Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Parazitózy lovné zvěře na území vojenského prostoru Libavá BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2008/2009 Lucie Michalčáková

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Lucie Michalčáková Lesnictví Lesnictví Název tématu: Parazitózy lovné zvěře na území vojenského protoru Libavá Postup pro vypracování: 1. Prostudování doporučení literatury k danému tématu 2. Pravidelný sběr trusu a jeho vyšetření 3. Pitvy vývrhů zvěře 4. Vyhodnocení výsledků pitev 5. Určení sezónního výskytu parazitů Zadání bakalářské práce: prosinec 2007 Konec bakalářské práce: duben 2009 2

SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY: 1. CHROUST, K.et al., 1998. Veterinární protozoologie. Vyd. 1. Brno, Veterinární a farmaceutická univerzita, s. 46-48. 2. RYŠAVÝ, B.et al., 1989. Základy parazitologie. 1. vyd. Praha, SPN, 216 s. 3. PÁV, J.et al., 1981. Choroby lovné zvěře. 1 vyd. Praha, SZN, 227 s. 4. JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ P., 1993. Veterinárná parasitológia. Bratislava, Príroda, 395 s. 5. KOTRLÁ, B.et al., 1984. Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha, Československá akademie věd, 191 s. 6. LAŠTŮVKA, Z.et al., 2001. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. dopl. vyd. Brno, Konvoj, 267 s. Lucie Michalčáková zpracovatelka bakalářské práce ing. Marie Borkovcová, Ph.D. vedoucí bakalářské práce Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí ústavu doc. Dr. Ing. Petr Horáček děkan LDF MZLU v Brně 3

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Parazitózy lovné zvěře na území vojenského prostoru Libavá zpracovala samostatně a uvedla jsem použitou literaturu. Souhlasím s tím aby má bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. Brno dne 20.6.2009..podpis studenta 4

Poděkování: Chtěla bych poděkovat své vedoucí diplomové práce Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za odbornou pomoc při vypracování bakalářské práce a při zpracování trusu v laboratoři. 5

Abstrakt Název bakalářské práce: Parazitózy lovné zvěře na území vojenského prostoru Libavá Cílem mé bakalářské práce bylo zhodnotit problematiku parazitóz ovlivňujících chov a vývoj vybraných druhů lovné zvěře na území vojenského prostoru Libavá a z literárních zdrojů zjistit spektrum parazitů vyskytujících se u sledovaných druhů. Materiály jsem čerpala z dostupné literatury o biologii, chovu a zdravotním stavu zvěře. Práce je zaměřena na přehled nejdůležitějších parazitárních onemocnění jelena evropského (Cervus elaphus) a prasete divokého (Sus scrofa). Součástí je i zařazení, popis a biologie hostitelských i parazitických druhů. Vyhodnocení jednotlivých výsledků je založeno na neinvazivních parazitologických metodách rozboru trusu daných druhů zvěře. Klíčová slova: Cervus elaphus, Sus scrofa, parazit, léčba Abstrakt Title of the bachelor work: Parasitosis of the game in the military forest territory Libavá This bachelor work deals with the occurence of parasitosis of selected game species, its valuation affecting breeding and development of selected species of game in the military forest territory Libavá. It aims to find out spectrum of parasites occuring with the selected species. I have studied literary resources on biology, breeding and health status of game. The work concentrates on listing of the most serious parasitic diseases of a stag (Cervus elaphus) and wild boar (Sus scrofa). It also includes organising, description and biology of host as well as parasitic species. Valuation of the results is based on non-invasive parasitologic methods of analysis of excrement samples. Key words: Cervus elaphus, Sus scrofa, parasite, treatment. 6

OBSAH 1. ÚVOD. 9 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED.. 10 2.1. Systematické zařazení jelena evropského... 10 2.1.1. Charakteristika jelena evropského.. 10 2.2. Systematické zařazení prasete divokého. 11 2.2.1. Charakteristika prasete divokého....12 2.3. Definice parazitologických pojmů..... 13 2.4. Systematické zařazení endoparazitů.... 15 2.4.1. Taxonomické zařazení endoparazitů jelena evropského. 15 2.4.2. Taxonomické zařazení endoparazitů prasete divokého...17 2.5. Jelen evropský (Cervus elaphus) druhy parazitóz... 19 2.5.1. Protozoózy - Parazitózy vyvolané prvoky 19 2.5.2. Helmintózy Parazitózy vyvolané helminty 21 2.5.2.1. Trematodózy.... 21 2.5.2.2. Cestodotózy. 24 2.5.2.3. Nematodózy. 25 2.5.2.3-1. Nematodózy dýchacího aparátu... 25 2.5.2.3-2. Nematodózy trávicího traktu... 26 2.6. Prase divoké (Sus scrofa) druhy parazitóz 27 2.6.1. Protozoózy - Parazitózy vyvolané prvoky 27 2.6.2. Helmintózy Parazitózy vyvolané helminty 28 2.6.2.1. Nematodózy dýchacího aparátu. 29 2.5.2.2. Nematodózy trávicího traktu. 30 7

3. MATERIÁL A METODIKA 32 4. VÝSLEDKY A DISKUZE... 34 5. ZÁVĚR. 38 6. SUMMARY.. 39 7. SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY...40 PŘÍLOHY 8

1. ÚVOD Zvěř v přírodě tvoří nedílnou součást životního společenství biocenózy. Ta vytváří vyvážené podmínky pro celý životní cyklus všech organismů v ní žijících a vzájemně se doplňující ve svých projevech a nárocích (existence, rozmnožování, výživa a ochrana). Každý zásah do této rovnováhy znamená porušení vzájemné souvislosti (Páv et al., 1981). Význam péče o zdravotní stav zvěře stále vzrůstá a zvláště při plánovitém zvyšování živočišné výroby je nutné chránit dosud zdravá zvířata před nákazami. Nemoci zvěře mohou za určitých podmínek ohrozit i zdraví člověka, který přichází do styku s touto nemocnou zvěří. Aby se tak nestalo je třeba choroby tlumit. Jejich omezení není jen záležitostí chovatelů zvěře, myslivců, lesníků nebo veterinářů, ale stává se záležitostí celospolečenskou (Kotrlá et al., 1984). Léčbu parazitóz je tedy nutno provádět cíleně, tj. na základě indikace, která musí být výsledkem pečlivého pozorování a parazitologického vyšetření a která musí postihnout celou populaci, tedy všechny věkové skupiny zvěře. Přitom je nutno brát v úvahu i ekologické a jiné faktory (narušení životního prostředí, výživu, ekonomické a jiné faktory stránky léčby aj. (Chroust, 2001). Pouze zdravá zvěř se může optimálně rozvíjet, plodit zdravá, životaschopná mláďata. Hlavním cílem zdravotního opatření je zvyšování přirozené odolnosti zvěře, ochrana zvěře před nákazou, likvidace zárodků vývojových stádií cizopasníků v honitbě. Při prevenci je důležité dodržovat základní chovatelské principy, tj. průběrný odstřel, upravení početních stavů, věkové skladby a poměru pohlaví, kvalitní přikrmování a veterinární péče (Páv, et al. 1981). Důležitá je pravidelná a důsledná asanace krmných zařízení, po skončení přikrmování (chlórové vápno, dusíkaté vápno atd.). Provádět léčbu antihelmintiky (Rafendazol atd.) alespoň jednou ročně. U černé zvěře je veterinární péče především zaměřena na infekční virové nebo bakteriální nemoci. Vysoké ztráty při parazitózách jsou dány především značnou rozšířeností parazitů a dále i početností druhů, které se obvykle na infekcích obligátně podílejí (Chroust, 2001). 9

