ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA PEDAGOGICKÁ CENTRUM BIOLOGIE, GEOVĚD A ENVIGOGIKY Výskyt a identifikace cerkárií v plovatce bahenní a dalších vývojových stádií motolic v Lužanském rybníku Bakalářská práce Eva Nováková Učitelství pro 2. stupeň ZŠ a pro SŠ, obor Bi-Ge Vedoucí práce: Doc. RNDr. Michal Mergl, CSc. Plzeň 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a zdrojů informací. V Plzni 10. 4. 2015... vlastnoruční podpis

Poděkování Chtěla bych poděkovat Doc. RNDr. Michalu Merglovi, CSc. za jeho čas, který mi věnoval při tvorbě bakalářské práce a za důleţité rady při jejím zpracování. Ráda bych poděkovala Miroslavě Soldánové, Ph.D. za poskytnutí odborné literatury a za pomoc při určování jednotlivých druhů. Poděkování patří také Mgr.Veronice Kaufnerové za ochotu a odbornou pomoc. Děkuji také panu Václavu Koţíškovi za poskytnutí informací o výskytu druhů vodního ptactva na sledované lokalitě. Velké poděkování patří mému příteli a rodině, kteří mě celou dobu mého studia na této škole podporovali.

ZDE SE NACHÁZÍ ORIGINÁL ZADÁNÍ KVALIFIKAČNÍ PRÁCE.

OBSAH OBSAH... 5 1 ÚVOD... 7 2 POPIS LOKALITY... 8 2.1 OBEC LUŢANY... 8 2.2 RYBNÍK LUŢANY... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 3 HISTORIE MOTOLIC... 11 4 CHARAKTERISTIKA TŘÍDY MOTOLIC... 12 5 CHARAKTERISTIKA PODTŘÍDY DIGENEA... 13 5.1 MORFOLOGIE DIGENETICKÝCH MOTOLIC... 13 5.1.1 Popis těla... 13 5.1.2 Popis orgánových soustav... 14 6 ŢIVOTNÍ CYKLUS DIGENETICKÝCH MOTOLIC... 15 6.1 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ ŢIVOTNÍHO CYKLU... 15 6.1.1 Cerkárie... 15 6.1.2 Dospělý jedinec... 16 6.1.3 Vajíčko... 17 6.1.4 Miracidia... 17 6.1.5 Redie... 18 7 ŢIVOTNÍ STRATEGIE MOTOLIC... 19 8 VYBRANÁ ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U ČLOVĚKA... 20 8.1 CERKÁRIOVÁ DERMATITIDA... 20 8.1.1 Příznaky cerkáriové dermatitidy... 20 8.1.2 Léčba a prevence proti cerkáriové dermatitidě... 20 8.1.3 Studie cerkáriové dermatitidy v Evropě... 21 8.1.4 Výskyt cerkáriové dermatitidy v České republice... 23 8.2 SCHISTOSOMÓZA... 24 8.3 FASCIOLÓZA... 25 9 VYBRANÁ ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U ŢVÍŘAT... 26 9.1 FASCIOLOIDÓZA... 26 9.2 DICROCELIÓZA... 26 9.3 ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U VRUBOZOBÝCH PTÁKŮ... 27 9.4 ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U RYB... 27 9.4.1 Sanguinikolóza... 27 9.4.2 Diplostomóza... 28 9.4.3 Postodiplostomóza... 28 10 METODIKA... 29 10.1 VLASTNÍ METODIKA... 29 10.2 VÝSLEDKY... 31 11 ZAŘAZENÍ ZJIŠTĚNÝCH DRUHŮ CERKÁRIÍ DO SYSTÉMU... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 11.1 ECHINOSTOMA REVOLUTUM FRÖHLICH, 1802... 32 11.2 DIPLOSTOMUM PSEUDOSPATHACEUM NORDMANN, 1832... 33 11.3 PLAGIORCHIS SPP. LÜHE, 1899... 33 11.4 TRICHOBILHARZIA SZIDATI NEUHAUS, 1952... 33 ZÁVĚR... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 5

RESUMÉ... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. SEZNAM LITERATURY... 38 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK... 41 PŘÍLOHY... I 6

1 ÚVOD Cílem této práce je shrnout základné informace o motolicích, o jejich ţivotním cyklu se zaměřením na jejich infekční stádium (cerkarie) a provést terénní výzkum na vybrané lokalitě. Dále poskytnout informace o metodice pouţívající se při získávání cerkárií z vodních měkkýšů a určení cerkárií podle klíče. 7

2 POPIS LOKALITY 2.1 OBEC LUŢANY Výzkum probíhal na rybníku v obci Luţany (49 32 s. š., 13 18 v. d), která leţí 25 km jiţně od Plzně, v nadmořské výšce 358 m. n. m.. Svojí rozlohou, 9,4 km 2, patří do skupiny malých obcí. Obr. 1: Geografická poloha obce Lužany (ČSÚ, 2015; upraveno) 2.2 Luţanský rybník Studovaná lokalita, Luţanský rybník, se nachází na jiţním okraji obce. Svojí rozlohou se řadí mezi větší rybníky v okolí. Rybník byl uměle vybudován a do dnes slouţí jako umělá nádrţ pro chov ryb. 8

Obr. 2: Geografická poloha studované lokality Luţanský rybník, podle Mapy.cz, 2015; upraveno (Mapy.cz, 2015; upraveno) Okolo celého rybníka, i po hrázi, vede cesta, lemovaná vegetací. Téměř polovinu obklopují topoly (Populus) a vrby (Salix). Celý obvod rybníka obklopují vlhkomilné traviny, především ostřice (Carex) a orobince (Typha). Najdeme zde i v menším zastoupení břízy (Betula), duby (Quercus) a javory (Acer). 9

Na jiţní straně rybníka se rozkládá litorální pásmo, vhodné pro hnízdění vodního ptactva. Luţanský rybník je domovem hned několika druhů vodních ptáků. Protoţe vzhledem k neexistenci publikovaných dat, informace o výskytu ptáků na rybníku mi byly poskytnuty předsedou mysliveckého sdruţení Luţany (V. Koţíšek, ústní sdělení 14.3.2015). Dlouhodobě se zde zdrţují zejména vrubozobí (Anseriformes): kachna divoká (Anas platyrhynchos), kopřivka obecná (Anas stopera), husice liščí (Tadorna tadorna) a labuť velká (Cygnus olor). V době výzkumu se zde zdţovali, dva dospělí jedinci se sedmi mláďaty. Brodiví (Ciconiiformes) jsou zastoupeni třemi druhy volavek: volavka popelavá (Ardea cinerea), volavka bílá (A. alba) a volavka stříbřitá (Egretta garzetta ). Z brodivých se zde minulý rok vyskytoval i bukáček malý (Ixobrychus minutus). Dalšími zástupci vodních ptáků jsou krátkokřídlí (Gruiformes): lyska černá (Fulica atra), chřástal vodní (Rallus aquaticus), z potápek (Podicipediformes) přítomna potápka roháč (Podiceps cristatu) a z dlouhokřídlých (Charadriiformes) racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus). 10

3 HISTORIE POZNÁNÍ MOTOLIC Označení motolic za původce onemocnění močových cest (močová schistosomóza), provedl v roce 1851 německý internista Theodor Maximillian Bilharz, který pracoval v Káhiře. V močovém měchýři nalezl několik vajíček tohoto druhu. Aţ v roce 1925 byl objasněn celý ţivotní cyklus (Pollak, 1976). Původce střevní schistosomózy objevil v roce 1903 skotský lékař Patrik Manson.(Beneš, 2009). Roku 1909 bakteriolog Marc Armand Ruffer z Velké Británie uvedl, ţe motolice byly známy uţ před 3000 lety v Egyptě. U dvou mumií pocházející z období 1200-1075 př. n. l. byly nalezeny v močovém měchýři zkamenělá vajíčka motolic rodu Bilharzia (Pollak, 1976). V Evropě byly motolice známy od roku 1875, kdy byly objeveny v Národním parku La Mandria v Itálii u importovaných zvířat ze Severní Ameriky a Kanady. Jednalo se konkrétně o motolici obrovskou (Fascioloides magna) (Horák, 2015). V České republice je motolice velká známa od roku 1930 (Horák, 2015). První záznamy v České republice o motolicích, jako původcích cerkáriové dermatitidy pochází z roku 1985 (Chvátalová et al., 2012) 11

