ARABSKO - IZRAELSKÝ KONFLIKT Ing. Markéta Šedinová doplnil: Ing. Jan Kochan
Starověká historie roku 2000 př.n.l. - židovské osídlení Izraele 12 synů Jákoba dalo základ dvanácti kmenům izraelským. 1025-926 př.n.l.- odchod z Egypta a sjednocení 12 kmenů izraelských ve starověké židovské království za vlády krále Saula (1025-1004), Davida (1004-960) a Šalamouna (960-926) 960-926 př.n.l.- vláda krále Šalamouna, stavba prvního chrámu v Jeruzalémě 926 př.n.l.-po smrti Šalamouna se Izrael rozdělil na severní Izrael (Samaří) a jižní Judeu (Jeruzalém) 722-627 př.n.l. - severní Izrael dobyt asyrskou říší Židé odtud vyhnáni 586 538 př.n.l. jižní Judea dobyta říší babylonskou, násilný odsun Židů do babylonského zajetí, zboření prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany 538-332 před n. l. perská nadvláda (Židé se mohli vrátit, obnova Jeruzaléma, výstavba druhého chrámu) 332-142 před n. l. makedonská (řecká) nadvláda, po smrti Alexandra Makedonského (356-323 před n. l.) boj o moc mezi jeho následovníky, asi 323-200 Ptolemaiovci, 200-142 Seleukovci 142-63 před n. l. židovská hasmonejská dynastie (Židé nezávislí) 63 př.n.l. - 636 n.l. - nadvláda Římanů (Pompeius) 66-73 n. l. Velké židovské povstání proti Římu, 73 n. l. Židé poraženi (u pevnosti Masada), roku 70 n. l. dobytí Jeruzaléma (Titus) a zboření druhého jeruzalémského Chrámu (Zeď nářků; počátek židovské diaspory) 132-135 n. l. - rozsáhlé protiřímské povstání, známé také jako povstání Bar Kochby, poraženo, počátek dalšího období židovského exilu v diaspoře 324-640 n. l. byzantská nadvláda, rozšíření křesťanství
Středověk a novověk 638-1099 - dobytí země Araby, Židé a křesťané mají autonomii a náboženskou svobodu 661-750 Umajjovci 750-1099 Abbásovci, 1009 chalífa Hakim začíná nemuslimská náboženství pronásledovat, boří kostely apod., což je jedna ze záminek pro křížové výpravy 1018 - příchod křižáků, 1099-1291 křižácká království 1099 dobytí Jeruzaléma, masakr muslimů a Židů 1187 křižáci poraženi, další výpravy již jen dílčí úspěchy, 1291 dobyto poslední křižácké území 1215 - z podnětu papeže Innocence III. v Evropě potvrzena úplná segregace židovských obyvatel a povinnost jejich označení vyhánění Židů a pogromy 1291-1517 mamelucká nadvláda egyptské dynastie Bahrí 1517-1917 osmanská říše, zaveden centralizovaný systém vlády pod vedením sultána a chalífy v jedné osobě, systém autonomních náboženských obcí (židovská, řecká-ortodoxní a arménská), relativní stabilita a prosperita, od 19. stol. pronikání evropských mocností, od 1882 první židovská přistěhovalecká vlna, Britové využívají sionismu a arabského nacionalismu v boji proti Osmanské říši během první světové války
19. století Židovská populace: v roce 1880 asi 24 000 Židů usídlených především ve čtyřech svatých městech: Jeruzalém, Safed, Tiberias, Hebron a asi 470 000 Arabů uznání Evropských kapitulací Osmanskou říší stimulace přistěhovalectví, koncem 19. století přes 50 000 Židů V Evropě sílí antisemitismus + promítnutí evropského nacionalismu do židovského prostředí sionistické hnutí Theodor Herzl 1897 - první sionistický kongres cíle kongresu byly shrnuty v tzv. Basilejském programu, jenž začínal větou: Úkolem sionismu je zabezpečit židovskému národu v Palestině veřejně uznanou a právně zabezpečenou vlast. priority byly definovány jako: 1) povzbuzovat systematické osidlování Palestiny, 2) organizace a sjednocování židovského národa prostřednictvím vytváření skupin v různých zemích, které by podporovaly cíle tohoto hnutí, 3) posilování židovského vědomí a národního cítění, 4) úsilí o získání podpory různých států světa pro cíle sionismu nástroj - stálá Sionistická organizace 1882 1903 - první alija přistěhovalci z východní Evropy, imigrace 35 000 Židů Ugandský plán 3.