Krajské volby v ČR optikou konceptu druhořadých voleb a personalizace volby

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Krajské volby v ČR optikou konceptu druhořadých voleb a personalizace volby Magisterská práce Radovan Brtník Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. UČO: 219 452 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2006 Brno 2011 1

Prohlášení o autorství Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma Krajské volby v ČR optikou druhořadých voleb a personalizace volby vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Podbřeţicích dne 24. května 2011 podpis. 2

Poděkování Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D. za trpělivé vedení práce a konstruktivní připomínky po odborné i jazykové stránce. Díky patří také Mgr. Petru Vodovi za cenné rady v oblasti statistických metod. 3

Anotace Práce se věnuje krajským volbám v České republice a otázce jejich personalizace. Představený koncept voleb druhého řádu je podroben kritické reflexi, na jejímţ základě autor předkládá návrh na doplnění této teorie, která doposud opomíjela vliv jednotlivých kandidátů. Předpokladem je, ţe s rostoucím podílem nejpreferovanějších kandidátů politické strany narůstá její zisk ve volbách. V případě, ţe politická strana volební podporu ztrácí, je tato ztráta ovlivněna těmito nejpreferovanějšími kandidáty. Pro analýzu jsou konstruovány regresní modely, které jsou v práci testovány pomocí zvolených proměnných. Předpokládané vztahy nejsou potvrzeny pro všechny politické strany a volební klání. Práce proto představuje moţný posun výzkumu druhořadých voleb zejména kontextu personalizace. Klíčová slova: personalizace, krajské volby, teorie voleb druhého řádu, efekt kandidáta 4

Abstract This thesis deals with the Second-Order Elections in the Czech Republic and the question of their personalization. I introduce the concept of the Second-Order Elections and critically examine it in order to present a proposal for a supplementation of this theory, which hitherto does not consider the influence of particular candidates. The presumption is that the more preferable candidates a political party has, the bigger share it gets in elections. And if the political party loses its support, the loss is influenced by these preferable candidates. The analysis is based on the constructed regression models, which are tested using the chosen variables. The supposed relations are not confirmed for all the political parties and elections. The thesis, thus, proposes a possible shift in the research of the Second-Order Elections, in particular, in the context of personalization. Key words: personalization, Second-Order Elections, Second-Order Elections theory, the effect of a candidate 5

Obsah Úvod... 7 Krajská samospráva... 10 Konceptuální východiska teorie voleb druhého řádu... 13 Teorie voleb druhého řádu... 15 Dimenzionální členění... 15 Hlavní znaky voleb druhého řádu... 23 Výzkum voleb druhého řádu... 24 Kritické zhodnocení teorie voleb druhého řádu... 26 Metody analýzy, práce s daty, vymezení výzkumné oblasti a jednotek... 28 Volby 2000... 32 Zisky jednotlivých stran... 33 Analýza vlivu podpory kandidátů na zisky politických stran v roce 2000... 38 Shrnutí... 41 Volby 2004... 43 Zisky jednotlivých stran... 44 Analýza vlivu podpory kandidátů na zisky politických stran v roce 2004... 48 Shrnutí... 52 Analýza rozdílu ve volbách 2000 a 2004... 54 Jednotlivé strany... 54 Analýza proměny podpory kandidátů na volební zisky... 57 Shrnutí... 60 Volby 2008... 61 Výsledky jednotlivých stran... 62 Analýza vlivu podpory kandidátů na zisky politických stran v roce 2008... 65 Shrnutí... 69 Analýza rozdílu ve volbách 2004 a 2008... 70 Jednotlivé strany... 70 Analýza proměny podpory kandidátů na volební zisky... 74 Shrnutí... 76 Závěr... 78 Literatura:... 81 Počet znaků: 143 871 6

Úvod Svobodné volby jsou základním a charakteristickým rysem demokracie. Participace voličů ve volbách je hlavním prostředkem k vyjádření jejich názorů a postojů v oblasti rozhodování ve veřejné sféře. Výzkum volebních systémů, jejich charakteristik a výstupů je tedy nezbytnou součástí bádání v politologii. Díky těmto výzkumům lze lépe porozumět fungování i výstupům jednotlivých volebních klání. Tradice výzkumu odlišných volebních systémů a jejich výstupů na evropském kontinentu začíná v 70. letech minulého století. Jejími autory jsou Karlheinz Reif a Hermann Schmitt. Jejich bádání se zaměřuje na první volby do Evropského parlamentu a jejich vybrané aspekty. Na základě tohoto zkoumání rozdělili autoři volební klání do dvou skupin prvořadé a druhořadé. Mezi volby druhého řádu autoři řadí všechna volební klání kromě těch do legislativního tělesa, coţ jsou v Česku volby do Poslanecké sněmovny, a v případě prezidentského systému to je přímá volba prezidenta. Na základě dimenzionálního členění, které je představeno níţe, vyvodili autoři několik tezí, které jsou dnes jiţ neodmyslitelně spjaty s tímto konceptem. V průběhu tří desetiletí byl jejich teoretický koncept aplikován na všechny volby do Evropského Parlamentu. V menším počtu případů pak došlo k jeho vyuţití na národní volby druhého řádu. Práce se proto zaměřuje na jeho aplikaci v českém prostředí. Nejtypičtějším příkladem voleb druhého řádu v České republice jsou volby do krajských zastupitelstev. I přes značný počet praktických vyuţití tohoto teoretického modelu v případových studiích nedošlo k jeho výraznější revizi či doplnění. Práce se proto vydává směrem kritického zhodnocení dané teorie a její aplikace. Většina autorů věnujících se fenoménu druhořadých voleb v České republice vyuţívá daný koncept převáţně na úrovně jednotlivých krajů. Data z voleb jsou pak analyzována převáţně na základě celkových výsledků, kdy dochází k opomenutí diferencí mezi jeho jednotlivými částmi. Výzkumná jednotka zvolená autorem jsou obce s rozšířenou působností, kterých je v České republice 205, coţ představuje dostatečný počet analyzovaných případů v rámci jednotlivých voleb, které se doposud uskutečnily třikrát. Vzhledem k povaze práce budou analyzovány strany, které mají stabilní zastoupení na parlamentní úrovni Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), Občanská demokratická strana (ODS), Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) a také KDU-ČSL. V případě poslední zmíněné strany jsou jiţ v počátku problematická místa. Autor se musel vypořádat 7