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Systematické zařazení jelena evropského ( Cervus elaphus L., 1758) Říše: Živočichové (Animalia) Podříše: Mnohobuněční (Metazoa) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Třída: Savci (Mamalia) Podtřída: Živorodí (Theria) Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: Jelenovití (Cervidae) Rod: Jelen (Cervus) Druh: Jelen evropský (Cervus elaphus) (Laštůvka at al., 2004) 2.1.1. Charakteristika jelena evropského Myslivecká terminologie: samec-jelen, samice-laň, mládě-kolouch Jelení zvěř se nám zachovala v převážně jen ve větších souborech lesů, zejména v oblastech pohraničních horstvech a vnitrozemních pahorkatin (Nečas, 1959). Vyskytuje se především v rozsáhlých lesních porostech. Vliv na kvalitu libavské jelení zvěře měla a stále má vysoká úživnost honitby. Do konce osmdesátých let se v prostoru obdělávalo téměř 3000 hektarů orné půdy, ale i plochy kolem bývalých vesnic (kdysi také orná půda), byly stále pokryty poměrně kvalitním travním porostem (http://myslivost.com). Velice příznivý vliv na vývoj zvěře v Libavé je přísný zákaz vstupu do vojenského prostoru. Nedochází k rušení zvěře a vniku stresu se všemi dopady na životní funkce zvěře. 10

Nároky na životní prostředí jsou ovlivněny pohlavím, stářím zvěře a také vlastní roční sezónou. Chování zvěře je silně ovlivněno měnící se hladinou sexuálních hormonů a ta mění dle ročních období volbu prostředí. Vlivem imisního zatížení dochází také často ke vzniku rozsáhlých kalamitních holin a zvěř byla nucena změnit svá stávaniště z důvodu úkrytu, potravy atd. V lesnatých oblastech je nutno věnovat zvýšenou pozornost políčkům pro zvěř. Možnosti pěstování jednotlivých vhodných plodin jsou však značně omezeny půdními podmínkami a klimatem (Bubeník, 1984). Kromě travní a bylinné složky spásá jelení zvěř ve větší míře listy a výhony dřevin, přednost dává listnáčům, avšak v době nouze se spokojí i s jehličnany. Pokud zvěř hladoví, je rušena nebo má špatné ph žaludečních šťáv, tak v letním období loupá a v zimním období ohryzává kůru jehličnatých dřevin a působí tak značné škody. Největší nároky na pastvu má jelen v době parožení a po říji. Laň v době březosti a kojení. Po ukončení říje se jeleni od laní oddělí a vytváří tak samostatné tlupy. Laně se rozdělují potom až před kladením. Jelení zůstávají v tlupách většinou až do příští říje. Zajímavé je to, že jelení tlupy vodí mladý jelen. Tlupy laní vede stará zkušená laň. V polovině září až do poloviny října začíná jelení říje. V období před říjí jelení zvěř migruje i na velmi vzdálená říjiště. Hlavní jelen si hlídá svou tlupu laní, od kterých odráží své soky v prudkých soubojích.jeleni se ozývají troubením, které můžeme slyšet většinou za chladných jasných nocí. Hlavní jeleni se během říje většinou nepaství a pijí jen vodu a někdy na své hmotnosti uberou až 40kg (Vach et al., 1997). 2.2. Systematické zařazení prasete divokého (Sus scrofa L., 1758) Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Třída: Savci (Mammalia) Podtřída:Živorodí (Theria) Nadřád: Placentálové (Placentalia) Řád. Sudokopytníci (Artiodactyla) 11

Podřád: Nepřežvýkavci (Nonruminantia) Čeleď: Prasatovití (Suidae) Rod: prase ( Sus) Druh: Prase divoké Sus scrofa (Linné, 1758) 2.2.1. Charakteristika prasete divokého Myslivecká terminologie: samec divočák, kanec (kňour), samice bachyně, mládě - sele Prase divoké je našem území zvěří původní, jeho výskyt se ale během historického vývoje podstatně měnil. V 18. století byl zakázán chov černé zvěře ve volných honitbách a povolen byl pouze chov oborní. Mimo obory byli divočáci hubení jako škodná a z volné přírody tak téměř vymizeli. Ve volnosti se začali opět objevovat od konce druhé světové války, a protože se jedná o zvěř značně adaptabilní, poměrně rychle zaujali v našich lesích původně obývaná stanoviště a dobře se přizpůsobili i pozměněné, hustě osídlené a negativními civilizačními vlivy poznamenané krajině. V současné době se černá zvěř na našem území vyskytuje ve značné výši i přes řady problémů, které může působit, ji můžeme považovat za zvěř perspektivní (Wolf, 1995). Prase divoké (Sus scrofa) je zvěří žijící v rodinných tlupách s vysokou hierarchií. Nejvyšší příčku zaujímá vedoucí bachyně, která bývá obvykle nejstarším členem v tlupě. V některých případech, kdy se vyskytuje více starších bachyní, rozhoduje hmotnost. Vedoucí bachyně rozhoduje o trasách nočních výprav, o vytlačení určitých kusů z tlup a například i o nástupu chrutí a o jeho synchronizaci mezi níže postavenými bachyněmi. Když je vedoucí bachyně nešťastnou náhodou či úmyslně ulovena, nastávají v tlupě boje o vedoucí postavení mezi bachyněmi, které byli v žebříčku hierarchie na nižších místech (Rakušan, 1985). 12

2.3. Definice parazitologických pojmů: Parazitologie je věda zabývající se studiem cizopasníků ( parazitů) se nazývá parazitologie (Kotrlá et al., 1984). Parazitismus (cizopasnictví) je stav, kdy jedna bytost žije přímo na útraty těla druhé bytosti. Živí se jeho tělními tekutinami, tkáněmi nebo i ústrojím. V živočišné říši má tento jev důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v ekosystémech (Kratochvíl, 1966; Ryšavý et al., 1989). Parazitismus patří mezi nejsložitější úrovně vzájemných vztahů dvou organismů. Cizopasníci nikdy nezabíjí svého hostitele najednou, ale poškozují jej postupně. Někdy jen narušují jeho životní pochody, jindy vyvolávají jen podřadné obtíže a mnohdy hostiteli ani neškodí: metabolismus parazita i hostitele je vzájemně sladěn natolik, že se vytvořil vnitřní vzájemný rovnovážný vztah. Tento vývoj může dospět tak daleko, že oba jedinci si svou činností mohou být i prospěšní, hovoříme o obecně velice rozšířeném jevu symbióze. Zúčastněné organismy nazýváme symbionty. Vztah mezi symbionty může mít různé stupně, od nejjednodušších až po velmi složité (Ryšavý et al., 1989). Parazit (cizopasník, příživník) je organismus rostlinného (fytoparazit) anebo živočišného původu (zooparazit), který využívá druhý organismus (hostitele) jako zdroj výživy a prostředí pro svůj život. Od svého hostitele vyžaduje (částečně nebo úplně) regulaci vztahů s venkovním prostředím (Jurášek, 1987). Paraziti, kteří žijí na vnitřních orgánech hostitele se nazývají endoparaziti - vnitřní paraziti. Ostatní, kteří žijí na těle hostitele, jsou ektoparaziti vnější paraziti. Někteří cizopasníci potřebují ke svému vývoji jednoho nebo více mezihostitelů anebo se vyvíjí přímo. Paraziti mají ke svému životu přizpůsobené orgány např. k přijímání potravy (háčky, přísavky tasemnice, drápky vši, zuby hlístice). Pohlavní orgány jsou mnohonásobně více vyvinuty než zažívací, smyslové a pohybové. Paraziti se většinou vyznačují značnou plodností a mají velmi složité vývojové cykly. Endoparazité se do hostitele dostávají dvěma cestami a to je buď infekci, nebo invazí. O infekci mluvíme pokud, se zárodky dostávají do těla hostitele pasivně a to s vodou, potravou nebo pomocí krev sajícího hmyzu. Při invazi vnikají larvy do těla 13