4 CHARAKTERISTIKA TŘÍDY MOTOLIC Motolice řadíme do kmene Ploštěnci (Plathyhelminthes), která se dělí na 4 třídy: ploštěnky (Turbellaria), jednorodí (Monogena), motolice (Trematoda) a tasemnice (Cestoda) (Barnes et al., 1988). Třída, jejíţ zástupci jsou převáţně endoparaziti, jen málo zástupců ektoparazitů. Jejich hlavními hostiteli jsou obratlovci. Umístění v hostiteli můţe být velmi rozmanité. U třídy Trematoda předpokládáme, ţe se jedná o monofyletickou skupinu, která se dělí na dvě podskupiny, Aspidogastrea a Digenea (dvourodí). Tyto dvě podtřídy se od sebe značně odlišují, jak morfologicky tak i přizpůsobením k parazitickému způsobu ţivota uvnitř hostitele a mezihostitele (Horák a Scholz, 1998). Ve starších publikacích, např. z roku 1982, je třída motolic rozdělena hned na tři podskupiny: Aspidogastrea, Gasterostomata a Prosostomata. Aspidogastrea zahrnovala motolice cizopasících u ryb, ţelv, měkkýšů a korýšů, Gasterosotmata u ryb a Prosostomata u ryb, obojţivelníků, ptáků a savců (Ryšavý et al., 1982). V publikace vydané o šest let později (1988) The Invertebrates jsou motolice rozděleny pouze na dvě podskupiny, Aspidogastrea a Digenea (Barnes et al., 1988). Hlavním znakem motolic, společné pro obě podskupiny, je alespoň jedna přísavka. Většina zástupců má ale přísavky dvě. Jedna se nachází v blízkosti ústního otvoru a je s ním přímo spojená. Zajišťuje příjem potravy a přísun ţivin do trávicí trubice. Druhá přísavka se nachází téměř ve všech případech na břišní straně a slouţí k přichycení k povrchu hostitele (Horák a Scholz, 1998). Všechny motolice se vyznačují sloţitými nepřímými vývojovými cykly. Ve všech případech je první mezihostitel měkkýš. U podtřídy Aspidogastrea se jedná o konečného hostitele (Horák a Scholz, 1998). 12

5 CHARAKTERISTIKA PODTŘÍDY DIGENEA Jedná se o početnou skupinu, jejíţ zástupci parazitují i u člověka a hospodářských zvířat. Jsou specializováni převáţně na savce. Často napadají také měkkýše, ryby a ptáky. Cizopasí ve všech orgánových soustavách kromě kostí (Horák a Scholz, 1998). Výjimkou jsou zástupci rodu Troglotrema, kteří parazitují v lebečních kostech šelem (Horák et al., 2011). V dnešní době je známo více neţ čtyři tisíce druhů digenetických motolic. Více neţ třetina byla popsána u ryb, jak u sladkovodních tak i u mořských (Horák a Scholz, 1998). Průměrná délka ţivota dospělé motolic je asi 5 lety. Bylo prokázáno i několik případů, kdy dospělé motolice ţily v těle hostitele více neţ 30 let (Toledo a Fried, 2014). 5.1 MORFOLOGIE DIGENETICKÝCH MOTOLIC Velikost motolic se pohybuje v rozmezí od 0,6-20 mm. Jsou ale i výjimky. Například zástupci z čeledi Didymozoidae. Ve svalovině měsíčníka svítivého (Mola mola) byla nalezena motolice o délce přes 12 m (Horák a Scholz, 1998). 5.1.1 POPIS TĚLA Většina digenetických motolic má dorzoventrálně zploštělé tělo, bilaterálně symetrické a bez jakéhokoliv dělení na segmenty. Můţe být zbarveno natrávenou krví ve střevě, nebo můţe mít zlatavou barvu díky přítomnosti vajíček v děloze (Horák a Scholz, 1998). Povrch těla je kryt slizovým obalem (glykokalyx). U čeledi Schistosotmatide dochází ke změně povrchu. Dospělé motolice této čeledi ţijí v krvi hostitele a musí se přizpůsobit tomuto prostředí. Ztrácí tedy glykokalyx a místo jedné cytoplazmatické membrány vzniká v těsné blízkosti druhá cytoplazmatická membrána (Horák a Scholz, 1998). Vnitřní prostor těla vyplňuje parenchymatická tkáň, ve které jsou uloţeny jednotlivé orgány. Neslouţí pouze jako výplň, podílí se na metabolismu a na transportu látek (Horák a Scholz, 1998). 13

5.1.2 POPIS ORGÁNOVÝCH SOUSTAV Svalová soustava je tvořena jednoduchým systémem, tvořeným z okruţní, podélné a diagonální svaloviny, která zajišťuje prodluţování nebo prohýbaní těla (Ryšavý et al., 1982). V přísavkách je svalovina nejlépe vyvinuta. Nervová soustava je tvořena párovým gangliem uloţeným v přední části těla. Na ganglium jsou napojena ve svazcích podélná nervová vlákna s mnoha zakončeními. Vylučovací soustavu tvoří protonefridie s plaménkovými buňkami a sběrnými kanálky. Sběrné kanálky se spojují v exkreční měchýř, který je zakončení exkrečním pórem. Trávicí soustava je ze všech soustav nejlépe vyvinuta (Horák a Scholz, 1998). Tvoří ji ústní otvor, předhltan, hltan (u Schistosomatidae a Notocotylidae chybí) těla a jícen, který se dělí na dvě střevní větve, které jsou slepě zakončeny. U Schistosomatidae se rozdělená střeva po rozdělení opět spojují (Ryšavý et al., 1982). Střeva jsou schopna jak absorpce, tak i sekrece. Motolice jsou většinou hermafroditi. Výjimku tvoří čeleď Schistostomatidae a Didymozoidae, u kterých jde rozlišit samici a samce (Horák a Scholz, 1998). 14

6 ŽIVOTNÍ CYKLUS DIGENETICKÝCH MOTOLIC Ţivotní cykly hlavních motolic jsou velmi podobné, rozdíly jsou pouze v tom, jakého měkkýše napadají a jakou pouţívají strategii při pronikání do tkání hostitele (mezihostitele). Ţivotní cykly můţou zahrnovat 1-3 mezihostitele. Nejjednodušší cyklus (jen jeden mezihostitel) zahrnuje dvě larvální stádia. Miracidium, které se vylíhne z vajíčka ve sladké vodě a infikuje mezihostitelského měkkýše, ve kterém dochází k nepohlavnímu rozmnoţování a vzniká druhé larvální stádium, infekční cerkarie (Toledo a Fried, 2014). 6.1 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ ŢIVOTNÍHO CYKLU 6.1.1 CERKÁRIE Dospělé cerkárie mají dvě hlavní části. Na tělo je napojený extrémně svalnatý ocas, který můţe být celistvý nebo rozdvojený do vidličky, která se nazývá furka (furkocerkarie) (Toledo a Fried, 2014). Podle vnější morfologie rozlišujeme několik typů cerkárií: gymnocefalní, amfistomní, echinostomní, monostomní, xifidiocerkárie a furkocerkárie. U gymnoceflaních cerkárií jsou přítomny obě přísavky, u amfistomních je břišní přísavka posunuta k začátku ocasu, u echinostomních je přítomen otrněný hlavový límec, u monostomních je přítomna pouze ústní přísavka, xifidiocerkárie mají v ústní přísavce přítomen bodec (stylet) a furkocerkárie mají rozdvojený ocas do vidličky (Volf a Horák, 2007). Obr. 1 Typy cerkárií podle morfologie Obr. 1: A -gymnocefalní, B- amfistomní,c- echinostomní, D- monostomní, E-xifidiocerkárie, F-furkocerkárie (Převzato z Volf a Horák, 2007; upraveno) 15

