PO-NOR-KA strojařům Nové metody práce vyvinuté v PO-NOR-CE pro přípravu, sledování a kalkulaci výroby umožňují snižovat výrobní náklady v živnostenských firmách i ve společnostech vybavených informačním systémem. Proto jsme zpracovali příručku PO-NOR-KA strojařům, která je vysvětluje. Některá doporučení jsou revoluční a stávají se předmětem diskusí na informačních akcích, protože nedoporučují některé dlouhodobě užívané i uznávané způsoby práce. Je účelné dívat se na ně jako na náměty k přemýšlení. Uvedenou příručku si můžete vyžádat. V následujícím článku uvádíme stručně některá v ní obsažená témata. Při úvahách o automatizaci činností a rozhodování je účelné nejdříve určit a na vzorku prověřit "co vlastně doopravdy potřebujeme", a teprve následně zvolit přístup k řešení, respektive volit odpovídající SW. Stává se, že firma má více starostí s počítači (s informačním systémem), než s vlastní výrobou. Nejdříve máme hledat ideální řešení našich potřeb a teprve následně návrh porovnat se známými přístupy. Jinak nedosáhneme inovace vyššího řádu. Tento pracovní postup doporučují světoví racionalizátoři, v PO-NOR-CE se osvědčil. Dále uvádíme příklady, získané zkušenosti a přístup k řešení. 1. Úzká specializace výrobců je základem prosperity V dobách plánované ekonomiky každý podnik měl téměř veškeré výrobní technologie včetně nástrojárny, opravárny, galvanovny, lakovny atd.. Vše zajišťoval ve vlastních provozech, jinak to nešlo a tato zvyklost přežívá. Firmy chtějí i nadále vlastnit technologie potřebné pro téměř úplné zajištění výroby. Ideální je však vyrábět jen to, na co máme moderní vysoce výkonné a přesné technologie (stroje), se kterými jsme schopni světové konkurence. Vše ostatní je výhodné zadávat do výroby jiným také specializovaným firmám. Jedině tímto způsobem vzniká ve specializovaných firmách objem výkonů, pro který se moderní drahá technologie vyplatí. Výhodné je rovněž co nejvíce materiálů nakupovat pro konkrétní zakázky až v čase potřeby a pouze v potřebném množství, hutní materiály již dělené a označené zakázkou. Některé progresivní firmy sklady plechů, tyčí i dalších hutních materiálů zcela zrušily. Pro rozhodování, co vyrábět a co nakupovat je nutné znát výrobní náklady na konkrétní technologie, činnosti, výrobky, zakázky viz bod 5. 2. Označování položek Pro dříve ručně vedené seznamy a kartotéky, které bylo možné seřadit jen dle jediné informace, se do této informace s cílem zrychlit vyhledávání vkládaly třídící a významové znaky. Pro označování výkresů i jiných položek tak vznikala dlouhá složená označení. Podobná označování nejrůznějších položek, určená pro vyhledávání v seznamu řazeném dle jediného označení, užíváme i zlepšujeme dodnes, přestože máme na počítačích k dispozici seznamy (databáze), do kterých můžeme jednotlivé informace uložit jako samostatné a přidat řadu dalších. Řadit a vybírat řádky pak můžeme dle libovolných dat a pro identifikaci položek, se kterou pracují všichni zaměstnanci firmy včetně administrativy, stačí sled šesti znaků. 3. Struktura výrobků Strukturu výrobku dodanou z konstrukční kanceláře považujeme za definitivní a ukládáme ji na počítače, přestože je výsledkem subjektivního názoru konstruktéra a pro většinu zakázkových výrob není vhodná. Pro uložení a zpracování dat na počítači má být určující to, co potřebuje výroba, nikoliv obecná teoretická představa konceptorů SW. Jde o výrobní náklady. Na to, jaká příprava výroby je optimální, je nutné se ptát dílenských technologů, mistrů a předních výrobních pracovníků.
