SOKRATES Teorie práva - letní semestr 2011 10. cvičení: Právní odpovědnost. 9. Právní odpovědnost, koncepce odpovědnosti. a. Právní odpovědnost jako právní vztah b. Subjektivní a objektivní právní odpovědnost c. Právní delikty A. PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST JAKO PRÁVNÍ VZTAH Právní odpovědnost je zčásti filosofické vyjádření postavení člověka ve světě a vůči světu vůbec. Každý člověk má být zodpovědný za svoje jednání, za svoje činy před ostatními lidmi, společností, sám před sebou a svým svědomím. Právo však nepostihuje eticky a morálně nevhodné jednání člověka. Právo posuzuje a hodnotí pouze takové jednání, které má odraz v právu. V soudobém právu je vytvářena určitá rovnováha subjektivních práv a povinností. Porušení povinnosti s sebou nese újmu společensky významným a chráněným hodnotám a zájmům. Splnění právních povinností je proto v případě nutnosti vynucováno specifickými prostředky a zásahem státních orgánů. Složitou otázkou je potom zavinění, které se někdy k postihu za zákonem definovaný následek ani nevyžaduje. Stěžejní zásadu právní odpovědnosti stanoví čl. 2 odst. 2 LZPS: Právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V první řadě mají adresáti všeobecnou primární povinnost dodržovat a respektovat platné a účinné právní normy. V případě nedodržení této primární povinnosti nastupuje tzv. povinnost sekundární, tj. právní odpovědnost za porušení právní normy. Nastoupením sekundární odpovědnosti primární povinnost nezaniká, sekundární povinnost přistupuje k povinnosti primární jako trest za její nedodržení. Současně může vzniknout i jiná povinnost, jiný právní následek. Jako důsledek porušení primární povinnost je možnost domáhat se jejího splnění na porušiteli pomocí státního donucení. Někdy však nelze již původní povinnost vynutit, př. zabije-li někdo, nelze mrtvému vrátit život. Naopak někdy toto vynucení ještě možné je, ale vzhledem ke křehkosti mezilidských vztahů není realizovatelné. Plná reparace nastává zejména v majetkových vztazích, př. nebývá problém po druhém vynutit povinnost něco dát, zaplatit dluh. Při vzniku sekundární povinnosti nastupuje nový prvek ve vztahu, tj. trest, př. povinnost zaplatit vzniklo škodu. Mezi jiné právní následky řadíme i dosud nejmenované důsledky, které nastaly z důvodu porušení primární povinnosti, př. výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, neplanost právního úkonu učiněného v omylu nebo tísni, Tyto další právní následky mají taktéž povahu sankční. Koncepčně efektivnější než řešení důsledku neplnění právní povinnosti vnímáme preventivní předcházení vzniku těchto konfliktních situací. Metody a prostředky prevence jsou různorodé a musí odpovídat povaze povinnosti. Odpovědností se tedy rozumí nést následky svého chování a jednání. Pokud opomineme odpovědnost morální, etickou, politickou, náboženskou apod. a zaměříme se na odpovědnost v právním slova smyslu, rozlišujeme typy odpovědnosti zejména podle toho, zda vyplývají z veřejného, nebo ze soukromého práva. Podrobněji rozeznáváme odpovědnost ústavní, trestní, správní, občanskoprávní, mezinárodní. Porušení právní povinnosti nebo její nesplnění se nazývá právní delikt. Z tohoto pohledu rozlišujeme občanskoprávní delikty, správní delikty a trestné činy. Soukromoprávní typy odpovědnosti: odpovědnost za škodu odpovědnost za bezdůvodné obohacení
odpovědnost za prodlení odpovědnost za vady odpovědnost za zásah do nehmotných statků, hodnot lidské osobnosti odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ačkoli škodu způsobuje veřejnoprávní instituce, odpovědnost za škodu se podpůrně řídí soukromoprávními předpisy) Veřejnoprávní typy odpovědnosti: ústavněprávní odpovědnost (částečně politický charakter) trestněprávní odpovědnost (za trestné činy) správní odpovědnost za přestupky a jiné správní delikty disciplinární odpovědnost za porušení discipliny v rámci interních vztahů Právní delikt může být způsobem různými typy jednání, komisivním jednáním porušitel se choval, jak neměl; nebo omisivním jednáním porušitel se nechoval, jak měl. Odpovědnost může mít různé funkce, přičemž záleží zejména na konstrukci každého konkrétního právního institutu, které všechny funkce naplní. Reparační: představuje hmotné odškodnění způsobené materiální újmy tomu, kdo si vzniklou škodu sám nezpůsobil (příp. částečné odškodnění, podílel-li se poškozený na vznik škody). Satisfakční: je speciálním typem funkce reparační. Dochází ke kompenzaci škody, ale poškozený získává i bonus za příkladně nemateriální újmu (ochrana osobnosti a dobré pověsti) zadostiučinění. Represivní: smyslem