Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta strana 16

www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 1 1 / 2 0 1 1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta strana 16

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 vecom@vecom.cz www.vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 3 Editorial Obsah Na začátku byl Lukáš Lékařka Hana Deáková je matkou sedmnáctiletého mírně retardovaného syna s rysy autismu. Léta se mu snaží zajistit vzdělání mezi jeho vrstevníky v normální škole. A protože její vpravdě sisyfovské snažení nebere konce, rozhodla se nám koncem loňského léta napsat. Její příběh není ojedinělý, pálí mnoho rodin, a tak jsme dopis 21. září 2010 přeposlali jménem nadace k vyjádření ministrovi školství mládeže a tělovýchovy Josefu Dobešovi. Zachoval se jako správný mrtvý brouk. Když odpověď z ministerstva měsíce nepřicházela, rozhodli jsme se zoufalý dopis Hany Deákové zveřejnit. Vyvolal podle očekávání reakci odborníků. Napsal nám ředitel centra Arpida Jiří Jankovský, ředitelka Základní školy Zdeňka Matějčka v Mostě Hana Ajmová a další. Jen ministerstvo stále nic. A tak jsme nabyli dojmu, že na ministerstvu školství je to prostě ve zdech, a rozhodli se uspořádat ve spolupráci se senátorkou Danielou Filipiovou na téma integrace a inkluze kulatý stůl. Jeho průběh, doplněný o zkušenosti ze zahraničí a další příklady z praxe, tvoří hlavní téma tohoto čísla. V Senátu mimo jiné zaznělo, že s integrací dětí mají potíže i učitelé na severu Čech, jinými slovy, že se problémy ani zdaleka netýkají pouze dětí, jako je Lukáš Deák. V ten okamžik dostalo téma zcela jiný rozměr. Ve vládní strategii proti sociálnímu vyloučení se totiž píše, že odstranění segregace na českých školách, což mimo jiné tvrdě kritizují evropské instituce, přijde v příštích třech letech stát až na 18 miliard korun ročně. Vzhledem k tomu, že letošní rozpočet ministerstva školství činí 137 miliard, je nabíledni, jak silně ho to zasáhne. Na druhé straně je jasné, že taková finanční injekce by umožnila snížení počtu dětí ve třídách a spolupráci pedagogů s asistenty. A protože nejde o černobílé téma, na které lze mít jen stěží jednoznačný názor, přinášíme i postřehy Vladimíra Pucholta. Zatímco my jej známe z filmů ze 60. let, jako byly Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky, renomovaný dětský lékař zná praxi v Torontu. A že to ani za velkou louží není jednoduché, se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedl Andrej Halada. Žhavá a nedokončená témata neopouštíme, a proto uvítáme i vaše názory na začleňování dětí s postižením do škol. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek Vydává: Sdružení přátel Konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz), Andrej Halada (e-mail: andrej.halada@muzes.cz), Radek Musílek (e-mail: radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch (e-mail: jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (e-mail: martina.bedrna@muzes.cz, mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Dobré zprávy Curlingový listopad Výzva pro Moravu Džípem do nejhlubšího údolí Den syndromu fragilního X-chromozomu 4 5 Anketa Jsou školy připraveny přijmout všechny žáky s postižením? 6 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením Žádné jednostrannosti! 8 10 Jana Matoušková: Už to možná trochu umíme, ale vždy začínáme znovu 11 13 V zahraničí je to jinak 14 15 Rozhovor Vladimír Pucholt: Rodiče mají mít možnost volby 16 18 Tip na výlet Kam v plískanici? Do muzea 20 21 Historie Od Sparty ke Komenskému 22 23 Názory Vyměňme otázky 24 25 Nové zahraniční technologie Ani bahno či kopec vozík nezastaví 26 27 Poradna Změny příspěvků na auta 29 Auto Moto Fiaty a jejich vysoké střechy 30 31 Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Hledáme senzační seniory 33 na cestách V sajdkáře do světa 34 35 Vaše fotografie Svět kolem nás 36 37 Křížovka Noha v sádře 38 Žádné jednostrannosti! str. 8 Od Sparty ke Komenskému str. 22 Fiaty a jejich vysoké střechy str. 30 V sajdkáře do světa str. 34 Partneři redakce:

4 Dobré zprávy 1. českomoravský den syndromu fragilního X-chromozomu V pražské Fakultní nemocnici Motol se 12. 11. 2011 koná konference věnovaná syndromu fragilního X. V České republice žijí přibližně čtyři tisíce lidí s diagnózou syndromu fragilního X-chromozomu. Po Downově syndromu jde o druhou nejčastější dědičnou příčinu mentální retardace. Přesto o jeho příčinách, projevech i životě lidí zasažených touto vadou není mnoho známo. Choroba byla poprvé popsána v roce 1943 a v roce 1991 byla identifikována její genetická příčina. Cílem konference je rozšířit informace o životě lidí s mentálním postižením způsobeným právě syndromem fragilního X-chromozomu, a to z nejrůznějších stránek: jak z pohledu odborného, tak i z běžného denního života. Pořádající občanské sdružení Fragilní X věří, že vzájemná výměna zkušeností z nejrůznějších oborů přinese všem účastníkům nové poznatky a podněty k jejich práci. Ať již přímo s lidmi majícími syndrom fragilního chromozomu X či s jinými, kteří mohou mít obdobné problémy. Více informací na www.nf-synesis.cz nebo na www.fragilnix.cz. Lidé s mentálním postižením se často začleňují do běžného života. Foto: archiv Curlingový listopad Předposlední měsíc v tomto roce bude doslova ve znamení curlingu vozíčkářů. Český národní tým se 5. 10. 11. 2011 vypraví do finského města Lohja, asi šedesát kilometrů severozápadně od Helsinek. Zde se zúčastní kvalifikačního turnaje o účast na MS 2012 v Jižní Koreji. Postupový klíč je přitom neúprosný, z devíti týmů z Evropy a Asie se mohou radovat jen dva. Náš tým se přitom potká i s týmy Německa a Slovenska, které startují na pražské mezinárodní Lize curlingu vozíčkářů. A právě liga bude hned za týden po kvalifikaci dalším soutěžním kláním. 17. 11. se v Curlingové aréně Roztyly střetne pět českých a tři zahraniční týmy v rámci druhého ligového kola. Od devíti hodin můžete přijít fandit, vstup je volný. Stejně tak tomu bude i v případě 6 th Open Czech Tournament 25. 27. 11. 2011. Do tohoto mezinárodního turnaje se v rámci přípravy před světovým šampionátem zapojí přední reprezentace z Evropy včetně dvou našich družstev. Další informace najdete na facebookových stránkách Czech Wheelchair Curling. Výzva pro Moravu Ve druhé výzvě Blokového grantu Fondu pro nestátní neziskové organizace mohou žádat o finanční podporu neziskové organizace působící v Moravskoslezském, Olomouckém a Zlínském kraji. Uzávěrka je 16. 11. 2011. Celkem bude rozděleno 31 milionů korun, přičemž maximální výše jednoho grantu je 4 625 000 Kč. Seznam podpořených žádostí bude oznámen v únoru 2012. Finanční prostředky nemusí být rozděleny rovnoměrně do jednotlivých regionů; při výběru žádostí bude rozhodující pouze kvalita předkládaných žádostí. Podpora v druhé výzvě Blokového grantu je určena Na eurozámek s euroklíčem. Držitelé průkazů TP, ZTP, ZTP/P, diabetici a onkologicky nemocní si mohou na MěÚ v Mnichově Hradišti vyzvednout euroklíče. Otvírají speciální zámky u toalet a výtahů. Tel. č. odboru sociálních věcí a zdravotnictví: 326 776 700. První vlaštovka v kraji. Ochrannou známku Práce postižených získala jako první v Plzeňském kraji společnost 2P SERVIS, s. r. o., se sídlem v Sušici. Zabývá se výrobou pracovních oděvů, má 77 zaměstnanců a 69 z nich jsou osoby se zdravotním handicapem. Informace: e-mail: info@2pservis.cz, tel. č. 374 802 047, mobil 733 133 146. na posílení kapacit organizace. Například na prostorové a materiálové vybavení, vytváření strategického plánu, posílení marketingového a projektového řízení, zvýšení kvalifikace pracovníků nebo na podporu pub licity poskytovaných služeb. Více informací v kategorii granty, dotace, soutěže na www.nadacepartnerstvi.cz. Kdo je za dveřmi? Zlínští senioři a lidé se zdravotním postižením mohou využívat projekt Řetízek. Městská policie jim zdarma nainstaluje bezpečnostní řetízky na vchodové dveře jako ochranu před nezvanými návštěvníky, dostanou také samolepku s důležitými telefonními čísly a informacemi, jak se v krizových situacích chovat. Kontakt tel. č.: 577 630 500. Město svým občanům. Zastupitelé Opavy schválili na rok 2011 částku převyšující jedenáct milionů korun jako dotace na 47 projektů dvaadvaceti organizací, jež poskytují různé druhy zdravotní a sociální péče. Curlingová reprezentace vozíčkářů absolvuje v listopadu důležité turnaje. Foto: archiv Výlety pro všechny. Publikaci s tipy na zajímavé cíle v Moravskoslezském kraji pro osoby se zdravotním postižením, seniory a rodiče s malými dětmi připravují autoři projektu Cestovní ruch bez bariér. Kontakt: e-mail: info@klacr.cz, tel.: 595 691 265, mobil: 777 990 061. Výhodná nabídka. Společnost AAA AUTO poskytuje osobám se zdravotním postižením v rámci programu AAA AUTO mobilita možnost zakoupit vůz za výhodných podmínek. Případné úpravy zajistí podle individuálních potřeb klienta specializované partnerské firmy. (nouz)

