Vladimíra Šilhánková. Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji

Vladimíra Šilhánková Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji Univerzita Pardubice 2007

Vladimíra Šilhánková 2007 ISBN 978-80-7395-019-4 2

Úvodem Problematika regionálního rozvoje a regionálních politik je aktuálním tématem nejen na úrovni státu, ale zejména na úrovni krajské tj. regionální. Vedle toho i obce a města hledají přístupy a nástroje jak zlepšit svou situaci, a to nejen ekonomickou, ale mnohde i demografickou (např. úbytek počtu obyvatel velkých měst) či sociodemografickou (nezaměstnanost, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil apod.). Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji jsou první z řady studijních textů pro studenty Fakulty ekonomicko správní Univerzity Pardubice v rámci studijního programu Hospodářská politika a správa, který se věnuje tématům regionálního rozvoje nejen z ekonomického, ale zejména prostorového hlediska. Text je zaměřen tak, aby poskytl základní vodítko zejména v oblasti základů regionálního rozvoje a regionálních politik, objasnil základní termíny a vztahy v oblasti teorie regionálního uspořádání a regionálních politik. První část učebního textu se věnuje problematice regionů obecně systému osídlení a sídel, vymezování regionů, popisu jejich vlastností a jejich diferenciaci a řádovostní hierarchizaci. Na tento obecný úvod navazuje popis regionálních procesů, zejména migrace, mobility a urbanizace. Spolu s nimi jsou podrobněji rozebrány procesy, které závažným způsobem ovlivňují stav a fungování sídel, a to procesy obnovy, revitalizace, rekonverze apod. Druhá část je věnována obecně teoriím regionálního rozvoje, teorii regionální politiky, jejímu vzniku, principům a zaměřením, stejně tak jako historii regionální politiky včetně příkladů její implementace v různých územích a dobách. V této kapitole se také nachází přehled základních teorií a modelů regionální politiky. Třetí, nejrozsáhlejší část učebního textu, rozebírá podrobně nástroje regionální politiky a jejich plánování. Od obecného přístupu k plánování, jako základního atributu myslících bytostí, jsou postupně popsány typy, nástroje a procesy strategického, územního a ekonomického (finančního) plánování, neboť bez důkladného poznání plánovacích procesů, jejich zákonitostí, ale i úskalí totiž nejde vytvářet reálné a realizovatelné regionální politiky a řídit usměrňovat regionální rozvoj. 3

4

1 Regiony 1.1 Osídlení a sídla Definic osídlení můžeme najít celou řadu. Snad jen pár za mnohé na úvod: Soubor všech sídelních útvarů, všech základních výrobních a nevýrobních fondů a veškerého obyvatelstva na daném území zahrnující i všechny vztahy mezi jednotlivými sídelními útvary ve sféře výroby, obsluhy, bydlení a využívání volného času, vztahy mezi těmito sférami, jakož i důsledky antropogenních činností. Nebo také soubor všech sídelních útvarů, základních výrobních a nevýrobních fondů a veškerého obyvatelstva v daném území, zahrnující i vztahy mezi jednotlivými sídelními útvary ve sféře výroby, obsluhy, bydlení a rekreace i vztahy mezi těmito sférami. V anglicky mluvících oblastech se pro označení osídlení používá termínů settlement pattern doslova šablona sídel, který označuje prostorové rozdělení shluků populace různé velikosti nebo termínu settlement net doslova síť sídel, který označuje strukturu regionu formovanou kombinací venkovských a městských prvků jejich obyvatelstvem, funkcemi a aglomeračními formami. Obecně tedy můžeme osídlení definovat jako soustavu lidských sídel včetně vybavení s nimi souvisejícího a sítí, které je propojují. Výše uvedené definice nám ale přinesly řadu dalších pojmů, jimž se musíme alespoň dílčím způsobem věnovat, abychom pochopili zákonitosti a vazby v regionální struktuře a mohli s nimi dále správně pracovat. Prvním a nejdůležitějším pojmem je samozřejmě sídlo. Sídlo chápeme jako jednotku osídlení, kterou tvoří jakékoliv trvale obydlené a prostorově oddělené seskupení bytových i nebytových objektů, případně i jednotlivé prostorově oddělené trvalé obydlí. Sídla pak zásadně a velmi jednoduše dělíme na městská a venkovská. Venkovská sídla (vesnice) jsou sídla do cca 5000 obyvatel s převahou zemědělské činnosti. Podle polohy v osídlení je dělíme na: a) zemědělská b) příměstská a c) ostatní. Oproti tomu města jsou sídla nad 5 tis. obyvatel, kde převažují nezemědělské funkce (průmysl, služby, správa ). Města dělíme (v podmínkách ČR) podle jejich velikosti na: 1. malá města (od 5 000 obyv.) např. Slatiňany, Nový Bydžov, Hořice; 2. střední města (od 20 000 obyv.) Chrudim, Jičín, Havlíčkův Brod; 3. velká města (kol.100 000 obyv. ) Pardubice, Hradec Králové, Liberec; 4. velkoměsta, metropole (od 1 mil. obyv.) Praha. Jak vyplývá z definice osídlení i z logiky věci, jednotlivá sídla spolu vytváření vztahy a vazby tj. vytvářejí soustavu lidských sídel. Soustava sídel je v současnosti hierarchická soustava, v níž jsou jednotlivým sídlům na základě jejich vzájemných vztahů a jejich hospodářského, společenského a kulturního významu zjištěny úrovně funkcí, jež by měly v sídelní soustavě zajišťovat. 5

Intenzivně propojené skupiny sídel vytvářejí tzv. aglomerace. Aglomerace je urbanizované území městského charakteru s více než 100 000 trvale bydlícími obyvateli, tvořené obcemi s intenzivními ekonomickými, sociálními a územně-technickými vazbami. Aglomerace je vždy charakterizována počtem a významem jádra, a proto z hlediska prostorového dělíme aglomerace na: monocentrické (např. Praha, Brno); Obr. 1.1 Monocentrická aglomerace Prahy bicentrické (např. Hradecko-pardubická aglomerace) a Obr. 1.2 Bicentrická aglomerace Hradecko pardubická 6

polycentrické (např. Ostravsko, Severní Čechy). Obr. 1.3 Polycentrická aglomerace Ostravska V rámci aglomerace mají potom jednotlivá města a vesnice rozdílné postavení v její struktuře. Podle významu dělíme města na centrum regionu nebo aglomerace (Pardubice); významné centrum osídlení (Chrudim), ostatní města (Slatiňany) a ostatní sídla - vesnice. Specifickým typem aglomerace jsou konurbace, což jsou v podstatě souměstí prostorové spojení dvou nebo více měst v jeden celek se zachováním správní samostatnosti měst. 7