je potrestat porušitele (příkladně smluvní pokuta, pokud je vedle ní nadto vyžadována i náhrada škody). Preventivní: směřuje k předcházení a prevenci před vznikem porušení a závadného stavu. B. PRÁVNÍ DELIKTY Právní delikt: zaviněné porušení práva (právní povinnosti), jehož znaky jsou uvedeny v zákoně a s jejich naplněním dává zákon možnost využít státního donucení. Dělíme je zejména na soukromoprávní, trestněprávní a správněprávní. Soukromoprávní delikt Odpovědnost vzniká mezi osobami, které jsou si postaveny na roveň. Na druhé straně nestojí stát postihující trestný čin jako čin pro společnost nebezpečný, ale další fyzická nebo právnická, která hodlá chránit svá práva ve vlastním zájmu. Jsou upraveny zejména v občanském, obchodním a pracovním zákoníku. K jeho naplnění je vždy nutno prokázat existenci vztahu: jednání následek příčinný vztah Tzn., jednání porušitele způsobilo škodný následek a mezi nimi je příčinný vztah. Příčinou následku je postihované jednání.
Trestání rozhodování o vině a trestu za porušení práva. Trestání členíme na soudní a správní, zejména podle charakteru a závažnosti porušení. Porušitel se tedy dopouští trestného činu nebo správního deliktu. Zásady trestání podle trestního a správního práva - princip zákonnosti: státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, tj. nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. - zákaz zpětné působnosti, zákaz retroaktivity: vyvození odpovědnosti a uložení postihu je nutno posoudit podle právní úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době rozhodování pro delikventa příznivější. Pokud však pozdější úprava původní skutkovou podstatu předmětného deliktu vůbec nepřevzala, zanikla trestnost jednání a k vyvození odpovědnosti a uložení sankce již nemůže dojít. - analogie je při veřejnoprávním trestání vyloučena v neprospěch pachatele, tzn. nelze domýšlet nebo dovozovat takové závěry, které by zpřísňovaly posouzení činu. - sankci je možno uložit jen takovou, kterou zákon předem definuje. Je dán taxativní výčet možných druhů trestů a ochranných opatření a zároveň je relativně určitě vymezena sazba (od do). - zásada rovnosti před zákonem: všichni jsou si před zákonem rovni. - subsidiarita trestní represe: trestání má být odůvodněno vždy závažností a společenskou nebezpečností postihovaného jednání, kdy je výslovně nezbytný zásah státních orgánů a kdy nedostačují jiné prostředky a nástroje. Resp. trest má nastoupit až jako poslední řešení. Pokud je možno jednání zabránit nebo jej odvrátit jinak, má se využít těchto mírnějších nástrojů. - zásada presumpce neviny: na každého se hledí jako na nevinného, dokud není prokázána jeho vina. - zásada ne bis in idem: pro tentýž skutek nelze nikoho stíhat více než jednou. Trestní právo trestné činy Trestní právo poskytuje záruku právní ochrany vůči jednání, která by mohla ohrozit nějaký specifikovaný celospolečenský zájem. Trestní právo stanovuje prostředky a podmínky, za nichž může být zasahováno do nejvýsostnějších lidských práv, tj. základních práv a svobod, jako je svoboda pohybu, projevu, nedotknutelnost Vaší osoby i soukromí, listovní tajemství, vlastnická práva, svoboda projevit své náboženství nebo víru. Vůči těmto subjektivním právům totiž stojí vyšší hodnoty, jako je demokracie, bezpečnost, státní suverenita, jednota, střežení a rozvíjení zděděného přírodního, kulturního, hmotného a duchovního bohatství, na jejichž ochraně má stát přednostní zájem. Trestní právo je odvětvím práva veřejného, tzn., že jako oponent proti pachateli trestného činu vystupuje v nadřízeném postavení stát zastoupen orgánem činným v trestním řízení, tj. policií, státním zástupcem, soudem, apod. Protikladem tohoto přístupu je právo soukromé, které naopak upravuje vztahy mezi rovnocennými subjekty, tj. příkladně právo občanské, obchodní, rodinné apod. a stát zde vystupuje pouze v roli nestranného třetího. Prameny : zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon (původně zákon č. 140/1961 Sb.), zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo vybírá z jednotlivých právních odvětví ty společensky nejvíc nebezpečné činy, proti kterým je potřeba z pozice veřejné moci zasáhnout. Takto vzniká nesourodá směs jednání označovaných jako trestné činy, kterou pro přehlednost rozdělujeme v trestním zákoně do různých oddílů a hlav. Trestní zákon je vyjádřením práva hmotného a stanoví, jaké chování je považováno za trestný čin a jaký trest lze za daný trestný čin uložit. Hovoříme o zásadě nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, tj. není trestného činu bez zákona, ani trestu bez zákona.
