Pamtní kniha obce Prostední Beva

Pamtní kniha obce Prostední Beva

Pam tní kniha obce Prost ední Be vy Zapo ata v jubilejním roce desátého výro í trvání naší eskoslovenské republiky dnem 28. íjna 1928. V týž den konána za p isp ní obecního zastupitelstva slavnost na uct ní památky 10. výro í trvání republiky eskoslovenské a zasázeny též p ed školní budovou u mostu dv jubilejní lipky Svobody, jež mají býti pozadím pomníku na témž míst postavenému. Pam budiž nehynoucí rok m t m, jichž jména na pomníku stkví se, jimž lipek šum ukolébavku ku spánku hrá. Nech mocn ji a hloub ji ko eny lip v zem upev ují se a koruny do ší ky i výšky pnou se tak, by odznakem síly a pevnosti naší milé republiky byly. V ele jejím dlouho ješt mezi námi bu náš milý, první presidente, Tomáši Gariku Masaryku! T mi slovy za ínám psáti pam tní knihu obce Prost ední Be vy. Alois Student spr. šk. Podpisy t ch, kte í se o zdar slavnosti p i inili, budiž tu na pam Jsou to : lenové obecního zastupitelstva : zaznamenány.

lenové místní školní rady : František Janíek pedseda m. š. r. Robert Malina ídící uitel V den slavnosti 10. výroí trvání republiky dne 28. íjna 1928 poádán prvod od Zavadilky ke škole u mostu v pkném uspoádání. V ele prvodu jelo nkolik cyklist na ovnených kolech, za nimi dva Valaši v kroji, na koních. Pak alegorický vz s malými dtmi, jež opatrovaly jubilejní lipky. A konen hudba, za níž kráeli ostatní úastníci slavnosti. Na míst, kde mly býti zasázeny dv lipky Svobody, pednesena slavností e panem ídícím uitelem Robertem Malinou. e tato si právem zasloužila, aby byla zde zaznamenána a zní následovn : Milí obané a obanky! Milé dti! Veliký a šastný žijeme den. V podzimním slunci po desáté zaskvla se barva bílá, ervená a modrá. Nepehledné moe prapor ovnilo naši svobodnou vlast. Od Šumavy až za Tatry, od Krkonoš až k Dunaji v mstech i zapadlých vesnikách a všade tam, kde bijí eská srdce, scházejí se v dnešní den svobodní obané, aby napomenuvše na všechno to, co jich asto dlí, podali si pátelsky ruce a spojili svá srdce k jedné veliké radosti nad šastn uplynulým desetiletím naší svobodné republiky.

Scházíme se i my zde v tch valašských horách, abychom oslavili památku našeho vzkíšení 28. íjen. Abychom si jasn uvdomili význam dnešního dne pro nás, je nutn teba, abychom v myšlenkách svých všichni zaletli do dob dávno již minulých a šli krok za krokem tou trnitou cestou, kterou se ubíral náš národ. My si musíme pipomenouti, že náš národ byl kdysi svobodný, veliký a slavný, že nám vládli králové eského pvodu a eské krve, my si musíme uvdomiti pozdjších chyb národa, které zavinila povstná eská nesvornost, my musíme také cítiti žár kostnických plamen, my musíme vidti vítziti Žižku a jeho boží bojovníky, musíme vidti potoky eské krve u Lipan a hromady mrtvých tl na blohorské pláni, my musíme býti v duchu pítomni hroznému vraždní a poprav 27 eských pán na staromstském námstí, my musíme vidti, jak veliký ech, uitel národ Jan A. Komenský s tisíci nejlepších eských syn kleí na hranicích své vlasti, bere s sebou hrst chladné hlíny na památku a odchází do dalekého vyhnanství; my musíme vidti slídivé oko tch nesetných Koniáš, kteí s takovou radostí vyhledávali eské bible, eské knihy a pálili je; my musíme konen znovu prožíti nejvtší tragedii lidstva, svtovou válku, zkrátka my musíme vzpomínati. A dnes vzpomíná celý národ, nebo prožívá památku svého vzkíšení. Pro bylo nám teba 28. íjna, pro klesl a ztratil svou svobodu náš národ kdysi tak slavný, který ml své Pemyslovce, Karla, Jiího