července 1904 - smrt Theodora Herzla ve věku 44 let 1905 - ugandský plán definitivně odmítnut a cílem snah Světové sionistické organizace se stalo budování židovského státu v Palestině, včetně podpory přistěhovalectví do země 1904 1914 druhá alija imigrace 40 000 převážně mladých Židů z východní Evropy v předvečer 1.SV žilo v Palestině cca 90 000 Židů = 10,2% obyvatel
1.SV a její důsledky Turecko vstoupilo do první světové války na straně Trojspolku Palestina stala teritoriem velmi významným pro západní mocnosti - Suezský průplav McMahonova korespondence (1915-1916) - Británie je připravena uznat a podporovat nezávislost Arabů ve všech regionech v hranicích šerífem požadovaných s výjimkou některých částí Sýrie ležících na západ od oblastí Damašku Za tuto podporu se Arabové připojí ke spojeneckému válečnému úsilí proti Turecku. Sykes - Picotově dohodě (1916) dohoda Velká Británie a Francie o rozdělení turecké říše.británie se měla zabývat dozorem nad arabskými územími zaujímajícími největší část Mezopotámie, většiny Transjordánska a jižní Palestiny; Francie měla vykonávat nadvládu nad jižním Tureckem, Sýrií, severní Palestinou a Mosulskou oblastí horní Mezopotámie. Balfourova deklarace (1917): Drahý lorde Rotschilde, je mi velkou radostí, že Vám mohu zaslat v zastoupení vlády Jejího Veličenstva toto prohlášení o sympatiích k židovským sionistickým aspiracím, jež byly předloženy kabinetu a byly jím schváleny. Vláda Jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině, a využije svých nejlepších snah, aby dosáhla uskutečnění tohoto cíle a dala jasně na vědomí, že nemá být učiněno nic, co by porušilo civilní a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině, nebo práva a politický status, jemuž se těší Židé v jakékoliv zemi. Byl bych vděčný, kdybyste s touto deklarací seznámil sionistickou federaci.
Po skončení války Britové své sliby splnili pouze částečně. Nejvyšší rada mírové konference v San Remu: Francie dostane Sýrii jako zvláštní mandátní území, Irák bude přidělen Británii Palestina dostane také britský mandát. Na mírové konferenci v Paříži byla Společností národů správa Palestiny svěřena Velké Británii (článek 22). Egypt a Saudská Arábie získaly, byť omezenou, suverenitu.
Situace mezi válkami židovská populace tvořila 11% obyvatelstva (83 790 obyvatel) Britská mandátní správa, přeměnu vojenského režimu ve Svaté zemi na provizorní civilní správu 1919 1923 třetí alija 1920 arabské protesty proti pokračujícímu přistěhovalectví 1922 - Churchillova Bílá kniha konečná interpretace Balfourovy deklarace, omezení židovské národní domoviny na oblast západně od Jordánu a židovského přistěhovalectví na ekonomickou příjmovou kapacitu země 1924 1929 čtvrtá alija 1929-1939 pátá alija podmíněná především nástupem nacismu v Německu 1936 propuknutí násilností mezi židovskou a arabskou částí populace 1937 Peelova zpráva - návrh na rozdělení oblasti na tři regiony: židovský stát zaujímající přímořské pláně a Galileu, arabský stát pojímající zbytek Palestiny a Zajordánsko, permanentně mandátní britskou správu zahrnující Jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři, britské základny na Galilejském moři a Akabský záliv. 1938-1939 - arabské povstání, potlačeno 1939 - vydání Bílé knihy omezení židovského přistěhovalectví, ilegální imigrace
