SPITFIRE Mk.I V Životní Obsah data Spitfiru Mk.I V 4 1. kapitola Prototypy a vývoj 5 2. kapitola Operační historie 19 3. kapitola Konstruktéři a esa 35 4. kapitola Schopnosti 49 Peter R. Caygill 5. kapitola Varianty 63 Dodatky 1. Specifikace a výkony 81 2. Výzbroj a výstroj 81 3. Údaje o výrobě 85 4. Muzejní a přeživší letouny 89 5. Modely 93 6. Další literatura 95 Rejstřík 96
Životní data Spitfiru Mk.I V 1. Prototypy a vývoj 3. ledna 1935 Ministerstvo letectví vydalo specifikaci F.37/34, která se stala základem pro projekt stíhacího letounu Supermarine Type 300. 5. března 1936 Capt. J. Mutt Summers na letišti v Eastleighu poprvé vzlétl s prototypem stíhačky F.37/34, nesoucím registrační číslo K5054. 11. června 1937 Reginald J. Mitchell zemřel. Vývoj Spitfiru převzal Joe Smith. 14. května 1938 V Eastleighu vzlétl první sériový Spitfire Mk.I (K9787); za řízením seděl Jeffrey Quill. 4. srpna 1938 V Duxfordu sídlící 19. stíhací peruť dostala první Spitfire Mk.I (K9789). 16. října 1939 Spitfiry Mk.I z 602. a 603. stíhací perutě sestřelily dva Junkersy Ju 88 z KG 30, které se pokoušely napadnout britské válečné lodě na základně Firth of Forth. 18. listopadu 1939 F/L M. V. Longbottom podnikl na Spitfiru PR.Mk.IB první fotoprůzkumný let v historii tohoto typu; startoval přitom ze Seclinu poblíž Lille. 13. ledna 1940 P/O George Proudman ze 72. perutě se stal prvním pilotem, jemuž se podařilo sestřelit nepřátelský bombardér, když letěl na Spitfiru Mk.IB ozbrojeném dvacetimilimetrovými kanony Hispano. 16. března 1940 Jeffrey Quill provedl první let na stroji Spitfire Mk.III (N3297). 27. června 1940 Továrna v Castle Bromwichi vyrobila svůj první Spitfire (Mk.II P7280). 26. září 1940 Továrny společnosti Supermarine ve Woolstonu a v Itchenu byly zničeny náletem Luftwaffe. Únor březen 1941 Bigginhillská 92. stíhací peruť se stala první jednotkou, jež přezbrojila na letouny Spitfire Mk.V. 7. března 1942 Z paluby HMS Eagle vzlétly v rámci operace Spotter stíhačky Spitfire Mk.VC, aby posílily obranu Malty. 2. června 1942 Šest z dvanácti Spitfirů Mk.VB ze 403. perutě bylo sestřeleno při střetu s letouny Focke-Wulf Fw 190 z JG 26. 19. srpna 1942 Dvaačtyřicet perutí stíhaček Spitfire Mk.V poskytovalo vzdušné krytí operaci Jubilee, tedy pokusné invazi u Dieppe. Červen 1943 Do služby se dostaly první letouny Spitfire LF.Mk.VB s hloubkovými motory Rolls-Royce Merlin 45M. 6. června 1944 Stíhací bombardéry Spitfire LF.Mk.VB z 611. perutě se staly prvními stíhačkami Královského letectva provádějícími hlídkování nad vyloďovacími plážemi v Normandii. P řestože Reginald Mitchell zkonstruoval to, co je možné považovat za snad nejkrásnější letadlo, jaké kdy bylo postaveno, ne všechny kreace, pod nimiž se podepsal, byly tak úhledné. Po graciézních závodních speciálech, určených pro Schneiderův pohár, přišel s dalším projektem jednomotorovým jednoplošníkem Supermarine Type 224 který byl všechno jiné, jen ne elegantní. Letoun se vyznačoval především nevzhledným tlustým křídlem, lomeným do tvaru W a udivujícím mimořádným rozpětím, takže se zdálo, že spíše než snahou dosáhnout aerodynamické dokonalosti byl konstruktér motivován tím, aby jeho výtvor byl co nejpevnější. To by mohlo být celkem pochopitelné, protože Mitchellův závodní plovákový letoun S.4 havaroval z toho důvodu, že měl příliš tenké křídlo, takže se při letu vysokou rychlostí začalo třepat. Vzhled stroje Type 224 navíc značně ovlivnily i rozměry a tvary použitého motoru, jimž se stal Rolls-Royce Goshawk o výkonu 660 koní, charakteristický užitím odpařovacího chlazení. Výběr tohoto motoru byl dán snahou dosáhnout co nejmenšího čelního odporu letounu a vytvořit tak letoun s vyššími výkony, než jaké měly tehdejší stroje Na snímku pořízeném v létě 1934 v Eastleighu je předchůdce typu Spitfire, letoun známý jako Type 224, s označením K2890. Letoun má na trupu číslo, jež dostal pro leteckou přehlídku v Hendonu 30. června téhož roku. (Philip Jarrett) 4 5