Trestní řád, zákon č. 141/1961 Sb., upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, jejich povinnosti a pravomoci a je normou procesně právní. Trestné činy: zločiny a přečiny - přečiny: Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. - zločiny: Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. - každý trestný čin musí splňovat jak formální tak i materiální stránku. formální stránka TČ: znaky skutkové podstaty trestného činu, charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku a protiprávnost. Tyto znaky nazýváme typovými, podle nich jsme schopni od sebe rozlišit jednotlivé typy trestných činů. o objekt: společenské hodnoty (zájmy či vztahy), proti nimž trestný čin směřuje, př. u krádeže bude objektem zájem na ochraně majetku. Jedná se o obecný, běžně používaný pojem. Hodnota uznávaná celou společností. Nelze jej ztotožňovat s tzv. hmotným předmětem útoku ten mají jen některé činy a jedná se o předmět, na který je trestný čin přímo namířen. o objektivní stránka: zahrnuje především jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Tento příčinný vztah, tzv. kauzální nexus, vyjadřuje fakt, že jednání daného subjektu zapříčinilo, způsobilo trestněrelevantní následek, tzn., v důsledku spáchání takové činnosti nastala okolnost, již postihuje trestní právo. Příkladně udeřím někoho do hlavy a on následkem tohoto úderu umře. Můj úder je jednáním, následkem je smrt oběti a vztah mezi nimi musí státní zástupce prokázat. o pachatel: může jím být kdokoli, pakliže ze skutkové podstaty konkrétního trestného činu nevyplývá něco jiného. Občas bývá výběr pachatele omezen př. na veřejného činitele u TČ zneužití pravomoci veřejného činitele, nikdo jiný by takovou pravomoc zneužít nemohl, jelikož by ji ani neměl. Pachatel musí splňovat podmínky z hlediska věku, příčetnosti i mravní a rozumové vyspělosti. Stanovený věk ( 11) a příčetnost ( 12), které nazýváme obecnými znaky a které jsou pro trestné činy shodné, neodlišují se od sebe navzájem. Tedy trestného činu se může dopustit jen osoba trestně odpovědná, dovršila alespoň patnáctého roku svého věku a byla příčetná. rozlišujeme dvě základní věkové kategorie: dospělý vs. mladistvý pachatel. U mladistvých pachatelů nastupuje další podmínka, a to rozumová a mravní vyspělost, tzn., že během svého života dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby rozpoznal nebezpečnost svého činu pro společnost a ovládal své jednání. Obecně je předpokládána dovršením 18., max. 19. roku věku. Zvláštní právní úprava s odpovídajícími odchylkami Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (213/2008 Sb.). o subjektivní stránka: charakterizuje vnitřní vztah pachatele k protiprávnímu jednání. Jeho psychický vztah. Rozlišujeme tak úmysl a nedbalost. Obvykle se dle 3 TZ vyžaduje zavinění úmyslné, nestanoví-li však zákon výslovně, že postačuje zavinění z nedbalosti. Dojde-li totiž k příliš závažnému následku, jako je př. smrt, ublížení na zdraví, vyvolání paniky ve válečném stavu státu, nezáleží na tom, zda pachatel jednal úmyslně či z nedbalosti, zájem na ochraně společnosti je vyšší než jeho původně zamýšlená forma zavinění. a. Úmysl i. Přímý: pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
ii. Nepřímý: pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. b. Nedbalost i. Vědomá: pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí ii. Nevědomá: pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl o protiprávnost: tento poslední znak dovozujeme z právního řádu jako celku. Častokrát se jedná o porušení norem (zákonů) mimotrestních, př. pravidel silničního provozu, předpisů o bezpečnosti práce v různých oborech lidské činnosti, zdravotnických předpisů, předpisů o nakládání s výbušninami, apod. V určitých skutkových podstatách je tento znak výslovně zdůrazněn, zpravidla výrazem neoprávněně, bez povolení, v rozporu s právními předpisy, atd. Okolnosti vylučující protiprávnost: čin je zdánlivě trestný, naplňuje veškeré znaky, ale chybí mu protiprávnost, jelikož zde existuje nějaká okolnost, která vylučuje společenskou nebezpečnost činu. o Nutná obrana: čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem; nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. o Krajní nouze: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozí, povinen je snášet. o Svolení poškozeného: poškozený dává k činu svolení, stává se tento čin dobrovolným a jeho protiprávnost zaniká. Za svolení nelze nikdy považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení, protože o těchto sám poškozený z pohledu trestního práva rozhodovat nemůže. Ke svolení poškozeného může dojít jen v případech, kdy: 1. jde o zájmy jednotlivce, o nichž on sám může rozhodovat a jejich porušení se nedotýká zájmů společnosti. 