'^^ P*' 1 j f "x* tf -^.'fs^^^^w^ 1/%^^ '<') i, L 'S-- ^^i^wí^ rt "TPry^A 'é Sk. f 4 *^-í««l -O. ^ % > í^^lt
^\ -^
.^ I Snad se ti brzy poup štstí rozv
z NAŠICH LUHt. povídky ze / v života MLADE2E. VYPKAVU.JE ELIŠKA KRÁSNOflORSIÁ. S barvotistcovým obrázkem, :í^^- NAKLADATEL A. V PRAZE. STORCH SYN, KNIHKUPEC.
Tiek Aloisa Wiesnera v Traze.
SVJ SVT.
Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto http://www.arcliive.org/details/znaichluhpovidkyoopecli
I. ešt nikdy se Emouš tolik netšil dom na prázdniny jako tenkráte, když mu rodie dovolili, aby si pivezl s sebou nejlepšího svého pítele a spolužáka, Milana Navrátila. Samým oekáváním a pemýšlením na všecky nastávající radosti byli oba hoši zamlklí a nesmírn vážní, když usedli spolu do železniního vozu. Cesta nebyla zvlášt znamenitá pvabem krajin, naopak, rovina za rovinou míjela zdlouhav, zídka jen okrášlena jsouc njakým návrším, starým hradem i kostelíkem anebo hájem. Pece však byl Emouš hrd, když vysvtloval a jmenoval Milanovi místo za místem, mimo která s nimi uhánl parovz, teba to byla i nejobyejnjší vesnice v holých polích nebo nejnudnjší venkovské msteko; Emoušovi byl každý potek zajímavým, teba letním vedrem vyschlý a špinavé moálové strouze podobný ; Emouš vdl o každém, kde se pramen jeho prýští ze zem, odkud a kudy se do nho vlévají potky jiné, a kam konen vtéká. Tak mu byla povdomá každá íka v Cechách se všemi místy pi jejích bezích; hory a pahorky, roviny i doliny, to všecko mlo pro nho nevýslovný pvab, i kdyby to bylo samý holý kámen nebo suché strništ bez nejmenší pí-
rodní krásy ; Emouš - 8 ke všemu tomu nosil v hlav jména jako v živém slovníku, a pokud mu bylo možno, vyhledával a pidružoval k nim ísla. Slovem, Emouš byl zempiscem z celé duše, a jakkoliv se rád uil všemu možnému, pece ze všeho nejvíce jej tšily vdomosti o podob a vlastnostech naší zemkoule, o rozloze, vzezení a povaze veškerých díl svta i všech jejich krajin, nade vše pak krajin eských, mezi kterými se mu zdála nejznamenitjší krajina ona, ve které ležela uprosted epových polí Duleoves, jeho milé rodišt. Proto stále, když vykládal o místech poblíže trati, myslil pi všem vlastn na Daleoves jako na to nejlepší, co pijde naposled. Mladý vyklada myslíval k témuž cíli také již díve, když na každé prázdniny si jej vozíval otec dom a Emouš byl posluchaem jeho výklad. Byl pan asný, otec Emoušv, obanem velmi probudilým a na svou krajinu hrdým ; celé okolí daleko široko bylo mu povdomo svými djinnými památkami, zvlášt hojnými a znamenitými zdob husitských, ale pece již po nkolika letech nemíval Emoušovi cestou co vykládati, nýbrž sám naslouchával mnohým novým a díve jemu neznámým vcem, které vykládal chlapec. Vodstvo i horstvo celé krajiny byly mu v pravd neznámým svtem, dokud mu Emouš svými zemzpyteckými vdomostmi neotevel oi. Milana Navrátila asi pl hodinky bavilo vypravování Emoušovo, ale brzy se mu zaalo zdáti jednotvárným, i vytýkal mu v myšlénkách, že je nudný knihomol a že letošní prázdniny nebudou tak radostny, jak se hy\ na n tšil. Ml zcela jiné úmysly nežli sbírati kaménky, zkoumati horniny a zpytovati bh každé mizerné strouhy jeho tužbou horoucí byla puška, skutená, prachem a broky nabitá puška, kterou hodlal o tchto prázdninách jistojist dostati do svých rukou. Zobrazoval si nadšen,
9 - kterak nejdíve zkusí bouchnouti si na veverku nebo lasiku, potom na zajíce, možná že i na srnku, ba ideály jeho rostly od stanice ke stanici, a než dojeli na poslední, zdál se mu již parohatý jelen býti málo a zaínal práv sníti o tom, že po povstném posledním medvdu v echách mohl by se pece také ješt vyskytnouti n- jaký potomek jeho zrovna u Daleovsi. Pi tchto krásných pedstavách hvízdl parostroj a vlak se zastavil. Emouš, hrd na to, že po prvé jel bez prvodu otcova jako samostatný cestující, s pohledem znalce ubíral se jistým krokem ped nádraží, kde ekal již tatínkv koí. Emouš vdl, že otec ho oekávati nebude, nebo nebyl ani doma, byv nucen odcestovati nkam za záležitostmi. A by byl tatínka srden rád uvidl a zlíbal, pece pocítil zvláštní uspokojení, že