hostitele. Pří infekci se dostávají zárodky do něho pasivně buď s potravou, s vodou, nebo jsou zaneseny krevsajícím hmyzem. Při invazi vnikají larvy aktivně do hostitelova těla (Kotrlá et al., 1984). Obligátní (trvalí) paraziti jsou odkázáni pouze na cizopasný způsob života buď po celý svůj individuální vývoj, nebo jen během části svého života. Podle toho bývají rozlišováni temporární (dočasní), tj. ti, kteří se pouze kratší nebo delší dobu živí na svém hostiteli, paraziti stálí (permanentní), kteří cizopasí po celý svůj život a paraziti střídaví (periodičtí), kteří cizopasí jen v jistém období svého individuálního života, a to buď jako larvy nebo jako dospělci (Kratochvíl, 1966). Fakultativní (příležitostní) paraziti normálně cizopasným způsobem života nežijí, ale za určitých podmínek, např. jsou-li pozření jiným živočichem nebo do něho vniknou jiným způsobem, mohou se v jeho organismu chovat jako praví paraziti. (Laštůvka et al., 2004) Náhodný parazit je parazit, který napadne živočicha, jenž není jeho hostitelem, avšak může se postupně na tohoto nového hostitele adaptovat. (Jurášek, 1987) Hyperparazit je parazit, který cizopasí u jiného druhu parazita. (Jurášek, 1987) Pseudoparaziti jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro sbou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stádii parazitů nebo i s parazity dospělými (Ryšavý et al., 1989). Mezihostitel je organismus, ve kterém parazit prodělává část svého vývoje, ale nedosáhne v něm pohlavní zralosti. V mezihostiteli se vyvíjí převážně invazní stádia, což jsou taková která po vniknutí do hostitele vyvolají nákazu. Hostitelů, který aktivně přenáší vývojová stádia parazitů je nazýván přenašeč (Ryšavý et al., 1989). 14

2.4. Systematické zařazení endoparazitů dle Chrousta 2001 2.4.1. Taxonomické zařazení endoparazitů jelena evropského ŘÍŠE: Animalia - živočichové PODŘÍŠE: Protozoa - prvoci KMEN: Apicomlexa - výtrusovci TŘÍDA: Sporozoa PODTŘÍDA: Coccidia ŘÁD: Euroccidiida - kokcidie PODŘÁD: Eimeriina ČELEĎ: Eimeriidae - kokcidiovití ROD: Eimeria ČELEĎ: Sarcocystidae ROD: Sarcocystis - svalovka PODŘÍŠE: Metazoa - mnohobuněční KMEN: Platyhelminthes - ploštěnci TŘÍDA: Trematoda - motolice PODTŘÍDA: Protostomidea ŘÁD: Echinostomida ČELEĎ: Fasciolidae ROD: Fasciola ŘÁD: Amphistomida ROD: Paramphistomum ŘÁD: Plagiorchida ČELEĎ: Dicrocoeliidae ROD: Dicrocoelium TŘÍDA: Cestoda tasemnice ŘÁD: Cyclophyllidea KMEN: Nematoda hlístice TŘÍDA: Adenophorea ŘÁD: Trichocephalida (Enoplida) nitkovci ČELEĎ: Trichuridae tenkohlavcovití ROD: Trichuris (Trichocephalus) ČELEĎ: Capillarridae 15

ROD: Aonchotheca TŘÍDA: Secernentea ŘÁD: Rhabditida háďata ČELEĎ: Strongyloididae ROD: Strongyloides ŘÁD: Strongylida měchovci NADČELEĎ: Ancylostomatoidea ČELEĎ: Ancylostomatidae ROD: Bunostomum NADČELEĎ: Strongyloidea zubovky ČELEĎ: Stromgylidae ROD: Oesophagostomum ROD: Chabertia NADČELEĎ: Trichostrongyloidea vlasovky ČELEĎ: Trichostrongylidae ROD: Haemonchus ROD: Ostertagia ROD: Teladorsagia ROD: Trichostrongylus ROD: Cooperia ROD: Skrjabinagia ROD: Spiculopteragia ROD: Rinadia ROD: Marshalagia ČELEĎ: Dictyocaulidae ROD: Dictyocaulus ČELEĎ: Molineidae ROD: Nematodirus NADČELEĎ: Metastrongyloidea - plicnivky ČELEĎ: Protostrongylidae ROD: Protostrongylus ROD: Varestrongylus 16

2.4.2. Taxonomické zařazení endoparazitů prasete divokého ŘÍŠE: Animalia - živočichové PODŘÍŠE: Protozoa prvoci KMEN: Sarcomastigophora - praprvoci PODKMEN: Mastigophora (Flagellata) - bičíkovci TŘÍDA: Zoomastigophorea ŘÁD: Diplomonadida - zdvojenky ČELEĎ: Hexamitidae ROD: Giardia KMEN: Apicomplexa výtrusovci TŘÍDA: Sporozoa PODTŘÍDA : Coccidia ŘÁD: Eucoccidiida - kokcidie PODŘÁD: Eimeriina ČELEĎ: Eimeriidae - kokcidiovití ROD: Eimeria ROD: Isospora KMEN: Cilliophora nálevníci TŘÍDA: Kinetofragminophorea stejnobarví ČELEĎ: Balantidiidea ROD: Balantidium PODŘÍŠE: Metazoa - mnohobuněční KMEN: Platyhelminthes - ploštěnci TŘÍDA: Trematoda - motolice PODTŘÍDA: Protostomidea ŘÁD: Echinostomida ČELEĎ: Fasciolidae ROD: Fasciola ŘÁD: Plagiorchida ČELEĎ: Dicrocoeliidae ROD: Dicrocoelium KMEN: Nematoda - hlístice TŘÍDA: Adenophorea 17

ŘÁD: Trichocephalida - nitkovci ČELEĎ: Trichuridae - tenkohlavcovití ROD: Trichuris TŘÍDA: Secernentea ŘÁD: Rhabditida - háďata ČELEĎ: Strongyloididae ROD: Strongyloides ŘÁD: Strongylida - měchovci NADČELEĎ: Ancylostomatoidea ČELEĎ: Ancylostomatidae ROD: Globocephalus NADČELEĎ: Strongyloidea - zubovky ČELEĎ: Strongylidae ROD: Oesophagostomum NADČELEĎ: Trichostrongyloidea - vlasovky ČELEĎ: Trichostrongylidae ROD: Hyostrongylus NADČELEĎ: Metastrongyloidea - plicnivky ČELEĎ: Metastrongyloidae ROD: Metastrongylus ŘÁD: Ascaridida - škrkavice NADČELEĎ: Ascaridoidea - škrkavky ČELEĎ: Ascarididae ROD: Ascaris ŘÁD: Spirurida - Spirity NADČELEĎ: Spiruroidea ČELEĎ: Spirocercidae ROD: Ascarops ROD: Physocephalus ROD: Simondsia KMEN: Acanthocephala - vrtějši TŘÍDA: Archiacanthocephala ŘÁD: Oligoacanthorhynchida 18

