Diplomová práce. Metody oceňování majetku dle české legislativy a IFRS. Bc. Barbora Nováková

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav účetnictví a daní Diplomová práce Metody oceňování majetku dle české legislativy a IFRS vedoucí diplomové práce: Ing. Blanka Sítařová Brno 2008 Bc. Barbora Nováková

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Metody oceňování majetku dle české legislativy a IFRS vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu na konci diplomové práce. V Brně dne 20. 5. 2008.. Barbora Nováková

PODĚKOVÁNÍ: Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí diplomové práce Ing. Blance Sítařové za osobní přístup, odbornou pomoc a cenné připomínky, které mi poskytla při zpracování této diplomové práce.

ABSTRAKT: Cílem této diplomové práce je obecně definovat oceňovací báze a porovnat použití oceňovacích metod podle české legislativy a mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS). Úkolem práce je metody oceňování aktiv dle české legislativy porovnat s metodami oceňování dle IFRS a provést zhodnocení rozdílů zejména u dlouhodobého majetku, zásob a pohledávek. ABSTRACT: The subject of my thesis is a general definition of valuation methods and a comparison of the use of valuation methods in accordance with Czech accounting standards and International Financial Reporting Standards (IFRS). The focus of the paper is to find differences and assess these differences mainly in the area of long term assets, inventories and receivables.

OBSAH 1. ÚVOD... 8 2. CÍL PRÁCE A METODIKA... 10 3. LITERÁRNÍ REŠERŠE... 11 3.1 MEZINÁRODNÍ HARMONIZACE ÚČETNICTVÍ... 11 3.1.1. Harmonizace účetních systémů v rámci EU... 12 3.1.2. Harmonizace účetnictví v USA... 13 3.1.3. Celosvětová harmonizace... 14 3.2. ČESKÉ ÚČETNÍ STANDARDY, IFRS, US GAAP... 15 3.2.1. Regulace účetnictví v ČR... 15 3.2.2. Stručná charakteristika IFRS... 16 3.2.3. Stručné porovnání IFRS a české účetní legislativy... 19 3.2.4. Stručná charakteristika US GAAP... 21 3.3 OCEŇOVÁNÍ... 23 3.3.1. Význam oceňování aktiv a závazků... 23 3.3.2. Zákonná úprava ocenění v ČR... 25 3.3.3. Oceňování v rámci IFRS... 28 3.3.4. Modely oceňování v IFRS... 30 3.3.5. Typy oceňovacích základen - shrnutí... 32 4. PRAKTICKÁ ČÁST... 36 4.1. DLOUHODOBÝ MAJETEK... 36 4.1.1. Oceňování dlouhodobého majetku česká legislativa... 39 4.1.2. Oceňování dlouhodobého majetku IFRS... 42 4.1.3. Rozdíly v oceňování dlouhodobého majetku ČÚS a IFRS... 46 4.2. ZÁSOBY... 48 4.2.1. Oceňování zásob česká legislativa... 48 4.2.2. Oceňování zásob IFRS... 51 4.2.3. Rozdíly v oceňování zásob ČÚS a IFRS... 53

4.3. POHLEDÁVKY... 54 4.3.1. Oceňování pohledávek česká legislativa... 54 4.3.2. Oceňování pohledávek IFRS... 54 4.3.3. Rozdíly v oceňování pohledávek ČÚS a IFRS... 54 5. DISKUZE... 55 6. ZÁVĚR... 59 7. SEZNAM LITERATURY... 60 8. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 62 9. PŘÍLOHY... 63

1. Úvod Harmonizace účetních systémů v rámci Evropské unie je vnímána jako součást jednotného podnikatelského prostředí. Cílem je umožnit srovnání podnikatelských subjektů, ulehčit situaci podniků expandujících mimo území svých domovských států a umožnit jednotné vykázání transakcí a finanční situace podniků. Společnosti s veřejně obchodovanými cennými papíry, které jsou registrované na území Evropské unie, musí od roku 2005, na základě nařízení přijatého Evropskou komisí, sestavovat konsolidované účetní závěrky v souladu s Mezinárodními standardy účetního výkaznictví (IFRS). Pro české společnosti s veřejně obchodovanými cennými papíry to znamená vést účetnictví jak podle české národní legislativy, tak dle mezinárodních účetních standardů IFRS. Členské země EU mohou toto nařízení rozšířit i na společnosti s nekótovanými cennými papíry nebo na individuální účetní závěrky. Implementace IFRS umožňuje společnostem vstoupit na mezinárodní kapitálový trh a čerpat kapitál jak od tuzemských bank a investorů, tak od zahraničních. Zavedení IFRS zlepšuje také transparentnost finančních informací a jejich harmonizaci v mezinárodním měřítku. Systém IFRS je odlišného charakteru než české standardy. IFRS není, na rozdíl od většiny národních účetních systémů (český nevyjímaje), zákonem a nelze k němu jako k zákonu přistupovat. Nejedná se o systém upravující účetní postupy, ale jde o systém informační, tedy o systém upravující výstupy. Firma si podle IFRS definuje vlastní účtovou osnovu a je povinna zvolit postup vedoucí k zobrazení úplného, pravdivého a věrného obrazu o finančním stavu firmy a výsledcích jejího podnikání. Přechodem na IFRS firma přijímá globální jazyk účetního výkaznictví a pro všechny uživatele je tak snazší porozumět firemním výkazům a zvyšuje důvěru ve společnost. Protože se jedná o standardy mezinárodní, lze v rámci celého světa objektivně porovnat hospodaření jednotlivých společností a všechny zainteresované subjekty budou schopny porovnat výkon jednotlivých společností. Společnosti, které nebudou schopny poskytnout srovnatelné informace, budou v nevýhodě. 8

Hodnota informací poskytovaných účetnictvím je ve velké míře závislá na použitém způsobu ocenění jednotlivých položek uváděných v účetních výkazech. Oceňování aktiv a závazků je tedy jedním z hlavních problémů finančního účetnictví, zřejmě také kvůli možnosti při ocenění použít kombinaci různých oceňovacích bází. Chybí však teoretický koncept pro posouzení a zdůvodnění vhodnosti oceňovací základny pro určitá aktiva a závazky v konkrétním případě. Vzhledem k neustálému přibližování a implementaci mezinárodních standardů účetního výkaznictví je třeba zamyslet se také nad rozdíly mezi národním účetním systémem a systémem IFRS například i v oblasti oceňování majetku a závazků v podniku. 9