Obr. 1.4 Konurbace východního pobřeží USA 1.2 Regiony V naší současné praxi se velmi často skloňují termíny jako regionální politika, regionální rozvoj, mikroregiony apod. aniž by si většina populace lámala hlavu tím, co tyto termíny obsahují a od čeho se odvozují. Pro to, abychom mohli problematiku regionálního rozvoje skutečně řešit, musíme si v prvé řadě ujasnit pojmosloví a základní terminologický systém, v rámci něhož budeme na jednotlivé jevy nahlížet a co pod jednotlivými termíny budeme chápat. V prvé řadě nám půjde o vymezení pojmu region. Nejobecnější výklad, který můžeme nalézt je krajinný celek různého řádu, správní celek, okrsek, rajon. Stručný Oxfordský slovník definuje region jako: oblast, pruh země, prostor, místo, která má více či méně jasně stanovené hranice nebo určité vlastnosti; určitá část státu. Pokud se budeme zabývat různými pohledy na vymezení pojmu region, tak můžeme zjistit, že urbanistická teorie chápe region zejména jako prostor zázemí velkých měst, prostor aglomerací. Hovoří o regionálních městech, kterými se rozumějí širší sídelní soustavy s určitou dělbou funkcí, i o městských regionech, zahrnujících města se spádovým (gravitujícím) okolním osídlením. Rozlišují se plánovací a správní regiony, které se člení na jednotlivé subregiony, mající specifické znaky a svá sídelní střediska. Novější urbanistická teorie nabízí i inovovaný pohled na region, chápaný v širších vazbách (zejména s ohledem na sbližování pohledu urbanismu a socioekonomické geografie resp. regionalistiky). Současní teoretici urbanismu tedy definují region jako: Účelově (často abstraktně) vymezené území, jehož hranice jsou dány významnými funkčními vazbami (zejména v případě městského regionu) anebo společnými charakteristikami fyzikálními, přírodními, klimatickými, ekonomicko-sociálními, etnickými, 8

jazykovými atd. Velikostně se region pohybuje od městského regionu, až do velikosti území několika států, pro něž lze vysledovat společné charakteristiky. Komplexnější pohled na region nám ale přeci jen nabízí teorie socioekonomické geografie, kde je region chápán jako území na zemském povrchu s od ostatních odlišným, ale vnitřně sourodou (konzistentní) strukturou buď fyzických prvků nebo socioekonomických prvků a jejich rozvoje. Tyto prvky pak vytváří významovou jednotku a jeho odlišení od ostatních území. Existuje nekonečné množství prvků na jejichž základě jsou regiony vymezovány: fyzické atributy jako např. klima, typ povrchu, půdy atd.; socio-ekonomické charakteristiky zahrnující strukturu osídlení, ekonomické aktivity, využití území (land use), jazyk atd. Z výše uvedené definice je tedy patrné, že na regiony můžeme nahlížet ze dvou základních úhlů pohledu, a to z pohledu fyzickogeografického a z pohledu sociálněgeografického. Fyzickogeografické vymezení je historicky starší a opírá s o takové faktory jako je poloha a velikost pohoří, toky řek, klimatické podmínky, reliéf apod. Toto vymezení mělo rozhodující vliv zejména v historických etapách vývoje osídlení, kdy byla ekonomické základna právě těmito prvky limitována. Teprve rozvoj technologií pomohl překonat fyzickogeografické limity území a v praxi se objevily jiné (dnes významnější a dominující faktory) faktory sociogeografické. Mezi tyto faktory lze uvézt např. hospodářskou strukturu, rozmístění výroby a spotřeby, rozmístění obyvatelstva, jazykové, kulturní a sociální rozvrstvení obyvatelstva apod. Pro to, abychom mohli dále s pojmem region pracovat musíme se zmínit o některých jeho nejvýznamnějších atributech, a to je zejména jeho vymezování, jeho vlastnosti a v neposlední řadě jeho další členění. 1.2.1 Vymezení regionu Každý, ať už fyzickogeograficky nebo sociogeograficky pojatý region vymezujeme za pomoci tří základních prvků. Jsou jimi jádro, zázemí a hranice regionu. Jádrem se rozumí místo v území (většinou nejstarší sídlo nebo jeho část, která byla základem dalšího strukturálního vývoje sídla resp. systému osídlení v daním místě. Je to v podstatě krystalizační jádro, kolem kterého sídlo resp. systém osídlení rostl. V jádru jsou soustředěny nejintenzivněji vztahy a vazby, které v regionu probíhají hovoříme zde o vyšší kvalitě a intenzitě aktivit. Jádrem regionu je obvykle město, jehož sídelní vztahy k okolí dosahují takové intenzity, že jsou rozhodujícím faktorem pro vznik sídelní regionální aglomerace. Sídelní regionální aglomerace může mít několik jader viz rozbor výše u termínu aglomerace. Podle významu centra pak také rozlišujeme jejich významovou úroveň a hovoříme o centrech mikroregionálních, mezoregionálních či makroregionálních, to podle rozsahu jejich zázemí a zejména množství vybavenosti, která je zde soustředěna. (Řádovostní hierarchizace regionů viz níže.) Zázemím regionu rozumíme území, které přiléhá k centru jádru a má s ním různě intenzivní vztahy a vazby. Podle úhlu pohledu z jakého na toto území nahlížíme dělíme zázemí regionu na území zájmové a na území spádové. Zájmovým územím chápeme území přilehlé k centru (sídlu), ve kterém převládají současné nebo výhledové vztahy k tomuto centru (sídlu) a ve kterém se uspořádání musí řešit ve vzájemné funkční a technické závislosti s tímto sídlem tj. jde tu o území, kdy samo centru jádro má zájem na užívání tohoto území, ať již z hlediska zdrojů zejména zásobování centra vodou, z důvodů prostoru pro rekreaci obyvatel jádra, ale např. i jako prostoru pro odvoz a ukládání komunálního odpadu produkovaného centrem. Naproti tomu spádové území, je území 9

v němž jsou sídla, jejichž obyvatelstvo dojíždí za základním občanským vybavením a zpravidla za částí pracovních příležitostí do centra tj. území, které má zájem na užívání výhod, které centrum přináší vysokou intenzitou vztahů a vazeb, které zde probíhají. Jedná se nejen o umístění administrativně správní vybavenost situované v centru, ale i o další typy zejména občanské vybavenosti vyššího řádu školství, zdravotnictví, kultura apod. Hranice regionů jsou většinou tvořeny jako hranice přírodní, historické nebo jako administrativní. Hranice vymezené z hlediska funkce správy a vládnutí vyžadují vytvoření administrativních jednotek na nižší úrovni než je stát. Někdy se jedná o přirozené nebo historické regiony, jindy o administrativní jednotky vytvořené uměle rozhodnutím administrativních orgánů. V oblasti sociogeografické regionalizace pak hovoříme o tzv. oscilaci hranic tj. o fenoménu, který popisuje skutečnost, že existují území, která přirozeně spádují k více různě umístěným centrům. 1.2.2 Vlastnosti regionu Každý region můžeme popsat několika základními vlastnostmi, které nám pomohou pochopit jeho socioekonomické danosti, ale které při správné interpretaci nám také mohou pomoci nastavit správné parametry jak pro vnější podporu daného regionu, tak i pro autostimulační procesy v rámci toho kterého regionu. V praxi se nejčastěji zabýváme následujícími třemi vlastnostmi: poloha; struktura; integrace. Poloha regionu je vyjádřena exponovaností jeho jádra. Exponovanost potom chápeme jako agregátní vyjádření polohy územních prostorů a jejich významové postavení v celém sociogeografickém systému. Je zde tedy uvažována vzdálenost a návaznost dílčích jednotek vůči hlavním centrům osídlení, jejich metropolitním územím, hlavním komunikacím atd., ale také velikost a významnost těchto jednotek samotných a intenzita osídlení v jejich bližším okolí. V této souvislost je třeba zmínit, že metropolitní oblasti a hlavní centra osídlení jsou relativně stabilní ve velmi dlouhých časových úsecích, jak ukazuje srovnání osídlení území České republiky v 9. století tj. na počátku tvorby sídelní struktury na našem území a lokalizací nejvýznamnějších center osídlení v současnosti. Obr. 1.5 Osídlení území České republiky v 9. století 10

