit jen některými živinami a jejich dávky již nemusí být příliš vysoké (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Tabulka č. 2: Střední odběr živin u některých ovocných druhů v sadech v období maximální plodnosti (odběr živin g/m 2 ) (NEUBERG, 1998). N dusík (g/m 2 ) P fosfor (g/m 2 ) K draslík (g/m 2 ) Ca vápník (g/m 2 ) Jabloň 9,4 2,0 11,6 7,0 Švestka 10,5 2,6 11,6 2,2 Angrešt 8,0 1,8 6,5 7,0 Dusík - je to živina, která nejvíce ovlivňuje růst stromů. Při jeho silném nedostatku zcela ustává růst nových letorostů. Stromy, které trpí nedostatkem dusíku, brzy ukončují růst výhonů. Listy jsou světle zelené, někdy až žluté, a chloróza postihuje celou listovou čepel včetně nervatury. Příznaky nedostatku dusíku se nejsilněji projevují na starších listech, při velmi silném nedostatku tohoto prvku listy mohou i opadávat. Draslík - nedostatek draslíku se nejčastěji projevuje formou chlorotických skvrn mezi listovou nervaturou nebo na okraji listové čepele. Nejtypičtějším příznakem jeho nedostatku je však nekróza okrajů listové čepele, která je obvykle doprovázena jejich svinováním směrem dovnitř (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Hořčík - projevy nedostatku hořčíku se nejdříve vyskytují na spodních listech výhonů ve formě chlorotických skvrn mezi žilkami. Střední nerv listu a část listové čepele u řapíku ve tvaru obráceného písmene V si zachovávají normální zelenou 18

barvu nejdéle. Tvorba takovéto chlorózy je spolehlivým indikátorem nedostatku této živiny. Vápník - projevem extrémního nedostatku vápníku je odumírání vrcholů výhonů a mladých listů v jejich blízkosti. Tyto projevy často doprovází i svinování listových čepelí. Nízký obsah vápníku v plodech bývá vyvolán i nadměrným dusíkatým hnojením a také přebytkem draslíku. Železo - pěstitelé slivoní bývají často znepokojeni výskytem příznaků nedostatku stopového prvku železa, který se projevuje výrazným žloutnutím listů. Charakteristickým symptomem je chloróza mezi žilkováním nejmladších listů na vrcholech výhonů (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.5.2 Zásobní (meliorační) hnojení před výsadbou Při zásobním (melioračním) hnojení se dbá na to, aby hnojivo bylo dobře promíseno s půdou v celém půdním profilu a zejména v zóně největšího prokořenění, což je u většiny ovocných druhů v hloubce 30-50 m. Před výsadbou se půda vyhnojuje především hnojivy organickými, vápenatými a fosforečnými. Z organických hnojiv je nejvhodnější hnůj domácích zvířat, ale je možno použít i všechny ostatní druhy organických hnojiv nebo jejich kombinaci (zelené hnojení, sláma, kejda nebo hnůj, atd.) v dávce 8-10 kg/m 2. K hnojení fosforem se mohou použít všechny druhy fosforečných hnojiv. Na půdách kyselých je zvlášť vhodný jemně mletý fosforit (hyperfosfát), protože má neutralizační účinky a přináší do půdy i značný obsah vápníku. Dávka se určuje podle finančních možností, ale neměla by být nižší než 10-15násobek ročního tabulkového normativu (NEUBERG, 1998). Draslíkem se zásobně hnojí omezeněji. Na těžkých půdách 5-8násobek stanoveného tabulkového normativu a na lehkých půdách pouze 3-4násobkem. Nejvhodnější je draselná sůl (50 % K) nebo Kamex. Hořčík je nejlépe uhradit při vápnění vápenatohořečnatými hnojivy (dolomit, dolomitický vápenec, atd.) a hnojení draselnohořečnatými hnojivy (Kamex, Reformkami). Roční dávka hořčíku by se měla pohybovat v rozmezí 10-12 g Mg / 10 m 2. Nepoužijí-li se výše uvedená hnojiva, je nutno použít Kieserit. Zásobní hnojení hořčíkem je účelné provést jako u draslíku 5-8násobkem ročního normativu, tedy asi 60-96 g Mg/ 10 m 2 (NEUBERG, 1998). 19