s kandidaturou Čtyřkoalice či následnou koalicí této strany s Unií svobody Demokratickou unií (US-DEU) v roce 2002. První část práce je věnována deskripci vzniku a orgánům krajských samospráv v České republice a představení volebního systému. Nastavení základních parametrů a udělování preferenčních hlasů je důleţité z hlediska následné analýzy a komparování. Další část práce je zaměřena na představení teoretického konceptu voleb druhého řádu a předpokladů s ním spojených. Vývoj konceptu a částečné precizace jeho dílčích částí jednotlivými autory jsou nezbytným předpokladem ke kritickému zhodnocení dané teorie či jejího doplnění. V rámci dimenzionálního členění a s ním spojených předpokladů druhořadých voleb je prakticky vţdy zmiňována volba srdcem (Reif, Schmitt 1980: 15; Reif 1984: 247). Voliči v druhořadých volbách častěji volí stranu, která je nejblíţe jejich názorům a hodnotám, protoţe se neobávají propadnutí svého hlasů, kdyby se strana nedostala do voleného tělesa. Reif a Schmitt i další autoři v rámci teoretického modelu opomíjejí moţný vliv jednotlivých kandidátů v druhořadých volbách. V případě, ţe voliči opravdu volí upřímněji či srdcem lze předpokládat, ţe se tento fakt bude vztahovat i na osobnosti v rámci kandidátních listin. I přes rozvoj volební geografie, která se věnuje výzkumu volebních systémů a jejich výstupům, však doposud nedošlo k jejímu propojení v rámci teorie voleb druhého řádu. Jádrem práce je tedy snaha vyuţití personalizace v teorii voleb druhého řádu. Pro potřeby dané práce se však nebude jednat o mikroanalýzu, která by se soustředila na vysvětlení toho, proč jednotliví kandidáti dostávají preferenční hlasy. Hlavní náplní je snaha najít na základě konstrukce regresních modelů moţné vztahy mezi podíly hlasů nejpreferovanějších kandidátů a volebním výsledkem dané strany v rámci obcí s rozšířenou působností. Budeme předpokládat, ţe diference ve volebních výsledcích politických stran v rámci obcí s rozšířenou působností jsou ovlivněny podílem preferenčních hlasů pro nejúspěšnější kandidáty. S rostoucím podílem preferencí nejúspěšnějších kandidátů bude vzrůstat volební výsledek vybraných politických stran. Respektive pokud půjde o stranu, která bude ztrácet podporu voličů, tak s rostoucím podílem preferenčně nejúspěšnějších kandidátů bude její ztráta klesat. Pro takto definovanou hlavní náplň práce jsou sestaveny regresní modely, které se budou pomocí zvolených nezávislých proměnných a závislé proměnné snaţit nalézt vztah 8

mezi volebními výsledky a nejpreferovanějšími kandidáty. Tyto modely jsou představeny v kapitole věnující se práci s daty a metodám analýzy. Dále je práce členěna na pět částí. Tři se věnují analýze doposud konaných krajských voleb a dvě kapitoly jsou věnovány rozdílům v podílech nejpreferovanějších kandidátů a vlivu této změny na diference ve volebních ziscích vybraných politických stran. Takto zvolené rozdělení umoţní analýzu dat, která se vztahují k jednotlivým volbám i komparaci dvou po sobě konaných krajských voleb. Práce se tedy zaměří na zjištění vlivu podílu preferencí nejúspěšnějších kandidátů na volební výsledky vybraných politických stran. Pomocí aplikace zvolených modelů bude moţné zjistit případnou míru vlivu nejpreferovanějších kandidátů nejen v rámci daných voleb, ale i vliv jejich diferencí napříč zvolenými volbami. Všechna data pro práci pocházejí z Českého statistického úřadu a samotná analýza byla provedena ve statistickém programu SPSS. 9

Krajská samospráva Vytvoření krajské samosprávy předpokládala jiţ česká ústava, která nabyla účinnosti 1. ledna 1993 (čl. 99-105). Devadesátá léta minulého století se tedy vedla nad jejich pravomocemi, funkcemi a samozřejmě jejich počtem. Hlavním tématem jednání o podobě krajů se nestaly jejich kompetence a působnost, ale počet a velikost jednotlivých krajů 1. Z moţných variant nakonec Poslanecká sněmovna schválila 23. října 1997 návrh, na jehoţ základě bylo vytvořeno 14 samosprávných celků, včetně hlavního města Prahy 2. Ústavní zákon 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, nabyl účinnosti k 1. 1. 2000. Na jeho základě došlo k vytvoření 13 samosprávných krajů a hlavního města Prahy. Vymezení pravomocí a funkcí krajské samosprávy upravuje zákon 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) ve znění pozdějších předpisů, který spolu se zákonem 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění pozdějších předpisů, stanovuje pole působnosti krajů a obcí i v jejich vzájemných vztazích. Schválením zákona došlo k vytvoření institucionálně nejmladší úrovně na území České republiky. Volební systém 3 Kandidátní listinu mohou podávat registrované politické strany a hnutí, 4 jejichţ činnost nebyla pozastavena, a jejich koalice. Kaţdá politická strana i hnutí můţe podat pouze jednu kandidátní listinu či být součástí jedné koalice. Volby vyhlašuje prezident republiky a to nejpozději 90 dnů před jejich konáním, jeţ je stanoveno na pátek a sobotu. Do zastupitelstev krajů se volí tajným hlasováním, na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva dle zásad poměrného zastoupení. Volebním právem disponuje kaţdý občan, který dosáhl osmnáctého roku věku, má české občanství a adresa jeho trvalého bydliště je na území daného kraje 5, a pokud neporušuje další podmínky stanovené zákonem. 6 Pasivní 1 Legislativní návrhy obsahovaly různé varianty velikostí a počtů krajů. Od tří (Čechy, Morava a Slezsko) aţ po 80, které by zhruba odpovídaly okresnímu uspořádání. Reálnými se nakonec staly návrhy, kde počet krajů kolidoval okolo čísla 10. 2 Hlavní město tvoří ovšem výraznou výjimku. Volby do zastupitelstva hlavního města Prahy se konají simultánně s volbami do zastupitelstev obcí, tedy v jiném časovém rozmezí, a navíc je v nich voleno dle odlišného volebního systému neţ ve volbách do krajských zastupitelstev (zákon 128/2000 Sb.). 3 Zákon 130/2000 Sb. 4 Zákon č. 424/1991 Sb., o sdruţování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění zákona č. 468/1991 Sb., zákona č. 68/1993 Sb., zákona č. 189/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 296/1995 Sb. a zákona č. 322/1996 Sb. 5, Nelze tedy volit v různých krajích pomocí povolení jako ve volbách do PSP ČR. 6 Zbavení způsobilosti k právním úkonům, ve výkonu trestu odnětí svobody či omezení svobody. 10