ho tu nebylo, a následkem toho on sám, Emouš, byl nejstarším mužským lenem rodiny a mohl si naproti svému hostu dstojn hráti na hospodáe. Jakkoliv celá krajina byla plochá a pvabu^ prosta, byla Dalenoves roztomilým místekem a statek asných nejpknjším jeho koutkem. Líbeznosti dodávala tomu místu zele roztomilých luk, hojn protkaných malými stružkami a praménky, a bohatství kovin, stromových houští i ovocných sad, ve kterých vypadaly isté domky se svými ervenými stechami jako živ zbarvené kvty. Na statku asných však mizela bílá barva zdiva, ba ásten i erve stech v samé zeleni ; všecko tu bylo obrostlé bu pstovanou révou neb aspo divokým vínem, ba plot kolem zahrádky a besídka v ní kvetly skutenými ržemi, letos již po tetí. Kdekoli bylo jen možno uchrániti ped slepicemi a kzlaty záhon kvtinový, všude na
10 statku tomtesele se pestily kvty nejrozmanitjšícli barev, s láskou pstované jak pro krásu tak i pro potravu nesíslným velickám, slunicím se tam v zlatých paprscích, samy jsouce jako zlaté. A když se vešlo u asných do svtnic, zdálo se, že tam pokrauji kvtinové záhony : tolik se tam batolilo dtí s ervenými tváikami, a mezi nimi jako pravé slunéko se usmívala jejich matka, paní asná. Nyní si to vynahradila desateronásobn, že pro tu drobotinu ani nemohla jeti na nádraží uvítat Emouše. Popadla si jej do ' náruí a nepustila ho od sebe, doku si ho do sytá nezlíbala a neprohlédla od hlavy až k pat, a teprv když se pesvdila, že mu v Praze nikdo ani vlásku nezkivil, dopála mu zase svobody. Ale ani v nejvtším tom líbání a vítání nezapomnla vlídnými úsmvy obraceti se k malému jeho hostu, aby Milanovi ani na chvilenku se nezastesklo. Vítám vás pkn u nás, drahoušku," obrátila se paní te k Milanovi, hladíc jeho vlasy a líbajíc jej matesky na tvá i elo. Všichni jsme se na vás tšili, velcí i malí; všichni vás již známe, však nám Emouš mnoho o vás psával i povídával. Hlete, vždy i ty nejmenší se již k vám lichotí, a kdybyste se jich zeptal znají-li vás, povdí vám na vlas, kdo jste, a odkud jste. Nejste tu cizím, Milánku ; jako doma! Ale musíte také u nás všecko pijati tak, jak to jest. Jak vidíte, samotno a smutno u nás není; ale na noclehy jsem vám upravila docela tichou komrku, spolenou s Emoušem jen že ta komrka ve ; dne jest šerá, tak že vru nevím, kde se spolu budete uívati a tením baviti. Tady mezi námi by to nešlo pro tu drobotinu. Emouši, pemýšlej a hledej sám, kde byste si s Milanem udlali svou studovnu." Nemohlo býti pro hochy nieho píjemnjšího nad
- 11 toto pozváiií, aby v dom hledali a slídili. Yybídka: lézti po všech pdách, sýpkách a komorách, byla tak lákavá, že hoši ani n svainy nedodrželi a s nedokousanými kolái v rukou chvátali od stolu se svazkem klí, který jim paní Oasná pjila na jejich výzkumnou výpravu. Paní asná se pranic nedivila, že Emouš prosil ješté následujícího dne o klíe a potom ješt dne tetího ; pjila mu je ochotn a tšila se z toho, že si chlapci pece nkde píhodný koutek našli. Chodili piln studovat; prozatím se nezabývali ani djepisem ani pírodopisem, za to studoval Emouš bedliv zempisnou polohu a rozlohu všech komor a kout, Milan zase konal studie fysikální o tíží a rovnováze tles na houpace, kterou si s velkou dovedností upravil z provaz na pevném krovu. Knihy prozatím zstali v cestovních truhlicích obou malých pátel a Milan vru sotva po nich tesknil. Ale pece za nkolik dní tentq zpsob studií oba hochy omrzel. Nabažili se ho. Poslyš, Milane," zamyšlen pravil Emouš, toho skotaení bychom prozatím zas mohli nechati a dlati nco vážnjšího." Také jsem si to již nkolikrát pomyslil," pisvdil Milan s povzdechem a sedl jaksi tžkomysln vedle Emouše na trám. Pro vzdycháš? Snad se ti u nás nestýská?" dobrosrden mu domlouval Emouš. Vidíš, chybili jsme, že jsme tolik dní tak dtinsky promarnili. Te máš dlouhou chvíli a je ti neveselo. Jen pokej, až vybalím knihy z truhlice! Ukáži ti novou, pekrásnou mapu..." Emouš se zamlel, nebo Milan vypustil z úst tak podivný zvuk, že se jeho pítel ulekl, není-li mu snad zle; ale pesvdil se, že to bylo jen silné hlasité zívnutí.