z Podbrad? Tak jako v život jednotlivce stídá se radost se žalem, tak i u celých národ picházejí po dobách velikosti a slávy doba bídy a úpadku. A toto utrpení zaíná pro náš národ v dob, kdy dosedli na eský trn Habsburkové. Bylo to v 16. století. Království eské nebylo však tehdy Habsburky dobyto. Stavové eští r. 1526 povolali na eský trn a zvolili svobodnou volbou za krále Habsburka Ferdinanda I., který byl panovníkem nmeckým v zemích na Dunaji a kterého tou dobou pijali také Uhi za krále. Tak vznikla monarchie rakousko uherská. Avšak ped volbou musel Habsburk Ferdinand se zavázati a slíbiti eským stavm, že bude šetiti zájm eské zem, její samostatnosti, zízení, zvyklosti a jazyka. Habsburkové nesplnili však žádný ze svých slib a jejich panování v echách je nepetržitou adou zla páchaného na našem národ. Mezi všemi Habsburky, kteí v echách vládli od Ferdinanda I. až po Františka Josefa I. a Karla posledního nebyl ani jediný, který by nebyl nepítelem eského národa. Habsburkové nás pivedli na Bílou Horu, Habsburkové dali popraviti eské pány na staromstském námstí, Habsburkové vyhnali z ech Komenského a nejlepší syny národa proto, že nechtli zraditi víry otc svých, Habsburkové povolali do ech nmeckou, italskou a cizáckou šlechtu, která proti všemu právu zabrala a uchvátila eskou pdu, usadila se u nás a až do pevratu, ba nkde až do dnes hospodaí a pije krev eského dlníka. Za Habsburk tžká kopyta dragoun lichtenštejnských udupávala pdu, prosáklou krví našich pedk. Jazyk náš dán do klatby. Byly to hodiny zoufalství, dny smutku, náku a hnvu pro echy. A Habsburkové se radují. Zabili národ, zniili duši národa. Kázali echm zapomenouti svého pvodu a minulosti chtli z nás míti Nmce. A tu v dob, kdy již se tém zdálo, že není eského národa, povstala hrstka lidí, smlých prorok, básník, filosof a djepisc, nalézá znovu myšlenku pedk, volá k životu a budí umírající eský národ. Dobrovský, Havlíek, Kollár, Palacký a Riegr shromažují pod eským praporcem sedláky, mšany, studentstvo, všude, slovem i tiskem probouzejí eské vdomí. A oživený národ vstal. Z tch chudých a zapadlých našich chaloupek pišlo nám požehnání. Panování Františka Josefa bylo velmi dlouhé, ale bylo také nepetržitou adou kivd a zloin páchaných na našem národ. On vyvolal válku, které jsme nechtli, on vynutil na nás písahy, kterých jsme nedodrželi. Na jeho hrozby eský lovk odpovídal zradou, zradou, nebo zrada je jedinou zbraní otroka. A my otroci, rakouští vojáci, jsme pebíhali k nepíteli proto, abychom se pomstili. Nad celou Evropou zuila svtová válka, na všech bojištích krev lidská tekla celými potoky a ti kteí nevinn krváceli, trpli a umírali tázali se pro? A dvojnásob trpl eský národ,

ponvadž kladl si stále otázku, pro má eský lovk umírati za ty, kdož byli našimi nejvtšími nepáteli. A celá tyi léta svtové války byla pro náš národ samé žaláování, samé popravy, hladovní, rekvisice a odvody. Ten náš památný Radhoš, ty naše valašské hory a ty naše devné chaloupky a vy sami mužové a ženy víte nejlépe, kolik utrpení, smutku, bídy a slzí zanesla do našich chudých hor svtová válka. A zatím, co nkteí také echové zapírali svou národnost, modlili se denn za vítzství rakouských zbraní, za tchto dob nejhorších vili jsme, že po pejítí vichice hnvu vláda vcí tvých k tob se vrátí, o lide eský! Všechny nadje ujameného národa na osvobození soustedily se na prof. Masaryka, který již jako poslanec dávno ped válkou stál v tuhém boji proti Rakousku a který jako vdec, filosof a politik byl znám s