Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice MEZINÁRODNÍ PRÁVO JUDr. František Hurbiš, JUDr. Dušan Ružič, PhD. Kunovice, 2009
Autor: JUDr. František Hurbiš JUDr. Dušan Ružič, PhD. doplněná aktualizace Název: Mezinárodní právo Vydavatel: Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2009 Jazyková redakce: Neprošlo jazykovou úpravou ISBN 978-80-7314-169-1
OBSAH: 1 MEZINÁRODNÍ PRÁVO...1 1.1POJEM...1 1.2CHARAKTERISTIKA SUBJEKTŮ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA VEŘEJNÉHO...1 2 STÁTY...5 3 ZVLÁŠTNÍ POLITICKÉ JEDNOTKY S DÍLČÍ SUBJEKTIVITOU...13 3.1MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE (MO) MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE MEZIVLÁDNÍ POVAHY...14 3.2JEDNOTLIVEC...16 3.3MEZINÁRODNÍ JEDNOTKY BEZ MEZINÁRODNĚ PRÁVNÍ SUBJEKTIVITY...18 4 PRAMENY MP...21 4.1MEZINÁRODNÍ SMLOUVY...22 4.2MEZINÁRODNÍ OBYČEJE...24 4.3KODIFIKACE MP...27 4.4OBECNÉ ZÁSADY PRÁVNÍ...29 4.5JEDNOSTRANNÉ PRÁVNÍ AKTY...29 4.6SOUDNÍ ROZHODNUTÍ A NÁZORY NAUKY MP...31 5 PRAVIDLA MEZINÁRODNÍHO PRÁVA...35 5.1ZÁSADY MEZINÁRODNÍHO PRÁVA...37 5.1.1Časová působnost pravidel mezinárodního práva...37 5.1.2Mezinárodně právní odpovědnost...38 5.1.3Porušení mezinárodně právního závazku...40 5.2PŘIČITATELNOST JEDNÁNÍ NEBO OPOMENUTÍ STÁTU...41 5.3OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST...42 5.4ŠKODA...44 5.5REPARACE...44 5.6ODPOVĚDNOST ZA MEZINÁRODNÍ ZLOČIN A MEZINÁRODNÍ DELIKT...45 5.7ODPOVĚDNOST ZA ŠKODLIVÉ NÁSLEDKY ČINNOSTI NEZAKÁZANÝCH MP...46 5.8DONUCENÍ V MP...46 5.9SANKCE RB OSN...48 5.10SEBEOBRANA (LEGITIMNÍ OBRANA)...49 5.11MEZINÁRODNÍ OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV...50 6 DIPLOMATICKÉ A KONZULÁRNÍ ORGÁNY...54 7 PRÁVO MEZINÁRODNÍCH SMLUV...57 PŘÍPAD BERNADOTTE, MSD 11/04/1949...111 PŘÍPAD PRÁVA PRŮCHOD PŘES INDICKÉ ÚZEMÍ (PORTUGALSKO V. INDIE), MSD 12/4/1960...112 DIPLOMATICKÝ AZYL (KOLUMBIE V. PERU), MSD 20/11/1950...113
1 Mezinárodní právo Cíle kapitoly: Cílem této kapitoly je provést charakteristiku mezinárodního práva, seznámit studenty s posláním tohoto odvětví práva a seznámit je se základními pojmy a zvláštnostmi. Poukázat na rozdíl pojetí mezinárodního práva a práva vnitrostátního. Objasnit rozdílný výklad subjektů mezinárodního práva a jejich postavení v systému orgánů mezinárodního práva. Klíčová slova: Pojem mezinárodní právo veřejné; Mezinárodní společenství (MS); Mezivládní mezinárodní organizace; Subjekty mezinárodního práva; Způsobilost k právům a povinnostem; Způsobilost k právním úkonům. 1.1 Pojem V nejobecnějším pojetí lze říci, že mezinárodní právo je soubor právních norem, které zajišťují mírovou koexistenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství (společenství vnitrostátní stojí mimo). Tato definice zdůrazňuje úzké sepětí mezi mezinárodním právem a mezinárodním společenstvím - jedná se o tzv. sociologický a historický základ MP. Složitá je otázka vymezení subjektů mezinárodního práva, neboť mezinárodní právo v současné době prodělává hluboké proměny. Použitím výrazu mezinárodní společenství se zdůrazňuje, že stranou zájmu mezinárodního práva zůstává vnitrostátní či národní společenství a že úprava právních poměrů se přenechává právu vnitrostátnímu. 1.2 Charakteristika subjektů mezinárodního práva veřejného Subjekty mezinárodního práva veřejného a) státy b) mezinárodní mezivládní organizace c) zvláštní politické jednotky d) jednotlivec v oblasti lidských práv Pojem subjekt práva = každá jednotka, které daný právní řád přiznává způsobilost k právům a povinnostem a zpravidla i k právním úkonům. Jednotlivé subjekty práva nemusí být nezbytně totožné co do právní povahy nebo rozsahu jejich práv, jejich povaha závisí na potřebách společenství! x Vnitrostátní právo subjekty přesně definuje: občané právnické osoby zaměstnanec, zaměstnavatel apod. Bezvýhradně požadovaným atributem subjektivity je způsobilost k právům a povinnostem! 7
Způsobilost k právům a povinnostem Kvalifikaci subjektu mezinárodního práva v tomto smyslu nabývá jednotka (stát, organizace apod.), která vyplňuje zejména tyto podmínky: práva a povinnosti jsou adresovány jednoznačně přímo jednotce - tzn., že není pouze konečným destinatářem (předurčení - osud) výhod nejde o jednotku, která čeká na nějaké pokyny, sama se aktivně projevuje práva a povinnosti jí uděluje mezinárodní, nikoli vnitrostátní právo mezinárodní právo upravuje společenské vztahy, tj. vztahy mezi lidmi, či jejich společenstvími věc nemůže být subjektem MP!!! Způsobilost k právním úkonům Způsobilost vstupovat svým jménem do mezinárodně právních poměrů a přijímat závazky vůči jiným subjektům se považuje za běžný atribut mezinárodně právní subjektivity. Pokud se takové způsobilosti přechodně nedostává, nemusí to mít nutně za důsledek ztrátu subjektivity (např. okupovaný stát má v jisté míře mandátní či poručenské území apod ) Většina subjektů mezinárodního práva má charakter právnických osob ve smyslu všeobecné právovědy. Jejich vůli projevuje systém orgánů, kdy mezinárodní právo ponechává otázku, kdo bude jejich jménem v mezinárodně právních vztazích jednat, plně na rozhodnutí vnitrostátního práva svých subjektů a samo do ní nezasahuje (prezident, předseda vlády, král apod.). Mezi typické projevy subjektivity patří následující práva: přijímat a vysílat diplomatické zástupce - legační právo právo uzavírat mezinárodní smlouvy právo sebeobrany právo vlajky právo registrace letadel právo poskytovat diplomatickou ochranu (azyl) právo předložit spornou věc rozhodovacímu mezinárodnímu orgánu právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva (tj. pro jednotlivé státy nejsou závazné rozsudky států cizích) způsobilost k protiprávním úkonů nést MP odpovědnost!!! Ne všechny subjekty MP musí požívat všech těchto práv. Subjekty MP můžeme z hlediska subjektivity členit: prvotní subjekty státy jejich subjektivita je dána jejich existencí, nikoliv vůlí jiných subjektů odvozené subjekty vznik na základě MP úpravy Mezinárodní mezivládní organizace Subjekty MP můžeme rovněž členit z hlediska trvalosti (relativní kritérium): trvalé státy a MMO dočasné povstalci jako válčící strana 8