2. Cíl práce a metodika Cílem práce je obecně definovat oceňovací báze a porovnat použití oceňovacích metod podle české legislativy a mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) jak při prvotním rozpoznání aktiv, tak při následném ocenění v průběhu držení aktiv. Úkolem práce je metody oceňování aktiv dle české legislativy porovnat s metodami oceňování dle IFRS a provést zhodnocení rozdílů zejména u dlouhodobého majetku, zásob a pohledávek. V teoretické části se budu zabývat mezinárodní harmonizací účetnictví. Zmíním se o harmonizaci účetních systémů v rámci Evropské unie, krátce rozvedu harmonizaci účetnictví v USA a celosvětovou harmonizaci. V kapitole nazvané České účetní standardy, IFRS a US GAAP se budu věnovat regulaci účetnictví v České republice, stručně charakterizuji mezinárodní standardy účetního výkaznictví a porovnám českou účetní legislativu s těmito standardy. Další kapitola bude věnována samotnému oceňování aktiv v účetnictví. Budu se věnovat významu oceňování aktiv a závazků, zákonné úpravě oceňování v ČR a v rámci IFRS. Praktickou část rozdělím do tří zásadních okruhů. Oceňování dlouhodobého majetku, oceňování zásob a oceňování pohledávek. Na základě prostudování odborné literatury a legislativy nejprve v každé kapitole podrobně popíši oceňování dané skupiny aktiv podle české legislativy, následně dle IFRS a na závěr zhodnotím rozdíly v oceňování dle českých a mezinárodních standardů. Diskuze bude věnována problematickým otázkám daného tématu. V závěru provedu celkové shrnutí a zhodnocení rozdílů v oceňování majetku dle naší legislativy a IFRS. 10

3. Literární rešerše 3.1 Mezinárodní harmonizace účetnictví Jedním z významných trendů současného světa je integrace charakteristická svými globálními rozměry. Ta je spojena s řadou rysů vysvětlujících hlavní příčiny vzniku poptávky po uceleném jednotném světovém účetnictví. Patří k nim především: rostoucí tok zboží a služeb mezi jednotlivými státy a jejich uskupeními, nárůst využití finančních operací širokou škálou podnikatelů, nárůst aktivit investorů. Výsledek zmíněných procesů se také označuje jako internacionalizace, tj. proces stále vyššího stupně propojování národních ekonomik navzájem. Logickým vyústěním byla nejprve snaha o maximální harmonizaci jednotlivých účetních systémů, která postupně přešla v úsilí spojené s vytvořením jediného účetnictví jako souboru předpisů (norem) standardů, podle kterých budou v účetních závěrkách vykazovány informace transparentním způsobem a také tak, aby byly srovnatelné. Takto zpracované informace slouží všem zainteresovaným, tzv. třetím stranám k odpovídajícímu uspokojení jejich potřeb. K nejvíce frekventovaným třetím stranám patří především investoři, management, zaměstnanci, poskytovatelé zápůjčního kapitálu, dodavatelé a ostatní obchodní věřitelé, zákazníci, vlády a jejich orgány, zástupci různých odborných profesí jako jsou auditoři, daňoví poradci, účetní znalci a veřejnost. Je nutné zdůraznit, že ani úkolem, ani funkcí účetnictví není a nikdy ani nebylo sloužit apriori daňovým potřebám, jinak řečeno vyjádřit správným způsobem základ daně z příjmů, i když je tak v rámci některých modelů činěno. Význam účetnictví spočívá v podávání spolehlivých informací o ekonomické zdatnosti daného subjektu tak, aby na jejich základě mohl každý informovaný uživatel vyvodit odpovídající závěry a učinit rozhodnutí. Výše uvedená fakta jsou důvodem vzniku a postupného prosazování mezinárodních standardů účetního výkaznictví do naší praxe. Je přitom reálné očekávat, že jejich význam poroste přímo úměrně s nárůstem vlivu všech tendencí globalizace a s rozvojem informačních technologií. Objektivní nutnost vzniku a všeobecného 11

využívání jednotného účetnictví jako nástroje sběru, zpracování, zveřejňování a uchovávání informací je tak více než zřejmá. Je tedy více než potřebné věnovat čas předmětu zabývajícímu se IFRS a US GAAP, protože využití obou těchto systémů v praxi naplňuje bez jakýchkoli výhrad požadavky, které jsou na účetnictví kladeny. [2] 3.1.1. Harmonizace účetních systémů v rámci EU Má-li být EU jako hospodářský celek konkurenceschopná největším světovým ekonomikám a přinášet tak i odpovídající efekt svým obyvatelům v podobě růstu jejich životní úrovně, pak budou muset v řadě oblastí platit jednotná pravidla. Tyto záležitosti jsou řešeny v rámci uspořádání EU vydáváním jednotlivých legislativních předpisů regulujících dané oblasti činností a života. V rámci účetnictví jsou pak řešeny prostřednictvím direktiv Evropské Unie. K vedení účetnictví se vztahují celkem tři zásadní direktivy, a sice: 4. direktiva, která byla přijata dne 25. července 1978 Radou Evropského společenství a platí ve znění dalších direktiv. Doplněním původního znění této direktivy byly omezeny možnosti alternativních řešení pro národní úpravy účetnictví, kterých bylo původně až čtyřicet a byly podstatně zkráceny lhůty pro přijetí dikcí z ní vyplývajících. Tato direktiva především: - zabezpečuje srovnatelnost účetních výkazů z hlediska jejich formy (direktiva obsahuje čtyři vzory výkazů zisků a ztrát a dva vzory rozvahy), oceňování a způsoby zveřejňování, - ukládá povinnost členským státům uvést ve stanovené lhůtě národní úpravu účetnictví do souladu s direktivou. 7. direktiva přijata 13. června 1983 upravena direktivou ze dne 18. června 2003. Tato direktiva určuje pravidla pro sestavení a zveřejnění konsolidované účetní závěrky. Omezení alternativních postupů je plně v souladu s harmonizačním procesem s US GAAP. 12

direktiva o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek přijata 17. května 2006 stanovující pravidla pro získání profese auditora, možnosti výkonu profese ve všech členských státech EU, zavedení veřejného dohledu nad auditory. Kromě toho direktiva doplňuje a mění znění výše uvedených direktiv týkajících se vedení účetnictví a zpracování a sestavování účetních závěrek v jednotlivých členských státech EU a konsolidovaných účetních závěrek. Účetnictví samozřejmě ovlivňují i některé další direktivy, výše uvedené jsou však nejdůležitější. [2] 3.1.2. Harmonizace účetnictví v USA Ekonomika USA má významný vliv na celosvětový hospodářský vývoj, proto se zabýváme všeobecně uznávanými zásadami platnými v této zemi. Jedná se o nejstarší ucelený účetní systém plně odpovídající potřebám rozvinuté ekonomiky orientované na trh a poskytování informací majitelům, investorům a dalším uživatelům. Zásady jsou primárně zaměřeny na sestavování finančních výkazů předkládaných uživatelům a ne na sestavování vnitrofiremních hlášení a zpráv a už vůbec ne na sestavování daňových přiznání. Jedná se o systém, jehož využití není založeno na zákonné povinnosti, ale na dobrovolném rozhodnutí. Informace, které tento systém poskytuje jsou uznávány a také využívány na všech rozhodujících burzách světa. Chce-li jakékoli společnost, aby s jejími akciemi bylo obchodováno na burze, pak musí, v souladu s nařízením SEC, podávat zprávy s využitím všech principů a zásad US GAAP. Dále jsou tyto informace využívány k auditování. Výrok auditorů je vysoce důležitým faktorem v obchodních vztazích mezi jednotlivými firmami. Blíže k tomuto systému v literatuře Roberta Mládka, viz. [9] Tento účetní systém se vyvinul díky pádu americké burzy v roce 1929 a následné světové hospodářské krize jako její důsledek. Principy účetnictví v USA jsou členěny na několik úrovní. Jsou jimi zejména: základní, koncepční principy, které tvoří páteř celého systému, detailní principy, které řeší jednotlivé oblasti účetnictví. 13