Ocas neslouţí jen k pohybu, ale i jako opora při pronikání do kůţe definitivního hostitele. Pomocí energeticky velice náročných stahů ocasu a těla, se cerkárie zavrtávají hlouběji do kůţe hostitele. Ve svrchních vrstvách pokoţky dochází k odloučení ocasu. (Toledo a Fried, 2014). U cerkárií, nejvíce studovaných druhů motolic, bylo nalezeno několik typů buněk, např. smyslové, svalové nebo nervové. Po celé délce ocasu probíhá vylučovací trubice, která je zakončena vylučovacími póry. Podstatnou část objemu těla zaujímá acetabulární ţláza a její obsah. Tyto ţlázy (pre- a postacetabulární ţlázy) nesou název podle polohy k břišní přísavce, ventrální acetabula. Ţlázy produkují velké mnoţství sekretu slouţící k uchycení na povrchu kůţe hostitele. Sekret také usnadňuje průnik skrz jednotlivé vrstvy pokoţky. Během průniku jsou postupně zásoby sekretu vyčerpány a následně zanikají i ţlázy (Toledo a Fried, 2014). Cerkárie mají krátkou ţivotnost, stejně jako miracidium, nepřijímají potravu (viz níţe). Jejich jediným cílem je infikovat definitivního vhodné hostitele (Toledo a Fried, 2014), kterého najdou pomocí chemických signalů (jedinečné pro kaţdý druh) (Duras, 2012). Cerkárie sami o sobě nejsou moc pohyblivé (nekolik metrů za ţivot), proto k lepšímu a samozřejmě rychlejšímu přenosu k hostiteli vyuţívají povrch vody, která se díky větru vlní a umoţní jim tak překonat vzdálenost, více neţ 1 km (Duras, 2012). Cerkárie můţeme rozdělit podle dalšího vývoje na penetrující cerkárie, které pronikají do konečného hostitele a nebo na metacerkári, kdy nedochází k ţádné přeměně v mezihostiteli. Jedná se o tzv. klidové stádium. Můţeme je najít na jakémkoliv místě v těle mezihostitele. Metacerkárie jsou velmi podobné dospělým jedincům. Do konečného hostitele se dostávají společně s infikovanou potravou nebo vodou v podobě adoleskárií (zacystované metacerkarie ve vnějším prostředí). V trávicí soustavě se pak vyvine motolice, která dospívá a je pak schopna sexuálního rozmnoţování (Horák a Scholz, 1998). 6.1.2 DOSPĚLÝ JEDINEC Po vstupu do kůţe musí cerkárie projít řadou morfologických a fyziologických změn a přizpůsobit se tak změně prostředí ze sladkovodního do prostředí tkáňových struktur. Z cerkárií se stávají parazitující motolice. U některých druhů můţou motolice přeţívat aţ několik dní v kůţi, neţ projdou do krevního řečiště. Vše co víme o migraci 16

motolic je odvozeno ze studií prováděných na myších (Toledo a Fried, 2014). Po dosaţení vhodných podmínek začíná motolice růst a u čeledi Schistostomatidae a Didymozoidae lze pak snadno rozlišit pohlaví (Horák a Scholz, 1998). Samec se můţe vyvinout do dospělce i za nepřítomnosti samice, ale samice je bez přítomnosti samce zakrnělá a nedosáhne dospělosti. Samice se nachází v gynecophoralním kanálu samce. Toto párování je nutné k fyzickému a reprodukčnímu vývoji samice (Toledo a Fried, 2014). Velikost dospělých motolic se liší u jednotlivých druhů, ale zpravidla platí, ţe samčí motolice jsou štíhlé a krátké, zatím co samičí jsou velmi robustní se silnými přísavkami. Délka těla samců se pohybují v rozmezí 6-13 milimetrů, těla samic se pohybují v rozmezí 10-20 milimetrů (Toledo a Fried, 2014). Motolicím, které působí jako paraziti v krevním oběhu, chybí přední i zadní přísavky, nemusí se přichycovat ke stěně orgánů, volně proudí s krví v cévách svého hostitele (Lotocki, 2014). 6.1.3 VAJÍČKO Vajíčka jsou oválná, silnostěnná, světlé aţ tmavě hnědé barvy (Horák a Scholz, 1998). Dospělé samičí motolice můţou produkovat aţ 300 zárodků za den. Kaţdé vajíčko obsahuje embryo (miracidium), které vyplňuje téměř celý vnitřní prostor vajíčka. Rýhování vajíčka probíhá uţ v děloze motolice nebo aţ ve vodním prostředí (Horák a Scholz, 1998). Hlavní úlohou vajíček, je projít přes krevní řečiště do střeva nebo do močového měchýře, aby se mohly s exkrementy hostitele dostat do vodního prostředí (Toledo a Fried, 2014). Většinou se vajíčka otevírají víčkem, aţ na zástupce z čeledi Schistostomatidae, kdy vajíčka praskají. Existují i sloţité mechanismy, které brání předčasnému otevření nebo prasknutí vajíčka. (Horák a Scholz, 1998). Vajíčka nejsou u všech motolic stejná. U zástupců z čeledi Notocotylidae jsou na pólech vajíčka dlouhá vlákna (filamenty) a stejně jako u Schistosomatidae není přítomno víčko (Ryšavý et al.,1982). 6.1.4 MIRACIDIA Kdyţ dojde k vyloučení vajíčka močí nebo stolicí do vodního prostředí (Toledo a Fried, 2014), objeví se na skořápce z epidermálních destiček mnoho řasinek (cilie) a z vajíčka se stává aktivně pohyblivé, obarvené miracidium (Horák a Scholz, 1998). Příčina líhnutí z vajíčka není zcela definována, ale předpokládá se, ţe hlavním činitelem je změna osmotického tlaku (Toledo a Fried, 2014). Dalším činitelem můţe být teplota vody, světlo, 17

mnoţství CO 2 a O 2 ve vodě, nebo take vodní ph (Barnes, 1988). V přední části miracidia je zataţitelný výběţek, apikální papila se senzorickým zakončením. Miracidia reagují na světlo, mají oční skvrny a pohárky s pigmentovými granulemi nebo čočkami (Horák a Scholz, 1998). Po vylíhnutí z vajíčka, musí miracidium vyhledat nejdéle do 12 hodin vhodného mezihostitele, vţdy ale měkkýše (Horák a Scholz, 1998), dokud nedojde k vyčerpání jeho energetických zásob v podobě glykogenu. (Toledo a Fried, 2014). Určité procento měkkýšů je vţdy vůči napadení miracidiemi imunní, ne kaţdý měkkýš můţe být tedy nakaţen (Duras, 2014). Kdyţ je miracidium v těsné blízkosti svého mezihostitele, začíná hledat měkké tkáně, aby byl jeho průnik do hostitele co nejméně energeticky náročný (přes okraj svalnaté nohy měkkýše). Pomocí proteolytických enzymů z hlavových ţlázek i činností apikální papily (Horák a Scholz, 1998), trvá vstup do měkkých tkání jen několik minut (Toledo a Fried, 2014). Opakované napadení stejného měkkýše je uţ mnohem jednoduší, měkkýš má oslabenou imunitu z předchozích útoků miracídií (Duras, 2014). Při vstupu do měkkýše ztrácí miracidium své řasinky a začíná se přizpůsobovat tkáňovému prostředí. Přemění se v protáhlý útvar s velmi tenkou stěnou, který se přichytí ke stěně ledvin nebo střeva (Horák a Scholz, 1998). Tento útvar nazýváme primární sporocysta. Ve sporocystě dochází k nepohlavnímu (asexuálnímu) dělení a vzniku mnoho sekundárních sporocyst. Z kaţdé sekundární sporocysty můţe vzniknout aţ několik tisíc cerkárii. Jakmile jsou cerkárie plně vyvinuty, opouštějí sekundární sporocystu a přesouvají se k přednímu konci měkkýše, kde pronikají přes měkké tkáně do vodního prostředí (Toledo a Fried, 2014). Mnoţství vyprodukovaných cerkárií záleţí na velikosti měkkýše, přibliţně 400-500 cerkárií denně, můţe to ale být aţ 4 tis. cerkárií (Duras, 2012). 6.1.5 REDIE Kromě sekundárních sporocyst mohou vznikat redie, které jsou více pohyblivé neţ sporocysty. V přední části těla mohou mít výběţky tvořící jakýsi límec, který slouţí k pohybu. Redie se usazují nejčastěji v trávicích ţlázách měkkýše, kde působí značné škody, poţírají hostitelskou tkáň nebo larvální stádia jiných motolic. (Horák a Scholz, 1998). Například zástupci čeledí Diplostomatidae a Stringeidae jsou schopni poţírat schistosomy čeledi Trichobilharzia (Duras, 2014). 18