Uložení skladby výrobků na počítač formou kusovníkových vazeb je nevýhodné. Konstruktér s cílem dosáhnout maximální stavebnicovost konstrukcí potřebuje vysokou četnost do sebe vstupujících drobných sestav a nezávislé součásti s vlastním výkresem a identifikátorem. Správci dat požadují vzhledem k vysoké pracnosti zapisování kusovníkových vazeb co nejmenší počet stupňů rozpadu. V některých firmách s vlastní konstrukcí je povolený v používaném informačním systému jen maximální počet stupňů. To znamená, že počítač (SW) paradoxně zdražuje výrobu. To, co by mohlo být zavedeno jako podnikové standardy vyráběné v dávkách výkonnou technologií, musíme konstruovat vždy znovu, ale hlavně vyrábět vlivem malé sériovosti nejdražší technologií kusové výroby. Polotovary vlastní výroby na sklad zvyšují majetek firmy, ekonomové se zvyšování zásob brání. Úspory výrobních nákladů vzniklé levnější výrobou (výkonnější technologií použitelnou jen při výrobě větší dávky) bývají řádově vyšší, než ztráty z takto zvýšených zásob. Navíc užívání hotových standardů snižuje průběžnou dobu výroby a tím i čas zásob. Výroba polotovarů na sklad také umožňuje vyvážit kapacitní disproporce. Teoretické řešení tohoto problému (co vyrábět v dávkách na sklad) je složité. Pro praxi obvykle stačí odborné odhady provedené ve spolupráci techniků s ekonomy. Během desítek roků jsme však takovou spolupráci nezaznamenali. Technici a ekonomové žijí už od školního vzdělání svůj odborný samostatný život. Ze struktury výrobku vyjádřené kusovníkovými vazbami počítač zajišťuje různé úlohy. Například sestaví dodatečně strukturní kusovník, neboli skladbu výrobku, kterou konstruktér navrhnul, zná ji, ale nemá vhodný prostředek pro její vyjádření na počítači. Pomocí kusovníkových vazeb se načítají počty kusů položek do výrobku, počítají se průběžné doby pro řízení výroby a provádějí se další úlohy. Pracovníci, kteří jsou na tento způsob uložení dat na počítači zvyklí, jej považují za nepostradatelné řešení, za páteř podnikových informací, která je desítky roků užívaná ve většině podniků s opakovanou výrobou. Při rozhodování o pořízení SW je však účelné analyzovat, které z úloh umožněných kusovníkovými vazbami ve firmě potřebujeme a nejdou-li zajistit racionálněji. Načítání počtu vyráběných položek výrobku je řešitelné bez větších problémů i ručně. Řízení výroby potřebuje okamžité operativní zásahy vzhledem ke krátkým průběžným dobám. Určující jsou absence pracovníků, poruchy výrobních zařízení, momentální nedostatek materiálu, nářadí, měřidel, změny termínů a další vlivy, na jejichž zapsání do počítače pro přepočítání plánu není čas. I nejdokonalejší programy pro řízení výroby nerespektují výhodnost skupinové výroby, dovednosti jednotlivých výrobních pracovníků, ani detailní vlastnosti výrobních pracovišť. Řízení výroby se proto zajišťuje převážně operativně, ručně. Pro tyto podmínky jsme vypracovali pomůcku - program SLEDZAK. Jako nejvýhodnější řešení se ukazuje sestavit pro každý výrobek i zakázku na počítači seznam jeho položek (rozpisku). Pro další provedení výrobku původní seznam překopírujeme pod identifikátor dalšího provedení a provedeme v něm jen příslušné změny. Toto řešení nepotřebuje konstrukční a jiné změny, které jsou nejsložitějším problémem zpracování dat. Je použito v programech LADY- KALK i v programu PONOR. 4. Výrobní postupy, výrobní průvodky Konstrukce zakázkově (kusově) vyráběných výrobků jsou kresleny převážně v sestavných výkresech, ze kterých vyplývá potřeba vzájemného slícování, svrtání, svaření, neboli společná výroba různých součástí. Programy pro přípravu výroby vznikly pro sériové výroby součástí na sklad (každá součást je vyměnitelná), ve kterých co konstruktérem určená součást, to vlastní shodně označený výrobní postup předepisující výrobu této jediné součásti. Toto řešení se neustále aplikuje i pro zakázkové výroby, které potřebují různé výrobní postupy. Například postup jediný souhrnný pro celý výrobek skupinový pro společnou výrobu položek podobných způsobem výroby (minimalizace nákladů) skupinový pro společnou výrobu vzájemně lícovaných součástí (nutné pro řízení výroby) pouze "technologický" (předmontáž, demontáž, cejchování, povrchové úpravy, ověřování, expedice). Výroba vše vyrobí při jakkoli vypracovaných postupech (což je zavádějící), ale při různé spotřebě výrobních nákladů. Výroba velkých celků probíhá technologicky. Základní kostra se již vyrábí, přestože celý projekt není dosud konstrukčně dokončený. Například pro výrobu potrubí, která prostupují celým zařízením,