2. je-li svolení vážné a dobrovolné, nevyvolané lstí. 3. je-li dáno osobou, která je schopna učinit závazný projev vůle v tomto směru. 4. je-li dáno před činem nebo nejpozději současně s činem; je-li svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že poškozený by tento souhlas vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům udělil. - Oprávněné použití zbraně - Přípustné riziko materiální stránka TČ: nebezpečnost činu pro společnost musí dosáhnout určitého stupně, určité intenzity, aby představovala ohrožení pro celou společnost, tedy aby zde existoval faktický důvod jí zabránit. Mohlo by se stát, že ačkoli bude čin protiprávní, ale ve svém důsledku pro společnost neškodný, pachatel nebude za takový trestně odpovědný. u dospělých pachatelů musí být nebezpečnost trestného činu pro společnost vyšší než nepatrná, u mladistvých vyšší než malá
v případě, že je obviněnému prokázána vina za konkrétní trestný čin, soudce stanoví trest z této škály: odnětí svobody, obecně prospěšné práce, ztrátu čestných titulů a vyznamenání, ztrátu vojenské hodnosti, zákaz činnosti, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, vyhoštění nebo zákaz pobytu. Správní právo - správní delikty Znaky - společensky škodlivé jednání, které nedosahuje tak vysoké nebezpečnosti činu pro společnost jako trestný čin. - Toto jednání musí zákon označovat za škodlivé, musí jej popsat a definovat jinak nemůže být toto jednání označeno za správní delikt, ani takto postiženo - nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Od toho se odvíjí i požadavek, aby skutkové podstaty a normy správního práva trestního vůbec byly psány určitě, jasně, jednoznačně, výstižně, aby neumožňovaly dvojí výklad. - Nejedná se o poddruh trestných činů, děje se podle norem správního práva, úplně odlišné právní odvětví. Výchozí zásady i teze jsou shodné pro obě odvětví. - Správní delikty nejsou upraveny v jednom kodexu, jako je tomu v trestním právu. Správní delikty jsou obsaženy ve více než 200 zákonů, které obsahují jednotlivé skutkové podstaty. - Správní delikty musí splňovat všechny formální znaky i materiální znak stejně jako trestné činy. o Formální: objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka, protiprávnost o Materiální: nebezpečnost činu pro společnost. Členění i. Přestupky ii. Jiné správní delikty 1. fyzických osob 2. právnických osob 3. podnikatelů iii. Správní disciplinární delikty iv. Správní pořádkové delikty Přestupky Prameny: zejména zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích + zákony, v nichž jsou definovány zvláštní skutkové podstaty dalších přestupků. Odpovědnost: spáchat přestupek může jen fyzická osoba. Dokazuje se zavinění. Řízení o přestupcích: základní pravidla, jak postupovat v přestupkovém řízení, jsou stanovena přestupkovým zákonem. Podpůrně platí správní řád. Zvláštní typem řízení o přestupku je tzv. blokové řízení: přestupek lze projednat v blokovém řízení, byl-li spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. V blokovém řízení nelze projednat a rozhodnout přestupky, které lze zahájit jen na návrh. Je stanovena maximální výše blokové pokuty jednak přestupkovým zákonem a jednak speciálními zákony. Pro výběr pokuty jsou vydávány speciální bloky. Smí je udělovat pouze pověřené správní orgány. Nemůže-li viník zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok s poučením, do kdy a kde má pokutu zaplatit. skutková podstata musí být naplněna stejně jako u trestného činu