7 ŽIVOTNÍ STRATEGIE MOTOLIC Paraziti jsou velmi dobří manipulátoři, dokáţí ovlivnit hostitelovu nervovou soustavu nebo dokonce přeměnit některé části těla hostitele. Vývojové stádium motolice Leucochloridium paradoxum, by bez této schopnosti zůstalo uvězněno ve svém mezihostiteli (plţ jantarka) a nemohlo by dokončit sůj vývoj v definitivním hostiteli (zástupce z řádu pěvců, např. kos černý). Jantarky, ale nejsou běţnou potravou kosů, proto larva motolice Leucochloridium paradoxum proniká do tykadel plţe a přemění je na velký, pruhovaný pulzující orgán, který připomíná housenku. Larva je i schopna přinutit plţe, aby se ukryl pod list a vystčil pouze přeměněná tykadla. Kos pak pozře,,housenku i s larvami. Tak se larvy motolic dostanou do těla definitivního hostitele, kde mohou dokončit svůj vývoj v dospělého jedince. Jiné druhy motolic parazitují v nohách mořských mlţu a nedovolí jim zahrabat se do písku, tím jsou snadnější kořistí pro mořské ptáky (Flegr, 2010). Ve svém článku Cobes (2002) uvádí některé další příklady některých strategií, které motolice (cerkárie) pouţívají při vyhledání nebo napadení svých hostitelů, či mezihostitelů. Zajímavou strategií je tzv. chronobiologický polymorfismus, který je znám u motolice Schistosoma mansoi. Příklad uvádí z Karibského moře, ostrov Guadeloupe, kde se motolice specializují hned na dva hostitele, aby bylo nakaţení co moţná nejúspěšnější. Cerkárie se vyplavují z měkkýšů ráno, kdy napadají člověka, který během dne přichází do kontaktu se zdejší vodou a večer, kdy napadají druhého hostitele a tím jsou krysy. Tímto časovým rozloţením zvyšují svoji úspěšnost pro dokončení ţivotního cyklu v jednom nebo v druhém hostiteli.(combes et al., 2002). 19

8 VYBRANÁ ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U ČLOVĚKA 8.1 CERKÁRIOVÁ DERMATITIDA Nejvíce rozšířenou nemocí je cerkáriová dermatitida, která je známá ve všech zemích mající vodní plochy, které obývají jak domácí, tak divocí ptáci (Beneš, 2009). Rody Trichobilharzia a Bilharziella, které napadají člověka při koupání a způsobují nepříjemnou cerkáriovou dermatitidu, jsou příbuzné rodům způsobující v tropech schistosomózu (viz níţe). Kdyţ se cerkarie setkají poprvé s člověkem, mohou prostupovat tkáněmi vnitřních orgánu i nervovou soustavou podobně jako u ptáků, kteří jsou jejich přirození hostitelé a ve kterých jsou schopni dokončit ţivotní cyklus a přeměnit se v dospělého jedince. U člověka však cyklus nedokončí. Při opakovaném střetu cerkárií s kůţí člověka, dochází k imunitním reakcím, jejímţ projevem je cerkáriová dermatitida (Kalinová, 2009). 8.1.1 PŘÍZNAKY CERKÁRIOVÉ DERMATITIDY Po pobytu v infikované vodě se na ponořených částech těla objeví zarudlá místa, otoky nebo pupínky, které nepříjemně svědí. Pupínky se dají snadno rozeznat od pupínků způsobené bodnutím hmyzem. Pupínek je protaţený do špičky, na jehoţ vrcholu se můţe vytvořit drobný puchýř. Intenzita svědění můţe být u kaţdého jedince různá. Tyto projevy se můţou objevit po různé časové době od pobytu v infikované vodě, záleţí na imunitním systému jedince. Záleţí také na tom, zad-li jedinec přišel poprvé do kontaktu s cerkariemi nebo opakovaně v průběhu koupací sezóny. Při prvním kontaktu nemusí dojít k ţádné reakci. Po opakovaném setkání s cerkariemi, se příznaky projeví od 30 minut aţ do 20 hodin, záleţí na délce koupání a na frekvenci opakování koupání (Duras, 2012). Vnější projevy mohou být doprovázený i vnitřními, především zvýšením teploty, nevolností nebo průjmy. (Duras, 2012). 8.1.2 LÉČBA A PREVENCE PROTI CERKÁRIOVÉ DERMATITIDĚ Léčba spočívá v pouţití pudrů, které sniţují svědění. Vhodné je pouţití přípravků pro zklidnění pokoţky (i gel po holení) (Duras, 2012). Pokud se prokáţe, ţe se jedná o vyráţku způsobenou cerkariemi, pouţívá se připravek paraziquantel, který v České 20

republice není však dostupný a musí se objednávat (Förstl et al., 2003). Lékař také můţe pouţít antihistaminika nebo kortikosteroidy (Duras, 2012). Předejít cerkáriové dermatitidě můţeme za pouţití speciálního tělového krému Quallen+Sonnenschutz Canea, který zajišťuje ochranu jak proti slunečnímu záření, tak proti cerkáriové dermatitidě (Duras, 2014). 8.1.3 STUDIE CERKÁRIOVÉ DERMATITIDY V EVROPĚ V Evropě se tímto problémem potýká hned několik zemí. Vedle České republiky je to například Německo, Polsko, Slovensko, Rakousko a Francie (Faltýnková, 2007). V ČR jsou laboratoře, které uměle pěstují celý ţivotní cyklus motolic, aby objasnili některé nevysvětlené otázky. Nejvíce jsou zkoumány a navzájem mezi sebou porovnávány motolice Schistosoma mansoni a motolice rodu Trichobilharzia. Laboratoře zaměřené na tento výzkum nejsou jen v České republice, ale v celé západní Evropě (Horák, Kolářová, 1994). Obecně je v České republice problému cerkáriové dermatitidy věnováno málo pozornosti. Dlouhodobou studií se zabývá profesor Horák z Přírodovědecké fakulty UK v Praze a profesorka Kolářová z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Studie na myších vysvětlily vznik a moţná rizika (Kalinová, 2009). V roce 2007 se v Praze na fakultě přírodovědných studií univerzity Karlovy konal třídenní workshop, zabývající se právě problematikou ptačích schistosom, které způsobují cerkáriovou dermatitidu. Shromáţdění se zúčastnilo celkem 42 vědců. Mezi zúčastněnými byly vědci i ze Spojených států amerických, z Bulharska a Běloruska, a také profesor působící na Islandské univerzitě (Mikeš a Horák, 2009). Za posledních deset let poskytly výzkumy kompletní informace o ekologických faktorech, které přispívají k rozšíření ptačích schistosom způsobujících cercariovou dermatitidu. Soldánová (2012) se v článku Swimmer s itch: etiology, impact, and risk factors in Europe zaměřuje na šíření a výskyt ptačích schistosom v Evropě. Bylo zaznamenáno celkem 30 druhů motolic ze 17 zemí Evropy, z toho 6 druhů bylo známo a zbývající druhy byly dosud nepopsané. Dříve nebyla taková rozmanitost známa, aţ molekulární studie odhalily mnohem více druhů ptačích motolic (Soldánová et al., 2013). Hlášené případy související s výskytem ptačích schistosom a s cercariovou dermatitidou pocházely v České republice a v Německu z rybničních soustav, které jsou vytvořené člověkem a uměle se do nich přidává dusík a fosfor za účelem zvýšení eutrofizace, a tím i zajištění maximálního výnosu z chovu ryb. S eutrofizací narůstá i 21