- 12 Mám toho vru dost a také se ohlížím po nem opravdovjším," odpovdl Emoušovi. Nemohu se již dokati návratu tvého otce. Vidím, že si všecky svoje pušky nkam zavel, a to nkam, kam nám nepomže žádný z tch klí, které nám pjuje tvá maminka." Ka to ty myslíš? Na stílem?" podivil se Emouš dívaje se na Milana náramn zvdavýma oima. A na jiného bych myslil?" podivil se navzájem jemu zas Milan. Což myslíš, že se lovk na venek tší k vli nemu jinému, nežli k vli stelb? K vli knihám jsem pece nepijel!" Prozatím bylo marno, že si Milan pedstavoval stelbu jako jedinou zábavu venkovskou ; o pušce nebylo na statku vidu ani slechu, a pan asný se dosud nevracel. Takž oba hoši pomýšleli na ono zamstnání, které se každému z obou zdálo nejvážnjším a nejdstojnjším poádných prázdnin. A hle, nyní teprve seznal Emouš, že akoli tolik dní pobloudil v dom od základu až pod stechu, pece si nenalezl ani jediného koutku, kde by mohl nerušené studovati. ByloC leckdes pekrásn na houpání, skákání a dovádní, ale na knihy nebylo bu místa bezpeného ped deštm ba i ped myšmi, na tení nebylo svtla, na psaní nebylo stolu nebo co by se stolu podobalo. Takž se rozhodl, dokud poasí je pkné, že si ke studování zasedne do besídky v zahrad, kde jest pekrásn, by ho tam i chodily pokoušet slepice a dti. Uvelebil se tam a zabral se do svých knih. Den po dni více zvykal pívtiv trpti okolo sebe tu dtskou drobotinu, sem tam se na ni usmáti, slvko na ni promluviti, ano dávati na ni pozor a pi tom pece piln a opravdov ísti. Z poátku si nkolikráte vzpomnl, kde asi vzí Milan, že tu s ním u knih v besídce nesedí, ale za málo dní zvykl i jeho nepítomnosti a pál mu té
- 33 svobody, aby se prohánl po polích dle své libosti. Z každé vycházky pinesl Milan plnou náru rostlin i s koeny vyrvaných a tvrdil, že tak jako Emouše zempis, baví jej botanika ; ale Emouš se tomu jeho botanisováni jen smál, nebo Milan si nosíval byliny nejobyejnjší, o nichžto však ani nevdl, jak se nazývají, a ml je tak zvadlé i pocuchané, že pro herbá nebyly k poteb. Celá ta jeho botanika hodila se na nejvýše kzleti za pochoutku. Krásn a bezstarostn se to Emoušovi studovalo, dokud sluníko zlat prosvítalo mezi lupením a kvty, které besídku obrstaly; ale jednoho dne se zachmuila obloha a místo zlatých paprsk zaaly se spouštti praménky dešt ped Emouše na stl i na knihu. Trvala to nkolik dní ; Emouš sedával dosud v besídce a na stole ml nad knihou roztažený deštník; ale posléze ani tato ochrana nepomáhala. Stl a lavice v besídce již ani neosýchaly, bylo naprosto nemožno s knihou tam se uvelebiti. Emouš stál ve dvíkách knihu maje schovanou pod kabátem, a velmi zamyšlen se díval s oblohy na zem a ze zem na oblohu. Jak to žblukalo pod okapem besídky a jaké potky vymlela si voda po zahradních cestkách! Leckde se zdálo, jako by dva takové potky se chtly sblížiti a nemohly ; tu jim Emouš pomáhal, dlabaje v mokrém písku koncem deštníku od jednoho ke druhému žlábek. Když se potom setkaly, ml z toho skorém takovou radost, jako kdyby odkryl neznámé prameny njaké stedoafrické eky. Matka se mu divila vidouc, že si tak veliký a rozumný hoch dlá potky a rybníky, jako si hrávají zcela malé dti, a do oí se mu vysmál pítel Milan,,
- u - když se celý zmoklý vrátil z njaké své toulky lesní a zastihl jej pi této he, tak dtinské nu jeho vk. Nesmj se, odpovdl Emouš na jeho úsmšek. ^Jen se podívej na ty mé potky a rybníky! O. že nepoznáš, která jest to eka evropská, jejíž tok se klikatí práv tak jako tato stružka ped tebou?" Ale jdi, blázínku," v smíchu ale vyhýbav odvtil nevdomý Milan; snad tady nekreslíš také mapy v písku, ty potrhlý zempise?'' A pro bych nekreslil? Což to není pkná zábava? Dkuji ti, žes mne pivedl na tu myšlénku," zaradoval se Emouš všecek rozjaen. Mohl-li jsem tu vykresliti uherský