ROČNÍKOVÁ PRÁCE Z POLITOLOGIE

Gymnázium bratří Čapků a PČSSOU s.r.o. ROČNÍKOVÁ PRÁCE Z POLITOLOGIE Karolína Uhlířová I.G Praha 2015 1

Název práce: TIBETSKO-ČÍNSKÝ KONFLIKT 2

Obsah ÚVOD... 5 Vznik tibetského státu a první vztahy s Čínou... 6 Songcän Gampo a jeho vláda... 6 Vliv Číny na tibetský rozvoj... 6 Mírové smlouvy a období chaosu... 7 Tibetsko-čínské mírové smlouvy... 7 Období chaosu v 9. a 10. století a přerušení kontaktu... 8 Mongolská nadvláda (1207-1368) a kořeny problému... 9 Situace v Tibetu... 9 Kořeny konfliktu... 9 Spojenectví s mongoly a vznik instituce dalajlamy... 10 Sekta Gelugpa... 10 Tibet jako protektorát Čínské říše... 11 1. etapa (do roku 1717)... 11 2. etapa (1718-50)... 12 3. etapa (1751-93)... 13 4. etapa (1793-1890)... 13 5. etapa (1890-1912)... 14 Období faktické nezávislosti Tibetu (1912-1949)... 14 Sinchajská revoluce... 14 Počáteční Projevy nezávislosti... 15 Simelská konference o Tibetu... 15 Další vývoj tibetsko-čínských vztahů a upevňování tibetské nezávislosti... 16 Mírové osvobození Tibetu 1951... 17 Volání o pomoc... 17 Invaze... 18 Sedmnáctibodová dohoda... 19 Období mezi léty 1951-1959... 19 Přípravný výbor Tibetské autonomní oblasti... 20 Schylování ke konfliktu... 21 Události roku 1959... 22 Dalajlamův útěk a potlačení povstání... 22 Po roce 1959... 23 3

Prosazování čínského režimu... 23 Čínsko Tibetský dialog a občanské protesty... 24 Dalajlamův postoj a kritika lidu... 25 ZÁVĚR... 26 Použité prameny... 27 4

ÚVOD Téma mé závěrečné práce, tedy analýza konfliktu, který se odehrává mezi Čínou a Tibetem, nebylo mým původním úmyslem. Nejdříve byla mým zadáním náboženská instituce Dalajlamy, ale jak jsem tak pročítala knihy, které mi sloužily jako zdroj pro tuto práci, povšimla jsem si mnoha zmínek o této konkrétní problematice a rozhodla se zjistit, o co jde. Po pár minutách pátrání, bylo rozhodnutí jasné. Měla jsem celou situaci z mainstreamových médií jaksi v povědomí, ale žádné detaily ani podstata problému mi nebyly známy. Tibet, tedy spíše jeho náboženství a ojedinělá instituce Dalajlamy, mě očividně zaujaly už předtím, jelikož přesto, že sama žádné náboženství nevyznávám, mi vždy přišlo velice zajímavé jeho studium. Stejně jako náboženství shledávám fascinující i kontroverzní politické režimy, tudíž jsem nemohla odolat pokušení dozvědět se více o i o Čínské lidové republice a její roli v této záležitosti. Ve své práci se pokusím charakterizovat celý konflikt od samého začátku až do současnosti. Jsem si vědoma toho, že to není tak úplně možné vzhledem k rozsahu této práce, nedostatku a obtížnosti originálních pramenů, nehledě na mou vlastní nemožnost je analyzovat. Přesto doufám, že tato ročníková práce poslouží alespoň jako uvedení do tibetskočínské situace a její problematiky. 5

Vznik tibetského státu a první vztahy s Čínou Tibet se jako samostatný stát poprvé objevuje na stránkách lidských dějin, když je většina roztříštěných kmenů na jeho území spojena pod jedinou ústřední vládou. O dřívějším způsobu života a situaci Tibeťanů, se zvláště díky jeho izolované pozici na Himalájském masivu nedochovaly žádné věrohodné prameny. První takovýto pokus učinil v druhé polovině 6. století Namri Songcän. Jeho snahy však skončily neblaze, když byl otráven příslušníky nespokojených kmenů. V započatém odkazu dále nadmíru úspěšně pokračoval jeho syn Songcän Gampo (605-650), jenž byl jednou z nejvýznamnějších postav tibetské historie, tzv. tvůrce tibetského státu. Songcän Gampo a jeho vláda Na trůn nastoupil jako třináctiletý a v počátcích vlády mu byl velkou oporou jeho strýc, jenž mu pomohl potlačit vzpouru neposlušných vazalů. Mladý panovník rozdělil Tibet na osm administrativních oblastí a do každé dosadil vlastnoručně vybrané úředníky, aby tak zabránil sabotážím založeným na rodových záležitostech. Byl také zakladatelem dnešního hlavního města Tibetu Lhasy. Dále nechal vyhlásit nové zákony a své poddané vedl ke zbožnosti, pokoře a poctivosti. Když vyřešil spory a vytvořil pevný stát, přišel čas na výboje proti sousedním pustošivým polobarbarským kmenům. Ačkoli hlavní snaha byla zamezit loupeživým nájezdům, přidruženým logickým důsledkem bylo i rozšiřování státního území až k hornímu toku čínské řeky Jang-c -ťiang. Rozloha Songcän Gampovy říše převyšovala svou plochou asi třikrát rozlohu dnešního politického Tibetu a kryla se v podstatě s tím, co bývá někdy nazýváno etnickým Tibetem. Postupem věků byl Tibet donucen vzdát se mnohých vybojovaných území a postoupit je silnějšímu a organizovanějšímu čínskému sousedu. 1 Vliv Číny na tibetský rozvoj Díky zahraniční expanzi byl Tibet vystaven vlivům o mnoho pokročilejších civilizací, jako byla například Indie, Turkestán, Nepál a Čína, v té době pod nadvládou jedné z nejslavnějších dynastií Tchang. Jakožto o poznání zaostalejší, si nemohl nepřevzít řadu aspektů z jejich kultur. Songcän Gampo byl zapálený podporovatel náboženského, vzdělávacího a všeobecného rozvoje a s jeho osobou je tak mimo válečných vítězství spjata i jedna z nejvýznamnějších kapitol tibetského kulturního života. Tento rozmach nemá na svědomí pouze sám král, nýbrž především jeho dvě ženy Nepálka Bhrkútí, která s sebou přinesla buddhismus a Číňanka Wen-čcheng. 1 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 17. 6