je nutné vyrobit řadu různých přírub, prostupů, redukcí, těsnění, a výrobu každé takové "ekonomicky drobné" součásti je iracionální vyrábět dle vlastního výrobního postupu. Pro celé potrubí je výhodné vypracovat společný (souhrnný) výrobní postup, který předepisuje společnou výrobu všech součástí (skupina podobných, výroba je levnější). Tradiční uložení dat na počítač "co vyráběná součást, to vlastní výrobní postup je nevýhodné. Data na počítač potřebujeme uložit pro potřeby výroby: Postupy pro výrobu jediné položky kombinovat v rámci výrobku s postupy skupinovými i dalšími, které mohou předepisovat nejrůznější technologické a kontrolní činnosti. Uvedené řešení je zajištěno ve všech našich programech. V běžných programech i informačních systémech není zajištěna podpora pro racionální vypracování technologických postupů, přestože jejich úroveň výrazně ovlivňuje výrobní náklady. Jedinou pomůckou, která je obvykle k dispozici, je možnost vyhledání (podle zvolených kritérií i podle konstrukčního náčrtu) podobné dříve vyráběné položky a přejmout jejích postup. Pro zakázkové výroby je tato metoda využitelná pouze omezeně pro malé procento typických opakovaně vyráběných položek a je téměř nepoužitelná při změně výrobního programu: Do podniku se neustále nakupují nové stroje, nářadí, pomůcky, doplňují se přípravky, technologie se soustavně modernizuje, ale do dříve zpracovaných postupů se změny nepromítají. Zvolení kritérií a výběr vhodného podobného postupu je velmi subjektivní. Konstrukční hlediska nejsou vhodná, nezajišťují podobnost technologickou. Výběr podle technologických kritérií vyžaduje znát technologické parametry nové položky, které však paradoxně teprve hledáme. Zadáním pouze hrubých kritérií se vybere větší počet položek, ze kterých optimální použitelný postup musí vybrat technolog na základě svých subjektivních zkušeností a znalostí. V přípravě zakázkových výrob, kdy je potřeba zpracovávat velký počet postupů v časové tísni, je tento způsob příliš pracný. V programech LADY můžete použít pro vypracování výrobních postupů metodu RTP. Je to metoda, která nutí podnikové technology stanovit technologická pravidla, jejichž následné užívání standardizuje způsob výroby (zajišťuje jednotnost podobných postupů), omezuje nevhodná řešení, snižuje výrobní náklady, zvyšuje jakost výroby a výrazně snižuje pracnost vypracování nových výrobních postupů (sestavuje a ukládá je počítač). 5. Kalkulace výrobních nákladů Pro rozhodování, co a jak máme vyrábět a za kolik prodávat, potřebujeme znát veškeré náklady potřebné na zajištění každé zakázky. Výrobní náklady na konkrétní výrobek nebo zakázku rozdělujeme na náklady přímé (obvykle jen cena materiálů a výrobní mzdy) a náklady nepřímé (ostatní) vyjádřené obvykle formou režijní přirážky k výrobním mzdám. Přímé náklady, problémy Přímé náklady obvykle zjišťujeme před zahájením výroby (normativní, plánované) a skutečné (ceny vydaných materiálů a ve výrobě odpracované mzdy). Související problémy: Normativy a jiné nástroje pro výpočet potřebných výrobních hodin a z nich odvozených mezd jsou převážně jen pomůckami, z nichž každý kalkulant vypočte jinou hodnotu. Předpoklad, že strojní časy jsou spolehlivé (dodržování předepsaných řezných podmínek), obvykle neplatí. Řemeslník při obrábění sleduje tuhost stroje, obrobku, upínačů obrobku a nástrojů, tvar třísky, hluk, obrábění může různě optimalizovat. Platí to i o programech pro NC stroje. Normovaný čas na obsluhu operace je plnitelný v širokém rozptylu. Předpoklad, že výroba každého kusu po seřízení operace trvá stejně dlouho, je převážně mylný. S narůstajícím počtem kusů ve výrobní dávce klesá počet měření, nastavování třísek, pohledů na výkres, řemeslník volí pro daný počet kusů odpovídající seřízení operace.