Vznik Státu Izrael Situace po 2.SV: v zemi probíhala občanská válka nově osamostatněné státy v oblasti (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly odmítavě k židovským požadavkům Velká Británie se stále snažila udržet židovské přistěhovalectví pod kontrolou nejen blokádou, ale i zřizováním zvláštních internačních táborů pro uprchlíky Morrison-Grady plán (VB + USA) - přeměna mandátu ve svěřenectví a rozdělení země na tři oblasti Zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu (UNSCOP) - rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy 29.11.1947 schválení rezoluce 181 o rozdělení Palestiny byla schválena 33 hlasy proti 13, 10 se zdrželo Arabská oblast: 7 200 km čtverečných a jeho obyvatelstvo tvořilo 725 000 Arabů a 10 000 Židů Židovské teritorium: 8000 km čtverečných a na jeho území žilo 498 000 Židů a 494 000 Arabů Jeruzalémská enkláva, kde žilo 105 000 Arabů a 100 000 Židů, byla dána pod mezinárodní správu
1. arabsko izraelská válka 14. května 1948 - prohlášení nezávislosti státu Izrael 1948 1949: válka za nezávislost atak armád Jordánska, Sýrie, Libanonu, Egypta, Iráku 13.1.1949 porážka arabských armád a postupné uzavírání příměří Západní břeh pod správou Jordánska, Jeruzalém rozdělen, pásmo Gazy pod Egyptskou kontrolou
50. léta období konsolidace izraelské ekonomiky, ale též vojenského napětí se sousedními státy říjen 1956 Suezská krize znárodnění Suezského průplavu Egyptem (Egyptská revoluce, zrušení království Francie uzavřela s Izraelem tajnou dohodu o protiegyptské akci Izraelská armáda atakovala pozice Egypta na Sinajském poloostrově za účelem likvidace vojenských základen příměří pod tlakem OSN Izrael se stáhl ze Sinajského poloostrova v r.1957 Suezská krize
Šestidenní válka 60. léta: Izrael se potýkal s řadou hospodářských problémů Přes oficiální příměří pokračovaly oboustranné teroristické a sabotážní akce pohraniční šarvátky mezi Izraelem a Sýrií Šestidenní válka 1967-16. května koná Izrael u příležitosti 19. výročí svého vzniku provokativní vojenskou přehlídku v Jeruzalémě červen 1964 - první zasedání Palestinské národní rady v Jeruzalémě - založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Programovým cílem bylo zničení Izraele a vytvoření palestinského státu. na Sinaj se začaly přesunovat tři egyptské tankové divize - Káhira rozhodla o zablokování Akabského zálivu a Tiranské úžiny - 5.6. - Izrael zahajuje válečné operace proti Egyptu, Sýrii a posléze proti Jordánsku. - Válka skončila za šest dní. Sedmého dne se Izrael probudil do nové reality: -na severu získal Golanské výšiny -na východě východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu -na jihu pásmo Gazy a celý Sinaj
Důsledky: 700 mrtvých Izraelců (asi 10 000 Arabů) ovládnutí území o rozloze přes 60 000 km 2 (tj. 3x více než byla rozloha samotného Izraele), zabezpečení hranic, Izrael také "získal" spolu s územím přes 90 % Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Válka měla dohru i na poli mezinárodním: OSN rezolucí č. 242 vyzvala Izrael ke stažení z okupovaných území, řada států přerušila s Izraelem diplomatické styky (včetně Československa) a Francie vyhlásila na Izrael zbrojní embargo. Celkově šestidenní válka znamenala posílení Izraele a porážku arabských armád.