časopis pro ty, kteří se nevzdávají 5 Z redakční pošty Džípem do nejhlubšího údolí Zájemci o cestování do exotických krajů na vozíku se mají možnost připojit k plánované expedici do Nepálu 17. 31. 3. 2012. Čtrnáctidenní akce s terénními vozy zavede účastníky přímo do nitra nepálského Himálaje, na úpatí osmitisícovek Annapúrny a Dhaulágirí. Za pomoci džípů projede výprava vesničky i významné chrámy údolí řeky Kalí Gandakí a pozná starobylou kulturou káthmándského údolí. Další informace a přihlášky na www.mcoutdoorsagency.cz. D obrý den, četl jsem se zájmem Váš článek o taxislužbě pro vozíčkáře (9/2011). Domnívám se, že by to mohlo být zajímavé, pokud by i řidiči byli sami vozíčkáři nebo nějak jinak handicapované osoby. Pokud by se takoví zájemci našli, rád jim zkusím dohodnout práci u AAA taxi. Tím bychom mohli pokrýt službu, po které voláte ve svém článku. Museli by ovšem akceptovat taxikářské podmínky, především vlastní vůz (v tomto případě speciálně upravený). Rád iniciuji i jednání s městem o případné dotaci pro takovou službu. Zájemci nechť se mi prosím ozvou. Radek Kriegler, Praha (Dopis byl redakčně krácen a upraven) tině Potomové, která měla náš podúčet na starosti a vždy nám ochotně sdělovala potřebné informace. Dále patří velké díky otci Dismasi Tomaštíkovi, který tolik šířil náš list, a panu Doc. JUDr. Pavlu Svobodovi, který umístil zprávu na facebook. Díky patří i kolektivu lékařů Fakultní nemocnice Olomouc, kteří uspořádali sbírku, a samozřejmě Vám všem neznámým dárcům, kteří jste nám tolik pomohli. Také nemohu opomenout autosalon Auto-Hlaváček Olomouc, který jediný nám vyšel velmi vstříc a poskytl nadstandardní slevu. Automobil nám byl předán 28. 6. 2011 a následně hned přestavěn. Tímto Vám všem zúčastněným moc děkujeme a vážíme si, že jsme Vám nebyli lhostejní. Jan Benda, Olomouc (Dopis byl redakčně krácen a upraven, jeho celé znění najdete na www.muzes.cz) Vážený pane Krieglere, díky za vaši nabíd ku. Těší mě, že naše články působí takto podnětně. Zájemcům o pomoc při zpro středkování rád předám kontakt na vás. Osobně jsem poněkud skeptický, zda by vozíčkář byl vhodným řidičem taxi pro vozíčkáře, ovšem iniciativu jako takovou velmi vítám. I jako redakce se pokusíme být nápomocni a další vývoj budeme sledovat, případně přinášet nové informace. Radek Musílek Vážený pane Bendo, s potěšením zveřejňuje me vaše poděkování a zároveň gratulujeme ke šťastnému konci celé peripetie. Věříme, že nový, speciálně upravený automobil slouží ke spokojenosti vaší dcery i vás sa motných. Přejeme hodně šťastných kilome trů a zároveň se připojujeme k poděkování všem lidem, kterým není lhostejná nelehká situace druhých a projeví ochotu pomoci. Vaše redakce V Nepál láká cestovatele především svojí exotikou. Foto: archiv Uzávěrka žádostí o DMS Nové projektové žádosti neziskových organizací o zřízení DMS mají termín odevzdání 16. 11. 2011. Kompletní žádost je nutné dodat v tištěné podobě se všemi přílohami na adresu Fóra dárců Štěpánská 61, Praha 1, a elektronicky na e-mail koordinátorky Jitky Buriánkové: buriankova@donorsforum.cz. K případným dotazům můžete použít telefon 296 325 335. Rada DMS zasedne k letošnímu poslednímu čtvrtletnímu setkání 7. 12. O zapojení do služby dárcovských SMS neboli DMS, mohou žádat nestátní neziskové organizace splňující základní kritéria. Jejich výčet i další informace najdete na www.darcovskasms.cz. Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2011 J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Symbol romského neúspěchu Chanov se pomalu mění strana 8 ážení přátelé, vážení dárci, je to již téměř rok, kdy jsme Vás žádali o pomoc při zakoupení automobilu, který měl být dále upraven pro snadnější nakládání naší dcery. Rádi bychom Vás seznámili, jak vše proběhlo. Na jaře tohoto roku byla téměř vybrána potřebná částka. Ovšem firma, která provádí přestavby pro handicapované občany, nám odmítla úpravu vozu Peugeot Partner provést. Přestavbu zamítly i další firmy. Přitom tento vůz nám sama firma původně doporučila (o vozech Peugeot psalo Můžeš v květnu). Po projednání vhodnosti jiných vozů jsme se rozhodli pro Ford Tourneo, který nebyl dražší než původně zamýšlený automobil. Ford Tourneo však přestal splňovat nově zavedenou emisní normu, tudíž nám byl zamítnut příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Jelikož ostatní navrhované vozy byly minimálně o 180 tisíc dražší, a tím pro nás nedostupné, nevěděli jsme, jak dál. Po rozhovoru s paní ředitelkou Konta BARIÉRY Boženou Jirků nám byla dána nová naděje a snažili jsme se dál sehnat potřebné peníze na jiný vůz. Nakonec jsme vybrali za pomoci firmy Invacar, s. r. o., dražší, ale vyhovující Volkswagen Caddy maxi. Dále jste nám posílali tolik potřebné peníze a šířili naši věc mezi lidi. Velké díky patří Nadaci Konta BARIÉRY. Jmenovitě paní MarKoupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2011 J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Symbol romského neúspěchu Chanov se pomalu mění strana 8 D obrý den, zdravím Vás. Jsem vozíčkář Někteří lidé mohou mít svatbu jenom jako myopat Váš dlouholetý odběratel. Obsah časopisu se stále zlepšuje. Nejraději čtu skutečné příběhy lidí, jejich problémy a jak je řešili, protože to může být poučné i pro mne. Potěšila mě nabídka zvýhodněného předplatného na 2 roky, takže bych si jej rád u Vás objednal. Děkuji a přeji hodně úspěchů s Vaším-na ším časopisem Ivan Molitoris, Praha (Dopis byl redakčně krácen a upraven) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 7 8 / 2 0 1 1 J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č strana 38 Vážený pane Molitorisi, děkujeme za vaši chválu i věrnost našemu-vašemu časopi su. Objednávku jsme vyřídili a dvouleté předplatné měsíčníku Můžeš doporučujeme i všem ostatním čtenářům. Vychází totiž na 380 Kč. Kdybyste si stejný počet čísel zakoupili bez předplatného např. na vy braných pobočkách České pošty, zaplatíte o 316 korun víc, což představuje téměř jedno další dvouleté předplatné. Nehledě na pohodlí, se kterým za vámi Můžeš dora zí až domů. Vaše redakce Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