volební právo a tudíţ moţnost kandidatury do zastupitelstva kraje je upravena identickým způsobem. Volební klauzule je stanovena na 5% hranici. Uzavírací klauzule je jednotná pro strany i politická hnutí. Přepočet hlasů voličů na mandáty probíhá na základě modifikované d`hondtovy formule, kde je prvním dělitelem číslo 1,42. Kaţdý volič můţe volit pouze jednu politickou stranu, hnutí či jejich koalice. V rámci zvolené strany disponuje čtyřmi preferenčními hlasy, které můţe udělit kandidátům z této listiny, nemůţe tedy odevzdat hlasy napříč kandidátními listinami (panašování) ani kumulovat hlasy pro vybraného kandidáta. Zisk více neţ 10 % hlasů z celkového počtu pro kandidátní listinu posunuje daného kandidáta k zisku mandátu. V případě většího počtu takto preferovaných kandidátů jsou řazeni dle počtu preferencí, pokud obdrţí dva kandidáti identický počet hlasů je rozhodujícím pořadí na kandidátce. Krajské orgány 7 Kraj je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu. Kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje; dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Orgánem kraje je téţ zvláštní orgán kraje zřízený podle zákona, kdy zastupitelstvo zřizuje výbory a volí jejich členy a rada ustanovuje komise. Zastupitelé jsou voleni na období čtyř let, jednání zastupitelstva jsou veřejná a z jejich konání jsou pořizovány zápisy. Počet členů zastupitelstva je stanoven zákonem dle počtu obyvatel v jednotlivých krajích. Bydlí-li trvale v kraji méně neţ 600 tisíc obyvatel, krajské zastupitelstvo je sloţeno ze 45 členů, méně neţ 900 tisíc 55 členů a více neţ 900 tisíc 65 členů. Ze členů zastupitelstva jsou voleni radní, jejichţ počet taktéţ upravuje zákon. V případě 45 členného zastupitelstva je rada sloţena z 9 členů zastupitelstva a v případě 55 a 65 členného zastupitelstva je radních 11. Jednání rady jsou na rozdíl od zastupitelstva neveřejná, ale ke schválení rozhodnutí je zapotřebí taktéţ nadpoloviční většina přítomných členů. Radní si ze svých řad volí hejtmana, který kraj zastupuje navenek, řídí zasedání zastupitelstva i rady a podepisuje jejich zápisy. Dále jsou voleni náměstci hejtmana, kteří se zaměřují na určitá témata a problematiku (školství, zdravotnictví, doprava či cestovní ruch). Dalšími orgány, které můţe zřizovat zastupitelstvo a rada kraje jsou komise a výbory. 7 Blíţe viz: zákon 129/2000 Sb., kde jsou upraveny další zákonem stanovené podmínky k výkonu jednotlivých funkcí a pravomocí jednotlivých orgánů kraje. 11

Posledním orgánem kraje je Krajský úřad, v jehoţ čele stojí ředitel, který je z výkonu své funkce odpovědný hejtmanovi kraje a plní úkoly, jimiţ byl pověřen zastupitelstvem. 12

Konceptuální východiska teorie voleb druhého řádu Kořeny zkoumání vzájemných odlišností jednotlivých volebních systémů lze nalézt jiţ v 60. letech minulého století. Americky politolog Angus Campbell publikoval text, který se věnuje odlišnostem v chování voličů v závislosti na typu volebního klání a jeho časové vzdálenosti od prezidentských voleb. Výstupem dané analýzy a výzkumu byla teorie nárůstu a poklesu (surge and decline). Tedy ţe voličská podpora strany, jejíţ kandidát se stal prezidentem, je v polovině tohoto mandatorního období výrazně niţší a zároveň projevují voliči v tuto dobu daleko menší míru participace na volebním aktu (Campbell 1960). Dalším americkým teoretikem věnujícím se problematice odlišných výstupů byl Edward Tufte, který interpretoval následující předpoklad. Volby konající se v polovině volebního období prezidenta jsou vnímány jako referendum či hodnocení dosavadní práce, výkonu a politiky prezidenta a jeho administrativy během první poloviny jejich mandátu (Tufte 1975: 816). Základ jejich interpretace a argumentace spočíval v tezi, ţe voliči vybírají jednotlivé kongresmany na základě trestu či odměny vycházející z dosavadních rozhodnutí prezidenta a ekonomické situaci (Tufte 1975: 821). Od 70. let minulého století se také prvně začal hledat vztah mezi volebními výsledky a ekonomickou situací dané země, ba dokonce někteří aktéři tvrdí, ţe volební chování bývá upozaděno právě ekonomickými ukazateli (Rudalevige 2001: 34). V kontextu volebního cyklu přichází Kernell s teorií negativního hlasování. První princip je determinován jiţ předešlými autory. Prezident je pomocí těchto voleb hodnocen z hlediska doposud prováděné politiky (negative vote effect). Druhým aspektem je také negativní voličská účast (negative turn out effect), která vychází z neochoty voličů se vůbec voleb účastnit (Kernell 1977: 53). Dalším teoretikem zaměřujícím svoji pozornost na americký kontinent je Robert Erikson. Propad prezidentské strany (presidential penality) je způsoben diametrálně odlišnými jevy. Voliči nesouhlasí s prezidentovým vládnutím a jeho kroky. Nespokojení voliči, na rozdíl od těch spokojených, mají daleko větší motivaci k tomu, aby se zúčastnili voleb. Tím druhým je snaha voličů o dostředivou či konsenzuální politiku za pomocí vyváţení prezidentské moci posílením opozice v kongresu (Erikson 1988: 1027). Prvními analýzami obdobného typu na evropském kontinentu byly práce Goodharta či Millera a Mackieho na počátku 70. let v Anglii. Na základě výzkumu britských lokálních voleb identifikovali období, které označují jako líbánky (honeymoon). Jedná se o krátký 13

časový úsek po volbách do národního Parlamentu, kdy se podpora vládních stran zvyšuje či alespoň zůstává na předešlých výsledcích. Čím později se tyto volby konají, tím více se sniţuje podpora vládní strany, aţ do poloviny volebního období, kdy většinou opět začíná postupně narůstat (Miller, Mackie 1973: 267). Interakce mezi odlišnými typy volebních systémů v rámci národního státu zkoumal také německý politolog Rainer Dinkel. Zabýval se vztahem mezi německými národními a zemskými volbami. Na základě studií zaměřených na volební cyklus vypracoval hypotézu, která předpokládá nevyhnutelný pokles podpory vládní strany v zemských volbách. Přesněji řečeno, ţe vládní strany v jakémkoli zemském uspořádání získají výrazně méně hlasů neţ v předešlých volbách do Bundestagu. Na základě výzkumu dospěl k závěru, ţe volební zisk vládních stran se odvíjí od časové vzdálenosti k předešlým volbám do národního parlamentu (Jeffery, Hough 2003:78-82). 14

