Atmosféra doby fin de siécle (z francouzštiny, konec století) optimistická víra ve stálý pokrok je vystřídána pocity skepse (nedůvěry) i dekadence (úpadku) prudký rozvoj vědy, techniky, průmyslu změnil od základu společnost i tradiční výklady světa (zpochybnil význam náboženství, monarchie) nedůvěra v racionalismus (rozumové pojetí světa) x nová vlna spiritualismu (duchovnosti) populární je filosofie A. Schopenhauera, F. Nietzscheho, názory F. M. Dostojevského
Rozdělení světa - kolonialismus
Arthur Schopenhauer (1788-1860) významný německý filosof, hlasatel pesimistické filosofie nejvýznamnější dílo Svět jako vůle a představa tvůrcem a hnacím impulsem všeho v živé i neživé přírodě je vůle vůle je nekonečná, naplnění omezené; realitou života je bolest; slast a štěstí je pouze nepřítomnost bolesti z koloběhu bolesti vedou jen 2 cesty: etická (popření vůle - indické myšlení) estetická (útěcha v kráse umění) Co máme, toho si nedovedeme vážit. Metlou většiny lidí je nouze. Nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Pohlcovat a být pohlcován, to je život. Arthur Schopenhauer
Friedrich Nietzsche (1844-1900) německý filosof, hlasatel myšlenek věčného návratu a vůle k moci nejznámějším dílem je veršovaná kniha Tak pravil Zarathustra (1883) odmítal křesťanství jako náboženství slabých a křesťanskou morálku, jež vede k přílišné pokoře a stádnosti, k úpadku lidstva předvídal příchod nadčlověka - energické osobnosti s vůlí k moci; nahradí mrtvého boha a povede lidstvo bez morálních zábran k novému stadiu vývoje Nietzscheho myšlenky si přivlastnil a zneužil k svým záměrům fašismus na konci života trpěl Nietzsche duševní chorobou; způsobila rozpad osobnosti Friedrich Nietzsche
Impresionismus z lat. impressio = dojem soustředí se nikoliv na realitu, ale dojem z reality snaží se zachytit pomíjivost okamžiku potlačuje roum a preferuje cit pro výtvarné umělce je typická barevná skvrna žádné kontury Výtvarníci Claude Monet: Impression, soleil levant; Rouen Cathedral, krajiny, přímořské vesnice, etc.; Auguste Renoir: figuralista a portrétista, zaměření na osoby, Edgar Degas: mistr pohybu, baletky, herečky, z tanečních škol Henri de Toulouse-Lautrec: bohémský umělec z Montmartre, výjevy z tančíren, Moulin Rouge, etc.) Básníci - Paul Verlaine, Antonín Sova Skladatelé - Claude Debussy, Maurice Ravel
Claude Monet - Imprese
Claude Monet - plovoucí ateliér
Claude Monet - Katedrála v Ruen
Claude Monet - Lekníny
Auguste Renoir - krásky
Edgar Degas - baletky
George Searaut - pointilismus
Henri de Toulouse-Lautrec
Auguste Rodin - moderní sochařství
Impresionismus v poezii reakce na střízlivost realismu preferování smyslů před rozumem subjektivita - vnitřní naladění umělce krajina je stavem duše hra se zvukem (vynalézavé rýmy, podmanivá eufonie zvukomalebnost) hra se světlem a barvami Ukázky Paul Verlaine - Píseň podzimní Antonín Sova - U řek U řek mám večer vlažný rád, u řek, kde plno mušlí leží, kde zvolna z řek vstává chlad a bílá pěna z dálky sněží. U řek mám břízy nejraděj a olše, do nichž stín se dere, a cvrčků šum a vážek rej a v dálce města rysy šeré.