rozvoj okolního rostlinstva a tím se zvyuje populace měkkýšů, kteří zde mají dostatek potravy. Dostatek potravy zajišťuje měkkýšům růst a tím se zvyšuje produkce cerkarií, protoţe čím větší měkkýš, tím více je schopen vyprodukovat infekčních cerkarií. Dostatek měkkýšů zajišťuje potencionální potravu pro hnízdící ptáky. Tím se na daném místě zvyšuje pravděpodobnost výskytu ptačích schistosom. (Soldánová et al., 2013). Dalším důleţitým faktorem, vedle eutrofizace, je teplota. Motolice a jejich larvální stádia jsou velmi citlivé na změnu teploty. U rodu Trichobilharzia spp. je optimální teplota pro produkci cerkarií mezi 17 25 C, tím je docílen výskyt pouze v letní sezóně. Výjimkou jsou jezera a rybníky na Islandu, které jsou geotermálně zahřívané a cerkarie se zde vyskytují v průběhu celého roku. Přestoţe se infekčnost a přeţití cerkarií s narůstající teplotou sniţuje, mnoţství které je vyprodukováno, zajišťuje vyšší pravděpodobnost pro dokončení ţivotního cyklu O výskytu ptačích schistosom a cerkáriové dermatitidě na Islandu pojednává článek A review on swimmer's itch and the occurrence of bird schistosomes in Iceland od Skírnisson et al. (2009). Důleţité je zmapovat výskyt cerkáriové dermatitidy v oblastech důleţitých pro cestovní ruch, ve kterých jsou vyuţívány vodní plochy pro rekreaci. Stíţnosti by mohly vést k ekonomickým ztrátám. Vhodné by bylo zavedení informačních tabulí o cercariové dermatitidě v místech určených pro koupání a tím poskytnout informace o moţných rizicích. (Soldánová et al., 2013). 22

8.1.4 VÝSKYT CERKÁRIOVÉ DERMATITIDY V ČESKÉ REPUBLICE Obr. 3: Hlášený výskyt cerkáriové dermatitidy v České republice (1985-2014) Obr. 3: Přehled hlášených výskytů cerkáriové dermatitidy v ČR (červené body): 1. Karlovy Vary přírodní koupaliště Rolava, 2. Plzeň Velký Bolevecký rybník, 3. Příbram Nový rybník, 4. Úhonice- rybník, 5. Líšnice rybník Spálený mlýn, 6. Ţupanovice-kemp na přehradní nádrţi Slapy, 7. Nový Bor-přírodní koupaliště a Zákupy u České Lípy-přírodní nádrţ, 8. Čelákovice slepé rameno Labe(Gradno) podle Chvátalová, 2013 a Duras, 2014. V roce 1985 byla cerkáriová dermatitida hlášena celkem ze čtyř lokalit, Nový rybník u Příbrami, slepé rameno Labe (Gradno) u Čelákovic, Spálený mlýn u Líšnice a rybník v obci Úholice. V Líšnicích bylo z celkového počtu plţu 22% infekčních. Hlášení o výskytu cerkáriové dermatitidy bylo z této lokality i v roce 1986 (Chvátalová, 2013) a 2012 (Duras,2014). Další výskyt dermatitidy byl hlášen aţ v roce 2006 z přírodního koupaliště Nový Bor u České Lípy. Opakovaný výskyt dermatitidy byl na tomto území zaznamenán v roce 2010. Další lokalitou výskytu dermatitidy byla v roce 2009 dvouhektarová přírodní nádrţ v Zákupech u České Lípy. V letech 2007-2012 byly hlášeny 23

případy od lidí pracující v litorálu plzeňských rybníků (Velký Bolevecký, Třemošenský, Šídlovský a Košinář). V roce 2011 byl hlášen případ od doktorky ze soukromého jezírka na jihu Plzeňska. Další dermatitida byla hlášena v roce 2012 z kempu v Ţupanovicích na přehradní nádrţi Slapy (Chvátalová, 2013). Poslední případ pochází z roku 2014 z rekreačního areálu Rolava v Karlových Varech, kde se kvůli výskytu cerkárií a moţného vzniku cerkáriové dermatitidy musely odvolat triatlonové závody (Duras, 2014). Počet hlášených případů cerkáriové dermatitidy v letech 1985-2014 Z lokalit Nový rybník u Příbrami, slepé rameno Labe (Gradno) u Čelákovic, Spálený mlýn u Líšnice a rybník v Úholicích bylo nahlášeno celkem 125 případů (1985, 1986, 2012), z toho bylo 106 případu hlášeno z Nového rybníka. Z Nového Boru bylo nahlášeno celkem 63 případů (2006, 2010), ze Zákup (2009) 11 případů, z Plzeňských rybníků e 3 případy(2007-12), 3 případy ze soukromého jezírka na jihu Plzeňska (2011) a 10 případů z Ţupanovic (2012). Z Rolavy (2014) se předešlo výskytu dermatitidy. Po sečtení bylo v letech 1985-2014 hlášeno celkem 215 případů (Chvátalová, 2013). 8.2 SCHISTOSOMÓZA Dalším známým onemocněním, především v tropických a subtropických oblastech, je nemoc schistosomóza (téţ označována jako bilharzioza), kterou trpí lidé v 74 zemích světa. Je způsobena motolicí rodu Schistosoma. V ţebříčku významnosti tropických onemocnění zaujímá druhé místo, hned po malárii (Beneš, 2009). Podle lokalizace dospělých motolic rozlišujeme tři nejběţnější motolice rodu Schistosoma, které napadají člověka. Schistosoma mansoni (způsobuje střevní schistosomozu, známá především z Afriky, Blízkého východu a Indie), S. haematobium (způsobuje močovou schistosomózu, oblast subsaharské Afriky, Brazilie a Venezueli) a S. japonicum ( tzv. asijská, orientální schistosomóza, především oblast Číny a Filipín). Ve výše uvedených oblastech je nákaza velmi snadná. Tamější obyvatelé přicházejí do styku s kontaminovanou vodou během kaţdodenních činností: rybolov, praní prádla, zavlaţování polí nebo při průchodu bahnem, či vlhkou trávou. V České republice se schistosomóza prokázala u cizinců, pocházející z infikovaných oblastí a v poslední době i u turistů, navštěvující čím dál více exotické země. Zjištění nemoci probíhá rozborem stolice nebo moči pod mikroskopem a nalezení vajíček. Vhodné je vyšetření provádět mezi 10 a 14. 24