Teorie voleb druhého řádu V návaznosti na předešlé studie zabývající se interakcemi mezi institucionálními úrovněmi evropských i amerických států a jejich závislosti na časovém harmonogramu jednotlivých voleb přicházejí v roce Karlheinz Reif a Herman Schmitt se svým článkem Nine second-order national elections A conceptual framework for theanalysis of European election results. Studie zaměřená na první přímé volby do Evropského parlamentu, které se konaly v devíti zemích, poskytla dvojici autorů dostatek dat k empirickému výzkumu. Na jehoţ konci představili koncept voleb druhého řádu, který identifikoval nuance mezi volbami do Evropského parlamentu a národními legislativními tělesy. Na základě tohoto zkoumání rozdělili autoři volební klání do dvou skupin prvořadé a druhořadé. 8 Podstata tohoto konceptu spočívá v identifikaci voleb, které jsou z hlediska fungování a pravomocí v dané zemi nejdůleţitějšími, tedy ţe jejich výsledek se výrazným způsobem promítne do formování a následného provádění politiky exekutivy. V prezidentských systémech se jedná o přímou volbu hlavy státu, zatímco v parlamentních demokraciích jsou to volby do národního parlamentu (Reif Schmitt 1980:8, srov. Van Der Eijk, Franklin a Marsh 1998). Takto identifikované volby jsou posléze zkoumány vzhledem k jejich vztahu k ostatním volebním kláním. Jejich zkoumání probíhá na základě dimenzionálního rozdělení Reifa a Schmitta. Dimenzionální členění Dimenze významu První a zřejmě nejvýznamnější aspekt voleb druhého řádu je zaloţen na předpokladu, ţe v sázce je méně, tedy myšlence, ţe v tomto volebním klání nejde a nebude se rozhodovat o zásadních věcech. Dimenze významu (the less at stake dimension), jak ji označili Reif a Schmitt, hraje nejdůleţitější roli při rozhodování voličů, jestli se mají voleb aktivně zúčastnit či jaké straně odevzdat svůj hlas. Při volbách druhého řádu se nerozhoduje o setrvání či konci vlády na celostátní úrovni, i kdyţ určitý význam pro celostátní arénu bezpochyby má. 9 Na základě výsledků 8 First order elections (FOE) a second order elections (SOE). 9 Posledním případem jsou německé zemské volby, kde se podařilo uspět Zeleným. Po volbách pak oproti předchozím vyjádřením Spolková vláda rozhodla, ţe Německo v nejbliţších letech ukončí výrobu elektrické energie v jaderných elektrárnách. 15

voleb druhého řádu se nerozhoduje o zásadních společenských a celonárodních tématech. Volení zastupitelé nesestavují státní rozpočet, neurčují výši daní, ani podobu důchodového či zdravotnického systému. Rozsahu pravomocí a jejich významnosti jsou si dle konceptu voleb druhého řádu vědomi voliči, politické strany i média (Reif, Schmitt 1980: 9) Toto uvědomění ze strany aktérů na politickém trhu se odráţí v první řadě ve volební účasti. Politické strany nevěnují tomuto druhu voleb tolik pozornosti, úsilí ba ani prostředků jako volbám do národních parlamentů. Volební kampaň nedosahuje informovanosti či frekvence jako ve volbách prvního řádu, méně prostoru těmto volbám věnují média i samotné politické strany a voliči nejsou v takové míře zainteresováni. Vliv významu této volební arény se promítá i do hlasování voličů. Ve volbách do národních parlamentů voliči přemýšlejí často strategicky z obavy propadnutí hlasu při nepřekročení volební klauzule jimi volenou stranou. Zatímco v druhořadých volbách volí občané upřímněji či srdcem (sincere voting, vote with the heart). Psychologický efekt nepůsobí v takové míře a voliči jsou si vědomi, ţe v daných volbách nemohou tolik ztratit a mohou tudíţ volit stranu, které by ve volbách do národního parlamentu svůj hlas odevzdali. Častěji volí i stranu, která nemá reálnou šanci zisk dostatečného mnoţství hlasů (Reif 1984: 247). Dopad dimenze významu bývá interpretován i dalšími způsoby. Výsledky voleb druhého řádu jsou přirovnávány k referendu vůči celostátní vládě, vyjádření podpory či nesouhlasu s vládní politikou (Koepke, Ringe 2006: 325, srov. Hix, Marsh 2007: 495). Tento efekt se vyhýbá opozičním stranám, které se nepodílí na vládní odpovědnosti. Vládní strany jsou v tomto typu voleb v určité nevýhodě, protoţe musí před voliči obhajovat svá rozhodnutí, která se mohou stát terčem kritiky ze strany opozičních politických stran. Vzhledem k niţšímu významu a dopadu případných ztrát ze strany voličů je i jejich pozornost při odevzdávání a vyplňování volebních lístků sníţená. Dopouštějí se častěji chyb, které vedou k neplatnosti jejich hlasu. (Reif, Schmitt 1980: 9, srov. Carruba, Timpone: 262-263). V České republice došlo k výměně premiéra po volbách Evropského parlamentu, kdyţ vládní sociální demokraté v těchto volbách neuspěli. Je ovšem otázkou, jakou roli sehrál právě volební výsledek a vnitrostranická situace. 16

Dimenze specifické volební arény Hlavním předpokladem voleb druhého řádu je fakt, ţe voliči jsou si vědomi, ţe jejich případná ztráta není příliš významná. Do kontrastu s touto domněnkou stupuje dimenze specifické volební arény (the specific-arena dimension). Ačkoliv je význam druhořadé volební arény, jejich pravomocí a funkcí niţší, její význam není zanedbatelný. Volení zástupci nedisponují legislativními mocí či se nepodílejí na exekutivě, ale v jejich kompetencích je přesto řada nástrojů, které ovlivňují daný region či obec (Reif, Schmitt 1980: 11). V zásadě se jedná o politická rozhodnutí, která jsou vykonávána pouze na základě rozhodnutí regionálního či lokálního zastupitelského sboru a jejich podoba je vně pravomocí prvořadé arény 10. Specifikem můţe být také typ nebo počet aktérů na odlišném typu politického trhu. Jsou to právě institucionálně niţší jednotky, které dávají prostor a moţnost pro uplatnění stran, které v národní aréně nedosahují takového významu. Volba srdcem či upřímná volba dává malým, regionálním a obecním politickým hnutím a stranám širší moţnost prosazení se na úkor stabilních parlamentních stran (Marsh 1998: 606). Záleţí však institucionální a politické povaze dané politické arény i konkrétních druhořadých voleb, ať jiţ jde o kandidující strany, kandidáty, volební programy či kontrolu nad politikami a pozicemi, o kterých se rozhoduje. Kolik a co všechno je v druhořadých volbách v sázce, se tak liší případ od případu: od země k zemi, od volební arény volební aréně (Strmiska, M. (et al.) 2009: 34). Procedurální a institucionální dimenze Institucionální nastavení volebního zákona v národních a druhořadých volbách bývá odlišné. V případě komparace dvou odlišných arén je nutné vzít v potaz volební právo a volební systém. Jedná se zejména o funkce plněné převodem hlasů na mandáty pomocí volebního dělitele, volební klauzule, povinnou volební účast nebo proporcionalitu výsledků voleb. Institucionální faktory hrají výraznou roli, protoţe se podílejí na rozhodnutích voličů, zejména ve vztahu k dimenzi významu (Reif, Schmitt 1980: 12-13). Pokud jsou parametry nastaveny proporčně a výsledky tomu skutečně odpovídají, tak se voliči utvrdí v tom, ţe opravdu mohou volit upřímně a srdcem. Výše zmíněná úroveň volební účasti souvisí také s rozdíly plynoucími z podoby volebního systému na odlišných institucionálních úrovních. S mírou rozdílů mezi volebními 10 V případě české krajské politiky se jedná zejména o oblast zdravotnictví a školství, které představují jasný příklad toho, ţe význam voleného tělesa není zanedbatelný. Kraj je ve značném počtu případů zřizovatelem nemocnic, coţ se projevilo zejména v krajských volbách v roce 2008, kdy se jedním z dominantních témat staly regulační poplatky a jejich vybírání. 17