Sňatek s čínskou princeznou byla událost nemalé významnosti jak v dějinách Tibetu, tak především důležitým milníkem v tibetsko-čínských vztazích. Předchozí styky s Čínou byly především ty ozbrojené, ale neustálé pohraniční války byly vyčerpávající a ani císař Tchaj-cung ani buddhismem ovlivněný Songcän Gampo v nich neviděli pražádný smysl. Svůj mír, který bohužel trval jen po dobu jejich života, se rozhodli stvrdit právě sňatkem čínské princezny s tibetským králem. S příchodem Wen-čcheng se do Tibetu dostal nespočet Čínských řemeslníků, zemědělců a tkalců. Ti Tibeťanům ukázali jak vyrábět inkoust, využívat bource morušového k produkci hedvábí, kvasit víno a tkát teplé tkaniny. Bez vydatné pomoci čínských rolníků, by obdělávání složitého terénu náhorní plošiny bylo nemyslitelné. Nebyl to ale jen vliv zemědělský, nýbrž také náboženský a vzdělávací. Svatá buddhistická písma se překládala do tibetštiny a tímto způsobem se do Tibetu dostala i pokročilá medicína nebo například šedesátiletý čínský kalendář. Tato jejich kulturní i hospodářská spolupráce byla pro Tibet obrovským přínosem. Tento významný styk zanechal v Tibetu nepochybné stopy až do dnešních dní. Pro celou řadu zemědělských plodin je stále užíváno původních čínských výrazů a samotní Číňané jsou na mnoha místech dodnes označováni slovem Tchangpa, což znamená tchangský člověk - příslušník tchangské Číny. I toto svědčí o tehdejší vděčnosti za pomoc starých Číňanů, jejíž stopy se v této podobě dochovaly do dnešních dnů. 2 Mírové smlouvy a období chaosu Po smrti Songcän Gampa a císaře Tchaj-cunga, jež se odehrály v rozmezí několika měsíců, Čína Tibet po krátkém období míru napadla. Následovalo dvě stě let válek a tahanic o nadvládu ve vnitřní Asii. Spolu s dalšími tehdejšími mocnostmi střední Asie Ujgury, Araby a Turky se odehrával neustálý kolotoč smluv, zrad a neustále se měnících aliancí. To vše především o nadvládu nad Hedvábnou stezkou, jenž byla hlavní obchodní tepnou, spojující Asii s ostatním světem. Tibetsko-čínské mírové smlouvy Tibet a Čína byli, jakožto sousedé v neustálých sporech. Některé pohraniční oblasti byly Čínou na čas okupovány, ale tyto snahy nikdy nepronikly do vnitrozemí. Naproti tomu Tibet opakovaně plenil a okupoval oblasti v nitru čínské říše i po celá desetiletí a v 8. a 9. století získal Tibet nadvládu nad majoritou západní Číny. Nutno tedy podotknout, že v této době nebyl Tibet součástí ani, až na příležitostné pohraniční okupace, podřízený Číně. 2 Tamtéž, s. 19 7

Během těchto let také bylo mezi Tibetem a Čínou uzavřeno sedm ústních smluv, z nichž všechny byly oběma státy opakovaně porušovány. Pro každou stranu znamenaly něco jiného; zatímco Tibeťané vyžadovali rovnocenné postavení a reciprocitu a Tchangy, Číňané trvali na přijetí svých nároků nadřazenosti i přesto, že oba mocenské národy byly spojeny sňatkem. 3 I přes veškerá mírová úsilí byly obě říše neustále ve válce, jak spolu navzájem, tak s dalšími aktéry usilujícími o moc. Nakonec byl v roce 822 z vzájemných obav o přesilu toho druhého, uzavřen konečný tibetsko-tchangský pakt, vytesaný do kamenné desky, kde se obě země uznávají jako rovnoprávné. Ve smlouvě se mimo jiné praví: Velký král Tibetu a velký Král Číny, jsouce spřízněny jako synovec a strýc, se dohodli na spojenectví svých říší Obě země se budou přidržovat hranice, která nyní mezi nimi existuje. Všechno na východ od ní je země Velké Číny; všechno na západ od ní je země Velkého Tibetu Tato slavnostní úmluva zakládá velikou epochu, kdy Tibeťané budou šťastni v zemi tibetské a Číňané v zemi čínské. 4 dvěma státy. Tato událost byla na několik století poslední diplomatickou výměnou mezi těmito Období chaosu v 9. a 10. století a přerušení kontaktu V několika letech na to, nastal v Tibetu násilný úpadek buddhismu přičiněním proti buddhisticky zaměřeného Langdarmy, jenž z pocitu zrady zavraždil svého bratra a chopil se trůnu. V roce 836 většina indických mistrů uprchla zpět domů. Pozůstalí vážení mniši byli nuceni zabíjet, byli páleny náboženské knihovny, rušily se chrámy. Toto pochopitelně vyvolalo značnou nevoli širokého obyvatelstva. Politická moc v zemi se začala rozpadat a zmateně členit; vojenská moc se stahovala od hranic. V Číně nebyla situace o moc lepší. V roce 845 začala oficiální perzekuce proti buddhismu, kterou nařídil tchangský císař z pocitu, že náboženství má příliš velkou ekonomickou a politickou moc a tudíž pro něj představuje hrozbu. V důsledku těchto pohraničních okolností se mezi oběma říšemi začaly tvořit polozávislé ministáty, čímž došlo k dlouhému přerušení vzájemného kontaktu. Na konci 9. a v 10. století se buddhismus v Číně postupně obnovil, avšak nadále už zůstal pod kontrolou císaře. V Tibetu poté, co se moc státu zhroutila, se kláštery objevily jako dominantní síla v zemi. Čína a Tibet byly soupeřící mocnosti, když se v 6. století poprvé 3 LAIRD, Thomas. Příběh Tibetu: rozmluvy s dalajlamou. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, s. 57. 4 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 101. 8