Jom Kippurská válka Egypt: příklon k pragmatičtější politice, především po smrti prezidenta Násira (1970) a nástupu A. Sadata Sýrie: pod vedením H. Asáda (od roku 1970) se stala oporou protiizraelského boje a hlavním pomocníkem teroristických organizací. Jordánsko: král Husajn se, byť neoficiálně, pokusil o mírové urovnání s Izraelem. překážkou této politiky, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. 15.9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír. Egypt a Sýrie - příprava odvety za prohranou šestidenní válku. Akce naplánována na den velkého židovského svátku smíření - Jom Kippur 6. 10. 1973 24.10. zastavení palby, celkové vítězství Izraele Výsledky: zahájení mírového procesu s Egyptem: r.1977 navštívil Sadat Jeruzalém 1979 - jednání v Camp Davidu mezi A. Sadatem a izraelským premiérem M. Beginem - mírová dohoda, ve které se Izrael zavázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov (ve čtyřech etapách, do roku 1982). politika Izraele - budování židovských osad na okupovaných územích, zákony o anexi Golanských výšin (1981) či o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (1980), bombardování iráckého jaderného reaktoru (1981)
Válka v Libanonu příchod Palestinců (OOP) vyhnaných z Jordánska po roce 1970 Militantní jednotky Palestinců útočící na severní hranici Izraele se dostávaly do konfliktu s libanonskými křesťany a roku 1975 zde propukla občanská válka. izraelská invaze do Libanonu (1982) s cílem zničit základny OOP Silně kritizovaná a nepříliš úspěšná izraelská přítomnost v Libanonu byla ukončena roku 1985, nicméně jih Libanonu byl podřízen tzv. jiholibanonské (křesťanské) armádě podporované Izraelem. V listopadu 1988 je vyhlášen nezávislý stát Palestina s hlavním městem Jeruzalémem. Arafát vyzývá izraelskou politickou scénu k mírovým rozhovorům a zříká se teroristických způsobů boje za návrat do Palestiny.
Mírová jednání 29. října 1991 - mírová konference o Blízkém východě za účasti Izraele, Sýrie, Libanonu, Egypta a společné jordánsko-palestinské delegace. 13. září 1993 - podpis historická mírové smlouvy: Dohody z Oslo. Izrael souhlasil s částečnou palestinskou samosprávou na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. 4. 5. 1994 - v Káhiře podepsána dohoda o Gaze-Jerichu. Znamenala předání moci v pásmu Gazy a v oblasti Jericha Palestincům. 28. září 1995 - ve Washingtonu podpis Dohody o rozšíření autonomie na okupovaném území (Rabin Arafat) 4. listopadu 1995 - premiér Rabin zavražděn rukou židovského náboženského fanatika; ve volbách 1996 zvítězil vůdce Likudu Benjamin Netanjahu. 15. ledna 1997 - v Jeruzalémě podpis Dohody o odsunu izraelských ozbrojených sil z Hebronu premiérské volby 17. května 1999 - vítězí Ehud Barak, kandidát Strany práce květen 2000 Izrael se stáhl z nárazníkového pásma v jižním Libanonu červen 2000 - izraelsko-palestinská jednání v Camp Davidu za asistence prezidenta Clintona Arafat nepřijal historický kompromis: Barak přistoupil na Clintonův návrh rozdělení Starého města mezi Izraelce a Palestince, Izrael dále nabídl vyklizení osad z Gazy a asi 20% ze Západního břehu a navrhl návrat 100 000 uprchlíků a odškodnění dalších.
Al Aksá intifáda 28. září 2000 přišel na Chrámovou horu v Jeruzalémě Ariel Šaron v doprovodu policie a s Barakovým souhlasem. Tato návštěva, považována Palestinci za provokaci, se stala rozbuškou pro násilné události ze strany Palestinců. Barak odstoupil z funkce. Nové volby na post ministerského předsedy byly vyhlášeny na 6. února 2001. Vítězí Ariel Šaron. Předcházejícími dohodami se necítí být vázán, mírové dohody nehodlá zakončit, ale chce dospět k jakési dočasné dohodě. Násilí, sebevražedné útoky - stavba bezpečnostní bariéry (640 km dlouhé), která odděluje Izrael od Západního břehu zasahuje na území Západního břehu mezinárodní odsouzení, nicméně zlepšení bezpečnostní situace v Izraeli Smrt Jásira Arafata 11.11.2004 Volby v Palestinské samosprávě, vítězem oficiální kandidát vládního hnutí Fatah Mahmúd Abbás, který už nahradil Arafata i v čele Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).