ČELEĎ: Oligoacanthorhynchidae ROD: Macracanthorhynchus 2.5. Jelen evropský (Cervus elaphus) druhy parazitóz 2.5.1. Protozoózy Parazitózy vyvolané prvoky Kokcidióza Kokcidie u spárkaté zvěře jsou cizopasníky střevní sliznice. Nalézají se v trusu nebo u ulovené zvěře v obsahu střeva; nálezy nebývají provázeny příznaky výrazného onemocnění. (Páv et al., 1981). Zdrojem nákazy bývá nejčastěji potrava potřísněná zárodky kokcidií, vylučovanými v trusu nemocné zvěře (Hendrych, 1966). K přenosu kokcidií běžně dochází mezi mufloní zvěří a ovcemi jako zvířaty druhově velmi příbuznými. S trusem vycházejí z těla ven zárodky oocysty opatřené pevnou blankou, která je chrání před nepříznivými vlivy a umožňuje se dělit na čtyři sporocysty obsahující po dvou zárodcích sporozoitech. Vysporulované (vyzrálé) oocysty putují do těla s přijatým krmivem nebo vodou, procházejí do tenkého střeva, v němž se uvolňují jednotlivé zárodky a napadají buňky slizniční výstelky střeva. Lokalizují se v různých tenkého střeva podle specifického uložení jednotlivých druhů kokcidií. Zde dochází k jejich rozmnožení, probíhá nepohlavní i pohlavní dělení, které v konečné fázi dává vznik novým oocystám. Kokcidie jelení a daňčí zvěře spirálují v období 4-8 dnů. (Páv et al., 1981). U jelení zvěře cizopasí druhy E. asymetrica, E. austriaca, E. cervi, E. elaphi, E. robusta, E. sordida a E. schoenbuhci (Páv et al., 1981). Eimeriózy obecně probíhají v akutní, subakutní a chronické formě (Jurášek, 1987). Infekce mohou dosahovat značné intenzity a projevují se především úpornými průjmy, nechutenstvím, žíznivostí, rapidním hubnutím a mohou končit i letálně (Chroust, 2001). Při preventivních opatřeních je nutné vycházet především ze skutečnosti, že k invazím kokcidiemi může docházet při zimním přikrmování zvěře. Z toho důvodu je nutné místa krmelišť před zimním přikrmováním a po jeho skončení důkladně prosypat vápnem, popřípadě prohrabat, aby se zkypřila půda. Současně je nutné v zimním období pravidelně předkládat plnohodnotnou potravu obsahující všechny potřebné vitamínové a minerální složky. Kokcidióza nemá u ulovené zvěře vliv na poživatelnost. (Páv et al., 1981). Boj se zaměřuje především na prevenci, ošetřování a hygienu krmelců i míst, na kterých jsou krmelce postaveny (Kotrlá, 1984). 19

Tabulka č. 1.: Morfologie oocyst kokcidií zvěře jelení (Chroust, 2001) DRUH PRŮMĚRNÁ VELIKOST(µm) TVAR BARVA MIKROPYLE DOBA SPORULACE (DNY) E. asymetrica 28 16 nepravidelně eliptický bezbarvá, nažloutlá málo zřetelné 4 E. robusta 38 28 vejčitý hnědá, bradavčitá zřetelné 5-6 E. austriaca 21 17 subsférický bezbarvá málo zřetelné 5 E. sordida 32 24 eliptický žlutohnědá zřetelné 4-5 E. schoenbuchi 53 62 sférický hnědá chybí 7 E. elaphi 12 11 sférický, subsférický bezbarvá chybí 8 E. wapiti 37 25 eliptický žlutohnědá, bradavčitá výrazné 8 Sarkocystóza Sarkocysty patří systematicky do čeledi Sarcocystidae, podčeledi Sarcocystinae (Chroust, 2001) U ulovené spárkaté zvěře se často nacházejí ve svalovině jícnu, hltanu, jazyka, srdce a kosterních svalů drobné měchýřkovité útvary velikosti a tvaru ovesného zrna až malého lískového oříšku vyplněné bělavou hmotou. Jde o vývojová stádia kokcidií blízkých rodu Isospora. (Páv et al., 1981). Sarkocystóza je protozoární choroba, kterou způsobuje svalovka Sarcocystis gracilis. Paraziti prodělávají část svého vývojového cyklu v býložravcích. Ti jsou jejich mezihostiteli. Zvěř se infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. Jejich vývoj se dokončuje ve střevech definitivních hostitelů, tj. masožravců, kteří se infikují pozřením svaloviny mezihostitele (Husák, 1986; Chroust, 2001). Akutní onemocnění u zvěře jako mezihostitele není popsáno. Při silných invazích může docházet k celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v endotelu cév. U mladé zvěře se projevuje horečkami, průjmy a hubnutím a anémií. Sarkocysty se mohou tvořit i v životně důležitých orgánech (centrální nervový systém, svalovina srdce) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případě oslabení 20

nebo snížené imunity. Při silných infekcích mohou způsobit i poruchy činnosti kosterní svaloviny. Diagnózu je možné provádět kompresním vyšetřením svaloviny podobně jako u trichinelózy. Léčba se neprovádí (Chroust, 2001). 2.5.2. Helmintózy Parazitózy vyvolané helminty 2.5.2.1. Cizopasníci jater a dutiny břišní - Trematodózy Původci trematodóz jsou helminté systematicky patřící do kmene Platyhelminthes (Ploštěnci) a třídy Trematoda (Motolice). Jsou charakterizovány plochým, dorzoventrálně oploštělým tělem a bilaterálně symetrickým tělem (vyjma druhů z rodu Paramphistomum). Jejich orgány jsou přizpůsobeny životu v tělesných tkáních, nemají proto dýchací ani cirkulační systém. Jedná se o parazity heteroxenní, biohelmintické. Svým rozšířením jsou proto vázáni na mezihostitele, vesměs vodní nebo suchozemské plže (Chroust, 2001). Fasciolóza (motoličnatost) Původcem fasciolózy je motolice jaterní Fasciola hepatica (Chroust, 2001). Je to nebezpečné invazní onemocnění divoce žijících a domácích přežvýkavců způsobené motolicemi lokalizovanými v játrech. Motolice patří do skupiny tzv. biohelmintů, tj. červů se složitým vývojem přes mezihostitele (Páv et al., 1981). Dospělá motolice má ploché listovité tělo šedě nebo hnědě zelené barvy délky 20-30 mm, šířky 10-15 mm a je obojí pohlaví (hermafrodit). Dospělé motolice žijí v jaterních žlučovodech, kde kladou během 3 let desetitisíce světle hnědě zbarvených vajíček. Ta se dostávají žlučí do střev a s trusem odcházejí z těla zvěře. Ve vlhku a ve vodě se z nich vyvine při běžné lesní teplotě během 10-14 dnů obrvená larva miracidium, která čile plave a musí během několika hodin vyhledat mezihostitele plže bahnatku malou (Galba truncatula) jinak uhyne. Po zavrtání do těla bahnatky odvrhne brvy a prodělává další složitý vývoj, při kterém z každé larvy vzniká po několika dnech vakovitý útvar sporocysta, ze které se opět nepohlavním dělením buněk během 10 dnů vytvoří redie. Z každé redie dále vznikají zárodky příštích motolic ocáskovité cerkárie podobné mikroskopickým pulcům. Tak z jednoho vajíčka vzniká několik set nových zárodků motolic. Poslední stadia ocáskovité cerkárie opouštějí plže dýchacím otvorem. 21