Obr. 1.6 Centra osídlení v České republice v současnosti Z výše uvedeného je třeba rozhodující váhu při stanovování exponovanosti přisuzovat makropolohovým faktorům, neboť základními zdroji resp. východisky diferenciace systému osídlení jsou přirozeně nejvýznamnější střediska, hlavní aglomerační (koncentrační) prostory a osy. Souhrnným výsledkem hodnocení exponovanosti perifernosti je generalizovaná forma komplexně funkční zonace specifikující různé relativně homogenní prostory. Tato homogenita je pak výrazem nejen příslušné atraktivity nebo naopak neatraktivity polohy, nýbrž i všeobecné úrovně intenzity osídlení (především výskyt a velikostní diferencovanost středisek) a odpovídající základní funkční specializace (z hlediska zastoupení hlavních ekonomických sektorů, z hlediska územní intenzity výskytu střediskových funkcí apod.). Na základě hodnocení čtyř základních kritérií jako potenciální hodnocení mezopolohy, hodnocení mezopolohy z hlediska realizovaných vztahů, potenciální hodnocení makropolohy a charakterizace makropolohy z hlediska realizovaných vztahů bylo Prof. Hamplem stanoveno 7 základních kategorií polohy na ose exponovanost perifernost. Jsou jimi: 1. výrazně exponovaná poloha; 2. středně exponovaná poloha; 3. slabě exponovaná poloha; 4. neutrální poloha; 5. slabě periferní poloha; 6. středně periferní poloha; 7. výrazně periferní poloha. 11

Obr. 1.7 Diferenciace území ČR dle exponovanosti Druhou významnou vlastností regionu je jeho struktura vyjádřená poměrem jádra a zázemí. Je definována jako způsob a intenzita rozmístění základních sídelních jednotek v daném území nebo jako rozmístění, velikost, členění a vzájemné prostorové i funkční vztahy sídelních útvarů a ostatních prvků osídlení (dopravní sítě, lineární tahy infrastruktury, výrobní, rekreační a jiné zóny ležící mimo sídelní útvary, prvky krajiny). V minulosti byla u nás struktura osídlení pevně organizačně fixována v tzv. střediskové soustavě osídlení. Jednalo se v podstatě o administrativní fixaci a hierarchizaci sídelní soustavy, v níž byly vybraným sídelním útvarům na základě jejich vzájemných gravitačních vztahů a jejich hospodářského, společenského a kulturního významu určeny úrovně střediskových funkcí, jež měly v sídelní soustavě zajišťovat. V rámci této soustavy byly stabilizovány některé termíny pro označení významu sídla ve struktuře osídlení, které jsou dodnes používány, a to i přesto, že tato administrativně stanovená struktura osídlení přestala po roce 1989 fungovat na administrativně stanovených vztazích a vazbách. Jedná se zejména o následující termíny: Jádro sídelní regionální aglomerace - město, jehož sídelní vztahy k okolí dosahují takové intenzity, že jsou rozhodujícím faktorem pro vznik sídelní regionální aglomerace. Sídelní regionální aglomerace může mít několik jader. Přidružené centrum osídlení - středisko osídlení na území sídelní regionální aglomerace nebo městského regionu, které plní pro okolní obce některé funkce jádra aglomerace a má intenzívní vztahy k jádru aglomerace. Středisko osídlení obvodního významu - městský sídelní útvar, který v střediskové sídelní soustavě představuje středisko vyššího stupně, v němž se soustřeďuje bytová, občanská a průmyslová výstavba. Poskytuje pracovní příležitosti a služby občanského vybavení jak vlastnímu obyvatelstvu, tak i obyvatelstvu svého spádového území. V jeho spádovém území je zpravidla několik středisek osídlení místního významu, s nimiž vytváří jednotnou sídelní soustavu. 12

Středisko osídlení místního významu - sídelní útvar, který v střediskové sídelní soustavě plní funkci střediska nejnižšího stupně. Uspokojuje základní osobní a společenské potřeby jak svého obyvatelstva, tak i obyvatelstvo svého spádového území. Přednostně se v něm rozvíjí bytová výstavba a výstavba občanského a technického vybavení. Za spodní hranici jeho velikosti se zpravidla považuje 1500 obyvatel. Jeho funkce v střediskové sídelní soustavě nemusí zaniknout, stane-li se v důsledku změn správní organizace součástí obce, která je střediskem osídlení obvodního významu. Nestřediskové sídlo - venkovské sídlo, které nemá funkci střediska; jeho obyvatelstvo má spád ke středisku osídlení, jehož pracovní místa a občanská zařízení využívá; zůstává nestřediskovým sídlem i tehdy, stane-li se v důsledku změn v územní organizaci součástí obce, která je střediskem osídlení místního nebo obvodního významu. Rozlišují se : - nestředisková sídla trvalého významu, tj. sídla s definovanou funkcí, jež je nositelem trvalého významu (obytnou, zemědělskou, rekreační apod.); - - ostatní nestředisková sídla. Struktura osídlení tedy popisuje podíl jednotlivých typů sídel uvnitř regionu (např. počet jader regionu (monocentrické, bicencrické nebo polycentrické regiony), podíl dalších sídel v regionu a zejména jejich vzájemné vztahy a vazby jako je migrace, sídelní dělba práce apod. viz kapitola regionální procesy. 1.2.3 Dělení regionů diferenciace a řádovostní hierarchizace Z pohledu dělení (nebo třídění) regionů můžeme hovořit o dvou základních přístupech, a to je na jedné straně jejich diferenciace na mikroregiony, mezoregiony (státní útvary) a makroregiony (nadstátní útvary např. EU) a na straně druhé jejich řádovostní hierarchizace. Pro potřeby našeho výzkumného projektu je zásadní právě řádovostní hierarchizace regionů, která rozlišuje následující řády regionů: subregiony; mikroregiony; mezoregiony; makroregiony. Řádovostní hierarchizace je základem sociálně-geografické regionalizace, kterou se v podmínkách České republiky dlouhodobě zabývá Prof. Hampl. Jde mu o stanovení celkové organizace systému osídlení a stanovení rozsahu regionální působnosti středisek a vymezení komplexních sociálněgeografických regionů různých řádů. Stěžejní pro stanovování řádovostní hierarchizace regionů je kvalitativní a kvantitativní hierarchizace jejích středisek. V regionální hierarchizaci provedené v roce 1991 byly specifikovány tři základní hierarchické úrovně u středisek komplexního typu tj. u středisek s dostatečně vyvinutými funkcemi pracovními i obslužnými. 13