Základní informace pro vyhnojení pozemku před výsadbou poskytují výsledky rozborů (analýz) půdy, jejichž součástí je také stanovení půdní kyselosti. Hodnota půdní reakce ph je jedním z nejdůležitějších faktorů, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje příjem živin stromy (zejména mikroprvků) a celkovou mikrobiální činnost půdy. Hodnota ph rovněž určuje potřebu vápnění a dávky vápenatých hnojiv (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.5.3 Hnojení udržovací Při udržovacím hnojení je důležité, aby se živiny aplikované po výsadbě dostaly do příjmové zóny kořenů stromů. Podle způsobu vedení sadů se uplatňuje buď hnojení povrchové, nebo spíše hloubkové. Každoročně se půda hnojí dusíkem, ostatními živinami podle provedeného předzásobení a zvoleného systému udržovacího hnojení. Udržovacím hnojením se vyrovnává v půdě odběr živin sklizní a zajišťuje se výživa plodiny v probíhajícím vegetačním období (NEUBERG, J., 1998). 3.5.4 Výběr a dávky hnojiv Z vyráběných dusíkatých hnojiv jsou pro slivoně nejvhodnější ledek amonný nebo močovina. Ledek amonný je nejlepší používat až na jaře. Močovinou se může hnojit na podzim nebo ji použít pro hnojení na list. Síran amonný je výhodný především na alkalických půdách o vysoké hodnotě ph. Ledek amonný je vhodný pro fertigaci nebo pro hnojení na list. Z draselných hnojiv se častěji používá draselná sůl, protože je levná a dostupná na trhu. Nejčastěji používaným fosforečným hnojivem je superfosfát, který se obvykle používá ve větších dávkách před založením výsadby. Nejvhodnější je superfosfát trojitý, který obsahuje nejvyšší obsah fosforu. Použití vícesložkových hnojiv (Ceresit, NPK) je při pěstování slivoní problematické, protože nejčastěji se hnojí pouze jednou nebo dvěma živinami a použití vícesložkových hnojiv je zbytečné (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 20

Tabulka č. 3: Pevná hnojiva pro hnojení nebo přihnojování na povrch půdy (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Druh hnojiva Název hnojiva Dávka Dusíkatá Ledek amonný s vápencem 100 150 kg. ha -1 Ledek vápenatý 150 kg. ha -1 Močovina 1 % koncentrace Síran amonný 100 200 kg. ha -1 Fosforečná Superfosfát granulovaný - Draselná Draselná sůl - Síran draselný - Kombinovaná Patentkali 300 400 kg. ha -1 Synferta 300 400 kg. ha -1 Ceresit 300 400 kg. ha -1 3.6 Hlavní onemocnění a škůdci švestek 3.6.1 Šarka švestky (PPV) Šarka je jednoznačně nejškodlivější chorobou peckovin. Trpí jí všechny druhy slivoní, meruňky, broskvoně a některé další druhy rodu Prunus. K šarce je vysoce citlivá většina odrůd pravých švestek. Odrůdy, které i po napadení virem PPV dále dobře plodí a ani kvalita jejich plodů není vlivem této choroby podstatně zhoršena, se považují za odrůdy tolerantní (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Jako odrůdy tolerantní k šarce lze doporučit od konce září zrající Valjevku, dále koncem září až začátkem října dozrávající odrůdu Elena (STANGL, 2000). Nákaza se šíří zejména mšicemi, které jsou hlavním přenašečem onemocnění. Přenos může nastat i po mechanickém přenosu šťáv při řezu nebo jiném poškození pletiv. Jako preventivní opatření je vhodné vysázet tolerantní odrůdy a zabezpečit insekticidní ochranu. Neexistuje však účinná léčebná metoda, proto se doporučuje silněji napadené stromy odstranit, protože jsou zdrojem nákazy pro zdravé stromy (MEZEY, 2005). Dalším preventivním opatřením je ochrana proti mšicím, které jsou rozhodujícími přenašeči šarky. 21