Dunaj, pro bych nemohl vykresliti Don, Volhu, pro ne Rýn, Temži, a pedevším Vltavu. Ano, Vltavu, Labe a všecky jejich pítoky! To bude pravá rozkoš Uvidíš, jak to bude pkné, až mi tady po zahrádce všecky naše eské eky potekou. Ach/' vzdychl a vzhlédl úzkostliv k nebi, kéž jen dost dlouho prší, abych to všecko mohl provésti!" Jak Emouš ekl, tak skuten uinil, teba se mu Milan sebe více posmíval, bude-li po tch svých ekách laké pouštti lodiky z papíru nebo z oechových skoápek, jak se na pravého malinkého chlapeka sluší. Jak živ se snad nikdo pod širým nebem a pod deštníkem tak výborn nebavil za nejošklivjšího dešt, jako Emouš, horlivý kreslíc map. Xebe úpln vyhovlo jeho pání : pršelo tak hust a vytrvale, jako by letos již ani pestati nechtlo. Emou-.-šovi se vodopisná mapa Cech výten podaila. Vytvoil v mokrém písku malé arcidílo ; každá eka plynula mu práv tak, jak plynouti mla, a když je konen šastn všecky spojil v labský proud, který pes hranice Cech vyvedl až do Sas, to jest do záhonku cibule, ml z toho
15 - takovou radost, že svolal celý dm, a všecko, co mlo nohy a oi, musilo pijíti do zahrady se podívat na jeho výtvor. Jenom žel, že nikdo z domácích ho náležit neocenil. Matinka sice pívtiv pokyvovala hlavou a usmívav chválila, jak jen mohla, ale v minut utíkala zpt do kuchyn, aby jí máslo nevykyplo, volajíc za sebou dti, že by v zahrad pílišn promokly a stevíky zkazily ; Emouš nelitoval, že ta drobotina odešla, vždy by mu byla beztoho jeho krásnou mapu málem rozcupala. eládka také pišla se podívat, na to malý student všecky ven volá, ale ti lidé tomu nerozumli a nemli ani zdání, na jaké to umlecké dílo se dívají. Milan ml opt jen úsmšek, a jediná osoba, která by ho byla náležit ocenila, byla vzdálena. Kéž by se již otec vrátil!" tesknil v myšlénkách Emouš, ba povzdychl si tak i nahlas. Ano, otec, ten by byl rozuml, jaký význam mla tato hravá práce malého zempisce, a byl by se z ní zcela upímn zaradoval. Tak jako jsem vykreslil echy, vykreslím si celou Evropu, maminko!" uminoval si Emouš za veera, a s pemítáním, kterak si bude poínati, aby mu zmínný již záhon cibule nepekážel na míst, kam by patilo Sasko, vstoupil následujícího jitra do zahrady. Ale bda! Po radosti následovala trpká, krutá žalost. Njaká nevzdlaná slepice, nerozumjící zempisu, byla se asi za asného rána n- kudy do zahrady vloudila a rozhrabala Emousovi celé jeho krásné echy. Byla to pro rána tím hlubší, když uslyšel, že se za málo hodin tatínek již vrátí ; práv držela matinka v ruce psaní ^ od nho, ve kterém jí oznamoval dnešní svj návrat. Cím více se vera ješt Emouš na otce tšil, tím usedavji se dnes dal do pláe, když mu matka novinu povdla. Stydl se, ale nemohl si pomoci. Bylo mu
- 16 - pílišn líto zmaené vítzoslávy z radosti otcovy, ach, píliš líto té sladké, vytoužené pochvaly, kterou by ho byl tatíek dojista zasypal. A než se v zármutku svém vzpamatoval, již hrel po silnici koár a matka i dti s jásotem vybhly z domu. Nebe jako v dobrém úmyslu, aby jim nepokazilo shledání, pestalo spouštti svou záplavu, ale za to tím hustji pršelo z Emoušových oí. Sebral sice všecku svou zmužilost, ale otec poznal ihned na jeho zarudlých oích, že bylo zle, a starostliv ptal se matky, pro Emouš plakal. Byl snad kárán?" otázal se tichým hlasem s velikým podivením. Ach ne, takového nco si nemysli naemouše," vyvysvtlovala matka; rozplakal se proto, že si vykreslil v zahrad v písku krásnou mapu Cech a slepice mu ji rozhrabaly." Ano, tatínku," ozval se Emouš plativým hlasem, byla velice pkná a správná, pracoval jsem o horopise a vodopise velmi bedliv a všecky eky i pítoky mi plynuly docela pravideln..." a již mu plynuly eky i pítoky po obou tváích. A moldánky tam hrály v tch vodnatých Cechách," pošeptal mu Milan posmšn. Nu, nermu se již," tšil Emouše otec hlad jej konejšiv po skráních. Vždy to není tak hrozn veliké neštstí. Mapu si udláme znova, uvidíš, ale nkde na jistjším míst, kam slepice nemohou. Pomohu ti vyhledati místo a budeme kresliti mapu spolu. Emouš byl jako v nebi. To byly návrhy pekrásné! Jen že otec, vrátiv se po delší dob do svého hospodáství, ml plné ruce práce a v hlav jiné starosti nežli kresliti s Emoušem mapy. Hoch jej upomínal den jako den, a když otec den po dni sliboval, že zítra,