Symbolismus z lat. symbolon = smluvený znak vyjadřuje se pomocí symbolů a znaků (noc, sníh) nezachycuje realitu, nýbrž umělcovy představy a fantazie, u básníků silná zvukomalebnost Výtvarné umění Gustave Moreau, Odilon Redon skupina malířů Nabis (Proroci) Literatura francouzští prokletí básníci (Baudelaire, Rimbaud, Verlaine) američtí symbolisté - E.A. Poe, Walt Whitman anglický autor - Oscar Wilde Otakar Březina, Karel Hlaváček
Symbolismus v literatuře proti naturalistické popisné a analytické metodě staví syntézu všech sil a hodnot životních vnější svět je pouze látkou uměleckého podobenství, zdrojem symbolů snaží se proniknout v samy základy bytí k tajemství věcí básník má skutečnost vyvolávat, sugerovat, nikoliv pojmenovat výrazovým prostředkem je náznak i mnohoznačnost usiluje o slova s vlastností magických krystalů, které koncentrují maximum významů a zrcadlí se v sobě navzájem zhudebnění poezie Ukázky Stéphane Mallarmé - Zjevení Otakar Březina - Tajemství bolesti
Mallarmé: Zjevení Luna se rmoutila. V snách, slzy na líci, andělé zpod smyčců z violy nyjící loudili do ticha mdlých květin bílé vzlyky, v nichž azur korunek tál pod něžnými smyky - to byl den, kdy úst mých prvně se dotkla tvá. Mé snění, které mě tak rádo trýznívá, teď opájelo se znalecky vůní smutku, jejž utržený Sen nechává bez zármutku v srdci, když konečně utrhlo onen sen. Zrak vbitý do dlažby, bloudil jsem celý den, když, slunce ve vlasech, ty zjevila ses v šeru večerní ulice, i myslil jsem si věru, že vílu s věnečkem ze záře zase zřím, tu, kterou vídal jsem, hoch rozmazlený vším, jak kolem přechází a z nedovřených dlaní sype sníh vonných hvězd v mé krásné usínání.
Březina: Tajemství bolesti Mé chvíle třesou se, jak prachu smolný kmit kol struny vířící, jež tvojí písní lká. Na stavě neznámém mých zhaslých září svit tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká. Přes ohně západů, jak uhlí plamenné, jež v zracích odráží žár svatých šílenství, pochmurných myšlenek mých stádo zmatené tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství. Metafory přenesení pojmenování na podobnou představu černý šat duše, ohně západů, stádo myšlenek hnané na pastvy tajemství Oxymóron přívlastek, který je svým významem ve zdánlivém rozporu s podstatným jménem zhaslých září svit
Symbolismus v malířství
Postimpresionismus na plátně je budován nový svět, odkrývá umělcovo nitro umělec se osvobozuje od reality barevné plochy či skvrny na obrazech již neodpovídají realitě předměty a figury jsou částečně deformovány Představitelé Paul Cézanne ( otec moderní malby ) - hledání harmonie řazením čistých barevných tónů vedle sebe Vincent van Gogh - trpěl duševní chorobou, která vyvrcholila sebevraždou; pastózní nanášení barev, expresivní rukopis. Paul Gauguin - strávil část života na Tahiti, inspirace v umění primitivních národů, souvislé barevné plochy s konturami
Paul Cézanne
Paul Gauguin
Vincent van Gogh
Vincent van Gogh
Secese secese = odštěpení od celku dekorativní styl, který spojuje umění s průmyslem a podnikáním (plakáty, kalendáře) uplatňovala se ve výzdobě interiérů a v užitém umění (výzdoby salónů, nábytek, porcelán, šperky, porcelán) vzájemné ovlivňování umění (sbližování poezie s hudbou a malířství), propojení v architektuře opakování motivů - lekníny, ženské vlasy, mořské vlny prolínání pohádky, baladičnosti a erotiky Představitelé Alfons Mucha - český umělec žijící v Paříži (divadelní plakáty) Gustav Klimt - rak. malíř, nástropní malby na univerzitě ve Vídni Antonio Gaudí - španělský fenomenální architekt (Barcelona)
Alfons Mucha
Gustav Klimt
Antonio Gaudí
Walt Whitman (1819-1892) průkopník nové americké poezie, básník, novinář narodil se v řemeslnické rodině na Long Islandu (součást New Yorku) byl poslíčkem, sazečem, učitelem, redaktorem samotářský poutník, miloval přírodu i ruch moderního velkoměsta jeho verše jsou oslavou svobody, americké demokracie, lásky ke všem tvorům, krásy života uznání se dočkal v pokročilém věku po záchvatu mrtvice žil až do konce svého života u bratra v malém městečku poblíž Philadelphie