6 anketa / dobré zprávy Mgr. Miroslava Červinková místopředsedkyně o. s. rodičů a přátel dětí s handicapem ORION v Rychnově nad Kněžnou, matka 17letého postiženého syna Řekla bych, že na takovou situaci školy ani připraveny být nemohou. Opravdu nemají učitele-speciální pedagogy, leckde nemají přizpůsobené bezbariérové prostředí, nemají všechny ty pomůcky a další vymoženosti pro děti s handicapem. Nic z toho však není tak důležité jako jejich osobní postoj. Jejich ochota takové dítě přijmout a nad rámec svých povinností se třeba začít vzdělávat, začít shánět materiály a pomůcky včetně financí na ně, zvyknout si na přítomnost další osoby (pedagogického asistenta) ve třídě, učit ostatní děti přijmout takového spolužáka i s jeho handicapem apod. Mgr. Petra Hnátová Zakladatelka o. s. Cesta životem bez bariér, Paběnice u Čáslavi, matka postiženého syna Praxe je následující: asistence je velmi špatně placená a vzhledem k polovičnímu úvazku (Středočeský kraj) je plat malý, těžko se sežene někdo, kdo by to dělal. Syn pak nosí v sešitech chyby Nepřipadá mi integrovaný, ale ve třídě zdravých dětí izolovaný díky neustálé přehnané péči asistentky, která to myslí dobře (byť jí neustále zdůrazňuji, že hodně věcí zvládne sám), děti se odnaučily mu spontánně pomáhat Jsou školy připraveny přijmout všechny žáky s postižením? Mgr. Jaroslav Oberhel ředitel základní školy a mateřské školy Hrubý Jeseník, okres Nymburk Připravenost škol musíme posuzovat minimálně ze dvou hledisek. Pedagogičtí pracovníci i rodiče jsou na integraci připraveni. Problematické je však hledisko materiálního vybavení. Jsme kupříkladu malá vesnická škola, která sídlí v budově z druhé poloviny 19. století, a zde je integrace tělesně postižených zcela nemožná, protože nutné stavební úpravy by stály řádově miliony. Miroslava Stehlíková matka handicapovaného syna, studenta vysoké školy Školy jsou připravené přijmout žáky a studenty s postižením, ale velmi zde záleží na oboustranném přístupu, tj. ze strany školy i rodiny postiženého. Mnohaletá zkušenost s integrací těžce tělesně postiženého syna mezi zdravé vrstevníky je velmi dobrá. Náš největší problém byl ale vždy se zajištěním a zaplacením speciálního asistenčního pedagoga. V minulosti se zajišťoval pomocí náhradní vojenské služby, dále pak záleželo na přístupu ředitele dané školy, který asistenta zajistil, ale peníze jsme sháněli pomocí nadačních fondů a grantů. Na střední škole se situace mírně zlepšila (škola sama požádala magistrát) a Jirka měl stipendium od Konta BARIÉRY. Nyní syn začal studovat na VŠEM a zde, přestože mu škola vychází maximálně vstříc, stále nevíme, jak bude asistent financován. Nedat podvodníkům šanci. Žatecké občanské sdružení Roztančená kolečka spustilo projekt Senioři sobě. V rámci své činnosti informuje seniory a osoby se zdravotním postižením o formách obrany proti podvodníkům. Telefonický kontakt: 974 437 208 nebo 776 281 458. Předvedli své umění. Soutěž barmanů se zdravotním postižením uspořádalo již počtvrté Centrum pro integraci zdravých a postižených Slunečnice ve Zlíně. Porota hodnotila míchané nápoje čtyřiadvaceti klientů chráněných dílen z celé republiky. Kontakt: e-mail: izap@volny.cz, tel. č. 577 434 602, mobil: 605 787 796. Zasloužené ocenění. V Praze se stala Ženou regionu pro rok 2011 Denisa Billá za angažovanost v charitativní pomoci vozíčkářům. Tělocvična v zahradě. Rehabilitační hřiště pro seniory a osoby se zdravotním postižením mají v Holýšově na Domažlicku. Město k tomuto účelu poskytlo nevyužitou zahradu v domě s pečovatelskou službou. Postarají se o ně. Privátní centrum komplexní péče pro válečné veterány vzniká ve Svémyslicích u Prahy. Domluvme se! Kurzy znakového jazyka pro začátečníky i pro pokročilé pořádá Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje. Kontakt na lektora a tlumočníka znakového jazyka Karla Redlicha: tel. č.: 731 653 008. Je bez bariér. Vzdělání žákům se zdravotním postižením umožňuje opět po dokončení oprav základní škola v Nerudově ulici v Říčanech. Zelená sociálním firmám. Společnost Semitam v Havlíčkově Brodě, založená jako sociální firma, poskytne zaměstnání lidem s mentálním postižením, duševně nemocným a propuštěným z věznic a ústavů. Škola nových příležitostí. Terapeutické dílny vznikly v objektu bývalé Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v Nejdku na Karlovarsku. Klienti farní charity se tam budou učit vařit, zvládat různé ruční práce, ale také se seznámí s chovem domácích zvířat. Více na: e-mail:info@charitakv.cz, tel. č.: 353 434 210, mobil: 731 433 033. Moje místo. Tak zní název projektu televize Prima a portálu Prace.cz. V rámci sociální reality show začne od října představovat na obrazovkách lidi, kteří dlouho hledají zaměstnání. Budou mezi nimi také lidé se zdravotním postižením. (nouz)

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč! Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 7 8 / 2 0 1 1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Někteří lidé mohou mít svatbu jenom jako strana 38 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2011 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Symbol romského neúspěchu Chanov se pomalu mění strana 8 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 10/2011 Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč Nebraňme selskému rozumu, říká Václav Havel strana 8 Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč. Soutěž o kartu Handy Card! Kdo prohlásil v rozhovoru pro říjnové vydání Můžeš, že vzdělanost bez morálky či slušnosti není ničím? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

8 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením Žádné jednostrannosti! Už přes rok vedeme na našich stránkách diskusi o vážném problému integraci a inkluzi dětí s postižením do běžných škol. Chyběl v ní však hlas rozhodující ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Nakonec se jej díky senátorkám Daniele Filipiové, Aleně Dernerové a Miluši Horské podařilo sehnat. A tak se v minulých dnech mohl na toto téma uskutečnit Kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu Parlamentu ČR. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Atmosféra v Senátu byla příjemná, ale protože se účastníci většinou dlouho znají, už od začátku bylo jasné, že oba tábory (příznivci rozsáhlé a úplné integrace i příznivci opatrnějšího individuálního přístupu) jsou připraveni k ostré diskusi. A ta začala hned, jak si D. Filipiová vzala zahajovací slovo a bez obalu řekla svůj názor: Já jsem přesvědčena, že lze integrovat každé dítě. I velmi těžce postižený žák může zvládnout běžnou školu, pokud se mu vytvoří specifické podmínky; rodiče by si měli uvědomit, že by dítě měli natvrdo hodit do života. Dítě si musí zvykat na nechráněné prostředí, protože tam si později bude hledat zaměstnání i životní uplatnění. Kategorické stanovisko zkušené političky, které už léta žije na vozíku, nemohlo její kolegyni Alenu Dernerovou, která jako zkušená neuroložka zmíněných dětí vyšetřila tisíce, nechat v klidu: Děti potřebují naprosto specifický přístup, spolupráci rodiny, lékařů, psychologů i sociálních pracovníků. Ty s postižením se často na běžných školách potýkají s velkými problémy, učitelky nezvládají speciální péči, aniž by zanedbávaly ostatní žáky. Mimořádnou péči přece potřebují i děti výjimečně nadané, jinak republika časem ztratí celé vrstvy inteligence. Své negativní stanovisko ke generální a v podstatě administrativní integraci získané dlouhými lety praxe učitelky a ředitelky speciální školy znovu potvrdila i Miluše Horská: Vybrali jsme si tu nejdražší formu integrace, a na ni fakt nemáme. Při integraci velkých skupin žáků jsou a budou potřeba vyrovnávací třídy, speciální péče přece neřeší jen výuku, ale i zajištění zvláštních, třeba hygienických potřeb žáků. Vyjasněme si pojmy Integrace, tedy začleňování dětí s postižením (tělesným, mentálním, ale i sociálním nebo utrpěným jako důsledek vážných nemocí) není v naší zemi nic nového. Tradice speciálního školství je už stoletá, vždyť např. Jedličkův ústav byl založen v r. 1913. Obor speciální pedagogiky na vysokých školách existuje už desítky let a mnozí naši specialisté požívají nebývalou mezinárodní autoritu. Příkladů, kdy dítě nebo mladý člověk s postižením nebo špatným sociálním zázemím dosáhli vysokého vzdělání a vynikající společenské pozice, jsou tisíce a na stránkách Můžeš o nich píšeme v každém čísle. Takže v čem je problém? Možná v pojmu inkluze. Tedy vzdělávání všech na jenom místě, v jednom kolektivu. Podle mezinárodních konvencí, které Česká republika přijala a integrovala do svého právního řádu, musí stát zajistit všem (!) dětem přístup do normálních škol, vytvořit tam podmínky pro jejich optimální rozvoj a téměř zcela uzavřít speciální školy a zařízení. Bohulibý záměr se v posledních letech stal předmětem vášnivých a někdy i srdcervoucích diskusí. Mnozí rodiče požadují integraci svých dětí naprosto bezpodmínečně, jiní se bez ohledu na reálné možnosti svých potomků tváří netečně. Podle nejrůznějších odhadů se tato situace týká více než 130 tisíc dětí. Tedy stejného počtu rodin, stovek škol a tisíců pedagogů. Týká se i státního rozpočtu, protože vytvoření bezbariérového prostředí, zajištění speciálních pomůcek, kvalifikovaného personálu, a hlavně pedagogických asistentů, bez kterých je inkluze nemožná, by přišlo skoro na půl miliardy. Jistě, jde o náklady, které se většinou vrátí v budou-