17 - zaínal Eraouš smutn vsiti hlavu. Až ho bylo matince líto, že sama poprosila tatínka, aby slibu svému konen dostál. Hoši beztoho nemají, kde si rozložiti knihy a uiti se," dodala; bu tak dobrý, vymysli si, kde bychom jim upravili malou studovnu." Bylo to práv pi veei a otec, jenž po skonené práci denní rád se úpln vnoval své rodin a celé srdce vkládal v ty veerní rozhovory, zaal obšírn a pívtiv rozvažovati, kam by celou uenost obou chlapc pod svou stechou uvelebil. Vyjmenoval adou každý koutek v dom, a když Emouš zjistil, že je všude njaká závada, zamyslil se na chvíh a potom pravil : Když to nejde v dom, tedy snad jinde. Zítra,.Emouši, podíváme se do staré stodoly za zahradou. Chtl jsem ji již z jara zbourati, ale nedošlo k tomu, a kdo ví, k emu se ti nyní ta stará hrachovina ješt hodí. Myslím, že to bude velmi velkolepá studovna pro takové dva uence, jako jste vy." Nemýlil se. Když ráno na to otoil klí v zámku dávno zrezovatlém a otevel vrata zernalého stavení, ouhajícího nepkn do zadní ásti zahrady, o kterém Emouš neml ani tušení, že bylo prázdné a sloužilo jen za schovávaku rozlámaného a nepotebného haraburdí, byl^ hoch radostí u vytržení. Prostora byla na stodolu arci malá, ale na studovnu pro Emouše vskutku velkolepá, zcela jak byl otec ekl. A když Emouš uslyšel, že do mlatu smí rýpati a dlabati, jak mu libo, a že si tam smí vytvoiti tolik ek, co jich tee po celé zemkouli, tu se mu žádné místo nejen v otcovském dom, ale na celém širém svt nezdálo tak krásné a znamenité jako ta hrachovina s dravou stechou, s rozviklanýrai vraty a s rezovatým zámkem. Nalezl v kout dosti starých šindel, kterými si stechu spravil na nejhorších místech, z pohozených prken sbil z našich luh. o
18 si polici na knihy, za lavici ml starou bednu, za stl sud, na njž se položilo prkno, a takž byla za pldne studovna co nejkrásnji zaízena a vším potebným nábytkem opatena. Svtla mla vru dosti, nebo zadní vrata, která šla do polí, byla nahoe tak rozbita, že se podobala spíše klenutému oknu, do kterého ranní slunéko krásn svítilo. Ano, Emoušovi se v této studovn tak zalíbilo, že si pál bývati tam nejen za dne ale i v noci, a po jeho naléhavých prosbách svolili konen rodie se smíchem, aby si tam oba hoši penesli své postele z dusné tmavé komory. Milanovi bylo jedno, spí-li tam i onde ; byl by se snad noc jako noc vyspal i na holé zemi, tak býval unaven svými toulkami. Za dne se nezdržel ani ve stodole ani kde jinde pi stavení déle, než co se najedl ; kde býval a co tropíval, tím si nikdo nelámal hlavu; nemli na to kdy, a Milan byl nejradji, když se nikdo o nj nestaral. Když ml Emouš k svému zamilovanému úelu tak velkou plochu, nestailo mu vykresliti na ni pouze Evropu byla by škoda, vcná škoda toho dlouhého, krásného, ped slepicemi chránného mlatu, kdyby se na nj vypodobilo mén nežli celý svt. Ano, celou zemkouli, rozloženou na plocho, umínil si náš zempisec vytvoiti v tom tvrdém mlát tak dokonale, aby se tam kresba zachovala nejen po celé letošní prázdniny, ale až do prázdnin budoucích, dá-li Pán Bh a otec nedá strhnouti stodolu. Ješt ani kresliti nezaal, a již se tšil na ty budoucí prázdniny, ba vdl, že se bude na n tšiti po celý rok a že ve škole a všude jinde nejvtší jeho rozkoší bude vzpomínka na ten jeho vlastní rukou vytvoi*ený, v stodole pevn uzavený svt.