Mezinárodní společenství (MS) Mezinárodním společenstvím se rozumí především společenství států. O mezinárodním společenství v pravém slova smyslu lze hovořit až po Třicetileté válce a mírovém uspořádání vytvořeném na Vestfálském kongresu v r. 1648 (též známé jako Vestfálský mír). Mezinárodní společenství charakterizují dva výrazné rysy: 1. Jde o společenství subjektů, které jsou geograficky determinované (přesně vymezené). Pohyb členů mezinárodního společenství je pojmově vyloučen, státy jsou nerozlučně spjaty s určitým územím, které ovládají. To poskytuje vztahům mezi státy konstantu, která schází v národním společenství. Státy si nemohou zvolit své sousedy, nemohou uniknout z dosahu velmocí. 2. Mezinárodní společenství je početně omezené. Mezinárodní společenství v době Vídeňského kongresu po napoleonských válkách tvořilo 15 reálných států, před 2. světovou válkou číslo vzrostlo zhruba na 50 států. Ve 2. polovině 20. století, po rozpadu koloniální říše, se počet opět zvýšil až na současný počet asi 200 států. Tento počet se takřka rovná počtu členských států OSN. V takovém společenství je vidět chování každého jedince; jednání i opomenutí konkrétního státu, zejména velmocí, je zřejmé a má dopad na celý systém mezistátních vztahů. Naopak chování jedince ve státě je z pohledu mezinárodního práva nepodstatné a těžko postřehnutelné. Mezivládní mezinárodní organizace Od poloviny 19. století se staly součástí mezinárodního společenství i mezivládní mezinárodní organizace, jimž zakládající státy přiznaly mezinárodněprávní subjektivitu!!! Jejich současný počet je zhruba roven 300. Charakter vztahů v mezinárodním společenství však nezměnily. Státy, které je vytvořily, si nad nimi ponechaly rozhodující vliv (OSN právo veta)! Mezinárodní měnový fond (MMF) byl založen v roce 1944; mezi zakládající státy patřilo i tehdejší Československo vystoupilo r. 1954 v reakci na to, že USA politicky i hospodářsky expandovaly v protikladu s cíli fondu. Specifické postavení mají nevládní mezinárodní organizace a mezinárodní sdružení jednotlivců nejsou subjekty MP, zároveň nejsou ani členy mezinárodního společenství. Mají postavení autonomních činitelů působících v MS. Testové otázky: 1. Kdo je subjektem MPV? a) Stát, mezinárodní organizace, fyzické osoba, politická organizace. b) Stát, mezinárodní organizace, zvláštní politické jednotky. c) Zvláštní politické jednotky, Svatá stolice (PS). d) Stát, Svatá stolice. 2. Co charakterizuje mezinárodní společenství? a) Společenství subjektů, mezinárodní společenství. b) Mezinárodní společenství, mezinárodní organizace. c) Společenství právnických osob, společenství subjektů. 9
d) Mezinárodní společenství, společenství fyzických osob. 3. Jak definuje vnitrostátní právo subjekty? a) Fyzické osoby, právnické osoby, stát. b) Občané, právnické osoby, zaměstnanec, zaměstnavatel. c) Právnické osoby, stát, zaměstnanec. d) Organizace, stát, fyzické osoby. Kontrolní otázky: 1. Kdo je subjektem mezinárodního práva veřejného. Odpověď: Subjektem mezinárodního práva veřejného je: společenství států mezinárodní organizace zvláštní politické jednotky jednotlivec v oblasti lidskoprávní Vnitrostátní právo subjekty přesně definuje občané právnické osoby zaměstnanec, zaměstnavatel apod. 2. Jak dělíme subjekty mezinárodního práva z hlediska subjektivity. Odpověď: prvotní subjektivita je dána již samotnou existencí x odvozené vznikají na základě mezinárodně právní úpravy trvalé x dočasné Shrnutí: Mezinárodní právo má nezadatelné postavení při dodržování základních pravidel při mezinárodních stycích mezi jednotlivými subjekty. Je proto nutné seznámit se základními pojmy mezinárodního práva, jeho specifickým postavením v systému práva a úlohou mezinárodního společenství. 10
11
2 STÁTY Cíle kapitoly: Seznámit studenty s hlavním subjektem mezinárodního práva - státem. Popsat historický a právní základ státu v pojetí mezinárodního práva. Vysvětlit tři základní konstitutivní prvky státu (kumulativní prvky). Poukázat na vznik a zánik tohoto subjektu, především pak na události vzniku nových subjektů po roce 1989. Klíčová slova: Státy; konstitutivní prvky státu; území; obyvatelstvo; veřejná moc. STÁTY mají klíčové postavení mezi subjekty mezinárodního práva! současné mezinárodní právo zůstává především právem mezistátním, výjimečnost postavení státu spočívá v tom, že vystupuje jako představitel suverénní moci s atributy, jež mu dovolují materiálně zajistit plnění svých mezinárodně právních závazků a prakticky prosazovat své nároky vůči jiným subjektům Pojem státu má v zásadě dvě roviny, které jsou úzce provázány: a) jev historický, sociologický a politický b) právní skutečnost Mezinárodní právo převzalo závěr všeobecné právovědy o tzv. trojici konstitutivních prvků státu. Stát existuje pouze, vykazuje-li všechny tři prvky. Jedná se o prvky objektivní povahy: a) území b) obyvatelstvo c) veřejná moc, která se na daném území prosazuje. Existují snahy zahrnout též prvek subjektivní uznání ostatními státy. Vzhledem k tomu, že dnešní MP je vázáno spíše zásadou legitimity než efektivity, je tedy prakticky možné, aby subjekt jeden z prvků postrádal, tento je pak nahrazen prvkem subjektivním uznáním států. Současné mezinárodní právo považuje v některých případech za subjekt mezinárodního práva i útvar, který neprokáže faktickou existenci tří prvků (např. stát anektovaný agresorem). ÚZEMÍ poskytuje konkrétní lidské společenství nezbytný předpoklad stability umožňuje přirozené usídlení lidí dává prostor ke zřízení a udržování institucí veřejných služeb zásada, že stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území Minimální velikost státního území však mezinárodní právo nestanovuje - je zde značná pružnost. Mezinárodní společenství zásadně nezpochybňuje existenci a státnost mikrostátů (Nauru, San Marino, Vatikán aj ) Mezinárodní právo nezpochybňuje ani suverenitu států, kde došlo ke zmenšení státního území, byť podstatnému (např. Paraguay ztratila v roce 1870 dvě třetiny svého území ve 12
prospěch Argentiny). Podle mezinárodního práva postačuje, aby stát disponoval mezinárodně nesporným územním prostorem. Na újmu jeho státnosti není případná nejistota o přesném rozsahu a vymezení celého státního území (např. Indie, Pákistán, Izrael, Palestina). Stát může existovat, i když si na jeho území činí nároky jiné státy do vyřešení sporu. Území státu ohraničuje státní hranice, která je předělem, který prostorově delimituje (vymezuje, rozhraničuje) různé právní řády (nejčastěji dva vnitrostátní právní systémy dva státy), někdy vnitrostátní a mezinárodní právní řád (hranice mezi státním územím a mezinárodním prostorem, třeba kosmickým). Delimitace a demarkace státní hranice není nutná pro vznik států. Je to primárně právní skutečnost. Státním územím mezinárodní právo rozumí nejen příslušnou část zemského povrchu, ale i část podzemí, až do středu země, části hraničních vodních toků a jezer, v mořském prostředí tzv. vnitřní a pobřežní vody, v nadzemním prostředí vzdušný prostor. Na