setkaly; avšak ve 13. století, když se spolu opět významně střetly, duše obou států se od sebe vzdalovaly po radikálně odlišných cestách. 5 Tibet byl roztříštěn na nespočet sekt, přičemž nejhlavnější z nich usilovaly o hegemonii; k tomu však potřebovaly významnou světskou moc, ať už zahraniční nebo domácí. Tato nadvláda nastala ve 13. století, kdy se na obraze objevuje mongolský vliv. Mongolská nadvláda (1207-1368) a kořeny problému Situace v Tibetu V Tibetu v té době prakticky neexistovala světská moc a obyvatelé byli místo toho podřízeni několika vzájemně soupeřícím sektám, z nichž nejpopulárnější byla v této době Sakjapa. Její nejvyšší představitel zvaný Sakja-pandita (1182-1251), přijal pozvání k návštěvě Mongolska v roce 1245, v touze získat dominanci nad ostatními sektami. Tibetský buddhismus v Mongolsku našlo příznivost a v roce 1260 bylo povýšeno na oficiální náboženství mongolské říše. Později, když bylo mongolské hlavní město přeneseno do Pekingu (tehdy Chándibaligu Chánova města), byl synovec Sakji-pandity osm let přítomen u mongolského dvora. Před návratem do rodné země mu byl udělen titul, zahrnujíc v sobě výkon nejvyšší duchovní moci v zemi. Tato náboženská pravomoc byla i nadále pod dozorem Mongolů, zatímco světská moc byla vykonávána dosazovanými mongolskými úředníky. Kořeny konfliktu Těmito správními opatřeními byl v podstatě dovršen mongolský protektorát nad Tibetem. Zde se také objevují nejčastější čínské argumenty, že Tibet je právě od této doby neoddělitelnou součástí Číny. V této souvislosti ovšem třeba zdůraznit, že k zapojení Tibetu do mongolského impéria Jüan (1279) v Číně, došlo až po jeho předchozím začlenění do Mongolské říše rodu Chingischánova. Proto tvrzení, že čínská svrchovanost nad Tibetem se datuje od těchto dob, jsou mylná. 6 V době, kdy byl Tibet spravován prostřednictvím dosazování úředníků a kontrolou nejmocnější sekty, Čína byla stále pod nadvládou dynastie Sungů. Mongolové dobývali vše, co mohli a nikterak s tím nesouvisela touha znásobit bohatství a slávu budoucího čínského impéria. V roce 1279, se do té doby ve všech ohledech nezávislý Tibet dostává do těsného vazalského vztahu s ústřední mongolskou vládou sídlící v Pekingu. Tento vztah však nevydržel příliš dlouho. V roce 1368 Jüanské císařství padlo ve prospěch dynastie Ming a tím 5 LAIRD, Thomas. Příběh Tibetu: rozmluvy s dalajlamou. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, s. 72. 6 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 104. 9

byl i fakticky zlikvidován mongolský protektorát nad Tibetem a někdejší vazalské vztahy už se nikdy nepodařilo obnovit. I přesto, že historicky a fakticky je bod na tibetské straně, v čínských školách se stále učí o čínské svrchovanosti datující se k ovládnutí Tibetu Mongoly. Čínská vláda totiž považuje mongolskou okupaci Číny - dynastii Jüan, za čínský stát a za tímto tvrzením si stojí. I mnozí čínští historikové zastávají toto podle všeho lživé tvrzení. Spojenectví s mongoly a vznik instituce dalajlamy Přílišná politická moc, udělená sektě Sakjapě Mongoly a z toho plynoucí koncentrace bohatství, působila na její mnišskou morálku velice kontraproduktivně. To vedlo k velké nespokojenosti obyvatelstva a k moci se tak dostala sekta Digungpa, nejvíce utiskovaná za sakjapské vlády. K tomuto hnutí se připojili i šlechtici rodu Phagmodu, kteří využili situace a kolem roku 1350 se chopili vlády nad střední oblastí Tibetu, kterou si udrželi až do roku 1436. Tak se po mnoha staletích roztříštěnosti a po staletém období nedobré kněžské nadřízenosti část země opět sjednotila pod pevnou světskou vládou. Sekta Gelugpa V tomto a následujícím období se neustále střídala moc Tibetských dynastií a samotných vládců a ani roztržky mezi jednotlivými sektami tibetského buddhismu neměly konce. Na tomto pozadí náboženské nesnášenlivosti a všeobecného morálního úpadku se objevuje mezi Tibeťany slavný reformátor tehdejšího mnišství Congkhapa (1357-1419), který založil sektu Gelugpu, jež se vyznačovala mravně bezúhonným životem, striktním řádem a hlubokým filosofickým vzděláním. Tato sekta se stala nejvýznamnější v zemi a tento její dominantní vliv trvá do dnes. V počátcích své existence, tj. do poloviny 17. století, byla sice nejvýznamnější v duchovní sféře, ale v tom světském zaostávala. Toto postavení se rozhodl změnit její 3. nejvyšší představitel Sönam Gjamccho. Jelikož jeho sektě nepatřila přízeň domácích královských rodů ani pekingského dvora, rozhodl se navázat přátelské styky s Mongolským vládcem Altanem (1543-82). Ten ho v roce 1578 pozval k sobě, učení Gelugpy prohlásil za oficiální náboženství svého lidu a jemu osobně poprvé udělil mongolsko-tibetský titul dalajlama, tj. oceánový (čili nejvyšší) lama (guru, učenec). 7 Tímto titulem byli také zpětně označeni významné nábožensko-světské figury Gendündub (1391-1474) a Gendün Gjamccho (1475-1542). Své vztahy s Mongolskem tzv. Žlutá sekta dále prohloubila, když 7 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 106. 10