OPERAČNÍ HISTORIE Další Spitfire Mk.VC (EP442) z 92. perutě, u něhož již byla písmena QJ napravo od trupového výsostného znaku úplně odstraněna. Když 92. peruť přezbrojila na Spitfiry Mk.IX, používala po určitou dobu dokonce místo kódových písmen číselné označení. (Neville Duke via autor) takže bylo jasné, že přední části našeho svazu už bojují. Asi tisíc stop (300 metrů) pode mnou jsem zpozoroval tři stodevítky blížící se ve směru od moře. Převrátil jsem se po křídle doprava a vrhl se střemhlav do útoku. Když jsem se přiblížil, začala napadená stodevítka zoufale manévrovat, aby mě setřásla, a potom přešla do střemhlavého letu. Vypálil jsem několik krátkých dávek, nepřátelský stroj se srovnal, ale náhle provedl poloviční výkrut a střemhlav se zabořil do moře. Napadlo mě, že nepřátelské letouny se možná vracely na vlastní základnu a už neměly munici. V každém případě jsme je překvapili, protože němečtí piloti rozhodně nečekali, že bychom se mohli objevit ze strany od pevniny. Z pilotů, kteří se z tohoto boje nevrátili, musíme na prvním místě jmenovat F/O Jacobse, jehož letoun (BL340) se zřítil poblíž Zandvoortu. Na německé straně zahynulo pět pilotů, a to včetně Maj. Kurta Brandlea, kommodora II./JG 3. Ještě v době invaze v Normandii sloužily letouny Spitfire Mk.VB u perutí dvou křídel (v Deanlandu Na Spitfiru LF.Mk.VB EP688 s ořezanými křídly v barvách 40. perutě SAAF je pěkně vidět prachový filtr typu Aboukir. Letoun na snímku pořízeném v srpnu 1943 v Gerbini na Sicílii se zřejmě používal i k průzkumným účelům, což dokazuje provizorně zakrytý otvor pro kameru F.24 na boku trupu. (Philip Jarrett) Osobní letoun Spitfire Mk.VC, AB502, používaný W/C Ianem Gleedem, vyfotografovaný počátkem roku 1943 poblíž severoafrického pobřeží. Jako velitel 244. křídla měl Gleed právo si nechat označit svůj osobní letoun vlastními iniciálami IR-G, pod čelním štítkem krytu kabiny byla namalovaná postavička Figara. Právě na tomto letounu Gleed 16. dubna 1943 padl v souboji za oběť svému protivníkovi, pravděpodobně Lt. Ernstu-Wilhelmovi Reinartovi z JG 77. V té době měl Gleed na kontě třináct samostatných sestřelů a na dalších třech se podílel. (Philip Jarrett) a v Horne), ale valná většina stíhaček této verze byla od bojových perutí stažená ještě před koncem roku. Stále ovšem tyto stroje zůstávaly ve výzbroji perutí námořní letecké záchranné služby (ASR). Poslední příležitost zastřílet si dostal Spitfire Mk.V dne 12. března 1945, když F/L K. S. Butterfield z 276. perutě potopil v ústí Šeldy německou trpasličí ponorku typu Biber. Služba ve Středomoří Velmi intenzivně byly letouny Spitfire Mk.V využívány od roku 1942 ve Středomoří, přičemž premiérou se zde pro tento typ stalo nasazení na Maltě, kam stíhačky dorazily 7. března. Spitfiry se zde staly toužebně očekávanými spasiteli, protože vystřídaly Hurricany s nedostatečnou stoupavostí. I díky nasazení této relativně moderní techniky se Britům podařilo do října prolomit leteckou blokádu ostrova. Nedostatek místa nám dovoluje pouze krátký pohled na dění zaměřené na záchranu Malty, utěšovat nás však může to, že události z 6. června byly pro toto bojiště velmi typické. Den začal brzkou ranní hlídkou Spitfirů ze 185. perutě, které byly ze země navedeny na bombardér Ju 88. Do útoku na nepřátelský dvoumotorový stroj se pustili seržanti H. Haggas a J. E. McNamara. Do sektoru střeženého rojem z 249. perutě, který vedl F/L P. B. Laddie Lucas, vlétly dva další Ju 88. O jeden bombardér se postaral Lucas (za pomoci P/O Franka Jonese), druhý si vzali na starost P/O Ossie Linton a F/S Micky Butler. O hodinu později byla 249. peruť opět v akci, když čtyři její Spitfiry společně s jedenácti stroji ze 603. perutě zamířily proti italskému náletu na Safi. Italové se do útoku pustili s pěti bombardéry Cant Z.1007bis v doprovodu 24 stíhaček Macchi MC.202 a dvanácti letounů Reggiane Re.2001. W/O C. B. Chuck Ramsay a Sgt. Johnny Gilbert si každý připsali po jednom sestřeleném stroji Reggiane, ve skutečnosti byl ale zničen