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 Účastníci a hlavně účastnice reprezentují celou škálu přístupů k integraci a inkluzi. Ovšem také letitou zkušenost se stovkami dětí. Právě o ni by se mělo ministerstvo více opírat. Mnozí rodiče požadují integraci svých dětí naprosto bezpodmínečně, jiní se bez ohledu na reálné možnosti svých potomků tváří netečně. cím životě postižených, ale víme také, jaké priority dnešní vláda má. A vyjasnit si musíme, zda tento problém opravdu společnost bere vážně. Ředitel sekce vzdělávání ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Martin Krejza to řekl jasně: My v současné době nemáme žádnou jasnou představu, jak bychom měli k inkluzivnímu vzdělávání přistoupit. Ministerstvo sice loni na jaře přijalo plán začleňování těchto dětí, ale zatím se uskutečňuje přípravná fáze. Budeme sledovat diskusi, na definitivní řešení je čas do roku 2014. K tomu poznámka z pracovní skupiny, která tento problém řeší a má navrhnout dlouhodobou koncepci, už vystoupilo na 50 expertů. Ministr Josef Dobeš podle nich nevěnuje tomuto tématu dostatek pozornosti. Co říká život? Žádné jednoduché odpovědi nenachází. Ředitelka ZŠ Zdeňka Matějčka v Mostě ví, proč se osvědčují speciální školy. (Viz Můžeš 9/2011.) Lenka Felcmanová z pedagogické fakulty a bývalá členka ministerského týmu s brilancí sobě vlastní vysvětluje odborné i mezinárodní souvislosti a důsledky současného váhaní především příslušného ministerstva. Stejně tak se Ludmila Benešová, sama matka postiženého dítěte ze Svitav, ptá, jestli je jen jedna cesta musela založit středisko sociální péče, aby se jejímu synovi i dalším dětem vůbec dostalo kvalifikované podpory. Jindra Marešová z Amnesty International má jasno Česká republika své mezinárodní závazky neplní. Docent Jankovský z Jihočeské univerzity a společnosti Arpida vystupuje s moudrostí, jakou u něj slýcháme už dlouho: Mnoho věcí není vyjasněných. A pak musí platit postupujme opatrně, jde o osudy dětí. Každé z nich je originál, každé má jiný problém, jiné zázemí a jiné šance. To do jednoduché směrnice nesměstnáme. Potřebujeme jasná pravidla hry, jasnou politiku ministerstva. Dvouhodinovou diskusi do jednoho článku nedostaneme. Druhý den po setkání v Senátu jsme dostali od jednoho z účastníků, ředitele Jedličkova ústavu a škol Jana Pičmana, toto: Raduji se z toho, že všichni účastníci jsou zajedno v cíli zapojit mladé lidi ať znevýhodněné či s postižením do hlavního proudu, tedy připravovat je na normální život v běžné společnosti. Nikdo už dnes

10 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením nechce tyto lidi stavět napořád někam mimo. To je úžasné. Tvrdě pracovat se musí na dohodě, jakými cestami toho dosáhnout. Mně se nezdá, že je jen jedna. Je jich pravděpodobně více. A dokonce se ukazuje, že pro některé je prospěšné někdy jít v různý čas různými cestami. Dítě může být ve školce se všemi ostatními z okolí, pak nastoupit i do spádové školy, pokračovat ale ve střední škole speciální, kde ho lépe připraví na budoucí práci a kde se setká s vrstevníky se stejnými trampotami, podobnými zájmy a výzvami, jako má on. I člověk po těžkém úrazu jde nejdřív do hodně speciálního zařízení, pak ještě zůstane třeba rok v rehabilitačním zařízení mezi lidmi s podobnými problémy, najde si mezi nimi řadu kamarádů, zpevní se fyzicky i psychicky, a teprve potom vyrazí zase mezi tu masu běžných lidí. A jinde si zase naopak berou do speciální péče malé děti ohrožené různými problémy, pracují s nimi, cvičí je, rehabilitují. A když se zdá, že dítě obstojí mezi vrstevníky v běžných školách, pomáhají mu zařadit se. Pochopitelně je co kultivovat, je co doplňovat. Pokládal bych za velkou škodu nějaké fungující cesty nebo prostředky péče či zařízení rušit jen proto, že se jmenují speciální, ústavní apod. A bojím se toho, že diktát peněz nás požene k hloupým řešením. Určitě se dá, byť nemoudře, ušetřit, zrušíme-li speciální školy a speciální zařízení, tedy vše speciální. Sledoval jsem v Praze nárůst počtu dětí se specifickými potřebami. To bylo před třemi čtyřmi lety, kdy město začalo dávat běžným (normálním) školám peníze navíc na integraci, respektive na asistenta ve třídě. Jeden rok žádaly školy 10 milionů, druhý potřebovaly třicet, třetí se vyplatilo už šedesát milionů korun. Pak někdo bouchnul do stolu a začalo se hledat moudřejší řešení. Co se tehdy stalo? Školy, které mohly dostat peníze na asistenta jaksi navíc, mimo normativ, radily rodičům, ať si seženou potvrzení, že jejich dítě je potřebné, přitom integrované, a potřebuje asistenta. Rodiče přemlouvali poradny a poradenští pracovníci pod vlajkou práv dítěte psali doporučení na asistenta z důvodů specifických poruch učení apod. Člověka napadá, že máme jistě mnoho různých (snad) objektivních statistik o počtu dětí s nějakým postižením v tom a tom regionu. Pak lze stanovit, kolik a jak velké speciální zařízení tam má být, a to financovat. Tlak na místa v tom zařízení přirozeně zajistí, že se tam dostanou jen ti potřební, že se speciální (a dražší) péče nebude poskytovat těm, kteří ji nepotřebují K tomuto stanovisku člena naší redakční rady, a hlavně vynikajícího odborníka, nemáme už co dodat. Seznam účastníků kulatého stolu je na www.muzes.cz Tématu se věnujeme i v rubrice Názory na str. 24 a 25 Aktivita senátorek je mezi odborníky dosti ceněná, ale ledy se ještě neprolomily. Jiří Jankovský je odbornou i lidskou autoritou nejen u odborníků, ale zejména u rodičů. Jan Pičman si za svým názorem umí stát. I proti většině. Daniela Filipiová, sama na vozíku, bojuje za postižené s neúnavnou razancí. Jeden rok žádaly školy 10 milionů, druhý potřebovaly třicet, třetí se vyplatilo už šedesát milionů korun. Pak někdo bouchnul do stolu a začalo se hledat moudřejší řešení.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 11 Jana Matoušková: Už to možná trochu umíme, ale vždy začínáme znovu Kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu Parlamentu ČR k otázkám vzdělávání dětí s postižením, ale také se sociálním nebo zdravotním znevýhodněním, přinesl i zkušenost ředitelky základní a mateřské školy v Praze 6 Jany Matouškové. Škola s pověstí vynikajícího vzdělávacího zařízení už postupně přijala na dvacítku žáků, kteří by jinak potřebovali zařízení speciální péče. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Paní ředitelko, proč se přešlo od inte grace k inkluzi? Jakou novou kvalitu tím chceme vyjádřit? Inkluze je vlastně příprava celého společenství žáka, pedagogů, rodiny, celého prostředí na přijetí jakékoli jinakosti. Tím rozumíme nejen děti s různým postižením, ale také z jiné kultury, s jinými osobnostními předpoklady. Určitě nejsme například Pochopení a vstřícnou atmosféru vůči svým kamarádům s postižením pokládají děti za samozřejmost. Důležitá přednost pro celý život ve společnosti, která chce bourat bariéry nejen stavební. výjimka, když k nám chodí děti cizinců, často z exotických zemí. I jich a jejich rodin se inkluze týká. Zkrátka nemluvíme o dosažení nějakého konečného, přesně definovaného stavu, ale o cestě k optimu, které je pochopitelně pro každého žáka trochu jiné. Ale nebojme se, prakticky jde o dobře známé hodnoty aby se všichni k sobě chovali s úctou. V angličtině se hovoří o třech R respekt k druhým i k sobě, a odpovědnost tedy responsibility. To je nejdůležitější pro budoucnost dětí, a možná i příslib lepší společnosti, než máme nyní.

12 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením Ředitelka Jana Matoušková ví, že integrace dětí s postižením nebo jinou nevýhodou je vždycky zvláštní a neopakovatelný proces. Využili jsme blízkosti stacionáře s tím, že část výuky bude u nás a část tam. Shrnu to pro chlapce byly zdravé děti velkým příkladem a soužití s nimi mu moc pomohlo. Už máte na dvacet příkladů úspěšné inkluze. Můžete říci nějakou obecnější zkušenost z této cesty? Máme dokonce už i absolventy, takže jistá zkušenost tu je. Především obrovský posun v myšlení především učitelů, ale i rodičů. První byl chlapec, náš žák, kterého srazilo nedaleko, na Evropské třídě, auto. Měl velmi vážné následky a mohli jsme tvrdit, že naše škola už pro něj není vhodná. Ale uvědomila jsem si, že to se může stát v každé rodině. Pak je tedy naší povinností vytvořit takové podmínky, aby neztratil své školní zázemí. Povedlo se. Do očí vám to nikdo neřekne, ale když přišel první mentálně postižený chlapec, který chodil naproti do stacionáře speciální školy, jeho maminka chtěla, abychom ho vzali k nám. A řekla mi, že ředitel školy v místě jejich bydliště řekl: Tady to (!) my vzdělávat nebudeme. Přijali jsme ho a začali se společně učit, protože také naše zkušenosti byly malé. Napřed jsem ale musela získat povolení ministerstva školství. Také dost komplikovaně. Ale už jsme se rozhodli, i když jsme věděli, že my nemůžeme nabídnout to, co speciální škola. Využili jsme blízkosti stacionáře s tím, že část výuky bude u nás a část tam. Shrnu to pro chlapce byly zdravé děti velkým příkladem a soužití s nimi mu moc pomohlo. A jak to pomohlo vašim pedagogům? Nejprve jsem docela narazila. Měli jsme tu učitelku, speciální pedagožku, takže jsem šla nejdřív za ní. Ona se šla do stacionáře podívat a řekla: Ne. Takové dítě nemohu učit. Možná se bála té tíhy, možná se obávala reakcí dětí nebo rodičů. Jiná kolegyně, o které jsem věděla, že se zabývá mimoškolními aktivitami s postiženými dětmi, mi řekla: já bych si ho vzala do třídy. Snad to byl její několikaletý pobyt v zahraničí, a tedy jistá zkušenost právě s jinakostí, snad její mimořádná empatie, zkrátka zkusila to, a tím vlastně otevřela dveře naší školy integraci. A tady je má první zásadní odpověď na vaši otázku potřebujete mít ve škole alespoň jednoho učitele, který ostatním ukáže cestu. Když ho ve škole nemáte, pak může být tisíc zákonů, ale integraci a inkluzi budete těžko zvládat nebo to bude trvat déle, než se vám podaří učitele přesvědčit; nejobtížnější je totiž zbourat bariéry, které jsou v nás. Naše kolegyně dokázala nejen pomoci dítěti s postižením, ale pomohla i celé škole naučila ostatní děti, že je samozřejmou povinností pomáhat druhým a že každý má svou cenu. Chlapce milovaly i kuchařky. Učitelé chodili suplovat asistenci, když byl asistent nemocný, a učili se tak i od své kolegyně. To všechno u nás postupně změnilo atmosféru, takže dnes už celá škola chápe inkluzi jako zcela normální proces. Co byste tedy dnes řekla rodičům dětí s nejrůznějším postižením? Totéž co předtím že uděláme všechno, abychom jejich dítěti pomohli, ale že neví-