Ve vodě čile plavou, až se přichytí na travinách či jiných pevných předmětech, odvrhují ocásek a ze žláz vlastního těla produkují hlen, kterým se obalí. Hlen na vzduch tuhne a vytváří okolo cerkárie pouzdro cystu. Cysty jsou bělavé, velké 2-3 mm a velmi odolné (Páv et al., 1981). Rozeznáváme akutní a chronickou formu. Akutní motoličnatost je vyvolaná migrujícími nedospělými stádii motolic v parenchymu jater. První příznaky se mohou objevit koncem léta a projevují se poruchami vylučování žluče a tím trávení. Akutní stádium přechází většinou do chronického, kdy typickým příznakem jsou otoky v mezisaničí a mezihrudí, poruchy zažívání. K hynutí na motoličnatost však dochází i v jarních měsících, kdy je organismus zvěře celkově oslaben. Léčba motoličnatosti se provádí jak v oborách, tak i v honitbách (Chroust, 2001). Léčba: V současné době k dispozici přípravek Rafendazol premix (účinná složka rafoxanid), který se aplikuje alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu v poměru 1 díl premixu a 9 dílů krmiva v denních dávkách. Účinný je rovněž albendazol (Vermitan 20% gran.) v dávce 10 mg/kg živé hmotnosti aplikovaný buď jednorázově, nebo v případě silných infekcí po dobu 2 až 3 dnů (Chroust, 2001). Fascioloidóza Původcem je motolice velká Fascioloides magna, která dosahuje délky až 4 až 8 cm a šířky 2 až 3 cm. V čerstvém stavu jsou motolice šedohnědého zbarvení. Vajíčka měří 130-170 75-100 µm, tvarem shodná s F. hepatica. Tato motolice byla zavlečena do Evropy dovozem jelenců viržinských a jelenů wapiti ze severoamerického kontinentu (Husák et al., 1986). Motolice se lokalizují především v játrech, při silnějších infekcích i v plicích. Při pitvě jater zjišťujeme, že jsou uloženy po 2-3 exemplářích v cystách, které mohou navzájem komunikovat a vyklenují se na povrch jater. Velikost cyst se obvykle řídí počtem motolic, většinou jsou velikosti kaštanu, mohou však dosahovat velikosti pěsti i větší. Kromě motolic se v obsahu cyst nachází hustý, mazlavý, tmavohnědý obsah, v němž bývá obrovské množství vajíček. U jelenů jsou cysty spíše tenkostěnné a vždy komunikují se žlučovody, takže vajíčka motolic mohou odcházet spolu se žlučí do trávicího traktu a trusem do vnějšího prostředí. Po migraci motolic zůstávají v parenchymu jater všech hostitelů rozsáhlé chodbičky a ložiska charakteristická svojí tmavohnědou až černou pigmentací. V plicích se zjišťují po migraci rozsáhlé 22

krváceniny a zánětlivé změny rovněž černě pigmentované. Motolice jsou v plicích uzavřeny v pevně ohraničených cystách, které mohou postupně i vápenatět (Chroust, 2001). Léčba: Při tlumení fascioloidózy se používá rafoxanid (Refendazol premix), který se podává v medikovaném krmivu po 2 4 dnech, stejným způsobem jako u fasciolózy. Účinný je rovněž albendazol (Vermitan), avšak pouze ve vysokých dávkách (35 40 mg/kg živé hmotnosti) (Chroust, 2001). Dikrocelióza Původcem tohoto onemocnění je motolice kopinatá Dicrocoelium dendriticum, řád Plagiorchida (Chroust, 2001). Dospělí jedinci jsou průhlední, lístkové tvaru a dosahují velikosti 8 10 1,5 3 mm (Kotrlá, 1984). Vajíčka dosahují velikosti pouze 38 45 22 30 µm a jsou sytě tmavohnědé barvy, asymetrická s typickými dvěma očními skvrnami. Motoličky se lokalizují ve žlučovodech a žlučovém měchýři. Je rozšířena po celém území republiky a zaujímá sušší lokality s vápenatým podkladem. Ve vývoji se uplatňují dva mezihostitelé. V mezihostitelích se vytváří cerkárie, které jsou pak vylučovány přes dýchací cesty plžů (Chroust, 2001). Následně jsou cerkárie s hleny vyloučeny dýchacími otvory plže a vývoj je dokončen v mravencích rodu Formica (druhý mezihostitel). Z cerkárií vznikají v těle mravence invazní larvy (metacerkárie), které narušují nervovou činnost napadených mravenců. Definitivní hostitel se nakazí pozřením mravenců, kteří zůstanou křečovitě přichyceni na stéblech trávy (Páv et al., 1981). V trávicím traktu konečného hostitele je natráveno pouzdro metacerkárie a mladá motolice proniká za střeva krevní nebo žlučovou cestou do jater. Nakažená zvířata hubnou a slábnou. Na hrudi a pod hrudí se objevují otoky (Chroust, 2001). Léčba: Používá se albendazolu (Vermitan) v dávkách 7,5 10 mg/kg živé hmotnosti (Chroust, 2001). Úspěšnou metodou je boj proti mezihostitelům (suchozemským plžům) (Jurášek, 1987). 23

Paramfistomóza Původcem je motolice jelení Paramphistomum cervi, příp. i další druhy z řádu Amphistomida. Dospělé motolice dosahují velikosti 5 12 2 3 mm, jsou však kuželovitého tvaru, s přísavkami umístěnými na obou koncích těla. Vajíčka jsou podobná vajíčkům F. hepatica měří 145 165 75 85 µm, šedé barvy se žlutavým nádechem, opatřená víčkem a světlými granulemi uprostřed (tzv. jezírko ). V současné době jsou nálezy této motolice u nás u zvěře vesměs ojedinělé (jižní Čechy, jižní Morava) (Chroust, 2001). Vývoj motolic tohoto druhu probíhá podobně jako u motolice jaterní. Mezihostitelem jsou však vlhkomilní plži okružáci (Planorbis spp.) žijící v mělkých stojatých vodách na mokrých pastvinách a bažinatých místech v nižších polohách lužního typu, jako např. na jižní Moravě, Po pozření encystovaných (opouzdřených) invazních larev adoleskárií s trávou či vodou se přichycují mladé motoličky na sliznici dvanácterníku, tenkého střeva i slezu. Odtud po několikatýdenním pobytu postupují do bachoru a zde během 3 4 týdnů dospívají (Páv et al., 1981). Při slabých infekcích nejsou příznaky na živém zvířeti patrné. Příznaky se projevují především vodnatými průjmy, hubnutím, kolikovými bolestmi a otoky v mezisaničí (Kotrlá, 1984). Léčba: Provádí se pouze při velmi silném výskytu (hynutí mladých kusů). Účinné léky jsou niclosamid v dávce 100mg/kg živé hmotnosti, dále je to rafoxanid stejně jako u fasciolózy (Chroust, 2001). 2.5.2.2. Parazitózy vyvolané cestodami - Cestodotózy Tasemnice patří systematicky mezi ploché červy (Platyhelmintes) a do třídy Cestoda. Jejich tělo je tvořeno hlavičkou (scolexem) a řetězcem článků (proglotidy). Místem lokalizace je trávicí trakt, výživa probíhá osmoticky, celým povrchem těla. Vývoj je heterogenní. Spárkatá zvěř je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců, kdy se na serózách a v orgánech vyvíjí boubele (larvocysty). Výskyt onemocnění na cestodózy je u zvěře vesměs sporadický (Chroust, 2001). Moniezióza Původcem je tasemnice srnčí - Moniezia benedeni v dospělém stavu. Lokalizuje se v tenkém střevě (Páv, et al. 1981). Dosahuje délky 40 100 cm i více, článkování 24