Informace z dílny kolik času se na provedení operace spotřebovalo jsou zkreslené, až nepoužitelné. Pracovníci "zapisují" počet hodin na operaci v závislosti na normě, na dostatku práce, případně takový čas, který mohou při kontrole obhájit. Popsané problémy vyřeší spolehlivé normativy pro výpočty výrobní pracnosti (norem spotřeby času), ze kterých každému kalkulantovi vyjde z předepsaných jednoznačných vstupních dat shodný výsledek. Pro takto spolehlivě vypočtenou měrnou hodnotu můžeme bez obav užívat spolehlivé statisticky zjištěné opravné koeficienty. Na tomto principu pracují všechny normativy zpracované v PO-NOR-CE. Jejich stručný přehled uvádíme v bodě 6. Nepřímé náklady, problémy Hlavním parametrem pro určení nepřímých nákladů výrobku bývají výrobní mzdy, jejichž rozdílnosti mezi plánem (normou) a skutečností, ke kterým dojde vždy, ještě násobíme formou neúměrně vysoké režijní přirážky. Náklady na přípravu výroby (obchodní jednání, konstrukce, zásobování, technologie, nářadí) jsou závislé na počtu kusů výrobku po celou jeho životnost. Čím více kusů výrobku se bude vyrábět, tím nižší budou náklady připadající na jeden kus. Čím více kusů výrobku bude ve výrobní dávce (počet současně vyráběných kusů), tím nižší budou náklady na zajištění, řízení a obsluhu výroby připadající na jeden kus. Nevýrobní náklady nejsou násobkem výrobních mezd, ale režijní přirážky je tak vyjadřují. Správným řešením je výrobek a zakázku popsat (charakterizovat) jednoznačnými vstupními daty a vypracovat "normativy pracnosti technicko-hospodářských činností". Ti pracovníci, kteří se denně výrobními zakázkami zabývají (obchodník, konstruktér, zásobovač, technolog, mistr, kontrolor a další), spotřebu času na popsanou (charakterizovanou) zakázku odhadnou velmi přesně. Tyto odhady můžeme zpracovat formou normativů, a teprve následně vše ověřovat pomocí účetních hodnot. Nutné je opustit tradiční zvyklost přiřazovat nepřímé náklady k jednotlivým zakázkám (vypracovat normativ) jen z hodnot zpracovávaných v účetnictví. Účetní kalkulace nejsou pro tyto potřeby určeny. Sledují jednotlivé druhy nepřímých nákladů za celou firmu, nikoliv po zakázkách. Účelné je vypracovat kalkulace mimoúčetní, pro tyto potřeby určené, pomocí kterých náklady zjistíme přesněji. Má je provádět obchodník přijímající zakázky, nebo příprava výroby před zahájením výroby. Je v zájmu firmy, aby program pro takové kalkulace vypracovali ekonomové ve spolupráci s obchodníky a techniky. Příkladem je program KgCeny. V programu jsou normativy pro určení hodin práce na přípravu výroby a na zajištění výrobní dávky. Program je určený hlavně pro rychlou kalkulaci nabídek k výrobě, způsob vyjádření nevýrobních nákladů je však obecný. Součástí programu jsou také samostatné normativy pro výpočty: nákladů (ceny) na jednu hodinu práce pracovníka nákladů (ceny) na jednu hodinu práce konkrétního stroje (zařízení), které můžete využít při různých kalkulacích a ekonomických rozvahách. 6. Výpočet výrobní pracnosti Pro výpočty výrobních pracností jsme vypracovali několik typů normativů. Všechny pracují na principu spolehlivosti, výsledkem jsou "měrné" hodnoty, které můžeme bez obav násobit zjištěnými (spolehlivými, statisticky vypočtenými) koeficienty. Metoda LADY Obsahuje výpočet norem TBC (příprava operace) a TAC (čas za kus) pro jednotlivé výrobní operace a kumulované výpočty pro kalkulace svařenců. Seznam zajištěných výpočtů i popis metody je uveden v popisu programů. Při koncipivání metody jsme vycházeli z poznatků a potřeb zakázkových výrob a zvolili zásady: Počet vstupních dat (hodnot zadávaných z klávesnice) minimalizovat. Hodnoty vstupních dat musí být objektivní, jednoznačné, rychle a jednoduše zjistitelné