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 13 SLOUPEK Daniely Filipiové me, zda budeme úspěšní, a také že potřebujeme vzájemnou důvěru a spolupráci. Bohužel procesy, o kterých mluvíme, jsou také trochu móda. Někteří rodiče v poslední době tvrdě vyžadují integraci, ale ne vždy je pro dítě možná a dobrá. Tady se musíme spolehnout na radu odborníka a volit pro dítě to, co je pro ně přínosné. To je projev obecnější. Rodiče někdy nechtějí přijmout své dítě se všemi jeho předpoklady i bariérami. Talent je talent, píle se dá natrénovat, ale Nobelovu cenu nemůžeme mít všichni. Tím spíš je asi těžké přijmout, že mám dítě s určitým handicapem, ale jiná možnost, jiná lidská možnost není. Nesouhlasím s názorem, že každé postižené dítě je možné integrovat do běžné třídy. Lze přijmout řadu opatření, vytvořit podmínky, ale pokud takové dítě výrazným způsobem ruší ostatní, pak bohužel těžko může být v běžné třídě. Nemohu pomoci jednomu a poškodit dalších dvacet, i zdravé děti mají právo na klid při školní práci. Měli jsme takového chlapce, a i když i psycholožka přesvědčovala rodiče, že ve speciální škole se mu bude dařit lépe, rodiče tr- info Kdo je Jana Matoušková Absolvovala Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk anglický jazyk. Působila jako vychovatelka v dětském domově, učila i na venkovské škole. Od roku 1982 učila na základní škole v Praze 6 na Červeném Vrchu, kde je od roku 1991 ředitelkou. Škola v Alžírské nabízí všem bez rozdílu 25 (!) různých kroužků a aktivit. Výborná šance i pro děti s postižením. vali na integraci. Měli představu, že chlapec půjde studovat na gymnázium, přestože byl mentálně retardovaný... Takže s trochou nadsázky: školení o integraci a inkluzi by potřebovali spíš rodiče? Při jednom zápisu jsem slyšela od maminky vozíčkáře větu on už měl dávno umřít. Nejprve jsem se vyděsila co to říká? To nemůže být máma! Pak jsem si uvědomila, že já bych se každého dalšího dne bála, ale ona za každý den děkovala. Takže on sám život je nejlepší školení. Tím nezlehčuji potřebu dobrých a kvalifikovaných informací a nutnost neustálého vzdělávání. Naopak. Co ale celý vzdělávací systém opravdu dluží těmto dětem, rodinám a školám? Po mnoha letech této práce si myslím, že školy nemají nechuť, ale strach z mnoha neznámých. A kromě hodně náročné práce všech pedagogů také velké obavy z ekonomické náročnosti. Sama jsem se učila financování těchto aktivit, přestože máme dobrou ekonomku. Leccos jsme získali z grantů magistrátu, leccos z jiných zdrojů. Nebudu unavovat složitými výpočty. Peněz, zejména na asistenty, je opravdu málo, a to nám do loňského roku pražský magistrát přidával ze svého rezervního fondu, protože peníze z ministerstva nestačily. Ne všechny kraje byly takto vstřícné. Ale největším dluhem je žádná nebo chaotická celospolečenská diskuse s konstruktivními a závaznými závěry. Na škole se scházíme pravidelně nad každým z těchto žáků učitel, ředitelka, asistent, speciální pedagog, výchovný poradce, rodiče. A říkáme si otevřeně, co jde dobře a co ne. Prostě i nejlepší pedagog v této těžké situaci nechce a nemůže být osamocený. Protože znám mnoho kolegů, vím, že takovou samotou a nejistotou trpí celé školy. To není cesta dál. Jak si to mohu dovolit? Můžeš se tentokrát zabývá integrací dětí s handicapem do běžných škol. Nedá mi, abych se tomuto tématu nevěnovala i v dnešním sloupku. Závěry a i některé výroky, které v rámci semináře o integraci dětí s handicapem v Senátu padly, se pochopitelně (a je to dobře) dostaly i na veřejnost. Bylo zveřejněno i to, že jsem řekla, že každé dítě je možné integrovat. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Mnohé i ze strany lidí, od kterých bychom to asi neočekávali. Díky mým dlouhodobým zkušenostem mě to však nepřekvapilo. Mé uvedené tvrzení zpochybňovali rodiče handicapovaných dětí, zejména dětí s mentálním znevýhodněním. Jak si jen mohu dovolit říkat takové věci! Vždyť jejich děti budou chudáci, budou středem posměchu svých spolužáků! Jak si jen mohu představovat, že takového člověka někde zaměstnají? Vezmu to postupně. Budeme-li integrovat od předškolního věku, posměch rozhodně nehrozí. Malé děti se v tomto věku seznamují se světem a se vším, co přináší. Kamarád, který podle měřítek nás dospělých bude jinak vypadat, bude se jinak chovat, bude pro malé dítě čímsi zcela přirozeným. Ono to prostě přijme jako nový fakt, se kterým se už na počátku svého života setkalo. Jako cosi, co prostě k životu patří. Samozřejmě si uvědomuji, že děti s velmi těžkým mentálním postižením bude hodně těžké integrovat, ale jsem přesvědčena, že bychom se o to měli pokusit. Troufám si tvrdit, že by to pomohlo oběma stranám jednak takzvaně zdravým, jednak handicapovaným. Problémem jistě bude integrace dětí s velmi těžkým fyzickým postižením. Ale musíme mít na paměti, že tyto děti jsou stejně chytré jako jejich vrstevníci. Je proto potřeba najít technické a lidské prostředky, jak jim v integraci pomoci. Velmi ráda uvádím jako příklad britského teoretického fyzika Stephena Hawkinga. Je to člověk zcela závislý na pomoci druhých a na technických vymoženostech dnešní doby. Přesto si troufám tvrdit, že je plnohodnotným členem vědeckého světa, a dokonce své kolegy mnohdy intelektem vysoce převyšuje. Podobné to je u osob s mentálním handicapem. Chápu, že je to také (nebo zejména) finanční otázka. Také si nepředstavuji, že ji vyřešíme den ze dne. Integraci je třeba pečlivě připravit. Ale už musíme konečně začít! Autorka je senátorka.