Symptomy napadení na listech mají podobu různých chlorotických prstenců a proužků s nezřetelnými okraji, které se vytvářejí podél nervu (viz obrázek č.1). Obrázek č.1: Plum pox virus virus šarky švestky (ZICHA, 2008) Na plodech choroba vyvolává celou řadu změn. Při silném stupni napadení plody hromadně předčasně opadávají, často i několik týdnů před dosažením běžné stromové zralosti. Zbývající plody dříve dozrávají, mají však méně cukru, jsou menší, horší chuti, nehodí se většinou ani na výrobu pálenky. Dužnina plodů může až gumové konzistence a pod neštovičnými skvrnami bývá krvavě zbarvena. Při výzkumu bylo zjištěno, že stromy jsou nejvíce náchylné na infekci šarkou v prvních třech letech po výsadbě, s pokračujícím stárnutím stromů náchylnost významně klesá (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.6.2 Puchrovitost švestky Puchrovitost švestky se objevuje v období rašení, ale i po odkvětu. Chorobu způsobuje houba Taphrina pruni. Přezimuje ve stadiu mycelia na větvích a v pupenech švestek. Po odkvětu stromů mycelium houby prorůstá stopkami do mladých plodů. Napadené plody se od začátku zřetelně rychle vyvíjejí a v porovnání se zdravými plody mají odlišný vzhled, jsou prodloužené a různě zakřivené. Zpočátku jsou světle zelené, později na povrchu drsné a pokryté bělavým povlakem vřecek. Znetvořené plody postupně hnědnou, zasychají a opadávají. Uvnitř deformovaných plodů nebývá pecka, ale pouze dutina. 22

Preventivní ochranou je vápnění půdy pod postiženými stromy. Podle literárních údajů je třeba náchylné odrůdy švestek na začátku rašení proti puchrovitosti ošetřovat měďnatými nebo i některými organickými fungicidy (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.6.3 Moniliová hniloba peckovin Bývá hrozbou především v období po odkvětu. Původcem je houba Monilinia laxa, která vyvolává hnědou hnilobu plodů, může ji také způsobit houba Monilinia fructigena. Výtrusy (konidie) obou hub se během vegetačního období šíří větrem, hmyzem a dešťovými kapkami uvnitř korun stromů. K nákaze dochází jen po mechanickém poranění slupky plodů hmyzem, kroupami, červivostí plodů apod. Na povrchu zrajících infikovaných plodů jsou zprvu patrné okrouhlé hnědé skvrny, později tyto plody zcela zhnědnou a změknou. Pokud jsou plody napadené houbou Monilinia laxa, objevují se na jejich povrchu nepravidelně rozmístěné, krémově zbarvené konidiofory. Na plodech infikovaných houbou Monilinia fructigena jsou konidiofory uspořádané v soustředěných kruzích (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Doporučují se fungicidní postřiky zhruba 2 (Rovral Flo, Horizont 250 EW) a 4 týdny před sběrem (Baycor 25 WP) (MEZEY, 2005). 3.6.4 Živočišní škůdci švestek Hmyzí škůdci (Insecta) v období rašení Během tohoto období ukončuje na slivoních přezimování celá řada živočišných škůdců. Při zjištění škodlivého výskytu jejich přezimujících stadií nastává příhodná doba pro uskutečnění ochrany napadených stromů. Např. Puklice švestková (Parthenolecanium corni) Mšice (Aphidoidea) Píďalka podzimní (Operophtera brunata) Bekyně velkohlavá (Lymantria dospar) Bělásek ovocný (Aporia crataegi) (BLAŽEK, KNEIFL, 2005) Škodliví roztoči (Acarina) v období rašení Sviluška ovocná (Panonychus ulmi) Sviluška chmelová (Tetranychus urticae) Sviluška stromová ( Amphitetranychus viennensis) Hálčivec višňový (Aculus fockeui) 23