Walt Whitman: Stébla trávy autorova celoživotní básnická sbírka poprvé vyšla anonymně roku 1855 (12 básní bez titulů), 9.vydání z roku 1891 obsahovalo téměř 400 básní byla nejprve zakázána za údajnou skandální oslavu homosexuality použití volného verše bez pravidelného rytmu, bez rýmů; blízké civilní řeči, přesto působivá hudebnost (opakování, patos) ústřední symbol tráva věčná obnova života v nových formách, víra v jednotu celého světa a pronikání božského principu vším (panteismus)
Walt Whitman: Do zahrady světa Vcházeje znovu do zahrady světa, Mocným druhům, dcerám a synům předehrávaje Lásku, život jejich těl, smysl a bytí, Tady spatřujete mé zvláštní zmrtvýchvstání ze spánku, Kroužící vesmír během své nesmírné moci mne sem zanesl, Láskyplného, dospělého, jemuž je vše krásné, vše podivuhodné, Mé údy a sálající oheň v nich, které se stále rozehrávají, jsou pro mne podivuhodnější než všechno ostatní, Ukazuji život a stále jím pronikám, Spokojený s přítomností, spokojený s minulostí, Po mém boku nebo za mnou kráčí Eva, Anebo ona vpředu a já za ní, to je naprosto jedno.
Walt Whitman: Zpěv o sobě Sebe slavím a sebe zpívám, Co já si troufám, ty též si troufni, Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří. Bloumám a vábím svou duši, Otálím, netečně opřen pozoruji čepel letní trávy. Můj jazyk, každá kapka mé krve povstala z této hlíny, z tohoto vzduchu, Zde zrozen z rodičů zde zrozených, ze zde zrozených rodičů a ti opět z rodičů zde zrozených, Dokonale zdráv, právě sedmatřicetiletý, začínám A doufám že do smrti nepřestanu.
Dekadence dekadence (úpadek) se objevuje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s novou vlnou umělců, kteří jsou znechuceni stereotypní společností, hledají z ní únik a vytvářejí si svůj vlatní svět. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcisismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, výstřednost apod. Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se pokusil odvrátit od tradic. Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti nikoliv osobní revoltou, ale únikem do oblasti takzvaného čistého umění, zdůrazňovali pocity nudy, někdy i zoufalství. K dekadentům se řadí především francouzští prokletí básníci (Baudelaire, Rimbaud, Verlaine), Angličan Oscar Wilde.
L'art pour l'art Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, která klade důraz především na formální stránku umění. Tento kult čistého umění neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné.
Oscar Wilde (1854-1900) britský spisovatel irského původu hýčkané, mimořádně nadané dítě chtěl žít intenzivně, vše vyzkoušet štěstí i utrpení, krásu i ošklivost provokoval názory i oblečením, často hledal neobvyklé zážitky bez ohledu na tehdejší společnost jako ženatý otec dvou dětí prožil zakázaný vztah s mladým mužem byl za něj odsouzen k dvěma letům vězení a nucených prací zemřel na zápal mozkových blan bez jediné penny, v levném pařížském hotelu
Oscar Wilde: životní osudy
Oscar Wilde: soukromý život
Oscar Wilde: vězení
Oscar Wilde: Portrét Doriana Graye
Oscar Wilde: Portrét Doriana Graye Hlavním hrdinou je Dorian Gray, dvacetiletý mladík neobyčejné krásy. Dorian se v ateliéru Basila Hallwarda, kterému stál modelem, seznámí s cynickým lordem Henrym Wottonem. Ten se rozhodne na něm uplatnit svou teorii "ovlivňování", upozorní ho na pomíjivost krásy a mládí. Dorian okouzlen vlastním obrazem, vysloví přání zůstat navždy mlád: změny jeho těla i duše má zaznamenávat obraz. První proměna obrazu nastane poté, co Dorian opustí mladou herečku Sibylu, a ta kvůli němu spáchá sebevraždu. Dorian vede nespoutaný život - navštěvuje nejvybranější společnost, ale zároveň je hostem i v nejhorších doupatech a jeho obraz dostává stále hrůznější podobu. Dorian jej proto zamkne na půdě, aby se na něj nemusel dívat. Hallwarda, jemuž jedinému svěří tajemství, ubodá k smrti. Pod vlivem sílících výčitek svědomí se rozhodne polepšit. Když však obraz jeho úmysly zaznamená jako pokrytectví, v záchvatu vzteku jej probodne. Sluhové nacházejí před portrétem mladého Doriana ohyzdného starce, jehož podle prstenů identifikují jako Graye.