se nástupcem Sönama Gjamccha, 4. dalajlamou stal Mongol, Altan-chanův vnuk Jöntän Gjamccho (1589-1617). Když po něm nastoupil 5. dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho (1617-1682), nazývaný Velký Pátý, zahájila Gelugpa prudký boj o získání jak duchovní, tak světské moci v Tibetu. Vojenskou podporu nalezli u vůdce západomongolského kmene Chošúdů, Gušrichana. Jeho vojsky byla v roce 1642 obsazen Západní i Střední Tibet a Gelugpě nepřátelská dynastie Cangpa byla svržena. Dalajlama se po tomto násilném převratu stává jak duchovní, tak i světskou hlavou Tibetu a Gushri-chan byl prohlášen tibetským králem s tím, že tento titul je dědičný; přičemž vláda mongolských králů trvala do roku 1717. Tímto se ve středu 17. století zformoval nezávislý, jednotný, teokraticko-světský tibetský stát, který se jako nezávislý udržel přesně tři čtvrtiny století do roku 1717. Poté Tibet podlehl stálému náporu západomongolským Džúngarům a nedlouho poté mandžuské dynastii Čching. Tibet jako protektorát Čínské říše 1. etapa (do roku 1717) K prvním kontaktům mezi Tibetem a Čínou došlo ještě předtím, než si Čína Tibet podmanila. Nejdříve byl dalajlama v roce 1640 pozván čínským císařem Tchaj-cungem do Mukdenu, ale tato návštěva se neuskutečnil. Následné pozvání do Pekingu v roce 1648 od císaře Šun-č, která proběhla v letech 1652-53. Během této návštěvy císař dalajlamovi poskytl dvě audience, během nichž si navzájem vyměnili početné dary, a dalajlamovi byl udělen jistý titul týkající se jeho náboženské funkce. K žádnému oficiálnímu jednání, jež by mělo za následek formální úpravu politicko-právního poměru Tibetu k mandžuským vládcům Číny, zatím ještě nedošlo. 8 V Tibetu dále velel vojenské moci mongolský král a duchovní moc ležela tradičně v rukou dalajlamy, jenž se o světskou moc dělil se Sänggjä Gjamcchem, značně protičínsky naladěným administrátorem. Sänggjä Gjamccho například po čtrnáct let tajil před císařem smrt 5. dalajlamy a odmítnul Číně pomoc při boji proti Džúngarům. Proti tomuto neochotnému administrátorovi se v době nezletilosti 6. dalajlamy projevil Lhabzang chan, pátý vojenský nástupce Gušri chana. Ten Sänggjä Gjamccha zavraždil, 6. dalajlama byl sesazen z důvodu svého údajného nepřístojného chování, a Lhabzang chan byl prohlášen tibetským administrátorem. Těmito činy prokázal císaři neobyčejnou službu, jelikož tak mu Tibet více zpřístupnil pro jeho dobyvačné záměry. 8 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 107. 11

Velká vlna nevole se zvedla, když byl na místo 6. dalajlamy Lhabzang-chanem dosazen nepravý Ješe Gjamccho. Lidé to považovali za naprosté zneuctění instituce a náboženství jako takového a začali se domáhat zásahu ze strany císaře, kterému si stěžovali na Lhabzang-chanovo svévolné počínání. V roce 1708 byl tedy do Tibetu vyslán dvorní hodnostář La-tu-chun, v zámince prošetření situace a následného učinění doporučení pro další postup. V roce 1709 je do Lhasy vyslán čínský viceministr s cílem pomáhat Lhabzangchanovi při řízení tibetských záležitostí. Tato spíše symbolická, nežli faktická pomoc však nemohla zachránit Lhabzangchanovu nevalnou pozici obklopenou všeobecným odporem. Jeho opozičníci a vůdci hlavních buddhistických klášterů v zemi se v roce 1714 obrátili pro pomoc k vůdci ojratských Džúngarů. Jeho armáda si razila cestu Tibetem až ke Lhase, kterou deset dní obléhala, až se jí v roce 1717 podařilo probít se do jejího středu, kde v boji Lhabzang-chan zahynul. Jeho skonem nastal konec mongolské dynastii tibetských králů a vojenská moc se na krátkou chvíli přesunula do rukou Džúngarů, kteří byli podporováni tibetskou protičnískou opozicí. 2. etapa (1718-50) Kvůli obavám císaře Kchang-si z moci Džůngarů v Tibetu, kteří byli hlavní protivníci Číny ve Vnitřní Asii, bylo podnětem k vyslání dvou trestných výprav, jež pomohly vytvořit nutné předpoklady k civilním a vojenským správním reformám. V letech 1720-21 byla v Tibetu provedena řada akcí, jenž měly Číně poskytnout větší moc nad jeho správou. V Tibetu byla ustavena prozatímní vojenský orgán a všichni veřejní příznivci a strůjci Džůngarské invaze a okupace byli dopadeni a veřejně popraveni. Byl vyhlášen nový 7. dalajlama, pocházející z tibetského Lithangu. Dále byla ustanovena čtyřčlenná rada kašag, podřízená veliteli císařských vojsk, která tu byla ponechána v počtu 3 tří tisíc mužů, aby dohlížela na chod nového režimu. Do významných pozic byli jmenováni příznivci bývalé Lhabzang-chanovi vlády a pročínsky ladění úředníci. Další císař Jung-čeng (1723-35) se hlavně z ekonomických důvodů rozhodl pro snížení a postupnou evakuaci čínského vojska ze vzdáleného, zrušení neefektivních mandžusko-tibetských úřadů a zaměnění nepohodlného režimu za pružnější a levnější protektorát. Byla také vytyčena nová hranice vymezená horním tokem Jang-c -ťiangu a Mekongem, která dnes odděluje Tibetskou autonomní oblast od čínské provincie S -čchuan. V důsledku tohoto zvolnění režimu vypukla v Tibetu občanská válka mezi pročínskými členy ministerské rady a nacionalistickými aktéry z dalajlamova okolí, trvající v letech 1727-28. Toto poskytlo císaři další záminku pro poslání patnácti tisícového vojska na pomoc pročínské straně sporu. Byla obnovena kontrola nad tibetskými úřady a zřízena 12