Škůdci před květem až v období květení Během tohoto období je příhodná doba k ochraně proti jarním larvám nasledujících přezimujících škůdců na slivoních: motýli (Lepidoptera), sviluška ovocná (Panonychus ulmi), mšice (Aphidoidea), pilatky (Tenthredinidae) atd. Škůdci po odkvětu Např.: Motýli (Lepidoptera) Obaleč švestkový (Cydia funebrana) (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Příznakem napadení Obalečem švestkovým je červivost plodů, plody také předčasně opadávají. Jako biologická ochrana na začátku července je vhodný přípravek s predátorem Trichogramma cacoeciae (STANGL, 2000). 3.7 Botanické a pomologické třídění slivoní 3.7.1. Botanické třídění slivoní Ucelený přehled rodu Prunus, do kterého všechny druhy slivoní taxonomicky patří, byl zpracovám Rehderem (1954). V Evropě je nejdůležitější druh Prunus domestica L., čeleď růžovité (Rosaceae), česky slivoň švestka. V zahraničí se nejčastěji nazývá slivoň zahradní, domácí nebo evropská, její hlavní charakteristikou je hexaploidní počet chromozomů (2n = 48). Z botanického hlediska do rodu Prunus Mill. (slivoň) patří opadavé stromy a keře s kulovitými, vejčitými nebo pyramidálními korunami, s nahnědlou kůrou, bez trnů nebo s trny (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Slivoň švestka (Prunus domestica L.) Prunus domestica L. se nejčastěji člení na 3 poddruhy: slívy Prunus domestica insititia (L.) Poir., renklódy Prunus domestica italica Borkh., švestky pravé Prunus Domestica oeconomica Borkh. (Johnson a Olden, 1962). Někdy se mezi slívy zařazují i mirabelky, které se však v poslední době častěji uvádí jako samostatný poddruh Prunus domestica ssp. syriaca (Borkh.) (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Slivoně jsou souhrnným názvem pro pomologickou skupinu švestek, pološvestek, slív, renklód a mirabelek. 24

Slívy se vyznačují kulovitými plody, kyselou dužninou, která je řidší, neoddělující se od pecky. Slupka může mít různou barvu, s různou obtížností se odděluje od dužniny. Renklódy mají silnější růst, větévky bez kolců, květy bílé, větší. Plody jsou větší, vyrovnané, kulovité nebo vejčité. Dužnina má pevnou (tuhou) konzistenci, většinou nelpí na pecce, chuť je sladká, slabě až silněji aromatická. Slupka má různou barvu, je kyselá a poměrně snadno se odděluje od dužniny. Pecka je baňatější. Mirabelky mají bílé květy, kulovité, výjimečně podlouhlé plody, barvy žluté až zlatožluté. Dužnina měkčí konzistence je žlutá, nelpí na pecce, chuť je sladká až velmi sladká. Odrůdy mirabelek se liší především dobou zrání. Švestky (pravé) mají plody středně velké, podlouhlé až vejčité, dužnina je tuhé konzistence, dobře odlučitelná od pecky. Chuť je sladká, velmi aromatická. Slupka se těžko odděluje od dužniny a nebývá kyselá. Pecka je protáhlá, smáčklá, na obou koncích ostře špičatá. Květy jsou bíle nebo slabě nazelenalé. Pološvestky jsou podobné švestkám. Plody jsou však méně protáhlé, konzistence dužniny není tak pevná jako u švestek. Dužnina bývá hůře oddělitelná od pecky. Mezi jednotlivými odrůdami pološvestek jsou výrazné rozdíly jak ve znacích plodů, tak i stromů (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.7.2 Pomologické třídění slivoní 3.7.2.1 Vnější hodnocení plodu U plodu hodnotíme především jeho tvar. Může být kulovitý, oválný, elipsoidní, vejčitý, srdčitý, kapkovitý, podlouhle válcovitý, zploštělý a smáčklý, zúžený ve čnělečné části nebo u stopky. Kromě toho může být souměrný nebo jedna polovina více vyvinuta. Souměrnost posuzujeme podle roviny probíhající švem plodu, který bývá někdy nápadný (mluvíme o rýze nebo žlábku), jindy jen naznačený, tzv. hmatný, zjistíme jej spíše pohmatem. Plod má tři rozměry: výšku, šířku a tloušťku. Výškou (délkou) rozumíme vzdálenost nejvyššího místa na vrcholu (temeni) plodu od roviny, na níž postavíme plod stopečnou částí. Břišní částí plodu rozumíme stranu se švem (srůstovou jizvou, žlábkem). Odvrácená část je hřbetní. Postavíme-li plod tak, že se díváme na šev, vidíme výšku a tloušťku plodu, kdežto šířku plodu změříme při pohledu na plod z boku plodu, tedy v rovině proložené švem a hřbetní částí plodu (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 25

Podle velikosti dělíme plody na velmi velké (zpravidla o hmotnosti nad 55 g), velké (40-55 g), střední (25-40), malé (15-25 g), velmi malé (pod 15 g). Stopka plodů je nasazena různě do stopečného důlku, který může být hluboký, mělký, široký, úzký, nebo chybí. Stopka může být krátká (pod 15 mm), středně dlouhá (15-20 mm), dlouhá (20-25 mm) a velmi dlouhá (nad 30 mm). Může být měkká nebo dřevnatá, zelená nebo nahnědlá, lysá nebo ochmýřená, rovná nebo ohnutá. Barvu plodu je třeba posuzovat až v době, kdy plod dosáhne plné zralosti. Základní barva slupky může být zelená, žlutá, žlutočervená, červená, červeně modrá až tmavě modrá. U některých odrůd dochází ke kombinaci několika barev, takové plody charakterizujeme jako pestré. Na slupce plodu bývá světle šedý nebo modravý voskový nálet, ojínění, které poněkud mění základní vybarvení plodů. Na slupce plodu se dále hodnotí výskyt teček, které mohou být bílé, červené nebo rezavé a přecházejí v čárky nebo skvrnky. Slupka plodu je jemná nebo tuhá, obsahuje mnoho kyseliny nebo se kyselina nepostřehne. Důležitým znakem je, zda se lehce nebo obtížně odděluje od dužniny (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.7.2.2 Vnitřní hodnocení plodu U dužniny hodnotíme především její konzistenci a pevnost. Může být tuhá, pevná, měkká, jemná, řídká, vodnatá, šťavnatá nebo vláknitá. Podle chuti bývá dužnina velmi sladká, sladká, navinule sladká, navinulá, kyselá. Může být aromatická nebo bez aroma. Barva je nažloutlá až oranžová, žlutá, nazelenalá, narůžovělá a prostoupena barevnými žilkami (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Pecka je velmi důležitým vnitřním znakem. Je to endokarp (perikarp) plodu, chránící uvnitř semeno. Semeno je zpravidla jedno, u mnohých odrůd se vyskytuje určité procento druhých zakrslých semen, u některých je to typickým odrůdovým znakem ( Viktorie ). Pecku popisujeme podle polohy v plodu. Břišní částí pecky je ta, která přiléhá k rýze žlábku, žlábku plodu. Sestává ze tří žeber, z nichž střední (hlavní) žebro zvláště vyniká, dvě boční jsou slaběji vyvinuta. Mezi nimi jsou dvě břišní rýhy, různě široké. Základem pecky se rozumí část u stopky, hrotem či špičkou pecky část čnělečná. Velikost pecky se obdobně jako u plodu měří třemi rozměry: výška (délka), šířka a tloušťka. 26

Důležitým znakem jakosti odrůdy je, zda se dužnina odděluje od pecky snadno, středně snadno nebo obtížně. Důležitým znakem je také velikost pecky a zvláště váhový poměr mezi dužninou a peckou (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.8 Odrůdy slivoní 3.8.1 Historie odrůd slivoní v ČR Celostátní pěstovaný sortiment slivoní se na území ČR začal utvářet až zhruba od poloviny minulého století. V roce 1954 bylo do Listiny povolených odrůd pro ČSR zapsáno 11 odrůd. Předtím měly rozhodující podíl na produkci lokální typy Domácí švestky, Durancie a v některých oblastech také Vlašky. Po rozšíření virové šarky v 50. a 60. letech 20. století, kdy se u nás značně omezila výsadba slivoní, se nejčastěji vysazovala Zelená renklóda. Od konce 70. let se nejvíce vysazovala odrůda Stanley, která se v té době považovala za nejméně citlivou vůči šarce. K 31. 