systémy se sniţuje participace voličů na volbách. Na druhou stranu pozitivní dopad na volební účast by mohla představovat podoba kandidátních listin. Podmínkou je přítomnost výrazných lokálních nebo regionálních osobností, které by se mohly stát lákadlem pro voliče a zajistit tak vyšší volební účast (Reif, Schmitt 1980: 13-14). Dimenze volebních kampaní Volební kampaně jsou nedílnou součástí strategií politických stran a hnutí, které se snaţí uspět ve volbách. Kaţdý typ politického trhu je unikátní z hlediska aktérů, času i formy vedení předvolebního zápolení. Určitými specifiky jsou determinovány i volební kampaně v druhořadých volbách (the campaign dimension). Na první pohled se můţe zdát překvapivé, ţe právě v druhořadých volbách hraje volební kampaň daleko výraznější roli neţ ve volbách národních. Méně participujících voličů, niţší frekvence informovanosti a zájem ze strany médií mají být kompenzovány právě podobou volební kampaně. Tento politický trh by měl nabízet širokou paletu strategií pro politické strany a hnutí. Měla by dominovat snaha těchto subjektů mobilizovat a přesvědčit potenciální voliče, aby šli k volbám a odevzdali jim svůj hlas. Strany schopné přesvědčit voliče k účasti na volebním klání mohou profitovat, protoţe niţší participace jim můţe v důsledku zajistit lepší procentuální výsledek (Reif, Schmitt 1980: 13-14). Předpokladem výhody disponují strany s pevným voličským jádrem či regionálně koncentrované strany, které naopak mohou nízkou volební účast vyuţít ve svůj prospěch. Výše zmíněná domněnka o referendu vůči národní vládě (Hix, Marsh 2007: 495) se odráţí i této dimenzi. Témata volební kampaně jsou zaměřena na problematiku daného regionu, ovšem jejich, ať jiţ skutečný nebo skrytý význam je zaměřen na témata celostátní. Opoziční strany na národní úrovni vyuţívají volební kampaně v druhořadých volbách k upozornění voličů na sporná či problematická opatření, která z jejich pohledu vláda vykonala. Vládní strany se naopak snaţí profitovat ze svého postavení v prvořadé volební aréně. Postup v takovémto případě je odvozen z toho, zdali se ta či ona strana podílí na vládní koalici nebo nikoliv (Reif 1984: 249). Závěrem lze konstatovat, ţe druhořadým volbám je věnována niţší míra pozornosti ze strany voličů, médií i parlamentních stran. 18

Dimenze politické změny v hlavní aréně Změny ve volebních výsledcích a hlasování voličů v druhořadých volbách musejí být sledovány vzhledem k prvořadým volbám (the main-arena political change dimension). Nelze však interpretovat niţší míru podpory určitých politických stran pouze na základě výsledků voleb druhého řádu. Skutečná míra podpory jednotlivých subjektů se v závislosti na cyklickém vztahu mezi volbami proměňuje. Je nezbytné brát v potaz jak výsledky druhořadých voleb, tak i následujících voleb do národního parlamentu (Reif, Schmitt 1980: 15). Propad podpory určité strany ve volbách druhého řádu se můţe vrátit v nadcházejících volbách k běţným hodnotám nebo můţe potvrdit začínající marginalizaci daného politického subjektu. Míru vlivu této dimenze na volební arénu prvního řádu, tedy nelze generalizovat pouze na základě výsledků z jednoho druhořadého volebního klání, ale pouze v kontextu následně uskutečněných národních voleb. Dimenze kulturních a sociálních vlivů Odlišnosti ve volebních výsledcích nelze interpretovat pouze na základě dat z voleb. Opomíjení externích faktorů ovlivňujících voliče i politické strany by vedlo k pouhému zjednodušení interpretace. Kulturní a sociální prostředí (the social and cultural dimension) má vliv na samotné výsledky voleb. Specifika jednotlivých regionů, kde se sociální a kulturní aspekty mohou značně odlišovat, hrají nezanedbatelnou roli (Reif, Schmitt1980: 15). Vazba politických stran na určité segmenty společnosti je v souladu s teoretickými koncepty vzniku a působení politických stran. První z nich byl koncept cleavages. Vysvětluje různé kombinace systémů politických stran a jejich sociálních struktur v evropských zemích (Fiala, Strmiska 2009: 58). Volební výsledky politických stran a hnutí napojených na určité skupiny obyvatelstva budou také odrazem struktury společnosti daného regionu. Tento fakt se dotýká zejména stran profilujících se jako zastánce náboţenských hodnot a idejí či stran hájících regionální zájmy a identitu. 19