V současné době je systém založen na celkem 15 standardech, 7 konceptech a 48 interpretacích FASB. Kromě toho existuje řada dalších výkladů, interpretací, technických zpráv a stanovisek, kterými je tento účetní systém usměrňován. [2] 3.1.3. Celosvětová harmonizace Filosofie i přistup k řešení jednotlivých problémů v účetnictví je podle IFRS a US GAAP shodná. Existují sice rozdíly, kterým je možné se i podrobně a do hloubky věnovat, ale postup ztotožnění obou systémů je poměrně rychlý. Dosud bylo vydáno celkem 48 standardů, z toho 7 IFRS a 41 IAS a k nim pak 20 interpretací. Kromě toho platí Koncepční rámec. Cílem je tedy dosáhnout, aby se zbylé rozdíly mezi oběma účetními systémy odstranily a vznikl tak jediný, celosvětově uznávaný systém. [2] 14

3.2. České účetní standardy, IFRS, US GAAP 3.2.1. Regulace účetnictví v ČR České finanční účetnictví je tradičně řízeno ministerstvem financí, jež provádí jeho regulaci prostřednictvím zákona o účetnictví a na něj navazujících prováděcích předpisů. Ty mají od r. 2003 podobu vyhlášek, jejichž ustanovení jsou (poprvé od r. 2004) rozpracována do podoby českých účetních standardů (ČSÚ). Právní základ českého účetnictví tedy tvoří: 1. Zákon o účetnictví č 563/2001 Sb., ve znění pozdějších novelizací. 2. Soubor vyhlášek pro jednotlivé typy účetních jednotek. 3. České účetní standardy pro jednotlivé typy účetních jednotek. Zatímco zákon platí obecně pro všechny právnické a fyzické osoby, které jsou podle tohoto zákona tzv. účetními jednotkami a v důsledku toho povinně vedou účetnictví, prováděcí předpisy (vyhlášky a ČÚS) jsou, s ohledem na zaměření činnosti, vypracovány pro následující typy účetních jednotek: Podnikatelé účtující v soustavě podvojného účetnictví Banky a jiné finanční instituce Pojišťovny Zdravotní pojišťovny Nepodnikatelské subjekty Územní samospráva a organizační složky státu Každá z vyhlášek upravuje pro daný typ účetních jednotek obsah a strukturu účetní závěrky, povolené účetní metody a v neposlední řadě i povinný model finančního účetnictví, reprezentovaný účtovou osnovou. Na základě snahy EU o harmonizaci účetního výkaznictví v rámci členských zemí ukládá zákon podnikatelským subjektům, které jsou obchodní společností a které jsou emitentem cenných papírů registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech EU, povinnost vést a sestavovat individuální a konsolidovanou účetní závěrku a výroční zprávu podle Mezinárodních standardů finančního výkaznictví (IFRS). [8] 15

Ve své práci se zaměřím na České účetní standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 500/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. na České účetní standardy pro podnikatele. V příloze číslo 1 uvádím seznam těchto standardů. 3.2.2. Stručná charakteristika IFRS Růst nadnárodních společností a rozvoj mezinárodního kapitálového trhu (zejména formou obchodování s cennými papíry na světových burzách) vyvolal potřebu nadnárodních, celosvětově platných účetních norem, které by nevycházely z národní úpravy jediné země (jako je tomu u US GAAP), ale které by byly vypracovány již jako světové účetní standardy. Takové potřebě vyhovují Mezinárodní standardy účetního výkaznictví IFRS. [8] Do konce roku 2002 byly všechny mezinárodní standardy vydávány pod zkratkou IAS (Mezinárodní účetní standardy). Součástí názvu každého standardu je, kromě zkratky IAS, také jeho pořadové číslo a název (např. IAS 1 Sestavování a zveřejňování účetní závěrky). Posledním standardem vydaným pod zkratkou IAS byl IAS 41 Zemědělství. Od roku 2003 jsou nové standardy vydávané pod zkratkou IFRS (Mezinárodní standardy účetního výkaznictví). Číslování této řady standardů nenavazuje na předcházející IAS, takže první IFRS má pořadové číslo 1 (IFRS 1 První aplikace Mezinárodních standardů účetního výkaznictví). Stávající IAS zůstávají v platnosti do té doby, než budou případně v budoucnu aktualizovány a nahrazeny novým IFRS. Do roku 2002 tedy zkratka IAS byla obecně chápána jako souhrn platných Mezinárodních účetních standardů a interpretací. Od roku 2003 se pod zkratkou IFRS rozumí všechny platné IAS a IFRS. [10] Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (dále jen IFRS) jsou vytvářeny za účelem zaujetí pozice jediného světového účetnictví. Jsou výsledkem postupné harmonizace účetnictví v zemích EU a následně celosvětové harmonizace. Jde o systém odpovídající potřebám rozvinuté ekonomiky orientované na trh a poskytování informací všem těm, kteří využívají kapitálový trh a všechny jeho dostupné nástroje k podnikání. Jedná se o zásady primárně zaměřené na sestavování finančních výkazů, 16

ne na sestavování vnitrofiremních zpráv ani na sestavování daňových přiznání. Využití tohoto systému je založeno na zákonné povinnosti dané Evropskou komisí a jednotlivými národními legislativními úpravami. Informace, které tento systém poskytuje jsou uznávány a využívány na domácích burzách asi 35 zemí. Zejména jsou tyto informace využívány k auditování výrok auditorů je velmi důležitý v obchodních vztazích mezi jednotlivými firmami.[2] IFRS není, stejně jako systém US GAAP, určen k umožnění státního dozoru nad organizacemi, ani k zajištění výkonu daňové správy, ale především k tomu, aby poskytoval odpovídající informace finančnímu trhu. Účetní systém IFRS je založen na těchto základních principech: aktuální báze - účetní princip, podle něhož jsou důsledky transakcí, či jiných událostí uznány v době, kdy nastaly, nikoli v okamžiku, kdy jsou za ně přijaty či vydány peníze nebo jejich ekvivalenty, zároveň jsou zaúčtovány do období, k němuž se vztahují, trvání podniku chápeme jako skutečnost, že podnik bude ve své činnosti v dohledné budoucnosti pokračovat bez významných omezení, srozumitelnost informace uvedené v účetní závěrce musí být pro uživatele snadno srozumitelné při dostatečné znalosti podnikatelských a ekonomických aktivit a účetnictví, relevance informace mohou být užitečné jen tehdy, jsou-li relevantní z hlediska rozhodovacích potřeb uživatelů, tzn. umožní uskutečnění ekonomických rozhodnutí na základě hodnocení minulé, současné nebo budoucí události. S tímto pojmem souvisí i významnost všech poskytovaných informací, tak, aby její vynechání nebo chybné uvedení neovlivnilo špatným směrem rozhodování uživatelů, spolehlivost znamená, že informace uvedené v účetních výkazech nesmí obsahovat žádnou závažnou chybu nebo zkreslení, tzn. uživatelé se na ně mohou spolehnout. To znamená především: 17