- 19 11. Emoušovi nastaly blažené doby. Nejdíve vymoval si pdu a vypoítával plochy na jednotlivé díly svta, které si pak z hrubá vykreslil ervenou hrudkou. Potom opatrn zkoušel, jakými nástroji a jakým zpsobem nejlépe by se dlabalo do mlatu, aby kresba byla istá a pi tom pevná. Když na nejlepší výhody již našel,^ pustil se nejprve do vydlabávání Evropy. S tží by byl nkdo uhodl, co ten hoch dlá, když leže po celé dni natažený na zemi rýpal pomalouku do mlatu s takovou pozorností, jako by na tom Bh ví co záleželo. Ba vždy na tom záležel celý svt jeho to svt, Emouš dlal dležité a tajemné posunky, kudy chodil; nkolikrát ekl otci: Tatínku, te ješt nesmíš pijíti do stodoly; ješt není hotovo, co tam dlám, a je to tajemství, kterého zajisté neuhodneš." Byl by si pál, aby otec pekroil jeho zákaz a pišel do stodoly vypátrat jeho tajemství, nebo hoel již nedokavostí na otcv úžas nad velkolepým tím plánem. Ale pan Oasný, a každého veera v tch milých hodinách rodinné zábavy hádal a hádal, co asi Emouš ve stodole dlá, a schváln jenom neuhodl, že jsou to celé díly svta, za dne mezi svými starostmi a hospodáskými klopoty nemel ani pomyšlení jíti na výzvdy za Emoušovým tajemstvím. Však matka, jež tam dohlížela jako pelivá hospodyn, vidla tam vykreslený návrh všech pti díl svta a povdla o nm otci, jenž ml upímnou radost z té ušlechtilé libstky svého hodného hocha a tajn si z ní zvstoval vci krásné, ano slavné pro jeho budoucnost, v nížto nkdy, když na svém loži beze spánku pemítal,
20 - vidl Emouše dosplého v znamenitého uence a cestovatele. Ml bys mu pece domluviti, tatíku," prohodila nkdy matinka, aby tak ustavin v té stodole nevzel; vždy to není chlapci zdrávo ležeti celé dni na holé zemi a niím se nepobaviti ani se neprobhnouti. Kkdy by ml náš Emouš trochu po lesích se prohoniti s Milanem ; ten kluina zcela jinak užívá prázdnin, nežli ten náš malý uenec/' A víš, ím se baví Milan?" odpovdl jí otec. Dobyl se mi na pd do skín pro starou pušku, nevím, jakým zpsobem uhodl, že práv v té skíni puška jest, a také nevím, kde vypátral k ní klí. Nuž a s tou puškou py tlaí." Pro živé nebe!" zvolala matka ustrnulá; takové kvítko nám pivezl Emouš do domu?! Pro pušku se ti dobyl pod zámek... a nebyl za to ani trestán?" Sama dalas chlapcm všecky klíe, všecko ostatní je tedy vysvtlitelno," konejšil ji otec. Co se trestu týe, byl by Milana neminul, kdyby se mi nebyl hned, jak jsem pijel, ze všeho vyzpovídal a zkroušen se piznal, že zasluhuje trestu, ale že si nemohl pomoci, že jeho vášnivá touha po stelb a lovu se ho tak zmocnila, až sebe sama nemohl ani poznati. Odevzdal mi pušku a prosil, je-li jeho choutka trestu hodná, tedy abych mu poradil, kterak se má té své náruživosti zbaviti. Eekl jsem mu, aby chodil se mnou na pole, že tam snad jej budou hospodáské práce baviti a že na stelbu zapomene. Ti dni to vydržel, ale vidl jsem na nm, že jím stále myšlénka na pušku lomcuje jako horeka, až se mi konen piznal s pláem a studem, že toho déle nevydrží, abych mu opt pušku pjil. Nu což, a se tedy uí stíleti, pomyslil jsem si. Pjil jsem mu pušku, ale naídil jsem
21 mu písn, aby nestílel jinam než vzhru do strom po veverkách, sice by mohl zpsobiti neštstí, a zakázal jsem mu choditi jinam nežli do obvodu, kde mám honitbu najatou." Paní Oasná se nad touto novinou velmi zamyslila a zdálo se jí na pováženou, že hošík má choutky, které jí pipadaly na jeho vk tak divoké a nemístné: v duchu dkovala nebi za tichou uenou zálibu svého Emouše a skoro tak živ jako její manžel si pedstavovala jeho budoucnost šastnou, pokojnou a potajmu také slavnou. Již se pestala báti, že svých prázdnin dosti neužije a svou podivnou polohou ve stodole