vynikajícími muži a státníky evropskými. Masaryk na poátku války opouští vlast, nebo poznává, že pišla rozhodující hodina osvobození. A tak stár, projíždí temi díly svta, opouští svou rodinu, nedbá nebezpeí a útrap a všude pracuje pro naše osvobození. Jeho schopnými pomocníky byli generál Štefanik a Dr. Ed. Beneš a jeho oporou a sílou byli sl. legie. Masaryk vdom zahájil ve Švýcarsku a Ženev odboj proti Rakousku práv v den 6. ervence 1915, to jest v den výroí 500leté památky smrti Husovy. Tam mimo jiné prohlásil : Bu padne Rakousko, nebo padneme my. A vštecká slova Komenského i Masarykova se vyplnila. Pišel 28. íjen 1918 a na rozvalinách Rakousko Uherska vyrostla samostatná republika eskoslovenská. Dne 28. íjna radostným pozdvižením srdcí a myslí národa prohlásili jsme svou samostatnost. Toho dne domácí i zahraniní revoluce slila se v jeden mocný proud. Po 300 dlouhých letech byli jsme opt osvobozeni. Všichni ti, kteí prožili hrzy války a utrpení poroby, byli toho dne pebohat odmnni : bylo jim dopáno prožíti velikost a krásu chvíle osvobození. Není vtšího a slavnostnjšího okamžiku v život národa nad den z mrtvýchvstání. V pravd velebná a svatá chvíle. Když roznesly se první zprávy o našem osvobození, lidé v mstech i vesnicích vybíhali, na potkání podávali si ruce, objímali se a plakali radostí osvobozených. Vili, že stará sláva eská vrátí se do vzkíšené zem. A vdný národ uinil pedobrého osvoboditele vládcem, presidentem své zem a napímil šíji shrbenou jamem tyran. Ale náš národ nešel za heslem : oko za oko, zub za zub! nebo osvoboditel kázal lásku a plné lovenství a varoval ped sobeckými vášnmi a bídnými pudy. Osvoboditel byl a je velkým vyznavaem pravdy a lásky. On chce všechno pro lid, pitom srdcem k srdci a s láskou k poádku a poctivé práci, ne jeden, ne dva, ale vždycky všeci. První dny svobody prožívali jsme ve znamení nadšení a sbratení. Zdálo se, že znovu ožila doba husitská. Demokracie byla správn chápána i ve smyslu sociálním. Živ projevovala se snaha, aby nebylo hladovících, neodných, lidí bez písteší, bez práce; všechny lidi spojovala pouta bratrské lásky. Republika, vykoupaná krví a slzami byla spolenou láskou a nadjí všech. Republika, její rozkvt a štstí bylo heslem dne. Pirozený však bh lidského života je, že po dnech nadšení picházejí dny vystízlivní, místo dobroty a lásky dostaví se zloba a nenávist a starý lovk se svými chybami a slabostmi hlásí se k svému právu. Touha po nadmrném bohatství a zisku, pepych, poživanost svádjí k vykoisování lovka lovkem a tídy tídou a vyvolávají nutn u druhých lidí nedostatek, bídu, utrpení a nenávist. Rodí se nespokojenost, zloba a nedvra. Kde je východisko? Jest jen jediná odpov, kterou dal Kristus svým malovrným a bezradným uedníkm : Spása ve vás! Dnes je spása jen v nás samých. Má-li republika býti dokonalejší, je potebí, aby duše národa byla lepší a istší, to znamená, že duše každého z nás musí býti povznesena a zušlechtna. K tomu dojdeme, nebudeme-li zlo hledati vždy a všude jen mimo nás, ale pedevším v nás. V praktickém život to znamená, že pi prvním nedostatku a nezdaru nebudeme hubovati hned na úady, na vládu a na republiku, ale otážeme se : Co jsem já uinil, aby u nás ubylo nespokojenosti lovka