začíná ihned za skolexem. Výskyt moniezií není u spárkaté zvěře moc častý. Vývoj probíhá přes mezihostitele, mikroskopické půdní roztoče z čeledi Oribatidae, kteří žijí v povrchových vrstvách půdy a živí se tlejícími organickými zbytky. V jejich tělní dutině se vyvíjí mikroskopický boubel (larvocysta) cysticerkoid. Hostitelé se nakazí pozřením roztočů s larvocystami. Příznaky onemocnění závisí na síle a stáří napadených kusů. Typickými jsou silné průjmy, dehydratace organismu, hubnutí, anemie, potácivá chůze, předrážděnost a celkové poruchy CNS (Chroust, 2001). Léčba: Používají se preparáty na bázi mansonilu (Taenifugin) v dávce 100 mg/kg živé hmotnosti, dále albendazol (Vermitan) a fenbendazol (Fenbion, Panacur) oba v dávce 7,5 mg/kg živé hmotnosti (Chroust, 2001). 2.5.2.3. Parazitózy vyvolané nematodami - Nematodózy Původci nematodóz jsou helminti systematicky patřící do kmene Nemathelmintes a třídy Nematoda (hlístice). Jedná se o velmi početnou, morfologicky a biologicky různorodou skupinu helmintů, jejichž tělo je oblé, protáhlé, většinou vláskovitého, nitkovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mají plně vyvinuté orgány k přijímání, zpracování a vylučování potravy. Vývoj je buď monoxenní (geohelminté) nebo heterogenní (biohelminté) (Chroust, 2001). 2.5.2.3-1. NEMATODÓZY DÝCHACÍHO APARÁTU Diktyokaluóza Původcem diktyokaluózy jsou plicnivky z čeledi Dictyocaulidae, u spárkaté zvěře cizopasí druh Dictyocaulus noerneri (Chroust, 2001). Jsou to hlístice niťovitého těla, červenavé nebo bělavé barvy, samci dosahují délky 18 40 mm, samice 30 80 mm. Vývoj je přímý (Páv et al., 1981). Její rozšíření je kosmopolitní u nás se vyskytuje ve všech pásmech a téměř u všech druhů spárkaté zvěře a skotu (Kotrlá, 1984). Z vajíček, která jsou kladena v bronších se buď ještě v plicích, nebo později při průchodu trávicím traktem líhnou larvy. Z plic se dostávají vykašláním a polknutím do trávicího traktu a spolu s trusem do vnějšího prostředí. Dvakrát se svlékají a za příznivých podmínek již během 5 6 dnů jsou infekční. Spasením se dostávají zpět do hostitele. V plicích žijí asi 4 8 měsíců (Chroust, 2001). 25

Typickým příznakem je vlhký, chroptivý kašel, hlasité a namáhavé dýchání a výtok hlenu z nozder. Spolu s hlenem jsou vykašlána ve velkém množství i vajíčka a larvy. Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí (Chroust, 2001). Vyšetření se provádí larvoskopickými metodami. Ke spolehlivé diagnostice plicnivek rodu Dictyocaulus u zvěře se používá Bearmannova metoda (Dyk, 1976). Léčba: Vysoce účinné jsou preparáty na bázi imidazolových sloučenin, mebendazol ( v preparátu Rafendazol premix), fenbendazol v dávkách 5 mg/kg živé hmotnosti, albendazol v dávkách 7,5 mg/kg živé hmotnosti. Aplikace se provádí po pečlivém zamíchání do jaderného krmiva v období zimního přikrmování zvěře (Chroust, 2001). Bikaulóza Původcem je plicnivka Bicaulus (Varestrongylus) sagittatus. Vývoj probíhá přes mezihostitele a to plže. Hostitel se nakazí pozřením plže, který zůstane přichycen na trávě a je spolu s ní spasen. Lokalizuje se v plicích. Znakem onemocnění je vyhublost a zježená srst (Husák et al., 1986). 2.5.2.3-2. NEMATODÓZY TRÁVICÍHO TRAKTU Trichostrogylidóza Původcem trichostrolgylidózy jsou hlístice z čeledi Trichostrongylidae, do které patří zástupci několika rodů a desítek druhů. Lokalizují se ve slezu a v tenkém střevě. Jsou to zvláště rody Haemonchus, Trichostrongylus, Ostertagia, Spiculopteragia (Páv et al., 1981). Vývoj je přímý. Tenkostěnná vajíčka kladená v trávicím traktu a odchází spolu s trusem ven. Ve vnějším prostředí dochází k vývoji larev. K infekci hostitelů dochází spasením larev migrujících po travinách. Za nejpatogennější druh z čeledi Trichostrongylidae je považován Haemonchus contortus u něhož dominujícím příznakem je chudokrevnost, průjmy nebo zácpa (Chroust, 2001). Léčba: Vysoce účinná jsou anthelmintika (mebendazol, fendebdazol, albendazol) a dále ivermectin. Léčba se provádí v období zimního přikrmování zvěře (Chroust, 2001). 26

Trichuróza Původcem onemocnění je Trichuris ovis tenkohlavec ovčí, T. globulosa. Hlístice mají bičovitý tvar, nedají se zaměnit s jinými druhy cizopasníků. Pření část je vlasovitě zúžená, je velmi tenká, dlouhá, tvoří přes dvě třetiny z celkové délky těla. Celou touto částí probíhá jícen, za jeho ukončením se tělo rozšiřuje v širší část, v níž jsou uloženy pohlavní orgány. Cizopasníci jsou svou vlasovitou částí zavrtáni do střevní sliznice, kde samičky kladou vajíčka. Vajíčka odcházejí s výkaly ven z těla, larvička, která se vyvine ve vaječné bláně, vaječnou blánu neopouští. Zůstává v ní až do té doby, dokud není vajíčko polknuto zvěří. Pak vylézá a dospívá ve slepém střevě (Kotrlá, 1984). Léčba: Je stejná jako u ostatních hlístic (Kotrlá, 1984). Chabertióza Původcem je zubovka ovčí Chabertia ovina, která se lokalizuje v tlustém střevě daňčí zvěře. Vývoj je obdobný jako u trichostrongylidů (Chroust, 2001). Tělo této zubovky je silnější, má žlutobílou barvu, předním koncem má rozšířený v ústní nálevku, která je opatřená dvěma řadami vřetenovitých zubů. Sameček měří 12 18 mm a samička je dlouhá 17 21 mm (Kotrlá et al., 1984). Zjišťuje se koprologickým vyšetřením a patří mezi nejrozšířenější helminty. Léčba: Je stejná jako u všech žaludečních a střevních hlísti. 2.6. Prase divoké (Sus scrofa) druhy parazitóz 2.6.1. Protozoózy Parazitózy vyvolané prvoky Kokcidióza U černé zvěře se kokcidióza vyskytuje v oborách, a to převážně u selat. Onemocnění je způsobováno především druhem Isospora suis. Projevuje se úpornými průjmy, a to již u selat v prvních týdnech života, a může vyvolávat hromadné úhyny. Zdrojem nákazy bývají kojící prasnice (Chroust, 2001). Zvěř se nakazí vylučovanými oocystami, které ve vlhké zemi za vhodné teploty a přístupu kyslíku sporulují (zrají). Po přijetí těchto oocyst dochází k napadání střevní sliznice tenkého střeva. Onemocnění se projeví průjmy, zježením srsti, hubnutím (Páv et al., 1981). 27