12. 2004 bylo ve Státní odrůdové knize registrováno 23 odrůd slivoní, 7 z nich bylo do seznamu zapsáno v roce 2004 ( Carpatin, Valjevka, Těchobuzická, atd.). Další série nových odrůd byla registrována v roce 2005. Vzhledem k současnému rozsahu šlechtění slivoní u nás a v sousedních zemích je velmi pravděpodobné, že se počet registrovaných odrůd během několika příštích let ještě podstatněji rozšíří (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.8.2 Švestky a pološvestky v ČR Anna Späth Odrůda vznikla koncem 19. století v Maďarsku jako náhodný semenáč. Jedná se o kvalitní a velmi úrodnou pološvestku. Její významnou vlastností je její tolerance k šarce. Je však náročná na stanoviště, vyžaduje dobré půdy. Lze ji doporučit především do teplejších oblastí, je nevhodná do vyšších poloh. Plody jsou menší velikosti, tvar téměř kulovitý, dužnina dobře odlučitelná od pecky, jsou vhodné jak pro přímý konzum, tak i pro kuchyňské zpracování (SUS, BLAŽEK, 2002). Čačanska lepotica Vznikla v roce 1961 ve Výzkumném ústavu ovocnářském v Čačaku (Srbsko) podle posledních genetických výzkumů jako kříženec odrůd Ruth Gerstetter a Stanley. 27

Plody jsou nadprůměrné velikosti (30-40g), vzhledově atraktivní. Tvar je oválně vejčitý, slupka pevná, tmavě modrá s intenzivním ojíněním. Dužnina je zelenavě žlutá, tuhá, šťavnatá, dobře odlučitelná od pecky, chuť navinule sladká. Stromy jsou tolerantní vůči šarce z hlediska projevu na plodech, při silném infekčním tlaku však ne. Odolnost vůči moniliové hnilobě plodů a dalším chorobám je větší (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Čačanska najbolja Vznikla v roce 1961 ve Výzkumném ústavu ovocnářském v Čačaku jako kříženec odrůd Wangenheimova a Požegača. Plody jsou velké až velmi velké, tvar dlouze eliptický, chuť průměrná. Předností je dosti vysoká odolnost proti virové šarce (SUS, BLAŽEK, 2002). Čačanska rana Vznikla v roce 1961 ve Výzkumném ústavu ovocnářském v Čačaku jako kříženec odrůd Wangenheimova a Požegača. Plody jsou větší velikosti, tvar dlouze eliptický, mají přitažlivý vzhled. Vyžadují však šetrnou manipulaci, snadno se otlačují. Vhodné jsou především pro přímý konzum (SUS, BLAŽEK, 2002) Domácí švestka Vznikla výběrem lokálních klonů pravých švestek, které se pěstovaly na území České republiky již od středověku. Plod je menší velikosti (15-25 g), tvar je typický švestkovitě protáhlý, slupka má tmavě fialově modrou barvu se světle modrým ojíněním. Jedná se o nejrozšířenější u nás pěstovanou švestku, je však velmi citlivá vůči šarce. Nedoporučuje se tradiční rozmnožování odkopky, které bývají téměř vždy touto chorobou napadeny (SUS, BLAŽEK, 2002). Gabrovská Vznikla v Bulharsku na výzkumné stanici Drjanovo jako kříženec odrůd Kjustendilská modrá a Montfortská. Plody jsou větší než u Domácí švestky (23-28 g), i tvar je více elipsoidní. Slupka má barvu tmavě fialově modrou s výrazným ojíněním. Dužnina je žlutavá a pevná, pecka se snadno odděluje od dužniny (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 28