svém území stát vykonává zásadně úplnou a výlučnou svrchovanou moc. OBYVATELSTVO Jde vlastně o celek jednotlivců obou pohlaví, kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství. Charakter obyvatelstva by měl být usedlý, přirozený a trvalý. Předpokládá se schopnost území poskytnout podmínky pro trvalé lidské osídlení. Stát se proto nemůže konstituovat např. na neobydleném ostrově v moři. Podmínka usedlosti - vylučuje z pojmu obyvatelstva kočovné kmeny, kterým chybí prvek zakořeněnosti na určitém území. (Volný pohyb osob a svoboda usazování v EU představují v tomto směru novou, ne plně zhodnocenou tendenci zde bude také problém při výkonu veřejné moci vůči migrujícím skupinám zatím to není dořešeno). Státy se v současné době různými zákony brání migraci udělováním víz apod. např. USA, Kanada, Velká Británie. Podmínka přirozenosti jde o požadavek soužití obyvatelstva, které zajistí jeho biologickou reprodukci (rodinným a obdobným společenským životem). Obyvatelstvem proto není skupina osob spojená a vedená např. profesionálními zájmy (pirátské rozhlasové stanice, kasina) s cílem obejít zákony některého státu. Podmínka trvalosti - odlišuje skutečné obyvatelstvo od skupin osob, které žijí na daném území přechodně, byť i dlouhodobě (cizinci). Trvalost vztahu ke státu a jeho území je formálně evidována právním institutem státního občanství. Trvalý pobyt osoby na území státu je proto jednou z podmínek pro udělení občanství. Společný západoevropský ekonomický trh, volný pohyb pracovních sil a již zmíněná svoboda usazování se, spolu s jednotlivými standardy ochrany lidských práv, inspirovaly Maastrichtskou smlouvu o EU k zavedení institutu Evropského občanství" (EO) nenahrazuje státní občanství jednotlivých států, jedná se o výjimečný a právně nikoli nežádoucí případ bipolitismu (dvojího občanství), kdy má občan zároveň občanství státní a evropské unijní. V minulosti docházelo, na základě tradičního mezinárodního práva, kdy stát požíval ke svému obyvatelstvu neomezené volnosti, k masovému přesídlování, popř. vysídlování určité skupiny obyvatel. Současné mezinárodní právo považuje podobný krok za porušení lidských práv. 13
Obdobně jako u velikosti území, nestanoví platné mezinárodní právo ani určitý minimální počet obyvatelstva. Naopak mezinárodní právo ani nepřipouští existenci státu bez obyvatelstva. Dovoluje však, aby stát považoval za součást svého území i některé neobydlené oblasti, které nejsou vhodné k trvalému osídlení za předpokladu, že je na nich schopen v případě potřeby mocensky vyloučit zásahy jiných států. VEŘEJNÁ MOC Veřejnou mocí (vládou) se rozumí soustava státních orgánů, které jsou schopny zajistit minimální standard správy a veřejného pořádku, který umožňuje nerušenou koexistenci daného státu s jinými členy mezinárodního společenství. Jde v podstatě o požadavek efektivity vlády, tj. aby vláda byla fakticky schopna podřídit své autoritě všechny osoby podléhající její jurisdikci. Mezinárodní právo zásadně nezasahuje do změn vlády. Jednotlivé státy si přesto vyhradily právo zaujmout formou uznání (popř. neuznání) postoj k takové vládě, která se dostala k moci neústavní cestou (bude probíráno později). Požadovaná míra efektivity vlády bývá předmětem zvýšeného zájmu mezinárodního společenství hlavně v období vzniku státu, v období, kdy se stát teprve formuje (Jugoslávie, SSSR apod. ) V dobách jeho zralosti se efektivita státní moci předpokládá. Proto ani výrazné oslabení vlády, jež není schopna se prosadit na celém území, mezinárodní právo jako subjekt MP nediskvalifikuje, viz. např. pluralita konkurujících orgánů veřejné moci v Libanonu již vyřešeno, Afghánistán či anarchie v zemích bývalého SSSR, apod. Někdy dochází k souběžné existenci loutkové vlády na území státu a vlády exilové, jež vykonává některé funkce veřejné moci z jiného státu (např. Afrika, za 2. světové války ČSR). Za normálních okolností považuje mezinárodní právo poskytnutí azylu jiné vládě za hrubé vměšování do vnitřních záležitostí. Legálním se stává tehdy, pokud je výkon legislativní státní moci ve vlastním státním území znemožněn agresí a následnou okupací, popř. obdobným protiprávním stavem. K identifikaci státu jako subjektu mezinárodního práva zpravidla stačí existence všech tří výše uvedených prvků. Někdy k nim z praktického hlediska přidáváme ještě čtvrtý předpoklad způsobilost územní jednotky vstupovat do mezinárodně právních poměrů (toto výslovně činí Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933). Některé útvary totiž mají své území, obyvatelstvo a veřejnou moc jsou tedy ve světle všeobecné právovědy státy, nemají však způsobilost vstupovat do mezinárodně právních poměrů, a nelze je tedy považovat za subjekty mezinárodního práva. Jde většinou o dílčí územní jednotky federace (spolkového státu, např. SRN, USA apod.); ve federativním zřízení žije zhruba 1/2 lidstva. Z hlediska mezinárodního práva mívá většinou výlučnou mezinárodní subjektivitu ústřední stát. Federace se tak vlastně stává z tohoto pohledu jednotným a jediným mezinárodním subjektem. Výjimečně se vyskytují federace mezinárodní, kde mezinárodní styky obstarávají v určitém rozsahu i dílčí státy (např. provincie Quebec v Kanadě, švýcarské kantony apod.) čímž se stávají v odpovídající míře subjekty mezinárodního práva. Subjektivita státu není permanentní. Státy vznikají, prodělávají proměny, zanikají. 14
Subjektivitu můžeme chápat ve dvou rozměrech: a) Rozměr statický = základní znaky státu patří sem obyvatelstvo, území, veřejná moc + dle Montevidejské úmluvy doplňkově i uznání okolními státy b) Rozměr dynamický = vznik, vývoj, zánik státu VZNIK STÁTU má převážně povahu historického a společenského procesu, pouze výjimečně býval dílem ujednání jiných států (kyperský stát 1950), popř. rozhodnutím mezinárodní organizace (izraelský stát v roce 1947) Formy vzniku státu: Sloučení Rozdělení Odštěpení Cese Obecné mezinárodní právo považuje za rozhodný okamžik vzniku státu nabytí nezávislosti veřejná moc ve státě tím okamžikem zruší de facto či de iure vztahy podřízenosti k jiné suverénní moci. Vznik státu se tak stává zásadní mezinárodně právní skutečností. Vznik státu jako právní skutečnost byl mezinárodním právem dlouhou dobu opomíjen. Teprve od roku 1945, kdy byla schválena Charta OSN, se tomuto procesu MPV věnuje a normy, jež byly v této souvislosti přijaty, jsou označovány jako zásady sebeurčení národů. Tyto zásady oddělily pojem obyvatelstva personálního substrátu státu, které sice vystupuje jako prvek existence státu, ale samo o sobě nepožívá práva na sebeurčení, od pojmu národa, jež naopak takovým právem disponuje. Sebeurčení soubor práv národa na nezávislost, na odtržení od státu, jehož byl dosud součástí a na vlastní vládu (určit si svobodně politické zřízení). Obecné právo národa na sebeurčení se týká výhradně národů nikoli národností. Aplikaci a výhled zásad sebeurčení komplikují nejasnosti ve čtyřech ohledech: a) pojmu národ je přikládán několikerý význam; moderní národy se zformovaly na počátku 19. století, vývoj následně směřoval dvojím směrem: francouzská a americká filosofie občanského liberalismu dala prostor k utváření občanských (politických) národů, které se konstituovaly ve společné politické vůli občanů předat část své osobní svrchovanosti státu a podílet se na státní moci především účastí v pravidelných volbách. Podmínkou a předpokladem příslušnosti k občanskému národu je každodenní kontakt jednotlivce s jinými jednotlivci na území daného státu; jeho občanství proto zpravidla vycházelo z principu ius soli (nabývalo se narozením či trvalým pobytem na státním území). vývoj ve střední Evropě se ubíral jinam, k pojetí národa jako svérázného novodobého kmene stmeleného krví společného předka. Státy založené na tomto pojetí národa, dávají při udělování občanství přednost principu ius sanguinis, tj. narození z příslušníků národa, resp. státu, či pokrevní příbuzenské svazky s nimi. V praxi se národ (a to v obou typech) udržoval společným jazykem, kulturou či tradicí. hromadné uplatňování zásad sebeurčení národů se uplatňovalo v období dekolonizace, která byla ukončena v podstatě až v roce 1890 vznikem Namibie. Renesanci pak přinesla 90. léta ve střední a východní Evropě. 15
b) sebeurčení národů komplikovala skutečnost, že mezinárodní právo neupravovalo způsobilost národů k právním úkonům. Praxe počátkem 20. století počítala s akty uznání za národ (např. Čechů, Slováků, Poláků), jež prvotně směřovaly k založení právních titulů pro vytvoření a účast národních vojenských jednotek v 1. světové válce. v 60. a 70. letech navázaly na tuto praxi normy upravující postavení národně osvobozeneckých hnutí. Akty jejich uznání sledovaly požadavek efektivity (hnutí muselo být reprezentantem národa). novým typem uznání hnutí se stala klíčová úloha OSN a dalších mezinárodních organizací, jimiž byla osvobozenecká hnutí vtahována do mezinárodního společenství. Mezi hlavní oprávnění, která hnutím mezinárodní uznání přináší, patří status pozorovatele u mezinárodních organizací. c) MSD zdůraznil povinnost spravující mocnosti zajistit skutečnou a svobodně vyjádřenou vůli národa k sebeurčení. V praxi to však bylo velmi málo využíváno, mnohé státy vznikly bez předchozí konzultace obyvatelstva (viz ČSFR ČR, SR). Někdy byly provedeny pouze sondy veřejného mínění, jindy zase rozhodlo stanovisko představitelů NOH (Národně osvobozenecké hnutí). d) určité nejistoty panují i ohledně prostředků, které mezinárodní právo dává národu k dispozici při výkonu práva na sebeurčení. Sporná je otázka ozbrojeného odporu. Deklarace VS OSN z roku 1970 potvrzuje právo kolonizovaných národů bojovat proti kolonizátorům všemi prostředky (dnes už snad jenom Palestina). Právo ozbrojeného boje je však zpochybňováno s poukazem na kogentní zákaz použití síly v současném mezinárodním právu. Nejnovější vývoj mezinárodních vztahů se pojí s výkonem práva na sebeurčení národů střední a východní Evropy tedy v podmínkách dekolonizace. Mezinárodní zajištění této nové situace je velmi slabé a časově omezená praxe neumožňuje doložit, že vznikly nějaké obyčejové normy. Je možno pouze konstatovat, že: sebeurčení požívají všechny národy bez rozdílu, tedy ne jen obyvatelstvo nesamostatných území v koloniálním postavení, současné mezinárodní právo neobsahuje konkrétní normy, které by upravily práva a povinnosti současných subjektů, právo na vlastní vládu se interpretuje jako právo národů na demokratické zřízení, v souladu s požadavky demokratizace stát přebírá povinnost dát příslušníkům národa příležitost vyjádřit svou skutečnou vůli demokratickým způsobem, jelikož stát, kde se národ aspirující na sebeurčení nachází, neporušuje mezinárodní právo, může takový národ prosazovat svou vůli na sebeurčení nezávislou formou, pokud možno ústavní cestou, národ i třetí státy musí respektovat územní integritu státu, v němž k sebeurčení dochází (Albánie, Makedonie), významné prosazení etnocentrického chápání národa v procesu vzniku nových států obrátilo pozornost MS ke zbytkovému obyvatelstvu těchto států, tj. k národnostním či náboženským menšinám. Jejich nejisté postavení se vynutilo vznik celé řady mezinárodních politických norem na jejich ochranu a mechanizmů kontroly dodržování těchto norem. Významný moment ve vývoji subjektivity státu představuje jeho uznání ostatními státy. Účinky uznání jsou primárně deklaratorní! Uznání nebere na vědomí právní skutečnost, která existuje nezávisle na vůli uznávajícího. Akt uznání není s to přetvořit ve stát (subjekt mezinárodního práva) útvar, který nesplňuje veškeré požadované podmínky, avšak v poslední 16
době v praxi prvek uznání supluje jeden z chybějících náležitostí. Opomenutí uznat nemůže mít rozhodující dopad na státnost neuznalého státu. I neuznané státy musí respektovat normy obecného mezinárodního práva. Uznání na druhé straně však buduje nový právní stav mezi uznávajícími a uznávaným. Má proto zcela jistě i konstitutivní účinky, které spolu s deklaratorními utvářejí nerozlučnou jednotu. Mimo účinků mezinárodněprávních vyvolává uznání následky i ve vnitrostátním právu uznávajícího státu. Uznaný stát v tomto případě požívá imunity před jeho soudy, bude respektována jeho způsobilost k právním úkonům, jeho političtí zástupci budou požívat diplomatických výsad a imunity apod. Uznání zasahuje také do sféry politiky. Mezinárodní právo neukládá povinnost uznat útvar, který splňuje všechny podmínky státnosti; ponechává státům volnost v rozhodnutí. Zahrnuje také tzv. akty předčasného uznání (útvar se teprve konstituuje), nebo naopak uznání opožděného (nezvyklý odstup po splnění všech podmínek vzniku státu). Předčasné uznání pociťují některé státy jako nevládní akt (nejde však o protiprávní chování toho, kdo předčasně uzná ). Po 2. světové válce funkci uznání přebírá OSN toto přijetí nemá povahu kolektivního uznání, ale pokud stát splní podmínek k přijetí do OSN (jsou přísnější než u obecného mezinárodního práva), zajišťuje mu univerzální povaha OSN nerušený výkon kompetencí v podstatě kdekoli a kdykoli. Právní existence státu končí se zánikem státu, jde tedy o mezinárodně právní skutečnosti. Stát zaniká, pokud dlouhodobě postrádá fakticky některý z nutných prvků (např. ztratí celé území). Specifický je případ ANEXE - tady právní subjektivita přetrvává. Druhy zániku: rozpad státu vzniká více menších států fúze stát se sloučí ve společný stát s novou subjektivitou secese (odloučení) - část původního státu se odtrhne od původní části a přetvoří se v nový subjekt, přičemž zbytek státu si ponechá původní subjektivitu (právo na sebeurčení, dekolonizace) Rozlišit secesi a rozpad není snadné (např. ČSFR, bývalý SSSR, Jugoslávie). Podle arbitrážní komise konference pro mír v Jugoslávii končí existence složeného státu v okamžiku, kdy se na jeho území fakticky neuplatňuje federální moc. Vývoj v Československu ve 2. polovině roku 1992 lze posuzovat z jednoho úhlu za postupnou secesi Slovenska, na straně druhé se projevovalo postupné paralyzování federálních organizací. Zánik státu se v mezinárodním právu pojí s institutem sukcese (právního nástupnictví), jež má tyto základní rysy: sukcese se zakládá na obyčejových normách (tyto normy byly kodifikovány, tj. uzákoněny, ve Vídni v roce 1978 a 1983, avšak doposud nejsou zcela platné) institut sukcese v obou Vídeňských úmluvách má teritoriální základ; jeho normy se aktivují v situaci, kdy stát přebírá odpovědnost za mezinárodní vztahy určitého území po jiném státě 17
obecné mezinárodní právo nezná tzv. univerzální sukcesi práv a povinností, tzn. neukládá územním nástupcům povinnost převzít veškeré závazky zaniklého státu => jde o novou závazkovou smlouvu sukcesor sám určí do jakých závazků vstoupí Institut sukcese se rozpadá do více samostatných skupin norem, a to vzhledem k: mezinárodním smlouvám státnímu majetku státním archívům a dluhům členství v MO K institutu sukcese viz. Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (1978) příloha č. 2, Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke státnímu majetku, archívům a dluhům dosud nevstoupila v platnost. Subjektivitu státu je možno pojímat nejen jako vývoj od vzniku k zániku, ale i jako pohyb vyjádřený výkonem kompetencí státu. Pod tím chápeme způsobilost k právním úkonům vymezenou mezinárodním právem. Kompetence státu se vztahují především k pravomoci vydávat: a) právní normy, b) pravomoci jurisdikce (soudní pravomoc) c) pravomoc vynucení = pravomoc ukládat sankce Mezinárodní právo je povoláno zajistit státům svobodný výkon kompetencí a stanovit podmínky vzájemné delimitace (rozdělení). Základní a nejvýznamnější titul představuje: teritoriální kompetence (zásada teritoriality) stát je oprávněn podrobit své moci všechny osoby a věci, které se nacházejí na jeho území a to výlučným způsobem (vyloučit výkonu moci na svém území jiné svrchované moci). personální kompetence (zásada personality) udělení občanství FO a PO podrobit je své moci (občanství je právním svazkem mezi osobou a státem). Personální kompetence je ve vztahu k teritoriální pouze kompetencí doplňkovou. Personální kompetence plní svou funkci regulátora společenských vztahů mezi subjekty vnitrostátního práva v mezinárodních prostorech (volné moře, kosmický prostor), kde mezinárodní právo nedovoluje výkon teritoriální kompetence. Mezinárodněprávní titul k realizaci kompetence opatřuje i imatrikulace (registrace v národním rejstříku) některých plovoucích a letících dopravních prostředků. Ostatní tituly se uplatňují jen výjimečně: titul ochrany (ochrana proti špionáži) titul území (všechny osoby a věci na jeho území podléhají jeho jurisdikci) titul univerzality (postih některých trestných činů, které mezinárodní společenství považuje za společensky škodlivé pirátství, letecké únosy) Samostatná práce: 1. Popište tři konstitutivní prvky státu. Odpověď: Mezinárodní právo převzalo závěr všeobecné právovědy o tzv. trojici konstitutivních prvků státu: a) území, 18
b) obyvatelstvo, c) veřejná moc, která se na daném území prosazuje. d) Stát tedy existuje, vykazuje-li všechny tři prvky. 2. Vznik a zánik státu. Odpověď: Vznik: Obecné mezinárodní právo považuje za rozhodný okamžik vzniku státu nabytí nezávislosti veřejná moc ve státě zruší de facto či de iure vztahy podřízenosti k jiné suverénní moci. Vznik státu se tak stává mezinárodně právní skutečností. Zánik: Zánik státu se v mezinárodním právu pojí s institutem sukcese (právního nástupnictví), jež má tyto základní rysy: sukcese se zakládá na obyčejových normách (tyto normy byly kodifikovány, tj. uzákoněny, ve Vídni v roce 1978 a 1983; doposud nejsou zcela platné), institut sukcese v obou Vídeňských úmluvách má teritoriální základ; jeho normy se aktivují v situaci, kdy stát přebírá odpovědnost za mezinárodní vztahy určitého území po jiném státě, obecné mezinárodní právo nezná tzv. univerzální sukcesi, tzn. neukládá územním nástupcům povinnost převzít veškeré závazky zaniklého státu, institut sukcese se rozpadá do více samostatných skupin norem, a to vzhledem k: mezinárodním smlouvám, státnímu majetku, státním archívům a dluhům, členství v MO. Shrnutí: Stát je základním a hlavním subjektem mezinárodního práva. Jeho subjektivita je primární a od této subjektivity se pak odvíjí subjektivity sekundární pro další mezinárodní prvky. Stát má své specifické místo mezi subjekty mezinárodního práva, je proto nutno vědět, jak stár vznikám mění se, či zaniká. Důraz je pak kladen na vývoj státních útvarů po roce 1989. 19
3 Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou Cíle kapitoly: Vysvětlit zvláštní postavení dalších subjektů mezinárodního práva, jako jsou mezinárodní organizace, jednotky s dílčí subjektivitou, popřípadě bez jakékoliv mezinárodněprávní subjektivity, postavení transnacionálních organizací a jejich vliv na vlády jednotlivých států. Dále pak osvětlit kompetence jednotlivých organizací apod. Klíčová slova: Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou; Mezinárodní výbor Červeného Kříže; Mezinárodní organizace (MO); teorie implicitních kompetencí; kooperační organizace; integrační organizace; jednotlivec; skupiny jednotlivců; mezinárodní jednotky bez mezinárodně právní subjektivity; víceré mnohostranné mezinárodní smlouvy. Státy jako původní subjekty mezinárodního práva využívají smluvní volnosti a mezi subjekty mezinárodního práva povznesly některé zvláštní politické jednotky nebo útvary. V určitém smluvním textu je učinily přímými adresáty práv a povinností, popř. je vybavily i způsobilostí k některým mezinárodně právním úkonům. V některých případech pak mohou subjektivitu některých jednotek jednostranně uznat. Tyto zvláštní jednotky mají převážně omezenou subjektivitu plná subjektivita zůstává vyhrazena pouze státům! Při zrodu jejich mezinárodně právní subjektivity přísluší zpravidla rozhodující úloha vůli států, subjektivita zvláštních jednotek má proto odvozený charakter (účinky nastanou jen vůči státu, který ji spoluutvářel nebo uznal). Již tradičně mezinárodní právo připouštělo, aby v zájmu humanizace občanské války požívali postavení subjektu povstalci, kteří bojovali proti státní moci, pokud jim státy přiznaly status válčící strany. 1. Subjektem tradičního mezinárodního práva byla i Svatá stolice, politická organizace světové katolické církve v čele s papežem. Svatá stolice v minulosti splňovala všechny atributy státu, neboť spravovala vlastní papežský stát. V letech 1870 1929 neměla fakticky území, přesto s ní státy udržovaly diplomatické styky. Teprve roku 1929 uzavřela s Itálií Lateránskou smlouvu, v níž jí Itálie přiznala moc nad územím městského vatikánského státu o rozloze 44 ha. Svatá stolice reprezentuje na půl miliardy věřících, a je přijímána většinou mezinárodního společenství jako rovnocenná strana. Svatou stolici je proto nutno považovat, i když má fakticky povahu nevládní organizace, za subjekt mezinárodního práva. Subjektivita Svaté stolice nespočívá na území, ale na historickém a duchovním základu, čímž je atypická. Vatikánský stát sice ovládá území i obyvatelstvo, ale jeho těsný poměr k italské státní moci je natolik podmíněný, že převládá názor o neexistenci samostatné subjektivity. ČR obnovila diplomatické styky se Svatou stolicí v dubnu 1990. 2. Jako svérázný subjekt mezinárodního práva vystupuje i Svrchovaný řád Maltézských rytířů, který vznikl před rokem 1099 jako mnišské společenství pečující o poutníky do Svaté země. Řád sv. Jana Jeruzalémského je jednou z nejstarších institucí západní křesťanské civilizace. Jde o laický náboženský řád s vojenskou tradicí, řád je 20
rytířský a šlechtický a čítá kolem 10 000 členů. Nezávislost získal z vůle papeže, a do roku 1798 disponoval územím Malty. Od 19. století sídlí v Římě. Ještě v období mezi světovými válkami plnil významnou úlohu při tvorbě humanitního práva, nyní se soustřeďuje na méně politicky exponované charitativní činnosti. Jako na subjekt mezinárodního práva nahlížejí na Řád katolické státy jižní Evropy a Latinské Ameriky celkem asi 50 států. ČR navázala s Řádem diplomatické styky v červnu 1990. Ekonomickou nezávislost Řád čerpá především z emisní filatelistické činnosti. Suverénní řád maltézských rytířů je samostatný a nezávislý subjekt mezinárodního práva s vlastní ústavou, který vydává vlastní pasy a známky a má vlastní úřady. Řád je neutrální, nestrannou a nepolitickou organizací a proto může úspěšně fungovat jako zprostředkovatel při mezistátních jednáních. Ve svém vyznání zůstává věrný svým inspirujícím zásadám shrnutým v mottu Tuitio fidei et obsequium pauperum Obrana víry a služba trpícím. V současné době Řád takto působí ve 110 zemích. 3. Skupinu zvláštních subjektů mezinárodního práva vytvářejí města s mezinárodním statutem, jejichž postavení uplynulo zpravidla ze strategické či náboženské výjimečnosti. Jejich postavení bylo křehké, tudíž status byl přechodný. V minulosti šlo o města Krakow, Gdaňsk, Tanger (Afrika Středozemní moře), nyní sem patří Maroko, Terst reziduum (zbytek). V době studené války Východu a Západu v letech 1947 až 1975 byl podroben přímému dozoru RB OSN, pak byl rozdělen mezi Itálii a Jugoslávii. V současnosti jde také o město Jeruzalém (svaté město), v němž se střetávají tři náboženství křesťanství, judaismus a islám. Izraelem je považován za hlavní město, rezoluce US OSN toto v roce 1981 prohlásila za neplatné. Evropské poměry poznamenal zvláště status Západního Berlína, který se zformoval administrativním spojením zón USA, Francie a Velké Británie. Ke smluvnímu potvrzení došlo mezi těmito velmocemi a SSSR v roce 1971. Jako další současný příklad lze uvést Mostar, který je podřízený přechodné správě administrátora EU v rámci celkového řešení ozbrojeného konfliktu v Bosně a Hercegovině. Tyto útvary jsou nebo historii byly spjaty s určitým územím.!!!toto nelze tvrdit o Mezinárodním výboru Červeného Kříže. Svou strukturou bývá identifikován jako švýcarská nevládní organizace, je složena výlučně ze švýcarských občanů a sídlí v Ženevě. Státy jej univerzálními mezinárodními smlouvami pověřily významnými kontrolními úkoly na úseku dodržování pravidel humanitárního práva v ozbrojeném konfliktu. Výbor získal mezinárodně právní subjektivitu pro svou nestrannost a diskrétnost zaštítěnou trvalou neutralitou Švýcarska. Ostatní složky Mezinárodního hnutí ČK a Červeného půlměsíce naopak nejsou nadány atributy mezinárodně právní subjektivity. 3.1 Mezinárodní organizace (MO) mezinárodní organizace mezivládní povahy Subjektivita v mezinárodním právu se přisuzuje i mezinárodním organizacím mezivládní povahy, přestože nemají území, obyvatelstvo ani nevykonávají veřejnou moc. 21
Rozumí se pod tím sdružení států, které na základě právního aktu (mezinárodní smlouvy) tuto organizaci založily a trvale vykonávají určité úkoly pro členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány. Typické je, že organizace tohoto typu mají: mezinárodně právní subjektivitu tvoří je státy (na rozdíl od nevládních organizací) mají relativní trvalost Mezinárodní organizace vznikají z vůle zakládajících států. Zakládacím aktem (statutem) MO v drtivé většině případů bývá mnohostranná MS, možný i akt jiný (rezoluce orgánu jiné MO). V této smlouvě jsou stanoveny cíle MO, zásady, podle kterých má org. jednat, struktura MO, funkce a pravomoci jednajícího orgánu, dále sídlo MO, způsob financování atd... Rozhodujícím okamžikem počátku jejich existence de iure je vstup zakládací smlouvy v platnost. Subjektivita mezinárodní organizace není proto původní, ale odvozená. Státy zakládají mezinárodní organizace s cílem, aby pro ně plnily určitý specifický úkol či úkoly. Smyslem mezinárodních organizací bývá zvláštní funkce, kterou jim členové svěřili. Jejich subjektivita má proto imanentně (bytostně vlastní) specializovanou dílčí povahu. Členové musí vytvořit náležité právní podmínky, aby organizace své subjektivity mohly skutečně požívat, a to nejen v měřítku mezinárodním, ale i podle vnitrostátního práva členských států. V tomto případě se hovoří o vnitrostátní právní subjektivitě mezinárodní organizace např. OSN požívá na území každého svého člena takové právní způsobilosti, jaká je nutná k výkonu jejích funkcí a k uskutečňování jejích cílů (článek 104 Charty OSN) => funkční povaha subjektivity. Vnitrostátní subjektivita v tomto pojetí znamená především práva vstupovat do smluvních vztahů se subjekty vnitrostátního práva, nabývat movitosti a nemovitosti, a vystupovat samostatně před vnitrostátními orgány a soudy. Subjektivita je odvozena výlučně z vůle členů, a její vznik je založen na partikulárním právu (speciálním, individuálním). Někdy se setkáváme s tzv. mlčením statutu, tzn., zakládající státy ve statutu mezinárodní organizace neuvádějí zmínku o subjektivitě. Praxe však ukázala, že výslovné stanovení subjektivity není nutné. Mezi typické kompetence mezinárodní organizace patří: a) způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými subjekty mezinárodního práva (nejsou tak běžné) b) způsobilost k výsadám a imunitám včetně výsad a imunit vlastních vrcholných funkcionářů (na základě tzv. sídelní dohody zde je sjednání dané smlouvy nutné pro existenci výsad a imunit, ne jako u diplomatů) c) způsobilost předložit svým jménem majetkový nárok vůči jinému subjektu mezinárodního práva d) způsobilost vystupovat jako strana před mezinárodními arbitrážními či soudními orgány e) možnost nést odpovědnost za své protiprávní chování sama, vedle nebo místo členských států f) způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě, kde se upravují vztahy mezi svými orgány g) finanční autonomie MSD řešil v případu Bernadotte (viz příloha č. 3) otázku, zda se může mezinárodní organizace dovolávat i některých kompetencí, které ji nejsou statutem výslovně přiznány. Byla formulována tzv. teorie implicitních kompetencí (zahrnutý, obsažený, ale nevyjádřený, nikoli zjevný), což znamená, že dle mezinárodního práva organizace disponuje i těmi 22
kompetencemi, které nejsou výslovně vyhlášeny, a byly jí svěřeny jako podstatné pro výkon jejich funkcí => soud v tomto případě užil výkladu teleologického, tedy výkladu účelového - Mezinárodní subjektivita mezinárodní organizace je založena na projevu vůle členských států, které ji buď založily ratifikací zakládací smlouvy, nebo potvrdily přístupem k ní. Mezinárodní organizace se proto své subjektivity zásadně nemůže dovolávat vůči státům, které jejími členy nejsou, pokud však její subjektivitu tyto státy výslovně nebo konkludentně neuznaly. Z hlediska rozsahu mezinárodně právní subjektivity se jeví jako opodstatněné třídění mezinárodních organizací na kooperační a integrační, přičemž přechod mezi nimi není nikterak ostrý: kooperační organizace např. OSN spolupráce mezi národy (má ale i integrační rysysankce RB OSN) integrační organizace např. Evropské společenství vykazují rysy nadstátnosti (supranacionality) => pravomoci v oblasti legislativní, výkonné či soudní. Orgány ES svou činností zasahují přímo do práv FO ve státech Unie. => Rozdíl mezi těmito druhy organizací se však postupem času stírá! Dodržování partikulárního MP, týkajícího se MO, si daná organizace sama vynucuje (např. dočasné odejmutí práv člena hlasovat, dočasné pozastavení členství...) 3.2 Jednotlivec Subjektivita jednotlivce ve vnitrostátním právu nevylučuje jeho následnou subjektivitu mezinárodněprávní. Historicky starší je přirozeně subjektivita podle vnitrostátního práva. Většina poválečných učebnic MP subjektivitu jedince nepřipouští! Na základě těchto teorií jsou jedinci pouze objektem MP, tedy destinatáři výhod vyplývajících pro ně z MP. Subjektivita státu a jednotlivce v mezinárodním právu nesnesou srovnání kvalitativní (jednotlivec nemá např. normotvornou způsobilost), ani kvantitativní (pokud jde o okruh práv a povinností). Jednotlivec podle současných platných norem mezinárodního práva má marginální (okrajovou) a odvozenou mezinárodně právní subjektivitu! Ta se projevuje: v oblasti lidských práv a základních práv jednotlivce (vymkly se diktátu svrchovanosti státu), výkon práv chráněných mezinárodním právem se uskutečňuje prostřednictvím vnitrostátního řádu naopak mezinárodní právo také zakazuje jednotlivcům chování jež by práva jiných vážně ohrozila, jde o jakousi mezinárodněprávní trestní odpovědnost pachatelů (zločiny proti míru, proti lidskosti, válečné zločiny apod. ) tato quasi trestní odpovědnost byla uznána po 2. světové válce, zejména z důvodů vzniku tribunálů v Norimberku, Tokiu a Rwandě Viz: případ Bernadotte 1949 příloha č. 3 - subjekty práva nemusí být nezbytně totožné, pokud se týče jejich právní povahy nebo rozsahu jejich práv, jejich povaha závisí na potřebách společenství (i když se to týkalo pouze MO) 23
Účinnou cestou k posílení svrchovanosti jednotlivce se např. jeví jeho přístup k mezinárodním orgánům v oblasti dodržování lidských práv formou upozornění, petice nebo stížnosti. přístup jedince k mezinárodním orgánům je významným atributem jeho MP subjektivity, formy: 1. upozornění na rozsáhlé, dlouhodobé porušování LP (procedura 1503 v OSN) 2. petice 3. stížnosti (Výbor pro LP, Výbor pro odstranění rasové diskriminace, Výbor proti mučení, Evropský soud pro LP) cíle a prostředky jednotlivých orgánů se liší: 1. individuální iniciativy mohou sloužit ke generalizaci a k zaujetí celkového postoje k dodržování LP, 2. k zahájení smírčího řízení (Výbor pro LP), 3. k vedení arbitrážní řízení, 4. být předpokladem pro rozhodnutí ve věci (ES pro LP odpovědnost za škody způsobené jednotlivci) na univerzální úrovni má největší vliv ženevský Výbor pro LP (104 stran Opčního protokolu Mezinárodní Pakt o občanských a politických právech) řízení končí pouze sdělením názoru stěžovateli a státu, ne rozhodnutím ve věci regionální úpravy (ucelenější představy o OPL) Římská úmluva o ochraně lidských práva a základních svobod (1950) Komise, Soud a Výbor ministrů, od Protokolu 11 z r. 1994 jen Evropský soud pro LP (jedinec má přímý přístup po vyčerpání prostředků VP), Evropská sociální charta z r. 1961 nezřídila kontrolní orgán soudního typu; americký systém OLP také Komise a Soud Skupiny jednotlivců Skupina jednotlivců zásadně není subjektem MP! Jednotlivec požívá práv individuálně a tato práva se vážou výhradně na něj. Skupina jednotlivců nemá mezinárodněprávní subjektivitu. V praxi však nelze vyloučit ani případný konflikt individuálního a společenského zájmu. Filosofie současné mezinárodní ochrany lidských práv dává přednost rozumně pojímaném zájmu jednotlivce před abstraktním zájmem společenským. Platí v podstatě zásada Evropské úmluvy o lidských právech a biomedicíně z roku 1977, která uvádí, že zájem o blaho lidské bytosti musí dostat přednost před pouhým zájmem společenským nebo vědeckým. Filosofická hlediska postavení jednotlivce v historii: 1. superiorita státní moci Platon, Machiavelli, Bodin, Hobbes, Hegel zneužíváno ideology totalitních států k nedůstojnému zacházení s obyvatelstvem 2. svrchovanost jednotlivce liberalisté: Bentham, Constant, Mill, anarchisté: Proudhon, Sarel 3. kompromis Tomáš Akvinský, Marsilius z Padovy, Rousseau, Kant, Duguit staví na přirozené koexistenci autonomních zájmů obou stran, svrchovanost jednotlivců se skládá do svrchovanosti národa, lidská společnost může existovat bez státu, ale těžko stát bez lidí stát není tvůrcem svobody jedince, ale jejím ochráncem přisuzovat jedinci v MP postavení objektu či destinatáře výhod je srovnatelné s postavením zvířat ve VP; MP je ale systémem pravidel k regulaci poměrů v lidské společnosti imanentní je mu antropocentrismus 24
Z hlediska MP je dobré se tázat, zda existují určité zájmy, jež právo chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, příp. i proti takové vůli. Do této kategorie řadíme: základní lidská práva (právo na život, svobodu, důstojnost, zdraví) chráněna kogentními normami MO, státy se od nich nemohou odchýlit, nemohou je partikulárně derogovat, požívají vůči svrchovanosti států relativní autonomie. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech připouští omezení LP za mimořádné situace na nediskriminujícím základě, je-li ohrožen život národa, toto omezení není možné u taxativně vyjmenovaných LP (ponechává jedinci tato pr. i v situaci, kdy je ohrožen zájem státu). specifickou stránkou je, že výkon i procesní záruky těchto práv jsou primárně upraveny vnitrostátním právem kogentními normami MP jsou LP chráněna i v negativním smyslu: imperativní pravidla zakazují jednotlivcům chování, jež by taková práva vážně ohrozila nerespektování pravidel vyvolává MP trestní odpovědnost - mezi zločiny dle mezinárodního práva patří zločiny proti míru, proti lidskosti, válečné zločiny, zločin genocidia aj. Nejčastěji jsou páchány osobami ve funkci státních orgánů na příkaz svrchované moci, resp. jejího pr. řádu => rozpor mezi vnitrostátním právem a mezinárodním právem se řeší přímou odpovědností pachatele podle MP zde je jednotlivcům ovšem přisuzována pouze pasivní mezinárodněprávní subjektivita. Některých práv může jednotlivec užívat sám (např. práva na život, svobodu) práva individuální, některá pak jen spolu s jinými (např. právo na sdružování) práva kolektivní. Skupinový výkon některých lidských práv nemění oprávněný subjekt tím zůstává výhradně jednotlivec, ne skupina. Mezinárodní právo tak brání kolektivizaci lidských práv, což by vedlo k mocenskému nadřazování skupiny nad svými členy. Individuální povahu mají podle současného mezinárodního práva i práva menšin (národnostních, etnických, náboženských a jazykových). Právy menšin se ve skutečnosti rozumějí práva jejich jednotlivých členů. Menšina se nestává subjektem mezinárodního práva. 3.3 Mezinárodní jednotky bez mezinárodně právní subjektivity Mezinárodní nevládní organizace jsou aktivními účastníky a subjekty mezinárodního systému, ale jejich působení ve sféře mezinárodních vztahů mezinárodní politiky nezastřešuje status subjektu mezinárodního práva. Jako mezinárodní nevládní organizace (NGO) jsou označována sdružení FO a PO různých státních příslušností zřízená podle práva určitého státu (tím se vlastně liší od mezivládních organizací) a plnící určitý úkol neziskové povahy. Působí v oblasti humanitární, politické, vědecké, ekonomické, ekologické, sportovní (FIFA) aj. Mnohé nevládní organizace plní poslání, které významně přispívá k civilizačnímu pokroku a k vyšší integrovanosti MS (sjednocení). Je proto nutné, aby tyto jednotky těsně spolupracovaly s orgány států, které jim většinou neupírají politický vliv. Přes několikeré pokusy se doposud nepodařilo, aby tyto instituce byly emancipovány vůči státům. 25
Evropská úmluva Rady Evropy sice uložila svým stranám uznat de iure právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům nevládních organizací (a to jen podle vnitrostátního práva té které země, kde organizace sídlí), ale doposud tuto úmluvu ratifikovalo jen 8 států. Státy tedy subjektivitu doposud obecně nepřiznaly (výjimka Mezinárodní výbor Červeného Kříže). Vlivnými subjekty mezinárodního systému se v posledních desetiletích staly transnacionální společnosti jde však o sdružení výlučně zaměřených podniků, která rozvíjejí hospodářskou činnost na území více států, jedná se tedy o společnosti s vícerou st. příslušností. Byly zřízeny podle práva některého státu a jsou tedy subjekty podle jeho práva. V 70. letech bylo takových společností několik set, nyní na 40 000. Nejdůležitějších 200 z nich představuje více než čtvrtinu světového hospodářství: General motors Ford Toyota Tyto a podobné společnosti mají velký ekonomický, a potažmo i politický vliv, což je opravňuje jednat s jednotlivými státy mnohdy jako rovný s rovným. Některé státy s transnacionálními společnostmi uzavírají delokalizované kontrakty nejedná se však podle mezinárodního práva o mezinárodní smlouvy, jež by ukládaly mezinárodně právní závazky. Mají zcela jasně soukromoprávní povahu. Státy se v nich sice dobrovolně, úplně nebo dílem, vzdávají použití svého právního řádu a nahrazují ho aplikací obecných zásad podle mezinárodních obchodních zvyklostí, avšak jen okrajově právem mezinárodním. Mezinárodní právo neposkytuje těmto společnostem ani způsobilost uplatnit případný nárok z kontraktu před mezinárodním soudním orgánem. Různé skupiny států zaujímají k transnacionálním společnostem rozdílné postoje. Vyspělé státy jim uznávají jisté autonomní postavení, rozvojové je chtějí podřídit své právní moci. Státy se již pokusily regulovat chování transnacionálních společností, a to i na území OSN. Vyústilo to však jen v Kodexy chování těchto společností, jsou vlastně nepřímí příjemci úpravy, jak by se měly chovat. Víceré mnohostranné mezinárodní smlouvy Jedná se o MS adresující práva a povinnosti lidstvu, např. Kosmická smlouva z roku 1967 uvádí, že výzkum a využívání kosmického prostoru patří celému lidstvu. Dohoda o Měsíci z roku 1979 a Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 vyhlašuje konkrétní normy režimu společného dědictví lidstva v souvislosti s některými mezinárodními prostory a jejich nerostným bohatstvím. Pokud by mělo být lidstvo pojímáno jako subjekt mezinárodního práva, muselo by vyjadřovat svou vůli prostřednictvím určených a všeobecně uznávaných orgánů. Lidstvo coby subjekt mezinárodního práva zůstává proto jen představou některých autorů z rozvojových zemí. Mezinárodní organizace pro mořské dno se v základních rysech neliší od běžných mezivládních organizací, proto má kvalitu subjektu mezinárodního práva (je tvořena státy, z nichž každý v ní má jeden hlas). 26