Oscar Wilde: literární dílo Příběh pojednává o nepodplatitelnosti lidského svědomí. Klíč ke správnému výkladu svého románu dal autor sám svým výrokem: "Když se Dorian snaží zabít své svědomí, zabíjí sám sebe." Je to román spíše problémový než dějový. Děj románu, zasazený do Anglie na sklonku století, je rozdroben četnými náladovými popisy přírody, karikaturistickými skicami příslušníků anglické společnosti a hlavně rozsáhlými konverzačními pasážemi, v jejichž dialozích je používáno paradoxů a aforismů. Ústředním tématem je rozpor mezi požitkem z krásy a morálkou. Myšlence o utváření života podle zásad umění je podřízen i Dorianův milostný život, zejména vztah k Sibyle. V okamžiku, kdy Sibyla přestane hrát, tj. formovat sama sebe v umělecké dílo, ztrácí Dorianovu lásku.
Oscar Wilde: Portrét Doriana Graye Příběh pojednává o nepodplatitelnosti lidského svědomí. Klíč ke správnému výkladu svého románu dal autor sám svým výrokem: "Když se Dorian snaží zabít své svědomí, zabíjí sám sebe." Ústředním tématem je rozpor mezi požitkem z krásy a morálkou. Myšlence o utváření života podle zásad umění je podřízen i Dorianův milostný život, zejména vztah k Sibyle. V okamžiku, kdy Sibyla přestane hrát, tj. formovat sama sebe v umělecké dílo, ztrácí Dorianovu lásku. Je to román spíše problémový než dějový. Děj románu, zasazený do Anglie na sklonku století, je rozdroben četnými náladovými popisy přírody, karikaturistickými skicami příslušníků anglické společnosti a hlavně rozsáhlými konverzačními pasážemi, v jejichž dialozích je používáno paradoxů a aforismů.
Oscar Wilde: Strašidlo cantervillské
Oscar Wilde: Ideální manžel Oscar Wilde byl autorem populárních konverzačních divadelních komedií, které byly rovněž několikrát zfilmovány. K nejznámějším patří komedie Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa. Bere si na mušku zejména tehdejší měšťáckou společnost, její sklon k přetvářkám, pokrytectví a povrchnosti.
Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa
Prokletí básníci vžité a tradiční pojmenování pro francouzské dekadentní básníky druhé poloviny 19. století svými životními postoji i literárním dílem se vymykali zvyklostem a normám tehdejší společnosti jejich život byl velmi pohnutý, plný tragických zvratů svým dílem však položili základy moderní poezie hledání krásy v neobvyklých obrazech i spojeních, zapojení všech smyslů do básní, symbolismus. K prokletým básníkům řadíme obvykle Charlese Baudelaira, Jeana Artura Rimbauda a Paula Verlaina.