14 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením V zahraničí je to jinak Občas se zdá, že slova integrace a speciální školství stojí na opačných stranách barikády. A netřeba napovídat, která strana je v očích většiny ta správná. Přitom by mělo jít o spojence. Občas je slyšet, že na západě má tenhle souboj vítěze. Je to pravda? Text: Radek Musílek Foto: Dana Trsková a archiv Speciální školství existuje i v zemích, k nimž se často obracíme jako ke vzorům. Zastánci absolutní integrace budou tedy asi zklamáni. V každé společnosti se najde určité procento lidí s natolik specifickými potřebami, že jejich stoprocentní začlenění do běžné populace je zcela iluzorní nebo nefunkční. Existují však různé přístupy k řešení takové situace. Nejdál je Norsko Česká republika trochu opožděně pociťuje stejný trend jako západ Evropy. Jak se postupně zpřístupňují další běžné školy, ve speciálních školách ubývá žáků s lehčími typy postižení. Naopak ale přibývá těch s kombinovanými handicapy a těžšími problémy. Občas se někdo vrátí do speciální školy ze své mise mezi zdravé, protože něco nezafungovalo, jak mělo. Speciální pedagožka Dana Trsková z Jedličkova ústavu a škol v Praze má v této oblasti bohaté zkušenosti. Zároveň měla možnost nahlédnout do fungování několika speciálních zařízení v zahraničí. Za asi nejpokročilejší považuje norský model: Navštívila jsem rehabilitační třídu při základní škole Drøbak skole, říká. Jednalo se o běžnou spádovou školu, kam chodily všechny děti z okolí, tedy i ty s postižením. Kdo mohl, chodil do běžné třídy. Pro žáky s těžkými formami postižení fungovala právě tahle rehabilitační třída. Pěkné na tom je, že děti s handicapem mají zachovánu nezbytnou péči, ale zároveň jsou organickou součástí života. Maminka na jedno místo přiveze dcerku na vozíku i chodícího syna. Norský vzdělávací systém vychází žákům se speciálními potřebami velmi vstříc. Zákon už od roku 1976 zaručuje všem žákům právo upravit vzdělávání v rámci běžného školního systému. Hlavní změny přinesly právní předpisy z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Všechny děti a mladé osoby mají právo na třináct let školní docházky, povinných je přitom let deset. Nad naplňováním potřeb žáků se speciálními potřebami bdí regionální informační střediska, ve která se transformovalo několik bývalých zvláštních škol. Těmto střediskům by se u nás asi nejvíc podobaly pedagogicko-psychologické poradny, ovšem v Norsku představují mnohem komplexnější soubor odborníků. Jsou zde nejen pedagogové a psychologové, ale i ergoterapeuti atd. Navíc centra umožňují diagnostické pobyty, jejichž závěry jsou pro žákovu domovskou školu závazné. Dánská zkušenost V jiné severské zemi, v Dánsku, existuje zařízení Geelsgårdskolen. Jedná se převážně o denní vzdělávací zařízení, které má k dispozici jen několik pokojů pro výji- Výuka ve speciálních dánských školách má hravou formu.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 15 SLOUPEK Jiřiny Šiklové Součástí učeben v Dánsku jsou i hračky s postižením. Například medvěd s chodítkem či panenka na vozíku.. Integrace a inkluze jsou přínosem pro všechny mečné potřeby. Zaměření je zde rozděleno do tří úseků podle míry postižení klientů. V prvním úseku odpovídajícím úrovni naší základní až zvláštní školy jsou žáci s těžkým tělesným postižením, ovšem běžně vzdělavatelní. Druhý úsek se úrovní pohybuje mezi dřívější českou zvláštní a pomocnou školou. Třetí úsek pracuje s lidmi na hranici vzdělavatelnosti, kteří mají závažná kombinovaná postižení. Hodně se zde využívá, stejně jako v Norsku, prvků bazální stimulace. Ve třídách připadá na dvě děti jeden asistent, který je ovšem spíš dalším učitelem. Díky tomu mají všichni čas na pestrou přípravu vyučování, říká Dana Trsková a pokračuje: Velmi inspirativní je komunikace s rodiči. Škola i rodina si každodenně předávají zprávy o dění kolem každého žáka. Nejde přitom jen o vzdělávací informace, ale rodiče třeba píší i o rodinném výletě atd. Tohle všechno děti ovlivňuje a samy by to třeba ve škole neřekly. Učitel s tím pak může pěkně pracovat. Po odborné a metodické stránce je české speciální školství s dánským zařízením srovnatelné. Hlavní rozdíl představuje spíš zázemí a vybavení. Důvodem jsou především finance. V České republice známe stejné pomůcky, rovněž využíváme asistenty pedagoga, ale všeho je zatím tak nějak méně. Přesto se zařízení typu Jedličkova ústavu a škol může s dánským protějškem směle měřit. A nejen s ním. Pracovníci i studenti z Jedle měli v posledních letech možnost seznámit se s poměry Zatímco v Dánsku připadli dva žáci na jednoho asistenta, v Británii je poměr sil prakticky vyrovnaný. v podobných zařízeních v různých koutech starého kontinentu. V Belgii, v severoirském Belfastu nebo holandské Werkenrodeschool. S Británií se lze srovnávat Nahlédnutí za hranice zakončeme na Britských ostrovech. Tam leží městečko Alton a vesnička Holybourne se speciálním vzdělávacím zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením Lord Mayor Treloar School and College. Zatímco v Dánsku připadli dva žáci na jednoho asistenta, zde je poměr sil prakticky vyrovnaný. Úroveň starších studentů (College) odpovídá přibližně české střední praktické škole. Ti, kteří zvládají náročnější výuku, dojíždějí do nedaleké běžné školy. Domovské zařízení jim poskytuje potřebné služby i dopravu. Vybavení tříd je opět na vysoké úrovni včetně počítače pro každého studenta. Těch je v každé učebně přibližně šest. Tříčlenný tým specialistů obchází jednotlivé třídy a zjišťuje potřeby jednotlivých mladých lidí. Učitelé úzce spolupracují s vychovateli, kteří zodpovídají za odpolední program. Náplň činností směřuje ke konkrétním reálným cílům, jako je příprava produktů pro trhy. Vzdělávání tak není samoúčelné. Ani po metodické stránce za Británií nijak nekulháme, ale tu neopakovatelnou atmosféru viktoriánské architektury zasazené do venkovské krajiny jižní Anglie tady prostě nemáme, uzavírá Dana Trsková. Minimálně dvě ministerstva České republiky, tedy ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí, mají ve svém programu integraci a inkluzi všech dětí s handicapem. Napřed říkám subjekt, tedy dítě, mladý člověk, a pak teprve to druhotné, to, že má navíc handicap. Osobnost, člověk, je to první; to druhé je jen označení určité skutečnosti, která dnes je, ale zítra již třeba tím handicapem nebude. Nebude proto, že ten člověk bude vykonávat zaměstnání, kde jeho znevýhodnění nevadí, nebo bude mít takovou pomůcku, která jeho handicap vyrovná. Ještě v mém dětství bylo handicapem nošení brýlí nebo leváctví. Děti se povinně přeučovaly na pravou ruku a vysoký počet dioptrií byl handicapem. Některé handicapy, třeba nohu amputovanou po havárce, lze vhodnými prostředky snížit! Poskytne-li je dítěti společnost, třeba zastoupená ministerstvem, pak se dítě může včlenit mezi své vrstevníky, dokončit školu, získat kvalifikaci a pokračovat v životě vlastně skoro jako bez handicapu. Jde o to včas takový handicap rozpoznat, vytvořit poradny, v nichž by se někdo takovému dítěti věnoval, upozornil jeho rodiče a učitele na možnosti pomoci. Sám pojem handicap, přestože je z angličtiny, již dávno zdomácněl. Není to celkové poškození, ale znevýhodnění jedince omezující jeho výkon nebo přijetí očekávaných, předpokládaných sociálních rolí. Je to socio-kulturně ovlivnitelný důsledek postižení, které samo je přímo nezměnitelné. Opravdu, nová noha klukovi nenaroste, ale dáme-li mu takový vozíček, že v něm bude moci alespoň sledovat hry svých kamarádů, házet míčem a chodit, či spíše jezdit za nimi do školy, soutěžit s nimi a porovnávat se ve znalostech, vyniknout třeba ve zpěvu nebo v recitaci, tak jsme my všichni jeho handicap snížili. Kdyby se takovému dítěti neposkytla včas velkorysá pomoc, bude celý život žít někde v ústavu, nešťastné, a pečování o něj bude finančně náročnější než včasně poskytnuté pomůcky. Vím, že lidské štěstí ani spokojenost z dobrého skutku se nedají převádět jen na peníze. Ale něco se dá včas financovat a výše uvedená ministerstva, pokud neposkytnou takovouto pomoc a nenavrhnou opatření, sice dnes něco ušetří, ale zatíží mnohem vyššími výdaji naše potomky. Autorka je socioložka, členka rady Konta BARIÉRY.