s lovkem, aby byla zmenšena bída, aby byla potena lež, pomluva, petváka? Znamenitý president a dobrá vláda k tomu nestaí. Podle ústavní listiny lid je jediným zdrojem veškeré moci v tomto demokratickém stát. Vláda pak je taková jakou si lid zvolí. Demokratický program pro nás živé byl dán do vínku naší republice presidentem Masarykem v historickém prohlášení naší nezávislosti, jež je obvykle nazýváno Washingtonskou Deklarací. V prvné ásti se prohlašuje, že žádný národ nemže býti nucen, aby žil v poddanství národa jiného, jehož si nepeje. Odmítá tvrzení, že moc Habsburk byla božského pvodu a neuznává král z milosti boží! V druhé ásti deklarace slibuje, že sl. stát bude republikou, která zaruí úplnou svobodu svdomí, náboženství, vdy, slova, tisku a shromažování. Církev bude odlouena od státu. sl. národ provede dalekosáhlé sociální a hospodáské reformy, velkostatky budou vyvlastnny, znemožní tídní zákonodárství. Svoboda politická musí býti doplnna svobodou duchovní a sociální. Akoliv ješt mnoho schází k uskutenní tohoto programu, pece práce již vykonaná napluje nás do budoucna pevnou vírou a dvrou, že s pomocí všech dobrých, uvdomlých lidí náš osvobozenecký program bude dokonán. Bylo-li naším heslem v minulosti Osvtou k svobod, mjme dnes heslo : Osvtou a vzdláním k bratrství, k demokracii, ke štstí národa a blahu státu. Pijímáme heslo Masarykovo : Služ republice, služ jejímu lidu, služ lidstvu a heslo Husovo : Milujte se vespolek, dobrých násilím tlaiti nedejte a pravdy každému pejte! Zloeený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu! Jestliže jsme v prvém desetiletí budovali základy našeho státu, uime jej v druhém desítiletí stálým šastným domovem svobodného a pokrokového ducha pravdy, aby naše krásná ústava stala se životem a požehnáním lidu, který žije v hranicích našeho státu. K tomu však je nezbytn jedné vci teba : lásky a opt lásky lovka k lovku, lásky obtavé, onoho starého eského bratrství Husova, které bývalo pevnou ohradou proti zlob nepátel. Kdykoliv zmizela láska mezi námi, pišel rozklad a neštstí! V uplynulém desítiletí vidli jsme v sousedství svém nejeden úpadek a rozvrat. U nás marn špatné živly usilovaly vnésti záš mezi rzné vrstvy národa. Uzavíráme první desítiletí své samostatnosti v klidu a vážnosti. Jsou mezi námi rozdílné názory, nebo máme rzné zájmy hospodáské, náboženské, kulturní : ale v jedné vci jsme jednotni : Milujeme všichni srdcem, duší i krví svou eskoslovenskou republiku! Chceme míti svj demokratický stát, aby v nm každý oban našel svj koutek štstí, aby v osvobozené vlasti nebylo utiskovaných ani utiskovatel a aby i ten nejchudší bratr cítil se zde pln svobodným a pln šastným. Nemže býti naše republika ani pro jedno tídu, ani pro jedno povolání. Naše dnešní jubileum bude opravdu radostné, když pi nm uvdomíme, že deset let je kapkou vnosti, která ped našima oima mní se stále v minulost. Co mžeme míti ze života? Jedni hledají zlato, bohatství, druzí slávu, nkteí rozkoš, a pece všichni mli bychom hledati jiné a vyšší cíle, cíle duchovnjší. Co tady nashromáždíš statk, hodností a majetku, to všechno jednou bude dým, nezanecháš-li po sob isté památky své! Hledej dobro, konej dobro, vyvolávej dobro všude, kam t život postaví. Není teba, abys byl ministrem, poslancem, starostou! Ale je nutn teba, abys byl dobrým, poctivým lovkem. Kopáš-li poctiv motykou, bušíš-li poctiv kladivem, abys vydlal výživu sob a rodin, mžeš býti státu a národu prospšnjší než-li teba špatný a nepoctivý ministr. Proto stjme nejprve ve své práci na svém míst, plme dobe povinnosti manžel, otc a oban a bude u nás dobe. Spoleným úsilím promníme si tuto republiku v ráj a budeme ji milovati a budou nám za snahu a práci naši žehnati budoucí pokolení. A po každém z nás zbude estná památka, která je nejvtším majetkem lovka.