2005 Únor izraelsko-palestinská dohoda v Sharm al-šajchu, snížení napětí Září dokončení stahování židovských osadníků a izraelských vojáků z pásma Gaza, které prosadil Ariel Sharon (osadníci na okupovaných územích považováni spíše za neúměrnou zátěž). Ariel Šaron těsně obhájil post předsedy Likudu (vyzyvatelem Benjamin Netanjahu) Listopad Šimon Perez neobhájil post předsedy Strany práce (tím se stal Amir Perec, propagující návrat k socialistickým kořenům) Listopad/prosinec Ariel Šaron opouští Likud a zakládá novou stranu Kadima, Šimon Perez opouští Stranu práce a připojuje se k Šaronovi
2006 Leden volby do palestinské samosprávy vyhrál radikální Hamás (Fatáh Mahmúda Abbáse obviňován z korupce) zmražení jednání a podpory Západu, konflikty s Fatáhem na okupovaných územích Březen v parlamentních volbách v Izraeli vyhrála strana Kadima (22 %), ministerským předsedou Ehud Olmert Červen-srpen únos dvou izraelských vojáků Hizballáhem záminka pro 34 denní válku v Libanonu mezinárodní kritika, obě strany interpretují jako vítězství, nicméně v Izraeli kritika
2007 Březen na palestinských územích vytvořena vláda národní jednoty (Hamás + Fatáh) jejím předsedou vůdce Hamásu Ismáíl Haníja, ale klíčoví ministři nezávislí Červen vláda národní jednoty se rozpadá, Abbás rozpustil vládu a chce předčasné volby, Hamás to odmítá. Boje mezi Hamásem a Fatáhem, Hamás ovládá pásmo Gaza (Izrael zintenzívňuje hospodářskou blokádu tohoto pásma), Fatáh Západní břeh. USA, Západ (ale i OSN) podporují Fatáh před připravovanou blízkovýchodní konferencí Červenec izraelským prezidentem zvolen Šimon Perez Listopad konference v Annapolisu (USA) dohoda o tom, že se od 12. prosince bude jednat s cílem dosažení mírové dohody mezi Palestinci (reprezentovanými pouze Fatáhem, nikoli Hamásem) a Izraelem a vyhlášení palestinského státu do konce roku 2008
2008 Hlavními problémy na mírových jednáních: hranice Palestiny, problém uprchlíků, Jeruzalém (Palestinci chtějí východní Jeruzalém za svoje hlavní město), židovské osady na Západním břehu, ve kterých žije asi 400 tisíc lidí), bezpečnost, voda Během roku 2008 jednání příliš nepostoupila Září Olmert rezignoval z důvodů obvinění z finančních skandálů na post předsedy Kadimy (nástupce Tzipi Livni) a ministerského předsedy (funkci ale vykonával až do března 2009, kdy nastoupil Netanjahu). Livni se neúspěšně pokouší sestavit novou středolevou vládu, takže mají být uskutečněny předčasné volby v únoru 2009 Prosinec 2008-leden 2009 vojenský zásah Izraele proti ozbrojencům v Gaze (kvůli raketovým útokům Hamásu) podle palestinských zdrojů 1400 obětí z toho více než 2/3 civilisté, podle Izraelců 1166 obětí z toho asi 2/3 ozbrojenci. V důsledku zásahu přerušeny mírové rozhovory (obnoveny na krátkou dobu až v září 2010)
2009 V únorových volbách získala Kadima 28 a Likud 27 křesel (celkem ze 120), Kadimě se ale nepodařilo sestavit vládu. Likud Benjamina Netanjahua naopak sestavil vládu, které se účastní i nacionalistická strana Jisrael Beiteinu, různé církevní strany, jakož i středolevá Strana práce. Po zvolení Baracka Obamy vznikla obava, že Netanjahu bude příliš odmítavý k jednání s Palestinci a ztratí podporu USA (proto zřejmě do koalice zahrnuta i Strana práce) V prosinci 2009 přerušil Netanjahu na 10 měsíců vydávání povolení k rozšiřování osad na okupovaných územích
2010 2. září byla za zprostředkování americkým prezidentem Obamou obnovena mírová jednání, která však byla 26. září, kdy vypršel zákaz budování izraelských osad na okupovaných palestinských územích, opět zastavena, protože Palestinci podmiňují tímto zákazem další jednání. 7. prosince vyjednavači USA oznámili, že se jim nepodařilo přimět Izrael k obnovení zákazu. Netanjahu říká, že podporuje vznik nezávislého palestinského státu, za předpokladu, že bude demilitarizovaný a že uzná židovský stát Izrael. Jeruzalém, ve kterém chtějí mít Palestinci svoje hlavní město, by podle něj měl být celý součástí a hlavním městem Izraele. Není přitom jasné, zda tyto požadavky představují nepřekročitelné minimální požadavky, nebo zda se jedná jen o vyjednávací taktiku. Palestinci chtějí vytvoření životaschopného státu skládajícího se ze Západního břehu a pásma Gaza, jehož hlavním městem by měl být východní Jeruzalém. Stát by se měl rozkládat na územích okupovaných Izraelem od roku 1967 s tím, že jsou možné drobné výměny území, kde jsou dneska izraelské osady za jiná území v dnešním Izraeli.