Charles Baudelaire (1821-1867) narodil se v rodině bývalého kněze, svého otce však ztratil v 7 letech matka se poté provdala za úspěšného důstojníka armády; Charles otčíma nenáviděl, ale využíval jeho peněz. všestranně umělecky talentovaný mladík žil bohémským životem pořádal bouřlivé večírky, provokoval svým psaním i agresivním chováním, byl závislý na alkoholu i drogách (studie O víně a hašiši), četné milostné avantýry vedly k pohlavní chorobě (syfilis) v pokročilém stádiu nemoci trpěl obrnou i ztrátou řeči, v posledních měsících života se o něj starala jeho matka
Baudelaire literární dílo Květy zla (1857) sbírka básní, projev romantismu i symbolismu krédo: nemožnost člověka dosáhnout štěstí a harmonie vede k bolesti, rozčarování, nudě hledání útěchy v kráse po svém prvním vydání vzbudila kniha velké pobouření, byla zabavena, autor byl odsouzen pro urážku mravopočestnosti a náboženství k pokutě a musel ze sbírky vyřadit 6 básní nejslavnější básně: Vztahy, Mršina, Splín, Krása Malé básně v próze sbírka krátkých lyrickoepických útvarů zachyceny různé životní situace, autorovy dojmy, prožitky, úvahy charakterem se blíží k zápiskům do osobního deníku (subjektivita) Např. Opíjejte se, Polévka a oblaka, Zrcadlo
Baudelaire: Mršina Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků, Morbidní motivy rozežraná zdechlina břicho plné výparů hniloba s nohama nahoru jak žena všeho znalá a potíc jedy zpod žáru, nedbale nestoudně dokořán otvírala své břicho plné výparů. Kontrast Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, co spojilo kdys v jednotu; Myšlenky krásné letní ráno posmrtný rozklad všechna krása je velmi pomíjivá příroda je věčným koloběhem proměn
Baudelaire: Vztahy Je chrámem příroda s živými pilíři, jež slovy zmatenými někdy zahovoří; v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří, jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří. Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí v jednotě hluboké, dálné a temnotné, rozsáhlé jako noc a jako světlo dne, tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si. Metafory: černé hvozdy symbolů; hluboká, dálná, temnotná jednota. Symbol: příroda jako chrám tajuplných symbolů, které mohou člověku pomoci odhalit smysl života i jeho krásu. Poselství: umění může posílit schopnost člověka objevovat krásu i skryté vztahy světa hlubší vnímání jednoty všeho bytí
Baudelaire: Polévka a oblaka Můj bláznivý drahoušek mě pozval k obědu a já hleděl otevřeným oknem jídelny na ty pohyblivé architektury, jež bůh tvoří z par, na ty zázračné konstrukce z nehmotného. A myslil jsem si při svém pozorování: Všechny tyto fantasmagorie jsou skoro tak krásné jako oči mé krásné milenky, té bláznivé potvůrky se zelenýma očima. A náhle jsem dostal silnou ránu pěstí do zad a uslyšel jsem drsný a rozkošný hlas, hlas hysterický a jako ochraptělý kořalkou, hlas mého milovaného drahouška, jenž pravil: Půjdeš -li pak již jednou sníst svou polévku, ty neřádný kramáři s oblaky? Poetické prvky: zázračné konstrukce mraků, bláznivá potvůrka se zelenýma očima. Kontrast: idealizovaný svět snílka (oblaka, vysněný obraz milenky) x úder reality (polévka, drsný, hysterický a kořalkou ochraptělý hlas) Snaha zachytit nevšední dojem blízká impressionismu
Baudelaire přínos poezii v době vrcholícího realismu přišel s novým pohledem na svět podněcoval imaginaci (představivost, obrazotvornost) čtenáře, jiné vidění reality v souladu s principy symbolismu poezie se stává novým způsobem poznání světa zapojil do poezie všechny smysly ( vůně, barvy, tóny odpovídají si ) užíval překvapivá obrazná pojmenování (hlavně metafory) nacházel nové estetické hodnoty v dosud pomíjených objektech a situacích morbidní náměty (Mršina), krása v ošklivosti porušil jednoznačnost poezie možnost mnoha výkladů podle dojmů jednotlivých čtenářů
Jean Artur Rimbaud (1854-1891) útěky z domova se vzepřel výchově své bigotní (silně věřící) matky mimořádný básnický talent prokázal již v 16 letech; avšak upozorňuje na sebe i výstředním chováním prožil bouřlivý vztah s básníkem Verlainem, pobývali spolu v Belgii a v Anglii; během hádky jej Verlaine postřelí svou básnickou tvorbu uzavřel v 19 letech poté zakouší dobrodružný život koloniálního vojáka a afrického obchodníka se zbraněmi; pobývá v Indii, Egyptě, Habeši (dnešní Etiopie) rakovinný nádor v koleně je příčinou amputace nohy, záhy poté umírá v Marseille