1. 12 středisek vyššího řádu je možno specifikovat nejsnadněji, stejně jako jejich vnitřní rozdělení do tří subkategorií: Praha Brno a Ostrava ostatní. Je to členění zcela totožné s členěním podle regionálního významu a s výjimkou přiřazených Karlových Var odpovídá i členění podle významu funkčního. Tato centra lze v podmínkách České republiky charakterizovat jako sídla velkoměstského typu, jako centra s rozsáhlou regionální působností a s relativně značným stupněm koncentrace vyšších služeb a kvartérních aktivit. 2. Druhou základní hierarchickou úroveň představuje síť středních a silnějších center mikroregionálních. Přibližně ji lze specifikovat jako průnik souboru středně velkých středisek a středisek mikroregionálních bez nejslabší kategorie. V ČR jich lze nalézt 60. Tato města jsou označována za základní mikroregionální střediska. 3. Nejnižší kategorii středisek relativně komplexního typu je možné všeobecně charakterizovat jako soustavu doplňujících, resp. vedlejších středisek na mikroregionální úrovni. V širším vymezení lze tento soubor definovat jako sjednocení ostatních středisek mikroregionálních i středisek subregionálních. Subregionální střediska jsou chápána jako střediska přechodného typu s částečnou vyvinutostí mikroregionální funkce. Jedná se jednak o relativně větší střediska s omezenou regionální působností a jednak o malá, avšak v důsledku izolované polohy poměrně regionálně významná města. 1.2.3.1 Řádovostní hierachizace regionů U řádovostní hierachierarchizace budeme dále vycházet ze sociogeografické diferenciace České republiky zpracovávané opakovaně Prof. Hamplem. Z pohledu řádovostní hierachierarchizace rozlišujeme tři základní typy regionů a tři další podtypy: Subregiony Mikroregiony o 1. řádu o 2. řádu Mezoregiony o 1. řádu o 2. řádu Makroregiony. Subregiony jsou relativně nekomplexní územní celky tj. území, kde nejsou uzavřeny (kde se nedají realizovat) nejdůležitější a nejčastější potřeby obyvatel vztahy mezi bydlištěm, pracovištěm a základními službami. V subregionu jedna z těchto základní funkcí chybí nejčastěji se jedná o absenci pracovních příležitosti tj. obyvatelstvo sice v daném prostoru bydlí (neboť funkce bydlení je z tohoto pohledu základní), je obslouženo základní občanskou vybaveností (velmi často v jejím neúplném rozsahu např. jen základními funkcemi samosprávy území, základní lékařskou péčí a v oblasti obchodu a služeb pak zejména prodejnami se zbožím každodenní potřeby jako jsou potraviny a drogistické zboží). Velmi často v subregionálním prostoru absentuje možnost pracovních příležitostí, které jsou realizovány mimo tento prostor. Subregiony bývají velmi často zázemím (spádovým územím) tzv. příměstskou zónou velkých měst, a jejich obyvatelé pracují v tomto centru jádru osídlení. 14

Mikroregiony jsou z hlediska teorie regionalistiky prostorové celky relativně malého rozsahu, kde jsou ale již relativně uzavřeny základní regionální procesy. Tj. v daném prostoru lze realizovat všechny základní vztahy a vazby mezi bydlištěm pracovištěm a občanskou vybaveností. V podmínkách České republiky je v zásadě vyvinuta dvoustupňová mikroregionální organizace. Mikroregiony 1. stupně lze v podstatě přirovnat ke spádovým územím středisek osídlení obvodního významu. V České republice lze takto označit cca 151 středisek. V mikroregionech 1. stupně je obvykle již zcela vyvinutá základní občanská vybavenost jako jsou základní (event. i mateřská) škola, základní zdravotnická zařízení tj. ordinace dětského a praktického lékaře a stomatologa, základní administrativa, a to nejen v samostatné působnosti obcí, ale i nejnižší úroveň přenesené působnosti administrativy státní (centry mikroregionů 1. stupně jsou v současném administrativním členění obvykle obce s pověřenou působností tzv. obce III. stupně ), základní vybavení obchodu a služeb místního významu prodejny maloobchodu zpravidla v docházkové vzdálenosti obyvatel s prodejní plochou do 1 000 m 2 - prodejní plochy se základním sortimentem potravinářského a drogistického zboží a dalšího rychloobrátkového zboží (oděvy, domácí potřeby apod.) Obr. 1.8 Mikreregion 1. stupně mikroregion Hlinsko Mikroregiony 2. stupně lze v podstatě přirovnat k okresům. Tyto mikroregiony mají 64 středisek, která do 31.12.2002 měla statut okresních měst. Vztahy mezi bydlištěm, pracovištěm a komplexem základních služeb jsou na tomto mikroregionálním stupni již zcela dominantní pro formování příslušných územních celků. Současně platí, že prostorová organizace těchto vztahů má až na vzácné výjimky nodální formu: vztahy typu středisko zázemí (při úzkém vymezení středisek). Přestože obecná státní administrativa v podobě okresních úřadů byla na tomto stupni zrušena, vlastní členění České republiky na úrovni mikroregionů 2. stupně tj. okresů zůstalo zachováno (správa specifických oblastí policie, soudy, správa sociálního zabezpečení, statistika apod.). Centra mikroregionů 2. stupně jsou již také vybavena vyšší občanskou vybaveností jako jsou např. střední školy, kina, divadla, polikliniky event. nemocnice. V oblasti obchodu a služeb se již vyskytují obchodní zařízení regionálního významu reprezentované zejména velkoplošnými, velkokapacitními zařízeními maloobchodu s prodejní plochou obvykle do 3 000 m 2 situovaných u kapacitní městské komunikace ve vnějším městském pásmu, které slouží jak obyvatelům města tak i přilehlým obcím regionu (dojížďka 20 minut). V oblasti služeb je již středisko mikroregionu 2. stupně rovněž plně vybaveno zařízení nevýrobních i výrobních služeb, ubytovací kapacity apod. 15