Léčba: Podává se krmivo s obsahem 0,1 % monenzinu po dobu 5-ti dnů (2 kg krmiva na kus a den) (Chroust, 2001). Balantidióza Původcem onemocnění je Balantidium coli vakovka střevní, která patří mezi nálevníky. Tělo mají pokryté řasinkami (cilie), které zajišťují pohyb. Rozlišují se dvě morfologická stádia trofozoity a cysty. Trofozoity představují pohyblivé stádium a nachází se ve slepém a tlustém střevě. Trvalým a odolným stádiem jsou cysty, které odchází s trusem do vnějšího prostředí. Onemocnění se projevuje hlenovitými až krvavými průjmy. Balantidium coli se vyskytuje především u domácích, ale i divokých prasat (Chroust, 2001). Léčba: Používají se preparáty na bázi širokospektrálních antibiotik, ale u černé zvěře nepřipadají v úvahu (Chroust, 2001). 2.6.2. Helmintózy Parazitózy vyvolané helminty Fasciolóza (motoličnatost) Onemocnění je způsobeno motolicí jaterní Fasciola hepatica. U prasete divokého se nalézá výjimečně, a to pouze v oborách, kde se chová i jiná zvěř, která bývá touto motolicí napadena (Kotrlá, 1984). Nemoc se projevuje především malátností, vyčerpáním, poruchami trávení, které může končit i úhynem. Léčba: Používá se Rafendazol premix, který se podává v medikovaném krmivu po 2 4 dnech. Účinný je rovněž albendazol (Vermitan) ve vysokých dávkách 35 40 mg/kg živé hmotnosti (Chroust, 2001). Dikrocelióza Původcem onemocnění je motolice kopinatá - Dicrocoelium dendriticum, která cizopasí v játrech. Vyskytuje se především na suchých vápencových podkladech, kde žijí vhodní mezihostitelé plži a mravenci (Páv et al., 1981). 28

Cysticerkóza Onemocnění je způsobeno boubelí Cysticercus tenuicollis od tasemnice vroubené (Taenia hydatigena). Která je velmi rozšířená u psovitých šelem. Jsou to průsvitné blanité váčky velikosti ořechu zavěšené na okruží střev. K nákaze dochází vajíčky nebo články tasemnic z trusu psovitých šelem. Invaze u černé zvěře nejsou moc časté (Páv et al., 1981). Echinokokóza Původcem onemocnění je boubel tasemnice Echinococcus granulosus, která se vyskytuje v játrech a plicích jako bělavé cysty velikosti oříšku až vejce opatřené blanou. Černá zvěř se nakazí pozřením vajíček na znečištěném krmivu trusem masožravců. (Páv et al., 1981). Nemoc se projevuje hubnutím, poruchami dýchání a trávení. Léčba: neprovádí se 2.6.2.1. NEMATODÓZY DÝCHACÍHO APARÁTU Metastrongylóza Původcem onemocnění jsou plicnivky prasečí, z nichž nejčastěji vyskytující je Metastrongylus elongatus a Metastrongylus pudendotectus. Nachází se v průdušnicích jako nitkovité bělavé červy, délky až 50mm (Páv et al., 1981). Samička klade tenkostěnná vajíčka, která jsou vykašlávána a polknutím se dostávají do zažívacího traktu a s trusem pak odchází do vnějšího prostředí (Kotrlá, 1984). Ke svému vývoji potřebuje larva mezihostitele, kterými jsou různé druhy žížal z rodů Eisenia, Allolobophora, Lumbricus aj. Žížaly seberou vajíčka přímo z trusu, nebo po jejich vyplavení v půdě. V trávicím traktu žížaly se z vajíčka uvolní larva, proniká přes trávicí orgány do tělní dutiny a tam dokončuje svůj vývoj. Černá zvěř se nakazí invadovanými žížalami. Ve střevě po natrávení žížal se uvolní larvy, které pronikají střevní stěnou do mízních cest a jimi cestují přes játra do plicní tkáně. Kde dokončují svůj vývoj do dospělosti. V prvním stádiu pronikání larev a jejich usidlování v plicní tkáni vzniká zápal plic. Při druhém stádiu se dospívající a dospělé plicnivky přemisťují do průdušinek a průdušek, které se nahromaděným hlenem ucpávají a omezují příjem kyslíku (Páv et al., 1981). Onemocnění se vyskytuje především u mladých selat. Příznaky jsou záchvaty kašle, zrychlené dýchání, hubnutí a únava. 29

2.6.2.2.NEMATODÓZY TRÁVICÍHO TRAKTU Ascarops strongylina Sameček měří 10-15 0,300 mm. Zadní konec je zahnutý a je obklopen dvěma širokými nestejnými křidélky. Samička měří 15 20 0,300. V přední části těla mají hlístice dutinu, která je vyztužena spirálovitým útvarem. Cizopasí v žaludku, proniká hluboko do žaludeční sliznice, na níž se vytvářejí uzlíkovité útvary. Někdy může přejít až do tenkého střeva. Vajíčka odcházejí s obsahem střevním ven z těla a po pozření koprofágními brouky se v jejich tělní dutině vyvíjí larva. Po pozření nakažených brouků prasetem, larvy v žaludku vylézají, pronikají do žaludeční sliznice a dospívají (Kotrlá, 1984). Příznaky jsou průjmy a vyhublost. Trichinelóza Původcem onemocnění je svalovec stočený Trichinella spiralis. Hostitelem jsou všežravci, masožravci, hlodavci a člověk (Chroust, 2001). Dospělí svalovci cizopasí v tenkém střevě krátkou dobu. Jsou to velice drobné, bělavé larvy. Samičky jsou živorodé, takže larvy po opuštění jejich těla pronikají bezprostředně střevní stěnou do krevních a lymfatických cest. Nejvíce jich proniká do bohatě krveného svalstva bránice, žvýkačů, mezižeberních svalů, jazyka. Důležitou skutečností je, že opouzdřené larvy jsou živé delší dobu i v zahnívajícím mase, takže černá zvěř se může nakazit nejen drobnými hlodavci, ale i uhynulými šelmami (Páv et al., 1981). Onemocnění trichinelózou probíhá u jednoho hostitele ve dvou formách střevní a svalové (Kotrlá, 1984). U masožravců a divokých prasat se trichinelóza klinicky neprojevuje ve střevní fázi. Svalová fáze je charakterizovaná horečkami, reumatickými bolestmi a edémy jako průvodními jevy při opouzdřování larev, avšak u zvířat probíhá i tato fáze vesměs bez výrazných symptomů (Chroust, 2001). Léčba: neprovádí se Ascarióza Původcem onemocnění je Ascaris suum - škrkavka prasečí má velké silné tělo, žlutobílé barvy, na obou koncích zašpičatělé. Ústa jsou opatřena širokými pysky a zuby. Škrkavka prasečí převládá v oborách, ve volnosti jen zřídka. Silné nákazy jsou u domácích prasat. Dospělí červi cizopasí v tenkém střevu, kde přijímají výživné látky jak ústy, tak celým povrchem těla. Vajíčka odcházejí s trusem hostitele ven. 30