instituce vysokých císařských úředníků, tzv. ambanů, jež měla zastávat zájmy a vůle ústřední čínské vlády; na ochranu byla v Tibetu ponechána posádka dvou tisíc vojáků. Tímto se dění uvnitř Tibetu postupně zkonsolidovalo a vojenská posádka se zredukovala na symbolických sto mužů. Tato benevolence však znovu poskytla příležitost protičínským vlivům a roku 1750 rozpoutání nepokojů proti císaři, jenž skončili další trestnou výpravou do Lhasy. 3. etapa (1751-93) Po událostech roku 1750 byl administrativní Tibet císařem Čchien-lungem, jenž vládl v letech 1736-95, dále formován k většímu posílení pozic ústřední čínské vlády. Hlavní mocenské změny zahrnovaly zrušení systému dědičných králů jako nedostatečně účinného; byla obnovena předchozí čtyřčlenná ministerská rada; rozšířily se pravomoci ambanů kromě velení císařským vojskům jim připadnul také vrchní dohled nad ministerskou radou a právo zasahovat do její činnosti. Další posílení mandžusko-čínské správy nad Tibetem se událo po tibetsko-nepálském konfliktu (1788-92), jenž zásahem čínských vojsk skončil tibetským vítězstvím. Motiv Čchien-lungových reforem tibetské administrativy z let 1792-93, jež měly stabilizovat poměry v Tibetu a prostřednictvím ambanů, kteří měli veškerou moc nad vojenskými, zahraničními, hospodářskými a finančními záležitostmi, převést správu do rukou ústřední čínské vlády a fakticky si tak podrobit vládu tibetskou. Vzájemný vztah obou zemí se tak proměnil ve vztah vazala, tedy Tibetu a jeho suzerénu, tedy mandžuské Číně, který bývá někdy označován jako čínský protektorát nad Tibetem. 9 4. etapa (1793-1890) Neboli období relativního klidu a pevnosti Čínské vlády nad Tibetem, které trvá až do pádu mandžuské dynastie v roce 1912. Státní moc a správa byly po roce 1793 dále drženy v rukou ambanů, kteří se v pravidelných tříletých obdobích střídali. Kontrola financí, daní, vojenských záležitostí, zahraničních styků, zůstala po celé 19. století v rukou Číny. Také se zdokonalovaly relace se sousední provincií S -čchuan, jež představovala materiální základnu mandžuské politiky v Tibetu. A několikrát byla také použita zlatá urna věnovaná Tibetu císařem Ččien-lungem k výběru nového dalajlamy, z níž byla jídelními hůlkami vytahována jména případných kandidátů na nejvyšší světsko-duchovní post. 9 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 113. 13

5. etapa (1890-1912) V této době se začíná celá situace okolo Tibetu značně komplikovat, zejména přičiněním dalších mocností, které se o Tibet zajímaly, ale především Anglie, která o Tibet projevila silný hospodářsko-politický zájem. Britský ozbrojený vpád do Tibetu v letech 1903-04, před nímž tehdejší 13. dalajlama uprchl do Mongolska a Číny, a Lhaská dohoda uzavřená mezi Tibetem a Velkou Británií ze 7. září 1904, vykazující nebezpečí vytrhnutí Tibetu z Čchingské říše, způsobily ze strany Číny zvýšený zájem o vnitropolitický vývoj Tibetu a zefektivnění její kontroly nad tamní situací. 10 V roce 1908 byl 13. dalajlama pozván do Pekingu, kde mu byla přislíbena podpora některým z jeho modernizačních ambicí. Do Lhasy byl jako amban dosazen ověřený úředník a reformátor Lien-jü, který měl ve zracích Tibeťanů pozvednout pokleslou úroveň mandžuské Číny. Se zvýšením čínského zájmu o Tibet se zvedla také pozornost věnovaná pohraničním oblastem východního Tibetu, s nimiž Čína třemi svými provinciemi sousedila. Zavedla úřad vysokého komisaře pro pohraniční záležitosti a reformami posílila svou moc v těchto oblastech. Dále, v letech 1908-11, probíhaly vojensko-administrativní akce na vlastním Tibetském území sahajícím až k městu Gjamda, dvě stě kilometrů východně od Lhasy. Byla tu zaváděna čínská správa a tibetské úřady rušeny, tak jako tomu bylo v ostatním vnitrozemí. Tyto akce vytvořili příznivé prostředí pro zavedení vojenské kontroly v zemi, v roce 1910. Tento vstup Čínské armády dohnal 13. dalajlamu k vyhledání politického azylu v tehdejší Britské Indii, stejně jako to v budoucnu udělá jeho následovník. Tento jeho úprk zavdal čínské vládě záminku pro jeho sesazení z funkce 25. února 1910. Tibetská vláda ve Lhase, značně znevýhodněná odchodem Dalajlamy a doplněná o čínské elementy, se stala pouze bezmocnou, poslušnou loutkou v rukou ambana Lien-jüho a tím ústřední čínské vlády. Období faktické nezávislosti Tibetu (1912-1949) Sinchajská revoluce Další plány čchingské vlády s Tibetem byly smeteny Sinchajskou revolucí v roce 1911, která sice zmařila pravděpodobné úmysly mandžuské císařské vlády vytvořit z Tibetu regulérní čínskou provincii, ale zároveň přinesla množství otázek týkajících se právě plánů ohledně politického statusu Tibetu a dosavadního správního systému v prostředí Číny republiky. Je pravděpodobné, že nová Čínská vláda měla s Tibetem stejné úmysly jako její císařská předchůdkyně. Čína totiž ve snaze zabránit rozdrobení svých okrajových území 10 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 114 14