pouze jediný stíhací letoun tohoto typu, a to stroj tenente Leonarda Venturiniho z jednotky 385 a Squadriglia. Poškozen byl i jeden bombardér Cant. Zásah však utržil i Spitfire P/O Wallyho McLeoda, ale pilotovi se podařilo úspěšně přistát i s klackem, tedy s nefungující vrtulí. Třetí nálet Britové na obrazovkách radarů zaznamenali v 09.20, ale ve skutečnosti se jen vrátily stíhačky Reggiane Re.2001, aby pátraly po Venturinim. Na Italy se vrhla čtveřice Spitfirů z 249. perutě a F/O Raoul Daddo-Langlois a P/O Frank Jones si připsali po jednom sestřeleném Re.2001. Ve skutečnosti se však do moře opět zřítila jen jedna italská stíhačka, a to ta, kterou pilotoval tenente Arnold de Merich z jednotky 152 a Squadriglia; druhý italský letoun, stroj pilotovaný 30 31
KONSTRUKTÉŘI A ESA Spitfire Mk.VB W3759, postavený společností Supermarine, poprvé vzlétl v Eastleighu 9. srpna 1941 a postupně byl používán 129., 316., 306. a 350. perutí. Na závěr své kariéry létal u 53. OTU a z výzbroje byl vyřazen 5. října 1945. (Philip Jarrett) Spitfire Mk.VB (trop) BL676, který nesl prezentační nápis Bondowoso, byl později, v lednu 1942, přestavěn v Hamblu u Air Service Training (ATS) na první Seafire Mk.IB MB328. (Philip Jarrett) Dramatická scéna z filmu First of the Few (První z hrstky), jehož části se natáčely koncem roku 1941 v Ibsley. Letoun v popředí sice nese kódová písmena 501. perutě, ve skutečnosti je to ale Spitfire Mk.II P8789 ze 118. perutě, stroj s darovacím nápisem Borough of Wanstead and Woodford. Skutečný SD-E pilotovaný F/L C. F. Bunnym Currantem vidíme v pozadí. P8789 později létal u 65. perutě a byl ztracen 1. června 1942. (C. F. Currant via autor) Dalšími mimořádně úspěšnými piloty Spitfirů za bitvy o Británii byli P/O Colin Gray (15 sestřelů) z 54. perutě, Sgt. Andrew McDowall (11) ze 602. perutě, F/O John Pancho Villa (10), který létal u 72. a 92. perutě, a F/O Des McMullen (10), sloužící u 54. a 222. perutě. Deseti sestřelů dosáhli i někteří další piloti F/L Bob Stanford Tuck z 92. perutě, P/O George Grumpy Unwin z 19. perutě a P/O Donald Ras Berry ze 603. perutě. Esa ofenzivy Na počátku roku 1941 byli ve funkcí velitele Velitelství stíhacího letectva a 11. skupiny vystřídáni Dowding a Park a na jejich místa nastoupili Sholto Douglas a Leigh-Mallory. Nové velení kladlo mnohem větší důraz na útok místo na obranu, což se projevilo v tom, že se začaly organizovat ofenzivní akce typu Circusů a stíhacích náletů nad Francii. Některým veteránům předchozího období se nadále dařilo dosahovat úspěchů, což se týká především Sailora Malana (který se stal prvním mužem v nově zřízené funkci létajícího velitele křídla), který v čele křídla z Biggin Hillu zvýšil počet svých sestřelů na devětadvacet plus sedm ve spoluúčasti. V Tangmere velel svým nenapodobitelným stylem místnímu křídlu Douglas Bader. Tomu se podařilo zvýšit počet svých sestřelů na Spitfirech na devět a půl, přičemž prvního úspěchu dosáhl ještě nad Dunkerque. Jeho kariéra se ale uzavřela 9. srpna, kdy byl sestřelen a padl do zajetí. V Hornchurchi šéfoval křídlu velitel místní základny G/C Harry Broadhurst, který měl za 42 43
303. (polská) peruť, S/L Zumbach, 1942 107. průzkumná peruť letiště Membury, 1942 335. stíhací peruť, 4. stíhací skupina, 1942 12. průzkumná peruť letiště Membury, 1942 letoun Vzpomínkové letky bitvy o Británii (AB910) v markingu 71. (Eagle) perutě pro oslavy 50. výročí vzniku USAF, duben 1997 Supermarine Spitfire LF.Mk.VC (se zkrácenými křídly) AR501 letoun je v markingu stroje 310. (československé) perutě Shuttelworthova sbírka, 2002 W/C Ian Gleed, velitel 244. křídla Západní poušť, 1943 Supermarine Spitfire LF.Mk.VC 452. peruť, S/L L. Spence letiště Sattler, Severní teritorium, Austrálie 1944 Vzpomínková letky bitvy o Británii (AB910) v markingu 222. (Natal) perutě, 2002 417. peruť RCAF, Sicílie, 1944 Supermarine Spitfire LF.Mk.VB (se zkrácenými křídly) 234. peruť, D-Day, 1944 5. stíhací peruť, 52. stíhací skupina, Západní poušť, 1943