16 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením Vladimír Pucholt: Rodiče mají mít možnost volby Má stále ty živé a pronikavé oči, široký úsměv a nezaměnitelnou dikci. Někdejší český herec, se kterým jsme hovořili o medicíně a jeho životě v Kanadě. Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch Od emigrace do Anglie v roce 1967 se věnujete medicíně, dětskému lékařství. Proč jste si vybral právě tuto specializaci? Po ukončení studia musí každý nový lékař pracovat jeden rok v nemocnici. Půl roku v interní medicíně a půl roku na chirurgii. Ze všech oborů medicíny bylo dětské lékařství pro mě to poslední. Lékař je vystaven umírání lidí velmi často a smutek, který tyto události doprovází, je různý. Smrt dítěte ale byla pro mě daleko těžší. Během studia jsem se ovšem setkal se dvěma mimořádnými lékaři, kteří mě ovlivnili v mém rozhodnutí pro pediatrii. První byl pan doktor Lorber. Připomínal mi pana režiséra Krejčíka, výborný dětský lékař, pilný a velmi náročný. Druhý byl pan profesor Illingworth, laskavý a pečlivý doktor. Stal se ze mne tedy dětský lékař a po velkou část života jsem se zabýval intenzivní péčí o předčasně narozené děti. Počátkem osmdesátých let jste odešel do Kanady. Proč právě tam? Dostal jsem nabídku od lékaře, který v Torontu vedl nemocniční oddělení pro předčasně narozené děti. Tehdy tam chyběli mladí lékaři s potřebnou praktickou znalostí neonatální intenzivní péče. Tento lékař pravidelně odjížděl do Evropy do různých univerzitních nemocnic a hledal patřičné lékaře, kteří by mu na jeden rok pomohli vést oddělení. Během toho roku mi bylo nabídnuto místo na delší dobu, ke konci se ale imigrantské podmínky v Kanadě změnily. Mně slíbené místo se muselo nabídnout buď kanadskému lékaři, nebo lékaři, který už měl vyřízen dlouhodobý pobyt. V té chvíli jsme se ocitli v těžké situaci. O místo ve Velké Británii jsem se už neucházel a pozice nabízená v Kanadě najednou neexistovala. Měli jsme také dvě malé děti. Nakonec to dopadlo dobře v severním Ontariu, kde je chronický nedostatek lékařů všeho druhu, potřebovali dětského lékaře se znalostí neonatální péče. Pracoval jsem dva a půl roku v dost odlehlém místě. Tam jsem svůj lékařský trénink z Anglie využil. Během té doby jsem také složil potřebné zkoušky a dostal povolení žít v Kanadě. Pak jsme se vrátili do Toronta. Kanada je považována za jednu z nejpříjemnějších zemí, nedávno se umístila na prvním místě v tabulce poměřující kvalitu života na celém světě. Žije se tam opravdu tak dobře? Pokud jste v nějaké zemi delší dobu, už mnohé aspekty nevnímáte. Záleží také na tom, s čím danou zemi poměřujete. Když do Kanady přijde uprchlík ze země, kde se vraždí, tak pro něj ta země musí vypadat jako ráj. Kanada, ale i ve všechny západní země, se ovšem mění. Je jiná ekonomická situace, firmy, a hlavně velké nadnárodní koncerny vyvážejí práci do zemí, kde je levnější. Lidé ztrácejí práci. V Kanadě byly dříve sestřičky zaměstnány v nemocnicích naplno, se všemi výhodami, ale teď pracují na částečný úvazek, což je ve skutečnosti pořád těch 8 12 hodin, jenže už nemají automatické právo na dovolenou, na pojištění atd. A mnozí lidé, pokud mohou, se vyhýbají placení daní. Tím stát přichází o velice důležitý zdroj peněz na udržování školství, zdravotnictví, infrastruktury. Celé mi to připadá, jako když odpálíte tenisový míč vysoko do vzduchu, on dostoupá na vrchol a pak padá. Ten vrchol máme za sebou. A je otázkou, kam to povede. Když jste do Kanady přišel, byla k přistěhovalcům hodně otevřená? Byla. Já jsem přišel do Toronta v roce 1981. Ti, kteří přišli už v roce 1968, vzpomínali, že v době jejich příchodu to bylo ještě lepší. Kanada má jednu velkou výhodu, a tou je nesmírná rozloha této země. Je tam hodně prostoru pro každého. Toronto je příjemné tím, že je tu přirozená rasová rovnováha. Veliká směs všech barev a národností a žádná nemá převahu. Co vám to setkávání s odlišností dalo? Jestli jsem měl nějaké předsudky, tak jsem se jich do značné míry zbavil. Došel jsem k poznání, že ve všech národnostech a rasách jsou výteční lidé. Ale také potvory. A těch výtečných je samozřejmě méně. Vaši kolegové doktoři byli také z různých zemí? Snad jen jeden lékař v našem oddělení byl rodilý Kanaďan. Dneska je v Torontu víc než polovina lékařů, kteří studovali medicínu v jiných zemích. Všichni ale museli udělat kanadské zkoušky. Soužití mnoha národů ovšem dnes přináší i problémy. Emigrace má hlavně ekonomické důvody, mnozí jen parazitují na bohaté společnosti.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 17 info Vladimír Pucholt na téma začleňování postižených dětí do běžných škol Záleží na tom, o jaké postižení se jedná a o jeho míru. Je to velmi individuální. Přístup, že vše musí být buď tak, nebo onak, není správný. Začleňování může být prospěšné, ale přivést dítě s postižením jen tak do běžné školy, to může poškodit jak dítě, tak i ostatní. Děti poznají za pět minut, že s jejich spolužákem není něco v pořádku, a mohou ho trápit. Rozhodně je nutné mít pro děti se zvláštním postižením zvláštní školy. Někdy se tam může jeden učitel věnovat deseti postiženým dětem, jindy potřebujete pro jedno dítě jednoho učitele. A to už souvisí i s ekonomickými možnostmi. Současná péče o děti s postižením tam, kde jsem lékařem, je nedostatečná. A vůbec těžko dosažitelná, obávám se. Jak by se to dalo vyřešit, to nevím. Ale šlo by to určitě zlepšit. Ano, dnes už je situace jiná, než byla v době mého příchodu. Kanada se o příchozí už tak nestará. Někteří přistěhovalci mluví anglicky, jiní ne. Jsou části měst, kde se vytvářejí specifické komunity téměř na způsob ghetta. Místo aby se stát snažil přinutit emigranty učit se řeč, nechává je být. Říká se tomu multikulturalismus, ale je to hlavně pohodlnější a levnější. Lidé se pak v nové zemi necítí doma, asimilace se odkládá až na další generaci. Samozřejmě je to i velký problém náboženský. Prostřednictvím různé víry je do lidí vštěpován od mládí určitý morální názor, který se ale do jiných podmínek nehodí. Myslím, že když přijdete do nějaké země, požádáte o její pomoc i ochranu, tak byste měl být také připraven přijmout její mravy. A ne to chtít naopak. I v Torontu dnes vzniká spousta mešit a ne všechny hlásají toleranci k nemuslimům. Muslimové dokonce žádali, aby bylo zavedeno právo šaríja. K tomu naštěstí nedošlo. Také ne ve všech synagogách považují křesťany za své bližní, ale ani všechny křesťanské kostely nemusí být symbolem tolerance. V lékařství jste se věnoval zachraňování života dětí. Dnes dokáže medicína opravdu hodně. Ale ne vždy je dítě zdravé, nese si následky celý život. Jak se na tuto otázku díváte? Dostáváme se k velmi složitému tématu. Tudíž budu mluvit výhradně za sebe, pouze

18 Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením vyjádřím vlastní názor. A moje názory nemusí být správné a ostatní s nimi nemusí souhlasit. Myslím, že pro rodiče je obrovsky důležité, aby se jejich dítě narodilo zdravé a bylo zdravé i posléze. Když pracujete na těžkých případech a jde to dobře kupředu, děťátko začne nabývat na váze a vyvíjí se normálně, tak je to samozřejmě úžasné. Takových případů je naštěstí většina. Stává se ale, že se děťátko narodí příliš brzy nebo má takovou vrozenou vadu, že bude těžce postižené až do konce svého života. Pro někoho tato situace není problém, bere ji jako určitou výzvu. Ale takových lidí je málo. Naopak pro mnoho lidí je to katastrofa. U předčasně narozených dětí je například velký problém dýchání, novorozenci jsou na ventilátorech, a ty trhají plíce. Další a daleko vážnější komplikací je krvácení do mozku. U mnoha takových novorozenců známe míru poškození a víme také, jaké bude postižení. Můžeme díky moderním prostředkům takové dítě zachránit, udržet při životě. Ale rodičům dáme potomka, se kterým bude spojena tak náročná celoživotní péče, že si to nedovedou vlastně ani představit. Je třeba také vědět, že drtivá většina manželských párů, které se starají o těžce postižené dítě, se po čase rozvede. Taková je statistika. Žena se upne na péči o postižené dítě, a pokud jsou v rodině ještě další děti, maminka se jim nestačí věnovat. O tatínkovi ani nemluvě. Když se v Sheffieldu narodilo dítě s velmi těžkým postižením, jako je spina bifida (rozštěp páteře) nebo hydrocefalus (tzv. vodnatelnost mozku), vzal profesor Lorber otce toho dítěte do oddělení, kde ležely už starší děti s takovým postižením. Ukázal mu, jak se situace bude vyvíjet, jak bude dítě vypadat později. Uděláme, co bude v našich silách, pokusíme se o nemožné, můžeme udělat vše, co budete chtít, říkal profesor. Ale také nemusíme dělat nic, doplnil. A v tom případě vaše dítě brzy zemře. Uděláme to tak, aby odchod byl co nejméně bolestný, aby dítě netrpělo. Nevěřil byste, kolik otců řeklo: Jenom ho prosím nenechte, aby došlo info Kdo je Vladimír Pucholt Narozen 30. 12. 1942, pochází z rodiny advokáta. Z kádrových důvodů nemohl studovat vysokou školu, posléze se mu podařilo absolvovat DAMU. Hrál už od r. 1952 menší role ve filmech, k jeho nejvýznamnějším patří snímky Černý Petr (1963), Starci na chmelu (1964), Lásky jedné plavovlásky (1965) a Svatba jako řemen (1967). Dva roky byl členem Činoherního klubu. Lékařství vystudoval v letech 1968 1974 v Sheffieldu, od roku 1981 žije v Kanadě. do toho stavu. Aby netrpělo. Děťátku se pak nedělala už žádná další vyšetření, nebrala se mu krev a podobně. Důraz se kladl na to, aby bylo v pohodlí. Smrt přišla rychle. Podle mě to bylo humánní rozhodnutí. Takový přístup asi vyvolával značné kontroverze. Však byl také tehdy profesor Lorber velmi kritizován. Byl osočován, že se dopouští smrtelného hříchu, hraje si na boha, který určuje, kdo má žít a kdo ne. Udělali z něj vraha. On to sotva přežil. A přitom to byl člověk obrovsky humánní a neobyčejně obětavý. Osobně jsem přesvědčen, že každý rodič má právo volby. Je samozřejmě důležité, aby rodiče byli od lékařů co možná nejlépe informováni, aby věděli, jaké jsou možnosti a vyhlídky. Ale pak by si měli bez jakýchkoli vnějších tlaků a vlivů vybrat. A lékaři by jim měli pomoci. Někdo by mohl říci, že takové řešení už nemá daleko k euthanasii. Jsem absolutně proti legalizaci euthanasie. Jakmile ji povolíme, tak budou následovat vraždy. Ale myslím, že stejně jako je smyslem medicíny lidi uzdravovat, je součástí lékařovy práce pomoci lidem k důstojnému odchodu. Pokud lékař takto zasahuje do lidského života, děje se tak z těch nejvyšších humánních důvodů. Byl jste vždycky zaměstnán jako lékař v nemocnici? Anebo provozujete i soukromou praxi? Pracoval jsem vždy jako nemocniční lékař, ale vedle toho jsem měl i vlastní lékařskou kancelář. To není totéž jako být soukromým lékařem. Nemocnice totiž nemají místo, kde by jejich lékaři mohli vidět své pacienty poté, co jsou z nemocnice propuštěni. Proto si lékaři zřizují vlastní ordinace s vybavením i se sekretářkou. Ale pacienti vám neplatí, Během své říjnové návštěvy Prahy si Vladimír Pucholt zahrál v Hodinovém hoteliérovi, kterého nastudoval s přáteli ku příležitosti 75. narozenin režiséra Jana Kačera. Hra měla jen dvě reprízy pro kamarády. na vyšetření jsou tarify, podle kterých účtujete. Vše pak proplácí stát. V Kanadě nejsou privátní doktoři? Jen minimálně, i když teď je snaha zavést dvojí systém, tedy státní i soukromý. Spousta lidí argumentuje když si můžu koupit auto a dům, proč bych si nemohl koupit lékařskou péči? Nevýhoda státního systému je hlavně v tom, že lidí vyžadujících lékařskou péči je víc, než je kapacita systému. V současnosti je i nedostatek doktorů, kterým se v Čechách říká praktický lékař. Lidé pak chodí na pohotovost, která není na velký tlak pacientů stavěná. Všude se projevuje snaha šetřit, v nemocnicích obracejí každý dolar, na druhou stranu obrovské prostředky spolyká byrokracie nebo náklady na řízení nemocnic. Individuální péče je celkem dobrá, ale jednotliví lidé nemohou dělat zázraky. I proto kanadské lékařství jako celek poněkud upadá. To by vám asi čeští lékaři rozuměli. Mimochodem máte s naším systémem zkušenost? Příliš ne, ale navštívil jsem například 3. interní kliniku na Karlově náměstí. Ohromný dojem na mě udělala naprostá čistota místa. Je to starý klášter, ale přišel mi dobře uzpůsobený provozu. Všiml jsem si i profesionality sestřiček v péči i v oblečení. V nemocnici ještě děláte? V roce 2010 jsem už šel do penze. V šedesáti osmi toho bylo na mě trošičku moc. Když je vám třicet pět nebo čtyřicet let, tak se slouží noční služby docela dobře. Ale když je vám přes šedesát, už vám docházejí síly. A pokud vás volají k těžkému porodu mezi třetí a čtvrtou ráno, nemusel by být váš výkon už takový, jaký situace vyžaduje. Proto jsem se rozhodl odejít. Nicméně pořád pracuju, trochu pomáhám v lékařském domě, abych to všecko nezapomněl a také abych si udržel lékařskou licenci.