- důvěryhodné zobrazení všechny informace musí zobrazovat ty transakce a skutečnosti, kterých se týkají, - přednost obsahu před formou přednost vyjádření skutečné podstaty informací, nikoli jen jejich právního obsahu a významu, - objektivita (nestrannost) informace nesmí být nijak zkreslena, upravena nebo modifikována, - opatrnost znamená rozpoznat a kvantifikovat nejistoty, neznamená to však důvod k vytváření skrytých rezerv, - a v neposlední řadě úplnost. srovnatelnost zajištění takového způsobu vyjadřování informací, aby bylo možné sledovat trendy ve finanční pozici a výkonnosti podniku. Je nutné uvedení použitých účetních pravidel k sestavení účetní závěrky, omezení relevantních a spolehlivých informací založeno zejména na: - včasnosti nevykazování informací příliš pozdě, - rovnováze mezi přínosy z informace a náklady na její získání význam informace musí být vždy vyšší než náklady a její získání, - rovnováze mezi kvalitativními charakteristikami splnění cíle účetní závěrky. pravdivý a věrný obraz pravdivé a věrné vyjádření finanční pozice, výkonnosti a jejich změn. [2] Doposud bylo vydáno 7 IFRS, 41 standardů IAS, 11 platných interpretací SIC a 9 platných interpretací IFRIC. Lze předpokládat, že další vývoj půjde směrem k precizaci stávajících a nahrazování zastaralých IAS novými IFRS. Při sestavování účetních výkazů musíme nutně použít všechny standardy, jinak nelze účetní závěrku označovat za vypracovanou podle IFRS. Nedodržení této zásady i jednotlivých ustanovení standardů je kvalifikováno jako podvod. 18

3.2.3. Stručné porovnání IFRS a české účetní legislativy České účetnictví je na rozdíl od US GAAP a IFRS založeno na makroekonomickém přístupu. Legislativou upraven způsob vedení účetnictví slouží především státním orgánům a institucím k zajištění všech jejich potřeb, zejména daňových. Našemu účetnictví chybí ustanovení, která v rámci IFRS obsahuje Koncepční rámec. Problémem je způsob rozeznání aktiv, závazků, nákladů, výnosů a vlastního kapitálu. V řadě případů je naše pojetí zcela odlišné, např. jako aktiva chápeme i takový majetek, který nesplňuje kritéria standardů např. zřizovací výdaje. Naopak dle IFRS nájemce neúčtuje o majetku pořizovaném formou leasingu s následnou koupí najaté věci. Existuje také rozdíl v oblasti podnikových kombinací, konkrétně rozdíl v pojetí a účtování vzniklého rozdílu. Pojem konsolidační rozdíl je chápán odlišně než goodwill. Může vzniknout jak aktivní, tak pasivní konsolidační rozdíl, kdy oba tyto rozdíly se odepisují rovnoměrně po dobu 20 let. Goodwill je chápán jako aktivum, neodepisuje se, ale testuje se na snížení hodnoty. Záporný goodwill nesmí být ve výkazech rozeznán. Dle našich předpisů mohou být součástí přílohy výkaz cash flow a výkaz o změnách vlastního kapitálu. Podle standardů jsou tyto výkazy povinné. Dále podle našeho účetnictví není povinné uvádět zisk na akcii. Naše účetnictví také neuplatňuje účelové členění výkazu zisků a ztrát. Je možné se k vedení takového výkazu rozhodnout, nikde však nejsou řešeny náležitosti spojené s přechodem na tento způsob vykazování. Navíc je účetní jednotka povinna zveřejnit v příloze tento výkaz v druhovém členění, což by znamenalo dvě samostatné evidence jednotlivých údajů. Další odlišností je jiný způsob řešení změny odhadů a chyb spojených s minulými účetními obdobími. Účtujeme je v tom období, ve kterém jsme např. chybu zjistili bez vazby na vypovídací schopnost období minulých nebo v období bezprostředně následujícím jako změnu metody. Naše legislativa dále určuje v případě stavebních zakázek vykazování rozpracované výroby v úrovni vlastních nebo úplných vlastních nákladů. Tímto dochází 19

ke značnému zkreslení majetku, vykazovaného hospodářského výsledku i daňových závazků z titulu daně z příjmů. Náhradní díly jsou v našem pojetí zásobami, i v případě, kdy se podle standardů jedná o dlouhodobé aktivum, které by mělo být odepisováno. Rozdíl vzniká také v případě pojetí odpisů. V naší zemi nelze uplatnit komponentní odepisování, odepisuje se konsolidační rozdíl nebo rozdíl z přecenění, a to i záporný. V rozvaze tím pádem není rozeznána částka odpovídající zbytkové hodnotě aktiva. Také přístup k odpisům nehmotných aktiv je rozdílný. Spolu s rozdíly v chápání aktiv je tak nepoměr mezi naším účetnictvím a IFRS v této oblasti propastný. Také řešení v oblasti leasingu je rozdílné. Dotýká se fair value zobrazení jak v rozvaze nájemce, tak i pronajimatele. Z rozdílů v chápání aktiv a závazků pak vyplývá i zkreslené vyjádření dlouhodobých aktiv, krátkodobých a dlouhodobých závazků na obou smluvních stranách. Významným rozdílem je odlišné chápání vzniku výnosů. Naše účetnictví nerozeznává podmínky pro vznik výnosů a nerozlišuje specifické případy jejich přiznání. V případě přístupu ke konsolidaci je u nás řada rozdílů. Například možnost vylučování vybraných podniků z konsolidace, rozdílné chápání vzniku goodwill a také jeho odepisování. Podle standardů, v případě podnikových kombinací, nemusí jít nutně o dva nebo více zcela samostatné podniky, ale o ekonomickou podstatu transakcí. Dále podle naší legislativy můžeme snižovat hodnoty aktiv pouze dočasně, prostřednictvím opravných položek, nebo trvale prostřednictvím jednorázových odpisů. Podle standardů je zakázáno vytvářet rezervy na budoucí výdaje. Naše legislativa je tak se standardy v přímém rozporu uznáváním tvorby rezervy na opravy majetku. Navíc se u nás rezervy netestují postupem rozlišovaným ve standardech. Také pojetí nemovitosti jako finanční investice není podle našeho chápání tohoto druhu majetku možné. Otázky spojené se zemědělskou činností jsou spíše řešeny samostatnými vyhláškami a dalšími dokumenty. [2] 20