Rimbaud: Opilý koráb (1871) nejznámější básnická skladba, součást jediné Rimbaudovy sbírky Pobyt v pekle A od té chvíle jsem se koupal v širém moři, jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul, hltaje blankyty, do nichž se občas noří zasněný umrlec, jenž právě utonul, ústředním obrazem je koráb zmítaný v moři potřísniv hanebně ty bledomodré víry a rytmus světelných a třpytících se krás, prudší než alkohol, širší než naše lýry vypučí milostný a hnisající kvas. originalita zpracování uvolněný tok asociací (neobvyklých spojení představ) se podobá bohatým snovým halucinacím odkrývá básníkovo nitro ohňostroj barev, působivých efektů, metafor, přirovnání Rimbaud zcela změnil pohled na poezii, osvobodil ji od reality, otevřel dveře básnické fantazii Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, znám kouzlo večerů a velkých povodní, znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen a časem viděl jsem to, o čem lidé sní. Znám slunce, mystické jak rudá maska herce, když vrhá sraženou a fialovou zář na vlny valící se jako přes koberce, znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář. Snil jsem o zelené a zasněžené noci, o žhavých polibcích, jež víří v prostoru, o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci, o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
Rimbaud: Samohlásky volné asociace, jednotlivá písmena spojuje s barvami a vlastními představami A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A, černý korzet, plný rudých much, jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch, šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh. podobně se později nechal inspirovat také český básník U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly, Vítězslav Nezval mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí v poetistické prst alchymie pilným čelům vševědů; básni Abeceda O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla, jímž poletují planety a archandělská křídla. - O, modrý paprsek jejího pohledu.
Rimbaud: Iluminace (1886) Slavný soubor básní v próze, který vydal Verlaine bez autorova vědomí Velmi působivé krátké texty, do nichž se promítá autorova nezkrotná fantazie významný krok směrem k moderní literatuře. Jsem světec, který dlí v modlitbách na terase - jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině. Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny. Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu. Byl bych opravdu dítě opuštěné na molu do moře, služebníček, který jde podél stromořadí, jehož čelo se dotýká nebe. Stezky jsou hrbolaté. Pahorky zarůstají janovci. Vzduch je nehybný. Ptáci a prameny jsou tak daleko! To může být jen konec světa, tam vpředu.
Paul Verlaine (1844-1896) francouzský básník, představitel symbolismu po studiích působil jako úředník v Paříži, ale zajímá jej především literatura a umění osudově do jeho života zasáhl intimní vztah k básníku Rimbaudovi - opouští kvůli němu rodinu, obdiv k němu přerůstá v závislost postupně propadá tuláctví a alkoholu. V Bruselu (1873) Rimbauda postřelil a byl odsouzen na 2 roky do vězení ve vězení prodělal léčbu, uchýlil se k víře, ale po čase se vrátil ke svému bohémskému způsobu života
Verlaine literární dílo v básních zachytil citové a náladové odstíny okamžiku, který je spojen s obrazy a představami literární impresionismus. významnou roli hrají v jeho verších rytmus a melodie - klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí (souzvukem) svou hudbě blízkou poezií inspiroval mnoho hudebních skladatelů Nejznámější básnické sbírky: Saturnské básně (Podzimní píseň) Láska Romance beze slov (odráží se krize z doby soužití s Rimbaudem) Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotonní. Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni. A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem.