Mezi lety 1900 až 2005 postihlo Sýrii šest významných období sucha, kdy počet zimních srážek nedosáhl ani třetiny průměrného stavu. Zatím poslední období sucha, sedmé, panovalo v letech 2006 až 2010, celé čtyři roky. A tato anomálie uvedla do pohybu proces, jehož konec a důsledky lze těžko předvídat. Rozsah a četnost výskytu sucha jsou příliš velké, než aby je bylo možné vysvětlit jen přirozenými výkyvy počasí, citoval počátkem srpna Bulletin of the Atomic Scientists Martina Hoerlinga z americké Národní oceánografické a atmosférické správy. Není to povzbudivá zpráva pro region, který se už beztak potýká s nedostatkem vody, neboť lze předpokládat, že variabilita přírody sama o sobě klima regionu k normálu vrátit nedokáže. Sucho ze zemědělských oblastí severovýchodní Sýrie na okraje měst na jihu země podle odhadů vyhnalo kolem půl druhého milionu lidí. Odhalilo přitom míru letitého zanedbávání zemědělského systému i absenci environmentální politiky, zatímco vláda bez jakýchkoli alternativních plánů jen přihlížela, jak sucho mění mapu země. Obyvatelé venkova zase pocítili, jaký dopad na jejich životy má mezinárodními finančními institucemi vnucené snížení státních dotací, omezování investic nebo dekády korupce elit. Vynucená migrace do měst tak jen prohloubila existující sociální i regionální rozdíly. Velká centra, například Damašek nebo Aleppo, tento lidský příval absorbovala snáz, ta menší ale začala trpět nefunkční infrastrukturou o to víc. Nejspíš i proto byla právě provinční města jako Dir á, Idlíb, Homs nebo Hamá prvními bojišti vzpoury. Lidové revolty v Tunisku a Egyptě totiž chudým Syřanům jen ukázaly, že nespravedlnosti se lze postavit. Dekády špatné zemědělské politiky v kombinaci s dlouhým suchem se nyní pro režim Bašára Asada proměnily v noční můru a boj o přežití, přičemž zároveň uvedly do pohybu globální i regionální síly a procesy, jejichž dopady lze v politickém a mediálním šumu jen těžko dohlédnout. Věrný nepřítel Izraele V rozporu s tím, jak je Sýrie popisována v západních mainstreamových médiích, je to letitý, multietnický a nábožensky tolerantní sekulární stát, jehož prezident Bašár Asad je alávitský muslim, který si vzal za ženu sunnitskou muslimku, připomíná William Engdahl, expert na geopolitiku ropy. Alávité jsou odnoží šíitského islámu, nenutí ženy zahalovat si vlasy a žijí podle liberálních sunnitských standardů, přinejmenším ve srovnání s fundamentalistickými státy typu Saúdské Arábie, kde ženy nesmějí mít ani řidičský průkaz. Syrské obyvatelstvo jako takové je 1 / 6
směsicí alávitů, drúzů, Kurdů, sunnitů a arménských ortodoxních křesťanů. Pokud by měl menšinový Asadův režim padnout, analytici se shodují, že se dominantní politickou silou stane (oproti Egyptu radikálnější) sunnitské Muslimské bratrstvo, což zcela jistě neuvítají v Tel Avivu stejně jako v Rusku nebo Číně. Lze předpokládat, že s pádem menšinového alávitského Asadova režimu se země promění v krvavou lázeň, proti níž budou dosavadní počty obětí zanedbatelné. Pád režimu povede k masovému vraždění alávitů, šíitů, křesťanů, Kurdů i drúzů. Mohlo by se týkat až pětiny z 20 milionů obyvatel země, shrnuje odhady expertů Engdahl. Mělo by to být námětem k zamyšlení pro všechny na Západě, kdo zaslepeně podporují pochybnou syrskou opozici. Konflikt by se přitom neproměnil jen ve vnitro-státní masakr libyjského typu, ale přelil by se přes hranici do Turecka. Pobřežní oblasti Sýrie totiž obývá značný počet alávitů, kteří žijí také v přilehlých tureckých provinciích Hataj a Antakíja. Z nástupu Muslimského bratrstva k moci v Damašku nemůže mít radost ani sousední Izrael. Právě o tom v Tel Avivu s premiérem Netanjahuem koncem června jednal ruský prezident Putin. Příliš podrobností z jejich rozhovorů na veřejnost neproniklo, nicméně je jasné, že Putin tlumočil Izraeli názor, podle něhož zničená, dezorientovaná a zlomená Sýrie Izraeli nepomůže, konstatuje Engdahl. Jak totiž připomíná saúdská televize Al Arabíja, bez ohledu na slovní nepřátelství mezi oběma zeměmi je Sýrie v rámci geopolitiky Blízkého