3.2.4. Stručná charakteristika US GAAP US GAAP jsou směsicí teoreticky rozvíjených postupů i dobrovolně přijímaných praktických pohledů (směrnic, stanovisek, dobrozdání, popisů převažujících praktických řešení apod.) směřujících k tomu, aby finanční výkaznictví uspokojilo potřeby podnikání a veřejnosti. Nejsou formulovány žádným závazným předpisem, ale pro účetního pracovníka jsou čímsi jako desaterem přikázání. Jejich autorita vyplývá ze skutečnosti, že vyhovují požadavkům burz cenných papírů a mají podporu uznání jak profesně příslušných či jim blízkých institucí, tak akademické obce. Mnohé z těchto zásad přejímá do svého účetnictví řada dalších zemí světa (mimo jiné i Česká republika), a mnohé z nich můžeme nalézt i v Mezinárodních standardech finančního výkaznictví. [8] Jak jsem uvedla již výše, systém US GAAP není určen k umožnění státního dozoru nad organizacemi nebo k zajištění výkonu daňové správy, ale především k tomu, aby poskytoval odpovídající informace investorům. To je základní filosofie, na níž je založen. Tento systém postupně vznikal a vyvíjel se jako důsledek hospodářské krize z dvacátých let minulého století. Jeho zásady vychází z ekonomické praxe, poznatků, zkušeností a řešení. US GAAP je založen na pěti všeobecně uznávaných zásadách: zásada historické hodnoty zásada uznávání tržeb zásada časové a věcné souvislosti zásada plného sdělení úplné informovanosti zásada omezení, které spočívá v upřednostnění: - ceny proti užitečnosti - průmyslových zvyklostí - opatrnosti - rovnováhy kvalitativních charakteristik - včasnosti podání informací - významnosti a podstatnosti informací upřednostnění obsahu před formou [2] 21

Neustálé zkvalitňování a úpravy standardů jsou vyvolány slaďováním Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) s účetními standardy vydávanými ve Spojených státech amerických (US GAAP) a potřebami vyplývajícími z praktických aplikací standardů. [10] 22

3.3 Oceňování Co je oceňování? Oceňováním se rozumí proces spojený s určením peněžní částky, jež má být položce výkazu přiřazena a v níž bude položka vykázána. Problematika oceňování souvisí primárně s položkami rozvahovými s aktivy a závazky. Od způsobu jejich ocenění je odvozena výše výnosů a nákladů ve výsledovce, protože tyto položky vznikají jako důsledek určitých transakcí s aktivy a závazky. Chceme-li tedy porozumět výši určité rozvahové položky (a odvozeně výši nákladu či výnosu), musíme věnovat pozornost nejdříve způsobu jejího ocenění. [8] Změřit (ocenit) vykazované aktivum a závazek s ohledem na jeho pozitivní či negativní přínos k budoucímu ekonomickému prospěchu znamená použít vhodnou míru tj. vhodnou oceňovací základnu. [8] 3.3.1. Význam oceňování aktiv a závazků Užitná hodnota informací poskytovaných účetnictvím je v podstatné míře závislá na způsobu ocenění použitém při účtování jednotlivých hospodářských operací (transakcí), zejména však na způsobu ocenění položek uváděných v účetních výkazech. Na tom, který z více možných způsobů (principů, metod a technik) ocenění majetku (aktiv) a dluhů (závazků) v daném systému účetnictví použijeme, závisí obsah a vypovídací schopnost prakticky všech základních finančních veličin v účetnictví zjišťovaných. Na zvoleném způsobu oceňování závisí jak peněžní vyjádření individuálních aktiv a závazků podniku a tím i celková suma aktiv a celková suma závazků, tak v návaznosti na výši těchto veličin i velikost vlastního kapitálu. Odvozeně pak z oceňování vyplývá výše nákladů (vyjadřujících spotřebu či snížení aktiv a zvýšení závazků) ať už těch, které jsou aktivovány v nedokončené výrobě a hotových výrobcích - nebo těch, které ovlivňují výši výsledku hospodaření za dané období. Oceňování představuje nesmírně složitý, zcela zásadní, a (jak ukazují praktické zkušenosti) chronický problém každého účetnictví. Nejen národního, ale i evropského a světového. Na jeho řešení působí rozhodujícím způsobem dva faktory: 23

1. skutečnost, že tržní ceny aktiv, které podnik drží, se v důsledku vývoje nabídky a poptávky na příslušných trzích běžně mění, v některých případech (např. u obchodovatelných cenných papírů) velmi často, třeba i denně; navíc jsou některé z těchto změn z hlediska potřeb účetnictví jen obtížně prokazatelné, 2. běžně se mění (v některých obdobích i velmi výrazně) kupní síla peněžní jednotky v účetnictví používané. Je třeba doplnit, že oceňování aktiv a závazků je komplikováno i další skutečností: správné ocenění položek v rozvaze, potřebné pro hodnocení finanční pozice podniku k určitému datu, se může dostat do rozporu se zájmem managementu ovlivnit prostřednictvím oceňování (byť třeba jen v rámci přípustných účetních pravidel) výši nákladů ve výsledovce a tím i výši hospodářského výsledku podniku za vymezené účetní období. Regulace oceňování se děje jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovní národních účetních systémů členských zemí EU, které oceňovací principy zakotvené ve čtvrté směrnici EU implementují do svého národního účetnictví. Pro závažnost důsledků oceňování aktiv a závazků jsou stanovena poměrně rozsáhlá a přísná pravidla i v US GAAP a v IAS/IFRS. [7] 24

3.3.2. Zákonná úprava ocenění v ČR Účetní jednotky oceňují majetek a závazky způsobem stanoveným zákonem o účetnictví. Oceňováním se zabývá zejména část čtvrtá způsoby oceňování, zákona o účetnictví, konkrétně 24 až 28. V paragrafu 24 zákona o účetnictví jsou definovány 2 okamžiky ocenění, oba způsoby oceňování je účetní jednotka povinna zaznamenat v účetních knihách: a) okamžik uskutečnění účetního případu, tedy nejčastěji nabytí či vznik majetku a přírůstek závazků nebo úbytek majetku a závazků b) okamžik ke konci rozvahového dne nebo jiný okamžik, ke kterému se sestavuje účetní závěrka. Jedná se o ocenění reálnou hodnotou, přičemž toto ocenění se používá pouze u vybraných druhů aktiv a závazků. Ocenění k okamžiku uskutečnění účetního případu, majetek firmy lze ocenit třemi základními způsoby, jimiž jsou: a) pořizovací cena cena, za kterou byl majetek pořízen. Jedná se o cenu pořízení a vedlejší náklady s pořízením související. b) reprodukční pořizovací cena cena, za kterou byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje tzv. obnovená pořizovací cena. c) vlastní náklady přímé náklady na výrobu nebo jinou činnost, popřípadě nepřímé náklady s výrobou související. [5] Další oceňovací bází je nominální (jmenovitá) hodnota v případě peněžních prostředků a cenin. Dále se jedná o reálnou hodnotu, která je buď tržní hodnotou nebo kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce. České účetní předpisy pro oceňování nepřipouští jako oceňovací bázi současnou hodnotu. [6] Závazné ocenění jednotlivých položek je podrobně rozebráno v 25 zákona o účetnictví. Ocenění jednotlivých složek majetku a závazků uvedu v tabulce. 25