se roznemže; Milanovo stílení se jí naprosto nezdálo zdravjším a bezpenjším. A pece byla tomu vru nerada, že Emouš sním nechodívá na ty jeho dlouhé toulky jako opatrniší druh a strážce. Takž pokraoval náš zempisec nevyrušován a blažen ve svém díle. Nestaral se, zdali venku slunce svítí nebo boue huí, nepoítal dní ani týdn, vdl jen tohk, o mnoho-li mu pibývá na mlát obrazu zemkoule. Již ml celý svt dohotovený; stával mnohou tvrthodinu nad obrazem Evropy, Asie a Afriky, hloubaje se zamilovanými zraky do každé árky umle vydlabané, a zkoumaje zarhv, zdali by nalezl ješt nkde jakousi chybiku a to zvlášt v toku ek, na které se nevýslovn tšil, až je všecky naplní vodou a pak celou rodinu i eládku pozve na tu podívanou jako na velikou slavnost. To však se nesmlo státi, dokud ten svt, ten jeho svt není úplný ve všech svých ástech, dokud krom svta starého se krásn neobjeví též nový svt na mlát staré stodolv. Již hezky mu pokroila Amerika, Severní a Jižní, a hrub nastínna ervenou hrudkou zbývala opodál Austrálie ' dosud celá nevjdlabaná.
^2 - ím dále, tím lépe se Emoušovi práce daila, vždy nkolikanedlní cvik z nho udlal mistra. S obma Amerikami šlo to tak hrav a rychle, že se tomu sám divil, tak že jednoho veera, díve než se toho nadál, mohl otci tajuplným zpsobem naznaiti, že zítra úpln dokoní Ameriku a zane Austrálii. Ale co se nikdy ješt nestalo, stalo se onoho veera. Otec slova jeho úplu peslechl neml pron vlídného úsmvu ani lichotivé odpovdi. Zasmušile kývl jen nkolikráte hlavou, ale bylo vidti, že sám neví, k emu pikyvuje ; a když Emouš svou novinu uritji opakoval, vzrušilo slovo Amerika" otce a patrn i matku. Oba pohlédli dychtiv na hocha a tázali se stejnými slovy Slyšels nco více o nich V S údivem rozhlédl se Emouš kolem sebe jako by na tváích ostatních dtí hledal vysvtlení podivných slov svých rodi. Tváe tch malých neposed se bezstarostn smály jako kdy jindy, a man utkvl zrak jeho jenom na Milanovi, jenž netropil mezi dtmi jako jindy, ale sedl tém za kamny schován, úpln ve stínu s hlavou sklonnou skorém až na kolena. To arci Emoušovi také nebylo vysvtlením, proež se obrátil k otci tázaje se: O kom bych to ml vdti nco více, tatínku? O kom jsi to s matinkou mluvil?"..o tch vysthovalcích," odpovdl otec, každý mluví dnes jenom o nich." O jakých vysthovalcích?" ptal se Emouš dále s podivením ješt vtším. Neslyšel jsem pranic o nich." Jak pak mls ve své stodole nco slyšeti, milý hochu," pravil otec a velmi vážn položil mu ruku na tém. Ty tam máš svj svt, ve kterém jsi ztracen pro
'2S - svt ostatní. Kdyby se s námi všemi zem propadla, ty bys tam pi své map také o tom nezvdl. Nevyítám ti toho ; tvá záliba jest krásná i nevinná, užij jí do sytosti. Chceš slyšeti nco z jiného svta než z toho svého? Chceš, abych ti povdl o onch vysthovalcích?" Povz, tatínku! Jací jsou to vysthovalci?" dychtiv zvolal Emouš. Smutno jest o nich povídati," vypravoval otec patrn s tžkým srdcem. Jest to rodina ubožák z jiné krajiny, která jako mnozí jiní prodala svj chudiký majetek a s nemnohými svými groši se vydala na cestu za bláhovou nadji, že nalezne v Americe zlaté doly nebo Bh ví jaké jiné štstí. Ti chuasové mají nedaleko odtud jakéhosi strýce, který si nkdy ped lety od nich asi sto zlatých vypjil. Chtli tedy tch penz od nho zpt vydobyti, nežli se do Ameriky odeberou, proto si zašli do krajiny naší. Je-li všecko pravda, co povídali lidem mimojdoucím a co sousedé pinesli o nich k nám, tedy je stihlo hrozné sklamání a ješt k tomu neštstí. Shledali, že strýc jejich jest již dva roky mrtev, že zemel jako chuas a po jejich sto zlatých že není ani památky. Ubírali se tedy nejkratší cestou lesem k železniní stanici, a tu, uprosted lesa, starý jejich dd, již sedmdesátiletý, náhle jim sklesl a tžce onemocnl... Neslyšels opravdu nic o jeho nemoci?" tázal se otec jaksi nepokojn, a podivn, skryt pohlédl stranou k Milanovi, jenž hlavu sklonil ješt hloubji. Ne, tatínku," odvtil Emouš, nic jsem neslyšel o tch ubohých lidech. Zstali v lese s tím svým starým ddem?" On zstal prozatím v lese," ekl otec zasmušile, a zstanou tam nejspíše všickni dnes celou noc. Pišel sice jeden z nich také do naší vesnice prosit o nocleh