Identifikované znaky voleb do Evropského parlamentu Na základě výsledků prvních přímých voleb do Evropského parlamentu a dimenzionálního rozčlenění identifikovali a popsali Reif a Schmitt hlavní specifika a znaky evropských voleb. Tyto charakteristiky jsou dnes jiţ neodmyslitelně spjaty s konceptem voleb druhého řádu (Reif, Schmitt 1980: 3-44), i kdyţ, jak uvidíme později, prošly určitými reformulacemi a upřesněními. o Ve volbách druhého řádu je nižší volební účast, nežli v předešlých volbách do národního parlamentu. Tento fenomén je způsobem především vlivem dimenze významu (the less at stake dimension), protoţe voliči nepovaţují tyto volby za důleţité. Určitou roli hraje také procedurální a institucionální dimenze (the istitutional-procedural dimension), kdy autoři hovoří o sniţující se volební účastí s rostoucími rozdíly mezi danými volebními systémy. o Větší počet neplatných a znehodnocených hlasů vzhledem k volbám prvního řádu. Vyplývá také z dimenze významu (the less at stake dimension). Voliči vědomi si druhořadosti tohoto volebního klání daleko častěji chybují při vyplňování a odevzdávání hlasovacího lístku. o Malé a regionální strany disponují výhodou oproti volbám prvního řádu a mají tudíž více šancí na lepší volební výsledek. Předpoklad úspěchu těchto stran pramení z několika dimenzí. Voliči vnímají tyto volby a jejich význam (the less at stake dimension) jako druhořadé, proto mnozí z nich volí upřímně či srdcem. Specifika druhořadé volební arény (the specific-arena dimension) dávají výraznější moţnost uplatnění právě těmto subjektům. Vliv kulturních a sociálních aspektů (the social and cultural dimension) se odráţí v zisku politických stran, které jsou napojeny na určité segmenty obyvatelstva. o Strana nebo strany podílející se na vládní odpovědnosti zaznamenávají úbytek hlasů voličů oproti předešlým volbám do národního parlamentu. Na základě změny postavení vládních stran v prvořadé volební aréně (the main-arena political change dimension) a prováděných politik dochází k propadu podpory vládních stran. V případě interpretace dimenze významu (the less at stake dimension) jako formy referenda vůči vládní politice. o Volební kampaně hrají výraznější roli ve volbách druhého řádu, i když se jejich problematika dotýká hlavně národní arény. Motivovat voliče k volební účasti mohou právě volební kampaně (the campaign dimension). Výhodu představují 20

zejména pro opoziční strany, které se mohou zaměřit na realizovanou politiku vlády, nebo strany regionální, které se zaměřují dlouhodobě na problematiku regionu. Precizace konceptu voleb druhého řádu Následné volby do Evropského parlamentu poskytly další moţnost relevantního prověření a případnou precizaci konceptu voleb druhého řádu. Do první korekce původních aspektů se pustil v roce 1984 Karlheinz Reif. Základní teze z roku 1980 podrobil testování na druhých volbách, které se konaly právě v tomto roce. K obsahu volebních kampaní dodává, ţe i přes jejich koncentraci na témata spojená s kompetencemi prvořadé volební arény, obsahují také problematiku ryze druhořadého volebního klání. Úpravy se dočkal také vliv dimenze významu vzhledem k výši volební účasti. Reif dodává, ţe volební účast je pravidelně niţší, ale míra rozdílu reflektuje předkládaný důraz voličů v rámci jednotlivých států i druhů voleb. Propad volební podpory vládních stran jiţ není automatický, ale je závislý na fázích právě probíhajícího volebního cyklu. Výhodné dispozice v rámci volebního klání přisuzuje i novým a radikálním stranám, které mohou těţit z nízké volební účasti (Reif 1984: 246-248). S rostoucím počtem voleb do Evropského parlamentu se nabídla další moţnost aplikace a testování tohoto konceptu. Michael Marsh pokládá volby druhého řádu za odraz podoby a situace v prvořadé volební aréně. Přichází tak po čtvrtých evropských volbách se třemi základními body, které vystihují volby druhého řádu. Typickým znakem voleb druhého řádu je odliv elektorátu velkých stran ke stranám menším. Přichází dokonce s procentuálním určením. Strany se ziskem okolo 4 % v národních volbách si polepšují a velké strany se ziskem převyšující 30 % si naopak pohoršují. Dodává ovšem, ţe daný předpoklad nemusí vţdy nutně platit, kdyţ operuje s jiţ zmiňovaným průběhem volebního cyklu (Marsh 1998: 605). Volbám do Evropského parlamentu přisuzuje hlavní význam v podobě hlasování proti vládě. Do přímé rovnice tak staví vládní politiku a propad vládních stran, který je nejvýraznější v případě, ţe se tyto volby konají uprostřed vládního cyklu (Marsh 1998: 604). Reaguje tím na upřesnění Reifa z roku 1997. Reif dodal, ţe propad vládních stran je závislý na průběhu volebního cyklu. V případě konání druhořadých voleb těsně po národních volbách, se zisky vládních stran naopak ještě zvyšují. S rostoucí 21

časovou vzdáleností od prvořadých voleb a klesající povolební euforií pak podpora stran vládní koalice klesá (Reif 1997: 117). V politických systémech s přirozenou alternací vlád lze výsledek voleb druhého řádu snadněji predikovat. Odliv voličů velkých stran není tolik významný, protoţe voliči se rozhodují mezi dvěma velkými stranami, které jsou schopny zisku výrazného počtu hlasů. Nejvíce problematickou se jeví jeho domněnka, ţe v takovém případě lze na základě výsledků Evropských voleb předpovídat výsledky voleb do národního parlamentu. K aplikaci tohoto konceptu se po roce 2004 vrací i Herman Schmitt, který vyuţívá rozšíření počtu zemí jiţ Evropské unie a také výraznému posílení pravomocí a významu Evropského parlamentu. I přes nárůst významu evropského legislativního tělesa spolu s rozšiřováním a posilováním role evropské integrace jsou předpoklady z roku 1980 stále platné alespoň v zemích, které jsou součástí evropského integračního procesu jiţ delší dobu. Výsledky v nových členských státech vysvětluje niţší mírou institucionalizace tamních systémů politických stran (Schmitt 2005). 22

Hlavní znaky voleb druhého řádu V průběhu let se koncept Reifa a Schmitta stal nedílnou součástí především výzkumů voleb do Evropského parlamentu. Definované atributy prošly sice dílčími změnami či úpravami, ale jádro konceptu pramení právě z jejich práce: Nine second-order national elections A conceptual framework for the analysis of European election results. Na základě výzkumu voleb do Evropského parlamentu i národních druhořadých voleb si nyní představíme hlavní znaky voleb druhého řádu, které se vyvíjely a prošly precizací v posledních třiceti letech. o Nižší volební účast Všichni autoři pracující s konceptem voleb druhého řádu uvádějí niţší volební účast jako pravidelně se opakující znak tohoto druhu voleb (Reif - 1984, srov. Carubba, Timpone 2005). Vyšší volební účast poskytuje volebnímu aktu logicky mnohem větší legitimitu neţ nízká volební účast, protoţe ta můţe svědčit o apatii, frustraci, zlobě, nechuti se angaţovat, odcizení či nedostatku smyslu účinnosti a důvěry ve vládu (Šaradín 2008, srov. Hix, Marsh 2007). o Nárůst počtu neplatných a znehodnocených hlasů V souvislosti s vnímáním a zájmem voličů o druhořadé volby dochází ve větší míře k nesprávnému vyplnění hlasovacích lístků (Reif, Schmitt 1984: 9) Otázkou ovšem zůstává do jaké míry je tento jev způsoben nepozorností voličů nebo naopak jejich snahou vyjádřit negativní stanovisko vůči tomuto druhu voleb 11. o Oslabení pozice vládních stran Vládní koalice v druhořadých volbách zaznamenávají menší procentuální podíl hlasů. Výjimku ovšem tvoří krátký časový úsek po volbách prvního řádu. V tomto období euforie naopak dochází k posílení procentuálního zisku politických stran spolupodílejících se na vládní odpovědnosti. Po uplynutí této fáze dochází k propadu podpory vládních stran, která je 11 Při volbě ukrajinského premiéra mají voliči moţnost hlasovat proti všem (Against All). Tato alternativa jim dává moţnost vyjádřit negativní stanovisko s navrţenými kandidáty nebo tak mohou vyjádřit svůj postoj vůči volbám. Není výjimkou, ţe se procento odevzdaných hlasů proti všem blíţí aţ k 8 %. 23