východu vnímána jako základní prvek izraelské bezpečnosti. Sýrie je zároveň prodlouženou rukou Íránu v arabském světě. S touto kontradikcí pak Izrael i Írán soudí, že jim Asadův režim oběma poskytuje politické záruky bezpečnosti. Izrael měl bezmála čtyři dekády vztahů se svým syrským arcinepřítelem vždy pevně v rukou. Nelze tvrdit, že by byl syrský režim rovnou spojencem Izraele, jak dnes prohlašují někteří Arabové, ale faktem je, že Damašek vždy znal meze své moci i rizika, která byla ve hře a to bylo pro Izrael rozhodující. Asadův režim proto doufá, že ho Izrael v boji proti rebelům podpoří, přičemž varuje, že pokud padne, bude následovat vzestup skupin nepřátelských vůči Izraeli a rovnováha mezi regionálními mocnostmi se zhroutí. Tato rovnováha přitom platila od smlouvy mezi Izraelem a Sýrií z roku 1974. Od té doby nebyla na Izrael z Golanských výšin vypálena jediná kulka. Damašek proslul svou antiizraelskou propagandou a určitou podporou ozbrojeným skupinám v Libanonu. Lze ale tvrdit, že svou podporou libanonským a palestinským milicím je Sýrie zároveň v rámci složité politické hry na Blízkém východě kontrolovala. V každém případě platí, že Sýrie byla jedním z hlavních hráčů, kteří udržovali status quo tak, jak jsme ho dosud znali a to nyní pomalu končí, uvádí analýza Al Arabíji. Přerušením vazeb Damašku na libanonské šíitské hnutí Hizballáh lze považovat za prohru Íránu a strategické vítězství Izraele, nicméně postavení Izraele se tím ve skutečnosti nijak nezlepší. Muslimské bratrstvo v Egyptě vystřídalo Husního Mubaraka, který udržoval klid na Sinaji a držel na uzdě palestinský Hamás, připomíná americký komentátor Patrick J. Buchanan. Nový egyptský prezident Muhammad Mursí nedávno v Káhiře přijal lídra Hamásu Chálida Mišála. Sinaj se stává zemí nikoho, přes niž se do Izraele dostávají teroristé i uprchlíci z Afriky. Na východě Izrael nemá skutečný mír s Palestinci a jordánský trůn nebyl snad nikdy 2 / 6
tak vratký. Na Golanských výšinách se v dohledné době mohou objevit syrské jednotky věrné militantnímu sunnitskému režimu v Damašku. Na severní hranici Izraele sedí Hizballáh. A k tomu navíc už ani Turecko není přátelské jako dřív. Izrael si tuto situaci uvědomuje a vůči režimu v Damašku se ve srovnání se Západem chová konstruktivně. Premiér Netanjahu oznámil, že je připraven k invazi s cílem zabránit, aby se syrské chemické zbraně dostaly do rukou Hizballáhu a dalších radikálních skupin, zatímco izraelské ministerstvo obrany Asada pochválilo, že své chemické zbraně spravuje zodpovědně. Překreslování map Zatímco se pád Bašára Asada zdá být neodvratným, Tony Karon v americkém týdeníku Time poukazuje na určitý paradox povstání trvající už 18 měsíců režim v Damašku nejenže nesvrhlo, ale naopak ho posílilo. Odvolává se přitom na analýzu uznávané International Crisis Group (ICG), podle níž by si měli Asadovi nepřátelé v Sýrii i na mezinárodní scéně uvědomit, co oněch 18 měsíců vlastně přineslo. Nejenže režim přežil teroristické útoky povstalců proti svým vysokým představitelům i popravy lidí, kteří se odmítají přidat na stranu povstání, on se dokázal proměnit v cosi zcela nového ostatně, povstání proti Asadovi je dnes rovněž něčím zcela jiným, než když před 18 měsíci začínalo. Asi tím nejvýznamnějším a přitom nejvíce opomíjeným faktem je, podotýká ICG, co se stalo s režimem. Přežil konflikt, který by normálně z hlediska pouličních bojů v Damašku, Homsu či Aleppu a dalších městech, ztráty pohraničních přechodů do Turecka a Iráku, takřka naprosté ekonomické a diplomatické devastaci nikdo neustál. A co víc, o rok a půl později nová inkarnace režimu stále dokáže rány vracet, což je důležité zjištění. Karon zprávu ICG interpretuje tím, že Asadův režim de facto přestal být vládou státu a proměnil se v jakousi milici zapojenou do brutálního boje o kolektivní přežití, přičemž se opírá o alávitskou komunitu, která vítězství rebelů vnímá jako smrtelnou hrozbu. Mezi mnoha scénáři budoucího vývoje Sýrie dvě varianty převládají: prezident na svůj neodvratný pád zareaguje odchodem