Ocenění Složky majetku a závazků Pořizovací cenou - nakoupený dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek - nakoupené zásoby - podíly, cenné papíry, deriváty - pohledávky nabyté za úplatu či vkladem - závazky v případě převzetí Reprodukční pořizovací cenou - majetek nabytý bezúplatně - majetek, je-li vytvořen vlastní činností a náklady na jeho vytvoření nelze zjistit Vlastní náklady - hmotný a nehmotný majetek, zásoby vytvořené vlastní činností - příchovky zvířat Nominální hodnotou - peněžní prostředky a ceniny - pohledávky a závazky Tab. č. 1 Ocenění jednotlivých složek majetku [5] Oceňování k rozvahovému dni; zákon o účetnictví vyžaduje oceňování vybraných aktiv, popřípadě závazků tzv. reálnou hodnotou nebo ekvivalencí k rozvahovému dni. Reálnou hodnotou se ve smyslu zákona rozumí: tržní hodnota hodnota, která je vyhlášena na tuzemské či zahraniční burze nebo na jiném veřejném trhu, 26

ocenění kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce, není-li tržní hodnota k dispozici nebo tržní hodnota není věrohodná a mohla by zkreslovat oceňování aktiv, ocenění stanovené podle zvláštních předpisů pro oceňování, pokud nelze stanovit reálnou hodnotu na základě tržní hodnoty nebo kvalifikovaným odhadem či posudkem znalce. [5] Způsob oceňování reálnou hodnotou se použije pouze v zákonem přesně stanovených případech. K rozvahovému dni se reálnou hodnotou oceňují tato aktiva a pasiva: a)cenné papíry s těmito výjimkami: - cenné papíry držené do splatnosti, - cenné papíry představující účast s rozhodujícím či podstatným vlivem, - vlastní akcie, - dluhopisy pořízené v primárních emisích neurčených účetní jednotkou k obchodování, b) deriváty, c) majetek a závazky v případech přeměn společností nebo družstev (s výjimkou změny právní formy), d) majetek a závazky v případech, ve kterých to stanoví zvláštní předpis e) majetek a závazky zajištěné deriváty, f) pohledávky, které účetní jednotka nabyla a určila k obchodování. Pokud nelze objektivně stanovit reálnou hodnotu žádným způsobem, považuje se za reálnou hodnotu ocenění k datu uskutečnění účetního případu, tedy ocenění pořizovací cenou, vlastními náklady nebo reprodukční pořizovací cenou. [5] K ocenění podílu, který je dlouhodobým majetkem (majetkové účasti v podnicích s rozhodujícím nebo podstatným vlivem) lze kromě ocenění reálnou hodnotou využít také ocenění ekvivalencí (protihodnotou). Pokud účetní jednotka využije pro ocenění majetkových účastí ekvivalenční ocenění, musí jej použít pro ocenění všech takových podílů. Ocenění ekvivalencí znamená, že majetková účast je oceněna k rozvahovému dni ve výši drženého podílu na vlastním kapitálu společnosti, 27

která vydala podíly. Pokud účetní jednotka nechce využít ocenění ekvivalencí, k rozvahovému dni se majetkové účasti nepřeceňují a zůstávají v ocenění pořizovací cenou. [5] Oceňovací veličina vyjadřuje Běžné tržní podmínky Odhady budoucích užitků/obětí v minulosti v současnosti reálná hodnota historické náklady běžná běžná současná vstupní cena výstupní cena hodnota Obr. 1 Klasifikace oceňovacích veličin ve vztahu k času [8] 3.3.3. Oceňování v rámci IFRS Základní principy ocenění v rámci IFRS jsou obsaženy v Koncepčním rámci, odstavce 99 101. Tyto základní principy jsou dále modifikovány jednotlivými standardy pro konkrétní oblasti. V koncepčním rámci jsou definovány následující oceňovací báze pro sestavení účetní závěrky: historické náklady (historická cena), běžná cena, realizovatelná (vypořádací) hodnota, současná hodnota, reálná hodnota fair value. Koncepční rámec nepreferuje žádnou z uvedených oceňovacích základen, jen konstatuje, že nejčastěji užívanou bází jsou historické ceny. 28

Historické náklady představují ocenění aktiv na úrovni nákladů vynaložených při jejich pořízení. Jedná se tedy o pořizovací cenu nebo ocenění v přiměřené hodnotě, kterou by bylo třeba vynaložit na jejich získání v době pořízení (při bezúplatném pořízení). Běžná cena je bází, při níž jsou aktiva oceněna na úrovni peněžních prostředků, které by musely být zaplaceny, jestliže by se stejné nebo obdobné aktivum pořizovalo v současné době lze označit jako reprodukční cena nebo cena obnovy. Realizovatelná hodnota zakládá ocenění aktiv na úrovni peněžních prostředků, které by bylo možno získat prodejem aktiv při jejich běžném vyřazení. Toto ocenění odráží odhadovanou cenu oceňovaného aktiva z pozice podniku prodejce, který hodlá majetek prodat. Současná hodnota je oceňovacím přístupem, při němž jsou aktiva oceněna v současné diskontované hodnotě budoucích čistých přítoků peněz, které bude aktivum dle očekávání vytvářet v běžném podnikání. Reálná hodnota neboli fair value není v Koncepčním rámci přímo definována, je však využívána v řadě standardů. Fair value je definována jako částka, za kterou by bylo možné směnit aktivum nebo vyrovnat závazek mezi informovanými partnery ochotnými uskutečnit transakci za obvyklých podmínek. Nejedná se o konkrétní tržní cenu, jedná se o cenu, která by mohla být sjednána mezi svobodně se rozhodujícími subjekty na trhu a motivem je profit obou stran. [1] Tyto oceňovací báze lze rozdělit na tři skupiny. První skupina vychází z minulosti, patří sem historické náklady, které reprezentují stav trhu v minulosti, tedy v době, kdy k dané transakci došlo. Druhá skupina představuje současný stav trhu, patří sem běžná cena, realizovatelná hodnota a reálná hodnota. Vychází se z běžných, zjistitelných podmínek trhu. Třetí skupina vychází z prognózy očekávatelných tržních podmínek, je založena na odhadu budoucí situace a patří sem současná hodnota. [7] 29

3.3.4. Modely oceňování v IFRS Mnozí uživatelé účetních výkazů kritizují vykazování na bázi historických nákladů, protože na základě této báze je položka zachycena v kupní síle příslušející době, kdy se transakce uskutečnila. Kupní síla však neustále kolísá a tím dochází k zachycení jednotlivých účetních položek v různé kupní síle. To zapříčiní, že jsou prvky rozvahy a výsledovky vnitřně nestejnorodé a z hlediska času věcně nesrovnatelné. Také proto byla vyvinuta řada postupů, kterými se výchozí ocenění historickými náklady následně upravuje. Široká nabídka oceňovacích bází je důsledkem toho, že každá z oceňovacích základen je sama o sobě shledána nedostatečnou pro použití k ocenění všech aktiv a závazků. Snaha o minimalizaci nedostatků každé z oceňovacích bází vedla k přístupu založenému na kombinaci těchto bází, jež lze označit jako základní modely oceňování. Jednotlivé báze nelze kombinovat náhodně, ale podle předem určených pravidel. Model historických nákladů po prvotním ocenění historickými náklady je daná položka i nadále oceňována na této bázi. Dochází pouze k upravení ocenění v důsledku trvalého nebo přechodného snížení hodnoty aktiva. Příkladem použití tohoto modelu jsou zásoby nakupované, zásoby vlastní výroby, většina nehmotných aktiv, pozemky, budovy a zařízení. Model reálné hodnoty po prvotním uznání se položka následně, ke každému rozvahovému dni ocení aktuální reálnou hodnotou. Existují dvě varianty tohoto modelu: a) položka byla při prvotním uznání oceněna na bázi historických cen lze využít u pozemků, budov a zařízení, pokud se podnik rozhodne pro následné přecenění na reálnou hodnotu (sníženou o oprávky a případné ztráty ze snížení hodnoty) například z důvodu nestálosti tržní hodnoty těchto položek. Pokud dojde například k růstu tržních cen, položky aktiv jsou podhodnoceny, budovy a zařízení jsou odpisovány z historické ceny i když náklady na jejich obnovu jsou v důsledku růstu cen výrazně vyšší než náklady na jejich pořízení. To znamená, že podnik neodepíše částku potřebnou na obnovu a nemá dostatek prostředků ani na prostou reprodukci. Četnost přecenění 30