Obr. 1.9 Mikroregion 2. stupně okres Svitavy Z pohledu veřejné správy se pod termínem mikroregion můžeme setkat s celou řadou dalších výkladů např. v praxi se zpravidla jedná o účelové mikroregiony, sdružení obcí. V ČR jsou často vytvářeny za účelem získání společné podpory pro čerpání prostředků ze státních fondů a z fondů EU. Mikroregion v naší zemi nelze definovat jen jako území řádově menší než region. Mikroregion je skutečně často sdružením pouhých několika obcí, nese však dále typický znak aktivního vzniku zdola, zpravidla za účelem dosažení určitého cíle. Z tohoto úhlu pohledu pak mikroregion lze chápat rovněž jako sdružení několika obcí za účelem dosažení společného cíle. Typickým rysem takového svazku je vznik z vlastní iniciativy, nikoliv příkazem nadřízeného orgánu nebo ze zákona. Spolupráce mezi obcemi se uskutečňuje: na základě smlouvy uzavřené ke splnění konkrétního úkolu; na základě smlouvy o vytvoření dobrovolného svazku obcí podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích zakládáním právnických osob podle Obchodního zákoníku dvěma nebo více obcemi. Mezoregiony odpovídají územně rozsáhlým jednotkám, jejichž integrita je již částečně vázána na prostorové vztahy obyvatelstva. Jedná se o územně rozsáhlé jednotky, které jsou již plně vybaveny tzv. nadmístní občanskou vybaveností jako je administrativa vyššího stupně (v současném administrativním členění České republiky zejména orgány krajské úrovně), vysoké školy, (fakultní) nemocnice, velké sportovní areály (kryté stadiony, speciální zařízení pro sport a rekreaci), zařízení pro kulturu jako jsou divadla, opery, filharmonie apod. V oblasti obchodu a služeb jsou zde již situovány komplexy velkých supermarketů a hypermarketů (s prodejní plochou od 3 000 do 10 000 m 2 ) event. kombinovaná i se zařízeními pro volnočasové aktivity (rozsáhlá polyfunkční víceobjektová obchodní centra shopping mally, multikina, squashová a bowlingová centra apod.). Z regionálních vztahů na této úrovni má význam např. nedenní dojížďka za prací (přechodná migrace), dojížďka do vyšších školských zařízení a dojížďka do vybraných hierarchicky vyšších druhů občanské vybavenosti. Velký význam na této úrovni mají vztahy mezi výrobními jednotkami a institucemi a zejména kvartérní činnosti. Sociodgeografickou hierachizaci České republiky na úrovni mezoregionů lze rozdělit na 16

dva základní stupně: mezoregiony 1.a 2. stupně. Lze určit 11 mezoregionů 1. stupně resp. odpovídajících 12 mezoregionálních středisek (v případě východočeské aglomerace Hradec Králové a Pardubice), z těchto 12-ti středisek lze pak dále sekundárně zdůraznit zvýšený význam tří nejsilnějších jednotek Prahy, Brna a Ostravy, jež můžeme označit za centra mezoregionů 2. stupně. Důležitým znakem mezoregionální diferenciace je to, že její prostorová forma je jen částečně nodálního typu a integritu řady mezoregionů zajišťuje spíše celý systém silných a vzájemně propojených středisek než jediné centrum chápané v úzkém vymezení. Obr.1.10 Mezoregion 1. stupně Královéhradecko S Makroregionem ztotožňujeme celou Českou republiku, přičemž jedinečná kvalitativní i kvantitativní pozice Prahy v systému osídlení umožňuje specifikovat toto jediné makroregionální centrum. Obr. 1. 11 Makreregiony Evropy 17

1.2.3.2 Regionální rozdíly Jak by mělo být patrno z výše uvedeného textu pod pojmem region se skrývá složitý systém jeho prvků, úrovní a řádů. Protože každé území na naší planetě, na našem kontinentu, v našem státě, patří do regionálního systému (je součástí minimálně jednoho, ale obvykle celé řady různých typů regionů) je logické, že mezi jednotlivými regiony budou existovat a v praxi samozřejmě existují regionální rozdíly. Tyto regionální rozdíly se dotýkají jak rozdílů ve fyzické podstatě regionu (regiony nížinné, podhorské, horské, ale třeba i přímořské či pouštní), tak v podstatě sociodeografické (různá míra zaměstnanosti v regionu, různá struktura vzdělanostní, náboženská apod.). O regionálních rozdílech můžeme hovořit ze dvou základních úhlů pohledu, a to jednak z pohledu na samotné území tj. hovoříme o tzv. územní diferenciaci a z druhé strany z hlediska územní intenzity. Územní diferenciace vychází z vnější diferenciace společnosti, organizace společnosti v prostředí (území). Jedná se o komplexní systém s pronikavou vnitřní heterogenitou hierarchického typu (viz především hierarchie měst jako jader regionů). Tato hierarchie je primárně podmíněna nerovnoměrností v rozmístění přírodních podmínek, sekundárně je ale výrazně umocněna aktivitou lidí, resp. společnosti. Z hlediska územní intenzity pak ještě můžeme dle Hampla rozlišit na diferenciaci z hlediska lidí a na diferenciaci socioprofesních skupin. Územní intenzita z hlediska lidí vychází z chápání lidí jako (bio)sociálních elementů charakterizovaných vnitřními předpoklady i vnějšími zájmy jedinců. V podstatě se jedná o sociální nadstavbu biologicky založené a geneticky podmíněné homogenity lidského druhu, tj. homogenity určitého druhu elementů. Sociálně-ekonomický systém jako základ diferenciace socioprofesních skupin pak lze chápat jako systém společnosti v užším smyslu. Ten svým uspořádáním představuje semikomplexní ( vnitřní ) strukturu společnosti, vyjadřující vzájemné vztahy lidí a institucí relativně nezávislých na vnějších podmínkách, na vnějším prostředí společnosti. Z hlediska formy uspořádání je tato struktura částečně heterogenní: např. z hlediska diferenciace příjmů nebo podílu na moci jednotlivých lidí, jejich skupin apod. V rámci regionů a v rámci jejich vzájemné interakce dochází k základní polarizaci: homogenita heterogenita, které vychází ze složitých oboustranných vztahů konkurenčních i kooperačních: konkurence prvků v rámci společných pravidel hry, střetávání parciálních a celkových zájmů, specializace částí v rámci kooperujících celků. Homogenita je pak podmínkou zachování vnitřní integrity a sounáležitostí prvků společnosti, možnosti komunikace a aktivní participace těchto prvků. Heterogenita je zdrojem podnětů vývoje, specializace částí a dělby činností v rámci kooperativně organizovaného celku. Regionální rozdíly jsou navíc v čase proměnlivé (hovoříme o regionální dynamice) a jsou podstatou většiny regionálních procesů (viz níže). Přístup k řešení regionálních rozdílů v rámci regionální politiky je pak základem celé řady teorií regionálního rozvoje (skupina teorií tzv. regionální rovnováhy a skupina teorií regionální nerovnováhy). 1.3 Regionální procesy Mezi jednotlivými sídly / regiony dochází k vztahům a vazbám, které nazýváme sídelní nebo regionální procesy. Regionální procesy jsou vztahy podle nichž lze relativně objektivně a přesně určovat sounáležitost prvků osídlení a převládající spád. U regionálních procesů v praxi v zásadě rozlišujeme 2 úrovně, a to procesy na úrovni: 18