Nákaza vzniká po pozřením vyvinutého vajíčka. Při polknutí velkého počtu vajíček se nákaza projevuje již záhy. Nemoc se projevuje zvláště u selat, zánětem plic a silným kašlem. Selata napadená škrkavkami se straní ostatní zvěře a záhy hynou. Jestliže nedojde k úhynu, zvíře trpí dále kašlem, má průjem, koliku a zvrací. Dospělé škrkavky vylučují jedovaté látky, které silně zeslabují organismus a působí na centrální nervstvo. Větší počet škrkavek vytváří klubka a ucpává střevo (Kotrlá, 1984). Léčba: Lze provádět jen v oborách (Chroust, 2001). Globocephalus urosubulatus Hlístice jsou malé s kutikulou výrazně příčně pruhovanou. Na přední části těla mají velkou ústní nálevku se 3 zuby, kterou se přisávají na střevní sliznici. Vyskytuje se především v oborách. Cizopasníci dospívají v tenkém střevu, jejich vajíčka odcházejí z těla ven. Larvy opouštějí vaječnou blánu a stávají se během několika dní invazními. K nákaze dochází pozřením vyvinutých larev společně s krmivem. Při pronikání většího počtu larev se mohou objevit nejprve plicní obtíže, kašel (Kotrlá, 1984). Trichurióza Původcem onemocnění je Trichuris suis. Tělo cizopasníka se skládá ze dvou částí, přední, delší vlasovité, a zadní, kratší a silnější. Sameček dosahuje délky 30 45 mm a jeho zadní konec je spirálně stočen. Samička měří 35 50 mm. Vajíčka jsou charakteristická svým citrónovitým tvarem, dvěma zátkami na obou koncích (Kotrlá, 1984). Příznaky jsou hubnutí, průjem, zaostávání za ostatními kusy a u selat jsou projevy zakrslosti a opožděného přebarvování (Páv et al., 1981). Léčba: je poměrně obtížná, z používaných anthelmintik jsou účinné hlavně fenbendazol, albendazol, avšak pouze v opakovaných dávkách (Chroust, 2001). 31

3. MATERIÁL A METODIKA Bakalářská práce vychází z materiálu, který jsem získala od prosince 2007 do dubna 2009 na území vojenského prostoru Libavá. Celkem jsem nasbírala a vyhodnotila okolo 300 vzorků trusu. Každý měsíc jsem odebírala 10-15 vzorků trusu, které byly sbírány v čerstvém stavu do igelitového sáčku a následně uskladněny v chladu. Po převezení do laboratoře MZLU na ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství bylo provedeno jejich vyšetření. METODA FLOTAČNÍ: Flotační metoda je založena na principu vyšší měrné hmotnosti flotačního roztoku a vajíček helmintů, oocyst, cyst a sporocyst protozoí, které pak vyplavou na povrch flotačního roztoku, kde jsou následně odebrány. Roztok se připraví smíšením třech objemových dílů nasyceného síranu hořečnatého (MgSO 4 ), třech dílů nasyceného roztoku tiosulfátu sodného (Na 2 S 2 O 3 ) a jednoho dílu vody. Výsledná váha flotačního roztoku je kolem 1300 (Dyk, 1976; Jurášek a Dubinský, 1993). Tab. 2: Charakteristika Brezova flotačního roztoku (Jurášek a Dubinský, 1993) Příprava Název flotačního roztoku Speciální hmotnost roztoku Chemická látka Množství látky v g do 1000 ml Jiné složky Poznámka k přípravě H 2 O Brezův 1,3 MgSO4 NaS 2 O 3 1000 2000 H 2 O MgSO 4 3díly+ NaS 2 O 3 3 díly+ H 2 O 1 díl 32

Postup při přípravě vzorku: 1) Odebraný vzorek trusu (3-5 g) namočíme na 30 minut do vody a pak rozmícháme v třecí misce do polořídké suspenze. 2) Vzniklou suspenzi scedíme přes filtrační papír, případně přes sítko s otvory 0,5-0,8 mm. Odstraníme tím nečistoty a nerozpadavé části. Je nutné použít takové množství vody, aby bylo možno naplnit 15 ml zkumavku. 3) Vzniklý filtrát nalijeme do zkumavky, určené pro použití v odstředivce, odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min. po dobu 2 minut. 4) K sedimentu přidáme do 1/3 až 1/2 výšky zkumavky flotační roztok (který už je předem připravený) a obsah zkumavky dokonale promícháme. 5) Zkumavku opětovně umístíme do odstředivky a odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min po dobu 2 minut. 6) Pak jí přeneseme na stojan, abychom neporušili povrch tekutiny ve zkumavce, a dotykem skleněné tyčinky nebo mikrobiologickým okem sebereme postupně 3 povrchové blanky (povrchové kapky). 7) Kapky přeneseme na odmaštěné podložní sklíčko, přiklopíme krycím sklíčkem a mikroskopujeme (Jurášek a Dubinský, 1993). METODA VAIDOVA: Vaidova metoda patří do larvoskopických koncentračních metod vyšetření formovaného trusu. Používá se pro zjištění výskytu larev plicních nematod přežvýkavců. Nejprve odebereme vzorek velikosti vlašského ořechu a zabalíme do gázy a umístíme na Petriho misku. Pak na daný vzorek nakapeme vlažnou vodu až je obsah gázy navlhčený. Necháme odstát a průběžně doplňujeme vodu, aby nedošlo k vyschnutí. Vlivem tepla a vlhkosti se larvy nematod přesouvají z obsahu gázy na Petriho misku. Poté mikroskopujeme daný roztok. 33

4. VÝSLEDKY A DISKUZE 1. Literatura uvádí parazitující druhy u jelena evropského prvoci: Eimeria spp., Toxoplasma gondii, Sarcocystis gracilis, Neospora caninum, Cryptosporidium parvum tasemnice: Taenia cervi, Taenia hydatigena, Moniezia bedeni motolice: Fasciola hepatica, Fascioloides magna, Paramphistomum cervi, Dicrocoelium dendriticum hlístice plicní: Bicaulus sagitatus, Dictyocaulus noerneri, Dictyocaulus viviparus Protostrongylus spp. hlístice střevní: Haemonchus contortus, Oesophagostomum spp., Trichuris ovis, Trichostrongylus spp., Cooperia spp., Nematodirus spp., Chabertia ovina Druhy u prasete divokého prvoci: Eimeria debliecki, Eimeria polita, Balantidium coli, Isospora suis tasemnice: Cysticercus tenuicollis, Echinococcus granulosus motolice: Fasciola hepatica hlístice plicní: Metastrongylus pudendotectus, Metastrongylus elongatus hlístice střevní: Ascarops strongylina, Ascaris suum, Globocephalus urosubulatus, Trichuris suis, Oesophagostomum dentatum, Trichinella spiralis 2. Vlastní výsledky - Za období prosinec 2007 do dubna 2009 bylo vyšetřeno flotační a Vaidovou metodou přes 136 vzorků u jelena evropského (viz Tab. 3). Kokcidie rodu Eimeria spp. se vyskytovala u 13 vzorků (10 %), Trichuris spp. u 6 vzorků (4 %), Trichostrongylus spp. u 10 vzorků (7 %), Chabertia spp. u 9 vzorků (7 %) a Oesophagostomum spp. u 5 vzorků (4 %). Podrobný přehled zjištěných endoparazitů za dané období zachycuje tab. č. 3. 34

Tab. č. 3. Výskyt endoparazitů u jelení zvěře (Cervus elaphus) DRUHY poč. vzor. ROK 2007 2008 2009 pozit. % poč. vzor. pozit. % poč. vzor. pozit. % poč. vzor. Celkem pozit. % Eimeria spp. 11 1 9% 95 9 9% 30 3 10% 13 10% Trichuris spp. 11 1 9% 95 4 4% 30 1 3% 6 4% Trichostrongylus spp. 11 2 18% 95 6 6% 30 2 7% 136 10 7% Chabertia spp. 11 1 9% 95 7 7% 30 1 3% 9 7% Oesophagostomum spp. 11 0 0% 95 4 4% 30 1 3% 5 4% Graf č. 1. Výskyt jednotlivých druhů endoparazitů u jelena evropského Za stejné období bylo vyšetřeno flotační a Vaidovou metodou okolo 185 vzorků trusu u prasete divokého (Sus scrofa). Nejčastěji se vyskytoval parazit Eimeria spp. u 16 vzorků (9 %), měchovec z rodu Trichuris spp. u 9 vzorků (5%), rod Globocephalus ssp. u 8 vzorků (4 %). 35