vydala bezprostředně po roce 1911 řadu prohlášení o sounáležitosti všech svých národů a ras, zahrnujících v sobě i Tibeťany, které spolu tvoří jednotný stát všeho lidu Číny a zároveň s těmito prohlášeními byli zástupci jednotlivých oblastí přizváni vládou ke spolupráci na čínském parlamentu. Tato tvrzení jsou přinejmenším kontroverzní, jelikož samotná Sinchajská revoluce pramenila z odporu proti nadvládě mandžuské dynastie, v roce 1911 docházelo k etnickým čistkám proti Mandžuům jako nečíňanům a uzurpátorům impéria. Přesto používá čínská vláda jako podklad pro svou svrchovanost nad Tibetem právě tibetsko-mandžuské vazby, které ale nemohou být platné, jelikož Mandžuové nebyli Číňané (jak se o tom také projevili během sinchajské revoluce) a jejich vztahy tak nemůžou moc dobře sloužit jako argumenty pro nynější čínské zájmy. Toto vlastní pojetí dějin, jenž má ospravedlňovat ozbrojené vpády do přilehlých oblastí, se dodnes vyučuje na školách a slouží tak další čínské nacionalistické propagandě. Počáteční Projevy nezávislosti V Tibetu ale situace nebyla příznivá. Ozbrojení Tibeťané napadali dezorganizovanou čínskou posádku ve Lhase a celková tibetská společnost byla naladěna značně protičínsky. Když se tibetské útoky na čínské vojáky stupňovaly do té míry, že jim hrozila úplná devastace, bylo 12. 8. 1912 za pomoci nepálského obchodního agenta dosaženo dohody o příměří, dle které měli Číňané opustit Tibet a složit zbraně. To se opravdu stalo, když v lednu 1913 opustili Tibet poslední zbytky čínských vojsk i představitelé bývalé ambanské administrativy. Od této doby se v Tibetu nenacházeli žádní oficiální představitelé čínské republikánské moci, kteří by nějakým způsobem navazovali na předchozí ambany, a zároveň znovu vypukly boje v tibetsko-čínském pohraničí. V této vyhrocené době byla Dalajlamou vydána Deklarace nezávislosti, která představovala jeho celoživotní protičínské aktivity a v jejímž duchu pak do konce života směřoval svou zahraniční politiku k uznání Tibetu jako suverénního státu. Dále byla 11. ledna 1913 sjednána tibetsko-mongolská dohoda, v níž obě země prohlašovaly, že se vymanili z područí mandžuské dynastie, oddělily se od Číny a staly se nezávislými státy. Tato dohoda je také prvním faktickým projevem tibetské nezávislosti a rovněž první dokument, jenž byl uzavřen mezi dvěma částmi Číny bez účasti a souhlasu ústřední vlády. Simelská konference o Tibetu Tibetská faktická nezávislost dosáhla své nejvýraznější podoby při projednávání na tzv. Simelské konferenci v letech 1913-14, jejíž tři účastnící byli Velká Btitánie, Tibet a Čína. 15

Konference měla vyřešit územně-správní vymezení a politicko-právní status Tibetu a zároveň uvolnit strategicky umístěný Tibet britským vlivům. V průběhu celého jednání se tibetští delegáti dožadovali mezinárodního uznání své nezávislosti, ale Čína toto samozřejmě odmítala. Nakonec byla britskou stranou předložena dohoda o jedenácti bodech, jenž Tibet rozdělovala na dvě zóny vnitřní a vnější, které měly obě mít rozdílný politický status. Vnitřní Tibet, tedy oblast blíže Číně měla být ponechána v čínské administrativní sféře; vnější Tibet, tedy oblast dále od Číny měla získat plnou vnitřní autonomii v rámci Čínské republiky. Tento návrh se nejprve setkal s nesouhlasem na obou stranách, ale když jej Britové učinili jedinou podmínkou dalšího jednání, bylo na něj po drobnějších úpravách přistoupeno. Když se vedení Číny dovědělo, v jaké podobě se jejich delegát chystá smlouvu podepsat, okamžitě zastavilo jeho činnost, zakázalo mu podpis a celá čínská strana se od dohody distancovala. Na toto Velká Británie nebrala přílišný zřetel a smlouvu, spolu s ještě další separátní Anglo-tibetskou obchodní úmluvou, 3. července 1914 podepsala pouze s Tibetem bez účasti Číny. Vývoj v čínsko-tibetských vztazích se po neúspěšné Simelské konferenci ubíral cestou faktické nezávislosti Tibetu na straně jedné a neschopnosti Číny prosadit v této zemi jakékoli vlastní zájmy na straně druhé. Pokračující boje v s čchuansko-tibetském pohraničí skončily v roce 1918 příměřím, které vyneslo Tibetu další územní zisky. 11 Další vývoj tibetsko-čínských vztahů a upevňování tibetské nezávislosti V dalších letech se vývoj Tibetu stále orientoval na postupné odpoutávání se od Číny a tím i utužování jeho faktické nezávislosti trvající do roku 1950. V roce 1927 se v Číně k moci dostává konzervativní strana Kuomintang a začíná se znovu zajímat o Tibet a roku 1930 prohlašuje Tibet, spolu s Mongolskem organickou součástí Čínské republiky; po úmrtí 13. Dalajlamy 17. prosince 1933, byl v roce 1934 do Lhasy vypravena mise - formálně na vyjádření soustrasti ze strany Čínské vlády, ale ve skutečnosti se jednalo o snahu donutit Tibet k uznání čínské svrchovanosti; téhož roku byl také ve Lhase zřízena čínská agentura, která měla dohlížet na dodržování míru v problematickém pohraničí. Toto náhlé zvýšení čínské aktivity lze připisovat právě úmrtí probritského 13. Dalajlamy; na jeho místo byl totiž prozatímně dosazen regent Radeng-ripončhe, který byl jednání s čínskou vládou příznivě nakloněn. Tato jeho vláda však netrvala dlouho (do roku 41), a netěšila se ani přílišné oblibě ze strany tibetského lidu; jeho snažení mělo spíše negativní odezvy. Je také důležité zmínit, že žádná z těchto činností Číny nebyla Tibetem 11 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 116 16