Určení sériovosti výroby nahradit vstupním údajem Počet kusů ve výrobní dávce a vypracovat matematické funkce, které výpočtené časy automaticky upraví. Pro vyjádření různých technicko-organizačních podmínek (specializace pracovišť, pracovníků a dalších podnikových vlivů) zavést opravný koeficient, který si může uživatel nastavit (normy naladit) pro své konkrétní pomínky. Metoda LADY je zajištěna ve všech programech LADY, v programu NormsW a PONOR. Kilogramová pracnost hutního polotovaru a pracnost montáže nakupovaného výrobku V programu LADY-KALK jsou v seznamu nakupovaných položek (ceníku) u každé položky hutního materiálu uloženy normy TBC a TAC za jeden kilogram tohoto polotovaru (tyče, plechu). Vzorce pro tyto výpočty jsou k dispozici. Čím je jeden metr tyče, nebo metr čtverečný plechu hmotnější (tlustší), tím je norma za kg nižší. Program ze zadaných rozměrů součásti vypočte množství i cenu materiálu a normy TBC a TAC. Pro výpočet nepotřebujeme výrobní operace (ani postupy), stačí informace o součástech: Polotovar, obrysové rozměry, počet kusů. Pracnost montáže motorů, ložisek, šroubů a jiných výrobků si uživatel do seznamu nakupovaných položek může zapsat (v podniku se obvykle podobné normativy užívají). Jsou-li uvedená data o vyráběných součástech a nakupovaných položkách k dispozici, program vypočte celkovou pracnost výrobku a ceny materiálů automaticky. Opravný koeficient se užívá jediný pro pracnost celého výrobku (statisticky nebo jinak zjištěný z minulé produkce). Měrná pracnost v programu KgCeny V programu je normativ, který počítá měrnou výrobní pracnost celého výrobku (zakázky) z jeho jednoduchého popisu. Z popisu sestavuje také třídící označení (určuje skupiny podobných výrobků). Při nové kalkulaci prohledává v seznamu dříve provedených kalkulací výrobky (zakázky) se shodným třídícím označením a průměr jejich opravných koeficientů na měrnou pracnost do nové kalkulace přejímá (nabízí). 7. Odměňování výrobních pracovníků Stále více firem používá nebo chce zavést úkolový systém odměňování, protože při pevných mzdách (ve světě nejběžnější řešení) se výkon dílny snížil. Výrobní pracovníci jsou povinni vykázat, kolik hodin pracovali na které zakázce, součásti, operaci, a za plnění norem bývají prémiováni. Někteří zaměstnavatelé užívají jednoduchý úkolový systém: "Kolik si vyděláš, tolik dostaneš". Zkušení a průbojní výrobní pracovníci to vítají, jsou tím podnikateli v rámci firmy: Přijmou zakázku za danou mzdu a je jejich záležitostí, za jak dlouho úkol splní a kolik si vydělají. Úkolový systém odměňování má nevýhody: Plnitelnost norem se pohybuje v širokém rozptylu od 80 do 160%, přestože tyto krajní hodnoty pracovníci nevykazují. Vždy existují "práce lepší a horší" a zavedení pracovníci vykonávají jen "práce lepší". Cílem pracovníků je co nejvíce vydělat, nikoliv plnit potřeby firmy. Někteří mistři dílen s úkolovým odměňováním označili jako nejstresovější záležitost rozdělování úkolů jednotlivým pracovním týmům a pracovníkům. Potřebná dělná spolupráce všech zaměstnanců firmy nemůže vzniknout. "Zavedení" pracovníci neprozrazují své zkušenosti ostatním, je to jejich Know-How. Vysoké mzdy jsou umožněny také kvalitou stroje, příslušenství, nářadí a užíváním neevidovaných dílenských pomůcek. Neboli zařízeními zaplacenými zaměstnavatelem, která nebývají k dispozici ostatním. Nové, zvláště mladé pracovníky firma nemůže získat, neboť slušný výdělek by dosáhli až po několika měsících. Během zkušební doby odejdou.