do pobřežních oblastí na severozápadě Sýrie, kde se svými alávitskými krajany vytvoří alávitský ministát, zatímco Damašek ovládnou sunnitští fundamentalisté, nebo se Sýrie rovnou rozpadne na několik malých územních entit rozdělených podle etnicity a vyznání vzniknou tak oblasti kurdské, drúzské, alávitské, sunnitské, křesťanské a podobně. V obou případech se ale mohou začít překreslovat politické mapy regionu, vycházející ze Sykes-Picotovy dohody mezi Francií a Británií z roku 1916, ve prospěch těch přirozených. Nejmocnější silou v zemi se stanou sunnité, kteří dnes tvoří 80 procent obyvatelstva. Pád alávitského režimu v Sýrií oslaví sunnité v irácké provincii Anbár hned za hranicemi, kteří vzestupem syrských sunnitů získají mocného spojence ve svých snahách získat zpět území, o něž je po svržení Saddáma Husajna připravili iráčtí šíité. Po četných teroristických útocích, které jen za červenec zabily v Iráku více než 700 lidí, je pravděpodobné, že se tamní větev Al Kajdy pokusí se syrskými posilami zintenzivněním konfliktu rozervat Irák na sunnitskou a šíitskou část. Stále hmatatelněji se navíc jeví i donedávna nepředstavitelný kurdský stát. Na 3 / 6
severovýchodě Sýrie žijí až tři miliony Kurdů, kteří udržují úzké vazby se stále samostatnějším přilehlým iráckým Kurdistánem i s 15 miliony Kurdů v Turecku. Asad v červenci poněkud překvapivě předal kurdské oblasti do správy Kurdské národní radě (KNC), čímž si uvolnil ruce od jednoho problému, který jen přehodil Turecku Ankara Asadův postoj okamžitě označila za provokaci, zdůraznila, že kurdskou autonomii v Sýrii nikdy nepřijme a u hranic dislokovala tankové a raketové baterie. Syrský Kurdistán by se totiž mohl po Kurdistánu iráckém stát dalším bezpečným zázemím pro turecké Kurdy, kteří bojují za autonomii v Turecku. Povýšení kurdských územních práv v Sýrii je očividným důsledkem chaosu vyvolaného občanskou válkou. Samotní Kurdové se snaží nepřiklánět se k žádné z válčících stran a soustřeďují se na upevnění de facto svých území, což může v důsledku vést k odtržení těchto území od dosavadních států a ke vzniku státu kurdského. Zároveň s tím, jak kurdské síly přebírají kontrolu nad městy na severovýchodě Sýrie, Ankara čelí možnosti vzniku autonomní kurdské oblasti, která je volném federativním spojení s přilehlým iráckým Kurdistánem. Pro turecký establishment je to existenciální hrozba: sleduje zárodek kurdského státu, napsal Financial Times. A turecký Hürriyet dodal: Arabové bojují, Kurdové vítězí. Kurdský národní stát, který by vznikl ze Sýrie, Iráku, Turecka a posléze nejspíš i Íránu, má k realitě stále daleko. Pro zmíněné státy by se ale stal důvodem k vyhlášení války. Nicméně, pokud by namísto map politických existovaly mapy přirozené, Kurdistán by na nich už dávno byl. Čínský pohled Západ se svou politikou vůči konfliktu v Sýrii po 18 měsících bojů ocitl před volbou, zda syrské ozbrojené skupiny, z nichž nejméně čtvrtina proklamuje vazby na Al Kajdu, uzná coby de facto představitele moci a bude s nimi spolupracovat, nebo zda proti nim má bojovat. Pokud je uzná a zahájí spolupráci, rázně popře vlastní halasné proklamace, podle nichž je v existenciálním střetu s džihádistickými skupinami, a pokud s nimi začne bojovat, ocitne se s Asadovým režimem ve stejném zákopu. Než se ukáže, jak se Západ nakonec rozhodne, zajímavé jsou i postoje dalších globálních mocností. Čínské vedení si nyní klade otázku, jak špatně syrskou partii rozehrálo. Nebo že by to špatně nebylo? Skutečností přitom je, že řešení, které Čína spolu s Ruskem razí politické urovnání namísto vojenské intervence se utopilo v krvi, konstatuje Peter Lee, hlavní editor specializovaného magazínu China Matters. Čínu i Rusko by nejspíš uspokojilo jemenské řešení krize, v jehož rámci by Asada vystřídal některý z jeho blízkých spolupracovníků, při současném zachování systému. Když ale používáme frázi o událostech, které se v Sýrii vymykají kontrole, je třeba si uvědomit, že i aktuální chaos lze vnímat jako součást vysoké mezinárodní hry. Tím, že Peking a Moskva nepřímo umožňují přežití režimu, tím více roste riziko, že se povstání utrhne ze řetězu, jednotlivé skupiny začnou vedle útoků proti Asadovi bojovat mezi sebou a přispějí tak k ustavení zkrachovalého státu v oblasti, kde dříve bývala Sýrie. 4 / 6