1. mikroregionální dojížďka za prací a dojížďka za službami a 2. mezoregionální řada rovnocenných vztahů dojížďka za vyšším školstvím, službami, nedenní dojížďka za prací... Mezi základní procesy patří zejména: migrace a mobilita; sídelní / regionální dělba práce; urbanizace. 1.3.1 Migrace a mobilita V souvislosti se studiem pohybů obyvatel v rámci určitých území se lze v literatuře setkat se dvěma pojmy pojmem mobility a migrace. Přestože v určitých situacích lze tyto dva pojmy chápat jako synonyma, bude lépe je významově odlišit. Mobilita v nejširším slova smyslu je pohyblivost, schopnost pohybu, přemístitelnost. Je to množství lidí, kteří se každodenně přemísťují. V regionalistce, stejně tak jako v sociální geografii či teorii cestovního ruchu označuje veškeré pohyby osob v prostoru, dělí se na migraci a cirkulaci. 1.3.1.1 Druhy prostorové mobility obyvatelstva Zjednodušené členění základních forem prostorové mobility obyvatelstva si můžeme ukázat na následujícím obrázku: Obr. 1. 12 Typy prostorové mobility obyvatel ČR 19

Specifickou formou prostorového pohybu tedy je: sezónní migrace (dočasná změna pobytu); kyvadlové migrace (přesun mezi pracovištěm a trvalým bydlištěm); nepravidelné migrace (cesty za nákupem, kulturou, sportem, službami, apod.). Dojížďka (pohyb do cílové oblasti) a vyjížďka (pohyb ze zdrojové oblasti), ale i sezónní migrace jsou pohyby obyvatelstva, které patří do skupiny kyvadlové migrace. Hlavní součástí kyvadlové migrace je pracovní migrace jako pravidelně se opakující pohyb (denní nebo týdenní) mezi bydlištěm a pracovištěm. Pracovní migrace tvoří také podstatnou část sezónní migrace. Dojížďka obyvatelstva do zaměstnání představuje významný sociální jev, jehož rozsah, vzdálenosti, směry a formy reflektují ekonomickou strukturu daného regionu. Odpovídají na jedné straně dosaženému stupni koncentrace obyvatel (resp. sídelní rozdrobenosti) a na straně druhé rozmístění pracovních příležitostí. Úzkou souvislost dojížďky se sídelní strukturou lze dokumentovat na příkladu malých obcí. Ty jsou dlouhodobě zdrojem intenzivní vyjížďky, naproti tomu pracovní příležitosti jsou obvykle koncentrovány teprve v obcích s určitou kritickou (populační) velikostí. Tradiční model, kdy intenzita dojížďky je inverzně závislá na velikosti obce, je postupně doplňován novými vývojově vyššími formami prostorových interakcí charakterizovanými především zvyšováním objemu i intenzity pohybu obyvatel mezi jednotlivými městy navzájem. Funkční propojování městských aglomerací je zvláště v posledních letech stále častěji doprovázeno složitějšími formami územní dělby práce uvnitř jednotlivých aglomerací (např. přesun pracovních příležitostí z vlastního města na okraj či až za jeho administrativní hranice, typické např. pro logistické aktivity, maloobchod nebo některé formy průmyslu s vyššími nároky na plochu a větším dopadem na životní prostředí). Tyto změny se v praxi projevují mimo jiné i zvýšením váhy protisměrných pracovních toků na celkové dojížďce. Dojížďku je tedy nutno chápat jako proces vztahově-integrační, podílející se významným způsobem na formování funkčně-prostorových vazeb sídlení struktury. Jednotlivé formy dojížďky je možno rozlišit podle: návratnosti (relativně vratné relativně nevratné); pravidelnosti či frekvence (denní týdenní měsíční v nepravidelné periodě); délky trvání (v rámci dne v delším časovém cyklu). První skupina je tvořena migračními pohyby, které můžeme chápat jako jednorázová, relativně nevratná přemístění doprovázená změnou trvalého bydliště. Migrační pohyby mají relativně nízkou četnost, ale důležitý socioekonomický rozměr (odráží do značné míry atraktivitu jednotlivých územních celků). Ve srovnání s ostatními formami mobility představují pohyby, které jsou statisticky nejlépe dokumentovány (díky pravidelné evidenci, byť s určitými výhradami ve vnitroměstském či naopak mezinárodním měřítku). Druhá významná skupina je tvořena širokým spektrem cirkulačních (kyvadlových) pohybů. Nejdůležitějším reprezentantem je každodenní dojížďka do zaměstnání. Jde o pohyb v porovnání s ostatními formami mobility zdaleka nejčetnější (podle anketárních šetření uskutečněných v minulosti tvořila pracovní dojížďka více jak 60 % všech pohybů obyvatel starších 15 let). Podobně jako v případě migrace, představuje přirozený proces spontánně reagující na rozmístění disponibilních pracovních příležitostí. Speciálním typem dojížďky je pendlerství. Pestrou skupinu cirkulačních pohybů představují různé nepravidelné nedenní cesty. Jejich směry jsou v některých případech poměrně striktně administrativně předurčeny (návštěva úřadu, lékaře), jinde jde o zcela subjektivní volbu (nákupní centra, kulturní služby aj.). V prostorovém uspořádání těchto 20

cest se významně uplatňuje hierarchický (vícestupňový) model organizace. Tržní, ale i veřejné služby specializovanější a náročnější povahy jsou obvykle lokalizovány pouze ve větších městech (vyžadují větší nároky na dojížďku ze spádových obcí), naopak některé základní služby bychom teoreticky měli nalézt v každé obci. Příklady různých hierarchických typů dojížděk je nespočet (kino divadlo, běžné potravinářské zboží průmyslové zboží specializované produkty, obvodní lékař okresní nemocnice specializované pracoviště s působností pro kraj/čr), nejcharakterističtěji se projevují v členění území podle vykonávané státní správy (obec správní obvod POÚ správní obvod ORP okres kraj ČR). Poslední typ cirkulačních pohybů je reprezentován cestami, které se realizují v delším časovém intervalu. Jednotlivé formy prostorové mobility jsou složitě propleteny vzájemnými vazbami, v různých kombinacích dochází k jejich návaznosti, zastupování či doplňování. Příkladem vzájemného prolínání je stále častější účelové spojování cest (práce+nákupy, nákupy+kultura/zábava, nákupy+rekreace, práce+vzdělávání), návaznost lze dokumentovat časovou sousledností mezi přechodným a trvalým bydlištěm, resp. mezi krátkodobým a dlouhodobým pobytem (někteří cizinci pobývající v ČR na bázi dlouhodobého pobytu se později stanou občany ČR s trvalým bydlištěm v ČR). Příkladem zastupování je nárůst pracovní dojížďky v nedenní formě jako reakce na klesající objem meziregionální migrace (mj. z důvodu přetrvávajících deformací v oblasti nájemního bydlení). Jestliže současně s prostorovou mobilitou pracovní síly dochází i ke změně bydliště, hovoříme o migraci. Migraci proto můžeme vymezit jako jednu z hlavních forem geografické mobility, která je spojena se změnou bydliště. Migrace je přemísťování, stěhování, přecházení, změna místa pobytu. V oblasti sociální geografie je trvalá nebo polotrvalá změna místa pobytu. Je chápána ve vztahu ke dvěma základním prvkům, a to času a prostoru. Definice migrace pak vyžaduje specifikaci obou těchto prvků časového horizontu a prostorové ohraničení v rámci nichž resp. přes něž je migrace uskutečňována. Migrace obyvatelstva bývá definována jako forma trvalé, dlouhodobé či krátkodobé mobility (procesu/přesunu) jednotlivců nebo skupin lidí v prostoru mezi dvěma územními jednotkami, která znamená obvykle trvalou změnu pobytu, tj změnu (stálého, trvalého) bydliště. Jen taková změna je skutečnou migrací, a proto ji musíme odlišovat od ostatních forem prostorového pohybu, které nevedou k trvalé změně bydliště, ale jen k dočasné. 1.3.1.2 Formy migrace Migrace má různé formy, které se navzájem podstatně liší: Z pohledu směru uskutečňovaného pohybu v prostorových systémech (krajinné sféře) lze rozlišit emigraci, což je počet jedinců, kteří se z této populace odstěhovali za určitou jednotku času (zpravidla rok), a imigraci, což je naopak počet jedinců, kteří se do této populace za příslušnou časovou jednotku přistěhovali. Jevy samotné se pak označují jako vystěhovalectví či přistěhovalectví. Každý individuální pohyb nabývá obou forem pro oblast vystěhování je emigrací, pro oblast přistěhování je imigrací. Z časového hlediska se mluví o migraci krátkodobé či dočasné, dlouhodobé nebo trvalé. Z hlediska dodržování zákonů dané země či zemí lze rozlišovat migraci legální a nelegální. 21