Hamannova švestka Tato kvalitní odrůda je českého původu a vznikla jako náhodný semenáč na počátku 20. století. Plod má střední velikost (hmotnost kolem 20 g), tvar protáhlý, slupka je tužší, fialově a až tmavě modrá se světle modrým ojíněním (SUS, BLAŽEK, 2002). Lützelsachsenská Vznikla jako náhodný semenáč v Lützelsachsenu (SRN) na počátku 20. století. Plod je menší velikosti (kolem 15 g), tvar protáhlý, slupka má barvu fialově modrou se světle modrým ojíněním (SUS, BLAŽEK, 2002). Stanley Byla vyšlechtěna křížením odrůd Agenská a Grand Duke v USA na počátku 20. století (SUS, BLAŽEK, 2002). Je to pološvestka s velkými (30 g), atraktivními, tmavě fialovými, modře ojíněnými plody. Dužnina je tuhá, později měkčí, žlutavá a šťavnatá. Chuť má sladkou, málo aromatickou. Je tolerantní k šarce (ŠAPIRO, et al., 1988). K této odrůdě se vztahuje i praktická část mé bakalářské práce. Tuleu Gras Odrůda vznikla na začátku 20. století v Rumunsku jako náhodný semenáč. Pomologicky patří k pravým švestkám, je střední velikosti (průměrná hmotnost 24-32 g), tvar oválný. Slupka má barvu tmavě fialově modrou až modročernou s jemným ojíněním (SUS, BLAŽEK, 2002). Valjevka Odrůda byla vyšlechtěna v Srbsku ve výzkumném ústavu v Čačaku křížením odrůd Agenská a Stanley. Plody jsou střední velikosti (22-34 g), tvar je protáhle oválný, slupka má barvu tmavě fialově modrou s velmi výrazným šedobílým ojíněním. Dužnina je zlatožlutá, pevná, chuť sladce navinulá (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Také tato odrůda byla použita v praktické části mé bakalářské práce. Vlaška Je to velmi dobrá odrůda rozšířená po celé Evropě. Plod je velký (asi 30 g), dlouze oválný, s pevnou fialově až temně modrou, světle ojíněnou slupkou. Sklízí se v první polovině září (ŠAPIRO, kolektiv, 1988). 29

Wangenheimova Odrůda vznikla jako náhodný semenáč v první polovině 19. století v Německu. Plod má střední velikost (23-35 g), tvar je oválně vejčitý. Slupka je pevná, tmavě modré barvy, ze zastíněných partií bývá někdy jen červeně fialová. Odrůda je velmi raná (SUS, BLAŽEK, 2002). Zimmerova Jedná se o ranější pološvestku se středně bujným, v plné zralosti slabším růstem. Plod je středně velký (kolem 25 g), červeně až tmavě modrý, oválně vejčitý. Chuť má sladce navinulou, pecka se dobře odděluje od dužniny (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.8.3 Slívy v ČR Bryská Jedná se o ranou odrůdu pocházející z Francie. Je nenáročná na stanoviště, plodí bohatě a pravidelně. Plody jsou menší velikosti (12-22 g), tvar kulovitý, slupka červenavě modrá se šedomodrým ojíněním. Dozrává v polovině července (SCHUCHMAN, et al., 1988). Malvazinka Je to stará odrůda z počátku 19. století, původem z Anglie. Plod bývá větší, tvar je kulovitý, tuhá slupka má růžovou až tmavě červenou barvu s šedomodrým ojíněním. Dužnina je zelenavě žlutá, pecka se většinou dobře odděluje od dužniny (SUS, BLAŽEK, 2002). Ruth Gerstetter Vznikla ve Württembergu (Německo) v roce 1920 jako kříženec odrůd Carská a Bryská. Plody jsou středně velké (28-39 g), tvar je kulovitě eliptický, slupka má vínově červenou barvu, částečně překrytou namodralým ojíněním. Chuť je sladce navinulá (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). 3.8.4 Renklódy v ČR Althanova Odrůda je českého původu, byla vyšlechtěna ve Svojšicích na Kolínsku z pecky Zelené renklódy. Plody jsou velké (35-45 g), kulaté, slupka má fialově načervenalou barvu, dužnina je oranžově žlutá. Chuť je sladce navinulá (SUS, BLAŽEK, 2002). 30