závisí na pohybech tržních cen, požaduje se, aby se ocenění k rozvahovému dni významně nelišilo od reálné hodnoty určené ke stejnému datu. b) položky byla již při prvotním uznání oceněna reálnou hodnotou ke každém rozvahovému dni dojde k přecenění na aktuální reálnou hodnotu. Lze využít například u majetkových a dluhových cenných papírů držených k obchodování. Model zůstatkové/umořované hodnoty tento model je vhodný pro následné oceňování těch závazků a finančních aktiv, které se vypořádávají penězi dluhopisy, úvěry, obchodní pohledávky a závazky, kdy peněžní vyrovnání je časově odloženo. Rozlišuje se situace kdy jsou pořizovací náklady odlišné od jmenovité hodnoty a situace, kdy jsou pořizovací náklady se jmenovitou hodnotou shodné. Model ocenění ekvivalencí finanční investice je u investora zachycena v historických nákladech a poté každoročně upravována o změny investorova podílu na čistých aktivech podniku, do něhož bylo investováno. Například se může jednat o majetkový podíl v přidruženém podniku. [7] Ocenění Model historických nákladů Model reálné hodnoty Model zůstatkové/umořované hodnoty Model ekvivalence Prvotní (výchozí) ocenění Historické náklady Historické náklady, resp. reálná hodnota Historické náklady Historické náklady Následné úpravy ocenění Snížení o kumulované oprávky (odpisovaný majetek) Přecenění na aktuální reálnou hodnotou Umořování rozdílu (+/-) mezi současnou a jmenovitou hodnotou; snížení o splátky jistiny Úprava o změny podílu investora na čistých aktivech jiného podniku Tab. č. 2 Základní oceňovací modely[7] 31

3.3.5. Typy oceňovacích základen - shrnutí Pořizovací cena Podle 25, odst. 4 a) Zákona o účetnictví se pořizovací cenou rozumí cena, za kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související. Vyhlášky a české účetní standardy (prováděcí právní předpisy) upřesňují a v příkladech uvádějí náklady, které se do pořizovací ceny zahrnují a které nikoliv. IFRS používá pojem Historické náklady. Vymezení tohoto pojmu je v zásadě shodné s českou úpravou. Konkrétní standardy pak vymezují, které položky vedlejších nákladů lze do pořizovací ceny zahrnout. Reprodukční pořizovací cena Podle 25, odst. 4 b) Zákona o účetnictví se reprodukční pořizovací cenou rozumí cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. IFRS používá pojem Běžná cena, který je významově podobný pojmu reprodukční pořizovací cena. Vlastní náklady Podle 25, odst. 4 c) Zákona o účetnictví se za vlastní náklady, u zásob vytvořených vlastní činností, považují přímé náklady vynaložené na výrobu nebo jinou činnost, popřípadě i část nepřímých nákladů, které se vztahují taktéž k výrobě nebo k jiné činnosti. Vyhláška a české účetní standardy stanovují rozsah zahrnovaných nákladů. Vždy se zahrnují náklady přímé, u jednotlivých položek majetku zásoby nebo hmotný majetek mohou být odchylně zahrnovány náklady režijní. IFRS používá toto ocenění jako jednu z možností ocenění v historických nákladech. Průměrná cena, FIFO Průměrná cena nebo ocenění metodou FIFO ( první do skladu, první ze skladu ) se může používat v souladu s 25, odst. 3 Zákona o účetnictví u cenných papírů nebo zásob. Průměrné ceny se používají při ocenění úbytků, jedná se o cenu zjištěnou 32

váženým aritmetickým průměrem. Používání tohoto způsobu ocenění musí účetní jednotka vždy uvést a popsat ve své vnitropodnikové směrnici. Také v rámci IFRS je možné použít průměrné ceny a metodu FIFO. Metoda LIFO je zakázána v obou systémech. Reálná hodnota 27 Zákona o účetnictví obsahuje povinnost ocenění reálnou hodnotou (fair value) a to ke konci rozvahového dne nebo k jinému okamžiku, k němuž se sestavuje účetní závěrka. V 27 odst. 2 Zákona o účetnictví je navíc uvedeno, že majetek lze ocenit reálnou hodnotou i častěji než pouze ke konci rozvahového dne. Vyhlášky ani české účetní standardy nestanoví závazně, jak často by mělo docházet k přecenění na reálnou hodnotu. U finančních institucí bývá obvyklé každodenní nebo týdenní přeceňování na reálnou hodnotu. Účetní jednotka si stanoví periodu přeceňování ve své vnitropodnikové směrnici. Vymezení reálné hodnoty v IFRS je obsaženo v několika standardech, např. IAS 32, 39, 40. V IFRS je reálná hodnota definována jako částka, za níž aktivum může být směněno mezi znalými a ochotnými stranami v transakci za obvyklých tržních podmínek. Ocenění reálnou hodnotou v IFRS se používá ve všech případech jako v českém účetnictví a v řadě dalších. Například jde o IAS 16, umožňující volitelně takto oceňovat pozemky, budovy a zařízení. Dále je toto ocenění volitelně používáno dle IAS 38 u nehmotných aktiv a dle IAS 40 u investic do nemovitostí. Významné použití reálné hodnoty je dle IFRS 3 v podnikových kombinacích. Ocenění ekvivalencí Počínaje 1. 1. 2002 lze v souladu s ustanovením 27 odst. 7 Zákona o účetnictví oceňovat podíl představující účast s rozhodujícím nebo podstatným vlivem prostřednictvím ekvivalence (protihodnoty). Tato metoda představuje ocenění podílem na vlastním kapitálu držené dceřiné společnosti. Pokud účetní jednotka použije uvedený způsob ocenění, je povinna jej použít pro ocenění všech takových podílů, které představují rozhodující nebo podstatný vliv (uvedeno v 27 odst. 7 Zákona 33