Z hlediska příčin a motivů dělíme migraci na dobrovolnou, tj. takové stěhování, které vyplývá z vlastní iniciativy migranta. Opakem dobrovolné migrace je nedobrovolná (násilná, vynucená) migrace, kdy jsou jednotlivci donucováni ke stěhování, z důvodu např. územně-technických apod. Další formou migrace je vnější a vnitřní migrace. Vnější migrace zahrnuje pohyby přes hranice vymezené oblasti, vnitřní migrace zahrnuje pohyby uvnitř hranic vymezené oblasti. Mluvíme též o zahraniční a vnitrostátní migraci. Výsledkem vnitrostátní migrace není změna počtu obyvatelstva státu, ale pouze změna jeho prostorového rozmístění, kdežto zahraniční migrace mění počet obyvatel státu. 1.3.1.3 Sídelní (regionální) dělba práce Jedná se o vztah mezi sídly, zejména městem a venkovem příp. mezi městy v rámci aglomerace (dojížďka za prací, za službami a obchodem x vyjížďka za rekreací). V souvislosti se sídelní resp. regionální dělbou práce pak rozdělujeme území do dvou typů podle vztahu centra a jeho zázemí. Rozlišujeme území zájmové a spádové (viz výše). Základem sídelní resp. regionální dělby práce jsou procesy mobility (event. i migrace), které byly popsány výše. Dále se u sídelní resp. regionální dělby práce může jednat o rozdělení funkcí jejich rozmístění v prostoru (příklad průmyslová a administrativní funkce jádra centra regionu a zemědělská příp. rekreační funkce zázemí. 1.3.1.4 Urbanizace V nejširším výklad je urbanizace chápána jako soustřeďování hospodářského a kulturního života do velkých měst na úkor venkova nebo taky jako podíl obyvatel žijících ve městech. Poněkud přesněji definuje urbanizaci urbanistická teorie, která v ní vidí mnohostranný sociálně-ekonomický proces vyznačující se stěhováním obyvatelstva do měst, růstem měst, změnami funkčního využití území sídel, koncentrací, intenzifikací a diferenciací městských druhů činností (funkcí) nebo výroby v širokém smyslu slova, vznikem nových forem a prostorových struktur osídlení a rozšířením městského způsobu života se specifickou strukturou styků, kulturou, systémem hodnotových orientací atd. Je to tedy proces, ve kterém dochází k relativnímu i absolutnímu růstu měst. Urbanizace je úzce spojena s procesy industrializace a demografické revoluce, s vědeckotechnickým rozvojem a ekonomickou úrovní státu či oblasti. Je provázena význačnými sociálními změnami, které souvisejí s přechodem od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Spolu s koncentrací obyvatelstva do měst dochází i ke koncentraci výroby, služeb, funkcí apod. a ke strukturálním změnám ve výrobních procesech. Urbanizace přináší i rozsáhlé sociální změny a pronikání městského způsobu života do celého osídleného prostoru. Proces urbanizace má několik fází; nejprve příliv obyvatelstva do všech městských center, poté zejména do největších měst. Po nasycení nastává suburbanizace, někdy až deurbanizace (snižování počtu obyvatelstva na administrativním území městských sídel). Velká města sice existovala již ve starověku, ale urbanizace ve velkém měřítku se objevila až od začátku průmyslové revoluce (konec 18. století). V počátečních fázích byla industrializace hnací silou urbanizace, avšak v současných rozvojových zemích je příliv obyvatelstva do měst dán především relativním přelidněním zemědělských oblastí. Ve vyspělých zemích se již podíl městského obyvatelstva výrazně nezvětšuje (v některých zemích dosáhl i přes 80%). 22

Z pohledu urbanistické teorie rozlišujeme několik typů prostorového vyjádření urbanizace. Jednak jsou to samotné urbanizační procesy, které můžeme rozdělit na proces přímé a nepřímé urbanizace. Přímá urbanizace je chápána jako stěhování venkovského obyvatelstva přímo do velkých měst. Tento typ urbanizace je dnes charakteristický zejména pro země třetího světa (Afrika, Jižní Amerika, Jihovýchodní Asie), kde kromě hlavního města metropole obvykle neexistuje nebo není dostatečně rozvinutá struktura menších měst regionálního významu a existuje tu pouze venkovské osídlení. Obr. 1.13 Schéma přímé urbanizace Nepřímá urbanizace pak představuje extenzivní proces růstu městského obyvatelstva, v územích kde je rozvinutá hierarchická struktura osídlení. Obyvatelstvo se pak nejčastěji stěhuje z venkova do nejbližšího města regionálního centra a teprve v následující generaci / generacích pokračuje urbanizace z malého města do města většího metropole. Obr. 1.14 Schéma nepřímé urbanizace Světová urbanizace stále stoupá a v současnosti se nachází na 47,5%. Česká republika má míru urbanizace 74,6%, což znamená, že na vesnici žije pouze čtvrtina obyvatel. 23