hodinou. V této době jsou vajíčka produkována nejvíce. Prevence proti nakaţení je velmi jednoduchá, vyvarovat se pobytu v kontaminovaných vodách. Cerkárie lze z vody odstranit pouţitím chloru, zahřátím vody na 50 C alespoň 5 minut nebo uzavřít vodu do nádoby a ponechat takto nejméně dva dny. K léčbě se pouţívá paraziquantel, který zabíjí pouze dospělce, nikoliv však vajíčka (Beneš, 2009). I kdyţ jsou lidské schistosomy paraziti krevního řečiště, můţeme je zařadit i mezi parazity jater. Játra jsou poškozována vajíčky schistosom, které se z krve nedostaly do střeva. Okolo vajíček probíhají záněty, které mohou vést aţ k zmnoţení jaterní tkáně nebo k jaterní cirhóze (Horák et al., 2011). 8.3 FASCIOLÓZA Onemocnění vyvolává motolicí jaterní (Fasciola hepatica). Toto onemocnění můţeme řadit jak mezi zvířecí tak i mezi lidská onemocnění. Motolice napadá hospodářská zvířata, ale parazituje i v játrech člověka (Horák et al., 2011). V České republice jsou touto nemocí nakaţena pouze zvířata (hospodářská, spárkatá zvěř, výjimečně i zajíci a králíci divocí) (Chroust a Forejtek, 2010), zatím co v Bolívii a v Peru jsou známy i případy onemocnění lidí (T. Lotocki, 2014). Mezihostitelským měkkýšem je v ČR jediný druh, bahnatka malá (Galba truncatula) (Chroust a Forejtek, 2010). Do těla se motolice dostane nakaţenou potravou. Většinou se jedná o pozření metacerkárií, které jsou přichycené na rostlinách (Horák et al., 2011), ale i v nedostatečně usušeném seně ( 4-6 měsíců) (Chroust a Forejtek, 2010). Motolice se dostává přes jednotlivé tkáně břišní dutiny, aţ k játrům. V játrech zůstává několik týdnů, pak se přemístí do konečného místa, ţlučových cest. Migrace motolice je velmi nepříjemná a bolestivá, navíc při migraci přenášejí bakteriální mikroflóru ze střev (Chroust a Forejtek, 2010). Motolice jsou hematofágové, konzumují krev a při migraci způsobují silné záněty. Pokud záněty a mechanické poškození trvají delší dobu, mohou vznikat i nádorové buňky. Motolice způsobují mnoho poškození, nejvíce však narušují jaterní tkán (Horák et al., 2011). 25

9 VYBRANÁ ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U ŽVÍŘAT 9.1 FASCIOLOIDÓZA Původcem onemocnění je motolice obrovská (Fascioloides magna), v České republice známa od roku 1930, kdy byla nalezena u daňka (Dama) (Chroust a Forejtek, 2010). Motolice byla dovezena ze Severní Ameriky v tkáních jelenů wapiti (Cervus elaphus canadensis) a jelnců běloocasých (Odocoileus virginianus) do šlechtických obor (Horák, 2015) v Jiţních Čechách (Chroust a Forejtek, 2010). Prvním mezihostitelem můţe být bahnatka malá, jako v případě motolice jaterní (viz výše) nebo plovatka baţinná (Lymnaea plaustris) (Chroust a Forejtek, 2010). Nakaţená játra se dají poznat velmi snadno. Na játrech jsou tmavé pigmentové skvrny z natrávené krve a ţluči (Horák et al., 2011), která jsou typická pro motolici obrovskou, ţádná jiná motolice s tímto znakem u nás nevyskytuje (Chroust a Forejtek, 2010). Pokud jsou motolice zacystované, lze na povrchu jater vidět boule (Horák et al., 2011). V roce 1971 Erhardová-Korlá uvedla v ČR čtyři oblasti, kde byla promořenost spárkaté zvěře aţ 70%. Byly jimi: Českobudějovicko a Třeboňsko, Písecko a Milevsko, Příbramsko a Roţmitálsko a oblast Novohradských hor a okolí. Po roce 2000 došlo k rozšíření těchto oblastí a vznik nových oblastí ve středních, západních a jiţních Čechách. A také v oblasti Národního parku Šumava (Chroust a Forejtek, 2010). V jiţních a středních Čechách dlouhodobě narůstá procento nakaţených zvířat touto chorobou. (Horák et al., 2011). Za posledních 15 let bylo zjištěno, ţe fascioloidózou je postiţena i zvěř v Rakousku, Maďarsku, Chorvatsku a Slovensku (Horák, 2015). Na Slovensku byl hlášený první nález v roce 1993 z podunajských luţních lesích u Gabčíkova, jihovýchodně od Bratislavy (Chroust a Forejtek, 2010). 9.2 DICROCELIÓZA Dicrocelióza je způsobena motolicí kopinatou (Dicrocoelium dendriticum). Ţivotní cyklus obsahuje dva mezihostitele. Prvním můţe být jakýkoliv suchozemský plţ, druhým pak mravenci (Formica). 26

V České republice se vyskytuje nejčastěji v sušších oblastech s vápencovým podkladem. Motolice napadá nejvíce muflony (Ovis), ale i jinou zvěř a domácí přeţvýkavce. Projevy nejsou tak váţné jako u fascioloidózy, pouze při masivní infekci (stovky aţ tícíce motolic) (Chroust a Forejtek, 2010). 9.3 ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U VRUBOZOBÝCH PTÁKŮ Ptačí motolice můţeme rozdělit do dvou skupin, na viscerální a nazální. Dospělé viscerální motolice, jako například Trichobilharzia szidati, ţijí v cévách v břišní dutině. Viscerální motolice nalézáme v nosní sliznici zobáku. Mezi nazální motolice patří například Trichobilharzia regenti, která se z kůţe do zobáku dostává přes periferní nervy, míchu a mozek. Z mozkových plen se do nosní sliznice pravděpodobně dostává cévami (Horák et al., 2011). Bylo provedeno mnoho experimentů u hlodavců, kde se T. regenti našla i v mozečku nebo v mozkových hemisférách. Migrace do nosní sliznice nebyla prozkoumána, protoţe ptačí motolice v savcích hynou. V některých případech docházelo u hlodavců k poruchám pohybu nebo k ochrnutí končetin (Horák et al., 2011). Dalším příkladem viscerální motolice je Echinosotma revolutum, která parazituje v tenkém, slepém střevě a v konečníku hus, kachen ale i u baţantů. Způsobuje záněty střeva, krvácení a průjmy (Chroust a Forejtek, 2010). 9.4 ONEMOCNĚNÍ ZPŮSOBENÉ MOTOLICEMI U RYB U ryb můţeme rozlišit hned tři nemoci způsobené motolicemi, diplostomózu, postodiplostomózu a sanguinikolózu. Všechny nemoci jsou nebezpečné především pro rybí plůdky, u kterých způsobují uhynutí. Motolice se do ryb dostávají přes ţábry, nebo skrz kůţi mezi šupinami (T. Lotocki, 2014). 9.4.1 SANGUINIKOLÓZA Sanguinicola dermis označována jako krevnička rybí, působí paraziticky u kapra (Cyprinus). U lína (Tinca) způsobuje onemocnění motolice Sanguinicola arómata. Nemoc nezpůsobují konkrétně dospělí jedinci motolic, ale jejich vajíčka, která se snaţí dostat zpět do vodního prostředí a svojí migrací způsobují nekrózy ţaberních lístků (T. Lotocki, 2014). 27

9.4.2 DIPLOSTOMÓZA Toto onemocnění způsobuje velmi běţný druh motolic, rod Diplostomum, konkrétně Diplostomum spathaceum, motolice oční, způsobující oslepnutí u mnoha druhů ryb. Ale i jiné druhy rodu Diplostomum mohou způsobit oslepnutí. Oční čočku napadají metacerkárie, kterých můţe být v jedné čočce aţ desítky. V tomto případě slouţí ryba pouze jako mezihostitel. Konečným hostitelem musí být ryboţravý pták, ve kterém se dokončí parazitův cyklus. Metacerkárie způsobí zakalení čočky, aţ k prasknutí a vypadnutí. Takto handicapované ryby se často pohybují u vodní hladiny, kde jsou výbornou kořistí např. pro volavku (Ardea,) nebo racka (Chroicocephalus), ve kterých dokončí svůj ţivotní cyklus (T. Lotocki, 2014). 9.4.3 POSTODIPLOSTOMÓZA Motolice Posthodiplostomum cuticola parazituje v kůţi a v podkoţí kaprovitých ryb, způsobuje zde cysty, kolem kterých se shlukuje černé barvivo, melanin. Napadené ryby se dají snadno poznat, jejich tělo je poseto drobnými černými skvrnami. Toto onemocnění je v České republice velmi běţné. Nejvíce však rozšířené na jiţní Moravě (povodí Dyje a Moravy), která je známá velkým výskytem volavek, které jsou pro tuto motolici konečným hostitelem. K zabránění této nemoci se uvaţovalo o vysazení nepůvodního amura černého (Mylopharyngodon piceus), jehoţ potravou jsou měkkýši. Došlo by tak k vyřazení jedné z klíčových sloţek ţivotního cyklu této motolice (T. Lotocki, 2014). 28