- 24 - a o njaký vozík, který by sem dopravil jejich nemocného ; ale sousedé mnozí ani nebyli doma, všecko bylo v polích, a te o žních je vru každému tžko ubytovati u sebe celou cizí rodinu ješt k tomu s nemocným starcem. Každý vtší hospodá má mimo svou eládku plné stavení najatých ženc, a ta Boží úroda také zabere kde jaké místecko pod stechou. Je to u nás též tak jako jinde, žádný z nás hospodá není pipraven na takové hosty, proto jsme jim musili íci, že aspo na tuto noc musí si pomoci, jak mohou, a zítra že budeme hledti, kde bychom je nejsnáze mohli ubytovati. Tvá dobrá matka, Emouši, hned moe prosila, aby té rodin mohla dávati jídlo po celou dobu, nežli ubožáci budou moci odtud se odebrati; rozumí se, že jsem s tím souhlasil, a pak jsme také sebrali houn a poslali jim slámu, aby si ten dnešní nocleh njak upravili, nu a bademe se starati... již jsem íkal nkolika sousedm... nevím, který asi se tch poutník ujme. Když my je budeme živiti, mže zas nkterý jiný jim dáti písteší ; vždy to nic nestojí, to je mén než strava, jen když je v stavení trochu více místa než u nás. Víš sám, co jsme mli za potíž, než jsme ti našli koutek, kde bys mohl s Milanem sedávati u svých knih ; a ješt te musíte oba spávati ve staré stodole..." Otec se zamlel a nikdo neodpovídal. Byl to podivný, nepíjemný veer. Ta tam byla veselá útulnost veerních hodin, které vždy jindy rodina tak mile pehovoila a pi hrách dtí strávila. I ty maliké, cítíce tžkou náladu starších, byly zamlklé, nehrály si a šly brzo spát. Jen dosplejší nm zstali pohromad, sotva že kdo z nich jednotvárné slvko prohodil, a jednostejné cvakání hodin na stn nechtlo míti konce, než se pibhžila desátá a všichni si dali dobrou noc.
25 Odcházeje do staré stodoly se svítilnou v ruce všiml si teprv nyní Emouš, jak byl Milan ubledlý a jak jeho vzezení bylo divn rozrušené. Byl patrn velmi rozilen, nebo zapomnl se vyhnouti Evrop, Asii i Africe, okolo kterých jindy opatrn chodíval k své posteli; dnes bezohledn tiskl do nich své tžké podpatky, až ho Emouš upozornil výkikem pímo zdšeným : Co to dláš! Vždy mi rozšlapeš celý mj svt!" Milan se zastavil uprosted Afriky a podíval se na Emouše vru jako z jiného svta. Bylo zjevno, že dlí myšlénkami jinde, a opt stejn nešetrn jako ped tím šlapal po tom svt. Dláš mi to naschvál, Milane?" zvolal Emouš podráždn. Milan se zastavil; zahledl se na druha s výrazem tak záhadným, že Emouše pojednou opustila všecka trpkost a zmnným hlasem se otázal : Co jest ti, Milane y Jsi churav?" Milan chvíli na hledl micky, a bylo vidti, že se namáhá, aby mu rozuml. Co mi chceš, prosím t?" ozval se zvukem velmi stísnným. Chci od tebe zvdti, pro jsi dnes tak podivný a co ti jest?" pokraoval Emouš. Co mi jest? Co tím chceš... Co mi jest? Einouši!" vzkikl náhle Milan s výbuchem zoufalosti. Kdybys vdl, co mi jest! Ale jak bys to nevdl! Tajno to nezstane, tajno to již není, vím to! Jen k vli mn o tom mlíte, abych se nezbláznil abych se nezastelil!" Emouš vidl na vášnivých jeho posucích, že jest nesmírn pobouen, i poal tušiti, že se stalo nco zvláštního, nco zlého. Jak to již nkdy bývá, že lovk v duševním svém napjeti rázem jako by blesk do tmy zasvítil