Máme tolik vzor v djinách našich i souasném život. Máme vzory bohatýr ducha, kteí v úsilí po pravd a krásnu šli na hranici kacískou, kráeli do vyhnanství, trpli v žaláích. Jdme jejich cestou, by asto trnitou, na níž eká nás jen poctivá práce, obtavá láska, ochotné obtování s druhým. Milujme se, dobrých násilím tlaiti nedejme, zdvihnme náš eský prapor lásky a bratrství a potom rozkvetou rže v širém kraji od Šumavy k Tatrám a luh náš vydá požehnání národu našemu, aby byl slavný a mocný, jakým býval v nejkrásnjších dobách naší národní minulosti. Léta plynou rychle jako voda a za nkolik rok, vy dti, dospjete a budete státi na našich místech, vy budete spravovati naši obec, vy pevezmete správu i ochranu naší drahé republiky od nás. Vy, drahé dti, jste píští Masarykova armáda, vy jste jeho vojsko, jeho apoštolové, vy jste nositelé jeho krásných myšlenek a jejich rozsévai. Uchovejte provždy v nezapomenutelné pamti milou jeho tvá a jeho usmvavé oi, nad nž nenajdete laskavjších. Nezapomete a bute na to do své smrti hrdi, že jste žili za jeho presidentství a že jste vidli mnozí z Vás našeho drahého tatíka tváí v tvá, když letos a ped nkolika lety pijel mezi nás na Valašsko. Vypravujte o té šastné chvíli tm, kteí teprve pijdou, jak našemu tatíkovi na poest pi jeho píjezdu k nám hoelo sta a sta oh po našich kopcích, ale jak zárove s nimi hoelo tisíce a tisíce našich valašských srdcí láskou, oddanou láskou a vrností k té jeho drahé, ustarané šedivé hlav. A budoucí pokolení budou vám závidti, že nebyli na vašem míst, nebo náš první president je mužem historie, je mužem nesmrtelnosti. Pomozte svému tatíkovi! Pomozte mu pracovitostí ve škole i mimo ni, slušností, láskou k rodim a lidem, mravností a pravdomluvností. Dobré, piinlivé dít je nejlepší zárukou zdárného rozvoje a lepší budoucnosti našeho státu. Vážení obané a obanky, dopustili bychom se chyby a veliké nevdnosti, kdybychom v tuto chvíli nevzpomnli tch tisíc hrdin, kteí se nedokali, kteí zahynuli díve, než jejich sny o svobodné krásné vlasti staly se skutkem. Tisíce mrtvých legioná odpoívá tam, kde slunce se rodí i kde slunce zapadá, tam u Zborova, Buchmae, po nekonených sibiských pláních, tam ve Francii, Itálii, Dobrudži, všade jsou rozsety hroby eských bojovník za svobodu. Ti všichni tam zstali se vzpomínkou na eskou zemi, ti všichni tam hrdin umírali s posledním vzdechem : Kde domov mj? Osud jim této otázky nezodpovdl oni dom nedošli. Nad jejich prostými mohylami, jen podzimní vtry hudou si své písn, ruce padlých bohatýr, které kdysi hrozebn k písaze zvedaly se k nebi, již dávno setlely v hloubi zem, ale jejich tajemné stíny ukazují nám živým stále cestu, kterou se máme ubírati, aby vlast naše žila. Toho vzpomínejme a slibme si v duších svých, že pro rozkvt a blaho své republiky, zstaneme vrni té krvi, která za ni byla prolita, že budeme žíti duchem tch mrtvých, kteí prošli krvavou vavou a zahynuli, za eskou vlast, za naše štstí a za štstí budoucích pokolení! Na památku dnešního 10. výroí naší drahé republiky a jako odznak, symbol naší dosti nad tím, zasazujeme zde dv lipky, které budou míti název : Jubilejní lipky Svobody. Nech jsou zde na památku nám i budoucímu pokolení. S jejími koeny nech i naše srdce zapustí hluboko koeny lásky k pd na níž stojíme a z níž jsme vyšli, lásky k našemu valašskému kraji a k celé naší drahé republice. Lipky, posvátné stromy našich pedk Slovan, - zakoete zde dobe, mohutnte a vzrstejte všem nám, starým i mladým, velkám i ptákm k radostnému životu. Vzdorujte vichrm, bleskm i bouím a vytrvejte vky! Každý Váš lístek, nech šeptá našemu lidu o obanské svornosti a lásce, z níž vykvete blaho nás i naší drahé republiky.