10 METODIKA Metodika níţe popsaná, je nejběţnější metoda pouţívající se ke zjištění a získání cerkárií. Provádí se sběrem vodních měkkýšů a následné pouţití tzv. vyplouvací techniky, při které se vyuţívá pozitivní fototaxe cerkárií (Faltýnková, 2007). Společně s touto technikou se provádí pitva infikovaných měkkýšů (Bednářová, 2010). Mezi nejvíce zkoumané a také nejvíce nakaţené měkkýše v České republice patří Lymnaea stagnalis a Radix spp. (Duras, 2012). K fixování cerkárií se pouţívá 4% roztok formaldehydu (Faltýnková, 2007, Bednářová, 2010). Méně běţnou metodou je odbírání krevních vzorku definitvním hostitelům (ČTK, 2014). 10.1 VLASTNÍ METODIKA Ve svém výzkumu jsem se zaměřila pouze na plovatky bahenní (Lymnaea stagnalis). Sběr plovatek probíhal po dobu třech měsíců v roce 2014 (srpen, září, říjen). Během této doby bylo provedeno celkem sedm odběrů (viz tab.1). Tab. 1: Informace o jednotlivých sběrech Sběr Datum Celkem plovatek Nakaženo 1. 29.8. 54 11 2. 31.8. 73 14 3. 6.9. 83 17 4. 7.9. 55 9 5. 13.9. 74 17 6. 21.9. 61 19 7. 28.9. 23 5 Σ 423 Σ 92 Plovatky byly sbírány pomocí síťky, nebo ručně za pouţití ochranných rukavic, protoţe nebyl vyloučen výskyt cerkárií rodu Trichobilharzia, způsobující cerkáriovou dermatitidu. 29

Po nasbírání dostatečného počtu jedinců, byly plovatky přemístěny do domácí laboratoře. Kaţdou plovatku jsem vloţila samostatně do plastové nádoby s vlaţnou nebo alespoň den odstátou vodou. Poté jsem všechny plovatky umístila do černého boxu. Takto byly plovatky ponechány bez světla několik hodin. Nezáleţí tolik na počtu hodin bez světla, jako na počtu hodin, kdy jsou plovatky vystaveny světlu. Při mém výzkumu jsem ponechávala plovatky vystavené světlu v průměru 5 hodin (viz tab. 2). Tab. 2: Počet hodin ponechání plovatek ve tmě a počet hodin vystavení světlu pro jednotlivé sběry Sběr Datum Doba ponechání ve tmě (hod.) Doba vystavení světlu (hod.) 1. 29.8. 12 4 2. 31.8. 13,5 5 3. 6.9. 23,5 4 4. 7.9. 8,5 5 5. 13.9. 19,5 4 6. 21.9. 12 7 7. 28.9. 10,5 7 Po uplynutí určité časové doby, jsem plovatky vystavila přímému světlu pomocí dvou lampiček, z kaţdé strany boxu jedna, aby bylo docíleno maximálního osvětlení pro všechny plovatky. Díky výraznému kontrastu mezi tmou a světlem, začnou cerkárie, které projevují fototaxi, během několika málo minut vyplouvat z plovatek ven do vodního prostředí. Je však lepší ponechat plovatky alespoň 4 hodiny vystavené světlu, aby počet cerkárií byl ve vodě co moţná největší. Lampičky neposkytují jen světlo, ale ohřívají i vodu, která svou teplotou přispívá k vyplouvání cerkárií. Tento fakt jsem si ověřila pomocí dvou rozdílných lampiček, které jsem pouţila k osvětlení. Jedna z nich vyzařovala větší teplo a v její těsné blízkosti byla voda teplejší a koncentrace cerkárií zde byla větší. Z toho vyplývá, ţe teplota vody a mnoţství cerkárií spolu souvisí. Andrea Bednářová, bývalá studentka Přírodovědecké fakulty v Českých Budějovicích ve své diplomové práci Životní strategie motolic (Digenea) se zaměřením na vývojové stádium cerkárie z roku 2010 uvádí, ţe mnoţství cerkárií se v průběhu roku mění v závislosti na teplotě. Od jara docházelo ke zvyšování počtu cerkárií, v létě (červenec a hlavně konec srpna) byly zaznamenány 30

nejvyšší hodnoty, na podzim pak docházelo ke sniţování počtu. Dále uvádí, ţe mnoţství cerkárií nezávisí pouze na teplotě způsobené změnou ročního období, ale také na velikosti měkkýšů (Bednářová, 2010). Po odstranění plovatek jsem do infikovaných nádob přidala kapátkem malé mnoţství 40% formaldehydu. Došlo k usmrcení a poklesu cerkárií ke dnu, tím bylo usnadněno vybírání cerkárií bez většího mnoţství přebytečné vody. Následovalo fixování cerkárií do 4% roztok formaldehydu a fotografování pomocí mikroskopu. Je lepší, pokud jsou cerkarie fotografovány ţivé. Fixováním dochází ke ztmavení těla a nejsou tak zřetelně vidět charakteristické znaky. K určování cerkárií jsem pouţila klíč od Anny Faltýnkové Larval trematodes (Digenea) of the great pond snail, Lymnaea stagnalis (L.), (Gastropoda, Pulmonata) in Central Europe: a survey of species and key to their identification z roku 2007. Dále jsem konzultovala jednotlivé fotografie nalezených cerkárie pomocí emailu s Mgr. Miroslavou Soldánovou z Parazitologického ústavu v Českých Budějovicích, která se zabývá cerkáriemi a je autorkou mnoha publikací týkající se tohoto tématu. 10.2 VÝSLEDKY Z celkového počtu 423 plovatek bylo 92 infikováno cerkáriemi, tedy 21,75 % ze všech sesbíraných plovatek. Podle těchto dat jsem došla k závěru, ţe kaţdá pátá plovatka je infikovaná. Byly nalezeny celkem 4 druhy cerkárií, Echinostoma revolutum, Plagiorchis spp., Diplostomum pseudophaceum atrichobilharzia szidati. Nejvíce byla přítomna cerkárie Diplostomum pseudophaceum (47 vzorků) a Plagiorchis spp.(36 vzorků). Echinostoma revolutum byla nalezena pouze u pěti vzorků a Trichobilharzia szidati pouze u čtyř vzorků. Graf 1: Procentuální zastoupení zjištěných druhů na vybrané lokalitě 31

11 TAXONOMICKÁ ČÁST Říše: ANIMALIA Kmen: Platyhelmithes Třída: Trematoda Podtřída: Digenea Řád:Echinostomatida Čeleď: Echinostomatidae Druh: Echinostoma revolutum Fröhlich, 1802 Řád:Plagiorchiida Čeleď: Plagiorchiidae Rod: Plagiorchis spp. Lühe, 1899 Řád:Strigeidida Čeleď: Diplostomatidae Druh: Diplostomum pseudophaceum Nordmann, 1832 Čeleď: Schistosomatidae Druh:Trichobilharzia szidati Neuhaus, 1952 (Langrová, 2011) 11.1 ECHINOSTOMA REVOLUTUM FRÖHLICH, 1802 Cerkárie, patřící do čeledi Echinostomatidae, se vyznačuje nápadným hlavovým límcem s ostny. U Echinostoma revolutum jsou ostny uspořádány ve dvou řadách, počet ostnu se pohybuje od 35 do 38, nejčastěji však 37 ostnů (Ryšavý et al., 1982). Na snímcích této cerkárie nejsou tyto ostny patrné, jednalo se o nafixovaný materiál (při fixování ztmavnutí těla). Při pořizování snímků ţivých cerkárií nebyla nalezena. Echinostoma revolutum byla určena podle přítomnosti ocasní ploutvičky, charakteristické pro tento druh (Soldánová, písemné sdělení, 3. 9. 2014). 32