považována za uznání její dominantní suverenity, nýbrž za běžnou formu diplomatického styku mezi státy. Za další projevy nezávislosti Tibetu lze považovat: jeho neutrální postoj v čínskojaponské válce, kdy zakázal přepravovat přes své území zbraně do Číny; v roce 1943 zřízení samostatného úřadu pro zahraniční záležitosti při tibetské vládě; zneškodnění spiknutí protičínských elementů v okolí regenta Radenga z roku 1947; účast na mezinárodní konferenci o relacích mezi asijskými národy pod samostatnou tibetskou vlajkou, konané v indickém Dillí v roce 1947. V letech 1947-49 byl také vyslán tibetský ministr financí s obchodními delegáty na návštěvu Číny, Francie, Indie, Itálie, Velké Británie a USA s cílem prozkoumání možných přímých obchodních kontaktů s Tibetem. Je také zajímavé, že delegáti cestovali s tibetskými úřady vystavenými pasy, jež ostatní země uznaly jako platné. Jiné aspekty vyznačující nezávislost Tibetu jsou například vydávání vlastních peněz a mincí, výcvik a držení vlastního vojska, vlastní poštovní systém a tvorba vlastních známek atd. Mírové osvobození Tibetu 1951 Volání o pomoc Už před osudným rokem 1950 si byly Tibet a celý svět vědomi blížícího se komunistického převratu v Číně a nevyhnutelné čínské invaze do Tibetu. Na toto reagoval regentem Tagdagem-ripončem vedený Tibet, tím, že zpřetrhal všechny kontakty s ústřední vládou a vypověděl čínskou misi ze Lhasy. Po založení Čínské lidové republiky, vyhlásil regent 4. 11. 1949 formální nezávislost na Tibetu na Číně a dožadoval se podpory dalších zemí formou vysílání svých zástupců na tzv. mise dobré vůle. Tibeťané se v tomto směru snažili získat uznání od ostatních státu, přičemž své největší naděje vkládali do Velké Británie, jež po mnoho let de facto uznávala plnou tibetskou autonomii pod čínským suzerénem. Tato protibetská náklonost byla však především strategického rázu; při ovládání Indie pro ně byl Tibet takticky umístěný stát, který působil jako ochranná bariéra mezi britskou Indií a Čínou. Ale v době, kdy se Tibet dožadoval britské pomoci, chystala se Británie přiznat Indii nezávislost a tak pro ní už nepředstavoval předmět zájmu a nehodlala si jeho záležitostmi pošramotit budoucí vztahy s Čínou. Další mocnost, do které Tibeťané vkládaly plané naděje a považovali ji za prosazovatele svobody, volnosti a demokracie, byly USA, o nichž se v Tibetu všeobecně vědělo, že bojují proti komunismu a které s Tibetem, jako i ostatní země, jednaly jako s nezávislým státem. Toto jednání se však odehrávalo jen v zákulisí, zatímco oficiálně, 17

jednající v zájmu své vlastní zahraniční politiky, uznávaly Tibet jako součást Číny. Toto jednání jen posílilo naděje Tibeťanů v naivní víře v jejich pomocnou ruku při čínské invazi. Tyto činnosti, ačkoliv neúspěšné, se těšily značné nelibosti čínské vlády a tak místním Tibetským zástupcům navrhla pozvání k pekingským rozhovorům, týkajícím se mírového urovnání tibetské otázky. V této době však již čínské vojsko postupovalo do oblastí spadajících pod správu tibetské vlády a podfinancované vojsko Tibetu nebylo schopno čínským silám vzdorovat, a tak byla vláda nucena na rozhovory oficiálně přistoupit. I přes vydaný souhlas se je tibetští představitelé snažili co nejvíce odkládat a místo toho byl do funkce uveden 14. dalajlama - Tändzin Gjamccho. Toto jeho uvedení bylo učiněno předčasně, dva roky před termínem, v jeho šestnácti letech; jednalo se o zoufalou snahu pozvednout morálku a víru tibetského lidu v krušných časech, ale ani duchovní autorita Dalajlamy nezabránila Číně ve vpádu. Invaze V tuto chvíli došla Číně trpělivost a přistoupila k řešení celé otázky silou. V říjnu 1950 přešla čínská vojska do útoku a při svém postupu ke Lhase se jim podařilo zajmout ministra tibetské vlády, Nagphö Ngawang Džigmeho. Tibet, stále zcela nezbaven víry v ostatní státy, požádal Indii o pomoc a předložení případu týkajícího se čínské agrese v OSN; a zároveň 11. listopadu 1950 sám vyslal do této organizace telegram se stížností na postup čínské vlády. Například americké ministerstvo zahraničí oficiálně prohlásilo, že Čína nemá a neměla suverenitu nad Tibetem, ale v OSN se na stranu Tibetu USA nepostavily. Dalajlama spolu se svou vládou uprchl v prosinci téhož roku do města Doma nacházejícím se na tibetskočínských hranicích, ve snaze získat alespoň nějakou zahraniční pomoc. Mezitím čínská Lidová osvobozenecká armáda dopochodovala dvě stě kilometrů před Lhasu, tam se zastavila a požadovala, aby se tibetská vláda podvolila mírovému osvobození. 12 Cestou rozdávala peníze tibetským vesničanům a místním vůdcům ve snaze zalíbit se Tibeťanům a vzbudit v nich důvěru v matku vlast. Mnozí z přítomných vojáků věřili, že skutečně osvobozují Tibet od západních imperialistických vlivů ; to se dá přičítat celkovému čínskému přístupu k Tibetu, jako k odpadlé provincii a záměrnému ohýbání dějin podle svých vlastních zájmů, které je poté čínskému lidu prezentováno jako nezpochybnitelná realita. 12 LAIRD, Thomas. Příběh Tibetu: rozmluvy s dalajlamou. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, s. 247. 18