Když dovolená léčí Cestování, dovolená, odpočinek. Kouzelná slova, která lákají snad každého. Dokud to zdraví a věk dovolí, cestuje asi každý z nás. Někdo raději po Česku, jiný do zahraničí. Ale co když začnou bolet klouby nebo s věkem rostou obavy z cestování? Co když už pouhá rekreace nestačí nebo my nestačíme tempu organizovaných zájezdů? Jedná se o problém, který tíží především seniory. Rekondiční pobyty v Hotelu MAS*** Sezimovo Ústí Chcete udělat něco pro své zdraví a pohodu? Ozvěte se nám jednotlivci i skupiny ostatní už zařídíme my. Rekondiční pobyty Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové se snažíme vždy přizpůsobit vašim potřebám. S námi nemusíte být sami. Cena pobytu obsahuje kompletní služby včetně autobusové dopravy z určených míst: široká nabídka termínů sezonních i mimosezonních speciální WELLNESS pobyty s plnou penzí v ceně pobytu 7 nocí s polopenzí 1x uvítací nápoj 1x půldenní výlet 1x masáž s termozábalem 1x hydroterapie 3x cvičení v bazénu, rehabilitace 5x ranní cvičení 2x beseda se zdravotní tematikou 2x společenský večer služby delegáta a stálý zdravotní dohled, o který se starají zdravotníci ČČK volný vstup do hotelového bazénu možnost dokoupení obědů za zvýhodněnou cenu možnost dokoupení fakultativních výletů Cena od 4 899 Kč do 5 399 Kč za osobu a pobyt. Kde najít informace: Poštou: Oblastní spolek Českého červeného kříže HK Mostecká 290/3 500 03 Hradec Králové Telefon: +420 494 940 458 nebo +420 733 127 880 E-mail: info@rekondicnipobyty.cz Web: www.rekondicnipobyty.cz

20 Tip na výlet Kam v plískanici? Do muzea Listopad je období plískanic, kdy počasí nedává příliš možností vyrazit na procházku do přírody. Jsou tu ale muzea. Většina z nich dnes myslí i na handicapované. Co je kde letos nového? Kam se podívat na zajímavou výstavu? Text: Petr Buček Foto: Národní galerie, Česká televize, Letohrádek Mitrovských, Moravská galerie, WienTourismus / Philipp Horak Vídeň: Schiele v Leopoldově muzeu dílem a osobností je v každém výstavním sále konfrontováno vždy šest vybraných umělců z oboru výtvarného umění, tance a performance, jako jsou například Günter Brus, Elke Krystfeková nebo Claudie Bosseová. Museumsplatz 1, 1070 Wien www.leopoldmuseum.org Vídeňská novinka: Muzeum Madame Tussaud Johnny Depp, Nicole Kidman, Robert Pattinson, Angelina Jolie nebo Michael Jackson, světovou politiku reprezentuje Mahátma Gándhí nebo Nelson Mandela. Naše atrakce je kompletně bez bariér. Všude se dostanete výtahy, dodává Sophie Moritzer, pracovnice muzea. Prátr, náměstí u velkého ruského kola www.madametussauds.com/wien Venkovské obrazy Joži Uprky ve Valdštejnské jízdárně Leopoldovo muzeum ve Vídni si letos připomíná deset let od svého otevření. Proto věnuje podzimní výstavu ranému dílu Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších expresionistů. Zemřel v roce 1918 v pouhých 28 letech. Právě Leopoldovo muzeum vlastní největší a nejvýznamnější sbírku Schieleho děl na světě. Až do konce ledna 2012 zde bude k vidění zhruba stovka Schieleho děl a to od jeho vynikajících maleb až po neznámé práce na papíře. Jsou tu také k vidění akty, kterými Schiele ve své době šokoval veřejnost. Na výstavě bude možné obdivovat i šest mistrovských děl Schieleho současníka, expresionisty Oskara Kokoschky. Schiele ale není na této výstavě představován pouze z historického pohledu. S jeho Novým lákadlem vídeňského zábavního parku Prátr se stal světově proslulý kabinet voskových figurín Madame Tussaud. Najdete ho na náměstí v Prátru u velkého ruského kola. Na ploše 2000 m 2, která je rozdělena do čtyř podlaží, je k vidění 65 voskových figurín. Z místních celebrit a historických postav zde potkáte třeba císaře Františka Josefa a jeho Sisi, Wolfganga Amadea Mozarta, zpěváka Falka, Marii Terezii nebo Gustava Klimta. Ve speciálně vytvořených interaktivních kulisách je možné navíc porazit Alberta Einsteina v testu inteligence, dirigovat dunajský valčík s Johannem Straussem nebo dát gól z penaltového rozstřelu proti fotbalové legendě Hansi Kranklovi. Silné zastoupení tu mají i mezinárodní celebrity: Národní galerie v Praze letos na podzim představuje velkou retrospektivní výstavu Joži Uprky, moravského malíře a grafika, který zobrazoval lidové Slovácko. Ta potrvá až do 22. ledna. Po studiu v Mnichově a Praze se v roce 1888 Uprka usadil zpět v rodném kraji, na Moravském Slovácku, který se stal celoživotní inspirací, námětem a hlavním tématem jeho tvorby. Neúnavně zachycoval motivy z každodenního života, práci, slavnosti, lidové zvyky, soustředil se na zaznamenání folklorních prvků, zejména krojů a jejich detailů. Podobně jako soudobě tvořící impresionisté se snažil řešit otázky světla, atmosféry. Na přelomu let 1892 1893 získal stipendium k pobytu v Paříži, kde studoval díla starých mistrů. Jeho plátno Pouť u svatého Antonínka bylo na pařížském Salonu v roce 1893 oceněno Mention honorable a proslavilo Uprku v zahraničí. Mezi další Uprkova nejslavnější díla patří Jízda králů (1897), Štěrkař (1895), Úvodnice z Velké (1897). I tyhle obrazy je možné vidět na pražské výstavě, kam je bezbariérový přístup. Valdštejnská 3, Praha 1-Malá Strana www.ngprague.cz