Mám-li sestaviti djiny této obce, musím nejdíve zmíniti se aspo krátce o vzniku obce Prostední Bevy. Povdti o ní zevrubn, kterak vzrstala, jak povstala jest dosti nesnadné, nebo málo kde je co historického o ní zaznamenáno. Obec Prostední Beva založena byla hrabtem Bernardem Ferdinandem ze Žerotína roku 1635. V té dob byly hory hustým javorem porostlé a sloužily zbojníkm za skrýše. Proto veliké ásti les tch vymýtny a Valachy a Slováky osazeny byly, z ehož povstaly tak zvané paseky a javoiny. Proti loupežníkm zmínným zaízen byl také sbor portáš ili portovník, pvodn panulk zvaných. Již okolo roku 1640 bylo 100 Valach portovníky ustanoveno, kterýž sbor brzy více, brzy mén muž ítal. S jistotou souditi mžeme, že všechno díve lesem zarostlo bylo a že jen poznenáhlu les mýtn a v úrodnou pdu, roli neb louku promován byl. Kvli množství a láci díví zakládány zde hut skelné, jak posud v Knhyních a v Bacov o tom památky svdí. O dti hutník postaráno již tenkráte aspo z ásti, neb dle výpovdi lidí starších vyuoval pi každé huti jeden uitel, a zvláštních uebných svtnic nestávalo a vyuování také pravideln se nedlo a obyejn pouze po delších neb kratších pestávkách a tenkráte, když mládež prací zamstnána nebyla, vyuováno bylo. O ostatní mládež nestaral se nikdo a ta ponechána jsouc sama sob, vyrstala jako jedle v lese. Proto také neuml tém nikdo ísti, tím mén psáti. Asi v roku 1820 poali nkteí ze zámožnjších rodin posílati do školy na Hutisko dítky své za tehdejšího rektora Františka Kyselého. Mimo to vyuoval též poustevník na Radhošti v ase zimním nkolik dítek, které u nho bez petržení celou zimu bydleli i stravovaly. Stravu museli ovšem rodiové poustevníkovi naped dodati. Pozdji najata uírna na ulici a uitelem

ustanoven Johan Neviš. Touž dobou zízena škola v Bacov a v Knhynách, v nichž obstarával vyuování pouze jeden uitel, vyuuje v každé pouze 2 dny v týdni. Po tech letech zrušena škola v Bacov, ímž zstaly jen dv školy až do roku 1880. Uitelové, kteí zde psobili, byli : 1. Josef Hubík, který se stal správcem školy v Hrubé Hrabové. 2. Johan Neviš dostal se odtud do Jezernice. 3. Jan Kylar, který odtud odešel do Polic. Že vyuování za tch dob prospívati nemohlo, je na bíledni. Tmavá svtnice, okna zvící stránky papíru, nkolik vysokých lavic a mohutná pec, to bylo veškeré náadí uebné svtnice. Až do vydání nových zákon školních, nebyl nikdo nucen posílati dítky do školy a tak i pi nejlepší vli uitelov se stávalo, že vycházela mládež ze školy neumjíc zase ani ísti ani psáti a uml-li co který, za mnoho to nestálo. Obané dobe to vdouce toužili po lepším vychování svých dítek a poali pomalu pemýšleti na prostedky, kterak by zlu tomu odpomohli. Nejlepší ovšem prostedek byl vystaviti novu školu, v niž by se celotýdn vyuovalo. Mnozí obané báli se takového nákladu, ale dobrá myšlenka pece zvítzila. V roku 1876 ujednáno vystaviti novou školu. Po patiném schválení c. k. okresní školní rady vyhlédnuto k tomu cíli místo a zakoupeno od Františka Janíka. domu 170 za cenu 120 zl. r..(rakouského ísla). Plán na školu zhotovil státní ingenieur Hugo Skalda z Nového Jiína. Dle pamtního spisu, který sepsal p. Štpán Šubert, uitel v Hutisku, poala první práce se stavbou školní budovy dne 24. ervna 1878. Založení základního kamene jest popsáno taktéž blíže v pamtním spise. Celý náklad na školu, poítaje v to i runí práci, kterou obané z Prostední Bevy z poádky vykonávati museli, obnášel 4 358 zl. Na to uhraženo zemským fondem 1 500 zl. a darem J. V. císae pána 200 zl. r.. Ostatní peníze uhraženy procenty dle daní, které velmi tžko se skládaly, ježto roku 1879 a 1880 byly velmi mizerné úrody polní. Po vypsání konkursu, obdržel místo to Alois Šubert, narozen dne 10. ervence 1860 ve Velké Bystici u Rožnova, práv absolvovav uitelský ústav