Oullinská Tato odrůda je francouzského původu, vznikla zde v polovině 19. století jako náhodný semenáč. Plod je větší (35-50 g), tvar kulovitý, slupka je žlutá, u některých plodů na neosluněné straně až mírně nazelenalá, jemně ojíněná. Dužnina je nažloutlá, sladká, šťavnatá (SUS, BLAŽEK, 2002). Wazonova renklóda Je pravděpodobně německého původu. Plody jsou velmi podobné Zelené renklódě. Jsou střední velikosti (22-30 g), kulovitého tvaru. Mají zelenou barvu, v plné zralosti se mění na zelenožlutou. Dužnina má zelenožlutou barvu, je středně tuhá, dobře se odděluje od pecky (BLAŽEK, KNEIFL, 2005). Zelená renklóda Je to stará odrůda, původem z Francie. Plody mají střední velikost (20-30 g), kulovitý tvar a zelenou barvu, která se v plné zralosti mění na zelenožlutou. Dužnina je zelenožlutá, aromatická, dobře se odděluje od pecky (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.8.5 Mirabelky v ČR Nancyská Jedná se o starou odrůdu neznámého původu, která se k nám rozšířila z Francie. Plody mají malou velikost (7-12 g), kulovitý tvar a v plné zralosti zlatožlutou barvu, která je na slunečné straně z části kryta karmínovým tečkováním, slupka je bělavě ojíněna. Dužnina je středně pevná, žlutá, sladká (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.8.6 Perspektivní odrůdy slivoní Většina z dále uvedených odrůd švestek nebo pološvestek není dosud zařazena v Registru odrůd ČR. Jde však o odrůdy velmi zajímavé z hlediska tolerance vůči zhoubné virové šarce švestek nebo dosahovanými výnosy a kvalitou plodů. Elena - tmavě modré plody, tolerantní k šarce Ersingenská - středně velké, červeně modré plody, ojíněné Hanita - velké podlouhlé, tmavě modré plody, silně aromatické Herman - tmavě červenavě modré plody, středně velké Katinka - tmavě červenavě modré plody, se slabě fialovým odstínem, středně velké až velké President - jedna z největších pozdních odrůd, tmavě fialová až načervenalá slupka Top - slupka sytě tmavě modrá, vypadá jakoby kovově 31

Topper - středně velké podlouhlé plody, tmavomodré, intenzivně voní Valor - velmi velké (40-60 g) tmavě modré plody (SUS, BLAŽEK, 2002). 3.9 Látkové složení a zdravotní význam švestek 3.9.1 Látkové složení Látkové složení plodů slivoní je velmi rozdílné a závisí na druhu, odrůdě, stupni zralosti plodů, půdě a podmínkách výživy rostlin, podnebí, podmínkách počasí a na řadě dalších příčin, které mají často velmi významný vliv na chemické složení plodů (ŠAPIRO, et al, 1988). Tabulka č. 4: Průměrné hodnoty látkového složení ovoce v % (HANOUSEK, 2006) Sušina Voda Cukry Vláknina Kyseliny ph Třísloviny Švestky 17,10 82,90 8,72 0,48 1,08 3,3 0,09 Voda Hlavní podíl v ovoci tvoří voda (75 až 95 %), která umožňuje biochemické reakce v buňce a pletivech. Zbytek po vysušení vody je tzv.sušina (UHROVÁ, 2003). Slouží jako hlavní rozpouštědlo dalších látkových složek živého rostlinného organismu, voda je volná nebo vázaná (HOSTAŠOVÁ, 2001). Organické kyseliny Organické kyseliny slivoní představuje převážně kyselina jablečná a kyselina citronová, zjistila se rovněž malá množství kyseliny šťavelové, jantarové, chininové a stopy methylesteru kyseliny salicylové (ŠAPIRO, et al., 1988). Cukry Z cukrů je zde glukóza a sacharóza, které jsou obsaženy přibližně stejným dílem, fruktózy je podstatně méně. Při dozrávání plodů množství sacharózy stoupá, což je typickým znakem některých odrůd (ŠAPIRO, et al., 1988). Fenolové sloučeniny Plody obsahují fenolové sloučeniny, převážně flavonoly (kvercetin, isokvercetin a jiné), antokyany a leukoantokyany (ŠAPIRO, et al., 1988). Antokyany jsou ve vodě rozpustná, červená až modrofialová barviva zralých ovocných plodů, některé zeleniny a květů. Chemicky jsou antokyany heteroglykosidy. 32