V Česku ovšem počet obyvatel žijících ve městech už 15 let stagnuje. Tato skutečnost je způsobena tím, že se v urbanizačním procesu začali uplatňovat vývojově mladší typy zejm. suburbanizace a deurbanizace a teprve v posledním období i zpětný urbanizační proces zvaný reurbanizace. Suburbanizace je proces rozšiřování předměstí, prostorová změna osídlení charakteristická hromadným stěhováním obyvatel z centrálních částí městských aglomerací a konurbací na jejich okraje a za administrativní hranice městských celků se zachováním úzkých funkčních vztahů nově osídlených území se sídelními jádry. Suburbanizace je fáze urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města a roste počet obyvatel v obcích příměstské zóny. Proces suburbanizace je kontinuální změna sociálního a fyzického prostředí z venkovského na předměstské. Suburbanizace je v současnost považována za závažný problém, kterému se věnuje celá řada autorů i výzkumných kolektivů. Obr. 1.15 Schéma suburbanizace Jedním z projevů suburbanizace je urban sprawl (do češtiny někdy překládaný jako sídelní kaše ). Jde o vytváření nové výstavby mimo existující kompaktní zastavěná území, v oblastech vlivu rozvoje metropolitních měst, v pásech okolo hlavních dopravních tahů nebo na křižovatkách hlavních dopravních tahů. Často je tento nový rozvoj na úkor aktivit a investic ze zastavěného území metropolitních měst. Obchodní, logistická a jiná komerční zařízení vznikají na komunikačních křižovatkách a podél dálničních a hlavních silničních tahů. Při urban sprawlu se zvyšuje závislost na osobní automobilové dopravě. Urban sprawl přitom vyvolává řadu negativních důsledků, jakými jsou např.: v okolí větších i menších měst a mimo zastavěná území obcí se rozkládají čistě obytná území - kolonie rodinných domků - bez návaznosti na jakoukoliv občanskou vybavenost; v zastavěných územích a centrech měst se nedostává veřejných prostředků a soukromého kapitálu na obnovu existující výstavby či existující nevyužité infrastruktury; městská sídliště se stávají ghetty se zvýšenou kriminalitou a s amortizovaným a poloprázdným bytovým fondem. 24

Urban sprawl se vyznačuje neúnosně vysokými nároky na zábor půd i náklady na budování dopravní a technické infrastruktury. V porovnání s kompaktní zástavbou jsou takto lokalizované objekty, komplexy a zařízení příčinou mnohem vyšších spotřeb energií a vody i jejich ztrát v rozvodných sítích. Mnohonásobně roste potřeba mobility značné části obyvatelstva nových obytných zón na okrajích měst či za jejich administrativními hranicemi v suburbánních oblastech. Každodenní dojíždění za prací, do škol, za službami, nákupy a kulturou vyžaduje překonávání stále větších vzdáleností. Tyto lokality nemohou být dostatečně obslouženy veřejnou dopravou a lidé zde bydlící či pracující jsou striktně závislí na používání individuální automobilové dopravy. Pravidelné nerekreační využívání alternativních způsobů přepravy (chůze, cyklistika) je zde nereálné. Komerční objekty umístěné ve "volné" krajině indukují růst přepravních výkonů osobní i nákladní silniční dopravy. Radikálně se zvyšují výdaje na modernizaci a údržbu silniční infrastruktury. Cenové relace i charakter rozptýlené rezidenční zástavby v suburbánních zónách dokumentují sociální segregaci. Rozvoj příměstských oblastí celkově koresponduje s úpadkem vnitřních částí měst. Klesá celková rozloha částečně přirozených ekosystémů, biocenter a biokoridorů i půd vhodných pro zachování udržitelného stupně zemědělského, lesnického a rekreačního využívání krajiny. Stále více je tak narušována schopnost původně vyváženého přírodního prostředí poskytovat tzv. komplexní ekologický servis. Obr. 1.16 Urban sprawl v USA Jiným projevem vystěhovávání obyvatel z měst je proces tzv. deurbanizace (někdy též desurbanizace nebo dezurbanizace). Deurbanizací označujeme postupné snižování počtu stálých obyvatel měst. Původně bytové domy v centrálních kompaktně zastavěných zónách velkoměst jsou rekonstruovány na kancelářské objekty či zcela nahrazovány novými budovami využívanými k čistě komerčním účelům. Část populace v produktivním věku se z těchto zón a z panelových sídlišť stěhuje do obcí v suburbánním zázemí. Značný počet lidí v postproduktivním věku využívá ke stálému bydlení své rekreační objekty na venkově. 25

Teorie deurbanizace má svůj základ již na konci 19. století, kdy P.A. Kropotkin navrhoval rozptýlení průmyslu do venkovských osad. Konkrétní urbanistický tvar dostaly představy v projektech B. Tauta a jím vedené skupiny těsně po 1. světové válce a v některých projektech sovětské architektonické avantgardy, jako bylo např. Zelené město u Moskvy, nebo lineární sídelní soustavy v soutěži na Magnitogorsk. Také Broadacre City F. L. Wrighta patří mezi koncepce, vedoucí k představě jakéhosi anti-města. V praxi má ale deurbanizace především podobu samovolného procesu zastavování krajiny u velkoměstských prostorů. Podstatný vliv na tyto přesuny má automobilizace umožňující dostupnost bydlišť mimo intenzivně urbanizované území a tím nevhodné zřeďování osídlení. Posledním prostorově vyjádřitelným typem urbanizačního procesu je reurbanizace zjednodušeně návrat obyvatel do měst. Je to proces, při kterém dochází k opětovnému osídlování centrálních zón měst a metropolitních regionů. Opuštěné administrativní a komerční budovy i historické industriální stavby (bývalé objekty továren, dílen, mlýnů a jiných technických zařízení) jsou restaurovány a rekonstruovány ke zcela novému funkčnímu využití. Současný trend bydlení a práce v tzv. "lofts" propagují buď příslušníci vrstev s velmi vysokými příjmy (historické objekty s luxusními velkoplošnými byty nestandardními plochou, polohou, prostorovým uspořádáním i vybaveností, velkými ateliéry a podobnými prostory) nebo příslušníci středních příjmových tříd preferující komunitní styl života (historické objekty s menšími byty, kulturními centry, kluby, ateliéry a galeriemi). Proces reurbanizace potom může nabývat různých forem, jako je rekonverze, revitalizace či gentrifikace blíže viz kapitola 1.5 - Procesy prostorové přeměny (urbanizovaného) území. 1.4 Širší pojetí urbanizace, vývoj sociálněgeografického systému S poněkud jiným pojetím urbanizace se můžeme setkat v teorii socio-ekonomické geografie, která chápe urbanizaci jako proces modernizace a koncentrace obyvatelstva a rozlišuje tři základní koncepce urbanizace: a) demografickou interpretaci, která chápe urbanizaci jako proces růstu podílu obyvatelstva ve městech resp. v urbánním prostředí a zároveň růstu velikosti největších urbánních center (aglomerací); b) strukturální nebo ekonomickou interpretaci, která je spojena s aktivitami celé populace, ale primárně se změnami v ekonomické struktuře; urbanizace doprovází industrializaci a úroveň (míra) urbanizace je v pozitivní korelaci s ekonomickým rozvojem; c) behaviorální interpretaci, která je založena na zkušenostech člověka v průběhu času a modelech jeho chování tj. chápání urbanizace jako způsobu života. Např. Hampl popisuje proces urbanizace jako součást tzv. koncentračního procesu. Koncentrační proces je chápán především jako proces vedoucí k formování nové vývojově vyšší hierarchické organizace sociálněgeografických systémů resp. systémů osídlení. Hampl v zásadě rozlišuje dva aspekty urbanizace, a to v prvé řadě vnější změny v organizaci společnosti, a to zvláště růst městského obyvatelstva a zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a vedle toho poukazuje na vnitřní změny v organizaci společnosti 26