v Píboe, tedy jako prozatímní uitel. Dne 13. záí 1879 odbývala se slavnost svcení školy. Za krásného dne a nevídaného návalu lidstva veden prvod z hutiského kostela ku nové škole. Celé pedstavenstvo obce a dvátka bíle odná ekali prvod ped školou. Za hmní ohlušujících ran z hmoždí, uchopil se slova op. Karel Šubert, fará hutiský a krásnými slovy vylíil rodim nutnost vychování dítek a potebu školy, naež vykonán byl církevní obad. Pítomní prohlídnuvše si pak veškeré místnosti odebrali se dom. Nejvtších zásluh o stavbu této školy získali si p. p. Jan Mikulenka, starosta, Cyril Solánský, ís. 10 pedseda místní školní rady a František Janíek, radní ís. 170 v Prostední Bev. Protokolem, pi odbývané zde komisi r. 1875, ustanoveno bylo, že jakmile nová škola vystavena bude, tež exkurrendní v Knhynách tím samým dnem za samostatnou bude prohlášena. I mla místní školní rada za to, že již neteba zvlášt žádali za prohlášení školy v Knhynách za samostatnou a požádala Jana Malee, pasekáe ze Solance, dívjšího výpomocného uitele, aby tam vyuoval, doufajíc, že sl. c. k. okresní školní rada jej na toto místo potvrdí. Než sl. c. k. okresní školní radou naízeno nov jmenovanému uiteli, aby v Knhyních exkurrendní vyuování udloval až do té doby, kdy škola jmenovaná za samostatnou prohlášena bude. Místní školní rada ihned podala žádost následkem níž dne 29. prosince 1879 pan c. k. okresní inspektor prof. Tereba na komisi pijel a nutnost druhé samostatné školy v Prostední Bev uznal. Na základ toho povolila c. k. zemská školní rada vynešením ze dne 19. dubna 1880. 2 608 promnu exkurrendní školy v Knhynách na samostatnou druhou jednotídní národní školu, vadíc ji do tetí tídy školního platu a systemisovala pi ní jedno uitelské místo s píjmem druhé tídy služného platu. V skutek uvedení této školy zstalo vyhraženo až do té doby, kdy píhodná školní svtnice, vcné poteby a byt pro uitele opateny budou a místo uitelské uitelskou silou mající vysvdení uitelské zpsobilosti bude se moci obsaditi. Touto podmínkou prodloužilo se optn velmi

dlouho ustanovení druhého uitele, ježto dívjší najatá místnost, a velmi nedostatená -, která Ignátu Hruškovi, mlynái ve smrkovém mlýn náležela, hroznou povodní dne 5. srpna 1880, jaké dosud nikdo na Valašsku nepamatoval, se vším náadím odplavena byla a obci tudíž vše poznovu zizovati bylo. Na škole v Knhynách vyuoval od 15. záí 1879 až do 17. dubna 1880 eený Jan Male, od kteréž doby vyuoval tam uitel ustanovený na nové škole a sice 2 ½ dne doma a tolikéž na exkurrendní. Že vyuováni na obou školách pi slabé návštv školy daiti se nemohlo, je docela pochopitelné. Avšak již dne 1. ervna zavena škola v Knhynách pro množství osýpek až do konce školního roku a vyuováno v nové škole zase celotýdn. Upravení zahrady pi nové škole stálo znaného namáhání i hmotných prostedk. Obec dala obehnati celou zahradu i dvr devným plotem, majíc v úminku nahraditi jej plotem živým. Uprosted zahrady nacházela se znaná prohlubina, kterou si p. spr. školy na své útraty dal úrodnou prstí vyrovnati. Celá prostora posázena na jae r. 1880 ovocným stromovím, kteréž ze zvláštní laskavosti daroval p. Štpán Šubert v Hutisku. Taktéž zahrádka nalézající se ped okny k východní stran vyžadovala úpravy, prostoupena jsouc samým hrubým pískem, musela býti hluboce vyházena a úrodnou prstí navežena. Školní rok 1880/81 zapoal až teprve 4. íjna 1880 a to pro množství osýpek, které toho roku velmi zle ádily mezi dtmi. Vyuováno v nové škole opt ceelotýdn až do 20. listopadu 1880, ponvadž ani místnost ani náadí školní v Knhynách nebylo dohotoveno. Dne 16. listopadu 1880 navštívil c. k. okresní školní inspektor pan prof. Tereba za píinou inspekce zdejší školu, naež odebral se do Knhyn pehlédnouti novou najatou místnost pro školu v ís. 105 na skálí.