Jiné správní delikty - fyzických osob o správní delikty zaměstnanců čin má negativní vliv na řádný chod veřejné správy, poté o něm mohou rozhodnout vně postavené správní orgány, př. 44 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti zatajení informací nezbytných pro výkon vrchního dozoru o zvláštní delikty fyzických osob, které byly vyňaty z přestupkového zákona, př. porušení zákona o loteriích - právnických osob o český právní řád nezná trestní odpovědnost právnických osob, ale lze vyvodit sankční odpovědnost za porušení právní normy. Poruší-li normu fyzická osoba (zaměstnanec), přičte se porušení právnické osobě. Deliktní způsobilost je spjata s existencí právnické osoby. o Nejde o mnoho případů, jelikož většinou je zároveň vyjádřeno porušení normy fyzickou osobou podnikatelem, a pak hovoříme o správním deliktu podnikatelů - podnikatelů o fyzická osoba podnikatel musí spáchat správní delikt v souvislosti s podnikatelskou činností o podnikatelé a právnické osoby provádějí většinou činnosti odlišné od běžných občanských činností, kdy mohou ohrozit zájmy a práva jednotlivců. Odpovědná osoba má v této situaci nějaké speciální postavení. Z toho vyvozujeme i její zvýšenou odpovědnost. o Zavinění se v těchto případech většinou nedokazuje. Odpovědnost je stanovena jako objektivní a zavinění se předpokládá. Některé zákony stanovují zvláštní tzv. liberační důvody, kdy osoba může prokázat, že svým jednáním zákonem předpokládaný škodlivý následek. Obecným liberačním důvodem je potom prokázání skutečnosti, že právnická osoba učinila naprosto vše, co od ní bylo možno požadovat, aby zabránila vzniku škodlivého následku. o Sankcí je obvykle peněžitý trest, pokuta. Správní disciplinární delikty - rozumíme tím delikt fyzické osoby, která je ve zvláštním vztahu k určité instituci, má zvláštní práva a zejména povinnosti vyplývající právě z tohoto služebního, zaměstnaneckého nebo členského vztahu, př. úřední státní aparát, ozbrojené síly, profesní komory, Nepatří sem odpovědnost v územním samosprávném celku při výkonu samostatné působnosti. Obecně se na řízení nevztahuje správní řád a obecné správní předpisy. - sankce mohou být stanoveny jako morální, peněžité, Tzv. správní pořádkové delikty - postih fyzických osob - pořádková pokuta - sankce je udělována, pokud povinný subjekt nesplní svou procesní povinnost. Povinný je na tuto možnost zpravidla předem upozorněn. Slouží až jako donucovací prostředek. - Je zde nutno prokázat zavinění.
C. SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST U některých deliktů rozlišujeme, zda následek nastal jako konkrétní důsledek chybného jednání jedince, nebo zda nežádoucí následek nastal bez ohledu na takové jednání. V případě, že ke vzniku škody nebo jiné újmy došlo zaviněním určité osoby a daný delikt je postaven na tom, zda bude zavinění škůdce prokázáno, hovoříme o tzv. subjektivní odpovědnosti. V tom případě je nezbytné, aby poškozený prokázal vinu škůdce a poté se na něm domáhal reparace (typicky spory o náhradu škody). V případě, že odpovědnost jednoho subjektu vzniká bez ohledu na to, zda škodu svým jednáním způsobil či nikoli, jedná se o odpovědnost objektivní. Jedná se zejména o případy, kdy provoz dané činnosti je natolik nebezpečný sám o sobě, že z toho zákon vyvozuje zvláštní odpovědnost daného provozovatele, příkladně v oblasti chemického průmyslu nebo dopravy. Objektivní odpovědnost dále rozdělujeme podle toho, zda jsou připuštěny tzv. liberační důvody, či zda se jedná o odpovědnost absolutní (bez možnosti liberace). V prvém případě s možností liberace se osoba odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že porušení nebo ohrožení chráněného objektu bylo způsobeno okolností, kterou označuje zákon jako liberační důvod. Tím může být skutečnost, že k protiprávnímu následku došlo, ačkoli dotyčný vynaložil veškeré úsilí, které lze od něj rozumně požadovat, aby nežádoucí následek vůbec nenastal. Příklad: správce osobních údajů použil všechny dostupné prostředky k ochraně osobních údajů, ale hacker jeho ochranu překonal. V některých případech může být takovým liberačním důvodem vyšší moc, za níž se považuje událost, kterou nelze předvídat ani odvrátit, např. neočekávaná přírodní pohroma, povodeň. U absolutní objektivní odpovědnosti není vůbec připuštěna možnost liberace a nevyžaduje se zavinění. Uplatňuje se zejména v právu občanském, např. tam, kde je třeba poskytnout zvýšenou ochranu hodnotám, které mohou být dotčeny zvláště nebezpečnou činností (př. odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, majícími původ v povaze přístroje nebo jiné věci nebo u odpovědnosti za jaderné škody) a dále také v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. O absolutní odpovědnosti lze hovořit také v právu ústavním, kde ji nesou zejména politici.