Ti nejlepší ve firmě dlouhodobě zaměstnaní pracovníci potřební pro technicky náročná řešení bývají starší a pomalejší. Vedení firmy jim mzdu "nějak" dorovnává, což bývá oprávněně? kritizováno ostatními. Úkolový systém vyžaduje řadu časově náročných technicko administrativních činností souvisejících se záznamy, tisky, sledováním a výpočty normovaných i odpracovaných hodin. Nevýrobní (režijní) náklady na zajištění úkolového systému mohou být vyšší, než stimulací výroby dosažené snížení nákladů přímých (výrobních). Se zaměstnáním pracovníka vznikají firmě (fixní) náklady, které téměř nezávisí na jeho výkonu. Pojištění, dovolené, svátky, podnikové vybavení a služby stojí přibližně 70 Kč na hodinu bez ohleduna to, jak pracovník pracuje. Potřebujeme, aby "pořádně" pracovali všichni, aby zkušení pracovníci předávali své znalosti a pomůcky ostatním, aby spolupracovali. Musí k tomu být stimulováni. Jejich měsíční příjem má být závislý na výkonu celé dílny. Liknaví pracovníci začnou v takových podmínkách pracovat pořádně nebo odejdou. Je vžitý názor, že výrobní náklady závisejí především na výkonu výrobních pracovníků. Důležitější je však úroveň práce TH pracovníků: Specializace jen na určité technologie, srozumitelnost výkresů, příprava výroby, skupinová výroba, vhodnost užívaných strojů, nářadí, měřidel, pomůcek, využití kapacit lidí i strojů, nepřetržitý provoz na drahých zařízeních, co se zadá do kooperace - to je práce TH pracovníků, která výrobní náklady ovlivňuje výrazněji. Odměňování změřeného výkonu by mělo být "celofiremní", od vedoucích pracovníků až po uklízeče. Potřebná jednoduchá a účinná řešení jsou možná jen při existenci spolehlivých normativů, z nich vypočtených a správně využitých výsledků. Normativní hodnoty zjistíme rychle před zahájením výroby a nemusíme ztrácet kapacity výrobních a TH pracovníků soustavným sledováním dat o tisícovkách "skutečných" hodnot různých podrobností (obvykle zkreslených, nespolehlivých). Nejjednodušší v praxi vyzkoušenou stimulací dílny je "zavalit ji prací", soustavně obcházet pracoviště s pokyny co spěchá více, a stimulovat pracovníky měsíční prémií odvozenou od dosaženého výkonu celé dílny Pokud Vás zde některá uvedená téma, názory a návrhy na řešení zaujaly, vyžádejte si u nás příručku PO-NOR-KA strojařům. Obsahuje podrobnější popis jednotlivých problematik včetně vysvětlujících příkladů, popisy jednotlivých nabízených programů i doporučení k výběru vhodného programu pro Vaše podmínky. Je výsledkem našich dlouholetých zkušeností získaných přímo v praxi i při spolupráci s desítkami strojírenských firem. Příručku Vám zašleme zdarma poštou, objednat můžete e-mailem, telefonicky, faxem.