nejmenší právě v polovině volebního cyklu. S blíţícími se volbami do národních parlamentů dochází k redukci jejich ztráty (Reif 1984: 117, srov. Mars 1998: 65). o Nárůst podpory malých, regionálních či extrémistických stran Voliči díky vnímání druhořadosti těchto volebních klání volí více upřímně a srdcem. Nebojí se, ţe jejich odevzdaný hlas propadne, kdyţ strana nesplní zákonem stanovené podmínky pro zisk mandátu, coţ zvýhodňuje tento typ stran, kterým se tak dostává vyšší podpory (Carubba, Timpone 2005: 262-263). o Posílení pozice opozičních stran Mnoho autorů přirovnává druhořadé volby k referendu vůči vládě (Rudalevige 2001: 31). Ve vztahu k volebnímu cyklu a podporám jednotlivých stran je právě v první polovině vládního období přijímáno nejvíce zákonů, které mohou vyvolat negativní reakce veřejnosti. Voliči tedy vyuţívají těchto voleb k vyjádření nesouhlasného stanoviska vůči vládní politice, a proto častěji volí její alternativu, kterou jsou opoziční strany (Koepke, Ringe 2006: 324). Výzkum voleb druhého řádu Výrazná část zahraničních autorů soustředila výzkum převáţně na úroveň voleb do Evropského parlamentu (Reif 1997, Marsh 1998, Schmitt 2005). Uvedení autoři se věnovali testování jeho aspektů vzhledem k rozšiřujícímu se počtu zemí v evropském integračním procesu, coţ znamenalo i nárůst charakteristicky a institucionálně diferenciovaných jednotek, nebo posilování role a vlivu Evropského parlamentu. Aplikovat koncept na národní volby druhého řádu se rozhodli britští politologové v čele s Anthonym Heathem. Jejich výzkum se zaměřil na rozdíly mezi dvěma typy druhořadých voleb volby do Evropského parlamentu a britské lokální volby. Nejenţe se britské lokální volby těšily vyšší volební účasti, ale i výsledky jednotlivých stran byly odlišné. Autoři proto identifikovali britské komunální volby jako pomezí mezi národními volbami do parlamentu a evropskými volbami (Heath et.al. 1999: 405-407). Výstup jejich zkoumání tak potvrzuje korekci Reifa. Volební účast je vţdy niţší, ale míra rozdílnosti reflektuje vztah 24

voličů k důleţitosti jednotlivých volebních klání 12 (Reif 1984: 246). Výzkum druhořadých voleb v českém prostředí Přestoţe v převáţné většině prací věnujících se této teorii dochází k její aplikaci na úroveň voleb do Evropského parlamentu, lze jej vyuţít i k výzkumu národních druhořadých voleb. Výzkum voleb druhého řádu se v českém prostředí zaměřuje na dva typy voleb krajské a komunální. V případě problematiky krajské politiky nalezneme ucelenou publikaci od Stanislava Balíka Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Jádrem práce je popsání výsledků komunálních voleb v obcích s rozšířenou působností od roku 1994 do roku 2006. Autor se věnuje sestavování koalic na tamních radnicích, volebním výsledkům jednotlivých stran i vzorcům voličského chování plynoucího z jednotlivých voleb. Na katedře Politologie v Brně vznikly dva sborníky věnující se problematice krajských voleb. První z nich Krajské volby v České republice se systematicky věnuje jednotlivým krajům. Kaţdý z nich je zkoumán z pohledu volebních výsledků i jejich dopadů na krajskou politiku. Druhou je publikace Krajské volby 2008. Struktura dané práce je jiţ rozdílná. Kapitoly jsou děleny dle tematických celků a dochází i k jejich propojení s teorií voleb druhého řádu. Jednotlivé kapitoly se zaměřují na problematiku volební geografie, analýzu kandidátních listin nebo volebních kampaní. Dále je nutné uvést, ţe problematikou tohoto fenoménu se zejména v posledních letech zabývá celá řada bakalářských či magisterských prací, které svoji pozornost zaměřují na testování hypotéz odvozených z této teorie. V uplynulých letech vyšlo také několik odborných článků věnujících se problematice druhořadých voleb a aplikace této teorie na podmínky českého prostředí. Jedinou ucelenou publikací je však Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České Republice od Pavla Šaradína. Autor se pokusil pouţít výše zmíněnou teorii a aplikovat ji na volby do krajských zastupitelstev, ale vzhledem k obsahu daného díla tento cíl spíše nenaplnil. 12 Případovou studii z Irska zpracoval Adrian Kavanagh, který se zaměřil na odlišnosti mezi lokálními volbami a volbami do národního parlamentu. 25

Kritické zhodnocení teorie voleb druhého řádu Jádrem tohoto konceptu jsou teze interpretované Karlheinzem Reifem a Hermannem Schmittem z počátku 80. let minulého století. Jejich hlavní jádro a následné precizace či doplnění jsou detailně popsány v předešlé části textu. Přesto si jej nyní v krátkosti shrneme. Základním rysem voleb druhého řádu je niţší voličská účast oproti předešlým prvořadým volbám, která vychází primárně z nezájmu a neochoty voličů účastnit se těchto voleb, coţ pramení z předpokladu, ţe je méně v sázce. Dalším znakem je ztráta volební podpory stran podílejících se na celorepublikové vládě. Tento fenomén je ovlivněn mírou odstupu konání jednotlivých voleb od sebe. V případě, ţe se konají druhořadé volby v krátké době po národních parlamentních volbách, tak můţe dojít k navýšení podpory vládních stran. Pokud se volby konají v polovině vládního mandátu, tak je ztráta naopak nejvýraznější. Spolu s klesající podporou vládních stran se zvyšuje podpora stran opozičních a také nových, malých či regionálních stran, které mohou oslovit voliče v dané oblasti tématy lokálního významu. Voliči jim také mohou odevzdat svůj hlas, protoţe se nebojí, ţe by propadl, tedy byl udělen straně, která nezíská zastoupení v Parlamentu. Aplikace dané teorie na různá volební klání národního i nadnárodního rozměru probíhá jiţ několik desetiletí. I přes značné mnoţství případových studií nedošlo k další precizaci či doplnění daného konceptu. K testování hypotéz na základě dané teorie dochází především na úrovni celostátní, kdy jsou hodnoceny zisky a výsledky stran na základě dat vztaţených k celku. Dochází tedy ke generalizaci získaných poznatků a moţnému zkreslení rozdílných volebních výsledků v jednotlivých částech či opomenutí důleţitých prvků, které mají vliv na konečný výsledek voleb. Koncept druhořadých voleb se v otázce volební geografie věnuje nárůstu podpory regionálních stran v rámci lokálních voleb (Marsh 1998: 606). Opomíjejí ale fakt, ţe určitá strana můţe v rámci niţších či menších územních celků zaznamenat odlišné volební výsledky. Propad strany v evropských či národních druhořadých volbách v celkovém měřítku nemusí nutně znamenat identický odraz v rámci jeho jednotlivých částí. V současné době se volební geografie věnuje a je definována především aspekty organizace, průběhu a výsledků voleb (Johnston 2001). Jednou z hlavních oblastí výzkumu spojeného s volební geografií je prostorová diferenciace volebních výsledků a faktory, které tuto rozmanitost podporují. Faktory ovlivňujícími míru této diferenciace jsou rozloţení sociálních vrstev obyvatelstva, přítomnost národních menšin, vliv náboţenství či průměrná měsíční mzda apod. 26