Proto je antiasadovská koalice tak frustrovaná čínskými a ruskými vety v Radě bezpečnosti OSN, jimiž pod záminkou podpory skomírajícím iniciativám OSN odmítají eskalaci sankcí a urychlení pádu režimu. Po nedávném dalším kole odmítnutí sankcí Peking západní kritiku odmítl a stranický deník Žen-min ž -pao v úvodníku napsal: Čína rovněž odmítá, že Rada bezpečnosti OSN otevřeně podporuje jednu ze stran syrského vnitřního konfliktu. Čína trvá na tom, že Syřané by měli o řešení usilovat vlastním politickým urovnáním. To je mez, kterou je třeba udržet, aby bylo Západu znemožněno svrhávat režimy podle libosti. Bašár Asad při potlačování povstání a setrvání u moci odvádí z hlediska Číny dobrou práci, konstatuje Peter Lee. Čím déle bude vládnout, tím víc bude Sýrie otřesená a rozdělená. A tím méně bude pro Západ a jeho spojence v Perském zálivu užitečná jako spojenec v boji proti šíitským režimům v Iráku a Íránu. Americké alibi Zajímavé jsou rovněž postoje Ruska a USA. Západ nás předtím podrazil a nedopustíme, aby se to opakovalo, vysvětlil prý Vladimir Putin zvláštnímu vyslanci OSN Kofimu Annanovi, proč Rusko odmítlo rezoluci, která počítala se sankcemi proti Sýrii a otevírala dveře dalším nespecifikovaným krokům. Podle Columa Lynche z Foreign Policy Obamova administrativa s tímto ruským postojem počítala už od počáteční fáze revolty v Sýrii. Washington nemá velkou chuť v Sýrii vojensky zasáhnout, a tak rozhodně podporuje evropskou a arabskou iniciativu k Asadovu sesazení a přitom veřejně kritizuje Rusko za to, že hájí diktátora. Někteří pozorovatelé poukazují na to, že tato americká strategie na půdě OSN zajišťuje Obamově administrativě vítané diplomatické krytí pro jeho neochotu nechat se zatáhnout do další blízkovýchodní války, zdůrazňuje Lynch. Analytik Střediska pro mezinárodní spolupráci při Newyorské univerzitě Richard Gowan dodává, že snaha vyhnout se vojenskému zásahu v Sýrii byla hlavním cílem Obamovy strategie: Diplomatické střety s Ruskem Američanům umožnily tvářit se tvrdě a aktivně, aniž by přitom byli nuceni ke skutečné vojenské akci. V určitém smyslu je tedy naštvaná diplomacie USA na půdě OSN jen alibi pro vojenskou nečinnost. Lynch nicméně soudí, že celý tento příběh ve skutečnosti započal loni v březnu v Libyi. USA se svými evropskými a arabskými spojenci prosadily rezoluci, která zajistila Severoatlantické alianci mimořádné pravomoci při ochraně libyjských civilistů. Při pohledu na podporu, jakou rezoluci projevily Liga arabských států a Africká unie, nechaly Rusko s Čínou rezoluci projít a hlasování se zdržely. Jakmile ale NATO a některé arabské státy vstoupily přímo do konfliktu a navíc na straně rebelů, reagovali Rusové a další podrážděně. Tento spor pak otrávil ovzduší v Radě bezpečnosti zrovna v době, kdy se Západ pokoušel dosáhnout jednotného postoje vůči násilí v Sýrii. Libye udělala mnoho zlé krve, připustil tehdy ruský velvyslanec při OSN Vitalij Čurkin. Tím nejhorším způsobem, jak v radě dosáhnout svých cílů, je manipulace a klam. Budeme se na všechny další podobné rezoluce dívat ostřeji, protože musíme brát v potaz míru jejich dezinterpretace, cituje Lynch. Otázkou samozřejmě je, do jaké míry byli Rusové a Číňané v Radě bezpečnosti OSN podvedeni. Rezoluci o Libyi podpořit nechtěli a hlasování se jen zdrželi, nejspíš ve snaze 5 / 6
předejít diplomatickým tahanicím, z nichž by vyšli jako ochránci krvavého libyjského režimu. Rusko dnes v syrském konfliktu prostě jako každá jiná země hájí své zájmy. Vnímat ho coby obhájce státní svrchovanosti a bojovníka proti americkým podvodům v OSN by bylo stejně krátkozraké jako považovat Spojené státy za obhájce demokracie. A zájmem Ruska a Číny v geopolitické šachové partii o Sýrii je jejich vlastní přežití v pozici mocností, které mají reálný vliv na vývoj ve světě. 6 / 6