Sedmnáctibodová dohoda Když žádný z pokusů o získání pomoci zvenčí nebyl úspěšný a jeho tibetská vláda společně s Dalajlamou se tak ocitla v úplné diplomatické izolaci, byla nakonec donucena pod pohrůžkou násilí ze strany čínských vojsk, přistoupit na rozhovory s Čínou a k tomuto účelu následně vypravila do Pekingu delegaci, do jejíhož vedení byl dosazen Čínou zadržený Nagphö Ngawang Džigme, který po návratu do Lhasy hovořil o dobrém zacházení ze strany Číňanů. Dalajlama se svou vládou se v této době stále držel na indicko-tibetských hranicích. V Pekingu byla tibetské delegaci předložena předem připravená smlouva nesoucí oficiální název Dohoda ústřední čínské vlády a místní vlády Tibetu o podmínkách mírového osvobození Tibetu ; avšak díky jejím sedmnácti bodům se o ní všeobecně mluví jako o Sedmnáctibodové dohodě. Tato smlouva zahrnovala mimo jiné konstatování, že tibetská národnost představuje jednu z mnoha národností na území Číny ; tibetský národ se vrátí do veliké rodiny národů matky-vlasti. 13 Dále byla Tibetu ponechána veškerá jeho současná vláda, náboženské instituce a zaručena vládní samostatnost s výjimkou zahraničních a obranných věcí, jež budou soustřeďovány do rukou čínské ústřední vlády. Tato dohoda byla roku 1951 podepsána pod nátlakem a bez vědomí Dalajlamy a jeho vlády nacházejících se v tuto dobu v exilu; nicméně byla smlouva přijata vcelku pozitivně a Tibeťané alespoň doufali v její příkladné dodržování. Tímto byla v dějinách Tibetu a jeho vztahům k Číně byla zahájena nová etapa, charakterizovaná všestranným uplatňováním čínské svrchovanosti nad celým Tibetem 14 Období mezi léty 1951-1959 Po uzavření Sedmnácti bodové dohody, jenž legálně stanovila Tibet součástí Číny, se do Tibetu začal hrnout čínský vliv v podobě vojensko-administrativního výboru. Čínský vláda se v téže dohodě zavázala, že se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Tibetu a bude řídit pouze zahraniční a obranné záležitosti. Tento stěžejní bod dohody byl však velmi často porušován. Tibeťané byli například povinni živit Čínské vojsko svými zásobami obilí; to nejdříve v roce 1950, nebyl problém vojáci za obilí platili, ale po roce 1951, kdy se do Tibetu přihrnulo ještě větší jejich množství, byly tibetské sýpky téměř vyprázdněny a ceny se tak zdvojnásobily. Když už Tibetu nezbyly žádné zásoby, přestala čínská armáda platit úplně a zabavovala půdu bez jakýchkoli kompenzací. 13 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 41. 14 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 119. 19

V této době se také Dalajlama snažil o reformy sociální nerovnosti, jenž by chudým a vykořisťovaným lidem Tibetu, označovaným jako nevolníci, zajistily lepší životní úroveň. Tyto reformy a opatření zahrnovaly například zrušení dědičných dluhů, navrácení některých nemovitostí vládě a další postupné změny. O změny usilovali i Číňané, ale ti chtěli postupovat svým vlastním způsobem a příliš tak nerespektovali tibetskou vládu, které byla přislíbena plná vnitřní autonomie. V pozdější době sloužila společenská nerovnost ve zkreslené a zveličené formě také jako hlavní ospravedlnění okupace Tibetu a jeho tzv. osvobození. V počátečním období po invazi prezentovali svou okupaci jako osvobození Tibetu od imperialistických sil západu. Lhaská vláda se v čele s Dalajlamou s čínskými elementy snažila navenek spolupracovat; vnitřně se jim to příčilo, ale musely brát ohled na Tibet jako takový; proti Číně by ve vzájemném ozbrojeném konfliktu neměli nejmenší šanci. Tato jejich snaha se však jevila celkem obtížná, jelikož po celou dobu přítomnosti čínských vojsk byly i navzdory Dalajlamovým výzvám k zachování klidu, v zemi přítomny sporadické potyčky a vzpoury proti Číňanům. V roce 1954 byl Dalajlama přizván do Pekingu, kde se setkal s Mao Ce-tungem, který na něj v té době zapůsobil skvěle, mocně a revolucionářsky. 15 Poté co se v roce 1955 vrátil z Číny, byl komunistickou ideou upřímně pozitivně zaujat a zpočátku věřil, že Číňané doopravdy chtějí vytvořit nový světový řád postavený na rovnosti všeho lidu. Zúčastnil se tam také zasedání čínského lidového parlamentu a byl zvolen do jedné z jeho nejvyšších pozic. V témže roce byla také přijata první ústava ČLR, kde bylo o oblastech obývaných nechanskými národnostními skupinami, tedy i o Tibetu, prohlášeno, že tvoří neoddělitelnou část Čínské lidové republiky. 16 Reálné důvody vpádu do Tibetu a pevné rozhodnutí mu za žádnou cenu neposkytnout nezávislost, pramení především z geografické pozice Tibetu, který se nachází mezi Indií a Čínou a a je tak kritickým bodem v otázce čínské bezpečnosti. Přípravný výbor Tibetské autonomní oblasti Vzhledem k tomu, že se situace v Tibetu nevyvíjela tak hladce, jak si Čína představovala, byl v roce 1955 dosavadní vojensko-administrativní výbor zrušen a v blízké době nahrazen Přípravným výborem Tibetské autonomní oblasti, který měl vytvořit organizační a politické podmínky pro vyhlášení vnitřní autonomie v Tibetu. Ten byl následně zřízen v roce 1956 za slavnostního ceremoniálu ve Lhase. Byl složen ze zástupců místní Tibetské vlády, čínských činitelů jmenovaných přímo vládou ČLR, dále různými zástupci 15 LAIRD, Thomas. Příběh Tibetu: rozmluvy s dalajlamou. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, s. 264. 16 KOLMAŠ, Josef. Tibet: dějiny a duchovní kultura. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004, s. 42. 20