2011 Na konci dubna oznámili zástupci Hamásu a Fatáhu, že se po 4 letech nepřátelství dohodli na vytvoření přechodné společné vlády národní jednoty složené z nezávislých osobností (Hamás bude nadále kontrolovat Gazu a Fatáh Západní břeh), která by měla příští rok (2012) zorganizovat prezidentské a parlamentní volby. Tato dohoda se nelíbí Izraeli, který říká, že Abbás se musí dohodnout buď s Izraelem anebo s Hamásem (mírové rozhovory s Izraelem však zatím ztroskotaly, takže Abbás se dohodl s Hamásem i navzdory negativní pozici USA; EU spíše pro). K dohodě patrně přispěly předchozí demonstrace Palestinců za dohodu a také změna v Egyptě (Husní Múbarak byl pod tlakem USA spíše proti, nové egyptské vedení se chce do jednání naopak aktivně zapojit). Abbás v září žádal v OSN o oficiální uznání nezávislého palestinského státu v hranicích z roku 1967. Případná dohoda by mu posílila vyjednávací pozici. Naopak Hamás musí v Gaze čelit nebezpečí ze strany ještě radikálnějších islamistických hnutí, která autoritu Hamásu zpochybňují a odmítají dohodu ze sekulárním Fatáhem. Např. tzv. salafisté, kteří v dubnu unesli a zabili italského pro-palestinského aktivistu Vittorio Arrigoniho V říjnu odsouhlasilo UNESCO členství státu Palestina
2012 V květnu Netanyahu přestal požadovat předčasné volby a přibral stranu Kadima do vládní koalice, čímž vytvořil jakousi vládu národní jednoty. Jejího předsedu Šaule Mofaze jmenoval místopředsedou vlády. Mofaz slíbil obnovit co nejdříve mírový proces. V říjnu proběhly na Západním břehu volby do místních zastupitelstev, Fatah Mahmúda Abbáse získal pouze dvě pětiny křesel (při volební účasti kolem 55 %), což oslabilo jeho pozici V listopadu 2012 schválilo Valné shromáždění OSN změnu statutu Palestiny z pozorovatelské entity na nečlenský pozorovatelský stát Mírová jednání mezi Izraelem a Palestinci neprobíhají od konce roku 2010. Hlavními spornými body jsou status Jeruzaléma (obě strany si ho nárokují jako sídlo svého hlavního města), status palestinských uprchlíků v sousedních zemích a problém izraelských osad na okupovaných územích
Západní břeh Izraelské osady na okupovaných územích (pol. 2009): Západní břeh 121 oficiálně uznaných osad (údajně asi 100 nelegálních tzn. v rozporu z izraelskými zákony; podle převažujícího hodnocení jsou všechny osady podle MPV protiprávní), 304 569 osadníků Východní Jeruzalém asi 192 000 osadníků Golanské výšiny asi 20 000 osadníků
Východní Jeruzalém Golanské výšiny
Šimon Peréz (od 2007) prezident, 2x ministerským předsedou, bývalý člen Strany práce, v roce 2005 vystoupil a vstoupil do strany Kadima Mahmúd Abbás (od ledna 2005) prezident palestinské autonomní správy a předseda Organizace pro osvobození Palestiny a Fatáhu Benjamin Netanjahu (od února 2009) ministerský předseda, vůdce pravicové strany Likud Ismail Haníja (od února 2006) ministerský předseda palestinské autonomní správy, vůdce palestinského hnutí Hamás Salam Fajjád (15. června 2007 jmenován min. předsedou pal. aut. spr. prezidentem Abbásem, neuznáno Palestinskou legislativní radou, 19. května 2009 znovu jmenován) křesťanský min. předseda