(Pink 2005: 150-151). Důleţitým prvkem je vliv místních (geografických) faktorů na názory a postoje vybrané skupiny obyvatel. Jedním z nejvíce vyuţívaných přístupů ke zkoumání diferencí ve volebních výsledcích je za pomoci sousedského efektu či efektu kandidáta. Hlavní význam tohoto fenoménu spočívá v předpokladu, ţe kandidátovi, který má bydliště v určitém místí, se dostává vyšší volební podpory, neţli jeho protivníkovi, který zde neţije (Johnston 2001). Tento jev je důleţitý zejména ve většinových volebních systémech, kde se volí ve většině případů konkrétní kandidáti v jednomandátových obvodech, ale má svůj význam i v případě poměrných systémů. Získat mandát můţe i kandidát, který je na zadních místech kandidátních listin. Za předpokladu, ţe je dostatečně populární, podaří se mu získat výraznou podporu voličů pomocí preferenčních hlasů a tím překonat zákonem stanovený limit pro postup na kandidátce. Vlivu kandidátů, sestavování kandidátních listin či analýze výsledků preferenčního hlasování se věnovalo jiţ několik studií. Jednou z prvních byla analýza preferenčního hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny od Jakuba Kylouška. Studie se věnovala spíše deskripci jednotlivých kandidátních listin a následné interpretaci počtu preferencí pro jednotlivé kandidáty. Zřejmě poslední snahou o uchopení problematiky se stala práce Petra Vody Efekt kandidáta ve volbách v českém prostředí. Autor se v ní pomocí regresních modelů snaţí najít souvislosti a vztahy mezi věkem kandidáta, jeho povoláním, pořadím na kandidátce a vzdělaností vzhledem k zisku jeho preferenčních hlasů. Za předpokladu, ţe určitý typ kandidáta je dostatečně výrazný, aby se mu podařilo prosadit se na úkor ostatních, by logickým vyústěním měl být i vyšší zisk hlasů pro danou politickou stranu. Studie Pata Lyonse a Lukáše Linka se věnovala faktorům, které ovlivnily voličský výběr strany ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Na základě analýzy přišli s tvrzením, ţe význam lídra a sympatie ke straně mělo výraznější vliv, neţ tematické hlasování. Na základě předchozích studií a výzkumů se tato práce vydává poněkud odlišným směrem. Jejím cílem je testování hypotéz vytvořených na základě konceptu Reifa a Schmitta. Vytvořené hypotézy však nebudou testovány pouze na komplexních celcích, ale také na jejich vybraných částech. Na základě bakalářské práce zpracované autorem lze očekávat, ţe variabilita volebních výsledků politických stran při komparaci niţších úrovní vzrůstá. Práce se tedy pokusí vysvětlit variabilitu těchto výsledků pomocí vlivu preferenčních hlasů. Podobu analýzy vlivu preferenčních hlasů pro jednotlivé kandidáty na zisky politických stran bude představena v následující kapitole. 27

Metody analýzy, práce s daty, vymezení výzkumné oblasti a jednotek Práce se tedy bude věnovat analýze voleb do krajských zastupitelstev v České republice. Na základě výše uvedeného konceptu dojde k sestavení hypotéz, které budou testovány na vybraných územních jednotkách a politických stranách. Předpokládanou variabilitu volebních výsledků se pokusí vysvětlit analýza vytvořených regresních modelů. Stanovení hypotéz Na základě výše předloţené teorie budou stanoveny hypotézy, které odpovídají konceptu Reifa a Schmitta. Jednotlivé hypotézy budou testovány na vybraných politických stranách v rámci zvolených výzkumných jednotek. Vzhledem k výběru jednotek, který je představen v následující části textu, budou očekávané variability mezi volebními výsledky stran podrobeny regresní analýze na vytvořených modelech, které na základě svých vypovídacích hodnot budou slouţit k vysvětlení případných rozdílů mezi podporou politických stran v rámci zvolených jednotek. H 1 : Volební zisky menších a/nebo opozičních stran jsou ve volbách do krajských zastupitelstev vyšší neţ v případě voleb do Poslanecké sněmovny. H 2 : Strany vládní koalice a/nebo velké politické strany ztrácejí ve volbách do krajských zastupitelstev hlasy voličů oproti předešlým volbám do Poslanecké sněmovny. Výběr jednotek Výzkum aplikovaný na všechny obce by sice přinesl velké mnoţství zkoumaných jednotek, ale vzhledem k celkovému počtu obcí v České republice je nad moţnosti této práce zvolit nejniţší institucionální jednotku. Vyuţití pouze jednotlivých krajů či bývalých okresních měst by naopak vedlo k přílišnému zkreslení a odfiltrování odlišných výsledků v rámci kraje či okresů, které by tyto typy voleb mohly vykazovat. Z těchto důvodů zůstalo několik moţností zaměřit se na jednotlivé mikroregiony nebo obce s rozšířenou působností. Mikroregiony v sobě zahrnují všechny obce dané oblasti, coţ i přes jejich výrazné mnoţství mohlo vést k přehlednutí odlišností v rámci zvoleného území. Jako nejvhodnější výzkumná jednotka se jeví obce s rozšířenou působností. Jednotlivé obce s rozšířenou působností jsou správním centrem jednotlivých mikroregionů a z hlediska počtu obyvatel, zde ţije značné procento populace. Hlavní město Praha, které disponuje pravomocemi z krajské i komunální úrovně nebude do analýzy zahrnuto. I přesto lze komparovat výsledky voleb ve 205 obcích. 28