11.2 DIPLOSTOMUM PSEUDOSPATHACEUM NORDMANN, 1832 Jedná se o cerkárie, které řadíme mezi furkocerkárie. Charakteristickým znakem je rozdvojený ocásek do vidličky, furky. U ústního otvoru je patrná ústní přísavka, břišní přísavka se nachází v polovině těla. U cerkárií rodu Diplostomum patří mezi určovací znaky i "resting position", tj odpočinkova pozice, kdy se cerkárie v odpočinku zalomí do charakteristického úhlu (Soldánová, písemné sdělení ze 30.9.2014). Více o chování furkocerkárií nabízí článek: Qualitative and quantitative behavioral traits in a community of furcocercariae trematodes: tools for species separation? od Santos MJ et al. z roku 2007. Podrobnější klíč k určování druhů cerkárií rodu Diplostomum ještě není dokončený (Soldánová, písemné sdělení, 30. 9. 2014) 11.3 PLAGIORCHIS SPP. LÜHE, 1899 Tělo cerkárií je oválné, k oběma koncům zúţené. Cerkárie tohoto druhu mají k poměru tělu malý, celistvý ocásek s četnými záhyby. V přední přísavce je nápadný bodec (stylet), kterým cerkárie pronikají do své kořisti. Stylet patří k hlavním určovacím znaků. Určování je však velmi obtíţné, proto neuvádím zařazení do druhu. K určení do druhu je zapotřebí molekulárních dat (Zikmundová et al., 2014). 11.4 TRICHOBILHARZIA SZIDATI NEUHAUS, 1952 Tato cerkárie patří do skupiny tzv. ocelátních furkocerkárií. Na první pohled jsou v přední části nápadné světločivné skvrny (oceli) a rozdvojený ocásek (furca). Tělo je úzké, protáhlé jedním směrem. Ocásek je k poměru těla, stejně dlouhý nebo delší. K určení druhu je potřeba znát mezihostitele. Zástupci Trichobilharzia mají v České republice svého specifického mezihostitele. T. szidati je vázána na přítomnost plovatky bahenní (Lymnaea stagnalis) (Soldánová, písemné sdělení, 17. 9. 2014). Cerkárie rodu Trichobilharzia jsou původci cerkáriové dermatitidy. 33

12 DISKUSE Během mého výzkumu jsem na vybrané lokalitě nalezla 4 druhy cerkárií. Pravděpodobnost, ţe mezi zjištěnými druhy bude zastoupen druh Diplostomum byla velká. Tento rod je velmi běţný. Zástupci rodu Diplostomum se běţně vyskytují v jihovýchodním Německu (Faltýnková a Haas, 2006) a na Islandu (Blasco-Costa I. Et al, 2014), v Bulharsku a v USA (Georgieva et al., 2013). Rod Diplostomum je vázán na dva mezihostitele. Prvním je jako ve všech případech vodní plţ. Pro můj výzkum byl studovaným vodním plţem plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis). Druhým mezihostitelem jsou kaprovité ryby, kterým cerkárie napadají oční čočku a způsobují jejich oslepnutí (viz výše: Onemocnění způsobené motolicemi u zvířat). Pro člověka tento rod není nebezpečný, nezpůsobuje ţádné onemocnění. Nevelikým překvapením byl i rod Plagiorchis spp., který je běţný Evropský druh (Zikmundová et al., 2014). Dominantní zastoupení tohoto druhu je ve vnitrozemských vodách Německa (Faltýnková a Hass, 2014). Plagiorchis spp. nezpůsobuje ţádné onemocnění jak u zvířat, tak i u člověka. Velkým překvapením byl rod Tichobilharzia způsobující cerkáriovou dermatitidu. Pokud by se někdy do budoucna uvaţovalo o změně rybníka z chovného na rekreační, bylo by vhodné zváţit moţný výskyt cerkáriové dermatitidy. Prevencí by mohlo byt vysbírání všech mezihostitelských měkkýšů nebo likvidace litorální vegetace. V české republice jsou data o výskytu spojovaná s hlášeným výskytem cerkáriové dermatitidy. Na obr. 3 (viz výše: Výskyt cerkáriové dermatitidy v ČR) je vidět koncentrace tohoto rodu ve středních a západních Čechách. Je zajímavé, ţe z oblastí jiţní Moravy nejsou hlášené ţádné případy, přitom k rekreaci se v letních měsících vyuţívají např. Novomlýnské nádrţe, které jsou domovem několika druhů vodního ptactva a určitě jsou zde přítomni i vodní měkkýši. Důvodem proč nejsou případy zaznamenány, můţe být nesprávné vyhodnocení vyráţky z koupání, zaměnění za poštípání od hmyzu, nebo povaţování za jinou nemoc. V Plzni byla jedna ţena týden v nemocničním ošetření s diagnózou planých neštovic, přitom se jednalo o cerkáriovou dermatitidu (Duras, 2014). Dalším důvodem můţe být zvýšený výskyt dravých buchanek v zooplanktonu, které poţírají miracidia a pravděpodobně i cerkárie (Duras, 2014), tím pádem se zde ani cerkárie způsobující dermatitidu (ale i jiné druhy) nemusejí vyskytovat. Posledním druhem byla cerkárie rodu Echinostomum, kterou řadíme mezi viscerální motolice, cizopasí ve střevech vrubozobých (Anseriformes). Cerkárie této motolice byly 34

v Německu nalezeny u zástupců plovatkovitých (Lymnaeidae): uchatka toulavá (Radix peregra), uchatka nadmutá (Radix auricularia) a plovatka baţinná (Stagnicola palustris). U uchatky toulavé byly cerkárie nalezeny také v Bulharsku a na Islandu (Georgieva et al., 2013). V mém výzkumu byla nalezena, jako i předcházející cerkárie, v plovatce bahenní. 35

13 ZÁVĚR Sbíraným druhem vodních měkkýšů byla plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis). Z celkového počtu 423 plovatek bylo 21,75% infikováno. Na sledované lokalitě byly v 92 nakaţených vzorcích nalezeny čtyři druhy cerkárií. Mezi druhy byla nalezena i cerkárie způsobující cerkáriovou dermatitidu, Trichobilharzia szidati. Echinostoma revolutum byla přítomna v 5 vzorcích - 5,44 % Trichobilharzia szidati přítomna ve 4 vzorcích - 4,35 % Diplostomum pseudophaceum přítomna v 47 vzorcích -51,09 % Plagiorchis spp. přítomna v 36 vzorcích - 39,13 % 36

14 RESUMÉ Cílem této práce bylo poskytnout základní informace o motolicích, o jejich ţivotním cyklu se zaměřením na jejich infekční stádium (cerkarie) a provést terénní výzkum na vybrané lokalitě (Luţanský rybník). Metodika spočívala ve sběru vodních měkkýšů a následné pouţití tzv. vyplouvací techniky. Výzkum probíhal na konci roku 2014. Byly nalezeny celkem 4 druhy cerkárií, Echinostoma revolutum, Plagiorchis spp., Diplostomum pseudophaceum a Trichobilharzia szidati. Nejvíce byla přítomna cerkárie Diplostomum pseudophaceum (47 vzorků)a Plagiorchis spp.(36 vzorků). Echinostoma revolutum byla nalezena pouze u pěti vzorků a Trichobilharzia szidati pouze u čtyř vzorků. Cizojazyčné resumé The aim of this work is to give basic informatik about Trematoda, about thein life cycle, focused on thein infectious stage (cercariae), and to do fieldwork research in a concrete place (Luzanska pond). The methology consisted of collecting shellfish followed by using a so-called sailing technology. In total, there were found 4 species of cercariae, Echinostoma revolutum, Plagiorchis spp., Diplostomum pseudophaceum and Trichobilharzia szidati. The most abundant cercariae found in this place was Diplostomum pseudophaceum (47 samples) and Plagiorchisspp. (36 samples). Echinostoma revolutum was found only in 5 samples and Trichobilharzia szidati was found only in 4 samples. 37