o účetnictví). Používání metody ekvivalence jako přecenění k datu závěrky je nutno zakotvit do vnitropodnikové směrnice. V IFRS nekonsolidovaných závěrkách se takovéto ocenění nepoužívá a je nahrazeno pořizovací cenou nebo reálnou hodnotou. Ostatní typy ocenění v IFRS V Koncepčním rámci (odst. 100) jsou popsány dvě další metody ocenění: 1. Realizovatelná (vypořádací) hodnota Jedná se o ocenění aktiv na úrovni peněžních prostředků, které by bylo možno získat prodejem aktiv při jejich běžném vyřazení. V českém účetnictví se obdobné ocenění v praxi používá při tvorbě opravných položek. 2. Současná hodnota Toto ocenění nemá v českém účetnictví žádný ekvivalent. Jde o současnou diskontovanou hodnotu budoucích čistých peněžních toků, které jsou očekávány. Používá se ve všech případech, kdy peněžní platba je významně odložena a vliv časové hodnoty peněz je významný. V zákoně o účetnictví ( 25, odst. 2) je promítnuta zásada opatrnosti při oceňování, která znamená, že je majetek k rozvahovému dni oceňován vždy se zohledněním vlivu snížení jeho hodnoty. Účetní jednotky při oceňování ke konci rozvahového dne zahrnují jen zisky, které byly dosaženy, a berou v úvahu všechna předvídatelná rizika a možné ztráty, které se týkají majetku a závazků a jsou jim známy do okamžiku sestavení účetní závěrky. Dále berou v potaz všechna snížení hodnoty bez ohledu na to, zda je výsledkem hospodaření účetního období zisk nebo ztráta. Konkrétním vyjádřením zásady opatrnosti je ustanovení o opravných položkách a odpisech majetku. Podrobnější postup účetní jednotka uvede v odpisovém plánu a vnitropodnikové směrnici pro tvorbu opravných položek. Zde je nutno uvést politiku pro tvorbu zákonných i účetních opravných položek. 34

IFRS obsahuje tento princip v odstavci 37 Koncepčního rámce, který definuje zásadu opatrnosti obdobně. Konkrétní aplikace zásady opatrnosti je pak obsažená v jednotlivých standardech. 35

4. Praktická část 4.1. Dlouhodobý majetek Dlouhodobý majetek zahrnuje: dlouhodobý hmotný majetek dlouhodobý nehmotný majetek dlouhodobý finanční majetek Dlouhodobý hmotný majetek pro podmínky ČR upravuje Český účetní standard pro podnikatele č. 013, podrobné vymezení je uvedeno v 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. Pro účely daňových odpisů je DHM vymezen v zákoně č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a to jako majetek, jehož vstupní cena je vyšší než 40 000 Kč a doba použitelnosti je delší než 1 rok. Obecně mezi DHM patří: pozemky, stavby, samostatné movité věci a soubory movitých věcí, pěstitelské celky trvalých porostů, základní stádo a tažná zvířata, jiný dlouhodobý hmotný majetek, nedokončený dlouhodobý hmotný majetek, poskytnuté zálohy na dlouhodobý hmotný majetek, oceňovací rozdíl k nabytému majetku. Dlouhodobý nehmotný majetek je stejně jako DHM upraven Českým účetním standardem pro podnikatele č. 013 a podrobné vymezení majetku je uvedeno v 6 vyhlášky. Pro daňové účely je DNM v zákoně vymezen jako majetek, jehož vstupní cena je vyšší než 60 000 Kč a doba použitelnosti je delší než 1 rok. Obecně mezi DNM patří: zřizovací výdaje, nehmotné výsledky výzkumu a vývoje, 36

software, ocenitelná práva, goodwill, jiný dlouhodobý nehmotný majetek, nedokončený dlouhodobý nehmotný majetek, poskytnuté zálohy na dlouhodobý nehmotný majetek. Dlouhodobý finanční majetek je blíže určen Českým účetním standardem pro podnikatele č. 014. Podrobné vymezení DFM obsahuje 8 vyhlášky č. 500/2002 Sb. Mezi dlouhodobý finanční majetek řadíme zejména dlouhodobé cenné papíry, které má podnik v úmyslu držet po dobu delší než 1 rok, např. majetkové účasti v jiných podnicích a dlouhodobé dlužné papíry držené do splatnosti. Dále jsou DFM cenné papíry nezakládající rozhodující či podstatný vliv, ale určené k obchodování. Cenné papíry nezakládající rozhodující či podstatný vliv nazýváme realizovatelné cenné papíry. Obecně mezi DFM patří: podíly v ovládaných a řízených osobách, podíly v účetních jednotkách pod podstatným vlivem, ostatní dlouhodobé cenné papíry a podíly, půjčky a úvěry ovládající a řídící osoba, podstatný vliv, jiný dlouhodobý finanční majetek, pořizovaný dlouhodobý finanční majetek, poskytnuté zálohy na dlouhodobý finanční majetek. Úprava dlouhodobého majetku dle IFRS je uvedena ve standardech IAS 16 Pozemky, budovy a zařízení, IAS 38 Nehmotná aktiva, IAS 39 Finanční nástroje: účtování a oceňování, IAS 27 Konsolidovaná a individuální účetní závěrka, IAS 28 Investice do přidružených podniků a IAS 31 Účasti ve společném podnikání. Standard IAS 38 definuje nehmotné aktivum jako identifikovatelné nepeněžní aktivum, které nemá hmotnou podstatu. Je-li nehmotné aktivum obsaženo na hmotném nosiči, je důležité která složka je významnější. Nehmotná aktiva jsou velmi široký pojem, obecně musí takové aktivum splňovat obecnou definici formulovanou 37

v Koncepčním rámci. Důležitými podmínkami rozpoznání nehmotného aktiva je identifikovatelnost a ovládání (kontrola) aktiva a je také nutné prokázání dostatečné jistoty, že nehmotné aktivum přinese podniku v budoucnu ekonomický prospěch. Nehmotné aktivum musí být odděleno od goodwillu. Goodwill je spojen s fungováním podniku jako celku, pokud je goodwill vytvořen vlastní činností, nelze jej jako aktivum vůbec uznat. Důvodem je vysoká subjektivita například při ocenění tohoto aktiva a mohlo by se jednat o manipulaci s účetními údaji. Kontrola (ovládání) aktiva znamená, že veškeré ekonomické efekty plynoucí z aktiva si přisvojí vlastník aktiva, který je také schopen zamezit přístup jiných subjektů k tomuto prospěchu. [1] IAS 16 Pozemky, budovy a zařízení podrobně rozebírá oblast dlouhodobých hmotných aktiv, které jsou pořízeny za účelem využívání při běžné podnikové činnosti. Standard definuje pozemky, budovy a zařízení jako hmotná aktiva, která podnik drží z důvodu používání ve výrobě, k zásobování zbožím nebo službami, případně aktiva využívána k administrativním účelům a doba využívání těchto aktiv je delší než jeden rok. Standard IAS 16 navrhuje možnost klasifikace dlouhodobých hmotných aktiv do tříd podle společných vlastností. Pokud se účetní jednotka rozhodne pro zařazení majetku do tříd, musí pamatovat při oceňování na skutečnost, že zvolený oceňovací model (historické náklady nebo reálná hodnota) musí být použit pro celou skupinu aktiv. Jednotlivé navrhované třídy: pozemky, budovy, stroje, lodě, letadla, motorové dopravní prostředky, nábytek a příslušenství, kancelářské zařízení. 38